Panda velká (Ailuropoda melanoleuca) je původem čistokrevná šelma. Přesto její jídelníček z plných 99 % tvoří rostliny, a to především bambus. Příležitostně si zpestří potravu i trávou nebo hlízami. A spíš jen výjimečně si vzpomene na svůj původ a pochutná si na ptáčatech, drobných hlodavcích nebo na mršině. 

Býložravý masožravec

S rostlinnou potravou má žaludek spoustu práce. Z valné části ji totiž tvoří složité cukry, jako je celulóza nebo lignin a většina savců není k štěpení těchto molekul vybavena potřebnými trávicími enzymy. Spoléhají proto na početnou a nepřeberně pestrou armádu mikrobů, jež hostí ve svých útrobách. Někteří býložravci chovají tyto mikroorganismy v tzv. předžaludcích. Hrubou rostlinnou hmotu pro ně mělní opakovaným přežvykováním. Jiní býložravci mají rozlehlá slepá střeva a bakterie potřebné k trávení rostlinné potravy soustředí v nich. Také střevní mikroflóra býložravců odvádí při trávení pořádný kus práce.

Jenže předci pandy velké byli všežravci a na pandě je to dodnes jasně patrné. Má krátký, jednoduchý trávicí trakt „konstruovaný“ k zpracování masa bohatého na snadno stravitelné živiny. Plní ho však rostlinami, v nichž jsou živiny uložené v „nerozbitných“ molekulách celulózy a denně zkonzumuje kolem 15 kilogramů bambusu. Vědci dlouho připisovali klíčovou roli při trávení bambusu bakteriím v pandích útrobách. Ukázalo se však, že tyto bakterie v rozkladu rostlinné hmoty příliš zdatné nejsou. 

Trávicí trakt z minulosti 

Čínští vědci prozkoumali skladbu bakterií pandího střeva a analyzovali spektrum enzymů, které mohou bakterie svému hostiteli nabídnout k trávení vegetariánské potravy. Nasbírali k tomu vzorky trusu od 45 pand různého věku a odebírali je v různých ročních obdobích. Analýzou bakteriální DNA izolované z pandích zelenavých výkalů vědci určili, jaké bakterie ve střevu pandy žijí. Výsledky porovnávali s druhovou skladbou bakterií ze střeva medvědů, lvů, koní a klokanů. 

V pandím střevě vědci očekávali mikroby podobné těm, jací jsou známí z útrob býložravců. Ti vděčí za vydatnou pomoc při trávení rostlinných složitých cukrů včetně celulózy např. bakteriím Fibrobacter, Ruminococcus, Prevotella či Butyrivibrio. Takoví mikrobi se ale ve střevě pandy velké nevyskytují! 

Drtivá většina střevních bakterií pandy je reprezentována druhy typickými pro masožravce. Jsou to například bakterie Escherichia, Shigella a Streptococcus. Pandy tak během evoluce nejen nevyměnily trávicí trakt za „model“ odpovídající jejich stravě, ale ponechaly si dokonce i jeho mikrobiální „posádku“ v nezměněném složení. 

Na mase si už nepochutná

Vědci nyní stojí před záhadou. Předci dnešních pand velkých začali přecházet na vegetariánskou stravu už před 7 miliony roků. Byli k tomu zřejmě donuceni změnou klimatu, při které vymizela většina jejich kořisti. Výhradními jedlíky bambusu se pandy staly zhruba před dvěma miliony roků. 

Za miliony let se pandy konzumaci rostlinné potravy v mnoha ohledech přizpůsobily. Vyvinul se jim například „šestý prst“ známý také jako „pandin palec“. Ve skutečnosti je to silně protažená záprstní kůstka. Pandě tento „falešný“ prst dobře slouží k přidržování bambusových stonků. Také čelisti pandám výrazně zesílily, protože chroupání bambusu vyžaduje podstatně vyšší tlak při skusu zubů než konzumace masa. 

K zajímavým adaptacím pandy patří změny v chuti. Předkové pandy měli dobře vyvinutou chuť označovanou jako umami. Ta je důležitá pro masožravce, protože jejím prostřednictvím zvíře hodnotí obsah důležitých živin, především pak aminokyselin. Býložravci ale chuť umami nepotřebují a panda o ni přišla. I kdyby se dnešní pandy z nějakého důvodu rozhodly vrátit k masitému jídelníčku svých předků, už by jim nechutnal. Nemají na něj zařízené chuťové buňky. 

Stavbou trávicího traktu a druhovým složením střevních bakterií se panda na přechod k rostlinné potravě neadaptovala. V jejím břiše se evoluce zastavila. Proč? To zatím nevíme.

Hádanka zůstává 

Jak tedy panda tráví svůj bambusový jídelníček? To je v současné době velká záhada. Vědci nevylučují, že některé bakterie ze střeva pandy by mohly být v trávení celulózy a dalších složitých cukrů výrazně výkonnější než obdobné bakterie masožravců. Předběžné experimenty naznačují, že určitým způsobem by mohly pandě s trávením bambusu pomáhat například bakterie Clostridium. Vědci si proto chtějí střevní bakterie pandy ještě důkladně „proklepnout“. Panda sama se trávení rostlinné potravy přizpůsobit nemusela, ale její „masožraví“ střevní mikrobi to mohli do určité míry zvládnout. 

Rostlinnou hmotu nemusí pandě trávit jen bakterie. Z předžaludků přežvýkavců jsou známé houby, které umějí rozkládat celulózu. Prvoci z předžaludků si dokážou poradit s trávením dalších složitých cukrů rostlinné potravy, např. s xylany. 

Zatím se tedy zdá, že jednu z mála adaptací pandy na její chabé trávení rostlinné hmoty představuje každodenní konzumace velkého objemu bambusu. Panda dohání nedostatek živin neustálým přísunem potravy, aby měl její organismus z čeho čerpat.

