Pojmenování novokřtěnci (německy Wiedertäufer) vycházelo z praxe nového, opětovného čili druhého křtu, který byl pro stoupence tohoto hnutí charakteristický. Myšlenka překřtívání se zrodila z přesvědčení, že křest mohou přijmout pouze dospělé osoby, které si náležitě uvědomují, k čemu se tím zavazují. Celý obřad byl totiž vnímán jako vědomé a svobodné rozhodnutí vstoupit do společenství věřících.

Vyhánění i vítaní

Novokřtěnectví patřilo k nejradikálnějším náboženským proudům evropské reformace. Kromě zpochybnění dětského křtu odmítali jeho stoupenci i další svátosti, kritizovali katolickou církev (ale i protestantské proudy) za modlářství a zdůrazňovali především upřímnou víru v Boha, prostou modlitbu a pokání. Způsobem života se snažili maximálně přiblížit prvotní apoštolské církvi. Sami sebe považovali za Bohem vyvolený lid a za jediné skutečné křesťany.

Novokřtěnci poprvé veřejně vystoupili ve švýcarském Curychu v roce 1525, jejich myšlenky se však začaly velmi rychle šířit i v okolních zemích. K expanzi hnutí paradoxně vedla především přísná opatření, která vůči nim přijímaly městské rady i zemské vlády. Ta mírnější nařizovala pouze věznění, cejchování či vypovězení z města (někdy doprovázené veřejným vymrskáním), jiná přistupovala k trestům nejpřísnějším a habány rovnou popravovala – upalovala, stínala nebo topila. Tvrdá opatření vyvolávala u vyznavačů této víry častou potřebu měnit působiště a způsobovala, že se novokřtěnecké hnutí dávalo tím více do pohybu.

V roce 1526 dorazili jeho první vyznavači také na Moravu. Pronásledovaní sektáři se zde setkali s překvapivě vlídným přijetím a začali se postupně usazovat na jihomoravských panstvích. Šlechta, která je na své državy přijímala, v nich viděla vítané poddané, kteří osídlí opuštěné usedlosti, případně vybudují usedlosti nové, a pomohou tak hospodářské situaci. 

Na počátku 16. století trpěla moravská panství nedostatkem poddaných a začínající podnikání aristokratů ve vlastní režii potřebovalo jak lidi, tak kapitál. A novokřtěnci přinášeli oboje. Přestože jim v počátcích šlechta zajišťovala výhodnější podmínky, zejména pokud osídlovali neprosperující opuštěné či zničené usedlosti, do budoucna se nezdráhala nově příchozím vyměřit řádné platy, dávky i povinnost vykonávat robotu.

Panovník proti stavům

Pro novokřtěnce byl patronát šlechty zcela stěžejní. Bez její podpory a ochrany by se jejich působení na Moravě smrsklo zřejmě jen na krátkou, bezvýznamnou epizodu, kterou by ukončilo panovnické nařízení přikazující jejich okamžité vypovězení ze země – jako to ostatně proběhlo v sousedních Čechách. 

Krále Ferdinanda I. (1526–1564) přítomnost novokřtěnců na jeho državách silně znepokojovala a ve svých protinovokřtěneckých mandátech opakovaně upozorňoval na nebezpečí, které tito údajní sektáři představovali. Prý se naoko tváří jako mírumilovný Boží lid, ale ve skutečnosti v tajnosti spřádají plány na převrat. Proto požadoval okamžité vymýcení této škodlivé sekty ze svých zemí.

Moravská šlechta však habány jako hrozbu nevnímala a snažila se panovníka přesvědčit, aby je ze země nevyháněl. Výsledkem byla vleklá jednání zemského sněmu, neboť bez jeho souhlasu mohl panovník svou protinovokřtěneckou politiku prosazovat jen stěží. Teprve usnesením této instituce jeho vůle získala právní rámec, na základě kterého mohl jejich vypovězení prosadit.

Zdálo se však, že ani souhlas zemského sněmu nebyl pro panovníka zárukou úspěšného tažení proti tomuto náboženskému směru. Přestože si na stavech vymohl přijetí protinovokřtěneckých opatření hned dvakrát, což vyústilo ve dvě vlny pronásledování (1535–1536; 1546–1551), šlechta se panovnický rozkaz snažila všemožně obejít. Opakovaně se přimlouvala za odložení stanovené lhůty, do které měli novokřtěnci opustit zemi, nebo se vymlouvala na to, že tito jejich poddaní panství opustit nechtějí a že proti nim přece nepůjdou silou. Případně požadovala, aby panovník udělil výjimku těm z nich, které měli aristokraté ve svých službách. Řada představitelů moravské šlechty, pokud již novokřtěnce ze svých panství vypověděla, se je snažila během pronásledování nadále podporovat, a jakmile panovnický tlak jen trochu polevil, okamžitě je přijímala zpět na svá panství.

Problematičtí, ale tolerovaní

Proč ale moravské šlechtě tolik záleželo na tom, aby habáni na Moravě zůstali? Zaprvé šlo o prestiž. Schopnost vzdorovat panovníkovi v náboženské otázce jen utvrzovala pozici stavů jakožto silného politického protivníka na poli mocenského boje. Páni rovněž neslyšeli na obvinění svých poddaných z kacířství a ze šíření náboženských bludů. Pro moravské elity v 16. století byla otázka vyznání osobní záležitostí jednotlivce a nikdo neměl právo určovat druhému, v co a jak má věřit.

Na Moravě v této době tak existovalo unikátní náboženské mnohověří, které umožňovalo soužití několika vyznání – včetně pronásledovaných novokřtěnců. Navíc svobodu vyznání považovala zdejší šlechta za součást zemských svobod a zásah proti ní (byť proti tak radikálnímu směru, jako bylo novokřtěnectví) vnímaly stavy jako nebezpečný zásah panovníka do zemských privilegií. A konečně aristokracie zdůrazňovala ekonomický přínos habánů pro zemi a snažila se o něm přesvědčit i Ferdinanda – což se jí nakonec v roce 1570 podařilo.

V tomto roce se panovník v tichosti vzdal svého boje proti novokřtěncům a rozhodl se z jejich zjevné přítomnosti v zemi alespoň finančně těžit – uvalil na ně zvláštní daň. Vznikla tak bizarní situace, kdy státní úřednický aparát ve svých oficiálních daňových záznamech pravidelně evidoval formálně ilegální, vyhoštěnou náboženskou skupinu. Z habánů se tak stala poměrně specifická složka moravské společnosti, k čemuž kromě trvající teoretické ilegality přispívaly i další zvláštnosti plynoucí z podstaty samotného novokřtěneckého učení – kupříkladu to, že odmítali skládat poddanské sliby svým vrchnostem, a tak sice byli ve všech ohledech poddanými moravské šlechty (zakupovali si usedlosti, platili dávky, vykonávali robotu), ale nebyli jimi z legálního hlediska.

Od svého okolí se lišili i v dalších ohledech – samozřejmě vírou, ale také životním stylem: oblékali se jinak, bydleli jinak, pracovali jinak. Neustálý příval novokřtěnců z okolních zemí, kteří na Moravě hledali azyl před pronásledováním, zapříčinil, že se mezi nimi mluvilo různými německými dialekty, které nemusely být vždy srozumitelné pro domácí obyvatelstvo, a že trvale získali nálepku přistěhovalce-cizince.

