Fénix z hlubin: Alexandrijský maják čeká digitální znovuzrození
Z mořských hlubin se po staletích znovu vynořují kameny slavného Alexandrijského majáku – jednoho z divů antického světa – aby díky špičkové vědě ožil v digitální podobě.
Maják na ostrově Faros poblíž přístavu v egyptské Alexandrii, který byl dokončen v roce 279 před naším letopočtem, se počítá mezi sedm klasických divů starověkého světa. V průběhu historie byl tento více než sto metrů vysoký monument poškozen během bojů s Římany a několika zemětřeseními. Jedno takové, které se událo v roce 1326, mu pak způsobilo definitivní zkázu.
Později byl maják postupně rozebírán na jiné stavby a zanášen mořem, až úplně zmizel. Pro moderní vědu byl znovuobjeven v roce 1968, kdy ho nalezl tým mořských archeologů, který vedla Honor Frostová. Na fyzické pozůstatky majáku narazili francouzští archeologové pod vedením Jean-Yvese Empereura koncem roku 1994.
První mrakodrap lidstva
Nyní se po více než dvou tisících letech od jeho zrodu a třiceti letech od prvního velkého objevu pod hladinou, opět z mořského dna vynořují kameny slavného majáku. Francouzsko-egyptský tým archeologů a inženýrů spustil výjimečnou operaci, jejímž cílem je digitálně zrekonstruovat tuto ztracenou architektonickou legendu.
Pod vedením archeoložky a architektky Isabelle Hairyové z francouzského výzkumného centra CNRS bylo z hlubin u pevnosti Qaitbay v Alexandrii vyzdviženo 22 monumentálních bloků. Tyto kamenné giganty – z nichž některé váží až 80 tun – zahrnují nadpraží, zárubně, základové desky i části doposud neznámého pylonu s egyptskými motivy z helénistického období.
Digitální dvojče
Tato složitá technická operace proběhla v rámci projektu PHAROS, který si klade za cíl vytvořit vědecky přesnou digitální rekonstrukci majáku. Během posledních deseti let byly pod vodou pomocí fotogrammetrie naskenovány už více než stovka dalších bloků. Nově vyzdvižené kameny nyní čeká stejný proces: digitální skenování, modelování a virtuální sestavení, jako by šlo o gigantické 3D puzzle.
Na základě získaných dat vytvoří tým inženýrů z La Fondation Dassault Systèmes přesný virtuální model majáku. Pomocí simulací budou odborníci testovat hypotézy o jeho konstrukci, stabilitě i důvodech jeho kolapsu. Cílem je vytvořit digitální dvojče – virtuální repliku, která umožní návštěvníkům z celého světa projít se po rekonstrukci tohoto jedinečného díla antického inženýrství.
Projekt PHAROS propojuje odborníky z mnoha oborů – archeology, historiky i architekty. Kromě fyzických nálezů zkoumají i starověké popisy a vyobrazení majáku, sahající až do 4. století př. n. l. Tyto textové a ikonografické stopy pomáhají zaplnit mezery tam, kde chybí fyzické důkazy.
Další články v sekci
Výtržnice Moll Cutpurse: Legenda, která se vysmívala zákonům i konvencím
Seznamte se s Mary Frithovou neboli Molly Cutpurse! Tahle výtržnice, zlodějka, překupnice, podvodnice i schopná podnikatelka společnost fascinovala i tím, že nosila mužské šaty (což bylo v té době nezákonné), kouřila dýmku, sprostě klela a chovala se jako muž!
Anglii v té době vládl synovec zesnulé Alžběty I. – král Jakub I. Stuart a Londýn přelomu století 16. a 17. byl nezřídka osídlený skutečně nebezpečnými typy, které si v ničem nezadaly s lotry, jaké ve svých divadelních hrách barvitě vykresloval William Shakespeare a jeho kolegové. Obyvatelé podsvětí se nejčastěji poflakovali kolem katedrály sv. Pavla, kde se snadno dali okrádat naivní venkované.
Čtvrť kolem chrámu se nazývala St. Paul´s Churchyard a šlo o tehdejší centrum společenského života a obchodu se vším možným včetně knih. Právě proto se tady setkávaly prakticky všechny společenské vrstvy. St. Paul´s Churchyard navštěvovali jak učenci a duchovní, stejně jako potulní herci, žebráci i bezskrupolózní zloději. Mezi jejich nejčastější kousky patřily krádeže peněženek, triky s rozměňováním peněz nebo podvádění při sázkách a dalších hazardních hrách. V místním žargonu se těmto podvodům a krádežím za bílého dne říkalo „chytání koní“. Nešlo však vždy jen o nevinné okrádačky. Někteří bandité neváhali použít násilí a vždy měli po ruce dřevěnou palici, ostrý nůž nebo špičatý meč…
Potížistka
Právě v takové bandě podvodníků, zlodějů a vrahů měla své stálé místo i jedna z nejzajímavějších postav Londýna. Mary Frithovou znala londýnská společnost i jako Moll Frithovou nebo ještě lépe Moll Cutpruse, tedy něco jako „Moll, která odřezává měšce“. Nezřídka si říkala také Tom Faconer. Rozhodně nebyla pouhou kapsářkou a překupnicí kradeného zboží. Moll Frithová byla totiž vedle zlodějky také mazanou podvodnicí, podnikatelkou, a svého druhu celebritou stuartovského Londýna. Dnes je těžké určit, jak a co skutečně prožila, a co jsou jenom barvité legendy, které se s léty na její jméno nabalily. Proto je v dnešní Británii vnímána spíš jako mýtická figura....
Víme nebo spíš předpokládáme, že se narodila roku 1585 v ulici Aldersgate v londýnské čtvrti Barbican do rodiny ševce. Podle jiných pověstí byl její otec koželuh – zkrátka drobný řemeslník, ne úplně bohatý, ale rozhodně ne chuďas a už vůbec žebrák přežívající v podstvětí! Ač Mary vyrůstala v celkem spořádaném prostředí a snad se jí dostalo i nějakého vzdělání, ona sama byla opravdu divoké a nespoutané dítě, které se často dostávalo do potíží. Už v nejútlejším věku mimo jiné odmítala dívčí oblečení a prala se s kluky. Její „dětské“ trable vyvrcholily v Maryiných šestnácti letech, kdy ukradla dva šilinky – a kvůli této krádeži se dostala před soud!
Bratr jejího otce byl celkem vysoce postavený občan, kterému se potencionální kriminálnice v rodině rozhodně nehodila. I proto se pokusil duši své nezvedené neteře „zachránit“. Strýc své vzpurné příbuzné slíbil, že ji vezme do doků podívat se na zápasnické utkání, což ji velmi lákalo. Zamlčel ovšem, že předem koupil lístek na loď do Nové Anglie. V přístavu Mary lstí vylákal na palubu a počkal, až odpluje. Chtěl, aby za oceánem začala nový slušný život. Bez potíží, s čistým štítem…
Jenže Mary po žádné převýchově ani v nejmenším netoužila. Chtěla žít v Londýně a po svém, nejlépe „jako chlap“. Hned po vyplutí prostě a jednoduše skočila přes palubu lodi a doplavala zpátky k domovským břehům milovaného Londýna. Strýčkovi se pro jistotu po zbytek života vyhýbala.
Podsvětí u chrámu
Usadila se u katedrály sv. Pavla, kde se spřátelila s podsvětím a vycvičila v umění krádeže peněženek. S pomocí komplice, který odvedl pozornost oběti, je umně odřezávala z opasků. V té době si splnila svůj celoživotní sen a začala po Londýně chodit v mužských šatech! K chlapskému oděvu se hodila dýmka, kterou Moll začala kouřit. Klela navíc jako opravdový chlap. Byla zřejmě první kuřačkou v Anglii.
