Když se v roce 2022 odstartoval Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) svou vědeckou činnost, astronomové netrpělivě čekali na okamžik, kdy zaměří svůj zrak na slavnou soustavu TRAPPIST-1. Kolem tohoto červeného trpaslíka, vzdáleného zhruba 40 světelných let, totiž krouží hned sedm planet velikostí podobných Zemi. Nejnovějším cílem JWST se stal TRAPPIST-1e – planeta v obyvatelné zóně, kde by teoreticky mohly panovat podmínky pro existenci kapalné vody.

JWST analyzuje atmosféry exoplanet pomocí infračervené spektroskopie: když planeta přechází před svou hvězdou, část světla prochází její vnější atmosférou a nese chemickou stopu. Díky 6,5metrovému zrcadlu dokáže JWST zachytit i slabé signály molekul, které jsou pro atmosféry klíčové – vodní páry, oxidu uhličitého, metanu či čpavku.

Hledání skleníkového plynu

První čtyři pozorované tranzity naznačují, že TRAPPIST-1e zřejmě přišla o svou původní atmosféru, kterou odfoukl intenzivní hvězdný vítr a erupce mateřské hvězdy. Přesto nelze vyloučit, že planeta získala sekundární atmosféru – podobně jako Země, jejíž dnešní obálka tvořená směsí dusíku, kyslíku a stopových plynů je produktem geologických procesů a biologické evoluce a nikoliv o zbytkový obal z dob vzniku Sluneční soustavy.

Data zatím nenaznačují hustou obálku z oxidu uhličitého, jakou má Venuše. Exoplaneta se podle dosavadních zjištění nepodobá žádnému tělesu Sluneční soustavy, byť modely pracují i s možností přítomnosti metanu v kombinaci s dusíkem.

Za klíčovou vědci považují otázku, zda je v atmosféře TRAPPIST-1e dost oxidu uhličitého pro vznik skleníkového efektu, který by mohl udržet vodu na povrchu. I malé množství oxidu uhličitého by totiž mohlo hrát velkou roli.

Naděje ještě žije

Pozorování bohužel komplikuje fakt, že červený trpaslík TRAPPIST-1 je extrémně aktivní – časté erupce „znečišťují“ světelná spektra a znesnadňují čtení signálů z atmosféry planety. Vědci proto přišli s chytrým trikem: protože planeta TRAPPIST-1b přechází před hvězdou těsně před TRAPPIST-1e a je podle všeho jen holým světem bez atmosféry, lze její spektrum použít jako kalibrační vzorek a lépe tak odlišit, co skutečně pochází z TRAPPIST-1e.

Dosavadní čtyři pozorování sice ještě nedokázala definitivně potvrdit ani vyvrátit existenci atmosféry, přinesla ale řadu cenných informací. V příštích letech čeká TRAPPIST-1e dalších 15 měření a astronomové věří, že právě ty přinesou odpovědi na nejdůležitější otázky.

Image

Čtěte také

Velké zklamání: Planeta, která měla být druhou Zemí, je patrně jen pustým světem

Z období jury známe celou řadu fosilií mohutných živočichů, kteří by i dnes budili velký respekt. Ve skutečnosti ale i tehdy žilo značné množství malých tvorů. Jejich pozůstatky jsou ale zranitelnější a během geologické historie snadněji mizí. Jen vzácně se stává, že se z druhohor uchovají fosilie drobných živočichů, natož ve větším počtu.

Jedním z nejslavnějších příkladů jsou solnhofenské vápence v Bavorsku, kde se v bývalých lagunách s velmi příznivými podmínkami pro fosilizaci zachovalo množství rozmanitých fosilií v báječném stavu, v čele s legendárními archeopteryxy. Jsou mezi nimi i stovky fosilií pterosaurů, s nimiž se pojí zajímavá záhada.

Záhada maličkých pterosaurů v Solnhofenu

Prakticky všechny fosilie pterosaurů ze Solnhofenu představují velmi mladé jedince, v podstatě čerstvě narozená mláďata. Starší jedinci pterosaurů tam jsou zastoupeni jen jednotlivými kostmi. Takové uspořádání fosilií přitom ale odporuje logice, podle které by se měly mít větší šanci fosilizovat a uchovat se až do dnešní doby pozůstatky větších jedinců.

Podle paleontologa Roberta Smythe z Leicesterské univerzity a jeho kolegů tuto záhadu objasňují dvě doposud nepopsané fosilie mláďat pterodaktylů (Pterodactylus antiquus). Badatelé je poněkud ironicky pokřtili jako Lucky a Lucky II (Štístko). Maličcí pterodaktylové, kteří mají rozpětí křídel kolem 20 cm, patří k vůbec nejmenším známým pterosaurům. Byli objeveni vcelku, přesně v takovém stavu, v jakém zahynuli. Podrobnosti vědci popisují ve vědeckém časopisu Current Biology.

Detailní studium těchto fosilií odhalilo, že obě mláďata utrpěla v době smrti prakticky totožné, neobvyklé zranění – zlomeninu pažní kosti na křídle. Charakter zlomenin ukazuje, že k nim došlo nejspíš prudkým poryvem větru. Malé pterodaktyly podle všeho zahubila divoká bouře, která je srazila do vln laguny, kde se utopili v rozbouřených vlnách, klesli na dno a rychle je pohřbilo zvířené jemné vápenaté bahno, díky čemuž dnes zkoumáme perfektní fosilie.

Image

Čtěte také

První z pterosaurů: Fosilie z Arizony odhaluje drobného letce z úsvitu druhohor

Připomeňme si, že James Cook „objevil“ Austrálii až v roce 1770, tedy v době, kdy byla zmapována takřka veškerá světová pobřeží a evropské lodě křižovaly dávno všechny světové oceány. Jak je možné, že na svůj objev čekala tak dlouho? Snad proto, že James Cook Austrálii vlastně neobjevil. Dokonce nebyl ani prvním Evropanem, který zde přistál. Už v 16. století sem zřejmě vítr zavál nějakou tu portugalskou loď z přístavů, které Portugalci vlastnili v Indii a Indonésii.

Nové Holandsko

O století později využívali západních břehů Holanďané, když pluli do svých asijských kolonií kolem Afriky. Pluli stále na východ a Austrálie pro ně představovala orientační bod, u nějž se otočili severním směrem. Tehdy ji do map zanesli pod názvem Nové Holandsko.

