Hannón či Hanno, jak zní latinský přepis jeho jména, byl občas označován také jako Hanno Mořeplavec. Žil někdy v 6.–5. století př. n. l. Přesněji to nevíme, ostatně zprávy o něm máme až zprostředkované z pozdější doby. Navíc v Kartágu, odkud pocházel, neměli zrovna fantazii na jména a různých Hanibalů, Himilků, Magonů a Hannónů se v jejich dějinách vyskytovalo víc než dost. 

Kolonizační plavba 

Hanno pravděpodobně pocházel z jedné z nejbohatších a nejvlivnějších kartaginských rodin, nazývané většinou jako Magonovci. Asi kolem roku 480 př. n. l. (operuje se i s daty mladšími nebo staršími) byl vyslán z Kartága s 60 loděmi a údajně 30 000 lidmi, aby obnovil zaniklé osady Kartaginců na pobřeží dnešního Maroka. Dost možná tedy šlo o kolonizační výpravu, kterých různé národy té doby – vedle Kartaginců i Řekové a možná též jejich spojenci Etruskové – prováděly více. Měly mnoho důvodů, proč se k nim uchylovaly, tím nejdůležitějším bylo přelidnění, nedostatek půdy či dřeva a dalších surovin. 

Kartaginská flotila směřovala z Kartága nejprve k západu. Proplula Gibraltarským průlivem, tehdy označovaným jako Herkulovy sloupy, a dále podél pobřeží Maroka k jihozápadu. Zde Hanno Mořeplavec zřejmě založil či obnovil některá města na pobřeží. 

Jejich přesná lokalizace zůstává záhadou, i když přímo neodporuje archeologickým nálezům. Těžko třeba zjistit, kde se nacházela kolonie Thymiaterion alias Dům kadidla, jenž prý Kartaginec založil asi dva dny plavby za Gibraltarským průlivem. Chytřejší nejsme ani u dalších názvů měst, jako jsou Gytte, Arambys, Melitta či Akra. Jedním z těchto sídel byla nejspíše dnešní As-Sawíra (také Essaouira či Mogador) v Maroku, kde údajně fungovala dílna na získávání vzácných barev z mořských plžů. 

Hannovi to ale nestačilo. Snad kvůli hledání zdrojů zlata pokračoval ve výzkumu západoafrického pobřeží. Expedice se dostala k jakési velké řece, jíž říkali Lixus a nad níž žili černoši Aethiopové. Břeh se prý v jednom místě začal stáčet k východu, k ostrůvku Hannem označovanému jako Kerné, a pak zase k jihu. Cesta vedla k řekám plným hrochů a krokodýlů i mezi nepřátelské domorodce v zalesněné krajině. Velké problémy pak Hannovi a jeho mužům způsobil žár z hory zvané Vůz bohů. Z té měl šlehat oheň k nebesům a ohnivé proudy téct do moře. 

Kam se mořeplavec dostal? 

Do jakých míst kartaginský mořeplavec doplul, je otázkou. Na rozdíl od mnohem mladších portugalských plaveb, které za sebou zanechávaly kamenné sloupy zvané padrão, po Hannově výpravě žádné stopy nezůstaly. Velkou řekou plnou hrochů byl nejspíše Senegal. A pokud připustíme, že Vůz bohů byla činná sopka, musíme po africkém pobřeží cestovat mnohem dál. Nejbližší takovou lokalitou je až 4 070 m n. m. vysoká Kamerunská hora, která se nachází hodně daleko od marockého pobřeží. K verzi, že Hanno dorazil až do končin dnešního Kamerunu, se přikláněl například český historik a znalec dávné geografie Bohuslav Horák. Mnozí odborníci se ale domnívají, že se mořeplavec dostal jen do dnešní Guineje nebo ještě spíše Sierry Leone, jejímž břehům také vévodí vysoké pohoří (nejvyšší bod Picket Hill měří 888 m n. m.). 

Možná, že pozdější redaktoři textu zprávu o hoře snad i úmyslně smíchali s jinou informací, aby se nedostala do rukou někomu nepovolanému. Hanno mohl popisovat explozi sopky třeba na Kanárských ostrovech, které jsou vulkanicky aktivní a nejsou tak daleko od míst, kde se kartaginský plavec nejspíš pohyboval. Jiní badatelé navíc tvrdí, že by dobrodruh měl stejně jako skoro 2 000 let po něm Portugalci téměř nepřekonatelné obtíže při plavbě proti silnému Kanárskému proudu u západoafrického pobřeží, a proto by se o moc dál než k Maroku nedostal. 

Setkání s gorilami 

Mořeplavci se během výpravy měli na neznámém ostrově potkat s lesními lidmi, které nazývali gorilami (toto slovo se objevuje v pozdějším řeckém překladu, zatímco slavný římský přírodovědec Plinius tvory označoval jako Gorgady). Na ostrově prý Kartaginci zkusili několik z nich zajmout, ale nechytili žádného samce, jen tři samice, a i ty museli pro jejich zuřivost zabít. Pak je stáhli z kůže a ji jako trofej přivezli do Kartága, kde podle Plinia byly vystavovány až do zničení města Římany v roce 146 př. n. l. 

Jestli šlo skutečně o gorily, nevíme – existence tohoto zvířete totiž nebyla Evropanům známa až do roku 1847, kdy ji popsal americký misionář v Libérii Thomas Staughton Savage a použil pro pojmenování druhu Hannův název. Ani on gorilu neviděl, měl v ruce jen její lebku. Živého tvora se podařilo spatřit až asi deset let poté jinému americkému cestovateli Paulu de Chaillu v dnešním Gabonu. Výskyt goril některým badatelům slouží jako vodítko k popisu, kam Hanno doplul, záhadným ostrovem by mohlo být Bioko v Guinejském zálivu. Jenomže byly to vážně gorily v dnešním slova smyslu, s nimiž se vážený Kartaginec setkal? 

Zasvěcená cesta krále 

Hannovy lodě se údajně vrátily do Kartága poté, co došly posádce potraviny. Zde velitel sepsal o své plavbě zprávu, která byla vyryta do měděné desky a uložena v chrámu boha Melkarta či Baala (Řeky později ztotožňovaného s Kronem). Originál sdělení se ovšem stejně jako celé město nezachoval. Text zvaný periplús byl ale opsán a zřejmě záhy přeložen do řečtiny. Mimochodem Hanno, pokud šlo skutečně o něj, se pak stal i vládcem Kartága a až do své smrti asi mezi lety 450–440 př. n. l. vynikajícím způsobem pečoval o město i jím ovládaná území.

V novověku si Hannova popisu cesty, který nebyl nijak dlouhý a vytištěný by se dnes vešel na papír formátu A4, všimli renesanční učenci. Prvně byl tiskem vydán roku 1533 v Basileji humanistou českého původu, pražským rodákem Zikmundem Hrubým z Jelení (1497–1551). Celý název zprávy přeložený do češtiny zní: „Cesta Hannona, krále Kartáginců, do libyjských zemí za Héraklovými sloupy, kterou zasvětil v Kronově chrámu.“ 

Zejména v 19. století se dokumentu věnovala celá řada vědců, střídavě obhajujících a zatracujících různé výklady této asi 2 500 let staré relace. Kdo z nich měl pravdu, ale rozsoudíme už jen těžko.

