Trpasličí planeta Makemake je jedním z největších a nejjasnějších transneptunických těles. Obíhá Slunce ve vzdálenosti 38 až 53 AU, čili jen o něco málo dál než Pluto a stihne to za 308 let. Podle nedávných pozorování je možné, že se na Makemake nachází podpovrchový oceán, čímž by pro nás tento svět byl ještě mnohem zajímavějším.

Metan na trpasličí planetě

Silvia Protopapaová z Jihozápadního výzkumného institutu a její kolegové zacílili na Makemake Webbův dalekohled a s jeho pomocí objevili stopy metanu. Tato trpasličí planeta se tím pádem stala (po Plutu) teprve druhým transneptunickým tělesem, u něhož byla potvrzena přítomnost nejen metanu, ale vůbec nějakého plynu. Podle Protopapaové může existovat na Makemake (zřejmě velmi řídká) atmosféra, která je ve fyzikální rovnováze s povrchovým ledem, podobně jako na Plutu.

Existuje ale i možnost, že na Makemake sledujeme výsledky spíše jen přechodné aktivity, podobné sublimaci na kometách anebo výtryskům kryovulkánů. Oba dva tyto scénáře jsou na Makemake fyzikálně možné a jsou v souladu s dosavadními pozorováními. Objev metanu na Makemake uveřejnil preprintový server Astrophysical Journal Letters.

Pokud by platil scénář s trvalou atmosférou, mohla by mít podle vědců teplotu kolem mínus 233 stupňů Celsia. Tlak u povrchu trpasličí planety by přitom byl asi 10 pikobarů, asi 100miliardkrát nižší než atmosférický tlak na Zemi a „atmosféra“ Makemake by byla asi milionkrát řidší než extrémně řídká atmosféra Pluta.

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba rozplétá záhadu atmosféry Pluta

Naše periferní nervová soustava (PNS) je pro život zcela zásadní – umožňuje nám chodit, pohybovat očima a vysílá také do mozku varovné signály, když třeba šlápneme na kostku lega. Na rozdíl od centrální nervové soustavy (CNS), která je tvořená mozkem a míchou a zpracovává informace a řídí činnost organismu, periferní nervová soustava je síť nervů mimo CNS, která přenáší signály mezi mozkem, míchou a zbytkem těla, včetně svalů a orgánů. Přesto až doposud neexistovala žádná úplná mapa PNS u žádného savce, člověka nevyjímaje.

Tým vědců z několika univerzit a laboratoří v Číně, Hongkongu a na Novém Zélandu publikoval v prestižním časopise Cell první trojrozměrný atlas všech nervových vláken, která procházejí tělem myši. Výsledek je označován za vůbec první savčí konektom mimo oblast mozku a míchy, tedy kompletní mapu periferních nervů.

Mapa nervové soustavy

Vědci nejdříve geneticky upravené myši „zprůhlednili“ – odstranili jim tuk, vápník a další tkáně, které brání průchodu světla. Následně je po vrstvách o tloušťce 400 mikrometrů snímkovali speciálním mikroskopickým systémem. Každé tělo zabralo přibližně 40 hodin práce, což by klasickými metodami trvalo celé měsíce či roky.

Aby získali co nejdetailnější obraz, použili různé techniky: pro svou práci využívali geneticky upravené myši se zářícími neurony, některá vlákna zobrazili pomocí kontrastních látek a protilátek. Virová metoda trasování axonů (dlouhých výběžků nervových buněk) pro změnu umožnila zmapovat celé délky nervových výběžků, zejména bloudivého nervu (nervus vagus).

Právě u bloudivého nervu vědci zjistili překvapivou věc – jednotlivá nervová vlákna vždy směřovala jen k jednomu konkrétnímu orgánu v trávicí soustavě, místo aby se větvila do více míst, jak se dříve předpokládalo.

Podle spoluautora studie Guo-Qianga Biho z Čínské univerzity vědy a techniky přináší tato mapa zcela nový rámec pro pochopení toho, jak periferní nervová soustava ovlivňuje fungování těla. V budoucnu by metoda mohla pomoci například při plánování vysoce precizních chirurgických zákroků a přispět k terapiím nervových onemocnění, včetně například chronické bolesti.

Image

Čtěte také

Bludný nerv: Kam všude zasahuje tajemný nervus vagus?

Francouzskému království nemohly ženy, na rozdíl od Anglie či Ruska, nikdy vládnout přímo, přesto jeho dějiny výrazně ovlivnily. Jednu z nejvýraznějších stop zanechala Marie Medicejská, toskánská princezna a vnučka císaře a českého a uherského krále Ferdinanda I. ( 1526–1564). Přestože ji osud od dětství podroboval mnoha těžkým zkouškám – záhy osiřela, přežila silné krvácení z nosu, jemuž její sestra podlehla, několikrát do jejího pokoje uhodil blesk a jednou ji v řece strhl silný proud –, Marie vše překonala.

V roce 1600 se v pětadvaceti letech provdala za Jindřicha IV., o jednadvacet let staršího prvního Bourbona na francouzském trůně. Záhy pochopila, že „manželství nemá se štěstím nic společného“, neboť nepříliš kultivovaný hulvát a křupan Jindřich sice proslul ukončením náboženských válek, ale rovněž strašným zápachem z úst a nenapravitelným sukničkářstvím. 

Marie nicméně splnila svou roli a v rychlém sledu porodila šest dětí. Jako pobožnůstkářská katolička těžce snášela manželovy nevěry, proto se pozvolna stupňovala její svárlivost a mrzutost. Vůči svým potomkům, kteří v ní žádnou něhu nevyvolávali, se chovala chladně. V roce 1610 její trápení ukončil atentátník, který Jindřicha IV. probodl. Z odstrkované a bezvýznamné královy manželky se Marie stala regentkou za prvorozeného nedospělého syna Ludvíka XIII.

Panovačný italský trojlístek

Marie velmi toužila po moci, ale podle historika Georgese Bordonoveho neměla vlastnosti dobré vladařky: „(…) byla mrzutá, výstřední, chladná a tvrdá, pověrčivá jako pravá Italka, neschopná vidět věci vcelku a ještě neschopnější dělat něco pravidelně, měnila názory podle nálady (…) ale ve svých rozhodnutích byla zatvrzelá až k hlouposti.“ Kromě toho se vlády chopila ve složité době, kdy Francií zmítalo napětí mezi katolíky a protestanty zvanými hugenoti, hrozila povstání nejvyšší aristokracie proti ústřední vládě a nepřátelé na hranicích zbrojili o sto šest. Ignorovala předchozí manželovu politiku, takže se vysokou šlechtu snažila pacifikovat tím, že ji zahrnula zlatem, a s nejnebezpečnějším nepřítelem Španělskem sjednala spojenectví. Dokonce domluvila sňatky svého syna a dcery se španělskými příbuznými.

Francouzi těžce nesli, že nejvyšší moc přešla na neoblíbenou „tlustou Florenťanku“, ovládanou její neurozenou soukojenkou a nejbližší přítelkyní Leonorou Doriovou Galigaiovou. Ta královně doslova diktovala svou vůli, a to dle vlastních slov „vlivem, který uplatňuje silná duše na hňupa“. Ji samotnou nicméně ovládala vášeň ke krasavci a prostopášníkovi Concino Concinimu. Tento proradný, ctižádostivý a ješitný hejsek s bystrým duchem z méně významné toskánské šlechty se pro kariéru „obětoval“, když pojal ošklivou, lstivou a hysterickou královninu důvěrnici trpící epilepsií za choť. Díky ní to nicméně dotáhl na markýze, maršála, několikanásobného guvernéra a člena královské rady. 

