Bouře doprovázená blesky je vždy fascinující podívanou. Někdy ale může dosahovat až dramatických rozměrů. Světová meteorologická organizace (WMO) nedávno potvrdila neuvěřitelný rekord, který pochází z roku 2017. Tehdy 22. října udeřil ve východním Texasu blesk, který doletěl až do blízkosti Kansas City.

Prosvištěl nad Velkými planinami a překlenul při tom vzdálenost 829 kilometrů, což je nový světový rekord v délce jednotlivého blesku. Na celém světě jsou přitom jen dvě oblasti, kde se takové megablesky mohou objevit. Jde o místa, kde vznikají gigantické bouřkové systémy s drsnými bouřemi.

Rekordman z Velkých planin

Jednou z těchto oblastí jsou shodou okolností právě Velké planiny, které se rozprostírají z Kanady až na kraj Mexika. Dalším místem s extrémní úrodou blesků je pánev La Plata v Jižní Americe. Studii o rekordně dlouhém blesku uveřejnil odborný časopis Bulletin of the American Meteorological Society.

Proporce rekordní blesku jsou ohromující. Dopravní letoun Airbus A320 by na překonání této vzdálenosti potřeboval 90 minut. Shodou okolností byl v oblasti Velkých planin zaznamenán i předešlý rekordně dlouhý blesk. Ten udeřil v roce 2020 a urazil vzdálenost 768 kilometrů.

Pozorování blesků přitom není jen honbou za rekordy. „Blesky jsou sice úchvatné, ale zároveň představují velké riziko. Každoročně mají na kontě mnoho lidských životů,“ uvádí generální tajemník WMO Celeste Saulo. „Nový rekord připomíná, čeho jsou mraky plné elektřiny schopné. Že mohou vytvářet výboje, které putují na extrémně velké vzdálenosti a mohou páchat značné škody, například v letecké dopravě anebo zakládáním požárů v krajině.“

Image

Čtěte také

Život a smrt v záblesku světla: Co se děje, když do vás uhodí blesk?

Idea kolejí nebyla nová: Vznikaly přirozeně, na hliněných cestách, jež se za deště proměnily v bláto a kola vozů v nich vyhloubila brázdy. I nejprostší člověk tak věděl, že po zaschnutí bahna drží vůz ve vzniklých liniích směr, což inspirovalo umělou nápodobu. Mezi prvními vytvářeli samozřejmě „kolejnice“ Řekové, kteří jimi opatřovali posvátné cesty spojující jejich chrámy a hrobky: Do plochých kamenů tesali zářezy vzdálené od sebe 163 centimetrů, podle rozchodu kol tehdejších vozů.

Rýhy v zemi se vysypávaly pískem a oblázky, aby kola nezapadávala do bahna a nedrncala. Jízda tak byla plynulejší, pro tažná zvířata tudíž méně namáhavá a rychlejší. Povozník pak mohl i přidat víc nákladu. Koleje sice omezily možnost jet mimo vyznačenou trasu, ale zato přinášely a dodnes přinášejí výhody v podobě zkrácení času na cestě a větší přepravní kapacity. Později se na jejich klady zapomnělo a objevily se až ve středověku v dolech – ovšem už jako skutečné, byť primitivní kolejnice, nikoliv jen coby rýhy v zemi či kameni.

Koleje pod zemí

Středověk byl z našeho pohledu krutý, ale z hlediska lidských práv přece jen o poznání osvícenější než otrokářství. Mezi důvody, proč v Římské říši nikdo seriózně nezvažoval využití páry, patřil fakt, že práce otroků byla levná a neuvěřitelně dostupná. Pokud se nějaký projekt vlekl a byl náročný, investor na něj jednoduše vyčlenil víc otrocké síly.

Jinak na tom byla Evropa, především po odeznění černé smrti, jež zahubila polovinu populace. Nedostatek pracovníků nutil majitele dílen, polností i dolů neustále vylepšovat své postupy a zefektivňovat práci, což položilo základ pozdějšímu ohromnému technologickému rozvoji. Skokové zlepšení zažilo především hornictví a hutnictví, kde se v 15. a 16. století v německy mluvících zemích odehrála revoluce se vznikem čerpadel, zdviháků a sofistikované důlní přepravy. 

Humanistický učenec a polyhistor Sebastian Münster se osobně spustil do dolů v alsaském Leberthalu a zůstal v údivu nad vozíky, které horníci posouvali po dřevěných trámech. Dostaly název „hund“ neboli „pes“, protože jejich kolečka vydávala nepříjemný skřípavý zvuk podobný vytí.

Koncem 16. století se kolejová důlní doprava rozšířila i do Anglie a jako novinka se tam začala víc rozvíjet. Už v roce 1602 postavil Henry Beaumont povrchové dřevěné koleje z uhelného dolu ve Wollaton Hallu k řece Trent, přičemž vozíky táhli koně: Vznikla tak první koňská dráha v dějinách. Kolem roku 1716 se dřevěné koleje začaly pobíjet plechem, přesto se bořily do země a rozjížděly se. Někoho tedy napadlo, že by se kolejové trámy mohly spojit příčnými prahy pomocí hřebů. 

Železo na scéně

Již záhy se však coby konstrukční prvek uplatnilo železo: Stalo se tak v roce 1767 a šlo o kuriózní historku. Spolumajitel hutí v Coalbrookdale Richards Reynold zažíval bezesné noci, protože poptávka po železe tehdy nečekaně klesla. Společnost ho ovšem měla plné sklady a nedařilo se je vyprázdnit za rozumnou cenu. Pak ovšem podnikatel dostal geniální nápad, a sice že materiál vnutí dolům a bude jim dodávat trámce pro jejich uhelné dráhy.

Jeho kolejnice s profilem písmene „L“ měřily metr na délku, deset centimetrů na šířku a měly patku na vnitřní straně. Nikdo nevěřil, že by se výroba a používání železných kolejnic vyplatily, ale přesně to se překvapivě stalo. Po nové hladké dráze jely vozy plynuleji a nezůstávaly po nich žádné rozdrcené trámy. Tak se zrodila železnice – přestože zatím jen na rozvážení rud a uhlí, s vagony taženými koňmi. 

