Emanuel Voska: Zapomenutý hrdina zpravodajských válek 20. století
Už několik let před založením Československa koordinoval Tomáš Garrigue Masaryk zpravodajskou službu budoucího státu. Nejvýkonnějším a nejlepším zpravodajcem v ní byl Čechoameričan Emanuel Voska, jehož dobrodružný život by vydal na film.
Do chudé kamenické rodiny v Kutné Hoře přišel syn Emanuel na svět 4. listopadu 1875. Když mu bylo šest let, zahynul jeho otec v lomu při lámání skály. Emanuel prý od mala sršel energií, nápady a elánem. V duchu rodinné tradice se také vyučil kameníkem. Ale začal se také zajímat o dění okolo sebe, o politiku. Stal se členem sociální demokracie. Jeho zájem o život prostých lidí ho přivedl až k veřejným vystoupením. Když při jednom projevu kritizoval místní poměry v kutnohorské tabačce, hrozilo mu dokonce zatčení. Neváhal a rozhodl se utéct za oceán.
Americký sen
V newyorském přístavu přistál devatenáctiletý mladík v listopadu 1894. Žilo se mu těžce, stejně jako mnoha dalším emigrantům. Protloukal se, jak se dalo – prodával těžítka, pracoval v lomu jako dělník. Jeho pracovitost a také notná dávka štěstí mu však pomohly ke splnění proslulého „amerického snu“. Dokázal se vypracovat až na majitele vlastního dolu s mramorem. Stal se váženým, úspěšným a bohatým obchodníkem.
A dařilo se mu také v osobním životě. Oženil se se svou milou z Čech, která za ním do Ameriky přijela, a postupně se jim narodilo několik dětí. Na svou rodnou zemi nezapomínal, naopak. Sledoval politickou situaci a angažoval se v krajanských spolcích. Dokonce redigoval krajanské noviny. Za symbol jeho vzestupu lze považovat to, že si koupil dům přímo v New Yorku. Tam hostil přijíždějící Čechy.
V hodině H
Na jaře roku 1914 se Voska rozhodl navštívit rodnou zem, kterou opustil před dlouhými dvaceti lety. Spolu s dcerou Villou přijeli do Prahy a navštívili i rodnou Kutnou Horu. V Čechách je také zastihla zpráva o osudném výstřelu v Sarajevu. Situace houstla, Rakousko-Uhersko se připravovalo na válku. Muži narukovali do c.k. armády a Voska vše bedlivě sledoval. Setkal se také s lidmi z okruhu sociální demokracie a několikrát se sešel i s profesorem T. G. Masarykem, kterého znal již osobně z USA.
Právě náš budoucí první prezident ho v srpnu pozval k sobě domů na večeři. Po ní Vosku požádal, zda by při cestě do New Yorku nemohl jet přes Londýn a vzít s sebou nějaké dokumenty. Voska bez zaváhání souhlasil a od Masaryka převzal několik tenkých papírů, na něž Masaryk napsal řadu zpráv. Týkaly se informací hospodářských, ale také vojenských. Otázku, jak tyto citlivé špionážní informace převést na místo určení, vyřešil Voska lehce: nechal si je zašít do svých bot, jak mu poradil Vojta Beneš – bratr Edvarda Beneše. Dcera Villa si zase část papíru schovala do šněrovačky!
Všímavá pokojská
Šlo to docela lehce, přestože na nádražích absolvovali kontroly. Když se pak v Lipsku dozvěděli, že doprava civilistů po železnici bude na delší dobu zakázána, změnili trasu a do Anglie se dostali přes Amsterdam. Ubytovali se a Voska si hned šel koupit nové polobotky, protože ty staré rozřezal, aby z nich vyndal Masarykovy depeše. Netušil, jaké peripetie tím vyvolá! Všímavá pokojská našla pod postelí zbytky jeho bot a nelenila. Zavolala okamžitě detektivy ze Scotland Yardu a ti se vypravili do hotelu The Three Nuns, aby nepřátelského špiona zatkli. Naštěstí se skandál rychle vyřešil, když zjistili, že sice legitimovali agenta, ale ten pracuje pro britskou vládu. Voska ještě před zatčením stihl informace dle Masarykových instrukcí předat řediteli zahraniční redakce deníku The Times.
Voska se stal opravdu špionem, za kterého byl v Londýně považován. Domluvil si tajné spojení – využil při tom kontaktu se sokoly. Začal postupně budovat a organizovat síť informátorů. Zároveň se s energií sobě vlastní vrhl do shánění podpory pro Masaryka. Oslovil české a slovenské krajany, na podporu získal i diplomata z rakouského velvyslanectví Františka Kopeckého. Dařilo se mu tak dodávat Spojencům informace o aktivitách nepřátel z území neutrálních Spojených států amerických.
Zpravodajská síť
Z českých krajanů, kteří sympatizovali se Spojenci, se podařilo Voskovi vybudovat funkční „rozvědku“. Ta pracovala na svou dobu velmi moderně. Německé a rakouské diplomaty a agenty sledovala poměrně efektivně. Dokonce odhalila hlavního propagátora jedné ze sabotážních akcí ve prospěch Německa. Díky tomu ho pak vylákali do Německa, aby ho při cestě do Velké Británie mohli zatknout.
Podobně odhalili Voskovi lidé také amerického publicistu Jamese Archibalda, který pracoval pro Rakousko-Uhersko. Měl u sebe dokonce peníze a dokumenty podporující organizování stávek v amerických muničních továrnách!
Spojené státy americké vyhlásily oficiálně válku Německu a Rakousku po potopení amerického parníku v dubnu 1917. Emanuel Voska tak začal pracovat ve prospěch amerických úřadů. Pověřili ho dokonce vedením zpravodajské agentury. Roku 1917 ho americká diplomacie a tajné služby vyslaly do Ruska, aby i zde shromažďoval zpravodajské informace a pracoval na protiněmecké propagandě. Čekala ho dlouhá cesta přes Japonsko a Vladivostok až do Petrohradu. Zde se také po dlouhých letech setkal s TGM. Ve spolupráci s ním verboval agenty pro USA, potažmo pro Masaryka. Zároveň také zůstal v kontaktu s československými legionáři v Rusku. Na Masarykovu žádost je navštěvoval a informoval o aktivitách amerických krajanů. Svou misi v Rusku ukončil Voska v listopadu 1917 a před Vánocemi se objevil opět doma v New Yorku.
