Smrtící epidemie nás pronásledují odpradávna, na intenzitě však nabraly ve chvíli, kdy naši předkové přecházeli od lovecko-sběračského způsobu života k zemědělství. Jelikož se nově koncentrovali na jednom místě, hygienické podmínky se zhoršily, zatímco populace setrvale narůstala. A rostla by ještě mnohem rychleji nebýt nesčetných nemocí, s nimiž si dnešní medicína hravě poradí, kdežto před pár staletími znamenaly rozsudek smrti. 

K největším strašákům středověké Evropy patřila černá smrt neboli mor, schopný vyhladit celá města. Nešlo však zdaleka o jedinou hrozbu, a patrně ani o tu nejhorší. Ještě víc životů si vyžádaly pravé nebo též černé neštovice, které lidstvo děsily až do konce 18. století, kdy je vyzval na souboj britský lékař Edward Jenner.

Staré kořeny

Pravé neštovice jsou s námi zřejmě už přes deset tisíc let a nejstarší důkazy o typických příznacích v podobě kožních lézí pocházejí ze starého Egypta. Pozůstatky po nich se dochovaly například na mumifikovaném těle Ramesse V., který zemřel roku 1142 př. n. l. Přibližně v téže době se neštovice objevily i v Číně nebo v Indii, do Evropy nejspíš výrazněji pronikaly od 6. století a ve středověku způsobily řadu menších či větších epidemií. Na jejich šíření měly nepochybně vliv také objevitelské a dobyvatelské výpravy, s nimiž se nemoc přenesla na všechna tehdy známá místa planety. 

K tragickým příkladům patří zavlečení neštovic španělskými conquistadory do Nového světa, kde se pak staly jednou z příčin zániku Aztécké a Incké říše. Pro místní populace a jejich imunitní systém znamenaly evropské nemoci – později se přidaly spalničky, chřipka či záškrt – něco naprosto nového a chybějící obrana organismu přispívala k vysoké smrtnosti. Zavlečení mezi původní obyvatele amerického kontinentu navíc nebylo vždy náhodné: Britští kolonisté se v 18. století údajně snažili nakazit nepohodlné indiány pomocí infikovaných dek, přestože nevíme, zda nakonec „uspěli“.

Léčba pivem

Mezitím neštovice dál řádily i na starém kontinentu. V 18. století na ně v Evropě ročně umíralo asi 400 tisíc lidí z celkové populace čítající zhruba 64 milionů, přičemž většinu obětí tvořily děti. Nespočet dalších pacientů nemoc doživotně poznamenala, ať už zjizveným obličejem, nebo třeba slepotou. Účinná léčba neexistovala, ačkoliv se lékaři nevzdávali. Například Angličan Thomas Sydenham doporučoval ochlazovat tělo, čehož se mělo dosahovat intenzivním větráním, zákazem topení v místnosti s nemocným a pitím 12 malých piv každých 24 hodin. 

Přestože poslední opatření v léčbě nejspíš nepomohlo, pacientům alespoň připadaly jejich útrapy snesitelnější… Už od antiky se nicméně vědělo, že lidé, kteří neštovice prodělali, získali imunitu. Uvedený fakt potom zřejmě podnítil provádění tzv. variolace, tedy vdechování usušených neštovičných strupů nebo jejich vkládání pod kůži skrz drobné řezy.

Odhodlaná bojovnice

V Africe i v Asii znali variolaci dávno předtím, než začala v 18. století pronikat do Evropy. Zprávy o ní přicházely především z Turecka, avšak zpočátku jim nikdo nevěnoval větší pozornost. Vše změnila Mary Montaguová, manželka tamního britského velvyslance. V roce 1715 pravé neštovice sama prodělala, a přestože přežila, zůstala jí coby připomínka zjizvená tvář. Podobné štěstí už neměl její bratr, který chorobě ve 20 letech podlehl. 

Během pobytu v Turecku Montaguová zřejmě jako první Evropanka nahlédla do harému i lázní a své zážitky také popsala. Všimla si, že ženy v harému nemají jizvy po neštovicích – což patrně souviselo právě s variolací, jak se posléze dozvěděla. Vzhledem k vlastním zkušenostem měla oprávněný strach o svého pětiletého syna a ještě v asijské zemi jej v roce 1718 nechala uvedený zákrok podstoupit. O tři roky později v Anglii prodělala tutéž imunizaci její čtyřletá dcera, za přítomnosti královských lékařů.

Svoboda za odvahu

Montaguová byla odhodlána propagovat nový způsob ochrany proti neštovicím v celém království, narazila však na odpor církve i lékařů. Nakonec alespoň částečně uspěla, když přemluvila Karolinu z Ansbachu, princeznu waleskou, aby nechala očkovat své děti. Nejprve se však musel postup vyzkoušet na někom méně důležitém než na příslušnících královské rodiny. 

Volba padla na šest mužů a žen odsouzených k smrti, kteří mohli za svou „odvahu“ získat svobodu. Vězni proceduru prováděnou pod dozorem královských lékařů přežili a u některých se časem skutečně ukázalo, že jsou proti nákaze imunní. Další zdařilý pokus proběhl o několik měsíců později na skupině sirotků, a 17. dubna 1722 tak mohly variolaci podstoupit i ratolesti princezny waleské.

Očkování mocipánů

Díky popsaným úspěchům se navzdory částečnému odporu, provázejícímu každou revoluci v léčbě, šířila variolace Evropou i za oceán. Odmítání pramenilo zčásti z faktu, že se asi u 2–3 % těch, kdo očkování podstoupili, nemoc nakonec rozvinula a zemřeli, popřípadě nákazu šířili dál. Navíc se vše odehrálo víc než sto let předtím, než Louis Pasteur zjistil, že mohou chorobu způsobit drobné mikroorganismy, a než Joseph Lister zavedl antiseptické postupy při chirurgických zákrocích.

