Anežčin otec, král Přemysl Otakar I., byl bezpochyby jedním z nejschopnějších vladařů tehdejší Evropy. Počínal si úspěšně nejen na domácí a často tak rozhádané scéně, ale věděl si rady i v mezinárodní politice. Uměl si získat vděk těch správných a mocných a přetavit jej ve prospěch svůj i své vlasti. Právě on získal jak známo právo na dědičný královský titul. Svého tvrdě vybojovaného postavení se pochopitelně nehodlal vzdát a myslel i na své potomky, kteří měli v započatém vzestupu Přemyslovců a jejich státu pokračovat. Dcery měly přispět tím, že se vdají, za koho bude třeba. 

I Anežce se tatínek poohlédl po vhodném ženichovi. Přestože šlo o královskou dceru, nejsme si jisti datem Anežčina narození, k němuž došlo mezi lety 1205 až 1215 – ale nejspíš patrně v roce 1211. Její věk bychom každopádně napočítali na prstech dvou rukou, když ji příslíbili Jindřichovi VII. – tedy synovi samotného císaře Fridricha II. Chlapec jen o něco starší představoval doslova pohádkovou partii. Dcera českého panovníka manželkou římského císaře? Anežce chyběl k naplnění těchto snových ambicí opravdu malý kousek. Jenže... 

Zadaná 

Plánovaná svatba s Jindřichem se zdála být jasnou věcí, ale než nevěsta s ženichem dospěli, poměry a politické zájmy se změnily. Císař Fridrich II. najednou potřeboval získat do rodiny jiné potentáty než českého panovníka. Z dohodnutého svazku navzdory slibům sešlo. Jindřich se zachoval jako poslušný syn, podvolil se otci a vzal si Markétu Babenberskou, čímž si mohl dělat zálusk na rakouské země. Tato vyhlídka stála za to porušit dohodu s českým králem. 

Pro chudáka Anežku ale i pro jejího otce Přemysla Otakara I. to musela být učiněná potupa. Nezbývalo, než se poohlédnout jinde. Pokud možno opět v nejvyšších patrech evropské politiky. Že by šla Anežka do kláštera? Na to zřejmě její otec nemyslel. 

V Praze uvažovali jinak: nevyšel jeden sňatek, najde se jiná výhodná partie. Probíhaly dokonce námluvy s anglickým králem Jindřichem III. Plantagenetem. Ten představoval víc než důstojnou náhradu. A našli by se zřejmě i jiní nápadníci. Aby ne! Vždyť Anežka údajně vypadala k světu a mohla se pochlubit i dobrým vzděláním. 

To získávala v klášteře v severočeských Doksanech, kam ji odvezly jako děvčátko přibližně ve věku, kdy dnes děti začínají chodit do školy. Za učitelky tu měla řádové sestry, které přišly z Porýní, konkrétně z Dünnwaldu. Později se pohybovala dokonce na vídeňském dvoře a i tam si pochopitelně rozšiřovala obzory. Anežka tedy od mala neuvázla v pověstném malém českém rybníčku, ale její rozhled se formoval v širší evropské perspektivě. To se mělo ukázat jako velmi důležité pro její budoucí kariéru. 

Dala mu košem 

Ubíhající čas přinesl ve sňatkové politice evropských panovnických dvorů paradoxní zvrat. Císař Fridrich II. měl takovou drzost, že za Anežkou, kterou nedávno odmítl, přišel znovu. A nejen to! Zřejmě měl o sobě veliké mínění a pokládal svou rodinu za neodolatelnou, protože tentokrát se o Anežčinu ruku ucházel sám! Podle jeho představ si tedy měla dívka vzít otce původního ženicha! V tom ovšem nespočívala jediná pikanterie. Jindřich VII. totiž Anežku, kterou mu od mala zaslíbili, zřejmě opravdu upřímně miloval. Otec mu tak mohl dost ublížit, kdyby s jeho milovanou ulehl sám. 

Nevíme to jistě, ale Jindřich podle některých názorů psal Anežce milostnou poezii. Verše obsažené v takzvaném Kodexu Manesse totiž bývají připisovány právě jemu. 

Jindřich VII. chtěl zapudit svou manželku Markétu, která byla ostatně starší než on, a hodlal si vzít Anežku, na niž si dávno myslel. Tomu ale hodlal otec zabránit a snad právě proto se nabízel coby ženich on sám. Zde ovšem nastává v příběhu i v životě samotné Anežky nečekaný a ne zcela jasný zlom. Můžeme se pouze dohadovat, co nejvíce ovlivnilo Anežčino jednání. Politika? Uražená ješitnost? Hluboká víra? Poslední možnost se zdá poměrně pravděpodobná, protože Anežka už dříve projevovala značnou bohabojnost. Pokud můžeme věřit dochovaným zdrojům, vyhýbala se i světským radovánkám. Jisté je, že nabízený sňatek tentokrát odmítla ona. 

Rozhodla se pro jiného ženicha. Pro Krista. Ohlásila, že vstoupí do kláštera. To se také stalo a ukázalo se, že coby řeholnice vynikala velikou houževnatostí a silnou vírou. Do dějin vstupuje jiná Anežka, než jak jsme ji znali předtím. Z možné císařovny se stala věrná služebnice církve, která si dokonce svými skutky řekla o budoucí svatořečení. Právě rozhodnutí vzdát se světské moci a blahobytu po boku císaře a zvolit raději odříkání a prostý život řádové sestry se později uvádělo jako jeden z důvodů, proč si zasloužila stát se světicí. 

Právně na výši 

Jako královská dcera si mohla mezi kláštery a řeholemi jistě vybírat. Rozhodla se jít ale cestou neprošlapanou a přivést do Čech klarisky, které tu dosud chyběly. Ve věku asi dvaceti let tedy nalézáme Anežku v nově vznikajícím pražském klášteře po boku italských sester, které k nám přinesly učení svatého Františka a Kláry. 

Je pozoruhodné, jak rychle stavební práce probíhaly a jakou prioritu jim vládnoucí Přemyslovci přikládali. Vše propuklo zřejmě roku 1231 a už o dva roky později se dal objekt obývat, protože se nám dochovaly zprávy o pobytu prvních sester. Možná překvapí, že se Anežka nejen zasloužila o to, aby se v Praze pečovalo o nemocné. Kromě milosrdenství prokázala také schopnost orientovat se v poměrně složitých právních otázkách. To jí umožnilo zajistit příjmy pro chod kláštera i špitálu. Pouze majetkoprávní vztahy ji však netrápily. Hodlala si na papežské stolici vymoct také nová pravidla pro život v klášteře. Inspiraci se snažila hledat v ideálech svatého Františka respektive jeho následovnice svaté Kláry. 

S touto výraznou osobností církevních dějin si Anežka dlouhodbě dopisovala a listy svědčí o tom, že se mezi oběma ženami vytvořilo silné pouto. Klára Anežku nabádala, aby vytrvala ve svém úsilí. A její následovnice ji nezklamala. Mnohé se jí krok po krůčku dařilo prosazovat. A přitom si nepočínala jako fanatička, která by jednala na úkor zdraví svých řeholnic. Naopak. Vymohla si také spoustu výjimek, čímž zřejmě řadu sester zachránila před nemocemi a trpkým koncem. Vždyť přísná postní pravidla nebo nedostatečné oblečení, které se v teplé Itálii považovalo za bohulibou skromnost, by v chladných podmínkách severněji položených Čech mohly způsobit, že nebohé jeptišky by zimu vůbec nepřežily. 

Naštěstí Anežka vyřídila vše potřebné a v jejím klášteře se mohlo žít lépe. Sestry dodržovaly všechna pravidla, která se nevzpírala zdravému rozumu. Sama na sebe ovšem Anežka uplatňovala přísnou askezi. Legendy uvádějí, že z někdejší krasavice se brzy stala vyhublá a nepohledná žena staře vypadajícího zevnějšku. Mimochodem – klarisky k nám Anežka pouze uvedla, ale mužský špitální řád křížovníků s červenou hvězdou založila jako zcela nový. 

