Když se křesťanská církev definitivně usadila v raně středověké Evropě, pokusila se vytlačit všechny pohanské svatební obyčeje. Na zbourání zažitých tradic však nestačila, a proto si je přizpůsobila do vlastního obřadu. Oba systémy pak nadále existovaly vedle sebe.

Černá nevěsta

Společnost vždy kladla velký důraz na barvy a jejich symboliku. S ohledem na ni byly také pečlivě vybírány šaty, v nichž měla dívka vstupovat do posvátného svazku. Zatímco pohanské národy v čele s Kelty upřednostňovaly červenou, která vyjadřovala plodnost, rané křesťanství sázelo spíše na modrou. Chladná barva totiž představovala nevinnost a čistotu, a proto také byla typická pro Pannu Marii. Okázalé šaty určené jen pro jedinou příležitost si však mohla dovolit jen špička společenské pyramidy. Zbytek žen na svůj velký den tradičně oblékal takzvané nedělní šaty, tedy úbor, který si dívky schovávaly na sváteční příležitosti.

Z praktického hlediska byl daný oděv většinou hnědý nebo šedý a žena se mohla provdat dokonce i v černé, především brala-li si vdovce. Trend bílé se uchytil teprve před polovinou 19. století. Dne 10. února roku 1840 totiž britská královna Viktorie vstoupila do manželství se svým bratrancem Albertem v oslnivé bílé róbě.

Ceremonie a zvyklosti

Svatbu, či lépe řečeno oddavky provázela celá řada úkonů, které měly zajistit nejen jejich hladký průběh, ale především štěstí a spokojenost mladého páru. Určité rituály či součásti svatebního oděvu navíc vyjadřovaly společenský status. 

Důležitá byla nevěstina neposkvrněnost. Snoubenka měla vstupovat do svazku jako panna a tento stav vyjadřovala zeleným věncem na hlavě. Pokud obyčej nedodržela, říkalo se, že byla „připravena o věneček“.  Padlé ženy se potom oddávaly s čepcem nebo šátkem. Neméně důležitý byl závoj. Jeho užívání je doloženo ještě před zlomem letopočtu a červená látka spadající z hlavy byla oblíbená i ve starém Římě. Většina kultur dívce zahalovala tvář, čímž ji asi chránila před zlými pohledy a uřknutím. Ve střední Evropě se však v průběhu středověku a novověku používal společný závoj pro nevěstu i pro ženicha v podobě baldachýnu. Módu dlouhých bílých závojů jako součásti svatebního oděvu vyvolala opět svatba královny Viktorie.  

Zakázaná data

Kromě zvyků a obyčejů existovala i jasně daná pravidla, týkající se nejvhodnější doby sňatku. Zatímco dnešní společnost upřednostňuje svatby v teplém jarním a letním období, u převážně zemědělské společnosti několika minulých staletí tomu bylo přesně naopak. Lidé museli především hledět na vlastní obživu, teprve potom se mohli oddávat veselí. O svatbě v květnu se navíc říkalo, že nosí smůlu, protože případné dítě se pak narodilo uprostřed zimy.

Teprve když se příroda odebrala k zimnímu spánku, mohli si lidé dovolit věnovat několik dnů veselce. Nejoblíbenějšími měsíci byl proto listopad a zejména únor. Kromě praktických výhod byly tyto sychravé a chladné měsíce v podstatě jedinou možností, církev totiž zakazovala svatby v době malého a velkého půstu, tedy v období adventu a v předvelikonočním čase. Navzdory všem pravidlům se však mladý pár mohl oddat kdykoliv, svatba však musela být tichá a neveselá. Určitá pravidla byla spojena i s výběrem vhodného dne. Zámožnější rodiny pořádaly svatby v úterý, kdy se podle Bible odehrála svatba v Káně Galilejské. Dvojice z chudší vrstvy spojovaly své životy ve čtvrtek. 

Image

Čtěte také

Historie svatebních tradic: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

NGC 3603 je malebná emisní mlhovina v souhvězdí Lodního kýlu, která je od nás vzdálená asi 25 tisíc světelných let. Současně to je také jedna z nejaktivnějších hvězdných porodnic Mléčné dráhy, kde pozorujeme mnoho mladých, extrémně horkých a zářivých hvězd. 

Přímo v centru této emisní mlhoviny se nachází oblast HD 97950 s tak těsně nahloučenými hvězdami, že byly původně považovány za jedinou stálici. Ve skutečnosti se v této oblasti nachází přes 7 500 hvězd, včetně velmi unikátních objektů. V samotném srdci tohoto centra se nachází jednu z nejhmotnějších dvojhvězd, jaké známe. 

Dvojhvězda v Lodním kýlu

Phil Massey z Lowellovy observatoře ve Flagstaffu a jeho spolupracovníci zpracovali archivní data z pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu a nová pozorování, aby proměřili vlastnosti zmíněné dvojhvězdy, označované jako NGC 3603-A1. Výsledky výzkumu extrémní vesmírné dvojice uveřejnili na preprintové platformě arXiv.

Systém NGC 3603-A1 tvoří dvě extrémně hmotné a jasné hvězdy, které kolem sebe oběhnou jednou za 3,8 dne – tedy přibližně 100krát za jeden pozemský rok. Jedna z nich má odhadovanou hmotnost 93 Sluncí, druhá 70. Jsou tak jasné a horké, že svými silnými hvězdnými větry připomínají Wolf–Rayetovy hvězdy – masivní, rychle stárnoucí a „odfukující“ se hvězdy v závěru svého života. V tomto případě ale hvězdy ještě mladé jsou – a právě to z nich dělá vědecký poklad.

Podrobné zkoumání světelné křivky systému ukázalo i na zajímavou dynamiku mezi hvězdami. Zdá se, že menší z nich v minulosti „vysála“ část hmoty ze své větší sestřičky, čímž získala rotaci navíc. Takové přelévání hmoty je u dvojhvězd běžné a hraje zásadní roli v tom, jak se tyto hvězdy vyvíjejí – a jakým způsobem končí. Často jako supernovy nebo kolapsy do černých děr.

