Astronomové v květnu 2023 detekovali gravitační mikročočku, která dostala označení OGLE-2023-BLG-0524. Šlo o velmi krátký jev, který trval jen asi osm hodin. K těmto událostem dochází v případě, když se nějaký velmi hmotný objekt ocitne přesně mezi námi a nějakým vzdáleným objektem, jehož obraz v tu chvíli zkreslí gravitační čočka.

Krátké trvání události OGLE-2023-BLG-0524 naznačovalo, že by jeho původcem mohla být potulná planeta, tedy planeta, která neobíhá hvězdu, ale sama putuje pustým vesmírem. Vědci předpokládají, že potulných planet je Mléčná dráha plná. Přesto je ale nesmírně obtížné nějakou takovou planetu pozorovat a gravitační mikročočky představují jednu z mála známých možností, jak je nalézt. 

Objev v archivu

Mateusz Kapusta z Astronomické observatoře Varšavské univerzity a jeho kolegové měli velké štěstí. Analyzovali staré snímky Hubbleova vesmírného dalekohledu, které shodou okolností zachycují přesně stejnou oblast vesmíru, ve které byla pozorována zmíněná gravitační mikročočka OGLE-2023-BLG-0524. Analýzu těchto snímků shrnuje studie, která je k dispozici na preprintovém serveru arXiv. 

Ukázalo se, že se v prostoru gravitační čočky nevyskytuje žádná hvězda. Velmi pravděpodobně tak jde o skutečně potulnou planetu. Podle odhadů má tento objekt hmotnost mezi Zemí a Saturnem – přesná hodnota závisí na tom, zda se nachází v galaktickém disku nebo v hustším jádru Mléčné dráhy.

To, co dělá tento objev výjimečným, je fakt, že Hubbleův teleskop vyfotil stejné místo na obloze už v roce 1997 – a to zcela náhodou během sledování jiného mikročočkového jevu. Tato šťastná shoda okolností vytvořila 25letý časový odstup mezi dvěma pozorováními – rekordně dlouhý pro tento typ výzkumu.

I když Hubbleův dalekohled vědcům nabídl mimořádně cenné informace, jeho pozorování mají svá omezení. Snímky z roku 1997 byly pořízeny s krátkou expozicí, takže velmi slabé hvězdy – například červení trpaslíci – mohly zůstat neviditelné. Nelze tedy zcela vyloučit, že se v oblasti nějaký velmi slabý průvodce přece jen ukrývá.

Image

Čtěte také

Potulují se v temných hlubinách Sluneční soustavy osamělé terestrické planety?

V roce 1792 přišli ze Štrasburku do Paříže dva bratři, kteří si říkali Junius a Emanuel Freyové. Revoluce se tehdy blížila k jednomu ze svých dramatických vrcholů a bratři dostali brzy příležitost osvědčit své občanské ctnosti. Pronajali si dům v jedné z bohatých čtvrtí města a starší Junius začal navazovat kontakty se svým okolím. 10. srpna 1792 se zúčastnili útoku vzbouřeného pařížského lidu na královský palác Tuilerie a „projevili při něm odvahu a odhodlání”, jak potvrzuje osvědčení o jejich chování. 

Občané republiky 

Ve svém domě pořádali hostiny pro pravé pařížské patrioty a vůbec vynakládali mnoho peněz na podobné dobročinné účely. Přízemí jejich domu v rue d´Anjou 19 zdobily busty římských republikánů a vedle portrétu Voltaira visela na zdi podobizna Jeana-Jacquesa Rousseaua. Junius Frey nevycházel na ulici jinak než s červenou frygickou čapkou na hlavě, kterou zdobila revoluční trikolóra. 

Při vyhlášení republiky v září 1792 financovali Freyové velkou slavnost v jakobínském klubu. Získali důvěru a sympatie revolucionářů a ti je mezi sebou přijímali jako sobě rovné. Nejvíce se Freyové sblížili s občanem Francois Chabotem, poslancem Konventu a jedním z nejvlivnějších revolucionářů. 

Pod jednou střechou žila s oběma bratry ještě jejich mladičká sestra Leopoldina a Juniův syn Josef František Salio, patnáctiletý hoch, kterého jeho otec předurčil ke službě v revoluční armádě. Sem také stále častěji docházel radikál Chabot. Tento prohnaný, ale v podstatě naivní povýšenec přičichl k přepychu domácnosti v rue d´Anjou a začal se mu přizpůsobovat, až ponenáhlu uvízl v osidlech Junia Freye. Museli se sblížit do značné míry, protože jednoho dne nabídl Frey Chabotovi ruku své sestry Leopoldiny. Vzápětí ho přemluvil k podniku, který by jim oběma mohl vynést milióny. 

Jednoduchý plán 

V roce 1793 měl revoluční konvent rozhodnout o dalším osudu zavedeného zámořského obchodního podniku Compagnie des Indes – Indické společnosti. Chabot měl s několika dalšími poslanci rozhlásit návrh na její rozpuštění kvůli daňovým podvodům, ze kterých byla správní rada společnosti obviněna. V nastalé panice by Frey a Chabot se svými kumpány skoupili za pár franků v papírových asignátech pokleslé akcie společnosti. Dodatkem k zákonu o Indické společnosti by byl podnik nakonec zachován a postupně převeden pod kontrolu konsorcia Frey-Chabot. Šlo jen o to, aby příslušná formulace prošla hlasováním Konventu. 

Dostavily se však komplikace. Proti návrhu, který Konventu předložil Chabotův společník Delaunay, se ozvaly hlasy nesouhlasu. Po vzrušené debatě byla věc předána k rozhodnutí pětičlenné komisi, která by projednala pozměňovací návrhy k předloze, s níž vystoupil poslanec Delaunay. Do pětičlenné komise se podařilo jmenovat nejen Delaunaye, ale i samotného Chabota. Poměr nebyl tak nepříznivý, stačilo pro plán získat ještě jednoho člena komise. Ten jediný, kdo padal v úvahu, byl Dantonův přítel poslanec Fabre d´Eglantine. 