Kvalifikovaná síla

Soužití novokřtěnců s moravským prostředím nebylo (ani nemohlo být) zcela idylické, o čemž svědčí celá škála jejich stížností, sporů či konfliktů zejména s místní šlechtou. Opakovaně se přeli s vrchností o výši dávek, platů či roboty, které považovali za nepřiměřeně vysoké, a často měli pocit, že páni zneužívají jejich mírumilovné povahy a zkoušejí, kam až mohou zajít. Naopak šlechta si stěžovala, že jsou svéhlaví, odmítají plnit povinnosti a že by měli vůči svým vrchnostem chovat větší poddanost. A tak si vzájemně vyhrožovali – šlechta, že habány trpět nemusí, a oni, že se zvednou a odstěhují jinam. Novokřtěnci sice potřebovali podporu šlechty, ale byli si dobře vědomi toho, že šlechta potřebovala i svoje novokřtěnce.

Ne nadarmo totiž v roce 1563 poukazovaly stavy na skutečnost, že bez nich by jejich panství již nemohla fungovat. Mezi habány se nacházeli zdatní, mnohdy vysoce specializovaní řemeslníci, jejichž výrobky byly poptávány i v nejvyšších společenských kruzích. Jednalo se zejména o fajánsovou keramiku, bíle glazované nádobí, které v té době patřilo k nejluxusnějšímu zboží. Kromě keramiky pro šlechtu vyráběli přepychové příbory, jemné dámské nožíky, hodiny nebo kočáry.

Nešlo však jen o šikovné řemeslníky, ale také o další kvalifikované služby. Zvláště cenění byli lékaři a lazebníci, které si do svých osobních služeb najímala nejen šlechta, ale jeden z nich byl dokonce povolán i na pražský dvůr k léčbě císaře Rudolfa II. ( 1575–1611). Ve šlechtických službách se objevovaly rovněž porodní báby, které byly volány k porodům urozených žen.

Konec tolerance

Přestože se může zdát, že kontakty novokřtěnců s moravským prostředím se omezovaly jen na šlechtu, opak je pravdou. Žili sice v uzavřených společenstvích a izolovali se od okolního světa, nicméně praktické záležitosti všedního dne je nutily setkávat se se svým nejbližším okolím. Za prací cestovali v rámci panství své vrchnosti, čas od času byli povoláni i na panství jiná, do královských měst či mimo Moravu – do Čech, Uher nebo do Rakous. Čilá aktivita habánů, vycházející zejména z poptávky po jejich výrobcích nebo službách, tak zapříčinila, že z původní izolované náboženské skupiny pronásledovaných přistěhovalců se stalo činorodé společenství, které se ztotožňovalo se svým moravským působištěm.

Loajalita vůči zemi se projevila rovněž během stavovského povstání, v jehož průběhu novokřtěnci zprostředkovávali korespondenci vzbouřených stavů s jejich zahraničními spojenci. Přestože se nejednalo o žádnou výraznější akci, stala se tato skutečnost prvním a významným argumentem panovníka pro to, aby je s konečnou platností ze země vypověděl. Byl přesvědčen, že se potvrdilo, že novokřtěnci jsou strůjci vzpoury a společenského převratu. Obvinění z kacířství už jen sekundovalo.

Rozkolísání mocenské situace po Bílé hoře znemožnilo moravské šlechtě nadále vzdorovat panovníkovi. Ti, kteří odmítli konvertovat ke katolické víře, odcházeli do Uher a později na území dnešního Rumunska a Ukrajiny. Na konci 18. století velká část z nich emigrovala do Ameriky. Jejich potomci dodnes žijí v huteritských komunitách v USA a v Kanadě a ke svému moravskému původu se hlásí po více jak 400 letech.

Image

Čtěte také

Zvrhlí adamité: Patřili k nejradikálnějšímu proudu uvnitř husitské revoluce

Zvědavé sledování druhých – ať už jde o reality show, příspěvky na Instagramu nebo drama u sousedů – bývá vnímáno jako obyčejná všetečnost. Nový výzkum ale naznačuje, že tyhle „sociálně voyeuristické tendence“ mají hluboké kořeny v evoluci a mohly být klíčovým nástrojem přežití už u našich dávných předků.

Všichni jsme tak trochu voyeury

Psycholožka Laura Lewisová z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře zkoumala spolu se svým týmem, zda je lidská fascinace ostatními unikátní. Do studie vědci zapojili děti ve věku 4–6 let a dospělé šimpanze. Obě skupiny měly možnost sledovat videa se sociálními interakcemi – hrou, hádkami či pečováním – nebo klipy, kde se jednotlivci objevovali sami. Výsledek? Jak děti, tak šimpanzi jednoznačně preferovali interakce. Dokonce byli ochotni vzdát se malých odměn, jen aby mohli sledovat dění mezi „svými“.

To podle vědců ukazuje, že sociální informace jsou důležité nejen pro lidi, ale i pro jiné primáty – a pravděpodobně jimi byly i pro naše společné předky, kteří žili před 5–8 miliony let.

U dětí badatelé zaregistrovali zajímavý rozdíl. S rostoucím věkem začali chlapci více tíhnout k sledování konfliktů – hádek, křiku nebo přetahování o hračky. Dívky naopak častěji vyhledávaly pozitivní interakce, třeba společnou hru nebo péči o vlasy. To může podle vědců odrážet odlišnou socializaci, ale i evoluční tlaky, které působily specificky na člověka.

Evoluční pojistka

Další důkazy přinesl výzkum makaků dlouhoocasých. Ti také preferovali sledování agresivních scén před poklidným ošetřováním srsti – a více je zajímali jedinci, které už znali. Podle nizozemské primatoložky Liesbeth Sterckové jde o paralelu k tomu, jak lidé rádi sledují životy známých – ať už jde o přátele, příbuzné nebo celebrity. Konflikty přitom mají zvláštní přitažlivost, protože odhalují změny v hierarchii a potenciální hrozby. Udržet si přehled o „mocenské mapě“ skupiny bylo vždycky životně důležité.

Podle Gillian Forresterové z Univerzity v Sussexu není zvědavost jen zábava – ale i strategická nutnost. V prostředí našich předků mohla ztráta pověsti znamenat méně jídla, obtížnější přístup k partnerům, riziko fyzických konfliktů, a v krajním případě i vyhnanství ze skupiny. Pozorné sledování sociálních interakcí tedy v minulosti fungovalo jako důležitý mechanismus přežití.

Dnešní fascinace reality show, drby nebo dramaty na sociálních sítích tak možná není projevem plané zvědavosti, ale evolučním dědictvím, které nám kdysi pomáhalo přežít – a stále nás nutí mít oči otevřené a sledovat, co se kolem nás děje.

Image

Čtěte také

Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Na severozápadě dnešního Srbska, poblíž provinčního města Kostolac, se nacházejí ruiny Viminacia – rozsáhlého vojenského tábora a hlavního města římské provincie Moesie. V dobách největší slávy zde žilo 40 tisíc lidí a sídlila zde římská Klaudiova legie (Legio VII Claudia). Archeologové zde objevili zbytky mnoha honosných staveb, včetně amfiteátru.

