Krátký život vlasatic: Jak zanikají komety?
Komety prožívají svou největší slávu při setkání se Sluncem – právě tehdy ale začíná i jejich pozvolný konec.
Komety nepředstavují žádná zvláštní tělesa – ve skutečnosti se jedná jen o obří kusy špinavého ledu. Zajímavými se stávají až v okamžiku, kdy se dostanou do blízkosti Slunce.
Sluneční záření přinutí led sublimovat, do okolí kometárního jádra se uvolňuje prach a na něm se rozptyluje světlo. Vzniká koma a později i ohon, tedy to, co dělá kometu kometou. Každým průletem kolem naší centrální hvězdy však vlasatice přijde o značnou část své hmotnosti. Například Halleyova kometa ztrácí podle odhadů v maximu aktivity až 60 tun hmoty za sekundu a při jednom průletu přijde celkově asi o 6 × 10¹¹ kg látky. Při její hmotnosti to znamená, že se zcela vypaří zhruba za sto průletů.
Čím blíž ke Slunci se vlasatice dostane, tím rychleji o hmotu přichází. Komety Kreuzovy rodiny, tzv. „lízači Slunce“, pronikají dokonce tak blízko, že typicky nepřežijí ani jediný průlet a někde v hlubinách sluneční atmosféry se vypaří již při prvním přiblížení.
Některé vlasatice se rozpadnou na menší úlomky: Příčinou může být slapové působení naší hvězdy nebo velkých planet, případně vysoká aktivita komety samotné. Velké planety mohou rovněž vlasatici gravitačními „šťouchy“ ze Sluneční soustavy vystrčit. V neposlední řadě se pak komety, podobně jako planetky, mohou srážet s dalšími tělesy solárního systému – jako třeba Shoemaker-Levy 9, která v roce 1994 nepřežila setkání s Jupiterem.
Další články v sekci
Bývalý šéf NASA varuje: Spojené státy zřejmě prohrají lunární závod s Čínou
Čína plánuje přistát u jižního pólu Měsíce do roku 2030, zatímco americký Artemis brzdí složitá technologie i politika, varuje bývalý ředitel NASA.
Na začátku letošního září se v americkém Kongresu uskutečnilo slyšení s výmluvným názvem „Zlá budoucnost na obzoru: Proč musí Kongres a NASA zmařit plány Číny v kosmickém závodu,“ na kterém nepanovala příliš optimistická atmosféra. Čína se netají úmyslem přistát s lidmi u jižního lunárního pólu do roku 2030, zatímco americký program návratu na Měsíc Artemis se topí v problémech.
Zmíněného slyšení se zúčastnil i bývalý ředitel NASA Jim Bridenstine, kterého shodou okolností jmenoval do funkce Donald Trump v dubnu 2018 a v úřadu byl do ledna 2021. Brandestine stál u zrodu programu Artemis a určitě to pro něho nebylo jednoduché, když se na slyšení vyjádřil, že pokud rychle nedojde k zásadním změnám, je vysoce pravděpodobné, že Spojené státy tento druhý lunární závod, tentokrát s Čínou, prohrají.
Když nemůžeš vyhrát, změň cíl
Příčin tohoto pro Ameriku nepříznivého stavu je celá řada. Brandestine a další účastníci kritizovali především příliš složitý a problematický koncept lunárního landeru, založeného na kosmické lodi Starship společnosti SpaceX, se kterým NASA počítá jako s prostředkem pro přepravu astronautů na lunární povrch a zpět. Tento koncept mimo jiné zahrnuje doplňování paliva pro lunární Starship větším počtem speciálně upravených tankerů na nízké orbitě Země. Podle Bridenstina je tento systém „mimořádně komplikovaný“ a zdržuje celý program.
„Je vysoce nepravděpodobné, že Spojené státy porazí Čínu v závodě o návrat lidí na Měsíc,“ prohlásil Jim Bridenstine, nabízí ale alternativu: nesoustředit se na „vlajku a stopy v měsíčním prachu“ jako v 60. letech, ale vybudovat u Měsíce trvalé zázemí. Lunární orbitální stanice Lunar Gateway by se tak mohla stát základnou, ze které budou mít USA i jejich partneři přístup kamkoliv na měsíčním povrchu.
Je to pochopitelně poněkud kyselé „vítězství“, obzvlášť pokud zní z úst jednoho z původních architektů programu Artemis, který v minulosti prohlásil, že NASA vysadí na Měsíci první ženu a osobu jiné barvy pleti do roku 2024.
Možná je to ale i pragmatické řešení: pokud už nelze být prvním, mohou si Spojené státy alespoň nárokovat „vyšší pozici“ – v tomto případě doslova. Z oběžné dráhy Měsíce bude mít NASA na Měsíc skvělý výhled… třeba i na čínské tchajkonauty, jak budují svou základnu u jižního pólu.
Další články v sekci
Pivo chutná i komárům: Festivalový experiment odhalil, na koho útočí nejraději
Na nizozemském festivalu Lowlands se vědci rozhodli zjistit, proč jsou někteří lidé pro komáry neodolatelní. Ukázalo se, že pivo a noční radovánky jim chutnají stejně jako nám.
Na letních festivalech je možné nejen poslouchat hudbu a trávit čas s přáteli, ale také dělat vědu. Felixe Hola z nizozemské Univerzity Radboud v Nijmegenu a jeho tým zajímalo, proč někteří lidé přitahují komáry a jiným se útoky krevsajícího hmyzu vyhýbají.
Aby našli odpověď, uspořádali zajímavý experiment, který se stal součástí letního hudebního a uměleckého festivalu Lowlands. Ten se každoročně odehrává v nizozemském Biddinghuizenu u pobřeží Severního moře. Holův tým na tomto festivalu v roce 2023 zřídil mobilní laboratoř v upravených přepravních kontejnerech.
Účastníci experimentu nejprve vyplnili dotazník týkající se hygieny, konzumovaného jídla a chování před festivalem. Pak přišel čas na zkoušku: každý vložil ruku do speciálního boxu, kde na ně čekaly samičky komára rodu Anopheles. Hmyz nemohl dobrovolníky bodnout – box měl jen malé otvory, kterými mohl krvemilný hmyz pouze nasávat lidský pach. Kamery pak sledovaly, kolik komárů přilétlo k lidské paži ve srovnání s návnadou se sladkým roztokem.