Image

Čtěte také

Symbol ohrožené přírody: Panda velká, věčně hladová šelma

Informace jsou moc, to si dobře uvědomuje nejen francouzská vláda. Proto už dávno před revolučním rokem 1789 vladařovi zmocněnci zakládají svůj první Cabinet noir alias Černý kabinet nebo chcete-li temnou komoru. O co jde?

Čistě technicky o dočasný tajný úřad, který otevírá příchozí diplomatickou poštu velvyslanců a zahraniční korespondenci místní šlechty, aby získal informace zpravodajské povahy. Pracuje z králova pověření, ale dost často i bez jeho vědomí. Nehledejte v tom nic čestného nebo poctivého. Je to prostě svévolné nabourávání soukromí. Cíle těchto akcí jsou dopředu jasné: zjistit, co se povídá! 

O čem si píší?

Na prvním místě stojí veškerá korespondence směřující k tradičním rivalům, tedy do Anglie a Španělska. Zvláštní důraz se klade na poštu diplomatickou. Druhou příčku zaujímá pošta s podezřelými adresáty například v Rakousku nebo carském Rusku. Mohla by nést informace o tajných politických záměrech. Číslo tři? Tradiční „domácí“ nepřátelé: odpůrci monarchie, buřiči a revolucionáři, náboženští blouznivci. A za čtvrté? Pošta všech, které král momentálně považuje za hrozbu nebo naopak přátele. Pro jistotu. Pošta králových milenek nebo důvěrníků prostě důvěrná není.

Ludvík XIII. byl možná králem Francie a Navarry, ale ve své podstatě byl dost naivní. Myslel totiž, že má svůj Cabinet noir pod kontrolou. Že ho svolává jen on sám a ke konkrétním případům. Ve skutečnosti tenhle sehraný tým fungoval prakticky nepřetržitě pod vedením kardinálů de Richelieu a později Mazzarina. Tito pánové svému vladaři hodili jen sem tam nějaký drobek užitečné informace. Vzpoura francouzské šlechty v roce 1615? Nedošlo k ní. Listy vzbouřenců prozradily celý záměr před samým začátkem. Proč hugenoti v roce 1620 neuspěli u Béarnu? A jak to, že v roce 1626 padl nedobytný Re-Imont? Někdo zkrátka četl poštu a včas to donesl králi.

Králův majetek

Obdržené informace kardinálové samozřejmě využívali ke svým vlastním mocenským záměrům. Korumpovali a vydírali, hráli vlastní hru. A právě proto se Ludvík XV. rozhodl je odříznout od zdroje. Jak? Svým nepříliš známým ediktem učinil veškerou poštu důvěrnou. Narušení její pečetě se stalo trestným činem. Souběžně s tím ovšem schválil založení úřadu Cabinet du secret des postes. Cizím tedy čtení dopisů zapověděl, a sám si na ně činil nárok! Je jistou ironií, že tuto zpravodajskou odluku měl na svědomí pravděpodobně kardinál de Fleury, který se v Ludvíkově vládě stal prvním ministrem. Znáte to, udělejte z pytláka hajného a v lese je klid…

Cabinet du secret se utěšeně rozrůstá, jeho nenápadné pobočky se objevují u každého většího poštovního úřadu. Má to ale háček. Pařížské rodiny Pajot & Rouille, které mají monopol na provozování francouzské poštovní služby, se zásahům do soukromí svých zákazníků brání. Nevydrží vzdorovat dlouho. Provokují totiž i tím, že jejich zisky jsou větší, než kolik královský dvůr vybere na daních. De Fleury má originální nápad: v roce 1738 rozhodne o „privatizaci“ jejich pošty. Zavedený a výdělečný systém prostě přehraje pod královskou korunu. Tím vyřeší i problém s listovním tajemstvím. Každý dopis teď vlastně patří králi.

Jenže časy se mění a nespokojenců přibývá. Neustálé špehování a narušování listovního tajemství, to je jedna z mnoha věcí, na které si poddaní Ludvíka XVI. stěžují. Revoluci už nikdo nezastaví! Rozhodně to ale neznamená konec Kabinetu. Naopak. V bouřlivých letech svištící gilotiny, která má odstranit poslední stopy starých časů monarchie, se cizí pošta čte jako nikdy předtím. Vždyť každá strana, každé revoluční sdružení má zájem o informace z opozice.

Co píší zrádci?

Co si sdělují členové Konventu a co svěřují papíru Jakobíni? Jak si vedou Girondisté? Jaké vzkazy si posílají členové Revolučních tribunálů? Co stojí v korespondenci Výboru pro veřejnou bezpečnost? Jak zní jména budoucích obviněných? Kdo straní Robespierrovi, za koho bojuje Direktorium a kdo to k čertu je ten Korsičan Napoleon Bonaparte? Francouzi se učí, že myšlenky svěřené papíru mohou bolet. V nečistém politickém boji tak na významu získává šifrování a následně luštění tajných zpráv, stejně jako vytváření falzifikátů a podvrhů. Vše může být použito jako důkaz a snadno vést k trestu smrti pro domnělého či skutečného „zrádce revoluce“.

Neklidné vody se nakonec usadí. Pod Napoleonovým vedením vznikne úřad vojenské rozvědky, který má na starost i čtení cizí pošty. Primárně s ohledem na válečné zpravodajství, což je trochu krátkozraké. Francouzskou lekci totiž ve svůj prospěch maximálně zužitkují sousední Rakušané. Ve své vídeňské Kanceláří tajného kabinetu (Geheime Kabinettskanzlei) dokážou veškerou podezřelou nebo diplomatickou poštu zpracovat přímo průmyslovým způsobem! A na rozdíl od Francouzů tak, že adresáti o tom nemají sebemenší ponětí.