Společnost ji poprvé opravdu zaznamenala v roce 1600, kdy byla za své krádeže obviněna. Onoho 26. srpna 1600, kdy došlo k soudu, se takříkajíc zrodila notorická zlodějka a vyvrhelka společnosti Moll Cutpurse. Jenže ještě zajímavější bylo, že prakticky pokaždé, když na její rameno dopadla ruka zákona, nešlo ani tak o všechny ty nesporné zločiny, kterými se živila.
Ve stuartovské Anglii znamenalo největší prohřešek to, že po celý život nosila mužské šaty, kalhoty, čapky ozdobené peřím, k boku připínala mečík či dýku, bezostyšně popíjela pivo po hospodách, kam měli přístup prakticky jen muži, nadávala a především kouřila dlouhou dýmku! Pro autority měla nálepku devianta, blázna, vyvrhele. Prosté Angličany fascinovala. Narušovala tradiční pohled na ženu. Chovala se jako muž nejen navenek, ale zároveň se sama živila, vydělávala si a tím ohrožovala mužskou nadřazenou roli.
První anglická herečka
Zakrátko překročila další pomyslnou hranici: navzdory zákonům i obecným zvyklostem se objevila na jevišti! V divadle Fortune nejprve zahrála na loutnu a zazpívala několik písní s dvojsmyslnými texty. Pak divoce zatančila a povyprávěla několik peprných historek. Stala se tak v podstatě úplně první anglickou herečkou.
Pravidelně vystupovala v tavernách a v roce 1611 napsali slavní dramatici Thomas Dekker a Thomas Middleton divadelní hru inspirovanou životem této specifické londýnské celebrity. Pro svou The Roaring Girl (čili Křičící nebo Hlasitou holku) se pro ještě větší ohlas odhodlali k netradičnímu kroku: požádali Moll Cutpurse, aby si zahrála sama sebe!
Byla to nezapomenutelná událost. Hlediště o kapacitě dvou tisíc návštěvníků bylo zaplněno do posledního místa a bez dechu sledovalo Moll na jevišti. Do té doby hráli ženské postavy vždy mužští herci. Britské ženy měly vstup na jeviště přísně zakázaný! I když Molly sklidila velké ovace, autority měly na její umění úplně opačný názor...
Za své „nestoudné“ vystoupení ji krutě potrestali: zavřeli ji do ústavu v Bridewellu. Šlo o svého druhu vězení nebo i polepšovnu či ústav, pro ty, kteří se vymykali dobovým konvencím. Právě tady mělo být vyléčeno Mollyno „šílenství“. Léčba však byla krutá – šlo především o bití či bičování. Po třech měsících zakončili kůru tím, že Moll musela stát po dobu ranní nedělní mše v bílé říze na pranýři u svatopavelské katedrály. Přistoupila k tomu, to se ví, po svém…
Nezřízeně se opila a v důsledku toho plakala tak žalostně, že ji její soudci raději předčasně propustili, aby nastal klid. „Jako by takového černého psa, jako jsem já, mohl zahanbit takový trest!“ smála se celé záležitosti Moll, když se konečně dostala na svobodu. „Klidně bych s tím za půl pence objížděla i další anglická města. A jak hrdá bych na to byla! Jako každý jiný čestný občan, který přijel na návštěvu k přátelům ve voze s olivrejovaným služebnictvem!“
Podnikatelka
S postupem let se jí však na ulici přestávalo líbit. A taky se během své „kariéry“ vypracovala v opravdu velké zvíře londýnského podsvětí. Měšci to jenom začalo. Moll se brzy stala takzvanou „fence“. Tedy překupnicí kradeného zboží, která fungovala jako prostředník mezi okradenou obětí a zlodějem. Vyjednávala výkupné za vrácení ukradeného zboží. A sama si účtovala provizi. Některé zdroje také spekulují, že Moll po určitou dobu působila i jako kuplířka. Ovšem velmi úspěšná. Vypěstovala si bohatou síť známých a přátel na obou stranách zákona, a tím pádem mohla být ve svém „řemesle“ poměrně inovativní. Vynalezla totiž do té doby neznámé – a velice výnosné – odvětví. Nedisponovala jen dívkami, které byly svolné se věnovat mužům, ale především sháněla mladé milence vdaným ženám! A nejen to. Snad měla domlouvat i manželství.
Pestrá společnost, ze které se rekrutovali její zákaznici i „kolegové“ se ráda scházela v Marryině domě. Snad šlo dokonce o něco jako restauraci či klub. A ač se Moll Cutpurse často a ráda prezentovala jako muž, její vyhlášený domov byl až překvapivě žensky útulný. V tom zřejmě svoji roli sehrály tři služebné, které Moll zaměstnávala.
Zajímavý byl také její vztah k domácím mazlíčkům: chovala papoušky a úplně nekriticky milovala především své pejsky. Byli to obrovští mastifové, kteří dokonce měli vlastní postele – i s ložním prádlem a povlečením. Žrádlo pro psy Moll připravovala zásadně sama. O tom alespoň vyprávějí pamflety, písně a karikatury, které o ní hojně rozšiřoval dobový bulvár.
Na konci cesty
V závěru života se Moll Cutpruse postupně stahovala ze společnosti. V Británii probíhala občanská válka a vládl přísně puritánský režim Olivera Cromwella. Ten s výstředníky nakládal opravdu nemilosrdně. Ženy držel ještě víc zkrátka, než dřív. Pokud by Moll vyšla v mužských šatech a zazpívala veřejně některou ze svých přisprostlých písniček, zřejmě by se vystavila ohromnému nebezpečí a skončila třeba i na popravišti. Pro hlučné dívky nebylo v Anglii místo. Jen pro počestné vdovy.
Molly navíc už patřila k nejmladším. Podle svých přátel trpěla fyzickými problémy, které občas přebíjely děsivé psychické záchvaty. Někdy to prý vypadalo, jako by ji posedl sám ďábel! Zemřela v roce 1659 ve věku asi 75 let, což na tehdejší dobu a zejména pro členku podsvětí představovalo úctyhodný věk. A úctu Londýňané skutečně Mary Frithové prokázali. Její pohřeb, který se konal 26. července 1659 ve farnosti St. Bride´s Church na londýnské Fleet Street, prý vypadal velkolepě a přišly na něj davy truchlících hostů.
Moll by to jistě potěšilo. Vždyť celý svůj život milovala pozornost, kterou vzbuzovala. Zbožňovala scény a skandály, které ji stavěly do středu dění. Ráda ostatní znervózňovala a provokovala. Tím, že se oblékala jako muž. Tím, že navzdory dobrému mravu kouřila a sprostě nadávala. Tím, že úplně odvrhla svoji ženskou roli a v Londýně své doby reprezentovala úplnou a absolutní svobodu. Možná sobeckou, možná krutou, ale svobodu…
Další články v sekci
Deep Space Network: Tichý strážce největších vesmírných misí
Už od dob prvních průkopníků meziplanetárních misí v šedesátých letech zajišťuje síť antén NASA označovaná jako Deep Space Network spojení se všemi sondami americké kosmické agentury, které míří za oběžnou dráhu Země.
Historie sítě Deep Space Network alias DSN sahá až do 40. let minulého století. Tehdy se začala rozvíjet technologie přenosu dat na dlouhé vzdálenosti v souvislosti s vývojem mezikontinentálních balistických střel, které bylo třeba rádiově navádět. Ve Spojených státech se daným úkolem zabývala Jet Propulsion Laboratory neboli JPL, dnes dobře známá jako jedno ze středisek NASA. Samotná Laboratoř tryskového pohonu však existovala už dlouho před založením kosmické agentury a spadala pod armádní letectvo.
Na začátku roku 1958 se pak podařilo vypustit první americkou družici Explorer 1, přičemž komunikaci s ní zajišťovala síť antén nazvaná Microlock. K ní se brzy přidal obdobný systém Minitrack a následně i dokonalejší TRACE, nicméně všechny se záhy ukázaly jako nedostatečné.
