Základní kámen blitzkriegu: Evoluce německých velitelských tanků
Už od vypuknutí druhé světové války v září 1939 měly tankové jednotky Wehrmachtu oproti svým protivníkům velkou výhodu v podobě perfektně využívané rádiové techniky. Speciálně vybavená velitelská vozidla se zejména v prvních letech konfliktu stávala často klíčem k úspěchu.
Od poloviny 30. let začal Wehrmacht budovat tankové jednotky jako zásadní prvek, který měl přispět k naplnění válečných plánů nacistů. Úspěch tohoto typu zbraní ale nezávisel jen na výkonu motorů a průraznosti kanonů. Vznikající princip velení přímo na frontě se s vypuknutím druhé světové války stal základní složkou německé bojové doktríny blitzkriegu. Není proto divu, že generálové požadovali pro své vojáky obrněná velitelská vozidla již v rané fázi konfliktu.
Záludný problém
Spojení mezi středním velitelským stupněm a bojovými jednotkami představovalo v té době velký problém. V přípravě na akci vypracoval velitel na taktické úrovni plán založený na hodnocení vlastních a nepřátelských sil a formuloval příslušný rozkaz. Do tohoto okamžiku se dalo směle plánovat a velitel měl vše pod kontrolou. Jak je ale známo, všechny vojenské plány vydrží nejdéle do prvního výstřelu. Respektive do chvíle, než se tanky rozjely – a kontakt s velením se přerušil. Jak se měli vojáci vypořádat s nepředvídanými problémy, kdy bylo nutné kvůli změně situace přizpůsobit nebo zrušit původní pokyny?
Zvukové signály nepřipadaly v úvahu a předávání rozkazů praporky bylo kvůli krátkému „dosahu“ také nevhodné. Ve věži tanku vztyčený muž máchající praporky vypadal sice efektně, ale tento způsob se hodil spíše na přehlídky či manévry a ve skutečném boji byl téměř nepoužitelný. V noci nebo při omezené viditelnosti (mlze) mohly pomoci světelné signály, ani ty však nepatřily k nejpraktičtějším. Velitel zkrátka neměl dostatečně spolehlivý způsob, jak s operujícími stroji komunikovat. A bez jeho jasných a včasných rozkazů hrozilo, že se útok zhroutí.
Východisko nabízela tehdy ještě mladá radiotelegrafie čili bezdrátový přenos znaků (Morseova abeceda) nebo řeči (telefonie). Rozhlasové vysílání se šířilo již od počátku 20. let a umožnilo předávat informace do odlehlých oblastí. Tato technologie se začala využívat i pro spojení s loděmi a bylo jen přirozené, že se o ni začaly zajímat armády.
K průkopníkům přitom patřila i ta německá, neboť tamní zastánci tankové zbraně si dobře uvědomovali, že obrněnce vybavené radiopřijímači se mnohem lépe koordinují. Už první meziválečné konstrukce vyráběné v malých počtech proto dostávaly rádiové přijímače. Kolem roku 1935 pak vykrystalizovaly klíčové body pro standardizované vybavení německých tankových jednotek radiostanicemi. Byly přizpůsobeny příslušným úrovním velení od roty až po divizi.
Prodloužení dosahu
Základ představoval krátkovlnný vysílač o výkonu pěti wattů a vhodný přijímač, tedy dvě samostatná zařízení. Každé z nich obsahovalo měnič, který transformoval elektrický proud z palubního zdroje tanku. Plány Wehrmachtu počítaly s jedním vysílačem a dvěma přijímači pro velitele roty a s jedním vysílačem a jedním přijímačem pro velitele čet. Běžná bojová obrněná vozidla dostávala pouze jeden přijímač, takže sama nemohla potvrzovat přijetí rozkazu ani posílat zprávy. Tato jednoduchá rádiová síť zpočátku umožňovala komunikaci na vzdálenost dvou kilometrů (Morseovkou až tří). Jednalo se však pouze o teoretické hodnoty, v reálu je ovlivňovala řada parametrů: topografie, počasí a také skutečnost, zda vysílání probíhalo ve dne či v noci.
Ještě před začátkem války v roce 1939 bylo toto původní vybavení nahrazeno výkonnějším, přičemž výkon VKV vysílače se zvýšil z pěti na 10 W. Tím se podařilo prodloužit dosah na čtyři až sedm kilometrů při zastavení a tři až pět za jízdy (v obou případech hovoříme o přenosu hlasu). Při použití Morseových znaků činil dosah čtyři až osm kilometrů, respektive tři až šest. Všechna tato zařízení vysílající na velmi krátkých vlnách se provozovala s dvoumetrovou prutovou anténou.
Výkonnější zařízení
Mezi nové vylepšené radiostanice patřila například sada Fu 5, která obsahovala 10W vysílač a potřebné příslušenství. Souprava Fu 2 se skládala pouze z přijímače a příslušenství. Velitelé čety a roty obdrželi každý sadu Fu 5 a Fu 2 (tedy jeden vysílač a dva stejné přijímače), zatímco ostatní tanky v rotě obdržely Fu 5. To znamenalo, že nyní byly také schopny samy aktivně vysílat. Není však známo, zda se podařilo tuto změnu vybavení dokončit ještě před vypuknutím války.
Vyšší stupně velení (tanková divize nebo pluk) měly k dispozici výkonnější vybavení, které se instalovalo ve specializovaných vozidlech – Panzerbefehlswagen (PzBefWg). Ta v podstatě vycházela z běžných obrněnců, které byly pro novou funkci patřičně upraveny. Velitelské stroje měly také různé rádiové vybavení v závislosti na jejich použití. Rozlišování jednotlivých typů je komplikované, určují je čísla speciálních obrněných vozidel (SdKfz). Jako nejlepší se proto jeví jejich rozdělení do kategorií podle taktického využití.
Ryzí velitelské vozidlo
Ve fázi budování obrněných sil byl pro vytvoření velitelského vozidla z důvodu nedostatku alternativ použit Panzerkampfwagen I (PzKpfw I). Zpočátku se na podvozky verzí Ausf.A a Ausf.B montovala nástavba, v níž se našlo místo pro výkonnější rádiové vybavení v podobě Fu 6 (20W vysílač a přijímač VKV) a soupravy Fu 2. Vysílač měl dosah šest (telefonování), případně 12 km (Morseova abeceda). To znamenalo, že „malé velitelské obrněné vozidlo“ (Kleiner Panzerbefehlswagen – kl PzBefWg) neboli SdKfz 265 mohlo zajistit spojení s obrněnou rotou na větší vzdálenosti. Z výrobní linky sjelo 199 kusů (15 na základě Ausf.A a 184 na Ausf.B). V letech 1935–1936 testovala 1. tanková divize také řadu řešení na bázi konvenčních PzKpfw I. Přesný typ rádiového vybavení však není znám. Vzhledem k tomu, že tato vozidla nesla rámovou anténu, lze předpokládat, že bylo instalováno zařízení pro střední vlny dlouhého dosahu.
Jakmile pak měla armáda k dispozici PzKpfw III, padlo rozhodnutí použít jako velitelský tank tento typ. Bylo to pochopitelné, protože PzKpfw I nenabízel ani potřebný prostor, ani požadovanou průchodnost terénem. Dalším důvodem se stala potřeba standardizace. Ta měla zabránit tomu, aby nepřítel v boji na první pohled rozeznal takticky a technicky cenná vozidla a útočil primárně na ně. Ke stavbě těchto strojů posloužily téměř všechny výrobní varianty Panzeru III. Totéž platí o ukořistěných českých tancích PzKpfw 35 (t) a PzKpfw 38 (t). Obrněnec PzKpfw IV nebyl původně použit pro připravovaný PzBefWg, jenž vznikl ve třech variantách: SdKfz 266, 267 a 268.
Německé velitelské tanky se v prvních letech války osvědčily a jejich evoluce vedle k vozidlu s označením SdKfz 266, které bylo určeno pro spojovací čety obrněných divizí. Disponovalo radiostanicemi Fu 6 a Fu 2 čili shodným vybavením jako kl PzBefWg SdKfz 265. Stroje nejsou navenek od sebe rozpoznatelné. K identifikaci lze použít pouze věžové číslo, protože velitelé na úrovni divize, pluku nebo praporu tato vozidla vybavená VKV zařízením krátkého dosahu neměli.
