Stále častěji se ukazuje, že psychoaktivní látky, včetně těch psychedelických, mohou (pokud jsou podávány v rozumném množství a za kontrolovaných podmínek) významně přispět k léčbě různých psychických obtíží. Podle nedávného výzkumu, jehož závěry publikoval prestižní medicínských časopis JAMA, jediná dávka LSD dokáže zmírňovat příznaky úzkosti, přičemž příznivé účinky mají dlouhodobý charakter.

Trip proti úzkosti

Maurizio Fava, vedoucí psychiatrie univerzitní nemocnice Mass General Brigham Hospital v Bostonu a jeho kolegové testovali LSD u téměř 200 pacientů se střední až těžkou úzkostí. Po čtyřech týdnech byli pacienti, kteří dostali vyšší dávky LSD, zřetelně méně úzkostliví v porovnání s pacienty, kteří dostali nižší dávky LSD a těmi, kteří dostávali placebo. Tento příznivý vliv LSD byl patrný i po 12 týdnech po užití LSD.

65 procent pacientů, kteří dostali nejvíce účinnou dávku LSD (100 mikrogramů), pociťovalo zlepšení úzkostlivých stavů a téměř polovina z nich byla v rámci této studie prohlášena za vyléčené. Vedlejšími účinky byly halucinace, nevolnost či bolesti hlavy – tedy nic překvapivého pro látku, která byla v 60. letech symbolem psychedelické revoluce.

„Je možné, že někteří pacienti budou potřebovat opětovnou léčbu,“ vysvětluje Fava. „Prozatím není jasné, u kolika z nich to bude nutné. Ale dlouhodobý pozitivní efekt této léčby se ukazuje velmi zřetelně.“ Na rozdíl od většiny podobných studií s psychedeliky vědci v tomto případě nekombinovali užití LSD s terapeutickými sezení s odborníky. Celá terapie byla postavená jen na užívání LSD. Tento přístup podle badatelů umožňuje přesněji určit, jaký je přínos psychedelické látky v tomto typu léčby. 

Slibná budoucnost

Studie má ale i limity. Většina účastníků poznala, zda dostala LSD, což zpochybňuje takzvané „zaslepení“ experimentu, které je důležité pro objektivní výsledky. Navíc někteří pacienti ze studie odpadli, takže závěrečná data byla užší.

Farmaceutická firma MindMed, která terapeutické LSD vyvíjí, už spustila dvě větší a delší studie. Pokud se výsledky potvrdí, plánuje požádat americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) o schválení nové terapie.

LSD není jedinou látkou, která se vrací do vědeckého hledáčku. FDA už udělil status „průlomové terapie“ i psilocybinu (aktivní látka z lysohlávek) nebo MDMA. Tyto látky se zkoumají hlavně v souvislosti s depresí, úzkostí a posttraumatickou stresovou poruchou.

Image

Čtěte také

Slibná halucinogenní pilulka proti úzkosti úspěšně prochází klinickými testy

Právě pro svou polohu mezi Dněprem a Azovským mořem tvoří Záporožská oblast velmi důležitou součást ukrajinského průmyslu a zemědělství. Záporoží coby hlavní město regionu pak představuje jeho přirozené obchodní centrum a také zásadní dopravní tepnu, ať už jde o leteckou, železniční, nebo lodní dopravu. Ostatně právě řeka Dněpr dala městu jméno: Po staletí byla totiž známá nebezpečnými peřejemi, a název Záporoží tak v ukrajinštině znamená „to, co je za peřejemi“.

Kudy kráčela historie

Meandry vodního toku ukrývají také největší přírodní a kulturní památku oblasti: Ostrov Chortycja se neodmyslitelně pojí s životem kozáků, kteří tam v 16. století vybudovali pevnost nazvanou Záporožská sič. Vchod dodnes střeží masivní brána a celý prostor obklopuje dřevěné opevnění s děly a houfnicemi. Uvnitř originálního muzea nechybějí kozácké příbytky, krčma, kovárna, keramická dílna a samozřejmě ani dřevěný pravoslavný kostel s nádhernou výzdobou.

Od roku 1993 představuje ostrov chráněnou přírodní památku a mimo jiné hostí také muzeum vodní dopravy, jež v dobách před současnou válkou vystavovalo původní středověké lodě vyzvednuté z mořského dna. Mezi exponáty patří třeba 300 let stará brigantina či kozácké čluny zvané „racci“. Nedaleko spočívá pod hladinou moře i jedna z nejstarších dochovaných lodí světa – skytský člun vydlabaný z jediného kmene. Válka však plány na jeho přesunutí na souš odložila na neurčito.

Další přírodní poklad se nachází uprostřed stepí Záporožské oblasti. V rezervaci Kamenné mohyly se jako na jednom z mála míst zachovala původní stepní vegetace a především pro geology, archeology a antropology jde o ztělesněný ráj. Po tisíce let tam totiž lidé vykonávali tajemné rituály a zanechávali po sobě obrazce vyryté do kamenů. Zřejmě nikde jinde na světě proto neexistuje na podobně malé ploše tolik petroglyfů tak širokého historického rozsahu: Nejstarší z tisíců nalezených skalních artefaktů se datují asi 26 tisíc let do minulosti, kdežto nejmladší vznikly ve 13. století.

Země ve válce

Především hlavní město Záporoží donedávna tepalo také kulturním děním – oblibě se těšil například hudební festival Khortytsia Freedom. Aktivní život místních nicméně v roce 2022 zcela změnila invaze vojsk Ruské federace, pro kterou se stalo prioritním cílem průmyslové zázemí, energetická infrastruktura i kvalitní zemědělství. Nepřátelská armáda dokázala porazit ukrajinské jednotky Melitopolu a Enerhodaru, načež ovládla jižní část oblasti. Záporoží ovšem zůstává v rukou Ukrajinců.

Centrem ostrých bojů se stala i Záporožská jaderná elektrárna, kterou Rusové během prvního roku války několikrát ostřelovali a nakonec ji obsadili. Značné škody utrpěla rovněž Dněperská vodní elektrárna, kde byla při ostřelování zničena turbínová hala. Záporoží tak bohužel nadále představuje jedno z dějišť současné války a jeho budoucnost zůstává nejistá.

