Archeologové objevili nejstarší stopu mezilidského násilí v jihovýchodní Asii
Unikátní nález 12 tisíc let staré kostry z Vietnamu přinesl nejstarší důkaz mezilidského násilí v jihovýchodní Asii.
V roce 2018 byla v jeskyni Thung Binh 1 v severním Vietnamu objevena téměř kompletní a výjimečně zachovalá kostra, která dostala označení TBH1. Pochází z pozdního pleistocénu, z doby asi před 12 tisíci lety. Patří muži, který se v dobré kondici, jen s drobným poraněním kotníku, dožil věku 35 let.
Pro vědce je tento nález velice cenný, protože v jihovýchodní Asii bylo doposud objeveno jen velmi málo podobně zachovalých a věrohodně datovaných lidských pozůstatků z období pleistocénu. Christopher Stimpson z Oxfordské univerzity s početným týmem kolegů kostru detailně prozkoumal a rovněž získal a analyzoval její mitochondriální DNA, která je doposud nejstarší v jihovýchodní Asii. Výsledky výzkumu kostry TBH1 uveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.
Nejstarší boj v jihovýchodní Asii
Badatelé mimo jiné zjistili, že dotyčný muž měl jedno nadpočetné žebro – jeho hrudní koš se tedy sestával z 25 žeber namísto obvyklých dvanácti párů. Takových lidí je dnes na světě zhruba necelé jedno procento.
Ještě mnohem zajímavější byl ale objev plátku křemene poblíž jednoho z žeber. Stimpson a jeho kolegové věří, že jde pozůstatek hrotu šípu, který sice muže zasáhl, ale neusmrtil ho. Muž, jemuž patřila kostra TBH1, pravděpodobně žil ještě několik měsíců. Poranění se mu ale hojilo špatně a podle všeho zemřel právě v důsledku dlouhodobé infekce po zásahu tímto šípem.
Výzkum kostry TBH1 podle vědců nepřinesl jen fascinující poznatky o životě a smrti jednoho konkrétního muže. Nabídl také pohled na dění a vývoj lidských společností v jihovýchodní Asii na sklonku pleistocénu. Podle poznatků Stimpsona a jeho týmu jde o nejstarší doklad mezilidského konfliktu, který jsme objevili v oblasti pevninské jihovýchodní Asie.
Další články v sekci
Za vůdce a Turkestán! Turkmeni v německém Wehrmachtu a Waffen-SS
Nacistické Německo využívalo během druhé světové války různé nacionalistické a náboženské spory, které existovaly v Sovětském svazu. Vedení třetí říše tak mimo jiné umožnilo i vznik jednotek Wehrmachtu a SS složených z příslušníků turkických národů. Zapojili se do nich rovněž dobrovolníci z území dnešního Turkmenistánu.
Motivace příslušníků turkických národů bojovat za Hitlera pramenila ze tří hlavních faktorů: jednak z panturkických a islámských idejí, dále z náboženského a národnostního útlaku, jenž panoval v Sovětském svazu, a konečně z nelidských podmínek, jimž čelili v německých zajateckých táborech. To vše přivedlo desetitisíce mužů ze Střední Asie do jednotek, které nakonec působily v různých operacích na mnoha místech evropského kontinentu.
Vnější vlivy
Turkmenská sovětská socialistická republika nehrála sama o sobě v nacistických plánech výraznou roli. Němečtí stratégové totiž pracovali v geopolitických úvahách i při vytváření vojenských formací s širší koncepcí Turkestánu coby rozsáhlého území ve Střední Asii obývaného převážně turkickými národy.
Někteří nacisté chtěli vytvořit i Říšský komisariát Turkestán. Pro podporu tohoto úsilí byly využívány i ideje panturkismu, tedy vzájemnosti a společného postupu turkických národů (včetně Turkmenů). O šíření panturkismu se v Sovětském svazu pokoušeli také turečtí představitelé, i když jejich konečným cílem samozřejmě nebyl německý říšský komisariát. Chtěli totiž založit několik nových středoasijských států pod silným vlivem Ankary. Turkestán byl pouze jedním z těchto plánovaných útvarů.
Německé i turecké zájmy se nicméně v této oblasti alespoň dočasně a částečně protnuly. Turecko sice zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, jeho vztahy se Sovětským svazem však byly napjaté. Na podzim roku 1941 zahájil bývalý osmanský generál a později turecký politik Nuri Killigil, známý též jako Nuri Paša, jednání s německými diplomaty o vytváření turkických jednotek.
Na tomto základě se zrodil takzvaný Výbor pro spolupráci s panturkickým hnutím. Ten mohl využít i předchozí činnosti různých panturkických nebo turkestánských exilových organizací, v nichž působili představitelé antisovětské emigrantské opozice. Sídlily a působily nejen v Turecku, jako tomu bylo v případě Turkestánského národního sdružení v Istanbulu, ale i v převážně perském Íránu. To se týkalo především několika poboček Turkestánského národního centra a organizace „Hvězda východu“ (SY) se sídlem v Mašhadu.
V Íránu působily i nacistické tajné služby, které se snažily podchytit exilovou turkestánskou protisovětskou opozici pro uskutečnění diverzních úkolů při plánovaném útoku na SSSR. Terčem se měly stát mimo jiné dopravní trasy a průmyslová zařízení na území Turkmenské SSR. Společná sovětsko-britská invaze do Íránu v srpnu 1941 však toto nebezpečí do značné míry eliminovala.
Hitler je proti
Hrozba pro Stalinovo impérium však přišla odjinud. Po rozsáhlých porážkách Rudé armády v prvních měsících operace Barbarossa padly do německého zajetí statisíce vojáků nejrůznějších národností. Mnozí z nich sovětský režim nenáviděli a chtěli proti němu bojovat. K jejich rozhodnutí přejít na druhou stranu fronty přispěly i kruté podmínky panující v zajateckých táborech.
Odpůrcem vzniku vojenských jednotek tvořených příslušníky východních národů však byl sám Adolf Hitler, který v nich viděl rasově podřadné lidi, nehodné nasazení za ideje árijského nacionálního socialismu. U turkických národů však – i pod vlivem turecké vojenské diplomacie – nebyl tak striktní. A pod vlivem nepříznivého vývoje situace na všech frontách nakonec nacistická vojska akceptovala i řadu dobrovolníků z národů, které z hlediska zvrácené rasové teorie měly do árijského ideálu daleko.