Nápadný anténní rám
Ve spojovací četě tankového pluku a ve spojovacím praporu tankové divize našel uplatnění SdKfz 267, jenž měl sadu Fu 5 (10W vysílač, přijímač a příslušenství) a Fu 8 (30W střední vysílač, přijímač a příslušenství). Tato kombinace byla zpočátku instalována do PzKpfw III a PzKpfw 35 (t) a 38 (t). Sestava Fu 5 zajišťovala spojení s tankovými rotami směrem dolů a využívala dvoumetrovou prutovou anténu.
Středovlnná souprava Fu 8 sloužila jako zařízení s dlouhým dosahem (telefonování do 40 km, morseovka do 120 km) a zpočátku se provozovala s nápadnou rámovou anténou na zádi velitelského tanku. V případě PzKpfw III mohla osádka vysunout osmimetrový klikový stožár s hvězdicovou anténou „a“, který byl namontován v neotočné věži, aby se dosáhlo maximálního dosahu při vysílání ze stojícího vozidla. Protože však rámová anténa byla zdálky snadno rozpoznatelná, docházelo k neúměrným ztrátám. Od roku 1942 ji tak nahradila hvězdicová anténa „d“. Menší „české“ kořistní tanky neměly klikový stožár.
Nové varianty vozidel
Toto osvědčené rádiové vybavení se od roku 1943 instalovalo také do PzKpfw IV, Tiger Ausf.E i Panther a nakonec do Tiger Ausf.B. Objevily se i velitelské varianty útočných děl a stíhačů tanků stejně jako některých samohybných děl. Po zavedení hvězdicové antény „d“ se dala velitelská vozidla odlišit od běžných tanků pouze podle drobných vnějších detailů. Nadbytečným se stal také klikový stožár.
Při činnosti ve stacionární poloze mohli vojáci hvězdicovou anténu „d“ prodloužit třemi 120cm tyčemi a vytvořit tak prutovou anténu. Samotná hvězdicová anténa „d“ musela být kvůli vysokému výkonu umístěna na porcelánovém izolátoru chráněném kusem ocelové trubky. Samotná anténa se montovala na střed krytu motoru nebo na zadní desku (u PzKpfw IV).
Specializovaná vozidla SdKfz 268 měli k dispozici spojovací důstojníci Luftwaffe (Flieger-Verbindungsoffiziere, Fli-VO), kteří obvykle koordinovali operace pozemních sil s akcemi stíhacích a střemhlavých bombardovacích jednotek na úrovni divize. Tyto stroje měly následující rádiové vybavení: souprava Fu 6 (20wattový VKV vysílač, přijímač plus příslušenství) se používala pro komunikaci s bojovými skupinami (Kampfgruppe) i divizí, souprava Fu 7 (30W středněvlnný vysílač, přijímač a příslušenství) zase pro rádiové spojení země-vzduch. Tento vysílač pracoval s prutovou anténou o délce 140 cm a měl dosah 100 km v hlasovém režimu. Úpravou na verzi SdKfz 268 prošly různé typy tanků.
Poptávka po bojových schopnostech
Kromě bohatého rádiového vybavení byl ve věžích prvních velitelských tanků instalován také mapový stůl. Je proto pochopitelné, že vozidlo nemohlo nést kanon a pro vlastní obranu mělo k dispozici jen kulomet MG 34. Toto řešení se však záhy ukázalo jako chybné a mnoho velitelů na úrovni praporu požadovalo plnou bojeschopnost. Úřad pro vyzbrojování (Waffenamt) proto od roku 1942 tento požadavek naplňoval. Zpočátku, od dubna, továrny provizorně přestavěly asi 80 PzKpfw Ausf.J na velitelské tanky. Tato vozidla byla vyzbrojena buď kanonem 5 cm KwK 38 L/42, nebo delším KwK 39 L/60 stejné ráže. Přeživší stroje dostaly v roce 1943 také pancéřové „zástěry“ (Schürzen).
Od prosince 1942 opouštěl výrobní haly typ PzBefWg Ausf.K. Tato speciální varianta PzKpfw III měla větší věž, v níž byl namontován 5 cm KwK 39 L/60. Vozidla dostávala označení SdKfz 266, 267 a 268. Všechny tyto tanky nesly místo rámové hvězdicovou anténu „d“. Velitelská obrněná vozidla na bázi PzKpfw III měla dlouhou životnost, protože se jen zřídka pohybovala v blízkosti fronty. Obrněné divize, které byly od přelomu let 1943/1944 víceméně jednotně vybaveny Panzery IV, proto měly tyto stroje používat ještě dlouhou dobu. V roce 1944 bylo 90 PzKpfw IV přestavěno na velitelská vozidla (PzBefWg IV) v rámci generální opravy, pravděpodobně jen na verzi SdKfz 267.
Na základě pantherů a tigerů
Tankové prapory a těžké tankové prapory dostávaly hned od začátku vozidla PzBefWg založená na nových středních a těžkých tancích (Panther a Tiger). Ta byla pravděpodobně k dispozici pouze jako SdKfz 267 a 268. U těžkých praporů, tvořených 45 stroji, doplňovala tři velitelská vozidla tři 14členné roty. Mezi květnem 1943 a únorem 1945 bylo přestavěno celkem 329 pantherů na velitelské stroje. Do trupu konstruktéři umístili vysílačku s dlouhým dosahem FuG 7 nebo FuG 8, která nahradila část držáků munice pro hlavní zbraň.
Pod Sturmartillerii spadající útočná děla StuG vysílala na frekvencích dělostřelectva, a proto byla vybavena soupravami Fu 15 a Fu 16 (na rozdíl od Fu 2 a Fu 5 tankových jednotek). Tato zařízení byla prakticky identická, ale vysílala v různých frekvenčních pásmech a nebyla kompatibilní. Prapory útočných děl u divizí tankových granátníků zase používaly Fu 5 a Fu 2.
Celkově lze rádiové vybavení Wehrmachtu hodnotit jako velmi účinné. Po technické stránce se nacházelo na špičkové úrovni a od roku 1938 bylo zcela spolehlivé. Problém však představoval dosah, protože 10W a 20W s dosahem pět kilometrů pokrývaly pouze oblast působení tankového praporu. Pro dálkové spojení se štábem pluku či divize nebo s jednotkami jiných druhů vojsk byly zapotřebí přístroje s větším dosahem. Tyto radiostanice byly proto instalovány do speciálních vozidel PzBefWg, která hrála významnou roli při koordinaci operací. Po druhé světové válce technický pokrok zajistil, že speciální velitelská vozidla s radiostanicemi s delším dosahem již nebyla v rámci větších formací zapotřebí.
Další články v sekci
První velký úlovek Observatoře Very Rubinové: Hvězdný proud dlouhý 160 tisíc světelných let
Nedávno zprovozněná Observatoř Very Rubinové v Chile se uvedla zajímavým objevem mohutného hvězdného proudu, který vyvěrá z galaxie M61 do vzdálenosti 163 tisíc světelných let.
Observatoř Very Rubinové (VRO) na hoře Cerro Pachón v chilské poušti Atacama byla oficiálně spuštěna letos v červnu a ještě ani nezahájila svůj velmi očekávaný program Legacy Survey of Space and Time – desetileté mapování celé jižní oblohy. Už její testovací snímky, nazvané „Virgo First Look“, ale ukazují, že se mámena co těšit. V oblasti Kupě galaxií v Panně zachytila struktury, které dosud unikaly i těm největším dalekohledům.
Nový objev v známé galaxii
Největším překvapením testovacího provozu je objev dosud neznámého hvězdného proudu v jedné z nejlépe prozkoumaných galaxií – Messier 61 (M61, NGC 4303). Podrobnosti popisuje článek Aarona Romanowského z Kalifornské státní univerzity v San José, uveřejněný v časopisu Research Notes of the American Astronomical Society.
Podobné hvězdné proudy nejsou ve vesmíru úplnou neznámou. Obvykle vznikají, když se malá galaxie nebo kulová hvězdokupa dostane do gravitačního vlivu větší galaxie. Gravitační síly ji doslova roztrhají na kusy a její hvězdy se rozprostřou do tenkého, často tisíce světelných let dlouhého proudu.