V letech 1642 až 1643 uskutečnil Holanďan Abel Tasman významnou výpravu, při níž objevil Nový Zéland a také ostrov dnes nazvaný po něm Tasmánie, který leží od australských břehů takřka co by kamenem dohodil. Při další výpravě obeplul severní pobřeží Austrálie. Nicméně v domovském Nizozemí se nedočkal uznání, protože v podstatě neobjevil nic, co by se dalo zužitkovat. Všude našel jen pusté a nevlídné pobřeží. Kolonie byly v Tasmanově době výnosné jen v případě, když se tam dalo obchodovat. Je pravda, že na západním pobřeží leželo nerostné bohatství nedozírné hodnoty včetně zlata a diamantů. Jenže kdo by je tam v té pustině očekával a hledal?

Kvetoucí země

To James Cook přivezl domů zcela jiné zprávy. Doplul totiž k jihovýchodnímu pobřeží do Botanické zátoky a spatřil potenciálně bezpečný přístav, dobré možnosti rybolovu, úrodnou půdu a příznivé podnebí. Prohlásil, že „Je tu ze všech ročních období více krmiva pro dobytek, než kolik ho kdy získal pro svoji zemi“. Poněkud se mýlil, nicméně kouzelně rozkvetlé lučiny, jimiž protékaly čisté bystřiny, ho zcela jistě uchvátily. Když sem dorazily další britské výpravy v jinou roční dobu, vyschlé louky je poměrně zklamaly.

To však nic neměnilo na tom, že jihovýchodní pobřeží Austrálie bylo na rozdíl od zbytku světadílu obyvatelné. Jenže britské koloniální impérium mohlo odlehlé pobřeží (později nazvané Nový Jižní Wales), kam cesta lodí z Evropy trvala skoro rok, jen těžko využít. Náhoda tomu chtěla, že několik let po Cookově objevné plavbě vypukla v severoamerických britských koloniích válka za nezávislost, která vyvrcholila vznikem Spojených států amerických. Británie tak přišla o důležité severoamerické kolonie, které pro ni neznamenaly jen významná střediska obchodu, ale také místa, kam se odváželi přebyteční trestanci z britských věznic.

Pro deportaci

Takový vězeň představoval levnou a někdy i kvalifikovanou pracovní sílu, jíž bylo v koloniích nedostatek. Do roku 1777 deportovalo britské království do Severní Ameriky za trest asi 40 tisíc mužů a žen z Anglie, Skotska i Irska. Se ztrátou Ameriky najednou vznikl problém, kam s vězni. Nebylo pro ně místo, protože věznice v Británii nebyly na takový nápor připravené. Tehdy si britští politici vzpomněli na Cookem popisovaný ráj na zemi a rozhodli se učinit riskantní pokus. Založit věznici vzdálenou šestnáct tisíc mil od Británie, kam cesta trvala zhruba osmkrát déle než do Ameriky – to chtělo věru odvahu. Nicméně zde krásně vidíme, jak byly už koncem 18. století dějiny celého světa navzájem provázané, a hlavně jak daleko sahaly prsty mocného impéria.

Osudy Austrálie a Severní Ameriky od této doby historikové často porovnávali. Obě dvě se totiž staly průkopníky světové demokracie, jež mohla být Evropě v mnohém vzorem. Pro Británii je však osudovým paradoxem, že Amerika plná bohatých bílých plantážníků se od impéria tak rychle osamostatnila, zatímco Austrálie od začátku budovaná jako věznice zůstala jednou z nejoddanějších kolonií britské říše až do 20. století, přestože brzy získala významnou autonomii.

Vraťme se však do roku 1787, kdy z Anglie vyrazila první flotila jedenácti lodí, na nichž se směstnalo 548 trestanců a 188 trestankyň. Nejmladší z nich byl devítiletý kominíček John Hudson, odsouzený za krádež šatstva a jedné pistole, nejstarší dvaaosmdesátiletá hadrářka Dorothy Handlandová, již tribunál shledal vinou, neboť křivě přísahala.

Hladomor

Založení věznice však nebylo jediným cílem této mise. Kapitán Arthur Phillip, který to celé dostal na starosti, moc dobře chápal, proč Británie chce mít novou základnu v jižním Tichomoří. Cestou totiž musel zastavovat na Kanárských ostrovech, v Rio de Janeiru a v Kapském Městě, což byly kolonie pod nadvládou konkurenčních mocností. Kromě lidí vezl na svých jedenácti lodích stovky kusů dobytka, drůbeže a evropského rostlinstva. To vše mělo pomoci při zakládání nového života na dosud pustém světadílu. Připadal si právem jako na Noemově arše.

Britskou vlajku vztyčil v zátoce Sydney Cove 26. ledna 1788, tedy uprostřed australského léta. Tento den je dodnes v Austrálii slaven jako státní svátek. Po pravdě řečeno, první roky trestanecké kolonie dopadly katastrofálně. Úroda v rajské zemi, od níž si James Cook tolik sliboval, nestála za řeč. Odmyslíme-li si krutou daň na životech, kterou si ještě po cestě vyžádaly obávané kurděje, pak zůstane jen připomínka na krutý hladomor.

Zásoby na lodích nemohly stačit a lidé dostávali jen minimální příděl nasoleného masa, mouky a rýže. Zoufale čekali na zásobovací flotilu, ale dočkali se jí za dva a půl roku. Mnozí vězňové se ze zoufalství pokusili o útěk. Slyšeli, že odtud budou plout lodě na sever do Číny, a podlehli klamné naději, že Čína je na dosah za kopečky.

Záhada „kriminálníků“

Dodnes není historikům úplně jasné, jak se mohla z bídné trestanecké kolonie během několika desetiletí stát prosperující země. Rozebírají proto, jaký druh vězňů byl vlastně do Austrálie přivážen, že dokázal dát základ nové společnosti. Obvykle docházejí k závěru, že šlo v podstatě o hodné lidi, jež bída dohnala k drobným přečinům a přestupkům. Tehdejší přísný řád je tvrdě odsuzoval a posílal tak ubohé lidi na nespravedlivé galeje.

Pravda je však složitější. Typickým trestancem byl mladý anglický zloděj. Někdy šlo o skutečné oběti bídy, které ukradly nějakou drobnost jako kuře nebo bochník chleba. Těch však bylo málo. Většinou se kradly věci, které se daly rychle a bez problémů prodat. Třeba kentský dělník James Coward ukradl dva černé voly. Krejčí Daniel Crawley měl nejprve opletačky kvůli údajnému padělání, což mu úřady nedokázaly, ale později ho poslaly na transport za krádež jednoho yardu červené vlněné látky v ceně deseti šilinků, tedy přibližně jeho týdenní mzdy. To byly ty lehčí případy. 

