Staré antibiotikum mění chování střevních bakterií a ukazuje možnou cestu k lékům proti stárnutí
Vědci objevili překvapivou schopnost starého veterinárního antibiotika: dokáže „přeprogramovat“ střevní bakterie tak, aby začaly vyrábět látky prodlužující život.
Cefaloridin je antibiotikum podobné penicilinu, které se před půlstoletím používalo k léčbě infekcí dýchacích a močových cest. Nebylo úplně ideální, protože vyžadovalo injekční podání. Když se navíc ukázalo, že může být toxické pro ledviny, přešlo do veterinární medicíny, kde se používá dodnes.
Vědci z Lékařského institutu Howarda Hughese v Marylandu ale nedávno zjistili, že toto staré antibiotikum má zajímavé účinky. Přišli na to, že nízké dávky cefaloridinu dokážou „přeprogramovat“ bakterie E. coli ve střevní mikroflóře tak, aby vyráběly kyselinu kolanovou.
Mikrobiom a delší život
Kyselina kolanová je vlastně polysacharid, který bakterie vylučují do okolního prostředí, aby se chránily. Vytváří kolem jednotlivých bakterií ochranná pouzdra a zároveň také přispívá ke tvorbě biofilmu, který chrání celé bakteriální společenstvo. Tyto procesy většinou nebývají příliš žádoucí a mohou zhoršovat průběh infekcí.
V tomto případě ale z nějakého důvodu kyselina kolanová také prodlužuje život hostiteli těchto bakterií. Badatelé to vyzkoušeli na háďátkách a ukázalo se, že podání cefaloridinu způsobuje zvýšenou produkci kyseliny kolanové. Výsledkem tohoto procesu je, že háďátka žijí až o 30 procent déle. Výzkum vlivu cefaloridinu na dlouhověkost publikoval odborný časopis PLOS Biology.
Vědci poté odebrali kyselinu kolanovou, kterou vyrobily bakterie E. coli po vystavení cefaloridinu a aplikovali ji myším. Ukázalo se, že se u myší zlepšila celá řada ukazatelů stárnutí, včetně celotělních zánětů a funkce mitochondrií. Jednou z výhod tohoto přístupu je, že cefaloridin se ve střevech téměř nevstřebává. Projde trávícím traktem a při tom „proškolí“ bakterie, aniž by se dostával ve větším množství do krevního oběhu. To může minimalizovat jeho toxické účinky.
Vědci však varují před neuváženým užíváním cefaloridinu laiky. Rizika jsou podle nich příliš velká. Objev ale podle vědců ukazuje směr, kterým by se mohla ubírat budoucnost medicíny.
Studie podtrhuje rostoucí trend v biomedicíně: léčit tělo skrze jeho mikrobiom. Místo toho, abychom vyvíjeli drahé a složité molekuly působící přímo na lidské buňky, můžeme využít střevní bakterie jako miniaturní biochemické továrny. Ty pak pro nás mohou vyrábět prospěšné látky, přesně tam, kde je potřebujeme.
Další články v sekci
Insignie v kosmonautice: Jak vznikají jména pro kosmické lodě a vesmírné mise?
Apollo, Gemini, Sojuz či Saljut. Proč se začaly jednotlivé mise a kosmické lodě pojmenovávat? A proč má každý astronaut na rameni nášivku? Nejen na to jsme se v rozhovoru zeptali popularizátora kosmonautiky Ondřeje Šamárka.
S kosmonautikou úzce souvisí zajímavé téma pojmenovávání vesmírných misí, lodí a významu emblémů. Názvy strojů i nášivky totiž tvoří přirozenou součást kosmonautického „folkloru“ a nejednou se za jejich zrodem skrývají zajímavé příběhy. O pozadí tohoto fenoménu jsme si popovídali s Ondřejem Šamárkem.
Kosmonauty v kombinézách a skafandrech většinou vnímáme jako statečné a odolné jedince, či přímo hrdiny. Co všechno se skrývá za maskou těchto „rytířů nebes“?
Kosmonauti bývají opravdu považováni za jedince, kteří téměř postrádají emoce, dokážou řešit krizové situace v mžiku oka a v podstatě se podobají biorobotům. Není divu, že si je lidé takto představují – stačí se podívat na jejich „bojovou zbroj“. Zároveň jde ovšem o špičkové vědecké operátory, protože každá minuta ve vesmíru stojí neuvěřitelné množství peněz, a proto jsou kosmonauti vycvičení pro ovládání nejpokročilejších technologií a provádění složitých experimentů na palubách vesmírných stanic a lodí.
Jak je vnímáte vy osobně?
Člověk musí být tak trošku robot, když se usadí na špici obřího nosiče, kde pod ním spočívají stovky tun vysoce hořlavých látek. Ale když jsem se jako kluk začal o kosmonautiku zajímat hlouběji, zjistil jsem, že jsou to normální lidé z masa a kostí. Ano, bezpochyby velmi schopní a nadaní, ale přece jen lidé.
Poprvé na skafandrech
Součást kombinéz kosmonautů tvoří také emblémy. Ví se, kdo je použil poprvé a proč vznikly?
První emblém, tedy osobní emblém, se dostal do vesmíru už v červnu 1963, a to na skafandru Valentiny Těreškovové, která si nechala na rameno své kombinézy umístit nášivku s holubicí míru – přestože jejím volacím znakem byl racek. Ono se to totiž dalo docela dobře propagandisticky využít. Menší zádrhel spočíval v tom, že zmíněný „průkopník emblémů“ nebyl na skafandru vůbec vidět.
Takže svou funkci vlastně nesplnil?
To se také úplně říct nedá. Emblém na skafandru Těreškovové byl, ale přes něj se tehdy oblékal ještě životně důležitý oranžový overal: Pokud by totiž přistála v nějaké nepředvídané oblasti, záchranáři by ji díky němu lépe našli. A právě z uvedeného důvodu se svět o její nášivce dozvěděl až s poměrně velkým zpožděním.
Jurij Gagarin tedy na své kombinéze emblém neměl?
Ne, první člověk ve vesmíru na své kombinéze skutečně osobní emblém neměl.
Do jaké míry se emblémy u kosmonautů rozšířily a co zobrazovaly?
Osobní emblémy či nášivky se značně rozšířily obzvlášť u Sovětů, respektive u Rusů, zatímco Američané se orientovali spíš na zájmy jednotlivých týmů či misí. U Rusů se tak na emblémech objevovaly například původní profese – jako třeba postavička lékaře s kufříkem první pomoci u Valerije Poljakova – ale občas také město, odkud dotyčný pocházel, a podobně.
Kdo emblémy pro kosmonauty navrhoval?
Především u amerických misí byly emblémy velmi dobře promyšlené a propracované. Astronauti na jejich návrzích zároveň spolupracovali a vlastně dodnes spolupracují s věhlasnými designéry a výtvarníky. Například emblém Apolla 10 zahrnoval všechny důležité milníky mise, tedy i zkoušku u Měsíce, kromě přistávacího manévru.
Zakryté motto
Mohli si kosmonauti nechat na emblém vyšít jakékoliv informace, třeba i osobní?
To úplně ne. Například u mise Gemini 5 z roku 1965, kdy měli Gordon Cooper a Pete Conrad strávit na oběžné dráze tehdy rekordních osm dní, byl s jejich návrhem docela problém. Oni totiž nášivku původně koncipovali s nápisem „eight days or bust“ čili „osm dní, nebo nic“. Bylo jasné, že se to vedení NASA nelíbilo, protože kdyby se vyskytly nějaké potíže, mohla by se těmi slovy devalvovat hodnota celého letu. Pracovníci agentury se zároveň obávali, že by text mohl působit i tak, že astronauti nepovažují misi za úspěšnou, pokud nedosáhne vytyčené délky trvání. Proto je přinutili onen slogan v emblému překrýt kouskem textilu, a teprve po zdařilém přistání se oba mohli pochlubit nášivkou tak, jak byla původně zamýšlena.
V případě Gemini 5 se komplikace skutečně vyskytly. Mohl byste nám je přiblížit?