Ještě v tomtéž roce se Američané pokusili vyslat své první sondy k Měsíci v rámci programu Pioneer. Zemský souputník přitom krouží daleko za oběžnými dráhami, kam mířily předchozí automaty. Spojení s Pioneery tudíž vyžadovalo vyspělejší komunikační síť a jejím vývojem byla opět pověřena JPL, tehdy již čerstvě pod křídly nově vzniklé kosmické agentury. V té době vypukly vesmírné závody a NASA doslova chrlila jednu sondu za druhou, aby se povedlo Sovětský svaz dohnat. Potřeba kvalitní komunikační sítě, jež by všechny popsané mise obsloužila, tak vyvstávala stále akutněji.
Zrodila se legenda
Pro zajištění lepšího spojení se sondami se nabízely dva způsoby: vybavit samotné automaty o něco většími vysílači, nebo postavit mnohem výkonnější antény na Zemi. V kosmonautice však již tehdy platilo, že každý gram ušetřený na hmotnosti jakéhokoliv vynášeného nákladu se počítá. Volba proto padla na budování pozemní infrastruktury, přesto se i zde otevíraly tři zcela odlišné možnosti. První z nich zahrnovala rozsáhlé pole malých oddělených antén, zatímco druhá počítala s pevnými parabolami bez možnosti pohybu, jaké dnes známe u největších světových radioteleskopů, například u čínského zařízení FAST. Poslední možnost pak zahrnovala středně velké řiditelné parabolické antény – a nakonec zvítězila.
Jet Propulsion Laboratory brzy vyhodnotila jako proveditelnou stavbu antény o průměru až 60 metrů. První návrh sítě, kterou dnes označujeme jako DSN, se podařilo dokončit v polovině roku 1962, přičemž pojednával především o základní podsíti antén o průměru 64 metry. Za počátek fungování dnešní Deep Space Network se považuje období Vánoc roku 1963, kdy se začal formálně používat právě uvedený název namísto předchozího DSIF čili Deep Space Instrumentation Facility – tedy „přístrojové zařízení pro hluboký vesmír“.
S rozbíhajícím se programem Apollo však nebylo času nazbyt. Již v prosinci 1966 se tak dočkala zprovoznění první z velkých antén, které tvoří jádro sítě dodnes. Tehdy měla ještě průměr 64 metry, později byla upravena na současných 70 metrů. Základní kostru DSN, jak ji známe, se na všech třech stanovištích povedlo dokončit do roku 1973, zdaleka se ovšem nejednalo o poslední krok jejího vývoje. Naopak – síť se musí trvale přizpůsobovat dalším a dalším misím, jež kladou stále vyšší nároky.
Podstatné změny přinesl již rok 1978, kdy do kosmu zamířily sondy Voyager. Vzhledem k jejich plánované pouti za hranice Sluneční soustavy museli totiž inženýři síť DSN významně vylepšit: Původní velké antény se rozšířily o již zmiňovaných 6 metrů a k nim přibyly paraboly o průměru 34 metry.
Dokonalý nástroj
Rádiová komunikace obecně představuje úžasný nástroj, bez něhož by se průzkum vesmíru vlastně vůbec nemohl uskutečnit. Stačí nahlédnout do počátků kosmonautiky, kdy ještě rádiové komunikační systémy například nedokázaly přenášet na Zemi kvalitní fotografie. Krátce po vypuštění prvních družic si různé státy uvědomily onu ohromnou výhodu, kterou satelity na oběžné dráze nabízejí: Mohou fotografovat nepřátelská území, aniž by se to dalo z povrchu planety jakkoliv zjistit. Znamenalo to tedy konec letadel riskujících sestřelení – stačilo vyslat na orbitu družici s kvalitním fotoaparátem. Vše se ovšem zaznamenávalo pouze na fotografický film, jenž se musel následně složitě dostávat v návratových kapslích na Zemi. A navíc byl satelit po vyčerpání omezených zásob filmu úplně k ničemu.
V popředí se tudíž ocitla právě rádiová komunikace, jež staví na přenosu vln se zakódovanou informací. Rádiové vlny mají přitom z celého elektromagnetického spektra nejmenší energii a současně nejvyšší frekvenci i největší vlnovou délku: Zatímco u viditelného světla se jedná řádově o stovky nanometrů neboli miliardtin metru, u rádiových vln může jít o rozpětí od centimetrů až po stovky metrů.
Síť přes celý svět
Vzhledem k počtu vesmírných misí v režii NASA hraje zcela kritickou roli možnost přijímat signál z jakéhokoliv místa na obloze, a to 24 hodin denně sedm dní v týdnu – čehož ovšem nelze s jedním pozorovacím stanovištěm docílit: Ze severní polokoule totiž nikdy nespatříme celou jižní oblohu a naopak. V praxi navíc hustá vrstva atmosféry omezuje i příjem signálu z míst nízko nad horizontem. Nepřetržité pokrytí nebe proto vyžaduje víc pozorovacích stanic, konkrétně tři. Jedna leží v Kalifornii, druhá ve Španělsku a třetí v Austrálii. Navzájem je tudíž dělí asi 120° zeměpisné délky, což v kombinaci s rozdílem jejich zeměpisných šířek zaručuje právě neustálé pozorování celé nebeské sféry. Každá mise, jež se od Země vzdálí víc než 30 000 km, je tak vždy v dosahu některé z antén sítě DSN.
Kalifornská observatoř Goldstone se nachází v Mohavské poušti, ve vojenské oblasti Fort Irwin nedaleko základny Edwards Air Force Base, kde kdysi přistávaly i raketoplány. V současné době tam fungují čtyři antény o průměru 34 metry a jedna 70metrová, jež nesou tematická jména Venus, Mars, Uranus, Apollo a Gemini. Řídící středisko celé sítě DSN neboli Deep Space Operations Centre sídlí rovněž v Kalifornii, konkrétně v samotném pasadenském centru JPL.
Španělský komplex bychom našli asi 60 km západně od Madridu v lokalitě Robledo de Chavela, přičemž zahrnuje šest 34metrových antén a jednu 70metrovou. Australská stanice se pak rozkládá zhruba 40 km jihozápadně od Canberry, v blízkosti přírodní rezervace Tidbinbilla: Tři tamní aktivní antény mají průměr 34 metry, jedna opět 70 metrů a v případě potřeby je může doplnit i 64metrový radioteleskop na nedaleké Parkes Observatory.
Všechny tři komplexy charakterizuje umístění v hornatém terénu, často v údolí. Na Zemi se totiž rádiový signál kvůli nespočtu moderních zařízení vyskytuje doslova všude. Signály přicházející od kosmických sond jsou ovšem velmi slabé a snadno by se mohly v šumu ze všemožných pozemních přístrojů ztratit. Nejméně zmíněného šumu logicky proniká do odlehlých oblastí a ideálně ještě za nějakou přírodní překážku, kterou v daném případě tvoří právě strmá úbočí horských údolí.
Ve službách průkopníků
Za dobu své existence umožnila DSN realizovat nespočet kosmických misí. Slavný příklad nabízejí sondy Voyager 1 a 2, kvůli nimž se musela hned několikrát modifikovat. Dokáže tak s nimi ovšem komunikovat dodnes, přestože zmíněné průzkumníky dělí od Země již 167 AU, respektive 139 AU. Už několikrát se přitom jeden či druhý odmlčel, a tehdy hrály velké paraboly Deep Space Network naprosto zásadní roli, neboť jako jediné dokázaly zaslat příkaz pro opravení chyby ve stárnoucích systémech sond.
Zkoušku ohněm znamenala mise Galileo. Vysokozisková anténa uvedeného automatu totiž selhala a hrozilo, že z jedné z největších a nejdůležitějších sond v dějinách NASA vůbec nebude možné přenášet vědecká data. Inženýři však dokázali spojit australskou a kalifornskou anténu DSN tak, aby pracovaly současně a zvládly zachytit ještě slabší signál. Nakonec se to doopravdy podařilo a Galileo se zařadila mezi nejúspěšnější sondy v historii kosmonautiky. K dalšímu zajímavému vylepšení sítě došlo v souvislosti se zvýšením počtu průzkumných automatů u Marsu. Ty se totiž většinou nacházejí v zorném poli jedné paraboly, a inženýři tedy provedli takové úpravy, aby v popsaném případě dokázala jedna anténa komunikovat s několika misemi naráz.