Horší bylo, když Michael Crener napadl muže a obral ho o nůž, rukavice, kapesník a šest půlpencí. Robert Cooper, zvaný Cikán z Dorsetu, se na druhou stranu zeměkoule podíval za krádež devíti oslů a čtyř ohlávek. Často se opakoval stejný vzorec: děti ulice se zkrátka odmalička musely živit krádežemi a většině z nich to zůstalo i v novém australském „domově“, kam se ostatně dostaly ve velmi raném věku – třeba v desíti či jedenácti letech. Mezi trestanci se našli i političtí vězňové, většinou z Irska, ale těch skutečně bylo jen minimum. Mnohem častěji sem přiváželi dělníky, kteří na protest proti nezaměstnanosti rozbíjeli nové stroje v továrnách, protože se domnívali, že kvůli nim přicházejí o práci.

Tvrdá práce

Žen se dostalo do Austrálie mnohem méně než mužů, a proto o ně měli všichni náramný zájem. Obvykle šlo o služky přistižené při malé krádeži. Australský národ byl zkrátka od počátku především národem zlodějíčků a mnozí se dodnes nestačí divit, co způsobilo jeho rychlou proměnu a brzkou cestu k nezávislosti a demokracii.

Deportovaní vězni vyfasovali v podstatě pouze dva druhy trestů – sedm let za menší přečiny a čtrnáct let za ty větší. Zpočátku skutečně pracovali jako nějací otroci. Přidělili je některému soukromému majiteli půdy, pro něhož museli pracovat. Nebo vyráběli stěžně z vysokých sosen na ostrově Norfolk, případně lana ze zvláštního australského lnu. I jejich zásluhou se tedy budovalo mocné britské loďstvo.

Po vypršení trestu ovšem dostali propouštěcí list a mohli svou pracovní sílu prodat, komu chtěli. Cesta zpátky do Británie stála ostatně spoustu peněz a vláda ji nehradila. Jen málo lidí si vydělalo na lodní lístek a vrátilo se do Evropy. Většinu z nich doma nic dobrého nečekalo a na svůj nový domov si zvykli.

Významně se zlepšily podmínky v trestanecké kolonii díky Lachlanu Macquariemu, guvernérovi, který vedl zemi v letech 1809 až 1821. Vybudoval ze Sydney vzorné koloniální město. Zmírnil trestní systém a obratně využíval schopností svých svěřenců-trestanců. Právníkům umožnil soudit provinilce, řemeslníkům svěřil kvalifikovanou práci. Po vypršení trestu nabídl pak bývalým trestancům tříakrový pozemek, aby mohli začít samostatně hospodařit. Pro těžké a nenapravitelné zločince ovšem vybudoval jakési vězení uvnitř vězení, aby je oddělil od ostatních.

Lepší než Británie

Tak se objevili první bývalí trestanci, kteří žili a umírali jako zámožní obchodníci či hospodáři. Deportace začala být pro vězně nesmírně atraktivní a objevily se případy, kdy vězni protestovali proti „snížení“ trestu na obyčejné britské vězení. Novým bohatstvím Austrálie se totiž stala ovce. Měla zde totiž ideální podnebí. I v zimě se mohla zvířata živit trávou, takže se nemusela dělat zásoba sena. Dodávky australské vlny hýbaly světovým obchodem s látkami. Z propuštěných trestanců se často stávali osamělí pastevci, kteří neměli daleko od civilizace nic jiného na práci než hlídat ovce.

Původní území Nového Jižního Walesu tak přestalo stačit a Britové zakládali vedle Sydney i další města, kde vznikaly nové nezávislé kolonie. Během 20. a 30. let vyrostla čtyři největší australská města, která se stala centry nových koloniálních států. Tak se překotným tempem měnil ráz australské společnosti. Počet dobrovolných imigrantů brzy převýšil počet přivážených trestanců. Přistěhovalci spoléhali zejména na výnosný obchod s ovčí vlnou. Británie navíc v té době poznala, že už nemůže řídit kolonie starým způsobem – centrálně z Londýna.

První se roku 1837 ozvali Kanaďané. Předložili britské vládě zhruba stejné požadavky jako o šedesát let dříve vzbouřené americké kolonie. V Londýně už pochopili, že po USA si nemohou dovolit přijít o další území, takže požadavkům Kanaďanů vyhověli. Povolili jim ustanovit místní vládní, zákonodárné a soudní orgány. To znamenalo rozsáhlou autonomii na Londýnu závislou jen minimálně. Australané se pochopitelně ozvali hned vzápětí. Navíc pochopili, že se musí definitivně zbavit trestaneckého systému, který se stával přítěží. Nejdříve zřídili přísné pracovní vězení pro těžké a nenapravitelné případy. Umístili ho mimo své území – na ostrově Norfolk. To posléze neblaze proslulo tvrdým zacházením s vězni a mafiánskými praktikami.

Zlato není trest

Jako první se zbavil trestanců nový Jižní Wales, kde poslední trestanecká loď přistála roku 1840. Hromadné rušení věznic nastalo v padesátých letech po nálezech zlata. Vždyť jaký to byl trest, když vězeň mohl po propuštění zajet o pár kilometrů dále a nakopat si pohádkové bohatství, případně oloupit nějakého poctivého zlatokopa, aby to měl rychle a bez práce? Poslední loď s britskými odsouzenci přistála roku 1868 v Západní Austrálii.

Psal se rok 1851, když se z daleké americké Kalifornie vrátil do Nového Jižního Walesu zlatokop Edward Hargraves. Měl s sebou trochu zlatého prachu, který se mu podařilo získat mezi ostatními zlatokopy. V Kalifornii nedávno vypukla zlatá horečka a Hargraves tam nasbíral zkušenosti. Vrátil se domů a podobnost v rázu krajiny ho přivedla k myšlence, že někde v Austrálii by také mohlo být zlato. A nemýlil se.

Objevil ho na úbočí Modrých hor a nazval to místo podle biblické země Ofír. Následující šílenství, které vypuklo v okolí Melbourne v kolonii Viktorie, si s tím kalifornským nijak nezadá. Během několika týdnů vyrostly zlatokopecké tábory a začaly se kolíkovat claimy – tedy prostory o velikosti zhruba jednoho velkého pokoje, kde měl dotyčný právo kopat zlato. Kolem táborů vznikl za chviličku přesně takový „byznys“, jak ho známe z amerických westernů – krčmy, nevěstince, kovárny, obchody a řemeslnické dílny. Zlatokopové totiž pochopitelně potřebovali jídlo, služby, materiál a nářadí, aby mohli nerušeně pracovat. Australská vláda pružně zareagovala a začala za vysoký měsíční poplatek pronajímat právo těžby. Zlato se tak poměrně rovnoměrně rozdělilo mezi širokou masu obyvatel. 