V roce 1801 pak v Anglii započal provoz na první veřejné koňské železnici z Croydonu do Wandsworthu na Temži. Nejdřív se po ní mělo přesouvat uhlí, obilí i jiné zboží, po roce se potom doprava rozšířila o cestující. Koně i vůz musel mít přepravce vlastní a platil pouze za použití kolejí.

Druhý otec

Za „otce železnice“ bývá označován George Stephenson. Lokomotivu ovšem nevynalezl – zmíněné prvenství náleží Richardu Trevithickovi (viz Vynálezce lokomotivy). Řada technických postupů, jež Stephenson použil, jde potom na vrub jiným inženýrům. Nesmírně schopný konstruktér však rozuměl potřebám rodícího se dopravního odvětví. Založil rovněž továrnu na výrobu lokomotiv a vyvážel je do celé Evropy: Byly rychlé a jezdily spolehlivě celá desetiletí. Zakládal také železniční tratě, vynalezl návěstí, výhybky, točny… Jeho výkon byl o to působivější, že se vypracoval od nuly a strojařinu si „osahal“ díky studiu na večerní škole.

Své třiatřicetiny opožděně oslavil v roce 1814, kdy úspěšně předvedl parní lokomotivu Milord, jež utáhla do svahu osm vozů s nákladem třiceti tun. Podobala se však rozzuřenému funícímu drakovi, vypouštějícímu páru do všech stran, a děsila zvířata i lidi. Stephenson se nicméně nevzdal a použil Trevithickův nápad odvádět páru z kotle komínem. Drak se tím změnil v odfukující stroj, a navíc se díky komínu zvýšil tah, takže se uhlí spalovalo rychleji a kotel poskytoval větší výkon. 

O devět let později vyprojektoval konstruktér první veřejnou železniční trať na světě určenou pro osobní dopravu: V délce 39 kilometrů spojovala britská města Stockton a Darlington a do provozu byla uvedena v září 1825. Ovšem největší sláva na Stephensona teprve čekala – přesněji řečeno na něj a jeho syna Roberta, který měl na rozdíl od otce i univerzitní technické vzdělání.

Cesta ke slávě

Ohromný přístav Liverpool a Manchester plný tkalcovských továren představovaly klíčová průmyslová města. Spojovaly je dva průplavy, jenže v tom tkvěl kámen úrazu. Zdlouhavý převoz bavlny a zboží na pramicích, jež ze břehu táhli koně, přestal v 19. století vyhovovat. Majitelé průplavů se navíc chovali velmi arogantně, jelikož neměli konkurenci. Nespokojení kupci a průmyslníci však našli řešení: Už v roce 1821 informoval obchodník Joseph Sandars své kolegy o výhodách důlních železnic, založil výbor zájemců a sjednal předběžné zaměření trati mezi oběma městy.

Majitelé průplavů samozřejmě zahájili boj. Podplatili tisk, některé členy parlamentu, rychtáře i faráře a začali proti železnici štvát lidi. V novinách se neustále psalo o její škodlivosti a zeměměřiče v terénu napadali obyvatelé, které ponoukali místní loďaři a velkostatkáři. Železnice nakonec zvítězila, přičemž její akcie obdrželi vlivní poslanci i jeden z majitelů kanálů. Projektem a výstavbou byli pověřeni otec a syn Stephensonovi, a přestože zažili ještě řadu strkanic, podařilo se jim dráhu dokončit.

Nakonec vítězství

Stephenson chtěl mít na trati parní stroje, ale majitelé dráhy nesouhlasili. V tisku se opět objevily články a vědecká pojednání dokazující „zhoubný vliv parního provozu na dobytek, bažanty a lišky i na slepice, které přestanou nést vejce“. Nakonec ovšem pára vyhrála u vedení i akcionářů a byla vypsána soutěž o 500 liber pro konstruktéra nejlepší lokomotivy. Podle zadání nesměla být dražší než 550 liber, měla vážit maximálně šest tun a utáhnout 20 tun rychlostí 16 kilometrů za hodinu při tlaku páry nanejvýš 3,5 atmosféry. Pro spravedlivé a objektivní posouzení pak posloužila tříkilometrová část trati u vesnice Rainhill.

Aby dodržel požadovanou hmotnost lokomotivy, potřeboval Stephenson vyřešit uspořádání topeniště a kotle. Ten musel mít malou výhřevnou plochu, což ovšem znemožňovalo docílit vyššího tlaku páry. Tajemník dráhy Henry Booth však konstruktérovi poradil skvělé řešení: Místo aby se topeniště nacházelo v jádru stroje a voda okolo něj procházela v trubkách, zůstala ve velkém bojleru, okolo kterého se vinulo potrubí. Do něj se vháněly žhavé plyny z topeniště a díky značně zvětšené výhřevné ploše se tlak vody skutečně zvýšil. Booth tak vynalezl trubkový kotel, který se pak u parních lokomotiv používal až do konce jejich éry. Vylepšené stroje poskytly tolik potřebnou sílu pro dopravu zboží a odstranily poslední překážku v nástupu průmyslové revoluce. Svět už nikdy neměl vypadat jako dřív. 

Image

Čtěte také

Historické železnice: Sedm nejkrásnějších vyhlídek z oceli a páry

Když přijde řeč na prstence planet, každý si automaticky vybaví Saturn. Jako první u něj ikonickou ozdobu pozoroval již Galileo Galilei v roce 1610. A než lidé odhalili pravou podstatu prstenců, nazývali Saturn „ušatou“ planetou. Dnes samozřejmě víme, že jde o uskupení částic vodního ledu, které nabývá tloušťky v řádu desítek až stovek metrů. Výraznost zmíněných útvarů a relativní blízkost Saturnu k Zemi navíc zajištují, že je lze spatřit i v malých dalekohledech. 

O něco méně zřetelné, ale stále významné jsou prstence Uranu. Poprvé se o nich zmínil již objevitel ledového obra William Herschel pouhých osm let poté, co jej poprvé spatřil. Podstatně větší vzdálenost od Země činí jejich pozorování o mnoho obtížnějším než v případě Saturnu, ale výkonnější dalekohledy je dokážou zobrazit ve vysokém rozlišení. Sklon rotační osy Uranu nám je navíc umožňuje vidět hezky shora. Složením se podobají prstencům Saturnu, mimo vodní led bychom v nich ovšem našli rovněž organické sloučeniny.

