Kambodžská metropole Phnom Penh: Krása ve stínu vzpomínek
O kambodžské metropoli Phnom Penhu se kdysi mluvilo jako o nejkrásnějším městě jihovýchodní Asie. Ani jeho sláva však netrvala věčně a řádění Rudých Khmerů dílo zkázy v mnoha ohledech dokonalo.
Ačkoliv je Phnom Penh hlavním městem Kambodže, žije ve stínu slavnějšího Angkor Vatu. Zatímco tedy chrámový komplex láká davy turistů, metropoli budete mít do značné míry jen pro sebe a v jejích ulicích pak získáte na jihoasijskou zemi úplně jiný pohled, než nabízejí turistické průvodce. Mísí se tam totiž dávné tradice s moderními výškovými budovami, bohatství i chudoba a spousta dalších kontrastů. Město přitom svou historii velebí, ale zároveň se na ni zčásti pokouší zapomenout, protože ji poznamenala genocida.
Pozici pomyslného outsidera zaujímal Phnom Penh už v minulosti, kdy se veškeré zásadní události odehrávaly na západě země. Teprve v 15. století, po pádu Khmerské říše, získal status, který si udržuje dodnes. Leží však na strategickém soutoku řek Tonlésap a Mekong, takže se stal místem nejednoho sváru: V minulosti si na zmíněné území brousily zuby Vietnam i Siam. Z období válek se město vzpamatovalo teprve v 18. století, kdy se proměnilo v jednu z klíčových metropolí Francouzské Indočíny. Když se pak evropská nadvláda postupně rozpadla, převzal otěže diktátor Pol Pot, jehož komunistické ideologii postavené na venkovském životě Phnom Penh protiřečil. Obzvlášť na uvedenou dobu se tudíž ve městě mnoho odkazů nenachází, neboť místní se je aktivně snaží překrývat.
Budou nás bombardovat!
Dodnes však můžete navštívit například dobové vězení Tuol Sleng, jež neslo označení S-21. Až do roku 1975 se jednalo o obyčejnou školu, poté se ovšem vlády chopili Rudí Khmerové a „zbytečnou instituci“ přetvořili v „něco užitečného“. Tuol Sleng následně získal pověst jedné z nejhorších věznic v hlavním městě. Pol Pot metropoli nenáviděl, protože reprezentovala všechny dekadentní hodnoty, jimiž pohrdal coby zastánce myšlenky, že by se země měla obrodit skrz venkov. Svého času dokonce z Phnom Penhu vyhnal většinu populace, když nechal rozšířit poplašnou zprávu, že se ho chystají bombardovat Američané a je třeba se na pár dní evakuovat. Obyvatelé opouštějící domovy přitom netušili, že už se zřejmě nikdy nevrátí.
Jen v komplexu S-21 přišlo o život na dvacet tisíc lidí, kteří se provinili pouze tím, že nosili brýle, uměli anglicky či francouzsky, narodili se ve městě, nedokázali obdělávat půdu nebo zkrátka jen nesouhlasili se zločineckým režimem. Během své hrůzovlády zabili Rudí Khmerové půl druhého milionu obyvatel. A přestože je strašné o těchto událostech byť jen číst, přímo na místě získají ještě mnohem znepokojivější obrysy.
V jinak prázdných a neosobních místnostech se dodnes nacházejí řetězy a okovy, zatímco stěny pokrývá bezpočet černobílých portrétů obětí. Věznici přitom často navštěvuje také útlý Chum Mey, jeden z hrstky těch, kdo peklo za jejími zdmi přežili. Před mezinárodními tribunály následně usvědčoval vrahy režimu, napsal o tehdejších strastech knihu a na místo se neustále vrací, aby nezapomněl, jak hluboko může lidská duše klesnout.
Nenápadné kořeny
Vydat se za historií však v Phnom Penhu naštěstí neznamená jen vzpomínat na zlé časy. Navštívit můžete například chrám, který se vyjímá na pahorku Wat Phnom, pár stovek metrů od řeky Tonlésap. Podle legendy v místě ve 14. století žila stařena Penh a jednoho dne objevila na břehu kmen stromu – v jeho dutině pak našla čtyři bronzové sošky Buddhy a jednu mramorovou. Krátce nato padlo rozhodnutí vybudovat na vrcholku chrám a zmíněné relikvie v něm nalezly útočiště. Dle tradice se pak svatostánek proměnil v základ Phnom Penhu, jehož jméno lze přeložit jako „pahorek paní Penh“.
Náměstí před chrámem obsadili stánkaři, u nichž můžete nakoupit suvenýry nebo si nechat udělat palačinku s cukrovou třtinou či silnou kávu se slazeným mlékem. Jen o pár kroků dál přitom stojí chrámový komplex, jehož útroby dýchají klidem a mírem. Ačkoliv je sněhobílý, všudypřítomná vlhkost jej pokrývá šedivými mapami. Stavba také paradoxně zaujme svou nenápadností: Navzdory očekáváním je svatostánek stojící v klíčovém místě kambodžské metropole velmi skromný a při návštěvě města byste jej mohli snadno minout.
Kam teče Tonlésap?
Nejkrásnější a nejznámější památka Phnom Penhu leží přímo na soutoku řek Tonlésap a Mekong, které samy o sobě představují zajímavou atrakci. Promenáda postavená v místech, kde se jejich vody potkávají, v průběhu dne zvolna ožívá a nejrušnější bývá večer, kdy u ní vyroste tržiště. Od městského ruchu si pak můžete odpočinout usazení přímo na břehu a sledovat okolní dění zpovzdálí. Ačkoliv je Mekong z obou toků známější, zaujme vás spíš Tonlésap: Mění totiž směr toku v závislosti na období dešťů, a zatímco tedy někdy ze stejnojmenného jezera vytéká, jindy se do něj vlévá.
Skutečnou ozdobu soutoku však tvoří královský palác, k němuž dojdete po rozsáhlé travnaté ploše, kam místní s oblibou chodí na pikniky. Komplex začal vyrůstat mezi roky 1866 a 1870, nicméně z jeho původního vzhledu nezbylo nic, protože čtyřicet let po dokončení prošel kompletní přeměnou. Dnes působí jako z pohádky a pojí se v něm thajská a khmerská architektura. Pohled tudíž přitahují pozlacené věžičky, barevné střechy a třpytivé dekorace. Nechybí však ani nádherná výzdoba propracovaná do nejmenších detailů: Sochy hadů představují nágy z mytologických příběhů, na sloupech sedí ptačí bytosti garudové, coby strážci tam polehávají lvi a obecně palác s monumentálním trůnním sálem budí dojem, že se v něm realita proplétá s legendami.
Stříbrná pagoda na přilehlém nádvoří dostala jméno podle barvy dlaždic zdobících její interiér. Uvnitř uvidíte sochy buddhů, vitríny plné pokladů a také nejposvátnější sošku země – „smaragdového“ Buddhu vyrobeného z křišťálu. Pagodě přitom dělá společnost i řada menších staveb, v nichž spočívá popel několika kambodžských králů.
Pod kupolí hojnosti
Ačkoliv Phnom Penh nabízí různé kulturní i historické památky, jeho srdce bije na tržištích. Každá větší čtvrť má alespoň jedno, které žije od brzkého rána až hluboko do noci. K nejkrásnějším patří tržnice kousek od chrámového komplexu Wat Ounalom, považovaného za centrum kambodžského buddhismu. Mezi stánky tak občas zaslechnete dozvuky obřadů, ale samotný trh působí surově a drsně, bez turistických příkras. Nikdo vám tam nebude nabízet suvenýry, protože cizinců v místě moc nebývá.
Za rekordmanem tržišť však musíte vyrazit ideálně v tuk-tuku: Budova s kupolí tyčící se do výšky 26 metrů připomíná palác, ale uvnitř se skrývá centrální tržnice, dle mnohých největší v jihovýchodní Asii. Vyrůstala od roku 1934 v místech bývalé čínské čtvrti a její výstavba si mimo jiné vyžádala vysušení podmáčeného podloží. Hotovo bylo o tři roky později a do obchodů mohli zamířit první zákazníci.
Hlavní architekt Jean Desbois navrhl stavbu tak, aby z ptačí perspektivy vypadala jako kříž. Dnes tam seženete cokoliv od plastových ubrusů až po květy lotosu a čerstvé ovoce. Nedílnou součást pak tvoří i stánky s jídlem, kde můžete ochutnat grilované ryby, tradiční lok lak z hovězího masa či nudlové polévky, ale také grilovaný hmyz nebo žabí maso…
Další články v sekci
Jediná injekce týdně by mohla zlepšit život pacientům s Parkinsonovou nemocí
Nová léčba Parkinsovy choroby využívá injekci s pomalým uvolňováním léku. Nový postup nahrazuje nutnost užívání několika pilulek denně.
Parkinsonova choroba je neurodegenerativním onemocněním mozku, které těsně souvisí s úbytkem neuronů produkujících dopamin, látku, která je významná pro fungování mozku. Obvykle se projevuje ve vyšším věku, a postupně pacienty vyřazuje z běžného života, protože nemohou plně kontrolovat své pohyby.