Šlo o první misi, která jako zdroj energie využívala palivové články namísto klasických baterií. A právě s nimi byly značné potíže, přičemž hrozilo i předčasné ukončení letu. Naštěstí se tak nestalo a elektrický systém Gemini se podařilo „oživit“ natolik, že byla rekordní délka mise zachována, přestože se musel do jisté míry osekat letový program.
A jaký emblém měla průkopnická mise Apollo 11, při níž lidé poprvé stanuli na Měsíci?
Jednalo se také svým způsobem o zajímavý emblém. Překvapivě totiž postrádal jména členů posádky, stalo se tak ovšem zcela záměrně: Astronauti si uvědomovali, že jde doslova o historickou misi, a nechtěli se vyvyšovat nad nepostradatelný tým lidí v zázemí, kteří jejich zásadní let umožnili.
Nešťastná třináctka?
Existuje nějaký netradiční, výrazně zajímavý či specifický emblém?
Jeden specifický emblém, který je dnes velmi vzácný a žádaný, vznikl v souvislosti se slovem triskaidekafobie neboli „strach z čísla třináct“. První lety raketoplánů se totiž označovaly písmeny STS, tedy Space Transportation System, a k nim se přidávalo číslo mise. Po devítce však najednou místo STS-10 startovala STS-41B. Tento krkolomný název si vymyslel tehdejší administrátor NASA Jim Beggs, který právě triskaidekafobií trpěl a obával se, že pokud by letěla mise STS-13, určitě by ji potkal podobný osud jako Apollo 13…
Co tedy označení STS-41B znamenalo?
Čtyřka odpovídala fiskálnímu roku 1984, na který se let plánoval, a jednička značila start z Floridy. Dvojka by patřila Vandenbergově vesmírné základně v Kalifornii, odkud však nakonec žádný raketoplán neletěl. Písmeno B pak znamenalo druhý let fiskálního roku 1984. Každopádně astronauti o chystané změně značení i jejích důvodech věděli, a tak si z ní udělali trošku legraci: Posádka STS-41C si vyrobila neoficiální nášivku zobrazující černou kočku se zeleným číslem třináct na boku, pod jejímž břichem prolétal raketoplán. A jistě pochopíte, proč ji administrátorovi NASA raději příliš neukazovali.
Co se týká onoho nového systému značení kosmických misí, jak se osvědčil?
Bohužel na sebe mise, a tedy ani jejich číslování vlastně téměř nenavazovaly. Některé lety se zpozdily, jiné naopak přeskočily ostatní v řadě, takže nakonec ve značení panoval pořádný chaos.
Stopařův průvodce na ISS
Má svůj emblém i Mezinárodní vesmírná stanice?
ISS je stanice, nikoliv mise. Ale pokud si o ní vyhledáme konkrétní informace, zjistíme, že má emblémy dva. Jeden z nich se jmenuje Kolo národů či Mezinárodní vesmírná stanice národů a vyobrazuje vlajky USA, Kanady, Japonska, Ruska, Belgie, Dánska, Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Norska, Španělska, Švédska, Švýcarska a Velké Británie.
Některé mise směřující na ISS měly i speciální plakáty, jež se posléze proměnily v zajímavé sběratelské artikly…
Jedná se také o moc pěknou tradici a mnoho nadšenců kosmonautiky jistě toužilo takový plakát vlastnit. Velmi zajímavý byl například plakát Expedice 42, inspirovaný Stopařovým průvodcem po Galaxii z pera Douglase Adamse a číslem 42 coby odpovědí na „základní otázku života, vesmíru a vůbec“. Anebo třeba plakát Expedice 16 v duchu filmového hitu Matrix.
Jak se bude jmenovat?
Od emblémů a názvů misí se nyní přesuňme k vesmírným lodím. Jaká je historie jejich pojmenovávání?
Téměř každé americké plavidlo s posádkou, které kdy startovalo do kosmu, mělo svůj název. Už první loď, v níž v roce 1961 zamířil Alan Shepard na suborbitální let, se jmenovala Freedom 7.
Freedom znamená „svoboda“. Proč ale číslo sedm, když se jednalo o první let?
Většina lidí má za to, že šlo o poctu kolegům z prvního oddílu astronautů, čítajícího sedm členů. Nicméně pravda je taková, že Shepardova kabina představovala sedmý kus, který sjel z výrobní linky.
A co název lodi Freedom 7-2, s níž měl Shepard letět do vesmíru podruhé?
Mělo jít o „uzavírací“ misi programu Mercury a skutečně speciální let. Měl totiž trvat tak dlouho, dokud by se téměř kompletně nevyčerpaly rezervy systému zajištění životních podmínek. Předpokládalo se, že by se mohlo jednat o tři, ale v krajním případě až o šest, či dokonce sedm dní. Shepard tuto loď pojmenoval Freedom 7-2, ale bohužel pod uvedeným názvem do kosmu nikdy neletěla, jelikož nastoupil program Gemini a ten byl kvalitativně úplně někde jinde než Mercury.
Program Gemini se odehrával v letech 1961 až 1966. Jaká jména dostaly kosmické lodě v jeho rámci?
Dá se říct, že hned první kabina vzbudila svým názvem menší poprask. Velitel Virgil „Gus“ Grissom ji totiž pojmenoval Molly Brownová. Při jeho prvním suborbitálním letu v červenci 1961 se loď Mercury po normálním přistání na hladinu Atlantiku ladně pohupovala na vlnách, když vtom se zničehonic odpálil její poklop – pravděpodobně v důsledku výboje statické elektřiny, který aktivoval pyrošrouby. Dovnitř se okamžitě začala valit voda a Grissom se jen tak tak zachránil. Molly Brownová byla přitom na počátku dvacátého století velmi známá mezi tehdejší smetánkou a v dubnu 1912 se plavila na Titanicu. Ztroskotání legendárního zaoceánského parníku přežila a začalo se jí přezdívat Nepotopitelná Molly Brownová.
Podařilo se Grissomovi uvedený název v NASA prosadit?
Když s ním přišel za vedením, bylo mu taktně naznačeno, aby popřemýšlel nad jiným jménem. Astronaut však svým úsečným stylem odvětil: „Co třeba Titanic?“ NASA poté rozhodla, že se kosmické lodě pojmenovávat nebudou a bude se používat pouze označení Gemini s číslem letu, aby se už podobné situace nemusely řešit.
S vlajkou na rameni
A skutečně se kosmické lodě pojmenovávat přestaly?
Opravdu ano. Další pojmenování se objevilo až v roce 1969, kdy bylo třeba odlišit mateřské plavidlo Apollo a jeho lunární modul. Každopádně Gusovi asi zrovna nepoděkovali jeho následovníci z Gemini 4, kteří chtěli svou loď patrioticky nazvat American Eagle. Jenže rozhodnutí už padlo, takže se ani patetický „americký orel“ nekonal.
Uposlechla posádka zmíněnou výzvu?
Oni si řekli, že když nesmějí pojmenovat loď, dají svůj patriotismus najevo jinak. A proto učinili úplně jednoduchý krok, který dělá od června 1965 každý americký astronaut: Na levé rameno skafandru si nechali našít vlajku Spojených států. A od té doby žádný Američan nestartoval do vesmíru bez ní.
Pojmenovat něco tak impozantního a důležitého, jako je vesmírná loď, jistě nepředstavuje snadný úkol. Vyskytla se například i nějaká hodně pozoruhodná jména?
Ano, přičemž je zajímavé, že některé názvy se na orbitu vůbec nedostaly – respektive lodě se tam dostaly, ale s jiným jménem. Například Donald Slayton, který měl v roce 1962 letět jako druhý Američan na oběžnou dráhu, pojmenoval svoji kabinu Delta 7. Několik týdnů před startem ho ovšem lékaři kvůli problémům se srdcem „uzemnili“, načež jeho místo zaujal Scott Carpenter a zvolil pro zmíněnou loď název Aurora 7.
A s jakými jmény startovaly do vesmíru sovětské či ruské lodě?