Po pár měsících se před Emanuelem Voskou otevřelo další pole jeho působení. Absolvoval základní vojenský výcvik a stal se kapitánem americké armády. Odjel jako zpravodajský důstojník do Francie, kde pracoval v sekci pro střední Evropu. O něco později se stal styčným důstojníkem budoucích československých ozbrojených sil. S koncem války a vznikem samostatného Československa se završily nejen Voskovy ideály, ale jako znalec středoevropských poměrů se účastnil coby člen americké delegace také poválečných mírových konferencí.
V rodné zemi
Voskovy schopnosti a zkušenosti se hodily také v lednu 1918, kdy probíhal česko-polský spor o Těšínsko. Uplatnil se tu jako zpravodajec. Jeho vojenská dráha se tím ale chýlila ke konci. Nechal se uvolnit z armády a o několik měsíců později se i s celou rodinou přestěhoval do Československa. Věnoval se obchodu a podnikání, politiku a zpravodajské služby už zřejmě považoval za minulost. Jeho instinkt ho však roku 1938 upozornil, že léta klidu skončila. Dcera Otýlie v dopise bratru Rudolfovi do USA napsala: „Kdyby něco, otec pojede do Anglie a potom do USA organizovat.“ Nejprve britským politikům Voska dodal informace o poměrech v Sudetech, následně založil tajnou organizaci a pomáhal zájemcům o emigraci odjet do zahraničí.
Voskovi samotnému se včas odjet z Československa nepodařilo. Hned 16. března 1939 ho zatklo gestapo. O jeho aktivitách za 1. světové války totiž Němci velmi dobře věděli. Během výslechu však Voska dostal silný žlučníkový záchvat, a tak ho nakonec propustili. Do zahraničí ale vycestovat nesměl. Až když Voska požádal přímo německý generální štáb, podařilo se mu odjet. Zbytku jeho rodiny to povolili až o několik měsíců později. Nestihl to bohužel jeho syn Artur s manželkou. Oběma nacisté připravili smrt. Artura popravili a jeho žena zahynula v koncentračním táboře. Mstili se na nich, i když nejraději by udělali krátký proces přímo s Emanuelem Voskou.
Znovu na scéně
Tento čiperný pán, přestože mu bylo více než šedesát let a oficiálně ho tajná služba kvůli věku nemohla zaměstnat, nezůstal nečinně přihlížet. I za druhé světové války pracoval jako zpravodajec. Věnoval se výzvědné a propagační činnosti. Využíval svých dosavadních zkušeností a kontaktů, pátral po německých agentech a varoval před nacistickým nebezpečím. Pošta mu chodila na krycí adresu: E. V. Nezmara, 420 E 71 Street, New York. Dokázal zaktivizovat své přátele po celém světě – v Evropě, Asii a Severní i Jižní Americe. V Chicagu pomohl vytvořit Americký výbor obrany při České národní radě, která mobilizovala krajany.
V létě 1943 přijal Voska nabídku americké tajné služby a byl vyslán do tureckého Istanbulu, kde se stal rezidentem v protinacistickém boji. Opět sháněl důležité informace: co se děje v protektorátu, jaká je nálada mezi lidmi, kteří politici podporují nacisty a kteří jsou naopak protinacisticky naladění či pracují v odboji. Tehdy se také seznámil s Češkou Marií Holečkovou, která v Turecku žila. Měla působit jako spojka s Prahou, ale protože jí hrozilo zatčení, v rámci záchrany se s ní o 34 let starší Voska zasnoubil. A 17. ledna 1945 se s ní dokonce oženil.
Mohlo by se zdát, že po válce už na Emanuela Vosku budou čekat v jeho sedmdesáti letech klidnější časy. Vrátil se k obchodním aktivitám v Československu, vedl obchod s psacími stroji a díky svým zkušenostem se stal konzultantem několika ministerstev a úřadů. Přemýšlel, že by své podnikání ještě rozšířil o koupi hotelu, a dlužen nezůstal ani svým politickým aktivitám. Před volbami roku 1946 pomáhal sociálním demokratům. Objížděl schůze, setkával se s občany a řečnil. Dostalo se mu také uznání, když za zásluhy v odboji jako zasloužilý vlastenec dostal čestnou penzi.
Nepřítelem státu
Úcty a zasloužilého odpočinku si však neužíval dlouho. Po únorovém převratu roku 1948, kdy se moci ve státě chopili komunisté, nejprve zatkli estébáci Voskova zetě Zdeňka Bechyně. Po několika měsících ho sice propustili z vazby, ale znovu si pro něj přišli 5. června 1950. Tentýž den zatkli také Emanuela Vosku a jeho tři dcery: Lauru, Otýlii a Villu.
Voska byl obviněn jako americký špion a více než tři roky strávil ve vazbě. Poté ho společně s dcerou Otýlií odsoudili za nepřátelskou činnost proti Československu a Sovětskému svazu. Soud vynesl pro pětasedmdesátiletého muže rozsudek deseti let kriminálu. Do vězení mu příbuzní nesměli posílat ani balíčky s potravinami. Žádosti o jeho propuštění ze zdravotních důvodů byly zamítány i poté, co si roku 1956 zlomil nebezpečně nohu tzv. v krčku. Zdůvodnění znělo: „Není dostatečně převychován.“ Podmínečně propustili Emanuela Vosku z vězení až v prosinci roku 1959. Po pár měsících pak 1. dubna 1960, jako zlomený a vyčerpaný muž, který se ale nikdy nevzdal, Emanuel Voska zemřel.