Výdobytky civilizace

Zpočátku měli australští starousedlíci, vesměs měšťané či chovatelé ovcí, z nálezů zlata strach. Báli se, že zlato přivede do jejich země podvratné živly a pochybné dobrodruhy toužící po rychlém zbohatnutí. Naštěstí se vládě podařilo udržet situaci vcelku pod kontrolou. Pro Austrálii nastal zlatý věk. Ve stejné době se totiž začaly rozmáhat výdobytky technické a vědecké revoluce. Plavba z Evropy se v roce 1847 díky parníkům zkrátila nejprve na čtyři až pět měsíců a později na pouhých několik týdnů. Železnice významně urychlila vnitrozemskou dopravu zboží i lidí. Telegraf zajistil spojení se starým světem.

V této éře se mohla utěšeně rozvíjet demokracie, na kterou byli Australané vždy hrdí. Jejich pojetí se výrazně lišilo od toho amerického. K vysvětlení rozdílů použil G. Blainey přirovnání: zatímco v Austrálii se vysoké stromy prořezávaly, aby zapadly mezi ostatní, v Americe se podporovaly v růstu, aby vyčnívaly a byly chloubou sadu. Tím chtěl vyjádřit, že australská společnost byla mnohem více rovnostářská, snažila se zmenšit sociální rozdíly a vyzdvihovala podporu státu.

Zlatý věk skončil takřka přesně po 40 letech – roku 1891. Už delší dobu totiž klesala cena vlny i zlata, navíc drahý kov z Viktorie už docházel. Australské banky najednou zjistily, že jsou zadlužené a nejsou schopny se z toho dostat ven. Zkrátka finanční krize se vším všudy. Do toho ještě přišlo sucho. Bída zasáhla Austrálii tak silně, že na 15 let takřka ustal příliv přistěhovalců. Situaci nezachránily ani nové nálezy zlata, tentokrát v Západní Austrálii. Dosud zaostalý západ se tak sice konečně začal rozvíjet, ale všechny australské kolonie pochopily, že potřebují velké změny.

Nový demokratický stát

Australané začali budovat skutečně účinnou sociální politiku. Volební právo žen se jako první na světě prosadilo na blízkém Novém Zélandu roku 1893, ale Jižní Austrálie ho o rok později následovala. O slovo se hlásila Labour Party, pracovní podmínky dělníků v továrnách se zlepšovaly mnohem rychleji než v Anglii. Jako první se zde zákonem prosadila osmihodinová pracovní doba.

Signály z Evropy však ukazovaly, že se blíží válka, a Británie na ni chtěla být připravena – včetně svých kolonií. Zahraniční politika byla totiž stále formálně v rukou impéria, přestože australské vlády do ní ze svého hlediska měly také co říci. Kolonie se obávaly o svoji bezpečnost a náhle zjistily, že vlastně nemají koordinovanou armádu a v případné válečné akci by si ani nedokázaly přijít na pomoc. Před koncem století se silně ozývalo volání po sjednocení. Nebyl to jednoduchý úkol, protože návrh musel projít referendem ve všech jednotlivých státech. Zdaleka ne všichni obyvatelé byli přesvědčeni, že je to pro ně výhodné. Založení nového hlavního města Canberry bylo například nutným kompromisem mezi Sydney a Melbourne. Kolonie se tak mohly slavnostně spojit do Australského svazu roku 1901. Nepřipojil se nakonec pouze Nový Zéland.

Austrálie tak mohla vykročit do nového století silnější a brzy překonala krizi. Během první světové války patřily jednotky Australanů a Novozélanďanů k těm nejstatečnějším, jež povolala mateřská Velká Británie do zbraně… 

Image

Čtěte také

Nejhříšnější plavba: 226 žen z ulice na cestě do australské trestanecké kolonie

Na rozdíl od savců nedostali mravenci do vínku plíce, a tudíž jim k přenosu kyslíku neslouží krev. Místo toho mají po stranách těla až deset párů dýchacích otvorů zvaných spirakula, jimiž proudí vzduch do sítě vzdušnic neboli tracheí. Ty dopravují kyslík k jednotlivým buňkám a stejným způsobem odvádějí pryč oxid uhličitý.

Popsaná soustava však funguje pouze u velmi malých živočichů a jen pár centimetrů navíc znamená, že jsou průdušnice příliš dlouhé, než aby mohl vzduch postupovat dostatečně rychle. Větší hmyz si tak musí vypomáhat pasivním dýchacím systémem a například prostřednictvím ohýbání břicha pumpovat do tělesné schránky další vzduch. U malých mravenců ovšem výzkum naopak ukázal, že v určitých případech musejí některé své dýchací otvory dokonce uzavírat, aby se jim do těla nedostalo kyslíku příliš. 

Na nedávném snímku Vesmírného teleskopu Jamese Webba, pořízeném v blízce infračervené části spektra, se třpytí hvězdy mladé hvězdokupy Pismis 24, která se nachází v centrální části nedaleké krásné mlhoviny NGC 6357, známé jako Humří mlhovina, poblíž pomyslného bodce Štíra ve stejnojmenném souhvězdí.

Humří mlhovina se nachází ve vzdálenosti asi 5 500 světelných let od Sluneční soustavy a je jednou z nejbližších hvězdných porodnic. Právě se tam rodí nové hvězdy, včetně hodně velkých a horkých. Tato oblast představuje jedno z nejlepších míst, kde můžeme zrození a raný vývoj hvězd pozorovat.

Hvězdná porodnice na bodci Štíra

V srdci hvězdokupy Pismis 24 se nachází masivní Pismis 24-1, objekt dříve považovaný za nesmírně masivní hvězdu. Ve skutečnosti jde o dvojhvězdou, složenou z velice hmotných hvězd. Na snímku jsou rovněž patrné stovky dalších různobarevných hvězd hvězdokupy Pismis 24, stejně jako tisíce dalších hvězd Mléčné dráhy, které pozorujeme za touto hvězdokupou.

Dramatické rysy hvězdné porodnice utváří spalující záření čerstvě zrozených a velice horkých hvězd. Teplota některých z nich přesahuje teplotou slunce až osmkrát. Mlhovina samotná připomíná snové pohoří ze Středozemě Tolkienova Pána prstenů, kolem jehož vrcholků se vznášejí jemné závoje plynu a prachu, osvětlené září hvězd.

Modrá barva na tomto okouzlujícím snímku označuje ionizovaný plynný vodík, který je zahříván masivními mladými hvězdami. Oranžově je znázorněný kosmický prach, konzistencí podobný pozemskému kouři. Červená barva představuje chladnější a hustší molekulární vodík. Čím tmavší červená, tím hustší je plyn. Černá označuje nejhustší plyn, který nezáří. Jemné bílé útvary jsou prach a plyn, na nichž se rozptyluje záření hvězd.

