Astronomové objevili „přehřátou“ hvězdnou porodnici ve velmi mladém vesmíru
Objev galaxie vzdálené přes 13 miliard let odhaluje dosud neznámý typ extrémně horké hvězdné porodnice, kde se nové hvězdy rodí stokrát rychleji než v dnešní Mléčné dráze.
Mezinárodní tým astronomů, který vedl Tom Bakx ze švédské Chalmersovy technické univerzity v Göteborgu, nedávno objevil doposud neznámý typ hvězdné porodnice. Jde o galaxii, která dostala označení Y1 a je od nás tak vzdálená přes 13 miliard let.
„Díváme se velmi daleko do minulosti, kdy ve vesmíru vznikaly hvězdy mnohem rychleji než dnes,“ líčí astronom Bakx. „Dřívější pozorování galaxie Y1 odhalila, že se v této galaxii vyskytuje množství prachu. Momentálně to je nejvzdálenější galaxie, ve které pozorujeme záření zahřátého prachu.“
Galaxie s hvězdnou horečkou
Bakx a jeho kolegové využili velice přesná pozorování soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama na vlnové délce 0,44 milimetrů, která odpovídá záření ohřátého prachu. Zjistili, že záření prachu galaxie Y1 odpovídá teplotě 90 kelvinů čili asi mínus 180 °C. Na první pohled je to velmi málo, ale ve skutečnosti je galaxie Y1 mnohem teplejší než jakákoliv jiná srovnatelná galaxie.
Teplota této galaxie podle vědců prozrazuje, že tam v době, kterou nyní pozorujeme, probíhala nesmírně intenzivní tvorba nových hvězd. Podobné galaxie zřejmě byly v dané době poměrně běžné. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Bakx se svými spolupracovníky odhaduje, že „přehřátá“ galaxie Y1 tehdy vyráběla hvězdy skutečně extrémní rychlostí, odpovídající hmotě asi 180 Sluncí za pozemský rok. Mléčná dráha přitom v současné době vyrobí za rok hvězdy odpovídající asi jenom jednomu Slunci. Intenzivní tvorba hvězd ohřívá galaxii Y1, která díky tomu tak jasně září.
Další články v sekci
Roky bez léta: Jak malá doba ledová měnila dějiny Evropy a život jejích obyvatel
Zatímco v současnosti nás tíží oteplování planety, v minulosti lidé řešili opačný problém, pro který se vžil pojem malá doba ledová. Tato změna klimatu, kterou lze pozorovat přibližně mezi 13. a 19. stoletím, ovlivnila především život na evropském kontinentu.
Lidé ve středověku a raném novověku neměli takové možnosti jako dnes, aby mohli mimořádně mrazivá období vědecky zkoumat. Orientovali se podle vlastních znalostí a zkušeností předků. Že vládnou jiné klimatické podmínky, nicméně poznali jednoduše podle většího množství sněhu, nižších teplot, a především neúrody, ze které pramenil nedostatek jídla a hlad. Před moderními výzkumy 20. a 21. století se lidé o existenci historického ochlazení dozvídali prostřednictvím obrazových a písemných záznamů.
Výpovědi o době chladu
Jak vnímali malou dobu ledovou současníci, se zrcadlí v dobovém umění. Bílé vánoční období a zasněženou krajinu zachycují například obrazy Pietera Brueghela staršího Lovci ve sněhu (1565) a Klanění tří králů ve sněhu (1567). Odkaz na velké množství sněhu a nízké teploty najdeme i v knize Vánoční koleda (1843) od anglického autora Charlese Dickense. Také slavný spisovatel Daniel Defoe popisoval v díle Robinson Crusoe (1719) mimořádně mrazivé počasí během října při cestě Pátka s Robinsonem přes Španělsko do Anglie: „Nebohý Pátek se opravdu bál, když viděl hory celé pokryté sněhem a cítil zimu, jakou dosud nikdy ve svém životě necítil. Byla to ta nejkrutější zima v celé Evropě, jakou kdo pamatoval.“
Malá doba ledová zanechala svou stopu rovněž ve slavných houslích zvaných stradivárky. Jejich tvůrce Antonius Stradivarius je vyrobil na přelomu 17. a 18. století, kdy bylo podnebí obzvlášť chladné, proto došlo ke zpomalení růstu stromů, což vedlo k větší hustotě dřeva. Právě ta přispěla k nezaměnitelnému zvuku nástroje.