Image

Čtěte také

Jak Angličané (ne)objevili Austrálii: Slavného Brita předběhl holandský kapitán

Vědci z belgické Univerzity v Gentu ve spolupráci s odborníky na forenzní rekonstrukci odhalili tvář ženy z doby kamenné, která žila přibližně před 10 500 lety. Díky analýze její DNA víme nejen to, jak mohla vypadat, ale také to, že lidé tehdejší Evropy měli rozmanitější vzhled, než jsme si dosud mysleli.

Neobvyklý nález v jeskyni Margaux

Ostatky ženy byly objeveny již v roce 1988 při archeologických vykopávkách v jeskyni Margaux poblíž města Dinant v Belgii. Zvláštností tohoto nálezu bylo, že žena nebyla pohřbena sama – do hrobu byla uložena spolu s dalšími osmi ženami, což je v kontextu mezolitických (střední doba kamenná) pohřbů velmi neobvyklé. Většina tehdejších hrobů obsahuje muže, ženy i děti dohromady. Teprve nyní, s moderními metodami analýzy DNA, mohli vědci získat nové informace o této ženě a vytvořit její vědecky podloženou podobu.

Na rekonstrukci obličeje spolupracoval výzkumný tým s umělci z ateliéru Kennis & Kennis Reconstructions. Žena měla podle analýzy DNA tmavé vlasy, modré oči, a přestože měla poměrně tmavou pleť, byla světlejší než například známý Muž z Cheddaru, jehož ostatky byly v roce 1903 objeveny v anglickém Somersetu. Právě tento detail vědce zaujal.

Podle hlavní genetičky projektu Maïté Rivollat je právě jemný rozdíl v odstínu pleti důležitým zjištěním: „Doposud jsme předpokládali, že výskyt fenotypových znaků, jako je barva pleti, byl u evropských lovců a sběračů poměrně jednotný. Nyní víme, že rozmanitost byla větší, než jsme si mysleli.“

Co víme o jejím životě?

Žena podle genetických dat zemřela ve věku mezi 35 a 60 lety. Patřila ke komunitě lovců a sběračů, kteří žili v oblasti údolí řeky Mázy a pravděpodobně se pohybovali mezi různými lokalitami podle dostupnosti potravy – v okolí jeskyně byly nalezeny zbytky zvířat, ryb a kamenné nástroje. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o nomády.

Přesto se zdá, že i tito kočovní lidé měli svá „oblíbená místa“ – jeskyně Margaux byla totiž používána jako pohřebiště po celé generace. Podle vědců to znamená, že se sem opakovaně vraceli, možná z náboženských nebo symbolických důvodů.

Zevrubný průzkum nalezených kostí ukázal, že některá těla byla pokryta červeným okrem – což je znak rituálního nebo symbolického chování. Ostatky byly navíc přikryty kamínky. Na lebce jedné z žen badatelé objevili řezné stopy, které zřejmě vznikly až po smrti. Podle vědců může jít o doklad posmrtného rituálu, případně posmrtného násilí.

Image

Čtěte také

Tvář z pravěku: Vědci rekonstruovali podobu Ženy ze Zlatého koně

Poloostrov Valdés představuje geologický div, po miliony let formovaný přírodními procesy. Vyčnívá do Atlantského oceánu spojený s pevninou úzkou šíjí, takže vzniká jedinečná krajina s drsnými útesy, písčitými plážemi, solnými pláněmi a plochami stepí. Suché podnebí, s prudkými větry a minimálními srážkami, utváří ekosystém přizpůsobený drsným podmínkám. Ve vnitrozemí převládá patagonská step charakteristická nízkými keři, trávami a odolnými rostlinami jako chuquiraga, které poskytují potravu i úkryt suchozemským druhům. Okolní vody pak podporují prosperující potravní řetězec, jenž přitahuje některé z nejvíc ikonických mořských savců.

Živá laboratoř

Každý rok od června do prosince na místo migrují stovky velryb jižních, aby se pářily. Jejich akrobatické skoky a zvědavé interakce s loděmi znamenají pro milovníky podvodního světa vrchol sezony. Populace se zotavuje po ukončení komerčního lovu, přičemž Valdés hostí jednu z největších koncentrací uvedeného druhu na světě. 

Místní kosatky zas prosluly jedinečnou loveckou technikou, známou jako „úmyslné vyplavení“. V Punta Norte se nechávají vlnami vyhodit na břeh, aby uchvátily mláďata lachtanů, přičemž jde o chování pozorované výhradně v dané lokalitě. Dramatický spektákl se obvykle odehrává od února do dubna a podtrhuje roli poloostrova jako živé laboratoře pro studium chování zvířat.

Nejen velryby

Početní jsou zde také tučňáci magellanští a totéž platí i pro lachtany či tuleně sloní, kteří se shromažďují na místních plážích a vytvářejí hlučné kolonie. Obzvlášť poslední zmínění jsou pozoruhodní svou velikostí a dramatickým „potápěcím“ chováním v období páření. Popsané druhy plní v mořském ekosystému klíčovou úlohu, neboť se stávají kořistí kosatek a mrchožroutů.

Domorodci lokalitu obývali po tisíce let a zanechali za sebou archeologické stopy včetně kamenných nástrojů a skalních maleb. Tito nomádští lovci-sběrači spoléhali na lamy guanako coby zdroj obživy a přizpůsobili se drsnému prostředí. První Evropané na místo dorazili v 16. století, kdy mořeplavci jako Fernão de Magalhães mapovali jihoamerické pobřeží. Dnes poloostrov nese jméno Antonia Valdése, španělského ministra námořnictví z konce 18. století.

Image

Čtěte také

Pod křídly kondorů: Divukrásná pohádka ekvádorského parku Sangay

Nunavik představuje území kanadské provincie Québec. Zahrnuje severozápadní část Labradorského poloostrova a přilehlé ostrovy. Panuje zde velmi drsné polární podnebí a krajinu tvoří převážně tundra s věčně zmrzlou půdou. Nedávný výzkum týmu kanadských a francouzských vědců potvrdil, že právě v Nunaviku se nacházejí nejstarší známé pozemské horniny. 

Jonathan O’Neil z Ottawské univerzity a jeho tým ověřili, že stáří vzorků hornin, odebraných v roce 2017 poblíž Inukjuaku v Nunaviku, je 4,16 miliardy let. Podrobnosti vědci uveřejnili ve vědeckém časopisu Science.

Nejstarší kameny na světě

Jde o horniny, které pocházejí z takzvaného zelenokamového pásu (Nuvvuagittuq Greenstone Belt) na východním pobřeží Hudsonova zálivu. O tom, že by Nuvvuagittuq mohl ukrývat mimořádně staré horniny, se spekulovalo už delší dobu. Geologové ale dosud neměli jistotu, zda izotopová data odráží skutečný věk hornin, nebo zda jde o výsledek pozdějšího geologického promíchání. Nová studie nyní přináší dosud nejpřesvědčivější důkazy.