V naší Mléčné dráze známe desítky takových proudů – většinou měří desítky tisíc světelných let. Jenže proud v galaxii M61 je v tomto směru úplně jiná liga: podle analýzy Romanowského týmu měří přibližně 163 000 světelných let, tedy zhruba polovinu průměru celé naší Galaxie.
Stopy dávné galaktické srážky
M61 je obří spirální galaxie, která se v mnohém podobá Mléčné dráze. Autoři studie se domnívají, že hvězdný proud vznikl při dávné srážce s menší galaxií – události, která mohla spustit masivní zrod nových hvězd v jejím jádře asi před 10 miliony let.
Z výpočtů vyplývá, že pohlcená galaxie mohla mít hmotnost asi 80 miliard Sluncí, a tedy dost energie na to, aby ovlivnila samotnou strukturu M61: mohla přispět ke vzniku centrální galaktické příčky, překotné tvorbě hvězd i aktivního jádra, tedy supermasivní černé díry, která pohlcuje hmotu ze svého okolí.
Autoři přirovnávají tuto událost k tomu, co se děje i v naší Galaxii – k interakci s trpasličí eliptickou galaxií v souhvězdí Střelce. Její hvězdný proud obepíná Mléčnou dráhu jako prstenec a podle dat z družice Gaia právě tyto srážky kdysi odstartovaly opakované vlny tvorby hvězd v naší Galaxii. Na konci proudu v M61 se navíc podle vědců rozprostírá složitý „hvězdný chochol“ s rozměry asi 30 000 × 13 000 světelných let, jehož původ vědci teprve zkoumají.
Jde o jeden z prvních velkých objevů Observatoře Very Rubinové – a jasný příslib toho, že tento nový teleskop má ambice zcela změnit naše chápání struktury galaxií a vývoje vesmíru. „Je pozoruhodné, že tak rozsáhlý proud v M61 zůstal tak dlouho nepovšimnutý,“ uzavírají autoři. „Očekáváme, že budoucí data z observatoře odhalí další poklady podobných hvězdných struktur i u dalších galaxií.“
Další články v sekci
Inspirativní hanbinec: Moulin Rouge platil za Mekku všeho dekadentního a lechtivého
Francouzský kabaret, jehož název Moulin Rouge znamená Červený mlýn, zná dnes snad každý milovník výtvarného umění i ctitel bohémské doby přelomu století. Jak si tuto pověst zasloužil?
Nachází se ve čtvrti Pigalle a maketa mlýnu na střeše připomínala historii lokality – na kopci Montmartru totiž stálo větrných mlýnů hned několik. Podnik, který byl od začátku plánován jako tančírna, založili v roce 1889 Joseph Oller, majitel stejně legendárního koncertního sálu Olympia, a impresário Charles Zidler.
Co se tu tančilo? Hlavně módní a výstřední kankán čili „tanec s přednožováním“, který tehdejší společnost brala jako neslýchanou nestoudnost. Půvabné a svůdné nožky si ale získaly obrovskou publicitu po celém světě, takže jednu z nejslavnějších kankánových melodií najdeme v operetě Jacquese Offenbacha Orfeus v podsvětí.
Ve své době se v Moulin Rouge předváděly slavné umělkyně svého žánru, z těch nejznámějších jmenujme třebas Jane Avril, zachycenou na věčnost na plátnech malíře Toulouse-Lautreca. A platil díky tomu za Mekku všeho dekadentního a lechtivého. Vkus se samozřejmě proměňoval s dobou a kankán v Moulin Rouge tak vystřídaly operety a revue a po jistou dobu se tu dokonce promítaly filmy… Dnes jde o čistokrevnou turistickou záležitost.
Další články v sekci
Mikrosvět lidského těla: Jak bakterie na kůži a ve střevech rozhodují o vašem životě
Lidský organismus hostí nepřebernou škálu bakterií a jejich druhová skladba významně promlouvá do našeho zdraví. Poznatků na daném poli přibývá závratným tempem, a vědci se navíc nezaměřují jen na zažívací systém, ale zkoumají mikrobiom v podstatě každé částečky těla.
Naše tělo tvoří čtyřicet bilionů buněk a zhruba stejný počet bakterií, jež se nacházejí prakticky všude v organismu. Valná část jich obývá trávicí trakt od úst až po tlusté střevo, ale pestré společenstvo tisíců druhů mikrobů hostí i močové cesty, průdušky, plíce a také kůže. Zmíněný „náklad“ snadno uneseme jen díky tomu, že jsou buňky bakterií mnohem menší než buňky našeho těla. Celkem tato osádka zvaná mikrobiom váží necelé dva kilogramy, sehrává však důležitou roli v mnoha tělesných funkcích: Formuje imunitní systém, promlouvá do trávení, ovlivňuje fungování nervové soustavy. V posledních letech přinesl výzkum mikrobiomu celou řadu důležitých objevů a mnohé z nich znamenají příslib v léčbě závažných chorob.
Život na kůži
Bakterie lidského mikrobiomu by mohly například léčit nádorová onemocnění, včetně zhoubných kožních melanomů. Naznačují to výsledky experimentu s druhem Staphylococcus epidermidis, který se na naší pokožce běžně vyskytuje. Poskytujeme mu tedy životní prostor a potravu, aniž by nám sebeméně škodil. Podobně jako některé další kožní bakterie, i tento stafylokok pomáhá udržet zdravou kůži tím, že svou přítomností aktivuje buňky imunitního systému ze skupiny T-lymfocytů.
Uvedený typ bílých krvinek tvoří základ tzv. buněčné imunity, jež člověka chrání například před jeho vlastními buňkami zasaženými zhoubným nádorovým bujením. Za běžných podmínek ochraňuje Staphylococcus epidermidis kůži před bakteriemi, které by ji infikovaly a poškozovaly. Stafylokok v ní mobilizuje buňky imunitního systému, jež vylučují do okolí tzv. cytokiny, a nastartuje tak zánětlivé reakce. Předchází tím kožní infekci v důsledku působení choroboplodných mikrobů.
Proti rakovině
Tým vědců pod vedením Erin Chenové z americké Stanford University nyní spektrum obranných funkcí bakterie Staphylococcus epidermidis rozšířil tak, aby ničila buňky zhoubného melanomu. Zatím se to daří jen v laboratorních podmínkách u myší, ale experimenty se jeví velmi slibně. Navíc by zmíněné „povzbuzení“ mohlo v budoucnu fungovat i u jiných typů nádorů než jen u těch kožních.
Nebezpečí u karcinomu nedokáže tělo rozeznat a zhoubné buňky se nerušeně množí. Vědci se proto rozhodli, že dají imunitnímu systému šanci si na ně posvítit. Do dědičné informace druhu Staphylococcus epidermidis vnesli geny, které prodělaly v buňkách melanomu významnou proměnu a podle nichž se v tumoru vyrábějí atypické „nádorové“ bílkoviny. Bakterie začala tyto tzv. nádorové antigeny produkovat a v kůži je prezentovala buňkám imunitního systému. T-lymfocyty je pak rozeznaly jako cizorodé a zahájily proti nim stejnou akci, jako kdyby je stafylokok poštval proti nebezpečným bakteriím.
Výsledky jsou slibné
U myší se po ošetření kůže touto geneticky upravenou bakterií rozhořel boj mezi T-lymfocyty a nádorovými buňkami. Imunitní systém přitom likvidoval nejen buňky melanomu v kůži, ale také metastázy v plicích. Vědci hodnotí studii týmu Erin Chenové jako průlomovou. Předpokládají přitom, že genetickou úpravou bakterií lidského mikrobiomu bude možné nasměrovat imunitní systém na pestrou škálu dalších cílů, což by umožnilo léčbu mnoha závažných onemocnění. Zároveň však konstatují, že všechny akce geneticky modifikovaného druhu Staphylococcus epidermidis nejsou zcela jasné.