Dobrovolně do Wehrmachtu
Již v listopadu 1941 byla v rámci 444. zajišťovací divize Wehrmachtu zformována 444. turkestánská rota, do které se přihlásilo vedle příslušníků jiných národností i několik Turkmenů. Sloužili převážně v týlovém zabezpečení a vykonávali strážní činnost. Dobrovolníky se pro sabotážní úkoly snažila získat i tajná služba Abwehr. Postupně vznikaly v rámci takzvaných východních oddílů další jednotky z turkických a muslimských teritorií Sovětského svazu. Němci pro ně připravili insignie s arabským nápisem „Biz Alla Bilen“, což měl být ekvivalent hesla „Bůh s námi“ (Gott mit uns) užívaného Wehrmachtem. Uvedený arabský překlad je však sporný. Arabština navíc nebyla mezi turkickými národy příliš užívána.
V roce 1942 byl založen Turkestánský legion i turkestánský pěší prapor 450. V jeho rámci působilo několik rot rozdělených podle národností včetně 4. roty složené z Turkmenů a východních Tatarů. Vznikaly i další jednotky, které se zapojily do střetů s Rudou armádou nebo se sovětskými partyzány. Na frontě turkestánské jednotky působily například u Stalingradu, při německém útoku u Tuapse či při střetech v Astrachani. V podpoře turkestánských dobrovolníků se tehdy z pozice vedoucího skupiny při vrchním velitelství pozemních sil (OKH) angažoval i Claus von Stauffenberg, pozdější neúspěšný atentátník na Adolfa Hitlera.
S esesáckými runami
V květnu 1943 se z několika menších útvarů včetně některých východních legií zformovala 162. turkestánská pěší divize Wehrmachtu, kterou následně německé velení pod vlivem porážky u Kurska a souvisejících obav z možné zrady převelelo do Itálie. Tam se útvar pod velením generálmajora Oskara von Niedermayera zapojil do protipartyzánského boje i do střetů s postupujícími Spojenci na Apeninském poloostrově. Jeho příslušníci přitom spáchali několik válečných zločinů.
Další turkestánské jednotky se ocitly ve Francii, kde plnily převážně pomocné úkoly. V Berlíně mezitím začal působit Národní turkestánský výbor jednoty, který usiloval o vznik Národní armády Turkestánu. V ní měli bojovat vojáci kazašské, kyrgyzské, turkmenské a tádžické národnosti (je přitom zajímavé, že Tádžici patří k perské jazykové skupině). Zrod takové formace však Němci neumožnili. Zmíněný výbor pak odmítl také možnost podřízení se Výboru pro osvobození národů Ruska, který v listopadu 1944 inicioval generál Andrej Vlasov.
O turkestánské jednotky naopak projevil zájem říšský vůdce SS Heinrich Himmler, který v roce 1944 hodlal vytvořit v rámci Waffen-SS muslimskou divizi „Nový Turkestán“. Již předtím vznikl 1. východomuslimský pluk SS, který působil například v protipartyzánských operacích v Bělorusku a Polsku. V rámci nechvalně známého Zvláštního pluku SS Dirlewanger se jeho příslušníci podíleli i na potlačování varšavského povstání. Na vytvoření plnohodnotné divize už ale nebyl dostatek času ani sil. Vznikl pouze Východoturecký ozbrojený svaz SS „Timur“, který sestával ze skupin Volha (Idel)-Ural, Turkestán, Krym a Ázerbájdžán.
Na přelomu let 1944–1945 se svaz nacházel na Slovensku, konkrétně k 1. březnu 1945 v Myjavě. Následně jej přesunuli k protipartyzánskému boji do severní Itálie, kde jeho vojáci padli do zajetí. V něm se pak ocitli i další příslušníci různých turkestánských a východomuslimských formací. Mnozí turkestánští dobrovolníci nicméně ještě během války dezertovali a zapojili se do protinacistického odboje.
Stíny temných dějin
Srovnáním různých zdrojů lze dospět k tomu, že v řadách Wehrmachtu a SS bojovalo kolem 180 000 Turkestánců. I když je obtížné určit, jaké přesně bylo národnostní složení dle sovětského rozdělení, je zřejmě, že například mnohem více Turkmenů bojovalo za druhé světové války v řadách Rudé armády než v uniformách mocnosti Osy.
Ti bývalí příslušníci Wehrmachtu a SS, které zajali Sověti nebo je vydali ze zajetí do Stalinova impéria západní Spojenci, byli vystaveni tvrdé a dlouhodobé perzekuci. V roce 1947 se například v kazašské Alma-Atě uskutečnil proces se 49 bojovníky Turkestánského legionu. Na lavici obžalovaných usedlo 19 Kazachů, 19 Uzbeků, dva Tádžici, sedm Turkmenů a dva Kyrgyzové. Ke smrti zastřelením tribunál odsoudil 11 lidí, k vykonání trestu však došlo jen u jednoho.
Další články v sekci
Sibiřští poustevníci: Rodina Lykovových se čtyři desetiletí ukrývala v ruské tajze
Příběh rodiny Lykovových, která se před pronásledováním ukryla hluboko v sibiřské tajze a po desetiletí žila zcela odříznuta od světa, je jedním z nejpozoruhodnějších dokladů lidské odolnosti a houževnatosti.
V roce 1978 proletěl vrtulník s geologickým týmem nad odlehlou částí sibiřské tajgy. Z výšky si pilot všiml něčeho zvláštního – na horském svahu, více než 250 kilometrů od nejbližší vesnice, se rýsovala malá mýtina s dlouhými záhony. Zdálo se nemožné, aby v takové pustině někdo žil. Přesto geologové po přistání objevili srub, v němž přežívala rodina, která se před světem ukryla už před čtyřmi desetiletími.
Útěk před pronásledováním
Rod Lykovů pocházel z náboženské sekty tzv. starověrců, kteří odmítali sovětský ateismus a nové církevní reformy. Po bolševickém převratu byli tvrdě pronásledováni. V roce 1936 Karp Lykov, hlava rodiny, viděl, jak jeho bratra zastřelili, a rozhodl se s manželkou Akulinou a dvěma malými dětmi (Savinem a Natalií) utéct z civilizace. Odešli hluboko do tajgy, kde založili nový, zcela izolovaný život.
