Klasické a tradiční definice archeologie říkají, že archeologie se zabývá lidskou společností, kterou poznává na základě pozůstatků lidské činnosti, jež se ocitly mimo živou kulturu. K nim se řadí třeba opuštěný dům, zapomenutá sekera, hrob nebo odpadní jáma. Dnes však žijeme v době velkých změn. Intenzivně se diskutuje, zda již skončilo období holocénu a začal antropocén. Snažíme se odpovídat na stále složitější otázky: Kdy kulturní systémy kolabují? Je možné zastavit vymírání druhů? Za jakých podmínek jsou lidské společnosti houževnaté? 

Tyto problémy není možné vyřešit prostřednictvím starých metod, které mířily na hledání odpovědí na jednodušší otázky. Do archeologického balíčku nástrojů proto přibývají nové metody: izotopové analýzy osvětlující složení stravy a mobilitu, analýzy DNA lidí, zvířat i mikroorganismů či nejrůznější chemické analýzy půdy detekující činnost člověka na úrovni mikroorganismů až jednotlivých molekul a prvků. 

Proč zrovna olivovníky?

Olivovník je jedním ze stromů zásadních pro ekonomiku středomořské oblasti. Poskytuje plody na olej, slouží jako potrava i stavební a palivové dřevo. Olej má všestranné využití od kuchyně přes medicínu, kosmetiku až po svícení. Strom je nenáročný na vodu a péči. V současnosti tvoří olivovníky monokulturu v mnoha oblastech Středomoří.

Například na Krétě, kam se soustřeďují naše výzkumné aktivity, se dnes střídají ohromné oblasti s vysázenými olivovníky a ohyzdné plochy plastových pařníků. Stromy jsou vysázené na 65 % zemědělsky obdělavatelné půdy a úřady jich evidují na 35 milionů. Takto si však ostrov nemůžeme představit v žádné z minulých dob. 

I když se holocénní klima za posledních 13 tisíc let mírně měnilo a oscilovalo, střídaly se převládající plodiny, obyvatelé Kréty museli nutně udržovat potravinovou soběstačnost a monokultury nebyly možné. Olivovníky zabíraly zhruba desetinu obdělávané půdy. Největší podíl jak práce, tak rozlohy zemědělské půdy patřil obilovinám, následovaly luštěniny, pak vinná réva a ovoce. Své místo mělo průběžné pěstování zeleniny, mandlí nebo ořechů.

Vzhledem ke své dlouhověkosti a zvyšující se výnosnosti s věkem byly olivovníky součástí rodinných majetků. Polnosti i jednotlivé stromy se dědily, dávaly se jako věno nebo velké svatební dary či dary kmotrů křestním dětem. Tak tyto dřeviny přežívají celé generace a těší se péči svých majitelů (viz Lisování od pradávna).

Svědectví kultury

V mnoha turistických příručkách se dočteme o nejstarším olivovníku na daném ostrově, v dané zemi nebo i na světě. Na Krétě o toto prvenství bojují dva stromy: jeden na východě ostrova na katastru vesnice Kavousi a druhý na západě v Ano Vouves, oba staré asi 5 000 let. S věkem olivovníků je to složité, ale skutečností je, že mnoho z těchto starých stromů pamatuje celá tisíciletí. Při výzkumech a průzkumech krétské krajiny jsme si uvědomili, že je trochu nespravedlivé, aby byly konkrétní olivovníky turistickými atrakcemi, když jim podobných v krajině existuje mnohem více. Proto jsme si začali těchto dřevin všímat a systematicky se jimi zabývat.

Základní myšlenkou bylo, že olivovník, který i dnes rodí plody, je živým archeologickým a historickým pramenem. Aby dával plody, je totiž třeba se o něj soustavně starat. Pokud ho nikdo nesklízí, do deseti let zplaní. Zachovalý starý strom musel být tedy nedílnou součástí nějaké rodiny nebo rodinné ekonomiky. Každý rok k němu lidé chodili, starali se o půdu, dodávali vodu v případě jejího extrémního nedostatku, česali úrodu a čistili strom od uschlých větví. Kolem něj se vysazovaly další rostliny, nejčastěji luštěniny nebo vinná réva, které poskytovaly výživu jemu i místním obyvatelům. Tak se dělo po staletí, díky čemuž jsou letité olivovníky svědky aktivní lidské kultury. Prostřednictvím koncentrací těchto stromů je možné detekovat a mapovat oblasti, které byly zemědělsky dlouhodobě využívané, ale také období, kdy jejich využití započalo.

Jak poznat starý strom

Určováním stáří stromů se zabývá obor nazývaný dendrochronologie. Vychází z principu, že stromu každý rok naroste jeden letokruh. Pohlédnete-li na rozříznutý kmen, dokážete letokruhy spočítat. Také si všimnete, že nejsou stejné, některé jsou masivnější, jiné tenoučké. Síla jednotlivých vrstev závisí na životních podmínkách dřeviny v daném roce. Počítáním letokruhů současných stromů můžete postupně sestavovat škálu letokruhů směrem do minulosti. Z kombinací tenčích a silnějších vrstev dřeva se vytváří dlouhý čárový kód.

Kus kmene neznámého stáří, který má dostatek letokruhů, můžete umístit do dendrochronologické škály a najít shodný úsek čárového kódu. Jeho soustava letokruhů totiž bude shodná s ostatními stromy téhož druhu a regionu. Tak archeologové často získávají velice přesné chronologické údaje. Bohužel tento princip neplatí u všech stromů, což je i případ olivovníků, kterým nenarůstají letokruhy pravidelně: v jednom roce mohou narůst dva, jindy nerostou vůbec. Skutečně staré olivovníky navíc uhnívají uprostřed kmene, a nakonec se z nich stávají ohromné duté skořepiny. Máme tudíž k dispozici pouze poslední růstové fáze stromu.

Vědci nicméně vyvinuli metodu odhadu věku olivovníku, která pracuje s jeho rozměry. Měří se průměr kořenového balu viditelný na povrchu, průměr stromu těsně nad povrchem a průměry ve výšce 40 a 70 cm. Součástí výpočtu je i dlouhodobý průměrný roční přírůstek dřeva 0,4–0,5 cm. Přesnost věku olivovníku podle těchto údajů pak dosahuje zhruba padesáti let.

Spolupráce s aktivisty

Na Krétě jsme si pro náš projekt vybrali jako pilotní region oblast ierapetrské úžiny. V tomto místě je ostrov nejužší a spojuje Krétské a Libyjské moře. Nachází se zde řada významných archeologických lokalit a velmi rozmanitý terén. Centrální částí probíhá pás úrodných usazenin, kolem kterých se tyčí vysoké skalnaté hory směrem na východ. Z nich vyvěrají prameny a sezonní řeky, poskytující vodu zemědělským prostorám. Na západě se pak zvedá terasa bloku vulkanických hornin s usazeninami, jež jsou vhodné pro výrobu keramiky. Klasické archeologické metody potvrdily osídlení v této oblasti již v období raných zemědělců minimálně před 7 000 lety.

Naše překvapení bylo velké, když jsme zjistili, že se v námi zvoleném pilotním regionu pohybují místní aktivisté ze spolků Coccinella a Eptastichtos, kteří se systematicky zabývají tradičními zemědělskými metodami a biologickou produkcí potravin s týmž záměrem jako byl ten náš: zmapovat letité olivovníky. Jejich cíl byl památkový. 

