Vědcům se možná podařilo rozluštit dlouholetou záhadu chemického složení povrchu Jupiterova ledového měsíce Europa, konkrétně přítomnosti peroxidu vodíku (H₂O₂) – látky, která může být klíčová pro astrobiologii a hledání života v podmínkách mimo Zemi.

Tajemství peroxidu vodíku

Peroxid vodíku na Europě vzniká, když energetické částice (např. kosmické záření nebo částice z magnetosféry Jupitera) narážejí do povrchového vodního ledu a rozbíjejí molekuly H₂O. Tím vznikají OH radikály (velmi reaktivní částice), které se pak mohou znovu spojit a vytvořit právě peroxid vodíku.

Poprvé byl peroxid na Europě detekován přístrojem Galileo Near Infrared Mapping Spectrometer na sondě Galileo v 90. letech. Pozdější pozorování vesmírným teleskopem Jamese Webba (JWST) ale přinesla nečekané výsledky.

Laboratorní experimenty na Zemi předpovídaly, že nejvíce H₂O₂ bude v chladnějších polárních oblastech – protože tam se peroxid ve vodním ledu udrží déle. Jenže JWST odhalil vyšší koncentrace peroxidu právě v teplejších rovníkových zónách, zejména v oblastech, kde je led popraskaný, rozlámaný a opět zmrzlý, což naznačuje pohyby pod povrchem.

To vědce zaskočilo. Něco muselo měnit chemii ledu. Při dalších analýzách vědci zjistili, že v těchto rovníkových oblastech je kromě H₂O₂ také zvýšené množství oxidu uhličitého (CO₂). Ten se mohl uvolnit z podpovrchového oceánu skrze praskliny v ledu. Vznikla tedy hypotéza: může CO₂ ovlivňovat vznik peroxidu vodíku?

Voda, CO₂ a radiace

Aby tuto hypotézu vědci ověřili, provedli laboratorní simulaci: ve vakuu zmrazili směs vody a CO₂ a bombardovali ji energetickými elektrony, napodobujícími radiaci na povrchu Europy.

Experimenty hypotézu potvrdily. Přítomnost i malého množství CO₂ výrazně zvyšuje produkci peroxidu vodíku, zejména při teplotách podobných těm, které panují na rovníkových částech Europy. Molekuly CO₂ se podle vědců v této směsi chovají jako „molekulární sběrači“ volných elektronů, které vznikají při radiaci. Tím peroxid chrání před rozkladem a umožňují, aby se ho vytvořilo (a zachovalo) více.

Peroxid vodíku je silné oxidační činidlo, a může sehrát důležitou roli v chemických reakcích, které jsou základem života – nebo mohou život podporovat. Podle vědců výsledky tohoto výzkumu pomohou lépe interpretovat data z JWST a budou důležité i pro blížící se mise Europa Clipper (NASA) a JUICE (ESA), které mají za úkol prozkoumat Europu zblízka.

Image

Čtěte také

Ráj extremofilů: Jak by mohl vypadat život v oceánech na Europě a Enceladu?

Císaře Rudolfa II. jako panovníka nehodnotí dějiny právě pozitivně. Ve státnických otázkách si nevedl příliš dobře. Místo toho se téměř chorobně zaměřil na shromažďování uměleckých děl, přírodních artefaktů i nejrůznějších kuriozit. Přitom právě těmto stránkám Rudolfovy osobnosti vděčíme za to, že se Praha stala centrem renesanční Evropy. Císař se natrvalo odstěhoval z Vídně, aby měl konečně klid od svých dotěrných příbuzných. Že po něm chtějí rozumnou vládu? Jaké šílenství! Raději utéct do provinční Prahy a zařídit si císařský dvůr podle svých představ. 

Melancholik, nebo šílenec? 

Rudolfovi poddaní i blízcí se většinou dělili do dvou skupin. Jedni nemohli vystát jeho přístup k životu i vládnutí, druzí z něj chtěli vytěžit co nejvíce pro sebe. Ti, kteří jej osobně znali, se pak shodovali v jednom. Císař byl podivín, nebo dokonce blázen. Jakou duševní chorobou vlastně Rudolf trpěl? Až do roku 1580 se za významný rys jeho osobnosti označuje melancholie. To byla ve své době velmi populární a rozšířená „civilizační choroba“. Schovala se pod ní celá řada příznaků jako časté střídání nálad, deprese i splín, ale také pesimistické úvahy nad životem a smrtí, kterými „trpěl“ kde kdo. 

Rudolfova rodina nabyla podezření na vážnější duševní chorobu po nekonečných peripetiích ohledně císařova sňatku. Manželkou se měla stát jeho vlastní sestřenice Isabela, dcera španělského krále Filipa II. 

Námluvy začaly v roce 1579, když bylo Isabele třináct, a trvaly téměř dvacet let. Rudolf je záměrně protahoval. Nejspíš se obával, že by sňatkem přišel o svobodu, se kterou střídal své milenky. To by se jeho manželce nemuselo líbit. Vyhýbání se svatbě však nezní právě jako příznak duševní choroby. V takovém případě by musel být blázen každý druhý. Jenže Rudolf na jednu stranu sňatek všemožně oddaloval a na druhou se ho nechtěl vzdát. 

Zatímco si žádal další a další čas na rozmyšlenou a handrkoval se o věno, Isabele utíkaly roky. Navíc bylo veřejným tajemstvím, že císař si mezitím do svých komnat nastěhoval Kateřinu Stradovou, která mu rodila děti. Nakonec Filipovi došla trpělivost. Rudolfovo počínání ohledně sňatku už začali v Madridu považovat za projev šílenství a rozhodli se Isabelu v jejích dvaatřiceti letech provdat za Rudolfova bratra Albrechta. To v císaři vyvolalo takový výbuch hněvu, že se všeobecné přesvědčení o jeho šílenství ještě utvrdilo. 