Manželé se dychtivě chopili příležitosti, aby se obohatili, a doslova hrabali peníze ze všech stran. Jejich řádění neustalo ani po formálním ukončení regentství, když byl Ludvík XIII. v roce 1614 prohlášen plnoletým. Otěže moci nadále svírala panovačná královna-matka, již manželé Conciniovi ovládali. Všichni tři se chovali k mladičkému monarchovi s despektem. Matka o něm prohlašovala, že má „příliš slabého ducha, nedostatečný úsudek, jeho zdraví není dost pevné, aby na sebe mohl vzít vládní starosti“. Když se dostavil do královské rady, klíčového vládního grémia, nařídila mu přede všemi členy, aby se šel raději proběhnout.

Nelze se proto divit, že se Ludvík XIII. svěřil svému oblíbenci vévodovi de Luynesovi, že by se rád „toho Itala“ zbavil. V létě 1617 mu dvořané vyhověli, nepopulárního a nenáviděného Conciniho zastřelili a jeho ženu nechali popravit za čarodějnictví. Patnáctiletý král dospěl a ukončil matčinu sedmiletou ubohou vládu vykázáním od pařížského dvora na zámek Blois.

Horlivý biskup

Jeden z francouzských šlechticů, kteří za svůj vzestup vděčili regentce Marii, byl Armand-Jean du Plessis de Richelieu. Z dnešního pohledu působí symbolicky, že se jeho křtu v roce 1585 zúčastnila Kateřina Medicejská, ona pověstná matka posledních tří králů z rodu Valois a osnovatelka Bartolomějské noci. Obě toskánské princezny, které se provdaly za francouzské panovníky, tak osudově zasáhly do života jednoho z nejznámějších Francouzů všech dob. 

Richelieuovi se dostalo kvalitního vzdělání, kromě řečtiny a latiny se učil i španělsky a italsky. V jednadvaceti letech se musel vzdát snů o kariéře v armádě a převzít biskupství v Luçonu. V roce 1615 se blýskl na zasedání generálních stavů jako zdatný řečník, přičemž neopomněl pochválit regentku za údajně úžasnou vládu a navrhl udělit jí titul „matka království“. Očividně nadaný, elegantní, štíhlý a bledý prelát s protáhlou tváří, zahnutým velkým nosem, bradkou a knírem Marii Medicejskou zaujal, takže ho povolala ke svému dvoru a stala se jeho strážným andělem. Biskup se chopil této příležitosti a horlivě panovnici sloužil, stejně tak i manželům Conciniovým. Roku 1616 byl sice jmenován členem královské rady, jenže po necelém roce byl z Olympu svržen spolu s Marií Medicejskou, kterou musel doprovázet do vyhnanství. 

Ludvík XIII. si nemohl dovolit zůstat s bývalou regentkou dlouhodobě ve sporu, neboť byla nadále vlivnou politickou figurou a mohla se postavit do čela opozice. Navíc po celý život trpěl kvůli její neopětované lásce, ctil ji a upřímně si s ní přál harmonické soužití. Richelieu vyjednal jejich smír. Král v zájmu zachování klidu v rodině a pro demonstrování skutečného a trvalého smíření plnil mnohá matčina přání. 

Například v roce 1622 vymohl pro jejího vrchního intendanta, kancléře a prvního rádce Richelieua jmenování kardinálem. Ludvík XIII. oceňoval, že kardinál radí jeho matce k poddajnosti. Proto do vlády nejdříve povolal Marii a v dubnu 1624 i jejího hlavního rádce. Během necelých čtyř měsíců prokázal Richelieu tak velké nadání, pracovitost i loajalitu, že povýšil na prvního ministra. Jeden z vévodů uznale prohlásil, že na nejvyšším místě státní správy králi konečně slouží „svědomitý, čestný, poctivý, duchaplný a soudný“ muž.

První ministr Francie

Richelieu si vytyčil tři hlavní cíle: odstranit ze státní správy odbojné prince a vysokou šlechtu, podřídit je stejně jako příliš nezávislé hugenoty královské moci a porazit Habsburky, kteří se vměšovali do francouzské politiky a jejichž území svírala Francii v tíživém objetí. Kardinál byl rozený státník i mistr mocenských pletich a tajných aktivit, vybudoval skvěle fungující vlastní klientelu u dvora a ve státní správě i špionážní síť. Kromě toho ovlivňoval veřejné mínění prostřednictvím novin, letáků a dalších aktivit. Taktéž hodlal ovládnout moře a proměnit Francii v rovnocenného soupeře Nizozemí a Anglie, tehdejších titánů zámořského obchodu. 

Ludvík XIII. zjistil, že jeho o 16 let starší hlavní spolupracovník je vynikající administrátor a stratég, který se plně věnuje své funkci a vždy mu projevuje nejhlubší úctu. Prelát prohlásil, že „s králi je třeba hovořit hedvábnými slovy“, a neustále mluvil o „králově zájmu“. Současně byl navýsost diskrétní a nikdy nezpochybnil zdání, že panovník má vše pod kontrolou.

Ludvík nebyl rozeným vůdcem ani energickým či schopným státníkem. Kvůli své ostýchavosti a koktání mluvil na veřejnosti co nejméně. Byl ale noblesní, udatný, vynikající jezdec a sokolník, rád vařil a pracoval rukama. Jeho okolí oceňovalo i panovníkovu jemnost, laskavost a zdvořilost, ale mátla je jeho vážnost, přísnost, melancholie a současně občasná impulzivnost a přetvářka. Možnost reálně řídit státní záležitosti limitovalo též jeho chatrné zdraví: „Měl horečnaté oči, těžkou hlavu, bledou pleť a neustálou žízeň.“ O tom, že mu tehdejší lékaři mohli těžko pomoci, dokládá skutečnost, že za jeden rok protrpěl 47 puštění žilou, 212 projímadel a 215 klystýrů.

Kardinál pokračoval v politice Jindřicha IV. Podařilo se mu omezit moc nejvyšší šlechty, zřídit tajnou policii a podporovat koloniální politiku na Floridě a v Kanadě. V rámci třicetileté války uzavřel spojenectví s protestantskými mocnostmi Anglií, Nizozemím, Švédskem a všemožně podporoval boj německých knížat proti Habsburkům. Uvědomoval si, že „pokud bude (protestantská) strana rozdrcena, dopadne hlavní nápor síly rakouského domu na Francii“. Razantně vystoupil proti hugenotům, kteří ze svých pevností a měst vybudovali „stát ve státě“, dokonce osobně dohlížel na obléhání a dobytí vzpurné La Rochelle. Neustále bojoval proti skryté i otevřené opozici, čelil intrikám i vražedným spiknutím. Zůstával ostražitý, neboť hrozby číhaly na všech stranách, včetně nejbližšího králova okolí.

Trnem v oku mocných

V letech 1624–1630 tak vládl Francii triumvirát tvořený Ludvíkem XIII., jeho matkou a kardinálem, avšak vztahy mezi Marií a Richelieuem se postupně zhoršovaly. Ovdovělá královna nelibě nesla, že ji její „výtvor“ začal politicky zastiňovat, neradil se s ní a snažil se stát pro panovníka nepostradatelným. Kardinál oslaboval její vliv na syna a sledoval politické cíle, které se diametrálně lišily od jejích. Jako bigotní katolička a příbuzná Habsburků odmítala zahraničněpolitickou konfrontaci se Španělskem i podunajskou monarchií ve válce o mantovské dědictví a měla blízko k takzvané straně zbožných vedené kardinálem Bérullem a strážcem pečeti Michelem de Marillakem. 