Příčiny Parkinsonovy choroby jsou stále nejasné. Její léčba se proto soustředí na symptomy a snaží se pacientům ulehčit život. Nejlepším typem léčby, jako dnes máme k dispozici, představují antiparkinsonika levodopa a karbidopa, která přináší do mozku potřebný dopamin. Levodopa je zdrojem dopaminu a karbidopa zajišťuje, že se levodopa v mozku pacienta změní na dopamin.
Injekce místo pilulek
Potíž je, že pacienti obvykle užívají léky, které obsahují levodopu s karbidopou, třikrát až pětkrát denně. Pro lidi, kteří mají problém s polykáním, což není pro tyto pacienty výjimečné, je takové užívání léků velice obtížné. Australští odborníci chtějí tuto situaci zlepšit s pomocí speciálního léku v injekci.
Vedoucí týmu Sanjay Garg s kolegy vyvíjejí variantu levodopy s karbidopou, která se podává pacientům injekčně a po aplikaci se pomalu uvolňuje. „Levodopa s karbidopou je zlatým standardem v léčbě parkinsonovy choroby,“ vysvětluje Garg. „Má ale krátký poločas rozpadu v těle, a proto je nutné tuto kombinaci léčiv užívat několikrát za den.“
Jedna taková injekce nahradí užívání zmíněné kombinace léčiv za celý týden. Během této doby se uvolní 80 procent léku z vpíchnutého množství. Pacienti nepochybně ocení jednodušší léčbu s lepšími výsledky, a také nižší riziko opomenutí dávky léku. Australští tvůrci léku si již podali žádost o patent a v současné době pracují na komerční podobě nové léčby. Podrobnosti uveřejnil odborný časopis Drug Delivery and Translational Research.
Další články v sekci
Astronomové poprvé spatřili úsvit nové sluneční soustavy
Astronomové vůbec poprvé zachytili nejranější okamžik zrodu planet mimo naši Sluneční soustavu – fázi, kdy se v disku kolem mladé hvězdy začínají tvořit krystalické minerály, zárodky budoucích světů.
Mezinárodní skupina vědců poprvé přesně určila okamžik, kdy se kolem hvězdy mimo Sluneční soustavu začaly formovat planety. Pomocí radioteleskopu ALMA a vesmírného dalekohledu James Webba vědci pozorovali vznik prvních skvrnek materiálu, z něhož se formují planety – horkých minerálů, které právě začínají tuhnout. Tento objev představuje první případ, kdy byl identifikován planetární systém v tak raném stádiu svého vzniku, a otevírá okno do minulosti naší vlastní Sluneční soustavy.
„Poprvé se nám podařilo identifikovat nejranější okamžik, kdy se začíná formovat planeta kolem jiné hvězdy, než je naše Slunce,“ potvrzuje Melissa McClure, profesorka na Leidenské univerzitě v Nizozemsku a hlavní autorka nové studie, která byla nedávno zveřejněna v časopise Nature.
Spoluautor studie Merel van 't Hoff, profesor na americké Purdueově univerzitě, přirovnává jejich zjištění k „obrazu dětské Sluneční soustavy“ a říká, že „vidíme systém, který vypadá tak, jak vypadala naše Sluneční soustava, když se teprve začínala formovat.“
První okamžiky vzniku planet
Nově zrozený planetární systém vzniká kolem HOPS-315, mladičké hvězdy (tzv. protohvězdy), která se nachází asi 1 300 světelných let od nás a je obdobou rodícího se Slunce. Kolem podobně mladých hvězd astronomové často pozorují disky plynu a prachu známé jako protoplanetární disky, které jsou místem zrodu nových planet.
V naší Sluneční soustavě se první pevný materiál, který se zkondenzoval v blízkosti současné polohy Země kolem Slunce, nachází uvězněný v dávných meteoritech. Astronomové určují stáří těchto prvotních hornin, aby zjistili, kdy se začaly odpočítávat hodiny při formování naší Sluneční soustavy. Takové meteority jsou plné krystalických minerálů, které obsahují oxid křemičitý (SiO) a mohou kondenzovat při extrémně vysokých teplotách přítomných v mladých planetárních discích.
Postupem času se tato nově kondenzovaná tělesa spojují, čímž zasévají zárodky pro vznik planet, které nabývají na velikosti i hmotnosti. První kilometrové planetesimály ve Sluneční soustavě, z nichž vyrostly planety jako je Země nebo jádro Jupiteru, vznikly právě po kondenzaci těchto krystalických minerálů.
Díky novému objevu astronomové nalezli důkazy o tom, že tyto horké minerály začínají kondenzovat v disku kolem HOPS-315. Jejich výsledky ukazují, že SiO je kolem malé hvězdy přítomen jak v plynném stavu, tak i v těchto krystalických minerálech, což naznačuje, že teprve začíná tuhnout. „Tento proces nebyl dosud nikdy pozorován v protoplanetárním disku – ani nikde jinde mimo naši Sluneční soustavu,“ přibližuje význam objevu spoluautor Edwin Bergin, profesor na Michiganské univerzitě.
Další články v sekci
Hrabě na odpočinku: Co dělal hrabě Chotek v důchodu?
Poslední nejvyšší purkrabí Království českého, hrabě Karel Chotek odešel na odpočinek v plné síle. Úřadu se vzdal v době, kdy společnost i monarchie procházely velkými změnami, které mohl sledovat na vlastní oči, neboť měl před sebou ještě pětadvacet let života. Jak tento čas činorodý šlechtic strávil?
Karel Chotek (1783 až 1868) pocházel z významné staročeské šlechtické rodiny. V duchu rodinné tradice nastoupil kariéru úředníka a ve státních službách setrval více než čtyřicet let. Působil mimo jiné jako guvernér v Terstu nebo Tyrolsku. Nejvýznamněji se však do historické paměti zapsal jako poslední nejvyšší purkrabí Království českého, v jehož úřadě působil v letech 1826 až 1843.
Chotek se přežil
Coby purkrabí přispěl hrabě významně k rozvoji a modernizaci Prahy i samotného Českého království. Organizoval rozsáhlou výstavbu infrastruktury (základy silniční sítě slouží dosud), zřídil paroplavbu po Labi z Mělníka až k hranicím se Saskem a podporoval hospodářské inovace. Praha se díky němu dočkala dlážděných ulic, druhého mostu přes Vltavu, kanalizace a veřejných sadů, z nichž jedny dodnes nesou jeho jméno.
Chotek přijal patronaci nad celou řadou filantropických podniků a vlasteneckých aktivit – podporoval například Vlastenecké muzeum, ostatně sám Palacký ho považoval za věrného Čecha. Zároveň byl hrabě vždy loajální k panovníkovi a habsburské dynastii. Vrchol svého organizačního talentu prokázal v roce 1836, když připravil poslední korunovaci českého krále – Ferdinanda V.
Jakmile v roce 1841 oslavil Karel Chotek významné jubileum čtyřiceti let ve státní službě, začal pomýšlet na odchod do penze, na druhou stranu měl stále ještě mnoho plánů a sil, takže tajně doufal v další kariérní postup. Namísto toho ale přišel pád. Bodem zvratu se stala náhlá smrt jeho syna Emanuela v roce 1843, kterou Chotek nesl velmi těžce. Vyžádal si proto osobní dovolenou, kterou trávil v Anglii. Když mu pak na jeho žádost nebyla prodloužena, velmi se ho to dotklo.
Pocit zmaru znásobil frustraci z marných vyhlídek na vysoký úřad ve Vídni, na niž měly značný vliv rovněž vleklé spory se stavovskou opozicí na českém zemském sněmu. Karel Chotek abdikoval na post nejvyššího purkrabího v roce 1843, pět let před vypuknutím velkých společenských a politických změn.
Jeho první životopisec Adam Wolf jej neváhal dokonce nazvat „první obětí nových časů v Rakousku“. Odešel hořce bez vyznamenání a zásluh, pronásledován kritikou českých stavů i vídeňské vlády. Kancléř Metternich měl lakonicky prohlásit, že „Chotek se přežil“. Události let 1848 a 1849 ukázaly, že se tato věta týkala i tohoto státníka a jeho generace obecně…
Nové výzvy
Kariéra a služba císaři stála v životě Karla Chotka dlouho na prvním místě. Rodinu založil na svou dobu poměrně pozdě, až v roce 1817, tedy ve svých 34 letech. Oženil se s palácovou dámou Marií Žofií Berchtoldovou (1794–1878), s níž měl šest synů. Dospělosti se dožili pouze Antonín (1822–1883), Emanuel (1823–1843), jenž však zemřel na spálu v necelých dvaceti letech, a Bohuslav (1829–1896).
V době Chotkovy abdikace stáli jeho synové, kteří vyrostli v místodržitelském zámečku v Královské oboře v pražské Bubenči, na prahu dospělosti. Bylo třeba pořešit jejich vzdělání a kariéry. Zároveň bylo nutné vytvořit nové rodové zázemí, které bude nejen domovem, ale i hospodářskou jistotou. Po letech veřejného působení tak čekaly na šedesátiletého hraběte nové výzvy.
