Oslňující stříbrná zář skutečně Přemyslovcům vytáhla trn z paty, neboť slovy kronikáře „král český je nepřemožitelný, má v Kutné Hoře přes šedesát tisíc havířů, kteří mu ve dne v noci z dolů stříbro vynášejí“. Tato zpráva se může zdát nadnesená, přesto patří mezi ty střídmější. Neboť jiné prameny udávají, že v Kutné Hoře kutalo na sto tisíc havířů z různých částí Evropy! 

Z daleké Itálie byli pozváni právníci a finančníci, kteří pomáhali českému králi s vydáním nového horního zákoníku. Ražbou pražských grošů, nové a silné měny, stvrdil král své výsadní postavení ve střední Evropě. Stal se jedním z nejbohatších panovníků! Podle dnešních odhadů produkovaly Čechy až 41 % veškerého evropského stříbra a na konci 13. století se tak staly skutečnou stříbrnou velmocí. 

Úměrně tomu se rozmáhala panovníkova politická síla. V roce 1300 se Václav II. stal králem polským, o rok později nechal korunovat svého syna Václava na krále uherského. Evropa žasla. A záviděla mu jeho moc i bohatství. 

Historie se neopakuje 

Římský král Albrecht I. Habsburský už dlouho nervózně pozoroval úspěchy českého krále. V roce 1304 žádal, aby mu Václav II. na šest let podstoupil Kutnou Horu a k tomu se vzdal vlády v Polsku a v dalších knížectvích. Rozumí se samo sebou, že český král na tyto drzé žádosti nepřistoupil. Sebevědomý Albrecht se tedy chystal na válečnou výpravu a na podzim roku 1304 vtrhl s velkým vojskem do Čech. Zastavil se až před Kutnou Horou. Německý král čekal rozhodující bitvu, která se měla stát připomínkou slavného klání na Moravském poli, kde se střetli otcové obou znesvářených králů: Přemysl Otakar II. a Rudolf Habsburský. Tehdy Habsburkové uspěli a Albrecht si kladl jediný možný cíl: zopakovat otcovo vítězství. 

K žádné bitvě ale nedošlo. Silná královská posádka ve městě a odhodlaní obránci z řad havířů znemožnili Albrechtovi hornické město dobýt. Blížící se zima, nespokojenost uherských bojovníků v Albrechtově táboře, řádění úplavice a také zvěsti o šikujícím se Václavovu vojsku v nedalekém Kolíně se rozhodným způsobem podepsaly na morálce říšského vojska. 

Navíc do potoka, který tekl k nepřátelskému vojsku a z něhož žízniví Albrechtovi vojáci pili, prý kutnohorští havíři vylévali nečistotu z hutí, mour, strusku a bahno. „Po stříbře žíznili – stříbrnou strusku pili,“ lakonicky poznamenal kronikář Petr Žitavský. Za těchto podmínek nezbylo říšskému králi nic jiného, než dát rozkaz k odchodu. Za neustálého dotírání českých rytířů se nepřátelské vojsko vracelo potupně domů. 

Král boháč dlužníkem 

Ano, záchrana hornického města byla pro Václava II. víc než důležitá. Důvod? Obrovské dluhy! Jak k nim ale pravděpodobně nejbohatší král Evropy přišel? Jeho dluhy spláceli i Lucemburkové! A celková výše dluhu ještě v roce 1316 činila přes 28 tisíc hřiven! 

Dnes každý finančně gramotný člověk ví, že výdaje nesmějí převyšovat příjmy. Ve středověku si s tím však mnoho panovníků nelámalo hlavu. Typický ostrý kontrast prostupující celou středověkou společností se projevil i zde. Když měl panovník pokladnici prázdnou, zavedl mimořádné berně či si jednoduše vypůjčil. U bohatého patriciátu, u klášterů, u šlechticů, kterým za půjčky dával hrady do zástavy. A také u židů, jimž jako jediným byla povolena lichva. 

Nejinak to bylo u Václava II. Jeho expanzivní politika zahrnující plány v Polsku, v Uhrách či v Míšni zatížila pokladnu natolik, že příjmy z Kutné Hory zkrátka nestačily. A tak mu nezbývalo nic jiného, než si půjčovat. Díky Kutné Hoře dostával úvěry mnohem snadněji než jiní panovníci, bez složitých úpisů a drahých zástav. A on bezstarostně žádal o další a další peníze. 

Za co Václav II. utrácel? Za žoldnéře pro výpravy do zahraničí. Vykupoval také rozličná území. Například roku 1297 si za pět tisíc hřiven stříbra pořídil od svého rivala Vladislava Lokýtka Krakovsko a Sandoměřsko. Později si za čtyři tisíce hřiven přikoupil i vládu ve Velkopolsku. Velikou finanční zátěž představovalo ovládnutí neklidných Uher, kde roku 1301 nastoupil jako král jeho syn Václav. Byť přijal jméno Ladislav V., zdaleka ne všichni uherští magnáti Přemyslovcům přáli. A jejich věrnost bylo třeba neustále zajišťovat dary. 

Král umělec mecenášem 

Vedle nákladné expanzivní politiky představovalo další zátěž financování panovnického dvora. Za Václava II. zakotvila v českém království nová móda, kterou dnes nazýváme rytířskou kulturou. Ihned si získala velkou oblibu. Melancholickému Václavu II., který se děsil i kočičího mňoukání, nedovolovalo chatrné zdraví a citlivá povaha napodobovat rytířské činy jeho otce Přemysla II. Otakara. O to častěji pořádal nejrůznější slavnosti, rytířské turnaje a jako štědrý mecenáš obdarovával čerstvě pasované rytíře. 

Nezapomínal ani na žertéře a pištce, kteří se starali o pobavení dvora, či pěvce lásky minnesängry a autory oslavných hrdinských eposů. Není bez zajímavosti, že sám Václav II. stvořil tři milostné básně! Pražský dvůr si zkrátka získal pověst jednoho z nejvyhlášenějších a také nejvyhledávanějších panovnických dvorů středověké Evropy. Na současníky však nejvíce zapůsobila korunovace Václava II. a jeho ženy Guty Habsburské na českého krále a královnu v roce 1297. Musela stát ohromné výdaje. Říšská a slezská knížata, německý král, spousta rytířů, arcibiskupové, biskupové a další církevní hodnostáři, ti všichni měli užasnout nad okázalou nádherou. Protože Pražský hrad nestačil náporu vznešených hostů, vystavěli na místě dnešního Smíchova sroubený palác. Noční ulice osvětlovaly hořící pochodně a lidé si mohli nabírat víno, které bylo na dnešní Havelské náměstí přiváděno podzemními trubkami. Kdo zrovna nehodoval, mohl se bavit rytířským kláním, závody v běhu nebo pěstními souboji. 