Kardinálovi zavilí protivníci nelenili a stupňovali kritiku i žlučovité narážky, čímž lehkověrnou, stárnoucí a stále „málo prozíravou a nepříliš rozvážnou“ královnu-matku utvrzovali v její žárlivosti na muže, kterého „vytáhla z díry“, protežovala ho a on si dovolil „vzlétnout na vlastních křídlech“. Nakonec došla k závěru, že kardinál má všechnu moc a ona je „úplně zbytečná“, a že to tak nenechá.

Napětí v královské rodině a nejvyšších vládních místech kulminovalo v roce 1630. V létě se Ludvík XIII. vydal za svou armádou do Itálie, ale cestou v Lyonu vážně onemocněl. Obě královny využily příležitosti a vymámily z něj slib, že propustí Richelieua. Marillac dokonce prohlašoval, že by kardinála měli popravit, jeden z dvořanů radil „roztříštit mu hlavu ranou z pistole“. Jenže král se uzdravil. Po návratu do metropole Marie počítala s tím, že syn dodrží slovo, a zahrnula prvního ministra výčitkami.

V neděli 10. listopadu zašla ještě dále a oznámila kardinálovi, že mu odebírá všechny tituly a funkce vázané k jejímu dvoru. Ludvík XIII. se jí to pokusil vymluvit, ale Marie před ním strašlivým způsobem ponížila svou dvorní dámu, kardinálovu neteř, zahrnula ji sprostými nadávkami a vyzvala syna, aby zlotřilce propustil. Monarcha ale odmítl, odešel a pravděpodobně o všem informoval Richelieua. Ten se na druhý den odebral do Lucemburského paláce, aby se pokusil Marii udobřit. Jenže všechny dveře byly na královnin příkaz zamčeny, proto mu nezbylo nic jiného než použít soukromou chodbu vedoucí z kaple přímo do její ložnice. Do pokoje vstoupil bez ohlášení právě v okamžiku, kdy panovník hovořil soukromě se svou matkou. Kardinálův příchod zapůsobil jako bomba. Takové porušení etikety si nikdy nikdo nedovolil.

Výstup nedůstojný královny

První ministr se ihned začal omlouvat a prohlašoval, že se domníval, že hovoří o něm a že chtěl pokorně požádat o dovolení ospravedlnit své činy. Marie přešla k přímé konfrontaci a nenávistně na něj vychrlila záplavu obvinění a urážek. Mimo jiné mu vytkla, že zneužívá panovníka pro své záměry, chce ho vehnat do neštěstí a uloupit mu korunu, že je bez kousku cti v těle a udržuje milenecký poměr se svou neteří. Křičela: „Vyženu vás! Běžte! Zakazuji vám se přede mnou ještě někdy ukázat!“ 

Kardinál nevěřícně vyslechl prudkou a absurdní obžalobu, načež mu selhaly nervy, padl na kolena a rozplakal se. Když královně došel dech, Richelieu požádal o prominutí a ubezpečil ji o své vděčnosti. Ona se k němu otočila zády a svému synovi, který se odmítl prvního ministra vzdát, vmetla do tváře: „Dáváte přednost sluhovi před matkou? Nebudu se moci zúčastňovat schůzí vaší rady ani chodit na místa, kde by byl pán de Richelieu! Nutně nás tedy musíte oddělit jednoho od druhého!“ Král ukončil navýsost trapnou scénu, nařídil kardinálovi, aby odešel, a pak odjel do Versailles. 

V Paříži převládlo přesvědčení, že královna-matka zvítězila, převezme otěže vlády a prvním ministrem se stane Marillac. Kardinál se již připravoval na vyhnanství, když k němu dorazil králův posel, že je očekáván ve Versailles. Panovník ho po příjezdu ihned přijal se slovy: „Pane kardinále, mám ve vás vynikajícího služebníka, schopného a věrného, takže považuji za svou povinnost vás ochraňovat.“ A bylo rozhodnuto. Kardinál zůstal a stoupenci Marie Medicejské prohráli. Událost byla později nazvána „dnem zklamaných“, což mělo odkazovat na neúspěšné protivníky kardinála Richelieua.

Sfinga v rudém hávu

Pokus zbavit se prvního ministra uprostřed třicetileté války a ukončit protihabsburskou politiku mohl být chápán jako velezrada. Pokud by královna-matka dosáhla Richelieuova odvolání, nepochybně by se dějiny Francie a jejích sousedů vyvíjely jinak. Král tentokrát odhodil zábrany, odmítl se s matkou setkat a nechal její důvěrníky včetně Marillaka a jeho bratra velícího armádě na italském bojišti zatknout a některé i popravit. Kardinálova pozice se upevnila, přestal být „sluhou dvou pánů“ a byl povýšen na vévodu. O jeho úspěchu svědčí i fakt, že zanechal majetek v hodnotě 20 milionů livrů (roční příjem královniny pradleny činil 24 livrů). Až do své smrti svíral jako „sfinga v rudém hávu“ kormidlo vlády, ale každý den si jistě vzpomněl na osudy Conciniho, Marillaka a své dobrotitelky.

Marie Medicejská prohrála, nebyla ovšem volána k odpovědnosti, pouze se oficiálně vyhlásilo, že podlehla radám špatných rádců. Nadále se vzpěčovala podřídit se synově autoritě, intrikovala, a nakonec odešla do exilu. Zemřela na gangrénu v Kolíně nad Rýnem, opuštěná a bez peněz, v roce 1642 – pět měsíců před Richelieuem a necelý rok před svým synem Ludvíkem XIII. Po jejich odchodu vstoupila na scénu Anna Rakouská jako regentka za vymodleného syna Ludvíka XIV., narozeného v roce 1638. Po jejím boku zazářil na postu prvního ministra jeden z Richelieuových nejbližších spolupracovníků Mazarin, další Ital a další kardinál. Díky politice obou kardinálů byla Francie přichystána stát se nejmocnější evropskou monarchií.

Image

Čtěte také

Mušketýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Představte si, že se díváte do očí lidí, kteří žili před 2 500 lety. Díky moderní vědě je to dnes do jisté míry možné: vědci dokázali digitálně zrekonstruovat podoby dvou mužů z tajemné civilizace z oblasti dnešního státu Tamilnádu na jihu Indie.

Kdo byli lidé z Keeladi?

Oba muži pocházeli z lokality zvané Kondagai, která sloužila jako pohřebiště blízkého starověkého města Keeladi. To bylo kolem roku 580 př. n. l. vyspělým urbanistickým centrem: lidé zde žili v cihlových domech se střechami z tašek, psali ranou podobou tamilského písma, obchodovali se vzdálenými regiony a zvládali i technicky náročné vodohospodářské systémy. O existenci Keeladi se vědci dozvěděli teprve v roce 2013 a zatím byla odkryta jen malá část města i jeho pohřebiště.

Pohřební urny a zapomenutí obyvatelé

V roce 2021 zde archeologové našli desítky pohřebních uren. Uvnitř dvou z nich spočívaly lebky mužů, kteří zemřeli ve věku 50–60 let. Spolu s nimi byly uloženy i typické pohřební dary – keramika, šperky či jídlo. Příčinu smrti se zatím zjistit nepodařilo.