Záhadou například zůstává, proč imunitní systém nabuzený bakterií razantně útočí na nádorové buňky nejen v kůži, nýbrž i v jiných částech těla – ale přitom si nevšímá bakterie v kůži, přestože nese stejné nádorové antigeny jako buňky melanomu. Vědce proto čeká ještě mnoho práce v základním výzkumu odhalujícím principy léčby. Teprve až budeme znát všechna potenciální úskalí, bude možné přistoupit ke klinickým zkouškám, kdy už se budou bakterie testovat při léčbě pacientů se zhoubnými nádory.
Čípek v ohrožení
Pozitivní působení mikrobiomu lze využít i k předcházení závažným nádorovým onemocněním. Zásadní posun je v poslední době patrný u rakoviny děložního čípku vyvolané agresivními typy lidských papilomavirů, které stojí za 95 % všech případů. Ženám se tak rýsuje vyhlídka na účinnou prevenci i léčbu díky výzkumu mikrobiomu čípku.
Vědci prokázali, že některé bakterie vytvářejí prostředí, jemuž papilomaviry neodolají. V děložním čípku žije pestrá směs mikroorganismů, přičemž klíčové role náležejí rodům Lactobacillus, Gardnerella a Mycoplasma. Pokud začne dominovat druhý zmíněný, vznikají příhodné podmínky pro infekci velmi agresivními papilomaviry, ale komplikace může způsobit celá řada dalších druhů. Při nevhodné skladbě mikrobiomu propukají zánětlivé reakce a povrch čípku poškodí, takže je pak k nákaze papilomaviry náchylnější. Zánětlivá reakce snižuje i naději, že se organismus vypořádá s virovou infekcí sám.
Pod ochrannou vrstvou
Uchycení na zdravém děložním čípku přitom není pro papilomavirus snadné. Musí překonat hned čtyři vrstvy buněk chránících jeho povrch a teprve pod uvedenou bariérou se nacházejí buňky, v nichž se dokáže množit. Na zdravém čípku uvázne v ochranné vrstvě na celé dny i týdny, a nakonec zmizí s buňkami, jež dosloužily, odlouply se ze sliznice a byly nahrazeny novými. Při zánětech vyvolaných nevhodným mikrobiomem bývá ovšem ochranná bariéra často narušená a neplní svoji funkci. Papilomavirus si pak infikované buňky uzpůsobí vlastním potřebám, čímž je výrazně „popostrčí“ směrem k nádorovému bujení.
A tehdy musejí lékaři zasáhnout razantně: Nejprve pomocí antibiotik vyhubí nechtěné bakterie a následně sliznici ošetří žádoucími druhy, jako je Lactobacillus crispatus. Poté nasadí probiotický gel obsahující mimo jiné kyselinu hyaluronovou a ta na čípku vytvoří ochranný film, pod kterým sliznice poškozená papilomaviry získá příhodnější podmínky k hojení. Od podobných přípravků však nelze v žádném případě očekávat, že vyléčí již existující nádorové bujení. Hodí se tedy pro ženy, u nichž se podařilo infekci podchytit v rané fázi.
Bakterie a alzheimer
Velkou pozornost vzbudil výzkum, jenž dává do souvislosti skladbu střevního mikrobiomu s degenerativními onemocněními mozku, včetně Alzheimerovy choroby. Také v tomto případě vychází varovné poselství ze studie provedené na laboratorních myších. Vědci porovnávali mozky hlodavců, kteří zestárli s normálním střevním mikrobiomem, a těch, kteří prožili většinu života bez mikrobiomu. Myši bez střevních mikrobů měly přitom mozek poškozený méně a jejich mozková tkáň vykazovala slabší projevy zánětu, typického pro orgán postižený Alzheimerovou chorobou.
Zánětlivé reakce v mozku často rozpoutají buňky zvané mikroglie, které tam plní roli imunitního systému a jejichž aktivitu do značné míry ovlivňuje skladba střevního mikrobiomu. Když dostaly myši s plným mikrobiomem antibiotika, zánětlivé reakce v mozku ustoupily, přestože léky vyhubily jen některé střevní bakterie. Podle vědců se tedy právě mezi bakteriemi, jež antibiotikům podlehly, vyskytovali mikrobi vyvolávající v mozku zánět a následně i degeneraci tkáně odpovídající Alzheimerově chorobě.
Trochu zpomalíme
Ještě než se pustíme do velkých fantazií, musejí zaznít některá „ale“. Spojitost mikrobiomu s Alzheimerovou chorobou určitě není přímočará. Zánět se například podařilo potlačit u samců, ale nikoliv u samic, i když je vědci podrobili stejné proceduře. Vliv pohlaví ovšem až tak nepřekvapí vzhledem k faktu, že ženy trpí „alzheimerem“ výrazně častěji než muži, a to především po menopauze.
Mezi mozkem člověka a myši navíc zejí propastné rozdíly a dramaticky se od sebe liší i jejich genom, imunitní systém a v neposlední řadě také mikrobiom. Hlodavci zbavení veškerých střevních bakterií zároveň nepředstavují úplně nejspolehlivější model, protože bez podpory střevních mikrobů se u nich řádně nevyvine imunitní systém. Je tedy sice zřejmé, že má mikrobiom na mozek významný vliv, ale využití daných poznatků pro léčbu zatím zůstává nejasné.
Další články v sekci
Hrob válečníka ze 7. století v Maďarsku ukrýval velmi cennou šavli
Pomocí satelitních snímků objevili maďarští archeologové hrob 1 300 let starého avarského válečníka, jehož rezavá, ale mistrovsky zdobená šavle vypráví příběh dávno zaniklého kočovného národa.
Archeologové v Maďarsku zaznamenali skvělý úspěch, když objevili hrob elitního válečníka, starý asi 1 300 let, který obsahoval řadu artefaktů, šperky a zejména velmi výjimečnou železnou šavli. Tato zbraň, kterou užívali především jezdci, je sice značně zrezivělá, stále jsou na ní ale patrné stopy jemného zdobení, které ukazují na značnou řemeslnou zručnost.
Hrob se nachází nedaleko města Székesfehérvár, v Česku známého jako Stoličný Bělehrad, asi 50 kilometrů jihozápadně od Budapešti. Vykopávky jsou součástí pozoruhodného programu Maďarského národního muzea a Muzea krále Štěpána I. Svatého, nazvaného Hřbitovy z vesmíru. Program využívá stopy podzemních objektů, které jsou patrné na satelitních snímcích, a s jejich pomocí odhaluje místa, kde provádět vykopávky.
Šavle avarského bojovníka
Objevený hrob pochází z let 670 až 690 našeho letopočtu, kdy na území bývalé římské provincie Panonie a v širokém okolí existoval Avarský kaganát, jemuž vládla aliance několika skupin euroasijských nomádů, snad vedená elitou turkického nebo mongolského původu. Avaři po sobě bohužel nezanechali žádné písemné záznamy, což činí jejich kulturu z našeho pohledu velmi záhadnou.
Badatelé jsou přesvědčeni, že hrob již byl někdy v minulosti vyloupen. I tak ale obsahoval velmi hodnotnou sbírku pohřebních předmětů, včetně zmíněné šavle. Čepel a jílec jsou mechanicky netknuté, což z ní dělá nesmírně vzácný nález. Zároveň bohužel platí, že celá šavle je prorezivělá a nesmírně křehká. Musela proto být vyzvednuta s velkou opatrností.
V hrobě se rovněž nacházely kosti válečníka, jemuž šavle pravděpodobně patřila. Jeho paže a spodní část těla byly uspořádány, jak mají být v anatomickém pořadí, ale hlavu, hrudník a břicho mrtvého zřejmě poškodili vykradači hrobů.
Od doby pohřbu objeveného válečníka existoval Avarský kaganát už jen necelých 200 let. Poté se zhroutil kvůli bojům s okolními zeměmi a jeho území obsadily maďarské kmeny, které dorazily z východu.
Další články v sekci
Pražský Vyšehrad: Záhadné přemyslovské sídlo nad řekou
Již v 10. století vzniklo na opačném břehu Vltavy, než stojí Pražský hrad, nové přemyslovské hradisko na nápadné ostrožně nad řekou. Její výrazná až výhružná poloha přímo vybízela k založení pevnosti. Přesto si dodnes nejsme jistí, jaký účel Vyšehrad plnil, než tam Vratislav II. kolem roku 1085 přenesl královské sídlo.