Na závěr uveďme, že na korunovaci oblékl král plášť zdobený tenkými plátky ze zlatého plechu, z nichž každý byl zakončen jedním velkým a čtyřmi malými drahokamy nejrůznějších druhů. Tyto zlaté plíšky připomínaly šupiny, takže král vypadal jako zlatá rybka. Cena pláště se prý přehoupla přes čtyři tisíce hřiven... 

Když byl zlomen meč, kradl i biskup 

Ve Zbraslavském klášteře nad hrobkou Václava II. stojí jakýsi rytíř z družiny Viléma Zajíce z Valdeka. Avšak místo pietních slov či tiché modlitby za mrtvého pronáší tato slova: „Za tvého života, králi, jsme se neodvážili spáchati žádnou loupež, nikomu neubližovati, netroufali jsme si učiniti někomu křivdu, nyní ty spíš v prachu, nyní hniješ a my žijeme a děláme, co si volí chuť kohokoliv.“  A tu začne rytíř královu sochu na náhrobku fackovat. To alespoň rozhořčeně tvrdí Petr Žitavský, autor Zbraslavské kroniky a pozdější opat téhož kláštera. A dodává, že výtržník byl z boží vůle potrestán slepotou. 

Ať už je tato historka pravdivá, nebo ne, dokonale vystihuje společenskou situaci. Poté, co byl 4. srpna roku 1306 nad dynastií zlomen pomyslný meč, dopadla na české království nejistota a obava o budoucnost. Prakticky ze dne na den začala dávat sebevědomá šlechta svému okolí najevo, co si představuje pod pojmem šlechtická svoboda. Plundrování země, rabování cizího majetku, okrádaní poddaných… Dokonce i rytíři biskupa Jana IV. z Dražic nezůstávali pozadu. Kdo mohl, kradl – kde mohl. 

Hledání (staro)nové dynastie 

Vesnice i menší města se třásla před zvukem kopyt koní přijíždějících šlechticů. O něco lépe na tom byla hrazená města, ale ani ona si nemohla být ničím jistá. I když Rudolf Habsburský, syn německého krále Albrechta, usedl na český trůn poměrně záhy, měl příliš málo času na to, aby uvedl zemi do pořádku. Byť se snažil. 

Po jeho předčasné smrti se budoucnost země řešila znovu a ještě palčivěji. I když už žádní legitimní mužští potomci z rodu Přemyslovců nezbyli, zůstávaly ještě dcery Václava II. Anna se provdala za Jindřicha Korutanského. Ten byl šlechtě mnohem milejší. Nerozhodný a zahálčivý panovník neměl sílu ani vůli nastolit v zemi pořádek. A tak ji šlechtici s chutí dál rozkrádali. Především bohaté kláštery s přilehlými statky se stávaly vítaným cílem nezvaných návštěv. Šlechtice nezajímalo, co je boží, ale kde je zboží. Proto se v hlavách opatů cisterciáckých klášterů zrodil plán na dosazení nové dynastie na český trůn. Svého favorita našli u Lucemburků a pomoci jim měla dosud svobodná Eliška Přemyslovna. Právě ji zaslíbili Janu Lucemburskému a nadepsali novou kapitolu našich dějin…

Image

Čtěte také

Zlomený meč: Kdy opravdu vymřela přemyslovská dynastie?

Dlouhá desetiletí byla vejce považována za potravinu, která zvyšuje riziko srdečních onemocnění. Nová klinická studie však přináší překvapivý zvrat – cholesterol z vajec za zvýšenou hladinu „špatného“ cholesterolu (LDL) pravděpodobně nemůže.

Vejce na pranýři

Od 50. let 20. století panovala mezi odborníky a veřejností představa, že potraviny s vysokým obsahem cholesterolu – zejména vejce – automaticky zvyšují hladinu cholesterolu v krvi a přispívají k infarktům. Toto přesvědčení se promítlo i do oficiálních výživových doporučení, která vejce na dekády odsoudila k pověsti „cholesterolové bomby“.

Odborník na výživu Jon Buckley z Jihoaustralské univerzity v Adelaide a jeho spolupracovníci nedávno prozkoumali vliv vajec na hladinu „zlého“ cholesterolu, nízkodenzitního lipoproteinu LDL. Tento cholesterol, pokud ho je v těle příliš mnoho, hraje významnou roli při rozvoji kornatění tepen a s ním souvisejících kardiovaskulárních onemocnění.

Vědci do svého výzkumu zapojili 61 zdravých dospělých dobrovolníků, kteří se po dobu 5 týdnů živili jednou ze tří různých diet. Všechny diety obsahovaly stejné množství kalorií, ale lišily se množstvím cholesterolu a nasycených tuků. Strava s vejci (2 vejce denně) zahrnovala hodně cholesterolu a málo nasyceného tuku, strava bez vajec naopak málo cholesterolu a hodně nasyceného tuku. Kontrolní strava (1 vejce týdně) obsahovala velké množství cholesterolu i nasyceného tuku.

Výsledky, které zveřejnil odborný časopis American Journal of Clinical Nutrition, badatele překvapily. Největší pokles hladiny LDL cholesterolu byl zaznamenán při vaječné dietě, zatímco bezvaječný režim žádné výrazné zlepšení nepřinesl – ačkoli obsahoval výrazně méně cholesterolu. Z toho vyplývá jednoduchý, ale zásadní závěr: saturace LDL cholesterolu souvisí spíše s nasycenými tuky než s cholesterolem z vajec.

Není cholesterol jako cholesterol

LDL – známý jako „špatný cholesterol“ – není ve skutečnosti jednotný. Dělí se na větší „nadýchané“ částice (relativně neškodné) a menší husté částice, které snadněji pronikají do cévních stěn a přispívají ke vzniku aterosklerózy.

Zajímavostí je, že vejce sice snížila celkovou hladinu LDL, ale změnila i jeho složení: ubývalo větších částic a mírně přibylo těch menších. Podobný, i když méně výrazný jev byl pozorován i u bezvaječné diety – ale bez pozitivního efektu na LDL hladinu. To podle vědců ukazuje na složitost metabolismu tuků a cholesterolu a také na to, že samotná kvantita LDL nemusí být dostatečným ukazatelem rizika – důležitá je i jeho kvalita.

Nutriční poklad?

Vedle hlavních výsledků výzkum přinesl i zajímavá sekundární zjištění. Vejce totiž výrazně zvýšila hladinu luteinu a zeaxanthinu – antioxidantů obsažených ve žloutku, které jsou známé pro svou roli v ochraně zraku, mozku a snižování zánětu. Navíc byla u účastníků s vyššími hladinami těchto látek zaznamenána větší spontánní pohybová aktivita. To sice neprokazuje přímou souvislost, ale naznačuje možné spojení mezi antioxidanty a motivací či energií, které by stálo za další zkoumání.