Junius Frey dal Chabotovi 100 000 franků, aby jimi Fabra podplatil. Bývalý kapucín však nenašel odvahu, aby peníze Dantonovu příteli nabídl. Namísto toho zfalšoval text spisu o Indické společnosti a předal ho k vyřízení kanceláři konventu. Aniž to tušil, podepsal tím rozsudek smrti nejen sobě, ale i poslanci Fabru d´Englantine. 

Špióni prvního řádu 

Už 10. října přišlo Výboru všeobecné bezpečnosti udání německého jakobína J. B. Wilhelma, jež vyvolalo řetěz malérů, které pohltily občana Chabota i jeho švagry Freye. „V rue d´Anjou žijí dva Rakušané, kteří si hrají na arcipatrioty a utrácejí za tím účelem ve své sekci velké peníze, jen aby udusili všechno podezření,” psal občan Wilhelm v udání pařížským bezpečnostním orgánům. 

„Jejich spisy překypují samým vlastenectvím. Za osmnáct měsíců, co žijí ve Francii, změnili už několikrát jméno. Jsou původem Židé, ale hnáni ctižádostí získat šlechtický titul, dali se pokřtít a Marie Terezie jim propůjčila titul ‚šlechtic von Schönfeld‘ […]. Je jasné, že tito amorální lidé jsou špióny prvního řádu najatí Pruskem nebo Rakouskem a možná oběma současně, protože ve Vídni promrhali všechno v žranicích a zanechali po sobě jen dluhy, což jim nebrání dělat velké útraty v Paříži.” 

Tento dopis stačil, aby rozhýbal kolo mlýna revoluční justice. Brzy vyšlo najevo, že oba Freyové i mladá Chabotová jsou pokřtění Židé pocházející z Brna na Moravě a jejich původní jméno je „Tropusca”. Dále to, že Junius si své republikánské jméno vypůjčil až po příchodu do Francie a jmenuje se vlastně František Tomáš von Schönfeld, jeho bratr Emanuel se ve své vlasti psal plným jménem Emanuel Arnošt a zdobil se rovněž šlechtickým predikátem von Schönfeld. Jejich tři bratři jsou prý v rakouských službách, dvě sestry žijí ve Vídni. Začátkem roku 1792 přišli Freyové v doprovodu dánského sekretáře Diederichsena do Štrasburku, kde se vetřeli do vlastenecké společnosti a získali renomé upřímných patriotů a revolucionářů. 

Komplot cizinců 

Roztočené kolo strhlo nejdříve poslance Chabota. Když propukl 10. listopadu 1793 v konventu skandál kolem machinací s Indickou společností, byl to konec Chabotovy politické kariéry. Dne 15. listopadu žádalo několik poslanců zatčení všech, kdo se v skandálu omočili. Chabot byl zatčen a uvězněn. Stejný osud stihl 23. listopadu oba Freye i jejich sestru Leopoldinu. Do vyšetřování bylo zataženo několik desítek osob, mezi nimi i dánský advokát a Freyův sekretář Diederichsen. Celou záležitostí se zabýval veřejný žalobce Fouquier-Tinville, člověk, o kterém bylo známo, že revoluční zákon je pro něj sekerou v ruce dřevorubce. 

Staroslavný Lucemburský palác v Paříži byl za revoluce proměněn na žalář. Sem uvrhli bývalého kapucína Françoise Chabota. Později se zde pokusil o sebevraždu, aby unikl trestu, ovšem pokus se nezdařil. Oba bratry Freye zavřeli pro začátek odděleně do vězení La Force, jejich sestru Leopoldinu Chabotovou do věznice Anglických panen. V prosinci byla propuštěna, ale její bratři Junius a Emanuel Freyové, vlastně František Tomáš a Emanuel Arnošt Schönfeldové-Dobruškové, šli před revoluční tribunál. Byli ocejchováni jako korupčníci a kontrarevoluční špióni. 

Chabotova aféra udeřila na více stran současně. Bylo do ní zataženo několik členů Konventu, obchodníků, finančníků a podezřelých cizinců. Mezi lidem se o aféře mluvilo jako o komplotu cizinců proti republice. Byli mezi nimi Rakušané Freyové, Dán Diederichsen, španělský dobrodruh Guzmán, poslanci Chabot, Delaunay, Basire, Fabre d´Englatine a Herault de Séchelles. 

Špína Chabotovy aféry 

Je jaro 1794 – měsíc germinal II. roku republiky. Jakobínská diktatura kulminuje a na nejvyšších místech je sváděn nesmiřitelný boj o moc. Maximilien Robespierre a Georges Danton, dva nejmocnější, ještě tentokrát spojí své síly. Je to však naposledy. Dekret z 25. ventósu (15. března 1794) stanovil trest smrti za vlastizradu a za vlastizrádce byl považován i ten, kdo by žádal shovívavost k provinilcům, kdo by jim poskytl pomoc nebo útulek a kdo by se přimlouval za propuštění vězňů. To už byl přímý útok proti Dantonovi a jeho stoupencům, kteří byli počítáni mezi „shovívavé”. Špína Chabotovy aféry měla ulpět i na Dantonovi. Vždyť jeho přítel a bývalý sekretář Fabre d´Englatine čekal na svůj proces spolu s Chabotem a Freyovými. 

Robespierre toho využil a prudce zaútočil. 10. germinalu se sešly na společné schůzi výbory Konventu a vydaly zatykač na Dantona a jeho nejbližší jako na spoluviníky Chabotovy aféry. Spolu s Dantonem byli zatčeni poslanci Camille Desmoulins, Delacroix a Phillippeaux. 

Už 12. germinalu (1. dubna 1794) byl předložen narychlo vypracovaný obžalovací spis. 13. germinalu zasedl revoluční tribunál, jehož hlavní obětí se měl stát Danton. Seděl na lavici obžalovaných mezi přítelem Delacroixem a podvodníkem Delaunayem. Všechno šlo ráz na ráz bez dlouhých průtahů. Delaunay, Chabot a Basire se káli, Dantonova vystoupení se podobala výbuchům sopky. Bratři Freyové přijímali svůj soud odevzdaně. 15. germinalu (5. dubna 1794) padlo patnáct rozsudků smrti, které měly být ihned vykonány. 