Pivo, postel a opalovací krém
Výsledky byly překvapivě jednoznačné: lidé, kteří na festivalu pili pivo, byli pro komáry o 35 % atraktivnější než ti, kteří se mu vyhýbali. Dalším lákadlem se ukázalo být i to, zda člověk předchozí noc sdílel postel s někým jiným. Naopak čerstvá sprcha nebo použití opalovacího krému komáří zájem výrazně snižovaly. „Komáři mají jednoduše slabost pro požitkáře,“ shrnují vědci svá zjištění v doposud nerecenzované studii uveřejněné na serveru bioRxiv.
Komáři nepředstavují jen letní nepříjemnost – přenášejí vážné choroby, jako je malárie nebo horečka dengue. Proto i zdánlivě odlehčený festivalový výzkum má svůj zásadní význam. Odhaluje totiž, jak se před těmito nezvanými hosty chránit: pravidelně se mýt, používat ochranné krémy a – pokud možno – omezit konzumaci piva.
Takže až příště vyrazíte na festival, vyplatí se nejen použití repelentu, ale i zvážení, co si dáte k pití.
Další články v sekci
Antonín Dvořák: Múzy a inspirace geniálního skladatele
Ačkoli se dočkal slávy i ocenění doma i ve světě, neustále pochyboval o svém talentu a po studiích se potýkal s finančními problémy. Jaké místo hrála v životě Antonína Dvořáka láska?
Vždy se označoval za obyčejného českého muzikanta, kterého jen napadají krásné melodie. Ani jeho biografie nesrší bohémstvím. Významné místo v jeho osobním životě zaujaly tři ženy – jeho platonická láska a múza, herečka a zpěvačka Josefína Čermáková, její sestra Anna, naprosto nepostradatelná Dvořákova choť, a madame Jeanette Thurberová, významná osobnost amerického hudebního života a skladatelova mecenáška.
Mašinky a hudba
Když v roce 1841 spatřil světlo světa v rodině řezníka a hostinského syn Antonín, nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jako prvorozený nebude pokračovat v otcových šlépějích. Natož že se za pár let stane jeho jméno hudebním pojmem.
Nezvykle vážný a hodný chlapeček si ze svého krásného dětství prožitého v Nelahozevsi odnesl dvě velké lásky. Ve svých devíti letech byl svědkem budování železniční trati z Prahy do Roudnice nad Labem. Vedla právě přes Nelahozeves a v létě 1851 vsí projela první parní lokomotiva, vrchol tehdejšího technického pokroku. Mašinky ho pak fascinovaly do konce života. Už jako slavný skladatel je chodil v Praze pozorovat a naslouchat jejich zvuku na dnešní Hlavní nádraží. Záliba ho neopustila ani v New Yorku, na manhattanské nádraží Central Station si však musel kupovat platnou vstupenku.
Tou druhou láskou se stala samozřejmě hudba. Na housle se začal učit ještě nejspíš před nástupem do první třídy a jeho učitel Josef Spitz brzy rozpoznal jeho talent. Rodiče samozřejmě těšily pokroky malého houslisty, nicméně počítali s tím, že převezme rodinnou řeznickou firmu a hraní bude jen jakýmsi koníčkem pro volný čas, případně se stane zdrojem drobného přivýdělku.
Padělaný výuční list
V mnoha Dvořákových životopisech se objevuje tvrzení, že se Antonín začal v roce 1853 učit řeznickému řemeslu ve Zlonicích a po třech letech získal výuční list. Podle dnešních historiků a muzikologů se to událo malinko jinak. V učení vydržel jen krátce a výuční list nezískal. Vděčil za to skvělému učiteli hudby a skladateli Antonínu Liehmannovi, který přesvědčil Dvořákovy rodiče, aby mu dovolili studovat hudbu. Liehmannova dcerka Terinka se stala Dvořákovou dětskou láskou. Pan učitel si sice cenil Dvořákova talentu, ale věděl také, jak těžký je život hudebníka, a proto jí v budoucnu vybral bohatého ženicha.
Proč a kým byl vyroben padělaný výuční list, „nalezený“ ve třicátých letech dvacátého století, není známo. Odhalení falzifikátu však vyvrací mýtus o drsném otci z řeznické rodiny, který chtěl mít ze syna za každou cenu také řezníka, a naopak ukazuje, jak citlivě k synkovi rodiče přistupovali. Zatím ho ale poslali do České Kamenice, města s výhradně německým obyvatelstvem, aby se zde zdokonalil především v němčině a dále se tu vzdělával v hudební teorii a hře na varhany.
Varhanická škola
Když v září 1857 vezl otec Dvořák v pronajatém povoze synka do Prahy, splnil se mladíkovi sen. Dvouletá varhanická škola mu ale dala zabrat! Výuka téměř všech předmětů probíhala v němčině, a tu navzdory pobytu v České Kamenici Dvořák příliš neovládal. A tak musel v Praze chodit na doučování k františkánům. Už jako student dostal Dvořák v roce 1858 příležitost hrát na violu pod taktovkou Ference Liszta či o pět let později na koncertě Richarda Wagnera. Na škole navázal upřímné přátelství s Karlem Bendlem, pozdějším známým skladatelem a učitelem hudby. Bendl pocházel ze zámožné pražské rodiny a Antonín mohl u nich doma cvičit na klavír, studovat v rodinném hudebním archivu a nepohrdl ani pozváními na večeře.
Po úspěšném ukončení školy v roce 1859 ho ovšem čekala studená sprcha… Jak by se mohl v Praze uživit hudbou? Nepodařilo se mu získal místo varhaníka v kostele u sv. Jindřicha, a tak nastoupil z nouze jako violista v kapele Karla Komzáka. S ní hrál na tanečních zábavách a promenádních koncertech. Svou hudební kariéru si sice představoval jinak, ale kromě pravidelného příjmu se objevil další bonus: v roce 1862 bylo celé uskupení angažováno do nově otevřeného Prozatímního divadla.
Domácím učitelem
Léta se tradovalo, že největší láskou Antonína Dvořáka byla a po celý život i zůstala herečka a pěvkyně Josefína Čermáková a že se s její sestrou Annou oženil jen proto, aby jí jako švagr mohl zůstat neustále nablízku. Podle nejnovějších pramenů je ovšem toto romantické tvrzení značně přehnané! Pro geniálního skladatele by naopak obletovaná Josefína zrovna vhodná manželka nebyla. Vlastně se ani přesně neví, kdy a jestli vůbec dal Josefíně najevo své něžné city.