Další zdroj informací o malé době ledové představují písemné prameny, jako jsou kroniky či soupisy půdy. Z těch je patrné, že se nestabilní počasí podepsalo na kvalitě obilí, které v důsledku zimy nedozrálo. Také se snížila produkce fazolí či hrachu. Vinaři napříč Evropou si stěžovali nejen na špatnou úrodu, ale i na kyselejší chuť hroznů, a vegetační období se mnohdy zkrátilo o jeden až dva měsíce. Nejhorší známý dopad zimy byl zaznamenán v 19. století v Irsku, kde vedla špatná úroda brambor k hladomoru, během nějž zemřely až 2 miliony obyvatel. Z dobových záznamů je ovšem znatelný i hospodářsky pozitivní dopad malé doby ledové, která z dlouhodobějšího pohledu napomohla rozvoji exportu a importu plodin včetně dálkového obchodování, donutila modernizovat používané vybavení a stroje v zemědělství.
Přínos vědeckého pokroku
Teprve možnosti 20. století dovolily propojit popisy dobového klimatu s moderními vědeckými poznatky, a vysledovat tak historické změny ve stavu podnebí. Termín malá doba ledová byl poprvé použit v roce 1939 americkým geologem nizozemského původu Françoisem Émilem Matthesem, který se badatelsky věnoval severoamerickým ledovcům. Podle něj se malá doba ledová vztahovala na časově delší období posledních 4 000 let, které dnes známe pod názvem neoglaciál. V důsledku dalšího výzkumu se pojem ustálil ve významu mnohem kratšího období, během něhož došlo k nejvýraznějšímu ochlazení klimatu.
Tato perioda měla začít přechodem z teplého a klimaticky optimálního podnebí k zesílenému zalednění a skončit ústupem ledovců. Vědci se dodnes přou, kdy tyto dva okamžiky nastaly, což jim výrazně ztěžuje skutečnost, že největší zimu zaznamenal každý kontinent v jiném století: pro Evropu a Asii bylo nejmrazivější 17. století, Severní Amerika zažila nejstudenější období v 19. století, subtropický pás Atlantiku byl zas velmi chladný na přelomu 17. a 18. století. Vzhledem k těmto rozdílům nelze s jistotou určit, zda malá doba ledová dosahovala globálních rozměrů.
Ucelené vědecké zachycování teplot sahá teprve do doby před dvěma sty lety. Právě kvůli absenci přístrojových měření ze starších období měli klimatologové ztíženou práci a badatelé si museli pomoci jinými metodami. Zde jim přišly vhod dobové záznamy dávných kolegů i laické veřejnosti nebo klášterní anály, uvádějící informace o velikosti sklizně v daném roce. Dále se měřily výkyvy na základě změn cen komodit, zejména již zmiňovaného obilí.
Momentálně nejpřesnější analýza vychází ze zkoumání struktury a složení ledovců. Jimi se zabýval především Ústav arktického a alpského výzkumu v Coloradu (INSTAAR) nebo Norské výzkumné středisko zaměřené na výzkum klimatu v Bergenu (NORCE). Zajímavým alternativním ukazatelem mohou být i pohyby zvířat. Například treska žije pouze v mořích o teplotě mezi 2–13 °C. Rybáři v Grónsku nebo na Faerských ostrovech ji proto nemohli do přelomu 19. a 20. století ulovit, tamější vody byly do té doby studenější.