Karel Chotek byl v prostředí českých stavů vnímán poněkud s despektem jako šlechtic bez pozemkového majetku (hlavou chotkovského rodu a fideikomisu byl od roku 1824 jeho synovec Jindřich). Hrabě si to ve své pozici v zemském úřadu uvědomoval a zvažoval koupi nějakého českého panství. Aktivně hledat začal až v roce 1841, kdy prvně zvažoval odchod z úřadu. Myslel zejména na oblast Českého středohoří, a to zřejmě i pro blízkost lázeňského města Teplice, kam často jezdil za sestrou Luisou Clary-Aldringenovou. Korespondoval si v této záležitosti s litoměřickým krajským hejtmanem Josefem Klezanskym, který mu doporučil hned tři tamní panství na prodej: Třebušín, Chrámce a Velké Březno.
Zázemí pro rodinu
Chotek se při výběru rozhodoval podle jejich dostupnosti po silnicích, blízkosti lékaře, lékárny a možnosti honitby. To vše splňoval velkostatek Velké Březno, který se nacházel mezi Ústím nad Labem a Litoměřicemi. Jeho poloha při řece Labi s rozvíjející se paroplavbou navíc nabízela i vyhlídky na výstavbu drážďanské dráhy, jež vznikla v následujících letech.
Nevelké panství zakoupil Karel Chotek za pouhých 170 tisíc zlatých od hraběte Františka Arnošta Harracha. Své majetky ve čtyřicátých letech Chotek dále rozšiřoval, přikoupil vesnice Malé Březno a Přerov, vyčleněné z panství Teplice. Získal tak poměrně velkou úrodnou oblast podél Labe, což bylo důležité, neboť většina velkobřezenského panství se rozkládala na strmých kopcích Českého středohoří, a byla proto vhodná maximálně k ovocnářství. V roce 1846 koupil Karel Chotek od Leopolda II., velkovévody toskánského, za 300 tisíc zlatých vedlejší panství Zahořany na Litoměřicku, které propojil s velkobřezenským pod jednou správou.
Tím byl hrabě s budováním zázemí pro svou rodinu takřka u konce. V roce 1864 přikoupil ještě statek Čivice na Pardubicku. Chotek na svém území přestavoval či nově budoval výrobní průmyslové provozy, které generovaly zisk, například cihelny, pily či pivovary. Důležitým zdrojem příjmů bylo lesní hospodářství a zmiňované ovocnářství. Dokonce se pokoušel těžit hnědé uhlí, to se však ukázalo jako prodělečné.
Venkovská vila na stáří
S koupí panství před Karlem Chotkem vyvstala otázka letní rezidence. Harrachovský jednopodlažní zámeček ve Velkém Březně (stejně jako později zahořanský) se pro tento účel jevil nevhodný. Hrabě proto přistoupil ke stavbě zcela nového objektu, který měl být zasazen do svahu nad Labem a zároveň se nacházet ve středu obce.
V roce 1842 oslovil Chotek vídeňského architekta Ludwiga Förstera, žáka dvorního stavitele Pietra Nobileho, s jasnou představou venkovské vily. Ta sice svou siluetou napodobovala typově francouzský klasicistní či empirový zámek typu Kynžvart či Kačina, nicméně oproti nim se jednalo o subtilní, odlehčenou stavbu, jejíž postranní křídla nahrazovala arkádová chodba ukončená přízemními domky hospodářského provozu.
Spolupráce mezi Chotkem a Försterem nebyla patrně vždy jednoduchá, zejména vzhledem k Chotkově temperamentní povaze. Hrabě byl zvyklý do věci vnášet své názory a požadavky, architekt byl na druhou stranu poměrně velmi časově vytížen. Poprvé Karel Chotek v ještě nedokončené novostavbě přenocoval 24. června 1844, dům se však společně s dalším zázemím, kaplí a zahradami ještě několik let dostavoval a vybavoval. Tehdejší podoba nového zámku, kterou zlí jazykové přirovnávali k nádraží, se do dnešního dne nezachovala. V šedesátých letech 19. století hrabě přistoupil k přestavbě původního, starého zámku ve Velkém Březně, aby tvořil zázemí rodině mladšího syna Bohuslava. Autorem projektu byl drážďanský architekt Karl Moritz Haenel. Dnes se tam nachází domov pro seniory.
Zaostřeno na kariéry synů
V okamžiku, kdy poslední naděje na návrat Karla Chotka do aktivní úřednické služby smetl revoluční rok 1848, jediné kariéry, které ho nadále zajímaly, byly už jen ty jeho synů. V souladu s rodinnou tradicí a rovněž vzhledem k finančním a majetkovým poměrům očekával, že budou následovat úřednickou či diplomatickou dráhu. Chlapci studovali dle dobových zvyklostí jako privatisté a pokračovali přes filozofické dvouletí na práva. Chotek se osobně věnoval zejména nejmladšímu Bohuslavovi, s nímž procvičoval například jazyky a historii.
Také velmi dbal na výběr privátních učitelů či společníků. Bohuslavovým preceptorem se stal kupříkladu již zmiňovaný pozdější historik Adam Wolf, pod jehož vedením absolvoval mladík filozofická studia. Poté, co v roce 1846 nastoupil na práva, zůstal Wolf v Chotkových službách jako učitel statistiky a dějin. Nakonec se stal rodinným přítelem.
Nejstarší Antonín se rozhodl jít v úřednických šlépějích svého otce. V září 1844 získal své první místo praktikanta na krajském úřadě v Litoměřicích, v listopadu téhož roku pak ve Dvorské komoře ve Vídni, v roce 1848 se stal sekretářem u vídeňské Správy komorních důchodů. Později z úřední služby odešel a pomáhal otci se správou velkostatků a věnoval se i svému vlastnímu, nově zakoupenému statku Prossen v Sasku.
Diplomatické úspěchy
Kariéra Bohuslava byla dynamičtější. Chvíli pomýšlel na vojenskou dráhu, otec byl však výrazně proti. Rozhořel se mezi nimi ostrý spor, který v roce 1849 urovnal mladičký císař František Josef I. Ten Bohuslavovi armádu rozmluvil, za což mu Karel Chotek nepřestal být do konce života vděčný. Jeho nejmladšího syna čekala kariéra diplomata. Na první post – attaché na velvyslanectví ve Stuttgartu – nastoupil v prosinci 1849. V roce 1853 zamířil jako legační sekretář na vyslanectví do Londýna, které vedl hrabě Colloredo. O tři roky později doprovázel Bohuslav knížete Paula Esterházyho do Moskvy, aby se zúčastnili korunovace nového cara Alexandra II. Nikolajeviče.
V Londýně, kam za ním otec i bratr Antonín často jezdili, setrval do roku 1859, kdy povýšil na legačního sekretáře na velvyslanectví v Berlíně. Na sklonku roku 1866 byl Bohuslav jmenován velvyslancem u württemberského dvora ve Stuttgartu. Dalších synových kariérních úspěchů na postu místodržitele v Čechách (krátce v roce 1871), velvyslance v Madridu, Bruselu a Drážďanech, se již Karel Chotek nedožil.
Milující otec, tchán a dědeček
Deníky, osobní dopisy i vzpomínky vykreslují starého hraběte jako nesmírně citově založeného člověka, který na svých dětech a později i na vnoučatech velmi lpěl. Těšil se z jejich životních úspěchů, strachoval se o jejich zdraví a prožíval jejich velké životní chvíle. Pro rodinu Karla Chotka je vskutku příznačná veliká a láskyplná soudržnost, projevování si niterných vzájemných citů mezi manželi i vůči dětem. Mezi Antonínem, jemuž se říkalo Toni, a Bohuslavem, který byl zmiňován vždy láskyplně jako Bohu, panovala navíc upřímná sourozenecká podpora.
Karel Chotek a jeho žena Marie velmi přilnuli rovněž ke svým snachám. Zejména manželka Antonína Olga rozená Moltke (1832–1906), pocházející z Karlsruhe, si získala tchánovo srdce a ve Velkém Březně našla druhou rodinu. Starý hrabě ji nazýval andělem. Manželství Olgy a Antonína bylo naplněno necelý rok po svatbě, prvorozený chlapec Rudolf však k zármutku všech po porodu zemřel. Už o rok později se ale hrabě Chotek mohl opět radovat: „Šťastný den! V půl desáté ráno se narodil anděl, zdravý chlapec. Matka i chlapec zdraví.“
Novorozenec byl pokřtěn na počest prarodičů jako Karel Maria. V roce 1855 se narodila dcera Marie a o pět let později Olga. Mladší Bohuslav se oženil v roce 1859 s Vilemínou Kinskou (1838–1886) z kostelecké větve rodu. Manželství předcházely delší námluvy, které Karel Chotek prožíval s napětím, zda budou úspěšné, vše měla pod taktovkou nevěstina matka Marie Kinská. Ze šťastného vztahu nakonec vzešlo devět dětí, dospělosti se dožilo osm z nich: syn Wolfgang a dcery Zdenka, Marie Pia, Karolina, Žofie, Oktávie, Marie Antonie a Marie Henriette.
Karel Chotek se ze všech vnoučat nesmírně radoval, jejich příchod vždy pečlivě popsal na stránkách deníků. Naposled se krátce před smrtí těšil z narození vnučky Žofie, která se měla nakonec stát nejen nejslavnější představitelkou této rodové větve, ale po svém sňatku s Františkem d'Este i jedním ze symbolů konce monarchie.