Lebky byly naskenovány pomocí CT a na základě 3D modelů vznikly digitální rekonstrukce v britské laboratoři Face Lab. Tým vedený profesorkou Caroline Wilkinsonové vytvořil realistické podoby, doplněné o svaly, tuk a kůži. Barva očí, vlasů i pokožky odpovídá průměrným charakteristikám dnešních obyvatel jižní Indie. Vědci ale zdůrazňují, že jde o „první návrh“ – další zpřesnění by měla přinést analýza DNA.

Z kosterních pozůstatků se podařilo získat starověkou DNA, která nyní prochází podrobným výzkumem. První výsledky ukazují, že muži z Keeladi byli geneticky blízcí dnešním populacím jižní Asie. Je proto možné, že někteří současní obyvatelé Tamilnádu jsou jejich vzdálenými příbuznými. Pro jasnější odpovědi ale zatím chybí podrobnější databáze DNA specifická pro jižní Indii.

Image

Čtěte také

Vědci rekonstruovali podobu slavného neandertálského „Starce“ z francouzské jeskyně

Černé díry patří k nejzáhadnějším a nejextrémnějším objektům ve vesmíru. Některé z nich mají hmotnost milionkrát nebo dokonce miliardkrát větší než naše Slunce. Existuje ale vůbec nějaký horní limit velikosti černé díry?

Objev kosmického monstra

V 60. letech 20. století astronomové objevili objekt s označením 3C 273 v souhvězdí Panny, který vydával silné rádiové vlny, jinak byl ale „neviditelný“. V místě, kde se nacházel zdroj těchto vln, později vědci objevili slabě zářící objekt, který zpočátku vypadal jako hvězda. Další pozorování ale ukázalo, že se nejedná o hvězdu, nýbrž o kvazar – extrémně jasné jádro vzdálené galaxie napájené supermasivní černou dírou. V tomto případě šlo o černou díru s hmotností kolem 900 milionů Sluncí – monstrum na hranici tehdejší představivosti.

Dnes víme, že většina velkých galaxií má ve svém středu podobnou supermasivní černou díru. Díky Hubbleově a dalším teleskopům víme, že takových gigantů mohou být biliony jen v pozorovatelném vesmíru.

Kosmičtí otesánkové

I když černá díra může pohltit vše, co se k ní přiblíží, většina hmoty se k ní nikdy nepřiblíží na dostatečně krátkou vzdálenost. Navíc i samotné „krmení“ má svá fyzikální omezení.

Materiál, který se k černé díře přiblíží, do ní nezačne padat přímo. Místo toho se roztočí v divoké spirále a vytvoří tzv. akreční disk, ve kterém se zahřívá na miliony stupňů. Právě tento rozžhavený disk jasně září, což umožňuje černé díry detekovat.

Během ohřívání vyzařuje akreční disk silné záření a magnetická pole, které může další materiál odfouknout. Vzniká tím tzv. Eddingtonův limit – přirozená hranice toho, kolik materiálu může černá díra v daný okamžik pozřít, než začne být okolní materiál odpuzován. K tomu je třeba připočíst i omezený čas – vesmír je starý „jen“ 13,8 miliardy let. Černé díry vznikly po Velkém třesku a měly tak jen omezený čas na svůj růst.

Kalorie pro nenasytné jedlíky

Rychlost, jakou černá díra roste, závisí i na tom, zda se okolní hmota otáčí ve stejném směru jako samotná černá díra. Pokud ano, materiál může být „stráven“ rychleji. Pokud se otáčí opačně, pohlcování je pomalejší – a snižuje se tím i maximální možná hmotnost černé díry.

Černé díry ale nerostou jen „pojídáním“ okolní hmoty. Při srážkách galaxií může docházet ke slučování černých děr. Tento „kosmický kanibalismus“ může výrazně urychlit růst černých děr. Jedná se ale o relativně vzácný jev – opravdu obří černé díry jsou samy o sobě vzácné, a jejich slučování je tím pádem ještě vzácnější.

Kam až sahá hranice představivosti?

Některé černé díry mají hmotnost i několika miliard Sluncí. Jak velké ale vlastně mohou být? Změřit hmotnost černých děr není jednoduché – často se to dělá nepřímo a s velkou porcí nejistoty. Přesto se zdá, že v reálném vesmíru černé díry dosahují maximálně desítek miliard hmotností Slunce.

Podle studie publikované v roce 2015, by mohla černá díra v ideálním případě dosáhnout hmotnosti až 270 miliard hmotností Slunce. V praxi ale spíše platí realističtější strop kolem 50 miliard.

Jednou z největších známých černých děr je TON 618, která se z našeho pohledu nachází ve vzdálenosti 18,2 miliardy světelných let na hranici souhvězdí Honicích psů a souhvězdí Vlasů Bereniky. Jde o jednu z mála známých černých děr, jejíž hmotnost pravděpodobně přesahuje 50 miliard Sluncí (některé odhady uvádějí 66 miliard Sluncí).

Přes veškeré výpočty a odhady je pochopitelně možné, že někde v hlubinách vesmíru existuje ještě větší černá díra. Pokud by se taková našla, vědci by museli přehodnotit dosavadní teorie – což je ale přesně to, co mají nejraději. Každý nový extrémní objev totiž posouvá hranice našeho poznání dál. A na rozdíl od černých děr, naše poznání žádný horní limit nemá.

Image

Čtěte také

Kolik se ve vesmíru skrývá černých děr? NASA přináší odpověď

Problémy měl už Karel IV. Zpočátku „uměl“ jen dcery. Situaci nakonec zachránila Anna Svídnická, ale především poslední choť Alžběta Pomořanská. Tato zdravím kypící žena byla pro budoucnost dynastie doslova požehnáním! Karlovi porodila šest dětí, z toho čtyři syny, byť dva zemřeli v batolecím věku. Poslední syn přišel na svět rok před Karlovou smrtí. Jenže další generace si o takové úrodě mohla nechat jen zdát! 

Nevyjasněné rodiště 

Poslední legitimní příslušnicí císařské větve rodu Lucemburků se stala Eliška Zhořelecká. Přesné datum narození této polozapomenuté princezny historikové neznají. Ví se ale, že přišla na svět za sychravého říjnového či listopadového dne roku 1390 ve středočeském městečku Hořovice. Proč zrovna tam? Byla to náhoda?

Její matka, dcera švédského krále Albrechta I. Meklenburského, tudy údajně projížděla na cestě za svým manželem Janem Zhořeleckým, nejmladším synem Karla IV. A děťátku vskutku královského původu se nejspíš nechtělo čekat do cíle cesty. To je asi ta pravděpodobnější verze.

Podle druhé varianty se sem osmnáctiletá manželka dvacetiletého Jana Zhořeleckého uchýlila záměrně, aby unikla pozornosti. Byla vdaná více než dva roky a konečně čekala potomka. Janovi starší bratři Václav IV., ani Zikmund totiž zatím žádné děti neměli. Napjatě se tedy čekalo na pokračovatele rodu, protože v plození dětí nebyli úspěšní ani moravští Lucemburkové – markrabata Jošt a Prokop, synové Karlova bratra Jana Jindřicha. Narození dcery bylo určitým zklamáním, přece jen všichni doufali, že se narodí syn. 

Opečovávaný sirotek a žádaná nevěsta

Eliška si rodičů moc neužila. Jan Zhořelecký zemřel za nevyjasněných okolností v necelých šestadvaceti letech v roce 1396. A když kolem roku 1400 zemřela i Eliščina matka, osiřelého desetiletého děvčátka se ujal strýc Václav IV., který se stal jejím poručníkem. Bylo mu už skoro čtyřicet let, a protože neměl ani se svojí druhou ženou Žofií Bavorskou žádné děti, k Elišce se chovali jako k vlastní a náležitě ji rozmazlovali.