Právě poblíž tohoto amfiteátru archeologové objevili i části lebky medvěda hnědého. Detailní výzkum prozradil, že medvěd byl celé roky držen v zajetí a zemřel před zhruba 1 700 lety pravděpodobně v důsledku infekce. Podle odborníků jde o první přímý důkaz, že medvědi byli využíváni v gladiátorských hrách.

Medvěd gladiátor

Amfiteátr ve Viminaciu byl vybudován ve 2. století našeho letopočtu a dokázal pojmout až sedm tisíc diváků. Archeologové nalezli zmíněnou lebku u vstupu do amfiteátru, společně s dalšími zvířecími kostmi, včetně například leopardích. Předešlý výzkum ukázal, že zvířata zabitá v aréně byla zpracována na maso a kosti byly pohozeny poblíž amfiteátru.

Analýza DNA ukázala, že se jednalo o zhruba šestiletého místního samce medvěda hnědého (Ursus arctos). Jeho život v zajetí byl dlouhý a krutý. Na čelní části lebky měl zranění, které se sice částečně hojilo, ale nakonec se zanítilo a mohlo vést k jeho smrti. Archeologové se domnívají, že šlo o ránu od kopí, které proti medvědům používali tzv. venatores – gladiátoři specializovaní na lov a boj se zvířaty.

Na čelistech i zubech vědci identifikovali známky infekce a nezvyklého obroušení špičáků. To svědčí o tom, že medvěd dlouho okusoval mříže klece – typický projev zvířat držených v zajetí. Radiokarbonové datování prozradilo, že medvěd zahynul mezi lety 240 až 350 našeho letopočtu.

Medvědi měli v římských arénách různé role: bojovali s gladiátory i mezi sebou, byli využíváni k popravování odsouzenců a předváděli nacvičená čísla. Tento konkrétní jedinec byl s největší pravděpodobností využíván opakovaně, což odpovídá představě, že nepředstavoval „spotřební zboží“, ale spíše součást pravidelných představení.

Image

Čtěte také

Gladiátor versus šelma: Kostra z Yorku dokládá krvavé dějiny římských zápasů

Nový výzkum vědců ze skotské Univerzity v St Andrews přináší fascinující zjištění o chování naší mateřské hvězdy. Podle vědců jsou částice ve slunečních erupcích – obřích explozích energie na povrchu Slunce – až 6,5krát žhavější, než se dosud předpokládalo. Tento objev nejen že přepisuje učebnice, ale nabízí také překvapivé řešení záhady, která vědce trápila už půl století.

Co jsou sluneční erupce

Sluneční erupce vznikají v koróně – vnější vrstvě atmosféry Slunce. Jde o náhlé a obrovské výtrysky energie, při kterých teplota plazmatu stoupá přes 10 milionů °C. Tyto exploze dramaticky zvyšují množství rentgenového a ultrafialového záření směřujícího k Zemi. To je nebezpečné pro kosmické lodě a astronauty a dokáže narušit i horní vrstvy zemské atmosféry.

Plazma tvořící erupce se skládá z elektronů a iontů. Dosud se mělo za to, že obě složky mají stejnou teplotu. Nový výzkum ale ukazuje, že ionty – tedy kladně nabité částice – mohou dosahovat až 60 milionů °C.

Magnetická rekonexe

Tým vedený astrofyzikem Alexanderem Russellem si všiml souvislosti s výzkumy z jiných oblastí: tzv. magnetická rekonexe ohřívá ionty mnohem účinněji než elektrony. Tento jev, kdy se přeskupují magnetická pole a uvolňuje se obrovské množství energie, byl už potvrzen v blízkosti Země, ve slunečním větru i v počítačových simulacích. Nikdo jej však dosud nespojil přímo se slunečními erupcemi.

Přepracováním výpočtů s moderními daty vědci zjistili, že rozdíly v teplotě iontů a elektronů mohou v klíčových částech erupce přetrvat i desítky minut. To otevírá cestu k tomu, abychom začali uvažovat o existenci „superžhavých iontů“.

Řešení padesátileté záhady

Od 70. let se vědci marně snažili vysvětlit, proč mají spektrální čáry slunečních erupcí – tedy jasné „podpisy“ záření ve specifických barvách ultrafialového a rentgenového světla – nezvykle velkou šířku. Až dosud se věřilo, že je to důsledek turbulence, tedy chaotických pohybů v plazmatu. Jenže přesnou povahu těchto turbulencí se nikdy nepodařilo najít.

Nový výzkum nyní přichází s jiným vysvětlením: vysoká teplota iontů samotných může tuto anomálii objasnit. To znamená zásadní posun v našem chápání fyziky slunečních erupcí – a možná i konec záhady, která vědcům vrtala hlavou téměř padesát let.

Image

Čtěte také

Proč jsou sluneční erupce o tolik teplejší než povrch Slunce?

Společnost nikdy neměřila mužům a ženám stejným metrem. Zatímco králům i princům mnohdy tolerovala celé zástupy milenek, běda, když se nevěry dopustila královna či princezna. Svou roli v tom zřejmě hrála i skutečnost, že zatímco matka je jistá vždy, určit bez pochybností otcovství před objevením DNA prakticky nešlo. Proto si panovnické rody pečlivě střežily, aby trůn nezdědilo nějaké kukaččí mládě. Jenže saská korunní princezna Luisa na své povinnosti budoucí královny a matky pěti dětí jaksi pozapomněla. A tak se postarala o skandál, který neměl v tehdejší době obdoby! 

Podezřelá snacha

Arcivévodkyně Luisa Toskánská se narodila do jedné z nejmocnějších královských rodin Evropy, habsburské dynastie. Proto se princové předbíhají v tom, kdo získá její ruku. Roku 1891 řekne Rakušanka své ano saskému korunnímu princi Fridrichu Augustovi. V té době má šlechtična osmnáct let, její ženich je o osm let starší. Krásná Luisa už se nemůže dočkat, až unikne dozoru svých rodičů, vévody Ferdinanda IV. Toskánského a jeho choti princezny Alice Parmské. Těší se, že od teď bude žít v okázalé nádheře. Jenže tvrdě narazí.

V Drážďanech panuje přísná, pobožná atmosféra. Nikdo si nepřeje, aby se urozené dámy oddávaly hříšným radovánkám. Luisa se ovšem nehodlá jen tak podřídit. Miluje plesy, ukazuje se s hlubokými výstřihy a ráda flirtuje. Proto si prakticky od prvního okamžiku znepřátelí svého tchána krále Jiřího.

„Informujte mě o každém princeznině kroku,“ nařizuje svým věrným saský panovník. Vznešenou dceru Habsburků tak ochotně špehují dvořané, ba i církevní hodnostáři. Alespoň u prostého lidu najde krásná Rakušanka pochopení. Trpělivě poslouchá jejich stížnosti a pro každého má vlídné slovo. 