V chatrči u říčky Jerinat se jim narodily další dvě děti, Dmitrij a Agafja, které nikdy nespatřily jiného člověka mimo vlastní rodinu až do chvíle, kdy je v roce 1978 objevili geologové.
Život na hranici přežití
Samota znamenala neustálý boj o přežití. Lykovovi vyráběli oblečení z konopí, v létě chodili bosí a na zimu si vyráběli boty z březové kůry a zvířecích kůží. Vařili v improvizovaných nádobách. Jakmile jim dosloužilo kovové nádobí, které si do divočiny přinesli, museli si vyrobit náhradu. Oheň rozdělávali pomocí křesadla.
Nejtěžší zkouška přišla v roce 1961, kdy ji sněhová bouře zničila úrodu. Rodina přežívala na koříncích, houbách, a dokonce na kůře stromů. Matka Akulina se nakonec obětovala a zemřela hlady, aby děti měly více jídla. Přesto se rodině podařilo zachránit pár výhonků žita a z něj obnovit zásoby. K obživě si pěstovali brambory, tuřín, cibuli a hrách, v řece lovili ryby a chytali divokou zvěř do pastí.
Agafja vzpomínala na padesátá léta jako na „roky hladu“: „Byli jsme hladoví pořád. Každý rok jsme se radili, jestli všechno sníme, nebo něco necháme na setbu.“
Když geologové rodinu objevili, Lykovovi nejprve odmítali jejich jídlo. Děti nikdy neochutnaly chléb ani marmeládu a bály se, že je to hřích. Přijali pouze sůl – a později i pár drobností, jako nože, semena nebo baterku. Televizi, kterou jim geologové ukázali, považoval Karp za ďáblův výtvor, byť od pohyblivých obrázků nemohl odtrhnout oči.
Vědci je postupně seznamovali s dějinami, které mezitím pohnuly světem – s druhou světovou válkou, lety do vesmíru a průmyslovou modernizací.
Tragédie a poslední přeživší
Lykovovi však zůstali věrní svému životu v divočině. V roce 1981 postihla rodinu tragédie: během několika dní zemřeli Savin, Natálie a Dmitrij. Pravděpodobně šlo o selhání ledvin či nemoci, vůči nimž byli v izolaci bez imunity zcela bezbranní. Když geologové chtěli Dmitrije odvézt do nemocnice, odmítl: „Člověk žije tak dlouho, jak mu Bůh dopřeje.“ Podle ruského lékaře Igora Nazarova mohla být příčinou jejich úmrtí infekce od některého z návštěvníků. Krevní testy Agafji a Karpa později prokázaly absenci protilátek proti většině běžných patogenních virů.
Po smrti Karpa v roce 1988 zůstala jediným přeživším dítětem Agafja. Dál žila sama v srubu, se stejnou houževnatostí jako dříve. V devadesátých letech minulého století pobývala krátce v klášteře, pak se vrátila do tajgy a v roce 2021 se přestěhovala do nového domu v tajze, jehož stavbu financoval ruský miliardář Oleg Děripaska.
V jejím novém domě ji čas od času navštěvují pracovníci Chakaské rezervace, a také pracovníci Centra pro provoz pozemních zařízení kosmické infrastruktury (CENKI), protože její dům se nachází v oblasti možného dopadu částí raket startujících z kosmodromu Vostočnyj. Všechny nabídky evakuace ale tato dnes již 80letá žena striktně odmítá. Díky těmto občasným návštěvám má Agafja přístup k lékům, potravinám a dalším věcem, které jí usnadňují život v izolovaném drsném podnebí.
Osud Lykovových připomíná, jak daleko může člověka zavést víra, strach i touha po svobodě. Zatímco většina světa prožívala bouřlivé proměny 20. století, oni přežívali s holýma rukama uprostřed divočiny. Agafja, poslední žijící členka rodu, je dodnes symbolem neobyčejné vytrvalosti a života v souladu s přírodou, který se vymyká všem představám o moderní civilizaci.
Další články v sekci
Kostensuchus atrox: Patagonský dravec z konce křídy, který se nebál ani dinosaurů
Na jihu Patagonie objevili paleontologové dokonale zachovalou fosilii pradávného krokodylomorfa, který byl před 70 miliony let obávaným vrcholovým predátorem schopným lovit i dinosaury.
Dávná Patagonie na konci období křídy byla krajinou s horkým klimatem a zaplavovanými oblastmi, která oplývala životem, včetně celé řady býložravých i masožravých dinosaurů. Mezi nebezpečnými tvory, s nimiž by se dnes určitě nikdo nechtěl setkat, ale nebyli jen dinosauři. Paleontologové zde nedávno objevili fosilii mohutného predátora z příbuzenstva krokodýlů.
Ve formaci Chorrillo na jihu Patagonie, která pochází z doby před 70 miliony let, tedy těsně před dramatickým koncem období křídy, byla asi 30 kilometrů jihozápadně od argentinského města El Calafate objevena skvěle zachovalá fosilie krokodylomorfa. Jde o vůbec první fosilii krokodyliforma nalezenou v této geologické formaci a zároveň o jednu z nejkompletnějších svého druhu na světě.
Hypermasožravý prakrokodýl
Paleontologové získali lebku s čelistmi i mnoho kostí z celého těla. Robustně stavěný „prakrokodýl,“ který měl oproti dnešním krokodýlům delší nohy orientované směrem pod tělo, dostal jméno Kostensuchus atrox, podle výrazu kosten pro patagonský vítr v jazyce původních obyvatel a egyptského krokodýlího boha Sobeka neboli Súchose.
Kostensuchus měl tělo dlouhé asi 3,5 metru a vážil kolem 250 kilogramů. Podle vědců to byl hypermasožravec, jehož potravu tvoří z nejméně tří čtvrtin maso. S mohutnými čelistmi plnými nebezpečně vypadajících zubů mohl lovit i hodně velkou kořist, včetně dinosaurů střední velikosti. Podrobnosti objev nového krokodylomorfa uveřejnil vědecký časopis PLOS One.
Formace Chorillo je vyhlášená velmi rozmanitými fosiliemi z období konce křídy, od pylu, spor a zbytků rostlin až po suchozemské i vodní bezobratlé, ryby, žáby, savce, dinosaury, a teď také příbuzné krokodýlů. Nově objevený kostensuchus byl jedním z vrcholových predátorů místního ekosystému a významně rozšiřuje jeho biologickou diverzitu.