Životní styl na odpočinku
Čas Karla Chotka po odchodu do penze měl pevný rytmus odpovídající životnímu stylu aristokrata 19. století. Zimu trávil ve městě, kde si pronajímal byt. Zpočátku to byla Praha a zejména Vídeň, když ještě doufal v návrat do veřejných funkcí. Po roce 1848 jako místo pro zimní pobyt volil Drážďany, kam cestoval nejčastěji parníkem, posléze vlakem. V pozdějších letech trávil zimu většinou tam, kde pobýval Bohuslav – tedy například ve Stuttgartu či v Berlíně. Jeho den zde vyplňovaly návštěvy mší, procházky, setkání s přáteli, vyřizování korespondence. Hrabě miloval umění, zejména operu a mnohdy navštěvoval divadla. Sám velmi dobře hrál na klavír.
Do Velkého Března přijížděl Karel Chotek většinou počátkem dubna a setrval zde zpravidla do října. Adam Wolf ho líčí jako dobrého otce dětí, ale i obyvatel panství, jejichž blaho měl na prvním místě. Stylizuje ho do dobráckého moudrého pána, který je na svém zaslouženém odpočinku v souznění s obyčejnými venkovany i okolní přírodou v každodenním rozjímání v malém cihlovém domku na břehu Labe, kam každý den chodí pozorovat okolí. Svůj čas podle něj trávil četbou, psaním či jen lehkou zahálkou, při níž sledoval s potěšením plavební ruch na řece. „Ten čerstvý život v přírodě, to stýkání se s lidem, mu činilo dobře. Žil zde v radosti v okamžiku, bez starostí.“
Z úředníka soukromníkem
Chotkovy deníky plné podrobností z každodenního života dávají Adamu Wolfovi za pravdu. Čas pro hraběte na zámku ve Velkém Březně plynul oproti životu ve městě pomaleji. Sledoval počasí, věnoval pozornost sadům, které miloval zejména na jaře, kdy se dojímal nad kvetoucí scenérií: „Nikdy jsem neviděl něco podobného. Kéž by to Bůh zachoval!“
Bývalého purkrabího ve Velkém Březně navštěvovali příbuzní, významní šlechtici, umělci či hudebníci, mezi nimi Ferenc Liszt. Mnozí se zde zastavili během svých cest kupříkladu do Drážďan, Berlína nebo Teplic. Několikrát za ním přijeli také členové císařské rodiny. I s postupujícím stářím byl hrabě velmi společenský. S přáteli trávil čas partií šachu nebo hrál kulečník, oblíbené byly i šarády. Na odpočinku se z Karla Chotka stal ze sloužícího úředníka finančně zajištěný soukromník, který se věnoval své rodině a zájmům a rozvíjel rodinný majetek. Zemřel na sklonku roku 1868 ve věku 85 let, po 25 letech v penzi.
Další články v sekci
Pocta pro Hitlerovy spojence: Neněmečtí nositelé Rytířského kříže
Rytířský kříž Železného kříže představoval jedno z nejcennějších vyznamenání třetí říše. Kromě samotných Němců a příslušníků národů, které bojovaly v jednotkách Wehrmachtu a Waffen-SS, však tuto dekoraci obdrželi také vojáci ze spojeneckých armád Osy – zpravidla šlo o nejvyšší velitele, existovaly ale i výjimky.
Primáty
Jako vůbec první příslušník neněmecké armády obdržel Rytířský kříž Železného kříže v Berdyčivu 6. srpna 1941 rumunský generál Ion Antonescu, a to za svou účast na operaci Barbarossa, naopak posledním byl 3. března 1945 maďarský generálplukovník Dezső László, který v té době velel 1. maďarské armádě. Prvním, kdo obdržel k Rytířskému kříži i Dubovou ratolest, se stal rumunský generálmajor Mihail Lascăr a jediným cizincem, jemuž Němci udělili i Meče, byl japonský admirál Isoroku Jamamoto, ovšem posmrtně 27. května 1943.
Další články v sekci
Metabolicky zdravá obezita: Jsou zdraví tlouštíci klíčem k vyléčení civilizační choroby?
Jsou obézní, ale lékařská vyšetření u nich neodhalí zdravotní problémy vyvolávané obezitou. Nemají vysoký krevní tlak, hladiny cholesterolu si drží v normálu a netrápí je cukrovka druhého typu. Metabolicky zdraví obézní se tak vzpírají představám o dopadech nadváhy a obezity na lidské zdraví.
Obézní lidé mají metabolismus vychýlený z rovnováhy. Jejich organismus přestává reagovat na inzulín. Narušená látková výměna tuků vyvolá v krvi vzestup koncentrací lipidů ze skupiny triglyceridů provázený poklesem „dobrého“ cholesterolu (vysokodenzitního čili HDL cholesterolu). Tuky se hromadí v játrech, což může vyvrcholit až tzv. nealkoholickým ztučněním jater. Obézní lidé tak čelí silně zvýšenému riziku propuknutí cukrovky druhého typu a kardiovaskulárních onemocnění.
Najdou se však i tlouštíci, které tyto zdravotní komplikace nesužují a mají všechny zdravotní ukazatele v pořádku. Jediné, čím se vymykají z normy, jsou „kila navíc“. Pro medicínu představují tvrdý oříšek. Jsou příslovečnou výjimkou potvrzující pravidlo a lze je považovat za zdravé? Anebo jsou to jednoduše lidé, u nichž nastoupí obvyklé zdravotní důsledky obezity se zpožděním?
Lékaři označují „zdravé tlouštíky“ jako metabolicky zdravé obézní a používají pro ně zkratku MHO odvozenou z anglického „metabolically healthy obese“. Na definici, podle níž lze obézní lidi klasifikovat jako MHO, se ale odborníci neshodnou. Některé definice jsou velmi přísné a pro diagnózu metabolicky zdravé obezity vyžadují normální hodnoty širokého spektra zdravotních ukazatelů. Jiné definice jsou poměrně benevolentní.
Opírají se o nižší počet ukazatelů zdravotního stavu, nebo dokonce povolují překročení vybraných obecně uznávaných limitů. To se zákonitě promítá do kalkulací rozšíření „zdravé obezity“. Některé epidemiologické studie opírající se o přísné limity nenacházejí mezi obézními více než 5 % zdravých tlouštíků. Jiné výzkumy založené na benevolentních kritériích končí závěrem, že zdravý je každý druhý obézní.
Rizikové faktory
Fakt, že se choroby spojené s obezitou u metabolicky zdravých obézních lidí vůbec neobjeví, nebo nastoupí později a jsou slabší, přitahuje pozornost vědců a lékařů. Ti doufají, že se studiem těchto obézních výjimek potvrzujících pravidlo dopracují k léčbě obezity. Hledají proto faktory, jež mohou přispívat k lepšímu zdravotnímu stavu obézních. Jasný je vliv etnika. Například u obyvatel jižní a východní Asie, Číny a Japonska nastupují problémy spojené s obezitou rychleji než u jiných etnik.
Jako další významný faktor se nabízí skladba jídelníčku, ale zrovna tady nemají vědecké studie pevnou půdu pod nohama. Výzkum zaměřený na skladbu a množství zkonzumovaných potravin se nejčastěji opírá o dotazníky vyplněné dobrovolníky a ti mají tendenci zamlčovat prohřešky proti zásadám zdravé výživy. Při vyplňování dotazníků uvádějí vyšší spotřebu „zdravých“ potravin a zamlčují konzumaci potravin, které lékaři nedoporučují. Také nepřiznávají všechno, co snědli.
Přesto se i z těchto systematicky zkreslovaných dat dá vypozorovat, že MHO se stravují o něco zdravěji než zbytek obézní populace. Mají nižší spotřebu cukru, slazených nápojů a potravin obsahujících tuky s nasycenými mastnými kyselinami. Naopak, konzumují více ovoce, celozrnného pečiva a bílkovin rostlinného původu.
K metabolicky zdravé obezitě může přispívat pohybová aktivita a celková fyzická zdatnost. Lidé s MHO tráví denně v průměru více času střední a intenzivní námahou a prosedí méně času než zbytek obézních. Těší se také lepší fyzické kondici. Jejich plíce a srdce např. zajišťují organismu při námaze lepší zásobování kyslíkem.
Nezanedbatelná je i role spánku. Pokud lidé spí málo – ať už vědomým ponocováním, nebo v důsledku poruch spánku – mají zvýšené sklony k obezitě a poruchám metabolismu. Mezi metabolicky zdravými obézními lidmi a jejich nezdravými obézními protějšky se ale vědcům nepodařilo najít rozdíly v délce nebo kvalitě spánku. Odborníci se nicméně shodují v názoru, že vliv spánku nemusí být bez významu.
Většina výzkumů se při hodnocení spánku opírala o údaje, jež dobrovolníci vyplnili do dotazníků. A tady platí totéž co o dotaznících pro podchycení skladby jídelníčku. Dobrovolníci se snaží ukázat v lepším světle a uvádějí, že spí déle a kvalitněji, než je tomu ve skutečnosti. Přesnější údaje získané například sledováním aktivity mozku spáčů by zřejmě poskytly objektivnější data a odhalily by, že zdraví tlouštíci spí déle a kvalitněji.