Ukázalo se, že manželství s Annou patřilo k tomu nejlepšímu, co mohlo Dvořáka v životě potkat! Anna vůbec nepatřila k domácím puťkám či ženám od plotny, jak by se mohlo zdát a jak se občas prezentovalo. A už vůbec nebyla náhradnicí své sestry! Tato praktická a empatická žena dokázala Dvořáka povzbudit, když pochyboval o svém talentu, měla pochopení pro jeho tvorbu, přečkala s ním počáteční finanční problémy, láskyplně se starala o něj i o početné potomstvo, kterým byli manželé po krušných začátcích nakonec obdařeni. Pro muže Dvořákových kvalit představovala učiněný poklad. S ní to slavný skladatel bezesporu vyhrál!
Vraťme se ale k začátkům příběhu. Obě dívky pocházely z početné rodiny bohatého pražského zlatníka a velkého vlastence Jana Jiřího Čermáka. Josefínu už znal Dvořák z Prozatímního divadla, kde hrál v orchestru na violu. Měl úvazek dvě představení denně, ale pobíral mizerných 18 zlatých, a tak si musel přivydělávat coby učitel hry na klavír v zámožných rodinách. A učil i sestry Čermákovy. S ženami neměl do té doby zkušenosti. Teprve ve třiadvaceti letech vlastně poprvé objevil, že existuje i něco jiného než jen hudba. Nelze se tedy divit, že vzplál k atraktivní Josefíně. Možná z počátku doufal, že by coby učitel mohl získat její sympatie. Jenže Josefína mířila výš. Nějaký řeznický synek a zároveň nedovyučený řeznický tovaryš? Nic pro ni! Znala svou cenu, a tak se Dvořák nejspíš jen zařadil mezi jednoho z jejích mnoha ctitelů.
Žena do nepohody
Druhá ze sester, o pět let mladší, ale ne tak oslňující a pohledná Anna, měla pro Dvořáka větší pochopení. Byla rovněž nadanou pěvkyní, altistkou a kontraaltistkou, jen neměla ambice své starší sestry. Naštěstí! Anna věřila v Dvořákův talent a dávala mu to najevo. Této známosti ale zase nepřál zlatník Čermák. Přál si pro svou dceru jinou partii! Uvádí se, že dokonce dceru vydědil. Možné to je. V únoru 1873 ovšem zemřel a pět měsíců po jeho smrti Anna otěhotněla. A tak si milenci museli se svatbou malinko pospíšit.
Aby se mohla 17. listopadu 1873 provdat za dvaatřicetiletého skladatele a nedovyučeného řeznického tovaryše, musela se devatenáctiletá Anna nechat zplnoletnit – v té době totiž zletilost začínala až ve 24 letech! Zpočátku neměli pochopitelně kde bydlet. V provizorním bytě, který jim poskytla Annina maminka, se za pět měsíců narodil synáček Otakar, první z devíti dětí. Finanční situace mladé rodiny byla více než mizerná. Zpočátku třeli bídu s nouzí. Ač Anna pocházela z dobře situované rodiny, nestěžovala si. Novým podmínkám se přizpůsobila a vytvořila po další léta manželovi láskyplné prostředí.
Vše dobré
Svízelnou situaci nakonec vyřešilo státní stipendium 400 zlatých udělované mladým a mimořádně talentovaným umělcům. Dvořák ho získal pětkrát za sebou. Zasloužil se prý o to mimo jiné i skladatel Johannes Brahms, jeden ze členů vídeňské stipendijní komise. Ten záhy rozpoznal Dvořákův talent a pomáhal jeho dílo prosadit v Evropě. Dokonce mu nabízel učitelské místo na vídeňské konzervatoři, a navíc mu chtěl odkázat i svůj majetek, protože neměl potomky. To ale stále o sobě pochybující a mimořádně skromný Dvořák odmítl. S Brahmsem ho ale od té doby pojilo vřelé přátelství, které trvalo až do Brahmsovy smrti.
Také paní Anna „vydělávala“ zpěvem na koncertech či v kostelích pražských i mimopražských. A mezitím porodila další dvě děti – Josefku, která zemřela po dvou dnech, a Růženku. To už bydleli v samostatném bytě. Pak ale potkala mladou rodinu obrovská tragédie. V roce 1877 zemřely Dvořákovým obě děti. Jedno na otravu, když do mléka nedopatřením spadly zápalky s hlavičkami s jedovatým fosforem, druhé na neštovice. Z bytu plného smutných vzpomínek se raději Dvořákovi odstěhovali do Žitné ulice. Tady se jim v rozmezí let 1878 až 1888 v rychlém sledu narodilo dalších šest dětí – Otýlie, Anna, Magdaléna, Antonín, Otakar II. (který zdědil jméno po svém zemřelém prvorozeném bratru) a Aloisie. Ty všechny se dožily dospělosti. Početná rodina spolu prožila dalších dvacet sedm, tentokrát už šťastných let.
Nabídka z Ameriky
To už Antonín Dvořák vyučoval na pražské konzervatoři. Dlouho se této nabídce bránil, protože si oblíbil rodinné letní sídlo ve Vysoké a chtěl zde s rodinou trávit polovinu roku. Nakonec dostal lukrativní smlouvu, která i toto jeho přání natolik zohledňovala, že ji nemohl odmítnout. A rozhodl se šťastně! Jeho hudbu navíc postupně objevovala i Evropa a uctívanou osobou se stal i u domácího publika.
Psal se rok 1891, když přišla do Prahy nabídka od manželky milionáře Jeanette Thurberové, aby se stal uměleckým ředitelem hudebního ústavu, který v New Yorku před šesti lety založila. Chtěla pro školu to nejlepší – tedy Dvořáka. Ten, jak bývalo jeho zvykem, na dopis nereagoval. Jenže pak přišla konkrétní nabídka, která Dvořákovy omráčila! Roční plat 15 000 dolarů, tedy přes 30 000 rakouských zlatých! Pětadvacetinásobek platu na konzervatoři! Dalo se to odmítnout? No dalo! Do Ameriky se Dvořákovi skutečně zpočátku nechtělo. Cítil závazky k pražské konzervatoři.