Image

Čtěte také

Volyňská oblast: Modrý a zelený kraj Slovanů

Pokud jde o třetí říši, mohli bychom zdravotní sestry rozdělit do tří hlavních skupin. Zřejmě nejpočetnější představovaly takzvané DRK-Helferinnen, tedy dobrovolnice, které se k Německému červenému kříži (Deutsches Rotes Kreuz) přidaly bez předchozího vzdělání v oboru či zdravotnických zkušeností. Jejich odbornost a pravomoc tedy byly značně omezeny, neboť prošly pouze vstupním kursem, jehož délka se s plynoucími roky války neustále zkracovala. Další znalosti a zkušenosti získávaly až při službě v nemocnicích. 

Další početnou skupinu tvořily DRK-Krankenschwestern, tedy odborně vzdělané sestry, které již měly předchozí zdravotnické  znalosti. Jejich pravomoc i náplň služby tak mohly být daleko širší. Poslední skupinu představovaly řádové zdravotní sestry, které pracovaly v církevních nemocnicích. Nelze opomenout ani zahraniční dobrovolnice, například z Estonska, Norska, Finska či Belgie. Jejich počet však nebyl nikterak vysoký. 

Bez ohledu na vzdělání či původ měly ale cíl vždy stejný: pečovat o zraněné a nemocné vojáky (a nejen o ně, neboť se staraly i o civilní obyvatelstvo) a navracet je co nejdříve na frontu a pomáhat tak válečnému úsilí. Německé sestry  nebyly nasazovány jen na území třetí říše a řada z nich se v rámci své služby dostala například na východní frontu. 

Srdce jako zvon a zdravé zuby

Část odborných sester se měla připojit také k německému africkému sboru (Deutsches Afrikakorps). Kritéria pro přijetí však byla relativně vysoká. Kromě špičkového zdravotního stavu, kdy se důraz kladl na oběhový sytém a zuby, se vyžadovala i velká psychická a fyzická odolnost, neboť podmínky v polních lazaretech severní Afriky se s nemocnicemi v rámci Říše absolutně nedaly srovnat: všudypřítomné spalující slunce, písek a prach, infekční onemocnění, nedostatek vody a tak dále. Právě z tohoto důvodu se na tomto tažení nemohly podílet dobrovolné sestry.

Náročným přijímacím řízením to ale nekončilo, neboť všechny budoucí sestry před nasazením mimo Říši musely projít zdlouhavým a specifickým výcvikem. Nejprve je však čekal vstupní šestiměsíční základní kurs pro službu zdravotních sester, kde se navíc učily i každodenní praktické činnosti včetně vaření, uklízení, sekání dříví a podobně. Německá sestra totiž měla být maximálně samostatná a nemusela se tak spoléhat na pomoc druhých. Poté následovala další půlroční praxe v nemocnici a následně zkušební rok plnohodnotné služby v nemocnici. Až po této době bylo možné si zažádat o přidělení ke službě v severní Africe.

Když byla sestra vybrána, čekal ji konečně specializovaný výcvik pro službu v zámoří, jenž probíhal pouze na škole v Lichterfelde v Berlíně. Tam se jejich dovednosti rozšířily o porodnictví a stomatologii (včetně vrtání a trhání zubů a přípravy provizorních výplní). Pronikly také do tajů mikroskopie, aby uměly diagnostikovat tropická onemocnění. Školu zdobily suvenýry, které si ze své služby v zámoří přivezly vracející se zdravotní sestry. Ty tam po svém návratu i vyučovaly. Nakonec budoucí sestra ještě musela složit zkoušky na jednom z tropických institutů, jež se nacházely v Hamburku, Tübingenu a ve Vídni. 

Zkraťme rukávy!

Uniforma sester pro africký sbor vznikla speciálně s ohledem na tamní podmínky. Služební vlněný stejnokroj doplnil komplet odlišného střihu z bavlněného kepru. Dvouřadé sako vystřídalo lehké jednořadé s mnoha praktickými kapsami, které se vyrábělo i ve variantě s krátkým rukávem. Sukně si uchovala svůj původní střih, který zůstal téměř nepozměněn již od první světové války. Kromě sukní byly nově dostupné i kalhoty.

Pracovní šaty se vyráběly i s praktickým krátkým rukávem a oblibě se těšily také vzdušné bílé košile rovněž se zkrácenými rukávy. Pro případ nepříznivého počasí byly sestry vybaveny i nepromokavou pelerínou – pláštěnkou a plátěnými kabáty. Jako pokrývka hlavy sloužil v prostorách nemocnice tradiční čepec, do exteriérů pak sestry dostávaly německé či případně kořistní britské korkové přilby.

Ženskému personálu v Africe velela Armeeoberin Elisabeth Ohnesorg. Podle jejích údajů mise sester  Německého červeného kříže v Africe oficiálně začala 29. března 1941. Ženský zdravotnický personál sloužil zejména ve třech zdravotnických zařízeních, a to ve válečné nemocnici 950 (Kriegslazarett 950 – KL 950), která se nacházela v Tripolisu, v polní nemocnici 200 (Feldlazarett 200 – FL 200) v Benghází a v oblastní nemocnici v Derně (Ortslazarett Derna).

Strohé údaje uvádějí, že k 19. říjnu 1942 na africkém válčišti působilo 45 sester a dalších šest bylo momentálně nepřítomných – nešlo tedy o kontingent nijak velký. Celkové počty navíc značně kolísaly a sestry se často mezi nemocnicemi služebně přesouvaly. Obecně byl však zdravotnického personálu permanentní nedostatek.

Kriegslazarett 950 se k 13. říjnu 1941 skládal z chirurgie, lůžkového oddělení, otorinolaryngologického, očního a infekčního oddělení a nemocnice měla kapacitu 700 lůžek. Přesuny nemocnice však postupně způsobily pokles kapacity, takže k 16. lednu 1943 bylo k dispozici jen 150 chirurgických a 50 klasických lůžek. Problémy mnohdy hlásila i zcela přeplněná 200lůžková polní nemocnice v Benghází, která dle zápisu z 29. listopadu 1941 měla v péči kolem 517 pacientů. Většina z nich trpěla převážně infekcemi, jako byla úplavice. Svým německým spojencům tak často se zdravotní péčí museli vypomáhat Italové.