Tým čtenářů

Nejstřeženějším tajemstvím a klíčem k úspěchu této organizace byl přitom prostě jen… čas doručení! Lidé věděli, že před osmou ranní jim žádný dopis nepřijde. Ani rychlá diplomatická pošta na ambasády nechodila před sedmou. Jenže postilión se svým vozem ve skutečnosti dorazil už kolem třetí v noci. 

V mezičase se poštovní špionáž rozjela naplno. Z pytlů doručené pošty je odebrána každá obálka směřující na cizí ambasádu, a také každý list směřující k někomu z „podezřelých“ adresátů uvedených na zvláštním seznamu potenciálních špionů nebo nepřátel císařského dvora. V Kanceláři tajného kabinetu se o každý z nich postará tým profesionálů. Je tu nahřívač, který rozpustí a odstraní pečeť. Hned za ním stojí rytec a voskař, kteří se pustí to výroby identické pečetě (pokud ji už nemají hotovou od minula). To vše kvůli tomu, aby se dopis po zpracování jevil jako nedotčený. Psaní pak směřuje k úředníkovi-čtenáři. Ten bleskově vyhodnotí jeho obsah. Jde o formální list, závažné psaní, nebo se někde mezi řádky skrývá náznak šifry? Podezřelý nebo zajímavý dopis okamžitě putuje k přepisovačům, kteří k pozdějšímu zužitkování pořídí dokonalou kopii.

Tam a zase zpátky

Čtenáři a přepisovatelé ovládají nejrůznější jazyky. Často jsou i rodilými mluvčími. Dokáží z textu odpozorovat i jemné náznaky, podezřelé nuance. Výsledek – tedy přepsaný list i originál pak ještě jednou posoudí vedoucí oddělení. Ten také může, obvykle po upozornění hned od prvního úředníka – čtenáře, doporučit, aby se dopis upravil. Kabinet v tom případě obratem vyrobí dokonalé falzum, ve kterém je třeba jen o jednu, obvykle však nejpodstatnější větu méně. Výsledek je pak znovu zapečetěn. Nechybí tu dokonce ani „parukář“. Dokáže do již přečteného dopisu vložit patřičně barevný vlas nebo blechu! To v případě, že pisatel chtěl takovou pomůckou chránit obsah listu před narušením. Dopis pak znovu zamíří na poštu, která jej expresně doručí na uvedenou adresu. 

V Geheime Kabinettskanzlei se práce nikdy nezastaví. Jede se tu na tři směny. Všechna okopírovaná psaní je zapotřebí ještě jednou vyhodnotit. Ta, která jsou šifrovaná, dostanou do rukou místní kryptoanalytikové. Pracuje jich tu celá parta a patří mezi profesionály evropské úrovně. Výsledkem jejich úsilí je, že si cizí diplomat čte svou důvěrnou doručenou poštu při dopolední kávě přibližně ve stejný moment, kdy identický list otevírá rakouský císař. Na odpočinek není čas: nejpozději ve čtyři odpoledne totiž přijíždí „večerní“ pošta z ambasád, která v sedm vyrazí ke svým adresátům. I tu je třeba zpracovat!

Černé díry a temná energie představují dva fascinující fenomény moderní astrofyziky. A přestože spolu na první pohled nesouvisejí, určité teoretické modely a hypotézy jejich možnou spojitost naznačují – zatím se ji ovšem nepodařilo potvrdit a zůstává víceméně předmětem spekulací. V černých dírách totiž neplatí známé fyzikální zákony, což skýtá prostor pro alternativní pohledy. 

V blízkosti horizontu událostí se odehrávají extrémní kvantové jevy, které možná generují vakuovou energii podobnou energii temné, a ta by mohla přispívat ke zrychlené expanzi vesmíru. Podle jiných hypotéz nepozorujeme skutečné černé díry, ale díry „skoro černé“. Ve zmíněných oblastech se mohou vlastnosti gravitace od ostatních částí kosmu lišit, a přispívat tak k temné energii.

Primordiální černé díry pak reprezentují hypotetické objekty, jež mohly vzniknout krátce po Velkém třesku a ovlivnit distribuci temné energie ve vesmíru, přičemž by mohly vytvářet efekt podobný kosmologické konstantě.

Image

Čtěte také

Temná energie: Co víme a nevíme o tajemné vesmírné substanci?

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí asi 3,7 miliardy lidí nějakou formou onemocnění úst. Významné zastoupení přitom patří poškození zubní skloviny, pevné, mineralizované vrstvy s unikátní strukturou, která chrání zuby. Sklovinu je možné narušit mnoha způsoby, ale tělo samo ji už nedokáže opravit, protože nejde o živou tkáň.

Vědci Nottinghamské univerzity společně s dalšími kolegy přicházejí s průlomem, který představuje nový typ gelu. Tento gel vytváří vrstvu kolem skloviny, do které se mohou dostávat ionty vápníku a fosforu ze slin a vytvářet novou minerální hmotu. Takto vzniklá minerální vrstva se může spojit s povrchem zubu a vytvořit tím novou část skloviny.

Gel pro záchranu skloviny

Gel obsahuje proteinovou matrici, která strukturou a funkcí připomíná tkáň, ve které se při růstu nového zubu vytváří sklovina. Na této matrici postupně rostou nanokrystaly hydroxyapatitu, který je tvořený ionty vápníku a fosforu. Tímto způsobem vzniká materiál, který je v mnoha ohledech velmi podobný přírodní sklovině.

Studii popisující výzkum a vývoj nového gelu uveřejnil vědecký časopis Nature Communications. Vedoucí výzkumného týmu Alvaro Mata a jeho spolupracovníci vyzkoušeli nový gel na vytržených lidských stoličkách, jejichž povrch odpovídal různým stádiím poškození zubní skloviny. Účinnost gelu poté ověřili pomocí zobrazovacích metod včetně elektronové mikroskopie.