V době hospodářské krize začali lidé masově kácet stromy na topné dřevo a samozřejmě si vybírali mohutné staré kmeny. Spousta skutečně věkovitých dřevin tak vzala za své. Aby se nic podobného neopakovalo, začali aktivisté označovat olivovníky starší 500 let. I když v Řecku neexistuje zákon, který by zakazoval kácení stromů na soukromém pozemku, pokud se nejedná o evidované památné stromy, díky činnosti aktivistů se výrazně zvýšila citlivost místního obyvatelstva vůči označovaným olivovníkům a všechny se těší péči svých majitelů.

Naše projekty jsme tedy propojili a mapování stromů realizujeme společnými silami. Stejně tak jsme společně vylepšili metodologii a databázi. Na archeologickém týmu je mapování, historické intepretace, vedení databáze a provádění prvních experimentů s radiokarbonovým datováním nejstarších stromů. Také připravujeme manuál a osvětové akce pro aktivisty z dalších regionů. Momentálně jsme na prostoru zhruba 470 km² zaevidovali na 270 stromů. Nejstarší z nich pamatuje na dobu před 5 000 lety. Nejvíce olivovníků bylo vysázeno kolem roku 1000 n. l.

Zodpovězené otazníky

Pro antické Řeky byl olivovník živou a posvátnou bytostí. Jednak šlo o jeden z atributů samotné bohyně Athény, ale zároveň o symbol nesmrtelnosti a božské dobroty. Strom, který přinesla na svět bohyně Athéna, poskytoval Řekům tolik prospěšný olivový olej, stavební a palivové dřevo. Navíc vynikal velkou odolností a téměř věčností, jako božský svět. O takový strom bylo a je třeba důkladně pečovat. Vlastnit olivovník dodnes znamená zodpovědnost a uvědomění si propojenosti s předky.

Z našeho výzkumu vyplynulo několik zajímavých závěrů, které bychom z jiných archeologických pramenů nedokázali zjistit. Například, když se Kréta stala muslimským emirátem (824–961), bylo v tehdy osídlené oblasti Ierapetry vysázeno početné množství olivovníků. O tomto období existuje velmi omezené množství historických a archeologických dokladů. Křesťanská historiografie jej interpretuje jako dobu temna, kdy Krétu ovládali piráti. Arabské prameny naopak říkají, že Kréta tehdy představovala velmi bohatý ostrov, kde kvetlo zemědělství, ale také vzdělanost. Růst olivovníků nám nyní dokládá investiční zemědělské aktivity.

Stejně tak je zajímavé, že olivovníky pokrývají celé historické období od doby bronzové do současnosti. Prakticky neexistuje století, kdy by nebyly vysazovány. Starších stromů je pochopitelně méně, ale i tak jsou jejich počty signifikantní. Až se nám podaří zmapovat větší oblasti, bude možné generovat i mnohem obecnější výsledky.

Věčná rovnováha přírody

Patrně nejzásadnějším závěrem našeho mapování olivovníků je, že historie nejenom na Krétě probíhá ve dvou rovinách, které jsou na největším řeckém středomořském ostrově dobře sledovatelné. Zdejší pevnina má charakter kontinentu, ale zároveň je izolovaná natolik, aby vytvářela vlastní hospodářský a ekologický systém. Ačkoliv pravidelné spojení se zámořskými oblastmi nebylo do druhé poloviny 20. století možné, Kréta byla dostatečně komunikativní a propojená se svým okolím, takže fungovala jako součást historie a kultury širokého regionu v dané době. 

I přesto, že se výrazně měnily politické dějiny, lidé, kteří žili na venkově a produkovali potraviny, pravidelně vykonávali vyzkoušené činnosti po tisíciletí. Venkované udržovali rovnováhu mezi tím, co z krajiny potřebovali dostat pro svou obživu, a tím, co do ní vraceli, aby ji nevyčerpali. Ať Krétě zrovna vládli mykénští Řekové, Římané, Arabové či Benátčané, ať bylo politické uspořádání jakékoliv, ke každému jednomu olivovníku chodila příslušná rodina a starala se o něj, aby nezplaněl, aby se stromu dobře dařilo a byla bohatá úroda.

Když se vylidní venkov a přestanou se produkovat potraviny udržitelným způsobem, nastaví společnost hodiny časované bombě svého vlastního zániku. I to je závěr, který může přinést archeologie. Proces likvidace tradičního vztahu obyvatel s půdou, stromy a krajinou probíhá právě teď, kdy se Kréta stává primárně centrem masového turismu a průmyslové produkce potravin.

Image

Čtěte také

Arganový olej: Nad marockým zlatem se stahují temná mračna

Před zhruba 4,5 miliardami let narazila do rané Země protoplaneta zvaná Theia. Tato obří srážka protoplanetu zcela rozmetala, roztavila velké části zemského pláště a vyvrhla do okolního prostoru obrovské množství hmoty, ze které se následně zformoval Měsíc.

Po desetiletí vědci řeší otázku, odkud Theia pocházela a z čeho se skládala. Nový výzkum nabízí překvapivě jednoduchou odpověď: Theia podle vědců vznikla prakticky „za rohem“ – v samém nitru vnitřní Sluneční soustavy.

Jako vejce vejci

Původní model vzniku Měsíce ze 70. let předpokládal, že náš souputník je tvořený převážně materiálem z Theiy. Jenže to by znamenalo, že by Měsíc a Země museli mít odlišné chemické složení. Všechny dosavadní analýzy ale opakovaně ukazují, že Země a Měsíc jsou si mnohem podobnější, než by dvě samostatně vzniklá tělesa měla být.

Nová studie publikovaná v časopisu Science se proto zaměřila na stopové prvky, které Theia měla zanechat během srážky se Zemí – molybden, železo a zirkonium. Tyto prvky se běžně hromadí v jádru, a pokud jsou zastoupeny v plášti, musely by pocházet z Theiy.

Tým vedený Thorstenem Kleinem z Max-Planckova institutu analyzoval 15 pozemských hornin a šest lunárních vzorků získaných v rámci misí Apollo. Vědci se zaměřili na izotopy železa – jemné variace prvků, které se mezi jednotlivými tělesy Sluneční soustavy sice liší jen nepatrně, ale zato velmi charakteristicky. Teprve nedávno se podařilo tyto miniaturní rozdíly změřit s dostatečnou přesností.

Sousedka od vedle

Vědci zkombinovali izotopická data železa, molybdenu a zirkonia a porovnali je s výsledky z 20 meteoritů pocházejících z vnitřní i vnější části Sluneční soustavy. Tím zpětně „dopočítali“ pravděpodobné složení a původ Theiy.

Výsledky ukazují, že Theia byla kamenná protoplaneta s kovovým jádrem, která měla 5–10 % hmotnosti Země. Hlavním zjištěním ale je, že její chemická stopa odpovídá objektům, které vznikly ve vnitřní Sluneční soustavě, v místech, která se nacházejí ještě blíže Slunci než naše planeta. To by také vysvětlovalo, proč je materiál Země a Měsíce tak neobvykle podobný – Theia vznikala v takřka identických podmínkách.

Teze má oporu i v dřívějších výzkumech, které naznačily, že tělesa vznikající blízko Slunce obsahují více těžkých prvků, například molybdenu. Z toho vyplývá, že dodatečné množství těchto prvků v zemském plášti s velkou pravděpodobností pochází právě z dávné Theiy.

