Na poloostrov Howth Head se přímo z centra Dublinu dostanete rychlodráhou DART. A nepojedete dlouho, protože trať měří pouhých čtrnáct kilometrů. Vede přitom po tzv. krku, který tvoří jedinou a velmi úzkou spojnici někdejšího ostrova s pevninou. Na místě se pak můžete vydat po trase nazvané Bog of the Frogs Loop neboli „okruh žabí bažiny“: Její zdolání vám potrvá čtyři až pět hodin, během nichž obejdete poloostrov kolem dokola. Neminete tak žádnou z jeho stěžejních lokalit a pokocháte se krásou místní přírody i architektury.

Pozor, letí míček!

Okruh sice není dlouhý, ale zahrnuje poněkud náročnější stoupání i klesání a jeho terén nepatří k nejschůdnějším. Zato se vám odmění nádhernými výhledy a užijete si chůzi po dřevěných chodníčcích přes fialová vřesovitě. Značení však není stoprocentně spolehlivé, takže možná budete chvílemi bloudit v hustém porostu kapradin a trochu se i namočíte. Po cestě nejspíš zdoláte také několik vrcholků, které váš původní plán nezahrnoval – jednoduše totiž podlehnete jejich kouzlu.

Ze začátku půjdete přes golfové hřiště, jehož přítomnost na zvlněném poloostrově nijak nepřekvapí, neboť tamní terén ke hře přímo vybízí. Golfisté jsou na návštěvníky zvyklí, přesto se určitě chovejte podle pokynů na tabulích podél stezky: Hřištěm se přesuňte ideálně rychle a tiše, sledujte trasu značenou bílými kameny a dávejte pozor na míčky – cedule vás dokonce upozorní na směr, odkud by mohl nějaký přiletět. Nepodceňte ani dobré oblečení, protože navzdory zdánlivě nízkým kopcům od moře často silně fouká.

Za křiku racků

Shielmartin patří se svými 163 metry mezi nejvyšší vrcholky poloostrova a otevře se vám z něj nádherný výhled do všech stran: na moře brázděné loďmi a tankery, na okolní ostrůvky i pevninu se zelenými horami Wicklow Mountains a na rýsující se siluetu nedalekého Dublinu s továrními komíny. Kulisou každé podívané se pak stane křik racků, kteří k oblasti neodmyslitelně patří a narazíte na ně i všude v dublinských ulicích. Kamenný kruh na Shielmartinu má představovat pozůstatek náhrobku dávného irského krále, jenž tu možná zakopal svůj poklad (viz Ztracená kořist). Cestou můžete odbočit i na nejvyšší vrchol poloostrova Ben of Howth, který snadno poznáte podle siluet dvou vysílačů.

Tabule upozorňující na golfové míčky postupně vystřídají varování před volně se pasoucími kozami a krávami. Stezka vás pak zavede k moři, a jakmile dorazíte na pobřeží, bude vaše následující trasa už víceméně jasná: Jednoduše budete sledovat linii vody a většinu cesty se od ní výrazněji neodchýlíte.

Zdi z mušlí

Místy natrefíte na dlouhé a nízké kamenné zdi s obrubou na vršku, přičemž bližší pohled ukáže, že je pojí jakási malta plná mušlí, kterých je často víc než kamenů. Stavitelé zřejmě použili takový materiál, jaký měli zrovna po ruce. Nejenže přitom jejich volba odolává času i povětrnostním vlivům, ale zároveň působí esteticky.

Při procházce po pobřeží se pod vámi budou o rozeklaná skaliska tříštit vlny. Někde se dá sejít až k vodě a prohlédnout si spousty pozoruhodných kamenů opracovaných vlnami. V uvedených místech vás cedule pro změnu upozorní na nebezpečné útesy: Fialová trasa vám dá přitom občas na výběr, zda půjdete blíž ke kraji srázu, nebo zvolíte mírnější cestu vnitrozemím. V obou případech však minete betonovou věž Martello Tower, která je v současnosti k pronájmu. 

Mezi nosem a okem

Bělostný maják Baily na špičce úzkého výběžku do moře patří k dominantám poloostrova a nepochybně se objeví na mnoha vašich fotografiích. Přímo k němu se bohužel dojít nedá, protože stojí na soukromém pozemku. Trasa se u něj stáčí a pokračuje po východním pobřeží k Nose of Howth neboli „nosu Howthu“. Postupně přitom míjí stále více známek civilizace – zpočátku zejména malé restaurace lákající k ochutnání místních rybích pokrmů či sladkostí. Prohlídka rybářské obce Howth s přístavem, datující se nejméně do 14. století, se pak stane hezkou tečkou za celým výletem.

Tamní bývalé opatství St. Mary’s Abbey s dosud využívaným hřbitůvkem vám nabídne přesně to, co si od irského venkova slibujete: Šedé pobořené zdi působí majestátním a zároveň poněkud truchlivým dojmem a okolní kříže spolu s kulisami moře a nedalekých ostrůvků navodí dokonalý dojem ostrovní melancholie. Nejvýraznější z uvedených kousků pevniny se jmenuje Ireland’s Eye neboli „oko Irska“ a kdysi tam stála osada mnichů. Pak je však nejspíš vyhnaly drsné vichry.

Pohled tuleně

Co se týká samotného opatství, první kostel dal prý v místě postavit dublinský vládce Sigtrygg už v roce 1042. Budova, jejíž mohutné trosky lze obdivovat dnes, pochází z 16. století a kdysi představovala proslulé centrum vzdělanosti. K místu přiléhá také oblíbená pláž: A přestože v Irsku bývá i v létě často zataženo a větrno, lákají zdejší vody nadšence, kteří si koupání v Irském moři jednoduše nedovedou odpustit.

Ke břehům se navíc stahují tuleni, kteří jsou na přítomnost lidí zvyklí. Snadno se vám tedy může stát, že se přímo vedle vás vynoří z vody vousatá hlava a pohlédnou na vás až nápadně lidské oči. Ostatně řada zdejších pověstí vypráví o tuleních „ženách“, jež se zamilovaly do obyčejného člověka a na souši pak získávaly lidskou podobu… Roztomilých ploutvonožců se tedy nebojte, jen je v žádném případě nekrmte – již několik let totiž platí nařízení, které to přísně zakazuje.