Není tuk jako tuk
Klíč k metabolicky zdravé obezitě se může skrývat v tukové tkáni. MHO jí mají v těle zhruba stejné množství jako obézní lidé trpící metabolickými poruchami. Zásadní rozdíl ale tkví v tom, kde se jim tuk ukládá. Lidé s metabolicky zdravou obezitou mají méně vnitrobřišního tuku, který obaluje orgány a poškozuje je, ale i tak mají dvakrát až třikrát více vnitrobřišního tuku než lidé se zdravou tělesnou hmotností. Ženy s MHO ukládají více tuku v podkoží ve spodní části těla, především na hýždích a stehnech. U mužů s metabolicky zdravou obezitou ale k hromadění podkožního tuku ve spodní části těla většinou nedochází.
Při obezitě se ukládá tuk i do jater, což může vyústit v nealkoholické ztučnění jater. U lidí s MHO se to ale děje v menší míře. Lidé s MHO se liší od ostatních obézních také tukem, který se ukládá pod kůží na břiše. Ten slouží jako rezerva a u zdravých lidí se do něj „přelévají“ tuky z krve. U metabolicky zdravých lidí se v něm vyskytuje více malých buněk, jež se množí a mají před sebou vyzrávání a další růst. Právě do těchto buněk se ukládá tuk z krve, který pak neškodí v jiných částech těla. Ke zlepšení zdravotního stavu obézních lidí někdy paradoxně stačí, aby se tuk přesunul z krve do tukové tkáně pod kůží. Jejich tělo si pak snáze udržuje citlivost k hormonu inzulinu, což je hlavní brzda rozvoje cukrovky druhého typu.
Tuková tkáň plní v organismu důležité funkce a neobejdou se bez ní ani zdraví štíhlí lidé. V principu není tuková tkáň ani dobrá, ani špatná, záleží na tom, kde se vyskytuje a v jakém množství. Pro její správné fungování je důležitý přísun kyslíku. Ten je u obézních lidí snížený, a protože mají jejich tukové buňky zvýšenou spotřebu tohoto plynu, dostávají se do kyslíkového deficitu.
Na vině je oběhový systém obézních lidí, jenž má sníženou výkonnost, a plíce, jež nepracují s dostatečnou účinností. Při obezitě má tuková tkáň rovněž chudší síť krevních vlásečnic rozvádějících krev. Molekuly kyslíku proto obtížně pronikají k buňkám, jež dělí od vlásečnic větší vzdálenosti. Tukovým buňkám navíc „užírají“ kyslík buňky imunitního systému, které se v tukové tkáni obézních lidí vyskytují s vyšší četností.
S obezitou se mění také stavba tukové tkáně, především pak spletitá bílkovinná síť tzv. mezibuněčné hmoty tvořená hlavně kolagenem. Ta představuje jakési lešení, na němž jsou „navěšeny“ tukové buňky. Při obezitě dochází nejen ke zmnožení a zvětšení tukových buněk, ale také k celkovému zmohutnění mezibuněčné hmoty, což se pojí se zvýšeným rizikem cukrovky druhého typu. Jedním z důvodů je fakt, že u obézních lidí proniká přes zmohutnělou mezibuněčnou hmotu do tukových buněk méně kyslíku z krevních kapilár. U lidí s metabolicky zdravou obezitou je „obal“ mezibuněčné hmoty tukových buněk slabší a jejich zásobování kyslíkem vydatnější.
Pro obezitu je typická zvýšená aktivita imunitního systému, která vyvolává zánětlivé reakce v mnoha tkáních. Postižena je i tuková tkáň, a právě zánětlivé procesy jsou považovány za startér zvýšené odolnosti tkání vůči účinkům inzulinu a rozvoje cukrovky druhého typu. K nejaktivnějším buňkám imunitního systému se v tukové tkáni řadí bílé krvinky ze skupiny makrofágů. U obézních lidí dochází i ke zvýšení počtu makrofágů v tukové tkáni. Lidé s MHO mají však nárůst makrofágů v tukové tkáni mírnější. Podobně je tomu i v případě dalších buněk imunitního systému.
Nejde jen o kila
Dopady obezity na zdraví nelze hodnotit jen na základě tělesné hmotnosti a od ní odvozených ukazatelů, jako je např. body mass index. Spolehlivé vodítko ale nenabízí ani množství tukové tkáně. Organismus jednotlivých lidí reaguje na nárůst objemu tukové tkáně různě. Nikdy to není kladná reakce a s přibývajícími kilogramy tělesné hmotnosti se zdraví nezlepšuje. Míra zhoršení je však individuální. K poškození zdraví ale dochází i v případě, že se obézní lidé zaměří jen na úbytek tělesné váhy a ignorují širší kontext zdravotních ukazatelů.
Některé diety mohou vyvolat úbytek svalové tkáně. Kila jdou sice dolů, ale zdravotně je na tom hubenější člověk hůře, protože svalovina sehrává důležitou roli v udržení citlivosti organismu k inzulinu. V některých studiích se dokonce ukázala u seniorů jako „prospěšná“ mírná nadváha. Pozitivní vliv nelze v tomto případě připsat tukové tkáni, ale svalové hmotě, již tito senioři neztratili.
Celkově lze ale lidem s nadváhou či obezitou snížení tělesné hmotnosti doporučit i v případech, kdy nevykazují známky narušení metabolismu. Kromě jiného tím uleví přetíženému pohybovému aparátu a ochrání před poškozením klouby, vazy a šlachy. Obezita je také spojena s vyšším rizikem nejméně patnácti typů zhoubných nádorů. Příčiny vyšší náchylnosti obézních lidí k rakovině nejsou zcela jasné. Tuková tkáň mění hormonální poměry v organismu, a snad tak vytváří příhodnější podmínky pro růst nádorových buněk. Nelze ale vyloučit, že tuková tkáň vylučuje látky, které zhoubné bujení přímo pohánějí. S každým správně shozeným kilem se obézním lidem zlepšují vyhlídky na život s menšími zdravotními problémy.
Důvody, proč někdo pociťuje následky obezity silněji než jiní obézní, nejsou stále jasné. V dohledné budoucnosti se proto nedá očekávat, že by lékaři na základě výzkumu MHO přišli s jednoduchým návodem nebo pilulkou, které by jako mávnutím kouzelného proutku zahnaly všechny zdravotní komplikace obezity. Cesta ke zdraví pro obézní lidi povede i nadále trnitou cestou změny životního stylu, jídelníčku a pohybové aktivity.
Z lékařských výzkumů vyplývá, že i lidé s metabolicky zdravou obezitou čelí ve srovnání s lidmi se zdravou tělesnou hmotností zvýšeným zdravotním rizikům. Lékaři se shodují na tom, že i tito lidé by měli s obezitou bojovat, protože snížení tělesné hmotnosti a redukce tukové tkáně i jim přináší zlepšení celkového zdravotního stavu.
Zdravější, nebo méně nemocní?
S metabolicky zdravými obézními lidmi je to jako se sklenicí vody, kterou můžeme vnímat jako napůl prázdnou nebo naopak napůl naplněnou. V zásadě lze říct, že jsou zdravější než metabolicky nemocní obézní lidé, ale nemocnější než metabolicky zdraví štíhlí lidé. Obézní lidé čelí až dvacetkrát vyššímu riziku cukrovky druhého typu než lidé s normální tělesnou hmotností. Zdraví tlouštíci mají podstatně lepší vyhlídky, ale i tak je u nich cukrovka druhého typu čtyřikrát častější než u lidí, kteří nemají nadváhu. Pokud jde o kardiovaskulární choroby, platí totéž. Metabolicky zdraví obézní lidé jsou na tom lépe než jiní obézní, ale hůře než lidé, kteří netrpí ani obezitou, ani nadváhou.
Stejně vycházejí i rizika předčasného úmrtí – nejhůře jsou na tom obézní lidé, lepší perspektiva se jeví u MHO, ale nejlepší vyhlídky se ukazují opět u lidí s normální tělesnou hmotností. U mnohých metabolicky zdravých obézních se navíc zcela jistě jedná o přechodný stav. Zdravotní komplikace vyvolané obezitou se jim nevyhnou, jen se opozdí jejich nástup. Platí to až o polovině všech obézních, kteří se na počátku epidemiologických sledování trvajících déle než 10 let zařadili do kategorie MHO.
Další články v sekci
Cesta do pravěku vede přes zuby: Vědci extrahovali nejstarší známé proteiny
Zuby vyhynulých savců staré desítky milionů let vydaly své proteiny a přinášejí revoluci v poznání evoluce – a možná i naději na rozluštění tajemství dinosaurů.
Vědcům se poprvé podařilo analyzovat proteiny z více než 20 milionů let starých zubů vyhynulého příbuzného nosorožců. Tento průlom posouvá genetický výzkum hluboko do minulosti a otevírá možnosti zkoumat evoluci nejen savců, ale možná i dinosaurů. Dvě nezávislé výzkumné skupiny zveřejnily své výsledky v prestižním časopisu Nature.
Zatímco DNA zůstává zachována jen v relativně „mladých“ fosiliích (nejstarší známé DNA pochází z milion let starých kostí mamuta), proteiny mají větší životnost. A právě to dává vědcům novou naději, jak dešifrovat evoluční historii zvířat, jejich biologické pohlaví, nebo dokonce jídelníček.