Tento klinický výzkum navazuje na pozorovací studii z Monash University, která letos v únoru ukázala, že lidé konzumující až šest vajec týdně měli o 29 % nižší riziko srdečních onemocnění než ti, kteří vejce jedli zřídka nebo vůbec.

Podle profesora Buckleyho je čas přestat s démonizací jednotlivých potravin. „Vejce obsahují cholesterol, ale málo nasycených tuků. V kontextu zdravé, vyvážené stravy nepředstavují riziko – naopak mohou být prospěšná.“

Image

Čtěte také

Maso pod drobnohledem vědy: Fakta, rizika a doporučení pro zdravější jídelníček

Tyranie lorda protektora Olivera Cromwella skončila s jeho smrtí v roce 1658. Tehdy se otevřela možnost návratu dynastie Stuartovců na anglický trůn. Parlament se usnesl, že z nastalého chaosu může zemi vyvést opět jenom král, a tak byl z francouzského exilu povolán zpět Karel II. (1660–1685), nejstarší syn popraveného krále Karla I. (1625 až 1649), aby se roku 1660 ujal svého dědictví. Ve stejné době se Londýnem i ostatními městy šířila nová módní vlna – otvírala se jedna kavárna za druhou. 

Společenská instituce 

První kavárny v Británii vznikly zřejmě v univerzitním Oxfordu kolem roku 1650, i když prvenství je někdy přisuzováno Londýnu. Oxfordským kavárnám se dostalo přezdívky „penny universities“ (pencové univerzity), neboť každý, kdo zaplatil penci vstupného, se mohl účastnit debat, diskusí i živelných přednášek, přečíst si zde noviny a vyslechnout nejnovější zprávy. Kavárny se staly alternativními školami, kde někteří studenti dokonce trávili víc času než na univerzitě. 

Nejstarší kavárnu v Londýně si otevřel Turek Pasqua Rosée na St Michael’s Alley v době Cromwellovy vlády. Šlo o skvělý podnikatelský záměr, neboť alkohol byl tehdy považován za nežádoucí a káva představovala dobrou alternativu jako nápoj kultivovaný a zejména povzbuzující, což tradiční víno nebo pivo rozhodně nebyly. Z kávy se tak velmi rychle stalo vyhledávané pití intelektuálů. Kavárny ale nebyly pouze o něm, podávala se tu také čokoláda nebo čaj, který první nabízel ve svém podniku roku 1657 Thomas Garway na Exchange Alley v Londýně. Jeho příkladu velmi brzy následovali další majitelé kaváren. 

Obavy ze spiknutí 

Kavárny rostly jako houby po dešti, k roku 1708 jich bylo jen v Londýně a Westminsteru na 600 a staly se jak místem pro občerstvení a drby, tak pro debaty o veřejném dění a politice. K tomuto účelu se hodily mnohem více než tradiční pivnice. A v tom spatřoval král Karel II. problém. Strachoval se, že z kavárenského intelektuálního kvasu by se mohlo zrodit další spiknutí, kterých Stuartovci v průběhu 17. století zažili už několik. Ačkoliv byla obnovena monarchie, stále se našlo dost potenciálních nepřátel krále, kteří si vládu představovali jinak, a také přetrvávaly náboženské spory. Ostatně pozdější spiknutí z roku 1683, jež mělo za cíl zavraždit Karla II. i jeho bratra Jakuba, dávalo panovníkovi za pravdu. 

Dne 29. prosince 1675 vydal Karel výnos, jímž chtěl škodlivý vliv kaváren eliminovat: „Je nanejvýš zřejmé, že množství kaváren v království v posledních letech zřízených a udržovaných mělo velmi špatné a nebezpečné účinky; stejně tak mnoho obchodníků a dalších tím nevhodně tráví mnoho svého času, jenž by jinak mohli (…) trávit v jejich zákonných činnostech a záležitostech; také v těchto domech a při setkávání takových osob jsou v nich vymýšleny a šířeny různé falešné, zlomyslné a skandální zprávy do zahraničí, k hanobení vlády Jeho Veličenstva a k rušení míru a klidu říše; Jeho Veličenstvo považovalo za vhodné a nutné, aby zmíněné kavárny byly (do budoucna) zrušeny a potlačeny.“ 

Výnos měl vejít v platnost 10. ledna 1676 a zakazoval nejen provoz kaváren, ale také prodej kávy, čaje, čokolády a šerbetu, což je lehký ovocný mražený dezert s mléčnou příměsí podobný sorbetu. Zneplatněny byly také licence pro prodej kávy a ostatních nápojů. Zákaz vyvolal silný odpor společnosti, kdy reálně hrozilo, že by mohlo dojít na to, čeho se král obával. Pouhé dva dny před uzavřením podniků proto Karel II. svůj výnos odvolal a kavárny si žily dál svým životem.

Image

Čtěte také

Výživa lovců i nápoj mystiků: Kavárnám se v Evropě dařilo už v 17. století

Molekulární biolog João Pedro de Magalhães z Univerzity v Birminghamu vede mezinárodní projekt Human Ageing Genomic Resources, který spravuje databázi AnAge – soupis maximálních délek života napříč živočišnými druhy. Podle něj některé organismy, zejména želvy, ryby a mloci, nejeví s přibývajícím věkem žádné známky fyziologického stárnutí ani degenerace. Pokud nezemřou na infekce, úrazy nebo útoky predátorů, mohli by teoreticky žít extrémně dlouho.

Rychle žít, brzy zemřít

Rychlost stárnutí u jednotlivých druhů souvisí s jejich evoluční strategií přežití. Druhy, které čelí vysokému riziku predace, mají tendenci se rychle vyvíjet, brzy dosahovat pohlavní dospělosti a krátce žít – typickým příkladem jsou myši. Naopak živočichové, kteří jsou na vrcholu potravního řetězce a nejsou tak často loveni, si mohou dovolit pomalejší tempo života.

Příkladem je žralok malohlavý (Somniosus microcephalus), který se dožívá stovek let a dospívá až ve věku kolem 150 let. Jeho dlouhý život je dán tím, že je prakticky bez přirozených nepřátel, a tudíž není vystaven tlaku na rychlou reprodukci.

Klíč k dlouhověkosti

Významnou roli v délce života hrají mutace DNA a schopnost těla s nimi bojovat. Druhy s delší životností často disponují efektivnějšími mechanismy pro opravu DNA, což je mimo jiné chrání před vznikem rakoviny. U krátkověkých živočichů – například myší – tyto schopnosti chybí, protože ve volné přírodě většinou zemřou dřív, než by se u nich rakovina vůbec mohla rozvinout.