Další články v sekci
Velká tanková (r)evoluce: Meziválečný vývoj pásových obrněnců
Světové mocnosti zavedly před druhou světovou válkou do výzbroje mnoho typů tanků a rozvíjely taktiku jejich nasazení. Jejich představy ovšem podstoupily tvrdé střetnutí s válečnou realitou, která často znamenala přehodnocení těchto plánů.
Tanky přišly na scénu v první světové válce coby nástroj, od kterého si tehdy zejména Britové slibovali prolomení „zákopového patu“ na západní frontě. Tato očekávání se opravdu povedlo do značné míry naplnit, tanky hrály významnou roli v závěrečných ofenzivách armád Dohody a naznačily svůj obrovský potenciál, byť ten naplno rozpoznala jen menšina vizionářů. To pak odrážel meziválečný vývoj, v němž se utkávaly velmi rozdílné názory na hlavní poslání tanků.
Bitvy v úvodní fázi druhé světové války záhy napověděly, že taktická a operační vyspělost má obvykle větší váhu než ryze technické parametry, konstruktéři však už intenzivně pracovali na zlepšování stávajících typů i na úplně nových designech, jež se pak utkaly v bitvách v druhé fázi konfliktu. Z těchto zkušeností se zrodila nová konstrukční filozofie tanků, která si vydobyla dominanci v začínající éře studené války.
Dvě britské evoluční linie
První tanky nasadila v boji armáda Velké Británie, a právě britský vliv pak ve vývoji obrněnců dominoval ještě po značnou část meziválečného údobí. Konstruktéři hledali správné vyvážení hlavních vlastností, tedy palebné síly, pancéřové ochrany a pohyblivosti, jenže relativně nízký výkon tehdy dostupných motorů znamenal, že dobře chráněné a zároveň rychlé vozidlo zůstávalo mimo praktické možnosti. Navíc se vedly intenzivní diskuse o hlavním účelu tanků, jelikož pořád převažoval názor, že jde především o nástroj pro podporu pěchoty, respektive o jakési samohybné dělostřelectvo pro přímou palbu.
Ozývali se ovšem i vizionáři jako J. F. C. Fuller, kteří pochopili schopnosti tanků coby zbraně, která by mohla hrát hlavní úlohu v prolamování nepřátelské obrany. To ale logicky vyžadovalo pohyblivost podstatně větší, než jaká se žádala od obrněnců pro podporu pěchoty. Britská konstrukční škola toto dilema vyřešila tím, že rozvíjela dvě evoluční linie, a sice „pěchotní“ a „křižníkové“ tanky.
Účel první kategorie prozrazuje její název, a tudíž byly tyto obrněnce (jako Matilda a Valentine) zpravidla pomalé, avšak nabízely výborný pancíř a nesly kanony k podpoře pěšáků. „Křižníky“ (jako Crusader) více odpovídaly Fullerovým vizím, takže disponovaly protitankovými kanony a vyznačovaly se větší rychlostí, za což ovšem platily slabým pancířem.
Vedle toho armáda provozovala také malé tančíky, jež nesly jen kulomety a sloužily k průzkumu, a experimentovala i s těžkými obrněnci osazenými několika věžemi.
Britská konstrukční škola potom velmi ovlivnila i další státy včetně Francie, kde se „křižníkovým“ tankům říkalo „jezdecké“, neboť je provozovaly útvary někdejší kavalerie. Britský přístup se často pokládá za chybný, jenže ve 20. letech reprezentoval v podstatě jediné funkční řešení, a tudíž největší problém spočíval v tom, že se jej konzervativní Britové drželi i v době, kdy se jasně ukázaly jeho vážné nedostatky.
Přístupy Německa a SSSR
Francouzská armáda zavedla také kvalitní typy „jezdeckých“ obrněnců, zvláště SOMUA S35, ale v její doktríně naprosto převažoval důraz na „pěchotní“ typy, což se pak tragicky projevilo na jaře 1940. Země galského kohouta musela čelit útoku armády, ve které se naopak prosadila myšlenka tanků jako nejdůležitějšího útočného nástroje. Tuto koncepci společně rozpracovaly dvě velmoci, totiž Německo a Sovětský svaz, jejichž doktríny se staly proslulými pod termíny „blesková válka“ a „hloubková operace“. Němečtí i sovětští konstruktéři se však pochopitelně museli vypořádat se stejnými problémy jako ti britští, tedy najít kompromis mezi pohyblivostí, pancířem a výzbrojí.
Pro Reichswehr, později Wehrmacht, tedy nejdříve vznikl v boji jen málo hodnotný tančík PzKpfw I a posléze lehký PzKpfw II, takže „opravdové“ tanky přišly na scénu až díky středním typům PzKpfw III a PzKpfw IV. S jistým zjednodušením lze dokonce říci, že trochu připomínaly „křižník“ a „pěchotní“ tank. Slaběji chráněná „trojka“ nesla kanon ráže 37 mm s vysokou úsťovou rychlostí, který měl zajišťovat zejména ničení obrněných vozidel nepřítele, kdežto „čtyřka“ se silnějším pancířem nesla kanon kalibru 75 mm s krátkou hlavní, jenž měl sloužit především pro palbu na opevněné objekty.
Britský vliv se projevil také v Sovětském svazu, jenž zavedl do služby derivát exportního obrněnce značky Vickers jako lehký pěchotní tank T-26. Za sovětský ekvivalent „křižníků“ pak lze označit takzvané rychlé tanky řady BT, jež se vyznačovaly slabým pancířem, nabízely však vynikající pohyblivost, a to včetně schopnosti shodit pásy a jezdit pouze na kolech.
Konstrukce jejich podvozků pocházela z Ameriky, kde ji vytvořil inženýr John Walter Christie. Nesporně geniální konstruktér patřil i mezi vizionáře, kteří pochopili skvělou perspektivu tanků, ale jeho produkty většinou trpěly technickými nedostatky a nevyzrálostí. V americké armádě se tudíž prosadily jen velmi omezeně, ale Christieho řešení využili Sověti a kromě nich i Britové, jelikož jeho systém kyvných ramen propůjčoval lehkým „křižníkům“ výbornou pohyblivost i v těžkém terénu.