Sověti si pojmenováním svých kosmických lodí příliš hlavu nelámali. U nich šlo prostě o Vostok, Vostok 2, Vostok 3, Voschod, Voschod 2, Sojuz 1, Sojuz T-2, Sojuz T-3 a tak dál…
Ondřej Šamárek (*1976)
Rodák z Opavy, kde dnes pracuje jako speciální pedagog, se ke kosmonautice dostal už v dětství, díky publikaci Karla Pacnera Kosmonauti 20. století. Od té doby ho lety do vesmíru fascinovaly a doslova hltal každou takovou knihu, která se mu ocitla v rukou. V roce 2012 objevil diskusní fórum Kosmonautix, pro něž poté vedle běžných příspěvků začal psát také miniseriál Kritické momenty kosmonautiky. Následovalo dalších jedenáct seriálů, mimo jiné o programech Gemini, Almaz, MOL, Skylab, Saljut, Mir a dalších. Kritické momenty kosmonautiky a Vesmírné osudy, na nichž spolupracoval s Lukášem Houškou, se posléze přetavily do knižní podoby.
Kromě seriálů a článků pro Kosmonautix píše Ondřej Šamárek rovněž pro různá periodika, včetně Tajemství vesmíru. Spolu se svou partnerkou stojí také za podcastem Time4Space, který se věnuje rozšiřování povědomí o kosmonautice ve formě přístupné pro všechny zájemce.
Další články v sekci
Opiáty ve starověkém Egyptě: Alabastrová váza prozrazuje užívání opia
Výzkum egyptské alabastrové vázy ze sbírky muzea Yaleovy univerzity odhalil stopy opia. Podle vědců se opium ve starověkém Egyptě užívalo častěji, než jsme si doposud mysleli.
Nová studie vědců z Yaleovy univerzity otřásá tradiční představou o tom, jak starověké civilizace používaly omamné látky. Vědci poprvé našli jednoznačné chemické stopy opia uvnitř neobyčejně vzácné egyptské alabastrové nádoby. Stopy užívání opia vedou až k faraonům, Perské říši a legendárnímu Tutanchamonovi.
Starověká lékovka
Záhadná váza, uložená v Babylonské sbírce Peabodyho přírodovědného muzea na Yaleově univerzitě, je sama o sobě unikátem: je vyrobena z alabastru těženého v Egyptě, nese nápisy ve čtyřech starověkých jazycích (akkadštině, elamštině, perštině a egyptštině) a byla věnována perskému velkokráli Xerxovi I., vládci obrovské achaimenovské říše.
Kromě toho je na ní nápis v démotickém písmu, jakési „lidové formě“ staroegyptského písma, který udává, že nádoba má objem 1 200 mililitrů. Zachovalých, plně popsaných alabastrových nádob z této doby existuje na celém světě méně než deset.
Uvnitř nádoby vědci našli tmavohnědé aromatické usazeniny. Analýza odhalila přítomnost několika alkaloidů opia – noskapinu, hydrokotarninu, morfinu, tebainu a papaverinu – biomarkerů, které se přirozeně vyskytují v máku setém a také v některých dymnivkách.
Podle vedoucího výzkumu Andrewa J. Koha nejde o izolovaný případ. Podobné opiové stopy se objevily i v alabastrových nádobách z hrobu v Sedmentu z období Nové říše. To naznačuje, že opiáty se používaly napříč společenskými vrstvami a zřejmě byly běžnou součástí života.
„Naše výsledky společně s předešlým výzkumem ukazují, že užívání opia ve starověkém Egyptě bylo více než příležitostné nebo občasné,“ vysvětluje Koch. „Podle všeho to byla záležitost každodenního života.“ Podrobnosti objevu popisuje studie zveřejněná v časopisu Journal of Eastern Mediterranean Archaeology and Heritage Studies.
Opojené Středozemí
Historické texty i archeologické nálezy ukazují, že mák a opium hrály roli nejen v lékařství, ale i ve spiritualitě starověkého Středomoří. Zmínky o jeho užívání najdeme v Ebersově papyru, u Hippokrata, u Dioskorida i Galéna. Na Krétě dokonce existoval kult „bohyně máku“. To vše ukazuje, že mák a opium byly pro tehdejší středomořskou společnost důležité. A kulturní vlivy mezi Egyptem, Mezopotámií a Středomořím byly v té době velmi intenzivní.
V roce 1933 provedl chemik Alfred Lucas první analýzy tehdy nově objevených nádob z Tutanchamonovy hrobky. Našel v nich tmavé organické látky, které ale nedokázal identifikovat. Lucas nicméně soudil, že se nejspíš nejednalo o parfémy nebo masti. Nádoby navíc vykazovaly stopy po starověké krádeži, což naznačovalo, že obsah měl pro tehdejší lidi mimořádnou hodnotu, rozhodně vyšší než běžné kosmetické směsi.
Podle Koha je možné, že stopy opia by mohly obsahovat i tyto alabastrové nádoby z hrobky faraona Tutanchamona. Pokud by se výskyt opia v těchto nádobách skutečně podařilo prokázat, proměnilo by to podle něj naše chápání egyptské kultury – nejen její medicíny, ale i rituálů a každodenního života.
Další články v sekci
Británie královny Viktorie: Bizarní móda a manželky na prodej
Excentrický charakter viktoriánské éry korunovala pravidla nastolená tehdejší módou, jež dopadala primárně na ženy. Úsloví „pro krásu se musí trpět“ dostalo během vlády královny Viktorie nový, doslovný význam: Existovala nemalá pravděpodobnost, že žena nešťastnou náhodou zemře právě kvůli svému ošacení.
Ideál krásy v 19. století ztělesňovala postava ve tvaru přesýpacích hodin, což obnášelo nepsanou povinnost disponovat útlejším pasem, než jaký dovolují přirozené fyziologické dispozice. Součást běžné garderoby proto tvořily korzety, stahující dolní část žeber do co nejužšího průměru. Nejštíhlejší dámy pak dokázaly zmáčknout své útroby zhruba do 35 centimetrů.
V obzvláštním kontrastu s tím působily krinolíny vyztužené obručemi tak, aby maximálně nafoukly svůj objem. Nejširší sukně měřily po obvodu i 5,5 metru a bezpodmínečně sahaly až k zemi. Považovalo se za nevhodné, ne-li pobuřující, aby žena či dívka byť na okamžik odhalila kotník.
Jenže podobné množství látky se těžko uhlídalo, a odít se do uvedeného modelu znamenalo tak trochu sázku do loterie. Historikové odhadují, že ve viktoriánské éře přišlo o život na tři tisíce žen, jejichž krinolína se nedopatřením ocitla příliš blízko ohni v krbu, načež šaty na dotyčné rychle vzplály.
Kilogramy látky v kombinaci se ztíženým dýcháním ve škrtivém korzetu navíc znamenaly, že dámy při společenských událostech běžně omdlévaly. Podle jednoho z možných historických výkladů není vyloučeno, že válendy s opěrkami pouze na jedné straně, jež tehdy patřily k častému vybavení interiérů, sloužily primárně právě k podepření kácejícího se ženského těla.
Jedovatá kosmetika
Důvodů ke ztrátě vědomí ovšem existovalo daleko víc. Vedle co nejštíhlejšího těla postavil módní diktát na piedestal také bělostnou pokožku, takže se leckterá dáma nejen neváhala uchýlit ke hladovění, ale často si přivodila i chronickou otravu. Kosmetické přípravky k zakrytí drobných nedostatků pleti totiž běžně obsahovaly toxické sloučeniny na bázi arzenu.
Tehdy čerstvě objevený a popsaný prvek si získal popularitu díky právě vrcholící průmyslové revoluci a coby levný i dostupný materiál se záhy uplatňoval takřka ve všech odvětvích. Aniž by kdokoliv věděl o jeho negativních účincích, tvořil součást tapet, textilu i běžných potravin a dal se sehnat v každé lékárně. Muži dokonce s oblibou polykali arzenové pilulky v přesvědčení, že si tím stimulují libido.
Pro dosažení světlejšího odstínu kůže se pro změnu používaly přípravky s obsahem olova a na příliš výrazné obočí se aplikovaly masti ze rtuti. Pokud jde o oči, měly dámy v kapse ještě jednu fintu, jak si dopomoct ke svůdnějšímu pohledu: Když nezabrala citronová šťáva, stačilo pár kapek tinktury z jedovatého rulíku zlomocného, který roztáhl zorničky. Mimochodem, jeho latinský název Atropa bella-donna neboli „krásná dáma“ má původ právě v této nebezpečné praktice.