V současné době slouží DSN třeba ke spojení s Vesmírným dalekohledem Jamese Webba, s nově vypuštěnou misí Europa Clipper, se sondou Juno pro průzkum Jupitera, s dalekohledem SOHO pro pozorování Slunce, s marsovským roverem Perseverance – a takto bychom vlastně mohli pokračovat přehledem všech aktuálních misí NASA, jež se nacházejí za oběžnou dráhou Země. Deep Space Network přitom pomáhá komunikovat i se sondami jiných agentur, například s jihokorejskou Danuri.
Nejasné vyhlídky
Kosmických průzkumníků, kteří pro komunikaci s mateřskou planetou potřebují DSN, neustále přibývá. Vzniká hodně nových misí a ty staré mají stále delší a delší životnost. Dobrý příklad představují už zmíněné Voyagery, jež letos oslaví 48 let od startu. Podstatně déle, než se původně plánovalo, však funguje třeba i řada robotických vyslanců u Marsu.
Největší zátěží pro DNS se však v blízké době jednoznačně stane program Artemis. I Měsíc totiž v daném ohledu spadá do hlubokého vesmíru a pilotované výpravy si v porovnání s autonomními sondami vyžádají mnohem víc času uvedené sítě. Důkaz poskytla už první mise Artemis I: Přestože se loď Orion vydala v listopadu 2022 do vesmíru pouze s figurínou, komunikovaly s ní antény DSN celkem 903 hodin. Dalších 871 hodin pak zabralo spojení s cubesaty, jež tvořily sekundární náklad. Kapacita sítě za současného stavu však není neomezená, takže na úkor Artemis I trpěly jiné mise. Kupříkladu Webbův dalekohled přišel v průběhu 25 dní jejího trvání o 185 hodin, během nichž by jinak mohl odesílat data k Zemi.
NASA tak nyní stojí před akutním problémem, který se dosud příliš neřešil: V brzké době se totiž zmíněná komunikační síť výrazně přehltí a bez podniknutí rychlých kroků začneme záhy ztrácet cenná vědecká data z mnoha významných sond. Určitá vylepšení DSN se již plánují, ale rozpočet pro její provoz je omezený, a provádět razantní změny tudíž není snadné. Nezbývá než doufat, že se tento úžasný nástroj dočká v blízké budoucnosti adekvátního rozšíření, aby zvládl komunikovat se všemi misemi, jež nás v následujících letech čekají.
Další články v sekci
Dámy na vrcholu středověku: Co směly a jak se prosazovaly v mužském světě?
Středověká společnost byla patriarchální a ženy neměly důstojné postavení. Přesto se našly mnohé, jež se dokázaly prosadit. Zdaleka ne všechny totiž zůstávaly doma u krbu, při vaření, uklízení a péči o děti.
Středověk dbal na rozdělení společnosti do stavů a bylo nesmírně obtížné přesunout se z jednoho do druhého. Sociální strnulost tvořila základ stability, protože „každý věděl, kde je jeho místo“. Panoval pochopitelně velký rozdíl mezi princeznami z královských hradů a obyčejnými vesničankami či služkami ve městech. Odlišnosti existovaly nejen v materiální rovině, ale pro muže i ženy především v možnostech volby, které mohli ve svých životech učinit. I to nejchytřejší děvče z vesnice se jen těžko dostalo k tomu, aby se naučilo číst a psát, zatímco šlechtičny si mohly snadno najít soukromého učitele – přestože ani v tomto případě nepatřila gramotnost zrovna k obvyklým jevům, a to ani u mužů, natož u žen.
Jednu věc však měli ve vrcholném středověku všichni společnou, a sice křesťanskou víru, v jejímž rámci určovala církev zásady morálky. A z duchovních kruhů také vycházela nezpochybnitelná morální pravidla, týkající se mimo jiné podřízenosti žen vůči mužům.
Princezna? Žádná pohádka
Na špičce společenské pyramidy se nacházela vysoká šlechta v čele s králem. Panovníci ovládali nejen poddané, ale poměrně striktně i členy své rodiny. Královny a princezny tak byly často svými povinnostmi a zvyklostmi svázány mnohem víc než prosté vesničanky. Odmala je vychovávali k tomu, že se jednou provdají za muže, kterého jim otec určí. Cílem bylo posílit pokrevní, a tedy politické vazby mezi urozenými rody v celé Evropě.
Mladá šlechtična se připravovala na roli vzorné manželky a matky, jež se měla stát ozdobou trůnu. Jejím úkolem bylo porodit svému choti následníka, zatímco dcery se pokládaly spíš za doplněk, vhodný opět jen pro sňatkovou politiku. Neplodné ženy pak byly považovány prakticky za zbytečné a obzvlášť u královen šlo mnohdy o primární důvod k rozluce manželství. Přitom však měly jen pramalý vliv na výchovu vlastních potomků. Ve skutečnosti totiž děti patřily hlavně otci, zatímco matka představovala pouhou „nádobu“ nutnou pro donošení plodu – načež ve vyšší společnosti přebíral odpovědnost otec, který povolal zástup kojných, chův a vychovatelů.
Samozřejmě se našly emancipované výjimky, jako třeba Markéta Lucemburská, jež se o svého syna Jana dokonce přímo starala a na výchově budoucího českého krále se spolu se svou tchyní podílela.
Akvitánská lvice
O královnách a dalších urozených dámách z panovnických rodů máme mnohem víc informací než o ženách z nižších pater společnosti. Přesto ani u šlechtičen často neznáme rok jejich narození a velká část z nich opravdu poslušně zůstala ve stínu panovnického trůnu. Kroniky je tak mnohdy zmiňují jen v souvislosti se sňatkem a poté s narozením dítěte, případně smrtí. Jelikož jediní vzdělanci tehdy náleželi k duchovnímu stavu, obvykle jim připisovali chvalozpěvy o ctnosti, cudnosti a zbožnosti, což však víc odpovídá ideálu Panny Marie než skutečnému stavu věcí.
Přesto existuje několik příkladů, jež se soudobým pořádkům vymykaly, a některé panovnice vzaly chod věcí do vlastních rukou. Poměrně známý je osud energické a charismatické Eleonory Akvitánské, která se ve 12. století stala žádanou dědičkou rozsáhlého vévodství Akvitánie na jihozápadě Francie. Cennou trofej a s ní i ruku urozené dámy získal francouzský král Ludvík VII. a svazek nakonec vydržel patnáct let, ačkoliv bylo od prvních dnů zřejmé, že suchopárný a zbožný král své ohnivé ženě nevyhovuje. Navíc Eleonora proslula kritickým postojem k církvi, v níž správně spatřovala příčinu svého formálně podřízeného postavení.
Když její znechucení dostoupilo vrcholu, zařídila rozluku manželství, načež si prakticky vzápětí vzala anglického krále Jindřicha II. Plantageneta. Ludvík nesl celou situaci nelibě už proto, že se tím velká část dnešní Francie proměnila v součást anglického království, což mimochodem později vedlo k vypuknutí stoleté války. Eleonora, jež měla z prvního manželství „jen“ dvě dcery, pak porodila čtyři syny – a v dospělosti je podněcovala ke vzpouře proti svému manželovi. Jindřich totiž představoval mnohem autoritativnější osobnost než Ludvík, takže se postupem času ocitl se svou stejně silnou ženou ve stavu setrvalé války.