Praha jako úkryt před světem 

V roce 1583 přesídlil Rudolf z Vídně do Prahy, odkud se už téměř do konce života nehnul. Tedy pokud Prahu zrovna nezachvátila morová nákaza. Tolik rozumu císař měl, aby před ní několikrát včas uprchl. Spatřit jej v Praze však nebylo zrovna jednoduché. Společenským akcím se vyhýbal a nechal se zastupovat některým ze svých blízkých dvořanů. A důvod císařovy izolace? Obával o svůj život i korunu. 

Jeho rádci v něm tento strach jen utvrzovali. Hodilo se jim mít císaře v dobrovolném domácím vězení a dvůr ve svých rukou. Jeho obavy tak jejich vlivem rostly až téměř k stihomamu. Všude viděl spiknutí a s domnělými nepřáteli zacházel velmi krutě. Například Jiřího z Lobkovic nechal kvůli nepodloženým podezřením uvěznit na doživotí v žaláři. Zvlášť alergický byl na dohady o nástupnictví. Přitom jim sám zavdal důvod tím, že se nebyl ochotný oženit a zplodit tak následníka trůnu. I přes to všechno si Rudolf v Praze žil poměrně pohodlně, obklopený umělci a badateli. 

Blázinec na Pražském hradě 

Zlom nastal v roce 1598, kdy pražský dvůr navštívil bratr Albrecht. Ten se krátce předtím zasnoubil s Isabelou, Rudolfovou odvrženou nápadnicí. Císaře postihlo hned několik velkých záchvatů vzteku, po nichž upadal do apatie. Tyto stavy se střídaly s opětnými výbuchy zuřivosti. Rudolf se zmítal v duševních útrapách přibližně dva roky. A útrpné to bylo i pro jeho okolí. Své dvořany ohrožoval zbraní a kdokoliv se mu pro sebemenší drobnost znelíbil, tomu vyhrožoval tvrdým trestem. Začali se jej obávat i ti, kteří se do té doby hřáli na výsluní jeho přízně. 

Když se navíc v roce 1600 dozvěděl o sňatku Jindřicha IV. s Marií Medicejskou, kterou mu dříve také nabízeli za manželku, následovalo další období plné záchvatů vzteku. Dokonce napadl dýkou jednoho ze svých rádců, Wolfganga Rumpfa, a vyhnal jej i s dalšími ode dvora. 

Rudolfovy komnaty neustále hlídala ozbrojená stráž, která na císaře dávala pozor. Několikrát se totiž pokusil o sebevraždu, jednou kordem, podruhé střepy z okenního skla. Nikdo jiný mu v případě návalů vzteku pomoci nemohl, vzhledem k tomu, že vyhnal i své dvorní lékaře. 

Jeho okolí se začalo obávat o osud celé země. Co když císař uvěří utkvělé představě, že jeho vládu ohrožuje katolická církev? Vyžene i ji? Po delším období vzteku však Rudolf upadl do další apatie. Tehdy do Prahy přijel jeho zpovědník a současně lékař, který už delší dobu působil u papežského stolce. Zvolil ten nejlepší způsob léčby. Odpoutal Rudolfa od politických záležitostí a přivedl jej ke klidnějším zájmům – jeho sbírkám. Během několika týdnů se jeho stav zlepšil natolik, že se opět ke státnickým otázkám mohl vrátit. Přesto se stihomamu i bludných myšlenek o úkladech vůči své osobě až do konce života nezbavil. 

Rudolfovi současníci přikládali vznik jeho choroby nezřízenému erotickému životu a působení ďábla. Dnešní historici z dochovaných materiálů usuzují, že se u Rudolfa projevila schizofrenie, kterou trpěla jeho matka, dědeček i prababička. Rodinné zatížení tedy bylo skutečně silné. A přešlo ostatně i na Rudolfova levobočka, sadistického vraha a šílence Dona Julia d’Austria. 

Mecenáš a sběratel 

Zatímco vladařské záležitosti Rudolf často odsouval co nejdál do pozadí, ve věcech umění byl velmi pružný. Vyslanci mohli čekat donekonečna na jeho přijetí, kdo však přišel s nabídkou zajímavého uměleckého kousku či přírodovědné rarity, měl dveře k císaři otevřené, ať šlo o sebepodivnější individuum. Rudolf také spoustu prostředků ze státní poklady využíval pro rozšiřování svých sbírek či financování nejrůznějších přírodovědných či alchymistických pokusů. To vzbuzovalo velkou nechuť ve státních kruzích, ale i mezi obyčejnými poddanými. 

Časem Rudolf získal punc uměníchtivé a pověrčivé naivní figurky, kterou každý obalamutí. Pravdou však je, že Rudolf II. měl velmi vytříbený umělecký vkus. Sbíral například obrazy Albrechta Dürera. V jeho sbírkách se však nacházela i další významná evropská díla. Vlastnil řadu portrétů od věhlasných italských renesančních malířů – od Michelangela, Leonarda, Raffaela či Tiziana. Kromě toho podporoval řadu skvělých umělců. 

Zajímala ho hlavně výtvarná díla antiky a renesance. Gotika či románské umění pro něj neexistovaly. Zvláštní zájem projevoval o erotické motivy. Rád také obdivoval díla zlatníků, medailérů nebo hodinářů. Z přírodních „věd“ se zajímal o alchymii a černou magii, matematiku, astronomii i astrologii. Bavilo ho pozorování živé i neživé přírody. Naproti tomu mu nic moc neříkala literatura, hudba či architektura. Sbíral také mechanické hračky a stroje. Údajně měl ve svých sbírkách i perpetuum mobile. Na jakém principu fungovalo, však nevíme. 

Neslavná smrt slavného císaře 

V poslední fázi života sužovaly Rudolfa velké bolesti. Kvůli onemocnění dnou se pohyboval ztěžka. Při některém z milostných záletů se také nakazil syfilidou a ta nejspíš dostoupila do své poslední, třetí fáze, provázené progresivní paralýzou.

Syfilida také do velké míry ovlivnila Rudolfovo duševní zdraví. Právě ona mohla způsobit rozklad jeho osobnosti. Projevuje se totiž paranoidními stavy, vztekem střídaným s apatií či stihomamem. Kromě toho všeho císař své duševní i tělesné neduhy léčil notným množstvím vína, a tak není vyloučeno, že bezprostřední příčinou smrti bylo delirium tremens.