Image

Čtěte také

Webbův dalekohled prozkoumal ohňostroj mladičké protohvězdy L1527

Spartakus organizoval z Vesuvu výpady do okolí. Kampánie byla úrodná krajina a přední římští aristokraté zde vlastnili značný majetek – vily, vinice, olivové háje… Netrvalo tedy dlouho a boháči v Římě požadovali okamžité potlačení vzpoury. Čím dříve, tím větší bude naděje na záchranu majetků. Římanům však chyběla v Itálii silná armáda, protože většina legií bojovala v Hispánii proti Sertoriovi a na Východě proti Mithridatovi. Pověřili tedy praetora Gaia Claudia Glabra, aby sehnal narychlo vojsko.

Zdá se, že Claudius svoji misi podcenil. Spíše než vojsko dal dohromady jen oddíl domobrany čítající tři tisíce mužů, tedy necelou jednu legii. Podle slov řeckého historika Appiána si „Římané tehdy mysleli, že jde o bezvýznamný útok bandy pobudů, a ne o skutečnou válku“. 

Žebříky z vinné révy

Claudius Glaber předpokládal, že to bude snadné vítězství a že se po bleskové bitvě za pár dnů vrátí do Říma jako vítěz. Ale mýlil se. Nejprve vše probíhalo podle plánu. Glaber v čele domobrany přispěchal pod Vesuv a oblehl vzbouřence s cílem je vyhladovět. Byl však Spartakem přelstěn. Glaber obsadil jedinou schůdnou cestu k sopce, protože všude jinde byly srázné a hladké skály, porostlé bujným divokým vínem. A právě výhonky této divoké révy nechal Spartakus nařezat a splést z nich pevné žebříky. Byly tak dlouhé, že od vrchu skály, kde byly upevněny, sahaly až k úpatí. Co následovalo, popsal řecký historik Plútarchos: „...všichni až na jednoho po nich bezpečně slezli. Ten zůstal na hoře kvůli zbraním: když ostatní sestoupili, spustil dolů zbraně, a když bylo všechno dole, zachránil se nakonec i on sám.“

O ničem takovém neměli bohorovní Římané ani potuchy. Spartakus Glabra obešel a znenadání na něho zaútočil. Nečekaný útok měl za následek drtivou porážku Římanů. Nakonec se otroci zmocnili i vojenského tábora a překvapené vojáky pobili. 

Zpráva o Spartakově úspěchu pod Vesuvem povzbudila další otroky k útěkům. A ke Spartakovi se přidávali i pastýři a chudí rolníci. Spartakus pokračoval ve výcviku vzbouřenců a s využitím ukořistěných zbraní sestavoval organizovanější armádu – udílel hodnosti a vytvořil i účinnou síť špehů. Netrvalo dlouho a bývalý gladiátor ovládl takřka celou Kampánii.

Praetorské hodnosti v prachu

Římané zatím nepanikařili a reagovali vysláním dalšího vojska. Jeho vedení se ujal druhý praetor Publius Varinius. Ten rozdělil nově sestavenou armádu mezi své podvelitele Furia a Cossinia. Sebevědomý Spartakus nejdříve porazil Furiův dvoutisícový oddíl. Potom si počíhal na Cossinia a málem ho zajal při koupání. Lehkovážnému Cossiniovi se jen taktak podařilo uniknout. Ale jeho vojenský zásobovací oddíl takové štěstí neměl a padl Spartakovi do rukou. Pak začalo dlouhé pronásledování Cossinia a rozmetání jeho vojska, při němž sám Cossinius padl. 

Proti nadšeným vzbouřencům se zle vedlo i samotnému praetoru Variniovi, který byl Spartakem poražen, a nechybělo mnoho, aby padl do zajetí. Spartakovi se ale podařilo alespoň symbolicky dostat věčné město na kolena. Římanů se muselo silně dotknout, když se dozvěděli, že otroci potupili jejich posvátné symboly, když „svému veliteli přinesli i ukořistěné odznaky praetorské hodnosti i svazku prutů...“

Po vítězné bitvě Spartakus uspořádal pohřby svých padlých velitelů, mezi nimiž měl být i Oenomaus, jeden z prvních vůdců gladiátorského povstání. Zajímavé je, že stačilo pár počátečních úspěchů a otroci se začali chovat stejně jako jejich bývalí páni. Spartakus totiž nechal při pohřbech zápasit ozbrojené zajatce, jako by podle slov historika Flora „rolí pořadatele her chtěl smýt celou svou minulou úlohu gladiátora“.

Teprve po porážce dvou praetorských armád v Římě pochopili, že se nejedná jen o nějaké bandity. Ve vzduchu visela jedna z největších a nejsvízelnějších válek. Příliv do Spartakova vojska neslábl, počet Spartakovců se blížil k sedmdesáti tisícům mužů. S takovou silou si už mohl dovolit útočit nejen na osady a vesnice, ale i na města.

V zimě roku 73–72 př. n. l. Spartakus podle Flora zpustošil Nolu a Nucerii v Kampánii, ale armáda otroků dopochodovala až do jihoitalských přístavů Thúrie a Metapontum v Tarentském zálivu. Řím se proti Spartakovi rozhodl vyslat řádnou konzulskou armádu... 

Image

Čtěte také

Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Europa Clipper představuje první sondu určenou k podrobnému studiu Jupiterova čtvrtého největšího měsíce. Existují vědecké důkazy, že Europa patří mezi nejslibnější místa k hledání podmínek pro život mimo Zemi. „O této misi sníme už pětadvacet let, od doby, kdy jsem ještě byla na vysoké škole,“ přibližuje planetární geoložka Cynthia Phillipsová z NASA Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně.

Automat doletí k plynnému obrovi v dubnu 2030 s jediným cílem – zjistit, zda na Europě a dalších podobných světech může existovat život. V 90. letech totiž získala mise NASA s názvem Galileo přesvědčivé důkazy, že se pod ledovým pláštěm souputníka ukrývá kapalný rezervoár, jenž může obsahovat dvakrát víc vody než všechny pozemské oceány dohromady.

Gigantické výtrysky vody

Europa je nepatrně menší než Měsíc a má jeden z nejhladších povrchů ve Sluneční soustavě. Postrádá velkorozměrové struktury jako krátery či pohoří, a to v důsledku významné tektonické aktivity způsobované slapovými silami, jež jsou tam až tisíckrát mohutnější než obdobné jevy – příliv a odliv – na Zemi. Těleso pokrývají velké ledové kry a prasklinami mezi nimi proniká na povrch zakalená voda. Na snímcích poutají pozornost dlouhé tmavé linie, představující zmrzlou podpovrchovou vodu. Rozsáhlé oblasti označované jako „chaotický terén“ utváří patrně popraskaný led nad rozlehlými podpovrchovými jezery. A tamní voda může skýtat vhodné prostředí pro život.