Lidé se tak při variolaci sice mnohdy zbavili nebezpečí jedné nákazy, ale kvůli nesterilním nástrojům si odnesli jinou, například tuberkulózu. Přesto se ve srovnání s hrozbou samotných neštovic jednalo o přijatelné riziko a proceduru podstupovalo mnoho aristokratů, včetně Ludvíka XVI. či Marie Terezie a jejích dětí i vnoučat.

První setkání

V roce 1757 absolvoval variolaci také osmiletý Edward Jenner, pro kterého ani zdaleka nešlo o poslední setkání s nemocí… Narodil se 17. května 1749 v anglickém Berkeley, brzy však osiřel a staral se o něj starší bratr. Edward od dětství projevoval velkou zvídavost a zájem o přírodu, což ho později přivedlo do učení k místnímu chirurgovi. V 21 letech odešel do Londýna a stal se žákem anatoma a chirurga Johna Huntera, proslulého studiemi ženské dělohy včetně plodu. 

Pro Jennera to znamenalo ideální příležitost k dalšímu rozvoji vlastních přírodovědných zájmů, jež se neomezovaly pouze na lidské tělo. Pomáhal například klasifikovat vzorky z výprav kapitána Jamese Cooka a napsal práci, ve které líčil pozorování kukaččího mláděte, jež z hnízda pěstounských rodičů vystrnadilo jejich vajíčka i mláďata. Ačkoliv řada kritiků považovala podobné chování za nemožné, studie Jennerovi vynesla členství v prestižní Královské společnosti.

Nápomocné krávy

Dnes si však jeho jméno spojujeme především s vývojem první bezpečné vakcíny proti pravým neštovicím. Působil jako venkovský lékař a během praxe často slýchával, že dojičky, jež se od dobytka nakazily kravskými neštovicemi, získaly imunitu vůči těm mnohem nebezpečnějším, pravým. Jennera logicky napadlo, že kravské neštovice dokážou člověka ochránit stejně dobře jako variolace, a hlavně mnohem bezpečněji – neboť se při zákroku do těla vnášely přímo pravé neštovice, což občas mívalo neblahé následky. Lékař se tedy rozhodl svou hypotézu prověřit. 

Hrdinkou prvního pokusu se stala dojička Sarah Nelmsová, která zrovna trpěla kravskými neštovicemi, a osmiletý syn Jennerova zahradníka James Phipps. Lékař mu drobnou rankou vpravil do těla obsah jedné z neštovičných lézí Nelmsové a čekal. U chlapce se projevila mírná horečka a bolest v podpaží, devátý den po očkování ztratil chuť k jídlu a trpěl zimnicí, ale vzápětí se jeho stav výrazně zlepšil. O dva měsíce později Jenner postup zopakoval, tentokrát se již žádné problémy nedostavily a procedura byla u konce. Časem se ukázalo, že je hoch vůči pravým neštovicím skutečně imunní.

Vakcína je na světě

Následujícího roku zaslal Jenner zprávu o svých výsledcích Královské společnosti, ale byl odmítnut. Uskutečnil tedy několik dalších pokusů a závěry zveřejnil roku 1798 ve spise Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti pravým neštovicím. Dnes již všeobecně zažitý název „vakcína“ odvodil od latinského „vacca“ neboli „kráva“, respektive „vaccinia“ čili „kravské neštovice“. 

Zpočátku lékaři nové metodě příliš nedůvěřovali. Když ovšem začalo být jasné, že funguje, rychle se rozšířila do zbytku Evropy i Nového světa a nahradila zastaralou variolaci, později zakázanou. Od roku 1853 se v Británii proti pravým neštovicím očkovalo povinně a počet úmrtí na kdysi obávanou nemoc rychle klesal, stejně jako v dalších zemích. Toho už se však Jenner nedožil, neboť v roce 1823 zemřel.

Budoucí hrozba?

Přestože pacientů s pravými neštovicemi v 19. a 20. století ubývalo a v Evropě či Severní Americe se nemoc již skoro nevyskytovala, jinde nezmizela. V roce 1966 jí proto Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila globální boj. Jako poslední se přirozeným přenosem nakazil v roce 1977 somálský kuchař Ali Maow Maalin, ale zcela se uzdravil. WHO tak mohla díky uvedené kampani prohlásit 8. května 1980 pravé neštovice za vymýcené a doporučila očkování zastavit. 

Vítězství však nemusí být definitivní, neboť virus bohužel dál znamená hrozbu coby potenciální biologická zbraň. Ačkoliv jeho vývoj a použití zakázala konvence OSN z roku 1972, vojenské laboratoře několika zemí – s jistotou víme o Rusku a Spojených státech – jej dál skladují ve velkém množství, jež lze rozprášit ve formě aerosolu. Doufejme, že k podobnému kroku nikdy nikdo nesáhne. 

Image

Čtěte také

Vakcína proti pravým neštovicím: Sérum, které změnilo svět

Odborníci Mezinárodního centra pro radioastronomický výzkumu (ICRAR) odvedli velký kus práce. Podařilo se jim vytvořit doposud největší a nejrozsáhlejší snímek Mléčné dráhy v oblasti nízkofrekvenčních rádiových vln. Tento spektakulární snímek představuje pohled na Mléčnou dráhu z jižní polokoule, napříč širokým spektrem vlnových délek rádiových vln.

Nový snímek je nejen fascinující a esteticky hodnotný, má i svůj přínos pro astronomický výzkum. Nabízí nový pohled na výzkum řady jevů v Mléčné dráze, včetně zrození, vývoje a zániku rozmanitých hvězd v naší Galaxii. Výzkum vedoucí ke vzniku tohoto snímku uveřejnil odborný časopis Publications of the Astronomical Society of Australia.

Mléčná dráha v rádiových barvách

Klíčovou roli v sestavení tohoto snímku sehrála doktorandka australské Curtinovy univerzity Silvia Mantovaniniová, která využívala superpočítačové výpočty centra Pawsey Supercomputing Research Centre, díky kterým mohla zpracovat data ze dvou rozsáhlých průzkumů Mléčné dráhy v rádiové oblasti.