Nejspíš se už právě tehdy formovaly její ne zrovna kladné charakterové vlastnosti: sebestřednost a marnotratnost. Podobně jak tomu bylo u jiných panovnických dcer, také Eliška se stala velmi brzy předmětem sňatkových spekulací a žádanou nevěstou. 

Čtvrtý pokus

Hledání co nejvhodnějšího ženicha nebylo zrovna nejjednodušší. Nejprve Elišku zasnoubili v šesti letech s třináctiletým synem míšeňského markraběte. Už za rok se ale konaly zásnuby nové, tentokrát s Karlem, sedmiletým synem vévody orleánského. Že se za tím skrývaly politické důvody a ze strany „ženichů“ především zájem o Lucembursko, netřeba zdůrazňovat.

Ani jednání s dalším nápadníkem, synem nového římského krále Ruprechta Falckého, kterého se snažil prosadit moravský strýček Prokop, neskončilo úspěšně. Povedlo se to až napočtvrté – uspěl vévoda Antonín Brabantský, příslušník pobočné linie francouzského královského rodu. Protože byli snoubenci příbuzní do třetího kolena, bylo nutné vyžádat si papežský dispens. Rodiny neponechaly nic náhodě a dispens získali pro jistotu od obou tehdejších papežů.

Dědičkou Lucemburska

Před svatbou v roce 1409 prohlásil Elišku její strýc Václav IV. za dědičku nástupnických práv v Lucemburském vévodství. Jedinou podmínkou bylo, že ho odkoupí od markraběte Jošta za cenu 64 tisíc zlatých. Eliška se tak stala lucemburskou vévodkyní.

Její manželství bylo relativně šťastné, leč krátké. Antonín Brabantský chránil Elišku před lucemburskou šlechtou a v manželství se narodily dvě děti, syn Vilém a dcera neznámého jména. Obě ale zemřely brzy po narození.

V jedné z kapitol stoleté války, v bitvě u Azincourtu roku 1415 ale Antonín umírá. Ani potom neměla Eliška zůstat „na ocet“. Když podruhé ovdověl polský král Vladislav II. Jagello, uvažovalo se o tom, že by se jeho další manželkou mohla stát právě Eliška Zhořelecká. K této svatbě ale nedošlo. 

Život na vysoké noze

Eliščiným druhým manželem se stal roku 1418 Johann Bavorský, který se kvůli sňatku dokonce vzdal úřadu lutyšského biskupa. Žili spolu v luxusu na zámku Binnenhof v Haagu (dnes sídlo holandské vlády). Jejich štěstí ale netrvalo dlouho, neboť Johann byl roku 1425 zavražděn. Po manželově smrti se Eliška ocitla v těžkých dluzích. V Lucembursku, kam se pak vrátila, byla krajně neoblíbená, protože se o správu země nestarala. Měla nelichotivou pověst pyšné, sebestředné a marnotratné ženy prostopášných mravů. Neustále prchala před svými věřiteli, a dokonce musela zastavit rodové statky, aby získala peníze. Slibovala nástupnictví v Lucembursku tomu, kdo dá víc…

Eliščiny neoblíbenosti využil burgundský vévoda Filip III. Dobrý, který si dělal na její panství už delší dobu zálusk. V jeho prospěch se Eliška nakonec musela vévodství v roce 1443 z finančních důvodů vzdát, a tak se stalo Lucembursko součástí bohatého Burgundska. Eliška odešla do Trevíru, kde zemřela v roce 1451. Do konce života však používala titul lucemburské vévodkyně…

Image

Čtěte také

Česká princezna na pařížském dvoře: Bonu Lucemburskou si ve Francii zamilovali

Vzhledem k vývoji války si Britové v létě 1940 uvědomovali, že očekávanému německému náporu musejí čelit sami, ač s mocným impériem za zády. Na mnohé tato situace doléhala tíživě, ale v některých kruzích zavládl pocit úlevy. Vyjádřil ho i sám král Jiří VI., když koncem června matce řekl: „Připadám si šťastnější teď, když nemáme žádné spojence, na něž je třeba být zdvořilý a hýčkat je.“

Zastaralá výzbroj

Vojáci ovšem názor panovníka nesdíleli. Royal Navy sice mělo nad Kriegsmarine drtivou převahu a letectvo přes ztráty utrpěné nad Francií rostlo, ale pozemní armáda se po evakuaci od Dunkerku ocitla v kritickém stavu. Na začátku července 1940 disponovala pouhými 200 tanky a 900 děly, navíc většinou zastaralými. Docházelo k absurdním situacím, kdy se do výzbroje zařazovaly kanony z muzeí nebo kdy obrněné oddíly namísto chybějících strojů cvičily s pekařskými vozíky.

Továrny sice chrlily novou techniku, nicméně doplnit její stavy nemohly stihnout. Jediná šance na rychlé zlepšení spočívala v nákupu ze zahraničí. V této situaci zasáhl ministerský předseda Winston Churchill a obrátil se přímo na amerického prezidenta. Dopis vyzníval tak naléhavě, že Franklin Roosevelt reagoval okamžitě.

Zbraně z Ameriky

Podle mezinárodního práva však vláda USA – státu, jenž se nenacházel ve válečném stavu – nesměla prodat válečný materiál bojující Británii. Přesto se cesta našla. Spojené státy provedly kontrolu zásob zbraní a munice, které nebyly vyhrazeny pro bezprostřední použití vlastními ozbrojenými silami. Tento materiál pak Washington za 37 milionů dolarů prodal americké Společnosti pro export oceli, která jej obratem za stejnou cenu poskytla Londýnu.

Šlo o půl milionu pušek Springfield M 1903 ráže 7,62 mm (většina se nacházela v původních pouzdrech z roku 1918 a olej v nich byl tak ztuhlý, že se před použitím musely rozehřát) a devět stovek 75mm děl s tisícovkou nábojů na kus. Opakovačky obdržela domobrana, díky čemuž se přes 300 000 standardních britských pušek Lee Enfield ráže 7,7 mm mohlo uvolnit pro armádu. Kanony putovaly do narychlo budovaných dělostřeleckých postů v pobřežních oblastech. 

Rodí se domobrana 

Vedle výzbroje se pozemním silám nedostávalo ani mužstva. Němci při plánování invaze do Anglie počítali v první vlně s nasazením 11 divizí, které mělo následovat dalších 14. Proti nim mohla Británie nasadit pouhých šest divizí, z nichž se část vzpamatovávala z bojů z Francie a část tvořili nováčci. Jednu z možností, jak co nejrychleji navýšit stavy mužů ve zbrani, představovalo zapojení civilistů. Při motivování občanů vláda označila za největší hrozbu německé výsadkáře, kteří při napadení Beneluxu seskočili za hlavní obrannou linií.

Londýn se obával, že se tento scénář bude opakovat, a tisk přinášel četná varování před padákovými myslivci. Záhy se metody likvidace parašutistů staly tématem číslo jedna v kancelářích, hospodách i továrnách. Veteráni búrské i Velké války nabízeli vládě své služby, poslancům chodily tisíce dopisů od dobrovolníků. V této atmosféře se ministři a generálové rozhodli založit oficiální domobranu nazvanou Local Defence Volunteers (LDV). Vstoupit do ní mohl každý Brit mezi 17 a 65 lety věku, který už někdy držel v ruce zbraň a neměl tělesné postižení. Délku služby armáda stanovila na deset hodin týdně.