Volání o pomoc

O tom, že služba v severní Africe nebyla vůbec jednoduchá, svědčí i dopis od jedné vrchní sestry, která 30. dubna 1941 napsala svému nadřízenému: „S kolegy pečujeme o těžce zraněné ve sklepení a podmínky jsou tu hrozné. Mnoho sester trpí horečnatými infekčními chorobami včetně záškrtu.“ O pár měsíců později se pak svěřila, že všechny sestry jsou z horka, těžké práce a strádání velmi pohublé a řada z nich je pro tuto náročnou službu příliš nezkušených a mladých. Požádala proto, aby jim byly poslány starší kolegyně.

Německý africký sbor oficiálně ukončil svou existenci kapitulací 13. května 1943 a do spojeneckého zajetí padlo přibližně 120 000 německých vojáků. Zda se mezi nimi nacházely i nějaké sestry, není známo. S největší pravděpodobností byla většina z nich včas evakuována zpátky do Evropy. Některé si kromě nových zkušeností a nesmazatelných vzpomínek odvezly i vyznamenání v podobě Železného kříže II. třídy. 

Do služby i na vycházku

Uniformy určené pro službu v severní Africe byly navrženy jako maximálně praktické a komfortní. Dvoudílný komplet saka a sukně se tak vedle pracovních šatů nenosil jen na běžnou službu v nemocnici, ale třeba i na vycházku, kdy bylo rovněž možné sako odložit a využít tak pohodlnosti košile s krátkým rukávem.

1. Korková helma pro zdravotní sestry měla oproti variantě pro vojáky odznak s červeným křížem. U sester se těšila oblibě zejména jako ochrana hlavy, obličeje a krku před všudypřítomným spalujícím sluncem
2. Služební brož DRK Schwesternschaft byla určena pouze pro odborné zdravotní sestry
3. Domovenka označovala okrsek DRK, ve kterém se budoucí sestra přihlásila ke své službě
4. Rukávovou pásku Afrikakorps mohli od července 1941 nosit všichni, kteří sloužili minimálně dva měsíce v Africe. Na rozdíl od pásky s nápisem ,,Afrika“ se však jednalo o označení sboru, nikoli o vyznamenání
5. Batoh s polní láhví. Oproti kolegyním, které působily v Říši, dostávaly zdravotní sestry na frontě více praktické vojenské výstroje
6. Kotníková obuv. Klasické černé polobotky doplnily pevné kotníkové boty, které byly pro službu v písčitém terénu daleko pohodlnější a praktičtější.
7. Sukně střihově vycházela již z prvoválečného modelu, ale stejně jako sako je zhotovena ze vzdušného bavlněného kepru
8. Jednořadé sako mělo díky velkému množství prostorných praktický význam. Pro mělo díky velkému množství prostorných kapes hlavně praktický význam. Pro zvýraznění ženských křivek bylo navíc opatřeno páskem
9. Páska s červeným křížem běžně označovala zdravotnický personál. Kromě saka se dle předpisu nosila i na kabátu nebo pracovních šatech
10. Služební čepec se nosil během služby v nemocnici, ale i mimo ni. Mnoho sester si jej nechávalo i pod korkovou přilbou
11. Košile s krátkým rukávem. Šlo o nový model z praktických důvodů opatřený zkráceným rukávem. Byla určena nejen pro vycházky, ale i každodenní službu v nemocnici
12. Časopis Kolonie und Heimat byl jedním ze dvou hlavních magazínů, které poskytovaly aktuální informace z dění u afrického sboru. Toto číslo obsahuje článek o tom, co čeká sestru předtím, než může být nasazena v tropech
13. Sluneční brýle představovaly v Africe neodmyslitelný doplněk. Sestry používaly hlavně své vlastní (civilní) sluneční brýle
14. Sukně. Tento model byl určen pouze pro službu v rámci afrického sboru. Na přední straně měl praktický rozparek, který usnadňoval pohyb v těžkém terénu
15. Polobotky oxfordky byly určeny zejména pro službu ve stacionárních nemocnicích, přičemž předpis stanovoval maximální výši podpatku na 6cm

Image

Čtěte také

Milosrdní andělé: Příběh leteckých zdravotních sester druhé světové války

Když se v roce 2022 odstartoval Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) svou vědeckou činnost, astronomové netrpělivě čekali na okamžik, kdy zaměří svůj zrak na slavnou soustavu TRAPPIST-1. Kolem tohoto červeného trpaslíka, vzdáleného zhruba 40 světelných let, totiž krouží hned sedm planet velikostí podobných Zemi. Nejnovějším cílem JWST se stal TRAPPIST-1e – planeta v obyvatelné zóně, kde by teoreticky mohly panovat podmínky pro existenci kapalné vody.

JWST analyzuje atmosféry exoplanet pomocí infračervené spektroskopie: když planeta přechází před svou hvězdou, část světla prochází její vnější atmosférou a nese chemickou stopu. Díky 6,5metrovému zrcadlu dokáže JWST zachytit i slabé signály molekul, které jsou pro atmosféry klíčové – vodní páry, oxidu uhličitého, metanu či čpavku.

Hledání skleníkového plynu

První čtyři pozorované tranzity naznačují, že TRAPPIST-1e zřejmě přišla o svou původní atmosféru, kterou odfoukl intenzivní hvězdný vítr a erupce mateřské hvězdy. Přesto nelze vyloučit, že planeta získala sekundární atmosféru – podobně jako Země, jejíž dnešní obálka tvořená směsí dusíku, kyslíku a stopových plynů je produktem geologických procesů a biologické evoluce a nikoliv o zbytkový obal z dob vzniku Sluneční soustavy.