Krátká útěcha

„Není potřeba najímat tolik chův. Chci své děti vychovávat sama,“ domáhá se svého práva matky korunní princezna. Avšak saská královská rodina její přání ignoruje. Kdo to kdy slyšel, aby budoucí královna sama pečovala o své potomky? Po ní se žádá je pouze rodit, o zbytek se postarají jiní. Luisa přivede na svět pět dětí, aniž by měla sebemenší šanci podílet se na jejich výchově. A co na to její manžel? Ten se jí ani slůvkem nezastane. Věří, že jeho královský otec dobře ví, co dělá.

Zoufalá Rakušanka se ocitá ve stále větší izolaci. Proto ji nelze příliš zazlívat, že hledá pochopení jinde. Najde ho u učitele svých dětí Belgičana André Girona. Jeho kouzlu propadne na tolik, že úplně zapomene na síť špiclů, která jí je neustále v patách. Brzy se tak králi Jiřímu donese, že jeho snacha podvádí svého manžela s učitelem. Přitom čeká dalšího princova potomka. Jak vyřešit tuto nanejvýš ošemetnou záležitost?

Na útěku

Luisa se neubrání podezření, když tchán projevuje zájem o její zdraví. Jakmile jí sdělí, že ji co nejdřív pošle do ozdravovny, princezny se zmocní panika. Určitě mě chtějí zavřít do blázince, napadne ji. Dlouho se nerozmýšlí a z Drážďan uteče. Nejprve zamíří do rodného Salcburku, avšak její rodiče ji přesvědčují, aby se vrátila k manželovi. Proto hledá útočiště v neutrálním Švýcarsku. Doprovod jí přitom dělá bratr Leopold, který se touží oženit s prostitutkou Wilhelminou Adamoviczovou. 

Ve Švýcarsku se korunní princezna setkává se svým milencem André Gironem, který byl pochopitelně hned po odhalení skandálu vyhnán ode dvora. Povedená čtveřice uprchlíků se uchýlí do jednoho z curyšských hotelů, jenž se vzápětí ocitá v obležení novinářů. Tisk si aféru princezny na útěku patřičně vychutnává, zatímco obě urozené rodiny šílí. Ostudnému chování arcivévodkyně nelze jen tak přihlížet!

Fraška o několika dějstvích

V panické hrůze z toho, do jakých rozměrů princeznin skandál naroste, dělá rod Wettinů jeden přešlap za druhým. Například vyšle do Curychu policejního komisaře, který má dopravit Luisu zpátky do Drážďan. Když to jinak nepůjde, třeba i proti její vůli. Únos urozené dámy však zarazí bdělá švýcarská policie, a tak má saská královská rodina opět z ostudy kabát. 

Jiří I. nakonec vydá prohlášení, že Sasko přišlo o svou budoucí královnu, a Luise Toskánské jednou provždy zakáže vstup do země. Tímto krokem si panovník ovšem znepřátelí své poddané, kteří saskou korunní princeznu milují. Před královským palácem uspořádají Luisini příznivci demonstraci za její návrat. Wettinové však už přemýšlí, jak manželství Fridricha Augusta s nehodnou šlechtičnou zrušit. Vzhledem k tomu, že obřad se konal v kostele, je manželství prakticky nerozlučitelné. Při počtu pěti dětí lze totiž jenom těžko tvrdit, že svazek nebyl naplněn. Proto dojde pouze k odloučení manželů od stolu a lože. Pro zbožného katolíka Fridricha Augusta to znamená, že dokud bude Luisa naživu, nesmí se oženit! 

A jak se se zapeklitou situací vypořádají Habsburkové? Císař František Josef I. se nejprve pokusí přemluvit Luisu k návratu do Rakouska, s tím že po porodu bude moci odejít do kláštera nebo léčebného zařízení. Princezna se však již předem vidí v blázinci, a proto jeho nabídku odmítne. Tím ztratí právo užívat titul rakouské arcivévodkyně i všechny výsady, včetně peněz, které z toho plynou. Císař jí však milostivě dovolí nazývat se hraběnkou z Montignosa. Jaký život asi zavrženou šlechtičnu čeká?

Vzdá se dcery

Roku 1903 přichází na svět Anna Monica Pia. Luisa ji porodí v ženské psychiatrické léčebně, kam se dostane omylem. Až do svého příchodu do zařízení se totiž nynější hraběnka z Montignosa domnívá, že jde o běžnou nemocnici. Po porodu ji však naštěstí v jejím odchodu nikdo nebrání. Bývalá saská korunní princezna pak žije s peněz svého někdejšího manžela, který uznává Annu Monicu Piu za svou dceru. Vždyť o její podobě s Fridrichem Augustem nelze pochybovat.

Mezitím se Luisa rozejde se svým prvním milencem. Má aférky s několika dalšími muži, až zakotví v náručí italského hudebníka Enrica Toselliho. Protože před církví je šlechtična stále vdaná, uzavřou pouze občanský sňatek. V době svatby má nevěsta třicet šest let, zatímco ženich slaví teprve třiadvacáté narozeniny. Přibližně v té době se Fridrich August hlásí o svá otcovská práva. Přeje si, aby jeho dcera vyrůstala na královském dvoře. Bývalá saská korunní princezna se nakonec nechá přemluvit a svou čtyřletou dceru pošle k jejímu otci. Tehdy vidí Annu Monicu Piu naposled. „Nechtěla jsem ji připravit o výhody jejího urozeného původu,“ ospravedlňuje si své rozhodnutí.

Až na dno

Se svým druhým manželem má Luisa pouze jediné dítě – syna Carla Emmanuela. Jenže manželství s o mnoho let mladším hudebníkem vydrží pouhé čtyři roky. Šlechtična se tak musí protloukat sama a postupně upadá do stále větší chudoby. Na konci 2. světové války ji prý před smrtí hladem zachraňují pouze potravinové balíčky humanitárních organizací. Bývalá saská korunní princezna umírá roku 1947 osamělá v pronajatém nuzném pokojíčku v Bruselu.

Image

Čtěte také

„Oficiální“ nevěra Marie Josefy Rakouské: Poměr posvětil sám císař!

Chov zvířat na kožešinu patřil v Norsku dlouhá léta k tradičním odvětvím. Severská země kdysi představovala domov téměř tří stovek takových farem – vždyť právě kožichy z norků a lišek se staly po celém světě symbolem luxusu. Postupně však na veřejnost prosakovaly záběry tvorů tísnících se v malých klecích, často s neléčenými zraněními. Přirozeně divocí živočichové projevovali v omezeném prostoru chování související se stresem, a někteří se dokonce uchylovali k sebepoškozování.

Norská veterinární asociace i mnozí odborníci a aktivisté v oblasti vhodných životních podmínek zvířat se nakonec shodli, že se chov na kožešinu neslučuje s moderními standardy humánního zacházení s živými tvory. Přidala se k nim rovněž veřejnost, a norská vláda se proto na základě společenského mínění i tlaku angažovaných organizací zavázala k zákazu kožešinových farem.

Dlouhodobý tlak

Zákaz kožešinových chovů v Norsku se neudál ze dne na den. Naopak šlo o dlouhodobý tlak ochránců zvířat, ale především o postupnou změnu vnímání a chování spotřebitelů. Trend v omezování pravých kožichů lze sledovat i u velkých značek. Například módní domy Gucci, Prada či Burberry se od nich již zcela distancovaly a raději volí etické varianty.