Image

Čtěte také

Císařova komora zázraků: Rudolf II. neváhal utratit za umění horentní sumy

V srdci Yellowstonského národního parku se objevila fascinující novinka – nová hydrotermální tůň s neobvykle mléčně modrou vodou. Geologové z Yellowstone Volcano Observatory (YVO) ji objevili letos v dubnu při rutinní kontrole v Norris Geyser Basin – nejstarší geotermální oblasti parku. Vznik tohoto přírodního úkazu však začal daleko dříve – a v tichosti.

Díky satelitním snímkům s vysokým rozlišením vědci zjistili, že před 19. prosincem 2024 na daném místě nic nebylo. O necelé tři týdny později, 6. ledna 2025, už se v zemi rýsovalo prohloubení, které se do 13. února proměnilo ve vodní tůň. Dnes má tůň průměr asi čtyři metry a je naplněná vodou o teplotě přibližně 43 °C.

Tůň se nachází západně od oblasti zvané Tree Island, asi 200 metrů od dřevěných chodníků, po kterých se návštěvníci procházejí mezi dalšími geotermálními divy.

Mléčné sklo pod zemí

Nejzajímavější na celé tůni je její „mléčná“ barva. Tento efekt způsobuje vysoká koncentrace rozpuštěného oxidu křemičitého – tedy křemíku ve formě, která tvoří i sklo. Norris Geyser Basin je v tomto ohledu fenoménem – voda zde obsahuje víc křemičitanů než kdekoliv jinde v parku.

Zpočátku se spekulovalo, že vznik tůně mohla doprovázet erupce, podobná té z července 2024 v Biscuit Basin, kde voda a bláto zasáhly turisty. Kolem nové tůně se totiž našly roztroušené malé kamínky, což bývá známkou výbuchu. Seizmická data ale ukázala, že mezi prosincem 2024 a únorem 2025 žádná významná otřesy v oblasti zaznamenány nebyly.

Vědci proto sáhli po záznamech akustických senzorů a objevili sérii slabých „prsknutí“ a „puknutí“ – konkrétně 25. prosince, 15. ledna a 11. února. Tyto zvuky ukazují na sérii drobných hydrotermálních explozí, které sice nerozvibrovaly zem, ale možná právě ony stály za zrodem tůně.

Živoucí krajina

Norris Geyser Basin je nejdynamičtější částí Yellowstonu. Nejznámější je zde Steamboat Geyser, ze kterého naprosto nepředvídatelně vystřelují vodní gejzíry až do výšky okolo 100 metrů. Tato oblast je pověstná náhlými změnami teploty, nečekanými výbuchy a také tím, že se zde neustále tvoří nové hydrotermální útvary. Nová tůň je jen dalším důkazem, že země pod Yellowstone neustále dýchá, žije a překvapuje.

Image

Čtěte také

Takhle hraje Matka příroda: Odborníci zhudebnili zvuky Yellowstonské kaldery

V jeskyni Roc de les Orenetes v katalánských Pyrenejích bylo objeveno pohřebiště z rané doby bronzové. Od roku 2019 tam probíhají vykopávky, během nichž archeologové pod vedením Carlose Tornery z barcelonské univerzity nalezli více než tisícovku lidských kostí. Podle radiokarbonového datování pocházejí tyto kosti z doby před 4 500 až 4 100 lety.

Tornero a jeho kolegové nedávno analyzovali nálezy z let 2019 až 2021. Podle nich bylo v Roc de les Orenetes pohřbeno nejméně 51 lidí různého věku a pohlaví. Ze stop na kostech vyplývá, že nejméně šest z nich prošlo těsně před smrtí bojem, v němž utrpěli zranění, převážně v horní části těla. Šlo o zranění způsobená různými zbraněmi, včetně řezných ran, zlomenin a dokonce i amputace předloktí. Výsledky analýz před časem uveřejnil odborný časopis American Journal of Biological Anthropology.

Podle vědců jde o doklady bojů v nejvyšší nadmořské výšce z celých Pyrenejí, konkrétně 1 836 metrů nad mořem. Ukazuje se, že počátkem doby bronzové zde probíhaly střety, které končily vážnými zraněními i smrtí, dokonce i v tak drsných horských podmínkách jako je jeskyně Roc de les Orenetes.

Mezi nejpozoruhodnější zdejší nálezy patří žebro propíchnuté pazourkovým hrotem šípu. Rentgenová analýza ukázala, že kost se kolem zranění hojila, což znamená, že zásah do zad nebyl smrtelný a zasažený člověk s hrotem v těle žil možná ještě roky. Žebro nyní další analýzy – mikrotomografie, chemické testy a DNA rozbory – které mohou osvětlit nejen příběh onoho přeživšího, ale i každodenní život, konflikty a zdraví dávné komunity z doby rané bronzové.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili ve Švýcarsku hrot šípu z doby bronzové, vyrobený z meteoritu

Hvězdokupa v Orionu, Plejády a Hyády jsou otevřené hvězdokupy, které se nacházejí na obloze relativně blízko u sebe. Mezinárodní výzkumný tým, jehož členem byl i Pavel Kroupa z Univerzity v Bonnu a Karlovy univerzity, prostudoval tyto tři hvězdokupy s využitím pozorování a počítačových simulací.

Vědci dospěli k tomu, že tyto hvězdokupy vlastně představují tři vývojová stádia téže třídy hvězdokup. Nejmladší z nich je Orionova hvězdokupa (Orion Nebula Cluster, ONC), jejíž stáří je pouhých 2,5 milionu let. Jde o aktivní hvězdnou porodnici, kvůli mračnům plynu a prachu je ale obtížné přesně určit množství stálic, které se v ní nacházejí. Současné odhady se nicméně pohybují od 2 800 do 10 000 hvězd.

Tři hvězdokupy, tři generace

Plejády v souhvězdí Býka jsou ve srovnání s ONC podstatně starší. Vznikly asi před 100 miliony let. Obsahují zhruba 1 059 hvězd, přičemž 14 velmi mladých a horkých hvězd Plejád je viditelných pouhým okem. Hvězdy Plejád jsou uspořádány řidčeji než v Orionově hvězdokupě.