„Jsme s kolegy nadšení, že to funguje. Tuto technologii jsme navrhli s ohledem na lékaře i pacienta,“ popisuje Mata. „Ukázalo se, že použití našeho gelu je bezpečné. Rovněž ho lze aplikovat snadno a rychle.“ Asi nejlepší zprávou je, že již se start-upem Mintech-Bio připravují komerční verzi gelu, která by měla být k dispozici již příští rok. Vědci doufají, že gel bude brzy pomáhat pacientům po celém světě.

Image

Čtěte také

Nová zubní pasta z keratinu dokáže zastavit poškození zubní skloviny

Představit si renesanci bez Michelangela je skoro stejně obtížné jako uvěřit, že jeho nadčasová díla vznikla před více než půl tisíciletím. Michelangelo Buonarroti přišel na svět 6. března 1475 v srdci toskánského venkova, v městečku Caprese nedaleko Arreza. 

Jeho otec Lodovico di Leonardo Buonarroti pocházel z urozeného a váženého florentského rodu a několik let zastával v Caprese úřad starosty. Jeho mandát skončil krátce po Michelangelově narození a Lodovico se rozhodl vrátit zpět do Florencie. Své dva potomky nicméně v souladu se zvyklostmi tehdejších bohatých rodin poslal na vychování na venkov, a Michelangelo tak strávil svá raná léta ve vesnici Settignano, kde rod Buonarroti vlastnil zemědělskou usedlost. S trochou nadsázky později sochař vzpomínal, že byl „odkojen uměním a kamenným prachem“, neboť Settignano bylo tehdy výspou kameníků, kteří zde tvořili většinu populace.

Rozervaná osobnost

Michelangelo projevoval od nejútlejšího dětství umělecké sklony a mimořádné výtvarné nadání. „Veškerý svůj čas“ trávil pozorováním a načrtáváním všeho, co viděl. Kreslit ovšem musel tajně, protože jeho otec nepovažoval synovu vášeň za kratochvíli vhodnou pro člena „slavného a starobylého rodu“. O nesnadných začátcích i dalších okolnostech jeho života se dozvídáme především z díla Giorgia Vasariho, který byl sám významným renesančním malířem a rodákem z Arreza. Ve svém díle Životopisy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů z roku 1550 uveřejnil první a podrobný Michelangelův životopis. Ten se z valné části zakládal na osobních poznatcích a postřezích jak samotného Michelangela, tak mnoha jeho současníků, neboť Vasari své dílo vydal ještě za umělcova života.

Sám Buonarroti po sobě zanechal rozsáhlou a pestrou pozůstalost sestávající se nejen z dochovaných děl a přípravných skic, nýbrž i pozoruhodného množství písemností, která z něj navzdory časové propasti činí jednoho z nejlépe probádaných a poznaných mistrů. Veškeré dochované záznamy se shodují na tom, že Michelangelo byl komplikovanou, excentrickou, vášnivou a velice expresivní osobností. V jednom ze svých raných sonetů trefně shrnul podstatu vlastní inspirace: „(…) mou potravou je jen to, co hoří a žhne, a v tom co jiným přináší smrt, já musím nalézt život.“ Dále poznamenal, že jeho díla vznikají z „rozbrázděné, do běla rozžhavené lávy“. 

Tato senzualita a ohnivost zároveň způsobily, že v různých historických údobích byly jeho dílo i osobnost interpretovány různě, v souladu s dobovou etikou a morálkou. Taktně se zamlčovala Michelangelova vnitřní rozervanost, jelikož absolutně nekorespondovala s jeho postavením autora vynikajících děl vzniklých pro katolickou církev. Záměrně přehlížen a ignorován býval rovněž Buonarrotiho vztah k mladým a pohledným mužům, jejichž fyzická krása výrazně formovala jeho umělecký projev.

Umělcem stůj co stůj

Právě díky své nepoddajnosti, zanícenosti a vyhraněnému vkusu se mladý Michelangelo mohl vůbec stát umělcem. Tuto dráhu si zvolil navzdory přání své rodiny a ve věku třinácti let nastoupil do učení k Domeniku Ghirlandaiovi, který byl tehdy jedním z předních florentských malířů „a nejlepším učitelem, kterého bylo možné sehnat“. Podle původní smlouvy citované Vasarim měl Michelangelo zůstat v učení tři roky, už na konci prvního léta však studium opustil kvůli neshodám s mistrem. Možná největší vklad, který si z krátkého učňovského období odnesl, byly jednak základy techniky fresky, jimž se naučil na lešení ve florentském kostele Santa Maria Novella, kde tehdy Ghirlandai pracoval, a jednak seznámení s o šest let starším malířem Francescem Granaccim, s nímž Michelangela spojilo celoživotní přátelství.

Ačkoliv byl nesmírně nadaným a zdatným malířem i kreslířem, sám sebe vždy považoval především za sochaře. V sochařství spatřoval nejvyšší uměleckou formu, která pracuje s trojrozměrnou realitou. Tvrdil, že je to „skutečné světlo, zatímco malba je pouze jeho odrazem“. Díky svému příteli Granaccimu byl čtrnáctiletý Michelangelo někdy kolem přelomu let 1490 a 1491 přijat do Zahrady San Marco, která fungovala jako umělecká akademie financovaná vysoce postaveným florentským politikem, uměnímilovným Lorenzem de Medici. Lorenza uchvátil Buonarrotiho jedinečný talent a umožnil mladíkovi studovat pod vedením Bertolda di Giovanniho, jenž byl kdysi Donatellovým žákem. 

Dopřál mu také řadu privilegií: dovolil mu bydlet ve svém skvostném paláci na Via Larga, platil mu hodiny s učencem Agnolem Polizianem a otevřel mu ke studiu své umělecké i knižní sbírky. Naneštěstí Lorenzo Medicejský zvaný Nádherný zemřel dříve, než se Michelangelo stačil proměnit ze studenta v hotového umělce, jenž by se svému patronovi odvděčil velkým dílem.