Hlavní americký příspěvek
Stav tankového vojska US Army v meziválečném období v celkovém pohledu připomínal spíše tragiko medii, jelikož Američané měli jen směšně malý počet vesměs nepovedených obrněnců. Hlavní typ představoval střední M2, vedle kterého se používaly lehké tanky M2. Ani jeden z těchto modelů nelze popsat jako úspěšný, ale oba přesto hrály vysoce důležitou roli, protože představovaly základy pro zrod dalších, mnohem podařenějších designů. Na základě středního M2 byl vytvořen obrněnec M3 Lee, jenž sice v roce 1941 kvůli 75mm kanonu v korbě působil archaicky, svou úlohu však splnil. Jeho verze M3 Grant pro britskou armádu se stala jedním z páteřních typů v severoafrickém tažení.
Dalším vývojem této platformy posléze vznikl nejdůležitější americký tank ve druhé světové válce, a sice střední M4 Sherman. Lehký obrněnec M2 pak umožnil vznik velmi povedených lehkých vozidel řady Stuart, tedy typů M3 a M5. S trochou nadsázky lze ovšem říci, že nejvýznamnější příspěvek USA v kategorii tanků nepředstavovala nějaká konkrétní konstrukce či převratné technické řešení, nýbrž daleko spíše transformace způsobu výroby.
Americký zbrojní průmysl byl mezi dvěma válkami velice slabý, avšak za neuvěřitelně krátkou dobu proběhla konverze civilní výroby na vojenskou, což znamenalo, že se gigantické možnosti pásové produkce amerických továren mohly uplatnit pro válečné úsilí Spojenců. Střední tank M4 Sherman tak sice měl spoustu nedostatků, avšak šlo o jednoduchou konstrukci, kterou americké továrny dokázaly chrlit v ohromných počtech.
Totéž platilo o sovětském T-34, který do značné míry vycházel z řady BT, nesl ale podstatně silnější pancéřování. Jeho hromadnou produkci umožnil také fakt, že s budováním sovětského průmyslu v meziválečné éře významně pomáhali američtí podnikatelé a inženýři, díky nimž si SSSR osvojil metody pásové výroby. Tanků T-34 (včetně verze T-34-85 vyzbrojené kanonem ráže 85 mm) tak mohlo vzniknout přes 60 000 kusů, avšak „spotřební“ povahu tohoto designu prokazuje fakt, že válku přečkala jen čtvrtina z nich.
Další články v sekci
Horko zrychluje stárnutí těla stejně jako cigarety či alkohol, zjistili vědci
Dlouhodobé vystavení extrémnímu horku může podle nové studie urychlit biologické stárnutí stejně výrazně jako kouření, alkohol nebo nezdravý životní styl.
S postupným oteplováním planety se zvyšuje zátěž, které musí lidský organismus čelit. A jak se ukazuje, není to bez následků. Podle nedávného výzkumu, který vedl tým odborníků z Hongkongské univerzity může dlouhodobé vystavení vysokým teplotám vést k urychlení stárnutí, které je srovnatelné s důsledky kouření cigaret, pití alkoholu, špatné stravy či nedostatku pohybu.
Horko a stárnutí
Doktorka Cui Guová, která působí jako odborná asistentka na katedře urbanistického plánování a designu, se svými kolegy prostudovala data o 24 922 Tchajwancích, kteří prodělali v letech 2008 až 2022 lékařské vyšetření. Badatelé následně porovnali zmíněná medicínská data s počtem vln horka, kterým mohl být dotyčný člověk vystaven, vzhledem k adrese jeho bydliště.
Účastníky badatelé poté rozdělili do čtyř skupin podle míry vystavení vlnám veder. Výsledky byly jednoznačné: lidé, kteří zažili více vln veder, vykazovali známky zvýšeného biologického věku. Ten se liší od běžného (chronologického) věku tím, že hodnotí funkční stav buněk, tkání a orgánů – tedy reálnou „opotřebovanost“ těla. Každý přechod do vyšší skupiny byl podle vědců spojen s nárůstem biologického věku o 0,023 až 0,031 roku. Na první pohled jde o malé číslo, ale při dlouhodobém a opakovaném vystavení extrémnímu teplu může jít o významný posun.
Autoři studie zdůrazňují, že nejde o přímý důkaz příčinné souvislosti, ale o silnou korelaci, podloženou dlouhodobými daty. Výsledky výzkumu vědci popisují ve odborném časopisu Nature Climate Change.
Hrozba nejen pro seniory
Zvýšená biologická zátěž v důsledku vyšších teplot může mít dopady na celkové zdraví – zvláště u seniorů nebo lidí s chronickými nemocemi. Už dřívější studie naznačily, že vlny veder zhoršují věkem podmíněné zdravotní problémy. Hongkongská studie v tomto směru přináší konkrétní poznatky.
Odborníci odhadují, že v roce 2050 bude asi 16 procent lidí ve věku 65 let a starších. Rostoucí teploty se tak pro ně stávají vážnou hrozbou pro jejich zdraví. Kromě seniorů by se podle vědců měli mít na pozoru také lidé, kteří vykonávají těžkou manuální práci, obyvatelé venkova a osoby s nižším socioekonomickým statusem.
Další články v sekci
Rodinka je kompletní: Všechny galileovské měsíce kreslí do atmosféry Jupiteru své polární záře
Po více než půlstoletí hledání potvrdila mise Juno, že i měsíc Callisto zanechává v atmosféře Jupiteru svou vlastní světelnou stopu.
Jupiter se pyšní nejvelkolepějšími polárními zářemi ve Sluneční soustavě. Nejde ale jen o klasické „severní“ a „jižní“ záře způsobené slunečním větrem – významnou roli u něj hrají i čtyři jeho největší měsíce. Každý z galileovských měsíců totiž dokáže v atmosféře planety vytvořit slabou zářivou stopu. Na Zemi nic podobného neznáme: náš Měsíc totiž žádné takové světelné stopy v atmosféře nevyvolává.