Image

Čtěte také

Objev helia a neonu v meteoritech potvrzuje teorii o zrození Měsíce po ohromné srážce

Jednání Løgtingu – faerského parlamentu – bylo 12. dubna 1940 značně emotivní. O tři dny dříve obsadil Wehrmacht Dánsko, vedoucí zemi království, k němuž Faerské ostrovy po staletí patřily. Samotná první část operace Weserübung trvala jen několik hodin, načež Kodaň kapitulovala. Nad souostrovím teď visel Damoklův meč německé okupace, která mohla přijít  každým dnem. A aby toho nebylo málo, plánovali Faery obsadit také Britové, kteří na ostrovy vyslali své zástupce a tento záměr dokonce oznámili na vlnách rádia BBC. 

Členové Løgtingu zasedajícího v přístavním městě Tórshavn se proto onoho 12. dubna snažili zaujmout k nenadálé situaci co nejvhodnější postoj. Sílily hlasy, že by bylo správné využít příležitosti a konečně vyhlásit nezávislost na Dánsku, což se však prosadit nepodařilo. Na výsledku jednání ostrovních politiků ale nakonec zase tolik ne záleželo – v době, kdy probíhalo, se k Tórshavnu již blížil křižník Royal Navy Suffolk s okupačními silami na palubě.

Předejít nepřítele

Londýn si dobře uvědomoval, jaké nebezpečí skýtá německá přítomnost v Dánsku a Norsku pro britské ostrovy a jejich námořní zájmy. Zatímco kontrola norských fjordů usnadňovala Kriegsmarine operace v Severním a Norském moři, Kodani podléhala řada významných opěrných bodů na těchto vodních plochách včetně Islandu, Grónska a právě Faerských ostrovů. Královská admiralita se oprávněně obávala, že pokud se nacisté těchto „nepotopitelných letadlových lodí“ zmocní, může to zvrátit poměr sil v Atlantickém a Severním ledovém oceánu. Zvláště v případě Grónska a Faerských ostrovů hrozilo, že tam Kriegsmarine vybuduje základny pro své ponorky, které by pak o to snadněji napadaly nákladní lodě plující do Spojeného království. 

První lord admirality a pozdější britský premiér Winston Churchill proto již 9. dubna rozhodl o spuštění operace Valentine, tedy obsazení Faerských ostrovů. V kotvišti Scapa Flow se na křižník Suffolk nalodilo 250 příslušníků námořní pěchoty včetně 13 důstojníků, kteří s sebou vezli také dvě houfnice. Jejich hlavní úkol představovalo obsazení ostrovů a jejich zajištění proti případnému vylodění nepřítele – s odporem místních obyvatel se nepočítalo.

V parlamentu potom Churchill svůj záměr osvětlil: „Okupujeme také Faerské ostrovy, které patří Dánsku a které pro nás představují významný strategický cíl. Jejich obyvatelstvo nás vítá a projevuje našim vojákům svou vděčnost. Budeme Faerské ostrovy chránit před hrůzami války, a to jak na moři, tak ve vzduchu až do doby, kdy je budeme moci opět vrátit Dánsku, osvobozenému od ohavného otroctví, do nějž jej uvrhla německá agrese.“

Nové zvyky, nová manželství

Britští vojáci se na ostrovech vylodili 13. dubna 1940. Jejich velitel plukovník Thomas Sandall a nový britský guvernér ostrova Frederick Mason se setkali s dánským prefektem Carlem Hilbertem, který proti okupaci podal formální protest. Sám přitom ovšem připustil, že není v kontaktu s vládou v Kodani, a proto jen těžko může reprezentovat její vůli. Proti přítomnosti cizích vojáků vznesl oficiální námitku také Løgting, na neformálním jednání však jeho zástupci Brity přivítali a vyjádřili přání zachovat co nejlepší vztahy mezi vojáky a obyvatelstvem. Královští zástupci poté své faerské protějšky ujistili, že okupace má pouze vojenský účel a Britové nemíní nijak zasahovat do vnitřního chodu ostrovů. 

Tato jednání předznamenala celkovou podobu okupace. Několik stovek britských vojáků (posádka se několikrát vystřídala) vesměs místním nikterak nevadilo, ba naopak se rychle podařilo navázat oboustranně velmi přátelské vztahy. O tom svědčí mimo jiné i to, že mezi okupanty a faerskými ženami došlo k asi 170 sňatkům, manželku si mezi ostrovankami našel i sám guvernér Frederick Mason. Britové také s sebou přivezli některé své zvyklosti – od druhé světové války si tak na Faerech získaly značnou oblibu Fish and Chips nebo mléčná čokoláda Fairy. Odvrácenou stranou se naopak stal nárůst případů roztroušené sklerózy mezi další generací místních, kterou podle všeho na ostrovy dovezli právě britští vojáci.

Celkový pokojný a oboustranně bezproblémový průběh téměř pětileté přítomnosti britských sil demonstruje již to, že se pro něj vžil výraz „přátelská okupace“. Sami britští vojáci v katedrále v Tórshavnu odhalili pamětní desku, na níž poděkovali místním za vřelé přijetí. Na Faerských ostrovech zase roku 1990, při příležitosti padesátého výročí okupace, oslavili místní britský týden, jehož se zúčastnil i válečný guvernér Mason. A nadstandardní vztahy vydržely dodnes – ostrované mohou v současnosti například zdarma navštěvovat skotské univerzity. 

Větší samostatnost

Vojenská přítomnost měla ale také praktické dopady. Britové se především v roce 1940 skutečně obávali, že by se Němci mohli pokusit o provedení invaze. Z toho důvodu připravili k obraně tamní historickou přístavní pevnost Skansin, jejíž zastaralé vybavení obohatili o dvě 140mm děla. Na místech, kde se předpokládalo možné nepřátelské vylodění, vznikly pevnůstky a pozorovatelny. Královští ženisté také vybudovali letiště Vágar, které sloužilo pro potřeby RAF – dodnes jde o jedinou přistávací plochu na ostrovech. V květnu pak okupanti v Tórshavnu otevřeli polní poštu, která sloužila ke spojení s Velkou Británií. Tu však mohli používat také místní k udržení kontaktu s příbuznými a známými v evropském Dánsku přes Červený kříž.

Dočasné oddělení od Kodaně vedlo též k výraznému posílení autonomie Faer. Vzhledem k tomu, že Britové v souladu se svými sliby zasahovali do vnitřního života ostrovů jen minimálně, musel veškerou zodpovědnost za tvorbu zákonů a regulí převzít místní Løgting. Význam místního parlamentu tak rázem vzrostl.

Bylo také nutné odpoutat hospodářství od toho dánského (a obecně kontinentálního). Místní dánské koruny proto dostaly zvláštní kolky, aby se zabránilo šíření inflace, a nová měna byla pevně navázána na britskou libru. Později také Britové dotiskli další peníze ve Spojeném království. Faerské, především rybářské lodě také dále nesměly plout pod vlajkou okupovaného Dánska, ale začaly od 25. dubna 1940 používat již dříve navržený prapor Faerských ostrovů tvořený červeno-modrým křížem na bílém poli. I tento akt vedl k posílení patriotismu ostrovanů a 25. duben je dodnes slaven jako Den vlajky.