Hubbleův teleskop vyfotografoval vodní výtrysky stoupající až 200 km nad povrch v oblasti jižního pólu měsíce. Uvedené rovněž patří k indiciím, že se na Europě pod vrstvou ledu rozkládá hluboký oceán. Slapové síly a tření v důsledku gravitačních interakcí s Jupiterem vytvářejí dostatek tepla k udržení kapalného prostředí.

Mimo jiné se podařilo zjistit, že ledem pokrytý měsíc generuje každých 24 hodin zhruba 1 000 tun kyslíku – dost na to, aby mohl milion lidí dýchat celý den. Europu obklopuje řídká atmosféra obsahující molekuly kyslíku, jež vznikají štěpením molekul vody na povrchu vlivem silné radiace. Část kyslíku pak může být v důsledku tektonické subdukce zanesena do podpovrchového rezervoáru a následně se tam podílet na biologických procesech. „Oceán na Europě se považuje za jedno z nejnadějnějších míst ve Sluneční soustavě, které by mohlo tvořit potenciální útočiště života,“ uvedl Geoffrey Yoder z NASA. „A pozorované výtrysky nabízejí možnost získat z něj vzorky.“

Poklad pod povrchem

Máme přesvědčivé důkazy, že se na Europě nachází globální oceán kapalné vody, což z ní dělá jeden z cílů s nejvyšší prioritou při pátrání po živých formách mimo Zemi. Voda tvoří nezbytný předpoklad pro život, jak ho známe, přičemž podmínky v podpovrchové zásobárně nám mohou hodně napovědět o historii měsíce. A co víc – oceán na Europě je zřejmě v kontaktu se skalnatým mořským dnem, tudíž tam očekáváme chemické reakce, které vytvářejí hydrotermální průduchy. Na Zemi tito tzv. černí kuřáci podporují prosperující ekosystémy, takže by mohli podobně fungovat i na Jupiterově průvodci.

Rezervoár pod zmrzlým povrchem Europy může být hluboký více než 100 km. Důkazy o jeho existenci zahrnují například gejzíry tryskající skrz ledovou kůru, slabé magnetické pole či již zmiňovaný chaotický terén, deformovaný možná právě podpovrchovým oceánem. Ledový štít o tloušťce kolem 30 km jej izoluje před extrémním chladem, vakuem i před intenzivní radiací. „Základní chemické prvky jako uhlík, vodík, kyslík, dusík, fosfor a síra a zdroje energie, dvě ze tří podmínek života, se nacházejí po celé Sluneční soustavě. Třetí z nich, kapalná voda, se však mimo Zemi hledá obtížněji,“ zmínil planetolog NASA Lucas Paganini. Europa tak může mít vše potřebné pro život, jak ho známe.

Nevídaně blízko

Úkolem Europa Clipperu je získat víc informací o geologii povrchu i složení nitra měsíce a posoudit jeho biologický potenciál. Vzhledem k intenzivnímu ra­diač­nímu prostředí Jupitera provede sonda řadu průletů a při nejtěsnějším z nich se k přirozenému satelitu přiblíží na pouhých 25 km. Vědecké přístroje na palubě poslouží k analýze přítomnosti geotermální aktivity a indukovaného magnetického pole, což následně umožní potvrdit existenci podpovrchové vodní zásobárny.

Automat však nenese přístroje pro hledání života. Místo toho musí nejprve určit tloušťku ledového krunýře Europy a zjistit, jak oceán působí na její povrch. Dále musí prozkoumat složení rezervoáru a určit, zda obsahuje složky, které umožňují a podporují život.

S vědeckou výzbrojí

K uvedeným úkolům sonda využije sofistikované přístrojové vybavení. Kamery WAC a NAC budou pořizovat snímky Europy a zmapují 90 % jejího povrchu s vysokým rozlišením. Odražené infračervené záření pak analyzuje spektrometr MISE, aby bylo možné stanovit složení povrchu: Zařízení bude hledat organické látky jako sírany a uhličitany i další sloučeniny.

Radar REASON prozkoumá strukturu a tloušťku ledu a bude pod ním pátrat po podobných jezerech, jaká spočívají pod ledovým příkrovem Antarktidy. Magnetometr ECM má za úkol měřit sílu a orientaci magnetického pole měsíce – indukují ho změny magnetického pole Jupitera, a to zřejmě prostřednictvím elektrických proudů vířících ve slaném oceánu Europy. Detektor PIMS se zaměří na proudění plazmatu v blízkosti měsíce a pomůže kalibrovat údaje z magnetometru. Gravitační experimenty zpřesní tloušťku ledové kůry, zatímco přístroj THEMIS bude hledat nedávné výrony teplejší vody na povrchu či v jeho blízkosti.

Ultrafialový spektrograf UVS by měl pátrat po možných vývěrech vodní páry, jež by mohly odhalit vlastnosti oceánu, a poskytne údaje o povrchu i řídké atmosféře měsíce. Je navržen tak, aby vyhledával a studoval potenciální výtrysky vycházející z trhlin v ledu. „Jakmile detektor UVS zjistí výskyt oblaků, může jimi sonda proletět, aby si přístroj MASPEX tyto těkavé plyny ‚očichal‘,“ přiblížil James Burch ze Southwest Research Institute. Hmotnostní spektrometr MASPEX bude tedy s vysokou přesností určovat molekulární identitu plynů ve slabé atmosféře Europy a z možných vývěrů. Analyzátor prachu SUDA pak zachytí větší částice a určí jejich chemické složení.

Na dráze u plynného obra

Europa Clipper bude obíhat kolem Jupitera a během čtyř let absolvuje 49 blízkých průletů okolo Europy. Při každém z nich se přitom zaměří na jiné místo, aby prozkoumal téměř celý měsíc, a jeho vědecké přístroje budou při průletu pracovat vždy současně. Na každém oběhu stráví automat v radiační zóně v blízkosti přirozeného satelitu necelý den, načež se vrátí do bezpečné vzdálenosti a o dva až tři týdny později se celý proces zopakuje. Elektronika sondy spočívá v trezoru se stěnami z hliníko-zinkové slitiny o tloušťce 9,2 mm, které ji ochrání před intenzivním zářením planety.

Blízké průlety zvyšují šance, že budoucí sondy zvládnou odebrat vzorky z podpovrchového oceánu, aniž by musely na měsíci přistát a provrtat se ledovou vrstvou o síle desítek kilometrů. Jinou, avšak složitější možnost představuje dosednutí v oblasti jednoho z gejzírů a spuštění automatického průzkumníka do praskliny v ledu. Plánované sondy by měly například přesně určit místa, kudy voda proniká na povrch, zjistit, jak silný je povrchový led, kolik vody rezervoár obsahuje a jak je slaná. A také by mohly spolehlivě stanovit složení gejzírů.