Dvojí záře krále planet
Podobně jako na Zemi, také na Jupiteru vznikají polární záře díky působení slunečního větru. Nabité částice ze Slunce (elektrony a protony) narážejí na Jupiterovu magnetosféru a vyvolávají typickou záři. Tyto polární záře vznikají v Jupiterově hlavním aurorálním oválu – poměrně stálém prstenci vinoucím se kolem pólů planety. Takto vzniklé záře patří k nejsilnějším ve Sluneční soustavě a jsou mnohem jasnější než ty pozemské.
Kromě těchto klasických polárních září ale na Jupiteru existují i polární záře, které mají „na svědomí“ čtyři galileovské měsíce – Io, Europa, Ganymedes a Callisto. Tito Jupiterovi souputníci „brázdí“ jeho magnetické pole, které se otáčí mnohem rychleji, než je rychlost pohybu jednotlivých měsíců. Vzniká tím elektrický náboj a takto nabité částice putují po magnetických siločarách zpět k Jupiteru, kde zasáhnou jeho atmosféru a vyvolávají polární záři.
Projevují se jako úzké světelné stopy, které jsou propojeny s místem, kde magnetické siločáry daný měsíc „dotahují“ k planetě. Někdy je vidět i jakýsi „ocas“, který stopu prodlužuje. „Měsíční“ polární záře jsou podstatně slabší než záře způsobené slunečním větrem, jsou ale mnohem stabilnější.
Aurorální podpis Callisto
Vědci, kteří se polárním zářím na Jupiteru věnují, se dlouhou dobu potýkali s jednou hádankou: zatímco u Io, Europy a Ganymedu se tyto aurorální podpisy podařilo detekovat už dávno, u čtvrtého z velkých měsíců – Callisto – se je zaznamenat nepodařilo. Jeho stopa je totiž slabá a z velké části ji překrývá oblast, kde se nachází Jupiterův hlavní aurorální ovál. Ani Hubbleův vesmírný teleskop, přestože se o to opakovaně pokoušel, Callistův podpis nikdy zachytit nedokázal.
Průlom v tomto směru přinesla až mise Juno, která kolem Jupiteru krouží od roku 2016. Aby bylo možné Callistův otisk spatřit, musely se sejít dvě vzácné podmínky: Jupiterův hlavní aurorální ovál musel ustoupit směrem k rovníku a zároveň musela sonda proletět přes magnetické siločáry spojující Callisto s Jupiterem. Obě podmínky se podařilo naplnit během 22. oběhu Juna v září 2019.
Juno tehdy nejen že zachytila ultrafialový podpis Callista, ale zároveň na místě změřila částice, elektromagnetické vlny i chování magnetického pole. Důležitou roli sehrálo i Slunce, které silným proudem slunečního větru posunulo Jupiterův hlavní aurorální ovál právě tak, že Callistův jemný podpis vystoupil z pozadí.
Mise Juno tak potvrdila, že všechny čtyři galileovské měsíce vytvářejí svůj světelný otisk v atmosféře Jupiteru. Měsíc Callisto se tak definitivně připojil ke svým sourozencům a vědci mají po více než půlstoletí pátrání kompletní „rodinný portrét“ těchto jedinečných aurorálních jevů.
Další články v sekci
Kult smrti pod andským pískem: Archeologové odkryli hroby s důkazy rituálního násilí
Archeologové v Peru odkryli záhadné hroby staré přes dva tisíce let, v nichž byli lidé pohřbeni tváří k zemi, se svázanýma rukama a s provazy kolem krku. Podle vědců mohlo jít o rituální oběti opuštěnému chrámu.
Archeologové, kteří pracují v oblasti chrámového komplexu Puemape v severozápadním Peru, zaznamenali pozoruhodný objev. Poblíž chrámu odkryli ostatky nejméně 12 lidí, kteří tam byli pohřbeni asi před 2 300 lety. Každý objev takového stáří a podobného rozsahu stojí za pozornost, v tomto případě jde ale o výjimečnou a zvláštní záležitost.
Lokalita Puemape je jednou z celé řady zajímavých archeologických nalezišť v údolí Chicama, severovýchodně od milionového města Trujillo. Jde o přibližně tři tisíce let starý chrámový komplex. Archeologové ho musejí doslova vyhrabávat z ohromné masy písku, která ho v průběhu historie pohřbila.
Oběti v opuštěném chrámu
Nalezené lidské ostatky pocházejí z období přibližně mezi lety 400 až 200 př. n. l. Většina těl byla nalezena ve velmi neobvyklé pozici – obličejem dolů, což není běžný rituál pro tehdejší kultury v Andách. Některé kostry měly dokonce provazy kolem krku a svázané ruce za zády. U několika jedinců byly identifikovány fraktury lebek. Archeolog Henry Tantaleán z Národní univerzity San Marcos, který výzkum vede, to považuje za silné indicie, že šlo o lidské oběti.
Dalším nezvyklým aspektem bylo, že hroby neobsahovaly žádné pohřební artefakty – obvykle běžnou součást pohřebních rituálů v této oblasti. Právě tato kombinace absence pohřebních artefaktů, násilné smrti a specifické polohy těl naznačuje, že šlo o obětování – snad jako pocta nebo prosba starobylému chrámu.
Kdo ale byli tito lidé, zatím vědci s jistotou neví. Podle archeologů mohli pocházet z místní populace, nelze ale ani vyloučit, že šlo o lidi z jiných oblastí – možná dokonce nepřátele nebo zajatce.
Vědci plánují další analýzy, včetně genetických testů, které by mohly pomoci určit původ obětí a jejich případnou příbuznost. Zkoumají také nalezenou keramiku, zvířecí kosti a rostlinné zbytky z chrámového areálu, které mohou pomoci lépe pochopit tehdejší rituály, společenskou strukturu a každodenní život.