Naštěstí se do toho vložila paní Anna. Uvařila dobrý oběd, došlo na hlasování a rodina rozhodla, že se do Ameriky pojede! Tedy Dvořák, jeho žena, dcera Otylka a syn Antonín. Odcestovali roku 1892, napřesrok za nimi dorazily i ostatní děti. Po dvou letech se sice vrátili domů, ale jen na krátko. I když druhý pobyt trval jen rok, skladatel vzal s sebou i milovanou Annu – a pak ještě syna Otakara, který „zlobil“ a chtěli ho mít pod kontrolou. Američané přijali skladatele velkolepě a oba pobyty se mimořádně vydařily.
Přesto se skladatel v roce 1895 rozhodl, že už z života v cizině vytěžil maximum. K dalšímu prodloužení smlouvy už ho nepřesvědčili. Stýskalo se mu! Po rodině, zejména po dětech, po Vysoké, po domově… A tak se vrátil do Čech, na pražskou konzervatoř, kde působil dalších devět let – až do své náhlé smrti 1. května 1904, za níž stála mozková příhoda.
Ačkoli se dočkal mimořádných ocenění a několika čestných doktorátů, sláva ho nezměnila. Velkou zásluhu na jeho úspěchu měla jeho milovaná žena Anna, s níž prožil harmonické manželství trvající jednatřicet let…
Další články v sekci
Hmyz mizí ohromující rychlostí. Dokonce i v nedotčených ekosystémech
Nový dlouhodobý výzkum ukazuje, že hmyz rychle mizí i v horských ekosystémech bez přímého zásahu člověka, přičemž hlavním viníkem je podle vědců rostoucí teplota.
Nová studie vědců ze Severokarolínské univerzity přináší znepokojivé zjištění: hmyz mizí i v místech, která člověk přímo neovlivňuje. Výzkumný tým vedený biologem Keithem Sockmanem sledoval po dobu dvaceti let populaci létajícího hmyzu v horské louce v Coloradu – lokalitě, která se nachází v nadmořské výšce cca 3 200 metrů, kde se příroda vyvíjela bez zásadního zásahu lidí a kde vědci navíc disponují čtyřicetiletou řadou klimatických dat.
Výzkum ukázal, že každý rok ubývá v průměru 6,6 % hmyzu. Za 20 let to znamená propad o více než 72 %. Nejpravděpodobnějším viníkem se ukazuje být oteplující se léto: čím vyšší teploty, tím prudší je úbytek hmyzu.
Horská hmyzokalypsa
Hmyz je klíčovým článkem fungování suchozemských i sladkovodních ekosystémů. Zajišťuje opylování, rozklad organické hmoty i koloběh živin. „Pokud hmyz zmizí, začnou se hroutit celé potravní sítě a s nimi i stabilita prostředí, na které jsme závislí i my,“ varuje Sockman.
Dosud se většina studií soustředila na ekosystémy, které člověk výrazně měnil – pole, města nebo příměstské krajiny. Tam se úbytek dal do značné míry očekávat. Výzkum Keitha Sockmana ale ukazuje, že hmyz dramaticky ubývá i tam, kde by měl mít šanci přežít. To posiluje hypotézu, že hlavním viníkem je klimatická změna, nikoli jen pesticidy či ztráta stanovišť.
Zvláštní pozornost vědci věnují horským oblastem. Ty jsou totiž domovem velkého množství endemitů, druhů přizpůsobených jen velmi specifickým podmínkám. Pokud se neblahý trend potvrdí i v dalších lokalitách, hory by mohly přijít o svůj status biodiverzitních hotspotů.
Studie zveřejněná v časopise Ecology zdůrazňuje potřebu systematického monitoringu hmyzích populací po celém světě. Ukazuje ale také, že boj proti klimatické změně není jen otázkou snížení emisí, ale i záchrany celé planety před tichým kolapsem ekosystémů.
Další články v sekci
Jak začala vietnamská válka? Odstartoval ji incident v Tonkinském zálivu
V Tonkinském zálivu se nachází řada důležitých přístavů a právě v těchto vodách se v roce 1964 odehrál incident, který zahájil dlouhý a krvavý konflikt mezi Vietnamem a USA.
Když v roce 1954 skončila indočínská válka odchodem francouzských vojsk, na mapách přibyly čtyři nové státy. Ačkoli původní ženevské dohody jasně určily, že příští směřování si občané do dvou let vyberou ve svobodných volbách, nestalo se tak. V severním Vietnamu zvítězili s velkou převahou komunisté, zatímco na jihu se volby vůbec nekonaly. Část obyvatel to znepokojovalo a právě je v rámci svých možností legálně podporovaly politické síly blízké severovietnamským komunistům.
Prezident jižního Vietnamu Ngo Dinh Diem se snažil odpor potlačit, jenže tím jen proti sobě ještě více poštvával své odpůrce a v roce 1961 už zuřila v podstatě partyzánská válka – a to za účasti vojenských poradců ze Spojených států i Sovětského svazu. Jednou z amerických aktivit byla takzvaná operace DESOTO, během níž americké válečné lodě ignorovaly dvanáctimílové pobřežní pásmo (avšak respektovaly třímílové) a snažily se dostat co nejblíže k vietnamským břehům. Důvodem byl odposlech radiokomunikace pro špionážní účely a demonstrace námořní síly. Přitom se nejednalo o žádnou novinku. Podobné akce americké ponorky a hladinové lodě prováděly u sovětských a později i čínských břehů už od roku 1949. Situace rychle eskalovala i kvůli jiným (a na DESOTU nezávislým) aktivitám CIA.
Přestřelky u dvou ostrůvků
Na přelomu července a srpna 1964 velel akcím DESOTO kapitán George Morrison, shodou okolností otec slavného rockového zpěváka Jima Morisona. K dispozici měl velitelskou loď Bon Homme Richard, letadlovou loď Ticonderoga a několik torpédoborců. Dne 31. srpna Morrison vydal rozkaz, podle něhož měl torpédoborec Maddox proniknout do dvanáctimílového pobřežního pásma v Tonkinském zálivu a zahájit sběr informací. Na první pohled rutinní mise se znenadání změnila v incident, když se u dvou pustých ostrůvků Hon Me a Hon Nhieu znenadání objevily tři vietnamské torpédové čluny P-4.