Zmíněné kroky opět otevřely již v průběhu války otázku možného osamostatnění ostrovů – jako se to stalo v případě Islandu v roce 1944. Tady však intervenoval sám Churchill, který doporučil nechat vyřešení této otázky až po konci konfliktu a osvobození Dánska. K jednáním o nezávislosti tak došlo až roku 1946, kdy na Faerských ostrovech proběhlo i referendum, které však Kodaň neuznala. Teprve následné dohody zaručily ostrovům od roku 1948 rozsáhlou autonomii. 

Stíny války

Ačkoliv vojenské běsnění Faerské ostrovy přímo nezasáhlo, měl světový konflikt pochopitelně vliv i na ně. Již v červnu připluly do Tórshavnu čtyři švédské torpédoborce, které Britové nedaleko zajali. V průběhu války došlo také k několika leteckým útokům Luftwaffe a ostrovním rybářům vozícím své úlovky do Velké Británie hrozilo velké nebezpečí v podobě německých ponorek a v neposlední řadě i námořních min. 

K největší katastrofě došlo v březnu 1942, když U-701 torpédovala rybářský trawler Nyggjaberg, na němž zahynulo 21 faerských mužů. Celkem si válka vyžádala na 200 životů převážně ostrovních námořníků, na jejichž památku vyrostl v hlavním městě Tórshavnu v roce 1956 velký pomník. Během okupace zahynuli i čtyři příslušníci britských ozbrojených sil, kterým se stala osudná letecká nehoda v listopadu 1942.

Dopad války na Faerské ostrovy a jejich obyvatelstvo tak byl ve srovnání s jinými evropskými zeměmi relativně malý. Přesto konflikt znamenal v mnoha ohledech důležitý posun – především britská okupace paradoxně zlepšila vztahy místních vůči Spojenému království a zároveň ostrovy výrazně posunula k větší autonomii.

Image

Čtěte také

Neuskutečněná severská výpomoc: Švédské plány na osvobození Dánska a Norska (1)

Konstantin XI. Palailogos přichází na svět v únoru roku 1405. Má z historického hlediska poněkud smůlu na dobu, do které se narodil. Kdyby přišel na svět o pár století dříve, sahala by moc Východořímské říše od Chorvatska až po Sýrii a od Krymu až na Krétu. Konstantinova doba je však časem úpadku a rozkladu dříve slavného impéria. V mládí se sice účastní dobyvačných výprav v Řecku, díky kterým se svým bratrem sjednotí oblast Peloponésu, ale co je mu to platné? Už když v roce 1449 nastupuje na trůn, Konstantinopol je ze všech stran obklíčena dobyvačnými Osmany. Existence Byzantské říše visí doslova na vlásku…

Mladý despota

O Konstantinově dětství není téměř nic známo. Víme, že byl synem císaře Manuela II. a srbské šlechtičny Heleny Dragašovny. Že se ale Konstantin stane dědicem trůnu, s tím se nepočítalo. Vždyť byl až osmým z celkem deseti potomků!

V roce 1425 se císařem stává jeho bratr Jan VIII. Také Konstantinovi se však dostává „vzdělání“ hodné člena císařské rodiny. Do správy dostává už jako mladík několik významných měst v Thrákii, krajině západně od Cařihradu. Mezi léty 1437 až 1440 pak dokonce vládne přímo v Byzanci, když zastupuje svého bratra, který odjel na koncil do Florencie. O tři roky později se Jan vrací domů a Konstantin se přesouvá zpět do svého sídelního města Mystra v krajině historické Sparty. Odsud vládne tzv. Morejskému despotátu, poslednímu byzantskému území mimo okolí Konstantinopole. Morea je totiž středověký název pro Peloponéský poloostrov.

Konstantin moc dobře věděl, že jedinou obranou před neúnavnou expanzí Turků je vlastní expanze. Drobné státečky pohlcují Osmané jako jednohubky, jen silné císařství provázané s bohatstvím Benátek a Janova může uspět tváří v tvář sultánově hrozbě! V roce 1444 tak využívá slabosti severořeckých latinských státečků a rozšiřuje území despotátu až k pohoří Pindu. Že by se podařilo bratrovi císaře přece jen nastartovat období nového byzantského rozmachu? 

Začátek konce

Všechny naděje se rozplývají o dva roky později. Konstantinovi se totiž během výbojů na sever nedaří dobýt křižácké Athénské vévodství, jež v tu dobu ovládá florentský vévoda Nerius II. Florenťan zahnaný do úzkých raději svěřil osud Athén do rukou Turků, než Byzantinců, a oficiálně požádal osmanského sultána Murada o pomoc. Padesátitisícová turecká armáda se vydává na pochod. Sultánovým cílem tentokrát ještě není zničení zbytků Východořímské říše, ale zatlačení Konstantina zpět do Moreje. Spojenému tlaku Osmanů a Athéňanů nemůže Konstantinovo desetinové vojsko čelit. Když se navíc Konstantin doslechne, že v čele nepřátelské armády stojí sám sultán Murad, vydává pokyn k ústupu.   

Konstantin s bratrem císařem Janem jsou poraženi. Sultán Murad velkoryse souhlasí, že jim dovolí vládnout v hranicích Despotátu platných před počátkem výbojů, pokud mu budou odvádět tribut čili poplatek za mír. Tím se veškeré naděje na rozmach Byzance obrací v prach.

Císař je ponížen, nové území nenávratně ztraceno, armáda zdecimována a státní pokladnice připomíná prázdnou spižírnu. Palailogovci musí přehodnotit svou dosavadní politiku. Jedinou zárukou jejich přežití je utužení vazeb s námořními a obchodními velmocemi Janovem a Benátkami. Tyto státy v polovině 15. století kontrolují ostrovy mezi Řeckem a Malou Asií a vzhledem ke svým obchodním zájmům stojí o to, aby úžinu Bospor – jedinou námořní cestu do Černého moře – ovládali křesťané. Může toto spojenectví zabránit nevyhnutelnému pádu Konstantinopole?

Zármutek i zděšení se na přelomu let 1448 a 1449 rozhostí nad zbytky říše. Císař Jan VIII. umírá. Konstantin očekává svou korunovaci. Ale i jeden z jeho mladších bratrů – Demetrios ohlašuje svůj nárok na trůn. Schyluje se k občanské válce? Krizi nakonec zachrání jejich matka Helena Dragašovna. I když se na sklonku života stává řádovou sestrou v klášteře, vliv si ještě udržela a i díky ní nakonec na trůn usedá Konstantin.

Poprvé v historii Byzance však nový císař není korunován v císařském městě samotnou hlavou východní křesťanské církve, ale přímo v Mystře, a to navíc pouhým místním duchovním! Podmínky korunovace posledního z římských císařů ilustrují, v jak hluboké krizi se říše několik let před svým definitivním pádem nachází. 

Naděje, či hrozba?

Konstantin se ale nevzdává. Na jaře 1449 se po moři vrací do Byzance. Cařihradským lidem je uvítán s veškerou pompou, až ho to samotného skoro zaskočí. Vzhledem ke kritické situaci a turecké hrozbě okamžitě přistupuje k diplomatickým vyjednáváním. Ví, že stát uchrání, jen když vytvoří unii s Benátkami nebo s Janovem. Vyslanec Andronikos Leontaris přímo v centru Republiky svatého Marka jedná o možnosti najímat na Krétě, kterou Benátčané ovládají, lučištníky pro boj s Turky. Vzápětí se Leontaris obrací s prosbou o pomoc přímo k papeži. Na koho jiného se přece můžou křesťané spolehnout ve chvíli nejvyšší nouze? Na své katolické bratry!