Zajímavé ale je, že myši chované v laboratorních podmínkách, které nejsou vystaveny predátorům ani vnějším hrozbám, mají výrazně vyšší výskyt nádorových onemocnění – právě kvůli své přirozené neschopnosti opravy DNA.

Tajemství dlouhověkosti zůstává

Navzdory pokroku ve výzkumu stárnutí zůstává biologickou záhadou, jejíž klíčové mechanismy zatím věda zcela nechápe. Vědci však tuší, že kombinace evoluční strategie, životního prostředí, genetické výbavy a schopnosti opravy buněk hraje zásadní roli v tom, proč některá zvířata zestárnou za pár dní – a jiná téměř vůbec.

Image

Čtěte také

Tajemství dlouhověkých hub: DNA václavek je obrněná proti času

Když v prosinci 1941 vstoupily Spojené státy do války, měla americká armáda jen necelou stovku psů, z nichž většina sloužila k tahu saní. Už následující měsíc se kynoložka Arlene Erlanger zasloužila spolu s dalšími milovníky psů o vznik programu Dogs for Defense, ve kterém armáda požádala civilisty, aby darovali své čtyřnohé miláčky na podporu válečného úsilí. 

Dogs for Defense

Dne 13. března 1942 pak náměstek ministra války Robert Patterson oficiálně zřídil program válečných psů, nazvaný K-9 Corps. Zpočátku se přijímalo 32 plemen, ale do roku 1944 se seznam postupně zúžil na sedm nejvhodnějších: německé a belgické ovčáky, dobrmany, kolie, sibiřské husky, malamuty a eskymácké psy. Zvířata byla cvičena 8–12 týdnů a po základním výcviku v poslušnosti putovala do jednoho ze čtyř (později šesti) specializovaných středisek, která je připravila pro úkoly strážní, hlídkové, spojovací nebo k vyhledávání min. 

V aktivní  bojové službě se příslušníci sboru K-9 ukázali užiteční především tím, že upozorňovali hlídky na přítomnost nepřítele a zabraňovali tak překvapivým útokům. Do specializovaných výcvikových středisek se dostalo 18 000 psů, téměř 8 000 z nich však neuspělo ve zkouškách. Mezi důvody patřila vzrušivost při hluku či střelbě, nemoci, špatný čich a nevhodný temperament. Výcvikem procházeli i psovodi, kteří měli od července 1943 k dispozici příručku TM 10-396. 

Pro USMC a pobřežní stráž

V březnu následujícího roku zřídil Proviantní sbor (Quartermaster Corps), pod nějž sbor K-9 spadal, takzvané čety válečných psů, aby pomáhaly americkým silám operujícím v Evropě a Tichomoří. Z 15 takto organizovaných armádních čet sloužilo sedm na starém kontinentě a osm v Pacifiku. Sbor námořní pěchoty vytvořil 10 čet a vlastní středisko Camp Lejeune, přičemž používal odlišné postupy při náboru i výcviku svých válečných psů. 

Mariňáci se odchýlili od metod armády (i Pobřežní stráže), když spolupracovali přímo s Klubem dobrmanů, který jim dodával dobře vychovaná zvířata. Ve většině středisek se preferovali čistokrevní samci, ale byli akceptováni i kříženci nebo kastrované feny. Pobřežní stráž představovala v tomto výjimku, neboť feny naopak upřednostňovala.

Psí veteráni

Experimentovalo se také s výcvikem psů pro lokalizaci raněných vojáků na bitevním poli (od května 1944), nakonec se ale od tohoto programu upustilo, protože zvířata nedokázala rozlišit raněné muže od mrtvých. Po skončení války prošli psi několikatýdenním přeškolováním, při němž se učili omezovat své instinkty k útoku, zvykali si na ruch měst a různé typy lidského chování. 

Každý pes, který byl navrácen do civilního života – buď k původním majitelům, nebo k adoptivním – putoval domů s příručkou popisující péči o válečné „vysloužilce“. Při této proceduře opět pomáhala organizace Dogs for Defense. Mnoho psovodů však původní majitele požádalo, aby si mohli nechat svého svěřence, se kterým je pojilo vzájemné pouto vybudované společnými válečnými útrapami.

Image

Čtěte také

Protitankoví psi: Skuteční sovětští hrdinové

Jedna z nejjasnějších hvězd na noční obloze – Betelgeuse – má hvězdného společníka. Přestože se jeho existenci podařilo potvrdit až nyní, pro odborníky nejde o úplné překvapení. O hvězdném průvodci Betelgeuse vědci spekulují již nějakou dobu.

Kolos v Orionově rameni

Od Betelgeuse nás dělí 550 světelných let a jeho rozměry jsou ohromující – poloměr tohoto veleobra je zhruba 700× větší než Slunce. Ačkoliv jde v kosmických měřítcích relativně o mladou hvězdu (cca 10 milionů let), nachází se již v pozdním stádiu svého života.

Vědci vědí, že Betelgeuse mění svou jasnost v cyklech – hlavní z nich trvá zhruba 400 dní, ale existuje i druhý cyklus s periodou přibližně šesti let. A právě tento delší rytmus vedl některé vědce k hypotéze, že za ním může stát druhá, doprovodná hvězda.

Betelgeuse přitáhl zájem vědců v letech 2019–2020, kdy došlo k výraznému poklesu jeho jasnosti. Tehdy se začalo spekulovat, že Betelgeuse možná brzy vybuchne jako supernova. Nakonec se ale ukázalo, že šlo o mračno prachu, které hvězda sama vyvrhla.

Pokles jasnosti ale otevřel dveře k novým výzkumům a vedl vědce k důkladnému přezkoumání archivních dat – a právě z těchto dat se zrodila hypotéza o neviditelném hvězdném společníkovi.

Hvězdný pár odhalen

Nepolapitelný společník byl nyní poprvé přímo detekován týmem vedeným astrofyzikem Stevem Howellem z NASA. Klíčem k úspěchu byla technologie zvaná speckle imaging, využívající velmi krátké expoziční časy, které dokážou potlačit optické zkreslení způsobené zemskou atmosférou.

Howellův tým použil přístroj ʻAlopeke na teleskopu Gemini North, jehož 8,1metrové zrcadlo poskytlo potřebné rozlišení. A právě díky této kombinaci se podařilo spatřit slabého průvodce přímo vedle zářícího veleobra Betelgeuse – něco, co se až dosud zdálo nemožné.

Kdo je tajemný společník?

Nově objevená hvězda je přibližně 1,5krát hmotnější než Slunce, ale až šestkrát slabší než Betelgeuse v optickém světle. Podle vědců jde o hvězdu spektrální třídy A nebo B, která zatím nedosáhla hlavní posloupnosti. Jde tak patrně o horkou, mladou, modrobílou hvězdu, která zatím nezačala spalovat vodík ve svém jádru.