Která přiletí první?

V současné době studuje Jupiter sonda NASA s názvem Juno. Do kosmu se vydala v roce 2011 a na oběžnou dráhu kolem plynného obra byla navedena o pět let později. Její mise však zřejmě skončí letos v září. Evropský automat JUICE alias Jupiter Icy Moons Explorer odstartoval 14. dubna 2023 na raketě Ariane 5. Loni 19. srpna využil gravitaci Měsíce a o den později prolétl okolo Země. Letos na konci srpna minul Venuši, načež se ještě v letech 2026 a 2029 vrátí k „rodné“ planetě – což jej urychlí na dlouhé cestě k Jupiteru, kam dorazí v červenci 2031.

Europa Clipper zamířil do vesmíru na Falconu Heavy loni 14. října, tedy o 1,5 roku později než JUICE. K úpravě jeho trajektorie mají posloužit dva gravitační manévry: Letos 1. března už prolétl kolem Marsu a příští rok začátkem prosince absolvuje urychlení u Země. Do soustavy gigantické planety tak dorazí 11. dubna 2030 čili víc než o rok před automatem JUICE.

Image

Čtěte také

Dynamický svět: Povrch Jupiterova měsíce Europa se neustále mění

Lamy alpaky patří k živočichům, od nichž můžeme získat nanoprotilátky, malé protilátky s jednoduchou strukturou, které jsou podstatně menší než běžné protilátky, což jim poskytuje celou řadu výhod. Včetně toho, že jsou vysoce stabilní, velmi specifické a snadno pronikají i do obtížně přístupných částí těla.

Německý výzkumný tým, který vedl Benjamin Vollmer z Univerzity v Hamburgu a dalších institucí, využil služeb alpaky jménem Max, ze které získali protilátku, následně upravenou na nanoprotilátku, která může účinně zasahovat proti proteinu klíčovému pro infekci herpesvirů. Výzkum využití nanoprotilátek proti herpesvirům zveřejnil vědecký časopis Nature.

Nanoprotilátka proti herpesvirům

Herpesviry jsou nepříjemné patogeny. Jakmile se dostanou do těla, už tam zůstanou po zbytek života. Vytvářejí latentní infekce, při nichž se skrývají před imunitním systémem v nervových buňkách. Čekají tam na příležitost, která by jim umožnila rozpoutat infekci, například na oslabení imunitního systému nemocí nebo třeba stresem.

Aby se herpesvirus dostal do buňky, musí se spojit s její buněčnou membránou. V tomto spojení hraje klíčovou roli molekula glykoproteinu B (gB). Byl by to dobrý cíl pro antivirové léky, ale kriticky významné oblasti glykoproteinu B jsou velmi obtížně dostupné pro nějaké další molekuly zvenčí.

Volmer a jeho kolegové získali nanoprotilátku z alpaky, která se ukázala jako velmi účinná. Neutralizuje glykoprotein B už ve velmi nízkých koncentracích. Naváže se na tento glykoprotein a zabrání mu v provedení splynutí virové částice s buněčnou membránou. Vývoj nanoprotilátky proti herpesvirům je ještě nutné dotáhnout do konce, aby v budoucnu mohla pomáhat lidem ohroženým infekcemi herpesviru.

Image

Čtěte také

Koktejl lidských a zvířecích protilátek by mohl představovat superzbraň proti viru HIV

Dne 23. května 1920 zemřel v rakouském Klagenfurtu téměř v zapomenutí někdejší polní maršál c. a k. armády Svetozar Borojević von Bojna. Takřka celý svůj život strávil ve službách habsburské monarchie a v jejích ozbrojených složkách udělal závratnou kariéru. V době, kdy se říše na podzim 1918 rozpadala, dokonce nabídl své služby císaři Karlovi a nabádal jej, aby proti rozkladným tendencím zasáhl vojensky, ale panovník odmítl. Borojeviće o pár týdnů později nevzala do služeb ani vláda nově vznikajícího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a tak slavný vojevůdce nakonec dožil v zahořklosti a chudobě.

Mládí a kariérní růst

Svetozar Borojević byl srbského původu, ale narodil se nedaleko chorvatské Kostajnici a později o sobě mluvil jako o Chorvatovi. Jeho otec Adam sloužil jako důstojník a ve stejných šlépějích zamířil i syn. Po absolvování pěchotní kadetky Liebenau u Štýrského Hradce nastoupil jako plukovník k pěšímu pluku č. 52. S ním se v roce 1878 zúčastnil okupace Bosny a dobytí Sarajeva, za což byl vyznamenán, a následně nastoupil na  Královskou Vojenskou Akademii ve Vídni. Následovala služba ve štábu 63. pěší brigády a mezi lety 1887–1891 působil jako instruktor na Vojenské akademii ve Wiener Neustadtu. 

Kariérní povinnosti vedly jeho kroky z jednoho koutu monarchie na druhý – současně stoupal i na hodnostním žebříčku. Mezi roky 1898–1904 Borojević působil v Praze jako náčelník štábu VIII. sboru a roku 1905 byl povýšen do šlechtického stavu a získal přídomek von Bojna. Do první světové války vstupoval jako generál pěchoty a velitel VI. sboru, jenž v létě 1914 zamířil do Haliče. Samotný Borojević zůstal navzdory nepřátelství se Srbskem loajální a opakovaně zdůrazňoval, že on sám je Chorvat.

Podobně jako mnozí jiní oficíři ani on příliš nevěřil vojákům slovanské národnosti a vyšším důstojníkům VI. sboru adresoval následující zprávu: „Nejsem nadšen tím, co jsem dosud viděl u bojových a služebních jednotek tohoto sboru. Chybí vážná kázeň a pořádek, muži se nechávají unášet a někteří důstojníci také. Chybí soustředění a koncentrace není na úrovni, která bude vyžadována v bezprostředním střetu s nepřítelem... Proto je povinností a také požadavkem moudrosti bez prodlení přivést důstojníky a mužstvo k pochopení, že prvotní a nejvýznamnější podmínkou úspěchu je železná kázeň.“ 

Problém však spočíval také v mnohonárodnostním složení samotného sboru. Vojáci čelili komunikačním problémům, neboť mluvili nejméně pěti jazyky a vyznávali pět různých konfesí, proto k nekázni a nedorozumění docházelo již jen z těchto důvodů. I přes zmíněné problémy se Borojevićovi podařilo díky zavedení tvrdé disciplíny nastolit pořádek a kázeň, což mělo brzy přinést kýžené ovoce.