Historici i archeologové se víceméně shodují na tom, že důležitého významu nabyl Vyšehrad ve druhé polovině 10. století, protože zhruba od 80. let se tam razily stříbrné denáry knížete Boleslava II. ( 967/972–999). Šlo tedy o jakousi opevněnou mincovnu, u níž zřejmě stály nějaké menší kamenné svatostánky. Proč však právě na Vyšehradě, když se tam nenacházela žádná naleziště drahých kovů? U těchto otázek je třeba připomenout, že na ně nelze dát jednoznačnou odpověď, protože první písemné zprávy máme o Vyšehradu až od kronikáře Kosmy, a i ten je psal na počátku 12. století, tedy se značným časovým odstupem od počátků zdejší pevnosti.
Strážní stanoviště nad řekou
Zprávy o mincovně nám podávají až archeologické nálezy, nicméně i v jejich rámci se našly jen movité menší důkazy zdejší činnosti (nejen peníze, ale třeba též odřezky plíšků a podobného materiálu), zatímco o samotné budově mincovny nevíme zhola nic. Mohla mít klidně podobu menší polozemnice, ale i tak by byla nepochybně významná, protože místo ražby knížecích peněz je při řízení státu nadmíru důležité. Každopádně můžeme předpokládat, že se na Vyšehradě začaly razit mince kolem roku 980 krátce po založení zdejšího hradiště.
A co se na oné „výhružné“ ostrožně nad Vltavou dělo před touto dobou? Až donedávna se předpokládalo, že tam vlastně nic významného nebylo, respektive o tom neexistovaly žádné důkazy. Nálezy z posledních desetiletí nicméně ukazují, že místo bylo dlouhodobě osídleno už zhruba od 8. století, byť se jedná spíše jen o úlomky střepů, které nic přesnějšího neprozradí. Mohlo by nás to lákat k „romantickým“ hypotézám o tom, že se jednalo vedle Pražského hradu o druhé významné centrum Přemyslovců a jejich sídlo bylo tedy „rozprostřeno“ už od starších dob do většího prostoru, než jsme si mysleli. Tomu však nic nenasvědčuje.
Čistě hypoteticky se můžeme domnívat, že na výhodně položené skále měli Přemyslovci nějakou strážní stanici, možná s jednoduchým dřevohlinitým opevněním (plotem či kůly). Vyvýšená poloha umožňovala zdejším strážným sledovat nejen samotný tok řeky, ale i pohyb na druhém břehu, kde vedla cesta k Pražskému hradu. Nějaké další funkce vyšehradského osídlení (například rituální nebo se uvažuje o sídlu kněžny Libuše, případně nějakých příbuzných přemyslovských knížat) patří spíše do oblasti mýtů.
Nově objevený kostel
Ani o prvním období hradiště na Vyšehradě, které už máme trochu lépe zmapované (zhruba od roku 980 do vlády Vratislava II.), nemůžeme říci moc věcí s jistotou. Kromě oné mincovny se kolem roku 2011 našly pod pozdější bazilikou svatého Vavřince (zanikla asi v 15. století) základy starší stavby poměrně velkého svatostánku. Ten měl zřejmě tvar řeckého kříže a vypadá to, že svou velikostí mohl konkurovat rotundě svatého Víta či bazilice svatého Jiří na Pražském hradě, které byly v 10. století v české kotlině výjimečné. Zdá se, že tento kostel tam mohl stát už kolem roku 980 a jeho význam je nejasný.
Kromě toho se předpokládá, že se někde v prostoru takzvaného velkého nádvoří mohla nacházet ještě menší kamenná rotunda svatého Jana Evangelisty, ale její přesné umístění rovněž neznáme. Jakýkoliv archeologický průzkum je při dnešním provozu na Vyšehradě poměrně problémový, alespoň mimo vymezené lokality, kde naopak archeologové udělali za posledních sto let obrovský pokrok a přinesli nám spoustu nových poznatků. Nicméně nalezené mince z doby Boleslava II. mají na sobě nápisy ve staroslověnštině a zdá se, že na Vyšehradě působila nějaká komunita mnichů východního ritu.
Útočiště nebohého Jaromíra
Co se tedy vlastně odehrávalo na vyšehradské ostrožně, kde stála mincovna, pravděpodobně už i nějaké obytné kamenné budovy a dva kamenné svatostánky, z nichž jeden byl zřejmě staroslověnský a druhý zase nebývale veliký?
Ze zmínky od Kosmy víme, že sem měl být roku 1003 přenesen nebohý týraný kníže Jaromír poté, co ho na Velízi u Berouna přepadli Vršovci a podrobili ho potupnému mučení. Zachránil ho věrný služebník Hovora, který ho pak převezl právě na Vyšehrad. Pokud připustíme, že měl Kosmas i po více než sto letech dobré informace, tak se nabízí otázka, proč ne na Pražský hrad, který byl zhruba stejně daleko? Odpověď opět chybí.
V každém případě to vypadá, že na Vyšehradě už tehdy vyrostlo poměrně reprezentativní hradiště v držení Přemyslovců. To potvrzuje i další událost, kterou popisuje saský kronikář Dětmar z Merseburku. Roku 1003 totiž Prahu obsadil polský kníže Boleslav Chrabrý a držel ji až do následujícího roku, kdy podle Dětmara zazněl zvon z Vyšehradu svolávající do zbraně lid proti stoupencům Poláků. Kosmas k tomu pak píše, že „Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal [od Poláků] nezastrašen a nedobytý“, na rozdíl od samotné Prahy i Pražského hradu.
Soukromé opevněné hradiště?
To ovšem znamená, že hradisko na vyšehradské ostrožně už v té době hrálo velmi významnou roli nejen jako mincovna. Přesto je třeba varovat před závěry toho typu, že se snad jednalo o nějaké druhé státní centrum vedle Pražského hradu, kde se nacházel jediný posvátný kamenný stolec k nastolení knížete a kde nepochybně probíhaly všechny důležité rituály, oficiální setkání i jednání. Nicméně je možné, že na Vyšehradě si od doby Boleslava II. budovali Přemyslovci něco jako svou soukromou vedlejší rezidenci, kam se uchylovali, když chtěli mít více klidu, případně provést nějaké tajné porady či jednání, která měla zůstat skrytá příliš mnoha zvědavým uším na Pražském hradě. Také tu mohli často pobývat a snad dočasně i sídlit mladší bratři či jiní příbuzní Přemyslovců, byť o tom také nejsou žádné přímé důkazy.
Nicméně už tehdy tu stálo kamenné opevnění ohraničující poměrně velký prostor (cca 13 000 m²), takzvané velké nádvoří, přičemž doklady o budovách máme jen z poměrně malé části tohoto areálu na jihozápadě, tedy na samotné kamenné ostrožně nad Vltavou. Na velkém nádvoří se mohla nacházet ona nezjištěná rotunda svatého Jana Evangelisty a možná i mincovna, protože odtud pocházejí nálezy dosvědčující metalurgii drahých kovů. Naopak ona předrománská stavba na místě baziliky svatého Vavřince stála dokonce mimo tento opevněný prostor.
Přenesení sídla vládce
V každém případě byl na Vyšehradě připraven důstojný a reprezentativní prostor, který se rozhodl využít kníže a pozdější první český král Vratislav II.
(1061–1092), když tam od roku 1070 postupně přenesl své sídlo. Respektive k tomuto roku osobně položil základy nového kapitulního kostela svatých Petra a Pavla severně od opevnění velkého nádvoří. Učinil tak se vší pompou, dokonce v doprovodu papežova vyslance, tuskulského biskupa Jana.
Podle Kosmova pokračovatele Mnicha sázavského údajně sám vládce přenesl na svých ramenou 12 košů zeminy, čímž měl napodobit císaře Konstantina při zakládání římských kostelů. Ostatně Vratislav po dohodě s papežem podřídil novou kapitulu přímo svatému stolci, takže byla vyjmuta z působnosti pražského biskupa, jímž byl tehdy jeho neoblíbený bratr Jaromír. Říká se, že právě kvůli bratrským sporům přenesl Vratislav své sídlo na druhý břeh Vltavy, což silně podporuje i Kosmův výklad, byť tušíme, že kronikář neměl prvního českého krále příliš v oblibě. Každopádně nad skutečnými důvody přestěhování panovnického sídla dodnes visí otazníky (viz Proč se Vratislav přestěhoval?).