Oba tyto průzkumy se uskutečnily na soustavě radioteleskopů Murchison Widefield Array (MWA), která se nachází v rádiové klidné zóně v Západní Austrálii. Tyto průzkumy se pod názvy GaLactic and Extragalactic All-sky MWA (GLEAM) a GLEAM-X (GLEAM eXtended) uskutečnily v letech 2013 a 2014 a v letech 2018 až 2020.

„Tento fascinující snímek poskytuje unikátní pohled na naši Galaxii v oblasti nízkofrekvenčních rádiových vln,“ uvádí Mantovaniniová. „Obsahuje cenné poznatky o vývoji hvězd, včetně jejich vzniku v různých oblastech galaxie, jejich interakce s jinými vesmírnými objekty a nakonec i jejich zániku.“

Image

Čtěte také

Vesmírný unikát: Vědci zachytili nejvzdálenější a nejjasnější rádiový kroužek

Dnes už víme, že mikrobiom, společenstvo mikrobů lidského těla nebo také určité konkrétní tkáně či orgánu, hraje až překvapivě důležitou roli v lidském zdraví. Mikrobi často pomáhají udržovat orgány v kondici a v opačném případě mohou také přivodit problémy nebo způsobit rozvoj onemocnění.

Jak se ale ukazuje, své mikroby mají i útvary vytvořené právě v důsledku onemocnění, jako jsou nádory rozmanitých druhů rakovin. Čínský výzkumný tým, který vedl Xiaowei Qi z Armádní lékařské univerzity v Čchung-čchingu, nedávno popsal, co všechno vlastně o mikrobiálních společenstvech nádorů víme.

Ekosystém nádorů

Vědci se zaměřili na „pevné nádory“, jako jsou rakovina plic, prostaty, slinivky, žaludku, vaječníků, kolorektální karcinom, melanom, také rakovinu jater, jícnu, mozku nebo kostí. Ukázalo se, že prakticky každý takový nádor má své specifické osazenstvo mikrobů, které na nádor působí. 

Například nádory plic obývá relativně málo typů mikrobů, především bakterie rodů Streptococcus a Neisseria. Naopak nádory prostaty hostí řadu různých mikrobů, zejména ze skupin Proteobacteria a Actinobacteria, společně s viry a mikroskopickými houbami. Pestré společenstvo bakterií, virů a hub obývá i nádory vaječníků.

Proč je to důležité? Zdá se, že mikrobiom nádoru ovlivňuje jeho samotný vznik, růst i šíření v těle, a také to, jak nádor reaguje na léčbu. Všechny tyto věci velmi zajímají lékaře, a především samotného pacienta. Je to velmi dobrý důvod, abychom mikrobiomy nádorů prozkoumali co nejlépe a pokud možno to využili ve prospěch pacientů. Výsledky čínského výzkumu uveřejnil odborný časopis Genes & Diseases.

Image

Čtěte také

Mikrosvět lidského těla: Jak bakterie na kůži a ve střevech rozhodují o vašem životě

Dne 14. února 1939 pokřtila trup první plnohodnotné nacistické bitevní lodi Dorothea von Loewenfeld, vnučka „železného kancléře“ Otto von Bismarcka, jménem svého děda. Kýl lodě byl položen 1. července 1936 v hamburské loděnici Blohm & Voss. Při stavbě lodi kladli konstruktéři mimořádný důraz na pancéřování. To obepínalo boky lodi pásem silným 33 centimetrů a bylo vytvořeno ze speciální chromniklové oceli nazvané podle vládce germánských bohů Wotan.

Po spuštění na vodu byla loď vybavována řadu měsíců strojním zařízením, výzbrojí a technikou. Hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 380 mm, která dostřelila až do vzdálenosti 36 520 m. Na palubě byly instalovány katapulty pro palubní plovákové letouny, používala se letadla typu Arado Ar-196.

Na Bismarcku nechyběly ani radary. Loď nesla tři přístroje FuMo-23 Seetakt s velkými obdélníkovými anténami 4×2 m, jež měly maximální dosah 25 km. Bismarck byl předán 24. srpna 1940 Kriegsmarine, která tak získala na čas do výzbroje nejmocnější bitevní loď světa.

V květnu 1941 vyslala Kriegsmarine Bismarck v doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen napadat spojeneckou plavbu v Atlantiku. Němcům se prvně povedlo zasadit Britům taktickou porážku v bitvě v Dánském průlivu 23. května 1941. Největší britský bitevní křižník Hood šel po šťastném německém zásahu tak rychle ke dnu, že přežili pouze tři námořníci z jeho posádky. Bismarck však inkasoval zásah do palivových nádrží a začal ztrácet pohonné hmoty.

Později kormidlo německé lodi zasáhlo torpédo vypuštěné ze zastaralého námořního bombardéru Swordfish. Neovladatelný kolos se pak stal relativně snadnou kořistí britských těžkých lodí. Chlouba německé Kriegsmarine klesla ke dnu 27. května 1941.

Image

Čtěte také

Souboj ocelových titánů (1): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Vědcům se poprvé v historii podařilo natočit dramatické záběry, na nichž kosatky útočí na mladé žraloky bílé v jejich přirozené „školce“. Badatelé sledovali dva takové útoky pomocí dronů v Kalifornském zálivu a výsledky svých zjištění zveřejnili v časopise Frontiers in Marine Science.

Záběry z roku 2020 ukazují skupinu pěti kosatek, které systematicky napadly mladého žraloka bílého. Dravci jej vytlačili k hladině a poté převrátili na záda – čímž žraloka uvedli do stavu tzv. tonické nehybnosti, dočasného ochrnutí, při kterém ztrácí prostorovou orientaci. Jakmile byl žralok paralyzován, kosatky se na něj vrhy, přičemž cílily především na jeho játra, která jsou mimořádně bohatá na tuky a energii. Stejný scénář se opakoval i v roce 2022 – opět pětice kosatek převrátila mladého žraloka a sežrala jeho játra.