Ambiciózní královny
V českém prostředí je pozoruhodný případ původem uherské princezny Alžběty, která se stala ženou knížete Bedřicha. Oblíbený prvorozený syn krále Vladislava II. měl spíš plachou a neprůbojnou povahu, takže sebou nechal „vláčet“ – ať už císařem Barbarossou, českými velmoži, nebo právě manželkou. Alžběta se proslavila mimo jiné tím, že roku 1178 řídila obranu Pražského hradu, když její choť vytáhl do války proti svému konkurentovi Soběslavovi. Ten však Bedřicha obešel a chtěl se v jeho nepřítomnosti zmocnit Prahy. Když poznal, že je hrad pod Alžbětiným vedením dobře hájený, obrátil se zpět a hodlal soupeře nečekaně přepadnout. Královna ovšem včas vyslala posla s varováním, což jejímu manželovi umožnilo se na střet dobře připravit – a vyhrát.
Jako mimořádně emancipovaná a sebevědomá žena se ukázala též Eliška Rejčka, druhá manželka Václava II., která se následně provdala i za dalšího českého krále Rudolfa Habsburského a poté udržovala dlouhodobý milostný vztah s ženatým mocným šlechticem Jindřichem z Lipé. Její jmenovkyně Eliška Přemyslovna, dcera Václava II. a manželka Jana Lucemburského, se dokonce odvážila postavit proti svému muži a pokusila se místo něj vládnout v jeho nepřítomnosti. Ukázalo se však, že její ambice zdaleka převyšovaly schopnosti, a tak skončila poměrně nešťastně v ústraní a v nemilosti: Král jí násilím odebral syny Jana Jindřicha i Václava, pozdějšího Karla IV., aby je nemohla štvát proti němu.
Na českém trůnu bychom později našli také další výjimečné ženy – třeba čtvrtou manželku Karla IV. Alžbětu Pomořanskou, která prý vynikala mimořádnou tělesnou silou, či Žofii Bavorskou, druhou ženu Václava IV. a známou ochránkyni Jana Husa. Nicméně ani jedna z nich už si nedovolila žádnou samostatnou akci bez vědomí manžela a všechny zůstávaly poslušně v jeho stínu.
Panny z Cimburka
Životní úděl šlechtičen na menších a skromnějších hradech se v mnohém podobal osudům královen, ale jejich „operační prostor“ se obvykle omezoval na danou zemi, přestože samozřejmě známe i případy, kdy se silné české rody propojily s rakouskou či bavorskou šlechtou. Bohužel zde však chybějí konkrétní příběhy jako u emancipovaných královen, protože nižší aristokratky běžně zůstávaly mimo zájem kronikářů.
Můžeme tedy jmenovat jen případy, kdy měla nějaká vdova v dočasném držení některý z hradů: Například tzv. panny Cimburské – Žofie, Zuzana, Eliška a Jitka – zdědily po svém synovci Štěpánovi z Vartnova hrad Cimburk, když jeho rod v roce 1448 vymřel po meči. Jednak už jde ovšem o druhou polovinu 15. století, kdy se společnost pomalu posouvala k ranému novověku, a jednak vlastně ani o zmíněných dámách nevíme nic přesnějšího, než že započaly významnou přestavbu zděděného sídla.
Obecně i šlechtičny vyrůstaly jako důležitý sňatkový „artikl“, s důrazem na vybrané chování a roli matky. Stejně jako královny se mohly podílet na správě panství – samozřejmě pokud jim to manžel dovolil a pověřil je tím. Jejich podřízený úděl poněkud zmírňovala snad jen rytířská kultura, která urozeným pánům velela chovat se k dámě galantně, zdvořile a ochraňovat její čest. Zrodila se přitom právě na dvoře Eleonory Akvitánské, kterou opěvovali nesčetní básníci a trubadúři a jež se stala hlavním kulturním vývozem Francie té doby. Nerovnost však byla přítomná vždy: Šlo o vztah silných ochránců a slabého podřízeného pohlaví.
Silné pracující ženy
Přesuňme se nyní na vesnici do nejspodnějších pater společnosti. Hlavním životním cílem většiny venkovanek bylo vdát se, mít děti a vést domácnost, což se v základu dost podobalo vyšším vrstvám. Rodina ovšem musela především přežít, což možnosti žen značně omezovalo. Život středověkého rolníka vždy znamenal balancování na okraji propasti: Pokud přišel špatný rok s mizernou úrodou, hrozilo jeho rodině hladovění, a nejspíš i smrt. Manželky tak trávily čas nejen doma, ale také s mužem na poli. Například o žních takto musela pracovat celá rodina – včetně žen, byť třeba těhotných, stejně jako potomků. Na žádnou osobní iniciativu a vlastní rozvoj neměly zkrátka vesničanky čas ani energii.
Situace ve městě však mohla vypadat jinak. Větší osídlení stálo tak trochu mimo původní křesťanské rozdělení společnosti na trojí stav, tedy lid pracující, bojující a modlící se. Města se začala rozvíjet právě na vrcholu středověku, v západní Evropě od 12. století, u nás zhruba o století později. Říkalo se, že „městský vzduch osvobozuje“, což vystihuje, že si před tamním právem byli všichni rovni a každý měl možnost vyniknout díky svým schopnostem a práci.
Popsané šance se nabízely i ženám, protože se na provozu řemesel a živností ve městech aktivně podílely. U obou pohlaví tam rovněž býval vyšší sňatkový věk, obvykle přes dvacet let, zatímco na vesnici se manželství uzavíralo zhruba o čtyři až pět roků dřív. Měšťané a měšťanky měli tedy před svatbou příležitost poznat partnera, jenž by jim vyhovoval, a získat čas na vzdělání či ovládnutí řemesla. Ženy se však nestávaly jen krejčovými, švadlenami či kuchařkami: Nebyla jim uzavřena žádná oblast podnikání, například ani truhlářství, ševcovství nebo vedení hostince. V berních rejstřících nacházíme mnohé příklady dam provozujících živnost samostatně.
Vše v jednom domě
Životní styl vyšší městské vrstvy zahrnující bohaté kupce a cechmistry se již blížil šlechtě. Sňatky se tedy uzavíraly v zájmu rodiny, nikoliv podle citových vazeb. Měšťankám se zde tudíž mnoho prostoru nenabízelo, ale jakmile ovdověly, staly se paními ve vlastním domě. Vdova měla totiž v městských právech téměř stejný status jako muž.
Obecně se však život měšťanů řídil potřebami živnosti, což ovlivnilo i podobu domácnosti, kde se zároveň koncentrovala výroba či obchod. Lidé tak ráno neodcházeli do práce, ale zůstávali stále ve stejném prostoru, a do řemesla či obchodování se proto automaticky zapojovaly manželky i děti. Představa živitele rodiny, jenž po návratu z práce očekává, že pro něj bude vše připraveno, se zrodila až za průmyslové revoluce v 19. století. Právě tehdy se začal odlišovat soukromý prostor jako doména ženy a prostor veřejný coby doména muže. Ve středověku zůstávaly oba světy do značné míry propojené.
Mohly tedy tehdejší ženy vzít život částečně do vlastních rukou? Mohly – ale muselo jít o výjimečné osobnosti schopné se prosadit v mužském prostředí. Bylo to právě město, v pozdní antice polozapomenutý koncept, které podpořilo rozvoj ženské samostatnosti. K plné rovnoprávnosti však zbývala ještě dlouhá staletí boje.
Středověké děti
Dřív se předpokládalo, že měl středověký člověk k dětem spíš chladný vztah a nemohl si dovolit truchlit nad jejich ztrátou, protože v průměru se každý druhý potomek nedožil pěti let. Výsledky bádání z posledních dekád však ukázaly, že se sice tehdejší pozornost věnovaná dětem nedá s tou dnešní srovnat, ale na druhou stranu byla emocionální vazba k nim i ve středověku jasně patrná. Máme obrazové prameny, v nichž například matka koupe svou ratolest v neckách nebo ji vozí na trojkolce, a dochovaly se také mnohé hračky. Děti rozhodně nepředstavovaly jen malé dospělé: Právní normy jedny od druhých pečlivě odlišovaly a děti nenesly odpovědnost před zákonem.