Další články v sekci
Otroci na bojištích Říma: Když i gladiátoři oblékli legionářskou zbroj
Gladiátoři náleželi podobně jako prostitutky nebo herci ke společenské spodině, přesto se v ojedinělých případech mohli po boku svobodných Římanů účastnit bitev a válečných tažení. Jak se jim podařilo vymanit se z krvavých povinností v arénách?
Od počátku římských dějin byla služba v legiích výsadou svobodných mužů, kteří patřili k římským občanům. V době císařství pak řady stálého vojska rozšířili také muži z námořnictva a menších pomocných oddílů, již pocházeli zpravidla z Římany dobytých území a neměli statut římských občanů. I oni však byli osobně svobodní. Naproti tomu otrokům byla služba v armádě zakázána, proto je nutné od sebe jasně rozlišovat římské vojáky a gladiátory, bojovníky z římských arén, kteří zabíjeli pouze pro potěšení přihlížejících diváků.
Naděje na svobodu
Tradici pořádání zápasů ozbrojených otroků převzali Římané od sousedních kmenů v Itálii kolem roku 300. Postupně se stala oblíbenou zábavou a už v časech diktatury Julia Caesara (45–44 př. n. l.) se v dřevěných arénách střetávaly i stovky bojovníků. Hry s gladiátory se staly vítaným způsobem, jakým si bohatí Římané mohli získat popularitu u širších vrstev obyvatelstva. Mnozí šampioni se těšili značné oblíbenosti a těm nejšťastnějším byla po čase dokonce udělena svoboda. Ti se pak stávali trenéry či majiteli gladiátorských škol a v mnoha případech se také nechávali bohatými římskými občany najímat jako placení rváči nebo tělesní strážci. Své popularitě navzdory ale i bývalí gladiátoři byli považováni za součást nejnižších vrstev společnosti.
Přesto si římští vojevůdci uvědomovali určitý válečný potenciál těchto bojovníků. K povolávání otroků a gladiátorů do vojska však docházelo takřka výhradně jen v dobách velkých krizí, přičemž všichni tito muži museli být nejprve oficiálně propuštěni na svobodu a teprve poté mohli být do vojska přijati.
Poprvé se ve větším množství rekruti z řad gladiátorů objevovali v římských armádách během občanských válek na konci období republiky, zejména ve druhé polovině 1. století př. n. l. Oddíl těžce obrněných gladiátorů nazývaných crupellarii zařadil do svého vojska vzbouřený galsko-římský šlechtic Julius Sacrovir v roce 21. Ani tito do železa zakutí bojovníci ale povstalcům vítězství nezaručili. Vynalézaví římští legionáři se proti nim vyzbrojili těžkými pracovními sekyrami, které byly schopné prorazit i zbroj crupellariů.
Pomoc v nesnázích
Pozoruhodný případ účasti vojáků z řad bývalých gladiátorů představovaly boje během občanské války po smrti císaře Nerona v roce 69. Krátce vládnoucí císař Otho přibral do svého vojska asi dva tisíce těchto zápasníků a nasadil je zprvu úspěšně proti vojákům svého rivala Vitellia. V témže roce se před bitvou u Bedriaka 14. dubna pokusili někdejší gladiátoři zastavit postup Vitelliových elitních oddílů tvořených bojovníky z germánského kmene Batavů, avšak při střetu s těmito neohroženými a skvěle vycvičenými vojáky neměli mnoho šancí. Ve snaze zabránit přechodu Germánů přes řeku Pád tak Othonův oddíl skončil rozprášen.
Příležitostně byli osvobození gladiátoři do vojska povoláváni i později, a to nejen v dobách občanských válek, ale i tehdy, když se nutně musely rychle doplnit stavy během rozsáhlejších konfliktů, jakými byly například markomanské války mezi lety 166–180, v nichž Římané bojovali i na území dnešní Moravy. Stále se však jednalo o velmi vzácné případy. Nejčastějším bojištěm gladiátorů tak zůstávaly četné amfiteátry, ve kterých bavili veřejnost krvavými souboji až do 5. století, kdy křesťanští císaři tento typ zápasů zakázali.
Další články v sekci
Jaký je rozdíl mezi dvojplanetou a planetou s měsícem?
Pojem „dvojplaneta“ se v astronomii používá pro specifické případy planetárních soustav, kde velikostní rozdíl mezi oběma tělesy není tak výrazný jako u běžných planet a jejich měsíců. V čem tkví rozdíl mezi dvojplanetou a planetou s měsícem?
Kromě oficiálních pojmenování typů objektů, schvalovaných Mezinárodní astronomickou unií, se v literatuře objevují i termíny, jež vznikly jaksi přirozeně. Patří mezi ně rovněž pojem „dvojplaneta“, kterým se myslí systém dvou hmotnostně poměrně blízkých těles – technicky vzato planety a jejího měsíce. Poměr obou hmotností lze tedy přímo použít k rozlišení „běžného“ systému planety a jejího měsíce (či měsíců) a soustavy, kterou můžeme označit za dvojplanetu.
Planeta obvykle představuje výrazně hmotnější těleso než její měsíc či měsíce, takže se dá z hlediska nebeské dynamiky mluvit o tom, že ji její souputníci obíhají; společné těžiště systému se totiž nachází hluboko v jejím nitru. Klasický příklad nabízí soustava Jupitera nebo i dvojice Země–Měsíc, jejíž společné těžiště leží asi 1 700 km pod povrchem zeměkoule. Naproti tomu typickou „dvojplanetu“ reprezentují Pluto s Charonem: Druhý zmíněný dosahuje 12 % hmotnosti trpasličí planety a těžiště systému spočívá trvale mimo těleso Pluta, na čemž nic nemění ani zbývající satelity v soustavě.
Další články v sekci
Zkáza v ulici Na poříčí: 46 mrtvých a šok, který změnil pražské stavitelství
Dnes stojí na křižovatce ulic Na poříčí a Biskupská v centru Prahy hotel ze 30. let minulého století. Denně jej minou tisíce kolemjdoucích, málokdo z nich však má tušení, že právě kráčí místem s velice pohnutou historií.