Pozvání do Říma

Smrt Lorenza Medicejského znamenala pro Michelangela ztrátu zázemí a finančních jistot. V politicky čím dál více rozkolísané Florencii, již před polovinou devadesátých let 15. století ovládl dominikánský kazatel a náboženský fanatik Girolamo Savonarola, navíc nenacházel pracovní příležitosti. Buonarroti proto hledal útočiště postupně v Benátkách a v Boloni, kde mu byl svěřen prestižní úkol: dokončení hrobky sv. Dominika přímo v jemu zasvěceném kostele. Monumentální mramorový komplex nad místem posledního odpočinku zakladatele slavného náboženského řádu začal být budován již ve 13. století a Michelangelo do něj měl vytvořit chybějící sochy sv. Petronie, sv. Prokula a klečícího anděla držícího svíčku.

Po dokončení boloňské zakázky se Michelangelo nakrátko vrátil do Florencie, kde zhotovil drobnou sošku Spící Amor. Její forma do posledního detailu odpovídající klasickému sochařství způsobila, že ji prostřednictvím obchodníka Baldassarra di Milanese za astronomickou částku koupil římský kardinál Raffaele Riario. Ten uvěřil, že se jedná o starověké římské dílo nalezené při vykopávkách. 

Spící Amor se bohužel nedochoval, a nelze proto zjistit, jestli jej Michelangelo skutečně záměrně vytvořil jako padělek, nebo šlo jen o shodu náhod. Tato kuriózní epizoda každopádně vyústila v příležitost pracovat ve Věčném městě, kam Buonarrotiho pozval kardinál Riario poté, co odhalil, že soška je dílem žijícího umělce, jehož zatoužil poznat.

Dechberoucí Pieta

Michelangelo do Říma odešel 25. června 1496. První zakázkou, kterou pro svého nového mecenáše vytvořil, byla socha Bakchus. Nahého boha vína sochař rafinovaně zpodobnil nakloněného směrem dopředu, v póze naznačující opilost, a po bok mu postavil malého satyra kradoucího hrozny.

Jakkoliv se v této době vyjádřil, že zbožná umělecká díla se hodí jen „pro ženy, obzvláště staré nebo velmi mladé ženy, jakož i pro mnichy, jeptišky a určité šlechtice, kteří nedokážou cítit skutečnou harmonii,“ přijal od francouzského kardinála Jeana Bilhèrese zakázku na vytesání Piety pro vatikánskou baziliku svatého Petra. 

Michelangelo se možná tohoto úkolu zhostil čistě kvůli prestiži, přesto si poetickou kompozicí sedící Madony s tělem jejího syna v náruči zajistil nesmrtelnou slávu. Dílo, které bylo ode dne svého odhalení popisováno jako „jedinečné a tak neuvěřitelně krásné“, přitahovalo pohledy k fyzické kráse mrtvého Krista, k elegantně splývajícím záhybům Mariina roucha i k její překvapivě mladé tváři zračící hluboký smutek a pokoru. 

Kontrast mezi věčným mládím Panny Marie a zřetelnou dospělostí čitelnou ve smířené tváři Ježíše Krista vysvětlil sochař takto: „(…) cudné ženy si udržují svěžest mnohem lépe než ty, které cudné nejsou. Což teprve panna, jejíž tělo nikdy netrápila ani ta nejslabší necudná touha (…), pokud jde o Syna, není to žádný zázrak. Člověk, byť vtělený Bůh, prostě zestárl (…), z těchto důvodů jsem zobrazil Nejsvětější Pannu mnohem mladší, než by napovídal její věk, a Synovi jsem dopřál tolik let, kolik měl.“

Problematické papežské zakázky

Ani ne třicetiletý Buonarroti se po dokončení Piety vrátil do Florencie. Ve městě se po Savonarolově popravě uklidnily poměry a Michelangela tentokrát provázela sláva renomovaného umělce nad jiné vynikajícího dokonalým stylem, takže o práci nyní už neměl nouzi. Tou nejvýznačnější se stala zakázka zprostředkovaná kardinálem Francescem Todeschinim Piccolominim, která vyústila v ikonickou sochu krále Davida.

Michelangelovi však nebyla souzena Florencie, nýbrž Řím, kam se vrátil již roku 1505 na žádost papeže Julia II. Tato ambiciózní a mocná hlava katolické církve, jejíž povaha byla skoro tak složitá a rtuťovitá jako ta Michelangelova, zadala slavnému sochaři zakázku na vytvoření svého mauzolea, které mělo vzniknout ve Svatopetrské bazilice. Jednalo se o monumentální dílo, jež mělo zdobit na čtyřicet soch. Michelangelo se pustil do práce s obrovským nasazením. Vytvořil množství přípravných studií, a dokonce týdny objížděl kamenolomy, aby osobně dohlédl na vylámání perfektních mramorových bloků. Nestálý papež však zakrátko ztratil o projekt zájem a frustrovaný a až do morku kostí uražený Michalengelo opustil roku 1506 Řím. Vrátit se musel o dva roky později, kdy jej Julius II. pověřil jiným úkolem: výmalbou stropu Sixtinské kaple.

Sochař malířem

Papež věděl, že Michelangelo není malíř. A Michelangelo věděl, že papeže nemůže odmítnout, i kdyby tisíckrát chtěl, protože ani největšímu z umělců nebylo radno znelíbit se církevním autoritám: „(…) byl jsem přinucen, oprátku na hrdle, jít a požádat ho o prominutí.“ Ač se Michelangelo vyjádřil, že tohle není jeho povolání, práce na stropní výmalbě zahájil v květnu 1508 a k ruce si vzal patrně jen dva stálé pomocníky, z nichž jeden byl jeho věrný přítel Granacci.