Obecně mezi rodiči a jejich potomky panovaly méně intimní vztahy než dnes, což je ovšem dáno povahou soukromého prostoru, který ve středověku prakticky neexistoval. Celá rodina spala v jedné místnosti, často i v jedné posteli, a sex se provozoval za přítomnosti všech. To, co se děje za stěnami vašeho doma, by tak tvořilo součást širšího prostoru vesnice, kde se každý znal s každým.
Středověký člověk by se rovněž velmi divil, že jsou moderní páry na výchovu potomků obvykle samy. V domech totiž žily dvě či tři generace a péči o nejmenší zastával ten, kdo měl právě čas, mnohdy i vzdálenější příbuzní. Tří- a čtyřleté děti už vyrážely ven se staršími kamarády prozkoumávat okolí, a rodiče tedy mohli jejich chování přímo kontrolovat jen omezeně. Právo děti usměrňovat, případně trestat měl prakticky každý dospělý, a na jejich výchově se tudíž podílela celá komunita.
Další články v sekci
Pomůže astmatikům velbloudí mléko? Studie přináší slibné výsledky
Velbloudí mléko by mohlo pomoci zmírnit příznaky astmatu vyvolaného roztoči – naznačuje to nový výzkum provedený na myších.
Jak astmatici určitě dobře vědí, v domácnostech jsou zásadním spouštěčem alergických reakcí pouhým okem sotva viditelní roztoči z čeledi prachovkovitých. Tito mikroskopičtí tvorové se nejčastěji vyskytují v matracích, kobercích a polštářích, přičemž nejlépe se jim daří v teplém a vlhkém prostředí. Není možné je zcela odstranit a pro mnoho lidí představují trvalý alergen, který může vyvolávat závažné astmatické reakce. Podle nedávného výzkumu mezinárodního týmu by nám s nimi mohla pomoci látka, do které by to asi řekl jen málokdo – mléko velbloudů.
Velbloudí mléko jako lék
Badatelé zjišťovali, jak na velbloudí mléko reagují myši s vyvolaným astmatem. Pět dní v týdnu jim podávali 0,5 ml tohoto mléka denně. Začali s tím jeden den před vystavením myší alergenu a pokračovali po celou dobu experimentu. V průběhu experimentu a po jeho ukončení myši pečlivě analyzovali a hledali v nich stopy zánětu a imunitní odpovědi. Výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis PLOS One.
Ukázalo se, že velbloudí mléko skutečně funguje jako tlumič příznaků astmatu. Snižuje citlivost dýchacích cest na alergeny. Rovněž snižuje počet bílých krvinek v plicích, především eozinofilů, o nichž víme, že hrají významnou roli v alergickém astmatu, také pomocných T lymfocytů a snižuje i množství zánětlivého chemokinu CCL17, který láká buňky imunity do míst se zánětem.
Příznivé účinky velbloudího mléka pro člověka ve skutečnosti nejsou až takovým překvapením. V porovnání s jinými mléky savců obsahuje více minerálů, vitamínů a antioxidantů. Vědci v rámci tohoto výzkumu nezjišťovali, které látky jsou konkrétně zodpovědné za pozorované účinky velbloudího mléka. Také není jasné, zda se podobné účinky zopakují i u lidských astmatiků. Více nám v tomto směru napoví klinické testy na lidech.
Další články v sekci
Delfíní echolokace připomíná spíš hmat než zrak, tvrdí vědci
Nový výzkum mozkové aktivity delfínů ukazuje, že jejich echolokace funguje spíše jako „sonický hmat“ než jako zvuková obdoba vidění – pohybují se mořem podobně, jako lidé, hledající klíče poslepu.
Když si máme představit echolokaci, obvykle nám naskočí netopýři a obraz „vidění pomocí zvuku“ – jakéhosi sonického skenování světa kolem sebe. Echolokaci ale kromě netopýrů využívá i většina druhů delfínů. Podle závěrů nové studie se zdá, že princip delfíní echolokace připomíná více hmat než zrak. Jako když ve tmě hledáte klíče na zemi a rukou zkoumáte povrch kolem sebe, delfíni pomocí úzkého paprsku sonarových signálů „osahávají“ mořské prostředí.
Výzkumníci porovnali mozky tří druhů echolokujících delfínů s mozkem plejtváka sejvala, který echolokaci nepoužívá. Pomocí pokročilé metody sledovali, jak se v mozku šíří signály mezi nervovými centry.
Delfíní sonar jako hmat
Překvapivě nezjistili žádnou zvláštní aktivitu ve zrakové části mozku, jak tvrdily některé starší (a méně přesné) sovětské výzkumy z 80. let. Místo toho se ukázalo, že klíčovou roli hraje propojení mezi colliculus inferior (párovým hrbolkem v centru pro zpracování zvuků) a mozečkem, který řídí pohyby a zajišťuje rychlou reakci těla.
Jinými slovy – delfíní sonar nejen „slyší“, ale zároveň jím aktivně řídí své pohyby v reálném čase. Systém funguje podobně jako lidský hmat: každý „signál“ dává zpětnou vazbu, která okamžitě ovlivňuje další krok. „Je to neustálý kruh mezi vnímáním a pohybem,“ vysvětluje hlavní autor studie Peter Cook.
Sonarový paprsek delfínů podle vědců není tak široký jako lidské zorné pole – spíš než panoramatický obraz jim poskytuje úzký proužek informací, který si musí postupně skenovat, podobně jako když poslepu hledáte něco na podlaze. To vše podporuje myšlenku, že echolokace u delfínů je spíš jako „sonický hmat“ než „zvukové vidění“.
Autoři výzkumu upozorňují, že stále nejde přesně popsat, jaký subjektivní prožitek z echolokace delfíni mají – jejich smyslový svět je zřejmě zcela odlišný od našeho. „Možná dělají věci, pro které v našem vnímání neexistuje žádný ekvivalent,“ říká neurovědkyně Lori Marino.
Další články v sekci
Ráj extremofilů: Jak by mohl vypadat život v oceánech na Europě a Enceladu?
Na Zemi existují místa s extrémními podmínkami, kde bez přítomnosti kyslíku přežívají jednoduché organismy. Podobná situace by přitom mohla panovat i v podpovrchových oceánech na ledových měsících obřích planet.
Podle vědců by vodní rezervoáry pod povrchem měsíců, jako je Jupiterova Europa nebo Saturnův Enceladus, mohly hostit život. Tamní podmínky totiž možná připomínají extrémní prostředí hydrotermálních průduchů na dně pozemských oceánů. Teplo z gravitačního působení mateřské planety může zahřívat vodu pod ledovou kůrou, a vytvářet tak vhodný základ pro mikrobiální život. Rovněž přítomnost solí a organických molekul, pozorovaných u zmíněných souputníků, podporuje možnost existence živých forem.
Asi ovšem není namístě představovat si bující biosféru – zřejmě by šlo především o jednoduché organismy, podobné extremofilům na Zemi. Mohly by žít v blízkosti hydrotermálních průduchů na dně oceánů, kde by čerpaly energii z chemických reakcí mezi vodou a minerály z jádra měsíce.
Podobaly by se raným živým formám na naší planetě, k nimž patří anaerobní bakterie a archea, jež nepotřebují kyslík ani sluneční světlo. Zmíněné bakterie by snad mohly vytvářet i kolonie, nebo se dokonce vyvinout v jednoduché vícebuněčné organismy. Každopádně musíme mít stále na paměti, že by přežívaly v extrémním chladu, za vysokého tlaku a úplné tmy, což rozhodně není prostředí podporující rozvoj pokročilejších živých forem.
Další články v sekci
První z pterosaurů: Fosilie z Arizony odhaluje drobného letce z úsvitu druhohor
Paleontologové objevili v severovýchodní Arizoně fosilie rozmanitých obratlovců z ekosystému starého 209 milionů let. Byl mezi nimi i drobný pterosaur – nejstarší v této části světa.