Po boku Dantona 

Ve čtyři hodiny odpoledne opouštěly tři káry s odsouzenci justiční palác a mířily k náměstí Revoluce. Na vysokém lešení se tyčily dva štíhlé trámy a mezi nimi ocelový břit sekery. První vystoupil na lešení sekretář Diederichsen a po chvilce padla jeho hlava, což provázelo mnohohlasné provolávání slávy republice. Druhý na řadě byl Delaunay, po něm Basire. 

Junius Frey alias František Tomáš von Schönfeld zemřel jako čtvrtý, pátý byl jeho mladší bratr Emanuel Arnošt. Patnáctý v pořadí a poslední ze všech šel Danton. Tak zemřeli 5. dubna 1794 spolu s Dantonem i dva bratři Dobruškové-Schönfeldové z Brna. Dodnes nevíme, byl-li jejich trest spravedlivý. Byli skutečně rakouskými špióny, nebo jen nepochopenými obdivovateli revoluce?

Image

Čtěte také

Velká francouzská revoluce: Revolucionáři považovali mnichy a jeptišky za nepotřebnou zátěž

Zatímco v západní Evropě vznikaly kamenné hrady již v raném středověku, v našich končinách máme zachované podobné typy opevněných sídel až od 12. století. K první zakladatelské vlně pak došlo dokonce až na počátku století následujícího.

Pevnost „nějakých Němců“ 

Za nejstarší známý kamenný hrad u nás bývá obvykle považována Přimda na severním okraji Českého lesa. Předpokládá se, že nějaká dřevěná tvrz zde stála již dříve, podle Kosmovy kroniky však v roce 1121 „postavili nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdu, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále“.

Pravděpodobným stavitelem se stal markrabě Děpolt II. z Vohburgu, již brzy po do dokončení však Přimdu dobylo vojsko českého krále Vladislava I. Ta v následujících letech sloužila panovníkům jako stráž obchodní cesty do Norimberka, příležitostně potom jako vězení – po své vzpouře proti otci Václavu I. zde byl nějaký čas vězněn například Přemysl Otakar II. 

V pozdějších letech byl hrad opakovaně zastavován královským věřitelům a od poloviny 16. století jej drželi Švamberkové a po nich Kolowratové. V té době však již středověký objekt nutně zastarával, nebyl zájem jej udržovat, a s tím i postupně chátral. Nejpozději od 17. století šlo již o neobývanou zříceninu a takto si nejstarší hrad na našem území mohou návštěvníci prohlédnout dodnes.

Přemysl Otakar, nebo Barbarossa? 

O tom, kdy byl založen hrad Loket v severozápadních Čechách, se vedou diskuze už dlouho. Podle německé tradice za jeho stavbou stáli ministeriálové císaře Friedricha I. Barbarossy, kteří zdejší kraj kolonizovali rolníky z říše. To by znamenalo, že k jeho stavbě došlo někdy v 60. až 80. letech 12. století, s čímž pracují také zdroje, které jeho založení připisují českému králi Vladislavu I.

Většina současných badatelů však jeho založení připisuje až Přemyslu Otakaru I., a to někdy na přelomu 12. a 13. století – písemně je poprvé zmíněn roku 1227, tehdy se zde jistý dominikánský mnich snažil tohoto krále přimět k účasti na šesté křížové výpravě. 

Někdy v této době také pod Loktem vzniklo podhradí, které bylo později povýšeno na královské město. Hrad sloužil českým panovníkům až do 16. století, kdy se stal majetkem měšťanů, a v pozdějších letech fungoval jako vězení. Od roku 1968 jej spravuje Památkový ústav, který jej též zpřístupňuje veřejnosti.

Nové panovnické sídlo 

Kníže Vratislav I. – později jako první český král Vratislav I. se v druhé polovině 11. století rozhodl přesídlit z Pražského hradu na protější břeh Vltavy – na Vyšehrad. Spolu s přesunem panovnického dvora začala také rozsáhlá přestavba dávného přemyslovského hradiště na správní a obchodní centrum země. Vyrostla zde rotunda a dvě baziliky – Vratislav údajně sám nanosil pod dohledem papežského legáta dvanáct nůší kamene na základy chrámu Petra a Pavla – modernizace se dočkal obytný palác a někdy v této době byla vybudována také kamenná hradba. 

Vznikla tím nová „výstavní“ akropole, která se udržela jako vládnoucí centrum přes půl století až do roku 1140, kdy kníže Soběslav vrátil sídlo panovníků zpět na Hrad. Z románské zástavby se na Vyšehradě do dnešních dní dochovala pouze rotunda svatého Martina.

Opora biskupské moci 

Jeden z nejstarších kamenných hradů – Roudnice – se tyčí na skalním ostrohu nad řekou Labe. Založil jej v 80. letech 12. století pražský biskup a pozdější kníže Jindřich Břetislav z přemyslovské dynastie a na další staletí se hrad stal významnou oporou biskupského stolce. Původní románská stavba byla ve 14. století zejména za arcibiskupů Arnošta z Pardubic a Jana Očka z Vlašimi přestavěna v gotickém stylu a právě v této době vznikla i kaple, zasvěcená Maří Magdaléně a světcům Vítu, Václavovi, Vojtěchovi a Zikmundovi, jejíž výzdobu korunoval slavný Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, dnes uložený v Národní galerii. 

Během husitských válek se Roudnice stala opěrným bodem arcibiskupa Konráda z Vechty, čelila dvěma obléháním, ale odolala. Později se v jejím držení vystřídala řada významných šlechtických rodů, které někdejší hrad přizpůsobovaly svým potřebám, a v 17. století jej Lobkovicové nadobro přebudovali na barokní zámek. Z původní románské stavby tak jsou dnes k vidění pouze sklepy a část přízemí.