Data zatím nenaznačují hustou obálku z oxidu uhličitého, jakou má Venuše. Exoplaneta se podle dosavadních zjištění nepodobá žádnému tělesu Sluneční soustavy, byť modely pracují i s možností přítomnosti metanu v kombinaci s dusíkem.

Za klíčovou vědci považují otázku, zda je v atmosféře TRAPPIST-1e dost oxidu uhličitého pro vznik skleníkového efektu, který by mohl udržet vodu na povrchu. I malé množství oxidu uhličitého by totiž mohlo hrát velkou roli.

Naděje ještě žije

Pozorování bohužel komplikuje fakt, že červený trpaslík TRAPPIST-1 je extrémně aktivní – časté erupce „znečišťují“ světelná spektra a znesnadňují čtení signálů z atmosféry planety. Vědci proto přišli s chytrým trikem: protože planeta TRAPPIST-1b přechází před hvězdou těsně před TRAPPIST-1e a je podle všeho jen holým světem bez atmosféry, lze její spektrum použít jako kalibrační vzorek a lépe tak odlišit, co skutečně pochází z TRAPPIST-1e.

Dosavadní čtyři pozorování sice ještě nedokázala definitivně potvrdit ani vyvrátit existenci atmosféry, přinesla ale řadu cenných informací. V příštích letech čeká TRAPPIST-1e dalších 15 měření a astronomové věří, že právě ty přinesou odpovědi na nejdůležitější otázky.

Image

Čtěte také

Velké zklamání: Planeta, která měla být druhou Zemí, je patrně jen pustým světem

Z období jury známe celou řadu fosilií mohutných živočichů, kteří by i dnes budili velký respekt. Ve skutečnosti ale i tehdy žilo značné množství malých tvorů. Jejich pozůstatky jsou ale zranitelnější a během geologické historie snadněji mizí. Jen vzácně se stává, že se z druhohor uchovají fosilie drobných živočichů, natož ve větším počtu.

Jedním z nejslavnějších příkladů jsou solnhofenské vápence v Bavorsku, kde se v bývalých lagunách s velmi příznivými podmínkami pro fosilizaci zachovalo množství rozmanitých fosilií v báječném stavu, v čele s legendárními archeopteryxy. Jsou mezi nimi i stovky fosilií pterosaurů, s nimiž se pojí zajímavá záhada.

Záhada maličkých pterosaurů v Solnhofenu

Prakticky všechny fosilie pterosaurů ze Solnhofenu představují velmi mladé jedince, v podstatě čerstvě narozená mláďata. Starší jedinci pterosaurů tam jsou zastoupeni jen jednotlivými kostmi. Takové uspořádání fosilií přitom ale odporuje logice, podle které by se měly mít větší šanci fosilizovat a uchovat se až do dnešní doby pozůstatky větších jedinců.

Podle paleontologa Roberta Smythe z Leicesterské univerzity a jeho kolegů tuto záhadu objasňují dvě doposud nepopsané fosilie mláďat pterodaktylů (Pterodactylus antiquus). Badatelé je poněkud ironicky pokřtili jako Lucky a Lucky II (Štístko). Maličcí pterodaktylové, kteří mají rozpětí křídel kolem 20 cm, patří k vůbec nejmenším známým pterosaurům. Byli objeveni vcelku, přesně v takovém stavu, v jakém zahynuli. Podrobnosti vědci popisují ve vědeckém časopisu Current Biology.

Detailní studium těchto fosilií odhalilo, že obě mláďata utrpěla v době smrti prakticky totožné, neobvyklé zranění – zlomeninu pažní kosti na křídle. Charakter zlomenin ukazuje, že k nim došlo nejspíš prudkým poryvem větru. Malé pterodaktyly podle všeho zahubila divoká bouře, která je srazila do vln laguny, kde se utopili v rozbouřených vlnách, klesli na dno a rychle je pohřbilo zvířené jemné vápenaté bahno, díky čemuž dnes zkoumáme perfektní fosilie.

Image

Čtěte také

První z pterosaurů: Fosilie z Arizony odhaluje drobného letce z úsvitu druhohor

Připomeňme si, že James Cook „objevil“ Austrálii až v roce 1770, tedy v době, kdy byla zmapována takřka veškerá světová pobřeží a evropské lodě křižovaly dávno všechny světové oceány. Jak je možné, že na svůj objev čekala tak dlouho? Snad proto, že James Cook Austrálii vlastně neobjevil. Dokonce nebyl ani prvním Evropanem, který zde přistál. Už v 16. století sem zřejmě vítr zavál nějakou tu portugalskou loď z přístavů, které Portugalci vlastnili v Indii a Indonésii.

Nové Holandsko

O století později využívali západních břehů Holanďané, když pluli do svých asijských kolonií kolem Afriky. Pluli stále na východ a Austrálie pro ně představovala orientační bod, u nějž se otočili severním směrem. Tehdy ji do map zanesli pod názvem Nové Holandsko.

V letech 1642 až 1643 uskutečnil Holanďan Abel Tasman významnou výpravu, při níž objevil Nový Zéland a také ostrov dnes nazvaný po něm Tasmánie, který leží od australských břehů takřka co by kamenem dohodil. Při další výpravě obeplul severní pobřeží Austrálie. Nicméně v domovském Nizozemí se nedočkal uznání, protože v podstatě neobjevil nic, co by se dalo zužitkovat. Všude našel jen pusté a nevlídné pobřeží. Kolonie byly v Tasmanově době výnosné jen v případě, když se tam dalo obchodovat. Je pravda, že na západním pobřeží leželo nerostné bohatství nedozírné hodnoty včetně zlata a diamantů. Jenže kdo by je tam v té pustině očekával a hledal?

Kvetoucí země

To James Cook přivezl domů zcela jiné zprávy. Doplul totiž k jihovýchodnímu pobřeží do Botanické zátoky a spatřil potenciálně bezpečný přístav, dobré možnosti rybolovu, úrodnou půdu a příznivé podnebí. Prohlásil, že „Je tu ze všech ročních období více krmiva pro dobytek, než kolik ho kdy získal pro svoji zemi“. Poněkud se mýlil, nicméně kouzelně rozkvetlé lučiny, jimiž protékaly čisté bystřiny, ho zcela jistě uchvátily. Když sem dorazily další britské výpravy v jinou roční dobu, vyschlé louky je poměrně zklamaly.