Také Neptun obklopuje systém prstenců. Nejsou tak znatelné jako v případě Saturnu a Uranu, takže v kombinaci s ohromnou vzdáleností není divu, že je astronomové spatřili teprve před čtyřiceti lety. Jejich pozorování neusnadňuje ani fakt, že se skládají převážně z málo odrazivých organických sloučenin. 

Na základě všech uvedených informací se tedy zdá, že prstence tvoří častý „doplněk“ plynných obrů. U Jupitera však jako by dané tvrzení neplatilo. Prstence u něj sice najdeme také, ale jsou mnohem hůř rozlišitelné než u zbylých oběžnic. Až do průletu Voyageru 1 v roce 1979 neměli vědci o jejich existenci tušení, přičemž je nezaznamenaly ani sondy Pioneer 10 a 11, které se k planetě dostaly o několik let dřív.

Nenápadný přízrak

Jupiterovy prstence lze rozdělit na tři oblasti. První z nich se označuje jako hlavní prstenec, začíná asi 50 000 km nad svrchní vrstvou atmosféry planety a na šířku měří přibližně 6 500 km. Předpokládá se, že se útvar zformoval z prachu dvou malých měsíčků Adrastea a Metis. Ty totiž kolem plynného obra krouží ve stejné oblasti, kde se rozkládá hlavní prstenec. Jeho tloušťku je přitom obtížné určit: Záleží, odkud se na něj díváme a jak se od jeho prachových částic odráží sluneční světlo. Může se však jednat až o několik desítek kilometrů. Zároveň připomeňme, že navzdory zdánlivě velké oblasti, kterou prstenec zaujímá, obsahuje velmi málo materiálu.

Tvar druhé oblasti prstenců, nazývané halo, můžeme přirovnat k donutu. Její vnitřní hranice leží pouhých 20 000 km nad horní vrstvou Jupiterovy atmosféry, zatímco vnější hranice celkem přesně kopíruje vnitřní linii hlavního prstence, asi 50 000 km nad atmosférou. V porovnání s ním je však halo mnohem tlustší a sahá až 27 000 km nad rovinu ostatních prstenců. Utvářejí ho prachové částice o rozměrech v řádech miliontin metru, takže je již zásadně ovlivňuje elektromagnetická síla a nejspíš je vytlačuje nejdál od roviny ostatních prstenců.

Dva tzv. Gosammerovy prstence se pak rozprostírají až do vzdálenosti 150 000 km od svrchní atmosféry, jejich tloušťka může dosahovat řádově tisíců kilometrů a mají podobný původ jako hlavní prstenec: Tvoří je prach z měsíců Thebe a Amalthea, které jsou však podstatně větší než souputníci Adrastea a Metis v případě hlavního prstence – dosahují průměru 50 km, respektive 80 km. Prach je z Gosammerových prstenců neustále vytlačován, a naopak z měsíců se do nich uvolňuje nový. Popsaný koloběh zároveň představuje důvod, proč zřejmě nikdy nebudou výraznější než nyní. 

Od dob Voyageru 1 už Jupiterovy prstence pozorovala řada pozemních i vesmírných observatoří. Největší podíl na jejich výzkumu si připsaly Keckovy dalekohledy na havajské sopce Mauna Kea a Hubbleův kosmický teleskop. Před dvěma lety je zachytil rovněž Webbův dalekohled, ale zajímala se o ně také sonda Galileo, která soustavu Jupitera zkoumala celých osm let. Na své pouti k Saturnu spatřil prstence Jupitera rovněž automat Cassini a cestou k Plutu pak i sonda New Horizons. Víc o jejich původu nám však prozradily až superpočítačové simulace.

Zjevný nesoulad

Jupiter je o 15 % větší a třikrát hmotnější než Saturn, přičemž dokonce překonává souhrnnou hmotnost všech zbylých planet naší soustavy. Astronomové by u něj proto očekávali ještě výraznější prstence než u Saturnu. Právě značná hmotnost by mu totiž měla umožnit shromáždit ve svém okolí velké množství materiálu, z něhož by se mohly utvořit. Proč Jupiter takové prstence nemá, je tedy zdánlivě přímočarý dotaz. Přesto se o daný problém dlouho nikdo příliš nezajímal. Nedávno nicméně zmíněnou otázku nastolil planetární astrofyzik Stephen Kane z University of California v Riverside. On a jeho kolega Zhexing Li vypracovali studii, jež si neklade za úkol nic menšího než ožehavý problém objasnit.

Ke známým mechanismům tvorby prstenců patří impakty menších těles. V minulosti, kdy se ve Sluneční soustavě nacházelo mnohem víc volného materiálu než nyní, přitahoval Jupiter právě takováto tělesa ve velkém, a díky své hmotnosti dokonce podstatně víc než Saturn. Přestože tedy dnes zřetelné prstence nemá, nelze vyloučit, že v minulosti panovala jiná situace. Astronomové si totiž stále nejsou úplně jistí, o jak trvalou strukturu se jedná. Je docela dobře možné, že se prstence v průběhu stamilionů let u planet postupně objevují a opětovně mizí. Dané hypotéze nahrává i nedávná práce založená na datech sondy Cassini, podle níž ozdoba Saturnu existuje pouhých 400 milionů let, kdežto celkové stáří planety dosahuje asi 4,5 miliardy roků.

Jedna z hypotéz vysvětlujících, proč nyní u Jupitera podobně výrazné útvary nepozorujeme, hovoří o velikosti částic. Zatímco jeho prstence tvoří prachové částice o velikosti v řádech miliontin metru, v případě Saturnu jde o mnohem větší kusy ledu, které jsou tedy i hmotnější a víc ovlivňované gravitační silou. Malé částice, u nichž začíná hrát roli síla elektromagnetická, tudíž nemusí gravitace v blízkosti planety udržet. Další teorie staví na prostém nedostatku materiálu v okolí Jupitera. 