Hrady na hranici 

Do sporů o průběh česko-rakouské hranice vstoupil roku 1179 císař Fridrich I. Barbarossa, když přiřknul Vitorazsko a části dnešního Novobystřicka našemu jižnímu sousedovi. Území kolonizovali němečtí rolníci a nová správa země se mimo jiné měla opírat o kamenný hrad Markl – česky Pomezí – vybudovaný někdy na konci 12. století. 

Zřejmě jako jeho protiváha vznikl na druhé straně hranice mohutný Landštejn založený nejspíše králem Přemyslem Otakarem I. Zatímco rakouský hrad již ve 13. století zničil úmyslně založený požár, jeho českému protějšku se dařilo – jeho správci a později majitelé, páni z Landštejna, se ve středověku zařadili mezi přední šlechtické rody. Osudným se hradu stal až požár z roku 1771, který jej výrazně poničil, a jeho trosky začali místní rozebírat na stavební materiál. Po rozsáhlé rekonstrukci v druhé půli minulého století je impozantní hrad na hranicích Čech, Moravy a Rakouska opět přístupný veřejnosti.

Image

Čtěte také

Výlety do pohádky: 10 nejkrásnějších německých hradů a zámků

Když přišlo jaro 1915, mohli se muži v zákopech na západní frontě těšit, že konečně opět prohřejí zkřehlé kosti. Měli za sebou první zimu strávenou v poli a naděje na brzký konec koniktu se ztrácely v nedohlednu. V minulých měsících absolvovali mnohé beznadějné útoky proti opevněným pozicím nepřítele, zažili intenzivní bombardování, při kterém se kolem nich otřásala země. Nepochybně si většina z nich myslela, že hrůzy války už nemohou být horší. Pak ale přišel 22. duben a objevila se nová zbraň, snad ještě děsivější než ty předchozí, která nedala vojákům spát a jako strašák se nad lidstvem vznáší i dnes – otravný plyn.

Statistiky hovoří neúprosně a uvádějí tisíce mrtvých a desetitisíce raněných. Podívejme se ale na tento nový způsob zabíjení z jiné perspektivy – pohledem těch, kdo viděli kamarády umírat v hrozných mukách, zatímco jim samotných otravné látky leptaly kůži, oči, plíce.

Zelenožlutá premiéra

S různými slzotvornými či podobně účinkujícími látkami experimentovaly obě strany konfliktu už od prvních týdnů války, ale s minimálním účinkem. Například německé pokusy na východní frontě z počátku roku 1915 dopadly tak špatně, že o nich Rusové ani neinformovali své spojence. K prvnímu skutečně účinnému nasazení otravného plynu tak došlo 22. dubna téhož roku u belgických Yper. Toho dne v podvečer vypustili příslušníci vilémovského speciálního pluku chlór, který pak příznivý vítr zanesl nad dohodové zákopy. Tam naplno zasáhl vojáky francouzské 87. teritoriální a 45. koloniální divize. 

Svědkem historického momentu se stal anglický chemický specialista kapitán S. Aulda: „Kdo umí popsat pocity a stav barevných (koloniálních – pozn. red.) jednotek, které vidí, jak se ze zemského povrchu vynořil ohromný mrak zeleno žlutého plynu a zvolna se pohyboval s větrem, jak se pára přilepila k zemi, vnikala do každé díry a každého vyhloubení, a jak naplnila příkopy a jámy po granátech. Nejprve úžas, potom úlek! Poté, co je zahalilo čelo oblaku a začali kašlat a zápasit ve smrtelném strachu o vzduch, nastala panika. Kdo se ještě mohl pohybovat, utrhl se a utíkal, a většinou marně zkoušel uniknout oblaku, jenž ho pronásledoval.“

Když stačí jen kapička

V prvních měsících války použili chemické látky v boji Francouzi i Němci, ale s tak malým účinkem, že si toho nepřítel mnohdy ani nevšiml. Buď se jednalo o nasazení za špatných povětrnostních podmínek, nevhodný plyn či příliš malou koncentraci. Také po „premiéře u Yper“ docházelo k podobným událostem, ale muži v zákopech si na chemický útok dávali tentokrát velký pozor. Negativní vliv na morálku i bojeschopnost jednotky tak mívalo i malé množství otravné látky, která by obránce nemohla reálně ohrozit. 

Trefně to okomentoval český chemik, vědec a současně veterán z italské fronty Viktor Ettel: „Již slabá, neškodná koncentrace plynu budí v zasažené jednotce neklid, nutí k nasazení masky a tím se schopnost k boji značně snižuje. Neobvyklý účinek nové zbraně se odráží v celém chování napadeného, otřásá jeho sebedůvěrou, podlamuje jeho tělesnou i mravní odolnost.“

Shnilé hrušky

Americký vojenský polní chirurg Harvey Cushing se sice sám do přímého kontaktu s plynem nedostal, ale při své práci se musel často potýkat s jeho následky. V závěru války potkal v lazaretu mladého důstojníka a vyslechl si jeho vyprávění, které následně zapsal do vlastního deníku. V něm popsal nasazení takzvaného drtiče masek, který sice neměl na vojáky smrtící účinek, ale vyvolával kašel, dráždil je a muže nutil k sejmutí ochrany. Pokud nepřítel současně s tím nasadil i otravný plyn, zasažení bývali bezmocní. 