Zatímco stravu si každý měl nosit sám, generalita se postarala o základní výzbroj a výstroj: dvacet puškových nábojů, čaj, slamník, celtu a trojici přikrývek. Po ujasnění formalit oznámil ministr války Anthony Eden 14. května 1940 založení domobrany v rozhlase a vyzval dobrovolníky k registraci na nejbližší policejní stanici. Následovala typicky britská reakce, kdy se první zájemci vydávali na cestu ještě během proslovu a další ráno policisty zavalily davy nadšených mužů. Během jediného týdne se přihlásilo 250 000 osob a další statisíce následovaly, k 31. červenci pak Britové organizaci přejmenovali na Home Guard.

Enormní zájem Britů o obranu vlasti dokládá fakt, že jen v Londýně vzniklo šedesát praporů domobrany. Oddíly často utvářely skupinky lidí, kteří se dobře znali – dělníci z jedné továrny, taxikáři či popeláři. Svůj prapor měla též BBC nebo obě sněmovny parlamentu. Na Temži dokonce hlídkoval říční prapor sestavený majiteli motorových člunů.

Výcviku domobrany se ujala armáda. Rozčlenila ji na pluky, prapory, roty a čety, přičemž velikost jednotek se region od regionu lišila – kupříkladu stav rot kolísal mezi 300–400 muži. Veliteli se stávali bývalí důstojníci s válečnými zkušenostmi, pod jejichž vedením se příslušníci domobrany pustili do práce se vší houževnatostí. A to i přesto, že služba nebyla placená a výcvik probíhal po pracovní době. Hlavní překážkou se zpočátku stal nedostatek výzbroje. Pušky měla k dispozici pouze třetina mužů, a proto se cvičilo s loveckými zbraněmi, vidlemi, golfovými holemi či podomácku vyrobenými píkami. Situaci zlepšila až zmíněná dodávka amerických zbraní.

Vedle základního výcviku se gardisté učili i další dovednosti. Nechyběl trénink frází v němčině („Stůj!“ nebo „Odlož zbraň!“) ani cvičné střelby na nízko letící letadla, kdy výsadkové stroje Luftwaffe simulovaly letouny RAF. Mezi hlavní povinnosti Home Guard patřilo budování pozorovatelen, střežení důležitých budov, křižovatek, železnic a továren či patrolování v pobřežních oblastech. Koncem července 1940 v domobraně už sloužilo okolo 1,5 milionu mužů, kteří si hrdě říkali „odstřelovači parašutistů“. 

Oslavovaní i opovrhovaní 

Ačkoliv domobrana nakonec do boje nezasáhla, její přínos válečnému úsilí je nezpochybnitelný. V měsících, kdy Británie očekávala invazi každou hodinou, odlehčila armádě od strážních povinností a nejmladší hochy pomáhala připravit na regulérní vojenskou službu. Významu Home Guard si byli vědomi i vrcholní představitelé státu a Churchill s Jiřím VI. při inspekcích vyjadřovali gardistům podporu i vděk. Příslušníci domobrany se ovšem dopustili také řady přehmatů a z přehnané touhy po uplatnění se nerozpakovali kontrolovat kohokoliv a kdykoliv.

Z legitimovaných osob se obvykle vyklubali ornitologové pozorující ptactvo, malíři-krajináři, milovníci letadel potloukající se kolem letišť nebo zamilované páry. Dobrovolníci neváhali zastavovat ani policejní hlídky a vyžadovali, aby jim strážci zákona ukázali průkazy. To si policisté nenechali líbit a došlo k ostrému sporu mezi nadřízenými ministerstvy. Výsledkem byla dohoda, že gardisté mohou legitimovat policisty, ale na vyzvání jim musí i oni předložit své průkazky Home Guard.

K podstatně horším situacím docházelo, když horliví gardisté, střežící silniční uzávěry či přidělené úseky terénu, začali na domnělé Němce či špiony bez varování střílet. Desítky lidí zahynuly poté, co na ně domobrana zahájila palbu, protože se „podezřele pohybovali“ po krajině. A tak zatímco pro část obyvatelstva představovala Home Guard inspiraci, jiní tvrdili, že nadělá víc škody než užitku. 

Beton kolem měst 

Hlavní břímě obrany však stále leželo na armádě, konkrétně na Home Defence Executive (HDE), v jejímž čele stál generál Edmund Ironside. Přípravné práce se zaměřily na pobřežní opevnění podpořená hloubkovou obranou v podobě protitankových zátarasů. General Headquarters Line, nejmohutnější a nejdelší z těchto linií, tvořila obranu hlavního města a průmyslového srdce země. Další významná města pak chránily kratší „stop lines“.

V armádních kruzích se však záhy ozvaly kritické hlasy. Hovořily o zastaralé a statické koncepci a obviňovaly Ironsida, že připravuje zemi pouze na obléhání, aniž by vytvářel mobilní rezervy. Ať už výtky byly oprávněné, nebo ne, vláda dosadila v červenci do čela HDE generála Alana Brooka. Ten se s premiérem shodl na novém pojetí, které spoléhalo na pohyblivé a dobře vycvičené jednotky rozmístěné podél pobřeží.

Místo dlouhých linií se budovaly opevněné body a bunkry na důležitých místech a dopravních uzlech. Zatímco v tuzemsku se pro tento typ fortifikace vžil název řopík (od ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací), v Anglii se vzhledem ke specifickému tvaru objektů rozšířil výraz pillbox (krabička na léky). Britská obdoba ŘOP nazvaná Directorate of Fortifications and Works vytvořila několik modelů pillboxů různých velikostí. Nejvíce se rozšířil Type 24 se šestiúhelníkovou základnou a stěnou o minimální tloušťce 30 cm, zodolněná varianta se mohla pochlubit stěnami silnými až 127 cm. O rychlosti výstavby pillboxů svědčí fakt, že jich v roce 1940 vyrostlo na 28 000. Součástí opevnění se staly i speciální pasti, například zamaskované jámy s naostřenými kůly na dně.

Ropa, miny a plyn 

Generalita si uvědomovala, že fortifikační práce nemusejí stačit, a přistoupila k dalším opatřením. Ve snaze dezorientovat nepřítele nařídilo ministerstvo vnitra koncem května 1940 odstranit ukazatele a místní názvy z nádraží, pošt a policejních stanic. Další krok spočíval v budování zátarasů, které civilisté nadšeně vršili i v sebemenších vesničkách. Při stavbě barikád posloužilo vše, co bylo po ruce – zatímco v Chillinghamu místní použili klády, v Newing Green zatarasili cestu pluhem, parním kotlem a popelářským vozem.

Uplatnění nacházely i pytle s pískem, dlažební kostky či sudy. Barikády téměř zastavily silniční provoz, k čemuž přispělo i označení většiny čerpacích stanic cedulkami „benzin není“. Někteří majitelé neváhali své benzinky zaminovat, jiní si nachystali kádě s vodou, která měla palivo v případě dobytí oblasti nepřítelem znehodnotit. Pro vlastníky automobilů platilo přísně kontrolované nařízení: při zaparkování odstranit palec rozdělovače, aby vůz nemohl zneužít špion nebo parašutista.