Nejstarší z trojice otevřených hvězdokup jsou Hyády, které pozorujeme rovněž v souhvězdí Býka. Jejich stáří je asi 700 milionů let a obsahují jen asi 400 hvězd, které jsou navíc značně rozptýlené. Třetina z nich se přitom nachází v halu Hyád, což podle astronomů znamená, že se Hyády nezadržitelně rozpadají. Výzkum historie hvězdokup uveřejnil odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Podle studie vzniká většina hvězd ve vesmíru ve skupinách – v kompaktních hvězdokupách, které se tvoří uvnitř obřích molekulárních mračen. Tyto „hvězdné školky“ jsou zpočátku husté a bohaté na plyn. Jakmile však nově vzniklé masivní hvězdy začnou produkovat ultrafialové záření, hvězdné větry a výbuchy supernov, začne se plynný materiál rozptylovat. Tento proces – ztráta zbytkového plynu – způsobí, že se hvězdokupa postupně rozpadá.

„Naše vysoce přesné výpočty dynamiky pohybů hvězd ukazují, že všechny tři zmíněné hvězdokupy vznikly podobným způsobem z velmi podobného seskupení hvězd,“ vysvětluje Kroupa. Orionova hvězdokupa je jako nemluvně, Plejády reprezentují dospělce a Hyády seniora ze stejné rodiny.

Image

Čtěte také

Mladá hvězdokupa Westerlund 1 je fascinující sbírkou exotických hvězd

Nejbohatší region Itálie se rozkládá ve vrcholu známé „kozačky“ a téměř polovinu jeho území tvoří masiv Alp. Není proto divu, že se stal vyhlášeným mezi milovníky zimních sportů. Důkaz kvality nabízí mimo jiné fakt, že tamní město Bormio bude v roce 2026 hostit olympijské disciplíny alpského lyžování. A na nedalekém ledovci Stelvio se dá jezdit dokonce i v létě. Zřejmě nejvíc však proslulo středisko Passo del Tonale, zahrnující zhruba sto kilometrů sjezdovek.

Nicméně horské prostředí láká i sportovce jiného druhu: Například průsmyk Passo di Gavia, jenž patří k nejkrásnějším v celých Alpách, se občas stává součástí cyklistických závodů – se svými 2 652 metry nad mořem tak bývá nejvyšším bodem klání Giro d’Italia. Alpy pak samozřejmě skýtají ráj i pro fanoušky turistiky a množství místních treků různé náročnosti s pitoreskními výhledy je takřka nevyčerpatelné.

Z pohorek do mokasín

Do těla si však můžete dát i v podhůří. Třeba téměř 130kilometrová stezka La Via delle Sorelle se ideálně hodí, abyste během šesti dní zažili v Lombardii „od všeho něco“. Trasa začíná v krásném historickém Bergamu, jež proslulo Benátskými hradbami, vede kolem malebných jezer, vinic i vesniček se zachovalou středověkou architekturou a končí v druhém největším lombardském městě Brescii, jež tepe nočním a uměleckým životem.

Pokud však přece jen dáváte před pohorkami přednost mokasínám a ideální dovolenou si představujete s šálkem italské kávy v ruce, vaším útočištěm se stane hlavní město regionu Milán. Tamním památkám dominuje proslulý dóm, který pojme na čtyřicet tisíc věřících, a na hlavním náměstí Piazza del Duomo můžete obdivovat také Arcibiskupský či Královský palác. Atmosféru místa pak nejlépe nasajete při návštěvě pasáže Gallerie Vittorio Emanuele II, plné butiků a kaváren.

Opera a risotto

Milán se úzce pojí také s osobností Leonarda da Vinciho, který ve městě několik let žil a tvořil. Jeho nejvýznamnějším místním odkazem se stala slavná freska Poslední večeře, v dominikánském klášteře u kostela Santa Maria delle Grazie. Na náměstí Piazza della Scala má slovutný malíř pomník, a pokud se na něj půjdete podívat, nezapomeňte ještě na další italskou perlu – operu La Scala, do jejíchž útrob se dá za poplatek nahlédnout, i když se zrovna nekoná představení.

A protože nejen kulturou živ je člověk, neměli byste zapomínat ani na chuťové pohárky. Typický milánský pokrm představuje zářivě žluté šafránové risotto alla milanese, ale k tradičním položkám lokálního jídelníčku patří také ossobuco z telecího kolene nebo masová cassoeula. Ze zmíněné oblasti pochází rovněž sladké pečivo panettone, které si i Češi s oblibou dopřejí zejména na Vánoce.

Jezera místo moře

Lombardie nemá přístup k moři, tamní jezera však absenci slané vody víc než vynahrazují. Největší Lago di Garda se rozprostírá mezi Alpami a Pádskou nížinou, tedy v oblasti silných větrů, a tvoří tak vyhledávanou destinaci windsurfařů i nadšenců plachtění. Vyrazit ovšem můžete rovněž na výletní plavbu a navštívit třeba historické městečko Sirmione, rozkládající se na jižním břehu ikonické vodní plochy.

Klenotem druhého největšího jezera Lombardie, Lago Maggiore, se stala trojice Boromejských ostrovů. Zatímco Isola Bella a Isola Madre jsou čistě turistické a nabízejí honosné paláce a zahrady zbudované hrabětem Karlem III. Boromejským, třetí a nejmenší Isola dei Pescatori nebo také Isola Superiore je trvale osídlená místními rybáři. Skýtá proto velmi autentickou atmosféru a v minulosti si ji zamiloval například Ernest Hemingway. 

Vůbec nejromantičtější je však podle turistických průvodců i řady světových celebrit atmosféra na březích Lago di Como. Alpy jej chrání coby pomyslný štít, a v jeho blízkosti tak panuje příjemné středomořské klima. 