Speciálně pro dámy
Ostatně příslušnice něžného pohlaví to neměly lehké nikde. Pokud jde o vystupování na veřejnosti, musely dodržovat poměrně striktní zásady. Během horkých dní bylo nemyslitelné si jednoduše obléct plavky a smočit tělo ve vodě. Řešení, jak se osvěžit a zároveň uchovat cudnost, tak představovaly speciální dřevěné maringotky podobné dnešním převlékacím kabinkám. Na rozdíl od nich však měly kola a dáma, jež si tam vešla odložit oděv, už nemusela – ba ani nesměla – vyjít ven. Naopak zůstala polooděná sedět uvnitř, zatímco koně s vozem nacouvali až do vody, kde se mohla dotyčná svlažit mimo slídivé zraky. Do roku 1901 navíc platil zákon, který mužům a ženám zakazoval se na pláži navzájem přiblížit na méně než osmnáct metrů.
Mezi velké „objevy“ viktoriánské éry patřila divoká příroda, což se zrcadlilo v obdobně zasažené romantické Evropě. Člověk poprvé vstupoval do lesů a hor nikoliv jako poutník, který se je snaží co nejrychleji překonat a zůstat naživu, nýbrž coby estét, jenž si vychutnává panoramata. A když se mohla na vysokohorskou turistiku vrhnout rakouská princezna Sissi, proč ne britská dáma? U žen se ovšem předpokládala výrazně křehčí psychika než u pánů a v dobových představách bylo možné, že turistka z ohromujícího výhledu omdlí. Proto se dámám doporučovalo hledět na svět skrz dřevěné rámečky, které úchvatné scenérie osekávaly do „snesitelných“ rozměrů. Samozřejmě ani tato móda nepřežila kontakt s realitou příliš dlouho.
Jak se legálně zbavit manželky
Viktoriánská éra neznala rozvod. Oficiální rozchod zůstával vyhrazen důležitým lidem a musel jej schvalovat parlament. Lidové vrstvy proto vynalezly vlastní způsob – a sice prodej ženy. Manžel jednoduše uvázal nechtěné manželce na krk, paži či zápěstí ohlávku a bez skrupulí ji přivedl na trh.
Ceny za „zboží“ se pak značně lišily: Zatímco v jednom z dochovaných záznamů z roku 1865 nabízel dotyčný svou družku za sto liber, což odpovídá zhruba dnešním 327 tisícům korun, o tři roky dřív jiný nespokojený muž vyměnil manželku za pintu piva. Jakkoliv se zdá podobné řešení ponižující, pro řadu žen představoval prodej jedinou možnost, jak uniknout z mizerného svazku.
Další články v sekci
Ve víru bratrovražedného šílenství: Průběh španělské občanské války
První polovina 30. let 20. století se ve Španělsku nesla ve znamení pnutí ve společnosti. Politická rivalita, nespokojenost obyvatel a další faktory pak vedly v roce 1936 k vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Jeho výsledek je všeobecně znám, jak však probíhaly boje?
Ve španělských volbách v rocce 1936 zvítězila na počet hlasů jen těsně levice – Lidová fronta složená z řady uskupení, mimo jiné socialistů, komunistů, levicových republikánů, anarchistů a trockistů. Pravice sjednocená do Národního bloku zaostala jen minimálně. Dominantní postavou na pravici se stal José María Gil-Robles jako lídr katolické konzervativní strany CEDA. Středové strany prakticky přestaly existovat a rychle se objevilo politicky motivované násilí. Nestabilní vládu sestavil zkušený Azaña, kterého ale napadali jak pravicoví, tak i levicoví extremisté.
Staronový premiér se rozhodl, že bude vystupovat maximálně rozhodně. Ještě v únoru vyhlásil amnestii pro účastníky povstání z října 1934, což popudilo ty občany, kteří vnímali intenzivní násilnosti z této doby jako nepřijatelné. Začala platit další agrární reforma, tentokrát daleko razantněji zaměřená na přerozdělování půdy velkostatkářů. Někteří bezzemci však začali nezákonně obsazovat cizí půdu sami. Bezpráví se stávalo všudypřítomným. Dne 14. března 1936 vláda zakázala Falangu a zatkla její představitele včetně zakladatele Primo de Rivery.
Krev v ulicích
Prezident Niceto Alcalá-Zamora se jako umírněný politik snažil vyvažovat mezi radikály, ale vysloužil si tím jen nenávist obou táborů a v dubnu 1936 ho odvolali z funkce. Novým prezidentem se stal Manuel Azaña, což se záhy ukázalo jako chyba. Pro Lidovou frontu byl Azaña užitečnější jako premiér, navíc se nedařilo najít adekvátní náhradu na post premiéra. Během období od únorových voleb až do vypuknutí války v červenci 1936 stoupalo napětí a podle oficiálních zdrojů proběhlo nejméně 250 vražd a přes tisíc lidí utrpělo zranění. Veřejný pořádek de facto přestal existovat.
Došlo rovněž k více než stovce generálních stávek, při ničení kostelů a klášterů byli vražděni kněží a řeholní sestry. Dne 12. července přišel o život člen Socialistické strany José del Castillo. Následující den v rámci odvety zemřel vůdce pravicových monarchistů José Calvo Sotela. Jak se záhy ukázalo, klíčovou roli v dalších událostech měla sehrát armáda a pro mnohé důstojníky se situace plná vendet stala nadále neúnosnou.
Horký červenec
Dne 17. července 1936 vypukl již několik měsíců připravovaný státní převrat. Povstání započalo v marocké Melille na severu Afriky a vzbouřenci rychle obsadili strategická místa celého Maroka. Role španělské Africké armády na straně vzbouřenců se ukázala jako klíčová. Původní plán rychle ovládnout velká města a zavést vojenskou diktaturu se ale nezdařil. Povstání se i tak od 18. července postupně rozšířilo do dalších částí Španělska.
Do čela revolty se postavilo několik generálů. Z portugalského exilu se vrátil jako hlavní vůdce generál José Sanjurjo, zahynul však při letecké nehodě pouhé tři dny po zahájení války. Velení tak zůstalo od toho momentu generálu Francisku Frankovi, který přiletěl z Kanárských ostrovů. Povstání v některých regionech neuspělo, což vedlo k dlouhodobému konfliktu. Týkalo se to zejména východu země, Barcelony, Madridu a intenzivně se bojovalo i na severu, který nacionalistům většinově nebyl nakloněn.
Hned na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli pravidel, šlo jen o to zničit nepřítele za každou cenu. Již v prvních měsících přišlo o život přes 50 000 lidí, zpravidla civilistů. Nový republikánský premiér José Giral 19. července rozhodl, že dělníci dostanou pěchotní zbraně. Hlavním problémem povstalců díky loajalitě španělského námořnictva vůči republice se stala nemožnost přepravy vojska z Maroka do Španělska. Tento problém vyřešilo Německo a Itálie leteckým mostem zřízeným v závěru července. Po zhruba týdnu, kdy Francie posílala republikánům zbraně, zvolila neutralitu stejně jako Británie. Republikáni tak zůstali odkázáni zejména na pomoc ze strany nepředvídatelného Sovětského svazu a zahraničních dobrovolníků, seskupených v interbrigádách. Poté co uspěli v Badajosu, San Sebastianu a Toledu, plánovali nacionalisté rychlý útok na Madrid. Tento úder měl rozhodnout válku v jejich prospěch.
Madrid v říjnu 1936 schválil baskickou autonomii, aby tak povzbudil tamní obyvatelstvo k ještě silnějšímu odporu proti povstalcům. V listopadu zahájili nacionalisté obléhání metropole a republikáni přeložili sídlo vlády do Valencie. Město vzdorovalo několik měsíců a útoky nebyly úspěšné. Republikánské síly, které zahrnovaly široké spektrum levicových skupin, dokázaly odolat a město ubránit. Madrid se stal symbolem republikánského odporu, ačkoliv situace ve městě byla extrémně napjatá, obyvatelé čelili bombardování, nedostatku potravin a dalším těžkostem.