Mladý důstojník vzpomínal: „… všichni byli dost otřeseni z téměř neutuchající dělostřelecké palby, kdy se klasické silné výbušniny střídaly s nábojnicemi napuštěnými různými druhy plynu, takže mnozí muži, kteří pokračovali v boji, měli například popáleniny od toho hořčičného. Možná vůbec nejhorší však byl plyn, kterému říkali ‚shnilá hruška‘, protože po něm kýchali, ale hlavně často zvraceli do masek, takže je pak museli odhodit a vystavovat se velkému riziku. Tento bojový plyn zasáhl více méně každého nich a měli pak velký problém s mířením, protože vyvolával i velké slzení.“

Dalším, kdo pečoval o zasažené otravným plynem, byl major britské zdravotnické služby J. McNee. Zápis v jeho deníku dokládá, že v průběhu války si lékaři museli nechat „narůst hroší kůži“, aby se z hrůzných zážitků nezbláznili. Takto věcně zaznamenal příznaky pacienta zasaženého chemickou látkou: „Vystaven účinkům yperitu v ranních hodinách 28. července 1917. Přijat na obvaziště 29. července večer, trpěl prudkým zánětem spojivek, povrchovými popáleninami obličeje, krku a šourku. Postupně se projevily dýchací potíže a smrt nastala 100 hodin po zasažení plynem.“

Image

Čtěte také

Bojové plyny: Smrtící prostředky, které navždy změnily tvář Velké války

Astronomové přicházejí s dalším vzrušujícím objevem – podařilo se jim identifikovat nový objekt přilétající do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. Jde teprve o třetího známého mezihvězdného návštěvníka po slavných kometách ‘Oumuamua a 2I/Borisov. Nově objevený objekt nese označení 3I/ATLAS (C/2025 N1 ATLAS).

Co zatím o objektu víme? Objekt (prozatím klasifikován jako kometa) 3I/ATLAS byl poprvé zaznamenán 1. července 2025 pomocí systému ATLAS (Asteroid Terrestrial-impact Last Alert System) v Chile. Následná analýza starších snímků pomohla určit jeho dráhu. Aktuálně se nachází poblíž souhvězdí Hada a Střelce, jen kousek od galaktické roviny.

Jasnost 3I/ATLAS je bohužel velmi nízká a je tak viditelný jen teleskopy. Vesmírem se pohybuje rychlostí přibližně 60 km/s (téměř 220 000 km/h), což naznačuje, že nejde o objekt vázaný gravitací Slunce.

Mezihvězdný původ

Klíčovým parametrem, který potvrzuje mezihvězdný původ objektu, je tzv. excentricita dráhy – u tohoto tělesa se odhaduje na hodnotu kolem 6.0. Pro srovnání: objekty ve Sluneční soustavě mají obvykle excentricitu menší než 1.0 a obíhají tak Slunce po eliptické dráze. Excentricita vyšší než 1 znamená, že těleso jen prolétá a nikdy se nevrátí – přesně jako 3I/ATLAS.

Podle odhadů by objekt 3I/ATLAS mohl měřit zhruba 20 kilometrů, možná i víc. Podle vědců může být velmi starý – možná stejně starý jako naše Sluneční soustava, tedy přes 4,5 miliardy let.

A právě v tom spočívá jeho vědecká hodnota: podle vědců v sobě může nést informace z úplně jiného místa a času galaxie. Mohl vzniknout kolem jiné hvězdy, být vyvržen gravitační interakcí a trávit miliardy let osamoceným putováním mezi hvězdami – až nyní vstupuje do naší blízkosti.

Bohužel, stejně jako u předchozích mezihvězdných objektů, i 3I/ATLAS bude příliš rychlý, než aby ho bylo možné dohnat sondou. Po průletu kolem Slunce nabere směr ven ze Sluneční soustavy a ztratíme ho z dohledu. Až do té doby ale máme unikátní příležitost ho sledovat.

Lákavý cíl

Slunci nejblíže se 3I/ATLAS přiblíží letos 29. října – od naší mateřské hvězdy jej bude v tento den dělit zhruba 1,35 AU (200 milionů kilometrů) a na stejnou vzdálenost se o den později „přiblíží“ i k Zemi. Mnohem blíže se tento mezihvězdný návštěvník přiblíží k Marsu – 3. října projde pouhých 0,2 AU od rudé planety. Pokud budeme mít štěstí, mohly by jej zachytit sondy na oběžné dráze Marsu (např. Mars Reconnaissance Orbiter) jako objekt s jasností +11 mag.

Na rozdíl od doby, kdy jsme zachytili ‘Oumuamua (v podstatě až při jeho odletu), máme dnes k dispozici mnohem pokročilejší nástroje. Vesmírný dalekohled Jamese Webba vědcům umožní sledovat tepelné záření a spektrum objektu, což napoví mnohé o jeho složení. K poznání mezihvězdného návštěvníka by mohla přispět i nová Observatoř Very C. Rubinové – která jen při svém prvním spuštění objevila více než 2 000 nových asteroidů.

Image

Čtěte také

Observatoř Very Rubinové by mohla objevovat až 70 mezihvězdných objektů ročně

Čerstvý ananas obsahuje tzv. proteázy neboli enzymy štěpící bílkoviny. Nejznámější je bromelin, tvořený skupinou několika různých proteolytických enzymů a dalších látek. Při kousání se z ananasu uvolňuje šťáva plná zmíněných enzymů, jež se okamžitě „zaměří“ na bílkoviny přirozeně přítomné v ústní dutině. Naruší se tím tenká vrstva sliznice na jazyku, který je pak citlivější na působení ovocných kyselin.

Vše popsané může vést k podráždění, jemnému brnění, škrábání, či dokonce výskytu drobných boláků. Přesto nemusíte mít obavy, neboť nepříjemné pocity zase brzy zmizí.

Pokud vás čerstvý ananas dráždí příliš, můžete ho zkusit tepelně upravit, což účinky bromelinu vyruší. Enzymy štěpící bílkoviny lze přitom využít například při přípravě masa: Marináda s ananasem skvěle pronikne až hluboko do jeho struktur, tudíž bude mnohem křehčí, chutnější a lépe stravitelné. 

Image

Čtěte také

Na barvě záleží: Modrý odstín příborů či talířů zvyšuje pocit slanosti

V dnešní digitální době, kdy většina komunikace probíhá přes textové zprávy, hrají emotikony stále významnější roli. Nová studie publikovaná v časopise PLOS One ukazuje, že přítomnost emotikonů v textových zprávách může výrazně ovlivnit to, jak vnímáme svého partnera – a dokonce i to, jak jsme ve vztahu spokojení.