Tyto dvojice masivních hvězd jsou také potenciálními zdroji gravitačních vln, které astrofyzikové poprvé zaznamenali v roce 2015. Pokud se tyto hvězdy jednoho dne zhroutí do podoby černé díry a splynou, vznikne vlna v samotné struktuře časoprostoru – a takové signály dnes umožňují zcela nový způsob zkoumání vesmíru. NGC 3603-A1 je tedy nejen ukázkovým příkladem extrémně hmotné dvojhvězdy, ale také důležitým „dílkem skládačky“ v porozumění životního cyklu hvězd.

Image

Čtěte také

Astronomové objevili 19 Wolf-Rayetových hvězd v Galaxii v Andromedě

Mezi největší producenty tančíků patřila britská zbrojovka Armstrong-Vickers, která koupila i firmu Carden-Loyd Tractors, jež vyvinula řadu designů této kategorie. Mnohé posléze dosáhly značných komerčních úspěchů, a to včetně exportu do Sovětského svazu. Tamní tančík T-27 v mnohém vycházel z britského vzoru, avšak nesplnil očekávání, a proto Rudá armáda začala záhy hledat náhradu, od které navíc žádala i obojživelné schopnosti. Také v tomto případě šlo o inspiraci z Velké Británie, kde se malý plovoucí tank představil veřejnosti už v roce 1931.

Výpomoc z ostrovního království

Sovětští konstruktéři nejdříve otestovali domácí designy obojživelných obrněnců T-33, T-41 a T-37, ani jeden však nevyhověl specifikacím, takže zůstalo jen u malého počtu vyrobených kusů, byť poslední z typů se jevil jako poměrně slibný. Vedoucí činitelé se tudíž znovu rozhodli, že ani tento projekt se neobejde bez technologické pomoci z kapitalistické země. Následoval tedy další obchod s britskou firmou Armstrong-Vickers, jež prodala Moskvě dva plovoucí tančíky. 

Po jejich prostudování mohli sovětští konstruktéři uskutečnit některé změny designu T-37, které vedly ke zrodu definitivní sériové verze T-37A. Úpravy se týkaly zejména podvozku. Očekávalo se, že Rudá armáda převezme první obojživelníky této verze již do konce roku 1932, nový obrněnec se však projevil jako hodně složitý, a proto se sériová výroba rozběhla až v následujícím roce. V listopadu 1933 se pak T-37A ukázaly na moskevské vojenské přehlídce, kde zanechaly silný dojem, za kterým ale reálné provozní zkušenosti dosti zaostávaly. Tanky totiž trpěly častými poruchami  a příliš nezvládaly obtížný terén, takže nedokázaly dobře zastávat svůj hlavní úkol, a sice průzkum ve prospěch těžších typů obrněnců.

Obojživelníky na Dukle

Díky lodnímu šroubu v zádi a nízké hmotnosti opravdu mohly plavat, ale v praxi se tato jejich schopnost využívala jen vzácně. Za nízkou hmotnost se platilo slabým pancéřováním, které chránilo nanejvýš proti střelám z pěchotních zbraní. Vnitřní prostory byly velmi stísněné a výzbroj v podobě jednoho kulometu DT se jevila jako nedostačující. Všechny tyto problémy se potvrdily během agrese proti Polsku a zejména v zimní válce proti Finsku, jelikož T-37A si nevedly příliš dobře a mnoho kusů bylo ztraceno kvůli poruchám.

Rudá armáda už používala i další obojživelník T-38, ani ten ale nesplnil očekávání a skutečný průlom se dostavil až díky tanku zcela nové konstrukce T-40. Vozidla T-37A se omezeně uplatňovala také během obrany proti německé invazi, avšak dosahovala jen minimálních úspěchů. Od roku 1942 už se T-37A na frontě vykytovaly výjimečně, ačkoli někdy sloužily v pomocných úlohách, zejména jako tahače. Coby málo známou zajímavost lze uvést, že 22 tanků T-37A a T-38 obdržela také 2. československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR, jež potom tyto obrněnce použila v boji během karpatsko-dukelské operace.

Image

Čtěte také

Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

Víte, kolik vydrží pod vodou Šesták v legendární komedii Vesničko má středisková? 26 sekund! Nedávno nejen filmového Šestáka překonal chorvatský potápěč Vitomir Maričić, a to více než šedesátinásobně! Chorvat zvládl v hotelovém bazénu v rámci disciplíny zvané statická apnoe nedýchat neuvěřitelných 29 minut a tři sekundy.

Kromě fiktivních filmových postav překonal Maričić téměř o pět minut i dosavadní rekord svého krajana Budimira Šobata z roku 2021 (24 minut a 37 sekund).

Kyslíkový doping

Maričić ke svému obdivuhodnému výkonu využil drobného triku: deset minut před samotným pokusem dýchal čistý kyslík, aby do krve rozpustil co nejvíce tohoto životodárného plynu. Podle jeho vlastních slov začínal s téměř pětinásobným množstvím kyslíku, než má člověk běžně k dispozici. Právě tato „rezerva“ mu umožnila vydržet pod hladinou téměř půl hodiny – tedy dvakrát déle, než dokáže zadržet například dech delfín skákavý.

I bez této podpory jsou Maričićovy výkony neméně pozoruhodné: běžně dokáže vydržet bez nádechu přes 10 minut. Pro srovnání – průměrný člověk zvládne zadržet dech jen 30 až 90 sekund. Absolutním rekordem „na čistý vzduch“ zůstává výkon 11 minut a 35 sekund, který v roce 2014 zaznamenal Srb Branko Petrović.

Maričić se však nesoustředí jen na rekordy pro rekordy. Svým výkonem chtěl upozornit na důležitost ochrany oceánů – prostředí, na němž jsou závislí nejen freediveři, ale celé lidstvo. A kdo ví, možná si tento chorvatský dobrodruh brzy troufne i na další mety a pokusí se překonat i Petrovićovo maximum.

Image

Čtěte také

Do hlubin na jediný nádech: Freediving je extrémní, ale ne adrenalinový sport

Slávička Dreissena bugensis je sladkovodný mlž původem z povodí Dněpru. Slávičky jsou velmi odolné, dobře se množí a v současné době se lavinovitě šíří jako invazní druh v evropských i severoamerických vodách. 