Analýza tvaru hřbetních ploutví potvrdila, že v obou případech šlo o stejnou skupinu – biology označovanou jako „Moctezumovu tlupu“. Podle vedoucího výzkumu, mořského biologa Ericka Higuery Rivase, je toto chování důkazem mimořádné inteligence a sociálního učení kosatek. Lovecké strategie se totiž dědí a v rámci tlup se systematicky předávají mladším generacím.

Dosud byly známé případy, kdy kosatky napadaly dospělé bílé žraloky – většinou kvůli většímu množství masa nebo snaze odstranit konkurenci v potravním řetězci. Nové záběry ale poprvé prokazují cílený lov mladých jedinců. 

Vědci se domnívají, že tato změna může souviset s oteplováním oceánů, které posouvá oblasti žraločích školek do oblastí, kde kosatky běžně loví. Žraločí mláďata žijí od narození samostatně – jejich „školky“ tak připomínají spíše sirotčince bez ochrany dospělých. Za normálních okolností to není problém, protože mladí bílí žraloci mají jen málo přirozených nepřátel. Pokud se ale kvůli oteplování moří přiblíží k teritoriím kosatek, mohou se snadno stát jejich kořistí.

Podle odbornice na predaci kosatek Alison Townerové z Rhodeské univerzity v Jižní Africe může mít takové narušení „školkových“ oblastí dlouhodobé dopady: „Pokud půjde jen o ojedinělé útoky, žraloci se přizpůsobí. Pokud se z toho ale měl stát běžný jev, mohou být mláďata vytlačena do méně vhodných či vyloženě nebezpečnějších míst – a to by mohlo ovlivnit celý mořský ekosystém.“

Nový výzkum tak nejen odhaluje další důkaz o promyšleném chování kosatek, ale i to, jak klimatické změny mohou překreslovat hranice mezi predátorem a kořistí v oceánech.

Image

Čtěte také

Po útocích kosatek zmizeli z jihoafrického zálivu velcí bílí žraloci

Vědci z Univerzity v Birminghamu přišli s překvapivým zjištěním: flavanoly obsažené v kakau mohou chránit naše cévy před negativními účinky dlouhého sezení. V době, kdy trávíme celé hodiny u počítače nebo před obrazovkou, jde o sladkou naději – doslova.

Sezení jako novodobé kouření

Lékaři už roky varují, že příliš mnoho času stráveného vsedě vážně poškozuje zdraví. Statistiky mluví jasně: každé dvě hodiny strávené sezením u televize zvyšují riziko obezity o 23 % a pravděpodobnost vzniku cukrovky o 14 %. Hodina sezení navíc zvyšuje riziko ztráty svalové hmoty (sarkopenie) až o třetinu. Dlouhé sezení také souvisí s bolestmi zad, krku a ramen.

Problém je mimo jiné v tom, že sezení omezuje funkci cévního systému. Když je krevní oběh zpomalený, zvyšuje se riziko infarktu, mrtvice a dalších kardiovaskulárních chorob.

Experiment s kakaem

Tým vedený Samem Lucasem a Catarinou Rendeiro proto zkoumal, jestli mohou flavanoly – přírodní látky s antioxidačními účinky obsažené v kakau – cévy chránit.

Do studie bylo zapojeno 40 zdravých mužů ve věku 18–45 let, rozdělených podle fyzické kondice na skupinu „fit“ a „méně fit“. Polovina účastníků z každé skupiny dostala nápoj s vysokým obsahem flavanolů (695 mg), druhá polovina pak kakaový nápoj s minimem těchto látek (5,6 mg). Všichni pak dvě hodiny seděli přesně tak, jak to děláme v kanceláři nebo doma u televize. 

Kakao chrání cévy

Po dvou hodinách vědci pomocí metody FMD (Flow-Mediated Dilation) měřili průchodnost tepen v pažích a nohou. Výsledek byl jednoznačný: účastníci, kteří pili nápoj s vysokým obsahem flavanolů, nevykázali žádný pokles cévní funkce ani průtoku krve. Naopak ti, kteří dostali nápoj s nízkou koncentrací flavanolů, zaznamenali zhoršení cévní roztažnosti, zvýšení diastolického tlaku a snížené okysličení svalů.

„Vyšší fyzická kondice sama o sobě cévy před negativním vlivem sezení nechrání,“ říká Sam Lucas. „Ale po konzumaci nápoje s vysokým obsahem flavanolů zůstala cévní funkce zachována u všech – bez ohledu na fyzičku.“ Podle vědců jde o první důkaz, že flavanoly mohou přímo chránit cévy před škodami způsobenými sezením – a to bez ohledu na úroveň fyzické zdatnosti.

Sladká prevence

Neznamená to, že bychom měli do sebe ládovat tabulky čokolády – většina běžných výrobků totiž obsahuje velmi málo flavanolů. Dobrou zprávou ale je, že tyto látky najdeme i v jablcích, švestkách, ořeších, bobulovém ovoci, zeleném a černém čaji, červeném víně, kapustě, rajčatech nebo broskvích.

„Vzhledem k tomu, jak běžný je dnes sedavý způsob života, může být konzumace potravin bohatých na flavanoly spolu s krátkými přestávkami poměrně jednoduchým a účinným způsobem, jak chránit cévy a zlepšit své dlouhodobé zdraví,“ uzavírá Catarina Rendeiro.

Takže příště, když sáhnete po hrnku horkého kakaa, můžete si říct, že to děláte pro své zdraví – a věda bude tentokrát na vaší straně.

Image

Čtěte také

Vědecky ověřeno: Největším nepřítelem pro zdraví srdce a cév je dlouhodobé sezení

Ve starých kmenových dobách byla krevní msta součástí jakéhosi zvykového práva, které se uplatňovalo „od nepaměti“. Oko za oko, zub za zub. Zabil jsi mi bratra, já zabiju tvého. V pozdějších dobách šlo však stále více o majetek a peníze. Nezaplatil jsi dluh? Tak já přepadnu tvoji karavanu, vyplením tvé město a vesnici a budu pokračovat tak dlouho, dokud to nesrovnáš. 