Svědectví ukryté v zubech
Jedna z výzkumných skupin vedená biochemikem Enricem Cappellinim z Kodaňské univerzity získala proteinové sekvence z 23 milionů let staré fosilie nosorožčího předka, nalezené na arktickém ostrově Ellesmere v Kanadě. Pomocí hmotnostní spektrometrie, která umožňuje určit složení proteinových fragmentů, se jim podařilo rekonstruovat části sedmi zubních proteinů – celkem 251 aminokyselin.
Když tým srovnal tyto sekvence s genetickými daty dnešních nosorožců a jejich vyhynulých příbuzných z doby ledové, narazil na překvapení. Nový druh, pojmenovaný Epiaceratherium itjilik, nepatřil k moderním nosorožcům, jak se dříve myslelo, ale představuje mnohem starší vývojovou větev, která se oddělila už před 41 až 25 miliony lety. „Zcela to mění náš pohled na vývoj nosorožců,“ říká Ryan Paterson, spoluautor studie.
Proteiny z pece
Zatímco kanadské fosilie byly zachovány v chladném arktickém klimatu, druhá studie se zaměřila na naprostý opak – pánev Turkana v Keni. Tato oblast, kde teploty povrchu dosahují až 70 °C, je jedním z nejteplejších míst na světě. I přesto zde vědci získali sekvence zubních proteinů z fosilií starých 18 milionů let.
Tým pod vedením Daniela Greena z Harvardu analyzoval proteiny z vyhynulých příbuzných nosorožců, hrochů, slonů a dalších velkých savců. Získaná data potvrdila jejich dosavadní morfologickou klasifikaci, ale badatelé doufají, že v budoucnu pomohou vyřešit i složitější záhady – třeba původ hrochů nebo dávných homininů.
„Skutečnost, že proteiny přežijí i v takovém pekle, je důkazem, že paleoproteomika má budoucnost všude,“ říká spoluautor studie Timothy Cleland z institutu Smithsonian.
Co bude dál? Možná dinosauři
Otázka, zda se jednou podaří získat i proteiny z dinosaurů, visí ve vzduchu už roky. Předchozí pokusy vzbudily rozruch, ale většina vědců zůstává skeptická. Cleland však tvrdí, že pokud se někdy podaří najít dobře zachované dinosauří zuby, je poměrně velká šance. Problémem ale je, že dinosauří zubní sklovina je mimořádně tenká.
Přestože tyto nové studie se soustředí hlavně na vývojové vztahy, někteří vědci vidí větší potenciál. Matthew Collins z Cambridgeské univerzity říká, že z proteinů lze získat i informace o biologickém pohlaví (díky přítomnosti určitých proteinů vázaných na chromozom Y) nebo o potravním řetězci (pomocí dusíkových izotopů v aminokyselinách). Obě studie názorně ukazují, že dávnou minulost už nemusí vědci zkoumat jen z kostí. I molekuly, které zůstaly ukryté ve zubech, mohou přepisovat učebnice biologie.
Další články v sekci
Evropa chystá vlastní znovupoužitelnou loď: Space Rider má zamířit do vesmíru už v roce 2027
Evropská kosmická agentura testuje nový typ bezpilotní znovupoužitelné lodi Space Rider, která se má stát univerzálním kosmickým „náklaďákem“, zvládajícím přesné autonomní přistání pomocí padákového kluzáku.
Evropská kosmická agentura (ESA) se spolupráci se společností Thales Alenia Space Italia vyvíjí opakovaně použitelnou kosmickou loď Space Rider (Space Reusable Integrated Demonstrator for Europe Return). Má jít o „kosmický náklaďák“ pro nejrůznější typy misí, od přepravy zásob pro orbitální platformy až po experimenty a výrobu na oběžné dráze. Space Rider je navrhován jako znovupoužitelný prostředek s rychlým obratem: po každé misi má strávit jen šest měsíců v údržbě, než znovu vyrazí do vesmíru.
Poprvé by měl Space Rider letět do vesmíru už v roce 2027. Na orbitě by měl vždy strávit maximálně tři měsíce, po uplynutí této doby se má pomocí padákového kluzáku (podobnému například křídlu pro kiteboarding) vrátit zpět na zem. Space Rider má létat bez posádky a jeho přistání musí být tudíž zcela autonomní.
Testovací kampaň v Sardinii
Letos v červnu absolvoval tým Space Rideru sérii klíčových zkoušek na testovacím vojenském polygonu Salto di Quirra na Sardinii. Cílem bylo ověřit dvě zásadní součásti přistávací fáze: funkčnost padákového systému a schopnost autonomního navádění a přistání.
Testovací moduly Space Rideru byly shazovány z výšek 1 až 2,5 kilometru z transportního vrtulníku CH-47 Chinook italské armády. Při reálném návratu z orbity ale bude situace mnohem dramatičtější – Space Rider se bude řítit rychlostí převyšující šestinásobek rychlosti zvuku a trup se rozpálí až na 1 600 °C.
Přistávací sekvence Space Rideru má být sofistikovaným procesem, který začíná záložním padákem pro prvotní zpomalení těsně pod rychlostí zvuku. V druhé fázi přijde ke slovu větší padák, který ve výšce okolo 5 kilometrů na zemí aktivuje parafoil – obří „plachtu“, jež funguje jako řiditelný kluzák.
Během tří drop-testů na polygonu se podařilo ověřit, že každý prvek padákového systému funguje dle plánu – zpomaluje modul tak, jak má, a jednotlivé části se spouštějí ve správném pořadí.
Unikátní sytém autonomního přistání
Další klíčovou částí testů byla autonomní navigace během přistání. Použitý model – kovová platforma se senzory, řídicí elektronikou a navijáky pro manipulaci s parafoilem – zvládl sestup zcela bez lidského zásahu.
Modul letěl 12 minut z výšky 2,5 km, udržoval vertikální rychlost 4 m/s a přistál měkce rychlostí 2 m/s. Přesnost přistání se pohybovala do 150 metrů. Šlo o vůbec první takto přesné autonomní přistání s pomocí parafoilu v historii.
Pro testy tohoto typu není nutné, aby je podstoupila kosmická loď ve své finální podobě. Namísto toho byla v Salto di Quirra testována velmi hrubá atrapa, která na první pohled loď Space Rider vůbec nepřipomínala. Šlo vlastně jen o kovovou konstrukci, vybavenou nezbytnými přístroji a padákovým systémem budoucí lodi, s odpovídající hmotností.
Kosmický návrat v evropském stylu
Dalším krokem má být ostrý systémový test s plnohodnotným modelem návratového modulu, který bude mít stejnou hmotnost, aerodynamiku i přistávací nohy. Poté proběhne „nárazový“ test, kdy bude modul vypuštěn z rampy simulující nejhorší možné scénáře – aby se ověřilo, že vědecký náklad uvnitř neutrpí při přistání žádné škody. I tento závěrečný test se odehraje s podporou italského ministerstva obrany na speciálně upravené přistávací ploše v Salto di Quirra. Pokud vše půjde podle plánu, ESA získá vlastní opakovaně použitelnou loď, která může pravidelně přinášet vědecké experimenty zpět na Zemi.
Další články v sekci
Na trůn hlavně přes mrtvoly: Byzantská říše jako učebnice palácových převratů
Dostat se na císařský trůn z pozice chudého vesnického synka? Tohle šlo jedině v Byzanci! Když byl člověk dostatečně schopný, uměl ve správnou chvíli zatahat za správné provázky a neštítil se politických vražd…
Ve středověké západní Evropě od nástupu křesťanství a feudalismu se vzestup byť jen o jednu společenskou třídu výš jevil značně neobvyklý. A aby člověk z nekrálovského rodu nastoupil na trůn? Byť šlo o významného a mocného šlechtice, provázely takový úkaz obvykle konflikty a nestabilita. Zvyky, mentalita a rozvrstvení společnosti ve středověké Byzantské říši, nástupkyni antické Východořímské říše, se však od zbytku Evropy hodně lišily. Hlavně proto, že antická říše na východě nikdy nezanikla. A na rozdíl od říše Západořímské plynule přešla do období středověku.
Přineslo to s sebou veškerá pozitiva a negativa, která s rozvinutou civilizací nevyhnutelně souvisejí. Vzpomeňme třeba přebujelou byrokracii, pohodlnost a zjemnělost vyšších úředníků a vládců, vůči nimž stáli v opozici naopak drsní profesionální vojáci, kteří se rovněž hlásili o svá práva. Nicméně všichni měli jedno společné – lstivost, intriky a nečisté zákulisní boje.
Palácové převraty byly v Byzanci tak trochu „folklorní“ záležitostí. Představitel politické kliky se zmocnil trůnu tak, že se násilím zbavil svých nepřátel. Buď je dal oslepit a vyhnat, nebo rovnou popravit či zavraždit. Potom se prohlásil novým vládcem. Širší obyvatelstvo většinou vůbec nevědělo, jaká hra se tady hraje. A i kdyby vědělo, stejně s tím nemohlo nic dělat.
Císařovna není císař
Zkusme se podívat na konkrétní případy v byzantských dějinách od začátku 9. století. Císařovna Irena vládla od roku 780 celých 22 let – zcela samostatně pak poslední čtyři roky. Sice tak ovládala byzantskou politiku poměrně dlouho, ale o stabilitě se v říši mluvit nedalo. Ženu na trůně lidé uznávat nechtěli, čehož na západě využil franský král Karel Veliký a sám se roku 800 dal korunovat na císaře. Stačilo mu, když prohlásil, že v Konstantinopoli teď vlastně žádný císař není.