Na podzim 2023 se tyto slávičky objevily také v řece Snake v americkém Idahu. Místní úřady proto přistoupily k poměrně nekompromisnímu kroku – jen dva týdny po prvním záchytu mlžů v oblasti Twin Falls vypustili pracovníci státu do řeky přes 18 tun měděného přípravku Natrix, speciálně vyvinutého pro likvidaci invazních mlžů. Zásah stál tři miliony dolarů (téměř 63 milionů Kč) a byl označen za „nejrychlejší a nejkomplexnější“ akci tohoto druhu v celé Severní Americe.

Logistika této operace byla mimořádně náročná – měděný roztok bylo nutné dopravovat hadicemi přes skalnaté kaňony a pomocí vrtulníků zásobovat lodě, které jej rozstřikovaly do proudu.

Po otravě se v řece objevily stovky mrtvých jeseterů, někteří až 2,5 metru dlouzí a staří 35 let. Zásah měl devastující vliv také na populace okounů a cejnů. Nová studie americké geologické služby (USGS) navíc ukázala, že měď zasáhla až 90 % všech bezobratlých v místě zásahu – tedy hlavní zdroj potravy pro ryby. Do sedimentů se navíc usadily více než tři tuny mědi, která může zůstávat toxická po dlouhá léta.

Navzdory těmto ztrátám se invazní mlže nepodařilo zcela vymýtit. O rok později se v řece znovu objevily larvy sláviček a úřady proto rozhodly o opakování akce. Výsledky druhého zásahu se teprve vyhodnocují.

Volba ze dvou zel

Proč tedy úřady přistoupily k tak kontroverznímu kroku? Odpověď shrnuje ředitelka zemědělského odboru Idaho Chanel Tewaltová: „Rozuměli jsme vážnosti toho, co musíme udělat. Ale víme také, co je v sázce. Nemůžeme se těmto rozhodnutím vyhnout jen proto, že přinášejí bolestivé ztráty – ztráty hrozí v každém případě.“

Podle části odborníků šlo o neúspěch, protože zásah nepřinesl úplnou likvidaci invazního druhu. Kritici také upozorňují, že nebylo jasné, kde se nacházejí dospělí mlži, a tak šlo o léčbu takříkajíc „naslepo“. Podle jiných by ale čekání znamenalo další škody: slávičky se šíří rychle, přichytávají se na lodích odkud se už prakticky nedají odstranit. Bez zásahu by postupně vyhubily původní organismy řeky a ohrozily infrastrukturu, energetiku i zemědělství státu.

Idaho dnes udržuje rozsáhlý systém kontrolních stanic, kde zaměstnanci zkoumají lodě a vodní skútry mířící do státu, aby zabránili přenosu nových larev. Guvernér Brad Little označil zásahy za „absolutně klíčové“ a upozornil, že neléčená invaze by stála stovky milionů dolarů.

Image

Čtěte také

Vypouštěné zlaté rybičky devastují ekosystémy amerických jezer

Zářijové nebe ozdobí zejména jevy svázané s naším kosmickým sousedem. Ten první a bezesporu i nejatraktivnější se odehraje 7. září, kdy nás čeká již druhé letošní zatmění Měsíce, a tentokrát navíc úplné. Předchozí měsíční zatmění jsme mohli zhlédnout 14. března, příliš ovšem nenadchlo, neboť se omezilo jen na nevýraznou polostínovou fázi – zatímco v září naopak vpadneme přímo doprostřed hlavního dění.

Po západu Slunce

Co přesně při východu Měsíce uvidíte, určí vaše zeměpisná poloha. Budete-li se vyskytovat v nejvýchodnějších částech Česka a výhled vám nebude zakrývat vysoký horizont, máte šanci spatřit měsíční kotouč ještě s jasným pravým okrajem, který se bude stále nacházet vně plného zemského stínu. Uvidíte totiž Měsíc vycházet zhruba čtvrt hodiny před tím, než v 19:31 započne úplné zatmění. Naopak z nejzápadnějších partií republiky spatříte jeho disk nad obzorem přinejmenším několik minut po začátku úplného zatmění, kdy už bude zcela potemnělý, s odstínem mezi tmavě červenou a hnědou (viz Barevná zatmění).

Po osmé večerní se k zemskému průvodci připojí Saturn, který se objeví jen kousek od něj nad východním horizontem. Ve 20:12 nastane maximální fáze zatmění a úkaz se přehoupne do druhé části. Ještě dalších 40 minut si ovšem žádné větší změny nevšimnete, protože úplné zatmění skončí až ve 20:53, kdy z plného zemského stínu vykoukne levý dolní okraj Měsíce. Plný stín pak bude z jeho zářivého disku ustupovat směrem k pravému hornímu okraji, a to až do 21:57, kdy skončí i částečné zatmění. Plynule na něj potom naváže nevýrazná polostínová fáze a potrvá do 22:55, přičemž jen málo nápadný polostín bude z Měsíce ustupovat zleva doprava.

Saturn v opozici

Vraťme se však ještě na chvíli k Saturnu. Během babího léta i nastupujícího podzimu se nám na něj naskytne velmi dobrý výhled, neboť se 21. září ocitne v opozici se Sluncem. Planeta opásaná prstenci bude tudíž k vidění po celou noc na pomezí souhvězdí Ryb a Vodnáře. Představuje přitom samozřejmě skvělý cíl i pro menší dalekohledy: V takovém případě ovšem počkejte, až vystoupá dostatečně vysoko nad obzor a vymaní se z přízemních, silně turbulentních vrstev vzduchu. Odměnou vám bude klidný a ostrý obraz.

V období okolo opozice bude Saturn kulminovat zhruba hodinu po půlnoci 37° nad jižním obzorem, s jasností 0,6 mag a úhlovým průměrem 19,4″. Prstence však nadále zůstávají velmi úzké, jelikož teprve před půl rokem prošla Země jejich rovinou, a svou jižní čili spodní stranu k nám tedy zatím natáčejí jen velmi nesměle.