Teploty klesají
Začátek malé doby ledové předznamenalo období od konce 13. do počátku 15. století. Tehdy se stabilní klima začalo měnit v nepředvídatelné počasí s teplými a suchými léty, silnými bouřkami a poryvy větru. Výsledky nejnovějších výzkumů sedimentů ukázaly, že prudká proměna nastala náhle na přelomu 13. a 14. století. Její příčinou zřejmě nebyl pouze jeden faktor, nicméně ji s nejvyšší pravděpodobností z velké části způsobila vulkanická činnost a sopečné výbuchy. Těmi se do vzduchu dostávají aerosoly, které způsobují ochlazení zamezením průniku slunečních paprsků na povrch Země. Současně se na popelu poletujícím vzduchem srážejí kapky vody a dochází k častějším srážkám, jež také přispívají k ochlazení ovzduší.
Mezi další klíčové faktory patřily změny v oceánském proudění či sluneční činnosti. U té je od 13. do 19. století možné pozorovat celkem čtyři etapy takzvaného minima sluneční aktivity, které vždy doprovázelo studenější období, růst ledovců a neúroda půdy.
Co se týče konkrétního teplotního ochlazení, podle vědců se malou dobou ledovou rozumí mírné snížení teplot především severní polokoule, kde během 15. až 19. století poklesly přibližně o 0,6 °C oproti dřívějšímu průměru. Jakkoliv se tato hodnota nezdá být vysoká, došlo k výraznému vychýlení do té doby zažitých procesů a návaznosti přírodních cyklů.
Možní viníci
Vědci dokázali na základě datování zuhelnatělých stromů a analýzy geochemických údajů identifikovat domnělého původce začátku malé doby ledové. Tím měl být vulkán Samalas na indonéském ostrově Lombok, který vybuchl koncem 13. století. Jeho erupce byla dostatečně silná, aby dokázala způsobit změny klimatu, zároveň se vyvržený materiál geochemicky shoduje se vzorky sopečného skla objeveného v ledových jádrech Arktidy a Antarktidy. Mohutný výbuch údajně zapříčinil takzvaný rok bez léta, kdy nastaly bezprostřední problémy s úrodou vlivem podprůměrných teplot v letních měsících.
Sopečná činnost se nevyhnula ani americkému kontinentu. V roce 1600 vybuchl vulkán na území dnešního Peru. Erupce zavinila zastínění slunečního záření v nejbližším okolí po dobu deseti dní a sopečné částečky znečistily zemědělskou půdu. Událost zachycují písemná svědectví, a není tak pochyb, že k explozi došlo, ale dodnes není jasné, která sopka v Jižní Americe ji měla na svědomí.
V roce 1783 způsobila desetileté ochlazení o 4,8 °C erupce sopky Laki na Islandu. Měla negativní důsledky nejenom pro Islanďany, kteří přišli o 80 % ovcí a 50 % skotu, ale i pro obyvatele Velké Británie, kde zemřelo zhruba 23 000 lidí na otravu ze zplodin jedovatého mraku, jenž byl viditelný i v Berlíně a v českých zemích. S výbuchem sopky se pojilo studené léto. V červnu 1783 se tak Angličané probudili do zasněžené krajiny, jak v dopise zaznamenal sir John Callum.
Chladné počasí se opět podepsalo na poklesu úrody a z něj vyplývající celkové nespokojenosti obyvatel, která vyvolala sociální napětí. V té době se na horách hromadil sníh, Dunaj, Labe či Vltava zamrzly a na jaře 1784 vše vyústilo v největší záplavy, jaké Evropa do té chvíle zažila. V Praze dosáhla voda až na Staroměstské náměstí a Karlův most přišel o několik pilířů i soch. Jeho oprava trvala čtyři roky.
Nejstudenější roky
Mezi další výbuchy, které ovlivnily klimatické podmínky na Zemi, se řadila erupce sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v roce 1815, jejíž exploze byla doposud největší zaznamenanou erupcí v dějinách. Tento výbuch zabil v bezprostředním okolí více než 10 000 osob, zničil celou úrodu a zahubil téměř všechna domácí zvířata na ostrově. Ačkoliv byl jeho dopad nejprve znát pouze na lokální úrovni, zanedlouho negativně ovlivnil i jiné části světa. V Severní Americe a Evropě se postupně znatelně ochladilo a nastal jeden z nejstudenějších roků. V roce 1816 často pršelo a teplota klesla. Léto tehdy bylo průměrně o 2–4 °C chladnější, takže opět nastal rok bez léta.
