Mnoho zajímavých vesmírných objektů jsme objevili teprve nedávno, především díky novým výkonným přístrojům. V takovém případě známe jen současný stav a jejich vývoj můžeme zatím jen odhadovat. Existují ale i objekty, které astronomové pozorují již dlouhá desetiletí. U nich naopak můžeme sledovat, zda a jak se mění v průběhu času.

Albert Zijltra z Manchesterské univerzity a Quentin Parker z Hongkongské univerzity nedávno zpracovali pozorování planetární mlhoviny Spirograf (známé též jako IC 418), která probíhají už 130 let s rozmanitými typy teleskopů. Výsledky unikátní analýzy v těchto dnech uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Vývoj planetární mlhoviny

Spirograf je jednou z překrásných planetárních mlhovin, které představují materiál odvržený umírající hvězdou ve stádiu červeného obra. V tomto případě k tomu došlo ve vzdálenosti asi čtyř tisíc světelných let. Planetární mlhoviny představují vizuálně zajímavou podívanou, na rozdíl od galaxií nebo hvězd ale mají jen „jepičí“ životnost.

Odhaduje se, že existují jen asi 10 tisíc let a během té doby se průběžně mění. Proto má smysl sledovat jejich evoluci i za dobu zmíněných 130 let, přestože z hlediska existence vesmíru je zcela nicotná. Astronomové pozorovali mlhovinu Spirograf poprvé v roce 1893 a od té doby mnohokrát. Zijltra a Parker tak mohli díky tomu zhodnotit, jak se mlhovina Spirograf měnila v čase.

Badatelé například zjistili, že od roku 1893 asi 2,5krát zesílilo zelené záření mlhoviny Spirograf, za které jsou zodpovědné atomy kyslíku. Tato změna odpovídá zvýšení teploty centrální hvězdy mlhoviny o zhruba 3 000 °C. Podobné zvýšení teploty prodělalo i naše Slunce při svém vzniku, ale trvalo mu to asi 10 milionů let.

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba odhalil příčinu ikonického tvaru slavné planetární mlhoviny

Těsně před návratem do Československa v létě 1945 mělo čs. letectvo ve svazku britské RAF celkem 1 602 příslušníků. Z nich bylo později 444 aktivováno a nadále sloužilo v obnovené armádě. Letci ze Západu měli v následujících několika letech po skončení války do jisté míry privilegované postavení – stali se páteří vojenského letectva i znovu se rodících civilních aerolinií.

Privilegovaní letci

Důvod k tomu byl prostý. Na východní frontě vznikla čs. letecká jednotka až v roce 1944 a její jádro stejně tvořili bývalí veteráni z RAF. Slovenští letci, ze kterých se v posledních měsících války skládala většina tehdejší 1. čs. smíšené letecké divize, jim svojí odbojovou minulostí nemohli dost dobře konkurovat. Jednalo se totiž buď o nováčky, nebo naopak o veterány, jež byli nositeli vysokých německých vyznamenání z východní fronty.

Čeští letci, kteří se účastnili domácího odboje, za nimi po skončení války zaostávali naopak z hlediska profesní způsobilosti. Tři ze čtyř leteckých divizí čs. poválečné armády měly základ v bývalých čs. stíhacích perutích RAF a páteří jejich výzbroje byly britské letouny. Důsledkem toho byla mimo jiné zvýšená pozornost ze strany komunisty ovládané armádní kontrarozvědky, tzv. Obranného zpravodajství (OBZ), v jehož čele stál Bedřich Reicin. Na jeho zásah se zdržovala povyšování západních letců známých svými protikomunistickými postoji, jejich jmenování do vyšších funkcí, ale například také jejich přijetí ke studiu na Vojenské akademii nebo na Vysoké škole válečné.

Aféra Nepolapitelného Jana

OBZ se před únorem 1948 neomezovalo jen na činnost v armádě, ale při podpoře komunistů aktivně zasahovalo i do vnitropolitických záležitostí. Důkazem toho může být například případ legendárního odbojáře Jana Smudka. Po svém dobrodružném útěku z vlasti, při němž si vysloužil přezdívku „Nepolapitelný Jan“, se v roce 1940 dostal do čs. zahraniční armády.

Od února 1942 sloužil u RAF, prodělal výcvik leteckých operátorů a operačně létal u 68. noční stíhací peruti RAF. Po návratu z války se stal národním správcem továrny v Aši. Ve volbách roku 1946 kandidoval za Čs. lidovou stranu v Karlovarském kraji, nicméně do parlamentu nebyl zvolen. Otevřeně však vystupoval proti KSČ.

OBZ spolu s dalšími komunisty ovládanými bezpečnostními složkami se proto v únoru 1947 rozhodlo využít zatčení bezvýznamného uprchlíka, snažícího se dostat do „Prchalovy armády“ (údajné protibenešovsky zaměřené jednotky shromažďující se v Německu), a zorganizovat proti Smudkovi provokaci, jež by jej umožnila očernit jako „reakcionáře“ a stoupence imaginárního prchalovského podzemního hnutí v republice.

Vážné varování

Kvůli amatérismu zúčastněných Smudek úmysly provokatérů prohlédl. Přesto byl zatčen a napaden v komunistickém tisku. V ještě relativně svobodné atmosféře třetí republiky však akce skončila naprostou blamáží a měla pro komunisty nepříjemnou dohru mimo jiné i na půdě parlamentu. Pro Smudka však představovala vážné varování. Zřejmě ještě během únorového převratu odešel znovu za hranice a zpátky do vlasti se vrátil až v 90. letech.