Velitel Maddoxu kapitán John Herrick nechal vypálit tři výstražné rány, aby ukázal, kdo je na moři pánem. Jenže torpédové čluny se nevzdálily, ale zahájily útok! V daném poměru sil se jednalo prakticky o sebevraždu, zvlášť když vypustily torpéda z nesmyslné vzdálenosti deseti kilometrů. I s prázdnými torpédomety se navzdory všem taktickým pravidlům k Maddoxu rychle blížily a jejich posádky zuřivě střílely z kulometů. Maddox se snadno vyhnul torpédům, přivolal čtyři stíhačky F-4 z Ticonderogy a do práce se dali američtí dělostřelci. Srážka trvala sotva dvacet minut, během nichž jedno vietnamské plavidlo kleslo ke dnu a dvě poškozená se dala na útěk.
Odpálených 22 torpéd
Ztráty na vietnamské straně činily čtyři mrtvé a šest raněných, Maddox vyvázl jen s nástavbou prostřelenou jednou kulometnou střelou. Nečekaný incident přinesl nečekané následky. Americká strana se tvářila hodně rozpačitě a prezident Lyndon Johnson se dokonce telefonicky spojil s Nikitou Chruščovem, aby mu osobně sdělil, že na vyprovokování války nemá pražádný zájem. Severovietnamská propaganda zase do světa vytrubovala zprávy o skvělém vítězství svých námořních sil, které údajně těžce poškodily americký torpédoborec a sestřelily jeden letoun.
Také aktér srážky kapitán Herrick byl poněkud rozpačitý a obrátil se na velení s dotazem, co má dělat. Morrisonův rozkaz zněl, aby zůstal na místě, dál plnil původní úkoly a ještě dostal posilu v podobě torpédoborce Turner Joy. Všechno zpovzdálí dál jistila letadlová loď Ticonderoga, ke které se plnou parou řítil ještě jeden letadlový nosič. Jenže se ukázalo, že jasná demonstrace námořní síly asi nebyla tím správným řešením.
Posádky hlídkujících torpédoborců podlehly stresu a za dva dny jejich kapitáni hlásili další námořní bitvu. Američané v ní byli údajně napadeni dalšími vietnamskými torpédovými čluny, které tentokrát nepřesně odpálily 22 torpéd, a potom je americká dělostřelba zahnala. To už bylo na prezidenta Johnsona docela dost. Okamžitě vystoupil v televizi, srážku v Tonkinském zálivu označil za akt násilí v mezinárodních vodách a poslal bombardovací letadla, aby Vietnamcům zničila zásobníky s naftou a jiné vojenské objekty. Prezidentovo rozhodnutí posvětil Kongres se Senátem schválením rezoluce o „poskytnutí pomoci každé asijské zemi ohrožené komunisty“. Kostky byly vrženy a Vietnam vstoupil do další války.
Útok, který se asi nestal
Je to zvláštní, ale tenkrát ještě žádnému americkému politikovi moc nevadilo, že torpédoborce Maddox a Turner Joy u vietnamského pobřeží vlastně podnikaly špionáž. Jenže poměrně brzy vyšly najevo hodně podezřelé okolnosti. Týkaly se především druhé srážky – o té první i díky onomu zásahu kulometem do nástavby nebylo pochyb. Je totiž dost dobře možné, že námořník obsluhující sonar Maddoxu byl pěkný popleta, při druhém incidentu špatně vyhodnotil signály svého aparátu jako pohyb torpéd – i když to klidně mohla být třeba jenom hejna ryb.
Vypukl zmatek, v němž moc nechybělo, aby se Maddox a Turner Joy pustily do sebe navzájem. Za úplný nesmysl pak můžeme považovat počet vystřelených torpéd. Severní Vietnam měl sice počátkem šedesátých let několik torpédových člunů P-4, jenže každý nesl jen dvě torpéda a na vystřelení 22 kusů by jich tudíž muselo být jedenáct. A tolik jich ve Vietnamu prostě nebylo. Prezident Johnson měl asi pravdu, když si v soukromí postěžoval, že ti hloupí námořníci nejspíš viděli nepřítele v hejnu létajících ryb. Každopádně ať už se v Tonkinském zálivu odehrálo cokoli, válka skončila až za jedenáct let.
Další články v sekci
Rekordy pod zemí: Největší, nejstarší a nejpohodlnější metro
Metro patří k nejvýhodnějším formám městské dopravy a v některých velkoměstech dosahují podzemní sítě masivních rozměrů, zatímco jinde překvapují historií či pohodlím.
Další články v sekci
Archeologové vylovili z moře u Sicílie krásně zachovalou římskou přilbu z punských válek
Z hlubin u Egadských ostrovů byla vyzdvižena mimořádně zachovalá římská přilba typu „Montefortino“, která patří k nejcennějším nálezům spojeným s rozhodující námořní bitvou První punské války.
Před 2266 lety - 10. března 241 před naším letopočtem, se odehrála námořní bitva u Aegatských ostrovů. Šlo o rozhodují střetnutí mezi Římskou republikou a Kartágem v První punské válce, která trvala 23 let. Římské loďstvo v čele s konzulem Gaiem Lutatiem Catulem zvítězilo nad sice o něco větší, ale nedostatečně připravenou kartaginskou flotilou, jejíž admirál Hanno byl po návratu do Kartága ukřižován.
Právě z bitvy u Aegatských ostrovů pochází skvěle zachovalá bronzová římská vojenská přilba typu „Montefortino“. Římané tuto přilbu převzali od Keltů, když s nimi válčili a upravili si ji pro svou potřebu. Přilba „Montefortino“ je lehká a jednoduchá, pokud jde o výrobu. Součástí římské zbroje byla zhruba mezi 4. až 1. stoletím před naším letopočtem.
Přilba punských válek
Tým potápěčů Společnosti pro dokumentaci podvodních lokalit prohledával letos v srpnu oblast, kde se odehrála zmíněná bitva. Badatelé z moře vylovili přes desítky kovových artefaktů, mezi nimiž byla i dotyčná přilba. Podle Francesca Paolo Scarpinaty, krajského radního pro kulturní dědictví, jde o jednu z nejhezčích a nejkompletnějších přileb, jaká kdyby byla nalezena.