Image

Čtěte také

Skotský ostrov Skye: Mlžná země ovcí, tartanů a galštiny

Představte si, že si čistíte zuby pastou vyrobenou z lidských vlasů. Zní to trochu nechutně? Vědci z londýnského King’s College však tvrdí, že právě keratin z vlasů nebo vlny by mohl být revoluční surovinou pro ochranu našich zubů – účinnější než všechny současné přípravky s fluorem.

Dnešní zubní pasty s fluoridem umějí zpomalit erozi zubní skloviny, zázraky ale neumí: sklovina se sama od sebe nikdy nedokáže obnovit. Pokud ji ztratíme, jde o nevratný proces. A právě tady přichází na scénu keratin – strukturní bílkovina ze skupiny skleroproteinů, která se nachází v našich vlasech, nehtech, kůži i některých vnitřních orgánech.

Zubní pasta z ovčí vlny

Tým vědců pod vedením Sherifa Elsharkawyho extrahoval keratin z ovčí vlny (ale teoreticky by šly použít i lidské vlasy) a vytvořil z něj speciální pastu. Ukázalo se, že když se keratinová pasta dostala do kontaktu se slinami, vytvořila krystalickou „kostru“, která na sebe váže ionty vápníku a fosfátu. Výsledek? Ochranná vrstva napodobující přirozenou zubní sklovinu. 

Na rozdíl od fluoru, který jen zpomaluje rozpad, keratinová pasta podle testů dokáže zastavit poškození úplně. Alespoň tedy v laboratorních testech Elsharkawyho týmu. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu Advanced Healthcare Materials.

Výhody ale nejsou jen v účinnosti. Keratin je biologický materiál, který může být získáván z odpadních zdrojů, jako jsou vlasy nebo kůže. Odpadá tak potřeba toxických plastových pryskyřic, které se dnes v zubním lékařství používají, a navíc výsledná výplň působí přirozeněji – barvou i strukturou se blíží skutečnému zubu.

Možnosti využití jsou podle vědců široké: od běžné pasty na každodenní čištění až po gel, který by aplikoval zubař. Podle vědců by se první produkty mohly objevit už za dva až tři roky.

Image

Čtěte také

Nanočástice ochrání zuby před kazy a zároveň ušetří užitečné bakterie

Alžběta Hesensko-Darmstadtská (1864– 1918) byla dcerou hesenského velkovévody Ludvíka a princezny Alice, oblíbené dcery mocné britské panovnice. Jméno jí rodiče vybrali podle maďarské světice, ale doma jí neřekli jinak než Ella. Odmalička ji vedli ke zbožnosti, skromnosti a samostatnosti. Vyrůstala v rodině se šesti sourozenci – dvěma bratry a čtyřmi sestrami. Děvčata získala obvyklé vzdělání, ale naučila se i praktickým činnostem jako bylo šití, praní, vaření a péče o mladší sourozence, což nebylo ve šlechtických rodinách obvyklé. Děti také s matkou odmalička chodily do lazaretů a sirotčinců, aby viděly, jak umí být život někdy krutý a jak je třeba druhým pomáhat. 

První neštěstí potkalo rodinu v roce 1873. Tehdy dvouletý Alžbětin bratříček Fridrich při hře vypadl z okna. Pád z výšky šesti metrů sice přežil, zemřel však na nezastavitelné vnitřní krvácení, protože trpěl hemofilií, krutým dědictvím královny Viktorie. 

Na podzim roku 1878 postihla velkovévodskou rodinu epidemie záškrtu. Ella jí jako jediná unikla, protože pobývala na návštěvě u babičky z otcovy strany. Velká část rodiny však onemocněla. O všechny obětavě pečovala princezna Alice. Jenže se rovněž nakazila a v pětatřiceti letech spolu s nejmladší dcerkou Marií zemřela.

Její smrt nesla čtrnáctiletá Ella stejně jako ostatní sourozenci velmi těžce. Tehdy se jim snažila ztrátu matky nahradit babička královna Viktorie. Spolu se svou mladší sestrou Alix, pozdější poslední ruskou carevnou, žila Ella delší dobu u ní v Anglii. A protože obě dívky vyrostly v opravdové krasavice, neměly o nápadníky nouzi. 

Osudné Rusko 

Dívky si mohly vybírat. Jenže Ella se zamilovala do pohledného ruského velkoknížete Sergeje, mladšího bratra cara Alexandra III. a strýce posledního cara Mikuláše II. Královna Viktorie tomuto sňatku příliš nepřála. Rusko považovala za barbarskou zemi a obávala se o vnuččinu budoucnost. Bohužel se nemýlila. Svatba se konala v Zimním paláci v Petrohradě a Ella po třech letech, ač nemusela, přestoupila k pravoslaví a přijala nové jméno Jelizaveta Fjodorovna. Rychle se naučila rusky, mluvila bez přízvuku. Ostatně na jazyky měla nadání, s matkou v dětství mluvila anglicky a s otcem německy. 

Ella se životu v Rusku dokonale přizpůsobila a Rusové si zamilovali tu skromnou, vstřícnou a ochotnou dámu, která pomáhala každému, kdo se na ni obrátil. Manželství ale bohužel nebylo obdařeno dětmi, po nichž Ella tolik toužila. A ukázalo se, že není ani tak šťastné, jak si vysnila. Sňatek se prý nejvíc hodil Sergejovu bratru, caru Alexandrovi III. a měl snad zakrýt údajnou ženichovu homosexualitu. 

Atentát 

Intelektuálně si Ella se Sergejem rozuměla. Oba milovali umění a měli skvělý vkus. Často je navštěvovali hudební skladatelé a spisovatelé. Přátelili se například s Tolstým a Dostojevským. Když byl velkokníže Sergej jmenován gubernátorem Moskvy, manželé se přestěhovali do Kremlu. Sergej zahájil nekompromisní politiku – tvrdě potlačoval radikální levicové organizace, za třicetistupňového mrazu například vypověděl z města dvacet tisíc Židů. Na rozdíl od Elly ho lidé spíš nenáviděli. Měl dar udělat si nepřátele na mnoha frontách. A odplata na sebe nenechala čekat… 

Anarchisté měli na velkoknížete spadeno už dlouho, čekalo se jen na vhodnou příležitost. Ta nastala 17. února 1905. Tehdy na Sergejův kočár vhodili nitroglycerinovou bombu. Masivní výbuch roztrhal tělo gubernátora na kusy a rozmetal je do širokého okolí. Vážně zranění utrpěl i sám atentátník Ivan Kaljajev a několik dalších osob. 