V arizonském Národním parku Petrified Forest byl objeven fascinující fosilní nález: nejstarší známý pterosaurus z území Severní Ameriky. Vědci jej pojmenovali Eotephradactylus mcintireae, což volně přeloženo znamená „bohyně úsvitu s křídly z popela“.
Nejenže pochází z doby dávno před slavnějšími „pterodaktyly“, ale byl také překvapivě malý – velikostí odpovídal zhruba rackovi a podle vědců by mohl bez problémů sedět na rameni člověka.
Stvoření z úsvitu éry pterosaurů
Jméno Eotephradactylus v sobě nese význam hned na několika úrovních. Předpona „Eo-“ odkazuje na „úsvit“ – protože jde o jednoho z nejranějších zástupců létajících plazů. Střední část jména, „tephra“, je odborný geologický termín pro sopečný popel, a připomíná, že fosilie byla nalezena v sedimentu s vysokým obsahem právě sopečného popela. Konečně „-dactylus“ je tradiční přípona pro pterosaury, odkazující na jejich charakteristická křídla napnutá mezi prodlouženými prsty. Pojmenování tak odkazuje na materiální podmínky uchování nalezené fosilie.
Druhové jméno mcintireae je poctou dobrovolnici Suzanne McIntireové, která v roce 2013 během laboratorního zpracování sedimentu objevila drobnou kost patřící tomuto tvorovi.
Okno do dávného světa
Eotephradactylus žil před asi 209 miliony let, na konci triasu, v době, kdy se po souši začali prosazovat dinosauři a planeta byla spojena v jediný superkontinent Pangea. Fosilie byla součástí bohatého naleziště s více než 1 000 zkamenělinami, které kromě pterosaura obsahovalo také obří obojživelníky, sladkovodní žraloky, obrněné tvory podobné krokodýlům a jednu z nejstarších známých želv.
Podle výzkumníků šlo o jedinečný ekosystém složený z vývojově pokročilých i primitivních forem života, těsně před velkým vymíráním na konci triasu. Tehdejší krajina v oblasti dnešní Arizony byla polosuchá, protkána menšími říčními toky, které mohly během náhlých záplav smést zvířata a pohřbít je pod vrstvami bahna a popela.
Výjimečný nález díky výjimečným podmínkám
Ačkoli první pozůstatky byly nalezeny již v roce 2011, teprve laboratorní analýza velkých bloků sedimentu umožnila objevit jemné a křehké fosilie. Nalezená čelist pterosaura byla natolik drobná, že paleontolog Ben Kligman zpočátku pochyboval, zda vůbec patří létajícímu plazu. Teprve při detailním zkoumání se potvrdilo, že stavba čelisti a zubů jednoznačně odpovídá pterosaurům. Nejvíce ho ale ohromilo, že tak jemná kost přežila pohyb říčních štěrků, což svědčí o výjimečných fosilizačních podmínkách tohoto místa.
Význam objevu přesahuje samotného pterosaura. Nález dokládá dosud neznámý typ společenství, kde spolu existovali první pterosauři, želvy, příbuzní ještěrů a žab, společně se starobylými obojživelníky. Taková skladba se podle vědců vyskytovala běžně až po triasu, v období jury a křídy – ale nikdy předtím.
Objev Eotephradactyla tak představuje klíčový dílek v mozaice vývoje života na Zemi. Ukazuje, jak se v době před masovým vymíráním začínaly formovat nové ekologické struktury, které později dominovaly světu druhohor.
Další články v sekci
Pyramidy na břehu Mississippi: Městská říše Cahokia ze 7. století dodnes udivuje svou vyspělostí
Městská říše Cahokia, vybudovaná u břehů Mississippi v 7. století, dodnes vzbuzuje údiv svou stavitelskou, politickou, obchodní i náboženskou vyspělostí. V dobách největší slávy měla víc obyvatel než mnohé evropské metropole!
Největší předkolumbovské naleziště v celé Severní Americe najdete poblíž města St. Louis ve státě Missouri. Zdejší nenápadné travnaté pahorky zapsané do seznamu UNESCO skrývají bohatou historii. Původní obyvatelé nekonečných plání kolem Mississippi byli kulturně vyspělí a jejich stavitelské umění se mohlo směle měřit s dovedností Inků či Aztéků.
Sedm století dějin této „mississippské“ civilizace se dělí na pět základních období. Vrcholná fáze nastala v polovině 11. století, kdy došlo díky příznivým životním podmínkám doslova k populační explozi. Během několika dekád se malá osada změnila v město s 20 tisíci obyvatel, přičemž některé odhady zmiňují až 40 tisíc. Srovnatelný počet lidí žil ve stejné době například v Paříži.
Nedaleký soutok řek Mississippi, Missouri a Illinois poskytoval hojnost ryb, husté lesy překypovaly zvěří, plodinami i kvalitním cypřišovým a cedrovým dřevem. Založit obchodní a náboženské centrum právě zde představovalo pochopitelnou volbu. Jak je patrné z uspořádání města, Cahokia vyrostla zároveň jako obranná výspa proti nepřátelům. Za dlouhou dobu své existence a prosperity ovšem téměř žádné neměla – před říší se totiž každý raději sklonil, než by zakusil jejich hněv.
Moderní stavitelé
Základ města s rozlohou zhruba 9 km² tvořilo 120 uměle vybudovaných kopců. Měly převážně kuželovitý či pyramidovitý tvar a na jejich vrcholech se tyčily chrámy a příbytky důležitých osob. Dalších 70 mohyl se rozprostíralo v blízkém okolí. Vědci odhadují, že Cahokiané kvůli nim museli přemístit až 1,25 milionu tun zeminy! A to vše zvládli pouze s proutěnými koši a dřevěnými nosítky.
Struktura Cahokie odpovídala kterékoliv moderní metropoli. Našli bychom zde jasně vymezené správní zóny, rezidenční čtvrti, oddělené domy pro úřednickou elitu, obchodníky či astronomy, sklady potravin a sýpky, prostranství pro veřejné oslavy a rituály i předměstí s chatrčemi pro rolníky. Srdce města chránila tříkilometrová palisáda z vysokých kmenů, v níž se každých 20 metrů tyčila strážní věž. Geometrická přesnost a náročné úpravy terénu svědčí o skvělých organizačních schopnostech a efektivitě stavebních prací.
Megastavba z hlíny
Hlavní náměstí představovalo centrum veřejného života. Konaly se tu trhy i kulturní akce a lidé se zde věnovali také sportu – především populární hře chunkey, kterou bychom mohli přirovnat k pétanque. Na dráze ležel kamenný disk a hráči se do něj snažili trefit menšími kameny. Kdo dohodil blíž, zvítězil a vysloužil si uznání stovek diváků.
Náměstí dominovala třicetimetrová mohyla se čtyřmi stupni teras, na nichž se nacházely zahrady a další opevnění. Na vrcholu stála pompézní rezidence náčelníka: zbožšťovaný vůdce dohlížel na dění pod sebou a k ruce měl pochopitelně početnou suitu služebnictva, kněží i osobní stráže.
Hlínu pro mohylu, která se rozprostírala na šesti hektarech, kupili dělníci pravděpodobně několik desítek let. Jedná se o největší hliněnou stavbu na celém kontinentu, a rozlohou dokonce překonává i pyramidový komplex v Gíze. Uprostřed města pak nechyběla ani observatoř – obrovský sluneční kalendář z několika desítek cedrových kmenů umístěných do kruhu, pro nějž se v odborné literatuře ustálil výraz „woodhenge“. Cahokijští astronomové byli velmi schopní: dokázali například přesně předpovědět pohyb Slunce a střídání ročních období.
Tvrdou rukou
Cahokia měla však i temnou stránku. Druhé největší mohyle dominovala obřadní síň, pod níž našli archeologové ostatky stovek lidí. Kosti přitom vykazovaly jasné známky násilné smrti – proražené lebky, odřezané končetiny, někteří nešťastníci skonali na kůlech. Zřejmě zde tedy vládl podobný kult smrti jako ve městech Střední a Jižní Ameriky. Aristokracie a kněží udržovali poslušnost poddaných tvrdou rukou.