Klíčem při určení stáří hornin byla metagabrové intruze – staré horniny, které prorážejí ještě starší čedičové vrstvy v pásu Nuvvuagittuq. Tyto geologické vztahy umožnily vědcům určit minimální stáří čedičů pomocí kombinace U-Pb (uran-olovo) datování a samarium-neodymové izotopové analýzy.

Ve všech vzorcích, napříč různými lokalitami i složením, vykazovaly Sm-Nd analýzy konzistentní stáří 4,16 miliardy let. To je podle autorů silný důkaz, že se jedná o skutečné krystalizované horniny a nikoli o produkt pozdějších přeměn.

Proč na tom záleží?

Pokud jsou závěry studie správné, znamená to, že v Nuvvuagittuqském pásu přežily fragmenty původní zemské kůry, která vznikla krátce po zformování planety. Jak zdůrazňuje Dr. Jonathan O’Neil jde o výjimečné okno do časů, kdy se formovaly první kontinenty – a kdy se možná objevily první známky života.

Objev z Nuvvuagittuq tak není jen geologickou senzací, ale i novou nadějí pro pochopení rané evoluce Země. Může pomoci odpovědět na otázky, jako například jak vznikaly první kontinenty, jaké prostředí panovalo na mladé Zemi a jaké podmínky mohly vést ke vzniku života.

Image

Čtěte také

Nejstarší známý ledovec na Zemi se objevil před 2,9 miliardami let

Exoplaneta s označením TOI-4465 b, vzdálená asi 400 světelných let od Země, byla poprvé zaznamenána kosmickým teleskopem TESS pomocí tranzitní metody, při níž vědci měří pokles jasnosti hvězdy, přes jejíž kotouč exoplaneta prochází. 

Pro potvrzení existence planety je ale zapotřebí opakovaného pozorování. TOI-4465 b ale obíhá svou hvězdu jen jednou za 102 dní – tedy asi třikrát do roka. A i když tranzit trvá přibližně 12 hodin, najít během té doby dostatek tmy, vyhovujícího počasí a volné kapacity dalekohledu není úplně snadné.

„Pozorovací okna jsou extrémně omezená. Počasí, dostupnost dalekohledů a nutnost nepřetržitého sledování to celé ještě komplikují,“ vysvětluje Zahra Essacková, hlavní autorka studie publikované v The Astronomical Journal.

Když pomáhají amatéři

Aby tuto výzvu vědci zvládli, zahájili koordinovanou mezinárodní kampaň, do které se zapojilo 24 občanských vědců z deseti zemí světa. Tito amatérští astronomové využili vlastní dalekohledy, aby pomohli zachytit vzácný tranzit, a právě jejich data se ukázala jako klíčová pro potvrzení existence planety.

Pozorování amatérských astronomů a studentů doplnila měření z profesionálních observatoří. Výsledkem bylo nejen potvrzení planety TOI-4465 b, ale i ukázka toho, jak může spolupráce mezi vědci a veřejností posouvat hranice poznání.

Co víme o nové exoplanetě?

TOI-4465 b je plynný obr, zhruba o čtvrtinu větší, téměř šestkrát hmotnější a třikrát hustší než Jupiter. Kolem své mateřské hvězdy se pohybuje po mírně eliptické oběžné dráze a teplota ve svrchních vrstvách jeho atmosféry se podle vědců pohybuje mezi 375 až 478 Kelviny (102 až 205 °C).

Patří k vzácným typům planet: je velká, hmotná, relativně chladná a obíhá svou hvězdu s delším intervalem – na rozdíl od tzv. horkých Jupiterů, kteří krouží těsně u svých hvězd. 

Podle Zahry Essackové je TOI-4465 b ideálním kandidátem pro budoucí atmosférické studie, například pomocí dalekohledu Jamese Webba. Díky své velikosti, hmotnosti a teplotě patří mezi nejzajímavější exoplanety pro spektrální pozorování – tedy pro zkoumání složení atmosféry a chemických procesů.

Image

Čtěte také

Amatérští vědci objevili s pomocí umělé inteligence 30 tisíc prstencových galaxií

Život konstruktéra, fyzika a matematika Denise Papina (1647–1712) a další vynálezy, v jejichž kontextu vznikl i ten nejznámější, tvoří velmi pozoruhodný příběh. Jeho konec však příliš šťastný není. 

Od medicíny k mechanice 

Papin se narodil 22. srpna 1647 na rodinném statku nedaleko francouzského města Chitenay u Blois. Jeho otec i strýc byli lékaři a původně se tímto směrem vydal i mladý Denis. Studia medicíny na univerzitě v Angers dokončil v roce 1669 a po nějaký čas se věnoval praxi, nicméně více než léčení pacientů jej lákaly přírodní vědy, a zejména fyzika, potažmo mechanika. Brzy se proto vydal do Paříže, kde roku 1672 získal místo asistenta v laboratoři nizozemského matematika, fyzika a astronoma Christiaana Huygense (1629–1695), který do hlavního města Francie přišel na pozvání Ludvíka XIV. a tehdejšího ministra financí Jeana-Baptisty Colberta, aby se stal jedním ze zakládajících členů francouzské Královské akademie věd. Krátce po příchodu do Paříže do ní vstoupil i Papin. 

V novém působišti se mladý badatel věnoval hlavně experimentální práci a usiloval například o zdokonalení vývěvy, zařízení, jež slouží k odčerpávání vzduchu z uzavřeného prostoru a vytvoření vakua. S Huygensem pak spolupracoval na výrobě prvního výbušného pístového stroje, který byl poháněn střelným prachem. Huygens již tehdy prohlašoval, že nové stroje by mohly v mnoha ohledech nahradit sílu člověka i zvířat, kupříkladu při zvedání těžkých kamenů, mletí obilí či výrobě fontán, a dokonce snad i k pohonu dopravních prostředků. 

Důležitou událostí pro Papina bylo, že ve stejné době se k Huygensovi připojil německý matematik a filozof Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716), který s oběma muži spolupracoval a s Papinem byl v pravidelném kontaktu víceméně do konce života. V Paříži ale Papin dlouho nepobyl. Začal pociťovat, že kvůli jeho protestantské víře (byl hugenot) pro něj není zcela bezpečná a v roce 1675 odešel do Londýna. 

Změkčování kostí 

Záhy po příjezdu do srdce Spojeného království získal místo v laboratoři slavného irského přírodovědce a vynálezce Roberta Boyla (1627–1691) a stal se pro něj vítaným pomocníkem, neboť Boyle v té době usiloval o další zdokonalení vývěvy a jen málokdo s ní měl takovou zkušenost jako Papin. Při práci v Boylově laboratoři měl, co se týče přípravy a provádění různých experimentů, na rozdíl od dalších asistentů, poměrně volnou ruku a věnoval se zde v zásadě podobným pokusům jako v Paříži, ovšem krom střelného prachu si začal zahrávat s vodou, lépe řečeno s párou. To nakonec vedlo k jeho nejslavnějšímu vynálezu, již zmíněnému tlakovému hrnci, jehož prototyp předvedl v roce 1679 na setkání britské Královské společnosti (ustavené v roce 1660, tedy šest let před tou francouzskou).