Pokojná smrt 

Anežka se po smrti otce stala věrnou oporou svého bratra Václava I., který usedl na uvolněný trůn. On zase naopak všemožně pomáhal své sestře v jejím úsilí. Ona chtěla na oplátku přispět k slávě rodu, ze kterého vzešla. Když se dovršily nejdůležitější etapy výstavby komplexu Na Františku, vrhla svoje úsilí na vybudování přemyslovského mauzolea, které právě zde mělo najít své místo. Zdálo se, že přemyslovský rod čeká veliká budoucnost. Jenže ona žila příliš dlouho na to, aby si tu představu mohla udržet. 

Přežila svého bratra Václava I., ale i svého synovce. Muselo to Anežku krutě zasáhnout, když sledovala, jak přemyslovský stát krvácí a slábne, když v bitvě na Moravském poli padl Přemysl Otakar II. a jeho sedmiletý syn Václav II. byl odvezen do Braniborska. Hrozil soumrak přemyslovské moci a i ke svatosti kráčející Anežka byla proti politickému vývoji bezmocná. Je až symbolické, že doba těsně před její smrtí na začátku osmdesátých let 13. století patřila zřejmě k vůbec nejčernějším rokům v dějinách naší země. Po válce nastal hlad a řádil mor. Podle některých odhadů zemřelo v celých Čechách přes půl milionu obyvatel, z toho mnoho tisíc jen v samotné Praze.

Poslední dny tak Anežka zřejmě víc než kdy předtím zasvětila péči o chudé a strádající, kteří hledali v jejím klášteře pomoc. Vymření Přemyslovců se naštěstí nedožila. Zemřela v požehnaném věku, neboť překročila sedmdesátku. Ke smrti se údajně připravila velmi důstojně a pokojně. Ostatně vychovala si i následovnici: dceru Přemysla Otakara II. Kunhutu. Bezprostředně po Anežčině smrti se ji mnozí věřící snažili prohlásit za svatou. O českou světici z řad Přemyslovců ale v Římě v té době nikdo zvlášť nestál. Nastalo předlouhé čekání. Mezi svaté ji uvedl teprve papež Jan Pavel II. v roce 1989.

Image

Čtěte také

Následovníci sv. Anežky: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou

Pocit úzkosti, který mnohé z nás přepadá na začátku týdne, není jen subjektivním dojmem nebo pozůstatkem víkendového rozjímání. Vědci z Hongkongské univerzity poprvé identifikovali biologický mechanismus, který za takzvanou „pondělní úzkostí“ stojí – a co víc, týká se i lidí, kteří už dávno do práce nechodí.

Pondělí jako kulturní stresor

Podle hlavního autora studie, profesora Taraniho Chandoly z Katedry sociologie na Hongkongské univerzitě, funguje pondělí jako kulturní „zesilovač stresu“, který dokáže aktivovat biologické reakce, jež přetrvávají i měsíce.

Studie publikovaná v odborném časopisu Journal of Affective Disorders ukázala, že přechod z víkendu do pracovního týdne představuje pro mnoho lidí biologický zlom – a to i pro ty, kteří už jsou v důchodu. Není to tedy otázka práce samotné, ale hluboce zakořeněného kulturního rytmu týdne.

Výzkum na tisících dospělých

Výzkumný tým analyzoval data 3 511 lidí starších 50 let z britské dlouhodobé studie stárnutí ELSA. Účastníci hodnotili své úrovně úzkosti během pondělí a zároveň badatelům poskytli vzorky vlasů. Z těch vědci zjišťovali hladinu stresových hormonů (kortizolu a kortizonu) za poslední 2–3 měsíce.

Výsledky byly jednoznačné: lidé, kteří pociťovali největší úzkost právě v pondělí, měli významně vyšší hladiny kortizolu ve vlasech – a to bez ohledu na to, zda ještě pracovali, nebo už byli v důchodu. Studie přitom zohlednila i další faktory jako věk, pohlaví, BMI, kouření, léky a socioekonomický status.

Z pondělní úzkosti k nemocnému srdci

Hongkongská studie tím navazuje na dřívější výzkum, který odhalil vyšší výskyt akutních srdečních příhod právě v pondělí. Ačkoliv spolu obě studie přímo nesouvisí, nově popsaný mechanismus nabízí důležité vodítko: chronické zvýšení stresových hormonů má přímý dopad na srdečně-cévní systém.

Klíčovou roli zde hraje tzv. HPA osa (hypotalamo-hypofyzárně-adrenální), což je hlavní biologický systém, který reguluje stresovou reakci těla. Za normálních okolností se hladina kortizolu po stresové události zvýší a následně klesne. Při chronickém stresu je však systém narušený, a kortizol zůstává v těle déle, než by měl – což může vést nejen ke kardiovaskulárním onemocněním, ale i k obezitě, úzkostem a poruchám kognice.

Zajímavým zjištěním bylo, že lidé, kteří cítili úzkost výhradně v pondělí, měli v průměru o 23 % vyšší hladiny kortizolu ve srovnání s těmi, kdo se cítili úzkostně v jiný den. Nejvyšší hodnoty se pak objevily u 10 % účastníků, kteří byli pod největším dlouhodobým stresem – a pondělí jejich stav dále zhoršovalo.

Ačkoliv studie nedokázala určit, zda kortizol konkrétně stoupá v pondělí, ukázala jasnou souvislost mezi subjektivně pociťovanou úzkostí v pondělí a dlouhodobě zvýšenou produkcí stresových hormonů.

Image

Čtěte také

Který den je považován za nejdepresivnější a který je naopak dnem štěstí?

I Karel IV., první vladař Evropy, měl svá oblíbená místa a činnosti a rád se obklopoval přáteli z řad učenců a šlechty. Své rádce si pečlivě vybíral a trávil s nimi hodně času. Považoval je také za své přátele. Na prvním místě to byl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, vzdělaný a moudrý muž, kterému Karel bezmezně věřil. Stál v čele jeho mnoha poselství, a když byl král mimo České království, zanechal je v jeho správě. Mezi další blízké rádce patřil Jan ze Středy, Karlův dvorní kancléř, či Bušek z Velhartic, Karlův komorník a také oblíbený společník u poháru vína.

Oblíbená zábava a jídlo?

Na císařském dvoře se pěstovala hudba, tanec a nejrůznější zábavy, jako například turnaje. S oblibou, byť inkognito se jich účastnil i Karel IV. Z těchto klání utržil nejeden šrám. Jednou si dokonce poranil páteř tak nešťastně, že zůstal na několik měsíců ochrnutý. Také pořádal bohaté hostiny, na kterých víno teklo proudem a stoly se prohýbaly. Nechyběla na nich zvěřina, ale ani veverky či zpěvní ptáci, ryby a raci. Karlovo nejoblíbenější jídlo? Jelení pečínka na víně!

Karel byl velkým sběratelem svatých relikvií a neváhal za nimi i cestovat. Kdo se chtěl ocitnout v jeho přízni, ten mu je přinášel darem. Co ho na nich tak fascinovalo? Zaručovaly prý svému majiteli boží požehnání a ochraňovaly ho před vším zlým! I když Karla jeho sbírka stála nemalé jmění a pravým původem si jist být nemohl, jeho vášni nechyběl ani pragmatický rozměr. Relikvie přitahovaly zástupy poutníků a ti přinášeli odpustky, ze kterých plynul nemalý zisk.

Kromě Kristových relikvií tak Karel získal okovy sv. Petra, mitru sv. Vojtěcha, roucho sv. Vojtěcha, částečku z Mojžíšovy hole, šaty Panny Marie, zub sv. Markéty, bradu sv. Eobana, žebro sv. Žofie nebo kus betlémských jesliček…

A jaké že bylo jeho oblíbené místo? Karlštejn! Karel ho nechal vybudovat pro zbožné rozjímání a také pro uložení říšských korunovačních klenotů. Hrad velkolepě vyzdobili přední malíři, například známý Mistr Theodorik. Zvláště kaple svatého Kříže dekorovaná zlatem a drahými kameny uchvacuje dodnes. Zde také vznikla pověst o zákazu žen na hradě. Nebyla to pravda. Karel pouze nařídil, že ve věži, v níž se kaple nachází, „nikdo nesmí s ženou spáti nebo ležeti“.