Čtyři roky, po něž sveřepě a prakticky bez odpočinku tvořil fresky v Sixtinské kapli, doslova protrpěl: „Ztrácím tady čas, a pro nic za nic. Bůh mi pomoz!“ Ničila jej i práce na vysokých lešeních, již barvitě popsal v jednom ze svých sonetů: „(…) k nebesům vousy ježím, témě stáčí/ v týl se mi, prsa mám jak od harpyjí,/ a štětec, jak se z něho barvy lijí,/ přejnou mě strakatinou z hůry smáčí./ Kyčle mi vyhřezly v břich a dech mu ouží/ a na zadek mě rovnováha zmáhá/ a jak bych bez očí byl, vrávorám.“ Úmorná dřina se však vyplatila. Julius II. byl výsledkem naprosto unesen a jedna z ústředních scén zachycující stvoření Adama, kde boží prst letmým dotekem vdechuje život prvnímu člověku, se zařadila mezi nejslavnější díla historie.

Je nesmírně ironické, že člověk, který se nepovažoval za malíře, stvořil fresky, jež patří k vůbec nejvýznačnějším výtvarným dílům. Stejně paradoxně působí skutečnost, že renomé umělce, jehož ovládala vášeň, kterou promítal do zobrazování nahých mužských postav, vyrostlo především na církevních zakázkách. 

Strach z věčného zatracení

Po smrti Julia II. Michelangelo pracoval také pro papeže Lva X. a Klementa VII. Posledně jmenovaný jej v roce 1534 požádal o ztvárnění Posledního soudu na hlavní oltářní stěnu Sixtinské kaple. Výsledek tříleté práce představuje Michelangelovo nejtemnější a nejsurovější dílo, do nějž vtělil svou vzrůstající hrůzu z „druhé smrti“ a strachu z věčného zavržení. Tento strach mnozí badatelé patrně právem přičítají jeho potlačovaným vášním: „Žiji v hříchu, žiji, abych se zabil, můj život nepatří mně, ale hříchu. Dobro je mi dáno nebesy, ale zlo pochází ode mne samého, z mé vůle, která mě zanechává bez lásky a péče.“

V roce 1532 se bezmála šedesátiletý Michelangelo seznámil s třiadvacetiletým Tommasem Cavalierim, v němž spatřoval ztělesnění krásy a ctnosti. Psal mu vášnivé dopisy a ze svých rozjitřených citů se vyznával v sonetech: „(…) bez Tvé duše se necítím živý (…) jsi-li blízko, spaluješ mě, jsi-li daleko, zabíjíš mě.“ Cavalieri byl Michelangelovou poslední a možná největší láskou. Tomuto ani žádnému z předchozích vzplanutí však Buonarroti nesměl dát jiný průchod než ten ve svém díle, ať už výtvarném či literárním.

Ztělesnění dokonalosti a geniality

Drsný Poslední soud popudil soudobou veřejnost: papežský ceremoniář da Cesenato označil za „nestoudnou věc, na místě tak ctěném udělat tolik nahých lidí, kteří bez zábran ukazují svoji nahotu, dílo nevhodné do papežské kaple, ale spíš do lázní či do krčmy,“ za což se mu Michelangelo mimochodem pomstil tím, že vyobrazení hrozivého Mínose dal Casenatovu tvář. Pozdějším cenzorním zásahům zakrývajícím choulostivé partie postav druhotně domalovanými drapériemi už ale zabránit nedokázal.

Stárnoucí Michelangelo se snad i kvůli ubývajícím silám v závěru své kariéry věnoval nejvíce architektuře. V roce 1546 byl pověřen přestavbou vatikánské baziliky sv. Petra, pro niž navrhl majestátní kopuli, která je dnes jedním z jejích nejcharakterističtějších prvků. Podílel se také na úpravách římské baziliky Santa Maria Maggiore. Zemřel ve Věčném městě 18. února 1564 obklopen hrstkou nejbližších včetně milovaného Tommasa Cavalieriho. Dožil se požehnaného věku 88 let, z nějž nepromarnil ani jeden jediný den. Jeho jméno zůstává synonymem pro dokonalost a genialitu, jeho dílo nepřestává uchvacovat a inspirovat.

Image

Čtěte také

Sixtinská kaple: Nenáviděný i obdivovaný obraz nebes

Na jihu Švýcarska je v provozu systém úzkokolejných drah, který představuje zásadní komunikaci v náročném horském prostředí zdejších Alp. Jeho součástí je i 5,2 kilometru dlouhý tunel Bedretto, který vznikl v hloubce kolem 1,5 kilometru jako technický tunel pro železniční úpatní tunel Furka.

Spolková vysoká technická škola v Curychu si uprostřed tunelu zřídila unikátní Podzemní laboratoř Bedretto pro geovědy a geoenergie. Probíhají tam rozmanité výzkumné projekty, které se týkají například geotermální energie nebo na fyziky zemětřesení. Jedním z nich je projekt poněkud znepokojivým jménem FEAR (Fault Activation and Earthquake Rupture).

Experimentální zemětřesení v tunelu

Vědci se v rámci tohoto projektu snaží zjistit, jak s předstihem určit hrozící velké zemětřesení. Kvůli tomu v tunelu Bedretto vyvolávají malá zemětřesení, která pak detailně sledují. Možná to zní jako zápletka z filmu se šíleným vědcem v hlavní roli, ale tímto způsobem je skutečně možné získat data, jaká by jinak prakticky nebylo možné pořídit.

Geologové sice sledují po celém světě stále více zlomových linií, podél nichž dochází k zemětřesením, přesto ale stále nerozumějí tomu, co je bezprostředním spouštěčem zemětřesení. Jak říká seismolog Domenico Giardini, vědci byli až doposud omezení na výzkum toho, co se už předtím stalo, aniž by věděli, kde k tomu dojde. Díky experimentální zemětřesením mohou sledovat otřesy po pečlivé přípravě.