Jak ale postupem času společnost přijala křesťanství, začala se organizovat i politicky poněkud odlišně. V českých zemích se postupně etablovala instituce zemského soudu, jemuž šlechtici svěřovali své stížnosti a čekali, že je bude hájit. Proto začali páni čím dál neliběji nést případy, kdy některý z nich vzal drze právo do vlastních rukou. Tak postupně vznikal právní stát a zemské instituce zaštítěné autoritou panovníka nahrazovaly někdejší divočejší časy.

Případy samozvané pomsty i různých lokálních válek kvůli nejrůznějším záminkám se však množily zejména v letech, kdy ústřední královská moc zeslábla, jako třeba po bitvě na Moravském poli (1278), po vymření Přemyslovců (1306) a potom také za slabého krále Václava IV. (1378–1419), kdy na Moravě v té době probíhala válka markrabat Jošta a Prokopa, což na klidu také nepřidávalo. Je přitom lhostejné, jestli si šlechtici mezi sebou vyřizovali nějaké starší zášti, nebo prostě loupili pro kořist. Hranice mezi mstou a čistým loupežnictvím bývala mlhavá.

Divoká doba

Po husitské revoluci nabraly boje mnohem tvrdší podobu. Ani po bitvě u Lipan (1434), která uzavřela nejostřejší část husitských válek, zbraně neutichly a válečná polnice volala do zbraně příznivce obou vyznání – katolického i kališnického. Ve skutečnosti v Čechách vlastně probíhala po celá čtyřicátá léta 15. století regulérní válka, v níž hlavními soupeři byli Jiří z Poděbrad na jedné straně a mocný katolický šlechtic Oldřich z Rožmberka na straně druhé. Situace se na čtyři roky uklidnila až za vlády Ladislava Pohrobka a hlavně poté, kdy se faktický vítěz předchozího konfliktu Jiří z Poděbrad stal dokonce králem.

V husitské době zvedala navíc hlavu královská města, která se, jako třetí stav, postavila po bok pánů, tedy vyšší šlechty, a rytířů, čili nižší šlechty. Městské posádky dokázaly konkurovat šlechtickým družinám, což vedlo k rivalitě, jež se vyhrotila zejména koncem 15. století. Slabý a ústupný Vladislav Jagellonský, který vládl v letech 1471 až 1516, navíc přesídlil do Budína, takže české země zůstaly fakticky bez panovníka. Právě tehdy začali šlechtici ve zvýšené míře používat takzvané opovědi. Toto právní zdůvodnění soukromého hromadného násilí se přitom používalo už ve vrcholném středověku.

Opověď panovníkovi

Když šlechtic někomu opověděl, vyhlásil mu tím vlastně malou soukromou válku. Někdy poslal opovědník svému nepříteli opovědný list, pak odešel ze svých statků, sebral ozbrojenou družinu a škodil své oběti, kde mohl. Přepadal kupce, plenil vesnice a pálil statky. Bylo mu úplně jedno, že to odnášejí nevinní lidé. Opovědnictví bylo sice napůl legální, protože šlo o staré zvykové právo, ale zemské soudy se ho přesto většinou snažily stíhat. 

Typickým opovědníkem byl rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec, který neváhal přepadnout královský hrad Hluboká nad Vltavou, protože mu královna Johana dlužila nějaké peníze. Necítil žádnou vinu či zahanbení – Její Milosti královně přece řádně opověděl, a zmocnil se tedy hradu s boží pomocí, když se domáhal svého práva.

Ano, opovědět mohl kdekdo. Našli se i tací, kteří ve druhé polovině 15. století opověděli samotnému císaři Fridrichovi III., jako třeba jihočeský zeman Petr Stoupenský z Hužné, jemuž císař nezaplatil za nějakou službu a on se cítil poškozen. Že císař sídlí ve Vídni? Stoupenský tedy přepadal karavany, které vezly do Rakouska sukna a koření! Tady je vidět onen hladký přechod mezi šlechtickou válkou a loupežnictvím. Bylo přece logické, že nějaký Stoupenský se nemůže postavit císaři s armádou v poli, a tak si své právo musí hájit prostředky, na které dosáhl. A ještě se tím možná cítil hrdinou ve stylu Robina Hooda, který jen bojuje proti nespravedlnosti.

Povolání

Na případ Jiřího Roubíka se však ještě podíváme podrobněji, protože to byl opovědník takříkajíc profesionální. Celý život „napravoval“ křivdy, i když v jeho podání šlo o to, že odháněl stáda, zapaloval chalupy a přepadával na křižovatkách… Neváhal vyhlásit opověď i rakouskému klášteru v Rukolné, na jehož majetek uplatňoval zákonný nárok, alespoň dle svého soukromého výkladu. Nejvíce a nejdéle však škodil jihočeským Rožmberkům. Uprostřed každodenní rutiny vraždění rožmberských žoldnéřů však náhle přišel masopust a Roubík si vzpomněl, že by rád dobře pojedl a zúčastnil se rytířského turnaje. Napsal tedy pánovi na Krumlově list, že by rád nepřátelství na chvíli přerušil a přišel k němu na masopustní hostinu. Využil k tomu svých zkušeností žoldnéře ze zahraničí. „Neboť jest to i jinde bývalo v cizích zemích, žeť jsou se nepřátelé sjížděli a spolu veseli byli. Neb, ač jsem nepřítel Jeho Milosti [pana z Rožmberka], proto, to milý Bůh ví, že bych Jeho Milosti […] nic zlého nepřál.“

Zde opět nahlížíme do zvláštního myšlení opovědníků, kteří svůj boj nechápali ve zlém, ale prostě jako „práci“, kterou je přece dobré na chvíli přerušit a odpočinout si. Nechtěl Rožmberky zabít či zničit, jen je trochu potrestat na majetku. A tím se vlastně přibližuje pozdějším zbojníkům, byť my v něm spatřujeme mnohem více loupeživého rytíře a i v jeho době na to tak mnozí nahlíželi – včetně zemských soudců.