Sázelo se také na vojenské využití ropných produktů a zrodilo se dokonce specializované oddělení Petroleum Warfare Department, jehož experti vyráběli improvizované plamenomety a nastražovali ohnivé pasti. Kromě statických léček vznikla i jejich mobilní podoba, kdy nákladní auta měla vypustit obsah cisterny do jámy a zapálit ho. Velkého rozšíření se dočkala zařízení zvaná „flame fougasse“ – miny, jež využívaly explozi nálože k vržení hořící kapaliny na cíl. Armáda jich po Anglii a Skotsku rozmístila více než 50 000. Neúspěchem skončily pokusy o ochranu pláží podmořským potrubím vypouštějícím ropu, jež měla být při přiblížení invazních plavidel zapálena. Vzhledem k nedostatku konvenčních zbraní Brooke uvažoval též o využití otravných plynů přímo na plážích, kam by yperit či fosgen dopravily bombardéry. 

Bez tanků proti tankům 

Jak čas běžel, místo výsadkářů se největší hrozbou v britských očích stávaly německé tanky. Vlastních obrněnců i protitankových děl měli Britové stále málo, a tak veteráni španělské občanské války přišli s osvědčeným nápadem v podobě Molotovových koktejlů. Šlo o levný a účinný prostředek, s nímž dokázali bojovat i narychlo cvičení příslušníci Home Guard. Improvizovaný charakter výroby explozivních zbraní odpovídal intenzitě strachu z invaze.

Vojáci objížděli města a vybírali láhve od limonád, octa či whisky (pivní láhve prý měly příliš silné stěny), které se pak plnily zkapalněným dehtem smíchaným s petrolejem. Aby se Molotovovy koktejly v protitankovém boji uplatnily, museli se je vojáci i gardisté naučit vrhat na nejcitlivější místa obrněnců. Důstojníci kreslili na zdi siluety tanků s vyznačenými průzory, na které se při výcviku házelo. Protože koktejlů nikdy nebylo dost, používaly se cvičné dřevěné láhve. Jinde vojáci opatřili stará auta „pancéřováním“ z plechů a tahali je za traktorem, aby domobranci mohli trénovat ničení tanků za pohybu.

Odborníci na guerillu

Paralelně s výcvikem Home Guard i vojáků se v utajení formovaly také partyzánské oddíly skryté pod záměrně matoucím označením Auxiliary Units (pomocné jednotky). U jejich zrodu stál sám Churchill, který tímto úkolem pověřil plukovníka Colina Gubbinse – experta na guerillový boj s praxí z občanského konfliktu v Rusku i irské války o nezávislost.

Do výcviku nováčků se zapojil též cestovatel Peter Fleming (bratr Iana Fleminga, autora Jamese Bonda), který měl zkušenosti o přežívání v přírodě. Partyzáni se rekrutovali z civilistů – obvykle členů Home Guard – a v případě obsazení Británie měli vést guerillovou válku v týlu nepřítele.

V Auxiliary Units vyrostla řada špičkových diverzantů, kteří později přešli ke zvláštním oddílům SAS. Žádná z popsaných opatření nakonec nemusela prokázat svou (často pochybnou) účinnost v reálném boji. Němci sice od 2. července 1940 invazi pod označením operace Seelöwe (Lvoun) chystali, avšak nikdy nepatřila mezi Hitlerovy priority. Když stíhací piloti RAF nedovolili Luftwaffe ovládnout oblohu nad Anglií a v září se zhoršilo počasí, diktátor se rozhodl odložit vylodění na neurčito. A poté zcela zrušit, neboť jeho zrak se už upíral k Moskvě.

Image

Čtěte také

Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku

Na nenápadném poli u rakouského města Rechnitz se dlouhá staletí skrývalo tajemství, které nyní přepisuje učebnice historie. Archeologové zde odhalili pozůstatky čtyř obřích kruhových staveb, starých přibližně 6 500 let – tedy o dva tisíce let starších než kamenný kruh Stonehenge z 3. tisíciletí př. n. l. nebo pyramidy v Gíze.

Kruhy skryté pod trávou

Na první pohled šlo jen o běžnou louku. Teprve letecké snímkování a geofyzikální měření v letech 2011–2017 ukázalo, že se pod povrchem nachází pozůstatky monumentální stavby. Nedávné vykopávky potvrdily existenci čtyř kruhových areálů, z nichž tři jsou takzvané Kreisgrabenanlagen – více než stometrové kruhové příkopy.

Podle odborníků šlo o významné centrum středního neolitu. Jak vysvětluje Nikolaus Franz, ředitel Archäologie Burgenland: „Přítomnost hned tří monumentálních staveb v těsné blízkosti naznačuje, že Rechnitz byl nadregionálním centrem s kulturním a společenským významem.“

Okno do doby kamenné

Kromě kruhů archeologové objevili také dvě sídliště z neolitu. Nejstarší domy spadají do období tzv. „neolitické revoluce“, kdy lidé začali přecházet od lovu a sběru k zemědělství a chovu dobytka. Několik příbytků pak pochází přímo z doby, kdy byly kruhy budovány.

Nálezy keramických střepů, jam a kůlových děr dokládají, že tu žila širší společenstva, která si osvojovala nové techniky hospodaření. Podle Franze jde o „okno do doby kamenné“, umožňující nám nahlédnout, jak se zde lidé před 6 000 lety postupně usazovali a vytvářeli stálé komunity.

Zástupci spolkové země Burgenlandsko plánují v Rechnitzu vybudovat archeologický park a návštěvnické centrum, které má sloužit nejen k popularizaci vědy, ale i jako místo odpočinku a kulturní turistiky.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili u rakouského Ebreichsdorfu 3 000 let starou zlatou mísu

Legenda praví, že když Aztékové dorazili po dvousetletém putování do Mexického údolí (viz Pouť plná útrap), rozkládaly se tam již desítky městských států, mezi nimiž si teprve museli nalézt a vydobýt své místo. Vedeni božstvem války a Slunce Huitzilopochtlim došli na malý bažinatý ostrov uprostřed slaného jezera Texcoco, kde spatřili orla sedícího na kaktusu. Protože zmíněné majestátní zvíře považovali právě za vtělení boha Slunce, pokládali tuto událost za znamení a v roce 1325 tam založili své město.

Mýtus je zaznamenán v různých podobách v řadě písemných i obrazových pramenů – nachází se například vytesaný na tzv. Moctezumově trůnu. A později se stal dokonce základem státního znaku Mexika, neboť se o něj opírá i moderní legenda o mexickém národu.

Příchod nových bohů

Když na počátku 13. století doputovali Aztékové do zmíněného Mexického údolí, setkali se tam s vyspělými etniky a velmi rychle si osvojili jejich výdobytky – včetně intenzivního zemědělství založeného na pěstování kukuřice, dálkového obchodu či zájmu o astronomii a matematiku. Do své kultury začlenili důmyslný kalendář i malované kodexy, stejně jako přijali za své původní prvky náboženství, zejména boha deště Tlaloca či stvořitelská božstva Tezcatlipocu a opeřeného hada Quetzalcoatla. Jejich příběhy si upravovali a spojovali je s mýty o svých starých bozích v čele s Huitzilopochtlim, aby byli na stejné úrovni. 

Postupem času si podmaňovali další etnika, přijímali i jejich božstva a zároveň na dobytých územích šířili svou kulturu a ideologii. Tak jako další velké národy i Aztékové přepisovali dějiny, uzpůsobovali je svému vidění světa či vlastním politickým cílům a ambicím. Nikoliv náhodou datum založení Tenochtitlánu odpovídá významné astronomické události, jež měla v očích obyvatel Mexického údolí legitimizovat nárok Aztéků na moc a nadřazenost vůči ostatním etnikům. Ve skutečnosti bylo město pravděpodobně založeno dřív, jak napovídají místní vykopávky, a na zmíněné datum padla volba až později ze strategických důvodů.