Autorkou studie je Eun Huh z Texaské univerzity v Austinu, která se rozhodla prozkoumat, jak emotikony ovlivňují mezilidské vztahy. Textovky jsou dnes běžnou formou komunikace napříč generacemi, a právě emotikony – ty malé digitální obrázky vyjadřující emoce, nálady či myšlenky – se staly nástrojem, který dodává zprávám emocionální rozměr.

Co studie zjistila?

Výzkumu se zúčastnilo 260 dospělých ve věku od 23 do 67 let. Účastníci si četli fiktivní konverzace, které se lišily pouze tím, zda obsahovaly emotikony, či nikoliv. Jejich úkolem bylo představit si, že jsou odesílatelem zpráv, a hodnotit reakce svého „partnera“.

Výsledek byl jednoznačný: lidé, kteří používali emotikony, byli vnímáni jako vstřícnější, pozornější a angažovanější. Tato vnímaná vstřícnost pak vedla k vyššímu pocitu blízkosti a spokojenosti ve vztahu.

Možná překvapivým zjištěním bylo, že nezáleží na druhu emotikonu – zda jde o klasické smajlíky nebo jiné symboly. Důležitá byla přítomnost emotikonu jako taková, která signalizuje, že si dáváme záležet, chceme být emocionálně přítomní a reagujeme více než jen mechanicky.

Význam pro mezilidské vztahy

Ačkoliv se jednalo o experiment s fiktivními scénáři a výzkum zachytil jen polovinu interakce (reakce jednoho partnera), výsledky dávají důležitý teoretický rámec: emotikony fungují jako signály emocionální angažovanosti. Pomáhají lidem cítit se blíž svým komunikačním partnerům – a to i v digitálním prostoru.

„Studie ukazuje, že emotikony mohou posílit spokojenost ve vztahu tím, že signalizují emocionální pozornost. Nezáleží tolik na tom, jaký emotikon použijete – hlavní je, že nějaký vůbec použijete,“ shrnuje Eun Huh.

Příště, až budete někomu psát zprávu, nezapomeňte přidat smajlíka – nejen pro efekt, ale jako malé digitální gesto, které může udělat velký rozdíl.

Image

Čtěte také

Kvůli neuváženému použití emoji zaplatil kanadský farmář přes milion korun

Neandertálci, často podceňovaní jako primitivní sběrači a lovci, ve skutečnosti velmi dobře rozuměli hodnotě potravy – především tuku, který je energeticky bohatý a mimořádně cenný v obdobích nedostatku.

Nový výzkum publikovaný v časopise Science Advances přináší důkazy o tom, že před 125 tisíci lety provozovali tito dávní příbuzní moderního člověka u jezera v dnešním středním Německu propracované „tukové dílny“, kde ze stovek zvířecích kostí vařením získávali kaloricky výživný kostní tuk.

Tuk jako cenný zdroj

Zatímco naši afričtí předci už dávno věděli, jak z kostí získat morek, neandertálci šli ještě dál. Archeologové z německého institutu MONREPOS a Leidenské univerzity objevili na lokalitě Neumark-Nord 2 tisíce rozdrcených kostních fragmentů velkých savců, jako byli jeleni, koně nebo zubři. Z těchto kostí – mnohdy již zbavených morku – pravděpodobně dlouhým vařením ve vodě získávali takzvaný kostní tuk, bohatý na energii.

Tato činnost podle vědců vyžadovala nejen značné množství surovin, ale i pečlivé plánování a organizaci. Kostní tuk se totiž vyplatí získávat pouze tehdy, pokud je k dispozici velké množství kostí – jinak by námaha s jejich sběrem, transportem a zpracováním byla neúměrná. Výzkumný tým proto předpokládá, že neandertálci shromažďovali a z různých částí krajiny do tukové „dílny“ přesouvali části těl ulovených zvířat, které si strategicky ukládali do zásoby.

„Tohle nebyla nahodilá činnost. Vidíme tu pečlivě plánovaný lov, selektivní zpracování na různých místech a efektivní využití zdrojů,“ vysvětluje hlavní autor studie Dr. Lutz Kindler.

Ekologičtí inženýři

Výjimečnost lokality Neumark-Nord spočívá v tom, že nejde jen o izolované naleziště, ale o dochovanou kulturní krajinu starou 125 tisíc let, v níž lze rozeznat různé typy aktivit na různých místech. Zatímco v jedné části krajiny se zpracovávala zvěř jako jeleni s minimálními zásahy, jinde docházelo k intenzivnímu porcování dnes již vyhynulých slonů Palaeoloxodon antiquus – kolosálních zvířat vážících až 13 tun – a právě na tukovém místě se systematicky získával tuk z kostí stovek zvířat.

Objevy z oblasti Neumark-Nord naznačují, že neandertálci si nejen dovedli efektivně obstarat potravu, ale byli schopni plánovat a využívat své okolí na vyšší úrovni, než jsme si dosud představovali. Množství zpracovaných zvířat – jen na jedné lokalitě nejméně 172 velkých savců v krátkém časovém období – svědčí o výrazném zásahu do místní fauny. A nejde o ojedinělý případ. Podobné stopy lidské činnosti vědci objevili i v dalších lokalitách v okolí, včetně pozůstatků po porážce desítek nosorožců a slonů.

„Pravděpodobně vidíme jen špičku ledovce, pokud jde o neandertálský vliv na tehdejší populaci velkých býložravců,“ komentuje rozsah nálezů profesor Wil Roebroeks z Leidenské univerzity.

Neandertálci se tak jeví jako mnohem schopnější, chytřejší a adaptabilnější hominidé, než jak byli tradičně líčeni. Zdaleka nešlo jen o lovce s kyjem – byli to ekologicky vnímaví stratégové, kteří si uměli připravit zásoby i na horší časy.