Vyslance však ve Vatikánu v roce 1451 čeká studená sprcha. „Jistěže Byzanci pomůžeme, milí bratři,“ sděluje papež Mikuláš V., „ale jen za podmínky, že se znovu sjednotí naše vyznání. Buď přijmete katolicismus a podřídíte svou církev Římu, nebo nejenže vás nechám Osmanům napospas, ale zároveň budu Byzanc považovat za nepřítele i já sám!“

Posel se tak vrací do Cařihradu s nepořízenou. Stanoviska papeže samozřejmě tlumočí dvoru, tím ale nevědomky ještě prohloubí politickou krizi ve státě. Dvořané a feudálové se rozdělují na zastánce unie s katolíky a na ty, kteří by raději zemřeli, než aby zradili své pravoslavné vyznání. Množí se také názory, že by se říše prostě měla Turkům vzdát. 

Turecké zajetí

Na osmanském trůnu ještě téhož roku střídá Murada sultán Mehmed II. Hned v počátcích své vlády hasí nebezpečnou vzpouru v Anatolii, a když se s armádou vrací domů, volí místo tradiční trasy přes Dardanely cestu vedoucí přes Bospor – a tím pádem i přes území byzantských! Zdá se, že monarcha opojený dobyvatelským úspěchem vůbec neřeší, že s vojskem vstupuje na cizí území.

Nutno však podotknout, že jediné, co s tím mohou vystrašení konstantinopolští dělat, je dívat se, jak kolem mašírují musulmanští ozbrojenci. Těch je navíc dosud nevídaný počet. Zdroje se různí, střízlivé odhady počítají se zhruba 80 tisíci vojáky, historické záznamy však líčí i armádu čítající na 400 tisíc mužů! Ať tak či onak, z pohledu obránců, kterých je sotva pár tisíc, se jedná o fatální přesilu.

Takovou příznivou situaci přece musejí Osmané využít! Přepochodují kolem Konstantinopole a rozbíjejí tábor na nedalekém vrcholku. Ihned se dávají do stavby opevněného hradu Rumeli Hisari. V červenci 1451 Konstantin XI. přistupuje na podmínky tzv. Florentské unie, která stvrzuje, že až spojenci z Evropy odrazí Osmany, pravoslavnou byzantskou církev bude mít pod kontrolou římský papež. Lid a část duchovenstva ale tento pakt cíleně bojkotuje. 

Koncem srpna 1452 je Rumeli Hisari dostavěn a Konstantinopol se ocitá v neprostupném námořním i pozemním obklíčení. Nikdo se nedostane z města ani do něj, aniž by neprošel sultánovým záborem. V okolí hradu už se šikují desítky tisíc válečníků. Obyvatelům dříve slavné metropole vstávají vlasy hrůzou. Den co den se dívají do tváře nepřítele a čekají, kdy se rozhodne zasadit jim poslední smrtelnou ránu. Nemůžou s tím však nic dělat. Městem se rozmáhá zoufalství.

Druhý dubnový den roku 1453 vyráží masa tureckých vojáků do útoku. Obránci Konstantinopole napjatě vyhlížejí plachty křesťanských panovníků z Evropy, jejichž vojska měl v rámci plnění podmínek Florentské unie zajistit papež Mikuláš. Objevuje se však jen hrstka lodí, z nichž největší posádku nakonec tvoří 700 janovských těžkooděnců pod vedením kapitána Giustinianiho. Zbytek křesťanského světa nechává Byzanc napospas muslimským dobyvatelům.

Kde se v posledních okamžicích svého života i Byzantské říše samotné nachází císař Konstantin? To není známo. Od dobových historiků víme, že „ulicemi Byzance teklo tolik krve, jako je ve vodopádu po vydatné bouři“ a že „těla na moři plavala jako rozkutálené melouny“. Poslední byzantský vládce velmi pravděpodobné skončil někde mezi nimi. Ačkoliv víme, že se do poslední chvíle osobně účastnil bojů v ulicích a se zbraní v ruce vzdoroval bok po boku svých věrných nepříteli, jak přesně byl zabit, netušíme. Jeho tělo se totiž nikdy nenašlo…

Image

Čtěte také

Kříž pod vládou půlměsíce (1): Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Polibek – jeden z nejosobnějších projevů, který v lidské kultuře symbolizuje lásku, oddanost ale i třeba zradu – zřejmě vznikl mnohem dříve, než se na scéně objevili lidé. Nová studie, zveřejněná ve vědeckém časopisu Evolution and Human Behavior, naznačuje, že první polibky se v evoluční historii objevily už před 16,9 až 21,5 miliony let, tedy krátce poté, co se společný předek moderních lidoopů a lidí oddělil od gibonovitých. Pokud je tento předpoklad vědců správný, znamenalo by to, že si polibky vyměňovali nejen naši lidští předci, ale i třeba neandertálci.

Každodennost i kulturní fenomén

Přestože je v západním světě polibek synonymem romantiky, romantické líbání se objevuje jen u zhruba 46 % lidských kultur. U ostatních může mít jiný než romantický význam – může jít například o rituální, hierarchické nebo sociální gesto. Některé kultury navíc polibky nepoužívají vůbec a nahrazují je jinými projevy – doteky nosů, čel, objetím nebo třeba očním kontaktem. Jedno ale má polibek ve všech kulturách společné – vždy je nabitý symbolikou – od vyznání lásky přes náboženské rituály až po legendární polibek smrti či Jidášovu zradu.

Evoluční bioložka Matilda Brindleová z Univerzity v Oxfordu s kolegy prohledala desítky starších studií a hledala příklady „líbání“ v živočišné říši, specificky u primátů. Zadání znělo poměrně suše: „neagresivní interakce, při níž dochází k ústnímu kontaktu bez předání potravy“.

Výsledek vědce překvapil: všichni velcí lidoopi kromě východních goril si vyměňují polibky. A zdaleka nejde jen o projevy v období reprodukce. Šimpanzi i orangutani používají polibek jako projev náklonnosti, přátelství i smíření. U šimpanzů například po hádce často následuje něco, co bychom mohli interpretovat jako „polibek na usmířenou“.

Kdy se polibek zrodil?

Protože gibonovití líbání neprovozují a velcí lidoopi ano, vědci z toho vyvozují, že se tato forma kontaktu vyvinula až po rozdělení obou skupin, tedy přibližně před 17–22 miliony let. A pokud se líbali dávní lidoopi, velmi pravděpodobně se líbali i naši evoluční příbuzní, včetně neandertálců. Tuto představu ostatně podporují i nové genetické nálezy: DNA v zubním plaku naznačuje, že neandertálci a anatomicky moderní lidé sdíleli stejné bakterie v ústech ještě před 112 000 lety – což je možný důkaz výměny polibků.

Proč vůbec polibek vznikl ale jasné není. Vědci si všimli, že druhy, které se líbají, obvykle mají promiskuitnější chování, kde se samice páří s více samci. Všechny tyto druhy také provozují premastikaci – žvýkání potravy, kterou pak předávají jinému jedinci, například mláděti. To by mohlo být evolučním „předstupněm“ polibků, jde ale zatím jen o ne zcela podloženou hypotézu.