Bez houslí i romantiky

Uveďme ale i jméno mnohem „známější“. Byť se nejednalo o klasickou opověď, pohybujeme se zhruba ve stejné době před vydáním Vladislavského zřízení zemského (1500) a šlo také o válku šlechticů a střet se zákonem. Podle Aloise Jiráska měl Dalibor z Kozojed údajně bojovat za práva chudého lidu, a pak kvůli tomu trpět krutým vězněním ve známé věži Pražského hradu, jež je po něm dodnes pojmenovaná. Ve skutečnosti šlo o případ daleko méně romantický.

Dalibor pocházel z nižší šlechty, a to zřejmě z velmi chudého rodu. Jeho Kozojedy leží ve středních Čechách zhruba mezi Louny a Slaným. Jako obránce chudých měl pak vystupovat proti jinému šlechtici panu Adamu Ploskovskému z Drahonic, proti němuž se vzbouřili jeho poddaní. Dnes těžko posoudíme, jak je pan Adam krutě týral a jestli jejich stížnosti byly oprávněné. Podařilo se jim dokonce dobýt jeho tvrz a násilím ho donutili, aby jim potvrdil vlastní pečetí listinu, jíž je propouštěl i s celým panstvím z poddanství a ze své pravomoci. To bylo pochopitelně z hlediska práva naprosto neslýchané a pan Adam to potvrdil jen pod pohrůžkou smrti. 

Vzbouření sedláci si brzy uvědomili, že se ocitli mimo zákon, a tak nabídli „své“ panství panu Daliborovi z Kozojed, který lákavé nabídce nemohl odolat. A tak se chopil možnosti výrazně rozšířit své území i o Ploskovice s přilehlými pozemky. Pan Adam Ploskovský si však pochopitelně brzy stěžoval na zemském soudu, který jeho nárok uznal. Přidali se k němu i litoměřičtí měšťané, kteří mu poskytli svoji hotovost, aby svou tvrz na panu z Kozojed dobyl zpět. Šlo tedy o regulérní válku, již pan Dalibor prohrál a ocitl se v oné slavné věži, kde pak dva roky čekal na rozsudek. Soud ho nakonec uznal vinným, protože schvaloval (a vlastně posvětil) násilí poddaných na panu Adamovi. Proto ho odsoudil ke smrti stětím.

Pomsta za bratra

Jenže ne vždy dokázali panovníkovi úředníci proti škůdcům účinně zasáhnout. Překvapivě bezzubá byla justice v případě Jiřího z Kopidlna, který poslal v říjnu 1506 opověď Starému Městu pražskému. Pražský purkmistr předtím odsoudil Jana z Kopidlna, bratra řečeného pana Jiřího, za zabití jiného zemana přímo během konání výročního trhu v Praze. Městské právo v takovém případě mluví jasně a purkmistr se snažil celý případ co nejvíc urychlit. Hlava pana Jana spadla hned příští den při exekuci na Staroměstském náměstí. Jenže šlechta se cítila nadřazená městskému právu a odmítala se mu podřizovat, i když pobývala ve městě samém. Byl to dlouhodobý spor o moc mezi českými městy a šlechtou.

To se projevilo i v tom, jak rychle se podařilo získat Jiřímu Kopidlanskému ozbrojenou družinu o síle asi 200 jezdců a 100 pěšáků. Tolik lidí nemohl sehnat z vlastních zdrojů. Ostatní šlechtici stáli na jeho straně a využili sporu k tomu, aby mohli města oslabit. Kopidlanský škodil zejména vesnicím v okolí Prahy, které Starému Městu patřily. „Bral a mordoval, a ruce i nohy osekával lidem po cestách, kde koho dostal, jezdě s katem.“ 

Jeho soukromá válka trvala přes dva roky, než Pražanům došla trpělivost. Možná to bylo po akci ze srpna 1508. Kopidlanský tehdy „vpadl do vsi Michle u Prahy a vypálil ji všecku. Též noc jel k Běchovicům, tu také vypálil všecku, i dvůr jeptiškám od sv. Kateřiny, tu dva mladé pacholky osekal [zabil mečem] a drahně lidí zranil, bráně jim, aby nehasili. A byl by přijel i k Strašnicím a k Kyjům, i opatřili se sedláci a počali naň udatně stříleti a on nesměl na ně dorážeti, i tu sou zachováni“.

Zemský škůdce?

Na případu války pana Kopidlanského je pozoruhodné, že šlechta se pouhý měsíc předtím shodla s městy na svatojakubském sněmu, že budou dodržovat zákony a společně postupovat proti zemským škůdcům. Ze Starých letopisů českých je však vidět, jak páni dohodu dodržovali: „A páni i rytířstvo, zapsavše se spolu s městy se všemi, aby takového nepřechovávali, ale to vše zjinačili, an jej přechovávali, posilek dávali, tak mluvíce, že sou nespravedlivě Kopidlanského odsoudili, nedopustivše jemu zprávy jako na křesťana sluší.“

A tak zcela logicky vypravili Staroměstští proti Kopidlanskému ozbrojenou trestnou výpravu pod vedením Václava Kavana z Dědibab. Za trest vypálili a vyrabovali Kopidlno a způsobili prý škodu kolem 40 tisíc kop míšeňských grošů. 

Šlechtici byli pobouřeni a vyhlásili zemským škůdcem Václava Kavana. Tehdy zareagoval z Budína sám král Vladislav Jagellonský. Přiklonil se na stranu šlechty, odsoudil Staroměstské za jejich svévoli a vyhlásil, že sami zavdali příčinu, když odsoudili Jana Kopidlanského, k čemuž prý neměli právo. Jiří z Kopidlna má prý dostat ochranný glejt k bezpečnému jednání s měšťany. Staroměstským nezbylo než krále uposlechnout. Jiří Kopidlanský ukončil svoji opověď, přijal vyrovnání a dal se do služeb jiného loupežného rytíře. Zemský soud, který zasedl v Praze nad jeho případem v červnu 1510, ho i se společníky prohlásil za nevinného…

Jak z toho ven

Nejen z případu pána z Kopidlna je vidět, že města tahala v tomto sporu za kratší konec. Roku 1500 vznikl první kompletní zákoník zemského práva v Českém království. Jeho oficiální název zní Zemská zřízení království českého, ale známý je jako Vladislavské zřízení zemské. Předchozí pokusy, jak situaci definovat a nastavit pravidla, ztroskotaly na odporu šlechty. Dokonce i tak silný panovník, jako byl Karel IV., raději prohlásil, že zákoník zvaný Maiestas Carolina omylem spálil, když viděl, že by si tím proti sobě poštval mocné české pány. Šlechta se totiž cítila psanými zákony omezována, a tak se na zemském soudě právo takzvaně „nalézalo“. To znamená, že přítomní šlechtici na základě tradice nalezli spravedlivé řešení předloženého sporu a zapsali ho do zemských desek. Když se v budoucnu vyskytl podobný případ, soudci se mohli opřít o zkušenost z minulosti a rozhodnout na základě stejných zásad.