Image

Čtěte také

Otec vlasti a pogromů: Krutosti vůči židům se nevyhýbal ani Karel IV.

Slavný ledový muž Ötzi, jehož mumie byla nalezena v roce 1991 v italských Alpách, má vědcům stále co nabídnout. Nová genetická analýza 47 jedinců, kteří žili v oblasti Tyrolských Alp mezi léty 6 400 a 1300 př. n. l., ukazuje, že Ötzi měl zcela odlišný původ než jeho sousedé ze stejné doby.

Výzkumníci pod vedením Valentiny Coia z Institutu pro studium mumií v Bolzanu analyzovali DNA 15 nově zkoumaných osob z pozdní doby kamenné (3 368–3 108 př. n. l.) a zjistili, že většina z nich sdílela velmi podobný genetický profil: všichni vykazovali vysoký podíl DNA (80–90 %) typické pro zemědělce z Anatolie (dnešní Turecko) a naopak nízký podíl lovců-sběračů. Podle vědců tato jednotná genetická struktura naznačuje homogenní osídlení Alp v tomto období.

Ötzi se ale od ostatních liší. Přestože měl podobně vysoký podíl anatolských zemědělců, jeho otcovská linie (sledovaná přes chromozom Y) byla jiná než u ostatních mužů z téže oblasti.

Ztracená krevní linie

Zatímco jeho současníci sdíleli původ typický pro tehdejší obyvatele dnešního Německa a Francie, Ötziho linie byla mnohem volnější. Ještě větší záhadou je jeho mateřská linie – ta nebyla dosud nalezena u žádného jiného známého starověkého ani moderního jedince, což naznačuje, že linie Ötziho matky mohla zcela vymřít.

Zjištěné rozdíly vedou vědce k hypotéze, že Ötzi mohl pocházet z jiného, izolovaného nebo migrujícího zemědělského společenství, možná z Anatolie či severní Itálie. K potvrzení této teorie však zatím chybí dostatek dat ze staršího neolitu.

Zajímavé informace poskytla i analýza fyzických rysů. U šesti jedinců, jejichž genom byl dostatečně kompletní, výzkumníci zjistili, že měli pravděpodobně podobně jako Ötzi tmavé vlasy a hnědé oči. Všichni tito lidé – včetně Ötziho – také trpěli laktózovou intolerancí, což odpovídá stavu evropské populace před rozšířením schopnosti trávit mléčný cukr.

Dalším poznatkem je možná struktura tehdejší společnosti – muži měli velmi podobné otcovské linie, zatímco mateřské linie byly různorodé. To podle vědců naznačuje, že ženy pravděpodobně přicházely do komunity „zvenčí“, zatímco muži zůstávali na místě, což je typický znak patrilineárně organizovaných společností.

Image

Čtěte také

Tajemství muže z ledu: Kdo byl a jak zemřel pravěký horal Ötzi

Ze Sluneční soustavy jsme zvyklí, že se terestrické planety mohou navzájem velmi lišit. Mars je chladný a obalený řídkou atmosférou, zatímco Venuše je sice velikostí podobná Zemi, ale pod jejími toxickými mračny se skrývá rozpálený svět. Pátrání po exoplanetách u cizích hvězd ale ukázalo, že terestrické planety mohou být mnohem extravagantnější.

Nizozemský astronom Kaya Han Tas z Amsterdamské univerzity s početným týmem spolupracovníků objevil terestrickou exoplanetu TOI-2431 b, která je v kontextu Sluneční soustavy bezpochyby extrémní. Velikostí odpovídá asi 1,5 Zemím a hmotností asi 6,2násobku Země, čímž se řadí do skupiny tzv. superzemí. Za jiných okolností by mohlo jít o slibnou obyvatelnou planetu. TOI-2431 b ale obyvatelnou rozhodně není…

Superzemě pokrytá lávou

Svou hvězdu, kterou je oranžový trpaslík spektrální třídy K, obíhá v extrémně těsné blízkosti. Jeden oběh stihne za pouhých 5 hodin a 22 minut, což z ní dělá exoplanetu s ultrakrátkou oběžnou dobou. Velmi pravděpodobně jde o těleso s vázanou rotací, které je ke hvězdě natočené stále stejnou stranou.

Blízká hvězda exoplanetu TOI-2431 b rozpaluje na naprosto nehostinnou teplotu kolem 1 700 °C. Takřka jistě jde o lávový svět, který nemá prakticky žádnou atmosféru a je pokrytý rozžhavenými horninami.

Podle vědců velmi pravděpodobně čeká exoplanetu TOI-2431 b dramatický osud. Vše totiž nasvědčuje tomu, že na ni působí extrémní slapové síly, které už teď deformují její tvar a v budoucnu ji mohou rozervat na kusy. Další možností je, že exoplaneta TOI-2431 b víceméně vcelku narazí do své mateřské hvězdy, což pochopitelně rovněž zpečetí její osud. Tak či onak, asi za 31 milionů let by mělo být po všem.

Image

Čtěte také

Roztavená exoplaneta s neprůhlednou atmosférou oběhne hvězdu za méně než den

Prasata bradavičnatá (Phacochoerus aethiopicus) žijí v křovinatých oblastech, řidších lesích, okrajích pralesů i na travnatých savanách Afriky. Tato zvířata jsou 0,9–1,5 metru dlouhá a 50–150 kilogramů těžká. Zejména u velkých kusů jde tedy o potenciálně nebezpečné tvory, zejména když se vezmou v úvahu až 23 centimetrů dlouhé tesáky, které jim trčí z čelisti.

Po zuby ozbrojené

Prasata je používají nejen jako zbraň proti predátorům, ale rovněž při soubojích samců a hledání potravy. Z horní i dolní čelisti vyrůstá jeden pár tesáků, přičemž spodní jsou výrazně kratší. Paradoxně větší nebezpečí hrozí protivníkům právě při použití spodního páru, neboť tyto zuby jsou rovné, velmi špičaté a mají ostřejší hrany. Oba páry rostou kolmo vzhůru.

Prasata bradavičnatá jsou velmi rychlí běžci a tuto vlastnost využívají při útěku před predátory. Jejich přirozenými nepřáteli jsou kromě lidí, kteří je loví kvůli atraktivním tesákům, lvi, levharti, hyeny a krokodýli. Dokonce i gepard je schopen ulovit menšího jedince. Pokud má ale samice mladé, velmi agresivně je brání a byly dokonce zaznamenány případy, kdy prase způsobilo predátorům vážná poranění.

Nejslabším smyslem prasete bradavičnatého je zrak, ale tento hendikep vyvažuje citlivým čichem, který je varuje před nebezpečím a pomáhá najít potravu. Živí se především trávami, kořínky, různými bobulemi a ovocem, kůrou stromů, houbami, ale i malými savci, plazy a ptáky.

Při rytí v zemi jsou prasata často k vidění, jak klečí na předních nohou a při krmení se neustále pohybují po kolenou. Jako poddruh prasete bradavičnatého je někdy uváděno prase savanové (Phacochoerus africanus), které je mu velmi podobné. Někteří zoologové ale prase savanové jako samostatný druh dodnes neuznávají.

Image

Čtěte také

Šestý smysl? Divoká prasata mají vnitřní kompas na vnímání magnetického pole

Sinajský poloostrov coby pomyslný most mezi Afrikou a Asií odjakživa tvořil důležitou obchodní a vojenskou spojku. Významnou roli však sehrál také v dějinách judaismu a křesťanství. Podle Bible totiž právě na něj vedl Mojžíš Izraelity po odchodu z Egypta a od Boha tam také obdržel desatero přikázání. 

O tom, který vrcholek odpovídá bájnému místu, se v minulosti vedly debaty. Dnes se za něj ovšem považuje Mount Sinai neboli Jabal Musa, kam tudíž každý rok vystoupají tisíce poutníků z celého světa. Hora je přístupná mimo jiné po široké cestě zakončené 750 schody nebo obtížnější trasou zahrnující 3 750 stupňů vytesaných přímo do skály. Soukromý a tichý duchovní zážitek nicméně nečekejte. Výstup na vrchol, při němž si lze prohlédnout i Mojžíšovu jeskyni, kde čekal na Boží přikázání, představuje masovou záležitost a celou cestu lemují stánky s občerstvením a suvenýry.