To však nic neměnilo na tom, že jihovýchodní pobřeží Austrálie bylo na rozdíl od zbytku světadílu obyvatelné. Jenže britské koloniální impérium mohlo odlehlé pobřeží (později nazvané Nový Jižní Wales), kam cesta lodí z Evropy trvala skoro rok, jen těžko využít. Náhoda tomu chtěla, že několik let po Cookově objevné plavbě vypukla v severoamerických britských koloniích válka za nezávislost, která vyvrcholila vznikem Spojených států amerických. Británie tak přišla o důležité severoamerické kolonie, které pro ni neznamenaly jen významná střediska obchodu, ale také místa, kam se odváželi přebyteční trestanci z britských věznic.

Pro deportaci

Takový vězeň představoval levnou a někdy i kvalifikovanou pracovní sílu, jíž bylo v koloniích nedostatek. Do roku 1777 deportovalo britské království do Severní Ameriky za trest asi 40 tisíc mužů a žen z Anglie, Skotska i Irska. Se ztrátou Ameriky najednou vznikl problém, kam s vězni. Nebylo pro ně místo, protože věznice v Británii nebyly na takový nápor připravené. Tehdy si britští politici vzpomněli na Cookem popisovaný ráj na zemi a rozhodli se učinit riskantní pokus. Založit věznici vzdálenou šestnáct tisíc mil od Británie, kam cesta trvala zhruba osmkrát déle než do Ameriky – to chtělo věru odvahu. Nicméně zde krásně vidíme, jak byly už koncem 18. století dějiny celého světa navzájem provázané, a hlavně jak daleko sahaly prsty mocného impéria.

Osudy Austrálie a Severní Ameriky od této doby historikové často porovnávali. Obě dvě se totiž staly průkopníky světové demokracie, jež mohla být Evropě v mnohém vzorem. Pro Británii je však osudovým paradoxem, že Amerika plná bohatých bílých plantážníků se od impéria tak rychle osamostatnila, zatímco Austrálie od začátku budovaná jako věznice zůstala jednou z nejoddanějších kolonií britské říše až do 20. století, přestože brzy získala významnou autonomii.

Vraťme se však do roku 1787, kdy z Anglie vyrazila první flotila jedenácti lodí, na nichž se směstnalo 548 trestanců a 188 trestankyň. Nejmladší z nich byl devítiletý kominíček John Hudson, odsouzený za krádež šatstva a jedné pistole, nejstarší dvaaosmdesátiletá hadrářka Dorothy Handlandová, již tribunál shledal vinou, neboť křivě přísahala.

Hladomor

Založení věznice však nebylo jediným cílem této mise. Kapitán Arthur Phillip, který to celé dostal na starosti, moc dobře chápal, proč Británie chce mít novou základnu v jižním Tichomoří. Cestou totiž musel zastavovat na Kanárských ostrovech, v Rio de Janeiru a v Kapském Městě, což byly kolonie pod nadvládou konkurenčních mocností. Kromě lidí vezl na svých jedenácti lodích stovky kusů dobytka, drůbeže a evropského rostlinstva. To vše mělo pomoci při zakládání nového života na dosud pustém světadílu. Připadal si právem jako na Noemově arše.

Britskou vlajku vztyčil v zátoce Sydney Cove 26. ledna 1788, tedy uprostřed australského léta. Tento den je dodnes v Austrálii slaven jako státní svátek. Po pravdě řečeno, první roky trestanecké kolonie dopadly katastrofálně. Úroda v rajské zemi, od níž si James Cook tolik sliboval, nestála za řeč. Odmyslíme-li si krutou daň na životech, kterou si ještě po cestě vyžádaly obávané kurděje, pak zůstane jen připomínka na krutý hladomor.

Zásoby na lodích nemohly stačit a lidé dostávali jen minimální příděl nasoleného masa, mouky a rýže. Zoufale čekali na zásobovací flotilu, ale dočkali se jí za dva a půl roku. Mnozí vězňové se ze zoufalství pokusili o útěk. Slyšeli, že odtud budou plout lodě na sever do Číny, a podlehli klamné naději, že Čína je na dosah za kopečky.

Záhada „kriminálníků“

Dodnes není historikům úplně jasné, jak se mohla z bídné trestanecké kolonie během několika desetiletí stát prosperující země. Rozebírají proto, jaký druh vězňů byl vlastně do Austrálie přivážen, že dokázal dát základ nové společnosti. Obvykle docházejí k závěru, že šlo v podstatě o hodné lidi, jež bída dohnala k drobným přečinům a přestupkům. Tehdejší přísný řád je tvrdě odsuzoval a posílal tak ubohé lidi na nespravedlivé galeje.

Pravda je však složitější. Typickým trestancem byl mladý anglický zloděj. Někdy šlo o skutečné oběti bídy, které ukradly nějakou drobnost jako kuře nebo bochník chleba. Těch však bylo málo. Většinou se kradly věci, které se daly rychle a bez problémů prodat. Třeba kentský dělník James Coward ukradl dva černé voly. Krejčí Daniel Crawley měl nejprve opletačky kvůli údajnému padělání, což mu úřady nedokázaly, ale později ho poslaly na transport za krádež jednoho yardu červené vlněné látky v ceně deseti šilinků, tedy přibližně jeho týdenní mzdy. To byly ty lehčí případy. 

Horší bylo, když Michael Crener napadl muže a obral ho o nůž, rukavice, kapesník a šest půlpencí. Robert Cooper, zvaný Cikán z Dorsetu, se na druhou stranu zeměkoule podíval za krádež devíti oslů a čtyř ohlávek. Často se opakoval stejný vzorec: děti ulice se zkrátka odmalička musely živit krádežemi a většině z nich to zůstalo i v novém australském „domově“, kam se ostatně dostaly ve velmi raném věku – třeba v desíti či jedenácti letech. Mezi trestanci se našli i političtí vězňové, většinou z Irska, ale těch skutečně bylo jen minimum. Mnohem častěji sem přiváželi dělníky, kteří na protest proti nezaměstnanosti rozbíjeli nové stroje v továrnách, protože se domnívali, že kvůli nim přicházejí o práci.