Od Betelgeuse ji dělí čtyřikrát větší vzdálenost, než Zemi a Slunce – to je mimořádně blízko, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že se nachází uvnitř rozsáhlé vnější atmosféry Betelgeuse. Jde tak také o první přímé pozorování hvězdného průvodce obíhajícího uvnitř atmosféry rudého veleobra.

Společný osud?

Obě hvězdy pravděpodobně vznikly ve stejnou dobu, ale jejich životní dráhy se budou dramaticky lišit. Těžší a nestabilnější Betelgeuse jednou exploduje jako supernova – pravděpodobně během příštích 100 000 let. Její společník ale může zahynout mnohem dříve, protože gravitační síly způsobí, že do Betelgeuse spirálovitě zapadne – možná už během následujících 10 000 let.

Objev průvodce Betelgeuse může pomoci vysvětlit, proč někteří rudí veleobři vykazují periodické změny jasnosti v dlouhých časových škálách. Příležitost k pozorování jeho společníka se naskytne již brzy – v listopadu 2027, kdy se tento hvězdný průvodce znovu dostane do největšího vzdálenosti od Betelgeuse a bude tak lépe viditelný.

Image

Čtěte také

Umírající veleobr Betelgeuse mate astrofyziky: Je jeho extrémní rotace jen optický klam?

Zajít si do restaurace na psí maso? S něčím takovým v Malajsii nepochodíte. „Jedná se o převážně muslimskou zemi a psi se tam nejedí. Je to dané historicky i nábožensky,“ vysvětluje fotograf David Těšínský pozadí svých někdy až drastických snímků.

V islámu se psi považují za rituálně nečistá zvířata, a muslimové proto jejich maso nekonzumují. V umírněných muslimských státech je dnes ovšem najdete coby domácí mazlíčky, zejména u mladé generace ve městech, což platí i pro Malajsii. Na vesnicích a v příměstských aglomeracích pak slouží spíš jako hlídači pozemků a na vodítku na ulici je potkáte jen stěží.

Nicméně pouze 60 % z 34milionové malajsijské populace tvoří domácí obyvatelé zvaní bumiputera. Další pětina připadá na Číňany, desetinu reprezentují Indové a zbylých 10 % se dělí mezi jiná asijská etnika, včetně Vietnamců. A zatímco lidé bumiputera psí maso do úst nevezmou, především v Číně a ve Vietnamu jej považují za pochoutku. V první uvedené zemi je tak ročně zabito asi 10 milionů psů, ve druhé „jen“ polovina. Ovšem vzhledem k velikosti populace se právě Vietnamci stali mezi jedlíky psího masa opravdovými rekordmany a svých zvyků se nevzdávají ani v sousedních zemích jihovýchodní Asie.

Smrt během svátků

„Byl zrovna muslimský svátek dhú’l-hidždža a všude se zabíjely krávy, což jsem taky fotil. Ale napadlo mě, co se asi děje jinde, a jeden zdejší kamarád nadhodil, že třeba Vietnamci jedí psy. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsme sedli na motorku a vydali jsme se je hledat. Poptávali jsme se, až jsme skončili u chlapů, které vidíte na fotkách. Nejdřív byli nedůvěřiví, ale vysvětlili jsme jim, že se neobjeví na první straně místních novin. Nakonec nás za úplatek v podobě flašky levné whisky nechali fotit. Hned zkraje mi nalili panáka, ovšem ne tu moji whisky, ale nějakou kořalku. Jenže jsem nevěděl, že do ní přimíchali psí sádlo. Tehdy už jsem byl vegetarián a obratem jsem se šel ven vyzvracet.“

Během dne se zmínění muži vydali na obhlídku okolí, aby si vybrali oběť. „Toulavých psů žije v Malajsii hodně, paradoxně možná i víc než v Indii. Vypadají však rozhodně líp živení – ti indičtí jsou vždycky jen kost a kůže. Možná je to tím, že Malajsie není tak přeplněná a prostě si dokážou najít víc zbytků. Mají asi docela dobrý život. Malakka a vlastně celá jižní Malajsie představují takovou kombinaci města a džungle, mezi domy roste spousta zeleně a panuje tam větší klid. Asi se pro ně vždycky něco najde.“

Už nikdy víc

Sledovat zabíjení psa nebylo podle Těšínského nic příjemného. „Samozřejmě jako vegetarián nic takového neschvaluju, je to prostě hnusné. Dokonce mě nějací lidé obviňovali, že jsem zbabělec, protože jsem to nezastavil. Ale já nejsem voják v nějaké válce a nepřijel jsem tam dělat aktivismus. Dělám sociální fotografii. Pro mě není rozdíl, jestli někdo zabije psa, nebo krávu, ale současně to nechci do nikoho násilím tlačit. Fotit bych to už ovšem rozhodně nechtěl.“ 

Image

Čtěte také

Život mezi náhrobky: Reportáž Davida Těšínského z prostředí manilských slumů

V imaginaci středověkého člověka představovala relikvie symbol té největší síly. Mohla být použita jak proti duchovním nepřátelům, pomocníkům ďábla (například neřestem), tak i proti protivníkům ryze světským. Vlastnosti takové relikvie se nezpochybňovaly! Nejznámější relikvií a zároveň zbraní bylo bezesporu kopí, kterým římský voják Longinus probodl Kristův bok. Hrot se tak dotkl těla Krista a ještě na něm ulpěla jeho krev. 

Pro křesťany už tudíž od počátku představovalo prvořadý duchovní artefakt. Rané dějiny takzvaného Longinova kopí nicméně obestírá těžce proniknutelná mlhovina. Antické prameny nás zpravují, že jej vlastnily nejrůznějších osobnosti, ať už šlo o císaře Konstantina Velikého či Thedosia I., kteří se zásadní měrou podíleli na uznání a šíření křesťanské víry. Mělo na čas spočinout v rukou vizigótského krále Alaricha, který v roce 410 vyplenil Řím nebo dokonce hunského vojevůdce Attily. 

Kopí střídalo vlastníky. Pravděpodobně se nejednalo vždy o jedno a to samé. Ve středověku se jeho nejznámějším držitelem stal Karel Veliký (+814), který jej bral pravidelně na svá vojenská tažení. Všechna skončila vítězně! Není třeba připomínat, že v očích současníků tato prostá skutečnost nejen že potvrzovala posvátnost drahocenné relikvie, ale zároveň ji také podporovala. Vznikl mýtus o neporazitelnosti a zvláštní moci toho, kdo kopí vlastní. 

Legenda, která působila, jak víme z doby nedávno minulé, nejen na středověkou společnost. Když pak prý císař při návratu z jedné výpravy kopí upustil, považovalo se to za neblahou předzvěst jeho smrti. V Cáchách, ve své nejoblíbenější falci, pak Karel Veliký skutečně zemřel. 