Inovace ve výrobě syntetických kožešin a materiálů na rostlinné bázi ukázaly, že se luxus a etika nevylučují. Pro definitivní zákaz kožešinových farem se přitom rozhoduje stále víc zemí – v posledních letech třeba Británie, Rakousko, Nizozemsko či Belgie. A zmíněný fakt zase dokládá, že politická vůle v kombinaci s aktivními informovanými spotřebiteli představuje klíč k zásadním změnám.

Postupné ukončování chovů mělo dát norským farmářům možnost přeorientovat se na jiný typ zemědělství nebo zkusit štěstí v odlišném oboru. Nesporný ekonomický dopad pak vláda slíbila řešit kompenzačním plánem v hodnotě asi 50 milionů dolarů. Někteří chovatelé však tvrdí, že ani uvedená opatření jejich ztráty nepokryjí, a obracejí se na soudy.

Image

Čtěte také

Přestanou Korejci jíst psy? Obraz tradiční korejské kuchyně se pozvolna mění

V posledních letech rychle stoupá poptávka po surovinách potřebných k výrobě baterií a elektroniky. Jejich těžba je však v mnoha ohledech kontroverzní. Například kobalt v Kongu z nezpevněných toxických šachet častokrát dobývají děti bez ochranných pomůcek a lithium v Chile zpracovává firma částečně patřící zeti Augusta Pinocheta, který ji získal v divoké privatizaci za vlády svého tchána. Jakými dalšími důsledky státního převratu ze září 1973 si musela země na západě Jižní Ameriky projít?

Půda a měď

Přibližně od třicátých let 20. století v hlavních zemích Latinské Ameriky předávali chtě nechtě velkostatkáři a velcí podnikatelé politickou moc skupinám důstojníků žijících v přesvědčení, že jsou dějinami povoláni, aby vzali osud národa do vlastních rukou. Státy sice měly demokratické ústavy a formálně zachovávaly právní a parlamentní řád, ale to nevyvažovalo krajní sociální nerovnosti, bariéry pro kariéru na základě rasy či třídy, korupci a zvůli. Tyto fenomény provázely každé volby, a hlavně každý převrat. 

V samotném Chile panovaly obrovské rozdíly mezi hornickým severem, městy a zemědělským středem a jihem, kde velkostatkáři udržovali rolníky na hranici přežití. Zemi také charakterizovala vysoká koncentrace obyvatelstva do metropole Santiago, které mělo v roce 1970 už 3 miliony obyvatel, a blízkého přístavu Valparaíso. V centru hlavního města stál prezidentský palác La Moneda, odkud se vládlo.

V Chile totiž od roku 1925 fungoval prezidentský systém, v němž byl prezident hlavou státu i vlády a byl většinou vybíraný ve dvoukolové volbě. Pokud kandidát nezískal v prvním, přímém kole voleb nad 50 % hlasů, volil vítěze ze dvou nejúspěšnějších uchazečů parlament. V chilských městech žila docela početná, vzdělaná a hodně kritická střední vrstva. Její nespokojenost se týkala dvou hlavních témat: půda a měď.

Potřeba změny

Těžbu a zpracování mědi, největšího přírodního bohatství země, měly v rukou americké společnosti. Latifundisté vlastnili čtyři pětiny zavlažované půdy, kdežto malorolníci jen 1 %. Již od šedesátých let se mluvilo o nutnosti pozemkové reformy i proto, že s vysokými zisky spokojení velkostatkáři klidně nechávali ležet množství půdy ladem, takže Chile přestalo být potravinově soběstačné.

Další časovanou bombou byl rychlý růst Santiaga i dalších měst, který vedl ke krizi bydlení a vzniku chudinských ghett. Přilít peníze do státní pokladny mělo hlavně znárodňování dolů, k němuž ve větší míře přistoupila právě v šedesátých letech administrativa křesťansko-demokratického prezidenta Eduarda Freie Montalvy (1911–1982). Křesťanští demokraté se v Chile řadili k levici, a oslovovali se dokonce soudruzi, ovšem znárodnění dolů a přerozdělení velkostatkářské půdy prosazovala i ostatní politická uskupení, jak socialisticko-komunistická aliance Salvadora Allendeho (1908–1973), tak pravice.

Freiovým programem byla „revoluce na svobodě“, tedy hluboké změny v sociální, politické a ekonomické oblasti za dodržování ústavy, tedy jakási třetí cesta mezi kapitalismem a marxismem. Prezident navázal kontakty se sovětským blokem, vyhlásil válku analfabetismu a chudobě, kterou platil ze státního podílu výnosů měděných dolů. Avšak levicová frakce křesťanských demokratů vnímala reformy jako nedostatečné a v roce 1969 se odtrhla, aby nakonec zakotvila v Lidové frontě. Jejím kandidátem v prezidentských volbách roku 1970 se stal veřejnosti dobře známý socialista Salvador Allende.

Kandidaturu přijal Allende bez velkého nadšení možná i proto, že ve volbách neuspěl už čtyřikrát. Popáté nakonec těsně zvítězil v druhém kole i díky hlasům křesťanských demokratů, kterým musel garantovat svobodu tisku a dodržování ústavy. Ačkoliv pak administrativa amerického prezidenta Nixona zvažovala „zachránit Chile“ vojenskou akcí a tradičním generálským pučem, Bílý dům a CIA musely pozornost soustředit jinam, na Blízký východ, Vietnam nebo Čínu. V La Monedě tedy podruhé v dějinách země usedl socialistický prezident, byť Carlos Dávila zde v roce 1932 vydržel jen několik měsíců.

Tisíc dnů Salvadora Allendeho

Salvador Allende se narodil v Santiagu do dobře situované rodiny advokáta, a jak velela rodinná tradice, vystudoval medicínu, ačkoliv ho od mládí přitahovala politika. Vládl v rozdělené zemi, kterou tížila vysoká inflace a nezaměstnanost kolem 8 %. Jeho zvolení způsobilo mezi dělníky a levicovými intelektuály nadšení, mezi latifundisty paniku. Na druhou stranu všechny relevantní politické strany podporovaly dotažení nacionalizace měděných a ledkových dolů, ovšem za náhradu pro americké či britské majitele.

Během dvou let byly znárodněny stovky podniků včetně hutí a bank, které produkovaly asi 60 % HDP, a současně došlo k rozšíření pozemkové reformy. Allende rád mluvil o chilské demokratické cestě k socialismu, čímž chtěl zklidnit obavy, že by se mohl vydat Castrovou cestou poté, co kubánský soudruh zemi v listopadu 1971 navštívil a zdržel se celý měsíc! Široké sociální programy sice nasytily chudý lid, ale nevýkonné zemědělství nestačilo pokrýt zvýšenou spotřebu, takže rapidně stoupal dovoz potravin hrazený nejen ze státních rezerv a sovětské podpory, ale také krátkodobými úvěry ze Západu.