Image

Čtěte také

Historie v mozaikách: Křesťanské památky v Ravenně

Statistiky hovoří jasně: Celosvětově náboženství nejen přetrvává, ale v mnoha směrech a na řadě míst dokonce roste. Ateismus nebo neurčitá víra v cosi vyššího s nálepkou „bez vyznání“ se soustředí především do oblastí Evropy, Severní Ameriky a východní Asie. Jedná se zpravidla o regiony s nepříliš vysokou porodností, kde průměrný věk stoupá.

Globální podíl ateistů se odhaduje na 14 %. Podle prognóz by se měl sice v budoucnosti mírně zvýšit v absolutních číslech, ale klesnout z hlediska procentuálního zastoupení. Nejvíc, konkrétně 91 %, jich podle Gallup Institute žije v Číně, která na Západ pochopitelně nepatří. I tamní společnost ovšem stárne a dětí se rodí málo. Druhý nejvíc ateistický stát pak vcelku nepřekvapivě představuje Česká republika se 75 % nevěřících, přičemž odlišné průzkumy jí přisuzují rovnou první místo. Na dalších příčkách se objevují země jako Švédsko, Estonsko, Lotyšsko či Nizozemí. Naopak v mnoha jiných koutech světa, kde porodnost dynamicky roste, se rozšiřují i zástupy věřících.

Ekonomika versus bůh

Nabízí se tedy otázka, zda jde ekonomický růst nějakým způsobem ruku v ruce s odklonem od náboženství. Historici tvrdí, že právě protestantská morálka a její důraz na pracovitost a aktivní přístup k životu způsobily v západní Evropě rozmach podnikání a vznik kultu úspěchu. V současnosti ovšem v ekonomicky rozvinutých zemích úloha náboženství spíš klesá či stagnuje, a naopak nabývá na významu v méně vyspělých státech, potýkajících se s problémy. Například naděje a důraz na „vyléčení vírou“, jež přinášejí některé charismatické proudy v křesťanství, mohou poskytovat úlevu společnostem, které čelí ekonomickým potížím či sociálním otřesům.

Další důvod vzestupu náboženství může spočívat v psychologické potřebě řádu a jasných odpovědí na otázky, které zmíněné systémy nabízejí. Velká část lidí v dnešním světě se alespoň v nějakém období ptá po smyslu vlastní existence i života obecně, a víra jim k tomu může poskytnout funkční návod. Roli hraje touha po hlubším, duchovnějším zážitku, který by stál v protikladu k racionalitě západní civilizace – což mnohdy vede buď k zájmu o východní náboženství, nebo k přijetí postoje „spirituální, ale bez vyznání“.

Jak poznat věřícího?

Zůstává otázkou, jak počty věřících měřit, protože samotná jejich definice je neurčitá. Například v tradičně katolické Itálii či muslimském Turecku se řada lidí sice od narození automaticky považuje za katolíky, respektive muslimy, a nejspíš se k tomu v hovoru i přihlásí. Zároveň však často nenavštěvují bohoslužby ani víru nijak zásadně nepraktikují. 

Dokonce i v hluboce konzervativní Saúdské Arábii, která střeží nejsvatější místa islámu, provádí pět předepsaných denních modliteb asi „jen“ 70 % dospělých. A reálná čísla budou podle výzkumníků nižší, protože respondenti nemuseli kvůli kulturnímu tlaku odpovídat upřímně. Do náboženské reality se narodili, odmalička v ní žijí, chápou ji jako danou a mnohdy o ní nijak zvlášť nepřemýšlejí. Podobně se tři čtvrtiny Italů identifikují coby katolíci, ale do kostela alespoň jednou týdně zavítá sotva 18 % z nich. V Istanbulu chodí do mešity pouze čtyři z deseti dospělých.

Při pohledu na konkrétní čísla tedy mějme na paměti, že se jedná o počty oficiálních vyznavačů, nikoliv nutně o jejich vnitřní přesvědčení či pravidelnou náboženskou praxi. A že odhady rozšiřování řad věřících vycházejí zejména z předpokládané porodnosti v příštích desetiletích v zemích, kde daná náboženství dominují. Studie bohužel nejsou příliš čerstvé: Ta největší z Pew Research Center vznikla v roce 2015 a pracuje ještě s predikcemi razantního nárůstu počtu obyvatel planety, ačkoliv nejnovější data potvrzují spíš mírnější vzestup, a to jen v některých regionech Asie a Afriky. Právě tam ovšem zřejmě musíme hledat motor budoucí expanze náboženství.

Islám na vzestupu

Podle zmíněné studie projde do roku 2050 největším „boomem“ islám. Počet jeho vyznavačů se zvýší o 73 %, a to především v důsledku stále vysoké porodnosti v jihovýchodní Asii v zemích jako Bangladéš a Pákistán. Podobně narůstají řady muslimů v hinduistické Indii a dle odhadů tam jejich počet stoupne na 310 milionů. Muslimskou by se tak měla stát asi třetina světa.

Na rozdíl od křesťanství, kde se aktuálně prosazují spíš „alternativnější“ směry, se v islámu malým sektám typu syrských alavitů či mystických súfistů příliš nedaří. Hlavní slovo mají nadále oba hlavní proudy, tedy sunnité a šíité, přestože druhý z nich více méně stagnuje. V budoucnosti tak bude sunnitů zhruba osmkrát víc. 

Nic ohromujícího

Kontroverzní je šíření islámu především v Evropě a v USA, kde čísla rostou kvůli přistěhovalcům i konvertitům. V řadě měst vznikají nová muslimská centra, stavějí se mešity. Jedná se však o nějak ohromující počty? Statistiky říkají, že nikoliv. Ve Spojených státech je dle posledních průzkumů asi 3,5 milionu muslimů, tedy jen 1,1 % populace, a vzestup za poslední dekádu dosahuje mizivých 0,2 %. V Evropě panuje mírně odlišná situace: Přibližně 25 milionů muslimů tvoří zhruba 5 % populace, přičemž ve Francii a v Německu, kde existuje jejich výraznější minorita, se hovoří o 8–10 %. Jde jak o následek migrace za prací po druhé světové válce, tak o uprchlíky z doby nedávné. Jejich integrace se však zdaleka nedaří tak dobře jako v USA (viz Třaskavé téma).