Zákryt Plejád i Venuše

Další lunární úkaz ozdobí noční nebe 12. září, tentokrát se však ubývající Měsíc podělí o pozornost se stálicemi otevřené hvězdokupy Plejády, jež na své cestě oblohou dočasně zakryje. Vyhlížejte ho okolo 21:00 nad severovýchodem, kdy už se bude nacházet v těsné blízkosti Plejád. Electru coby první z nebeských „sedmi sester“ pohltí krátce po 22:00 a následovat budou Celaeno, Merope, Maia a Alcyone. Poslední zmíněná za jeho diskem zmizí zhruba hodinu po Electře, která už v té chvíli bude opět zářit na nebi. Zbývající dvě Plejády, Asterope a Taygetu, zemský průvodce při svém putování mine.

Z náruče Plejád se jeho zářivý disk definitivně vymaní zhruba půl hodiny po půlnoci, kdy projde okolo mytických rodičů hvězdných sester v podobě přilehlých stálic Atlas a Pleione. Pokračovat pak bude vstříc jasnému Aldebaranu, s nímž se na nebi setká hned následující noc.

Do třetice na Měsíc upřete zrak 19. září, a to hned dvakrát – z toho poprvé ještě v brzkých ranních hodinách, kdy bude stoupat nad východní obzor v podobě uzounkého srpku pouhé dva dny před novem. V úhlové vzdálenosti 4° směrem na jihovýchod ho totiž bude stíhat zářivá Venuše v doprovodu nápadného Regula ze Lva a v okamžiku východu je bude na nebi dělit proluka 50′. S rozedněním potom můžete Měsíc pustit ze zřetele, ale nikoliv na dlouho. Během dne totiž na obloze doputuje do blízkosti Venuše, a nakonec ji také zakryje. Jelikož ovšem bude mít podobu velmi úzkého srpku, snadno oproti jasnému modrému nebi zanikne.

Ve výhodě tak budou majitelé naváděných dalekohledů, díky nimž bude lokalizace Měsíce i Venuše hračka. Přístroj navíc umožní pozorovat rovněž fázi planety a postupné noření jejího kotoučku za spoře osvětlený, levý okraj zemského souputníka. Venuše za ním zmizí okolo 14:12, načež se v 15:24 opět zjeví u jeho pravého, temného okraje.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 22. září ve 20:19 SELČ vstoupí do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný téměř celou noc vyjma večera
• Neptun – viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v září 2025

• 7. září – úplné měsíční zatmění; Měsíc v jeho průběhu teprve vyjde nad východní obzor: začátek úplného zatmění v 19:31, střed ve 20:12, konec ve 20:53; konec částečného zatmění ve 21:57, konec polostínového zatmění ve 22:55
• 8. září – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu na noční obloze; nejblíž se tělesa ocitnou v okamžiku východu nad obzor, kdy bude Měsíc a Saturn dělit asi 2,6°; Neptun viditelný pouze v dalekohledu zhruba 2° severovýchodně od Saturnu
• 12. září – ubývající Měsíc projde přes otevřenou hvězdokupu Plejády v Býkovi; začátek úkazu asi ve 22:00 nízko nad severovýchodem, konec 13. 9. zhruba v 0:30; níž nad obzorem pozorovatelný i Aldebaran z Býka
• 13. září – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 16. a 17. září – seskupení ubývajícího Měsíce, Jupitera a Polluxe i Castora z Blíženců na ranní obloze, 16. 9. se tělesa shromáždí na ploše okolo 10°, 17. 9. pak na ploše asi 12°
• 19. a 20. září – setkání Venuše a Regula ze Lva (0,7°) v doprovodu velmi úzkého měsíčního srpku na ranním nebi; 19. 9. Měsíc zhruba 4,3° severozápadně od obou těles, 20. 9. asi 8° jihovýchodně od nich
• 19. září – zákryt Venuše Měsícem na denní obloze; začátek zákrytu zhruba ve 14:12 u levého (osvětleného) okraje Měsíce, konec v 15:24 u pravého (temného) okraje; s ohledem na světlé denní nebe si pozorování s největší pravděpodobností vyžádá alespoň malý dalekohled
• 21. září – Saturn v opozici se Sluncem
• 23. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 27. září – srpek dorůstajícího Měsíce poblíž Antara ze Štíra na večerní soumrakové obloze nízko nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Středověcí poutníci do Svaté země, kteří se vydali k Božímu Hrobu, směli mít vedle pláště, klobouku, hole, brašny a bot pouze jídelní nůž a nádobu na vodu. Proto potřebovali vedle zdatné ozbrojené ochrany, zajišťované zhruba od roku 1120 Chudými rytíři Šalamounova chrámu (templáři), též péči zdravotnickou a pečovatelskou. Té se ujaly rytířské řády sdružující složku vojenskou i zdravotnickou. Známí jsou rytíři sv. Jana Křtitele (johanité), ale méně se ví o rytířích sv. Lazara (lazariánech), kteří byli v křižáckých státech také téměř od počátku a stejně jako johanité působí dodnes.

Řád léčitelů

Subtropické podnebí Svaté země bylo odedávna příznivé pro různé přenosné nemoci, proti kterým většinou neexistoval lék. Tou nejhorší byla lepra – malomocenství. O poutníky nakažené touto nemocí i jejich ozbrojený doprovod se uvolili převzít v případě potřeby starost a péči právě lazariáni. Šlo o rozhodnutí osudové a vysoce rizikové, kvůli němuž většina z rytířů a sloužících bratří dobrovolně ve jménu Božím umírala se svými pacienty. Onemocnění leprou mělo mnohdy pomalý průběh a napadení přežívali i řadu let.

Rytíři přijali za svého patrona biblického Lazara z Betánie, osobního přítele Krista a bratra Marie a Marty, jehož čtyři dny po smrti oživil Ježíš slovy: „Lazare vstaň.“ Zázračné mystérium se stalo základním kamenem činnosti lazariánů usilujících o uzdravení a pomoc lidem na prahu smrti, zejména tedy malomocných. Navázali na hospitální činnost arménských mnichů basiliánů, působících v Palestině už od 4. století. Útulek pro malomocné před hradbami Jeruzaléma však existoval již roku 125 př. n. l. za vlády judské dynastie Hasmoneovců. 