Tvrdá práce

Žen se dostalo do Austrálie mnohem méně než mužů, a proto o ně měli všichni náramný zájem. Obvykle šlo o služky přistižené při malé krádeži. Australský národ byl zkrátka od počátku především národem zlodějíčků a mnozí se dodnes nestačí divit, co způsobilo jeho rychlou proměnu a brzkou cestu k nezávislosti a demokracii.

Deportovaní vězni vyfasovali v podstatě pouze dva druhy trestů – sedm let za menší přečiny a čtrnáct let za ty větší. Zpočátku skutečně pracovali jako nějací otroci. Přidělili je některému soukromému majiteli půdy, pro něhož museli pracovat. Nebo vyráběli stěžně z vysokých sosen na ostrově Norfolk, případně lana ze zvláštního australského lnu. I jejich zásluhou se tedy budovalo mocné britské loďstvo.

Po vypršení trestu ovšem dostali propouštěcí list a mohli svou pracovní sílu prodat, komu chtěli. Cesta zpátky do Británie stála ostatně spoustu peněz a vláda ji nehradila. Jen málo lidí si vydělalo na lodní lístek a vrátilo se do Evropy. Většinu z nich doma nic dobrého nečekalo a na svůj nový domov si zvykli.

Významně se zlepšily podmínky v trestanecké kolonii díky Lachlanu Macquariemu, guvernérovi, který vedl zemi v letech 1809 až 1821. Vybudoval ze Sydney vzorné koloniální město. Zmírnil trestní systém a obratně využíval schopností svých svěřenců-trestanců. Právníkům umožnil soudit provinilce, řemeslníkům svěřil kvalifikovanou práci. Po vypršení trestu nabídl pak bývalým trestancům tříakrový pozemek, aby mohli začít samostatně hospodařit. Pro těžké a nenapravitelné zločince ovšem vybudoval jakési vězení uvnitř vězení, aby je oddělil od ostatních.

Lepší než Británie

Tak se objevili první bývalí trestanci, kteří žili a umírali jako zámožní obchodníci či hospodáři. Deportace začala být pro vězně nesmírně atraktivní a objevily se případy, kdy vězni protestovali proti „snížení“ trestu na obyčejné britské vězení. Novým bohatstvím Austrálie se totiž stala ovce. Měla zde totiž ideální podnebí. I v zimě se mohla zvířata živit trávou, takže se nemusela dělat zásoba sena. Dodávky australské vlny hýbaly světovým obchodem s látkami. Z propuštěných trestanců se často stávali osamělí pastevci, kteří neměli daleko od civilizace nic jiného na práci než hlídat ovce.

Původní území Nového Jižního Walesu tak přestalo stačit a Britové zakládali vedle Sydney i další města, kde vznikaly nové nezávislé kolonie. Během 20. a 30. let vyrostla čtyři největší australská města, která se stala centry nových koloniálních států. Tak se překotným tempem měnil ráz australské společnosti. Počet dobrovolných imigrantů brzy převýšil počet přivážených trestanců. Přistěhovalci spoléhali zejména na výnosný obchod s ovčí vlnou. Británie navíc v té době poznala, že už nemůže řídit kolonie starým způsobem – centrálně z Londýna.

První se roku 1837 ozvali Kanaďané. Předložili britské vládě zhruba stejné požadavky jako o šedesát let dříve vzbouřené americké kolonie. V Londýně už pochopili, že po USA si nemohou dovolit přijít o další území, takže požadavkům Kanaďanů vyhověli. Povolili jim ustanovit místní vládní, zákonodárné a soudní orgány. To znamenalo rozsáhlou autonomii na Londýnu závislou jen minimálně. Australané se pochopitelně ozvali hned vzápětí. Navíc pochopili, že se musí definitivně zbavit trestaneckého systému, který se stával přítěží. Nejdříve zřídili přísné pracovní vězení pro těžké a nenapravitelné případy. Umístili ho mimo své území – na ostrově Norfolk. To posléze neblaze proslulo tvrdým zacházením s vězni a mafiánskými praktikami.

Zlato není trest

Jako první se zbavil trestanců nový Jižní Wales, kde poslední trestanecká loď přistála roku 1840. Hromadné rušení věznic nastalo v padesátých letech po nálezech zlata. Vždyť jaký to byl trest, když vězeň mohl po propuštění zajet o pár kilometrů dále a nakopat si pohádkové bohatství, případně oloupit nějakého poctivého zlatokopa, aby to měl rychle a bez práce? Poslední loď s britskými odsouzenci přistála roku 1868 v Západní Austrálii.

Psal se rok 1851, když se z daleké americké Kalifornie vrátil do Nového Jižního Walesu zlatokop Edward Hargraves. Měl s sebou trochu zlatého prachu, který se mu podařilo získat mezi ostatními zlatokopy. V Kalifornii nedávno vypukla zlatá horečka a Hargraves tam nasbíral zkušenosti. Vrátil se domů a podobnost v rázu krajiny ho přivedla k myšlence, že někde v Austrálii by také mohlo být zlato. A nemýlil se.

Objevil ho na úbočí Modrých hor a nazval to místo podle biblické země Ofír. Následující šílenství, které vypuklo v okolí Melbourne v kolonii Viktorie, si s tím kalifornským nijak nezadá. Během několika týdnů vyrostly zlatokopecké tábory a začaly se kolíkovat claimy – tedy prostory o velikosti zhruba jednoho velkého pokoje, kde měl dotyčný právo kopat zlato. Kolem táborů vznikl za chviličku přesně takový „byznys“, jak ho známe z amerických westernů – krčmy, nevěstince, kovárny, obchody a řemeslnické dílny. Zlatokopové totiž pochopitelně potřebovali jídlo, služby, materiál a nářadí, aby mohli nerušeně pracovat. Australská vláda pružně zareagovala a začala za vysoký měsíční poplatek pronajímat právo těžby. Zlato se tak poměrně rovnoměrně rozdělilo mezi širokou masu obyvatel. 