Nový král se na Vyšehrad definitivně přesunul roku 1086 po své korunovaci, u nové kapituly nechal zhotovit slavný Vyšehradský kodex a zřejmě tam umístil i lýkové střevíce mytického Přemysla Oráče, aby demonstroval i pokračování předchozí tradice.
Nejasné jednání nástupců
Vznikla tím nová „výstavní“ akropole, která se udržela jako vládnoucí centrum přes půl století až do roku 1140. Je to trochu s podivem, protože je známo, že královská hodnost nebyla po Vratislavově smrti dlouho obnovena (zřejmě pro nevůli velmožů, nikoliv kvůli nesouhlasu císaře), zatímco nové centrum bylo i pro Vratislavovy nástupce zřejmě lákavé. Odehrávala se tam řada státnických událostí včetně třeba soudu se spiklenci po nezdařeném atentátu na Soběslava I. ( 1125–1140) roku 1130.
Kromě toho víme, že vedle významné kapitulní baziliky Petra a Pavla stála na Vyšehradě ještě poměrně velká bazilika svatého Vavřince (na místě zmíněné předrománské stavby), blíže neidentifikovaná rotunda Jana Evangelisty, podobně nejisté jsou kaple svaté Máří Magdalény a svatého Klimenta, které známe z písemných pramenů, ale nevíme, kde stály. Jediná dodnes dochovaná stavba z té doby zůstává malá rotunda svatého Martina, která stojí sice v rámci dnešních barokních hradeb, ale ve středověku se nacházela dost daleko východně od hradeb velkého nádvoří.
Knížecí palác se na Vyšehradě udržel i přesto, že ho roku 1119 poškodila silná bouře. Kupodivu se zřítila zeď ve středu paláce, zatímco oba okraje se udržely.
Škody však byly brzy opraveny a Vyšehrad tak mohl sloužit ještě dalších 21 let, než ho po roce 1140, kdy zemřel Soběslav I., z neznámých důvodů opustil nový kníže (a budoucí druhý král) Vladislav II. ( 1140–1172) a vrátil se na Pražský hrad.
Jestliže u Vratislava alespoň tušíme, proč přenesl své sídlo na druhý břeh, tak u Vladislava jde o záhadu. V každém případě Vyšehrad následující dvě století víceméně chátral, přestože zůstával v rukou Přemyslovců a po nich Lucemburků. Nic zvláštního se tam nedělo a z hradiště se pomalu stávaly rozvaliny. Teprve Karel IV. ( 1346–1378) v něm viděl jeden z odkazů dávných přemyslovských tradic a dal zdejší palác obnovit a postavit ještě v mnohem větším měřítku. Ostatně jím založené Nové Město pražské přiblížilo sídelní aglomeraci až k jeho hradbám, takže na ně mohl dobře navázat. To už je však jiný příběh.
Proč se Vratislav přestěhoval?
Přenesení vládnoucího sídla představovalo naprosto bezprecedentní krok, který šel proti všem tradicím a zdá se, že jím Vratislav mohutně popudil velkou část českých velmožů. Je možné, že by se k tak důležité akci odhodlal jen kvůli sporům s bratrem? Vratislav bývá totiž obecně líčen jako poměrně silný a prozíravý politik, který by neustupoval kvůli malicherným důvodům, protože to mohlo být vykládáno jako důkaz jeho slabosti. Pravdou je, že spor o investituru mezi světskou a církevní mocí tehdy ovládal celou střední Evropu a Vratislav se do něj aktivně zapojoval. Proto by oddělení církevního centra od knížecího (později královského) dávalo smysl.
Druhá možnost je, že Vratislav plánoval založení pražského arcibiskupství, aby vydělil Čechy z moci německých arcibiskupů, proto chtěl podřídit kapitulu přímo papeži a sídlit potom blízko nového centra, pro něž byl na Vyšehradě výhodný prostor.
Třetí hypotéza mluví o tom, že se tím plánoval mocný Přemyslovec odstřihnout od knížecích tradic a minulosti, přičemž by založil novou královskou tradici, a tím právě rozhněval české velmože. Nicméně je podivné, že by kvůli tomu zakládal nový kostel už roku 1070, kdy ještě o své budoucí královské hodnosti nemohl vůbec nic tušit. Získal ji až roku 1085 a mohl to předběžně plánovat zhruba od roku 1080.
A pak je tu ještě čtvrtá možnost, že se mu kopec u Pražského hradu zdál prostě příliš přeplněný, protože už tehdy tam stála řada budov, takže skýtal jen málo prostoru pro vybudování důstojné vládnoucí rezidence. Naopak na Vyšehradě bylo pro tento reprezentativní projekt prostoru dost.
Případně mohly hrát roli všechny tyto důvody dohromady, přičemž pořadí jejich důležitosti už dnes nezjistíme a možná ho nevěděl ani sám Vratislav. Měl spory s bratrem, potřeboval nové prostorné reprezentativní sídlo, trochu se chtěl i vymanit ze stísněných a tradicemi svázaných prostor Pražského hradu a někde v pozadí tam hrál roli i plán na možné arcibiskupství.
Další články v sekci
Pohled do kosmické porodnice: Teleskopy zachytily rodící se planetu WISPIT 2b
Astronomové vůbec poprvé zachytili snímek planety, která se právě rodí v prstenci z prachu a plynu kolem mladé hvězdy. Jde o první přímý pohled na okamžik formování budoucí planety.
Astronomům se poprvé v historii podařilo zachytili snímek planety, která se rodí v prstenci kolem mladé hvězdy. Nově objevené těleso s poetickým názvem WISPIT 2b se nachází ve vzdálenosti asi 437 světelných let od Země a je ukryté v prachoplynném disku kolem hvězdy WISPIT 2.
Planeta v kolébce z prachu
WISPIT 2b je takzvaná protoplaneta – objekt, který stále shromažďuje materiál ze svého okolí a roste do plnohodnotné planety. Přestože je „teprve“ pět milionů let stará, už teď jde o plynného obra zhruba pětkrát hmotnějšího než Jupiter. Vědce však nejvíc fascinuje její umístění: nachází se přímo v mezeře mezi prachovými prstenci, kterou pravděpodobně sama pomáhá vytvářet.
Protoplanetární disky jsou zbytky plynu a prachu po vzniku hvězd. Uvnitř těchto disků vznikají mezery – prstence bez materiálu, o nichž se dlouho předpokládalo, že je jsou dílem rostoucích planet. Teď tuto tezi poprvé potvrdilo přímé pozorování.
Jak se rodí planeta
Systém WISPIT 2 nejprve zkoumal teleskop VLT-SPHERE Evropské jižní observatoře v Chile, který odhalil samotný prachový disk s výraznými prstenci. Skutečný průlom však přišel s použitím přístroje MagAO-X na observatoři Las Campanas, který dokáže pořizovat extrémně kontrastní snímky exoplanet. Ten poprvé přímo zachytil světlo vycházející z WISPIT 2b a tedy doslova pořídil fotografii planety v procesu jejího vzniku.
MagAO-X pozoroval systém v tzv. H-alfa světle, tedy v červené záři vznikající, když vodík z disku padá na povrch mladé planety. Tento žhavý plyn vytváří prstenec plazmatu, který září jako miniaturní neonový kruh – a právě ten odhalil přítomnost WISPIT 2b.
Vědci si navíc všimli druhého bodu v jiném prstenci, který se nachází ještě blíže k hvězdě. Ten by mohl představovat další, dosud nepotvrzenou planetu, což by z WISPIT 2 učinilo unikátní systém v přímém procesu formování.
Až dosud jsme měli jen nepřímé důkazy, že planety vznikají v prstencích okolo mladých hvězd. WISPIT 2b je prvním případem, kdy byla protoplaneta skutečně vyfotografována v mezeře mezi prstenci. Tento snímek je tak i jakýmsi oknem do minulosti našeho vlastního planetárního systému – připomínkou doby, kdy i Země byla jen zrníčkem prachu v disku kolem mladého Slunce.