Ze špitálů do bitev

Riziko onemocnění lazariánů leprou při tehdejší neznalosti příčin bylo extrémní a hraničilo s jistotou. Proto byli do řádu přednostně přijímáni ti, které nemoc již postihla a byli schopni aspoň po nějakou dobu nejen pomáhat nemocným, ale v případě nutnosti i bojovat se zbraní v ruce. Členy řádu sv. Lazara Jeruzalémského (přídomek jeruzalémský přibyl podle původního špitálu ve Svatém Městě) se stávali jak šlechtici, kteří zajišťovali vedení špitálu a organizaci činnosti, tak služební bratři a sestry potřební pro výkon každodenní péče o nemocné. Kvůli obavám z nemoci stála jejich zařízení obvykle před hradbami měst, Jeruzalém nevyjímaje.  

Má se za to, že řád (ještě ne rytířský) vznikl roku 1089 (tedy shodně s johanity) a za prvního mistra jeruzalémského špitálu je považován blahoslavený Gérard Tenque. Existenci obou špitálních řádů pak s odstupem let stvrdil papež. Nicméně lazariáni se nikdy nestali velkým rytířským řádem jako johanité. Soustředili se na zdravotnickou činnost a bitev se účastnili jen vybraní členové, kteří se na to cítili, ve chvílích největší potřeby. 

Členem řádu se stal i sedmý jeruzalémský král Balduin IV. (vládl 1174–1185), který v dětství onemocněl leprou, ale přesto se dožil 24 let. Pod jeho velením vybojovali lazariáni svou nejslavnější vítěznou bitvu spolu s templáři i johanity proti Saladinovi u Montgisardu (1177), ač jejich účast byla co do počtu vedle zmíněných velkých řádů spíše symbolická. Štěstěna se však od nich nakonec odvrátila a všechny rytířské řády musely Jeruzalém opustit, když ho dobyl sultán a vojevůdce Saladin. Podařilo se mu obsadit i přístav Akkon. Ten ale roku 1191 dobyli křesťané zpět v rámci třetí křížové výpravy, takže se tam lazariáni se špitálem zase mohli usadit, byť opět sídlili až za hradbami severně od města.

Pod ochranou krále

Po smíru nového sultána Al-Kámila s císařem Fridrichem II. roku 1228 se lazariáni vrátili i do Svatého Města, avšak již roku 1244 po bitvě u La Forbie, ve které všichni bojující lazariáni padli, byl Jeruzalém ztracen. Stejně hrdinně si vedli i dříve v jiné prohrané bitvě u Hattínu (1187) se Saladinem či později u Al Mansurahu (1250). Poslední boj ve Svaté zemi svedli lazariáni s rytíři ostatních řádů při obraně Akkonu. Zde v troskách hradní věže padli v boji v květnu 1291 i velmistři lazariánů a johanitů.

Ztráta Svaté Země přiměla zbytky rytířů sv. Lazara (a nejen je) k přesídlení do Evropy, kde v některých zemích již v předchozích letech zřídili své komendy. Nejstarší komenda byla v Boigny ve Francii, další v Burton-Lazare v Anglii, v Linlithgow ve Skotsku, v Seedorfu ve Švýcarsku, následovaly komendy v Německu, Čechách, Rakousích a Uhrách.

Francouzský král Filip IV. Sličný sice roku 1307 začal pronásledovat templáře, ale už v dalším roce vzal dědičně pod ochranu francouzské koruny právě řád sv. Lazara. Zřejmě pro jeho zaměření. Král lazariány pověřil zdravotnickou a sociální péčí ve Francii a jejích koloniích. Velmistry řádu se od té doby stávali příslušníci nejvyšších francouzských aristokratických rodů. V zámoří pak lazariáni disponovali i vlastním skromným loďstvem. Z Francie jejich činnost záhy pronikla do tehdejšího civilizovaného světa, kde pro malomocné zřizovali takzvaná leprosária.

Image

Čtěte také

Středověké špitály: Péče o nemocné byla doménou mnišských řádů

V posledních letech došlo ve vulkanologii a geofyzice k revolučnímu posunu díky propojení špičkových metod umělé inteligence a seismického zobrazování. Názorně to ukazuje i studie z italského ostrova Vulcano u Sicílie, kde vědci využili neuronové sítě v kombinaci s tzv. nodální ambientní hlukovou tomografií k odhalení dynamiky podzemních „kanálů“ sopky.

Díky tomu získali dosud nevídaný pohled na jemné a často těžko zachytitelné procesy pod povrchem sopky, což zásadně posouvá naše chápání sopečného neklidu a varovných signálů předcházejících erupcím.

Nová éra vulkanologie

Vědci využili kombinaci husté sítě přenosných seismických senzorů a umělé inteligence, která zpracovala obrovské množství dat o jemných otřesech země. Díky tomu vytvořili detailní mapu podzemních „kanálů“ sopky a dokázali odhalit i malé, rychle probíhající změny v jejím vnitřku, které korelují s pohyby plynu a deformacemi povrchu. Nová metoda umožňuje sledovat změny během dní až týdnů, což je výrazně přesnější než tradiční metody, které zpravidla krátkodobé signály vyhlazují. Schopnost zachytit rychlé změny v hloubce má zásadní význam pro předpovídání sopečného chování a hodnocení rizika erupce v reálném čase.

Výsledky ukazují nejen dosud neznámé zásobníky taveniny a průchody tekutých plynů, ale také propojení mezi mělkým hydrotermálním systémem a hlubším magmatem. Přenosné senzory a AI tak umožnily sledovat procesy, které byly dosud skryté a těžko měřitelné.

Tento přístup může být v budoucnu použit i u dalších aktivních sopek, zlepšit modely předpovědi erupcí a pomoci lépe chránit obyvatele ohrožených oblastí. Studie zároveň ukazuje, že spolupráce mezi seizmology, datovými vědci a vulkanology je klíčová pro pochopení složitých procesů uvnitř sopky.