Další články v sekci
Jak se staví postel: Malí orangutani se učí budovat hnízda pozorováním a hrou
V korunách tropických stromů probíhá tichá výuka: mláďata orangutanů tu od útlého věku sledují své matky a učí se stavět pohodlná a bezpečná hnízda.
Orangutani patří k největším architektům mezi primáty – a jak se ukazuje, jejich stavitelské umění není jen dílem instinktu. Nová studie založená na 17 letech terénních pozorování ukazuje, že mláďata orangutanů se učí budovat svá důmyslná hnízda v korunách stromů hlavně díky zvědavosti, trpělivému zkoumání a sociálnímu učení – zejména napodobováním své matky.
Malí učni s velkýma očima
Sumaterští orangutani (Pongo abelii) si během dne staví jednoduché přístřešky pro odpočinek ve stínu. V noci ale jejich stavitelský um nabírá úplně jiný rozměr. Jejich noční hnízda, budovaná až 20 metrů nad zemí, jsou o poznání propracovanější – mají výstelku, „polštáře“ z listí, přikrývky z větví a někdy i improvizované střechy proti dešti. Tyto postele v korunách stromů jim zajišťují nejen pohodlí, ale i ochranu před chladem a predátory.
Podle nové studie zveřejněné v Nature Communications Biology, za kterou stojí tým z Max Planckova institutu a Univerzity ve Warwicku, začínají mláďata orangutanů s výukou už od útlého věku. Již kolem šesti měsíců se zvídavě „dívají přes rameno“ své matce při stavbě hnízda a začínají si hrát s větvičkami, listy či jinými stavebními materiály.
Mezi prvním a čtvrtým rokem života začínají zkoušet stavět denní hnízda, přičemž se učí metodou pokus–omyl. Až kolem tří let se začínají zajímat také o noční hnízda, která se učí dokonale zvládnout přibližně do osmi let věku.
Džungle jako škola života
Výzkumníci zjistili, že mláďata orangutanů se neučí jen techniku stavby, ale i „materiálovou strategii“. Učí se rozpoznávat, které druhy stromů a rostlin jsou pro stavbu nejlepší, a často při tom kopírují své matky.
Teprve s postupujícím věkem začínají pozorovat i ostatní členy komunity – a právě v tom spočívá důležitý moment socializace. Stejně jako lidské děti v pubertě hledají nové vzory, i orangutani zkouší napodobovat jiné jedince a experimentují s jinými stavebními styly.
„Přestože zkoušejí nové materiály nebo jiný způsob výstavby, nakonec se často vrátí k technikám, které se naučili od své matky – zřejmě proto, že se osvědčily,“ říká etoložka Caroline Schuppliová, spoluautorka studie. Tento přenos znalostí z generace na generaci naznačuje, že mezi orangutany existují prvky kultury – sdílených zvyků a znalostí předávaných učením, nikoli genetikou.
Další články v sekci
Milovník žen August Silný: Král, který se dvořil dokonce i vlastní dceři
Saského kurfiřta a polského krále Augusta, řečeného Silný, provázela pověst největšího milovníka žen doby baroka.
Saský královský dvůr byl nejskvělejším v tehdejším Německu. Drážďany, ale také Varšava, se shlédly v nádheře francouzských Versailles. Dvořané vedli frivolní život v okázalosti a luxusu. Příkladem jim byl sám vládce August II. Silný, který byl vrcholem vší té nádhery. Byl reprezentativní figurou přímo ztělesňující dobové představy o velkém panovníkovi. Tento „saský Herkules“, urostlý, kypící zdravím a fyzickou silou, vynikal sportovními výkony i skvělým vystupováním v salonech.
Oficiální dámy krále
K životnímu stylu Augusta Silného patřily v duchu doby královské milenky. V tomto směru nadmíru vynikal, takže ho někteří historikové označují za největšího zpustlíka doby baroka. Zlomyslní autoři pamětí z té doby mu přičítají 365 dětí, které údajně zplodil se svými četnými milenkami. Dodnes se v Sasku věří, že v žilách mnoha obyvatel koluje královská krev. Jsme daleci toho, abychom tyto zprávy přijímali bez výhrad, ale jisté je, že v králově životě figurovalo kromě jiných dvanáct oficiálních metres.
První, která se po Augustově boku objevila záhy po nástupu na trůn, byla švédská šlechtična Aurora von Königsmarck, která mu porodila syna Mořice, později slavného vojevůdce Mořice Saského. Jinou z oficiálních milenek byla polská šlechtična Uršula Kateřina Lubomirská, která na rozdíl od skromné Aurory krále bezostyšně vydírala. Z tohoto vztahu se narodil Chevalier de Saxe, z něhož se stal po letech saský maršál a málo úspěšný velitel. Záchvaty zuřivé žárlivosti Lubomirské vyvolávala králova exotická milenka, Turkyně jménem Fatima, která přivedla na svět dalšího levobočka, hraběte Rutowského.
Snad nejznámější z Augustových milostnic byla krásná a duchaplná Anna Konstancie Hoymová, známá jako hraběnka von Cosel. Ta si udržela královu přízeň nejdéle a porodila mu tři děti. Vladař ji zahrnoval poctami a dary, dal pro ni v Drážďanech postavit palác a jejím dětem zajistil legitimitu. Ale Coselová začala zasahovat do politiky a zaplétala se do dvorských intrik. Když narazila, uprchla do Pruska, odkud byla po složitých diplomatických jednáních vrácena do Saska. Čekalo ji věznění na hradě Stolpen, kde po letech v zapomnění zemřela.
Poslední z řady Augustových metres byla jeho vlastní dcera Anna Kateřina Orzelská, kterou zplodil s Francouzkou Henriettou Rénardovou. Přes všechny královské aféry a eskapády je třeba ke cti Augusta Silného připsat, že se o své levobočky dobře postaral.
Další články v sekci
Planetka Bennu je jako časová kapsle z počátků Sluneční soustavy
Vzorky z planetky Bennu, získané v rámci mise OSIRIS-REx, odhalují příběh starší než samotná Sluneční soustava – jako by vědci otevřeli kosmickou časovou kapsli.