Objev zveřejnili Laird Close z Arizonské univerzity a Richelle van Capelleveen z Leidenské observatoře v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.
Další články v sekci
Vyzdobené pavoučí sítě mohou pomáhat pavoukům naslouchat pohybu kořisti
Někteří pavouci si své sítě zdobí složitými vzory, známými jako stabilimenta. Ty jim podle italských vědců pomáhají lépe vnímat vibrace a lokalizovat tak kořist.
Když lidé o Halloweenu zdobí své domy umělými pavučinami, napodobují tím nevědomky něco, co v přírodě dělají sami pavouci. Mnohé druhy si své běžné sítě totiž zdobí zvláštními vzory, které se liší od obvyklé struktury pavučiny. Tyto zvláštní vzory, zvané stabilimenta, dlouho mátly vědce. Nová studie publikovaná v časopise PLOS One ale naznačuje, že by mohly mít překvapivou funkci – patrně totiž pomáhají pavoukům lépe vnímat vibrace, a tím i pohyb kořisti.
Tajemství pavoučích dekorací
Už desítky let se arachnologové přou o to, proč pavouci stabilimenta vytvářejí. První badatelé se domnívali, že tyto vzory slouží k mechanickému zpevnění pavučiny (odtud i název ze slova „stabilis“ – „opora“), ale tato teorie byla později vyvrácena. Jiné hypotézy mluvily o ochraně před UV zářením, sběru vody nebo o vizuálních signálech, které mohou kořist lákat či naopak odrazovat. Jediná doposud poměrně solidně potvrzená funkce byla, že tyto vzory pomáhají pavoukům skrýt se před predátory.
Podle bioinženýra Gabrieleho Greca z Univerzity v Pavii však složitost tvarů stabilimentů otevírá prostor i pro jiná vysvětlení. Greco si všiml, že nikdo dosud nezkoumal, jak tyto útvary ovlivňují přenos vibrací v pavučině – tedy způsob, jakým pavouk vnímá svět kolem sebe.
Experiment z italských lesů
Greco se svým týmem zkoumal křižáky pruhované (Argiope bruennichi), kteří jsou známí svými výraznými stabilimenty. V lesích na Sardinii vědci fotografovali během dvou let šest různých typů těchto vzorů – od klasického silného „cik-cak“ motivu, přes tenčí „juvenilní“ variantu až po asymetrické, neúplné nebo husté plošné útvary uprostřed sítě. Každý typ pak vědci převedli do počítačového modelu, kde simulovali, jak se v pavučině šíří vibrace.
Výsledky simulací ukázaly, že při dopadu objektu přímo na pavučinu – například když se hmyz zachytí přední části sítě, stabilimenta přenos vibrací nijak výrazně neovlivňují. Jiná situace však nastala, když se kořist zachycená v síti začala zmítat ze strany na stranu. Právě tehdy se ukázalo, že tzv. platformní stabilimentum (hustá hedvábná ploška uprostřed sítě) dokáže vibrace lépe přenášet po celé pavučině. V praxi by to pavoukovi mohlo pomoci rychleji rozpoznat, kde se kořist nachází. Menší, ale podobný efekt měly i jiné tvary stabilimentů.
Podle nezávislého biologa Todda Blackledge z Univerzity v Akronu přináší studie „další dílek do skládačky pavoučích sítí“. Nejde podle něj sice o nijak zásadní objev, jde ale o důležitý posun v pochopení, jak mohou dekorativní struktury ovlivňovat chování pavučin. Blackledge také upozorňuje, že výsledky počítačových simulací bude třeba ověřit v přírodě.
Další články v sekci
Vesmír plný záhad: Pět kosmických otazníků, které věda zatím nerozlouskla
Každá odpověď ve vesmíru otevírá nové otázky a hranice našeho poznání se utěšeně posouvají. I přes desítky nových objevů nám ale vesmír s ironickou elegancí vždy připomíná, že i největší mozky lidských dějin zatím jen klopýtají po jeho prahu.
Navzdory ohromujícímu pokroku moderní kosmologie zůstává vesmír plný otazníků, které vzdorují logice i matematice. Einsteinova kosmologická konstanta se po desítkách let vrátila do hry, temná hmota a temná energie stále unikají přímému pozorování a fyzikové se marně snaží vysvětlit, co bylo před Velkým třeskem. S každým novým objevem se zdá, že místo odpovědí spíše přibývá nových záhad – a že čím víc o vesmíru víme, tím méně mu rozumíme.
Jaké potíže působí kosmologická konstanta?
Když byla čerstvě vytvořená obecná teorie relativity použita k popisu vesmíru, vznikl tím kosmos, který působením gravitace kolaboval. Pro Alberta Einsteina šlo o vážnou komplikaci. Nebál se sice ve fyzice narušovat zavedené pořádky, ale nedělal to pokaždé. V tomto případě původně zastával názor, že je náš vesmír statický, v čase se nijak zvlášť nemění a prostě trvá. Aby tedy situaci napravil, zavedl do svých výpočtů kosmologickou konstantu – matematickou berličku vyjádřenou řeckým písmenem lambda, která v rovnicích vyrovnávala působení gravitace a bránila kosmu ve smršťování.
Když Edwin Hubble v roce 1929 Einsteina přesvědčil, že se vesmír ve skutečnosti rozpíná, slavný fyzik s úlevou zahodil kosmologickou konstantu do pomyslného koše fyzikálních teorií. George Gamow ve svých pamětech napsal, že podle Einsteina představovala jeho největší omyl. Jak se ovšem později ukázalo, fyzika má sklony k ironii. V 90. letech totiž vyšlo najevo, že se vesmír nejen rozpíná, ale že se jeho expanze zřejmě zrychluje – a odborníci museli kosmologickou konstantu z onoho koše opět vytáhnout. Stále se sice označuje jako lambda, ale plní teď novou roli: Nebrání kosmu ve smršťování, nýbrž popisuje vliv temné energie, jež by měla zodpovídat za pozorované zrychlování jeho expanze.
Dotyčná lambda každopádně vědcům stále působí silné bolesti hlavy. Hodnota kosmologické konstanty, kterou odvodili z pozorování vzdálených supernov typu Ia a jež koresponduje s uvedeným zrychlujícím se rozpínáním vesmíru, se od hodnot předpovídaných v rámci kvantové mechaniky liší o neuvěřitelných 10¹²¹ čili číslo tvořené jedničkou a 121 nulami. Proto se o zmíněné konstantě mluví jako o nejhorší fyzikální předpovědi všech dob. A jak se zdá, rozumné řešení zatím na obzoru není.
Co je temná hmota?
Podle posledních teorií tvoří temná hmota asi 27 % látky a energie ve vesmíru. Přestože ovšem hraje v současném pojetí vzniku a vývoje kosmu důležitou roli, stále v podstatě netušíme, co je opravdu zač. Nicméně oproti temné energii, která snad utváří většinu vesmíru, máme v jejím případě alespoň představu, čím není: Neměla by interagovat s běžnou hmotou sestávající z elektronů, protonů a neutronů ani se zářením, anebo jen velice nenápadně. Víme, že se neskládá z běžné látky, takže jedinou aktuální možnost, jak odvodit existenci temné hmoty, nabízí její gravitační vliv. Uvedené působení se projevuje na běžné látce i na samotném časoprostoru, což pozorujeme v okolním vesmíru našimi přístroji.
K objevu temné hmoty došlo, když astronomové zjistili, že některé galaxie rotují příliš rychle na to, aby je dokázala udržet pohromadě pouze tamní pozorovaná běžná látka. Z daného úhlu pohledu funguje temná hmota jako lepidlo držící hvězdné ostrovy vcelku, aby samy sebe neroztrhaly. Skutečnost, že ji podle všeho netvoří běžná hmota, vedla k intenzivnímu hledání částic, jež by mohly být její podstatou.
V průběhu let se objevilo úctyhodné množství adeptů, ale navzdory počátečním nadějím jsme se v řadě případů dočkali trpkého zklamání. V současnosti představují vůdčí kandidáty nesmírně lehké částice axiony, ale ani s nimi to nevypadá moc růžově. Temná hmota tak zůstává tvrdošíjně temná.
Co bylo před Velkým třeskem?