Cesta na vrchol

Dalším oblíbeným cílem výletů se stal bájný klášter Svaté Kateřiny stojící na úpatí hory Sinaj v místech, kde se dle legendy zjevil Mojžíšovi hořící keř. Kromě nádherně vyzdobené baziliky z 6. století tam najdete také kapli hořícího trnitého keře, která se údajně tyčí nad jeho kořeny. Součást objektu tvoří i „potomek“ mytické dřeviny, u nějž věřící poklekají k modlitbám a zapalují svíčky. Pokud však toužíte po samotě a klidu, zkuste se raději vydat na protilehlý vrchol Džabal Katarina neboli horu Svaté Kateřiny, která se svými 2 629 metry nad mořem představuje nejvyšší bod poloostrova. Po několikahodinové túře vás pak odmění krásný výhled na posvátný vrchol i další horské velikány v okolí.

Na Sinajský poloostrov však dnes turisté nejezdí pouze kvůli duchovním zážitkům. Významnou roli v ekonomice celého Egypta hrají tamní plážová letoviska, jež se řadí k nejlepším v zemi. Mezi nejpopulárnější patří města Dahab, Šarm aš-Šajch nebo Nuweiba, v jejichž okolí se nacházejí jedny z nejkrásnějších potápěčských lokalit na planetě. Úžasnou pestrost podmořského ekosystému Rudého moře lze obdivovat například v proslulé rezervaci Ras Mohamed, zatímco výzvu pro pokročilé znamená návštěva jedné z nejnebezpečnějších oblastí pro potápění zvané Blue Hole: „Modrá díra“ je hluboká asi 120 metrů a řadu odvážlivců stál ponor do jejího nitra život.

Pravá tvář Sinaje

Krásný zážitek na souši pak skýtá Barevný kaňon v blízkosti letoviska Nuweiba. Při zhruba hodinové procházce skalními zákoutími můžete obdivovat různobarevné vrstvy hornin a jejich prapodivné tvary, které jsou důkazem mnoha milionů let přírodní eroze. Svou atmosférou lokalita připomíná bájné skalní město Petra v Jordánsku.

Rozvoj turismu na Sinajském poloostrově má bohužel i odvrácenou stranu. Tamní velmi skromná populace se v minulosti skládala především z beduínů žijících v poušti. Rozmach těžebního průmyslu, zemědělství, cestovního ruchu i cílená osídlovací politika však vedly k tomu, že se velká část kočovníků usadila v pobřežních oblastech. Nicméně někteří beduíni s „nájezdy“ turistů nesouhlasí a snaží se chránit posvátnou krajinu i svoje kořeny, zahrnující pestré tradiční oděvy a kočovný způsob života. Pokud tedy chcete poznat pravou tvář Sinaje, neměli byste seznámení s kulturou domorodých obyvatel vynechat.

Image

Čtěte také

Klášter svaté Kateřiny: Symbol Sinaje ukrývá množství skutečných pokladů

Mladé Československo na tom nebylo dobře – obyvatele trápil nedostatek zboží či chaos v měnové a finanční oblasti. Ten postihl celou poválečnou Evropu, když (hyper)inflace zasáhla Británii (1920), Německo (1923) nebo Rakousko (1924). Pražská vláda k uklidnění situace vedle pozemkové reformy společnosti již na jaře 1919 naordinovala měnovou reformu, které předcházela měnová odluka od staré rakousko-uherské koruny.

Pryč od churavé Vídně

Během Velké války došlo k obrovskému znehodnocení peněz a po Rakousko-Uhersku zbylo přes 100 miliard korun válečných půjček. Na podzim 1918 v oběhu dál rapidně přibývalo nekrytých bankovek tisknutých bankou ve Vídni, která nadále plnila funkci cedulové banky (centrální banka s monopolem na emise bankovek) i pro ČSR. Začátkem listopadu se na čs. území objevily bankovky v hodnotě 10 000 K, což zvyšovalo už tak velkou inflaci. Protesty z Prahy byly bezvýsledné, a tak se čs. ministerstvo financí vedené Aloisem Rašínem rozhodlo k co nejrychlejší měnové odluce od „churavé, vodnaté valuty vídeňské“. Předpokladem k ní bylo otevření pražské burzy po čtyřech a půl letech a celní oddělení ČSR od Rakouska a Maďarska z února 1919.

Tým kolem Rašína, kde měl mimo jiné silné slovo i vrchní ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss, odluku připravoval na tajných schůzkách v pracovně Viléma Pospíšila v Městské spořitelně pražské. Národní shromáždění ji schválilo 25. února 1919 rovněž na tajném zasedání, a protože nemohly být tak rychle vytištěny nové peníze, měly být stávající bankovky okolkovány. Z nástupnických států provedli stejnou akci před ČSR už Jihoslované.

Případný nový název měny finančníci zatím neřešili a Rašín mluvil v parlamentu 25. února o „české koruně“. Měl zjevně jiné starosti: jak celou mohutnou akci v poválečné nejistotě vůbec zajistit. Rázný Rašín původně požadoval zadržení 80 % ke kolkování předložených bankovek, čímž chtěl bojovat proti inflaci. Shromáždění schválilo jen 50 % a ve skutečnosti byla zadržena sotva třetina bankovek, když osvobozeny byly například všechny vklady a hotové částky do 300 korun. Občané tak za odevzdanou hotovost dostali zpět pouze část v okolkovaných bankovkách a zbytek byl uložen na nucenou státní půjčku úrokovanou 1 %. 

Kolkovací akce

Hned v noci z 25. na 26. února 1919 byly vojskem obsazeny hranice, zastavena přeprava zboží i osob a vydán zákaz peněžních zásilek, vkladů i výplat. Kolkování probíhalo od 3. do 9. března (na Slovensku do poloviny března) a prováděly je finanční ústavy všeho druhu. Šlo o velkou zkoušku autority Prahy zejména na nově ovládaných územích, zvláště v německém pohraničí, kde podle českého tisku došlo k protestům pouze ve Vrutici na Děčínsku, a na Slovensku, kam bylo k zajištění odluky speciálně posláno 300 českých úředníků. 

Původně se uvažovalo o označení peněz razítky, ale pro technické obtíže k tomu došlo jen u tisícovek a kvůli zbytečné nákladnosti se nekolkovaly jedno- a dvoukorunové bankovky. Zvláštní označení nedostávaly ani mince, ani oběživo vydané Vídní po 28. říjnu 1918. Údaje se liší, ale bankovek bylo předloženo minimálně přes 7 miliard korun, kolků bylo potřeba 244 milionů a akci zajišťovalo přibližně 15 tisíc pracovníků.   

Měnová reforma

Přibližně měsíc po okolkování schválilo Národní shromáždění zákon č. 84/1919 Sb. o úpravě nové měny. Tento měnový zákon z 10. dubna 1919 určil okolkované bankovky jako zákonné platidlo ČSR a měnovou jednotku v Československu označoval jako korunu československou se zkratkou Kč (zkratka Kčs se užívala od roku 1945). Koruna se dělila na 100 haléřů a poměr ke staré rakouské koruně byl určen na 1:1, čímž byli postiženi dlužníci a zvýhodněni věřitelé, čili většinou banky. Již od září 1919 se začaly okolkované bankovky vzhledem k falšování kolků vyměňovat za nové čs. státovky v hodnotách od 1 Kč do 5 000 Kč.

Nejdřív byly staženy neokolkované jednokorunové a dvoukorunové bankovky a první novou čs. korunou v oběhu se v září 1919 stala bankovka v hodnotě 1 Kč. Tisícovky se tiskly v USA a nenesly žádné národní motivy, šlo totiž o bankovky ze zrušené zakázky na francouzský frank. Moderní tiskárna bankovek, které svým pojetím dosáhly vysoké úrovně především zásluhou Alfonse Muchy (50 Kč) a Maxe Švabinského (1 000 a 100 Kč), začala v Praze fungovat od roku 1928.