Budova hotelu Harmony vyrostla na zdejším nároží v důsledku nešťastné náhody. Původní architektonický plán počítal s vybudováním obchodního domu. A jeho realizace se v roce 1928 skutečně už zdárně chýlila k závěru. K nebi se impozantně tyčilo pět nadzemních pater. Pod úrovní ulice se ukrývaly dva suterény sahající do hloubky zhruba osmi metrů. Čas zbývající do nastěhování prvních nájemců se počítal už jen na dny. Nakonec ale všechno dopadlo úplně jinak: krátce před kolaudací se celá stavba tragicky zřítila a v jejích troskách zahynulo celkem 46 lidí. Šlo o největší stavební katastrofu v naší novodobé historii.
Rychle a honem!
Osudný okamžik nastal v úterý 9. října 1928 devět minut po patnácté hodině odpoledne. Takřka hotový dům, kde svou pobočku plánoval otevřít obchodní dům Jakesch, sice ještě pokrývalo lešení, uvnitř zatím neomítnutých stěn se ale již v plném nasazení dokončovaly stavební práce. Což byl také důvod, proč se v budově v tu chvíli pohybovalo množství dělníků a řemeslníků. Bezprostředně po zhroucení stavby tak nebylo možné určit, kolik jich vlastně zůstalo uvězněných v sutinách! Stavební firma Pražák a Moravec sice vedla dokumentaci o svých pracovnících, písemné záznamy ale nešťastně uchovávala v provizorní kanceláři zřízené uvnitř budovy.
Ve chvíli, kdy šla stavba k zemi, tak pod horou trosek pohřbila i klíčové seznamy. Na místě navíc pracovalo i několik externích dělníků z najatých specializovaných firem. Ještě několik dnů po katastrofě nebyl přesný počet přítomných známý a na místo přicházeli pozůstalí, kteří se v obavách o osudy svých nejbližších snažili zjistit, zda se náhodou tragická událost netýkala i jich. Mezi oběti se zařadilo také několik nešťastníků, kteří se v osudný okamžik náhodou ocitli na nesprávném místě a to odpoledne novostavbu pouze pěšky míjeli. Proto mezi postiženými najdeme i ženy.
Reportáže
Samotné zhroucení stavby můžeme dnes zpětně rekonstruovat díky očitým svědectvím dochovaným v dobovém tisku. Například deník Národní politika tragédii věnoval celou první stranu. Připomeňme, že v tehdejší době vypadal denní tisk o poznání jinak než ten dnešní a vyhradit některé zprávě tolik prostoru představovalo skutečně mimořádnou výjimku. „Obrovský sloup prachu zahalil na chvíli dějiště katastrofy. Když se opět usadil, bylo viděti celé okolí poseté tříští z přeražených dřev a rozbitých skel. Uprostřed do výše prvního patra kupila se beztvará hmota rozpukaného betonu a rozbitých cihel, ježících se přelámaných trámů a zohýbaných železných tyčí. V pozadí stála dřevěná vysoká věž pro vytahování materiálu,“ popsal reportér deníku.
Jediná část konstrukce, která zůstala nedotčená, byla dřevěná výtahová šachta pro tzv. páternoster. Stavba, která původně dosahovala výše sedmi nadzemních pater, náhle čněla jen dva metry nad zemí. Stavební sutiny totálně zničily elektrické vedení vedoucí přilehlou ulicí a částečně zasypaly právě projíždějící tramvaj.
Jedním z prvních, kdo pohotově přispěchal na místo, byl předseda pražského záchranného sboru Eugen Lederer. Na místo se záhy dostavili také zástupci vlády a vedení města – tehdejší pražský primátor Karel Baxa, náměstek vlády Jan Šrámek či vrchní stavební rada Oldřich Uher. Ministr železnic Josef Václav Najman dal dokonce k dispozici vlastní automobil.
Vyprošťování
Ihned po události byly zahájeny záchranné práce. Již v 15.15 pracovalo na místě 140 vojínů záchranného pluku. Trvalo však několik hodin, než se podařilo vyprostit první mrtvá těla. A to se do akce se zapojili všichni, kdo měli v danou chvíli volné ruce! Vedle 500 vojáků, 1 545 mužů s vrtacími stroji, desítek hasičů a pomocných dělníků přispěchalo také množství dobrovolníků. Ošetřování zraněných se na improvizovaném obvazišti ujalo pět vojenských lékařů a dvě ošetřovatelky.
Nalezená mrtvá těla se obvykle nacházela natolik zohavená, že nebylo možno je identifikovat. Lidové noviny přinesly také krátkou zprávu o jisté statečné ženě v zeleném svetru, která se odvážně pustila do záchranných prací po boku mužů. Mělo jít o jistou Růženu Škardovou, manželku kočího, který zůstal i se svým povozem uvězněn pod zřícenými sutinami. Zda byla v hledání svého muže úspěšná, však již bohužel noviny nesdělují. V sedm hodin večer bylo nalezeno zatím šest mrtvých těl a 29 zraněných bylo dopraveno na chirurgickou kliniku profesora Jiráska. Ta se nacházela se v dnešní Revoluční ulici, nebyla však dostatečně vybavena na takový přísun pacientů a nezbylo, než zbudovat provizorní lazaret na chodbách.
Deník, který přinášel příběhy pátrání po zasypaných tělech ještě osmý den po tragédii, zaznamenal rovněž podrobná svědectví o záchranných pracích. Dnes se tak můžeme dočíst jak o konkrétních osudech zasypaných těl, která se postupně dařilo nacházet, tak o hrdinských činech doprovázejících záchranné akce. Například jistý hasič si prý všiml toho, že výtahová šachta se riskantně naklání, a ihned vyšplhal nahoru, aby konstrukci zajistil dříve, než se zhroutí. Mezi desítkami tragických příběhů se občas dal nalézt i šťastný konec – mnozí totiž jako zázrakem unikli téměř jisté smrti, když se jim podařilo včas se vzdálit od hroutícího se betonu.
Maximální úsilí
Brzy bylo jasné, že odklidit tuny zřícené hmoty bude vyžadovat mnohem více času, než kolik toho dne zbývalo do setmění. Městští zřízenci proto nainstalovali na tramvajové vedení, stožáry lamp a balkony okolních domů dvanáct mohutných osvětlovacích reflektorů. Potřebovali záchranářům zajistit co možná nejlepší viditelnost.