Vláda a moc 

Kopí se na historické scéně znovu objevuje o více než století později, v roce 922. Tehdy jej, coby symbol vlády nad italským královstvím, daroval severoitalský hrabě Samson burgundskému králi Rudolfu Burgundskému (912–937), a to při příležitosti Rudolfovy korunovace za italského krále. Zpravuje nás o tom kronikář Liutprand z Cremony, který popisuje také vzhled relikvie. „Od ostatních kopí se lišilo svým zvláštním stylem a nezvykle provedeným tvarováním: okolo ostnu uprostřed jsou z obou stran otvory a místo krátké čepele se dvě překrásná ostří vinou až k prostředním části kopí… A uprostřed ostnu jsou připevněny jako kříže hřeby, jež vězely v rukou a nohou našeho Pána Ježíše Krista.“ 

Z líčení je patrné, že kopí platilo za relikvii nejen díky víře, že právě jím římský voják probodl Kristův bok, ale také pro přítomnost údajných Kristových hřebů. Liutprand jej nazývá nebeským darem a nepřemožitelnou zbraní. Není proto divu, že zaujalo mysl východofranského krále Jindřicha Ptáčníka (919–936), který jej toužil získat do svého vlastnictví. Když nepomohly prosby ani odměny, pohrozil Rudolfovi zničením burgundského království. Pod tíhou těchto pádných argumentů se nechal přesvědčit a „daroval“ kopí Jindřichovi na sněmu ve Wormsu v roce 926. Dlužno dodat, že za to dostal nejen hromadu zlata a stříbra, ale i nemalou část švábského území. 

Nový vlastník neváhal použít relikvii, jíž se také začalo říkat Kopí osudu, v bitvě proti Maďarům, kteří na počátku 10. století ohrožovali střední a západní Evropu. Když jej po Jindřichově smrti zdědil jeho syn Ota I., vzal jej v roce 955 i do bitvy na řece Lechu. Po odsloužené mši a svatém přijímání Ota I. „uchopil štít a svaté kopí, postavil se do čela svých mužů a jako první vyrazil proti nepříteli,“ píše saský kronikář Dětmar. 

Po zdrcující porážce upustili Maďaři od dalších ničivých nájezdů. Usadili se v Panonské nížině, kde založili uherský stát a přijali křesťanství. Pověst kopí byla neotřesitelná. Otův vnuk Ota III. jej nechal nosit v procesí před sebou při své římské císařské korunovaci v roce 996. Rozkázal zhotovit věrnou kopii, kterou při příležitosti zřízení tamního arcibiskupství daroval v Hnězdně svému spojenci, polskému králi Boleslavu Chrabrému. Tento vzácný dar měl utvrzovat spojenectví mezi oběma vládci a symbolizoval vládní moc.

Vratislav II.

Svaté kopí se dostalo dokonce na čas do rukou českého knížete Vratislava II. Událo se tak během sporu o tzv. investituru mezi papežem Řehořem VII. a německým králem a později císařem Jindřichem IV. Situace se v říši zkomplikovala po volbě vzdorokrále Rudolfa z Rheinfeldenu v roce 1077. Český kníže Vratislav II. podporoval Jindřichovu stranu. Válka byla vedena nemilosrdně a podle některých kronikářů si zvlášť Češi počínali obzvláště krutě. Drancovali, znásilňovali, zabíjeli poddané. Vratislav několikrát vpadl do Švábska, kde po sobě zanechal spálenou zemi. 

Když v lednu roku 1080 vtrhl do Durynska, střetl se 27. ledna nedaleko Flarchheimu s vojskem Rudolfa Švábského. Za třeskutých mrazů, kdy oči válečníků oslepoval hustě padající sníh, se Čechům podařilo odvážně vpadnout do středu Rudolfovy armády a posvátné kopí ukořistit. Je třeba si uvědomit, že vzhledem k pověsti o neporazitelnosti relikvie, bylo její ukořistění nebývalým hrdinským činem. Než jej kníže Vratislav předal svému spojenci Jindřichovi IV., mohlo být s královým svolením slavnostně neseno v procesích konaných o významných svátcích, což byla pro českého knížete veliká pocta. 

Antiochie 

Ukázkou toho, že ve středověku existovalo vícero svatých kopí, které se vydávaly za jedno, je příběh z dobývání Antiochie během první křížové výpravy. Sotva křižáci na jaře roku 1098 dobyli Antiochii, museli ji bránit před mnohem početnější tureckou armádou, která přispěchala městu na pomoc. Situace obležených křižáků nevypadala vůbec dobře. Unavení, hladoví a zoufalí z turecké přesily čekali na zázrak z nebe. A ten přišel. 

Obyčejnému provensálskému rolníkovi Petru Bartoloměji se zdál sen, v němž spatřil Ježíše, který mu ukázal místo, kde se svaté kopí nachází. Když Petr o svém snovém zážitku vyprávěl svému pánu Raimondovi IV. z Toulouse a biskupu Adhémarovi z Le Puy, rozhodl se toulouský hrabě navzdory biskupově skepsi kopí najít a vykopat. Biskup dost dobře věděl, že v té době už jedno svaté kopí existuje v Konstantinopoli. Nechal však světského vůdce výpravy v jeho nadějích a na konci se nestačil divit: křižáci v místním chrámu kopí skutečně našli! 

Radostná zpráva se ihned roznesla po městě a způsobila hotový zázrak. V žilách umdlévajících křižáků se rozproudila krev. Posvátná relikvie byla jasným důkazem, že je Bůh neopustil. A s jeho pomocí nemohli nezvítězit. A tak se opěšalí (mnohé koně hlady už snědli) nadšeně vydali na rozhodnou zteč. Seřadili se před hradbami do šesti šiků. 

Biskup Adhémar vedl provensálský šik, zatímco nemocný provensálský hrabě zůstal bránit město uvnitř hradeb. Obléhatelé jen přihlíželi, dokud nezačala bitva, která skončila překvapivým křižáckým vítězstvím. Turci byli zahnáni na útěk. Podle některých zpráv nesl svaté kopí v bitvě jeden z kronikářů, Raimund de Aguilers, podle jiných to byl sám biskup Adhémar. 

Boží Soud 

Ačkoliv se dnes křižácké vítězství před Antiochií vysvětluje racionálními důvody, neboť turecká armáda udělala několik chyb mezi jejími veliteli nepanovala zrovna svornost, není pochyb, že nález kopí přinesl, jak bychom dnes řekli, důležitý psychologický efekt a probudil v křižácích touhu a statečnost. Dnes se už nedozvíme, zda šlo o skvělý strategický tah provensálského hraběte, kterým chtěl vojsko povzbudit, nebo o skutečný zázrak. Je však bezesporu zajímavé, že už současníci o zázraku s kopím pochybovali. V Antiochii totiž proti sobě stáli dva znesváření velitelé se svými tábory – normanský Bohemund a provensálský Raimond. Přeli se, kdo bude městu velet. Jelikož nález kopí vzešel z provensálského tábora, normanští kronikáři navzdory konečnému vítězství jeho pravost zpochybňovali. 