Čistky za oponou
V prosinci 1936 a lednu 1937 republikáni uskutečnili několik protiútoků s cílem odříznout nepřítele od důležitých zásobovacích cest. Tyto akce postup nacionalistů zastavily. Přes zimu probíhaly na různých frontách poziční boje, ale žádná strana nedosáhla významného průlomu. Na jaře 1937 se frankisté soustředili na sever země, kde se snažili ovládnout průmyslově významné regiony. Republikánské síly v této oblasti byly rozptýlené a neměly dostatečnou vojenskou sílu.
Dne 26. dubna 1937 došlo k nechvalně proslulému bombardování Guerniky, které provedla německá Legie Condor, bojující na straně nacionalistů. Tento útok způsobil masivní ztráty na životech civilistů a zničení velké části města. Destrukce města měla demoralizující účinek na republikánské síly a zároveň se stala mezinárodním symbolem brutality války.
Na začátku května 1937 se situace na republikánské straně zkomplikovala vnitřními konflikty mezi různými levicovými frakcemi. V Barceloně došlo k ozbrojeným střetům mezi anarchisty a komunisty, které vedly k oslabení společné jednoty. Květnové události tedy ukázaly na hlubokou ideologickou rozepři, což mělo negativní dopad na schopnost jednotlivých složek Lidové fronty efektivně vést vojenské operace. Prezident Azaña ve snaze zvrátit nepříznivý vývoj jmenoval 17. května 1937 premiéra druhé republiky Juana Negrína, jenž stále více ustupoval komunistům.
Oproti republikánům byli povstalci jednotní, provázaní s katolickou církví a generála Franciska Franka uznávali jako jediného vůdce nového Španělska, které získávalo čím dál silnější legitimitu skrze výsledky na bojišti. Poslední možný Frankův konkurent generál Emilio Mola navíc zahynul 3. června 1937 při leteckém neštěstí.
Po několikaměsíčních bojích frankisté dobyli 19. června baskické hlavní město Bilbao, což bylo těžkou ranou pro republikány. Bilbao bylo dobře opevněné a jeho ovládnutí znamenalo nejen ztrátu průmyslového centra, ale i demoralizaci sil na severu. Poté následovaly další úspěchy falangistů a monarchistů v Kantábrii a Asturii, což vedlo k postupné ztrátě republikánské kontroly nad celým severním Španělskem.
Zahraniční vměšování mělo i další neblahé následky. Sovětští agenti mučili a během června 1937 popravili vůči Stalinovi kritického marxistu Andrése Nina Péreze, stejně jako řadu dalších osob blízkých trockismu nebo anarchismu. Pro stoupence republiky ale byli Sověti jediný spojenec ochotný posílat větší množství zbraní. Jak se ale silněji ukazovalo, nevedlo to i přes velkou statečnost a nasazení republikánských vojáků k obratu ve válce.
Na přelomu let 1937 a 1938 bylo zřejmé, že nacionalisté mají značnou vojenskou převahu. Republikánské síly se neúspěšně pokusily o poslední velké ofenzivy, aby zvrátily průběh války. Jejich armády dokázaly solidně vést obranné operace, ale v těch útočných se jim vůbec nedařilo a morálka začala rapidně klesat. Levicové síly se pokusily prorazit v prosinci 1937 na východě u Teruelu a znovu získat kontrolu nad ztraceným územím, ale nacionalisté je zastavili a následně přešli do protiútoku. V únoru 1938 tak skončila bitva další velkou porážkou republikánů.
Krvavá bilance
V dubnu 1938 frankisté prolomili „rudé“ linie a postoupili směrem ke Středozemnímu moři. V důsledku toho se republikánská území rozdělila na dvě části. Bojovníci generála Franka tím izolovali bohaté Katalánsko. Dne 25. července 1938 levicové síly zahájily pod vedením generála Modesta velkou ofenzivu u řeky Ebro. Ta se stala jednou z největších a nejkrvavějších bitev celé války. Boje probíhaly za obrovských ztrát až do listopadu 1938. Nakonec se nacionalistům podařilo ofenzivu zastavit a přejít do protiútoku.
Bitva vyčerpala stoupence vlády a jejich schopnost pokračovat v bojích byla vážně otřesena. Vzbouřenci využili situaci a zahájili další ofenzivu, která vedla k dobytí Katalánska. Dne 26. ledna 1939 byla dobyta Barcelona a 5. února Gerona. Republikánské jednotky se musely stáhnout do Francie. Pád Katalánska znamenal konec hlavního odporu.
V březnu 1939 se levicová vláda definitivně rozpadla v důsledku vnitřních rozbrojů a pokusů o jednání o příměří se vzbouřenci. Prezident Azaña rezignoval. Poslední loajální republikánské jednotky, které se nacházely v Madridu, čelily rozkladu a některé z nich se pokusily o převrat proti republice. Ten vedl plukovník Segismundo Casado, který se pokusil vyjednat složení zbraní za lepších podmínek. Franco však jakékoliv jednání odmítl a trval na bezpodmínečné kapitulaci. Dne 26. března 1939 nacionalistické síly vstoupily do Madridu bez většího odporu a krátce poté obsadily i další města. Generál Franco 1. dubna 1939 oficiálně prohlásil konec války. Země se tak dostala pod jeho plnou kontrolu, čímž začala éra diktatury a mnohých represí včetně potlačování regionálních identit, zejména v Katalánsku a Baskicku, která trvala až do jeho smrti v roce 1975.
Španělská občanská válka zanechala zemi zdevastovanou lidsky i ekonomicky. Odhaduje se, že způsobila smrt asi půl milionu lidí, či dokonce dvojnásobku. Jedná se o bilanci včetně civilistů, kteří zemřeli nejen v bojích, ale i v důsledku represí a hladomoru. Další statisíce lidí uprchly ze země, především do Francie, kde byly často internovány v táborech s velmi špatnými podmínkami.
Španělská občanská válka je i s ohledem na svůj mezinárodní přesah a zahraniční intervence právem vnímána jako předzvěst světového konfliktu, kterému se země i kvůli svému vyčerpání vyhnula. Bratrovražedný boj zanechal hluboké rány v kolektivní paměti španělské společnosti.
Další články v sekci
Novinky na seznamu UNESCO: Čtyři pohádkové zámky šíleného krále
Po čtyřiadvaceti letech intenzivní snahy a lobbování ze strany bavorské vlády se to podařilo: UNESCO zařadilo na svůj prestižní seznam čtyři historické stavby, z nichž tu největší – zámek Neuschwanstein – zná každé dítě. Stal se totiž inspirací pro logo studia Disney.
Nepoštěstilo se tedy jednomu, ale hned čtyřem objektům. Na seznam UNESCO se kromě Neuschwansteinu nově zařadil ještě palác Linderhof v Ettalu, královská vila Schachen v Garmisch-Partenkirchenu a palác Herrenchiemsee na ostrově uprostřed jezera Chiemsee. Všechny uvedené stavby mají přitom dva společné jmenovatele: krále Ludvíka II. Bavorského a jeho skutečně unikátní vkus – řečeno velmi diplomaticky.
Ludvík vyrůstal bez lásky, zato obklopený luxusem. Dětství prožil v alpském paláci Hohenschwangau vystavěném v pseudogotickém stylu, který hluboce ovlivnil jeho vizuální cítění. Přísní vychovatelé se z emocionálně křehkého a snivého chlapce snažili „vycepovat“ budoucího vladaře. On však utíkal do vlastních fantazií a k pohádkovým knihám.
Uvedená záliba u něj v rané dospělosti přerostla ve fascinaci operou, a zejména její epickou formou stavějící na germánské mytologii, jak ji prezentoval Richard Wagner. Když pak 19letý Ludvík nastoupil na trůn, nejenže se stal štědrým patronem zmíněného skladatele, ale především se rozhodl proměnit jeho díla ve skutečnost. Nechal si totiž vystavět hned několik luxusních paláců, kam se mohl následně uchýlit ode dvora, neboť ho vladaření dohánělo k šílenství.
Vtělený mýtus
Neuschwanstein vešel do dějin. O jeho návrh se postaral jevištní designér Christian Jank, který se inspiroval jak gotikou, tak prvky románské a byzantské architektury. Král však zasahoval do každé fáze stavby a osobně ladil veškeré detaily včetně balustrád a soch, jež měly jeho vysněný domov zdobit. Jako ideální místo zvolil málo dostupné podhůří Alp, kde nechal srovnat se zemí ruiny staršího hrádku. Brzy se ukázalo, že půjde o velmi drahý projekt, Ludvíkovi nicméně můžeme přičíst ke cti, že se stavbu rozhodl zaplatit z vlastní královské apanáže – a také z masivních půjček.