Výdobytky civilizace

Zpočátku měli australští starousedlíci, vesměs měšťané či chovatelé ovcí, z nálezů zlata strach. Báli se, že zlato přivede do jejich země podvratné živly a pochybné dobrodruhy toužící po rychlém zbohatnutí. Naštěstí se vládě podařilo udržet situaci vcelku pod kontrolou. Pro Austrálii nastal zlatý věk. Ve stejné době se totiž začaly rozmáhat výdobytky technické a vědecké revoluce. Plavba z Evropy se v roce 1847 díky parníkům zkrátila nejprve na čtyři až pět měsíců a později na pouhých několik týdnů. Železnice významně urychlila vnitrozemskou dopravu zboží i lidí. Telegraf zajistil spojení se starým světem.

V této éře se mohla utěšeně rozvíjet demokracie, na kterou byli Australané vždy hrdí. Jejich pojetí se výrazně lišilo od toho amerického. K vysvětlení rozdílů použil G. Blainey přirovnání: zatímco v Austrálii se vysoké stromy prořezávaly, aby zapadly mezi ostatní, v Americe se podporovaly v růstu, aby vyčnívaly a byly chloubou sadu. Tím chtěl vyjádřit, že australská společnost byla mnohem více rovnostářská, snažila se zmenšit sociální rozdíly a vyzdvihovala podporu státu.

Zlatý věk skončil takřka přesně po 40 letech – roku 1891. Už delší dobu totiž klesala cena vlny i zlata, navíc drahý kov z Viktorie už docházel. Australské banky najednou zjistily, že jsou zadlužené a nejsou schopny se z toho dostat ven. Zkrátka finanční krize se vším všudy. Do toho ještě přišlo sucho. Bída zasáhla Austrálii tak silně, že na 15 let takřka ustal příliv přistěhovalců. Situaci nezachránily ani nové nálezy zlata, tentokrát v Západní Austrálii. Dosud zaostalý západ se tak sice konečně začal rozvíjet, ale všechny australské kolonie pochopily, že potřebují velké změny.

Nový demokratický stát

Australané začali budovat skutečně účinnou sociální politiku. Volební právo žen se jako první na světě prosadilo na blízkém Novém Zélandu roku 1893, ale Jižní Austrálie ho o rok později následovala. O slovo se hlásila Labour Party, pracovní podmínky dělníků v továrnách se zlepšovaly mnohem rychleji než v Anglii. Jako první se zde zákonem prosadila osmihodinová pracovní doba.

Signály z Evropy však ukazovaly, že se blíží válka, a Británie na ni chtěla být připravena – včetně svých kolonií. Zahraniční politika byla totiž stále formálně v rukou impéria, přestože australské vlády do ní ze svého hlediska měly také co říci. Kolonie se obávaly o svoji bezpečnost a náhle zjistily, že vlastně nemají koordinovanou armádu a v případné válečné akci by si ani nedokázaly přijít na pomoc. Před koncem století se silně ozývalo volání po sjednocení. Nebyl to jednoduchý úkol, protože návrh musel projít referendem ve všech jednotlivých státech. Zdaleka ne všichni obyvatelé byli přesvědčeni, že je to pro ně výhodné. Založení nového hlavního města Canberry bylo například nutným kompromisem mezi Sydney a Melbourne. Kolonie se tak mohly slavnostně spojit do Australského svazu roku 1901. Nepřipojil se nakonec pouze Nový Zéland.

Austrálie tak mohla vykročit do nového století silnější a brzy překonala krizi. Během první světové války patřily jednotky Australanů a Novozélanďanů k těm nejstatečnějším, jež povolala mateřská Velká Británie do zbraně… 

Image

Čtěte také

Nejhříšnější plavba: 226 žen z ulice na cestě do australské trestanecké kolonie

Na rozdíl od savců nedostali mravenci do vínku plíce, a tudíž jim k přenosu kyslíku neslouží krev. Místo toho mají po stranách těla až deset párů dýchacích otvorů zvaných spirakula, jimiž proudí vzduch do sítě vzdušnic neboli tracheí. Ty dopravují kyslík k jednotlivým buňkám a stejným způsobem odvádějí pryč oxid uhličitý.

Popsaná soustava však funguje pouze u velmi malých živočichů a jen pár centimetrů navíc znamená, že jsou průdušnice příliš dlouhé, než aby mohl vzduch postupovat dostatečně rychle. Větší hmyz si tak musí vypomáhat pasivním dýchacím systémem a například prostřednictvím ohýbání břicha pumpovat do tělesné schránky další vzduch. U malých mravenců ovšem výzkum naopak ukázal, že v určitých případech musejí některé své dýchací otvory dokonce uzavírat, aby se jim do těla nedostalo kyslíku příliš. 

Na nedávném snímku Vesmírného teleskopu Jamese Webba, pořízeném v blízce infračervené části spektra, se třpytí hvězdy mladé hvězdokupy Pismis 24, která se nachází v centrální části nedaleké krásné mlhoviny NGC 6357, známé jako Humří mlhovina, poblíž pomyslného bodce Štíra ve stejnojmenném souhvězdí.

Humří mlhovina se nachází ve vzdálenosti asi 5 500 světelných let od Sluneční soustavy a je jednou z nejbližších hvězdných porodnic. Právě se tam rodí nové hvězdy, včetně hodně velkých a horkých. Tato oblast představuje jedno z nejlepších míst, kde můžeme zrození a raný vývoj hvězd pozorovat.

Hvězdná porodnice na bodci Štíra

V srdci hvězdokupy Pismis 24 se nachází masivní Pismis 24-1, objekt dříve považovaný za nesmírně masivní hvězdu. Ve skutečnosti jde o dvojhvězdou, složenou z velice hmotných hvězd. Na snímku jsou rovněž patrné stovky dalších různobarevných hvězd hvězdokupy Pismis 24, stejně jako tisíce dalších hvězd Mléčné dráhy, které pozorujeme za touto hvězdokupou.