Pro Evropu znamenalo období mezi lety 1805–1820 nejstudenější časy v rámci staletí dlouhé malé doby ledové. Kromě mrazivého počasí obyvatele i v tomto případě trápila neúroda brambor a obilí, s čímž souvisely rostoucí ceny surovin. Dochované záznamy z území Velké Británie, Francie, Německa i dalších zemí shodně popisují, že se tyto roky pojily s nárůstem chudoby a obecného neklidu, zaviněnými rovněž napoleonskými válkami. Rok 1817 dokonce ve Švýcarsku vstoupil do dějin jako „rok žebráků“, neboť se ulice hemžily žebrajícími dětmi. Zároveň jsou z této doby zdokumentovány případy chudých lidí, kteří se museli živit šťovíkem, mechem a masem z koček.
Poslední zásadní erupce vulkánu, jež souvisela s malou dobou ledovou, proběhla v roce 1883 v Indonésii. Výbuch sopky Krakatoa dosahoval takové velikosti, že její objem vědcům dodnes slouží jako index pro měření rozsahu vulkanického oblaku. Exploze tehdy omezila přístup slunečního světla na většině míst světa o 15 až 20 %. Pro české prostředí má Krakatoa i kulturní význam, jelikož se jejím názvem nechal inspirovat spisovatel Karel Čapek při pojmenovávání svého díla Krakatit (1924).
Negativní i pozitivní dopady
Kromě nedostatku jídla a chudoby přinášela malá doba ledová i řadu společenských nepokojů, které mohly stát vládce či celé dynastie místo na trůnu. Mráz vedl k migračním proudům, které postupovaly jak v rámci jednotlivých států z venkova do rozvíjejících se měst, tak do domnělých teplejších krajin v cizině. Chladné období neovlivňovalo jen lidskou populaci, ale i zvířata a stromy. Vědci kupříkladu zjistili, že teplomilné buky, kterým se v chladnějších podmínkách moc nedařilo, postupně nahradily borovice a duby.
Kvůli nižší úrodnosti půdy si státy nevystačily s vlastní produkcí potravin. I vlivem malé doby ledové se tak do Evropy dostaly třeba brambory, které se zde coby nenáročné plodiny začaly pěstovat ve velkém. Dovážela se také rajčata nebo kukuřice, směrem do světa se naopak vyvážela pšenice, víno či živočišné produkty. Období chladu mělo kromě obchodu dopad i na změnu zažitých způsobů hospodaření. V českých zemích například došlo k přechodu na takzvané úhorové zemědělství, kdy část půdy ležela nějakou dobu ladem a měla čas na obnovu živin či omezení množství škůdců.
Úbytek obyvatel způsobený hladomory či kolísající hospodářská situace států vedly v první polovině 19. století k vytvoření zárodku sociální politiky a státní pomoci. Dalším výdobytkem malé doby ledové bylo také rozšíření bruslí, usnadňujících pohyb na ledu za účelem pohybu, obchodu, a později trávení volného času. V důsledku ochlazení se vyvinuly i různé další prostředky určené k dopravě na ledu. Kromě saní to byly speciální lodě připomínající plachetnice, které měly vespodu kovové části ke klouzání.
Malá doba ledová zanechala svou stopu také v pranostikách, navázaných na meteorologické předpovědi, jež se předávaly ústně především mezi 16. a 19. stoletím. V polovině května tak přichází ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác, se 26. červencem se pojí rčení „svatá Anna, chladna z rána“ a 11. listopadu přijíždí sv. Martin na bílém koni.
Další články v sekci
Jak funguje mozek lidí, kteří si pamatují tváře? Nová studie přináší odpovědi
Jsou lidé, kteří nikdy nezapomenou tvář člověka, s nímž se setkali. Nedávný výzkum odhaluje, v čem spočívá jejich superschopnost.
Lidský mozek je nastavený tak, abychom dokázali rozeznávat tváře svých blízkých a dalších lidí, s nimiž se v životě setkáváme. Lidé se ale v této schopnosti liší – někteří z nás patří k „super rozeznávačům“ a prakticky nikdy nezapomenou tvář člověka s nímž se potkali, jiní tváře zapomínají takřka okamžitě.