Přilba má v horní části malý výstupek, na který se připevňovaly chocholy, vyčnívající kšilt, jako dnešní baseballová čepice, a velké odklápěcí lícnice na pantech. Jako ozdoba se na přilbě nosila nejprve volná kohoutí pera, později vojáci na přilbě nosili chochol z koňských žíní.
„Tento typ přilby byl ve své době jednou z nejoblíbenějších,“ líčí pro platformu Live Science nezávislý archeolog Jeffrey Royal, který se na novém výzkumu nepodílel. „Výtečný je především nález obou lícnic, které se u většiny objevených přileb tohoto typu nezachovaly.“ Royal přitom již dříve ve stejné oblasti objevil několik přileb z bitvy u Aegatských ostrovů, které ale nejsou takhle skvěle zachovalé.
Kromě vojenské přilby badatelé objevili také bronzovou rukojeť a další zhruba třicítku artefaktů silně pokrytých inkrustacemi. Pozdější analýzy odhalily, že se jedná o zbraně – meče, oštěpy a kopí – přímo spojené s námořním střetem Říma a Kartága.
Další články v sekci
Incident na Modré řece: Potopení amerického dělového člunu Panay
Japonská invaze do Číny v roce 1937 zpočátku působila jako lokální konflikt bez rizika dalšího šíření. To se však mohlo změnit, když japonské námořní letouny zaútočily na americký dělový člun Panay plující po řece Jang-c‘-ťiang. Tento incident, Tokiem označovaný za omyl, přivedl obě mocnosti nebezpečně blízko vojenskému konfliktu.
Americká říční plavidla brázdila nejdelší čínskou řeku Jang-c‘-ťiang (Modrá řeka) již od roku 1854, kdy byla v důsledku první opiové války (1839–1842) zahájena námořní operace Yangtze Patrol. Ta zahrnovala vyslání říčních člunů s úkolem chránit životy a majetek Američanů obchodujících a žijících v Číně.
Jedním z nich se později stal i dělový člun Panay spuštěný na vodu v Šanghaji v roce 1927. Šlo o poměrně malé a lehce vyzbrojené plavidlo, jež při výtlaku 482 tuny neslo dvě 76,2mm děla a osm kulometů. Do služby Panay vstoupil v roce 1928 a kromě několika střetnutí s čínskými bandity podél řeky se neúčastnil větších bojů.
Smyčka se stahuje
Situace v Číně zmítané vnitřními nepokoji se mezitím rychle zhoršovala. Čankajškova republikánská vláda čelila nejen silám regionálních vojenských vůdců a komunistů Mao Ce-tunga, ale také sílícímu vlivu císařského Japonska. To již od svého vítězství v první čínsko-japonské válce (1894–1895) upevňovalo v zemi svůj ekonomický i politický vliv a v roce 1931 pod falešnou záminkou obsadilo Mandžusko. Vzájemné tenze nakonec vyvrcholily 7. července 1937 incidentem na mostě Marca Pola, který Japonci využili jako casus belli pro zahájení mohutné vojenské invaze.
Ačkoliv byli útočníci výrazně přečísleni, dezorganizovaná a špatně vyzbrojená čínská armáda nedokázala klást účinnější odpor. Již 29. července padl Peking, v srpnu započaly boje o Šanghaj a po pádu tohoto města zahájily tři japonské armády postup podél Jang-c‘-ťiang k Nankingu coby sídlu Čankajškovy vlády. Císařští vojáci si v Číně počínali s nevídanou brutalitou, kdy běžně docházelo k masakrům civilistů a ničivým náletům na města. Při nich se nezřídka ocitli v ohrožení i občané třetích zemí.
Výjimku nepředstavovali ani Američané a Washington proto již v září 1937 odeslal do Tokia formální protest proti ničení majetku Spojených států. Jak se pak fronta posouvala stále blíže sídlu čínské vlády v Nankingu, stávaly se zranitelnými i dělové čluny Yangtze Patrol. Ačkoliv měla plavidla přísný zákaz do bojů jakkoliv zasahovat a jejich jediným posláním byla ochrana amerických občanů, bylo Washingtonu jasné, že se čluny brzy mohou ocitnout pod palbou.
Únik z Nankingu
Po obsazení Šanghaje a rychlém postupu podél Modré řeky stanuly japonské síly koncem listopadu 1937 před branami Nankingu. Útok na město započal 1. prosince a čínská vláda v čele s Čankajškem metropoli opustila o šest dní později. Bez velení a s morálkou na bodu mrazu nedokázali obránci Japoncům vzdorovat a pád města představoval jen otázku času.
V Nankingu v té době kotvil také dělový člun Panay. Dne 8. prosince se na něj nalodil personál americké ambasády a skupina civilistů, mezi nimiž se nacházeli i novináři z USA a Itálie. Právě jejich přítomnost (zejména pak kameramana Normana Alleye) později umožnila detailní dokumentaci dalších událostí.
Zatímco se obrana města hroutila, vyčkával Panay v naději, že se budou moci diplomaté na palubě brzy vrátit na břeh. Když ale 11. prosince dopadlo několik japonských bomb jen pár set metrů od člunu, vydal velitel korvetní kapitán James Hughes rozkaz k vyplutí. V čele konvoje několika obchodních lodí se Panay přesunul zhruba 15 km proti proudu. Následující den ale oblast zasáhlo císařské dělostřelectvo, což Hughese přimělo plout dále. Společně s americkými tankery Mei Ping, Mei Hsia a Mei An tedy Panay zamířil dále proti proudu s cílem dostat se mimo dostřel japonských zbraní.
Po cestě bylo americké plavidlo zastaveno hlídkovým člunem, jehož posádka se nalodila a provedla inspekci. Po rozhovoru s kapitánem se ale Japonci zdvořile rozloučili a nechali uskupení plout dál. Krátce před polednem 12. prosince konvoj spustil kotvy uprostřed řeky zhruba 45 km od Nankingu.
V domnění, že se nacházejí mimo nebezpečí, se posádky všech plavidel oddaly nudné nedělní rutině. Netušily ovšem, že k nim v tu dobu míří 24 císařských letadel rozdělených do dvou formací. Šlo o stroje ze stavu námořních leteckých skupin 12 a 13, které od armádní rozvědky dostaly informace o konvoji čínských plavidel prchajících z Nankingu. Operaci velel poručík Masatake Okumija, který útok vedl osobně z kokpitu střemhlavého bombardéru.