Dramatické rysy hvězdné porodnice utváří spalující záření čerstvě zrozených a velice horkých hvězd. Teplota některých z nich přesahuje teplotou slunce až osmkrát. Mlhovina samotná připomíná snové pohoří ze Středozemě Tolkienova Pána prstenů, kolem jehož vrcholků se vznášejí jemné závoje plynu a prachu, osvětlené září hvězd.

Modrá barva na tomto okouzlujícím snímku označuje ionizovaný plynný vodík, který je zahříván masivními mladými hvězdami. Oranžově je znázorněný kosmický prach, konzistencí podobný pozemskému kouři. Červená barva představuje chladnější a hustší molekulární vodík. Čím tmavší červená, tím hustší je plyn. Černá označuje nejhustší plyn, který nezáří. Jemné bílé útvary jsou prach a plyn, na nichž se rozptyluje záření hvězd.

Image

Čtěte také

Webbův dalekohled prozkoumal ohňostroj mladičké protohvězdy L1527

Spartakus organizoval z Vesuvu výpady do okolí. Kampánie byla úrodná krajina a přední římští aristokraté zde vlastnili značný majetek – vily, vinice, olivové háje… Netrvalo tedy dlouho a boháči v Římě požadovali okamžité potlačení vzpoury. Čím dříve, tím větší bude naděje na záchranu majetků. Římanům však chyběla v Itálii silná armáda, protože většina legií bojovala v Hispánii proti Sertoriovi a na Východě proti Mithridatovi. Pověřili tedy praetora Gaia Claudia Glabra, aby sehnal narychlo vojsko.

Zdá se, že Claudius svoji misi podcenil. Spíše než vojsko dal dohromady jen oddíl domobrany čítající tři tisíce mužů, tedy necelou jednu legii. Podle slov řeckého historika Appiána si „Římané tehdy mysleli, že jde o bezvýznamný útok bandy pobudů, a ne o skutečnou válku“. 

Žebříky z vinné révy

Claudius Glaber předpokládal, že to bude snadné vítězství a že se po bleskové bitvě za pár dnů vrátí do Říma jako vítěz. Ale mýlil se. Nejprve vše probíhalo podle plánu. Glaber v čele domobrany přispěchal pod Vesuv a oblehl vzbouřence s cílem je vyhladovět. Byl však Spartakem přelstěn. Glaber obsadil jedinou schůdnou cestu k sopce, protože všude jinde byly srázné a hladké skály, porostlé bujným divokým vínem. A právě výhonky této divoké révy nechal Spartakus nařezat a splést z nich pevné žebříky. Byly tak dlouhé, že od vrchu skály, kde byly upevněny, sahaly až k úpatí. Co následovalo, popsal řecký historik Plútarchos: „...všichni až na jednoho po nich bezpečně slezli. Ten zůstal na hoře kvůli zbraním: když ostatní sestoupili, spustil dolů zbraně, a když bylo všechno dole, zachránil se nakonec i on sám.“

O ničem takovém neměli bohorovní Římané ani potuchy. Spartakus Glabra obešel a znenadání na něho zaútočil. Nečekaný útok měl za následek drtivou porážku Římanů. Nakonec se otroci zmocnili i vojenského tábora a překvapené vojáky pobili. 

Zpráva o Spartakově úspěchu pod Vesuvem povzbudila další otroky k útěkům. A ke Spartakovi se přidávali i pastýři a chudí rolníci. Spartakus pokračoval ve výcviku vzbouřenců a s využitím ukořistěných zbraní sestavoval organizovanější armádu – udílel hodnosti a vytvořil i účinnou síť špehů. Netrvalo dlouho a bývalý gladiátor ovládl takřka celou Kampánii.

Praetorské hodnosti v prachu

Římané zatím nepanikařili a reagovali vysláním dalšího vojska. Jeho vedení se ujal druhý praetor Publius Varinius. Ten rozdělil nově sestavenou armádu mezi své podvelitele Furia a Cossinia. Sebevědomý Spartakus nejdříve porazil Furiův dvoutisícový oddíl. Potom si počíhal na Cossinia a málem ho zajal při koupání. Lehkovážnému Cossiniovi se jen taktak podařilo uniknout. Ale jeho vojenský zásobovací oddíl takové štěstí neměl a padl Spartakovi do rukou. Pak začalo dlouhé pronásledování Cossinia a rozmetání jeho vojska, při němž sám Cossinius padl. 

Proti nadšeným vzbouřencům se zle vedlo i samotnému praetoru Variniovi, který byl Spartakem poražen, a nechybělo mnoho, aby padl do zajetí. Spartakovi se ale podařilo alespoň symbolicky dostat věčné město na kolena. Římanů se muselo silně dotknout, když se dozvěděli, že otroci potupili jejich posvátné symboly, když „svému veliteli přinesli i ukořistěné odznaky praetorské hodnosti i svazku prutů...“

Po vítězné bitvě Spartakus uspořádal pohřby svých padlých velitelů, mezi nimiž měl být i Oenomaus, jeden z prvních vůdců gladiátorského povstání. Zajímavé je, že stačilo pár počátečních úspěchů a otroci se začali chovat stejně jako jejich bývalí páni. Spartakus totiž nechal při pohřbech zápasit ozbrojené zajatce, jako by podle slov historika Flora „rolí pořadatele her chtěl smýt celou svou minulou úlohu gladiátora“.

Teprve po porážce dvou praetorských armád v Římě pochopili, že se nejedná jen o nějaké bandity. Ve vzduchu visela jedna z největších a nejsvízelnějších válek. Příliv do Spartakova vojska neslábl, počet Spartakovců se blížil k sedmdesáti tisícům mužů. S takovou silou si už mohl dovolit útočit nejen na osady a vesnice, ale i na města.

V zimě roku 73–72 př. n. l. Spartakus podle Flora zpustošil Nolu a Nucerii v Kampánii, ale armáda otroků dopochodovala až do jihoitalských přístavů Thúrie a Metapontum v Tarentském zálivu. Řím se proti Spartakovi rozhodl vyslat řádnou konzulskou armádu... 

Image

Čtěte také

Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?