Jasné není ani to, zda se přátelské a sexuální polibky vyvinuly současně, nebo zda mají odlišné kořeny. Studie Matildy Brindleové, Catherine Talbotové a  
Stuarta Westa je tak především pobídkou pro další výzkum. „Je fantastické, že jsme polibek dokázali vysledovat až 21,5 milionu let do minulosti,“ shrnuje Matilda Brindleová. „K přesnějším závěrům ale potřebujeme mnohem více dat.“

Image

Čtěte také

Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Zemský soud představoval nejvyšší soudní instituci v Čechách, která byla v polovině 13. století, kdy pravděpodobně pečetidlo vzniklo, už pevně v rukou českých stavů. Artefakt se skládá z bronzového držadla v podobě sedícího jednoocasého lva s otevřenou tlamou. Jeho vnitřek je dutý, nejspíš se jednalo o takzvanou akvamanile, konvičku z doby románské, která byla k samotnému pečetidlu připevněna později.

Ve jménu svatého Václava

Typář pečetidla je kulatý o průměru 7 centimetrů, uprostřed něj je vyobrazený patron české země, kníže Václav ve zbroji, s kopím a štítem s orlicí, jež drží v levici. Na kopí je připevněný malý praporek s osmicípou hvězdou. V pravé ruce drží světec pás, kde je latinský nápis CITAT AD JUDICIUM, doslova „pohání se k soudu“. Pod touto páskou sedí na stolici  muž, nejspíše soudní písař, který drží otevřenou knihu a soudcovskou hůlku. Nad ním se pak vine latinský nápis se jménem světce WENCESLAUS. Kniha v rukou postavy pravděpodobně představuje zemské desky půhonné, kam se pro potřeby zemského soudu zapisovaly takzvané půhony, tedy kdo koho a kvůli čemu pohání před soud, respektive žaluje či předvolává.

Po obvodu kruhového pečetidla pak lze číst: S.IUSTICIE.TOCIUS:TERRE SCI WENCEZLAI DUCIS BOEM neboli pečeť spravedlnosti země svatého Václava, knížete českého.

Pečetidlo se otiskovalo do červeného vosku, čímž vznikla pečeť, kterou se prokazovali pracovníci zemského soudu, zvaní komorníci. Jak píše český humanistický právník Viktorin Kornel ze Všehrd (1460–1520), „když (komorník) přísahu učiní, má jemu pečeť zemská na pergamenu vytištěná voskem červeným dána býti, na znamení a póvod, že jest pravý zemský komorník (…). Když koho komorník pohoní, pečeť zemskú vytištěnú na papíře neb pergameně při sobě míti má.“

Pečetí soudu se také potvrzovaly různé listiny a výpisy ze zemských desek. Nejstarší otisk svatováclavského pečetidla se dochoval na listině z roku 1289 týkající se kláštera v Chotěšově. Není bez zajímavosti, že starobylé pečetidlo se užívalo více jak pět dlouhých staletí, tedy až do reorganizace soudů za vlády Josefa II. ( 1780–1790). 

Image

Čtěte také

Archeologové objevili pečeť, která patřila vládci biblického Jeruzaléma

Výzkumníci z Čeťiangské univerzity v čínském Chang-čou představili něco, o čem se desítky let tvrdilo, že je prakticky nemožné – inzulín vstřebatelný přes kůži. Novinka by v budoucnu mohla nahradit dnešní injekční aplikaci, kterou musí podstupovat miliony diabetiků.

Lidská kůže jako (ne)překonatelná bariéra

Kůže je evolučně navržena jako bariéra. Její horní vrstva – stratum corneum, neboli rohová vrstva – je tvořena mrtvými buňkami a lipidy, tedy tuky, které mají zabránit průniku cizorodých látek. Právě proto mohou běžné topické léky pronikat kůží jen tehdy, pokud mají malé „mastné“ molekuly, schopné projít skrz lipidovou vrstvu.

Inzulín takový ale není – je to velká molekula, která je navíc silně hydrofilní (přitahující vodu). Dlouho se tedy předpokládalo, že transdermální inzulín je reálný zhruba jako teleport. Nový polymer s navázaným inzulínem to ale zřejmě dokáže.

Chytrý trik

Kůže ale nemá jen lipidovou bariéru – má také pH gradient. Zatímco povrch kůže je mírně kyselý, s rostoucí hloubkou se její pH blíží neutrálním hodnotám. Tým čínských vědců si proto položil otázku: dá se tato chemická změna využít jako dveře pro inzulín?

Výsledkem je speciální polymer OP – plným názvem poly[2-(N-oxide-N,N-dimethylamino)ethyl methacrylate]. Jeho vlastnosti se mění podle pH: na povrchu kůže má kladný náboj, takže se snadno přichytí k lipidům. V hlubších vrstvách tento náboj ztrácí a zbavuje se lipidů. Vědci k polymeru připojili inzulín a vznikl OP-I, komplex, který umožňuje inzulínu „svézt se“ skrz kožní bariéru jako černý pasažér.

Naděje pro miliony diabetiků

Na modelech lidské kůže, diabetických myších a později miniprasatech ukázal OP-I výrazně vyšší účinnost než samotný inzulín nebo inzulín v kombinaci s běžným farmaceutickým polymerem PEG. 

Testy na myších prokázaly, že krém s inzulínem navrací hladinu glukózy v krvi na normální hodnoty během jedné hodiny, což je srovnatelné s injekcemi. Hladina glukózy pak zůstála stabilní asi 12 hodin. U miniprasat vědci zaznamenali podobný efekt, jen se zhruba dvouhodinovým nástupem.

Po průniku kůží se OP-I akumuloval v tkáních, které regulují hladinu cukru – v játrech, tukové tkáni a svalech – a uvolňoval inzulín podobně jako injekce. Účinek byl dokonce rovnoměrnější a trval o něco déle, což je u diabetu velká výhoda. Vědci navíc nepozorovali žádné známky zánětu, což naznačuje, že by metoda mohla být bezpečná. To ale budou muset potvrdit budoucí klinické studie.

Pokud se metoda osvědčí i u lidí, mohli by si diabetici v budoucnu aplikovat inzulín neinvazivní cestou. Výzkumníci navíc upozorňují, že jejich metoda nemusí být omezená jen na inzulín: polymer by mohl teoreticky do těla dopravovat i jiné velké biomolekuly, například peptidy, proteiny nebo nukleové kyseliny. V případě léčby diabetu jde každopádně o jeden z nejslibnějších směrů neinvazivní léčby diabetu za poslední roky.

Image

Čtěte také

Rostlinný inzulín z hlávkového salátu snižuje riziko hypoglykémie a lze jej užívat perorálně

Kvazary, intenzivně zářící galaktická jádra z mladého vesmíru, jsou samy o sobě fascinujícími objekty, kterým vědci věnují velkou pozornost. Když ale kvazar sehraje roli gravitační čočky a zvětšuje obraz objektů, které se nacházejí z našeho pohledu za ním, jde o nesmírnou vzácnost.

V průzkumu oblohy Sloan Digital Sky Survey je zahrnuto téměř 300 tisíc kvazarů a jen 12 z nich bylo donedávna vytipováno jako kvazary vytvářející gravitační čočku. Pouhé tři z nich byly v této roli potvrzeny. Pro vědce jsou takové systémy velice cenné, protože dovolují přesně změřit hmotnost hostitelské galaxie kvazaru, o nichž toho obvykle vím jen málo.