Konvertitů je potom relativně málo. Podle odhadů přestoupí k islámu 25 tisíc Američanů ročně, často kvůli sňatku s muslimem či muslimkou, zatímco třeba v Británii se jedná asi o pět tisíc osob za rok. Ve srovnání s celkovými počty obyvatel jsou tedy uvedená čísla nevýrazná. Růst se odehrává postupně, a mohl by se dokonce zastavit – ať už v důsledku omezování imigrace, či klesající porodnosti u zmíněných komunit, jež se přizpůsobují západním podmínkám.

Jóga a meditace

Pokud jde čistě o řeč čísel, počet vyznavačů hinduismu stoupá a dle odhadů se do roku 2050 zvýší z 1,1 asi na 1,4 miliardy. Protože se však zmíněné náboženství omezuje téměř výhradně na Indii a Nepál, souvisejí veškeré prognózy čistě s odhadovaným přírůstkem tamních obyvatel. Hinduismus se pevně pojí s indickou společností a jejím kastovním systémem, proto se na rozdíl od křesťanství nebo islámu ani nesnaží o invazi do okolního světa a získávání věřících z řad jiných národů. Lidé, kteří se k němu hlásí v zahraničí, představují zpravidla vystěhovalce z Indie.

Na druhou stranu, prvky hinduismu jako jóga a meditace se v západním světě těší dlouhodobé oblibě a zájmu. Přestože se však třeba právě jóga na Západě velmi rozšířila a mnoho lidí se jí věnuje profesionálně i amatérsky, neznamená to samozřejmě, že by se stávali hinduisty. Jde spíš o jedince, kteří se označují za spirituální a nemají problém spojovat různé duchovní vlivy.

S Buddhou v duši

Čísla týkající se buddhismu naopak stagnují, nebo mohou i mírně klesat, dle odhadů asi o 2 %. Podobně jako hinduismus zůstává i uvedené náboženství tradičně spjaté s místy svých kořenů. Nicméně populace v zemích jako Japonsko, Thajsko či Jižní Korea stárne a počty zemřelých převyšují počty nově narozených.

Na Západě pak buddhismus aktivně vyhledávají lidé, kterým je blízká meditace nebo obdivují osobnosti jako Dalajláma. Dalo by se tedy říct, že si z něj spíš vybírají různé aspekty, jež jim konvenují. Vliv buddhistických myšlenek ve světě tak každopádně do jisté míry posiluje. Na druhou stranu lze s jistotou tvrdit, že teorie o „konci věku Ryb a začátku věku Vodnáře“, jež se šířila na sklonku 90. let a předpokládala pozvolný nástup východních náboženství na úkor křesťanství, se nepotvrdila.

Ve znamení kříže

Nejrozšířenějším náboženstvím světa zůstává křesťanství s 2,4 miliardy věřících, jejichž počet má dle předpokladů do roku 2050 vzrůst o třetinu. Zatímco ovšem dominantní katolická církev s 1,2 miliardy „oveček“ zažívá útlum, ostatní denominace prosperují. Na vzestupu jsou především proudy zdůrazňující živou osobní zkušenost s Bohem, jež nabízejí dynamické bohoslužby a snaží se věřící strhnout a nadchnout. 

Podle Center for the Study of Global Christianity a Pew Research Center se členská základna letničních a charismatických církví v letech 1970–2020 rozšířila z 63 na 600 milionů a v současnosti reprezentuje až 25 % křesťanů. Například v tradičně katolické Brazílii se dnes k uvedeným hnutím hlásí třetina obyvatel. Podobné tendence lze vedle Latinské Ameriky vysledovat zejména v subsaharské Africe a v některých částech Asie, kde zůstává porodnost relativně vysoká. Obecně tedy náboženství rozhodně nekončí v propadlišti dějin, právě naopak – počet věřících v budoucnu poroste. 

Image

Čtěte také

Moderní tvář víry: Mnohé novodobé kulty vyrostly na lidském utrpení

Velká Británie čelila náletům německé Luftwaffe už od léta 1940. Postupně se ale podařilo zdokonalit systém moderní protivzdušné obrany, postavené na soustavě radiolokátorů a řídicích stanovišť. Ta naváděla vlastní stíhače na cíl se stále se zlepšujícími výsledky. Koncem jara 1944 už byl systém tak propracovaný, že proniknout nad ostrovní království se rovnalo téměř sebevraždě. Němci ale sázeli na nové technologie a zahájili vývoj převratné zbraně.

Na jaře 1942 začala společnost Fieseler pracovat na bezpilotním prostředku, který by dokázal dopravit pumový náklad vysokou rychlostí na rozměrný, ale silně hájený cíl. Sériová výroba V-1 se rozběhla v březnu 1944 a začátkem června byly odpalovací rampy rozeseté po pobřeží Francie u Pas-de-Calais připraveny k palbě. 

První salva devíti střel vzlétla na Londýn 12. června, patrně kvůli technickým závadám tam ale nedolétla ani jedna. O den později už ale čtyři na město dopadly. Skutečně masový úder Němci uskutečnili v noci z 15. na 16. června a protivzdušná obrana ostrovů čelila zcela nové  výzvě. 

Velení RAF muselo z operací nad kontinentem stáhnout několik perutí vyzbrojených výkonnými Spitfiry Mk.XIV a Tempesty Mk.V. Od 16. června začaly proti letounovým střelám operovat tempesty vyzbrojené perutě číslo 3. a 486. Obě jednotky působily z letiště Newchurch a společně tvořily 150. křídlo, v jehož čele stálo známé stíhací eso podplukovník Roland Beamont. 