Dnes se vědci v podstatě shodnou, že na počátku našeho vesmíru byl Velký třesk. Silným argumentem, díky němuž se daná teorie prosadila, se stal objev reliktního záření. Od té doby se shromáždila spousta dalších důkazů, takže v současnosti je pozice Velkého třesku velmi silná. Otázku, co bylo před ním, však mnozí raději ignorují – mimo jiné kvůli problému s konceptem času. Podle některých totiž vznikl právě až při Velkém třesku, tudíž nemá smysl se ptát, co bylo předtím.
Dle kvantové kosmologie, na níž se podíleli Stephen Hawking a Thomas Hertog, mohl mít čas v době Velkého třesku spíš podobu prostorové dimenze. Když byl vesmír menší než atom, mohl být doslova zamrzlý v bezčasí, kdy žádné „předtím“ nemělo význam.
Existují i alternativní teorie, podle nichž Velký třesk neznamená počátek času. Dřív byly populární různé koncepty cyklického vesmíru, ve kterém se – možná věčně – opakují Velké třesky následované po nesmírně dlouhé době Velkými křachy, kdy se celý kosmos smrskne do nepatrného bodu. Další možnost nabízejí rozmanité teorie mnohovesmíru, v nichž ten náš není jediný, ale tvoří dílčí, snad jen zcela nepatrnou součást multiversa. Některé z ohromného množství dalších vesmírů se mu přitom mohou podobat a jiné se zas dramaticky liší.
Jak to dopadne s temnou energií?
Když Edwin Hubble ve 20. letech minulého století zjistil, že se náš vesmír rozpíná, vědce to šokovalo. Prakticky všichni se tehdy domnívali, že je kosmos stacionární. Jak se ovšem zdá, uvedené zjištění nebylo nic proti objevu z 90. let, kdy dva týmy nezávisle na sobě analýzou supernov Ia odhalily, že se kosmická expanze zrychluje. Šlo o blesk z čistého nebe, a když se s ním vědci vyrovnali, museli situaci nějak řešit.
Zrychlené rozpínání vesmíru neobsahoval prakticky žádný tehdejší model jeho vzniku a vývoje. Odborníci proto improvizovali a vymysleli si temnou energii, jež má pozorovanou expanzi pohánět. Jsou-li naše představy správné, tvoří zmíněná materie asi 68 % celkové látky a energie vesmíru. Záhadou ovšem zůstává nejen její podstata, ale také proč najednou začala v kosmu převládat. Ukazuje se totiž, že když se asi 400 milionů let po Velkém třesku zformovaly první galaxie, rozpínání vesmíru zpomalilo. Nicméně zhruba 9–10 miliard roků po Velkém třesku expanzi něco – a zřejmě právě temná energie – opět popohnalo, přičemž pokračuje dodnes, stále rychleji a rychleji.
Odkrytí tajemství temné energie by mělo rovněž osvětlit konečný osud vesmíru: Možná se bude rozpínat stále intenzivněji, až podle modelu nazvaného Big Rip skončí roztrhaný na nejmenší částečky. Další varianta zahrnuje pozvolnější expanzi, jež nebude tak dramatická. Anebo časem převáží vliv gravitace a kosmos se začne smršťovat. Všechny popsané scénáře se ovšem týkají opravdu velmi vzdálené budoucnosti.
Existuje život mimo Zemi?
Pokud jde o život na jiných planetách, dlouho jsme se neměli čeho chytit a šlo spíš o teoretizování než o hledání odpovědí. Věděli jsme, že ve vesmíru existuje ohromné množství galaxií a v každé z nich se nacházejí miliardy hvězd. Zvrat přinesl až výzkum exoplanet, který odhalil, že přinejmenším v Mléčné dráze a pravděpodobně i v dalších hvězdných ostrovech se nachází bezpočet cizích světů. A mezi nimi je nejspíš spousta takových, jež by alespoň teoreticky mohly hostit život, jak ho známe.
Se stále výkonnějšími přístroji se můžeme pokoušet zjistit, zda se organismy nenacházejí na blízkých exoplanetách. Bohužel vlastně nevíme, jak oběžnice oplývající životem vypadá zdálky a jak se dá odlišit od planety třeba i s výskytem vody či kyslíku, ale nikoliv živých forem. Známe jen jedno takové těleso – a nacházíme se přímo na něm. Kromě toho mimozemské organismy vůbec nemusejí stavět na bázi uhlíku.
V samotné Sluneční soustavě bychom snad mohli život najít na Marsu anebo v podpovrchových oceánech na velkých měsících plynných obrů. Mezi kandidáty patří Europa, Enceladus, Ganymed, Titan, Triton, a možná také Kallisto, Mimas, Miranda či Ariel. Podobné rezervoáry by se pak mohly ukrývat i pod povrchem trpasličích planet Ceres, Pluto, Eris, Sedna nebo Orcus.
Další články v sekci
Henna jako lék: Starověké barvivo by mohlo uzdravovat zjizvená játra
Z rostliny, která se po tisíciletí používá hlavně k barvení vlasů a zdobení těla, by se díky moderní vědě mohl stát lék, jenž dokáže zvrátit zjizvení jater.
Henovník bílý (Lawsonia inermis) je vzhledem jen málo atraktivní rostlina horkých tropických savan, které se nejlépe daří při teplotách nad 35 °C. Přesto jej lidé v mnoha zemích pěstují ve velkém. Poskytuje totiž hennu, směs převážně červených pigmentů, které se od pradávna používají ke krášlení a zdobení.
Henovník bílý nachází ale uplatnění i jako léčivá rostlina. Pomáhá při problémech s vlasy a s kůží, má antibakteriální a antiseptické účinky, a také se používal jako protijed nebo afrodiziakum. Japonský výzkumný tým navíc nedávno zjistil, že by se henna mohla uplatnit jako velmi moderní lék pro pacienty s poškozenými játry.
Medicína z tropických savan
Když jsou játra vystavená chronickému poškození, například toxinům, virům nebo alkoholismu, může se na nich objevit zjizvená tkáň. Ta vzniká když stresované jaterní buňky vyprodukují hodně kolagenu, který pak tvoří jizvy. Vzniká fibróza jater, ze které (pokud není léčená) se může vyvinout nebezpečná cirhóza jater. Navíc momentálně neexistuje žádný lék, který by uměl tento proces přímo zastavit nebo zvrátit.
Japonští výzkumníci z Osacké metropolitní univerzity nedávno otestovali na laboratorně pěstovaných lidských buněčných kulturách 1 880 chemických sloučenin, aby zjistili, která z nich umí snížit aktivitu genu COL1A2, zodpovědného za tvorbu kolagenu. Zpočátku se jako nadějná ukazovala látka lapachol z kůry jihoamerického stromu lapačo (Handroanthus impetiginosus), ještě lépe si ale vedla látka lawsone pocházející právě z henovníku. Lawsone se ukázala nejen jako účinná, ale také jako mnohem méně toxická.
Testy na myších a lidských buněčných kulturách ukázaly, že látka lawsone snižuje hladiny αSMA a kolagenu – tedy klíčových markerů aktivace jizevnatých buněk, zvyšuje množství proteinu CYGB, který chrání buňky před oxidačním stresem, blokuje bílkoviny HSP47 a TIMP1, jež podporují tvorbu vaziva a oslabuje signální dráhu YAP, známou tím, že spouští aktivaci jaterních hvězdicových buněk (známých také jako Itovy buňky), které hrají důležitou roli při regeneraci a poškození jaterní tkáně.
V pokusech na myších lawsone výrazně snížila ukládání kolagenu v játrech, zlepšila výsledky jaterních testů a pod mikroskopem byly játra viditelně zdravější. Podrobnosti vědci popisují ve studii, zveřejněné v odborném časopisu Biomedicine & Pharmacotherapy.
Přestože se výsledky experimentů japonských vědců jeví jako velmi slibné, sami autoři upozorňují, že jde zatím jen o výzkum v laboratorní fázi. Mechanismus, jak přesně lawsone způsobuje rozklad YAP, zatím není jasný a je také třeba zjistit, jak látku bezpečně dopravit přímo do jaterních hvězdicových buněk, aby nepoškozovala jiné tkáně.