Ella vše slyšela a okamžitě přispěchala na místo, kde spatřila tu hrůzu. Mezi kusy těla našla i manželův zlatý řetízek. Po několika dnech navštívila osmadvacetiletého revolucionáře ve vězení a snažila se pochopit důvody jeho činu. Chtěla ho přesvědčit, aby se dal na pokání a zachránil se. Dokonce mu odpustila. Žádala i cara Mikuláše, aby mu udělil milost. Ten odmítl a nechal atentátníka oběsit. 

Zapomenout na bolest 

Po manželově smrti se Ellin život totálně změnil. Úplně se stáhla z veřejného života. Žila asketicky, útěchu hledala v modlitbách. Oblékala prosté šaty a přísně se postila. Přes naléhání své německé rodiny odmítla opustit Rusko. Prodala všechny své šperky a koupila v Moskvě čtyři domy s velkou zahradou. Vše nechala náležitě upravit a v roce 1909 tam založila klášter zasvěcený sv. Marii a Martě, kde se stala řeholnicí a později i abatyší. Vedle kláštera provozovala též lékárnu, sirotčinec a nemocnici, která poskytovala péči pro všechny zdarma. U carského dvora se objevovala minimálně. Věnovala se pouze církvi a charitě. Především ale ošetřovala nemocné a ve válečných dobách i zraněné vojáky. 

Žádné slitování 

Ella odmítla opustit zemi i po bolševické revoluci v roce 1917. Jako členka carské rodiny se stala pro nový režim nebezpečná. A proto ji na jaře 1918 spolu s dalšími jejími příbuznými zatkli a uvěznili v Alapajevsku na východní straně Uralu. Údajně na Leninův příkaz si pak 18. července 1918, den po vyvraždění carské rodiny v Jekatěrinburgu, přišli i pro Ellu. Spolu s ostatními internovanými – většinou carovými vzdálenějšími příbuznými a jejich služebnictvem, ji přivedli k šachtě blízkého dolu. Bolševici je pak živé naházeli dovnitř a pro jistotu za nimi vhodili několik granátů. Štolu pak zasypali. Ti, co výbuch přežili, dlouho umírali na svá zranění. Ella také. 

Obavy babičky Viktorie se naplnily… Roku 1992 pak byla Alžběta Hesensko-Darmstadtská prohlášena pravoslavnou církví za svatou.

Image

Čtěte také

Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

Vědci již mnoho desítek let pátrají po signálech mimozemských civilizací z okolního vesmíru. Jejich obvyklými nástroji jsou radioteleskopy a optické teleskopy, s nimiž prohledávají oblohu. Nyní se rýsuje nový možný způsob, jak hledat mimozemské sondy mnohem blíž, přímo ve Sluneční soustavě.

Beatriz Villarroelová z Nordického institutu teoretické fyziky (Nordita) a její kolegové ve studii publikované odborným časopisem Monthly Notices of the Royal Astronomical Society navrhují vyhledávat mimozemské sondy v blízkosti Země s využitím zemského stínu coby přirozeného filtru, který eliminuje rušivé signály našich satelitů a kosmického odpadu.

Mimozemšťané skrytí ve stínu

Pozemská obloha je v současné době plná satelitů a milionů úlomků kosmického odpadu, kvůli čemuž je na ní velmi obtížné najít cokoliv neobvyklého či zajímavého. Tato kontaminace orbity je zásadní překážkou při hledání mimozemských zařízení, pokud by se pohybovala v blízkosti naší planety. Řešením by mohlo být využití stínu Země. 

Každou noc vrhá Země kuželovitý stín, který zasahuje do okolního kosmického prostoru. V tomto stínu se nemůže projevit záření Slunce, které se tím pádem neodráží od satelitů a kosmického odpadu. Vzniká tak přirozená zóna vhodná pro pátrání po blízkých mimozemských sondách, která sahá až do vzdálenosti okolo 35 700 kilometrů. Vesmírný odpad ani naše satelity až na vzácné výjimky nemají vlastní zdroj světla. Cokoliv se tedy blýská ve stínu Země, stojí za pozornost.

Na lovu

Když badatelé prozkoumali přes 200 tisíc snímků zařízení Zwicky Transient Facility (ZTF), objevili sice tisíce zajímavých objektů, ale žádné stopy po mimozemských návštěvnících. V drtivé většině šlo o meteority a známé asteroidy, pouze v jednom případě badatelé narazili na velmi rychle se pohybující objekt, který se jim ale nepodařilo identifikovat. 

Přesto výsledky podle vědců ukazují, že systematické pátrání po známkách mimozemských civilizací je možné i pomocí existujících dalekohledů a nových analytických technik. Jedním z nástrojů, který má najít v tomto směru uplatnění je projekt ExoProbe – síť dalekohledů navržených speciálně pro tento typ hledání, která bude pomocí několika současných pozorování určovat přesné vzdálenosti tajemných objektů. Na rozdíl od dřívějšího projektu VASCO (Vanishing and Appearing Sources during a Century of Observations), který se zaměřoval na analýzu starších snímků, má sledování a vyhodnocování snímků v rámci projektu ExoProbe probíhat takřka v reálném čase.

Image

Čtěte také

Letištní radary mohou prozradit naši existenci mimozemšťanům, tvrdí výzkum

Čokoláda nemusí být jen sladká – může chutnat po karamelu, citrusech nebo mít květinové aroma. Proč je tomu tak, se dlouho skrývalo v záhadách fermentace kakaových bobů. Nyní ale vědci tvrdí, že našli mikrobiální „tajnou ingredienci“, která rozhoduje o jemnosti a chuti čokolády.

Mikrobi, kteří tvoří chuť

Výzkumný tým vedený profesorem Davidem Saltem z Nottinghamské univerzity zkoumal proces fermentace na kakaových farmách v Kolumbii – v regionech Santander, Huila a Antioquia. Ukázalo se, že zatímco na prvních dvou farmách se objevovaly podobné vzorce teploty a pH a výsledná čokoláda měla ovocné, květinové a citrusové tóny (podobné vysoce ceněným bobům z Madagaskaru), v Antioquii tomu bylo jinak. Výsledkem byla čokoláda bez jemných tónů, spíše podobná „konfekčnější“ produkci z Ghany či Pobřeží slonoviny.

Díky genetickému sekvenování tým přesně určil, jaké bakterie a houby v různých fermentacích působí, jaké geny nesou a jaké chuťové molekuly dokážou vytvářet. Podařilo se jim izolovat devět klíčových mikrobů, kteří vytvářejí chuť jemné čokolády. Když je vědci přidali do sterilních bobů a nechali je fermentovat, výsledný produkt měl nejen klasickou kakaovou chuť, ale také výrazné květinové a citrusové aroma.

Cesta k čokoládové revoluci

Podle Salta jde o průlom, který může zásadně změnit výrobu čokolády. Farmáři by mohli cíleně nasazovat vybrané mikroby, aby dosahovali požadovanou chuť a kvalitu. Zjištění by podle něj dokonce mohlo zásadněji ovlivnit celý trh a rostoucí ceny čokolády.

Podle vědců bude v budoucnu možné přidávat do procesu fermentace specifické mikrobiální „startéry“, které by vytvořily zcela nové chuťové profily, dosud v čokoládě nevídané. Čokoláda by tak jednou mohla chutnat nejen po ovoci či květinách, ale třeba po úplně nových, překvapivých chutích. „Otevírá nám to cestu k čokoládě, jakou jsme ještě neochutnali,“ je přesvědčen profesor Salt.

Image

Čtěte také

Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

V období oligocénu žili v teplých mělkých mořích kolem Austrálie a Nového Zélandu mammalodontidi – starobylé velryby malého vzrůstu z čeledi Mammalodontidae. Šlo o příbuzné dnešních velryb, byť se jim na první pohled příliš nepodobali. Jejich velikost odpovídala dnešním delfínům a vyzbrojeni byli tlamou plnou ostrých zubů.

Paleontolog Ruairidh Duncan z australské Monashovy univerzity a jeho kolegové nedávno popsali nový druh těchto zvláštních miniaturních velryb na základě úlomků lebky, které byly objeveny na pobřeží jihovýchodní Austrálie. Objev nového druhu třetihorní velryby uveřejnil odborný časopis Zoological Journal of the Linnean Society.

Třetihorní velryba zkřížená se žralokem

Velryba, kterou vědci pojmenovali Janjucetus dullardi, měřila zhruba dva metry a zřejmě nešlo o dospělého jedince. O mnoho víc by už ale asi nevyrostla. Šlo o pevně stavěné rychlé plavce, v nichž by jen málokdo hádal blízké příbuzné dnešních rozvážných obrů, kteří svými ohromnými tlamami filtrují z mořské vody drobné živočichy.

„Je to v podstatě malá velryba s dopředu posazenýma velkýma očima a tlamou plnou nebezpečně ostrých zubů,“ fascinovaně líčí Duncan. „Představte si žraločí verzi dnešních velryb, malou, zrádně roztomilou, ale určitě ne neškodnou.“ Ryby příslušné velikosti se před nimi musely mít na pozoru.

Fosilii nového janjuceta objevil ředitel školy Ross Dullard, když se v roce 2019 procházel po pláži zálivu Half Moon nedaleko Melbourne. Fosilizované kosti dávné velryby, která žila asi před 28 až 24 miliony let, se skrývaly ve skále, kde je obnažily mořské vlny. 

Jižní Austrálie je dnes jedním z nejvýznamnějších nalezišť pravěkých velryb – právě odsud pocházejí i další druhy mammalodontidů. Podle odborníků je zde skrytých fosilií stále mnoho a v příštích letech nás čekají další překvapivé objevy. „Tento region byl kdysi kolébkou některých z nejpodivnějších velryb v dějinách. A my teprve začínáme číst jejich příběhy,“ uzavírá paleontolog a spoluautor studie Erich Fitzgerald.

Image

Čtěte také

Vědci objevili v peruánské poušti fosilii možná nejtěžšího obratlovce všech dob

Technologická revoluce a rozvoj zbraní na přelomu 19. a 20. století bývá jako první spojována s bitvou u Omdurmanu (1898). Britské jednotky (spolu s koloniálními oddíly) vedené generálmajorem Herbertem Kitchnerem za pomoci kulometů a děl rozprášily více než dvojnásobnou přesilu súdánských povstalců (mahdisti). Zatímco poražení přišli o více než 12 000 padlých, Evropané odepsali necelých 50 zabitých. 

Nikdo nezůstal na pochybách, že moderním zbraním chrlícím laviny železa patří budoucnost. O možnostech a limitech nasazení kulometů se přitom ve Spojeném království v té tobě již desetiletí živě diskutovalo. Zrodily se první myšlenky na zřízení specializovaných formací, o nichž poprvé mluvil jistý kapitán Armita v roce 1886. Zdůrazňoval, že strojní puška musí na bojišti obstát jako samostatná taktická jednotka – její obsluha by dostala specializovaný výcvik a v případě ohrožení nepřítelem bude schopna sama svou zbraň ubránit. Na závěr navrhoval zřízení specializovaného sboru s výcvikovým střediskem. 

Příliš málo kulometů

Podobné myšlenky však v konzervativní královské armádě velký ohlas nezískaly a do první světové války tak Britský expediční sbor vstupoval v tomto ohledu nakonec hanebně nepřipraven. V roce 1914 disponoval každý prapor pouze sekcí o dvou kulometech a tento počet působil i v rámci jízdních pluků. Ve střetu s nepřítelem se podobná čísla ukázala jako nedostatečná, a tak již záhy došlo k jejich zdvojnásobení. Stále jasněji se ale ukazovalo, že problém vyžaduje systematické řešení. 

Na tom začala armáda spontánně pracovat již v září 1914, kdy Britové ve Francii založili specializovanou školu pro obsluhy strojních pušek, aby nahradili ztráty z prvních týdnů války. O vytvoření samostatné a specializované formace se vážně začalo uvažovat až v roce následujícím a nakonec k tomuto kroku došlo v říjnu 1915. Jednotky dosud přiřazené k jednotlivým praporům a plukům od té doby nově spadaly pod křídla takzvaného Kulometného sboru (Machine Gun Corps). 

Od maximů k Vickersům

Spolu s jeho zřízením proběhla rozsáhlá reorganizace a vznikaly specializované jednotky pro různé složky armády. Základní členění spočívalo v rozdělení na pěchotní kulometné roty, jízdní eskadry a motorizované baterie. Vzniklo několik nových výcvikových středisek jak na ostrovech, tak na kontinentu. Došlo také k rozsáhlému přezbrojení z poněkud zastaralých maximů na vickersy ráže .303 (7,7 mm), které dosahovaly téměř dvojnásobné rychlosti palby. 

Obsluha každého kulometu nově sestávala ze šesti mužů, kdy dva nesli zbraň samotnou, dva munici a zbytek měl nahrazovat případné ztráty. Výrazně se také zvýšilo nasazení strojních pušek – zatímco na začátku války působily u britského pěšího praporu dvě, na jejím konci to bylo v některých případech až 36. 

Klub sebevrahů

To vše přineslo masivní nárůst palebné síly, s nímž se pojil i vývoj taktického nasazení této zbraně. Kulometná družstva se flexibilně pohybovala po bojišti a reagovala na posun fronty, přičemž kromě přímé podpory pěchoty či obrněnců plnila také různé specifické úkoly – například dlouhotrvající nepřímou palbu mířící za nepřátelské zákopy a bránící přísunu posil a zásob. Podobné akce již vyžadovaly náročnější výcvik střelců, kteří museli umět zaměřovat palbu na velké vzdálenosti na základě matematických výpočtů. V mnoha ohledech se tak způsoby jejich nasazení podobaly dělostřelectvu. 

Spolu s nárůstem počtu zbraní a novými způsoby jejich využití však narůstaly také ztráty Kulometného sboru. Za tři roky jeho válečného působení jím prošlo na 170 500 vojáků a důstojníků, z nichž 12 498 padlo a dalších téměř 50 000 utrpělo zranění či zůstalo nezvěstných. Formace si tak vysloužila přezdívku „klub sebevrahů“. Po válce došlo k zásadní redukci jeho příslušníků, sbor však přesto existoval nadále a zapojil se do bojů v Afghánistánu, Indii nebo intervence do revolucí rozvráceného Ruska. K jeho deaktivaci došlo z finančních důvodů v roce 1922.

Image

Čtěte také

Druhý hned po maximu: Těžký kulomet Colt-Browning M 1895/1914

Zdaleka nejsilnější motivací, s níž kmeny plání napadaly své sousedy, nebyl sběr skalpů a hrdinských činů, zastrašení nepřátel ani přetlačování o loviště. Stáli za ní koně. Bez nich by tito indiáni nemohli tak efektivně využívat roztroušené přírodní zdroje širých stepí a držet krok s neustále migrujícími stády bizonů. Koně sice mohli odchovat a vycvičit a zdejším kmenům se to velmi dobře dařilo, ale snazší bylo zvířata prostě uloupit. Nejčastějším cílem loupežných výprav se stávaly okolní nepřátelské kmeny. Indiáni z jižních plání si však záhy uvědomili, že v dosahu mají další, ještě vydatnější zdroj – Mexiko. 

A tak na jih od řeky Rio Grande zamířily skupiny komančských, kajovských nebo lipanských válečníků a odháněly na sever početná stáda ukořistěných zvířat. Šajeni žili mnohem severněji, ale když se o těchto cestách doslechli, i jim se toužebně zaleskly oči. Koncem léta 1853 opustilo sedmnáct, většinou mladých válečníků velkou vesnici u řeky Platte, aby se vydali vstříc velkému a riskantnímu dobrodružství. Podnikli historicky první šajenskou výpravu jižně od Rio Grande, do země „bílých lidí s chlupatými nosy“, jak říkali Mexičanům. 

Sen o Mexiku 

Kajovové léta vyprávěli Šajenům, kolik koní se dá ukořistit právě v Mexiku. Šajenští mladíci snili o tom, že se do té vzdálené země jednou vydají. Žádná jejich válečná výprava ještě nepodnikla nájezd tak daleko na jih. Cesta vedla rozsáhlými vyprahlými oblastmi, kde podle Kajovů řada jejich lidí zahynula žízní. Riziko se ale vyplácelo. Válečníci obvykle přihnali domů veliká stáda a také mnoho zajatých žen a dětí. Zajatci pak s nimi žili jako příslušníci kmene. 

Šajen jménem Péřová čapka se nakonec rozhodl, že bylo dost slov a nastal čas činů. Začátkem léta 1853 sezval do svého týpí na hostinu mnoho mladíků. Svěřil se jim s plánem napadnout Mexičany v jejich vlastní zemi. Nabídl hostům obřadní dýmku. Šestnáct z nich ji přijalo. Tím se zavázali, že půjdou s ním. 

Dýmku kouřil i jeden starší chlapík – Vzteklý vlk, tehdy ostřílený, asi osmadvacetiletý bojovník. Za pár dní muži vyrazili pěšky k jihu. Indiáni z plání byli nejen vynikajícími jezdci, ale též vytrvalými chodci a běžci. Vydávat se na loupežné výpravy pěšmo bývalo běžné. Opěšalí válečníci snáze unikli pozornosti nepřátel a nezdržovali se péčí o zvířata. 

Mezi Kajovy 

Šajeni procházeli územím spřátelených Kajovů a narazili na tábor. Někteří Kajovové se rozhodli přidat a ukázat Šajenům cestu. Kajovský doprovod se ale začal Šajenů bát. Jeden po druhém se vytráceli, až zůstal poslední. Šajeni muže potřebovali, a tak ho bedlivě hlídali. Spali kolem něj, aby se nevypařil jako ostatní. Jenže i jemu se později podařilo vyklouznout. Většina výpravy se po útěku průvodce chtěla vrátit. Péřová čapka je ale přesvědčil, aby pokračovali. Podle slunce je vedl přímo na jih. Zanedlouho potkali kajovskou válečnou výpravu. Těšili se, že opět půjdou s lidmi, kteří znali cestu do Mexika. 