Tempesty na lovu

Už úvodní den nasazení si piloti tempestů připsali 11 sestřelených V-1, kterým stíhači přezdívali „Diver“. Velitel křídla na svou první střelu vzpomínal: „Spatřil jsem malý jednoplošník se žhnoucím motorem na zádi. Hustě pršelo a byl to velmi malý cíl. Vypálil jsem ze 360 metrů, ale minul jsem. Ze vzdálenosti 270 metrů jsem vypálil podruhé a zasáhl střelu do trupu a do motoru, který se zastavil. Začala ztrácet rychlost, ale letěla dál. Přiblížil jsem se k ní z levé strany a prohlížel si její štíhlý zahrocený trup a krátká tlustá křídla. Byla celá natřená tmavě šedou barvou a výstupní tryska motoru byla zčernalá  kouřem. Zavolal jsem Boba Coleho, aby ji dodělal, což udělal dlouhou přesnou dávkou. V-1 se přetočila na záda a dopadla na pole, kde vybuchla. Vyšlehl mohutný plamen a valil se z ní hustý černý kouř.“

Příští den velitel křídla sestřelil další V-1 a jeho muži ještě šest. Dne 18. června si připsali dokonce 31 vítězství. První ztráta při těchto akcích přišla 28. června, kdy jeden tempest sestřelila palba britského protiletadlového dělostřelectva.

Rychlý cíl

Němci V-1 odpalovali jak ve dne, tak v noci. Tehdy proti nim startovaly všechny jednotky vyzbrojené stroji de Havilland Mosquito, které využívaly palubní radiolokátor. Operátor pilota navedl co nejblíže k cíli a ten pak střelu vizuálně nalezl a sestřelil. Hlídek se účastnila i 68. peruť, u které sloužilo několik Čechoslováků, přičemž osádka Miloslava Mansfelda zničila dvě V-1. 

Létajících bomb na kontě pilotů rychle přibývalo, ale rozhodně se nejednalo o lehkou práci. Při útoku stíhače sice V-1 nemanévrovala ani se nijak nebránila, přesto šlo o poměrně obtížně zničitelný cíl. Střely létaly vysokou rychlostí, měly malé rozměry a jejich konstrukce snesla značné  poškození. Bojovat proti nim v noci bylo ještě nebezpečnější. Plamen od pulzačního motoru sice usnadňoval jejich nalezení v temnotě, zároveň však oslňoval. Navíc nešlo odhadnout vzdálenost stíhače od V-1 podle jejího rozpětí a hrozilo tak nebezpečí srážky. Střela také často vybuchla v bezprostřední blízkosti stroje RAF a ten mohly zasáhnout trosky.

Nejrychlejší spitfire

Už od 17. června proti střelám operovaly i 91. a 610. peruť, které měly ve výzbroji rychlé Spitfiry Mk.XIV. O den později se připojila i nizozemská 322. peruť se stejnou výzbrojí. Její skóre otevřel Rudolf Burgwal, když 18. června sestřelil jednu V-1 nedaleko Hastingsu. V pátek 30. června dostal svou pátou a stal se prvním esem jednotky. Jeho hvězda však nejvíce za zářila 8. července, kdy se mu během večerní hlídky podařilo v krátkém sledu po sobě sestřelit čtyři divery a o pátý se podělil se dvěma mustangy. Stal se prvním pilotem RAF, kterému se podařilo takového výsledku při Anti-Diver operaci dosáhnout. 

Dne 4. července na střelu zaútočil poručík Bill McLaren z 56. peruti. Tato jednotka na tempestech létala teprve od začátku měsíce. Vystřílel na V-1 veškerou svou munici, ta však stále pokračovala k cíli. McLaren se k ní přiblížil, opatrně vsunul špičku svého křídla pod její křídlo a razantně kopnul do řízení. Gyroskop řídící střelu nedokázal toto vychýlení srovnat a ta se zřítila. 

Křídlo ke křídlu

Srážení střel bez střelby začali záhy využívat i další piloti. Brzy zjistili, že stačí, když umístí konec svého křídla nad křídlo V-1, čímž naruší aerodynamické obtékání její nosné plochy. Ta pak začala klesat tak dlouho, až gyroskop vychýlení nezvládl a střela se zřítila. Bylo to mnohem bezpečnější než přímý úder křídlem. Letounová střela měla totiž konstrukci křídla ze železa, zatímco stíhačky z mnohem méně pevného duralu. Jejich piloti tak při nárazu riskovali poškození nosné plochy. Novozélanďan kapitán Gordon Bonham z 501. perutě dokázal tímto způsobem zničit tři V-1. 

Prostor východní Anglie bránila i 316. polská peruť vyzbrojená stíhačkami Mustang Mk.III. Na obtíže s tím spojené vzpomínal jeden z pilotů Tadeusz Karnkowski: „Střely létaly ve výšce 2 000 stop (600 m, pozn. red.) a byly rychlejší než mustangy. Obrana před V-1 spočívala v tom, že mustangy operovaly ve výšce 6 500 stop (2 000 m) a letová kontrola navedla pilota nad bod, kde střela překročila pobřeží, načež se ji při střemhlavém letu snažil sestřelit.“

Image

Čtěte také

Balistické rakety krátkého doletu: Od V-2 až k HIMARS

Představte si, že zapnete televizi a váš pes začne se zaujetím sledovat obrazovku. Zdá se vám to nepravděpodobné? Vědci z americké Auburn University si položili stejnou otázku – a jejich nová studie naznačuje, že psi skutečně vnímají dění na obrazovce.

Ještě donedávna byl pro psy obraz z televize spíše blikající nesrozumitelnou změtí – jejich zrak je totiž mnohem citlivější na „blikání“ způsobené nízkou obnovovací frekvencí starších televizorů. S příchodem moderních obrazovek a vyšší snímkové frekvence se však věci změnily: dnešní psi si už opravdu „přijdou na své“. Výraznější barvy, plynulý pohyb a realističtější zvuk přinesli našim mazlíčkům nové možnosti.

Psi a televizní obrazovka

Nedávná studie se zaměřila na 650 psů (z nichž většina patřila k aktivním konzumentům televize) a zkoumala, co je na obrazovce nejvíce zaujme, jak na různé podněty reagují a jak to souvisí s jejich temperamentem. Vědci použili nově vyvinutý nástroj s názvem Dog Television Viewing Scale, která hodnotí reakce psů na různé vizuální i zvukové podněty: od zvířat přes lidi až po běžné zvuky jako jsou zvonky nebo auta.