Popis přístroje zveřejnil o dva roky později ve spisu A New Digester Or Engine for Softening Bones (Nový digestor či přístroj pro změkčování kostí). Nevábný název souzní s Papinovým cílem, totiž, jak napsal Huygensovi, pomoci chudým a zpřístupnit coby zdroj živin i takové živočišné produkty, které jsou jinak jen obtížně zpracovatelné. 

Přístroj fungoval tak, že do válce se spolu s trochou vody vložily kosti, tuhé maso a podobně, načež se nádoba neprodyšně uzavřela, umístila nad oheň a nechala zahřívat. Další práci už udělal vzniklý tlak a pára, přičemž s vyšším tlakem roste i teplota varu, což proces vaření navíc urychluje. 

První pokusy nicméně ukázaly, že vzhledem k vysokému riziku výbuchu by se z přípravy pokrmu mohl stát hazard se zdravím. Papin proto hrnec doplnil o jednu malou, leč významnou drobnost – pojistný ventil. Ten sestával z pístu a závaží, přičemž závaží bylo tak velké, aby při dosažení určitého tlaku došlo k povolení ventilu a úniku páry. Hmotnost závaží pak ventil vrátila do původní polohy. Bylo tak možné relativně snadno a bezpečně regulovat tlak uvnitř přístroje (čím těžší je závaží, tím vyššího tlaku lze ve válci dosáhnout). 

Papinův hrnec následně otestovala i sama Královská společnost, jak poznamenává přírodovědec John Evelyn (1620–1706). Ve svém Deníku, který vyšel několikrát tiskem, napsal k datu 5. dubna 1682 následující poznámku: „Dnes večer jsem se s několika členy Královské společnosti vypravil na večeři, která byla kompletně připravena v digestoru monsieur Papina, díky kterému byly nejtvrdší hovězí kosti i skopové jemné jako sýr; a želatina získaná z hovězích kostí byla nejčistší a nejchutnější, jakou jsem kdy viděl či chutnal. Bez jakýchkoli zábran jsme jedli rybí kosti, ale nic nepřekonalo holuby, kteří chutnali, jako by byli zapečení v koláči. Tato filosofická večeře byla velmi zábavná a nesmírně potěšující pro celou společnost.“ 

Z místa na místo 

Členem Královské společnosti se nakonec stal i sám Papin, a to pravděpodobně v roce 1680. Třebaže oficiální záznam o tom neexistuje, na základě dalších informací o jeho členství v nejslavnější učené společnosti světa není pochyb. Již o rok dříve jej instituce zaměstnala coby pomocníka britského polyhistora Roberta Hooka (1635 až 1703), přičemž dle některých pramenů měl na starosti, leč za snížený plat, pozici kurátora experimentů, kterou od roku 1662 zastával právě Hooke. Náplní této práce bylo provádění různých pokusů na pravidelných setkáních společnosti. 

Papin ale v Londýně nebyl úplně spokojený, a zřejmě i proto souhlasil v roce 1681 s nabídkou, aby odcestoval do Benátek a přijal místo ve zdejší, nedávno založené vědecké společnosti. V Benátkách zůstal tři roky. Poté se vrátil do Londýna a nastoupil zpět na svou dřívější pozici v Královské společnosti. 

V roce 1685 zrušil Ludvík XIV. Edikt nantský, který francouzským protestantům zaručoval stejná práva jako katolíkům, a Papin tak tušil, že do Francie se již zřejmě nevrátí. V Anglii přesto nezůstal a v roce 1687 přijal místo profesora matematiky na Marburské univerzitě v Hesensku, které zastával dalších devět let. A z Hesenska neodešel ani pak, pouze se přestěhoval do několik desítek kilometrů vzdáleného Kasselu. 

Roku 1690 zveřejnil slavný článek, v němž popsal pokusy, které jej zaměstnávaly posledních několik let. Víceméně dále rozpracovával podobné problémy, s nimiž se potýkali s Huygensem a Leibnizem v sedmdesátých letech v Paříži, nyní ovšem navrhoval, aby se ve válci využívala namísto střelného prachu voda. Díky tomu je totiž možné vytvořit mnohem dokonalejší vakuum. Papinovým cílem bylo vyvinout zařízení, které by dokázalo odčerpávat vodu ze zaplavených dolů, a v publikaci vylíčil aparát, který lze považovat za první atmosférický parní stroj. 

V následujících patnácti letech, i s pomocí rad získaných během čilé korespondence s Leibnizem, svůj stroj nadále zdokonaloval a začal uvažovat také o možnostech, jak jej využít k rozličným funkcím, například coby pohonu pro lodě. To dokonce zkoušel realizovat. Dosažené výsledky shrnul roku 1707 ve francouzsky psaném pojednání Nouvelle manière pour lever l’eau par la force du feu (Nový způsob čerpání vody s využitím síly ohně), nicméně stroj, který v něm popsal, byl podobný parnímu čerpadlu. To si už v roce 1698 nechal patentovat britský vynálezce Thomas Savery, jenž z Papinových objevů nepochybně vycházel. Savery později spolupracoval s Thomasem Newcomenem, který v roce 1712 navrhl vylepšený atmosférický parní stroj. Z těchto vynálezů pak vycházel James Watt (1736–1819), parní stroj zdokonalil a umožnil jeho masivnější použití. 

Strasti posledních let 

V roce 1707 se Papin vrátil do Londýna a doufal, že získá zpět své kurátorské místo v Královské společnosti, které v té době předsedal Isaac Newton (1643 až 1727), leč neuspěl. Stejně tak se dostalo chladného přijetí referátům, v nichž společnosti představoval své nejnovější vynálezy. Předložil třeba návrh na sestavení lopatkové parní lodi, ale i v tomto případě byl z důvodu nedostatku finančních prostředků odmítnut. 

Další léta Papin zřejmě prožil v těžké bídě a opakované snahy získat od Královské společnosti nějaké finanční prostředky byly zcela neúspěšné. Poslední dopis, který tam od něj dorazil, byl datován 23. ledna 1712 a je z něj patrné, že naděje zestárlého vynálezce na jakýkoli zvrat neutěšené situace již pohasly. O Papinově dalším osudu už nevíme nic, pravděpodobně však toho roku zemřel, a protože byl bez prostředků, pohřbili ho do neoznačeného hrobu. 

Vypadá to, že poslední léta velmi plodného vynálezce, který byl bezpochyby jednou z důležitých postav geneze parního stroje i konstruktérem mnoha dalších pozoruhodných zařízení, nebyla zrovna šťastná. Nabízí se otázka proč. Například matematik Philip Valenti prohlašuje, že britská Královská společnost Papinovy objevy a vynálezy záměrně sabotovala, už jen proto, že nemohla dopustit, aby si tak zásadní zásluhy připsal na vrub kontinentální badatel. Uvádí mimo jiné, že Newcomenův parní stroj patentovaný roku 1712 vychází téměř přesně z Papinova návrhu zveřejněného již v roce 1690. 