Image

Čtěte také

Kulinářské dovednosti neandertálců odhalují jejich inteligenci

V srpnu 1971 nechal v regionálních novinách otisknout inzerát, že hledá studenty mužského pohlaví, kteří by měli zájem se coby dobrovolníci zapojit do psychologického experimentu. Jako odměnu nabízel patnáct dolarů za den, což by dnes v přepočtu představovalo bezmála 3 200 korun. Z pětasedmdesáti přihlášených vybral čtyřiadvacet účastníků, které náhodně rozdělil do dvou stejně velkých skupin označených jako „vězni“ a „dozorci“. Následujících čtrnáct dnů měli strávit ve své nové roli.

S řetězem na kotníku

V suterénu budovy Stanfordovy psychologické fakulty zřídil Philip Zimbardo simulovanou věznici s neosvětlenými celami, každou vybavenou třemi lůžky. Dozorci dostali uniformy včetně obušku a zrcadlových slunečních brýlí, které přispěly k jejich anonymizaci, neboť zabránily očnímu kontaktu. Skupinu „vězňů“ mezitím čekalo nepříjemné překvapení, když je na ulici či přímo u nich doma zatkla opravdová policie a dostalo se jim zacházení jako se skutečnými zločinci: pouta na rukou, rekapitulace práv, sejmutí otisků prstů, zhotovení policejních portrétů a transport do „věznice“ v doprovodu kvílení sirén. Na místě pak vyfasovali nepohodlný oděv s řetězem na jednom kotníku a přidělené číslo.

Dozorci dostali pokyny, že trestance mají oslovovat právě pouze čísly, nikoliv jmény, a neměli by jim sice ubližovat fyzicky, tedy ani upírat jim vodu či jídlo, jinak však měli de facto „volnou ruku“ a mohli své pravomoce využít či zneužít prakticky podle libosti, a to včetně udělování trestů za neposlušnost podle vlastního uvážení. Navzdory tomu, že obě strany věděly, že se jedná pouze o experiment, průběh se brzy zvrtl do neočekávaných rozměrů a pokus musel být předčasně ukončen. Jeho účastníci se totiž v rozporu s očekáváním začali chovat naprosto nepředvídatelně, dozorci vykazovali nečekané projevy brutality a vězni se pod jejich nátlakem psychicky hroutili.

První odpadlík

Hned druhého dne v půl třetí ráno se menší skupina vězňů vzbouřila a dohlížitelé je zpacifikovali pomocí hasicích přístrojů. Již před tím začali vězně dělit na ty, kteří se chovají vhodně, a ty, kteří se vzpouzejí. Mezi oběma skupinami vězňů záhy začalo narůstat napětí umocněné kolujícími fámami o udavačství. Pouhých šestatřicet hodin po začátku se zhroutil první z účastníků, vězeň číslo 8612, a experiment musel opustit. Čtvrtého dne začal další z chovanců vykazovat známky úzkosti a rovněž předčasně odešel. Poté, co následujícího dne uspořádal „ředitel věznice“ – do jehož role sám sebe obsadil Philip Zimbardo – návštěvní den, kdy za vězni mohli přijít jejich příbuzní a strávit s nimi deset minut, začaly se množit kritické hlasy.

Návštěvu v simulovaných celách si nenechala ujít ani Zimbardova kolegyně, psycholožka Christina Maslachová, která byla podmínkami na místě údajně přímo zděšená. Ukázalo se, že dozorci zcela svévolně týrají své svěřence například tím, že je nutí nosit pytle přes hlavu, a právě na její přímluvu nakonec Zimbardo experiment ukončil už po šesti dnech. Mimochodem, o rok později se s Maslachovou oženil a měli spolu dvě děti. 

Etické otazníky

Vraťme se ale ke stanfordské věznici: Zimbardův hlavní závěr zněl, že brutální zločiny spáchané během extrémních podmínek, například za války, jsou dílem běžných lidí, nikoliv psychopatů, a může se k nim tedy uchýlit v podstatě kdokoliv. Jeho teorie se ovšem dočkala řady zpochybnění a dodnes není zcela jednoznačné, jak s výsledky ojedinělé studie nakládat.

Sám Zimbardo se navíc stal terčem nesčetné kritiky kvůli etickým otazníkům, které nad jeho pokusem visí. Jeden z hlavních sporných bodů spočívá v tom, že ve své roli ředitele věznice údajně dozorce přímo ponoukal k tomu, aby vězně ponižovali a týrali. V neposlední řadě pak není zřejmé, zda lze Zimbardovy závěry považovat za relevantní vzhledem k tomu, že se experimentu zúčastnil příliš malý počet studentů.

Mimořádně plodný autor

V roce 1971, kdy se Stanfordský vězeňský experiment odehrál, byl tehdy pětatřicetiletý Zimbardo již třetím rokem profesorem na téže univerzitě, měl za sebou však působení na několika dalších veřejných vysokých školách ve Spojených státech. Ke studiu psychologie jej přivedly mimo jiné nepříjemné zkušenosti z dětství: Narodil se sice v New Yorku, ale jeho předkové pocházeli ze Sicílie a coby potomek emigrantů si nesčetněkrát vyslechl posměšky. Ve zvídavém chlapci to odstartovalo zájem o lidské chování.

Během své kariéry se pak stal jedním z nejvýznamnějších specialistů na dané téma – zajímal se nejen o zmíněné „zlo“ v nás, ale i o otázky jako hrdinství, vnímání časové perspektivy, kognitivní disonance, kultů, deindividuace nebo plachosti. Dizertační práci napsal na téma změny postojů a chování vyvolané přesvědčováním. Později se zaměřil na otázku sekt a toho, co přiměje člověka, aby se rozhodl stát se jejím členem. Celkem je Zimbardo autorem více než pěti set odborných článků a publikací, knih a dalších textů.