Budoucí výzkum může kombinovat další geofyzikální data, například GPS, měření plynů nebo termální snímky, do integrovaných modelů řízených strojovým učením. To by mohlo vytvořit komplexní a dynamické mapy sopečné aktivity, spojující povrchové signály s hlubinnými procesy a zásadně zlepšit předpovědi erupcí.

Image

Čtěte také

Nový výzkum spojuje tání ledovců s častějšími a silnějšími sopečnými výbuchy

Z hlediska historie je česká kultura jednoznačně slovanská s výraznými vlivy sousedních Germánů. To ovšem nic nevypovídá o genetické výbavě. Ač Slované zcela pohltili původní obyvatelstvo, takže o tři generace později už mezi nimi nebyl žádný viditelný rozdíl, genetická informace v jejich DNA zůstala. Část zbyla i po Keltech a postupem času se v této různorodé směsi objevovaly také informace získané od dalších příchozích – například z německé kolonizace 13. století, nebo ze smilnění vojáků, kteří tudy protáhli (především Švédové za třicetileté války a Francouzi v dobách napoleonských válek).

Genetika se neptá, jestli se jejich potomci narodili zdejší české či moravské matce dobrovolně, nebo si nechala plod brutálního znásilnění. Nicméně původ našich genů musíme hledat mnohem hlouběji v historii.

Pestrá směs genů

Z vnitrozemské polohy českých zemí, které tvoří křižovatku cest ve střední Evropě, je logické, že se tu míchají geny všech možných etnik, jejichž příslušníci územím z různých důvodů procházeli, nebo se zde dokonce usídlovali. Co tedy můžeme ze vzniklého genetického „mixu“ vyčíst? Nejprve je třeba vysvětlit způsob, jakým vědci při tomto zjišťování pracují.

Každý z nás získal jednu polovinu dědičné informace od matky a druhou od otce. A protože i matka a otec měli dva rodiče, skládá se naše dědičná informace ze čtvrtin zděděných po obou dědečcích a obou babičkách. Ani tím to pochopitelně nekončí a na svou dědičnou informaci můžeme nahlížet jako na mozaiku poskládanou z osmin dědičné informace všech pradědů a prababiček, nebo z šestnáctin dědičné informace prapradědů a praprababiček.

V konečném důsledku to znamená, že tři miliardy písmen genetického kódu, které jsou v každé buňce našeho těla uloženy do dvou metrů dvojité šroubovice molekul DNA, představují jakýsi amalgám dědičné informace bezpočtu generací našich předků. Lze v nich nalézt úseky staré průkazně i několik desítek tisíciletí. Podobně předáváme dědičnou informaci i my svým potomkům. Děti zdědí půlku, vnuci čtvrtku, pravnuci osminu a prapravnuci už jen šestnáctinu.

Od Adama po Evu

Zatímco tři miliardy písmen genetického kódu v naší DNA jsou tvořeny směskou z DNA všech šestnácti praprarodičů, chromozom Y se drží striktně linie po meči. To znamená, že ho dědí pouze syn po svém otci. Prochází tak generacemi až k dávnému předkovi, který žil ve východní Africe zhruba před 250 000 lety. Tento chromozomální Adam nebyl ve své době jediný žijící muž. Shoda okolností tomu však chtěla, že do linie potomků všech ostatních tehdejších mužů se buď někde vloudila dcera, anebo zemřeli bezdětní. Jejich chromozom Y tak jednou pro vždy z dědičné informace lidstva vypadl. Jak se potomci chromozomálního Adama množili a šířili světem, docházelo u nich k drobným změnám na chromozomu Y a různé skupiny i různá etnika tak získávaly nové varianty chromozomu Y.

Protipól chromozomu Y představuje mitochondriální DNA. Tu můžeme sledovat do minulosti přes matku, její matku a matku její matky. Dá se nalézt i u mužů přes jejich matky, ale muži ji pak nepředávají dál. Máme sice dvě babičky, ale mtDNA jsme zdědili pouze od babičky z maminčiny strany.

Pokud bychom šli po dědičné linii mtDNA generacemi žen dál a dál do minulosti, dostali bychom se až k ženě, jejíž mtDNA stála u zrodu všech typů mtDNA současných více než 7 miliard obyvatel Země. Tato takzvaná mitochondriální Eva žila zhruba před 140 000 lety ve východní Africe. S chromozomálním Adamem se zjevně nikdy nepotkala. Samozřejmě, že ani mitochondriální Eva nebyla ve své době jedinou ženou pod sluncem. Ale i ona měla to štěstí, že se její mtDNA jako jediná dochovala, zatímco mtDNA jejích současnic zmizela buď proto, že některá z jejích následnic zplodila výhradně syny, nebo zemřela bez dětí. Také mtDNA procházela u následnic mitochondriální Evy drobnými změnami a různé skupiny lidí tak získávaly své vlastní, nové varianty mtDNA.

Pramáti dnešních Čechů

Mezi obyvateli České republiky jsou nejhojněji zastoupeni nositelé mtDNA typu H, kterých je kolem 40 %. Víc než polovina z nich připadá na podtypy mtDNA H1, H3 a H5. Tyto typy mtDNA jsou v západní Evropě poměrně hojné a jejich původ se někdy spojuje s lidmi, kteří žili během ledových dob v útočištích na jihu Evropy a po ústupu ledovců postupovali dále na sever. Významně přispěli k jejich rozšíření v Evropě i lidé, kteří tu žili v mladší době kamenné a patřili k takzvané kultuře zvoncových pohárů nebo kultuře šňůrové keramiky. Z tohoto hlediska jsou tedy Češi spojeni se západoevropskými zeměmi.

Asi desetina Čechů, Moravanů a Slezanů zdědila mtDNA typu J. Tato varianta vznikla před 35 000 lety na Středním východě a do Evropy ji přinesli první zemědělci cca 8 000 let př. n. l. Podobný podíl (asi 10 %) patří u nás i nositelům mtDNA typu U5. Ten byl typický pro pravěké evropské lovce a sběrače, ale s postupem času byl stále více vytěsňován jinými typy mtDNA přinášenými novými přistěhovaleckými vlnami. Postupně mizel a dnes je dominantní hlavně u obyvatel nejsevernějších částí Evropy. Například mezi Sámy v polárních krajích Skandinávie ho má v dědičné informaci každý druhý.