Vítězství i porážky

V srpnu 1914 začalo docházet k prvním potyčkám i větším střetům mezi Rusy a rakousko-uherskou armádou. Šestý sbor se zapojil do bitvy u Komarówa (26. srpen–2. září) v rámci c. a k. 4. armády. Borojevićova formace útočila jako první, ale zpočátku nic nešlo podle plánu a habsburské síly utrpěly těžké ztráty. Za úsvitu 28. srpna se zdálo, že císařské divize čeká porážka, ale Borojević reorganizoval své velení i zdecimované jednotky, díky čemuž se podařilo zastavit ruský protiútok. Bitva nakonec skončila vítězstvím rakousko-uherských zbraní a velitel VI. sboru si ve vlasti vysloužil přízvisko „vítěz od Komarówa“. On sám se pak nepříliš skromně vyjádřil v dopise svému příteli: „… beze mne by byla bitva o Komarów prohraná.“ 

Ve stejnou dobu krvácela 3. armáda pod tlakem ruské přesily u Lvova. Po pádu města 2. září 1914 byl její původní velitel odvolán a na jeho místo 4. září dosazen právě Svetozar Borojević. Ten následně oslovil své nové podřízené: „Jako vítěz sedmidenní vražedné bitvy jsem byl jmenován velitelem 3. armády; rád bych všechny příslušníky téže pozdravil jako voják a kamarád. Jsou mi známy služby statečných vojáků této armády, stresy a vypětí, strádání, které snášeli, ztráty, které dosud utrpěli. Ale ty jednotky, jimž nyní velím a které utrpěly velké ztráty, budou trpět ještě více, ale nejvíce budou trpět naši protivníci! Mé staré vojenské štěstí mě postavilo do této pozice. Rád bych toto štěstí přenesl s sebou do 3. armády. (…) Jsem si jist, že 3. armáda v žádném případě neudělá své vlasti ostudu a v příštích dnech dosáhne našeho nejvyššího cíle – spokojenosti našich velitelů!“ 

Obránce Karpat

Další vítězné vavříny získal Borojević jako velitel během bitvy u Limanowa (1.–13. prosince 1914). Třetí armáda zpočátku zůstávala stranou na jižním křídle rakousko-uherské sestavy a v jednu chvíli se dokonce zdálo, že váhání jejího velitele způsobilo krach útoku severně dislokované 4. armády. Borojević ale v souladu s rozkazem vrchního velení  8. prosince vyslal své jednotky z předhůří Karpat, aby napadly nepřátelské síly postupující na Limanowu. Jeho IX. sboru se o pár dní později podařilo obsadit Nowy Sącz a sevřít tak carské jednotky. Nastalá situace přiměla celou ruskou sestavu k ústupu na východ. 

Borojević zůstal na východní frontě až do května 1915 a jeho muži se zapojili do několika větších střetnutí v Karpatech. Generál umně využíval vysokohorský terén, jenž výrazně napomohl k zastavení ruského náporu a zabránění průniku carských divizí hluboko do rakousko-uherského vnitrozemí. Jeho metody a způsob komunikace mu však mnoho příznivců nezískaly a stále častěji se dostával do sporů se svým nadřízeným – zároveň na něj pohlíželi spatra i němečtí spojenci. Třetí armáda se pak v květnu 1915 zapojila do velké ofenzivy v prostoru Gorlice-Tarnov, ale to už si její velitel pomalu „balil kufry“. V reakci na otevření nové fronty v Itálii předal velení části formace a se zbytkem zamířil na jih, kde na Soči převzal 5. armádu. 

Náš Sveto

Nový nepřítel zpočátku disponoval výraznou přesilou a soustředil své útoky v Tyrolích a na řece Soča (Isonzo). Právě tam probíhaly až do podzimu 1917 nejtěžší boje celé fronty, ale Italům se příliš nedařilo a nedosáhli žádného významnějšího úspěchu. Střety se vyznačovaly velkou brutalitou a obě strany utrpěly těžké ztráty včetně Borojevićovy 5. a později Sočské armády. Generál vydržel na tomto válčišti po zbytek konfliktu a vysloužil si nové přízvisko – „lev ze Soči“. Jeho velitelský styl se stále vyznačoval přísností a požadavkem na disciplínu. Většina podřízených na něj však nedala dopustit a říkali mu „náš Sveto“.

V květnu 1916 získal hodnost generálplukovníka a další pocty se mu dostalo o rok později. Dne 23. srpna 1917 povýšil na pozici velitele Jihozápadního frontu, který později dostal název skupina armád Boroević. V říjnu a listopadu udeřila spojená německo-rakousko-uherská vojska u Caporetta a slavila dosud nevídaný triumf, když postoupila až k řece Piavě. Za tento úspěch později Borojević převzal komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie nebo 
nejvyšší německé vyznamenání – Řád Pour le Mérite.

Poslední rok

K ocenění jeho služby patřilo také povýšení na polního maršála, k němuž došlo 1. února 1918. Stal se tak jediným chorvatským velitelem během první světové války, který dosáhl takové hodnosti. V červnu 1918 začala poslední rakousko-uherská ofenziva na Piavě, další operace prováděla severněji skupina armád Conrad – polní maršál Franz Conrad von Hötzendorf. Habsburští vojáci se pokoušeli vybudovat předmostí na západním břehu řeky a postoupit dále do italského vnitrozemí, ale silný odpor spojených jednotek Dohody i nepřízeň počasí nakonec operaci odsoudily k selhání. S narůstajícími ztrátami padl 21. června rozkaz ke stažení na východní břeh a Vídeň hledala obětního beránka. Volba nakonec padla na Conrada, protože vyhozením Borojeviće by císař Karel riskoval nepřátelství Jihoslovanů, což by mohlo způsobit velké komplikace uvnitř říše. 

Ani jeho setrvání v čele habsburských vojsk ale monarchii nezachránilo. Armáda se nakonec rozložila zevnitř, o čemž v posledních týdnech polní maršál informoval: „Obranyschopnost našich jednotek nápadně ochabuje, o to více, jak roste počet jednotek, které vypovídají poslušnost s odvoláním na manifesty proklamující nezávislost Polska, Uher, českého, slovenského a jihoslovanského státu, a kdy chybějí prostředky k tomu, jak je přivést k poslušnosti. Je nezbytně nutné okamžitě vyjasnit současný stav a přijmout příslušná politická rozhodnutí, jinak nastane anarchie přinášející pro monarchii a armádu katastrofu s nedozírnými následky.“ Varování starého polního maršála bylo trefné, ale nikdo už se podle něj nemohl zařídit. S koncem války a rozpadem říše tak skončila také vojenská kariéra jednoho z nejschopnějších rakousko-uherských velitelů.

Image

Čtěte také

Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)