Jsme dobrá jablka

V roce 2004 otřásl nejen Spojenými státy skandál, když televizní stanice CBS News uveřejnila fotografie týraných iráckých zajatců ve věznici Abú Ghraíb, kterou řídila americká armáda. Mučení a zneužívání vězňů, tentokrát zcela reálné, nápadně připomnělo události v simulované věznici na Stanfordské univerzitě. Zimbardo v reakci na to publikoval knihu Luciferův efekt, kde se pokusil vědecky popsat mlhavou hranici mezi dobrem a zlem, potažmo objasnit okolnosti schopné vyvolat v člověku změnu od jednoho pólu ke druhému, podobně jako když Boží anděl Lucifer změnil svou tvář a přeměnil se v Satana.

Co vede obyčejného člověka k páchání nemorálních činů? Podle Zimbarda nelze lidi definovat jako dobré nebo zlé, protože máme schopnost jednat oběma způsoby, zejména podle situace. Známá je jeho metafora, v níž přirovnává lidi k jablkům zrajícím ve shnilém sudu. Jestliže se některé z nich zkazí, společnost má tendenci nálepkovat ho jako špatné. Ve skutečnosti jsou na vině vnější podmínky, tedy shnilé dřevo sudu. 

„Domnívám se, že všichni začínáme jako dobrá jablka. Záleží na tom, kde a jak jako děti vyrosteme, jestli se z nás stanou špatná jablka v momentě, kdy se ocitneme v nějaké nepříjemné situaci,“ tvrdí Zimbardo. „Dobří lidé mohou být svedeni k tomu, aby se chovali zle. Mohou být také přivedeni k iracionálnímu, hloupému, sebedestruktivnímu, antisociálnímu a bezmyšlenkovitému jednání, když se ocitnou v situacích, které ovlivňují lidskou povahu způsobem zpochybňujícím náš smysl pro stabilitu a konzistenci individuální osobnosti, charakteru a morálky,“ vysvětluje.

Image

Čtěte také

Experimenty s lidskou myslí: Co odhalily kontroverzní pokusy na lidech?

O pověsti popisující příchod Čechů do naší země jsme už několikrát psali. Pod vedením praotce Čecha se pak měl jeho lid usadit ve zdejší kotlině, a než potom přišly na řadu známé a důležité pasáže o Libuši a Přemyslovi, vstoupil do děje ještě jeden muž, jehož úloha v pověsti zůstává trochu záhadnou. 

Kronikář Kosmas o něm píše toto: „Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli dává mužům.“ 

Proč se dochoval? 

Jinak o Krokovi nevíme nic a ani pozdější kronikáři nic konkrétního nepřidávají. Je ovšem zajímavé, že tento muž neměl být ještě knížetem ani náčelníkem Čechům, ale pouze jakýmsi sjednocujícím soudcem a uznávanou autoritou. Jeho hlavní role pak spočívala v tom, že dal Čechům své tři dcery Kazi, Tetu a Libuši. Proč je však z hlediska tvorby pověsti nemohl mít už bájný zakladatel praotec Čech, který byl přece podobnou autoritou? Proč Kosmas do pověsti vkládal ještě další postavu Kroka? Není důvod, aby si ho vymýšlel – zřejmě ho znal ze staré ústní tradice. Ale čím mohl být tak významný, že se tam vůbec dostal a udržel? 

Samozřejmě se mohlo jednat o nějakého významného „domácího“ soudce z raných dob, jehož sláva překlenula tolik staletí. Ale v mytické době se něco takového nestává, pokud daný člověk nemá za sebou nějaký skutečně významný čin, o němž by existovalo zajímavé vyprávění. Ostatně i jeho tři dcery a oráč Přemysl jsou spíše obrazem nějakých prastarých božstev než reálné postavy. 

V poslední době se však objevila ještě jedna teorie pokoušející se objasnit Krokův původ, kterou publikoval historik Petr Charvát, jenž se primárně zabývá starověkými orientálními dějinami. Nicméně v rámci tohoto tématu ho zajímá právě tvoření etnik a národů, takže během své práce shromáždil i četné informace týkající se i nejstarších českých dějin. Tak objevil možnou překvapivou souvislost Kroka s římskou armádou a vznikající barbarskou aristokracií – tedy kmenových náčelníků v římských službách.

Velitel palácové gardy 

V pramenech máme doloženého jistého římského důstojníka jménem Crocus, což byl kdysi panovník germánského kmene Alamanů. Šlo o současníka císaře Konstantina Velikého (vládl 306–337). Crocus byl dokonce svědkem toho, když se Konstantin při výpravě do Británie prohlásil roku 306 císařem po smrti svého otce. Říká se, že možná právě Crocus tuto událost nastrojil jako politickou manipulaci, jelikož sloužil jako velitel palácové jednotky (gardy) u předchozího zemřelého císaře. Možná už tušíte, že Petr Charvát spojil tohoto Croca právě se známým vévodou Krokem. Z Kosmova popisu Kroka se ovšem vytratila role římské armády a zůstal tam jen vévoda jako otec Libuše a tím i předek Přemyslovců, což naznačuje jeho důležitost. 

Je také otázka, jakou roli by v tomto případě měl Crocus v našich končinách sehrát. Petr Charvát nám odpověď nenabízí a my se můžeme jen domýšlet. Mohl snad navštívit naše kraje s vojenským sborem Alamanů (toho času v římských službách), nějakou dobu tady pobýt, rozsoudit svou autoritou nějaké spory, možná i pojmout nějakou zdejší manželku a zplodit nějakou dceru? To už je hodně odvážná úvaha. Navíc v jeho době tu ještě Slované ani zdaleka nesídlili, tak jak by se mohla pověst dochovat?

Samozřejmě může jít pouze o prolnutí s nějakou alamanskou tradicí, což je nejpravděpodobnější, protože právě Alamanům Crocus ve skutečnosti opravdu vládl. Celá konstrukce je sice těžko dokazatelná, ale zajímavá. Můžeme o ní však uvažovat pouze jako o příkladu možného vývoje. Dokazovala by prolnutí českého slovanského prostředí s germánským i římským, tedy jakýsi multietnický původ Čechů.

Image

Čtěte také

O pozadí českých bájí a pověstí: Rozhovor s historikem Petrem Charvátem