Významný je u nás také výskyt mtDNA typu T1 (7,7 %) a T2 (4 %). Lidé s tímto typem mtDNA žijí na rozsáhlých oblastech od severu Afriky, přes Střední východ až po Střední Asii a Sibiř. Najdeme je i v některých částech indického subkontinentu. K nám se dostal s prvními zemědělci a přinesli jej zřejmě i pastevci skotu, kteří se rozšířili po Evropě v době bronzové ze stepí na jihu dnešního Ruska a Ukrajiny. Tito lidé s sebou přinesli nejen pastevectví a dědičné dispozice usnadňující konzumaci mléka, ale také základ indoevropských jazyků a umění výroby bronzu.

Třetina slovanských mužů

Pohled na genetické varianty chromozomu Y mužů žijících dnes v České republice nabízí podobně pestrý obrázek. Jasně dominují varianty, respektive haploskupiny R1a, kterou nese asi 34 % mužské populace, a R1b s výskytem přes 20 %. První z variant pochází zřejmě od pastevců, kteří se vydali se stády skotu ze stepí jižního Ruska a Ukrajiny na sever do oblastí zarostlých lesy. Druhá se vyvinula u potomků těchto pastevců, kteří zamířili jižněji do stepí. Oba tyto proudy kočovných pastevců směřovaly na západ. R1a se často vyskytuje u lidí hovořících slovanskými jazyky, což znamená, že tímto způsobem se s nadsázkou může třetina mužů považovat za Slovany. Naopak haploskupina R1b je častá u lidí hovořících germánskými a keltskými jazyky (například irštinou).

Každý devátý muž (tedy kolem 11 % populace) zdědil chromozom Y typu I1, který pochází ze severu Evropy a po zbytku kontinentu ho šířily nejprve staré germánské kmeny a nověji pak i vikingové. Asi každý jedenáctý (zhruba 9 % populace) muž nese genetickou variantu označovanou jako I2, která je hojně rozšířená jak mezi germánskými, tak i slovanskými skupinami. Tady někde bychom našli zbylou část mužské „slovanské“ populace mimo typ R1a.

Sečtením obou částí se nicméně nedostaneme ani k polovině populace. I při dobré vůli jsme někde nad 40 %. S antickými civilizacemi Středomoří spojuje 6 % českých mužů varianta J2. Dědictví po prvních zemědělcích z mladší doby kamenné představuje typ G (5 %) podobně jako typ E1b1b (6 %), který dnes dominuje zejména mezi obyvateli severní Afriky.

Co prozradí genetika?

Každý z nás si dnes může nechat udělat genetický profil a v něm si určit i typ mtDNA. Mužům se navíc nabízejí analýzy chromozomu Y. Tyto údaje nám odhalí spojení s jednou dávnou ženou a jedním dávným mužem – pramátí a praotcem. Každý z nich žil s vysokou pravděpodobností v jiné době a na jiném místě a jsou to jen dva z mnoha a mnoha prapředků, jež ve svém rodokmenu máme. Například už v generaci praprarodičů nás mtDNA spojuje jen s jednou ze čtyř prababiček a chromozom Y s jediným ze čtyř pradědečků. Zbývající prarodiče se nám z mtDNA a z chromozomu Y zcela a nenávratně vytratili. V obrovském zbytku dědičné informace tří miliard písmen genetického kódu ale jejich podíl zůstává. To nás staví před otázku, co o nás naše mtDNA a chromozom Y vlastně vypovídají.

Představme si, že náš chromozom Y signalizuje, že máme mezi svými předky vikinga (typ I1). Co se z jeho dědičné informace za tisíc let v naší DNA zachovalo? Tedy s výjimkou chromozomu Y. Dělí nás zhruba 50 generací a v každé došlo k míšení dědičné informace dvou rodičů. Už syn našeho vikinského předka měl jen polovinu vikinské DNA, vnuk čtvrtinu a pravnuk pouhou osminu. Většina jejich DNA byla poskládána z dědičné informace jiných lidí – mužů i žen. 

Zvláštnosti DNA jednotlivců bychom neměli přeceňovat. Člověk je z genetického hlediska neuvěřitelně „jednobarevný“ druh. DNA dvou goril žijících ve stejném pralese se od sebe liší víc než DNA grónského Eskymáka a Sana z pouště Kalahari. Kromě jiného je to důsledek drastického ochlazení z doby před 70 000 lety, kdy člověk bezmála vyhynul. Lidé, kteří přežili „ledový masakr“, by se tehdy vešli na stadion pro deset tisíc diváků. Mnoho genetických variant přitom z dědičné informace lidstva nenávratně zmizelo. Toho, co více než sedm miliard současných obyvatel Země geneticky spojuje, je neskonale více než toho, čím se od sebe liší. 

Image

Čtěte také

Kočovní Avaři ve středu Evropy: Kde se vzali a jak vypadalo jejich soužití se Slovany?

Aktuálně se s návratem člověka na Měsíc počítá při výpravě Artemis III v polovině roku 2027, ovšem vzhledem k problémům (nejen) s lunárním modulem se daný termín dost možná nepodaří dodržet. Nelze proto vyloučit, že se přistání při „trojce“ neodehraje a mise bude mít jiný program. Znovudobytí zemského souputníka by se tak přesunulo až na Artemis IV, tedy nejdřív na rok 2029, a to kvůli (ne)dostupnosti mobilní vypouštěcí plošiny ML-2.

Skafandry pro Měsíc s otazníky

Zdržení ve vývoji lunárního modulu však nepředstavuje jedinou komplikaci návratu na Měsíc. Je tu například také otázka skafandrů AxEMU neboli Axiom Extravehicular Mobility Unit, které připravuje společnost Axiom Space, přičemž její práce nabírají značný skluz. Zmíněná firma je dnes nejviditelnější coby organizátor komerčních letů na Mezinárodní vesmírnou stanici a netají se plánem na vybudování vlastní orbitální základny, jež by se mohla stát její nástupkyní.