Až díky dvěma traktorům protiletadlové obrany bylo možno odstranit tři ohromné betonové kvádry z pilířů, jež zůstaly vcelku. Na místě pracovaly dva vrtací stroje, pneumatické bourače, přístroje na autogenní svařování a dvanáct automobilů. Ve čtvrtek se podařilo zajistit také pojízdné jeřáby ze Škodových závodů. Ty významně přispěly k urychlení odklízecích prací. Firma Lana z Černého Kostelce tentýž den za pomoci vojska dopravila na místo dva mohutné zvedací výtahy, slibující urychlit odstraňování popadaných betonových pylonů.
Vrchní stavební rada Oldřich Uher nařídil, aby byl navrtán sklep sousedního domu č. 31. Tak vznikl prostor, kudy se mohli záchranáři dostat do podzemí zhroucené stavby. Pracovalo se po celou noc, vojáci se střídali na dvě směny. Občerstvení jim zajišťovaly kasárny na náměstí Jiřího z Poděbrad, hasiči pak přímo na místě rozdávali horký čaj. Přidalo se i několik soukromých firem, které dodaly dohromady stovky porcí jídla.
Na policejní stanici v sousední Biskupské ulici vzniklo shromaždiště předmětů, které se ve zřícenině našly – šlo o osobní majetek dělníků, obvykle části oděvů, doklady, peněženky, hodinky, kapesníky apod. Zástupci elektrických podniků hlavního města usilovali o co nejrychlejší obnovení provozu tramvají a k odklízení neštěstí se proto přidali i jejich zaměstnanci.
Ti šťastnější
Zkáza tak obřích rozměrů na první pohled nenabízela naději, že snad mohl některý z dělníků přežít. Přesto se několik takových zázraků odehrálo. Po jednadvacáté hodině večer záchranáři vytáhli z trosek prvního z nich – tesaře Antonína Nováka, který se shodou okolností v době zřícení nacházel v prostorách sklepení a díky tomu vyvázl jen se škrábanci. Jiní přeživší už měli méně štěstí. Mnozí z nich zůstali v bezvědomí nebo těžce raněni. Nicméně i tak počet zachráněných překonal očekávání.
V podzemních prostorách, kam se záchranáři dostali poté, co probourali otvor ve stěně sklepení sousedního domu v Biskupské ulici, se ukrývali tři další lidé. Než se je podařilo dostat ven, strávili v podzemí více než deset hodin. Není těžké si představit úlevu, která se jich zmocnila poté, co se opět dostali na čerstvý vzduch. „Stačil se od chvíle, kdy věděl, že bude zachráněn, dostatečně vzpamatovat a byl vyveden čilý a rozradostněný. Dojatě děkoval svým zachráncům: Děkuji vám, vojáčkové, zaplať vám to Pán Bůh,“ přiblížil zpravodaj Národní politiky záchranu jistého Rudolfa Zicha, kterého doma čekala mladá manželka s dítětem.
Po první noci se z trosek povedlo vyprostit celkem třináct mrtvých těl, přičemž u poloviny se nepodařilo zjistit totožnost. Vedlejší obětí se stal zasahující policejní strážník, kterého ve Vysočanech nešťastnou náhodou srazilo projíždějící hasičské vozidlo mířící do ulice Na Poříčí. Jak informovala Národní politika, šlo o jistého Václava Petra z Malešic. Sanitky dopravily do nemocnic 36 přeživších, část z nich byla propuštěna hned, jiní zůstali delší dobu a někteří svým zraněním na místě podlehli.
A ti druzí
Mrtvá těla ale přibývala, a poslední z nich se našla ještě čtvrtý den po události. Hned druhý den po tragédii se ale v reakci na absolvovaný šok vydaly do ulic zástupy stavebních dělníků a demonstrovaly za zlepšení pracovních podmínek a především důkladnější dodržování bezpečnostních zásad. V reakci na to došlo mimo jiné k dočasnému zastavení všech probíhajících stavebních prací na jiných staveništích na celém území Velké Prahy. Za týden uspořádala Praha smuteční pohřební průvod.
Další mrtvé nacházeli záchranáři ještě v pátek, tedy s odstupem čtyř dnů. Případné přeživší se pokoušeli nalézt i pomocí klepání na betonové traverzy. Záchranáři hovořili o tom, že zespod zaslechli ozvěnu, nicméně později uznali, že jim fyzické i psychické vyčerpání možná způsobilo sluchové halucinace. Třetí den bylo z trosek vytaženo celkem 33 mrtvých. Předpokládalo se ale, že pod zřícenými deskami se mohou stále ještě ukrývat přeživší, neboť uvnitř šachty prokopané ze sousedního domu byl vzduch. Jeden z rotmistrů uvedl, že zezdola zaslechl brzy nad ránem čtyři rány a pokusil se dostat dovnitř trosek. Bezúspěšně. Někteří dělníci se stále pohřešovali. Teprve v sobotu 13. října záchranáři oficiálně ukončili vyhledávání obětí. Konečná bilance nalezených těl dosáhla 37, dalších 9 pak na následky zranění zemřelo později.
K atmosféře celkového znepokojení nijak nepřispěla ani událost ze čtvrtečního pozdního večera, kdy došlo v nedaleké Libni ke zhroucení další z novostaveb. K zemi se kácel čtyřpatrový dům na rohu tehdejší Drahobejlovy a Lihovarnické ulice. Díky štěstí v neštěstí se sice vše obešlo bez lidských obětí, protože v noci na místě nepobýval nikdo z dělníků, nicméně událost opět rozvířila debatu o vhodnosti a dostatečnosti současných stavebních předpisů. Deník Národní politika poukázal na to, že trestní řád upravující odpovědnost v oblasti stavebnictví pochází z roku 1803, a je tedy více než na místě jej aktualizovat.
Dozvuky
Vyjádření soustrasti přicházely z celé republiky i ze zahraničí, jmenovitě z Polska a Německa. Místo tragédie navštívilo hned několik vysokých státních úředníků, včetně tehdejšího ministra pro veřejné práce dr. Spina. V parlamentu se hned následujícího dne začal projednávat návrh zákona o zřízení inspektorátů stavebních živností. Ty měly v budoucnu důsledně kontrolovat projekty prováděných staveb a jakost použitého materiálu. Na schůzi Poslanecké sněmovny přednesl 11. října předseda Jan Malypetr soustrastný projev a poslanci naplánovali zařadit v nejbližších dnech na bod programu právě otázku zpřísnění kontrol.