Giardini a jeho kolegové spouštějí malá zemětřesení v kontrolovaných podmínkách, kdy otřesy sledují tisíce přístrojů. Není to přitom vůbec jednoduché. Vědcům ale v tomto případě pomáhají Alpy s jejich hustou sítí zlomů a prasklin, vytvořených během milionů let deskové tektoniky. Na pohyby hornin přitom působí i samotná váha Alp, kde se mnoho vrcholů tyčí do velkých výšek.

Image

Čtěte také

Když se země chvěje a řeky vylévají: Nejhorší přírodní pohromy moderní éry

S rozvojem vzdušných sil v letech 1914–1918 se objevovaly nové typy letadel. Kromě specializovaných průzkumných, stíhacích či bombardovacích se nad frontu stále častěji vydávaly také bitevníky, jejichž osádky útočily na jednotky přesouvající se terénem, dělostřelecké baterie i muže v zákopech. Děla se k obraně proti nízko letícím cílům příliš nehodila, a tak přišly ke slovu osvědčené kulomety. 

Ty těžké bylo zapotřebí umístit na vhodnou k tomu účelu určenou lafetu, ale objevovaly se i polní improvizace v podobě nejrůznějších kol, která se dala snadno otáčet. V případě lehčích zbraní se pak dalo proti letadlům sice pálit z ruky, ale vojáci často volili většinou improvizované „stojany“. To je případ i této dvojice Australanů z I. praporu, kteří si na podzim 1917 zřídili protiletadlové stanoviště nedaleko belgických Yper během bitvy u Passchendaele.

Image

Čtěte také

Lehké kulomety v akci (1): Britský Lewis Gun vs. německý Maschinengewehr MG

Přímo na halloweenský svátek byl nad chilskou observatoří Paranal Evropské jižní observatoře (ESO) „spatřen“ strašidelný netopýr. Díky svému širokému zornému poli dokázal teleskop VST (VLT Survey Telescope) zachytit tento velký mrak kosmického plynu a prachu, jehož fascinující vzhled připomíná siluetu netopýra.

Halloweenský netopýr

Zachycený „kosmický netopýr“ se nachází asi 10 000 světelných let daleko a „létá“ mezi jižními souhvězdími Kružítka a Pravítka. Rozprostírá se na ploše oblohy odpovídající čtyřem úplňkům a vypadá, jako by se snažil ulovit zářící skvrnu nad sebou.

Ve skutečnosti je tato mlhovina hvězdnou porodnicí – obrovským mrakem plynu a prachu, ze kterého se rodí hvězdy. Mladé hvězdy v ní uvolňují dostatek energie, aby vybudily atomy vodíku kolem sebe, což je rozzáří intenzivním odstínem červené barvy, který je vidět na tomto snímku.

Tmavá vlákna v mlhovině vypadají jako kostra vesmírného netopýra. Tyto struktury jsou chladnější a hustší nahromadění plynu než jejich okolí, s prachovými zrnky, která blokují viditelné světlo hvězd za nimi.

Astronomové oficiálně rozlišují jen dvě části tohoto uskupení – mlhovinu RCW 94 (která představuje pravé křídlo netopýra) a mlhovinu RCW 95 (tvořící jeho tělo). Ostatní části netopýra nemají žádné oficiální označení.

Tuto úchvatnou hvězdnou porodnici zachytil dalekohled VST, nacházející se na observatoři ESO v chilské poušti Atacama. VST má dokonalé schopnosti pro zachycení těchto velkých obrazů. Je totiž vybaven přístrojem OmegaCAM – špičkovou 268megapixelovou kamerou, která umožňuje snímat rozsáhlé oblasti oblohy.

Image

Čtěte také

Chilskému teleskopu VLT se podařilo ulovit temného vlka

Za královnu mezi dětskými jmény z posledních let můžeme prohlásit Sofii. Její kořeny sahají k řeckému výrazu pro moudrost a po celé planetě se vyskytuje v mnoha variantách: například Sofia, Sophia, Sufija, Sophie či Zofia. V první desítce nejoblíbenějších jmen figuruje ve většině evropských zemí, namátkou třeba v Německu, Irsku, Bělorusku, Estonsku, Moldávii, Černé Hoře i na Slovensku, kde žebříčku dokonce vévodí. Podobné oblibě se těší v USA i ve státech Jižní Ameriky, v Mexiku jí náleží primát, dobře si vede také v Austrálii a dominuje rovněž v Rusku.

Proč je Sofie tak populární? Možná proto, že se jednotlivé verze příliš neliší, snadno se vyslovují a mnohým se nejspíš líbí i původní význam slova. Jméno má také řadu slavných nositelek, přestože věhlasná Sophia Lorenová na vrcholu kariéry o něj až tak velký zájem nevyvolala – skutečná vlna přišla až v posledních deseti či patnácti letech.

Po vzoru Spojených států

USA udávají dnešnímu globalizovanému světu směr, tudíž nepřekvapí, že ovlivňují i oblibu dětských jmen. Vedle Sofie se na prvním místě v jednotlivých státech momentálně střídají Olivia, Mia, Charlotte a Amelia. Jde tedy o mezinárodní, dobře srozumitelná jména, která se většinou globálně nijak zvlášť neliší ani pravopisem. Ze všeobecného proudu vyčnívá Severní Dakota s Evelyn a Wyoming s Emmou, zatímco v Mississippi se drží v popředí Ava, která byla velice populární přibližně před dekádou: Buď se jedná o odvozeninu od Evy, nebo o nástupkyni starých německých jmen, a na oblibě získala poté, co tak svoje ratolesti pojmenovalo několik celebrit – například herečka Reese Whitherspoonová. Zajímavá je také Montana, kde dominuje Lainey neboli domácká podoba jmen Elaine či Helen.