V srdci moci a víry

Když Aztékové v 15. století porazili Azcapotzalco coby nejmocnější městský stát v údolí, stal se Tenochtitlán faktickým centrem Aztécké říše, v rámci trojspolku s Texcocem a Tlacopánem. Na pravoúhlém náměstí v srdci města se nacházel posvátný okrsek, respektive nejdůležitější rezidenční, správní a náboženské budovy – například palác nejvyššího mluvčího, ústřední chrám, tržiště či školy. Šlo tedy o politické, náboženské a hospodářské centrum, odkud se zajišťovala správa rozsáhlého impéria, jež stavěla na centralizaci moci, systému tributů a šíření aztéckého náboženství, kultury i jazyka.

Jakmile se Aztékům podařilo omezit vliv Texcoca a Tlacopánu a proměnili se ve skutečné vládce říše, posilovali svou moc rovněž skrz diplomacii. Od té doby do Tenochtitlánu mířili synové vazalských šlechtických rodin, aby tam studovali a osvojovali si aztécké vědění. Vytvářela se tím loajalita elit z podrobených měst, takže klesala pravděpodobnost vzpoury.

Legendární sídlo sloužilo také jako poutní centrum přitahující návštěvníky z celého impéria, což umocňovalo kulturní a náboženskou jednotu. Tzv. Velký chrám platil za symbolické srdce světa, reprezentující kosmos a jeho zrození. Tamní velkolepé náboženské obřady s lidskými oběťmi měly udržovat vesmírnou rovnováhu a zajistit přežití říše založené na síle války a zemědělství. Dané dva zásadní atributy aztécké symboliky pak zastupovala dvojice chrámů zasvěcených Tlalocovi a Huitzilopochtlimu, jež se tyčily na vrcholu ústřední pyramidy.

Na tradičním trhu

Hospodářská moc Tenochtitlánu stavěla na obchodu a na zmíněném systému tributů. Provincie musely do města posílat zemědělské, živočišné i řemeslné produkty, textilie, peří, obsidián, otroky či kakao. Z tributu přitom těžila nejen elita, ale také běžní obyvatelé a jeho vybírání s následným přerozdělováním posilovaly obraz metropole coby centra moci.

Těžiště aztéckého hospodářství tvořil trh tianguiztli, kde se zboží směňovalo nebo se za něj platilo ceněnými kakaovými boby. Aztékové tam prodávali přebytky z domácí výroby textilií, keramiky, šperků, ale také ovoce, zeleninu, různorodé pochutiny či ptactvo. Kupci tak získávali produkty, jež si sami nedokázali vyrobit nebo vypěstovat. Na spravedlivý průběh dohlíželi vojáci a případné spory mezi trhovci a zákazníky řešili úředníci a soudci. Zatímco obchodování s domácím zbožím a potravinami spočívalo většinou v rukou žen, dálkový obchod s luxusními artikly ovládali muži. Na daný druh směny se specializoval největší trh na hlavním náměstí v nedalekém Tlatelolcu, kam dle popisů svědků mířily desetitisíce lidí.

Nakonec fatální pád

Zlom v historii Tenochtitlánu nastal s příchodem Hernána Cortése. Španělský dobyvatel dorazil do města v listopadu 1519 spolu s domorodými spojenci – zejména Tlaxcaltéky – a přivítal je aztécký panovník Moctezuma II. Mocenské napětí v mnohonárodnostní říši, kulturní rozdíly mezi Evropany a domorodci i ničivý dopad nemocí, které první zmínění do Ameriky zavlekli, však nakonec vedly k dobytí města. 

Tradiční podání prezentuje conquistu jakožto výsledek Cortésova strategického génia a technologické výhody Španělů. Současní badatelé nicméně vyzdvihují iniciativu domorodých obyvatel a vleklost konfliktu, jenž trval dva roky. Každopádně Tenochtitlán padl 13. srpna 1521 po tříměsíčním obléhání, během nějž podlehl téměř kompletní zkáze.

Systematické vykopávky na území Ciudad de México započaly až ve 20. století, v souvislosti s výstavbou metra. Po objevu monolitické kruhové skulptury znázorňující bohyni Měsíce Coyolxauhqui následoval v roce 1978 projekt zvaný Templo Mayor: Během něj se postupně podařilo odhalit Velký chrám, který lze v současnosti vidět v severovýchodní části náměstí Zócalo. Objekt zahrnuje sedm vrstev, mezi něž byly vkládány obětiny pocházející z celé Mezoameriky, umožňující datovat jednotlivé etapy aztécké historie až do 14. století a lépe pochopit vývoj říše, její hospodářství a rozmach.

Vykopávky v centru mexické metropole pokračují dodnes a přinášejí stále nové poznatky. Lze se s nimi seznámit v Museo del Templo Mayor a za návštěvu stojí i náměstí Tří kultur v Tlatelolcu, někdejší rivalské součásti Tenochtitlánu.

Image

Čtěte také

Aztécký obchod v novém světle: Co prozradil obsidián z Templo Mayor?

Zvláštně zbarvené divoké kočky se podařilo ve středním Finsku poprvé pozorovat už v roce 2007. Jejich chlupy vyrůstaly u kořínků jako černé a postupně bledly do bílých špiček. Neobvyklý žíhaný vzhled připomíná oblíbenou sladkoslanou lékořici salmiakki, a kočkám s „finskou mutací“ se proto začalo říkat salmiak.

Chybějící dílek DNA

Do hledáčku vědců se divoké kočky s žíhanou srstí dostaly v roce 2019, kdy se výzkumníci z Helsinské univerzity rozhodli porozumět jejich původu. Prostřednictvím celostátních novin požádali veřejnost o pomoc s hledáním dalších jedinců s uvedeným zbarvením a vybaveni genetickými vzorky se pak obrátili na věhlasnou kočičí genetičku Heidi Andersonovou. Po letech bádání tým loni publikoval svá zjištění v časopise Animal Genetics a potvrdil, že netypický kožich nezpůsobuje žádný ze známých genů, nýbrž nově objevená mutace.

Dlouhodobá studie začala typizací koček salmiak pomocí testu DNA. Bílý vzor se totiž u malých šelem obvykle vysvětluje dvěma běžnými variantami genu zvaného KIT. V tomto případě však nemělo světlé zbarvení chlupů žádné známé genetické vysvětlení. Výzkumný tým se proto rozhodl sekvenovat celý genom dvou salmiakových koček a zjistil chybějící kousek genetické informace, který odhalil novou, dosud nezdokumentovanou mutaci. 

Po testování dalších 181 jedinců vědci potvrdili, že příčina postupného bělání chlupů koček salmiak spočívá právě v chybějící sekvenci DNA. A protože je mutace recesivní, musejí být nositeli oba rodiče, aby se projevila i u potomků. Jde o hlavní důvod, proč je uvedený vzor srsti tak vzácný.

Dobrá zpráva

Netradiční „kabátky“ vzbuzují u milovníků koček obdiv už léta. Podle Andersonové je skvělé, že nyní existuje také genetické vysvětlení zmíněné anomálie. Nejenže tedy objev prohlubuje naše znalosti o genetice koček, ale také může chovatelům pomoct přenést popsanou jedinečnou vlastnost na budoucí generace chlupatých společníků.

Image

Čtěte také

Evoluční záhada: Proč mají divoké kočky tolik různých barev očí?