Řada dalších letců cítila podobný tlak a nebrala jej na lehkou váhu. Britská vláda po skončení války nabídla bývalým příslušníkům RAF ze spojeneckých zemí, kteří se nechtěli vrátit do svých domovů, možnost rychlé naturalizace. Využilo jí i několik desítek čs. letců. Britským občanem se tak již v roce 1947 stal například nejúspěšnější noční stíhač Karel Kuttelwascher. Ten se, stejně jako řada jiných, vrátil po válce do vlasti, ale v důsledku vývoje politických poměrů se rozhodl ještě před únorovým převratem vystěhovat do Velké Británie.

První úder

Čistky v armádě začaly jen několik hodin po komunistickém převratu 25. února 1948. Již k poslednímu dni téhož měsíce byl postaven mimo službu například divizní generál Karel Janoušek, za války generální inspektor (tedy faktický velitel) čs. letectva ve Velké Británii. Přitom již v polovině února 1947 byl odvolán z relativně vlivného místa podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly a „odklizen“ do funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu.

Ve stejný den, kdy musel gen. Janoušek opustit svoji funkci byl na hrázi rybníka mezi obcemi Litvínovice a Šindlovy Dvory na dohled od českobudějovického letiště nalezen 44letý podplukovník Václav Martínek, který krátce předtím spáchal sebevraždu. Za války sloužil u 311. bombardovací perutě a později na Inspektorátu čs. letectva. Martínek byl o tři dny dříve doslova vyhozen ze své kanceláře na velitelství letectva 2. vojenské oblasti. Byl totiž znám jako důsledný odpůrce KSČ a již před únorem byl na popud OBZ stíhán za protistátní (ve skutečnosti protikomunistické) výroky. Stal se prvním z řady obětí.

Druhá emigrace

Pro opětovný odchod za hranice se rozhodla řada bývalých letců. Jestliže až do převratu mohli ze své staré vlasti odjet legálně vycestovat, od února 1948 již tato možnost neexistovala. Jedním z takto postižených byl například major Viktor Kašlík, bývalý stíhač, naposledy zastávající funkci velitele leteckého dopravního pluku na kbelském letišti. Dne 12. dubna 1948 byl postaven mimo službu a 1. prosince téhož roku propuštěn do civilu. V následujících dnech se mu podařilo letadlem odeslat z Prahy svoji britskou manželku a dvě malé děti. Sám však musel přes „zelenou hranici“. První pokus o přechod se mu nepodařil a teprve podruhé, počátkem roku 1949, byl úspěšný.

V uprchlickém táboře nepobyl dlouho. RAF totiž zorganizovala akci na pomoc svým bývalým čs. kolegům. Během několika týdnů byl Kašlík u své rodiny ve Velké Británii a 1. července 1949 mohl dokonce znovu obléknout leteckou uniformu. Stal se tak jedním z nejméně 105 znovu přijatých příslušníků RAF, kteří před únorem 1948 sloužili jako vojáci z povolání, a po komunistickém převratu odešli do exilu.

Komunistická odplata

Britské letectvo přijalo zpět do svých řad celkem asi 300 čs. letců (včetně po válce demobilizovaných), kteří uprchli po komunistickém převratu. Řada z nich zde pak sloužila dlouhé roky až do odchodu do výslužby. Nový režim se mstil alespoň na jejich bližních. V Roztokách u Prahy, kde Viktor Kašlík před svým odchodem za hranice žil, byl následně pozatýkán a odsouzen větší počet jeho přátel, kteří mu pomáhali. Z dalších tajné služby sestavily „ilegální protistátní skupinu“, kterou údajně před odchodem založil.

K 18 rokům odnětí svobody byla odsouzena Kašlíkova sestra, kterou již nacisté uvěznili v rámci akce „E“ (příbuzní emigrantů) na tři roky v internačním táboře Svatobořice. V komunistickém vězení strávila nakonec více, než deset let… 

Také generál Karel Janoušek se rozhodl pro odchod za hranice. Měl však smůlu. Mladík, který jej kontaktoval s nabídkou bezpečného přechodu hranic a představil se jako Jan Hrubý, vyakčněný student ČVUT, byl ve skutečnosti Ing. Jaroslav Doubravský, placený agent-provokatér OBZ.

Legenda za mřížemi

Na cestě k západním hranicím byl dne 30. dubna 1948 Janoušek spolu s plukovníkem Vlastimilem Chrástkem (také bývalým příslušníkem RAF) a podplukovníkem Janem Štěpánem zatčen a následně 17. června 1948 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let do vězení. Při odvolacím líčení mu tribunál zvýšil trest ještě o další rok.

Janouškův příběh tím však nekončí – během pobytu ve věznici v Plzni na Borech se měl zúčastnit útěku, který údajně plánovali někteří s odsouzenými sympatizující dozorci. V novém procesu, který se konal u Státního soudu, byl dne 28. března 1950 odsouzen na doživotí. Z věznice jej propustili až v rámci velké amnestie v květnu 1960. Za mřížemi strávil více než 12 let. Bývalý generál pak dalších sedm let pracoval v dělnických profesích, než mohl odejít do důchodu. Roku 1968 byl rehabilitován, avšak již v roce 1971 zemřel.

Smutná statistika

Ze 444 vojáků z povolání s minulostí bývalých příslušníků RAF jich do konce dubna 1948 bylo z čs. armády vyhozeno 106, tedy téměř čtvrtina. Čistka se však nezastavila. K 20. říjnu 1950 v armádě sloužilo již jen 96 západních letců a zanedlouho zbývalo posledních 13, tedy pouhá 3 % původního stavu. Podobná byla situace i v Československých aeroliniích. V březnu 1950 došlo k synchronnímu úletu tří linkových dakot (z Ostravy, Brna a Bratislavy do Prahy) do bavorského Erdingu, kterou zorganizovalo osm členů jejich posádek – výhradně bývalých letců RAF.

Bývalí příslušníci Královského letectva v té době představovali u aerolinií 53 % létajícího personálu. Mezi piloty to pak byly téměř dvě třetiny. Po erdinském incidentu však i mezi nimi následovala nemilosrdná čistka, bez ohledu na omezení letecké dopravy. Desítky bývalých letců byly v této době zatčeny a souzeny ve vykonstruovaných procesech. Některé z nich držely bezpečnostní složky protizákonně ve vyšetřovací vazbě celé měsíce, jiné poslal režim do táborů nucené práce, v nichž se poměry od vězení téměř nelišily.

Nenávist až za hrob

Důstojníky posílali komunisté na Mírov, kde byl internován například autor knihy Sestřelen! Podplukovník František Fajtl. Někteří přišli v komunistických věznicích a lágrech dokonce o život. Zřejmě nejznámějším je v této souvislosti případ majora Josefa Brykse. Ten byl v roce 1941 jako příslušník 242. stíhací perutě sestřelen a zajat Němci. Do konce války se pokusil celkem pětkrát o útěk.

Po roce 1945 sloužil jako důstojník z povolání, ale patřil k prvním postiženým poúnorovými čistkami. Počátkem května 1948 byl zatčen a následně ve stejném procesu jako generál Janoušek odsouzen k 10 rokům vězení za přípravu odchodu do zahraničí. V roce 1950 mu komunistický soud za údajnou přípravu útěku z vězení zvýšil trest na 20 let odnětí svobody. V jáchymovských uranových dolech se brzy výrazně zhoršil jeho zdravotní stav. Josef Bryks zemřel v noci z 11. na 12. srpna 1957 v důsledku vězniteli úmyslně zanedbané lékařské péči.

Pozdní satisfakce

Existují však i případy dodnes téměř neznámé. Jaroslav Kocmánek patřil k nemnohým, kterým se v roce 1942 podařil nebezpečný útěk z obsazené vlasti přes Německo, jižní Francii, Španělsko a Gibraltar do Velké Británie. Poté sloužil u pozemního personálu 312. čs. stíhací peruti RAF. Po válce demobilizoval, ale v září 1949 byl zatčen a později souzen spolu s bývalým členem výsadkové skupiny CALCIUM Františkem Širokým. Mělo jít o jednu ze skupin, které údajně v součinnosti s americkou zpravodajskou službou založil major Jaromír Nechanský. Ve skutečnosti se zřejmě jednalo o zcela vykonstruované obvinění. Odsouzen byl ke 12 rokům vězení. Zemřel 4. dubna 1953 ve věku pouhých 35 let.

K mužům, kteří pomohli vybojovat jeho osvobození a samostatnost, se Československo zachovalo velmi nevděčně. První snahy o nápravu se v podobě částečných soudních i mimosoudních rehabilitací objevily poprvé v 60. letech minulého století. Většina bývalých čs. letců v RAF však byla zcela občansky, profesně i soudně očištěna teprve po změně státoprávních poměrů v roce 1989.

Image

Čtěte také

Armádní generál v. v. Emil Boček: Velký rozhovor s posledním čs. stíhačem RAF

Jeden z nejnebezpečnějších mikroorganismů planety – améba Naegleria fowleri, přezdívaná „pojídač mozků“ – byla nedávno odhalena v upravené pitné vodě ve dvou městech v australském státě Queensland. Úřady vydaly varování pro obyvatele Charleville a Augathelly poté, co testy potvrdily přítomnost tohoto patogenu.

Vzácný, ale smrtelný parazit

Naegleria fowleri se do těla dostává nosem – například při koupání či sprchování – a proniká přímo do mozku. Tam se mění do své aktivní formy, obaluje nervové buňky a doslova je tráví. Mezi typické příznaky nákazy patří vysoká horečka, extrémní bolest hlavy, zmatenost, únava, nevolnost, změny smyslů, halucinace a křeče.

Parazit v mozku spouští prudkou zánětlivou reakci, která během několika dní vede k těžké meningitidě, otoku mozku, kómatu a ve více než 97 % případů k úmrtí. Onemocnění, známé jako primární amébová meningoencefalitida (PAME), postupuje tak rychle, že i při léčbě moderními antifungálními léky je šance na přežití minimální.

Mikroskopický predátor Naegleria fowleri se obvykle vyskytuje v teplé, neupravené sladké vodě a v půdě. Případy nákazy bývají spojeny hlavně s koupáním, potápěním nebo vodními sporty, nikoli s pitím kontaminované vody. Od roku 1962 bylo celosvětově popsáno jen několik stovek případů – nejvíce v USA, Pákistánu, Mexiku, Indii a Austrálii – drtivá většina z nich ale bohužel skončila smrtí. Australské zdravotnické úřady přesto uklidňují obyvatelstvo, že riziko nákazy je minimální, pokud se zabrání vniknutí vody do nosu. 

Vědci varují, že s postupným oteplováním vody v důsledku klimatických změn se může výskyt tohoto smrtelně nebezpečného mikroorganismu rozšířit a stát se méně sezónním. Přestože nákaza zůstává extrémně vzácná, její fatální průběh činí z Naegleria fowleri jednoho z nejnebezpečnějších parazitů, s nimiž se člověk může setkat.

Image

Čtěte také

Biologický převlek: Parazitická měňavka uniká imunitě díky lidským proteinům

Dnes patří Liberec (dříve německy Reichenberg) k nejvýznamnějším městům naší republiky. Ve středověku ale toto sídlo sevřené Lužickými a Jizerskými horami nikoho moc nezajímalo. Rozkvět přišel až s rozvojem textilních manufaktur a s počátky průmyslové výroby. A právě do tohoto dynamicky se rozvíjejícího městečka vstoupil v roce 1818 mladý ambiciózní muž plný odhodlání uspět. Jmenoval se Johann Liebieg.

První z rodu

Ani on sám nemohl v té době tušit, jak zářnou budoucnost má před sebou. Nebylo mu ještě ani deset, když mu zemřel otec. I tak převzal jeho řemeslo a vyučil se soukeníkem. Dnes to zní drasticky, ale na počátku 19. století bylo běžné, že se malé děti často musely postavit na vlastní nohy. Kdyby to bylo v pohádce, řekli bychom, že se mladý Johann vydal z rodného Broumova do světa na zkušenou. Prošel východočeskými městy až do Prahy a nakonec, snad řízením prozřetelnosti, zakotvil v Liberci.

Zrod impéria

Začátky byly těžké, živil se jako podom­ní obchodník, ale hnala ho touha uspět. Chtěl prodávat nejlepší zboží a být vždy napřed před konkurencí. Velmi brzy si otevřel vlastní krámek na náměstí, kam pravidelně dovážel módní zboží z Německa. Liberecké paničky se díky Liebiegům mohly oblékat tak, že se nemusely stydět ani vedle dam z velkých evropských měst. Obchod dobře vydělával a uživil celou rodinu i bratra Franze, který Johannovi od začátku pomáhal.

Johann postupně rozšířil obchodní cesty z Německa po celé Evropě. Z Anglie si přivezl látky, které tu dosud nikdo nikdy neviděl. A napadlo ho – co je takhle jen neprodávat, ale rovnou vyrábět? V roce 1826 Liebiegové zakoupili několik stavů a pustili se do díla. To byl začátek textilního impéria. Vždyť po dvaceti letech se z něj stal mezinárodně úspěšný podnik. Bývalé hraběcí manufaktury teď patřily jemu! Nikdo jiný ve střední Evropě tehdy nevyráběl takzvané anglické mohéry a orleány. Z někdejšího obchodníčka cupitajícího ode dveří ke dveřím se stal bohatý pán a vážený muž nejen města, ale rovnou celé monarchie.

Johann Liebieg však uměl nejen podnikat, ale také se dobře oženit a přijít ke věnu, které mohl investovat. Jeho manželka Marie Theresie pocházela z rodiny, která v Jiřetíně pod Jedlovou vyráběla bavlněné zboží. Měli spolu jedenáct dětí.

Vzestup!

Johann Liebieg ale neztrácel podnikatelského ducha ani poté, co zbohatl. Postupně nechal vybudovat plynárnu, sklárnu, pilu, mlýny, podporoval těžební průmysl, výrobu stavebních materiálů, a dokonce stavbu železnice. Jeho textilní výrobky pronikly i za moře a získávaly prestižní mezinárodní ocenění. To už se samozřejmě nevyrábělo jen v Liberci a Johann také na řízení podniků nestačil sám. Do čela impéria přibral i své syny. V roce 1868 získal dědičný titul barona. Smrt ho zastihla v roce 1870, tedy v 68 letech, a na své dílo mohl být právem pyšný. Nikdy ale nezapomněl na svoje začátky a zvlášť v závěru života přispíval na dobročinné účely.

Po Johannovi patřil k nejvýraznějším osobnostem dynastie Theodor Liebieg ml. (1872−1939). Navázal na rodinnou tradici a zkušenosti získával ve Francii. Jeho bezstarostné mladické dny však nečekaně utnula předčasná smrt otce a mladík musel ukončit studia a ujmout se povinností ve vedení společnosti. Dařilo se mu zavádět do výroby nejnovější stroje a úspěchy slavil i se svým novým, tehdy průkopnickým koníčkem. Jeho vášní se stal automobilismus. Rodina Liebiegů se tak zapsala nejen do dějin textilního průmyslu, ale díky Theodoru Liebiegovi ml. také do historie automobilového sportu.

Památná jízda

Než se však liberecký baron postavil na startovní čáru, podnikl dálkovou jízdu automobilem, v jejíž úspěch tehdy snad nikdo nevěřil. Liebieg se cestou od matky, která pobývala na rodinném sídle v Gondorfu nedaleko Koblenze, stavil u výrobce automobilů Karla Benze v Mannheimu. Nejen, že se zde rozhodl zakoupit vůz, ale pojal také odvážný plán podniknout příští návštěvu k matce automobilem místo vlakem. Stovky kilometrů autem? To nebylo možné ani podle samotného Benze. Ani on sám svému výrobku nevěřil tak jako Liebieg!

Ten se však nedal odradit a jako hrdý majitel stroje nazvaného Benz Victoria se naučil vše potřebné. Volné chvíle využíval k jízdám po okolí Liberce, aby se zdokonalil v řidičských schopnostech a poznal chování vozu i v náročném horském terénu. Kromě toho zvládal i běžné úkony údržby. Tehdejší automobily mívaly pouze tři kola, Liebiegův stroj už disponoval čtyřmi, ale volant bychom ještě hledali marně. Musela stačit řídítka.

Na cestu vyrazila dvoučlenná posádka, kterou tvořil baron Liebieg a jeho přítel s krásným českoněmeckým jménem Franz Stransky, 16. července 1894. Díky tomu, že o jízdě byl veden deník, později vydaný dokonce knižně, můžeme cestu, která se zapsala do dějin automobilismu, poměrně dobře zrekonstruovat. 

I přes malou rychlost vozu urazili oba dobrodruzi hned první den více než 200 kilometrů a dostali se až za Drážďany. V podobném tempu pokračovali i v dalších dnech. Posádka zdárně překonávala menší technické problémy. Větší potíž představoval děravý chladič, což si vyžádalo i pomoc kováře. Závažnější těžkosti jim ovšem působila lidská nevědomost. V hotelu je odmítali ubytovat, protože jeho majitel se bál, že neznámý stroj vybuchne. Oba cestovatelé si udělali zastávku i v Mannheimu, kde je přivítal překvapený a dojatý Karl Benz.

Místní mechanici se vozu ujali, opravili, co bylo třeba, a cesta zdárně pokračovala. Začínalo být jasné, že Liebieg dokáže celému světu, že auto není jen výstřelek vhodný pro krátké projížďky a předvádění se před sousedy, ale že už brzy půjde o plnohodnotný dopravní prostředek, který bude konkurovat železnici.

Triumf a svatba

Vůz Benz Victoria to zvládl! Trať Liberec–Gondorf měřila více než 900 kilometrů. To byla tehdy doslova senzace. A rychlost? Výpočet ukázal, že průměrně se auto pohybovalo rychlostí asi 13,5 km/h. Pro technicky orientované čtenáře snad bude zajímavé, že spotřeba se tehdy udávala v kilogramech a uvádí se, že Liebiegův vůz spotřeboval celkem 140 kg paliva. Závratná byla ale spotřeba vody. Té musela posádka dolít celkem 15 hektolitrů. Pro zajímavost dodejme, že na alkohol se tehdy řidiče nikdo neptal, takže baron se svým spolujezdcem si kromě řízení užili i „pánskou jízdu“. Ani o obdivovatelky z řad půvabných žen neměli totiž po cestě nouzi, jak víme z dochovaného deníčku.

Liebieg svou řidičskou vášeň nijak nezkrotil ani po svatbě a na líbánky se s manželkou vydali vozem. To už vlastnil modernější stroj a novomanželé zvládli větší porci kilometrů, a dokonce i alpská stoupání. Z hlediska dějin automobilismu je ale mnohem zajímavější, že se baron vrhl také na závodní dráhu. Tehdy už sportovní stroje dosahovaly takových rychlostí, že by skoro mohly mít problém i s dnešními radary hlídajícími v obci padesátku.

A kde že Liebieg získával soutěžní vavříny? V roce 1899 ve Vídni, o rok později ve francouzském Nice nebo v závodě ze Salzburgu do Vídně. Sportovní kariéra vypadala slibně, ale zřejmě zasáhla manželka. Buď svému muži promluvila do duše, anebo on sám cítil, že má po svatbě odpovědnost nejen za sebe. Dobře věděl, že by nebyl prvním pilotem, který by za touhu zvítězit mohl zaplatil cenu nejvyšší. Závodění pověsil na hřebík.

Liberecká „Rafka“

Nebyl by to ale Liebieg, kdyby se spokojil jen s tím, co mu Karl Benz poslal z Mannheimu. Zajímal se nejen o řízení, ale začal se angažovat i ve výrobě automobilů na území dnešní České republiky. V Kopřivnici si nejprve nevěděli rady s výkonnými motory, a tak se improvizovalo. Liebieg se proháněl po závodních dráhách s motorem od Benze, ale to nebránilo tomu, aby mu závodní speciál připravili montéři v Kopřivnici. To však bylo pro Liebiega žijícího v Liberci přece jen poněkud z ruky, a tak se poohlédl ve svém kraji. 

Pod Ještědem už tehdy podnikal jistý Rudolf Linser, který to zkoušel nejprve s motocykly a následně i s automobily. Linser měl know-how, Liebieg kapitál. S několika partnery začali v Liberci vyrábět auta značky RAF, Reichenberger-Automobil-Fabrik, jejich názory se ale začaly postupně rozcházet. Linser si představoval výrobu spíše levnějších a dostupnějších automobilů. Automobilka se přesto rozrůstala. Už nešlo o rodinnou firmu, ale stavěly se nové výrobní prostory a nabídka čítala vozy pro nejrůznější příležitosti od závodních aut až po nákladní. Značka RAF sbírala dokonce soutěžní vavříny a měla brzy obchodní zastoupení ve velkých evropských městech. 

Nakonec však zřejmě zvítězil pragmatismus. V nedaleké Mladé Boleslavi se rozrůstala firma Laurin a Klement. Konkurovat si, to mohlo také znamenat pád. V Liberci se rozhodli pro prodej. Liberecká „Rafka“ byla pohlcena, i když výroba jednotlivých součástek pod Ještědem zůstala.

Pád na dno

Liebiegové kráčeli od úspěchu k úspěchu. Jejich libereckou éru však zastavily politické turbulence 20. století. Krize přišla už po první světové válce. Mohlo se zdát, že firmou, která jen v textilních továrnách zaměstnávala tisíce pracujících, nic neotřese. Jenže válečné půjčky, které Liebiegové poskytli, se nevrátily. A protože jejich obchod ve značné míře probíhal v německých markách, dopadla na ně inflace, která Německo po první světové válce postihla extrémní měrou. Dluhy dosáhly mnohamilionových částek! Přesto to Liebiegové zvládli. Ale ne na dlouho. 

K Theodoru Liebiegovi mladšímu byla smrt milosrdná, když jeho životní pouť skončila ještě před druhou světovou válkou, která rodinu těžce zasáhla. Jeho syn Johann Wolfgang Liebieg musel svůj kalich hořkosti dopít až do dna. Muž v jeho postavení se sotva mohl vyhnout tomu, aby se režim snažil využít jeho manažerských schopností. A jméno Liebieg bychom také už před válkou nalezli mezi podporovateli Henleinovy strany. To všechno se sečetlo. Po porážce Německa stanul před mimořádným lidovým soudem a dostal se dokonce na několik měsíců do vězení. Teprve v roce 1947 se vrátil na rodinné sídlo v Gondorfu, tedy na místo, kam kdysi v idylických časech směřovala jízda jeho otce s vozem Benz Victoria.

Image

Čtěte také

Z Mylorda Präsident: Příběh prvního sériově vyráběného automobilu u nás

Na první pohled vypadají jako drobné kuličky ukryté v meteoritech. Ve skutečnosti ale tzv. chondrule představují klíč k pochopení zrodu naší Sluneční soustavy. Tým vědců z japonské Univerzity v Nagoji a italského Národního institutu pro astrofyziku (INAF) využil jejich původ k upřesnění stáří Jupitera – a tedy i časové osy formování planet.

Kosmické exploze v mladé Sluneční soustavě

V dávné minulosti, krátce po vzniku Slunce, byla naše soustava chaotickým místem plným tzv. planetesimál – drobných těles z ledu a hornin. Ty do sebe narážely obrovskou rychlostí. Při těchto kolizích se voda okamžitě měnila v páru, vznikaly explozivní tlaky a z rozžhavených úlomků silikátové horniny se oddělovaly kapičky taveniny. Po zchladnutí z nich vznikly chondrule, které dnes nacházíme v meteoritech.

Velmi krátce po vzniku Slunce se z planetesimál začaly formovat i planety – jako první velcí plynní obři Jupiter a Saturn, později Uran s Neptunem a pozvolna i zárodky budoucích kamenných světů Merkuru, Venuše, Země a Marsu. Klíčovou roli při vzniku chondrulí sehrála gravitace Jupitera. Podle nové studie jeho rychlý růst rozpohyboval planetesimály do takové míry, že se začaly srážet a vytvářet podmínky pro jejich vznik.

Počítačové simulace ukázaly, že takto vzniklé kuličky odpovídají těm, které dnes známe z meteoritů. Tento model ale zároveň zpřesňuje i stáří Jupitera: plynný obr vznikl přibližně před 4,6 miliardami let, tedy zhruba 1,8 milionu let po vzniku celé Sluneční soustavy.

Ne všechny chondrule ale pocházejí ze stejné doby. Některé mají odlišné stáří, což naznačuje, že i formování dalších planet – například Saturnu – mohlo přispět k jejich vzniku. Studium těchto mikroskopických „fosilií“ tak nabízí nejen přesnější dataci planet, ale i pohled na dynamické procesy, které utvářely naši soustavu.

Image

Čtěte také

Jak stará je Země? Jak se určovalo její stáří a proč je to tak těžké?

Cesty k měření naší rodné planety byly často trnité a dláždí je mnoho omylů – ale i četné úspěchy. K velmi vydařeným pokusům novodobých dějin geodézie pak patří mimo jiné tzv. Struveho geodetický oblouk. Tato síť významných orientačních bodů táhnoucí se od Černého moře až k severnímu Norsku vznikla v letech 1813–1855 na popud ruského astronoma s německými kořeny Friedricha Georga Wilhelma von Struveho a její účel byl jasný – určit přesné rozměry Země na základě poledníku. 

Od Ukrajiny po Norsko

Struve využíval metodu triangulace čili měření dlouhých vzdáleností s využitím systému trojúhelníků. Celkově se původní triangulační řetězec skládal z 258 hlavních trojúhelníků a 265 geodetických vrcholů rozmístěných na linii o délce 2 820 km. V současnosti by zmíněný řetězec vedl napříč deseti různými zeměmi: Ukrajinou, Moldavskem, Běloruskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Ruskem, Finskem, Švédskem a Norskem. Jeho nejsevernější bod se přitom nachází poblíž norského města Hammerfest, zatímco ten nejjižnější leží na Ukrajině na pobřeží Černého moře. 

Skok v poznání Země

Význam Struveho geodetického oblouku je nedocenitelný. Jednalo se o první přesné měření dlouhého segmentu poledníku, což následně umožnilo exaktně stanovit velikost a tvar naší planety. Ve výsledku pak zmíněný počin představoval významný skok v dějinách vědy i na poli měřicí techniky a topografického mapování.

Zároveň šlo o úžasný příklad vědecké spolupráce napříč státy. Je tedy nasnadě, proč se Struveho geodetický oblouk – respektive jeho 34 původních bodů v podobě pamětních desek, obelisků, železných křížů nebo otvorů vyvrtaných do skal – stal v roce 2005 součástí světového dědictví UNESCO.

Image

Čtěte také

Pásma jednoty: Co vedlo ke koordinaci světového času?

Název tradičního speciálního hromadného lovu, takzvaného grindadrápu, vznikl z faerských výrazů pro kulohlavce (grindhvalur) a zabití (dráp). Ostrované loví především kulohlavce dlouhoploutvé a delfíny běloploutvé. Dospělý kulohlavec, který může vážit až pět tun, byl do 19. století cenným a nenahraditelným zdrojem masa a tuku, z něhož se vyráběl olej na topení a svícení.

Ze středověké „šťastné a neovladatelné boží nadílky“ umožňující přežít tvrdé klimatické podmínky se stal od roku 1832 státem regulovaný lov a od 20. století již jen nevýdělečná tradice. 

Nebezpečná tradice 

Lov, který probíhá v létě, se skládá z pěti fází: spatření, hon, samotné zabití, tanec a porcování, rozdělování masa. Informaci o tom, že blízko pobřeží byla spatřena kořist, již bude možné zahnat do mělkých zátok a ulovit, předával v minulosti poslíček, plavící se od vesnice k vesnici ve veslařském člunu, či hořící fatry. V současnosti se používá telefon nebo „zpravodaj“ plující motorovým člunem. 

Nicméně účast na lovu není zábava, naopak spíše nebezpečná a krvavá práce vyžadující velkou zručnost. Zvířata je totiž nejprve potřeba dostat ke břehu, aniž by propadla panice a vrátila se na otevřené moře, což může trvat několik dní a nocí. Přitom hrozí nebezpečí, že se lodě v bouři převrhnou, jak se stalo například v roce 1915, kdy takto zemřelo čtrnáct ostrovanů. 

Když je velryba či delfín na mělčině, zaseknou jim lovci do dýchacího otvoru tupý hák a vytáhnou je na břeh. Tam kulohlavce čeká usmrcení speciálním kopím jedinou ranou do páteře. Poté jim jsou přeříznuty hlavní tepny u ploutví. Lov budí dojem masakru, neboť krev zbarví vodu oceánu do ruda a všude na břehu leží mrtvoly. Ve skutečnosti se ale v současnosti klade velký důraz na co nejrychlejší a nejčistší zabití. 

Na oslavu lovu lidé tradičně tančí středověké kruhové tance bez hudby, doprovázené zpěvem a recitací faerských a dánských balad. Dříve tanec sloužil pro zahřátí prokřehlých lovců, kteří porcovali maso. Dnes už se tančí méně, protože se lidé vracejí do vesnice autem, aby se převlékli do teplého oblečení a vyčkali na svůj příděl.

Hlavní velrybář a vybraní vesničané poté posuzují velikost úlovku, vyškrábou na kůži velryb a delfínů čísla pro větší přehled a rozhodují, kolik masa dostane jednotlivec či rodina. Následně se maso nakrájí a rozděluje podle složitého vzorce, který zohledňuje faktory jako: kdo bydlí v zátoce, kde byly velryby uloveny, kdo je spatřil, čí lodě byly použity a kdo se lovu zúčastnil. Dříve se maso sušilo ve speciálních přístřešcích, v současnosti se skladuje v mrazácích. 

Zbytečná krutost? 

V dnešní době grindadráp naráží na odpor ochránců zvířat, kteří jej kritizují jako krutý a zbytečný. Z pohledu moderní etiky se mnozí domnívají, že tradice by měly být zpochybněny, pokud jsou v přímém rozporu se základními principy soucitu a ochrany zvířat. Z morálního hlediska se stále více lidí ptá, zda je v 21. století skutečně nutné pokračovat v praktikách, jež kdysi představovaly otázku přežití, ale v současnosti se mohou jevit jako zbytečné. 

Zastánci práv zvířat tvrdí, že kulturní identita by se měla přizpůsobovat měnícím se hodnotám a poznatkům. Grindadráp přirovnávají k jiným dávným zvykům, které lidstvo již překonalo – například k býčím zápasům nebo rituálnímu obětování zvířat. Obyvatelé Faerských ostrovů se lovu ale nemíní vzdát a odvolávají se na to, že tvoří součást jejich historie, tradic a kulturní identity. Zároveň připomínají, že z populace 900 000 kulohlavců jich ročně uloví v průměru 700, což velryby a delfíny skutečně nijak neohrožuje.

Image

Čtěte také

Vybíječi velryb: Staří Římané lovili velryby ve velkém již před 2 500 lety

Kdo má doma kočku, asi tu scénu zná: micka se zvědavě plíží po okraji vany, uklouzne – a pak nastane chaos. Voda stříká, kočka prchá a koupelna se mění v bitevní pole. Proč vlastně většina koček vodu tak bytostně nesnáší, zatímco některé si ji naopak užívají? Podle odbornice na kočičí chování Kristyn Vitaleové z organizace Maueyes Cat Science & Education je odpověď komplexní a spojuje evoluci, výchovu i biologii.

Dědictví pouštních předků

Kočky se za 10 tisíc let domestikace příliš nezměnily – stále se chovají podobně jako jejich africký předek – kočka divoká plavá (Felis silvestris lybica). Tento druh obýval především suché savany a pouště Předního východu a nikdy se nenaučil lovit či žít ve vodním prostředí. Na rozdíl od psů, kteří byli šlechtěni k různým účelům, si kočky uchovaly instinkty suchozemských lovců. Není proto divu, že moderní kočky nevidí ve vodě nic přirozeného.

Proč není dobré kočku koupat

Dalším faktorem je výchova a zkušenosti. Psi se už od štěňat běžně setkávají s vodou – chodí na pláže, brodí se v potocích, pravidelně se koupou. Kočky takovou zkušenost obvykle nemají. Pokud se poprvé s vodou setkají při nepříjemném zážitku – například když spadnou do vany – může se u nich vytvořit trvalý odpor. Naopak koťata, která mají s vodou pozitivní zkušenosti, se mohou naučit ji tolerovat, a někdy dokonce i vyhledávat. 

Většina koček se myje sama a koupání jim spíše škodí. Jejich jazyk funguje jako účinný kartáč a odstraňuje nečistoty i pachy. Šampony nebo mýdla naopak maskují přirozený pach, který kočkám poskytuje pocit bezpečí. To může způsobit stres. Dalším problémem je, že mokré vousky mohou ztratit část své funkce – kočky je používají k orientaci a vnímání vibrací v prostředí.

Kočičí individualita

Pokud ale váš mazlíček vodu vyhledává, není důvod mu v tom bránit. Důležité je jen nikdy ho do kontaktu s vodou nenutit. Odbornice doporučuje začínat pozvolna: třeba pořídit kočce fontánku na pití, kde si může vodu zkoumat podle nálady. Nebo ji jemně seznámit s kapkami vody na srsti při mazlení. Postupné, pozitivní zkušenosti mohou změnit kočičí postoj k vodě a odbourat strach.

Stejně jako lidé, i kočky jsou individuality. Některé se budou vodě vyhýbat do konce života, jiné si ji zamilují. To, co je spojuje, je dědictví dávných pouští a citlivý vztah k vlastnímu komfortu. A tak i když většina našich chlupatých přátel zůstane suchomilná, vždycky se najde pár výjimek, které dokazují, že i kočka se může cítit jako pověstná ryba ve vodě.

Image

Čtěte také

Evoluční záhada: Proč mají divoké kočky tolik různých barev očí?

V říjnu 2023 vyrazila na cestu meziplanetární sonda NASA Psyche. Míří ke stejnojmenné planetce (16) Psyche. S průměrem asi 200 kilometrů jde o největší známou „kovovou“ planetku, zřejmě pozůstatek jádra dávné protoplanety. Vzhledem k tomu, že obsahuje prakticky jen nikl a železo, se ocitla v hledáčku vesmírných prospektorů a ostře sledovaná je i zmíněná mise.

Planetka Psyche se nachází v Hlavním pásu a let k ní pochopitelně nějakou dobu trvá. Pokud vše půjde podle plánu, měla by sonda k planetce dorazit v roce 2029. Do té doby se operátoři mise mohou zabavit dílčími úkoly, jako je například kalibrace přístrojů sondy. I kalibrace ale může přinést pozoruhodné výsledky.

Testy přístrojů

Na konci letošního července se sonda v rámci kalibrace své kamery zaměřila na dvojici těles, která se z jejího pohledu nacházela v souhvězdí Berana. Poté pořídila snímky těchto těles s dlouhou expozicí o délce až 10 sekund. Šlo o Zemi s Měsícem, které sonda zachytila na černém pozadí okolního vesmíru.

Zmíněné kamery jsou součástí přístroje pro multispektrální zobrazování. S jeho pomocí hodlají vědci detailně analyzovat spektrum světla detekovaného z planetky Psyche. Vědci věří, že získají poznatky, které více objasní vznik a vývoj kamenných planet s kovovým jádrem, jako je třeba i Země.

Snímky Země s Měsícem nejsou jediné, které poslouží ke kalibraci přístrojů sondy Psyche. Počátkem letošního roku sonda pořídila snímky Marsu a Jupiteru s galileovskými měsíci. Příště by mohl přijít na řadu Saturn nebo planetka Vesta. Kalibraci je nutné udělat pořádně, aby dlouhá cesta sondy k planetce Psyche nevyšla vniveč.

Image

Čtěte také

Astronomové zmapovali největší planetky hlavního pásu Sluneční soustavy

Led je užitečný, ale má jednu velkou nevýhodu – vždycky nakonec roztaje a zůstane po něm louže vody. Nový materiál označovaný jako „želatinový led“ je jiný – je možné jej opakovaně zmrazovat a rozmrazovat, aniž by uvolňoval byť jen kapku vody.

Tento netradiční chladicí materiál vyvinula dvojice vědců z Kalifornské univerzity v Davisu, Ťia-chan Couová a Kang Sun. Vycházeli z jednoduchého zadání, které jim předložila potravinářská vědkyně Lu-sin Wangová: dokázali by vytvořit alternativu k ledu, která by neprodukovala kaluže plné bakterií v obchodech s čerstvými rybami?

Led z potravinářské želatiny

Inspirace přišla z kuchyně – konkrétně z mraženého tofu. To sice při zmrazení vodu udrží, ale po rozmrazení ji vypustí. Vědci proto sáhli po želatině, jejíž bílkovinné řetězce tvoří hydrogel s drobnými póry, schopnými vodu bezpečně zadržet i během změn skupenství. 

Výsledkem je materiál tvořený z 90 % vodou, který neztrácí vodu ani po mnoha cyklech zmrazení a rozmrazení, má až 80 % chladicí účinnosti běžného ledu, je omyvatelný, znovupoužitelný a kompostovatelný, a navíc se dá vyrábět v libovolných tvarech a velikostech – od kostek po celé bloky. 

Při testech se ukázalo, že kompostovaný „želatinový led“ dokonce zlepšil růst rajčat. A protože neobsahuje syntetické polymery, nehrozí u něj ani uvolňování mikroplastů. Postdoktorandka Zouová nový materiál prezentovala na konferenci Americké chemické společnosti ACS Fall 2025, která se uskutečnila ve dnech 17. až 21. srpna ve Washingtonu. 

Technologie už má první licence a vědci doufají, že se brzy objeví i na trhu jako udržitelná alternativa ledu, vhodná nejen pro potravinářství, ale také pro lékařské zásilky, biotechnologie či místa s nedostatkem vody.

Image

Čtěte také

Kanadští vědci vytvořili biologicky rozložitelný materiál z rybího odpadu