Co se týká chlapců, nejčastěji byste se v USA setkali s Liamem: Původně šlo o irské zkrácení jména William, které rovněž figuruje v první desítce. Oblíbený je také Oliver, jehož celosvětová popularita je neoddiskutovatelná, podobně jako v případě již zmíněné Olivie. Za zmínku stojí například i Noah, tedy anglická verze starozákonního jména Noe. V Bibli má kořeny též Mateo, česky Matěj. Jedná se přitom o španělskou variantu, zatímco v anglicky mluvících zemích dřív používali spíš podobu Matthew. 

Kromě Liama, Noaha a Olivera se loni v jednotlivých státech USA objevoval na prvním místě už jen Theodore v New Hampshire a William v Alabamě či Mississippi. V hlavním městě si pak držel prvenství James. Opravdovou raritou ovšem zůstává, že v roce 2015 bylo ve Washingtonu nejoblíbenější dívčí jméno Genesis, tedy název první knihy Mojžíšovy. 

Mezi tradicí a trendem

Evropské země v lecčems podléhají módním vlnám, ale zároveň většina států starého kontinentu nezapomíná ani na svá tradiční jména. Například v Maďarsku patří sice první dvě místa u chlapců mezinárodnímu Dominikovi a Olivérovi, ale na třetí příčce se drží Levente, odvozený od uherského šlechtice z rodu Arpádovců žijícího v 11. století. Ve Finsku převládá opět Oliver, následují ovšem typická lokální jména Eino a Väinö. 

Podobná situace panuje i u děvčat: V Dánsku v první desítce nechybí Olivia, Sofia ani Emma, ale primát náleží tradiční Fridě. V Rakousku zůstává mezi favority Marie, což zřejmě odráží katolickou tradici země, a podobně je tomu třeba v Portugalsku či Rumunsku. V Itálii sice dominuje Sofie, nicméně populární je rovněž Aurora nebo Beatrice, zatímco u chlapců stojí v čele jména klasičtější a spojená s historií – jako Leonardo, Francesco a Tommasso. Také ve Francii si první místo bez ohledu na moderní trendy drží Gabriel a Louise.

Ze zámořských trendů se v Evropě prosazují například Noah, Liam či Mateo, podobně jako Leo či různé tvary jména Lukáš v podobě Luca a Lukas. Na oblibě ovšem získávají také Elias a Hugo. V případě děvčat najdeme v mnoha evropských zemích mezi prvními Emmu, Sofii, Miu i Olivii, v řadě států však bodují také Anna, Hana, Julie nebo Eva. Poněkud zjednodušeně by se dalo říct, že se východ a jih kontinentu víc upíná k tradičním jménům, zatímco na západě a severu volí lidé ta módní a celosvětově oblíbená.

Vládkyně Nového Zélandu

Specifickou kapitolu představuje Británie, kde se tradice mísí s vlivem přistěhovalců a s tendencí vracet se k pozapomenutým jménům. Za Olivií a Amelií tak následuje Isla, vyslovovaná jako „ajla“ – dřív velmi nezvyklé jméno skotského původu, které ovšem v posledních letech získalo nečekanou popularitu. Jako jeden z prvních jej uvedl do veřejného života Peter Phillips, vnuk zesnulé královny Alžběty II., který tak pojmenoval svou dnes již třináctiletou dceru. Další v pořadí je Freya, spojovaná s někdejší norskou bohyní lásky i války. A velmi oblíbená zůstávají v anglicky mluvících zemích také „květinová“ jména Lily, Daisy, Violet či v poslední době velice populární Ivy a Willow – zkrátka jako byste své děti pojmenovali Lilie, Sedmikráska, Fialka, Břečťan nebo Vrba.

Mezi britskými chlapci již několikátým rokem dominuje Muhammad neboli Mohamed, v důsledku místní rostoucí muslimské komunity. Za ním ovšem následuje „klasika“ v podobě George, Oscara či Henryho. U Australanů a Zélanďanů se potom těší oblibě podobná jména jako v USA či ve Velké Británii, přičemž výše zmiňovaná Isla loni dokonce Nový Zéland ovládla.

Hlavně znít světově

Země Střední a Jižní Ameriky opět ukazují, že tendence v pojmenovávání dětí jsou opravdu celosvětové. Narazíme tam na již zmíněného Matea, Liama i Noaha, kteří převládají například na úkor klasičtějšího Juana. Stále oblíbení ovšem zůstávají Thiago a Santiago neboli odvozeniny jména Jakub: Původní španělský tvar zněl Jago, přičemž ve druhém případě se ještě přidalo „svatý“. V těchto státech, kde je většinou úředním jazykem španělština, se drží i trend chlapeckých jmen Benjamín, David, Samuel či Sebastián. Zajímavost pak představuje Haiti s rozšířeným jménem Junior. A v případě děvčat figuruje vedle „všudypřítomné“ Sofie, Olivie a Emmy také Isabella, Emilia nebo Martina.

Arabskému světu bez ohledu na trendy vévodí Mohamed, následovaný Ahmedem a Omarem. Podobná situace panuje i v dalších islámských státech, a Mohamed tak vede v Kazachstánu, Malajsii či Indonésii. U děvčat se těší oblibě Fatima coby dávná Mohamedova manželka a dále Lian či Núr, tedy „něžná“ a „světlo“. Na společné kořeny muslimské a židovsko-křesťanské obce pak ukazuje popularita jmen Adam, Sára nebo Marjam. V afrických zemích se zas prosazuje Ibrahim, tedy poarabštěný biblický Abrahám. A tam, kde se na černém kontinentu ujalo křesťanství, se tradiční jména prolínají s těmi „svatými“. 

V Asii najdeme mnoho jazykových i etnických skupin: Číňané tak své děti pojmenovávají úplně jinak než Indové a jejich preference se zas liší například od Japonců. I v tomto případě lze ovšem pozorovat jistou tendenci, aby jména zněla víc mezinárodně. Například právě v zemi vycházejícího slunce představuje v současnosti druhé nejpopulárnější dívčí jméno Ema. 

Image

Čtěte také

Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu