Arassari obojkový: Středoamerický pták s velkým smyslem pro rodinu
Arassari obojkový, středoamerický příbuzný tukanů, vyniká nejen výrazným zbarvením, ale i neobvykle družným rodinným životem, v němž o mláďata pečuje celé společenství.
Arassari obojkový (Pteroglossus torquatus), někdy označovaný také jako arassari pestrý, je středoamerický šplhavý pták z čeledi tukanovitých. Dospělí jedinci jsou kolem 40 centimetrů dlouzí a váží asi čtvrt kilogramu. Pohlavní dimorfismus u samců a samiček není nijak výrazný. Samičky jsou stejně pestře zbarvené, jen mají tmavší pruh na zátylku a kratší zobák. Nedospělí arassariové jsou však mnohem méně nápadní – s hlavou barvy sazí a hnědozeleně vybarveným tělem. Ostatní výrazné znaky dospělých ptáků jsou u nich téměř neviditelné nebo výrazně bledší.
Na rozdíl od jiných tukanovitých je tento druh výrazně společenštější. Až šest dospělých jedinců a čerstvě opeřených nedospělých kusů je schopno společně přebývat v jediném hnízdě vysoko na stromě, které bývá přirozenou dutinou nebo otvorem zanechaným po datlovi. Když přijde noc, sejdou se na společném stanovišti, poskládají se dovnitř dutiny a dlouhé ocasy složí na zádech.
Společenské chování se projevuje i v procesu udržování rodu. Samička většinou naklade tři vejce bílé barvy, na nichž se samiček i samička střídají v zahřívání po dobu 16 dní. Často jim v tom pomáhají i další dospělí arassariové. Dospělí se pak také společně starají o shánění potravy, kterou tvoří ovoce, hmyz a předtrávená masitá strava – například ještěrky. Mladí se opeří asi po šesti týdnech, ale ještě několik dalších týdnů jsou staršími zaopatřováni. Je běžné, že při další snůšce se o své mladší sourozence zase budou starat oni.
Další články v sekci
Eldorádo, keltský Ys, Camelot a Atlantida: Bájné světy, které nejspíš nikdy neexistovaly
Mýtus o ráji, z nějž museli odejít Adam a Eva, klade Bible na počátek dějin. Víra v existenci dokonalé země a v nejlepší z možných světů tvoří jakousi DNA lidského ducha. O jakých místech lidé snili?
Další články v sekci
Ostrov pohřbený lávou znovu ožil: Vědci zkoumají návrat rostlin na Nišinošimu
Na japonském sopečném ostrově Nišinošima, který v roce 2013 prakticky zanikl pod nánosy lávy a popela, se i přes zdánlivý konec života nečekaně objevily nové rostliny – a jejich DNA odhalila fascinující příběh návratu přírody.
Když v roce 2013 vybuchla sopka na odlehlém japonském ostrově Nišinošima, zdálo se, že život tu zcela skončil. Žhavá láva a vrstvy popela pohřbily původní pevninu a zničily prakticky všechnu faunu i flóru. Z kdysi zeleného ostrůvku v Pacifiku se stala černá, pustá krajina. Přesto se o několik let později objevilo cosi překvapivého – rostliny se na ostrov začaly vracet.
Ostrov, který znovu ožil
Nišinošima leží v Pacifiku asi 850 kilometrů jižně od Tokia. Eruptivní aktivita je tu častá, ale událost z listopadu 2013 byla výjimečná. Z podmořského sopouchu vytryskla láva, která nejprve vytvořila nový ostrůvek, a nakonec ho zcela překryla i s původní pevninou. Téměř vše živé bylo zničeno. Přesto příroda ukázala svou odolnost.
V roce 2019, těsně před další erupcí, se vědcům z Tokijské metropolitní univerzity podařilo na ostrově objevit šruchu zelnou (Portulaca oleracea), nenápadnou, ale houževnatou rostlinu známou z mnoha koutů světa včetně třeba Česka. Jak se sem ale dostala? A proč právě ona?
Nečekaný návrat rostlin
Genetická analýza ukázala, že rostliny z Nišinošimy jsou blízce příbuzné populacím z nedalekého ostrova Čičidžima. Nejsou však totožné – jejich DNA nese stopy tzv. „zakladatelského efektu“. To znamená, že celou novou populaci odstartovalo jen několik málo semínek, která na ostrov dorazila. Z tohoto geneticky omezeného „startovního balíčku“ pak vznikla zcela nová linie rostlin.
Semena šruchy jsou velká sotva jako zrnka máku, plochá a lehká. Díky svému tvaru se snadno šíří: mohou plout po oceánských proudech, nechat se unášet větrem, nebo dokonce přežít cestu v ptačím žaludku. To z nich dělá ideální kolonizátory nově vzniklých území.
Křehký ekosystém s nejistou budoucností
Přestože se rostliny dokázaly na Nišinošimu vrátit, jejich budoucnost je podle biologů nejistá. Ostrov i nadále zůstává velmi aktivní sopkou, jejíž erupce mohou během okamžiku přepsat celou mapu ostrova. Každý nový výbuch tak znamená potenciální konec i nový začátek zároveň.
Studie zveřejněná v časopise Plant Systematics and Evolution ale ukazuje, že i v extrémních podmínkách může příroda nalézt cestu. A že i drobné semínko může být zárodkem zcela nového ekosystému.
Další články v sekci
Medvěd, který se stal vojákem: Neuvěřitelný příběh medvědího desátníka Wojtka
Vyprávění o medvědu Wojtkovi, který se stal polsko-britským zvířecím vojákem, je jedním z nejdojemnějších a nejbizarnějších příběhů druhé světové války. Zůstává symbolem přátelství mezi lidmi a zvířaty v ukrutných podmínkách válčení.
Jedno mládě medvěda syrského, jenž je nejmenším poddruhem medvěda hnědého, se na jaře 1942 narodilo v horách severní Persie (dnešního Íránu). Jeho matku pravděpodobně zastřelili lovci. Místní chlapci nalezli opuštěné medvídě a prodali je polským vojákům 22. zásobovací dělostřelecké roty z polského sboru, který procházel Persií na cestě ze Sovětského svazu do britské Palestiny.
Poláci se do Persie dostali v roce 1939, kdy si jejich vlast mezi sebe rozdělily nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz. Jelikož se Sověti báli polské inteligence a vojáků, mnoho z nich povraždili a zbytek deportovali do táborů na Sibiři. Spolupráce dvou nejzločinnějších totalitních režimů skončila v roce 1941 útokem Němců na Sovětský svaz, proto moskevská vláda, zahnaná do kouta, využila nabídky exilové polské vlády, že propuštěné Poláky zapojí do bojů proti Hitlerovi.
Na základě dohody ze srpna 1941 byli amnestovaní bývalí polští vojáci propuštěni z lágrů a po boku Sovětů nebo Britů se mohli podílet na bojích. Na jaře 1942 se armáda, neformálně nazývaná podle velitele generála Władysława Anderse, přesunula přes Persii a Irák do britské Palestiny. Tam přešla pod britské velení a stala se základem 2. polského sboru.
Velký mazel
Medvídě, jemuž vojáci mezitím dali jméno Wojtek, což je zdrobnělina staroslovanského jména Wojciech, tedy „ten, komu boj přináší radost“, se s nimi dostalo do Palestiny. Medvídě neumělo samo žrát, proto ho vojáci krmili kondenzovaným mlékem smíchaným s vodou z láhve od vodky s dudlíkem smotaným ze starých hadrů. Kvůli tomu mu údajně zůstala záliba v pití z láhve. Kromě sladkých sirupů patřilo mezi jeho oblíbené pochoutky ovoce, marmeláda, med a pivo, které dostával za poslušnost. Taky se naučil krmit se jídlem z plechovek, uměl kouřit či spíše žvýkat cigarety, pokud si s nimi nehrál.
Wojtek byl mírné a velmi společenské zvíře, naprosto důvěřoval lidem a miloval je, takže se okamžitě stal oblíbenou a nepostradatelnou součástí jednotky. Jelikož ho vychovávali polští vojáci, napodoboval jejich chování a přebíral jejich životní styl. Jedl s nimi, spal s nimi ve stanu a cestoval v kabině náklaďáku. Když vyrostl, dostal dřevěnou bednu jako vlastní ložnici, ale protože neměl rád samotu, často se v noci chodil mazlit ke spícím vojákům.
Medvěd se naučil stát na zadních, salutovat tlapou, otevřít si dveře a používat vodní kohoutek, aby se mohl osprchovat. Často ovšem vypotřeboval všechnu vodu, již měla celá jednotka na příděl. Také rád zápasil s vojáky, nebo boj spíše předstíral, protože nechtěl spolubojovníkům ublížit. V dospělosti totiž vážil kolem 230 kilogramů a měřil přes 182 centimetrů.
Osvědčil se jako hlídač, protože občas rád přespával ve skladišti munice. Když se tam jednou vplížil zloděj (podle jiných vyprávění arabský špion), vztyčil se Wojtek na zadní a vetřelce natolik vyděsil, že svým panickým řevem přivolal stráže. Medvěd si rád hrál i s jinými zvířaty. Zatímco bezpečně dováděl s dalmatinem, koně o sblížení nestáli a jeden z nich ho dokonce ošklivě pokopal.
Někdy ale miláček jednotky působil i problémy. Například podle jedné historky zdemoloval zásoby potravin a ukradl dámské spodní prádlo. Za způsobené škody, které se často vojáci snažili před důstojníky utajit, dostával trest – většinou šlo o připoutání řetězem a dočasný „zákaz vycházek“. Kvůli změně klimatu a stálému přístupu k potravě se u Wojtka nedostavoval zimní spánek a během pobytu v pouštních táborech trpěl vysokými teplotami.
Hrdina od Monte Cassina
V roce 1944, během příprav na nasazení v Itálii, se jednotka přesunula přes Sýrii do Egypta. Britská správa alexandrijského přístavu zakázala, aby vojenské lodě převážející vojáky na Apeninský poloostrov transportovaly zvířata, a to včetně psů či dalších mazlíčků. Vojáci si ale nedokázali představit, že by odpluli bez milovaného medvěda, proto byl Wojtek oficiálně zapsán jako vojín 2. polského armádního sboru. Obdržel služební číslo, vojenský průkaz a příděly cigaret. Generál Władysław Anders ho později dokonce povýšil na desátníka.
Občas docházelo k veselým situacím, kdy noví důstojníci, kteří o živém maskotu jednotky neměli ani tušení, během nástupu nelibě nesli, že chybí desátník Wojtek. Vojáci se tím samozřejmě královsky bavili a s velkým nadšením důstojníka informovali, že desátník zůstal zamčený ve svém výběhu.
Jako součást britské Osmé armády se Wojtek zúčastnil bitvy o Monte Cassino, jedné z nejtvrdších a nejkrvavějších bitev války. Zpočátku špatně snášel hluk způsobený dělostřeleckým a leteckým bombardováním. Nejdříve neopouštěl místnost, po určité době si zvykl a pozoroval průběh bitvy z korun okolních stromů. Pak začal pomáhat přenášet bedny s municí nebo samotné náboje, a to svým charakteristickým způsobem. Postavil se na zadní nohy a roztáhl „paže“, do kterých mu vojáci vkládali bedny s municí. Medvěd je přenášel k palebným postavením a poté se vracel pro další dávku.
Podle svědectví nikdy žádnou neupustil a pracoval vedle mužů bez známek strachu. Někteří historici toto vyprávění zpochybňují s tím, že nic nenosil, a pokud ano, tak maximálně prázdné krabice.
Wojtek se dostal i na stránky denního tisku a články o něm vzbudily naprostou senzaci. Na památku jeho účasti v bitvě obdržela jednotka do znaku medvěda nesoucího v tlapách projektil.
Válečný veterán za mřížemi
Po válce se jednotka i s medvědem přesunula do Skotska, kde byla demobilizována. Většina vojáků se ale nehodlala vrátit do Polska, neboť na sovětskou nadvládu měla nepříjemné vzpomínky. Usadili se tedy ve Skotsku a společně s nimi i medvěd Wojtek. Tam se rychle stal místní celebritou – oblíbili si ho obyvatelé i novináři – a dokonce byl jmenován čestným členem Polsko-skotského sdružení.
Po demobilizaci vojenské jednotky bylo rozhodnuto, že medvěd bude na podzim 1947 předán do zoologické zahrady v Edinburghu. Bývalí spolubojovníci ho tam často navštěvovali, mluvili s ním polsky a nosili mu pivo a cigarety. Podle ošetřovatelů Wojtek své známé rozpoznával a vždy se radoval, že je vidí.
V zoologické zahradě strávil Wojtek šestnáct let, a to v kleci o rozloze deseti metrů čtverečních, občas v o něco větším výběhu. Pokusy o jeho socializaci s jinými medvědy nepřinesly pozitivní výsledky, protože Wojtek měl nejraději lidi. Na konci roku 1958 se poznaňská pobočka Společnosti pro ochranu zvířat za podpory dalších organizací obrátila na vedení edinburské zoologické zahrady s návrhem, aby se hrdinný medvěd přestěhoval do Polska. Tyto snahy ale selhaly, a to z důvodů Wojtkova špatného zdravotního stavu, postupujícího stáří a odporu veteránů žijících ve Velké Británii, kteří medvěda považovali za svého nenahraditelného druha.
Medvědův duševní stav byl, zejména ke konci jeho života, velmi špatný, trpěl totiž psychickými problémy. Desátník Wojtek zemřel 2. prosince 1963 ve věku dvaceti dvou let. O jeho smrti informovali britští, polští i další novináři. Na jeho počest bylo zřízeno několik památníků a pamětních desek ve Varšavě, Krakově, Londýně, Edinburghu, ale i v Cassinu a Ottawě. Příběh Wojtka byl zpracován v krásné, dětské i odborné literatuře, mnoha novinových a časopiseckých článcích, školních učebnicích a byly o něm natočeny dokumenty a animované filmy.
Další články v sekci
Odhalené povrchy hvězd: Jak vypadá tvář vesmírných gigantů zblízka
Na obloze i v dalekohledu vidíme hvězdy jako různě jasné zářící body. V poslední době se však podařilo některé blízké obří stálice spatřit coby kotoučky a rozlišit detaily na jejich povrchu.
Další články v sekci
Příběh starověkých Mykén: Od Perseova založení po Agamemnónův pád
Mykény patří mezi nejvýznamnější archeologické lokality východního Středomoří. Legendární básník Homér je nazval „bohaté zlatem“. A historie jejich odkrývání ve 2. polovině 19. století patří mezi nejznámější příběhy evropské archeologie!
Některé slavné mykénské nálezy doslova symbolizují řeckou dobu bronzovou – její pozdní fáze se někdy dokonce označuje jako „mykénská“. Významné místo pak zaujímají Mykény i v řecké mytologii. Založil je hrdina Perseus, především ale prosluly jako domov krále Agamemnóna, vrchního velitele řeckých vojsk v bájné trójské válce.
Doba bronzová
Civilizace doby bronzové se ve střední a jižní části řecké pevniny označuje termínem „heladská“. Podobně jako mínojská civilizace na Krétě se i tato člení na tři hlavní období – rané, střední a pozdní. Největšího rozkvětu dosáhla v pozdní době bronzové, zhruba mezi lety 1700 a 1050 př. n. l. Nejvýznamnějším centrem byly právě Mykény.
Mykéňané už tehdy vytvářeli velmi kvalitní keramiku. Ta byla velmi oblíbeným a rozšířeným obchodním artiklem v celém východním Středomoří. Produkovali i jiná umělecká díla – nástěnné malby v palácích nebo předměty ze zlata a jiných drahých materiálů, které nalézáme v jejich hrobkách. Znali také písmo. Nepsalo se ještě po hláskách, ale po slabikách a zachycovalo nejstarší známou formu řečtiny, označovanou jako mykénština.
Hlavní mykénská palácová centra i spousta dalších lokalit však byla zničena rozsáhlou destrukcí okolo roku 1200 př. n. l. I když byly části některých do určité míry opraveny, lokality přestaly fungovat jako administrativní centra a sídla vládnoucí třídy. Archeologové však zatím pouze uvažují o přesných příčinách tohoto kolapsu. Způsobily ho vnitřní nepokoje a povstání? Vpád cizích nepřátel, přírodní katastrofy spojené se změnou klimatu anebo několik těchto důvodů dohromady?
V řeckých mýtech
Podívejme se ale nejprve, jak o Mykénách hovoří staré řecké báje. Měl je založit hrdina Perseus, syn nejvyššího boha Dia a argejské princezny Danaé. Ano, ten, kterého známe hlavně kvůli zabití nestvůry Medúsy. Její pohled každého obrátil v kámen, ale Perseus se mu vyhnul s pomocí štítu naleštěného tak, že se v něm vše odráželo jako v zrcadle. Poté jí usekl hlavu, kterou si odnesl s sebou. Nedokázal by to ovšem bez užitečných darů, které mu věnovali bohové v čele s Athénou. Po tomto hrdinském skutku stačil ještě od mořské obludy zachránit princeznu Andromedu, se kterou se oženil.
Proč pojmenoval město, jež založil, slovem Mykény? Buď mu tam spadl klobouček z pochvy meče, anebo se na místě dařilo houbám. Obojí se totiž ve staré řečtině řekne mykés. Po tři generace vládli Perseovci městu, poslednímu králi Eurystheovi musel nejslavnější řecký hrdina Héraklés sloužit a splnit oněch dvanáct legendárních úkolů. Eurystheus nakonec ironicky zemřel v boji proti Héraklovým synům a v Mykénách se dostal k moci jeho strýc Átreus, syn krále Pelopa, po němž je zase pojmenovaný Peloponnéský poloostrov.
Během vlády Átreovců se Mykény staly jevištěm řady krutých zločinů včetně příbuzenských vražd, jejichž ozvěny dodnes žijí nejen v mytologii, ale i v hrách antických a novodobých dramatiků. Ačkoli několik zločinů spáchal již sám Átreus. Například nechal zabít a upéct tři syny svého bratra a největšího konkurenta Thyesta. Mísy s jejich masem mu pak samozřejmě předložil na hostině. Nejznámější série násilných událostí se ale váže až k následující generaci.
A může za ni Átreův syn Agamemnón. Ten jako nejbohatší a nejmocnější řecký vládce své mytologické generace velel spojeným řeckým vojskům v trójské válce. Proč se do toho pletl? Z rodinných důvodů: právě jeho bratrovi, spartskému králi Meneláovi, unesl trójský princ Paris manželku, krásnou Helenu. Agamemnón válečnému tažení obětoval nejen mnoho let, ale i vlastní dceru Ifigenii. Doufal, že tak utiší hněv bohyně Artemis, což se mu sice podařilo, ale krutý čin mu jeho manželka Klytaimnéstra nikdy neodpustila.
Toho využil Aigisthos – Thyestův syn – a královnu svedl. Aigisthos měl totiž na bratrance obzvlášť spadeno – ačkoli on sám zabil Átrea, Agamemnón zase ukončil život Thyestovi. A tak když se slavný vojevůdce vrátil z trójské války, čekali už na něj vrazi. Na trůn pak dosedla vdova se svým novým milencem. Aigisthos s Klytaimnéstrou však vládli jen sedm let. Když dospěl její syn Orestés, otcovu smrt na obou pachatelích krvavě pomstil. Za matkovraždu jej poté pronásledovaly bohyně pomsty Erínye. Vraťme se raději k archeologickým objevům…
Pod nánosem věků
Mykény se nacházejí na Peloponnéském poloostrově v kraji Argolis, asi 120 km od Athén a zhruba 2 km za dnešní vesnicí Mykines. Jde o velký archeologický areál s pozůstatky opevněné citadely na vrcholu kopce a města v podhradí. Doplňuje ho celá řada pohřebišť i jednotlivých mohutných hrobek. Ačkoli zde archeologové narazili i na stopy staršího osídlení, nejvýznamnější dochované stavební památky i jednotlivé artefakty spadají do pozdní doby bronzové. V roce 1999 byly Mykény zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.
Přestože lokalita ležela od starověku několik tisíc let v troskách, zbytky mohutných hradeb zůstaly na povrchu stále patrné. Skutečná i bájná minulost Mykén se objevovala v dílech antických autorů, především v homérských eposech. V roce 1874 zde, paradoxně ještě bez řádného povolení, provedl menší vykopávky německý obchodník a archeolog-samouk Heinrich Schliemann. Místa sond vybíral na základě údajů z Homéra a dalších antických textů. Toužil najít zejména místa posledního odpočinku krále Agamemnóna a členů jeho rodiny a družiny.
V létě 1876 zde proto započal již legálně rozsáhlé vykopávky, které přinesly mnoho objevů. Nedaleko za hlavní, tzv. Lví bránou do mykénského hradu byl například objeven okrsek velmi bohatých hrobů, ohraničený dvojitou řadou kamenný desek. Dnes ho známe pod jménem Hrobový okruh A. Ačkoli se později ve 20. století jasně prokázalo, že hroby a jejich výbavu lze datovat zhruba do 17. století př. n. l., a tedy jsou o několik století starší než předpokládaná doba trojské války, nelze Schliemannovi upřít jeho objevitelské zásluhy.
Podobný, dokonce ještě o něco starší hrobový okrsek (označený písmenem B) odkryli v padesátých letech řečtí archeologové Ioannis Papadimitriou a Georgios Mylonas pod hradem. Slavné nálezy z obou těchto okruhů, včetně zlatých pohřebních masek a dalších předmětů, jsou dnes vystaveny v Prehistorickém sále Národního archeologického muzea v Athénách. Patří nejen mezi nejvýznamnější předměty z jeho sbírek, ale vůbec nejznámější artefakty a vlastně symboly celé mykénské civilizace doby bronzové. Archeologický výzkum v Mykénách stále probíhá, v posledních letech za britsko-americko-řecké spolupráce.
Citadela
Dochovaná podoba mykénského hradu se svým mohutným opevněním pochází především z doby těsně před definitivním zničením lokality po roce 1150 př. n. l. V historickém období byly Mykény osídleny jen málo – na vrcholu kopce v rámci citadely byl postaven chrám a později v podhradí ještě malé divadlo.
Okolo citadely jsou již zdaleka viditelné masivní hradby o délce více než kilometr a šířce kolem osmi metrů. Ty si prošly poměrně složitým vývojem. Nejstarší opevnění bylo postaveno v polovině 14. století př. n. l. a obepínalo o něco menší plochu než dnes. Asi o století později se hradby rozšiřovaly západním směrem a pod jejich ochranu se dostal i Hrobový okruh A. Jako hlavní vstup byla nyní zřízena slavná Lví brána. Ta své jméno nese díky velkému reliéfu se dvěma šelmami. Jejich hlavy se nedochovaly, pravděpodobně byly zhotoveny z kovu a připevněny k tělům dodatečně. Ačkoli se tato zvířata běžně označují za lvy či lvice, stejně tak se může jednat o gryfy, tedy mytologické bytosti s lvím tělem a orlí hlavou.
Opevnění bylo ještě jednou rozšířeno na severovýchodě v zadní části hradu někdy ve 2. polovině 13. století př. n. l. Do nově opevněné části také přibyla podzemní cisterna. Přístup do ní vede po 99 schodech a klesá do hloubky patnácti metrů pod úroveň terénu. Protože mykénské masivní hradby byly zbudovány z obrovských, hrubě opracovaných bloků kamene o velikosti až zhruba tři krát jeden metr, domnívali se již Řekové klasického období, že je museli zbudovat bájní jednoocí obři Kyklopové. Nedokázali si totiž představit, že by jejich předkové byli schopni vystavět tak mohutné opevnění.
Kousek za Lví bránou se nachází známý Hrobový okruh A. Schliemann v něm odkryl pět šachtových hrobů označených kamennými stélami a luxusní pohřební výbavou. Kromě jiných artefaktů odtud vyzvedl bohatě zdobené zbraně, nádoby a stříbrné a zlaté předměty o celkové váze skoro 15 kilogramů, včetně masek, které zakrývaly obličeje několika nebožtíků.
Schliemann hroby interpretoval jako místa uložení těl krále Agamemnóna a jeho družiny. Za jeho tělo pak označil to s nejlépe dochovanou pohřební maskou. Podle antických autorů totiž měl být Agamemnón se svou suitou pohřben v pěti hrobech. O rok později v tomto okrsku ale Panagiotis Stamatakis, řecký efor starožitností, vykopal šestý hrob. Jak již bylo řečeno výše, ostatky nemohly patřit Agamemnónovi či jiným významným osobnostem z doby trójské války, protože jsou minimálně o 400 let starší.
Jižně od tohoto okrsku leží několik obytných domů a kultovní centrum hradu, odkud pocházejí některé známé fresky. Mykénský palác, vlastní sídlo vládnoucí elity, se nachází na vrcholu citadely ve dvou úrovních terénu. Cesta k němu vede od Lví brány nejprve po rampě a poté po schodištích. Z většího dvora se pak přímo vchází do hlavního prostoru paláce. Jde o tzv. megaron – síň se dvěma sloupy v průčelí a dvěma předsíněmi, za nimiž je situována hlavní hala se čtyřmi sloupy okolo ohniště. Vpravo od něj většinou na zvýšené platformě stával trůn. Bohužel celý palác poškodila eroze. Jeho části také padly za oběť stavbě Héřina chrámu, který tu Řekové vztyčili někdy mezi 8. a 6. stoletím př. n. l.
Okolí citadely
Důležité stavby se nacházejí také v okolí hradu. Hned v podhradí, těsně pod Lví bránou se rozkládá již zmíněný Hrobový okruh B. Ten sestává z 24 hrobů, původně ohraničených kruhovou zdí o průměru 28 metrů, z níž se ale dochovaly jen zbytky. Ještě o něco níže byly odkryty tři domy, sloužící převážně k hospodářským účelům. Jsou označovány jako Dům sfing, Dům obchodníka s olejem a Západní dům. Kromě velkého množství keramiky bylo v každém z nich nalezeno několik popsaných hliněných tabulek.
V okolí hradu se také dochovalo devět velkých hrobek, označovaných řeckým termínem „tholos“. Datují se zhruba do let 1525 až 1275 př. n. l. Tyto velké samostatné kamenné stavby byly zapouštěné do svahu. Sestávaly z přístupové chodby (dromos), vchodu (stomion) a vlastní kruhové hrobové komory (thalamos). Komora byla zbudována technikou nepravé klenby, kdy vyšší pás kamenů je vždy o něco posunut směrem ke středu, takže se průměr postupně zužuje a vznikne tak kupole nepravidelné klenby. Tvarem tyto hrobky připomínají tradiční lidové úly homolového tvaru.
Těsně nad překladem vstupního otvoru se nacházel odlehčovací trojúhelník. Šlo o prázdný prostor, v němž bylo vynecháno zdivo, aby vchod lépe unesl obrovskou váhu zdiva klenby komory. Místo toho jej zakrývala deska, často zdobená reliéfem. Podobný trojúhelník se nachází i nad překladem Lví brány a kryje ho známý reliéf se lvy. Po každém pohřbu se vchod zazdíval a dromos byl zasypán hlínou.
Jednou z nejstarších takových hrobek v Mykénách je tzv. Aigisthova hrobka, pocházející z doby okolo roku 1500 př. n. l. I ona byla nesprávně nazvaná podle dalšího z mýtických vládců, člena rodu Átreovců.
Nejznámější a nejzachovalejší hrobkou tohoto typu je tzv. Átreova pokladnice. Pochází z doby okolo roku 1300 př. n. l. a jedná se o největší člověkem vybudovaný zaklenutý prostor z doby před přestavbou římského Pantheonu ve 2. století. Kromě hlavní hrobové komory – s průměrem 14,6 metru a výškou asi 13,5 metru má ještě jednu malou boční komoru.
Ani tato hrobka ale nemá nic společného s Átreem nebo jinou mytologickou postavou. Dnes užívaný název jí dal Heinrich Schliemann, který usoudil, že velkolepá stavba by byla důstojným místem odpočinku tohoto bájného krále. A i když dnes víme, že se mýlil, romantický étos homérských příběhů a starých bájí zůstal mykénským vykopávkám dodnes…
Další články v sekci
Evoluční omyl: Člověk zručný nebyl vrcholový lovec, ale také kořist
Nový výzkum ukazuje, že člověk zručný, dlouho považovaný za prvního lidského vrcholového predátora, byl často spíše kořistí než neomezeným vládcem potravního řetězce.
Dlouhou dobu se zdálo, že člověk zručný (Homo habilis), jeden z nejstarších lidských druhů, byl prvním zástupcem druhu Homo, který stanul na vrcholu potravního řetězce. Nová studie ale tuto představu zásadně zpochybňuje. Ukazuje se, že naši dávní příbuzní před dvěma miliony let nebyli obávanými lovci, nýbrž často kořistí – konkrétně leopardů.
Homo habilis je považován za prvního tvůrce kamenných nástrojů tzv. oldovanské kultury, objevených v tanzanské rokli Olduvai. Antropologové dlouho soudili, že právě tento druh se poprvé dokázal nejen bránit velkým šelmám, ale také využívat jejich úlovky – odhánět predátory a porcovat jejich kořist. Tím měl učinit zásadní evoluční skok od lovené zvěře k postavení vrcholového predátora.
Kořist velkých koček
Jenže nové analýzy kosterních pozůstatků dvou jedinců Homo habilis z Olduvai ukazují něco jiného. Oba kosterní nálezy – včetně tzv. holotypu starého 1,85 milionu let, který druh definuje – nesou jasné stopy po zubech šelem. Vědci se dlouho domnívali, že šlo o hyeny, které se přiživily na mrtvých tělech. Pomocí umělé inteligence ale tým španělského paleoantropologa Manuela Domíngueze-Rodriga přiřadil tyto stopy leopardům – a to s více než 90% pravděpodobností. Jinými slovy: tito naši prapředci nebyli sežráni po smrti, ale s vysokou pravděpodobností uloveni.
„Znamená to, že Homo habilis nebyl schopen účinně čelit ani středně velkému predátorovi, jakým je leopard,“ píší autoři studie. „Byl tedy stále více kořistí než dominantním predátorem.“
Hledání skutečného lovce
Pokud tedy Homo habilis nedokázal ovládnout šelmy a přivlastnit si jejich úlovky, kdo jako první stanul na vrcholu potravní pyramidy? Podle autorů je pravděpodobnějším kandidátem člověk vzpřímený (Homo erectus). Tento druh žil ve stejné době jako Homo habilis, byl ale lépe přizpůsobený životu na zemi než v korunách stromů, což mu mohlo dávat výhodu při střetech s predátory.
Homo erectus tak mohl představovat skutečného průkopníka v oboru odhánění šelem od jejich úlovků a porážení soupeřů v boji o maso – a tedy i prvním, kdo posunul lidský rod na vrchol potravního řetězce.
Studie publikovaná v Annals of the New York Academy of Sciences tak nejen „sesazuje“ Homo habilis z predátorského piedestalu, ale ukazuje také, jak složitý a postupný byl vzestup člověka k postavení vrcholového predátora. Naše cesta k nadvládě nad přírodou nevedla přímo, ale klikatila se mezi pozicí lovce a lovené kořisti.
Další články v sekci
Baťova organizace práce: Čím se přední průmyslník lišil od konkurence?
Tomáš Baťa navštívil Spojené státy americké v roce 1904, 1913 a po třetí v roce 1919, kdy skutečně studoval racionalizační metody, zavedené Henry Fordem v jeho továrně. A tak jako v předchozích letech i nyní uplatnil získané zkušenosti v praxi u sebe ve Zlíně.
Když Tomáš Baťa promýšlel, jakým způsobem vzdorovat opakujícím se hospodářským krizím, dospěl k závěru, že řešení je v decentralizaci. Základní finančně samostatnou jednotkou se v Baťově podniku stala tovární budova. Ty stavěl od určité doby tříetážové, v unifikovaném rozměru 80×20 metrů, v každé bylo umístěno šest oddělení, dvě v každém podlaží.
Vedoucí, mistři, nadmistři a správci
Za práci celé budovy odpovídal její správce, za každé podlaží, v němž byly umístěny dvě dílny, zodpovídal nadmistr. Každá dílna, v jejímž čele stál mistr, měla několik oddělení, jež vedli vedoucí. Dílny byly organizovány tak, aby výroba v nich byla plynulá, řídila se dopředu vypracovaným plánem. Jednotlivá oddělení pracovala samostatně a s uplatněním systému účasti na zisku. Výši zisku si vypočítalo každé oddělení samo a to dopředu, při stanovování předpokladu výroby na nejbližší kalkulační období. Takovýchto oddělení byly v celém podniku stovky. Každé mělo svého vedoucího, své finanční a materiální prostředky a zvláštní dílenské záznamy.
Kvalita především
Od roku 1923 byla v podniku zavedena účast zaměstnanců na zisku dílny a nutila je hledat na přejímaném zboží jakékoli, třeba nepatrné chyby. Když nějaké našli, mohli od prodávající dílny požadovat slevu nebo jí zboží vrátili na dodělávku a vyžadovali pokutu za pozdní dodání zboží. Kontrolu prováděli přímo v odděleních kontroloři, kteří byli zcela nezávislí na vedoucích výroby. Avšak nebyl to jediný způsob kontroly kvality. Před odesláním zboží z podniku byla z každé vlakové nebo lodní zásilky přinesena namátkou vybraná bedna s dvaceti páry obuvi a kontroloři ji otevřeli. Pokud v ní našli jen jediný vadný pár bot, podrobili prohlídce všechny boty v celé zásilce a zodpovědné dílny, které nebyl problém dohledat, byly potrestány za špatnou práci.
Každý podnikatelem
Podíl na zisku upravovaly osobní smlouvy se zaměstnanci, zodpovědnými za jednotlivé úseky (dílny či prodejny) nebo oddělení. V osobních smlouvách byla uvedena předpokládaná výše účasti na zisku, podmínky pro jejich dosažení a další podrobnosti, počítající se stejným vývojem obchodu, s jakým musel počítat majitel firmy majitel. Cíl, ke kterému systém účasti zaměstnanců na zisku směřoval, vyjadřovalo jedno z hesel, která tehdy zdobila zdi zlínské továrny: „Každý budiž podnikatelem na svém pracovišti.“
Ne každý zaměstnanec se ovšem mohl do tohoto systému zapojit. Vybíráni byli především ti, kteří významným způsobem ovlivňovali výsledky svého pracoviště (například dílny), kteří byli v Baťově firmě zaměstnáni nejméně rok a byli starší dvaceti let. Účast na zisku mohla být bez udání důvodů kdykoliv odvolána. Účast na zisku měla různé podoby, odvislé od druhu vykonávané práce.
Zákaz přesčasů
Mistr nesměl dosahovat zvýšení výroby prací zaměstnanců přesčas. Pokud potřeboval zvýšit výkon, mohl si přibrat určitý počet pomocných dělníků, kterým však musel zaplatit. Většinou se jednalo o dělnice, které nebyly zaměstnány přímo při výrobě obuvi a neměly proto podíl ze zisku. Mistr se musel snažit, aby dílna pracovala rovnoměrně a kvalitně, protože dohánění plánu a s tím související zvyšování tempa výroby vedlo ke zvýšené zmetkovitosti. Mistr tedy musel zajistit, aby dílna udělala každý den tolik, kolik měla v plánu, rozhodně však ne méně.
Přechod k pásům
Od roku 1924 docházelo v Baťových závodech k novým technicko-organizačním racionalizačním opatřením, která se ukázala být nejzávažnějšími a nejefektivnějšími, jaká zde byla doposud zavedena. Podle zprávy živnostenského inspektora v Kroměříži z 29. března 1924 „…zřizují se v továrně na obuv ve všech odděleních válečkové spádové transportéry, tzv. konvejery, které zprostředkují samočinně dopravu výrobního materiálu od počátečního stadia tovaru až do úplného provedení. Tímto zařízením docílí se o 20-30% větší výkonnosti.“
Zavedení proudové výroby s konvejery předpokládalo dalekosáhlou reorganizaci celého výrobního procesu a vyžadovalo poměrně hodně času. V jejím důsledku bylo dosavadní sestavení dílen podle druhů práce nahrazeno uspořádáním dílen podle druhů obuvi. Výroba každého druhu obuvi byla nyní soustředěna od šití svršků až do konečné úpravy do jedné dílny. Po této reorganizaci a zavedení proudové výroby se spádovými konvejery se výrobní doba pro zhotovení obuvi podstatně zkrátila.
K další racionalizaci práce došlo v roce 1927, kdy byla v podniku zavedena pásová výroba, která přinesla nové úspory a zvýšení výkonu. Výroba na běžícím pásu představovala vrchol racionalizačních snah vůbec a vedla ke zvýšení výkonu z 8 785 000 párů obuvi v roce 1927 na 15 205 000 párů v roce 1929, tedy o tři čtvrtiny, zatímco počet zaměstnanců vzrostl jen o 35%.
Další články v sekci
Proč na Uranu trvá jedno roční období dvě dekády?
Uran se od ostatních planet Sluneční soustavy liší neobvyklým sklonem své osy. To dává jeho ročním obdobím, ale také střídání světla a tmy, zcela zvláštní charakter.
Předposlední planeta naší soustavy vyniká v mnoha ohledech, ale nejzajímavější je zřejmě vysoký sklon její rotační osy vůči rovině oběhu, dosahující 98°. Uran se tak kolem Slunce po své dráze doslova valí na boku a každá jeho polokoule zažívá dlouhé období, kdy směřuje přímo k centrální hvězdě, nebo naopak od ní. Uvedený stav ještě podporuje oběžná doba planety v délce 84 pozemských let, takže každé tamní roční období trvá přibližně 21 roků. Rotace ledového obra je naopak poměrně rychlá: Okolo své osy se Uran otočí jednou za 17 hodin a 14 minut.
Kdyby měla podobné vlastnosti Země, byla by zcela neobyvatelná. Nejpříjemnější období by nastávala při rovnodennostech, kdy by sluneční záření víceméně rovnoměrně dopadalo na obě polokoule, zatímco slunovraty by se pojily s dlouhými etapami nepřetržité tmy, respektive světla.
Na Uranu ovšem bez ohledu na roční období panují až překvapivě vyrovnané teploty. Tekuté nitro ledového obra totiž obklopuje hustá větrná atmosféra z vodíku, helia a metanu, která velmi účinně rozptyluje světlo. Každopádně se jedná o nejchladnější planetu Sluneční soustavy, s průměrnou povrchovou teplotou kolem –200 °C.
Další články v sekci
Hypotéza opilých opic potvrzena: Lásku k alkoholu jsme zdědili po předcích
Nová studie ukazuje, že šimpanzi v afrických pralesech denně přijímají dávku alkoholu odpovídající zhruba dvěma drinkům – což naznačuje, že i lidská záliba v alkoholu má hluboké evoluční kořeny.
Když šimpanzi v ugandských a západoafrických pralesích pojídají zralé fíky či jiné plody, není to pro ně jen sladká hostina. Nová studie zveřejněná v odborném časopisu Science Advances ukázala, že jejich oblíbené ovoce přirozeně obsahuje alkohol – a to v množství, které odpovídá několika „skleničkám“ denně. Tento objev může osvětlit, proč si i lidé v průběhu evoluce vypěstovali náklonnost k alkoholu.
Hypotéza opilých opic
Myšlenku, že záliba v alkoholu je dědictvím po našich předcích, vyslovil už před čtvrt stoletím biolog Robert Dudley z Kalifornské univerzity v Berkeley. Podle jeho tzv. „hypotézy opilých opic“ naráželi naši předkové při hledání potravy vcelku běžně na ovoce s obsahem ethanolu, což mohlo mít výhodu: zralejší plody, a tedy i ty s vyšším obsahem alkoholu, bývají sladší a kaloričtější.
Schopnost vyhledávat a zpracovávat takové ovoce tak mohla dávným předkům Homo sapiens přinášet evoluční výhodu. Jenže dlouho chyběla „tvrdá“ data o tom, kolik alkoholu tropické ovoce skutečně obsahuje – a zda ho bylo dost na to, aby se stal významným faktorem v evoluci.
Šimpanzi se špičkou
Na obsah alkoholu v tropickém ovoci se nedávno zaměřil tým vedený doktorandem Alekseyem Marem a autorem hypotézy Robertem Dudleym. Vědci analyzovali 20 druhů ovoce, které šimpanzi běžně konzumují v národních parcích Kibale (Uganda) a Taï (Pobřeží slonoviny). Ukázalo se, že dužina obsahuje v průměru 0,3 % ethanolu. Na první pohled nejde o nic závratného – jenže šimpanzi spořádají denně 4 až 5 kg ovoce, tedy 5–10 % své hmotnosti.
Šimpanzi tak každý den pozřou přibližně 14 gramů čistého ethanolu – to je zhruba jedno až dvě piva či sklenky vína. Po přepočtu na tělesnou hmotnost to odpovídá více než dvěma drinkům denně. A pokud si vyberou opravdu hodně zralé plody, je dávka alkoholu ještě vyšší.
Evoluční stopa i sociální efekt
Podle autorů studie tato zjištění podporují představu, že ethanol je přirozenou a běžnou součástí tropických plodů – a že náš sklon k alkoholu je zakořeněn hluboko v evoluční minulosti ovocemilných primátů.
Zajímavostí studie kalifornských vědců je také to, že bohaté zdroje zralého ovoce přitahují velké skupiny šimpanzů na jedno místo. To pak vede k intenzivnějším sociálním interakcím – od sdílení potravy až po společné hlídky teritoria. Jinými slovy: „opilé“ ovoce nemuselo jen poskytovat kalorie navíc, mohlo také posilovat sociální život tlupy.
Nejsme v tom sami
Šimpanzi nejsou jediní. Fermentované plody či nektar konzumují i další savci, například sloni nebo veverkám podobné tany, a také některé druhy ptáků, třeba kosi, drozdi nebo kolibříci. Kvasícím ovocem se živí i kaloni či křečci, přičemž zmiňovaní hlodavci vykazují k alkoholu poměrně vysokou toleranci, a někteří jej v laboratorních podmínkách dokonce upřednostňují. Jak moc alkohol ovlivňuje chování jednotlivých druhů zvířat, ale vědci zatím nevědí.