Překvapivý nálet
Hodiny ukazovaly 13.30, když si hlídka na Panay povšimla blížících se neznámých letounů a vzápětí je identifikovala jako japonské. Na více už ale posádka neměla čas. Ve stejnou chvíli totiž trojice bombardérů Micubiši G3M z 13. letecké skupiny shodila osmnáct 60kg bomb. Dvě z nich Panay zasáhly – exploze první bomby zničila příďové dělo, vážně poškodila můstek, vyřadila komunikační vybavení a přerazila korvetnímu kapitánovi Hughesovi kyčel. Druhá puma dopadla do středu trupu na levoboku, poničila lodní kotel a způsobila silné zaplavování. Krátce nato udeřilo šest střemhlavých bombardérů Aiči D1A s Okumijou v čele, každý nesoucí jednu 250kg pumu. Ačkoliv ani jedna z nich svůj cíl přímo nezasáhla, nepancéřovaný trup Panay na několika místech proděravěly střepiny z blízkých dopadů.
Posádka byla na útok zcela nepřipravena: když začali muži spěšně obsazovat protiletecké kulomety, mnozí byli oděni do půl těla a vrchní loďmistr se kulometu chopil dokonce bez kalhot. Záďové dělo se nacházelo v zajištěné cestovní poloze a na jeho zprovoznění nezbýval čas. Než se tak mohli námořníci vzchopit k alespoň nějakému odporu, dorazila druhá japonská formace. Tu tvořilo šest letounů D1A a devět eskortních stíhaček Nakadžima A4N. Tentokrát se cílem staly tankery; Mei Ping se ocitl v plamenech po přímém zásahu a na palubě Mei An střepina usmrtila kapitána i několik civilistů. Japonské stroje následně nad plavidly kroužily dalších téměř 20 minut a opakovaně útočily palubními kulomety.
Na palubě Panay se mezitím posádka marně snažila loď zachránit. Poškození kotle dělový člun znehybnělo a vyřadilo z provozu palubní pumpy. Bez možnosti zastavit zaplavování či alespoň navést loď na mělčinu neměl kapitán jinou možnost než nařídit evakuaci. Námořníci i civilisté se tak pod palbou kroužících letounů přesunuli do záchranných člunů a vyrazili k blízkému břehu. Tam se ukryli ve vysokém rákosí, odkud sledovali, jak se k jejich potápějícímu se plavidlu přibližuje japonský hlídkový člun. Jeho posádka na nyní již prázdný Panay vypálila několik kulometných dávek a poté vstoupila na palubu. Když ovšem Japonci zjistili, že na lodi nikdo není, spěšně oblast opustili. Krátce před 16.00 se dělový člun převrátil a zmizel pod hladinou.
Úder proti Britům
Civilní tankery, které nálet přežily, mezitím postupně přirazily k jižnímu břehu, kde je zastihl početný oddíl japonských vojáků. Ti po inspekci lodí ošetřili raněné na palubě a poté bez incidentu odešli. Zhruba v 16.00 ale Japonci provedli druhý nálet, při němž byly zasaženy tankery Mei Ping a Mei Hsia. Na obou lodích vypukly silné požáry a posádky je musely opustit. Později se nad oblast vrátily střemhlavé bombardéry v čele s poručíkem Okumijou, svůj cíl však již nenalezly. Místo toho proto nepřesně shodily bomby na britské dělové čluny Scarab a Cricket plující zhruba 20 km od Nankingu.
Posádka Panay se musela přizpůsobit nové situaci. Muži postrádali zásoby, zbraně i zdravotnický materiál. V domnění, že je Japonci v případě odhalení postřílí, se posádka ukrývala až do setmění. Až pak se korvetní kapitán Hughes odvážil poslat zvědy do blízké vesnice. Trosečníky čekaly ještě dva dny neustálého strachu a téměř 30 km dlouhý přesun podél řeky, než je konečně vyzvedla britská a americká plavidla dále po řece. Konečná daň za japonský útok činila čtyři mrtvé a 48 raněných, z toho pět civilistů. Mezi mrtvými byli dva členové posádky Panay, kapitán tankeru Mei An a italský reportér Sandro Sandri.
Omyl, nebo úmysl?
Krátce po půlnoci 13. prosince dorazila do Washingtonu zpráva z americké ambasády v Hankou, podle níž byly na Jang-c‘-ťiang napadeny britské říční čluny a Panay se od 13.35 neohlásil. O několik hodin později americký misionář v Nankingu zaslal ambasádě zprávu, v níž informoval o potopení Panay a 54 přeživších. Za dalších několik hodin již mělo americké ministerstvo zahraničí jasno, že dělový člun byl ztracen.
Ve stejný den si svůj omyl uvědomilo i japonské námořní letectvo. Když poručík Okumija podával hlášení leteckému štábu 3. flotily v Šanghaji, dozvěděl se, že zaútočil na americká plavidla. Na svou obranu uvedl, že lodě považoval za čínské, neměl informace o přítomnosti neutrálních plavidel a na palubě dělového člunu nespatřil žádné vlajky USA. Ještě ten samý den pak císařský ministr zahraničí Kóki Hirota navštívil amerického velvyslance v Tokiu a osobně se mu za incident omluvil.
Stín války
V této chvíli obě strany doufaly, že se věc podaří urovnat co nejdříve. Ani jedna totiž neměla zájem na zhoršení vzájemných vztahů – zatímco Američané stále zastávali silně izolacionistické postoje, Japonsko bylo plně zaměstnáno válkou v Číně a případný konflikt se silnou americkou flotilou pro Tokio nepřipadal v úvahu. Tyto naděje však zmařila média, která již pár dní po incidentu zveřejnila první svědectví přeživších z Panay. Díky přítomnosti novinářů na palubě byl nálet velmi podrobně zdokumentován, a to včetně útoku japonského hlídkového člunu.