Čočkující kvazary

Everett McArthur ze Stanfordské univerzity s početným týmem spolupracovníků nedávno tyto počty dramaticky rozšířil. Využili inovativní přístup s umělou inteligencí, která prohledávala data zařízení Dark Energy Spectroscopic Instrument (DESI). 

V datech DESI vědci prozkoumali celkem přes 812 tisíc kvazarů a odhalili mezi nimi celkem 7 slibných kandidátů na kvazary vytvářející gravitační čočku. Pro vědce je to ohromný úspěch. Bude teď možné určit hmotnost hostitelských galaxií zmíněných kvazarů, což přispěje k výzkumu stále nepříliš jasné koevoluce mezi kvazary a jejich galaxiemi. Podrobnosti vědci popisují v preprintovém serveru arXiv.

Vycvičit umělou inteligenci na hledání čočkujících kvazarů, kterou představovala konvoluční neurální síť, nebylo jednoduché. Známých případů je tak málo, že se na nich trénovat moc nedá. Vědci to vyřešili tím, že uměle vytvořili asi tři tisíce umělých gravitačních čoček, k nimiž přidali spektra asi 30 000 obyčejných kvazarů. Inteligence pak fungovala velice přesně.

Image

Čtěte také

Rekordně výkonná gravitační čočka zpožďuje záři kvazaru o více než 6 let

Dvojice zoologů působících na Wits University v jihoafrickém Johannesburgu zjistila, že k „tradičním způsobům lovu“ má zmije navíc schopnost přilákat potenciální kořist k sobě. Xavier Glaudas a Graham Alexander sledovali během tří let 86 zmijí útočných (Bitis arietans) a pořídili 4 600 hodin videozáznamu, jenž zachycuje lovecké techniky těchto hadů.

Smrtící taktika kmitajícího jazyka 

„Zmije typicky útočí na vzdálenost 5–10 cm, a proto potřebují potenciální oběť přilákat co nejblíž. Zjistili jsme, že používají svůj jazyk, který se podobá bezobratlým živočichům, aby se k nim přiblížily nic netušící žáby, pro něž jsou bezobratlí potravou,“ vysvětluje Xavier Glaudas.

„Hadi jazyk vysunují, aby nabrali pachové stopy. Na záznamech jsme ale viděli, že tihle hadi nechávají jazyk vystrčený až 30 sekund, což je výrazně déle, než je pro čichání potřeba.“

„Víme, že na pohybující se jazyk lákají své oběti některé druhy brodivých ptáků, třeba volavky, stejně jako želva kajmanka supí a někteří vodní hadi. Zmije útočná je ale prvním pozemním hadím druhem, o němž víme, že tuto taktiku rovněž využívá.“

Pro vědce bylo neméně velkým překvapením, když si uvědomili, že zmije tímto způsobem lákají jen obojživelníky. To znamená, že jsou schopny rozlišovat mezi žábami a jinou kořistí, jako například malými savci.

Image

Čtěte také

Přeborníci beznohého života: Poodhalená hadí tajemství

Rychlost světla představuje jednu ze základních fyzikálních konstant a současně také velmi přísné omezení, které v současnosti pohřbívá naše naděje na cesty k jiným hvězdám, či dokonce galaxiím. Když lidé zjistili, že Zemi obklopuje celý vesmír plný stálic, hvězdných ostrovů a také ohromného množství dalších planet, jejich představivost pracovala na plné obrátky. O jaké světy asi jde, jaké nabízejí prostředí, dalo by se na nich žít? Bylo by velmi vzrušující na vlastní oči zjistit, jakou podobu mají exoplanety a jejich mateřské hvězdy v rozmanitých soustavách. Nebo jak to vypadá v cizí galaxii. 

Problém je, že všechny zmíněné objekty leží neskutečně daleko. A pokud bychom k nim chtěli doletět klasickým způsobem, narazíme na zásadní limit daný nepřekonatelnou rychlostí světla. Jedná se o fyzikální hranici ve vesmíru, která zatím fatálně svazuje naše možnosti.

Tři sta tisíc kilometrů za sekundu

Rychlost světla ve vakuu činí 299 792 458 m/s a často se uvádí jako zaokrouhlených 300 000 km/s. Představuje univerzální konstantu c, jež se vyskytuje v mnoha fyzikálních rovnicích. Jak vyplývá z Einsteinovy speciální teorie relativity, která tvoří základ podstatné části dnešní fyziky, nic ve známém kosmu se nemůže pohybovat tak rychle jako světlo. Stejně jako v případě podobných fyzikálních extrémů souvisí s rychlostí světla pojem nekonečna. Z teorie plyne, že když se hmota blíží rychlosti světla, současně roste její hmotnost. Pokud by se dostala až k uvedené hranici, její hmotnost by dosáhla nekonečna, což není v rámci standardní fyziky možné. Proto vytváří rychlost světla za současného stavu poznání absolutní rychlostní omezení pro celý vesmír.

Rychlost světla ve vakuu je přitom natolik konstantní, že se používá pro definování základních veličin, jako je jednotka délky metr. Rovněž se podílí na definici kilogramu pro hmotnost či kelvinu pro teplotu. Coby konstanta je velmi užitečná. Současně však mnohé vědce i tvůrce sci-fi dráždí její nepřekonatelnost, spojená s faktem, že se kvůli ní reálně nemůžeme dostat ani ze Sluneční soustavy za dobu, která by významně nepřesahovala délku lidského života.

Neustále se tedy objevují představy, že bychom mohli daný limit nějakým způsobem obejít, takže bychom pak fakticky cestovali rychleji než světlo, ale přitom bychom jeho rychlost fyzikálně nepřekračovali. Ať už se však jedná o warpový pohon ze světa Star Treku, pohyb hyperprostorem Hvězdných válek, průlety červími dírami jako ve filmu Interstellar, průchody hvězdnými bránami, nebo o fascinující nepravděpodobnostní pohon ze světa Stopařova průvodce po Galaxii, přesuny nadsvětelnou rychlostí zatím zůstávají doménou science-fiction.

Rok jako vzdálenost

Vědecké obory zabývající se vesmírem mívají občas sklon používat poněkud matoucí termíny a patří mezi ně i světelný rok neboli ly, z anglického „light year“. Nejde totiž o jednotku času, jak by se mohlo na první pohled zdát: Světelný rok vyjadřuje vzdálenost, jakou ve vakuu urazí světlo za jeden rok, čili zhruba deset bilionů kilometrů. Jedná se o praktický způsob, jak popisovat nezměrné dálavy dělící hvězdy a galaxie.

Z Měsíce k nám světlo doletí přibližně za sekundu. Lze tedy říct, že našeho souputníka od nás dělí jedna světelná sekunda – z čehož vyplývá, jak ohromující vzdálenost představuje světelný rok. Světlo ze Slunce dorazí k Zemi asi za osm minut, hvězda je od nás tudíž vzdálená okolo osmi světelných minut. Jakmile se však ocitneme za hranicemi Sluneční soustavy, dostávají se do hry světelné roky. Momentálně nejbližší hvězdu, červeného trpaslíka Proximu Centauri v souhvězdí Kentaura, pozorujeme ve vzdálenosti 4,22 ly. Kdyby explodovala, dozvíme se to za 4,22 roku.