Nový výzkum australských vědců, jehož závěry zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, nyní ukazuje, že fenomenální paměť na tváře nevychází z usilovnějšího sledování nebo nějaké promyšlené strategie, ale ze způsobu, jakým se různí lidé na tváře dívají.
Tajemství lidské superschopnosti
Lidé s pamětí na tváře se podle vědců spontánně zaměřují na nejvýraznější a nejvíce rozlišující rysy obličeje. Není to trik, který by se dal natrénovat – jde o vrozený a dynamický způsob vizuálního zpracování. „Je to automatický proces, ne naučená technika,“ říká hlavní autor výzkumu James Dunn z UNSW Sydney.
Při hledání odpovědi na otázku: Co přesně vidí oči lidí s nadprůměrnou pamětí na tváře, využili vědci technologii pro sledování pohybu očí a umělou inteligenci. Badatelé prozkoumali celkem 37 tzv. „super-rozpoznávačů“ a 68 lidí s běžnou schopností zapamatování si podoby lidské tváře. Důležité pro vědce bylo hlavně to, kam a jak dlouho se lidé při sledování fotografií tváří dívají.
Získaná data pak vědci vložili do hlubokých neuronových sítí, které měly podle těchto „očních stop“ určit, zda dva snímky patří téže osobě.
Ukázalo se, že algoritmy byly přesnější tehdy, když pracovaly s daty „super-rozpoznávačů“. To naznačuje, že rozdíly ve schopnostech rozpoznávání vznikají už ve velmi rané fázi vizuálního zpracování – dokonce na úrovni toho, jak sítnice zachytí obraz. Nová zjištění by podle vědců mohla pomoci vylepšit algoritmy pro rozpoznávání obličejů.
Obličej jako skládačka
Nová studie navazuje na předchozí práci stejného týmu, který zjistil, že „super-rozpoznávači“ vnímají tvář jako skládačku jednotlivých částí, které později spojují dohromady. To je v rozporu s dřívějším předpokladem, že lidé si tváře nejlépe zapamatují, když je vnímají jako jeden celek.
Novější zjištění Dunnova týmu ukazují, že lidé s pamětí na tváře nejenže získávají více informací, ale hlavně se soustředí na rysy, které nesou největší množství „vodítek“ k identitě. „Je to jako když kreslíte karikaturu,“ vysvětluje Dunn. „Zvýrazňujete rysy, které jsou pro danou tvář rozhodující. Super rozeznávači to dělají vizuálně.“
Schopnost mimořádného rozpoznávání tváří má podle vědců nejspíš silný genetický základ a nejedná se o ryze lidskou specialitu. Podobné mechanismy hrají zásadní roli také u primátů v jejich sociálním chování. A přestože nejrůznější algoritmy pro rozpoznávání tváří dosahují již dnes velmi působivých výsledků, lidé stále mají před stroji náskok. Při identifikaci tváře totiž dokážeme využívat i další sociální signály nebo třeba kontext.
Další články v sekci
Účet za inteligenci: Jaká je energetická spotřeba umělé inteligence?
Jak se v situaci plné neúplných dat a rychle se měnících technologií dá vůbec odhadnout, kolik energie spotřebovává umělá inteligence?
Technologické společnosti nezveřejňují energetickou spotřebu datových center, která udržují v chodu generativní modely jako třeba ChatGPT. Lze tak pouze odhadovat na základě uplatněné technologie, a ani v tomto ohledu není situace zcela přímočará. Neznáme totiž konkrétní využití zvolených strojů, v jehož důsledku se spotřeba mění. Novější verze umělé inteligence navíc pracují efektivněji, svou funkci zvládají rychleji a s méně prostředky.
Jakékoliv tvrzení v daném ohledu zkrátka rychle zastarává. Řada zdrojů se však shoduje, že současná datová centra reprezentují méně než 2 % globální spotřeby elektrické energie. Pokud bychom do výpočtu zahrnuli také operace spojené s kryptoměnami, jež v uvedených centrech rovněž probíhají, šlo by zcela jistě o 2 %, ale nikoliv o moc víc.