Ražba nových mincí začala roku 1921 v obnovené mincovně v Kremnici a až do roku 1924 všechny pocházely z autorské dílny sochaře a medailéra Otakara Španiela. Měnový zákon nezřídil cedulovou banku (Národní banka vznikla až v roce 1926) a správou měny byl pověřen Bankovní úřad při ministerstvu financí, v jehož výboru měla značný vliv skupina Živnostenské banky.

Image

Čtěte také

Hladová koruna: V roce 1953 pršely nad Československem falešné bankovky

Počátky praktické kosmonautiky se nesly ve znamení nesmiřitelného soupeření Sovětského svazu a Spojených států. Oba rivalové využívali veškeré dostupné možnosti, nejen aby protivníka překonali, ale také aby se o dění na druhé straně dozvěděli co nejvíc. Nezřídka jim přitom posloužily metody ne zcela v souladu s mezinárodním právem. Jedna z epizod, jež se v souvislosti s kosmickými závody udála v roce 1959 v Latinské Americe, by se pak skvěle vyjímala ve špionážních románech Johna le Carrého nebo Fredericka Forsytha.

Nepříjemné triumfy

Na počátku kosmických závodů hrál Sovětský svaz k velké nelibosti západního světa prim. Po překvapivém vypuštění první umělé družice v říjnu 1957 se mohli Američané ještě utěšovat, že i oni mají k dispozici technologii nutnou ke stejnému výkonu. Koneckonců skupina kolem Wernhera von Brauna by dokázala malý objekt na oběžnou dráhu dostat již o rok dřív, ale kvůli politickým tlakům k tomu nedošlo. K americkému zděšení však Sověti pouhý měsíc po svém triumfu šokovali svět znovu, a dost možná ještě víc: Na oběžnou dráhu poslali prvního živého tvora, psíka Lajku. Co na tom, že nebohá fenka zahynula na přehřátí organismu jen pár hodin po startu – propagandistický efekt byl obrovský.

Mezitím se Američané připravovali na vypuštění vlastní družice. Veřejnost a tisk však byly trochu na rozpacích: Oproti Sputniku vážícímu několik desítek kilogramů se totiž do vesmíru chystal automat Vanguard o velikosti grepu a o hmotnosti přibližně 1,5 kg. Pokus o start 6. prosince 1957 žalostně selhal a teprve koncem ledna se narychlo povolanému von Braunovu týmu podařilo to, co chtěl realizovat už o rok a půl dřív – tedy dostat na oběžnou dráhu americkou družici a alespoň částečně srovnat se Sověty krok. 

Jenže sotva dozněly oslavné projevy a fanfáry, SSSR skóroval znovu: V květnu 1958 zamířil do kosmu Sputnik 3, jehož neuvěřitelná startovní hmotnost 1 327 kg mnohonásobně překonávala možnosti Američanů. Mnozí ve Spojených státech se proto ptali, jakými raketami asi Rusové disponují, když si mohou něco podobného dovolit.

Následně ovšem na sovětské straně zavládlo podivné ticho. Zatímco Američané se snažili na oběžnou dráhu vyslat další stroje, byť často neúspěšně, na opačném konci světa se zdánlivě nedělo nic. Polygon NIIP-5, jak se kosmodrom Bajkonur původně označoval, začal kypět aktivitou až na podzim. Do konce roku 1958 se tam pak odehrály tři pokusy o vypuštění družic, ani jeden se ovšem nezdařil. Nicméně jen zasvěcení tušili, že se nejednalo o obyčejné automaty. Hlavní architekt sovětského kosmického výzkumu Sergej Koroljov totiž upřel zrak nikoliv na oběžnou dráhu, nýbrž daleko za ni.

Cíl: Měsíc

Svět sotva oslavil příchod roku 1959, když v médiích zazněla zpráva, že Rusové dobyli další prvenství: 2. ledna vypustili stroj s označením Je-1 No4, oficiálně pojmenovaný Luna 1. Ten pak jako první člověkem vyrobené zařízení zamířil mimo nízkou orbitu a o několik dní později minul Měsíc ve vzdálenosti 6 000 km. Sověti slavili triumf a Západ zůstal opět v šoku. Pouze pár lidí vědělo, že původně měla Luna 1 dopadnout přímo na lunární povrch. Vinou chyby ve výpočtech pro určení délky práce třetího stupně rakety však kolem cíle jen prolétla a usadila se na heliocentrické dráze.

Fakt, že byla sonda o hmotnosti zhruba 360 kg urychlena natolik, aby dokázala opustit gravitační sféru Země, znamenal pro americké specialisty nepříjemné překvapení. A o další se jim Sověti postarali půl roku nato: 12. září totiž vypustili Lunu 2, která následujícího dne jako první výtvor lidské ruky dopadla na lunární povrch, v oblasti Mare Imbrium. Kromě zaznamenávání vědeckých dat cestou k cíli také při své sebevražedné misi dopravila na zemského souputníka odznáčky se státním emblémem SSSR. Navíc Luna 3 o pouhé čtyři týdny později poprvé vyfotografovala odvrácenou stranu Měsíce.

Jak to vlastně dělají?

Zatímco veřejnost fascinovaly zprávy o sondách a snímky odvrácené lunární polokoule, experti v nově ustavené agentuře NASA si lámali hlavu, jakou technologií Sověti disponují. A podobně přemýšleli příslušníci civilní i vojenské zpravodajské služby: „Jestliže Rusové dokážou urychlit víc než čtvrt tuny k Měsíci, jak asi musejí vypadat jejich rakety? Jaké mají charakteristiky, jakou nosnost, jaká paliva využívají?“ Kromě toho byly nabíledni vojenské důsledky. 

Zatímco balistické rakety ICBM Atlas teprve přicházely do výzbroje, přičemž nabízely nosnost kolem 1,5 tuny na suborbitální dráhu, Sověti měli zjevně k dispozici nesrovnatelně výkonnější nosiče. A kromě toho – pokud dokázali navést na orbitu stroj skoro tak těžký jako tehdy používané americké nukleární hlavice W-49, neměli by problém zasáhnout jakékoliv místo na planetě…

Pracovníky tajných služeb také eminentně zajímal konkrétní nosič používaný pro lunární sondy. Pro uvedené rakety byl klíčový zejména třetí stupeň a mnoho specialistů by dalo cokoliv za možnost si zmíněné kusy hardwaru osahat, eventuálně si prohlédnout jejich detailní fotografie. Netušili, že se jim přání splní. A nemohli ani vědět, že se informace a snímky podaří získat způsobem připomínajícím špionážní romány.

Putovní výstava úspěchů

Tehdejší nejvyšší představitel SSSR Nikita Chruščov patřil mezi poměrně zdatné hráče na poli propagace. A tak se Sověti v roce 1959 rozhodli prezentovat výdobytky socialistického tábora. Nejprve k tomu došlo prostřednictvím výměnné expozice, kdy sami vystavovali v New Yorku a Američané naopak v Moskvě. Následně ovšem zorganizovali i mírně zredukovanou výstavu putovní, která pak od podzimu do konce roku 1959 projela několik zemí, většinou vybraných států Latinské Ameriky. 

Předváděly se na ní sovětské technologie z oblasti průmyslu, spotřebního zboží i civilního sektoru, přičemž v rámci kontinentu se exponáty přesouvaly vlakem. Na místo konání dorazily vždy několik dní předem, aby je mohl ruský personál přepravit na nákladních vozech z železniční vlečky či nádraží do výstavní budovy, vybalit je a naaranžovat.

V době, kdy celým světem rezonoval úspěch Luny 2 a 3, se výstava dostala do Mexika. V závěru listopadu měly produkty komunistického průmyslu a ekonomiky oslnit návštěvníky v tamní metropoli, nicméně tentokrát vše završil nečekaný zlatý hřeb. Sovětští pracovníci, kteří expozici chystali, obdrželi telefonickou zprávu, že v Ciudad de México přibude ještě jeden exponát. Nikdo z dotyčných netušil, o co se jedná. CIA však získala přístup k seznamům nákladu, tudíž věděla, že půjde o „modely astronomického aparátu“.