Saturnovy prstence formuje z 98 % vodní led, nicméně v těch Jupiterových se nevyskytuje vůbec. Je tedy možné, že u „krále planet“ zkrátka nebyl ledu dostatek? I vzhledem k existenci jeho ledových měsíců zůstává bohužel taková hypotéza nepravděpodobná. Vědci z Riverside se proto rozhodli zkusit jiný přístup a využít simulace na superpočítačích – což je dovedlo k dosud nejlepšímu řešení popsané záhady. 

Cesta do minulosti

Kane a Li prováděli simulaci tzv. problému N těles. Konkrétně pak simulovali systém Jupitera a jeho čtyř největších průvodců neboli Ganymedu, Io, Kallisto a Europy. Všechny ostatní z 95 potvrzených měsíců planety jsou totiž příliš malé, než aby pohyb dalších těles zásadně ovlivňovaly. Později vědci do simulace přidali zrnka prachu a s napětím očekávali, jak se budou v soustavě chovat v časovém rozmezí deseti milionů let. 

Ukázalo se, že se kolem planety skutečně utvářely výraznější prstence. Gravitační síla Europy, Ganymedu a Io, které Jupiter obíhají ve vzdálenosti 15–29násobku jeho poloměru, však vytlačila takřka všechny částice z prostoru odpovídajícího 3–29 poloměrům planety. Měsíce tak zmíněné prstence soustavně ničily po celou dobu jejich formování. K podobnému efektu docházelo i u Saturnu, ale v mnohem menší míře.

U Saturnu se již podařilo potvrdit ne­uvěřitelných 146 měsíců, ale kromě Titanu nejsou tak velké. Přesto mohou způsobovat vyvrhování ledu z tamních prstenců. Vedle toho ovlivňuje ikonickou ozdobu i magnetické pole planety a někteří planetologové se domnívají, že do 300 milionů let prstence úplně zaniknou. Jupiter je však kvůli popsaným efektům neměl zřejmě nikdy. Jak ukázala simulace, většina využitelného materiálu byla z okolí planety vytlačena za pouhý milion let a po deseti milionech roků už nezbyl téměř žádný. A jelikož největší měsíce provázejí Jupiter nejspíš po většinu jeho existence, významnější prstence pravděpodobně nedostaly ke zformování potřebný čas.

Nepříjemná souhra

V porovnání se Saturnem hraje přitom v Jupiterův neprospěch souhra hned několika faktorů: Nejenže jsou měsíce Ganymed, Europa a Io velmi hmotné, ale navíc kolem planety krouží v tzv. Laplaceově rezonanci, a jejich oběžné doby tedy navzájem tvoří celočíselné násobky. Ganymedu tak trvá jeden oběh Jupitera dvakrát déle než Europě a té zas dvakrát déle než souputníkovi Io. Výsledkem se stávají ještě silnější gravitační účinky působící na částice prstenců než při odlišných oběžných periodách. Naopak v soustavě Saturnu vyznívají zjevně všechny podobné faktory ve prospěch zmíněných útvarů: Planetu neprovází příliš mnoho hmotných měsíců, nenacházejí se v orbitální rezonanci a gravitace plynného obra dokáže udržet vodní led v místech, kde se z něj mohou prstence formovat.

V budoucnu hodlají autoři studie provést podobnou simulaci s Uranem, s nímž se pojí další dlouho nevyřešená otázka. Jeho rotační osa se totiž nezvykle sklání vůči rovině oběhu kolem Slunce, konkrétně o celých 98° – zatímco například v případě Země se jedná o 23,5°. Ledový gigant se tak na své pouti okolo centrální hvězdy vlastně „kutálí“ na boku. Astronomové se domnívají, že k takovému vychýlení osy mohlo dojít v důsledku dávné gigantické srážky s jiným tělesem. Při uvedené události pak mohly vzniknout právě i prstence, a díky jejich studiu chtějí tudíž vědci zjistit víc rovněž o původu a formování planety.

Popsaná studie každopádně potvrdila, že přítomnost prstenců závisí na mnoha faktorech a velká hmotnost planety může oproti očekávání znamenat spíš překážku. V souvislosti s tím nám daná práce také přiblížila historii Jupitera a poukázala na potenciál studia prstenců při odhalování vývoje samotných planet. Nové poznatky by se pak daly v budoucnu uplatnit rovněž u oběžnic za hranicemi Sluneční soustavy. 

Image

Čtěte také

Saturnovy prstence zřejmě vznikly už před miliardami let

Vědecký tým z japonské Jamagatské univerzity ve spolupráci s americkou firmou IBM oznámil senzační objev: na slavné planině Nazca v Peru odhalili 248 dosud neznámých geoglyfů. Pomocí pokročilé umělé inteligence a cíleného terénního průzkumu tak posunuli celkový počet nově identifikovaných obrazců na úctyhodných 893.

Objevy pocházejí z expedic prováděných mezi lety 2023 a 2024, přičemž lokality k průzkumu vybrala právě umělá inteligence. Ačkoli některé z nově nalezených obrazců měří pouhých deset metrů, jejich symbolika je fascinující. Na jednom z míst například vědci objevili sérii obrazců znázorňujících kněží držící lidské hlavy, na jiném se opakovaně objevovaly lamy – zvířata, která měla ve starých andských kulturách zásadní náboženský význam.

„Geoglyfy z Nazcy nejsou jen izolované kresby, ale pravděpodobně šlo o komunikační systém, který předával víru, mýty a vzpomínky na život tehdejší civilizace,“ vysvětluje vedoucí výzkumného týmu Masato Sakai.

Záhada Nazcy trvá

Planina Nazca se rozprostírá na ploše přes 500 kilometrů čtverečních v jižním Peru a od roku 1994 je součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Přestože výzkum trvá už desítky let, pravý účel geoglyfů zůstává nejasný a vyvolává mnoho dohadů. Nejčastěji se hovoří o náboženských rituálech, astronomických kalendářích či možném zavlažovacím systému. Ačkoliv mezi amatérskými badateli kolují teorie o mimozemském původu obrazců, žádné vědecké důkazy takovou možnost nepodporují.

Historie zájmu o tyto záhadné linie sahá až do 16. století, kdy si některých obrazců všimli španělští dobyvatelé. Systematický výzkum ale začal až ve 20. století – zejména díky americkému historikovi Paulu Kosokovi, který se přikláněl k teorii, že obrazce měly astronomickou funkci.