Další velkou ranou pro Papina byl patent, který Královská společnost v roce 1698 udělila parnímu čerpadlu Thomase Saveryho a jenž se vztahoval i na všechna čerpadla pracující na principu využívání síly ohně. Papinovy přístroje, z nichž Savery vycházel, tak ztratily svůj finanční potenciál, což se samozřejmě týkalo i podobných strojů, které by Papin vyrobil později. Konečně Newtonovi, který byl předsedou Královské společnosti v době, kdy se Papin naposledy vrátil do Londýna, bylo pak podle Valentiho trnem v oku jeho blízké přátelství s Leibnizem, s nímž Newton vedl známý spor ohledně toho, který z nich objevil infinitezimální počet (kalkulus). 

Ať už Valenti má, či nemá pravdu (a po více než třech stoletích, kdy se již spousta detailů ztratila, to lze jen obtížně posuzovat), je Papinův přínos pro zažehnutí průmyslové revoluce nezpochybnitelný a dnes už snad i mnohem více doceňovaný, než tomu bylo kdysi. Na druhou stranu, škatulku muže, který přivodil revoluci ve vaření, mu už asi nikdo neodpáře, stačí si však vzpomenout, že od papiňáku k parnímu stroji to v jistém smyslu zase není tak daleko.

Image

Čtěte také

Od papiňáku po myčku: Jak domácí spotřebiče měnily svět a život žen

Psal se 27. březen 1916, když britský dvojplošník B.E.2C z 30. perutě Královského leteckého sboru (Royal Flying Corps – RFC) shodil nad iráckým městem Kút mohutný mlýnský kámen. Jednalo se o test, zda lze tímto způsobem dopravovat potraviny jednotkám obleženým tureckým vojskem. Aniž by to osádka křehkého dřevěného stroje tušila, stal se tento velmi nezvyklý náklad důležitým milníkem v historii válek. Po úspěšném odzkoušení totiž následovala ve větším měřítku doprava potravin pro obklíčené vojáky. Vůbec poprvé tak letadlo posloužilo k přepravě nákladu pro vojenské účely.

Průkopníci nad Kútem

Historicky první vzdušný most vzešel z krvavé bitvy u Ktésifónu, kde se v listopadu 1915 v rámci mezopotámského tažení utkaly britské a osmanské síly. Střetnutí skončilo nerozhodně a obě strany utrpěly těžké ztráty. Vážně vyčerpaná britskoindická 6. punéská divize se pak stáhla do města Kút ležícího asi 160 km jihovýchodně od Bagdádu, kde ji během prosince oblehla přesila Turků. Ve městě se v tu chvíli nacházelo 14 000 vojáků a zhruba 5 000 civilistů. Během prvních měsíců roku 1916 se britský pěší sbor Tigris několikrát pokusil obklíčení prolomit, avšak všechny pokusy selhaly. Obleženým mužům mezitím rychle docházelo jídlo, o které se museli dělit s civilním obyvatelstvem. V dubnu 1916 již byla situace natolik vážná, že denně umíralo hladem 15–20 lidí.

V zoufalé snaze udržet 6. punéskou divizi bojeschopnou se proto vrchní velení v Mezopotámii rozhodlo pro odvážný krok – zásobovat město vzdušnou cestou. K dispozici měli Britové jen zhruba 25 letadel různých typů s nosností sotva 90 kg nákladu. Pro ně sami piloti vyvinuli improvizované závěsníky s kapacitou dvou 45kg pytlů. Padáky se tehdy v letectví ještě nepoužívaly, což letce nutilo pytle shazovat volným pádem. První experimentální shoz proběhl 27. března 1915, kdy jeden ze strojů nad Kútem svrhl mlýnský kámen o váze 35 kg, samotný letecký most začal 15. dubna. 

Piloti během něj museli překonávat nejen limity vlastních strojů, ale také tureckou palbu a rozmary počasí. Přesnost shozů ale byla vzhledem k primitivnímu vybavení mizivá; velká část nákladu spadla do řeky Tigris, případně obléhatelům přímo do náručí.

Dne 26. dubna se nad oblastí objevil turecký stíhací jednoplošník Fokker, který dva britské letouny sestřelil a most tím prakticky ukončil. O tři dny později vyhladovělá a nemocemi sužovaná posádka Kútu kapitulovala. Do té doby zvládli britští letci provést zhruba 140 vzletů a shodit okolo 8,6 tun zásob. Ačkoliv výsledek bitvy nezvrátili, umožnili obráncům Kútu bojovat o zhruba tři až čtyři dny déle. I díky tomu představuje kútský vzdušný most důležitý milník letecké logistiky.

Pomoc Frankovi

Když 17. července 1937 vypuklo ve Španělsku nacionalistické povstání, ovládli rebelové nejprve Španělské Maroko a území na severu Španělska, z velkých měst se jim ale podařilo obsadit jen Sevillu, Córdobu a Cádiz. Největší síla povstalců, Africká armáda čítající na 30 000 mužů, zůstávala izolována v Maroku, přičemž cestu po moři do Španělska blokovala republikánská flotila hlídkující v Gibraltarské úžině. Veliteli Africké armády generálu Franciscu Francovi proto nezbylo než se spolehnout na dopravu vzduchem. Nacionalisté měli k dispozici pouze osm dopravních strojů, které 20. července přepravily mezi Tetuánem a Sevillou 64 vojáků – což však bylo zoufale málo. Franco proto požádal o pomoc Německo a Itálii, které projevily ochotu povstání proti levicové vládě podpořit.

První letoun dorazil 27. července a do 10. srpna již měli povstalci k dispozici celkem 38 strojů. Většinu tvořily typy Junkers Ju 52 a Savoia-Marechetti SM.81, němečtí a italští důstojníci se starali i o koordinaci celé operace. 

Zpočátku stroje létaly z Tetuánu do Tablady, počátkem srpna frankisté ovládli také letiště v Jerezu o 60 km bližší africké základně. Jedna cesta trvala zhruba 40 minut a letouny ji obvykle absolvovaly několikrát denně. Republikáni měli výrazně početnější letectvo, z dodnes neznámých důvodů ale proti vzdušnému mostu nijak nezasáhli. Když pak nacionalistická plavidla v září zvítězila v námořní bitvě u mysu Spartel, zpřístupnila tím námořní trasu do Španělska a vzdušného mostu již nebylo třeba.

Operace se neobešla bez problémů, kdy ten nejbolavější představoval chronický nedostatek paliva a chabá infrastruktura. I tak se ale mezi 19. červencem a 11. říjnem 1936 podařilo do Španělska přepravit několik tisíc vojáků. Přesné počty nejsou známy, v závislosti na zdroji se odhady pohybují v rozmezí 10 000–15 000 mužů. Nevíme ani přesné ztráty – doložen je jeden letoun ztracen při nehodě. Je ovšem zřejmé, že německé a italské osádky pomohly Francovi přesunout velkou část jeho sil do Španělska a rozvinout povstání v regulérní občanskou válku.