Kromě toho má ovšem připravit právě i skafandry pro práci na Měsíci. Kontrakt na jejich vývoj a výrobu v hodnotě 228 milionů dolarů uzavřela NASA s firmami Collins Aerospace a Axiom Space v červnu 2022 s tím, že vesmírné obleky budou nachystané v roce 2025. Projekt však narazil na technické potíže, Collins Aerospace jej loni v červnu opustila a skafandry nebudou ani při optimistickém scénáři hotové před koncem roku 2026.

Společnost Axiom se navíc potýká s nemalými finančními problémy, a právě komerční lety na ISS, jimiž si chtěla polepšit, ji stahují ke dnu. Firma počítala s tím, že ročně vyšle na stanici dvě komerční posádky vždy se čtyřmi klienty, kteří zaplatí 50–70 milionů dolarů. Odečteme-li úhrady pro SpaceX za pronájem lodi a pro NASA za přístup na stanici, hodlala společnost pokrýt své provozní náklady ve výši okolo 10 milionů dolarů za měsíc. Jenže se létá maximálně jednou ročně a pouze se třemi platícími zákazníky, neboť kosmická agentura trvá na obsazení čtvrtého křesla bývalým profesionálním astronautem.

Ekonomický model se tím naprosto změnil a firma Axiom dosud dluží SpaceX splátky za minulé lety. Loni z ní navíc odešel finanční ředitel, ředitel bezpečnosti, vedoucí nákupů i marketingu. A kromě toho propustila dvě stovky zhruba z tisíce zaměstnanců, přičemž těm zbývajícím nabídla snížení platu o 20 % na rok výměnou za firemní akcie. Nad skafandry pro lunární misi se tak vznáší nejeden otazník.

Rovery a stanice

V podstatě všechny popsané kritické komponenty programu Artemis – od rakety SLS přes loď Orion až po lunární modul Starship a skafandry AxEMU – mají menší či větší skluz, technické i rozpočtové potíže. Několik dalších prvků podobné problémy přinejmenším viditelně netrápí, na rozdíl od těch výše uvedených však nehrají kritickou roli a dá se pokračovat i bez nich.

V první řadě jde o otevřený rover LTV čili Lunar Terrain Vehicle, který má letět nejdříve v roce 2030 na misi Artemis V. Na zpracování jeho studie udělila NASA kontrakt třem firmám, ale vzhledem k rozpočtovým omezením se počítá s výběrem jediného dodavatele, přestože se původně v duchu komerčních letů uvažovalo o dvou. Vítěz se může těšit na patnáctiletou smlouvu v hodnotě 4,6 miliardy dolarů, za které si bude kosmická agentura rover na Měsíci půjčovat. Přesněji řečeno půjde o 75 % jeho kapacity a zbývající čtvrtina bude k dispozici dalším zákazníkům. Vozidlo přitom bude moct pracovat jak s posádkou, tak v automatickém či poloautomatickém režimu.

Od mise Artemis VII by měly lunární výpravy využívat i hermetizovaný Lunar Cruiser, vyrobený v Japonsku: Dva astronauti budou moct v roveru žít a pracovat 30–45 dní, urazit v něm stovky kilometrů a během zastávek uskutečňovat výstupy na povrch ve skafandrech.

A pak je tu stanice Gateway. I ona se potýká s komplikacemi, nejsou ovšem tak patrné. S vynesením prvních dvou modulů – PPE alias Power and Propulsion Element a HALO neboli Habitation and Logistics Outpost – se počítá v roce 2027, a to na raketě Falcon Heavy. Při misi Artemis IV má potom Orion dopravit k zárodku stanice obytný modul I-HAB.

Každá další výprava pak přiveze nový prvek: Astronauti komplex osídlí, daný prvek oživí a během svého pobytu se vydají na Měsíc. Artemis V vynese modul pro skladování pohonných látek ERM čili ESPRIT Refuelling Module s vyhlídkovou částí Cupola, ne nepodobnou stejnojmennému modulu na ISS, a při Artemis VI přibude přechodová komora pro výstupy do otevřeného prostoru. V neposlední řadě se Gateway rozšíří také o manipulátor Canadarm 3, dodaný Kanadou.

Půjde SLS z kola ven?

Již na konci loňského roku nominoval americký prezident Donald Trump do funkce ředitele NASA podnikatele a dvojnásobného astronauta Jareda Isaacmana, který má mimo jiné blízko k Elonu Muskovi. V souvislosti s jeho uvedením do funkce se v programu Artemis očekávaly změny, protože dosavadcní model fungování je vzhledem k nekonečným odkladům a překračování rozpočtu neudržitelný.

Nicméně na konci letošního května Trump Isaacmanovu nominaci stáhl. Bílý dům změnu postoje vysvětlil potřebou, aby příští vedoucí pracovník NASA byl v naprostém souladu s prezidentovým programem America First. V červenci se tak stal zastupujícím administrátorem NASA Sean Duffy, ministr dopravy v Trumpově kabinetu. Jakým směrem se nyní program Artemis bude ubírat je těžké říct.

Zrušení programu Artemis je nepravděpodobné, přestože se zcela vyloučit nedá. Lze ovšem očekávat větší či menší úpravy koncepce. Obvykle dobře informovaný americký publicista Eric Berger loni na podzim zmínil, že podle jeho informací existuje 50% šance na zrušení rakety SLS. A později dokonce uvedenou hodnotu opravil na 75 %. Nosič mohou nahradit již existující či nastupující komerční rakety Falcon Heavy, Vulcan, New Glenn nebo Starship. Jedna z možností zahrnuje vynesení lodi Orion pomocí Vulcanu a urychlovacího stupně pomocí New Glennu, podobných variant je však celá řada. Každopádně ať už program Artemis dopadne jakkoliv, bude zajímavé sledovat jeho vývoj.

Image

Čtěte také

Program Artemis: Příběh splněných i nesplněných slibů americké kosmonautiky