Od ptáků po dvouhlavé hady

Japonští vědci v posledních letech identifikovali desítky motivů, které dokreslují kulturní a mytologické bohatství tehdejších obyvatel. Objevili obrazce dlouhé až 100 metrů, ale také drobnější, pětimetrové symboly. K vidění jsou zde ptáci, opice, hadi, ryby, lamy, kočky a také fantastické postavy – například dvouhlavý had požírající dva lidi nebo lidská postava s holí a hranatou hlavou.

Díky nejmodernějším technologiím – včetně umělé inteligence – se podařilo lokalizovat obrazce, které by zůstaly lidskému oku či běžnému satelitnímu snímkování skryté. Vědci doufají, že další výzkum poodhalí nejen nové kresby, ale i historické, náboženské a kulturní pozadí, které za nimi stojí.

Image

Čtěte také

Dávní inženýři z planiny Nazca: K čemu sloužily tajemné obrazce

Ať se ocitneme kdekoliv, všude nás obklopují nepatrné částice plastů. Pokud jde o mikroplasty (částice, jejichž velikost se pohybuje od 5 milimetrů do 1 mikronu), ty nejmenší jsou tak malé, že se mohou vznášet ve vzduchu, odkud je můžeme snadno vdechnout. Skrze plíce se poté dostávají do našich těl.

Na nejmenší mikroplasty, jejichž velikost nepřekračuje 10 mikrometrů, se nedávno zaměřili francouzští vědci, které vedla Nadiia Yakovenková z Univerzity v Toulouse. Šlo o částice, které jsou menší než zrnka prachu. Badatelé odebrali vzorky vzduchu ve svých domácnostech, a také v automobilech. Následně zjišťovali, kolik tyto vzorky obsahují mikroplastových částic.

Mikroplasty v plicích

Z výsledků výzkumu, které uveřejnil vědecký časopis PLOS One, vyplývá, že 94 procent detekovaných částic mikroplastů ve vzduchu je menších než 10 mikrometrů. Při této velikosti je lze snadno vdechnout hluboko do plic.

Yakovenková a její tým dospěli k závěru, že dospělí lidé v průměru vdechnou denně asi 68 tisíc těchto maličkých částic plastů, které proniknou hluboko do plic. Tento údaj přitom asi stokrát převyšuje předešlé odhady. Takto drobné mikročástice sice nelze spatřit pouhým okem, a nejsme si tudíž vědomi, že je vdechujeme, v našich plicích se ale hromadí, což může mít zdravotní důsledky.

Zatím není zcela jasné, jaké dlouhodobé dopady může vdechování tak malých plastových částic mít. Existují ale obavy, že by mohly vyvolávat záněty, oxidační stres, nebo dokonce poškodit imunitní systém a vnitřní orgány.

Vědci odhadují, že v domácnostech se vyskytuje průměrně 528 částic mikroplastů na krychlový metr ovzduší a uvnitř automobilů dokonce 2 238 mikroplastů na krychlový metr ovzduší. Ačkoli byly koncentrace v autech vyšší, rozdíl nebyl statisticky významný kvůli velké variabilitě mezi vzorky.

Výzkum francouzských vědců byl pouze pilotním projektem a jeho výsledky tak bude nutné potvrdit rozsáhlejší studií. Už dříve se mikroplasty našly ve vodě, v potravinách, a dokonce i v placentě či lidské krvi. Nyní se ukazuje, že vzduch, který dýcháme, je dalším zásadním zdrojem této neviditelné hrozby.

Image

Čtěte také

Znečištěné ovzduší: Plíce ptáků jsou plné mikroplastů

Václav nastoupil na trůn v necelých šestnácti letech. Proslulé jsou jeho pitky s mladými šlechtici, při nichž prý v opilosti bezmyšlenkovitě rozdával královské hrady a další statky – prostě jen proto, aby si šlechtice naklonil na svou stranu. Jako čirý nerozum a hloupost se označuje unáhlený sňatek s mladou a krásnou Violou Těšínskou, která se mu rodem zdaleka nemohla rovnat a nepřinesla království žádné výhody. 

Obraz tragéda

Tápání v domácí i zahraniční politice mladý král částečně vyvažoval, když se radil s cisterciáckým opatem Konrádem, ale bohužel prý často tvrdohlavě prosazoval nejjednodušší řešení, která vyhovovala jeho mladému naturelu. Ještě ho v tom podpořily zištné a nerozumné rady zmíněných šlechtických kumpánů při pitkách – zejména Raimunda z Lichtenburka a chamtivého kancléře Petra Angelova. 

To všechno se mu nakonec mělo vymstít právě v Olomouci při chystané výpravě do Polska. Šlechtici prý vycítili slabost a neschopnost mladého krále, takže většinou odmítli přijet i přesto, že předtím chamtivě brali nabízené statky, které jim král rozdával. Bezradnost a rozkládající se morálka byla ve vojenském ležení patrná a král ji prý nedokázal zvládnout. Alespoň takový obraz nám zhruba nabízí kronikář Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice. Vzhledem k tomu, že se jedná v podstatě o jediný podrobný dobový pramen k těmto událostem, máme tendenci jeho líčení věřit a nekriticky ho přijímat.

Nicméně o změnu pohledu se v poslední době snaží většina historiků (zejména Karel Maráz, při sepsání biografie Václava III.), kteří kladou činy mladého Přemyslovce do souvislostí tehdejší situace, hledají pro ně vysvětlení a nepodléhají sugestivnímu líčení kroniky. Na druhou stranu není možné najednou pohled na Václava III. úplně obrátit a prohlásit ho za zodpovědného politika a vládce. To je ostatně u šestnáctiletého mladíka těžko představitelné. Navíc byl na českém trůně pouhý rok, což je stěžejní problém. Za tak krátkou dobu těžko můžeme odhadnout jeho schopnosti a zhodnotit kroky, které podnikal. 