Irena vládla nejprve jako regentka za svého syna Konstantina VI. Když mu nakonec roku 790 musela předat vládu, vůbec se jí do toho nechtělo. Jenže neschopný synáček ztratil v říši podporu. A tak ho dala ctižádostivá matka roku 798 oslepit a sama se ujala vlády. V Byzanci nic zvláštního.
Irena dlouho na trůně nevydržela, protože už za čtyři roky ji svrhl její hlavní finanční správce Nikeforos. Svou paní, jíž předtím léta „věrně“ sloužil, zbavil trůnu za podpory vlivných dvorských spiklenců a hlavně vojska. Zachoval se vůči ní velkoryse – ušetřil ji slepoty a poslal do vyhnanství na ostrov Lesbos. Nikeforos poté vládl celých devět let a jeho panování bylo vcelku stabilní, přestože je provázely vojenské neúspěchy v bojích proti Bulharům. Padl, když jej roku 811 přepadl bulharský chán Krum na cestě do Konstantinopole.
Rychlé střídání
Následnictví představovalo v Byzanci tradiční problém. Nikeforův syn Staurakios byl u toho osudného bulharského přepadu také těžce raněn a jen s obtížemi se dostal až do Konstantinopole. Tam se sice v červenci ujal vlády a plánoval velké reformy, jenže těžké zranění na krku mu vše zásadně komplikovalo. Navíc proti Staurakiovi začala intrikovat vlastní sestra Prokopia, která se pokoušela dosadit na trůn svého muže Michaela. To se jí už v říjnu nakonec podařilo dalším palácovým převratem. Umírajícího bratra poslala do kláštera, kde v tichosti zranění podlehl.
Prokopiin manžel Michael I. Rangabe se udržel na trůnu pouhé dva roky. Naprosto nedokázal čelit bulharskému nebezpečí, a navíc ho ohrožovali i Frankové na Apeninském poloostrově. Chtěl tedy zvolit mírovou cestu a uznal Karlovi Velikému jeho císařský titul. Bulharský chán Krum zatím tvrdě dobýval jednu byzantskou pevnost za druhou. Později chtěl císaři Michaelovi sice nabídnout mír, jenže klika „jestřábů“ přinutila byzantského vládce, aby jej odmítl.
V té chvíli už se bouřily vojenské oddíly v několika thematech čili byzantských provinciích. Není divu, že Krum bez problémů Michaelovo vojsko porazil. Vojenské klice nestálo nic v cestě, aby slabého císaře sesadila.
Michael se chtěl vyhnout fyzickému trestu, a tak odešel dobrovolně do vyhnanství do kláštera, kde prožil ještě mnoho dalších let. Zemřel až roku 845. Jeho syny však dal Michaelův nástupce Leon V. (vládl 813–820) raději vykastrovat, aby později nemohli vznášet dědické nároky. Tehdy šlo o běžné opatření. Jedním z postižených Michaelových synů byl také pozdější patriarcha Ignatios, o němž ještě bude řeč.
Vládne armáda
Císař Leon V. Arménský byl typickým produktem intrikující armádní elity. Poprvé se pokusil o převrat už roku 803, a to proti Nikeforovi I. Pomáhali mu tehdy jeho druhové Michael z Amorionu a Tomáš zvaný Slovan. Také oni ještě budou hrát důležitou roli v dalším příběhu. Převrat sice ještě neuspěl, ale Leon se potrestání vyhnul.
Další převrat chystal roku 808 se svým tchánem a znovu neuspěl. Teď už ho dal ale Nikeforos I. vyhnat z Konstantinopole. Leon se tak vrátil až po jeho smrti roku 811 a získal si v armádě opět velkou úctu a podporu. Snad proto ho všichni včetně patriarchy přemlouvali, aby roku 813 po slabém Michaelovi I. nastoupil na trůn a nastolil vládu tvrdé ruky. To se mu částečně podařilo, a dokonce zaznamenal i částečná vítězství proti Bulharům. Konstantinopol tehdy ovšem zachránila především nečekaná smrt bulharského chána Kruma roku 814, která Bulhary oslabila. Leon V. pak nového chána Omurtaga porazil a uzavřel s Bulhary v podstatě výhodný mír.
Nakonec však i Leon V. poznal pravdivost přísloví „S čím kdo zachází, tím také schází“. V armádě sílil vliv Leonova bývalého druha Michaela z Amorionu. Leon podporoval Michaelovu kariéru, takže se z něj brzy stal generál. Jenže v tom okamžiku vyhodnotil, že bude lepší svého kamaráda Leona svrhnout a sám se dostat na trůn. Typické byzantské spiknutí se však prozradilo. Císař uvrhl Michaela do vězení a odsoudil ho k smrti.
Jenže zrovna začaly Vánoce a Leon nechtěl popravovat o svátcích. A to se mu vymstilo. Jeho druhům se podařilo vězně vysvobodit a Leona V. v palácové kapli při zpěvu vánoční liturgie zavraždit. Jeho synové se dočkali téhož, co kdysi sám Leon přichystal synům Michaela I. Vykastrovali je a poslali do kláštera.
Povstalec a povstání
Na trůn nastoupil Michael II. (vládl 820–829), první vládce amorijské dynastie. Země už potřebovala stabilitu jako sůl, protože po dlouhých čtyřicet let se císařové střídali prakticky jen v palácových převratech. Nejdříve se však i Michael musel vyrovnat s povstáním. Vedl ho Tomáš Slovan – třetí druh ve zbrani, jenž kdysi spolu s ním a Leonem V. připravoval převrat. Mimochodem – Tomáš pocházel z rodiny slovanských vysídlenců, proto dostal přízvisko Slovan.
Jenže Tomáš své povstání vedl na byzantské poměry špatně, protože se nesnažil o palácový převrat, ale regulérní občanskou válku. Získal na svou stranu některé pronásledované náboženské menšiny (zejména paulikiány), několik příslušníků vyšších vrstev a také se snažil oslovit ikonodulskou část obyvatelstva, tedy „uctívače ikon“.
Hlavní vojenskou sílu Tomášova vojska tvořili takzvaní federáti, tedy žoldnéři různých národností najímaní ve východních částech říše. Leon V. totiž blahé paměti jmenoval Tomáše jejich velitelem, takže ten měl mezi nimi dobré kontakty.
Povstání nabylo skutečně celoříšských rozměrů. Tomáš se dal v Antiochii korunovat na byzantského císaře a už roku 821 oblehl Konstantinopol. Jenže tam započal jeho konec. Jeho armáda nebyla na takovou akci dost dobře připravena. Nadto se proti Tomášovi pustili i Bulhaři, zatímco Arabové využívali byzantské občanské války k vlastnímu prospěchu. Přesto boje trvaly ještě několik let a teprve roku 825 Michael II. povstání definitivně potlačil. Dosáhl tak zřejmě rozhodujícího úspěchu, takže se mu podařilo nejen udržet na trůně, ale bez problémů prosadil jako nástupce svého syna Theofila.
Dynastie
Za vlády amorijské dynastie došlo k upevnění vnitřních poměrů. Theofilos (vládl 829–842) byl na rozdíl od svého otce dokonce vzdělaný člověk se smyslem pro spravedlnost, což mu spousta byzantských intrikářů nemohla zapomenout. Hlavní domácí problém, který musel řešit a který se táhne téměř celými byzantskými dějinami jako červená nit, představoval zápas ikonodulů proti ikonoklastům. Amorijští císaři byli vesměs ikonoklasté, ovšem se sklonem k toleranci a smírnému řešení.
Třetím a posledním členem amorijské dynastie byl Michael III. (vládl 842–867), známý z velkomoravských dějin jako ten, kdo poslal z Byzance na misii k západním Slovanům bratry Konstantina a Metoděje. Michael III. dostal v historii přízvisko Opilec, což zřejmě odráželo určitý pravdivý základ, ale především ho tak nazvali pozdější kronikáři, když potřebovali ospravedlnit jeho svržení a nástup nové makedonské dynastie. To však předbíháme.
Michael III. neměl jednoduchou nástupní pozici, protože se narodil až roku 840, a když jeho otec zemřel, byly mu tedy pouhé dva roky. Proto za něj vládla jeho matka císařovna Theodora – tedy spíše císařovnin přední rádce eunuch Theoktistos. Byl to vynikající správní úředník, jenž dokázal skvěle lavírovat mezi různými politickými klikami. Když ovšem jmenoval Ignatia, zmiňovaného syna Michaela I. a nesmlouvavého příznivce ikonoklasmu, patriarchou, dost se mu to nepovedlo. Doufal, že tím uklidní situaci, ale Ignatios místo toho tvrdě trestal své odpůrce, a to nejen ideové, ale i osobní, kteří nesouhlasili s jeho volbou.
Zapudit matku
Roku 855 dospěl Michael III. do věku, kdy se mohl ujmout samostatné vlády. V Konstantinopoli to však nešlo tak snadno. Výjimečná Theoktistova moc byla trnem v oku mnoha dalším vlivným lidem v paláci, zejména císařovninu bratru Bardasovi. Mladý císař tehdy těžce snášel poručníkování své matky. Když ho donutila zapudit milenku a oženit se s dcerou nějakého jejího příznivce, roztrpčila Michaela natolik, že ho Bardas bez problémů přemluvil ho k tomu, aby odsouhlasil vraždu Theoktista a pak zapudil matku do kláštera.