Proto se autor snu Petr Bartoloměj rozhodl prokázat pravdivost svých tvrzení ordálem. Projde s kopím středem velikého ohně a dokáže tak jeho pravost. Na Velký pátek 8. dubna 1099 vstoupil do hořící uličky a celou ji prošel. Když se živý vyjevil před užaslým davem přihlížejících poutníků, v náboženském zanícení se na něj vrhli a nebohého Petra povalili na zem. Ve snaze zmocnit se kousků Petrova oděvu, které by jim sloužily jako relikvie, mu měli způsobit smrtelná zranění, na jejichž následky 20. dubna 1099 umřel. 

Pro skeptiky to byl jasný důkaz nepravosti kopí, jeho zastánci však poukazovali na fakt, že zemřel na následky ušlapání fanatickým davem. Ať už to bylo jakkoliv, Petrovo rozhodnutí poukazuje na obrovskou víru, kterou svému snu přikládal. Příběh uhájení Antiochie pomocí svatého kopí tak představuje zajímavý příklad použití relikvie coby psychologického artefaktu, který měl dopomoci vítězství.

Praha a Vídeň 

O kopí se zajímal a nesmírně si jej považoval také český král a římský císař Karel IV. Ten náruživě sbíral svaté ostatky. A kopí, coby součást říšských korunovačních klenotů, nemohlo jeho zájem minout. Karel nechal ozdobit kopí dodnes viditelným zlatým pouzdrem. Společně s dalšími říšskými klenoty ho uložil na hradě Karlštejn. Jeho syn Zikmund Lucemburský jej pak převezl do Norimberku. Později jej Habsburkové přemístili do Vídně. 

Jak bylo řečeno, tajemné kopí nepřitahovalo jen středověké současníky. Rovněž Adolf Hitler toužil vyzkoušet jeho účinek a nechal jej opět převézt do Norimberku. Kopí v nacistických rukou naštěstí nepůsobilo a po válce jej američtí vojáci navrátili zpátky do Vídně, kde je dodnes uloženo v císařské klenotnici v Hofburgu.

Image

Čtěte také

Turínské plátno: Spor o pravost stále trvá. Jde o Ježíšův otisk?

Úřady státu Arizona v pátek 11. července oznámily úmrtí pacienta na mor. Jde o první takové úmrtí v dané oblasti za posledních 18 let a současně také o bolestnou připomínku, že tento postrach středověku rozhodně není záležitostí dávné minulosti, jak by se snad někdy mohlo zdát.

Mor je velmi závažná infekce, jejímž původce je bakterie Yersinia pestis. Tento patogen obvykle přenášejí blechy jako blecha morová (Xenopsylla cheopis), které se nakazí na hlodavcích, jako jsou krysy. Dříve to bývala osudová choroba s velmi vysokou úmrtností. V dnešní době zabírají na mor antibiotika, neléčená infekce má ale až 90 % smrtnost.

Dýmějový, septický a plicní mor

Po kousnutí blechou se rozvíjí dýmějový mor, známý též jako bubonická forma, kterou doprovázejí boule v oblasti mízních uzlin. Neléčený dýmějový mor má asi 30% až 60% smrtnost. Z dýmějového moru může vzniknout septický mor a při nakažení kapénkovou infekcí se může rozvinout plicní mor. Obě tyto formy, pokud nejsou léčené, znamenají téměř jistou smrt.

Právě plicní mor byl příčinou smrti pacienta z Arizony. V západní části Spojených států mor přežívá v populacích svišťů a psounů. Lidé se zde morem nakazí několikrát ročně, úmrtí ale bývají naštěstí vzácná. V jednadvacátém století v USA zahynulo na infekci morem 14 lidí. Poslední rozsáhlejší epidemie se zde odehrála asi před 100 lety.

Mor je dnes léčitelný antibiotiky, velkými dávkami po dobu 10 až 14 dní nebo i déle. Léčba ale musí být zahájena co nejdříve. Pokud u nemocného mor přejde do septické formy nebo se objeví jeho plicní forma, vyhlídky pacienta rychle klesají. 

Mezi země s největším počtem případů výskytu moru v současnosti patří Demokratická republika Kongo, Madagaskar a Peru, případy se ale objevují také v Indii, střední Asii a právě v USA. Případy se obvykle vyskytují ve venkovských a zemědělských oblastech.

Nedávné úmrtí je znepokojivé, zejména proto, že se jedná o plicní formu nemoci přenášenou vzduchem, což je jediná forma, která se snadno šíří z člověka na člověka. V této fázi však neexistují žádné důkazy o dalším šíření nemoci v rámci USA.

Image

Čtěte také

Vědci zmapovali morové vlny, které v minulosti zasahovaly Dánsko

Československé perutě do boje proti německým střelám V-1 poprvé zasáhly 8. července, které se v té době nacházely na odpočinku a šlo o akce prováděné nad rámec běžných povinností. Nejdříve se dopoledne v oblasti mezi Ashford a Maidstone podařilo jednu  sestřelit majoru Miroslavu Liškutínovi od 312. perutě s jeho letounem Spitfire Mk.IX. 

Ve večerních hodinách odstartovala ze základny Lympne dvojice pilotů 310. perutě poručíci Otto Smik a Josef Pípa. V rozmezí půl hodiny prvně jmenovaný zničil hned tři střely. První ve 21.28 700 m nad Ashfordem, další se poroučela k zemi po přesných zásazích ve 21.45 severovýchodně od Battle a na poslední narazil během hlídkování nad pobřežím nedaleko Tenderdenu. 

Příští den ráno dokázal četař Karel Stojan, příslušník 313. perutě, jednu sestřelit v oblasti Romney. Během večerní hlídky pak skórovali piloti 310. perutě  poručík Josef Pípa a praporčík František Mareš. Poslední úspěch zaznamenal major Miroslav Liškutín, který ho získal se třemi piloty tempestů od 56. a 486. perutě.

Riskantní noční lety

Někdy v noci vzlétali i piloti jednomotorových stíhaček bez radaru jako třeba pokus dvou nejzkušenějších pilotů 315. polské perutě, majora Eugeniusze Horbaczewského a kapitána Michala Cwynara. Oba piloti provedli každý jednu dvouhodinovou patrolu, ale žádný z nich  té noci V-1 nespatřil. 