Rozvoj umělé inteligence je ale v posledních letech velmi dynamický a s ním rostou i energetické nároky. Podle nedávné zprávy Mezinárodní agentury pro energii (IEA) rostla spotřeba elektrické energie umělé inteligence v letech 2019-2024 o 12 % ročně.
Další články v sekci
Teplo detekované na severním pólu Enceladu zvyšuje šance na možnou existenci života
Vědci poprvé prokázali, že podpovrchový oceán mírně zahřívá rovněž oblast severního pólu na Enceladu. Naznačuje to, že je tento měsíc energeticky v rovnováze, což je dobrá zpráva pro možný výskyt života.
Saturnův měsíc Enceladus je velmi aktivní svět. S vysokou pravděpodobností se na něm nachází slaný podpovrchový oceán. Přítomnost kapalné vody, tepla a vhodných chemických látek, jako je fosfor a složité organické látky, dělají z tohoto oceánu jedno z nejslibnějších míst ve Sluneční soustavě pro výskyt mimozemského života.
Háček je v tom, že by podpovrchový oceán mohl hostit život, jen kdyby byl stabilním prostředím s vyváženou energetickou bilancí. Pokud by Enceladus neudržel dostatek energie, oceán by mrzl. Přílišné množství energie by zase měnilo vlastnosti oceánu. Pochopení energetických vztahů je podle odborníků klíčem k určení toho, zda by na Enceladu skutečně mohl být život.
Teplo na Enceladu
Až doposud jsme zaznamenali vystupující teplo na jižním pólu Enceladu, kde sonda Cassini detekovala výtrysky z podpovrchového oceánu. Georgina Milesová z Oxfordské univerzity a její kolegové použili data z pozorování sondy Cassini a analyzovali teplo v oblasti severního pólu Enceladu uprostřed místní zimy (v roce 2005) a v létě (2015).
Porovnání s modely ukázalo, že oblast severního pólu je na Enceladu asi o 7 kelvinů teplejší, než by měla být. Podle vědců je jediným možným vysvětlením tohoto nesouladu, že z oceánu pod severním pólem uniká na povrch teplo. Není to mnoho tepla, přesto jde o velmi příznivé znamení pro možnost výskytu života na Enceladu. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Science Advances.
Milesová a její tým spočítali, že společně s předešlými odhady tepelných ztrát na jižním pólu Enceladu uniká z tohoto celkem asi 54 gigawattů energie, což pěkně odpovídá předpokládanému vstupu energie, kterou v nitru Enceladu vytvářejí slapové síly. Vše nasvědčuje tomu, že Enceladus zůstává v energetické rovnováze, zřejmě po velmi dlouhou dobu. Jeho podpovrchový oceán by tím pádem měl být do značné míry stabilní.
Další články v sekci
Letecké operace v bitvě u Kurska: Třetí rok války na východní frontě v podání Luftwaffe
V létě 1943 došlo na východní frontě k vůbec největšímu leteckému střetnutí toho roku. Během bitvy u Kursku ze začátku ještě tahala za delší konec provazu Luftwaffe, jejímž úkolem bylo zajistit ochranu pozemních sil a útočit proti jednotkám Rudé armády.
Brzy ráno 22. června 1941 německé letectvo zcela nečekaně udeřilo na desítky sovětských letišť po celé délce společné hranice a fronta se od toho dne táhla od dálného severu za polárním kruhem až po vody Černého moře na jihu. Letecké operace nad ní dosáhly nikde jinde nevídaných rozměrů. Luftwaffe ze začátku jasně dominovala. Střední bombardéry Ju 88 a He 111 ničily vybrané cíle jak přímo na frontě, tak v hlubokém týlu. Jako mimořádně účinné se opět ukázaly střemhlavé Ju 87, které svými chirurgicky přesnými útoky Wehrmachtu klestily cestu vřed.