Jenže Kajovové mířili jen do Texasu. Jejich vůdce Šajeny odrazoval: „Ta španělská země je moc drsná. Těžko se cestuje, protože je tam plno kaktusů a roztrháte si oblečení.“ Odhodlání vidět Mexiko ale Šajeny neopustilo. Čím víc je kajovský náčelník přesvědčoval k návratu, tím víc Péřovou čapku rozčiloval. Hrozilo, že prchlivý Šajen vyvolá potyčku. „S Mastnými dřevy jsme dřív bojovali,“ připomněl popuzeně a myslel tím právě kmen Kajovů. „Neposlouchají, co říkám, a to se mi nelíbí!“ 

Kajovů bylo víc než Šajenů, přesto z nich měl jejich vůdce obavy a chtěl situaci uklidnit. Když Šajeni trvali na svém, raději jim ustoupil a kývl, že je povedou. Výpravy se spojily. Šajeni odložili všechno kromě jednoduchých polštářových sedel. Kajovové, kteří jeli na koních, si nechali jen zvířata, na kterých seděli. 

Postupovali do hloubi Texasu. Putovali rozpálenou, suchou krajinou. Čekaly je dlouhé úseky bez vody. Ocitli se na rozlehlé, rovné prérii, kde viděli do daleka. Po nějaké době postřehli, že se k nim blíží člověk. Jako kdyby za ním stoupal k nebi kouř. Když se cizinec ještě víc přiblížil, někteří Šajeni v něm poznali kajovského přítele Dlouhé vlasy. Poté, co se přivítali, muž poznamenal, že Šajeny by ve zdejším kraji rozhodně nečekal.

To, co zprvu považovali za prérijní požár, bylo mračno prachu zvířené osmisethlavým stádem koní, které hnalo osm kajovských válečníků. Kajovové se zastavili na kus řeči a mimo jiné Šajenům řekli, kde najdou vodu. Ukázalo se, že voda je špinavá a hořká. Nicméně to byla voda a žízniví válečníci jí nepohrdli. Kajovský náčelník oznámil, že se jeho lidé vracejí. Šajeni si ale směli vybrat jednoho Kajovu jako průvodce. Kajovové je navíc naučili vyrábět z mulích kopyt nádoby na vodu. Ty pojaly dost vody na to, aby Šajeni překonali bezvodé oblasti, které je čekaly. 

V Mexiku 

Péřová čapka a jeho muži pokračovali pěšky dál. Konečně dorazili k Rio Grande. Na mělkém místě, kde dno dláždily balvany, přebrodili řeku. Na protějším břehu si všimli různých stromů, které rostly podél vody. Takové druhy vůbec neznali. Pro Šajeny to byla úplně cizí země, ale Kajova ji dobře znal. Od Rio Grande se plahočili za slunečního žáru několik dní na jih. S úlevou přivítali chladnější vzduch, který jim nabídlo pohoří, kam došli. Narazili tu na bílé lidi, kteří cosi vykopávali ze země. Spřátelili se s nimi a bílí jim ukázali, co dělají. Dolovali. Chovali se k Šajenům laskavě a jeden jim dokonce daroval krávu, kterou mohli porazit a sníst. Péřová čapka a jeho muži u těchto lidí nějaký čas pobyli, ale potom pokračovali na jih. 

V horách narazili na velkou vesnici Komančů, které neznali. Žilo v ní hodně mexických žen a dětí, které komančští válečníci zajali při nájezdech do jižnějších oblastí. Šajeny ti cizinci zajímali. Ale přišli sem kvůli koním, takže zase spěchali dál. Postupovali stále hlouběji do neznámé země, která se kolem nich rozkládala. 

Loupežné tažení 

Tři dny chůze na jih od komančské vesnice napadli první mexickou osadu. Ke svému zklamání zjistili, že obyvatelé nevlastní žádné koně. Nicméně nakonec přece jen dospěli do oblasti, která koňmi oplývala. Neváhali a odehnali nejkrotší zvířata. Když se opět vydali na cestu, už se vezli na koňských hřbetech. Nespěchali. Prohlíželi si pro ně nezvyklou krajinu. Sem tam narazili na další stáda, ale nechali je být, protože toto nebyla nádherná zvířata, která hledali. 

Den byl jejich nocí a noc jejich dnem. Za tmy se přesouvali, za světla odpočívali. Jakmile vyšlo slunce, ukryli se v houští a čekali na soumrak. Když se ale kolem potloukal osamělý Mexičan, vylezli a zabili ho. Kdykoli narazili na dům, i za denního světla se přikradli a nahlédli okny dovnitř. Když o něco stáli, do domu se vloupali a vzali si to. Pobývali v Mexiku tolik měsíců, že ztratili pojem o čase.

Panovalo tu teplo, takže jim navzdory roční době nebránil v pohybu sníh a led jako u nich doma. Přestože měli koně, spoustu lupu a kajovského průvodce, Vzteklý vlk a někteří další Šajeni ztratili naději, že odtud vyváznou. Ta země jim připadala prapodivná. Postrádala význačné body v krajině, které by je vedly domů. Všemi směry se táhla rovná jako stůl. Orientovali se jen podle slunce a měsíce. 

Osudná krása 

Nakonec našli, po čem na své odysee do daleké země prahli. Přímo před nimi se páslo stádo krásných kropenatých koní a mul. Šajeni zastavili a mlčky se kochali. Nemohli odtrhnout oči od kropenatých koní. Každý chtěl chytit nejlepší zvíře ve stádě. Měli plnou hlavu té nádhery a poprvé úplně zapomněli hlídat, zda se odněkud neblíží nepřátelé.