Je pochopitelné, že se svědkové, novináři a další zainteresovaní pokoušeli najít viníka. Za příčinu neštěstí sice zvláštní vyšetřovací komise označila přetížení rohových pilířů, mezi lidmi ale kolovaly jiné názory. V dobovém tisku se téměř okamžitě objevily kritické komentáře směřující na zákon o stavebním ruchu. Označovaly ho za „bezhlavý“ a sloužící jen k honbě za ziskem. Obchodní dům v lukrativní lokalitě poblíž vlakového nádraží představoval atraktivní adresu a nájemci měli slíbeno, že na konci roku se už mohou nastěhovat.
Neoficiální závěry tvrdí, stavitelé spěchali, aby vše stihli právě před tímto datem, a použili proto nekvalitní cement. Podle bratra jednoho z majitelů, Ing. Pražáka, nakupovala firma cement u menšího výrobce, protože všechny větší cementárny byly tou dobou plně zaměstnány množstvím objednávek. Materiál použili i přesto, že s ním v minulosti neměli dobré zkušenosti – údajně se začal mírně oddrolovat zhruba týden poté, co ztuhl.
Ještě během úterní noci zadrželi strážníci stavebního inženýra Rudolfa Mondla, který byl pověřen dozorem na stavbě. Při výslechu na strašnické policejní stanici popřel, že by za nehodou stál nekvalitní cement. Připustil sice, že v nižších poschodích dělníci této směsi použili, ve vyšších patrech však již údajně pracovali s dostatečně vhodným materiálem. Tvrdil také, že dělníci odstraňovali bednění nezbytné během vysychání stavební hmoty až po uplynutí 10 až 14 dnů, přitom podle výrobce měly stačit pouze dva dny. Jeho samého však událost zjevně značně rozrušila, neboť poté, co se o ní dozvěděl, se údajně pokusil zastřelit. Pro teprve sedmadvacetiletého inženýra muselo jít o zvlášť traumatickou zkušenost. Nezjistíme už však, zda si ji sám kladl za vinu.
Laboratorní analýza použitého cementu ale nevyzněla pro firmu Pražák a Moravec nijak pozitivně. Vyšlo najevo, že dělníci míchali písek a cement v poměru 18:1. Doporučoval se však o poznání hustší poměr 8:1.
Mondla ve čtvrtek umístili do vyšetřovací vazby a nakonec se octil i před soudem. Podle obžaloby vyprojektoval celou stavbu v přílišném spěchu a nepřímo tak stál za jejím zhroucením. Přesto vyvázl jen s podmínkou. Vinu – jeho, ani nikoho jiného, stejně jako zcela přesnou příčinu – se nikdy nepodařilo plně prokázat. Roční podmínku dostal ještě Vlastimil Pražák, bratr spolumajitele firmy, který měl stavbu dozorovat.
Ozvuky
V Lidových novinách se události ve svém sloupku z 11. října věnoval i Karel Čapek. Stejně jako jeho kolegové nešetřil kritikou vůči příliš benevolentním úřadům a především systému stavební a pozemkové spekulace. Čapek připomínal, že tato „nejpohodlnější a nejbezohlednější lichva“ vyhnala cenu půdy tak vysoko, že developerům nezbývá nic jiného, než hnát stavby do hloubky či výšky a šetřit všude, kde je to možné. Dodejme, že sáh půdy, tj. 3,59 m², vyšel tehdy v centru Prahy na 60 tisíc korun. „Zrodilo se u nás jakési velikášství, chceme mít Prahu velikou, Prahu obchodních paláců a veledomů. Již nám nikde a v ničem nestačí ta drobná intimita minulých let. Popadl nás hřích pýchy, rozpřahujeme se po rozměrech, na které patrně nestačíme,“ napsal tehdy osmatřicetiletý Čapek.
Z jeho slov jasně vyplývá, že problémy, s jakými se tehdy česká metropole potýkala, se v mnohém nelišily od těch dnešních. „Náš poměr k Praze je nezdravý již tím, že ji přelidňujeme. Bylo by načase již přemýšlet, aby pevně rostla a rostla krásněji. Černý stavební rok již mnoho pokazil; neorganické nástavby, regulační bezohlednosti, zastavování ploch, které měly býti plícemi příštího zdravějšího města, to vše svědčí o zbarbarizování překotného stavebního ruchu při trvající bytové tísni,“ pokračuje rozhořčený spisovatel.
Další články v sekci
Automobily a městské klima: Nová studie upozorňuje na přehlížený faktor
Nový výzkum potvrzuje, že barva a množství automobilů mohou významně přispívat k oteplování měst a posilovat efekt městských tepelných ostrovů.
Už delší dobu víme, že města bývají podstatně teplejší než okolní krajina. Tyto takzvané městské tepelné ostrovy vznikají z celé řady důvodů. Zásadní vliv má menší rozloha ploch s vegetací, která může ochlazovat vzduch odpařováním vody a větší počet budov a komunikací, které naopak město ohřívají.
Dosavadní výzkum městských tepelných ostrovů se obvykle soustředil na vliv zástavby, cest, a také znečištěného ovzduší na teplotu měst. Márcia Mattiasová z portugalské Lisabonské univerzity a její kolegové se zaměřili na další, doposud spíše přehlížený faktor při vzniku městských tepelných ostrovů – vysoký počet automobilů, především v městských centrech.
Ohřívače na kolech
Materiály, z nichž jsou vyrobené automobily, mají tendenci se snadno ohřívat. Obzvláště to platí o automobilech tmavší barvy. Z toho plyne, že by automobily měly nikoliv malou měrou přispívat k jevu tepelného ostrova. Tým Mattiasové to potvrdil a své výsledky uveřejnil v odborném časopisu City and Environment Interactions.
Badatelé zjišťovali, jaký je vliv automobilů na teplotu ve městech. Měřili teplotu v místech kolem vybraných automobilů různé barvy během dlouhého a slunného dne, v němž slunce intenzivně ohřívalo městské prostředí. Poněkud nepřekvapivě se ukázalo, že klíčovou roli hraje zbarvení automobilů. Světlé vozy odrazí až asi 85 procent slunečního záření, zatím co černé automobily odrazí jen asi 10 až 15 procent. V důsledku toho ohřívají tmavé vozy okolní vzduch v průměru o 3,8 °C oproti asfaltu vedle vozu.