Rozmach za druhé světové

S rychlým tempem zdokonalování letecké techniky v průběhu 20. století rostla i nosnost letounů. Takže se objevily první dopravní stroje upravené pro přepravu zásob či materiálu. Doslova revoluci pak znamenal nástup výsadkových vojsk a s nimi spojených aeromobilních operací, kdy jednotky vysazené hluboko v týlu nepřítele vyžadovaly spolehlivé zásobování. Stejně tak letouny poskytly možnost dodávat munici a jídlo formacím, jež se ocitly v obklíčení; v této souvislosti je široce známý především pokus o zásobování německé 6. armády uvězněné ve Stalingradě v zimě 1942–1943. Právě během druhé světové války vešel ve známost pojem „vzdušný most“, kdy soudobé nákladní letouny dokázaly na velké vzdálenosti dopravovat stovky tun materiálu denně. 

Zdaleka největší takovou operací se stal níže zmíněný most mezi Indií a Čínou, který v letech 1942–1945 udržoval na nohou čínské ozbrojené síly hájící svou vlast proti Japoncům. Během studené války se vzdušné mosty staly důležitou součástí vojenské logistiky, zejména po příchodu obřích nákladních letadel schopných přepravovat extrémně těžké náklady i mezi kontinenty.

Zkušenosti z největšího světového konfliktu rovněž ukázaly, že vzdušné mosty zdaleka nejsou pouze otázkou letadel. Pro efektivní činnost nákladních strojů je zapotřebí rozsáhlé logistické zázemí a perfektní organizace nakládky, vykládky, letového provozu i údržby samotných letounů. Velký vliv na účinnost leteckého zásobování má nejen organizace a počet letadel, ale také počasí a především činnost protivníka. Pro americké piloty nad Himálajem představoval vysokohorský terén větší nebezpečí než japonské stíhačky. Tragédie francouzských jednotek u Điện Biên Phủ v roce 1954 pak ukazuje rizika vzdušných mostů v situaci, kdy pozemní síly nejsou schopny zajistit přistávací zóny a nepřítel je vybaven protiletadlovými zbraněmi.

Humanitární pomoc i evakuace

Výše uvedené ovšem neznamená, že by byly vzdušné mosty omezeny pouze na vojenské akce. Největší transportní operace 20. století měly naopak civilní povahu. Zdaleka nejznámější takovou akcí se stal takzvaný berlínský vzdušný most, kdy americké a britské letectvo v letech 1948–1949 zachraňovalo obyvatele Berlína sužovaného sovětskou blokádou. Během 323 dní provedli spojenečtí letci přes 270 000 letů a dopravili do města více než 2 300 000 tun jídla, uhlí, zdravotnického materiálu a dalších položek. Na vrcholu operace dokonce na berlínském letišti Tempelhof přistávalo jedno letadlo každých 30 vteřin.

Vůbec největším civilním vzdušným mostem se stala přeprava zásob do Biafry zbídačené nigerijskou námořní a pozemní blokádou. Desítky letounů a pilotů z různých států světa se spojilo a mezi lety 1967–1969 dopravilo do Biafry 60 000 tun humanitární pomoci. V roce 1969 do země každý den dorazilo 250 tun jídla. Ačkoliv most zdaleka nenaplnil nutriční potřeby všech obyvatel Biafry, zachránil před smrtí hladem až milion lidí.

Z posledních let můžeme zmínit srpen 2021 a evakuaci civilního obyvatelstva z Kábulu během závěrečných týdnů války v Afghánistánu. Celý svět tehdy obletěly záběry civilistů beroucích útokem kábulské letiště ve snaze uniknout před blížícím se Tálibánem. Během 17 dní se ze země podařilo odvézt 124 334 lidí na palubě 778 letů, tedy v průměru 7 300 osob každý den. Třiadvacátého srpna bylo během 24 hodin evakuováno dokonce až 21 600 lidí, čímž se ústup z Afghánistánu stal vůbec nejvytíženějším civilním vzdušným mostem v historii.

Image

Čtěte také

Počátek studené války: Letecký most zásoboval izolovaný Berlín 322 dnů

Na území dnešního jižního Nizozemska, severozápadního Německa a východní Belgie se rozkládala římská provincie Dolní Germánie (Germania Inferior) s hlavním městem Colonia Agrippina (dnešní Kolín nad Rýnem). Přirozenou východní hranici této provincie tvořila řeka Rýn, podle které Římané vybudovali takzvaný Dolnogermánský limes – opevněnou hranici s mnoha strážnými věžemi, pevnostmi a vojenskými tábory.

Jak se ale ukazuje, Římané se neomezovali jen na území své říše. V některých případech podnikali výpravy na území za hranicí a zřizovali tam dočasné tábory, v nichž mohli strávit jen několik dní, nebo i podstatně delší dobu. V rámci Dolnogermánského limesu bylo takových táborů objeveno jen velmi málo a každý takový nález je považován za velmi cenný.

Dočasný vojenský tábor za Rýnem

Saskia Stevensová z Utrechtské univerzity, která je vedoucí archeologického projektu Constructing the Limes, a její spolupracovníci nedávno objevili doposud neznámý římský vojenský tábor na lokalitě Hoog Buurlo, který se nachází asi 25 kilometrů severně od řeky Rýn a Dolnogermánského limesu. Římané ho vybudovali ve druhém století našeho letopočtu.

Tábor v Hoog Buurlo ve tvaru zaobleného obdélníku byl poměrně velký, jeho rozloha byla asi 3,6 hektaru. Obklopoval ho zhruba dva metry hluboký příkop a tři metry vysoký val z navršené zeminy. V prostoru tábora bylo objeveno jen několika málo artefaktů, což lze pochopit vzhledem k jeho dočasné povaze.

Podle archeologů šlo zřejmě o tábor, který římské jednotky používaly při přesunech, vždy jen na pár dní nebo maximálně týdnů, během cesty dál za římskou hranici. Podle Stevensové to potvrzuje představu, podle které Římané obvykle nechápali hranici typu Dolnogermánského limesu, jako pevně danou a definitivní. 

Území Germánie za Dolnogermánským limesem obývali germánští Frísové a Chamavové a pro Římany byla zdrojem dobytka, kůží, otroků i vojáků pro pomocné jednotky.

Image

Čtěte také

Poblíž legendárního Armageddonu byl objeven velký legionářský tábor

Představte si, že při orgasmu kolem vás víří barvy – závoje v pastelových barvách nebo se naopak svět kolem vás změní v kaleidoskop tříštivých barev. To, co může znít pro někoho jako sci-fi, je pro jiné skutečnost. Tato vzácná a málo prozkoumaná zkušenost se nazývá sexuální synestezie – fascinující jev, kdy fyzické vyvrcholení vyvolává intenzivní vizuální vjemy. A vědci ji teprve nyní začínají brát vážně.

Malované orgasmy

Sexuální synestezie je forma synestezie, při které se nečekaně propojují smysly. Běžnější varianty tohoto fenoménu zahrnují třeba vnímání písmen jako barev nebo přisuzování chutí hudbě. U sexuální synestezie se ale barvy (či dokonce celé scény) objevují při orgasmu.