To vše umožnili ale hlavně stíhači, kteří od prvních dnů dokázali vybojovat vzdušnou převahu. Messerschmitty Bf 109 svými výkony překonávaly většinu strojů nepřítele a jejich piloti používali mnohem účinnější taktiku. Intenzivní boje pokračovaly i celý rok 1942.
Na východní frontě se také létalo o dost jinak než na západě. Obě strany se hodně věnovaly podpoře vlastních pozemních jednotek a jejich stroje se pohybovaly mnohem níže než na jiných frontách. Stroje se ocitaly v dosahu ručních zbraní a střelba ze země měla na svědomí velké množství letounů obou stran. Jednotky operovaly z provizorních polních letišť v blízkosti fronty a velmi často se musely stěhovat.
Třetí rok války na východě
Na jaře 1943 se Němci vzpamatovávali z drtivé porážky u Stalingradu a velení se rozhodlo nepříznivou situaci zvrátit rozsáhlou ofenzivou ve středním úseku fronty, v oblasti kurského výběžku. Tam chtěli Sověty obklíčit a rozdrtit. Náčelník generálního štábu Luftwaffe Hans Jeschonnek k tomu uvedl: „Role blízké letecké podpory měla být značně posílena. Vzhledem ke slabé podpoře postupujících jednotek měla Luftwaffe převzít i úlohu dalekonosného dělostřelectva. Veškeré nezbytné zásoby pro rychle postupující tanky v čele útoku měly být dopravovány především letecky.“
Na začátku července Luftwaffe v oblasti soustředila značné množství leteckých jednotek. Plánovanou ofenzivu vojsk polního maršála Ericha von Mansteina ze skupiny armád Jih mělo podporovat přibližně 1 100 strojů Luftwaffe. Ze severu, odkud vedla ofenzivu skupina armád Střed, pak mělo útočit zhruba 730 letounů. Němci také rozšířili síť letišť v Orelské oblasti ze tří na 15 a zajistili největší možné zásoby munice, pum a leteckého benzinu.
Velkou roli měly hrát letecké jednotky určené k útokům na pozemní cíle. Na letištích v okolí Charkova sídlila eskadra StG 2 (Sturzkampfgeschwader 2, eskadra střemhlavých bombardérů), u níž působil i nejslavnější bitevní pilot vůbec – legendární Hans-Ulrich Rudel. Rovněž z Charkova operovala StG 77, eskadra StG 1 zase vzlétala ze základen poblíž Orla. Každá z těchto eskader disponovala přibližně 90 letouny.
Samostatně pak v oblasti ještě operovala skupina III./StG 3. Jednalo se o velké soustředění jednotek s mnoha zkušenými osádkami a velení Luftwaffe od nich čekalo mnohé. Všechny užívaly Junkersy Ju 87 D. Některé už nesly místo dvou kulometů v křídlech dva kanony ráže 20 mm, účinné i proti lehce pancéřovaným vozidlům.
První letecký úder
Brzy ráno 5. července zahájila německá vojska útok s úmyslem odříznout celý kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti. K akci se shromáždila většina tankových sil jak Rudé armády, tak Wehrmachtu a Němci počítali s tím, že jim s nepřátelskou převahou v obrněné technice pomůže bitevní letectvo. Stroje eskadry StG 1 vzlétly už před pátou hodinou ranní a podnikly klasický střemhlavý nálet na sovětské dělostřelecké baterie ukryté v lesích. S odporem protivníkových stíhačů se přitom prakticky nesetkaly.
Luftwaffe tehdy už pomalu opouštěla střemhlavé bombardování kvůli tomu, že pozemní jednotky se stále častěji domáhaly přímé letecké podpory. Robustní stuky se pro tyto akce ukázaly jako nejvhodnější. Jejich útoky na nepřítele nyní vypadaly jinak. Piloti na cíl nalétali šikmo z výšky 1 500 až 700 m a pod úhlem 20 až 50 °. Shoz pum proběhl ve výšce 600, minimálně však 300 m.