Napětí ve společnosti zvyšovaly stávky či zavedení přídělového systému a ústavní soud varoval před erozí právního státu. Allende se rozhodl snížit rostoucí nespokojenost jmenováním nového kabinetu, v němž dostali místo i důstojníci, předsedou se stal generál Carl Hugo Prats a ministry admirál Huerta a generál letectva Sepúlveda. 

To ale rozzuřilo radikální prokubánské Hnutí revoluční mládeže (miristé), vyzbrojené zbraněmi z Československa a Kuby. Země se ocitla na pokraji občanské války, před níž varovali i komunisté, oproti zvyklostem v Chile umírněnější než vládní socialisté. Allendeho „via chilena“ se dostala do slepé uličky, když neuspěla v hledání kompromisu mezi reformami založenými na konsensu a krajní miristickou levicí. Kvůli zabavování soukromých domů i půdy mimo rámec pozemkové reformy či pouličním „výborům bdělosti“ přicházel prezident o podporu středních vrstev.

Had na prsou

Rozhodující byl však posun mínění v chilských ozbrojených silách, který lze datovat do jara 1972. Allendemu dlouho pomáhal zmíněný generál Carlos Prats, který sjednal účast tří armádních zástupců ve vládě. Nyní ale převládlo přesvědčení, že smírné východisko nelze najít. Slábnoucí Allendeho režim se poprvé pokusila svrhnout tanková jednotka 20. června 1973 útokem na prezidentský palác, rebelie byla ovšem po několika hodinách potlačena rázným zásahem vrchního velitele pozemních ozbrojených sil generála Pratse. Situace se přesto dál vyhrocovala, roční inflace dosahovala až 300 %, zásobování potravinami bylo katastrofální.

V srpnu byl Prats, jeden z posledních provládních generálů, donucen rezignovat. Allende na místo něj na klíčový mocenský post v zemi nominoval konzervativního generála Augusta Pinocheta (1915 až 2006), jemuž důvěřoval. Pinochet totiž dokázal tajit své kontakty s fašizující organizací Vlast a svoboda a záměrně se při svých vystoupeních nezajímal o politiku. Ještě 9. září 1973, dva dny před vojenským pučem, Allende přijal Pinocheta ve svém vlastním domě. Tušil vůbec levicový prezident, že Pinochet jako profesor logistiky na Vojenské akademii publikoval knihy o geopolitice, kde se pochvalně zmiňoval o španělském vůdci Francisku Frankovi, který se stal jeho celoživotním vzorem, i o Hitlerovi?

Vojenský převrat v Chile začal v úterý 11. září 1973 ve Valparaísu, Pinochetově rodišti a jednom z nejdůležitějších přístavů v zemi vzdáleném jen asi 120 kilometrů od metropole Santiaga. V časných ranních hodinách dostal Allende zprávu o povstání námořníků, kteří ostřelovali přístav. O pár hodin později se ke vzpouře připojily i jednotky v hlavním městě, obsadily rozhlas, vysílače a obklíčily La Monedu.

Allende, na hlavě s helmou a v ruce se samopalem, odmítal opustit prezidentský palác a ve svém posledním projevu se obrátil na lid s výzvou, aby zabránil svržení demokraticky zvolené vlády a odsoudil zrádce z řad armády, mezi něž ovšem stále nepočítal Pinocheta.

Pod palbou

Palác mohly po dohodě opustit všechny ženy a děti včetně Allendeho rodiny. Jelikož ale došlo k porušení tohoto ujednání, musely i obě Allendeho dcery prchat ostřelovanými ulicemi. Pučisté nedodrželi ani slib o nedotknutelnosti vyjednavačů, kteří byli zatčeni, jakmile vyšli s bílým praporem z budovy. Všichni čelní představitelé levicového režimu pak skončili v internačním táboře na dalekém jihu, konkrétně na chladném a vlhkém ostrově Dawson blízko Ohňové země, kde strávili přibližně první rok svého věznění.

Kolem poledne 11. září 1973 začalo letecké bombardování La Monedy a poté se přidaly tanky a dělostřelectvo. Střecha hořícího sídla se propadla, Allende se stáhl do Sálu nezávislosti a zemřel mezi 14.15 a 14.25 h. Dodnes není jasné, zda se těžce raněný prezident zastřelil sám, nebo byl zabit pučisty při dobývání paláce. Doplňme, že takto brutální převrat byl v Chile zřídkavým jevem, posledním státníkem zabitým z politických důvodů byl ministr Diego Portales, jehož v roce 1837 unesla a zavraždila skupina důstojníků.

Odpor proti vojenskému puči byl minimální, omezil se na aktivisty z řad miristů. S převratem totiž souhlasila valná část veřejnosti i občanských politiků, většina se totiž bála chaosu občanské války. Málokdo předpokládal, že budou následovat tak tvrdé represe a dlouhé roky života ve strachu.

Image

Čtěte také

El Comandante Castro: Partyzán, nezvladatelný revolucionář i krutý diktátor

Stále častěji se ukazuje, že psychoaktivní látky, včetně těch psychedelických, mohou (pokud jsou podávány v rozumném množství a za kontrolovaných podmínek) významně přispět k léčbě různých psychických obtíží. Podle nedávného výzkumu, jehož závěry publikoval prestižní medicínských časopis JAMA, jediná dávka LSD dokáže zmírňovat příznaky úzkosti, přičemž příznivé účinky mají dlouhodobý charakter.

Trip proti úzkosti

Maurizio Fava, vedoucí psychiatrie univerzitní nemocnice Mass General Brigham Hospital v Bostonu a jeho kolegové testovali LSD u téměř 200 pacientů se střední až těžkou úzkostí. Po čtyřech týdnech byli pacienti, kteří dostali vyšší dávky LSD, zřetelně méně úzkostliví v porovnání s pacienty, kteří dostali nižší dávky LSD a těmi, kteří dostávali placebo. Tento příznivý vliv LSD byl patrný i po 12 týdnech po užití LSD.

65 procent pacientů, kteří dostali nejvíce účinnou dávku LSD (100 mikrogramů), pociťovalo zlepšení úzkostlivých stavů a téměř polovina z nich byla v rámci této studie prohlášena za vyléčené. Vedlejšími účinky byly halucinace, nevolnost či bolesti hlavy – tedy nic překvapivého pro látku, která byla v 60. letech symbolem psychedelické revoluce.

„Je možné, že někteří pacienti budou potřebovat opětovnou léčbu,“ vysvětluje Fava. „Prozatím není jasné, u kolika z nich to bude nutné. Ale dlouhodobý pozitivní efekt této léčby se ukazuje velmi zřetelně.“ Na rozdíl od většiny podobných studií s psychedeliky vědci v tomto případě nekombinovali užití LSD s terapeutickými sezení s odborníky. Celá terapie byla postavená jen na užívání LSD. Tento přístup podle badatelů umožňuje přesněji určit, jaký je přínos psychedelické látky v tomto typu léčby. 

Slibná budoucnost

Studie má ale i limity. Většina účastníků poznala, zda dostala LSD, což zpochybňuje takzvané „zaslepení“ experimentu, které je důležité pro objektivní výsledky. Navíc někteří pacienti ze studie odpadli, takže závěrečná data byla užší.