Mladík králem

Nejprve si musíme uvědomit, za jakých okolností se jeho krátká vláda odehrávala. Šlo o velmi hektický rok. Václav musel především v zahraniční politice dotáhnout do konce mírové jednání s římským králem Albrechtem Habsburským, s nímž jeho otec na sklonku života nevycházel dobře. Dále ho kromě české koruny tížily ještě dvě další – polská a uherská. Ani jednu však neměl pevně posazenou na hlavě a musel se rozhodnout, jak s nimi naloží. Uherští magnáti se nedokázali shodnout, koho mají podporovat a v Polsku se o slovo hlásil dávný nepřítel jeho otce – Vladislav Lokýtek z rodu Piastovců. 

Na domácí scéně se král vyrovnával s pohledávkami věřitelů, kteří se přihlásili se svými nároky ještě z doby vlády Václava II. K tomu připočtěme pohřeb otce, svatbu Václavovy sestry Anny s Jindřichem Korutanským a zrušení zásnub s Alžbětou Uherskou a následnou Václavovu vlastní svatbu s Violou Těšínskou. Na začátku roku 1306 se výrazně ozvala opozice v Polsku, kde se situace značně vyostřila. Takže Václav musel vyhlásit zmíněnou válečnou výpravu, která se měla sejít v Olomouci a vyvolala mezi šlechtou značnou nevoli. Za jeden rok se toho odehrálo poměrně dost. 

Rozhazování statků

Jak se tedy vládce ve svých šestnácti letech s těžkými nároky vyrovnával? Opravdu utápěl svůj žal v alkoholu, jak to líčí starší historici výrazně ovlivnění Zbraslavskou kronikou? Je zajímavé, že ani Petr Žitavský ho nehodnotí zase tak úplně negativně. Kronikář zpočátku píše, jak to byl schopný panovník, kolik znal řečí a vyjadřuje naději na pokračování politiky jeho otce Václava II., jehož kronika až nekriticky oslavuje. Po kruté vraždě, jež ukončila života Václava III., uzavírá kronikář část o jeho vládě zase chválou. Mezitím ovšem popisuje excesy:

„Když pak v noční době panští synové, kteří byli ke králi přidruženi na to, aby na něm něco chytře vymohli, viděli krále rozpáleného vínem, žádali na něm královské statky a přemnoho jich obdrželi.“  

Je však otázka, jestli a v jaké míře je skutečně prováděl. Kronika je totiž do jisté míry literární dílo s jistou „uměleckou licencí“. Listiny žádné rozdávání královského majetku ve velkém nepotvrzují. 

Petr Žitavský je jediný, kdo o tom tak vyhroceně mluví a ani on nejmenuje jediný konkrétní hrad či město, které měl takto král „propít“. Předmětem darovacích listin Václava III., které známe, byly nejvýše vesnice. To nevypadá, že by svévolně a ve velkém rozdával královský majetek. Nějaké majetky šlechtě postoupil, ale to bylo hlavně proto, že musel vyrovnat dluhy po svém otci. A zmíněný Raimund z Lichtenburka byl jediný mladík (věkem), který takto nějaký majetek obdržel. Jinak šlo o starší šlechtice, kteří s králem určitě nepopíjeli. Poměrně hodně majetku dostali Ronovci, ale jen jako vyrovnání pohledávek z doby Václava II. Příjemcem podobných pergamenů se stala i církev či měšťané. 

Proč by kronikář lhal?

Jaký měl však kronikář zájem mladého vládce takto očernit? Byl o celé situaci dobře informován, ale svou kroniku sepisoval o dost později, než se události staly. Mohlo se to stát třeba takto: Václav byl zpočátku zaměstnán zahraniční politikou. Na sklonku podzimu pak musel řešit pohledávky domácích věřitelů. Na jaře už měl zase starosti s Polskem. Kronikáři se nelíbilo právě to prostřední období, z něhož si pamatoval, že Václav vydával královský majetek. Co když si v době psaní kroniky Petr Žitavský již nepamatoval, že šlo o vyrovnání závazků? Možná si to „nechtěl pamatovat“. Chtěl totiž v kronice hlavně vyzdvihnout a oslavit milovaného Václava II., a tak poněkud „upravil“ určité záležitosti týkající se jeho syna.

Nicméně bychom si neměli Václava III. přehnaně idealizovat, byl to samozřejmě jen člověk z masa a kostí, ve svém věku vlastně puberťák. Občas se zřejmě opravdu opil a možná vedl i poněkud volnější sexuální život. To k jeho věku tak trochu patří, a když k tomu připočteme jeho pozici od malička hýčkaného královského synka, musel zkrátka disponovat sebevědomím hodným Přemyslovce. Těžko od něj očekávat upjatý mravný život. Nechoval se tak sám. I jeho otec Václav II. vyhledával četné milenky. V té době to bylo normální. Nakolik to však zrovna u Václava III. přesáhlo obvyklou míru? To můžeme dnes už jen hádat. 

Zájmy kronikářů

Podle Zbraslavské kroniky mělo na jaře roku 1306 dojít u Václava k charakterové proměně. Mladý král se náhle začal chovat zodpovědně. Údajně mu měl promluvit do duše zbraslavský opat Konrád. Jenže šlo o vymyšlený příběh, v němž Petr Žitavský jen přikrmil vlastní zájmy a zásluhy cisterciáků. V úředních pramenech se žádná změna neprojevuje a o žádné nehovoří ani třeba Kronika tak řečeného Dalimila. 

Další dobový pramen, ovšem německý – kronika Otakara Štýrského, však o nějakém Václavově obratu uvažuje, ale zásluhu na něm nepřičítá zbraslavskému opatovi, nýbrž německy mluvícímu patriciátu. Jeho zástupci měli mladého krále upozornit na to, že královská pokladna je prázdná. Jenže i to je asi spíš hájení vlastních zájmů, protože patriciát těžko mohl vědět, co má král v pokladně a ještě ho na to upozorňovat.

Pak je tu osoba králova kancléře Petra Angeliho, který měl údajně prodávat šlechtě právo na pití s králem a následně inkasovat provize za převody majetku. O něm těžko něco zjistíme, ale vypadá to také jako přikrášlená historka, protože Petr Žitavský zjevně neměl Angeliho rád. 