Některé hlasy uvnitř Rooseveltova kabinetu volaly po tvrdé odplatě, mezi nimi i ministr námořnictva Claude Swanson. Prezident odmítal vojenskou odpověď, byl ovšem nakloněn myšlence námořní blokády. Ta by podle něj do roka zničila japonskou ekonomiku a odstranila hrozbu další císařské agrese. Blokádu prosazovala i Velká Británie, jejíž představitelé Rooseveltovi již 16. prosince navrhli společný postup. Do Tokia pak z USA putovaly protestní nóty, které po Japonsku žádaly kompenzaci, projevení lítosti a záruky, že se podobné incidenty nebudou opakovat.
Kde je pravda?
Vyšetřování mezitím probíhalo i na japonské straně, kde se zástupci námořnictva i armády snažili zjistit skutečný rozsah odpovědnosti za celý incident. Námořnictvo se k záležitosti pod tíhou důkazů postavilo čelem – 15. prosince byl odvolán velitel námořního letectva v okolí Šanghaje a poručík Okumija obdržel vytýkací dopis. Armáda se oproti tomu snažila z problému vyvinit a přišla s několika verzemi: podle jedné si posádka hlídkového člunu ostřelujícího Panay spletla dělový člun s čínským plavidlem, jiná dokonce obviňovala americké námořníky z palby na japonskou pěchotu na břehu. Jako oficiální nakonec byla do Tokia odeslána třetí verze, podle níž se císařští vojáci snažili bombardování zabránit máváním vlajkami a později pomáhali ošetřovat raněné.
Ve stejný den předalo japonské ministerstvo zahraničí americkému velvyslanci oficiální prohlášení. V něm Tokio vyjadřovalo nejhlubší lítost, a ačkoliv potopení Panay stále označovalo za omyl, bylo ochotno Spojené státy odškodnit v plném rozsahu. Císařské námořnictvo pak obdrželo striktnější rozkazy, které měly dalším útokům na neutrální lodě zabránit. Tyto kroky Washington přesvědčily, že je na čase záležitost uzavřít, a krátce po Štědrém dni byla japonská omluva oficiálně přijata. Tečkou se stalo odškodnění ve výši 2,2 milionu dolarů, které země vycházejícího slunce uhradila v dubnu 1938.
Krize tak byla zažehnána, na americké straně po ní však zůstala velmi hořká pachuť. Řada politiků i vojáků vnímala omluvu za hrubě nedostatečnou a byla přesvědčena, že Rooseveltovo rozhodnutí konflikt s Tokiem pouze oddálilo. Někteří historici se dokonce domnívají, že incident znamenal první krok k válce v Pacifiku. Tento argument není zcela lichý – už v roce 1938 uvalila americká vláda embargo na dovoz zbraní a vojenského materiálu do Japonska coby výraz nesouhlasu s válkou v Číně. Do útoku na Pearl Harbor v té době zbývaly jen necelé čtyři roky…
Další články v sekci
Tajemný vesmírný signál: Astronomové objevili opakovaný zdroj gama záblesků
Astronomové zaznamenali explozi gama záření, která se během jednoho dne několikrát opakovala. Neznámý zdroj záření se nachází mimo naši Galaxii.
Záblesky gama záření jsou nejsilnější exploze ve vesmíru, které jsou obvykle způsobeny katastrofickou destrukcí hvězd. Žádný známý scénář však nedokáže zcela vysvětlit nově pozorovaný záblesk. Podle astronoma Antonia Martina-Carrilla se pozorovaný záblesk „nepodobá žádnému jinému v padesátileté historii pozorování gama záblesků.“
Záblesky gama záření (GRB) jsou nejenergetičtější exploze ve vesmíru. Vznikají mimo jiné při katastrofických událostech, jako je zánik masivních hvězd v silných explozích nebo roztrhání černými dírami. Obvykle trvají milisekundy až minuty, ale pozorovaný signál GRB 250702B trval zhruba den. „To je sto až tisíckrát déle než většina GRB," připomíná astronom Andrew Levan z Radboudovy univerzity v Nizozemsku a spoluautor studie, uveřejněné v časopise The Astrophysical Journal Letters.
„Ještě důležitější je, že gama záblesky se nikdy neopakují, protože událost, která je vyvolá, je vždy katastrofická,“ doplňuje Martin-Carrillo.
Stopa vede mimo naši Galaxii
První upozornění na gama záblesk přišlo 2. července z vesmírného teleskopu Fermi Gamma-ray Space Telescope. Fermi nezaznamenal jeden, ale hned tři záblesky z tohoto zdroje v průběhu několika hodin. Zpětně astronomové díky pozorováním sondy Einstein Probe zjistili, že zdroj byl aktivní téměř o den dříve. Tak dlouhý a opakující se GRB nebyl dosud nikdy pozorován.
Tato pozorování poskytla pouze přibližnou polohu GRB, který se nacházel směrem k rovině naší galaxie – oblasti doslova přeplněné hvězdami. Proto se tým obrátil na pracovníky Evropské jižní observatoře, kteří pomocí soustavy dalekohledů VLT dokázali určit zdroj záblesku.
Pomocí kamery HAWK-I na dalekohledu VLT vědci nalezli důkazy, že se zdroj nachází mimo naši Galaxii, což později potvrdilo i pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu. Velikost a jasnost hostitelské galaxie naznačují, že se může nacházet ve vzdálenosti několika miliard světelných let, k definitivnímu upřesnění vzdálenosti ale bude zapotřebí ještě více dat.
Astronomové zvažují i extrémní scénáře
Povaha události, která způsobila tento záblesk, je dosud neznámá. Jedním z možných scénářů je zhroucení masivní hvězdy, při kterém se uvolní obrovské množství energie. „Pokud se jednalo o masivní hvězdu, šlo o kolaps, který se nepodobá ničemu, čeho jsme kdy byli svědky,“ říká Levan, protože v takovém případě by záblesk trval jen několik sekund.
Teoreticky je možné, že by mohlo jít o hvězdu roztrhanou černou dírou, což by podle vědců mohlo vyvolat celodenní záblesky. V takovém případě by ale nejspíš bylo nutné, aby neobvyklou hvězdu zničila ještě neobvyklejší černá díra. Jako nejpravděpodobnější se zatím jeví scénář, ve kterém černá díra střední velikosti roztříštila bílého trpaslíka.
„Stále si nejsme jisti, co záblesk způsobilo, udělali jsme ale obrovský krok vpřed k pochopení tohoto mimořádně neobvyklého a vzrušujícího jevu,“ uzavírá Martin-Carrillo.