Ambiciózní mise OSIRIS-REx k planetce (101955) Bennu a zpět se získanými vzorky se více než vyplatila. Od roku 2023, kdy návratový modul s odebraným materiálem planetky přistál zpět na Zemi, se vzorkům z Bennu věnují vědci v laboratořích po celém světě.
Bennu obíhá kolem Slunce po dráze, která přivádí planetku každých šest let do blízkosti Země. Jde tedy o planetku blízkou Zemi (NEO, near-earth object), která je kvůli své velikosti potenciálně nebezpečná (PHO, potentially hazardous object). Současně je to také primitivní uhličitá planetka (skupina typu C), která se díky „namodralému“ spektru řadí k typu B. Právě kvůli těmto charakteristikám si NASA vybrala Bennu jako cíl mise OSIRIS-REx.
Časová kapsle Bennu
Vědci, která vedla Jessica Barnesová z Měsíční a planetární laboratoře Arizonské univerzity, se podílejí na intenzivním výzkumu vzorků z Bennu. Jejich nová studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, a dvě další podobné vědecké práce jejich týmu, přinášejí zjištění, že Bennu je jako časová kapsle, která uchovává spoustu zajímavých informací.
Materiál z planetky pochází z různých míst Sluneční soustavy, a také z různých období vývoje Sluneční soustavy. Část tohoto materiálu je dokonce starší než samotná Sluneční soustava a pochází z dávno mrtvých hvězd v okolí. Badatelé také zjistili, že materiál z Bennu procházel změnami, například díky interakcím s vodou nebo působení „vesmírného počasí.“
„Náš výzkum přichází s objevy, které nelze získat pomocí teleskopů,“ uvádí Barnesová. „Je skvělé, že konečně můžeme zkoumat přímo materiál planetky, jak jsme o tom odjakživa snili a sledovat stopy minulosti, které se na povrchu takové planetky nacházejí.“
Pokud jde o Bennu, zdá se, že mateřské těleso této planetky vzniklo někde za oběžnými drahami Jupiteru a Saturnu, bylo několikrát rozbito a její části opět smíseny, než vznikla současná podoba planetky Bennu.
Další články v sekci
Pokles porodnosti není konec světa. Pokud se dokážeme přizpůsobit
Vyspělý svět čelí bezprecedentnímu poklesu porodnosti, který mění podobu rodiny, ekonomiky i budoucnosti celých společností. Řešením podle odborníků není návrat ke starým pořádkům, ale schopnost adaptace.
Dlouho se lidstvo obávalo přelidnění. Dnes se ale čím dál víc mluví o opačném demografickému jevu – globálnímu poklesu porodnosti. Ještě v roce 1970 měla průměrná žena v Mexiku sedm dětí, dnes jsou to necelé dvě. A Mexiko rozhodně není v tomto směru výjimkou.
Podle odhadů Institutu pro zdravotní metriky a hodnocení (IHME) bude do roku 2050 více než tři čtvrtiny zemí světa pod hranicí takzvané udržitelné porodnosti, která činí přibližně 2,1 dítěte na ženu. Některé země, jako například Jižní Korea, klesly dokonce pod hodnotu 1 dítěte na ženu, což je historicky bezprecedentní.
Moderní podoba rodičovství
Rychlý a plošný pokles porodnosti vědce zaskočil. Na vině jsou především hluboké společenské, ekonomické a kulturní proměny. Mezi hlavní příčiny patří rostoucí vzdělanost žen, jejich rostoucí ekonomická nezávislost a s tím spojené odkládání nebo úplné odmítání mateřství. Přístup k antikoncepci i posun ve vnímání partnerských vztahů umožnil oddělit sexualitu od reprodukce.
V mnoha zemích se také proměnil náhled na fungování rodiny – ženy už nechtějí být těmi, kdo nese veškerou zátěž péče o domácnost a děti, zatímco jejich muži se věnují kariéře a setrvávají v tradičních představách o rolích v rodině. Tento nesoulad vede často k tomu, že ženy si raději zvolí život bez partnera i bez dětí.
Důležitou roli hrají také ekonomické faktory. Vysoké náklady na bydlení, výchovu dětí, vzdělání a zdravotní péči mnoho párů odrazuje od rodičovství. Zejména ve velkých městech, kde je životní úroveň nejvyšší, porodnost klesá nejrychleji.
K tomu se přidává i moderní kultura rodičovství. Řada rodičů se snaží svým dětem věnovat maximum času, financí a pozornosti, což je při současných životních podmínkách často únosné jen pro menší počet potomků. Mnozí mladí vstupují do pracovního života později, navíc v prostředí, které je vysoce konkurenční a nestabilní, což další plánování rodiny ztěžuje.
Stárnoucí svět
Výsledky této demografické změny budou mít dlouhodobý dopad. Společnosti, jejichž růst byl po dekády založen na stabilním přírůstku obyvatel, nyní čelí opačné situaci. Snižuje se počet lidí v produktivním věku a rychle roste podíl seniorů. Během příštích 25 let by se v mnoha zemích měl podíl lidí starších 65 let téměř zdvojnásobit.
Tento vývoj ohrožuje stabilitu penzijních systémů, zdravotnictví i celé ekonomiky. Méně mladých znamená nejen méně pracovní síly, ale také méně inovací, slabší armády, nižší daňové příjmy a v konečném důsledku i menší vliv států na světové scéně.
Různé země reagují na vzniklou situaci různě. Žádné řešení ale zatím nepřineslo zásadní obrat. Finanční pobídky, jako jsou jednorázové příspěvky za narození dítěte, přinášejí jen omezený a dočasný efekt. Například australský „baby bonus“ vedl krátkodobě k sedmiprocentnímu nárůstu porodnosti, přičemž není zdaleka jisté, zda se jednalo o skutečný nárůst počtu dětí, nebo pouze o jejich dřívější narození.