Jeho ministři protestovali, mladý král ovšem odmítal komukoliv naslouchat. Zcela se uzavřel do fantastického světa svých stavebních projektů, kde měly ožívat mytologické postavy. Krátce po položení základů Neuschwansteinu si dal potom v Alpách zbudovat i loveckou vilu Schachen v orientálním stylu, aby se v tamních kopcích mohl oddávat osamělým toulkám. Ani to mu však nestačilo…
Ve stylu Versailles
Výstavba Neuschwansteinu se táhla (v době Ludvíkovy smrti bylo dokončeno jen 22 z plánovaných 66 místností), a král toužil po vhodné rezidenci. Stal se jí palác Linderhof, ačkoliv dané označení je poněkud nadnesené: Ve skutečnosti jde spíš o větší panský dům s 50hektarovou zahradou, postavený coby miniaturní rokoková pocta francouzskému zámku Versailles. Stejně jako u „originálu“, i zde najdeme kašny, grotty, orientální pavilony a kiosky. Zároveň Linderhof představuje jedinou stavbu, jejíhož plného dokončení se Ludvík dožil a začal ji užívat takříkajíc bez nutnosti překračovat lešení.
Zmíněnou čtveřici pak uzavírá palác Herrenchiemsee na ostrově uprostřed jezera Chiemsee, kde však panovník „pouze“ zakoupil bývalý augustiniánský klášter a nechal jej přestavět – opět ve stylu Versailles. Oprava rozsáhlé rezidence spolkla nemálo peněz, přesto se nezdálo, že by mohlo krále něco zastavit. Zatímco tedy Neuschwanstein vyšel na šest milionů marek a Linderhof na osm, cena za rekonstrukci Herrenchiemsee se vyšplhala na šestnáct a půl milionu.
Zrada ministrů
Ludvík si navíc vysnil hned tři další hrady, jenže jeho ministrům docházela trpělivost. Osobní majetek panovníka svíraly obří dluhy, ale on přesto nutil své úředníky objíždět dvory po celé Evropě a půjčovat si dál. Jeho vlastní dvořané se nakonec vzbouřili a oslovili Ludvíkova strýce, aby dočasně převzal vládu. Krále samotného pak prohlásili za nesvéprávného a odvezli jej na Neuschwanstein. Tam mu také v roce 1886 doručili jeho depozici a nakonec byl přemístěn na zámek Berg.
Tři dny poté, stále v hlubokém šoku, se šel Ludvík projít ke Starnberskému jezeru a odmítl s sebou vzít sluhy. Doprovázel ho pouze lékař Johann von Gudden, ale když se dvojice večer nevrátila, vyhlásili sloužící poplach. Nakonec oba muže našli mrtvé: Gudden byl uškrcený a čtyřicetiletý král se utopil. Přestože patřil k dobrým plavcům a voda sahala sotva po pás, prohlásili jeho smrt za sebevraždu. Ludvíkův skon tak ukončil horečnaté budování i půjčování, zbyly po něm ovšem poklady, na které je Bavorsko pyšné dodnes.
Který zvolit?
Ze všech čtyř Ludvíkových sídel zůstává Neuschwanstein hlavní bavorskou atrakcí. Ročně ho navštíví na 1,3 milionu lidí a pro milovníky romantiky i pitoreskních výhledů jde o skutečný klenot. Nicméně pro ty, kdo preferují autentické dějiny před historizující moderní budovou, se jedná spíš o turistickou past. Návštěvníci si především stěžují, že početné skupiny mají na prohlídku každé místnosti pouze několik minut a samotný okruh je poměrně krátký. Pokud si tedy chcete skutečně užít Ludvíkův vkus – který mimochodem již doboví estéti označovali za „příšerný“ – doporučují znalci k návštěvě Linderhof: Najdete tam skutečně pohádkové interiéry a mezi davy turistů se rozhodně tlačit nebudete.
Další články v sekci
Studie neurovědců odhaluje rozdíly v mozkové aktivitě lidí se schizofrenií
Nový výzkum ukazuje, že rozdílné reakce sluchové kůry na vnitřní řeč mohou vysvětlovat, proč někteří lidé se schizofrenií slyší hlasy, zatímco jiní ne.
Sluchové halucinace patří k nejznámějším, ale zároveň nejzáhadnějším projevům schizofrenie. Až 80 procent lidí s touto diagnózou slyší neexistující hlasy, zvuky či komentáře. Přesto stále přesně nevíme, proč se u některých pacientů se schizofrenií objevují a u jiných se stejnou diagnózou nikoli.
Slyšet svůj vnitřní hlas
Jedna z dlouhodobých hypotéz říká, že sluchové halucinace mohou vznikat tehdy, když mozek nedokáže správně odlišit vnitřní řeč od zvuků z okolí. V běžné situaci, když mluvíme nebo si jen představujeme, že něco říkáme, mozek tlumí aktivitu sluchové kůry – je to jakýsi filtr, který nám pomáhá rozpoznat: „Tohle jsem já, ne svět kolem.“
U lidí s halucinacemi se však zdá, že tento mechanismus selhává. Místo, aby se aktivita sluchové kůry snížila, může se naopak zesilovat – jako by mozek vnímal vlastní myšlenky jako cizí hlas.
Experiment, který „odposlouchával“
Tým kognitivního neurovědce Thomase Whitforda uspořádal experiment, při kterém badatelé využili EEG a jednoduchý trik. Vědci účastníky experimentu (z nichž třetina trpěla schizofrenií se sluchovými halucinacemi, třetina sluchové halucinace nevykazovala a třetinu tvořili zdraví lidé, kteří sloužili coby kontrolní vzorek) požádali, aby si představili výslovnost slabiky „bah“ nebo „bee“, aniž by pohnuli rty. Současně jim do sluchátek pouštěli zvuk, který někdy odpovídal představované slabice, jindy se ale lišil.
U zdravých lidí byl výsledek jednoznačný – když slyšeli zvuk a zároveň si představovali, že jej vyslovují, sluchová kůra zeslabila svou aktivitu. Tento efekt byl nejsilnější, když se mentálně pronášený i slyšený zvuk shodovaly.
U lidí se schizofrenií, kteří měli sluchové halucinace, ale nastal pravý opak: když se zvuk shodoval s představovanou slabikou, aktivita sluchové kůry se zvýšila. Mozek tedy reagoval tak, jako by šlo o zvuk zvenčí, nikoli o vlastní vnitřní řeč. Lidé se schizofrenií, kteří v době testu sluchové halucinace nezažívali, skončili přesně uprostřed mezi oběma skupinami.
Krok k lepší diagnostice a prevenci?
Vědecká komunita práci Thomase Whitforda ocenila – studie podle nich elegantně potvrdila mechanismus, o němž se dlouho jen spekulovalo: že u některých lidí skutečně dochází k poškození komunikace mezi motorickými oblastmi mozku (plánujícími řeč) a sluchovou kůrou. Takový rozklad pak může způsobit záměnu mezi vnitřním hlasem a skutečným zvukem.
Část odborníků ale upozorňuje, že neexistuje jediný mechanismus, který by vysvětloval všechny typy sluchových halucinací. Lidé se schizofrenií mohou slyšet komentáře, příkazy, šepot či hudbu – a každý z těchto projevů může mít částečně jiné mozkové pozadí.
Psychiatr Albert Powers také připomíná, že sluchové halucinace automaticky neznamenají těžkou formu schizofrenie – a naopak těžká schizofrenie nemusí být provázena halucinacemi. Právě proto je důležité pochopit, jaké mozkové procesy u konkrétního pacienta selhávají.
Whitfordův tým věří, že by jejich EEG test by mohl jednou sloužit jako nástroj k odhalení rizika psychotických příznaků ještě předtím, než se plně rozvinou. Taková predikce by byla „svatým grálem“ výzkumu – umožnila by totiž včasnou a cílenou prevenci.