Například 26letá Holly popisuje, jak při vyvrcholení vídá mlhavé koule barev – od mořské zelené po žhavou růžovou. „Je to jako koukat se skrz tónované brýle nebo do nebe prozářeného polární září“. Holly prý podobnou zkušenost nezažívá při každém sexu, ale jen při „hlubším propojení s partnerem“.

Lidé se sexuální synestezií popisují své zážitky různě: jako vitráže v katedrále, rozprsknuté barvy na plátně nebo jako pohled na plující medúzy. Některým se v mysli zjeví celé výjevy. Například Ruby Watsonová jednou spatřila složitou scénu se schodištěm a lampou vyrůstající z mlhy. Jindy se proměnila v pandu, klidně přežvykující bambus vedle jiné pandy. „Nebylo to erotické, prostě jsme tam byly,” směje se.

Ne vždy ale podobné prožitky posilují intimitu. Ruby přiznává, že místo pohledu do očí manžela viděla během sexu barokní lustr. Někteří lidé přiznávají, že jim tyto zážitky přinášejí určitou osamělost, nebo i obavu, zda se nejedná o halucinace či projev duševní choroby.

Když sex mění vědomí

Sexuální synestezie byla poprvé popsána už v roce 1973, dlouhou dobu ale zůstávala stranou vědeckého zájmu. Dnes se jí zabývá například neuropsycholožka Cathy Lebeauová z Univerzity v Quebecu, která má sama se synestezií zkušenost – vnímá totiž písmena jako barvy.

V rámci svého výzkumu mapovala pocity 16 lidí se sexuální synestezií. Přestože se téměř výhradně jednalo o ženy, nemusí to podle neuropsycholožky Lebeauové znamenat, že je sexuální synestezie výhradně ženskou doménou. Důvodem podle ní může být, že ženy o takových věcech častěji otevřeně mluví.

Výpovědi jednotlivých účastníků si byly překvapivě podobné. Barvy se jim objevovaly jen v prostředí důvěry a klidu, často v misionářské poloze, zřídkakdy při masturbaci nebo nezávazném sexu.

Mnozí popisovali i změny vědomí – pocit rozpínání po místnosti, vystoupení z těla, až po psychedelické stavy. U některých se dokonce objevují rysy vzácných neurologických jevů jako syndrom Alenky v říši divů (pocitu, že tělo roste či se naopak zmenšuje) nebo Capgrasův syndrom (dočasný pocit, že blízký člověk je podvržený dvojník).

Pro některé je sexuální synestezie dar, který činí sex hlubším a bohatším. Michelle Duffová třeba při orgasmu „vidí“ čarodějnice letící na košťatech nebo moře plné medúz – a cítí se jako jejich součást. Jiní popisují sdílenou euforii při sexu s partnerem, který synestezii také zažívá. Někteří tvrdí, že bez těchto vizí by je sex vlastně ani nebavil. Pokud „nejsou barvy“, vztah pro ně nemá šanci.

Sex jako psychonautická zkušenost

Co se při těchto zážitcích děje v mozku? To zatím zůstává záhadou. Psycholog Jamie Ward z britské University of Sussex upozorňuje, že současné výzkumy nedokážou přesně určit, co je specifické pro sexuální synestezii a co je jen běžnou součástí synestezie jako takové. Lebeauová by ráda zmapovala aktivitu mozku během orgasmu u synestetického jedince pomocí funkční magnetické rezonance. Zatím ale jde o logisticky i finančně náročný sen.

Sexuální synestezie může být klíčem k hlubšímu porozumění tomu, jak mozek vytváří vědomí. Podle vědců může pomoci odlišit neškodné změny vnímání od patologických halucinací. A jak říká průkopník synesteziologického výzkumu Richard Cytowic: „Příroda se často odhaluje ve svých výjimkách.“ Třeba právě tyto barevné orgasmy nám pomohou odhalit další zákoutí lidské mysli.

Image

Čtěte také

Chuť tónu, barva čísla: Synestezie je (do jisté míry) vlastní většině z nás

Psal se rok 1572, když Vilém z Rožmberka vyjížděl na svou misi do Polska. Měl úkol od samotného panovníka: přesvědčit Poláky a Litevce, aby si za svého krále zvolili Habsburka. Vilém z Rožmberka tento důležitý a současně choulostivý úkol nedostal náhodou. Patřil k ostříleným diplomatům a nechybělo mu ani osobní kouzlo a schopnost získávat si přátele. Zdál se pro tento úkol ideální personou. Jenže tentokrát nic nešlo tak, jak mělo. Jako by proti stála sama příroda. I Vilém brzy pochopil, že se mu děje něco, na co není zvyklý. Věci se mu vymykaly z rukou a ocital se ve hře, kterou neřídil. Jako by zasáhla vyšší moc nebo snad osud. 

Horoskopy 

O osudu tu nemluvíme náhodou. Vilém z Rožmberka patřil k dobovým intelektuálům, kteří propadli horoskopům a alchymii. Zaměstnával i evropsky proslulé osobnosti. Na prvním místě astrologa Johna Deea, který se usadil na Rožmberkově Třeboni. Svou zdejší práci myslel zřejmě vážně, neboť svému synovi dal dokonce přízvisko Třeboňský. Udělal by to, kdyby své angažmá bral jen jako přechodný job? 

Na jihu Čech bádal i alchymista Edward Kelley. Na svou dobu se tedy na českém jihu sešla opravdu vybraná společnost, i když hranice mezi vědou a šarlatánstvím ležela opravdu tenká. Také Vilémův bratr Petr Vok propadl tajemnému učení a sám se do něj dokonce snažil aktivně proniknout. 

Vilém věřil v moc hvězd. Když mu život přichystal něco, co nečekal, napadalo ho, že v tom je možná něco víc než pouhá náhoda. V takovou chvíli jako by tento jinak velmi precizně a racionálně uvažující politik ztrácel soudnost a byl ochoten se chovat i velmi riskantně. Co mu přinese cesta na sever, to se však patrně vymykalo i jeho fantazii. 

Útrapy 

Nezačalo to dobře. Nejen že místní obyvatelstvo necítilo k habsburským vyslancům žádné sympatie a obíralo je, jak mohlo. Za nocleh, jídlo či jakékoliv pohostinství si místní účtovali i násobky toho co obvykle. Ale děly se i horší věci. 

V Polsku řádil mor. To nahánělo hrůzu. Ubytovat se ve městě, kde právě kopali hromadný hrob? Vyslanci radši strádali ve stanech vybudovaných na louce před městem, než aby zajeli do ulic, kde hrozila černá smrt. Pokud si představujete nějakou skromnou delegaci, mýlíte se. Šlo o obrovskou karavanu, která měla působit reprezentativně a ovlivnit co nejvíce lidí. K tomu účelu také sloužilo obrovské množství věcí, které vezli s sebou. 