Jako efektivnější se ukazuje být komplexní podpora rodin – dostatečně dlouhá a dobře placená rodičovská dovolená, dostupná a kvalitní předškolní péče a vzdělávání, dostupné bydlení a vyvážené rozdělení péče mezi oběma rodiči.
Skandinávie a východní Evropa
Skandinávské země, které v těchto oblastech investují nejvíce, zaznamenaly pomalejší pokles porodnosti než zbytek Evropy. Studie navíc ukazují, že pokud se otcové více zapojují do výchovy, zvyšuje se pravděpodobnost pořízení druhého dítěte a snazší je i návrat žen do zaměstnání.
Zajímavý pohled v tomto směru přinesla studie z několika zemí střední a východní Evropy, včetně České republiky. Výzkum ukázal, že ženy, jejichž partneři se aktivně zapojují do péče o dítě, mají nejen vyšší pravděpodobnost, že se rozhodnou pro druhé dítě, ale také častěji pracují na plný úvazek. To naznačuje, že rovnoměrné sdílení domácích povinností může být významným faktorem při rozhodování o velikosti rodiny. Česká zkušenost tak potvrzuje širší trend: podpora rovnoprávného rodičovství může představovat jeden z účinných nástrojů řešení demografické krize.
V některých zemích by mohla pomoci zmírnit dopady demografického poklesu imigrace. Mladí lidé z rozvojových zemí mohou vykrýt nedostatek pracovní síly v ekonomikách s nízkou porodností, zvýšit daňové příjmy a přispět k inovacím. Tento přístup ale naráží na politické a kulturní bariéry, navíc může vyvolat negativní dopady v zemích, odkud migranti odcházejí.
Vzhledem k tomu, že návrat ke starým populačním trendům je nepravděpodobný, odborníci stále častěji hovoří o potřebě adaptace. Je třeba přepracovat důchodové systémy, upravit věkovou hranici odchodu do důchodu, posílit zdravotní péči o starší populaci a rozvíjet systém péče o závislé osoby.
Výzkumy navíc ukazují, že dnešní sedmdesátníci mají kognitivní schopnosti srovnatelné s padesátníky z přelomu století. Starší lidé, kteří zůstávají aktivní, ať už v práci nebo péčí o vnoučata, jsou zdravější a méně trpí samotou.
Méně dětí, více výzev
Kromě toho je třeba investovat do zvyšování kvality života všech – od podpory rovnosti, přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a dostupnému bydlení. Právě společnost, která nabízí naději a stabilitu, má větší šanci, že v ní lidé budou chtít mít děti. Pokud se podaří vytvořit prostředí, kde je snadné skloubit rodičovství s osobním a profesním rozvojem, může to vést k přirozenému zvýšení porodnosti – byť jen mírnému.
Zároveň je důležité změnit pohled na samotný počet obyvatel. Nižší populace nemusí být automaticky negativní zprávou. Méně lidí může znamenat menší tlak na přírodní zdroje a větší možnost investovat do kvality života jednotlivců. Pokud se podaří zachovat ekonomickou stabilitu a společenskou soudržnost, může být i svět s nižší porodností klidnější, udržitelnější a spravedlivější.
Demografická změna, kterou nyní většina vyspělého světa zažívá, je hluboká a komplexní. Nejde pouze o čísla, ale o hodnoty, instituce a budoucnost, kterou si přejeme utvářet. Pokles porodnosti je problémem pouze tehdy, pokud se mu nedokážeme přizpůsobit. Pokud však dokážeme reagovat moudře, může se z krize stát příležitost.
Další články v sekci
Nová zbraň proti obezitě: Rostlinné mikrokuličky slouží jako magnety na tuk
Jedlé mikrokuličky z rostlinného materiálu dovedou mechanicky zneškodnit tuk v potravě a zabránit jeho vstřebání.
Obezita je v současnosti jedním z největších zdravotních problémů lidstva. Jde čtvrtou nejčastější příčinu úmrtí a postihuje přes 890 milionů dospělých lidí na planetě. Hlavní příčinou obezity přitom je přejídání se tuky, k němuž dochází velmi snadno a současně je velmi obtížné napravit jeho následky.
V současnosti se jako hlavní léčba obezity používá změna životního stylu, případně bariatrická chirurgie včetně zmenšení žaludku nebo zkrácení trávicího traktu. Obezitě je možné čelit i s pomocí léků typu orlistat, který blokuje enzymy pro vstřebávání tuků nebo semaglutid, který snižuje hladinu krevního cukru. Všechny uvedené metody ale vedou spíše jen k dílčímu snížení váhy, obvykle méně než o jednu desetinu původní hmotnosti a často je doprovázejí vedlejší účinky.
Jak zneškodnit tuk?
Jsou ale i jiné možnosti. Mezinárodní výzkumný tým vytvořil smícháním vitamínu E s polyfenoly ze zeleného čaje jedlé mikrokuličky. Vznikly tak stabilní a biokompatibilní nanostruktury založené na rostlinném materiálu, které se účinně vážou na tuk. Badatelé ještě tyto mikrokuličky potáhli vrstvou alginátu, která je chrání před kyselým prostředím žaludku. Jejich výzkum nedávno uveřejnil odborný časopis Cell Biomaterials.
Když jsou takové mikrokuličky součástí jídla, projdou žaludkem a jejich ochranný povlak se uvolní. Vnitřek mikrokuliček pak může zachycovat kapičky tuků obsažených v potravě. Tím tuk vlastně zneškodní – zabrání se jeho absorpci a je bezpečně vyloučen z těla ven.
Vědci ověřili účinnost nové léčby v experimentu na laboratorních potkanech. Zjistili, že potkani, kteří dostávali stravu bohatou na tuky a s mikrokuličkami, zhubli oproti potkanům, kterým mikrokuličky nepodávali, zhruba o 17 procent. Pokusná zvířata byla zdravější a měla v těle méně tukové tkáně. Badatelé založili biotechnologickou společnost a zahájili klinickou studii, která má nyní ověřit, zda rostlinné mikrokuličky fungují stejně dobře i u lidí.