Farmaceutická firma MindMed, která terapeutické LSD vyvíjí, už spustila dvě větší a delší studie. Pokud se výsledky potvrdí, plánuje požádat americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) o schválení nové terapie.

LSD není jedinou látkou, která se vrací do vědeckého hledáčku. FDA už udělil status „průlomové terapie“ i psilocybinu (aktivní látka z lysohlávek) nebo MDMA. Tyto látky se zkoumají hlavně v souvislosti s depresí, úzkostí a posttraumatickou stresovou poruchou.

Image

Čtěte také

Slibná halucinogenní pilulka proti úzkosti úspěšně prochází klinickými testy

Právě pro svou polohu mezi Dněprem a Azovským mořem tvoří Záporožská oblast velmi důležitou součást ukrajinského průmyslu a zemědělství. Záporoží coby hlavní město regionu pak představuje jeho přirozené obchodní centrum a také zásadní dopravní tepnu, ať už jde o leteckou, železniční, nebo lodní dopravu. Ostatně právě řeka Dněpr dala městu jméno: Po staletí byla totiž známá nebezpečnými peřejemi, a název Záporoží tak v ukrajinštině znamená „to, co je za peřejemi“.

Kudy kráčela historie

Meandry vodního toku ukrývají také největší přírodní a kulturní památku oblasti: Ostrov Chortycja se neodmyslitelně pojí s životem kozáků, kteří tam v 16. století vybudovali pevnost nazvanou Záporožská sič. Vchod dodnes střeží masivní brána a celý prostor obklopuje dřevěné opevnění s děly a houfnicemi. Uvnitř originálního muzea nechybějí kozácké příbytky, krčma, kovárna, keramická dílna a samozřejmě ani dřevěný pravoslavný kostel s nádhernou výzdobou.

Od roku 1993 představuje ostrov chráněnou přírodní památku a mimo jiné hostí také muzeum vodní dopravy, jež v dobách před současnou válkou vystavovalo původní středověké lodě vyzvednuté z mořského dna. Mezi exponáty patří třeba 300 let stará brigantina či kozácké čluny zvané „racci“. Nedaleko spočívá pod hladinou moře i jedna z nejstarších dochovaných lodí světa – skytský člun vydlabaný z jediného kmene. Válka však plány na jeho přesunutí na souš odložila na neurčito.

Další přírodní poklad se nachází uprostřed stepí Záporožské oblasti. V rezervaci Kamenné mohyly se jako na jednom z mála míst zachovala původní stepní vegetace a především pro geology, archeology a antropology jde o ztělesněný ráj. Po tisíce let tam totiž lidé vykonávali tajemné rituály a zanechávali po sobě obrazce vyryté do kamenů. Zřejmě nikde jinde na světě proto neexistuje na podobně malé ploše tolik petroglyfů tak širokého historického rozsahu: Nejstarší z tisíců nalezených skalních artefaktů se datují asi 26 tisíc let do minulosti, kdežto nejmladší vznikly ve 13. století.

Země ve válce

Především hlavní město Záporoží donedávna tepalo také kulturním děním – oblibě se těšil například hudební festival Khortytsia Freedom. Aktivní život místních nicméně v roce 2022 zcela změnila invaze vojsk Ruské federace, pro kterou se stalo prioritním cílem průmyslové zázemí, energetická infrastruktura i kvalitní zemědělství. Nepřátelská armáda dokázala porazit ukrajinské jednotky Melitopolu a Enerhodaru, načež ovládla jižní část oblasti. Záporoží ovšem zůstává v rukou Ukrajinců.

Centrem ostrých bojů se stala i Záporožská jaderná elektrárna, kterou Rusové během prvního roku války několikrát ostřelovali a nakonec ji obsadili. Značné škody utrpěla rovněž Dněperská vodní elektrárna, kde byla při ostřelování zničena turbínová hala. Záporoží tak bohužel nadále představuje jedno z dějišť současné války a jeho budoucnost zůstává nejistá.

Image

Čtěte také

Volyňská oblast: Modrý a zelený kraj Slovanů

Pokud jde o třetí říši, mohli bychom zdravotní sestry rozdělit do tří hlavních skupin. Zřejmě nejpočetnější představovaly takzvané DRK-Helferinnen, tedy dobrovolnice, které se k Německému červenému kříži (Deutsches Rotes Kreuz) přidaly bez předchozího vzdělání v oboru či zdravotnických zkušeností. Jejich odbornost a pravomoc tedy byly značně omezeny, neboť prošly pouze vstupním kursem, jehož délka se s plynoucími roky války neustále zkracovala. Další znalosti a zkušenosti získávaly až při službě v nemocnicích. 

Další početnou skupinu tvořily DRK-Krankenschwestern, tedy odborně vzdělané sestry, které již měly předchozí zdravotnické  znalosti. Jejich pravomoc i náplň služby tak mohly být daleko širší. Poslední skupinu představovaly řádové zdravotní sestry, které pracovaly v církevních nemocnicích. Nelze opomenout ani zahraniční dobrovolnice, například z Estonska, Norska, Finska či Belgie. Jejich počet však nebyl nikterak vysoký. 

Bez ohledu na vzdělání či původ měly ale cíl vždy stejný: pečovat o zraněné a nemocné vojáky (a nejen o ně, neboť se staraly i o civilní obyvatelstvo) a navracet je co nejdříve na frontu a pomáhat tak válečnému úsilí. Německé sestry  nebyly nasazovány jen na území třetí říše a řada z nich se v rámci své služby dostala například na východní frontu. 

Srdce jako zvon a zdravé zuby

Část odborných sester se měla připojit také k německému africkému sboru (Deutsches Afrikakorps). Kritéria pro přijetí však byla relativně vysoká. Kromě špičkového zdravotního stavu, kdy se důraz kladl na oběhový sytém a zuby, se vyžadovala i velká psychická a fyzická odolnost, neboť podmínky v polních lazaretech severní Afriky se s nemocnicemi v rámci Říše absolutně nedaly srovnat: všudypřítomné spalující slunce, písek a prach, infekční onemocnění, nedostatek vody a tak dále. Právě z tohoto důvodu se na tomto tažení nemohly podílet dobrovolné sestry.

Náročným přijímacím řízením to ale nekončilo, neboť všechny budoucí sestry před nasazením mimo Říši musely projít zdlouhavým a specifickým výcvikem. Nejprve je však čekal vstupní šestiměsíční základní kurs pro službu zdravotních sester, kde se navíc učily i každodenní praktické činnosti včetně vaření, uklízení, sekání dříví a podobně. Německá sestra totiž měla být maximálně samostatná a nemusela se tak spoléhat na pomoc druhých. Poté následovala další půlroční praxe v nemocnici a následně zkušební rok plnohodnotné služby v nemocnici. Až po této době bylo možné si zažádat o přidělení ke službě v severní Africe.