Další články v sekci
Pekelný opylovač: V Západní Austrálii objevili novou včelu s čertovskými růžky
V oblasti Zlatých plání Západní Austrálie, která je známá těžbou zlata a dalších surovin, byla objevena doposud neznámá včela s čertovskými růžky.
Ekoložka Kit Prendergastová z australské Curtinovy univerzity se nedávno věnovala výzkumu kriticky ohroženého keře Marianthus aquilonarius, vyskytující se pouze v oblasti Bremer Range na Zlatých pláních v Západní Austrálii.
Během práce narazila na neobvyklé včely, přičemž její pozornost zaujala především samička, která má na hlavě dva elegantní růžky. S kolegy analyzovali genom těchto včel pomocí metody DNA barcoding, která potvrdila, že samec i rohatá samička patří ke stejnému druhu. Ukázalo se také, že jde o druh pro vědu doposud neznámý.
Démonická včelka
Prendergastová je vášnivou fanynkou seriálu Lucifer společnosti Netflix, což ji inspirovalo k pojmenování nového druhu Megachile lucifer. Do češtiny by to bylo možné přeložit jako čalounice luciferova. Objev nového druhu včely uveřejnil odborný časopis Journal of Hymenoptera Research.
„Jde o první objev nového druhu v této skupině včel po více než 20 letech,“ pochvaluje si Prendergastová. „Ve skutečnosti nám tento objev ukazuje, že stále ještě máme v živé přírodě co objevovat, včetně oblastí, kde probíhá průmyslová těžba v rozsáhlém měřítku, jako jsou Zlaté pláně.“
Prendergastová rovněž upozorňuje na to, že nově objevený druh včely žije na stejném malém území jako zmíněná ohrožená rostlina. Oba druhy jsou tím pádem velmi ohroženy zničením prostředí z různých příčin, stejně jako globálním oteplováním a s ním souvisejícími procesy. Rozsáhlá těžba, která v této části Austrálie probíhá, už navíc mohla zlikvidovat podobné druhy, o nichž jsme ani nevěděli.
Další články v sekci
Jak prostředí ovlivňuje rychlost světla?
Na první pohled by se mohlo zdát, že se světlo pohybuje vždy stejně. Jakmile ale opustí prostředí vakua, začíná se řídit zcela jinými fyzikálními pravidly.
Rychlost světla považujeme za jednu z fyzikálních konstant. Uvedené však platí pro jeho rychlost ve vakuu neboli vzduchoprázdnu, která činí přesně 299 792 458 m/s. Jakmile se světlo pohybuje skrz jiné prostředí než vakuum, rychlost jeho šíření se mění, a nejlépe danou změnu popisuje veličina indexu lomu: V materiálech se světlo pohybuje pomaleji kvůli interakci s jejich atomy a elektrony. Index lomu látky je tedy větší než jedna, což udává míru zpomalení světla v uvedeném prostředí. Například sklo nebo voda mají větší index lomu než vzduch, takže se světlo v prvních dvou šíří pomaleji.
U jistých materiálů závisí hodnota indexu lomu na vlnové délce procházejícího záření, tudíž se různé „barvy“ mohou šířit odlišnou rychlostí. Zmíněný jev se označuje jako disperze a využívá se v některých optických přístrojích.
V prostředí obsahujícím nabité částice, jako je plazma, panuje ještě složitější situace a dochází tam ke komplikované interakci elektromagnetického vlnění s látkou. Ovlivněna je přitom nejen rychlost, ale i další vlastnosti světla.
Další články v sekci
John Davison Rockefeller: Muž, který vytvořil impérium a změnil americký kapitalismus
Byl prvním americkým miliardářem. John Davison Rockefeller měl na sklonku života majetek v hodnotě 1,4 miliardy dolarů, v dnešním přepočtu přes 300 miliard. Vybudoval naftařskou společnost Standard Oil, která se stala základem řady velkých podniků.
Ropa se začala ve Spojených státech poprvé průmyslově těžit v polovině 19. století. Do Pensylvánie, kde byl roku 1859 proveden první komerční vrt, se s vidinou bohatství začali sjíždět nadšenci ze širokého okolí. Ropnou horečku povzbuzovala především výkupní cena, která se brzy vyšplhala až na osm dolarů za barel. Divocí těžaři ale většinou nedosáhli velkých úspěchů a postupně je začali nahrazovat seriózní podnikatelé. Nejvýznamnějším z nich byl John Davison Rockefeller, který sice sám ropu netěžil, ale dobře zvolenou strategií zanedlouho zcela ovládl její zpracování a distribuci. Jeho společnost Standard Oil Company, založená roku 1870, kontrolovala v dobách největší slávy až 95 % ropné produkce USA.
Škola života
Průmyslník, obchodník a finančník John Davison Rockefeller se narodil 8. července 1839 v osadě Richford ve státě New York. Jeho otec William, obchodní cestující pochybné pověsti, který nabízel mimo jiné léky na léčbu rakoviny, mu odmalička vysvětloval základy podnikání a učil ho praktické triky vychytralého byznysmena. „Často se mnou smlouval a kupoval u mě různé věci,“ vyprávěl Rockefeller roku 1917 a pyšně dodával: „Jednoduše mě naučil, jak obchodovat.“ I na matku, horlivou baptistku, velice rád vzpomínal jako na ženu, která ho učila šetrnosti. „Často si připomínám slova své matky, že vědomé plýtvání plodí bídu s nouzí,“ říkával.
Mladý John začal s podnikáním už jako školák. Tehdy v místním obchodě kupoval bonbony a se ziskem je prodával známým. Také se rychle naučil chovat krocany na prodej a přivydělával si rovněž kopáním brambor. Podle otcových a matčiných rad ukládal všechny utržené peníze do porcelánové pokladničky. Bylo mu sotva 13 let, když poprvé poznal, jak chutná moc peněz. Na matčino doporučení si totiž z této pokladničky vyzvedl 50 dolarů, které pak půjčil jednomu farmáři na nákup osiva. A protože to bylo na úrok 7,5 %, rychle dospěl ke zjištění, že půjčováním lze vydělat víc peněz než samotnou prací.
Od obilí k ropě
Ačkoliv ve škole nikdy moc neprospíval, patřil od samého začátku k vynikajícím počtářům. Kvůli nedostatku peněz nešel studovat vysokou školu, v šestnácti letech absolvoval pouze několikatýdenní kurs na obchodní akademii v Clevelandu. Následně nastoupil jako pomocný účetní u firmy Hewitt & Tuttle, která obchodovala s obilím a zeleninou. John zde pracoval od půl sedmé ráno až do noci a večer ještě přemýšlel, jak svěřenou práci zefektivnit a zvýšit zisk. Vedl si dobře, když ovšem po čase požádal o zvýšení platu, jeho šéfové ho odmítli. S pocitem křivdy pak práci okamžitě opustil.
Následně spolu s Mauricem Clarkem založili firmu zaměřenou na obchodování s obilím, masem, solí a senem. Brzy své podnikání rozšířili i za hranice státu Ohio, a protože právě začala občanská válka, prakticky všechno jejich zboží šlo velmi dobře na odbyt, zejména pro armádu Seveřanů. Zisky rychle rostly a jen za první měsíce dosáhly 17 tisíc dolarů. Johnovým osudem se ale nakonec stal jiný obor.
Roku 1859 se objevila zpráva o nalezení ropy v Pensylvánii. Rockefeller tuto novinu zaregistroval a dobře si spočítal, že by se na nové surovině dalo dobře vydělat. Roku 1863 proto s dalšími dvěma partnery investovali čtyři tisíce dolarů do výstavby a provozu rafinérie Excelsior Works a o rok později do druhé s názvem Standard Works. Protože ostatní partneři brzy přestali sdílet jeho nadšení, vykoupil jejich podíly a začal podnikat sám. Byl totiž přesvědčen, že obchod s ropou se mu v budoucnu bohatě vyplatí.
Vytyčil si ovšem jasný cíl: zabývat se pouze zpracováním a dopravou. Vlastní těžba ho příliš nezajímala, jelikož správně usoudil, že se pojí s menším ziskem, navíc vyžaduje velké investice. Věděl, že naftový průmysl stejně ovládne ten, komu se podaří dostat pod kontrolu zpracování a obchod. Této myšlence pak podřídil veškeré další úsilí.