Sovětský personál neobdržel žádné bližší informace, a nákladní automobil vyslaný pro tajemný exponát se tak ukázal jako příliš malý. Teprve druhý vůz s podvalníkem si s bednou o impozantních rozměrech 6 × 3,5 × 4,3 m poradil. Po vybalení se ukázalo, že jde o maketu třetího stupně rakety Luna – Sověti ho označovali jako „Je“ – s aero­dynamickým krytem. V něm se nacházela tři inspekční okénka, umožňující pohled na náklad: Jednalo se o věrnou maketu družice Luna včetně antén a dalšího vybavení. Sestava se tedy přesunula na podstavec a očekávala první návštěvníky.

Tak šílení snad nejsou!

Výstava se logicky nacházela v hledáčku tajných služeb. Nikdy totiž není na škodu podívat se na technologie protivníka, i kdyby mělo jít pouze o ledničky či televizory. Šéf místní pobočky mexické tajné služby Diaz Silvetti americké kolegy upozornil, že má vystavovaná maketa možná až příliš detailní provedení. Do města proto ihned zamířili čtyři muži ze CIA, jimž velel Sydney Wesley Finer. A po opakovaných prohlídkách v rolích běžných návštěvníků začal mít jeho tým pocit lehkého neskutečna. Podle nápisů, jež se daly na maketě spatřit, se jednalo buď o extrémně věrný model, nebo snad dokonce o originál… 

Druhou možnost si však zatím nikdo otevřeně nepřipouštěl. Vždyť Sověti by museli být šílení, kdyby něco takového dovolili!

Zástupci tajných služeb si ovšem nemohli „model astronomického aparátu“ prohlédnout tak, jak by se jim líbilo. Kromě svého personálu totiž Sověti zajišťovali také vlastní bezpečnostní službu. Ve výstavní hale tudíž nepřetržitě hlídala stráž, což vylučovalo tajné prozkoumání modelu v noci. Jedinou možností bylo získat k němu nějakým způsobem přístup během jeho přepravy na další zastávku středoamerického turné. Místní stanice CIA se snažila co nejlépe využít čas zbývající do konce výstavy. 

Finer a jeho kolegové v civilu opakovaně fotografovali nejen samotný exponát, ale také bednu, v níž na místo dorazil. Zjistili, že byla sešroubovaná zevnitř a jediný přístup se nabízel skrz horní víko. Z úvah tedy vyplynuly dvě varianty: pokusit se o „detailní prohlídku“ během přepravy vlakem nebo při převážení na nádraží.

První varianta předpokládala odpojení vagonu a jeho posun na příhodnou vlečku či do nějaké opuštěné haly, kde by se dal obsah bedny prozkoumat. Druhá možnost však zvolna získávala na přitažlivosti, už jen proto, že železniční překladiště, kde se měla výstava na vlak nakládat, neskýtalo potřebné atributy. Odklonění kamionu s bednou oproti tomu představovalo mnohem jednodušší alternativu a operativci se začali chystat. Spolu s mexickými kolegy vypracovali plán a nakoupili potřebné vybavení včetně závěsných svítilen, prodlužovacích kabelů, žebříků, metrických montážních klíčů, šroubováků, kladiv, páčidel i dalších pro­priet. A pak už jen čekali na den přesunu.

Akce začíná

K úlevě agentů se zdálo, že Sověti, kteří jinak exponáty střežili jako oko v hlavě, berou bezpečnost při jejich převážení k vlaku mnohem méně vážně. Na první pohled byla auta nehlídaná, odpovědní pracovníci vždy jen odškrtli v seznamu konkrétní bednu a na nádraží pak další z nich odškrtnul příslušný kus ve svém vlastním soupise. 

Vpodvečer, kdy se měla akce odehrát, jeden z agentů nenápadně sabotoval kamion, na jehož podvalníku se nacházela bedna s maketou, takže vyrazila od výstavní haly se zpožděním jako poslední. Před kamion a za něj se zařadila auta místní rezidentury CIA. Přestože totiž na první pohled Sověti bednu nijak nehlídali, nedalo se vyloučit, že náklad sledují skrytě. K překvapení agentů však nic nenasvědčovalo, že by je zmíněná část cesty exponátu zvlášť zajímala – vzduch byl čistý.

Před poslední odbočkou k nádraží agenti kamion jednoduše zastavili máváním, přes drahocennou bednu přehodili plachtu a mexického šoféra odvezli na hotel, kde ho poté drželi pod dohledem. Podle všeho se ovšem příliš nevzpíral a některé prameny spekulují, že vůči němu došlo k použití „donucovacích prostředků“ v podobě neomezeného přísunu alkoholu a dívek pochybných mravů.

Za volant kamionu usedl jeden z agentů a malý konvoj zamířil k místní třídírně odpadu, kterou vlastnil Silvettiho švagr. Vůz s podvalníkem zacouval do dvora a všem spadl další kámen ze srdce, když se podařilo zavřít bránu – od nárazníku ji dělilo jen pár centimetrů. Následně se všichni stáhli a čekali, zatímco Silvettiho lidé hlídkovali na příjezdové cestě. Sověti si přece musejí všimnout, že jim jedna z beden chybí!

Mezitím pracovník zodpovědný za překládku exponátů na vagony čekal – pod skrytým dohledem pracovníka tajné služby – zda se neobjeví ještě nějaké kamiony s bednami. Když pak dlouho žádný nepřijížděl, dotyčný si k hlubokému údivu sledujícího agenta sbalil své papíry a odešel na večeři, odkud pokračoval do hotelového pokoje. Evidentně ho nijak nezajímalo, že mu jedna z beden chybí, případně ji neměl v seznamu.

Luna vydává svá tajemství

V 19:30 dorazil k třídírně Finer se svým trojčlenným týmem. Místní operativci CIA jim otevřeli bránu a práce mohla začít. Naštěstí se ukázalo, že se bedna již lehce poničila při přepravě, tudíž nebude nápadné, když na ní pár dalších vrypů a prasklinek přibude. Muži se dali do díla s páčidlem, ale náhle jim ztuhla krev v žilách: V tu dobu již panovala tma, celou scénu však zničehonic ozářilo jasné světlo pouličních lamp! Mexičtí agenti americké kolegy informovali, že se místní osvětlení aktivuje časovým spínačem, přesto chvíli trvalo, než se všichni uklidnili natolik, aby mohli pokračovat. Když otevřeli víko, spustili se členové týmu po žebříku do útrob bedny. Následně přes ni muži venku opět přetáhli plachtu, aby fotoblesky nevzbudily podezření.

Ukázalo se, že je bedna příliš úzká, než aby se dalo kolem makety projít. Pokud se tedy chtěli operativci přesunout z jednoho konce na druhý, museli vylézt po žebříku ven a po dalším se zase spustit dolů. Rozdělili se na dvě dvojice: Jedna pracovala u špice třetího stupně, druhá u motorové sekce. A po bližší prohlídce již nemohlo být pochyb – před nimi ležel buď produkční exemplář třetího stupně rakety se sondou uvnitř, nebo technická maketa určená pro nějaký druh zkoušek. Takový jackpot bylo možné zažít jen jednou za život!

Dva agenti u špice si sundali boty a inspekčními okénky se opatrně vsoukali dovnitř k sondě. Nejprve však museli překonat nepříjemnou překážku. Zadní část totiž zakrývalo kovové víko přibližně se 130 šrouby. Po jejich uvolnění se dal poklop pomocí lana odsunout stranou a dvojice mohla vlézt přímo do motorové sekce.

Motor chyběl, nicméně na místě zůstaly konzoly a kotvicí body, na nichž byl upevněn. Stejně tak se na správné pozici nacházely i nádrže paliva a okysličovadla. Agenti každý detail fotografovali a zapisovali své postřehy. V motorové sekci dokonce nalezli nečekaný dárek v podobě několika elektrických koncovek, které Sověti opomněli z třetího stupně sejmout. Neprodleně je tedy odmontovali a odeslali k analýze. Jenže po chvíli narazili na další překážku, tentokrát trochu jiného druhu.

Dokážete vyrobit kopii?