Koncem 15. století však už měla šlechta natolik pevnou pozici, že pro ni bylo naopak výhodné svoje výsady zanést v psané formě do zákoníku. Zákoník řešil záležitosti majetkové, rodinné (zejména dědictví a možnost spoluvlastnictví), trestní, procesní a správní. Velká část se věnovala takzvaným půhonům, tedy možnosti, kdy lze někoho předvolat před zemský soud a co se dotyčnému stane, když neuposlechne. To se týkalo i opovědníků, kteří se odmítali podrobit zemské spravedlnosti.

Po sepsání Vladislavského zřízení zemského roku 1500 získala šlechta zřejmou právní výhodu, kterou náležitě využívala, či spíše zneužívala. Opovědníků bylo mnohem více a cesty v Čechách i na Moravě byly čím dál nebezpečnější. Města se úporně bránila a drobné soukromé války se stávaly čím dál krvavější. Nepomohlo ani to, že se nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu upřímně snažil zavést v zemi opět pořádek. Našli se však i jiní šlechtici, kteří chtěli dosáhnout dohody. K té došlo až roku 1517, když vznikla takzvaná Svatováclavská smlouva, která nejhorší nesrovnalosti v neprospěch měst napravila.

Image

Čtěte také

Nomen omen: Když na česko-rakouském pomezí řádil Johann Georg Grasel

Molekulární mračna, která převážně tvoří chladný vodík, společně s heliem a příměsí dalších prvků, jsou pozůstatkem předešlé generace vyhořelých hvězd. Bývají to hvězdné porodnice, v nichž se z chuchvalců plynu rodí nové hvězdy i s novými planetárními systémy. Jak se ale ukazuje, dějí se tam také jiné zajímavé věci.

Brett McGuire z Massachusettského technologické institutu (MIT) a jeho spolupracovníci využili služeb legendárního amerického radioteleskopu Green Bank ve Virginii a detailně s ním prozkoumali chladné Molekulární mračno v Býku (TMC-1), které se nachází ve vzdálenosti 430 světelných let a je jednou z nejbližších hvězdných porodnic, jaké známe.

Bohatá sbírka molekul

V tomto mračnu vědci objevili stopy přítomnosti molekul více než stovky různých chemických látek. Většina nalezených látek jsou uhlovodíky – kombinace uhlíku a vodíku, které tvoří základ všech organických molekul na Zemi. Našlo se i mnoho sloučenin bohatých na dusík, ale jen málo těch s kyslíkem – což naznačuje, že chemie v raných fázích formování hvězd je jiná, než jakou pozorujeme u již vzniklých hvězdných systémů. Jde každopádně o největší chemickou rozmanitost, na jakou kdy astronomové v jediném mračnu narazili.

Asi největším úspěchem byla detekce 10 aromatických molekul (arenů), tedy organických látek s aromatickými kruhy. Tyto tzv. aromatické uhlovodíky (například benzenové deriváty) jsou na Zemi všudypřítomné: najdeme je v kávě, vanilce, a dokonce i v DNA. Jejich přítomnost v mračnu, ve kterém se teprve rodí hvězdy, znamená, že základy komplexní organické chemie existovaly už před vznikem planet. Výsledky programu pozorování, které nese název GOTHAM, uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Supplement Series (ApJS).

Objev aromatických molekul v mračnu TMC-1 potvrzuje, že vesmírné mlhoviny nejsou jen hvězdné porodnice, ale i chemické továrny, kde vznikají prebiotické látky. Ukazuje, že zárodky života mohou vznikat už v mezihvězdném prostoru – dávno předtím, než se zrodí planety, které by ho mohly hostit.

Image

Čtěte také

Organický vesmír: Astronomové objevili molekuly pyrenu v mezihvězdném mračnu

Umělecká tvorba se tradičně považuje za ryze lidskou aktivitu. Nedávný objev neandertálských „pastelek“ vyrobených z okru, jejichž stáří je přinejmenším 42 tisíc let, je dalším z řady důkazů, které v posledních letech naznačují, že ani neadertálcům, našim nejbližším příbuzným, nebylo umění úplně cizí.

Neandertálští umělci

Francesco d’Errico z Univerzity v Bordeaux a jeho kolegové v mezinárodním výzkumném týmu analyzovali pomocí pokročilých zobrazovacích technik celkem 16 kusů okru, jílovitého materiálu zbarveného oxidy železa, ze střední doby kamenné, které pocházejí z lokalit osídlených neandertálci na Krymu a ve vnitrozemské Ukrajině.

Badatelé dokázali určit, že některé z těchto kusů okru byly záměrně upraveny s použitím různých postupů. Současně se ukázalo, že tři z těchto kusů vykazují stopy úprav, které přesahují zběžné používaní při každodenních činnostech. Jeden kus okru byl podle všeho opakovaně upravován tak, aby sloužil jako nástroj pro kreslení čar, nikoliv nepodobně jako dnešní tužky.

„Byl to nástroj, jemuž věnovali péči a několikrát upravili jeho tvar, díky čemuž je pro nás velmi speciální,“ uvádí pro New Scientist d’Errico.