Tak se Michael sice ujal samostatné vlády, ale v podstatě se namísto své matky ocitl pod silným vlivem strýce. Dokonce Bardasovi udělil titul caesar a učinil ho svým spoluvládcem, tedy vlastně nástupcem. Sám Michael nebyl ovšem jen neschopným opilcem. Dokázal se dokonce i postavit do čela vojska a vyhrál důležitou bitvu nad Araby roku 863.
Rychlokvaška
Radikálním způsobem řešili Michael s Bardasem také narůstající spor s církví. Patriarcha Ignatios se totiž choval nesnesitelně nadutě. O Bardasovi rozšiřoval, že udržuje krvesmilný poměr s vlastní snachou. Kvůli tomu mu také při jednom z velkých svátků roku 858 odmítl povolit vstup do chrámu Boží Moudrosti. To si však Bardas nenechal líbit. Během krátké doby ho zbavil úřadu a poslal do vyhnanství. Ještě ho tedy přinutil podepsat prohlášení, že odstupuje dobrovolně.
Volba vhodného nástupce padla na vzdělaného Fotia, v té době přednostu císařské kanceláře. Přes své nepochybné schopnosti však Fotios neměl žádné kněžské svěcení, takže je přijal během několika dní postupně všechna aby mohl být na Vánoce 858 konečně vysvěcen na patriarchu. Takový postup samozřejmě mnoho kněžích kritizovalo.
Přesto dokázal Fotios prozatím své postavení uhájit a mimo jiné i jeho zásluhou byli vybráni bratři Konstantin a Metoděj pro důležitou misii na Velkou Moravu. Tato misie měla později velmi důležitý dopad na byzantskou kulturu, neboť díky ní byla uvedena do praxe slovanská liturgie, která se po vyhnání Metodějových žáků z Moravy (roku 886) vrátila obloukem zpět do Bulharska, tedy do oblasti Byzantské říše. Prozatím však vyslání misionářů do vzdálené země s úkolem založit tam arcibiskupství podřízené Konstantinopoli stálo spíše na okraji zájmu byzantské politiky. Ostatně hlavní cíl věrozvěstové nesplnili, protože nové moravské arcibiskupství nakonec podléhalo římskému papeži.
Ze stáje k trůnu
Pomalu se dostáváme k poslednímu palácovému převratu, který vynesl na trůn nejmocnější byzantskou dynastii: makedonskou. Ta se udržela na trůně s krátkými přestávkami 160 let. Příběh jejího prvního představitele Basileia I. (vládl 867–886) zní tak trochu jako pohádka „Kterak chudý vesnický chlapec ke štěstí přišel“. V byzantské verzi má ale pár nehezkých krvavých vsuvek.
Basileios sloužil původně u stratega (vojenského velitele) v rodné Makedonii. Rozhodl se však přejít do hlavního města, kde se mohl lépe uplatnit. Uměl prý dobře zacházet s koňmi a byl mimořádně fyzicky silný, což je sice zvláštní kvalifikace pro úřad císaře, nicméně Basileios zatím zahájil kariéru alespoň jako podkoní u císařova bratrance Theofilitza. Tak se dostal mezi vlivnou konstantinopolskou smetánku.
Těžko říct, jaké schopnosti prokázal v pozici podkoního, že si ho všiml sám císař Michael a povolal ho do svých služeb. A ještě podivnější je, že roku 865 dokonce adoptoval Basielia za svého syna a oženil ho se svou bývalou milenkou. Basileios musel kvůli svatbě zapudit svou první manželku Makedonku Marii, což sice kvůli císaři udělal, ale zřejmě mu to měl za zlé a začal proti němu vymýšlet intriky.
Největší překážku k vzestupu představoval samozřejmě císařův strýc Bardas. Proto Basileios přesvědčil císaře, že strýc proti němu chystá spiknutí. A s Michaelovým požehnáním pak Basielius osobně Bardu zavraždil při jedné z vojenských výprav na Krétu roku 866. Namísto něj se pak dal korunovat caesarem, tedy Michaelovým spolucísařem.
Tehdy už i císař zavětřil, že s jeho adoptovaným synkem nebude něco v pořádku. A začal z něj mít strach. Usilovně přemýšlel, jak by se ho zbavil, ale to už Basileios plně převzal iniciativu do svých rukou. Využil jedné bujné hostiny, při níž se císař opil pod obraz, a dal spícího vládce zavraždit v jeho ložnici.
Následně se sám prohlásil autokratorem, tedy jediným vládcem. Kupodivu se nesetkal s žádným výrazným odporem, přestože Michael III. byl oblíbený mezi vojáky v armádě a Bardas měl zase příznivce v intelektuálních kruzích. Zejména patriarcha Fotios mohl dělat problémy, proto ho Basileios okamžitě vyhnal a povolal zpátky Ignatia.
Jakkoliv si Basileios I. nebral servítky, ukázal se mimořádně schopným vládcem, stejně jako většina jeho potomků. Přesto intriky z konstantinopolského paláce nezmizely. I makedonští císaři, jakkoliv silní, se museli mnohokrát bránit různým převratům a několikrát je na krátkou dobu zastoupili na trůně jejich mocní úředníci či vojáci.
Další články v sekci
Genetické vzkříšení moa: Režisér Pána prstenů financuje návrat vyhynulého ptáka
Slavný režisér Peter Jackson se rozhodl investovat miliony dolarů do odvážného vědeckého projektu, který si klade za cíl geneticky oživit dávno vyhynulého novozélandského obra – nelétavého ptáka moa.
Peter Jackson, slavný novozélandský režisér trilogií Pán prstenů a Hobit, má vedle filmové tvorby i méně známou, ale neméně fascinující zálibu: sbírá fosilie dávno vyhynulého ptáka zvaného moa. Tento nelétavý obr podobný pštrosovi kdysi kráčel po novozélandské krajině a dorůstal výšky až 3,6 metru. Nyní se Jackson pouští do ambiciózního plánu, jak tohoto tvora přivést zpět – a to s pomocí moderní genetiky a kontroverzního startupu Colossal Biosciences, známého svými „de-extinkčními“ projekty.
Novozélandský Jurský park
Jackson spolu se svou dlouholetou spolupracovnicí Fran Walshovou investoval do projektu 15 milionů dolarů. Do spolupráce je zapojen také Výzkumný institut Ngāi Tahu při Univerzitě v Canterbury. Právě zapojení maorských vědců má zásadní význam – nejen pro kulturní citlivost projektu, ale i pro propojení vědy s původními tradicemi.
„Filmy jsou má práce, moa je můj koníček,“ říká režisér, který podle odborníků vlastní jednu z největších soukromých sbírek kostí tohoto tvora – odhadem 300 až 400 kusů.
Genetické vzkříšení
Plán není doslovným oživením vyhynulého druhu, ale spíše o genetickém vytvoření organismu, který se bude vyhynulému moa v maximální možné míře podobat. Podobně jako v případě předchozích projektů, například pravěkého pravlka obrovského, se vědci chystají extrahovat DNA ze zachovalých kostí moa. Porovnat genetické sekvence těchto vyhynulých ptáků s jejich žijícími příbuznými druhy – s tinamy a s emu a s pomocí technologie CRISPR upravit geny moderního ptáka, aby se přiblížil vzhledu a vlastnostem moa.
U ptáků je však celý proces mnohem složitější než u savců. Vajíčko není možné snadno upravit jako u embrya v děloze – vědci tak stojí před řadou nevyřešených technických výzev.
Věda, mýty a kulturní dědictví
Mnozí vědci zůstávají skeptičtí. Ekolog Stuart Pimm z Dukeovy univerzity upozorňuje, že obnovení vyhynulého druhu v přírodě je krajně nepravděpodobné, zejména pokud bylo jeho vyhubení způsobeno člověkem. Poslední moa zmizeli asi před 600 lety, když je zlikvidovali tehdejší obyvatelé Nového Zélandu. Zároveň upozorňuje, že takto velké a silné zvíře by mohlo být „extrémně nebezpečné“ pro člověka i přírodu.
Další kritici tvrdí, že snaha „oživovat minulost“ může odvádět pozornost od ochrany současných ohrožených druhů, které lze zachránit méně nákladnými a praktičtějšími způsoby.
Na projektu ale odborníky fascinuje i jeho kulturní rozměr. Archeolog Kyle Davis z kmene Ngāi Tahu vnímá výzkum jako příležitost k novému pohledu na maorské mýty, tradice a historické soužití s moa. Například v lokalitě Pyramid Valley, kde Jackson s Davisem studovali kosterní pozůstatky ptáků moa, se nachází i dávné skalní malby domorodých obyvatel, zachycující právě tyto obří ptáky.
Projekt je zatím v rané fázi, přesto ale vyvolává otazníky. Co vše je ve vědě přípustné? Může technologie napravit chyby minulosti, nebo si s přírodou příliš zahráváme? A nebude takto vytvořený moa vlastně úplně novým druhem? Ať už výsledek bude jakýkoli, jedno je už nyní jisté: moa možná i v případě úspěchu vědců zůstane vyhynulým druhem, rozhodně ale nezmizí z naší představivosti.