V přední části motorové sekce totiž uviděli tyč, udržující družici v hnízdě pod špicí aerodynamického krytu. Samotná tyč pak spočívala na místě díky matici, která současně sloužila jako elektrická zásuvka. Byla ovšem zajištěná drátem, jehož konce spojovala plastová pečeť s emblémem SSSR. Jediný způsob, jak sondu uvolnit a podívat se na její zadní část a na hnízdo, spočíval v přeštípnutí drátu – čímž by se však celý podnik později prozradil. Dilema vyřešila konzultace s místní stanicí CIA. Tamní personál Finera ujistil, že dokáže během několika hodin vyrobit dokonalý duplikát pečeti. Muži tedy drát přeštípli, načež spolu s pečetí putoval na stanici zpravodajské služby. Než pak akce skončila, kopie skutečně dorazila a byla naprosto k nerozeznání od originálu.

Hodiny už dávno ukazovaly nový den, když Finerův tým usoudil, že z exponátu vytěžili maximum. Nastal čas uvést sondu a třetí stupeň do původního stavu. Asi nejvíc úsilí si vyžádala zmíněná tyč s maticí. Jeden z agentů v přední části se snažil sondu umístit do správné pozice, zatímco jeho kolega v motorové sekci zápolil s maticí, kterou musel nasazovat poslepu, neboť uvnitř bylo extrémně málo prostoru. Celá anabáze zabrala téměř hodinu, ale nakonec se matici podařilo nasadit správně, načež ji muži zajistili pomocí drátů a jejich konce zasunuli do falešné pečeti tak, že se výsledek nedal od původního stavu rozeznat. Agenti také velmi pečlivě prohlédli útroby stroje, aby po nich nezůstala žádná šmouha, kousek tužky či papíru nebo nedopalek.

Poslední nepříjemný úkon znamenalo upevnění 130 šroubů na konci motorové sekce. Po důkladné prohlídce samotné bedny vylezla čtveřice konečně ven a vytáhla za sebou žebříky. Zbývalo zatlouct víko a bylo hotovo. Ve čtyři hodiny ráno odjížděli specialisté CIA autem, spokojení se svou prací. Bednu mezitím opět zakryla plachta a kamion zamířil z třídírny na předem určené místo. V pět hodin k němu přivezli původního šoféra, jemuž noční povyražení nijak nevadilo. Ochotně tudíž slíbil, že pokud se bude ruský strážný ptát, použije historku, kterou pro něj agenti připravili.

Nikdo nic neviděl

Když ruský strážný přišel v sedm hodin na nádraží, kamion s bednou tam již čekal. Informace zůstávají dodnes poměrně skoupé, ale podle všeho se mu vůbec nezdálo divné, že se jedna z beden objevila až ráno – prostě ji zaznamenal do seznamu a nechal ji naložit na vagon. Putovní výstavu čekala další zastávka, tentokrát v hlavním městě „ostrova svobody“. 

V Havaně přijali expozici v čele s „modely astronomického aparátu“ s extatickým nadšením. Nikdo netušil, že domnělý model představuje ve skutečnosti originál, a pár dní před kubánskými diváky si ho velmi zblízka prohlédli agenti CIA. Sověti zjevně neměli vůbec ponětí, že k něčemu takovému došlo, a z jejich strany se nikdy neobjevil ani sebemenší náznak, že by si byli drzé špionážní akce vědomi.

První známky toho, že mohli Američané unést sovětskou sondu, vypluly na povrch v 80. letech, kdy Silvetti souhlasil s rozhovorem s jistým publicistou. Chtěl v něm dokázat, že díky mexickým tajným službám a CIA dostal americký kosmický program „posilující injekci“, která Spojeným státům zajistila v dobývání vesmíru náskok. Zpravodajská služba samozřejmě odmítla jeho slova potvrdit. V roce 1995 však odtajněné dokumenty nejen prokázaly, že akce skutečně proběhla, ale také poskytly některé detaily z její realizace. Historie kosmonautiky je zkrátka barvitá a často překvapivá. Jen občas se ovšem může otevřeně pochlubit příběhem, jenž by vydal na napínavý a překvapivý špionážní thriller…

Image

Čtěte také

Počátky kosmické špionáže: Na začátku byl americký projekt Samos

Od konce 18. století doplňovali pěší pluk č. 8 muži z jihozápadní části Moravy, od roku 1858 pak z okolí Brna. Před a během první světové války k regimentu přicházeli muži z tehdejších politických okresů Brno, Vyškov, Tišnov a Boskovice. V létě 1914 jej tvořilo přes 7 000 aktivních vojáků a povolaných záložníků ročníků 1880–1892; po následující čtyři roky jím však po dalších kolech odvodů a rozšíření věkové hranice pro službu prošlo až 30 000 mužů ročníků 1865–1900 z výše uvedených okresů.

Na Rusa!

Po mobilizaci v létě 1914 většina vojáků, kteří k IR 8 narukovali, odjela na východní frontu, odloučený III. prapor však začal válku na Balkáně. Rozdělení jednotky na dvě části, které bojovaly odděleně, zůstalo zachováno až do konce konfliktu. Samotný pluk (ve složení tří polních praporů: I., II. a IV. a početním stavem okolo 3 400 mužů) tvořil součást brněnské 4. pěší divize, v jejíž sestavě zůstal následující 4 roky. První boje čekaly Brňáky v rámci bitvy u Komarówa (srpen–září 1914), kde pluk v rámci střet nutí statisícových armád působil na levém křídle rakouské 4. armády. 

Svou první velkou a navíc vítěznou bitvu prodělal u Starého Zamośće 30. srpna 1914. Čtvrtá armáda následně zamířila k Ravě Ruské, IR 8 kryl její levé křídlo a během několika dní musel čelit ruské 5. armádě útočící do boku. Habsburské síly se musely dát na ústup za řeku San a nakonec i za říčku Białou k Tarnovu, kam pluk dorazil po vyčerpávajících dvou týdnech usilovných pochodů s početním stavem jen stěží dosahujícím poloviny původních čísel.  

Po odpočinku a doplnění vyrazily rakouské armády na počátku října do další ofenzivy. V rámci úporných bojů na Sanu (říjen– listopad 1914) měli Brňáci štěstí na relativně klidný úsek. Po dalším ústupu rakouských armád, tentokrát až ke Krakovu, vypukly ve druhé polovině listopadu tvrdé boje na celé frontové linii a IR 8 je prodělal u vesničky Lgota Murowana. Císařským silám se nakonec podařilo nepřítele zahnat na ústup a linii stabilizovat.

Zrada?

Zatímco těžiště bojů na východě se na počátku roku 1915 přesunulo do Karpat, u Krakova panoval více než čtyři měsíce klid. Pluk, který do konce prosince 1914 „odepsal“ na 3 200 mužů, byl během té doby nejen personálně  doplněn, ale rozšířil se o V. polní prapor. Po bitvě u Gorlic (2. květen 1915), která znamenala průlom východní fronty, postupoval po obou březích řeky Visly za ustupujícím nepřítelem. Severní část jednotky pak postihla katastrofa, kdy při ruském protiútoku západně od Opatówa téměř celé tři prapory padly do zajetí. Úřady dokonce celou událost vyšetřovaly pro podezření z hromadné zrady, ale vše vyznělo do ztracena a regiment dostal čerstvé posily a vrátil se na frontu.

Na začátku července se společně s 4. divizí přesunul k Lublinu a dále postupoval až k Brestu Litevskému, odkud byl v druhé polovině srpna s celou divizí přesunut na Volyň. Tam se setkal s dosud vyčleněným IV. praporem, který mezitím postupoval a sváděl tuhé boje na pravém břehu Visly. Pluk – už opět jako jeden celek o třech batalionech – pak v druhé polovině září bojoval východně od Lucku a následně zaujal pozice na řece Styr. Tam strávil období klidu na východní frontě, které trvalo až do začátku června 1916. Celkové ztráty regimentu za rok 1915 byly dvakrát vyšší než předchozího roku, a to nejen na zajatých, ale i na padlých a raněných.