Vědci na základě výsledků výzkumu doporučují několik možných opatření, která by mohla omezit vliv automobilů na teplotu ve městech. Otevřené parkovní plochy, na nichž jsou auta přímo vystavena slunci, by mohly být zastíněny, například stromy nebo vhodnými konstrukcemi. V blízkosti parkovišť by mohla být posílena zelená infrastruktura, jako jsou zelené střechy nebo koridory s vegetací. V případě potřeby by také bylo možné v oblastech nejvíce ohrožených horkem omezovat parkování automobilů tmavé barvy.
Další články v sekci
Tajemství létajících myší: Proč netopýři nechodí?
Netopýři jsou mistři letu, ale chůze jim většinou zůstává zapovězena – výjimku tvoří jen dva druhy, které si tuto schopnost uchovaly.
V naprosté většině případů můžeme pozorovat netopýry, jak létají, případně visí. Důvod, proč je nevidíme chodit, je prostý: Většina z nich totiž tuto schopnost zcela postrádá. Netopýři jako jediní savci umějí létat, na což se s postupnou evolucí vysoce specializovali. Jejich tělo má aerodynamický tvar, kosti jsou velmi lehké a křídla relativně velká, tenká, pružná a citlivá na dotek. Vyvinula se z předních končetin, přičemž zahrnují téměř dvě desítky kloubů umožňujících značnou pohyblivost.
Co však příroda netopýrům přidala na schopnosti létat, to jim naopak ubrala na zadních končetinách, jež se jim nehodí prakticky k ničemu – kromě možnosti se zavěsit. Jsou totiž velice tenké a slabé, jejich kosti trpí značnou křehkostí, a kolena navíc zůstávají otočená dozadu. Pokud tak létavec spadne na zem, musí přední končetiny (spojené s křídly) použít k plazení, zatímco ty zadní táhne za sebou.
Mezi zhruba 1 200 netopýřími druhy přesto najdeme dva, jež chodit zvládají – upíra obecného (Desmodus rotundus) a mystacinu novozélandskou (Mystacina tuberculata). Laboratorní studie například prokázaly, že první zmíněný k tomu využívá především přední končetiny a může vyvinout rychlost až 4,3 km/h, což představuje u jinak převážně létajícího savce víc než slušný výkon.
Další články v sekci
Pistole SACM Mle 1935A: Zapomenutá zbraň poražené Francouzské republiky
Před druhou světovou válkou zavedla francouzská armáda do služby nový, tehdy vysoce pokrokově řešený vzor pistole. Ten sice během konfliktu sehrál jen omezenou úlohu, avšak významně ovlivnil poválečný vývoj ve své kategorii.
V roce 1935 zahájila francouzská armáda srovnávací zkoušky, díky kterým chtěla vybrat nový vzor služební pistole. Vítězem se stala konstrukce společnosti SACM (Société Alsacienne de Constructions Mécaniques), velmi dobrá hodnocení však získala rovněž konkurenční zbraň značky MAS (Manufacture d’armes de Saint-Étienne).
Vítězná pistole byla formálně zařazena do služby jako Pistolet automatique modèle 1935A (zkráceně Mle 1935A) a armáda objednala její sériovou produkci, ačkoli kvůli zrychlení procesu vyzbrojování se později rozhodla zavést i typ firmy MAS, jenž se označoval jako Mle 1935S.
Nápad švýcarského inženýra
Zbraň Mle 1935A společnosti SACM zkonstruoval Charles Gabriel Petter (1860–1953), který pocházel ze Švýcarska. Pistole používala specifické francouzské náboje 7,65×20 mm Longue, jež se nacházely v osmiranném zásobníku, zatímco její funkční mechanismus vycházel z toho Browningova. Hlaveň a závěr nejdříve prováděly společný zákluz, ale potom došlo ke snížení zadní části hlavně, čímž se oba díly rozpojily a dozadu pokračoval jen druhý z nich, jehož pohyb zajistil vytažení nového náboje ze zásobníku. Petter ovšem upravil způsob pohybu hlavně, čímž oproti původní podobě Browningova mechanismu dosáhl vyšší přesnosti střelby.
Švýcarský konstruktér vytvořil rovněž nový spoušťový systém, jenž v sobě integroval spoušť, kohout, jeho záchyt a bicí pružinu. Celý mechanismus byl zabudovaný v odpojitelném nosníku, což zvyšovalo spolehlivost a usnadňovalo rozebírání zbraně. Na závěru byla umístěna manuální pojistka a pistole Mle 1935A dostala také výstražník, jenž vyčníval z jejího závěru a upozorňoval střelce, že se v komoře zbraně nachází náboj.
SACM Mle 1935A
- STŘELIVO: 7,65×20 mm Longue
- ZÁSOBNÍK: 8 nábojů
- CELKOVÁ DÉLKA: 196 mm
- DÉLKA HLAVNĚ: 110 mm
- VÝŠKA: 125 mm
- PRÁZDNÁ HMOTNOST: 0,738 kg
- ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 345 m/s
Pro okupanty i kolaboranty
Navzdory formálnímu schválení v roce 1935 však trvalo hodně dlouho, než francouzští vojáci nové pistole opravdu převzali. Sériová produkce se totiž rozběhla až v roce 1937 a první zbraně Mle 1935A se dostaly do armády teprve na podzim 1939. Koneckonců právě tento pomalý náběh výroby potom vedl k rozhodnutí objednat i konkurenční pistole Mle 1935S firmy MAS.
Továrna značky SACM v alsaském městě Mulhouse (v češtině známém jako Mylhúzy) stačila do okupace v létě 1940 vyrobit přibližně 10 700 sériových Mle 1935A, ale vyspělá konstrukce vzbudila i zájem Němců. Některé německé pomocné složky tedy tyto zbraně přijaly do služby pod jménem Pistole 625 (f) a za okupace vzniklo kolem 23 850 sériových kusů, kdežto pistole dodané dříve francouzské armádě většinou užívaly síly věrné vládě ve Vichy. Produkce však běžela i po osvobození a skončila až v roce 1950 po vyrobení celkem 84 950 kusů.
Zmíněný integrovaný spoušťový systém se po válce uplatnil v nové zbrani švýcarské firmy, pro kterou pak pracoval také Charles Petter. Onou novou zbraní byla pistole P210, jež vznikla v dodnes fungující zbrojovce SIG.