Mezi běžné praktiky patřilo drancování vesnic, jež se odmítaly diktátu Cahokie podřídit, šíření teroru, vymáhání daní a části úrody nebo obětování bohu slunce při krvavých rituálech. Flotila útočných kánoí s nejlepšími bojovníky mohla kdykoliv vyrazit po řece a protivníky rozdrtit. Cahokiané si mistrně osvojili různé válečnické taktiky a výrobu zbraní. Luky, štíty, nože a sekery s kamennými či kostěnými čepelemi byly precizně propracované a měly smrtící účinek. Vystřelené šípy mohly přesně trefit cíl až na 150 metrů. Vroubkování hrotů způsobovalo rozsáhlá vnitřní zranění a znemožňovalo snadné vyjmutí z těla. Pravidelné popíjení silného kofeinového nápoje z listů cesmíny podporovalo bdělost a zvyšovalo agresivitu bojovníků. To vše patřilo ke koloritu říše.
Umění diplomacie
Impéria však povstávají nejen skrze zbraně, ale také jemnějšími nástroji diplomatů. Cahokia tedy zároveň využívala umění vyjednávat a vytvářela si síť chytře uzavřených aliancí. Věrnost sousedů si zajišťovala prostřednictvím sňatků, i když roli hrály samozřejmě též úplatky a vydírání. Spřáteleným kmenům se dostávalo velkolepého přijetí, pořádaly se slavnosti a na hosty čekala záplava cenných darů i zásoby potravin. Málokdo dokázal vzdorovat. Obchodní vliv města pak dalece překračoval mississippskou nížinu. Ve vykopávkách se podařilo nalézt šperky z mušlí, jež pocházely z teplých vod Mexického zálivu, i umělecké předměty inuitských kmenů z dnešní Kanady.
Vše jednou skončí
Příčiny pádu Cahokie zůstávají záhadou. Palisády a obranné valy, vybudované na konci 12. století v okruhu několika kilometrů od města, vypovídají o novém ohrožení. Mohlo jít o vzpouru dosavadních vazalů nebo o vyčerpávající boje s přicházejícími dobyvateli. Přetěžovaná pole zřejmě už neprodukovala dostatek plodin, z kácených lesů mizela zvěř a lidem nezbylo než se vydat za potravou jinam.
Okolo roku 1250 navíc nastala malá doba ledová a dramatický pokles teplot mohl Cahokiany donutit přesunout se dál na jih. Město se však vylidňovalo postupně – nic nenasvědčuje, že by za jeho konec mohla epidemie či přírodní katastrofa. Někteří tvrdí, že autokratická, kastovnická společnost se jednoduše přežila, zastarala a rozpadla se zevnitř.
Na úsvitu 15. století bylo město Cahokia zcela opuštěné. Kdysi uctívané mohyly zarostly trávou a nic v krajině už nepřipomínalo slavnou minulost. Výprava francouzských objevitelů v roce 1673 nenarazila na žádné indiány a soutok tří řek minula bez většího zájmu. Až o dalších osmdesát let později se nevelký kmen Illiniů, kteří oblast mezitím osídlili, zmínil o pověstech popisujících zaniklou mocnou říši.
Nedůvěřiví Evropané se nadále domnívali, že travnaté hroudy – byť rozeseté s jistou pravidelností – představují spíš hříčku přírody než výsledek lidského úsilí. Mnoho podobných umělých kopců, jaké se tyčily v Cahokii, se nacházelo i na území dnešního St. Louis. Většinu z nich však lidé srovnali se zemí a materiál použili na nové stavby. Pochyby definitivně vyvrátil až soustavný archeologický výzkum mezinárodního vědeckého týmu v roce 1921. Američané konečně pochopili, jaký unikát mají před očima. Průzkum v okolí dodnes neskončil a nezbývá než napjatě čekat na další střípky do mozaiky mystéria s názvem Cahokia.
Další články v sekci
Pro agenty, nebo pracanty? Zapomenutá zbraň Sedgley OSS .38
V historii se objevilo mnoho nestandardních palných zbraní pro skryté nošení, často určených atentátníkům a špionům. Běžně se mezi ně řadí rovněž Sedgley OSS .38, u které k americkým tajným službám odkazuje již jméno, avšak patentová dokumentace napovídá, že vznikla se zcela odlišným účelem.
V závěru úspěšného filmu Hanebný pancharti od Quentina Tarantina si diváci mohou všimnout velmi zvláštních zbraní, jež dva z hrdinů použijí pro rychlou likvidaci německých strážných. Vyhlížejí jako kovová pouzdra připojená k rukavicím, obsahují zlamovací mechanismus a užívají se na doslova kontaktní vzdálenost, respektive při úderu. Ačkoliv mohou budit dojem nějaké groteskní filmové rekvizity, znalci je identifikují jako typ, který se nejčastěji nazývá Sedgley OSS .38.
Dešifrování běžného názvu
Zkratka OSS odkazuje na zpravodajskou službu Office of Strategic Services, jež se dá označit za předchůdkyni soudobé CIA, a za druhé světové války se zabývala nejen sběrem informací, ale i propagandou, sabotážemi a atentáty. Vzhled této zbraně vede k dojmu, že byla vyvinuta coby „zákeřný“ nástroj, který mohli agenti OSS skrytě nosit a použít pro překvapivé usmrcení protivníka, tak jako to ukázal i zmíněný Tarantinův film. Ve skutečnosti ale vlastně neexistuje jednoznačný důkaz o jejím používání u OSS, ačkoliv zcela vyloučit to také nelze, protože část záznamů o operacích této tajné služby stále není veřejně dostupná.
Název Sedgley OSS .38 pochází z poválečných dokumentů agentury ATF, jež se zabývá ilegálními aktivitami spojenými zejména s alkoholem, tabákem a palnými zbraněmi (Alcohol, Tobacco and Firearms). Jméno Sedgley odkazuje ke společnosti, která zajišťovala sériovou produkci, a číslo 38 značí ráži střeliva, tzn. .38 Special (metrická ráže 9×29 mm). Původní oficiální název ale zní „Hand Firing Mechanism Mk 2“ a z dokumentů lze zjistit, že tvůrce Stanley Haight myslel především na prosté námořníky, jelikož chtěl vytvořit nástroj k sebeobraně pro situace, kdy nelze použít normální služební zbraň.
Nebezpečná pěst
Žádost o patent byla podána v roce 1944, k jejímu schválení (byť možná v zájmu utajení) došlo až roku 1947. Zbraň vznikla pro úřad ONI (Office of Naval Intelligence) a mezi uživatele měli patřit mimo jiné příslušníci stavebních praporů (US Naval Construction Battalions), známí pod přezdívkou „Mořské včely“ (Seabees). Často pracovali s různým nářadím nebo obsluhovali stroje, takže u sebe nezřídka neměli pušku, a proto mohli tento nápad ocenit.
Haightova zbraň byla připojena ke hřbetu kožené pracovní rukavice a měla formu ocelové schránky, z níž vybíhaly dva krátké válce na zlamovacím mechanismu. První válec představoval hladkou hlaveň ráže .38, zatímco ve druhém se nalézal píst sloužící jako spoušť. Při zatnutí pěsti hlava pístu trochu přesahovala klouby, takže šlo o zbraň určenou doslova pro kontaktní boj, protože ke stlačení spouště došlo při nárazu pěsti na tělo nepřítele, do něhož směřoval výstřel. Voják potom mohl mechanismus opět vyklopit, nabít další náboj a natáhnout spoušť, respektive píst.
Firma Sedgley vyrobila snad 50–200 sériových kusů, dosud se ovšem nepodařilo najít žádné dokumenty, které by hovořily o skutečném bojovém použití této kuriozity. Pro muzea a soukromé sběratele se ale i tak jedná o mimořádně hodnotný historický artikl.