Vzteklý vlk a další dva muži ale pomysleli i na něco jiného. Když se na kropenaté koně dost vynadívali, oddělili se od skupiny a vydali se hledat pruty vhodné na dříky šípů. Zatoulali se poměrně daleko. Náhle zahlédli vojáky, kteří mířili jejich směrem. Trojice zalehla do trávy a zůstala tam, dokud je vojáci neminuli. Vzdálili se od zbytku výpravy a neviděli, co se s ní děje. Ale krátce poté, co vojáci odjeli, slyšeli Mexičany pokřikovat. Následovalo práskání výstřelů, jekot a další zvuky boje. Nad tím vším se nesly hlasy přátel, kteří tváří v tvář smrti zpívali válečné písně. Slunce kleslo k obzoru a zvuky boje utichly. Vzteklý vlk a druzí dva vyhlédli z úkrytu ve vysoké trávě. Všude viděli vojáky. Nad nimi se vznášel oblak kouře ze střelného prachu. 

Když běloši konečně odklusali a vánek odnesl kouř, Vzteklý vlk a jeho společníci se pod rouškou tmy opatrně kradli zpátky tam, kde naposled viděli ostatní. Krajinu zalévalo jasné měsíční světlo. Ze tmy zaslechli šajenský hlas. Zamířili k němu. Patřil jedinému z jejich přátel, který přežil. Vylíčil jim, co se stalo. Zaútočili na ně mexičtí kopiníci. Bojovali skrytí za svými koňmi, jako to dělali indiáni. S pár puškami a nedostatkem střeliva nemohli Šajeni dlouho vzdorovat. Většina válečníků měla jen luky a šípy a ty se palným zbraním a kopím Mexičanů nemohly rovnat. 

Vzteklý vlk a jeho druhové pak zraněného odnesli z bojiště. Tentokrát se nemohli zdržovat řádným pohřbením mrtvých přátel. Zjistili, že kopiníci táboří jenom kousek odtud, u ranče člověka, kterému patřili kropenatí koně. 

Návrat a dozvuky 

Čtveřici se pod rouškou tmy podařilo uniknout. Byli sice naživu, ale nezdálo se, že mají sebemenší šanci vrátit se do kansaských stepí. Přesto vyrazili. Podpírali zraněného druha a v úmorném horku se zoufale trmáceli na sever. Posvátné bytosti je ale neopustily. Po týdnech se dobelhali domů. První výpad do Mexika skončil pro Šajeny tristně. Ztratili třináct mladých mužů a nepřivedli jediného koně. Přesto šlo o pozoruhodný počin. Zmínění muži se pěšky vydali do zcela neznámých oblastí vzdálených skoro dva tisíce kilometrů! 

Jejich příběh známe díky Vzteklému vlkovi, který se o něj v roce 1902 podělil s přírodovědcem a antropologem G. B. Grinnellem. Šajeni se ani po této zkušenosti myšlenky na výpravy do Mexika nevzdali. Zkoušeli to znovu a znovu. Vždyť tam na ně čekali tak krásní a odolní koně!

Image

Čtěte také

Jak se zrodilo westernové klišé o indiánech snažících se ulovit lokomotivu?

Když před 12 lety objevil tým belgických astronomů v čele s Michaëlem Gillonem systém TRAPPIST-1, vzbudilo to obrovské nadšení. Pozorování ukázala, že kolem malého červeného trpaslíka v souhvězdí Vodnáře krouží hned sedm planet velikostí podobných Zemi, z nichž několik leží v tzv. obyvatelné zóně. Jedním z nejslibnějších kandidátů byla planeta TRAPPIST-1 d, která obíhá na vnitřním okraji této zóny.

Nejnovější pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) ale naznačují, že šlo o plané naděje. Tým vědců z USA, Kanady, Francie a Velké Británie sledoval v listopadu 2022 dva přechody planety TRAPPIST-1 d přes její mateřskou hvězdu pomocí přístroje NIRSpec/PRISM. Naměřená data poskytla vůbec první detailní spektrum její atmosféry. Výsledky ukazují, že na této exoplanetě nejsou žádné stopy metanu, oxidu uhličitého, vodní páry ani jiných molekul známých z pozemské atmosféry.

Mars, Venuše, nebo holá skála

Podle hlavní autorky Caroline Piaulet-Ghorayeb existuje několik vysvětlení. TRAPPIST-1 d může mít extrémně tenkou atmosféru, podobně jako například Mars. Je ale také možné, že exoplanetu halí hustá oblačná pokrývka jako třeba u Venuše, která zakrývá spektrální signály. Třetí možností je, že se jedná o pustý kamenný svět zcela bez atmosféry.

Výzkum navíc ukazuje, že červený trpaslík TRAPPIST-1 sám o sobě situaci planetám neulehčuje. Každých pár dní vyvrhuje silné erupce a několikrát ročně i tzv. supererupce, které dokážou doslova „sfouknout“ atmosféru z povrchu okolních planet. Přesto zůstává otázkou, zda si některé z vnějších světů systému – například TRAPPIST-1 e, f a g – dokázaly svou atmosféru udržet, možná díky silným magnetickým polím.

TRAPPIST-1 d byl dlouho považován za jednoho z nejlepších kandidátů na „druhou Zemi“. Díky Webbovu teleskopu ale dnes víme, že tomu tak nejspíš není. „Jde o další důkaz, že Země je v kosmu opravdu výjimečnou,“ říká spoluautor studie Ryan MacDonald.

Příběh tím ale nekončí: JWST teprve začíná psát novou kapitolu studia atmosfér exoplanet velikosti Země. TRAPPIST-1 d sice zřejmě není dvojčetem Země, ale jeho sourozenci stále mohou disponovat kapalnou vodou, atmosférou a podmínkami pro život pozemského typu.

Image

Čtěte také

Webbův dalekohled prozkoumal atmosféru první exoplanety systému TRAPPIST-1

Poloha Tróje znamenala její největší přednost. Město se rozkládalo na nízkém pahorku s výhledem na Egejské moře na západě a průliv Dardanely na severu, jímž lze přes Bosporskou úžinu doplout až do Černého moře. Šlo tedy o klíčovou obchodní trasu a Trója se stala pro kupce přirozenou zastávkou.

Perla Malé Asie

Obyčejná obchodní osada, založená okolo roku 3600 př. n. l., se tak brzy proměnila v kvetoucí sídlo. Pláň pod městem, zavlažovaná řekami Skamander a Simoeis, se táhla až k moři, kde Řekové vytahovali své lodě na břeh. Úrodný region luk a hájů poskytoval Tróji zemědělské bohatství, ale sloužil také jako bojiště, kam mířily nepřátelské armády plenit.