Strategická surovina
Roku 1865 měl dva petrolejářské závody, za další dva roky jich už bylo pět. Roku 1870 soustředil všechny své podniky do jedné akciové společnosti s kapitálem jeden milion dolarů. Nic přitom neponechal náhodě, dokonce ani firemní jméno. Podnik nazval Standard Oil Company, což mělo pragmatický důvod. Jméno poukazovalo na to, že firemní produkty odpovídají technickým a bezpečnostním standardům, tedy zákonem určeným normám. V podmínkách tehdejšího naftařského podnikání, kdy se většina bezpečnostních opatření nedodržovala, to byl výborný tah. Není divu, že akcie společnosti produkující bezpečné výrobky na burze raketově rostly.
Rockefeller se nemýlil. Ropa se velmi rychle stala strategickou surovinou a obchodním artiklem nejvyšší přitažlivosti. Její deriváty, používané ke svícení v továrnách, úřadech i domácnostech, patřily k nejžádanějšímu zboží. Tento trend se navíc brzy přenesl také do Evropy, což bylo pro Ameriku dalším zdrojem zisků. Už během prvního roku po skončení občanské války se americký export ropy do Evropy zvýšil z 600 tisíc na 1,5 milionu barelů.
Rockefeller byl opět v čele, protože s předstihem vyslal mladšího bratra Williama do New Yorku, aby z něj koordinoval dodávky petroleje společnosti Standard Oil evropským zákazníkům. S tím souvisel i další úkol – vytvářet nezávislou distribuční síť a budovat vlastní překladiště i sklady přímo v prostorách manhattanských doků.
Loutkář a chobotnice
John Davison Rockefeller byl vskutku výjimečným podnikatelem. Kdosi o něm prohlásil, že se „odlišoval od masy průmyslníků tak, jak se liší silný vůdce od smečky dravců“. Byla to v podstatě pravda, protože skutečně nejednal v rukavičkách. Hluboce zbožný asketa, který nepil ani nekouřil, byl chladnokrevný, vypočítavý a nevyhýbal se ani úskokům. Své metody boje s konkurencí neustále zdokonaloval a rozvíjel až na hranici zákona.
Uměl velmi promyšleně využívat hospodářské převahy svého podniku. Od počátku pracoval také tvrdě na eliminaci konkurence. Soupeřům strategickým způsobem snižoval hodnoty pozemků, takže je většina z nich musela dříve či později prodat. Karikaturisté proto prezentovali jeho firmu jako chobotnici, pavouka či nenasytnou obludu. Samotného Rockefellera pak často zpodobňovali jako loutkáře. Ten si ale z podobných narážek nic nedělal a podnikání dále rozšiřoval.
Roku 1881 vydal pokyny, o nichž tvrdil, že mají vést ke zmodernizování společnosti Standard Oil. Požadoval, aby všichni akcionáři v desítkách firem, které pod ni spadaly, vyměnili své akcie jednotlivých podniků za akcie nově vytvořeného seskupení za účelem jednotné výrobní, obchodní a cenové politiky. Tím vznikl první trust a také monopol, který usiloval o úplné nebo aspoň převážné ovládnutí amerického trhu s ropou. Když pak 2. ledna 1882 dohoda o tomto trustu vstoupila v platnost, Rockefeller už měl pod kontrolou 80 % amerického naftového průmyslu, 90 % ropovodů a v rukách držel i trumfy k ovládání dalších přidružených odvětví, jakými byla cisternová doprava či produkce kovových barelů.
Nechtěl se ovšem spokojit jen s pouhým růstem všech položek svého trustu. Chtěl být samostatným i v oblasti složitých peněžních procedur, proto se rozhodl získat akcie tehdejší největší americké banky National City Bank of New York. To se mu nakonec podařilo, a tak se tento přední peněžní dům stal na dlouhá léta jeho finanční oporou.
Nucené rozdělení
Rockefeller se stal nekorunovaným králem kapitalismu a nic na tom nezměnil ani jeho odchod do ústraní. V padesáti letech mu lékař doporučil přestat pracovat, jinak hrozilo, že to jeho organismus nevydrží. Roku 1890 tak opustil všechny vedoucí funkce a oddělil vlastnictví firmy od jejího řízení.
Standard Oil přinášela mimořádné zisky a jen mezi lety 1882 až 1906 vynesly její akcie 548 milionů dolarů. Podnik byl ale tak velký, bohatý a mocný, že začal ostatním vadit. Rockefeller byl při svých pravidelných návštěvách v baptistickém kostele napadán a v Kongresu se vedla plamenná diskuse o tom, že moc Standard Oilu musí být omezena. Nejvyšší soud Spojených států nakonec roku 1911 přikázal rozdělit společnost na 34 menších na sobě formálně nezávislých firem. Paradoxem bylo, že ceny akcií těchto nových podniků na burze okamžitě vyletěly nahoru. A protože Rockefeller vlastnil značné podíly i v těchto nových společnostech, vyšel z tohoto násilného rozdělení čtyřikrát bohatší.
Majetek ovšem jen samoúčelně nehromadil. Sám říkal, že „nezná nic opovrženíhodnějšího, než vydělávat peníze jen pro peníze“. Už ze svých prvních výdělků proto dával část příjmů církvi a stál také za obrovským vzestupem Chicagské univerzity, které daroval 80 milionů dolarů. V New Yorku založil Rockefellerův institut pro medicínský výzkum a následně Rockefellerovu nadaci, do níž přesunul čtvrtinu svého majetku. Ještě dnes existuje několik nadací, které jsou vedené Rockefellerovými dědici. Nejznámější je The Rockefeller Brothers Fund.
John Davison Rockefeller zemřel 23. května 1937 na Floridě v úctyhodném věku 97 let. Jeho majetek se v době smrti odhadoval na 1,4 miliardy dolarů, což odpovídalo dvěma procentům hrubého domácího produktu celých Spojených států.
Fondy a nadace
V den Rockefellerovy smrti přerušily všechny společnosti bývalé Standard Oil na pět minut práci, ropné podnikání se ale nezastavilo. Nově vzniklé firmy Esso (Standard Oil of New Jersey) a Mobil (Standard Oil of New York) podepsaly roku 1928 s francouzskými a britskými společnostmi takzvanou dohodu z Oostende, která jim umožnila těžit ropu na Středním východě. Po druhé světové válce je pak vystřídaly korporace Chevron (Standard Oil of California) a Texaco.
Když v padesátých letech Írán zestátnil veškeré britské ropné společnosti na svém území, John Davison Rockefeller mladší nabídl, že zprostředkuje pomoc ze strany USA. Podmínkou bylo, že ropné impérium Rockefellerů získá čtyřicetiprocentní podíl v dosud britských firmách. Londýn souhlasil a americká tajná služba se zasloužila o převzetí moci perským šáhem, který ihned vyhlásil opětovnou privatizaci ropného průmyslu.
Nelson Aldrich Rockefeller, syn Johna Davisona mladšího, se pak už obchodům s ropou nevěnoval a místo toho se vrhl do politiky. Roku 1944 se za vlády prezidenta Roosevelta stal expertem Bílého domu pro vztahy Spojených států s Jižní Amerikou a Harry Truman ho později jmenoval předsedou Komise pro mezinárodní vývoj. V letech 1958 až 1970 byl čtyřikrát za sebou zvolen guvernérem státu New York a od roku 1974 až do ledna 1977 zastával po abdikaci Richarda Nixona post viceprezidenta Spojených států.
Žádná z rodin nebyla tak bohatá, tak opěvovaná, zbožňovaná, ale také nenáviděná jako Rockefellerové. Kdysi nejbohatší dynastie světa, která vydělala miliony dolarů na obchodu s ropou, zůstává i dnes důležitým hráčem na poli podnikání. Jen se od ropy postupně přesunula do finančního světa a majetek má hlavně v různých fondech a trustech.
Pouze v seznamu nejbohatších lidí světa už se jméno Rockefeller nevyskytuje. Důvodem je zmíněná filantropie. Přes Rockefeller Foundation sponzoruje rodina dodnes prestižní americké univerzity, například Harvardskou, Stanfordskou, Yaleovu a desítku dalších. Roku 1991 dokonce založila i vlastní Rockefeller University.