Sebevědomá šlechta

Vztahy se zemskou elitou trápili už Václavova děda Přemysla Otakara II. Mnohem lépe s ní vycházel Václav II., ale celkově nelze házet všechny šlechtice do jednoho pytle. Když tedy připustíme, že poslední přemyslovský král se jen tak neopíjel se šlechtickými synky, zdá se, že jeho vztahy s nobilitou opravdu nebyly ideální. Nicméně viditelné problémy způsobilo právě až ono klíčové tažení do Polska. Lze předpokládat, že Václava přesvědčili jeho šlechtičtí rádci, že tam táhnout musí, protože problémy s Vladislavem Lokýtkem lze zvládnout jen silou.

Ideální řešení by bylo zaplatit za tažení žoldnéřům nebo i vlastním lidem. Jenže pokladna po jeho otci zela prázdnotou, takže Václav musel svolat zemskou hotovost. To znamenalo, že každý šlechtic byl nucen postavit ozbrojence „za své“. A to se většině pánů moc nechtělo. Byli nemile překvapeni. Rádi se účastnili výprav, na kterých mohli kořistnicky vydělat. Z toho byl sebevědomý mladý Přemyslovec velmi rozčarován a vyvolalo to oboustranně zlou krev. Do té doby byly zřejmě vzájemné vztahy mezi šlechtou a mladým králem celkem neutrální.

Těžké dědictví po otci

Klíčovým faktorem při hodnocení Václava je ovšem jeho dědictví po otci. Vzhledem k opulentní nádheře přemyslovského dvora to navenek totiž vypadalo, že po sobě Václav II. zanechal bohatou prosperující říši. A nezodpovědný Václav III. to pak za rok rozházel. Ve skutečnosti spíš však zdědil hromadu dluhů. Snažil se s nimi něco udělat, ale jeden rok vlády je na to příliš málo času.

Dluhy byly opravdu obří, takže je spláceli ještě Jindřich Korutanský a Jan Lucemburský, což neznamená, že Čechy nějak zvlášť strádaly – ekonomický rozvoj mohl pokračovat. Země na tom nebyla zle, ale Václav II. financoval svou nákladnou politiku především z těžby stříbra. Tehdy mu to přišlo logické a správné, ale my dnes se znalostí ekonomických zákonitostí víme, že to dlouhodobě nemohlo vést k dobrým výsledkům. Z dlouhodobého hlediska nemůže být rozvoj postaven jen na drahých kovech, ale musí se opírat také o produkci a obchod, což král zanedbal. 

Ve finále bychom tedy měli hodnocení posledního přemyslovského krále opřít především o fakt, že měl těžkou pozici a musel by se hodně ohánět, i kdyby tak záhy nepodlehl vrahovým dýkám. 

Image

Čtěte také

Náhlá smrt „krále Kaše": Usilovala česká šlechta o život Rudolfa Habsburského?

Hubbleova konstanta neboli H0 představuje klíčový kosmologický parametr, který kvantifikuje rychlost rozpínání vesmíru. Definoval ji v roce 1929 Edwin Hubble, jenž si povšiml, že mezi rychlostí vzdalování galaxií a jejich vzdáleností existuje lineární vztah. Danou souvislost už dva roky před ním publikoval Georges Lemaître, nicméně jeho práce v té době zapadla. 

Objev Hubbleova-Lemaîtreova zákona znamenal, že se galaxie od Země systematicky vzdalují, a to tím rychleji, čím jsou dál. Podle přirozeného vysvětlení, konzistentního s tehdy již známou obecnou teorií relativity, se hvězdné ostrovy vzdalují proto, že je unáší rozpínající se prostor. Další měření zejména na přelomu tisíciletí ukázala, že H0 není v čase konstantní, a že se tedy rychlost kosmické expanze v minulosti měnila a v současnosti se zrychluje.

H0 lze určit několika nezávislými metodami s vysokou přesností: Aktuálně je však hodnota 67 km/s/Mpc stanovená z kosmického mikrovlnného pozadí významně nižší než hodnota 73 km/s/Mpc určená z Hubbleova zákona, a tato tzv. Hubbleova tenze patří mezi největší výzvy současné kosmologie. Pro úplnost dodejme, že převrácená hodnota H0 je indikátorem stáří vesmíru. Přesné určení Hubbleovy-Lemaîtreovy konstanty má zásadní význam pro pochopení základních kosmologických otázek, k nimž se řadí věk vesmíru, povaha temné energie a evoluce kosmického rozpínání.

Image

Čtěte také

Hubbleova konstanta: Rozluštíme záhadu rozpínání kosmu?

V hlubinách jižní Číny, pod kilometrovými nánosy usazenin, se skrývá zapomenutý svět ohně a lávy. Mezinárodní tým vědců zde nedávno odhalil přes 700 kilometrů dlouhý řetězec vyhaslých sopek. 

Tento objev, publikovaný nedávno v časopise Journal of Geophysical Research: Solid Earth, přináší nové pohledy na geologické procesy, které formovaly naši planetu před stovkami milionů let – a možná i ovlivnily tehdejší klima.

Cesta do minulosti

Zhruba před 800 miliony lety, během období raného neoproterozoika, byla oblast dnešní jižní Číny součástí superkontinentu zvaného Rodinia. Pohyby litosférických desek způsobily, že se tato část (známá dnes jako jang-c’-ská deska) začala vzdalovat a srazila se s oceánskou deskou. Tato kolize spustila geologický proces zvaný subdukce – kdy se těžší oceánská deska ponořila pod lehčí pevninskou a tavením uvolnila magmatický materiál.

To vedlo k vzniku sopečného oblouku, řetězce sopek vznikajících podél subdukční zóny. Tyto oblouky tvoří novou zemskou kůru a přetvářejí starší vrstvy. Studium takových útvarů pomáhá vědcům pochopit, jak se v dávné minulosti utvářel zemský povrch.

Hledání ztracených sopek

Až dosud se věřilo, že sopečný oblouk končil na okraji jang-c’-ské desky. V nové studii se ale geologové Č'-tung Ku a Ťün-jung Li rozhodli ověřit, zda tento oblouk nezasahuje i do vnitrozemí. Pomocí leteckých magnetických senzorů, které detekují odlišnosti v magnetickém poli způsobené různým složením hornin, odhalili pás na železo bohatých hornin hluboko pod povrchem – zhruba šest kilometrů pod zemí.