Oficiálně šlo o dárky – neoficiálně o úplatky. Královská koruna se nezískávala jen poctivou diplomacií, ale také přízemním způsobem, který ale odnepaměti dost dobře fungoval. Podobně si ostatně nepočínali jen Habsburkové, ale i jejich konkurenti. Francouzi slibovali dodlova hory doly. Víc, než mohli splnit. Nikomu to ale nevadilo. Hlavně když se kapsa zkorumpovaného potentáta napakovala. A co bude zítra, to se uvidí. Tak nějak vypadala politická realita. 

S vyslanci si ale pohrálo i počasí. Dostali se doslova na dno svých fyzických a psychických sil. Krutá zim, dlouhé cestování a nepohodlné ubytování si vybíralo svou daň. Mnozí to šeredně odskákali zničeným zdravím. Domů se kromě zpráv o tom, jak vyjednávání pokročila, posílala i těla na smrt nemocných účastníků. 

Dárečky 

Mise do Polska se zkrátka v žádném směru nevyvíjela podle plánu. Jasně se ukazovalo, že Habsburkové moc šancí nemají. Francouzi se svou kampaní slavili větší úspěchy, což se nakonec potvrdilo. Jejich kanidát mířil na trůn. Začal snad Vilém z Rožmberka pochybovat sám o sobě a vnímal své snažení jako prohru? Ne tak docela. On sám si totiž uměl spočítat, jak se věci mají. Roli přímluvce Habsburků sice plnil, ale nepočínal si přitom nijak zvlášť vášnivě. A došlo ještě k něčemu. 

Vilém z Rožmberka osvědčil svůj šarm a jeho lidské kouzlo zapůsobilo. Ne však ve prospěch Habsburků! Jeho hvězda stoupala. Mnohé Poláky napadlo, co kdyby se jejich králem stal sám Vilém? Prý tomu pomohly i vhodně volené dárky, díky nimž si místní šlechtici pana Rožmberka doslova zamilovali. Vilém je totiž obdarovával skvěle vycvičenými loveckými psy. Zabralo to. Jihočeský boháč byl nyní evropsky důležitou personou, jejíž jméno se skloňovalo vedle členů panovckých rodů. 

To, že Vilém disponoval dobrými psy, nebyla vůbec náhoda. On sám si nevyhazoval z kopýtka, pokud šlo o obžerství nebo alkohol – tomu se vyhýbal. K oblíbených kratochvílím Rožmberků však patřily rozmařilé hony. Nešlo přitom jen o obyčejnou lesní zvěř, ale třeba také o medvědy. Panstvo se bavilo také chrtími závody, při nichž se sázely obrovské částky stejně jako třeba při hře v kostky. Nyní se to Vilémovi hodilo a zdálo se, že své lovecké psy proměnil v politický kapitál. Vyšvihnout se ale až tak vysoko, že by si na hlavu opravdu nasadil královskou korunu? Zdánlivě fantastický sen nabíral konkrétní obrysy. Tak proč se tomu bránit? 

Podezíravost 

Rožmberk se ocitl v dost choulostivém postavení. Panovníkovi se do Vídně samozřejmě doneslo, co se děje. Rožmberk si dovolil opravdu příliš. Že se chtěl rovnat svému vladaři? Dost možná ho mohl stihnout osud podobný Valdštejnovu. Vždyť to, co dělal, byla vlastně zrada! Císař se nechal podrobně informovat a Vilémovo počínání bedlivě sledoval. A Vilém si dával pozor. Nejprve své osobní ambice popíral. 

Situace se ale zkomplikovala ve chvíli, kdy z Francie pocházející král Jindřich z Valois z Polska utekl. Padla mu totiž do klína koruna v jeho vlasti, a tak se rozhodl jít raději za jistějším bydlem, než pokračovat v polském dobrodružství. Zdejší poměry pro něj byly dost komplikované, a také by ho panovnictví přišlo dost draho, kdyby měl plnit své předvolební sliby. Polsko bylo tam, kde předtím. Opět hledalo krále…

Rožmberk se tentokrát o tento post začal opravdu seriózně ucházet. Před svým panovníkem se ovšem tuto aktivitu pokoušel pokud možno držet pod pokličkou. Jeho šance přitom nebyly nulové. S Poláky ho pojila i jazyková blízkost. Byla tu navíc možnost, že by Rožmberk získal i českou korunu. Tak by vzniklo obrovské království. Spojenectví Slovanů – tedy Čechů a Poláků? To se mnohým zamlouvalo. 

Váhavý hráč 

Tentokrát Vilém z Rožmberka riskoval nejen zdraví svých spolucestujících, ale i své vlastní. Jeho fyzický stav se s pokročilejším věkem zhoršoval a cestování ho stále více unavovalo. Přesto ho podstupoval. Na druhou stranu nehrál vabank. Nechával si otevřená zadní vrátka. 

Těžko říct, zda by mohl uspět, kdyby opravdu vše vsadil na jednu kartu. Kdyby se pokusil získat korunu i za cenu toho, že by se vzdal prakticky veškerého majetku v Čechách a získané prostředky by použil na to, aby si koupil většinovou přízeň. Možná by opravdu uspěl. Jenže to neudělal. Vzdát se Českého Krumlova a svých dalších oblíbených sídel? Vložit vše do ambiciózního a nejistého podniku, který mohl skončit krachem? Vysoká cena! Vilém ji zaplatit nechtěl. Královskou korunu nakonec neuchvátil. Prohra? Ne tak úplně. Nedopadl jakoValdštejn a mohl se vrátit domů. 

Trpký konec 

Mnoho času už mu nezbývalo. Byl to podivný podzim života. Na první pohled by se mohlo zdát, že chytil takříkajíc druhou mízu, když si vzal mladičkou Polyxenu z Pernštejna. Jenže o mnoho let mladší partnerka neměla zrovna ideální povahu. Vedla velmi rozmařilý a nákladný život. Viléma doslova vycucávala stejně jako její příbuzní. Vilém si nakonec přál, aby ho po smrti uložili vedle jeho předchozí ženy Anny Marie. To se také stalo. 

Konec životní poutě tohoto slavného Rožmberka však přesto neproběhl tak úplně podle jeho představ. Do milovaného Českého Krumlova už se živý nevrátil. Nebyl schopen převozu. Zemřel ve svém pražském paláci a na jih Čech putovalo jen jeho tělo. 

Rožmberkové zorganizovali slavný pohřeb. Rozloučení trvalo po mnoho dní. Jenže ani po smrti nenašel Vilém klid. Jeho bratr Petr Vok nechal nad hrobem vystavět mramorové mauzoleum. Tato okázalá stavba mnohým hnula žlučí, a tak ji v roce 1621 dokonce částečně rozebrali. Vrátila se, ale v 18. století ji odstranili definitivně a kosterní pozůstatky Viléma přenesli jinam. 

Dnes ctíme Viléma z Rožmberka nejen jako významného politika evropského formátu, ale také jako štědrého mecenáše umění. Dochovaly se po něm mimo jiné takové architektonické skvosty, jako velkolepá přestavba zámku Kratochvíle. Po Vilémovi však zůstaly také dohady: Jak by vypadaly evropské dějiny, kdyby vzniklo veliké česko-polské soustátí?

Image

Čtěte také

Král nekrál Jindřich z Valois: Z polského trůnu utekl za francouzskou korunou