Okr podle něj mohl sloužit k označování kůže, oblečení nebo kamene – tedy k činnostem s jasným symbolickým významem. Další dva nálezy s podobnými znaky zahrnují červený okr, jenž byl kdysi zřejmě také vytvarován do tvaru pastelky a oranžový plochý kus okru se stopami po leštění.

Přestože se využití nalezených barevných okrů do značné míry nabízí, vědci jsou v interpretaci jejich smyslu opatrní. Barevné minerály podle nich mohly mít i jiný účel. Cílené tvarování, opětovné používání a zdobené fragmenty ale ukazují na symbolickou aktivitu.

Kultura předků

Podobné předměty mohly neandertálcům sloužit ke komunikaci, vyjádření identity nebo k předávání znalostí mezi generacemi. Skutečnost, že byly uchovávány, přenášeny a znovu používány, podle autorů odráží plánování, péči a kulturní investici – tedy vlastnosti, které jsme dosud připisovali moderním lidem.

Objev podle vědců posiluje obraz neandertálců jako myslících a tvořivých bytostí, které měly svou symbolickou kulturu srovnatelnou s naší. Už dříve se totiž ukázalo, že nejstarší jeskynní rytiny i otisky rukou jsou s vekou pravděpodobností dílem neandertálců. Studie byla publikována v prestižním časopise Science Advances a je dalším kamínkem v mozaice, která přepisuje to, co víme o tom, kdo jsme – a kdo jsme kdysi byli.

Image

Čtěte také

Rytiny na kosti medvěda jsou starobylým dokladem kultury neandertálců

Isle of Man se rozkládá zhruba uprostřed severního Irského moře. Je tudíž přibližně stejně vzdálený od Anglie na východě, Severního Irska na západě a Skotska na severu. Vlivy všech sousedů jsou tam znát, ať už v podobě kultury, nebo počasí. Ostrov je de facto samosprávný, s vlastními zákony i parlamentem, ačkoliv ho navenek zastupuje právě Británie. Man tvoří její korunní závislé území, a není tedy ani suverénním státem, ale zároveň ani součástí Spojeného království. 

Ať už se na ostrov vydáte letecky, či trajektem, cílovou stanici a skvělý výchozí bod pro všechny další výlety představuje metropole Douglas. Samotné město určitě stojí za prozkoumání: Nabízí mimo jiné krásnou promenádu se sousoším legendární kapely Bee Gees, která na ostrově vznikla, nebo třeba Manx Museum mapující historii a kulturu místních obyvatel.

Výlet do minulosti

Putování po ostrově dokládá pravdivost rčení, že i cesta může být cíl. Man jako celek patří mezi biosférické rezervace UNESCO a nabízí úžasné výhledy do krajiny. K přesunům mezi oblíbenými turistickými cíli můžete kromě spolehlivé sítě autobusů využít také parní či elektrickou železnici, a dokonce i tramvaj taženou koňmi. Historickým parním vlakem se například dostanete na jih do nádherného městečka Castletown, kde už samotné nádraží s retro plakáty a dobovou výzdobou vyvolává pocit návratu do minulosti. Procházka úzkými uličkami, jež lemují kamenné domy, pak popsanou atmosféru ještě umocní. 

Nicméně dominantou Castletownu, jak již jeho název napovídá, se stal středověký hrad Rushen, který dnes nabízí expozici o dějinách samotného šlechtického sídla i celého ostrova. Z hradeb si potom užijete nádherný výhled na město, takže se stačí rozhodnout, zda vaše další kroky povedou k jednomu z typických majáků, do námořního muzea, nebo třeba do útulné kavárny.

Sedm království

Vlakem, tentokrát elektrickým, se snadno dopravíte i do Laxey, kde narazíte na jeden ze symbolů ostrova: Tzv. Laxeyské kolo původně sloužilo k čerpání vody z místních dolů a dodnes představuje největší funkční vodní kolo na světě. Nedávno prošlo zdařilou rekonstrukcí a s průměrem 21 metrů a s výrazným červeno-bílým nátěrem se nedá přehlédnout.

Z nádraží v Laxey se rozhodně vyplatí pokračovat v dalším železničním dobrodružství. Horská železnice z něj totiž směřuje na nejvyšší vrchol ostrova, horu Snaefell. S označením „hora“ by se sice při její nadmořské výšce mírně přesahující 600 metrů dalo polemizovat, ale říká se, že z ní lze za jasného dne spatřit hned sedm království: ostrov Man, Irsko, Anglii, Wales, Skotsko, nebe a moře…

Daňový ráj

Ačkoliv po většinu dějin zůstával hlavním zdrojem příjmů ostrovanů rybolov, chov ovcí a pěstování obilovin, ve 20. století začali ve velkém přijíždět turisté a hoteliérství jen kvetlo. Dnes však turistickému sektoru patří v ekonomice ostrova až druhé místo a prim hraje finančnictví. Man se stal britskou verzí Kajmanských ostrovů, s velmi nízkými daněmi, bez důkladné regulace peněžních toků a bez nutnosti zveřejňovat vlastnickou strukturu registrovaných firem. Proměnil se tudíž v ráj pro jednotlivce i společnosti snažící se vyhnout daňovým povinnostem. 

Významnou část ekonomiky „romantického“ ostrova tak reprezentují příjmy z fiktivních společností a příliv peněz z prodeje drog či zbraní. Výrazný pilíř představuje také online hazard, který je sice regulovaný, ale jen nízce daněný.

Man se skutečně zdá být definicí romantiky, přesto ukrývá zajímavé kontrasty, spočívající třeba v absenci některých pro nás běžných pravidel. Například na místních silnicích platí mimo obec neomezená rychlost, a také proto tam již v roce 1907 vznikl závod TT – Tourist Trophy. Trasa legendárního motocyklového klání vede silničkami s nekonečnou řadou zatáček a řidičských výzev. V kombinaci s rychlostí až 210 kilometrů v hodině, které jezdci běžně dosahují, jde tudíž údajně o nejriskantnější závod světa a vyžádal si již mnoho desítek životů. 

Image

Čtěte také

Skotský ostrov Skye: Mlžná země ovcí, tartanů a galštiny