Když byla sestra vybrána, čekal ji konečně specializovaný výcvik pro službu v zámoří, jenž probíhal pouze na škole v Lichterfelde v Berlíně. Tam se jejich dovednosti rozšířily o porodnictví a stomatologii (včetně vrtání a trhání zubů a přípravy provizorních výplní). Pronikly také do tajů mikroskopie, aby uměly diagnostikovat tropická onemocnění. Školu zdobily suvenýry, které si ze své služby v zámoří přivezly vracející se zdravotní sestry. Ty tam po svém návratu i vyučovaly. Nakonec budoucí sestra ještě musela složit zkoušky na jednom z tropických institutů, jež se nacházely v Hamburku, Tübingenu a ve Vídni. 

Zkraťme rukávy!

Uniforma sester pro africký sbor vznikla speciálně s ohledem na tamní podmínky. Služební vlněný stejnokroj doplnil komplet odlišného střihu z bavlněného kepru. Dvouřadé sako vystřídalo lehké jednořadé s mnoha praktickými kapsami, které se vyrábělo i ve variantě s krátkým rukávem. Sukně si uchovala svůj původní střih, který zůstal téměř nepozměněn již od první světové války. Kromě sukní byly nově dostupné i kalhoty.

Pracovní šaty se vyráběly i s praktickým krátkým rukávem a oblibě se těšily také vzdušné bílé košile rovněž se zkrácenými rukávy. Pro případ nepříznivého počasí byly sestry vybaveny i nepromokavou pelerínou – pláštěnkou a plátěnými kabáty. Jako pokrývka hlavy sloužil v prostorách nemocnice tradiční čepec, do exteriérů pak sestry dostávaly německé či případně kořistní britské korkové přilby.

Ženskému personálu v Africe velela Armeeoberin Elisabeth Ohnesorg. Podle jejích údajů mise sester  Německého červeného kříže v Africe oficiálně začala 29. března 1941. Ženský zdravotnický personál sloužil zejména ve třech zdravotnických zařízeních, a to ve válečné nemocnici 950 (Kriegslazarett 950 – KL 950), která se nacházela v Tripolisu, v polní nemocnici 200 (Feldlazarett 200 – FL 200) v Benghází a v oblastní nemocnici v Derně (Ortslazarett Derna).

Strohé údaje uvádějí, že k 19. říjnu 1942 na africkém válčišti působilo 45 sester a dalších šest bylo momentálně nepřítomných – nešlo tedy o kontingent nijak velký. Celkové počty navíc značně kolísaly a sestry se často mezi nemocnicemi služebně přesouvaly. Obecně byl však zdravotnického personálu permanentní nedostatek.

Kriegslazarett 950 se k 13. říjnu 1941 skládal z chirurgie, lůžkového oddělení, otorinolaryngologického, očního a infekčního oddělení a nemocnice měla kapacitu 700 lůžek. Přesuny nemocnice však postupně způsobily pokles kapacity, takže k 16. lednu 1943 bylo k dispozici jen 150 chirurgických a 50 klasických lůžek. Problémy mnohdy hlásila i zcela přeplněná 200lůžková polní nemocnice v Benghází, která dle zápisu z 29. listopadu 1941 měla v péči kolem 517 pacientů. Většina z nich trpěla převážně infekcemi, jako byla úplavice. Svým německým spojencům tak často se zdravotní péčí museli vypomáhat Italové.

Volání o pomoc

O tom, že služba v severní Africe nebyla vůbec jednoduchá, svědčí i dopis od jedné vrchní sestry, která 30. dubna 1941 napsala svému nadřízenému: „S kolegy pečujeme o těžce zraněné ve sklepení a podmínky jsou tu hrozné. Mnoho sester trpí horečnatými infekčními chorobami včetně záškrtu.“ O pár měsíců později se pak svěřila, že všechny sestry jsou z horka, těžké práce a strádání velmi pohublé a řada z nich je pro tuto náročnou službu příliš nezkušených a mladých. Požádala proto, aby jim byly poslány starší kolegyně.

Německý africký sbor oficiálně ukončil svou existenci kapitulací 13. května 1943 a do spojeneckého zajetí padlo přibližně 120 000 německých vojáků. Zda se mezi nimi nacházely i nějaké sestry, není známo. S největší pravděpodobností byla většina z nich včas evakuována zpátky do Evropy. Některé si kromě nových zkušeností a nesmazatelných vzpomínek odvezly i vyznamenání v podobě Železného kříže II. třídy. 

Do služby i na vycházku

Uniformy určené pro službu v severní Africe byly navrženy jako maximálně praktické a komfortní. Dvoudílný komplet saka a sukně se tak vedle pracovních šatů nenosil jen na běžnou službu v nemocnici, ale třeba i na vycházku, kdy bylo rovněž možné sako odložit a využít tak pohodlnosti košile s krátkým rukávem.

1. Korková helma pro zdravotní sestry měla oproti variantě pro vojáky odznak s červeným křížem. U sester se těšila oblibě zejména jako ochrana hlavy, obličeje a krku před všudypřítomným spalujícím sluncem
2. Služební brož DRK Schwesternschaft byla určena pouze pro odborné zdravotní sestry
3. Domovenka označovala okrsek DRK, ve kterém se budoucí sestra přihlásila ke své službě
4. Rukávovou pásku Afrikakorps mohli od července 1941 nosit všichni, kteří sloužili minimálně dva měsíce v Africe. Na rozdíl od pásky s nápisem ,,Afrika“ se však jednalo o označení sboru, nikoli o vyznamenání
5. Batoh s polní láhví. Oproti kolegyním, které působily v Říši, dostávaly zdravotní sestry na frontě více praktické vojenské výstroje
6. Kotníková obuv. Klasické černé polobotky doplnily pevné kotníkové boty, které byly pro službu v písčitém terénu daleko pohodlnější a praktičtější.
7. Sukně střihově vycházela již z prvoválečného modelu, ale stejně jako sako je zhotovena ze vzdušného bavlněného kepru
8. Jednořadé sako mělo díky velkému množství prostorných praktický význam. Pro mělo díky velkému množství prostorných kapes hlavně praktický význam. Pro zvýraznění ženských křivek bylo navíc opatřeno páskem
9. Páska s červeným křížem běžně označovala zdravotnický personál. Kromě saka se dle předpisu nosila i na kabátu nebo pracovních šatech
10. Služební čepec se nosil během služby v nemocnici, ale i mimo ni. Mnoho sester si jej nechávalo i pod korkovou přilbou
11. Košile s krátkým rukávem. Šlo o nový model z praktických důvodů opatřený zkráceným rukávem. Byla určena nejen pro vycházky, ale i každodenní službu v nemocnici
12. Časopis Kolonie und Heimat byl jedním ze dvou hlavních magazínů, které poskytovaly aktuální informace z dění u afrického sboru. Toto číslo obsahuje článek o tom, co čeká sestru předtím, než může být nasazena v tropech
13. Sluneční brýle představovaly v Africe neodmyslitelný doplněk. Sestry používaly hlavně své vlastní (civilní) sluneční brýle
14. Sukně. Tento model byl určen pouze pro službu v rámci afrického sboru. Na přední straně měl praktický rozparek, který usnadňoval pohyb v těžkém terénu
15. Polobotky oxfordky byly určeny zejména pro službu ve stacionárních nemocnicích, přičemž předpis stanovoval maximální výši podpatku na 6cm

Image

Čtěte také

Milosrdní andělé: Příběh leteckých zdravotních sester druhé světové války