Do nového působiště

Koncem jara dopadla na oblast kolem Lucku známá Brusilovova ofenziva, čímž se 4. divize ocitla v pozici jakéhosi kloubu, kolem kterého se fronta pomalu otáčela – jednotky na jih od ní pod ruským tlakem ustoupily a vznikl průlom. Divize a jednotky dále na sever od ní však v těžkých bojích hájily linii Styru a ustupovaly jen nepatrně. Intenzivní boje trvaly tři měsíce a pluk v nich do konce srpna ztratil přes 3 500 mužů – tedy celý svůj tabulkový početní stav. Ofenzivu ruské armády se však nakonec podařilo zastavit a následovalo další,  tentokrát celý rok trvající období statické fronty a relativního klidu.

To pro IR 8 skončilo v září 1917 přesunem na italskou frontu. Do průlomu u Caporetta (říjen 1917) už zasáhnout nestihl, ale připojil se k vítězným armádám postupujícím na Piavu. Od prosince 1917 pak zaujal pozice na Col della Beretta nedaleko masivu Monte Grappa tvořícího jižní výběžek Dolomit, kde strávil celý závěrečný rok války. V těchto místech se pak jeho vojáci bránili závěrečné italské ofenzivě ještě 29. října 1918 – tedy v době, kdy v Praze byla vyhlášena nová Československá republika.

Ústup ze Srbska

Odloučený III. prapor měl už před válkou posádku v Trebinje v Hercegovině a v létě 1914 se stal součástí 2. horské brigády, v jejíž podřízenosti vydržel celé čtyři roky. Jeho výchozí početní stav činil kolem 1 200 mužů, pro něž tažení začalo už 10. srpna postupem proti Černé Hoře. Po pár dnech se ale brigáda přesunula dále na sever a v září prodělala těžké boje na Sokolské planině v západním Srbsku, které vyvrcholily střetnutím o Jagodnju. Obráncům se podařilo zastavit druhou rakousko-uherskou ofenzivu, po níž se situace až do listopadu uklidnila. Poté se opět habsburské jednotky pokusily o útok do nitra Srbska.

Během něho se prapor účastnil střetů při postupu na Valjevo (obsazeno 15. listopadu), kde musely vyčerpané jednotky počkat na doplnění zásob a reorganizaci logistiky, než se opět vydaly na východ. Brňáci došli na konci listopadu k vesnici Boljkovci (jižně od Ljigu), kde je zastihla na počátku prosince srbská protiofenziva. Ta velmi rychle zahnala rakouské armády na ústup a III. prapor se stáhl k Valjevu, odkud pokračoval k městu Šabac a pryč ze Srbska. Ráno 13. prosince stanuly žalostně zbytky batalionu opět na rakouském území. Tou dobou čítal sotva 300 mužů. Boje koncem roku téměř utichly a obě strany si „lízaly rány“ na své straně předválečné hranice. Během tohoto klidného období byl prapor III/8 prakticky znovu postaven a po polovině května 1915 se přesunul k italským hranicím. Tam po vypuknutí bojů zaujal pozice v oblasti Doberda a účastnil se prvních dvou bitev na Soči.

Návrat na Balkán

V září 1915 prapor zamířil zpět do Srbska, aby se zúčastnil posledního tažení, během nějž spojené německo-rakousko-uhersko-bulharské jednotky konečně  malé balkánské království obsadily. Brňáci prošli Bělehradem a po prolomení fronty pochodovali přes Kragujevac (konec října), překročili řeku Západní Morava a kolem 20. listopadu došli až na dnešní kosovskou hranici. Tím pro ně tažení proti Srbsku skončilo, neboť velení prapor stáhlo do zálohy. S příchodem nového roku se pak jednotka podílela na porážce a okupaci Černé Hory.

V březnu 1916 se III. prapor přesunul opět na italskou frontu, tentokrát však do tehdejšího rakouského Tyrolska (dnešní Itálie). Tam se zúčastnil letní rakousko-uherské ofenzivy, která vypukla v polovině května v oblasti na sever od Asiaga a o zhruba měsíc později také v masivu Monte Meletta (boje probíhaly v nadmořské výšce 1 700–2 000 m n. m.). Začátkem srpna pak vojáci zamířili na sočskou frontu, kde stihli zasáhnout do šesté bitvy. Konec záři znamenal další stěhování, tentokrát na nové válčiště v Rumunsku. Tam se na začátku října 1916 prapor podílel na vyhnání rumunské armády z tehdy uherské Transylvánie zpět na jižní stranu Karpat. Potom postupoval jižně od Sibině (Sibiu) přes pohoří Fagaraš, kde během listopadu sváděl další těžké boje ve vysokohorském terénu. Po porážce rumunské armády Brňané v prosinci zaujali pozice na říčce Putna severozápadně od Foscani (dnešní Rumunsko), kde drželi přidělený úsek v relativním klidu dalšího půl roku.

Tak blízko a přece daleko

Na začátku června 1917 III. prapor zamířil zpět na sočskou frontu, ale mezi vojáky propukla epidemie tyfu, a tak strávili zbytek června a červenec v karanténě. Do dalších bojů se dostali teprve na konci srpna, kdy se zúčastnili 11. bitvy na Soči na planině Banjšice. Své pozice tam pak jednotka držela až do konce října, kdy se fronta po průlomu u Caporetta konečně hnula a ze Soči se posunula na Piavu. Brňáci postoupili během listopadu 1917 do masivu Monte Grappa a do ledna 1918 drželi pozice na Monte Pertica, čímž se dostali do stejné oblasti, kde v té době působil i mateřský pluk. Ke sloučení ale nedošlo, naopak v rámci reformy rakousko-uherské armády, která spočívala ve snížení počtu praporů v pluku ze čtyř na tři a adekvátním zvýšení počtu pluků, se jednotka stala součástí nově vzniklého pěšího pluku č. 108. I ten však, podobně jako IR 8, strávil zbytek války v oblasti masivu Monte Grappa.

Celkové ztráty pluky za celou válku nejsme schopni vyčíslit přesně, ale na základě neúplných plukovních seznamů ztrát můžeme konstatovat, že pluk vykázal téměř 2 000 padlých, přes 9 000 raněných a 9 000 nezvěstných a zajatých mužů. Celkový počet mrtvých – tedy nejen přímo padlých v boji, ale také zemřelých na následky zranění, nemocí a těch, kteří nepřežili zajetí – uvedený v plukovní matrice (není 100% kompletní) pak činí přes 4 000 mužů. Kolik ze zraněných a nemocných si do dalšího života odneslo trvalé následky, můžeme pouze odhadovat – na základě celkových statistik to však muselo být několik tisíc dalších mužů, kteří zůstali v nějakém stupni invalidy. 

Encyklopedie

1. Ocelová přilba Stahlhelm M17
2. Důstojnické řemení s upevněnou větrovkou; mezi bodákem a pistolí se nachází taška na mapy
3. Plechové pouzdro na plynovou masku
4. Vyšší důstojníci si opatřovali vlastní dalekohledy, zde se jedná o výrobek firmy Zeiss
5. Obal na Repetierpistole M 1907 systému Roth ráže 8 mm
6. Letní kalhoty dle příslušného vzoru uniformy
7. Zákopový biják se ukázal jako mimořádně efektivní zbraň při boji muže proti muži
8. Příslušníci brněnského IR 8 nosili výložky v trávově zelené barvě
9. Pěchotní puška Mannlicher M1895 ráže 8 mm pro mužstvo
10. Patrontašky neboli sumky pojaly 40 nábojů. Dvojnásobný počet se pak nacházel v takzvaném podteleti visícím pod batohem
11. Chlebník (brotsack) skrýval příbor, polní láhev, chléb, tabák, kávové konzervy, čištění na zbraň, kuřácké potřeby a další drobné předměty
12. Čepice s odznáčkem (jablíčkem) vpředu, kde se nacházely iniciály panovníka (zde FJI, od konce roku 1916 KI). V létě 1914 ještě neexistovaly později tolik populární „čepičáky“, které vznikly až během války
13. Bodák k opakovačce Mannlicher M 1895, varianta pro mužstvo
14. Kalhoty s botami spojovaly a pronikání nečistot zabraňovaly spinky. Zapínaly se na dva knoflíky, ale ukázaly se jako nepraktické a v nové verzi uniformy (1916) je nahradily ovinovačky

Image

Čtěte také

Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům (1)