Výsledky ukázaly tři hlavní typy chování psů při sledování televize: Většina psů vykazovala silnou reakci na jiná zvířata, často sledovali objekt i mimo obrazovku, jako by očekávali, že jeho pohyb bude pokračovat i v reálném prostoru. Psi také zajímavým způsobem reagovali na lidi a neživé předměty (auta, dveře, zvuk domovních zvonků). Klíčovým zjištěním podle vědců bylo, že psi byli výrazně citlivější na zvířecí podněty.

Výzkum také ukázal, že chování psa výrazně ovlivňuje jeho temperament: psi s vyšší mírou vzrušivosti (například hraví, energičtí jedinci) častěji sledovali objekty mimo obraz. Naopak úzkostní nebo bázliví psi častěji reagovali na nezvířecí podněty, jako jsou auta nebo zvuky domácnosti.

Věk psů, jejich pohlaví, plemeno nebo impulzivita neměly v zaznamenaném chování statisticky významný vliv. Zásadní dopad na aktuální reakce psa neměla ani předchozí zkušenost se sledováním televize.

Zjištění vědců mají i svůj praktický význam. Vědci upozorňují, že televize může být vhodnou formou tzv. welfare intervence – tedy způsobem, jak podpořit duševní a emoční pohodu psa. Puštěná televize například během nepřítomnosti majitele může zvíře zaměstnat a zmírnit jeho úzkost. Na druhou stranu, pro velmi reaktivní nebo přecitlivělé psy může některý obsah představovat spíše stres. Zde se nabízí možnost cíleného výběru pořadů, podobně jako u lidského publika. Zvláště v útulcích či v domácnostech se psy s úzkostnými sklony může být televize – pokud správně využitá – přínosným obohacením prostředí.

Jakkoli šlo o zajímavou a poměrně obšírnou studii, sami vědci upozorňují na její omezení. Studie se opírala o dotazníky majitelů, nikoli o přímé pozorování a ve vzorku sledovaných psů bylo jen málo těch, kteří se na televizi nedívají. Nebyla také zohledněna konkrétní kvalita či typ sledovaných pořadů. Přesto jde o důležitý krok k hlubšímu porozumění tomu, jak naši čtyřnozí společníci vnímají moderní technologie a jak můžeme jejich vnímání využít k podpoře jejich duševního zdraví.

Psi podle vědců televizi skutečně sledují, a to často mnohem intenzivněji, než bychom možná čekali. Jejich reakce odrážejí nejen to, co je na obrazovce, ale i to, jací sami jsou. A právě v tom tkví možnost využít televizi jako nástroj k jejich duševní pohodě – podobně jako pro nás.

Image

Čtěte také

Chyby v komunikaci: Proč špatně rozumíme emocím svých psů?

Jak přesně vznikla naše planeta, se nejspíš nikdy nedozvíme. Astronomové díky špičkovým dalekohledům ale mají možnost sledovat fascinující okamžiky formování planet v jiných částech vesmíru – a vůbec poprvé možná i v reálném čase.

Planeta ve spirále

Pomocí mimořádně citlivého dalekohledu ESO VLT v Chile zachytili astronomové něco výjimečného – možná poprvé spatřili rodící se planetu přímo uvnitř protoplanetárního disku, tedy v oblaku plynu a prachu obklopujícím mladou hvězdu HD 135344B, vzdálenou 440 světelných let od Země. Tento disk vykazuje složitou strukturu spirálních ramen a právě v jednom z těchto ramen byl objeven jasný bod – kandidát na planetu o dvojnásobné hmotnosti Jupitera.

To, co činí tento objev unikátním, je skutečnost, že pozorovaná planeta není jen hypotéza odvozená z tvaru disku – vědci zachytili její vlastní světlo, což výrazně zvyšuje důvěryhodnost její existence. „Vidíme planetu tam, kde podle teorie má být,“ říká vedoucí autor studie Francesco Maio z italské Florentské univerzity. „A navíc ji opravdu pozorujeme při práci – jak přetváří disk, ve kterém se rodí.“

Kosmické planetární dílny

Protoplanetární disky obklopující mladé hvězdy nejsou žádnou novinkou – astronomové v nich často pozorují prstence, mezery či spirály. Vědci se domnívali, že právě planety tyto struktury vytvářejí tím, jak svou gravitací „vymetají“ materiál ze své oběžné dráhy. Ale až dosud nebyla nikdy přímo pozorována planeta v této roli. Díky novému přístroji ERIS (Enhanced Resolution Imager and Spectrograph), připojenému k VLT, se to teď možná podařilo.

Zatímco planeta u HD 135344B pravděpodobně vzniká postupným nabalováním materiálu, jiný výzkum se zaměřil na alternativní scénář vzniku planet, označovaný jako gravitační nestabilita. Mladá hvězda V960 Mon se ocitla v centru dalšího pozorování pomocí zařízení ERIS. Astronomové zjistili, že spirální struktury kolem této hvězdy obsahují husté, zářící shluky materiálu, které mohou představovat planetu v zárodku – nebo tzv. hnědého trpaslíka.

Hnědý trpaslík je objekt, který je hmotnější než planeta, ale příliš lehký na to, aby se v jeho nitru zažehla jaderná fúze, která pohání hvězdy. Pokud se potvrdí, že sledovaný objekt vznikl právě tímto způsobem, mohlo by jít o první přímý důkaz, že planety (či jejich větší sourozenci) se mohou tvořit i náhlým kolapsem oblaku hmoty – a nikoli jen pomalým skládáním z drobných částic.

Tyto nové poznatky přinášejí zásadní průlom do našeho chápání vzniku planetárních systémů. Dlouho se o formování planet vedly převážně teoretické diskuse – nyní se však díky technologicky vyspělým přístrojům jako ERIS a teleskopům ESO dostáváme k přímému pozorování těchto procesů. Věda se tak stále více přibližuje možnosti „sledujeme svět v přímém přenosu“ – v tomto případě však nejde o realitu televizní, ale kosmickou.

Image

Čtěte také

Astronomové poprvé spatřili úsvit nové sluneční soustavy