Samotné město, pravděpodobně odpovídající archeologické vrstvě VIIa přibližně z let 1250–1180 př. n. l., bylo vcelku kompaktní a zabíralo asi 30 hektarů. Archeologové dokázali identifikovat celkem devět vrstev: Když dávní obyvatelé staré budovy zbořili, zahrnuli jejich základy hlínou a na nich vztyčili nové stavby. Obě krajní vrstvy tak dělí zhruba 15 metrů zeminy a suti. Stavebního vrcholu dosáhla Trója ve vrstvě šest, zatímco číslo sedm nese stopy masivního požáru a boření. Po čase však i na ní vyrostlo nové, nicméně už skromnější město.

Srdce vrstvy VIIa tvořila asi dvouhektarová citadela, jež sloužila coby útočiště elity a zahrnovala nejvýznamnější budovy. Kolem ní se rozkládalo dolní město, méně opevněné, ale pulzující životem v domech a dílnách. Homér zmiňuje i „dva krásné prameny“ poblíž, jeden teplý a druhý studený, jež se nejspíš využívaly k mytí a rituálům. Zmíněné přírodní prvky spolu s blízkostí obchodních cest spojujících Evropu s Asií činily z Tróje prosperující centrum – a tudíž cennou kořist pro obléhatele.

Nedobytná pevnost

Homérova Iliada opakovaně zdůrazňuje „velké hradby“ Tróje, vybudované bohy Poseidonem a Apollonem jako symbol její síly. Nešlo přitom o pouhou básnickou nadsázku. Vykopávky odhalily působivé opevnění Tróje VIIa. Hradby citadely z vápencových bloků dosahovaly výšky pěti metrů, tloušťky čtyř až pěti metrů a nakloněná základna bránila jejich zdolání. Zahrnovaly několik bran, včetně významné Skajské brány, kudy Hektor osudově vyšel vstříc Achillovi. Jednalo se pravděpodobně o masivní dřevěnou konstrukci vyztuženou bronzem a na klíčových místech se pak ještě nacházely strážní věže.

Podoba hradeb odrážela inženýrské umění té doby. Jejich mírný sklon zvyšoval stabilitu a odrážel projektily. Na kamenné základně spočívaly nepálené cihly, dodávající výšku i pružnost během zemětřesení, jež jsou v oblasti běžná. Homérův popis hradeb jako „širokých a dobře postavených“ odpovídá archeologické realitě: Představovaly impozantní překážku v době, kdy obléhací umění prakticky neexistovalo. 

Ještě osm století po událostech v Tróji, během války Sparty s Athénami, nedokázali ani početní protivníci překonat relativně skromné improvizované opevnění, vztyčené narychlo posádkou několika invazních galér. Některé archeologické stopy pak naznačují, že dolní město obklopovala dřevěná palisáda či zemní val. Během obléhání tak zůstávalo zranitelné, a obyvatelé se tudíž zřejmě tísnili v citadele.

Priamova chlouba

Trójská citadela tvořila mikrokosmos městského života doby bronzové, domov královské rodiny, šlechty i hlavních institucí. Homér líčí Priamův palác jako velkolepý komplex s „leštěným sloupořadím a padesáti komnatami“ pro panovníkovy syny a jejich manželky, zatímco v dalších dvanácti místnostech našly útočiště jeho dcery. Sály pak zřejmě zdobily tkané textilie a bronzové nádoby. 

Citadela však ukrývala i sklady, jež hrály během obléhání rozhodující roli. Nálezy z Tróje VIIa dokládají, že velké keramické nádoby zvané pithoi zapuštěné do země obsahovaly obilí, olej i víno a umožňovaly obyvatelům přežít, když jim Řekové odřízli přístup k polím. Přeplněnost a ubývající zásoby však město pravděpodobně zatěžovaly, jak napovídají odkazy v samotném eposu.

Dolní město potom představovalo domov řemeslníků, obchodníků a prostých lidí. Vykopávky ukazují na hustě obydlené přízemní domy, se stěnami z nepálených cihel a s doškovými či plochými střechami. Měly rovněž malé dvorky pro vaření či řemeslo a táhly se podél úzkých uliček. Různorodá populace dolního města odrážela roli Tróje coby kulturní křižovatky. Iliada vyjmenovává její spojence z celé Anatolie – Lykijce, Dardany a další – což naznačuje kosmopolitní sídlo plné obchodníků a námořníků.

Obležení? Důkazy chybějí

O podobě samotného obléhání nevíme nic. Řekové tehdy zmíněnou techniku nepilovali. Dokázali by tedy hermeticky uzavřít třicetihektarové město? O osm století později se o něco podobného pokusili Athéňané při invazi na Sicílii, když se snažili odříznout Syrakusy. Během oné dlouhé doby se však metody vedení války výrazně posunuly.

Současně zanikly i tisícileté tradice, jako třeba osobní zápasy „heroického věku“, v nichž se utkávali šampioni. Právě tito dávní hrdinové se vydávali na pláň před Trójou vyzývat řecké protějšky a vyjížděli jim vstříc na válečných vozech. Cesty vedoucí z bran tudíž zřejmě nepřerušovaly příkopy. „Obležení“ tak mohlo ve skutečnosti zahrnovat síť hlídkových stanovišť, jež měla zabránit přísunu zásob – ačkoliv jde o pouhé spekulace. Hlavní řecký tábor se rozkládal nedaleko pobřeží, chránila ho palisáda i příkop a v jeho srdci se kromě stanů nacházely také galéry vytažené na břeh. Z trójských hradeb se daly v noci pozorovat řecké ohně v táboře plném hostin, hádek a příprav na bitvu.

Homérova Trója – ať už plně historická, nebo částečně mytická – byla městem odolnosti i tragédie. Její hradby, paláce a obyvatelé, živě vykreslení v Iliadě, reprezentovali vyspělou společnost na pokraji zhroucení. A jejich příběh nás inspiruje i dnes. 

Image

Čtěte také

Krutý konec objevitele Tróje: Heinrich Schliemann byl archeologií posedlý