Jak si představit 1 ly? Pozemský rok má zhruba 31,5 milionu sekund. Světelný rok tedy zahrnuje asi 31,5 milionu násobků vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Pilotované kosmické lodě v programu Apollo se pohybovaly rychlostí kolem 39 400 km/h, přesto by jim trvalo přibližně 27 tisíc let, než by urazily 1 ly. Dopravní letadlo letící rychlostí 965 km/h by na to potřebovalo milion roků, a automobil jedoucí rychlostí 90 km/h dokonce 12 milionů let.

Vesmírné objekty jsou na tom poněkud lépe. Země obíhá kolem Slunce rychlostí asi 107 000 km/h, takže 1 ly absolvuje za 10 tisíc roků. I pohyb naší planety ovšem bledne ve srovnání s celou Sluneční soustavou, jež se řítí Mléčnou dráhou rychlostí okolo 720 000 km/h. Vzdálenost 1 ly tak pokoří jednou za 1 500 let a od konce nejmladší doby ledové zhruba před 10 tisíci roky urazila v Galaxii necelých 7 ly.

Odmítnutý objev

Vliv fenoménu rychlosti světla na pozorování kosmu je tak značný, že si ho lidé všimli už před 350 lety. Dánský matematik a astronom Ole Rømer se snažil vytvořit spolehlivé astronomické hodiny pro námořníky. Mezitím v roce 1676 z pozorování Jupitera a zákrytů měsíce Io odvodil, že je rychlost světla konečná. U vědecké obce však se svým objevem narazil, jelikož odporoval tehdejším představám o fungování vesmíru.

Rømerovy závěry potvrdil až v roce 1851 francouzský fyzik a astronom Hippolyte Fizeau, který také odhadl rychlost světla na 315 000 km/s. Na svou dobu velmi přesné měření provedl již roku 1862 jeho kolega Léon Foucault, jenž dospěl k údaji 298 000 km/s. Rychlostí světla a jeho fyzikální povahou se intenzivně zabýval i Albert Abraham Michelson: V roce 1879 uplatnil pro svůj záměr Foucaultovu metodu, vylepšil ji ovšem použitím extrémně kvalitních zrcadel a čoček. Dobral se tak hodnoty 299 910 km/s, která poté zůstala nejexaktnějším určením rychlosti světla další čtyři dekády, než ji tentýž americký fyzik opět zpřesnil.

Vlnění éteru

V uvedené době zápolili fyzici s povahou světla. Nebylo totiž jasné, zda jde o vlny, nebo o částice. Michelson a jeho kolega Edward Morley předpokládali, že má světlo vlnovou povahu, stejně jako zvuk – což ovšem znamenalo problém, protože zvuk potřebuje k šíření médium. Proto byli i mnozí další badatelé přesvědčeni, že světlo vlastně představuje mechanické vlnění dosud neznámého média, které tehdejší přístroje nedokázaly detekovat. Podobný přístup uplatnili vědci mnohem později v případě temné hmoty a temné energie.

Hypotetické všudypřítomné a neviditelné substanci s extrémně nízkou hustotou, jejímž prostřednictvím se mělo světlo šířit, se začalo říkat éter. Odborníci se pak usilovně pokoušeli zmíněnou podivuhodnou látku objevit a prokázat, že je světlo jejím mechanickým vlněním. Tehdejší snahy vyvrcholily slavným Michelsonovým–Morleyho experimentem, jenž se uskutečnil roku 1887 v Clevelandu. Dopadl ovšem úplně jinak, než dvojice očekávala.

Nobelova cena za neúspěch

Michelson s Morleym postavili důmyslný interferometr, vlastně velmi jednoduchou variantu přístrojů, jež dnes detekují gravitační vlny v zařízeních observatoře LIGO. V uvedeném instrumentu putovaly světelné paprsky různými cestami. Badatelé tehdy předpokládali existenci tzv. éterového větru, vznikajícího pohybem těles éterem – tedy především Země kolem Slunce a naší soustavy okolo centra Galaxie. Dvojice očekávala, že vlivem zmíněného větru dojde ke zpožďování světla, podle toho, jakým směrem se bude světelný paprsek pohybovat.

Experiment navazoval na úvodní pokusy v Postupimi z roku 1881, naprosto však selhal. Jednalo se o „tektonický zlom“, který přiměl většinu vědců hypotézu o éteru definitivně zavrhnout. Na jeho výsledky později navázal Albert Einstein, když v roce 1905 publikoval svoji speciální teorii relativity. Nevydařený experiment byl přitom nakonec tak vlivný a důležitý pro další rozvoj fyziky, že se zřejmě jako jediný podobný neúspěch stal hlavní motivací pro udělení Nobelovy ceny za fyziku: Michelson ji získal v roce 1907.

Jak ho zpomalit?

Ve vakuu se světlo obvykle pohybuje absolutní rychlostí. Pokud však prochází nějakým materiálem, projeví se absolutní index lomu dotyčné látky: Výsledná rychlost světelných paprsků pak odpovídá podílu rychlosti světla ve vakuu a tohoto indexu. V rozmanitých průhledných či průsvitných materiálech se může rychlost světla značně lišit. Například zemská atmosféra jej zpomalí asi o tři desetitisíciny jeho rychlosti ve vakuu, zatímco ve vodě se šíří rychlostí okolo 225 000 km/s a ve skle zhruba jen 200 000 km/s, takže je o třetinu pomalejší než ve vakuu. Diamantem pak prolétá rychlostí asi 124 000 km/s, tudíž oproti svému typickému pohybu zpomalí na méně než polovinu – přestože našemu vnímání připadá taková hodnota stále naprosto neskutečná.

Experimenty provedené asi před čtvrtstoletím ukázaly, že lze světlo polapit, a dokonce zastavit uvnitř ultrachladných oblaků atomů. Vědci se jej snažili zpomalit i při průletu vakuem a v roce 2015 to dokázal tým vedený Danielem Giovanninim z University of Glasgow, k jehož členům patřil také Václav Potoček z ČVUT v Praze. Badatelé zpomalili let světla vakuem s vy­užitím specificky prostorově strukturovaných fotonů a potvrdili tím, že za určitých okolností se může i přímo ve vakuu pohybovat pomaleji než svou oficiální rychlostí.

Rychlejší než světlo

O rychlosti světla se často mluví jako o maximální povolené rychlosti kosmu. Může ji něco ve vesmíru překročit? Poněkud překvapivá odpověď zní „za speciálních okolností ano“. Může ji překročit například samotný vesmír svým rozpínáním. Expanduje totiž rychlostí přes 68 km/s na každý megaparsek (MPc) neboli asi 3,26 milionu světelných let: Galaxie ležící 1 MPc daleko se od nás tudíž každou sekundu vzdaluje o 68 km, galaxie ležící 2 MPc daleko pak o 136 km atd.

V určité vzdálenosti potom rychlost kosmické expanze z daného úhlu pohledu převýší rychlost světla. Einsteinova obecná teorie relativity takovou situaci připouští. Samozřejmě to ovšem neznamená, že by se něco v uvedené vzdálenosti pohybovalo nadsvětelnou rychlostí vůči svému bezprostřednímu okolí.

Image

Čtěte také

Vědci „zmrazili světlo“ a vytvořili nový typ suprapevné látky