Výsledkem bylo zmapování 700 kilometrů dlouhého a až 50 kilometrů širokého pásu hornin, které odpovídají magmatickým produktům vznikajícím nad subdukující oceánskou deskou.

Potvrzení z hlubin

Výzkumný tým také analyzoval horniny odebrané z hlubokých vrtů v oblasti Sečuánské pánve. Chemická analýza i izotopové datování ukázaly, že se jedná o magmatické horniny vzniklé před 770 až 820 miliony lety, tedy ve stejné době jako známé části sopečného oblouku na okraji desky. Podle vědců to znamená, že vnitrozemí jang-c’-ské desky bylo kdysi součástí rozsáhlého vulkanického systému, který se táhl stovky kilometrů do nitra kontinentu.

Jedním z překvapivých zjištění studie je neobvykle široký rozsah sopečného oblouku. Většina podobných systémů, jako například Kaskádové pohoří v Severní Americe, tvoří úzké pásy podél pobřeží. Vysvětlení podle Kua a Liho může být v geodynamickém jevu známém jako plochá subdukce – kdy oceánská deska nesklouzává prudce dolů, ale putuje vodorovně pod pevninskou deskou stovky kilometrů, než se začne nořit do hloubky. Tento proces vytváří dvojité pásy sopečné aktivity: jeden u okraje kontinentu, druhý hluboko ve vnitrozemí. Podobné uspořádání dnes pozorujeme například v Andách, kde se deska Nazca zasouvá pod Jihoamerickou desku.

Ne všichni vědci však s tímto vysvětlením souhlasí. Podle geologa Petera Cawooda z australské Monash University je ve hře i možnost, že se nejedná o jednu širokou obloukovou soustavu, ale o dvě samostatné, současně aktivní vulkanické oblasti, které byly později „sešity“ dohromady v rámci tektonického vývoje. Bez ohledu na interpretaci se ale vědci shodují, že jde o zásadní objev pro pochopení geologické historie tohoto regionu – a možná i pro pochopení klimatických změn v hluboké minulosti.

Image

Čtěte také

Jak sopečné erupce ovlivňují globální klima a kolik oxidu uhličitého skutečně vyprodukují?

Mňoukání, vrnění, vrčení, syčení... Kočičí jazyk je bohatší, než jsme si kdy mysleli. A právě díky umělé inteligenci se vědci začínají přibližovat překladu této dávné, 12 000 let trvající konverzace mezi kočkami a lidmi.

Když kočky mluví

Domácí kočka (Felis catus) je daleko „upovídanější“ než její divocí příbuzní. Etologové (vědci zabývající se chováním zvířat) rozdělili kočičí zvuky do více než 20 kategorií – od známého mňoukání přes vrnění, syčení, trylkování až po kvílení a kňourání. Pochopitelně ani mňoukání není univerzální – spadá pod něj celá škála různých významů a emocí.

Kromě zvuků mluví kočky i svým tělem – zvednutý ocas značí radost, přimhouřené oči klid a pomalé mrknutí mírumilovné gesto. V průběhu domestikace si kočky vytvořily unikátní „slovník“ speciálně určený k tomu, aby mohly komunikovat s lidmi. A jak se ukazuje, je mnohem bohatší, než jsme si dosud mysleli.

Čínská firma Baidu v roce 2023 přihlásila patent na systém, který by dokázal převést zvířecí zvuky do lidského jazyka. Nejde ale jen o samotné zvuky – systém má analyzovat i pohyby (například mávnutí ocasem), tělesné znaky jako srdeční tep či teplotu, a vše sloučit do srozumitelné věty jako „Naplň misku, prosím.“

Zákoutí kočičštiny

Myšlenka „kočičího překladače“ rozhodně není nová. Už v 70. letech se britský vědec John Bradshaw zabýval tím, jak kočky používají mňoukání k ovlivnění lidí. Zjistil například, že dospělé kočky mňoukají především na člověka, nikoliv na sebe navzájem – jako by to byl komunikační nástroj vyhrazený pro mezidruhový kontakt.

První zlom přišel v roce 2018, kdy vědec Yagya Raj Pandeya vytvořil databázi 3 000 nahrávek kočičích zvuků rozdělených do deseti kategorií. Pomocí softwaru, který analyzuje hudbu, se mu podařilo přiřadit jednotlivým zvukům „akustický otisk“. Výsledek? Systém dokázal správně rozpoznat typ zvuku v 91 % případů.

V roce 2019 pak italští vědci rozlišili tři typy mňoukání podle situace: před krmením, v cizím prostředí a při česání. Zjistili, že zvuk „dejte mi najíst“ má odlišný tvar od „kde jsi?“ nebo „česej mě“. Výzkum dosáhl úspěšnosti až 96 % při rozpoznávání významu, a stal se základem pro vznik mobilní aplikace MeowTalk.

Aplikace MeowTalk, kterou vyvinula společnost Akvelon, využívá strojové učení a tisíce uživatelských nahrávek. Umožňuje přeložit mňoukání na fráze jako „mám hlad“, „je mi dobře“, „něco mě bolí“ nebo „pozor, útočím“. Přesnost podle vývojářů dosahuje kolem 90 %, z uživatelských reakcí je ale patrné, že systém má ještě značné mezery. Vše funguje na principu spektrogramu – vizuálního záznamu zvuku. Umělá inteligence s ním pracuje podobně jako s fotografiemi: rozpoznává tvary, vzorce a barvy, podobně jako třeba programy pro rozpoznávání tváří. Snadno tak může dojít k tomu, že vzorec sice přesně odpovídá, samotné sdělení může být ale zcela odlišné.

Letos v květnu publikoval vývojář Vlad Reznikov systém Feline Glossary Classification 2.3, který rozlišuje až 40 typů zvuků rozdělených do pěti skupin podle chování (např. bolest, radost, hlad). Model dosáhl více než 95% úspěšnosti v reálném čase, byť zatím neprošel nezávislým recenzním řízením. Pokud v něm obstojí, mohl by přinést kýžený průlom v kočičí komunikaci.

Image

Čtěte také

Mazlení je věda: Jak správně pohladit kočku, aby se jí to líbilo?