Dramatický průběh měla Anti-Diver patrola, kterou Cwynar vykonal 24. července brzy ráno. Střelu zahlédl ještě během stoupání, a proto nemohl zaútočit obvyklým způsobem po nabrání rychlosti střemhlavým letem. Po delším pronásledování V-1 konečně zasáhl, zpomalil a pozoroval dopad. Poté mu však už nešlo přidat plyn kvůli poruše jeho ovládání. Nakonec se mu podařilo bezpečně přistát na náhodně objeveném letišti. 

Pro Mustangy Mk.III nebylo pronásledování V-1 vůbec snadnou záležitostí, a proto i tento typ, stejně jako další letouny nasazené do Anti-Diver operace, čekalo hned několik nezbytných úprav. Mechanici ze stíhačky odmontovali vše nepotřebné, vyleštili povrch křídla i trupu. Mustangy začaly tankovat nové pohonné hmoty s oktanovým číslem 150, čímž se rychlost při zemi zvýšila až na 750 km/h. Piloti obvykle prováděli zteč z převýšení ze zadní polosféry s palbou z boku. Při palbě přímo zezadu se totiž 12,7 mm střely někdy odrážely od ocelové konstrukce V-1.

Tempesty a proudové meteory

Hlavní tíže obrany Londýna však stále ležela na bedrech 150. křídla, které V-1 sestřelovalo doslova po desítkách. Už 15. července ohlásilo 400. a 26. července 500. sestřel. Začátkem srpna došlo k přezbrojení další, 501. perutě na tempesty. Jednotka se specializovala na lov diverů v noci a za špatných povětrnostních podmínek. Proto k ní přešlo několik zkušených veteránů od jednotek s nočními mosquity.

Velitelem se 10. srpna stal Joseph Berry. Ten dostal rozkaz pocházející prý osobně od premiéra Churchilla, že jeho peruť musí proti V-1 startovat za jakýchkoli povětrnostních podmínek a bez ohledu na ztráty. V noci z 12. na 13. srpna dostal Berry další dvě a ve svém hlášení uvedl: „Přímo zezadu jsem vypálil dvě dávky ze vzdálenosti 140 a 270 metrů. Žádné zásahy. Třetí dávka ze vzdálenosti 225 metrů a střela vybuchla ve vzduchu.“ 

V létě 1944 poprvé do boje zasáhly i nové britské proudové Glostery Meteor. Jako první je v červnu dostala do výzbroje 616. peruť. Meteory tou dobou velení považovalo za natolik tajné, že je na zemi střežila ozbrojená stráž. K prvnímu bojovému letu proti diveru na meteoru odstartoval poručík Bill McKenzie 27. července. Od toho dne jednotka posílala nad Kanál dvoučlenné hlídky meteorů. 

První V-1 k zemi poslal 4. srpna poručík Dixie Dean, který do svého hlášení uvedl: „Ze vzdálenosti dvě a půl míle jsem se spustil střemhlav za střelou. Když jsem se k ní přiblížil, zjistil jsem, že mé kanony nestřílejí. Letěl jsem pak  asi 30 vteřin vedle V-1 Postupně jsem dostal konec svého křídla pod křídlo střely a pak jsem ji prudkým přitažením převrátil na záda a poslal k zemi. Bylo to první vítězství nad bezpilotním letounem dosažené s proudovým letounem.“ 

Dean při manévru ale poškodil křídlo svého vzácného stroje a za vítězství se mu dostalo i pokárání od velitele jednotky. Ještě téhož dne zlikvidoval poručík Jock Rodger druhou střelu salvou z palubních kanonů. Na meteor poručíka Iana Wilsona ale omylem zaútočili piloti dvou spitfirů a on musel po několika zásazích do kormidel nouzově přistát. 

K 7. srpnu měla peruť už 12 meteorů a poručík Dean ten den poslal k zemi svou druhou V-1, 10. srpna dostal třetí. O deset dnů později si jednotka připsala tři vzdušná vítězství, došlo však k tragické události. Poručík Bill McKenzie při neopatrné manipulaci s řídicí pákou svého stroje zavadil o odjištěnou spoušť a vypálil do jiného zaparkovaného meteoru, obklopeného skupinou mechaniků. Zahynul jeden z nich a další čtyři utrpěli zranění. Meteory vyzbrojená 616. peruť si celkem připsala 13 a 1/2 sestřelů V-1.

Poslední sestřely, poslední ztráty

Poslední opravdu velkou vlnu V-1 Němci na Londýn vypustili 31. srpna. Většinu střel zlikvidovalo protiletadlové dělostřelectvo, které při jejich ničení hrálo stále větší roli. Tou dobou už většinu odpalovacích základen v oblasti Pas-de-Calais obsadila spojenecká vojska a útoky pomalu ustávaly. Pokračovalo jen jejich extrémně nepřesné vypouštění z letounů Heinkel He 111 letících nad Severním mořem. Závěrečnou vlnu V-1 Němci na Anglii začali vysílat koncem února 1945 z odpalovacích základen u nizozemského Haagu. Jednalo se o novou verzi s delším doletem. 

K poslední ztrátě došlo v noci ze 4. na 5. března kdy protiletadlová děla omylem sestřelila mosquito z 68. perutě. Pilot i operátor se zachránili na padácích. Necelé tři hodiny po půlnoci 26. března, odstartoval na poplach pilot tempestu kapitán Jimmie Grottick. Ve výšce 300 m nad zemí spatřil v temnotě plamen vycházející  z motoru V-1. Zaútočil na ni střemhlavým letem a čtyřsekundovou dávkou ji poslal k zemi – byla to poslední letounová střela zlikvidovaná stíhacím letounem. Vůbec poslední čtyři střely dopadly na Anglii o tři dny později. 

Řeč čísel

V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 protivzdušná obrana Velké Británie zaznamenala 9 251 letounových střel, z nichž 4 261 se podařilo zničit. Protiletadlové dělostřelectvo si jich připsalo celkem 1 971, stíhací letectvo 1 979, v balonových barážích jich skončilo 278 a Královské námořnictvo si nárokovalo 33 zničených střel. Přes toto výjimečné úsilí na ostrovech zahynulo 6 324 lidí a dalších 18 037 utrpělo zranění. Střely zničily celkem 23 000 domů a dalších 10 0000 poškodily. 

Krom značných obětí měly útoky touto novou zbraní i významný sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně schovávat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu dalo za jejího letu útočit, paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. 

Britové museli soustředit u pobřeží velké množství protiletadlových děl, radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších stíhaček. Právě tento odklon prostředků a zdrojů na obranu představoval nejvýznamnější důsledek útoků letounových střel. Tato nebezpečná zbraň také vytyčila cestu k dnešním střelám s plochou dráhou letu.

Image

Čtěte také

Balistické rakety krátkého doletu: Od V-2 až k HIMARS