Uskutečňovaly se i hloubkové údery se shozem pod touto hranicí, pumy ale musely mít zpožďovače výbuchu, aby střepiny nezasáhly vlastní letoun. Bomby se odhazovaly jednotlivě nebo po dvou, aby byly nepřátelské pozemní jednotky pod útokem co nejdelší dobu. Poté, co se stuky zbavily pum, slétly ještě níže k zemi a cíl ostřelovaly z palubních zbraní.
Hlavní nebezpečí zde představovala palba ze země. Jeden z bitevních pilotů se o tom vyjádřil: „V Rusku po nás pálil ze země každý pěšák úplně ze všeho. Kdyby stihli servat koním podkovy z kopyt, snad by je po nás i házeli.“ Stuky proto začaly dostávat lepší ochranu. Přímo ve výrobních závodech se montovaly čelní štítky kabiny s 50mm neprůstřelným sklem, na boky pilotní kabiny přibyly pancéřové pláty a další se instalovaly na spodní motorového prostoru.
Messerschmitty proti Il-2
Hned ráno 5. července také propukla velká bitva stíhačů. Německé radiolokátory zachytily masu nepřátelských strojů, která chtěla napadnout jejich letiště. Jednalo se o Il-2, jejichž osádky měly v plánu zničit co nejvíc sil protivníka ještě na zemi. Nachytat Němce nepřipravené se jim ale nepodařilo. Na letištích se rozeřvaly sirény, mechanici urychleně nahazovali motory a stíhači šli co nejrychleji na start.
Na východní frontě většinou operovaly poměrně malé formace letounů, proto piloty usazené v kabinách Bf 109 šokovalo, jaká masa bitevních Il-2 se stíhacím doprovodem se na ně řítí. Přesto nezaváhali a vrhli se do útoku. Jednalo se možná o vůbec největší jednotlivý letecký souboj na východě. Ztráty Stalinových letců v této akci nejsou dosud přesně známy, starší sovětské zdroje však uvádějí jen 35 odepsaných strojů. Zničit letouny Luftwaffe ještě na zemi se tedy nepodařilo.
Německé velení vsadilo hlavně na útok tanků podporovaný bitevními letouny, které jim měly pomáhat prorážet obranná postavení nepřítele. Útoky stuk se opět ukázaly jako velmi účinné. Sovětské pěší útvary i přes kvalitní výcvik a bojové zkušenosti nemohly dlouhodobému bombardování a ostřelování palubními zbraněmi odolat. Na to později vzpomínal i maršál Albert Kesselring: „Bitevní piloti podle pravidla, které se později stalo zákonem, proráželi cestu pro pozemní vojska, především pro tanková uskupení. S vysokou účinností ničili síly nepřítele přesouvané do prostoru bojiště. Také boj proti stále početnějším a i v nejtěžším terénu pohyblivým tankům T-34 vyžadoval největší obětavost bitevních pilotů při letu v přízemní výšce nad lesy, stromy a osadami.“
V prvních dnech německé bitevní letouny neutrpěly velké ztráty. Většinou operovaly ve velkých formacích nejméně celé skupiny – Gruppe, čítající přibližně po 30 strojích. Doprovod pak zajišťovaly vlastní stíhačky a těm se zatím dařilo je chránit.
15 sestřelů za jeden den
Nad severním úsekem kurského oblouku operovala také stíhací eskadra JG 51, vyzbrojená vynikajícími Focke-Wulfy Fw 190. Jednoznačnou převahu tohoto typu názorně předvedl například příslušník 9. letky Hubert Strassl. Ten byl první den bitvy ve vzduchu od úsvitu až do pozdního večera a získal 15 sestřelů. Příští den pak deset. Už 8. července ale musel po utrpěných zásazích do křídla svůj stroj opustit na padáku. Ten se mu ale otevřel jen částečně a Strassl zahynul při nárazu na zem.
Německá ofenziva trvala jen do 10. července. Piloti stuk se snažili, co to jen šlo, aby útoku napomohli. Uskutečnili tisíce vzletů a svrhli stovky tun pum. Sovětská obrana se však ukázala jako mimořádně odolná. Friedrich Lang, velitel III/StG 1, na tyto boje později vzpomínal: „Do akcí jsme většinou nosili jednu pumu o váze 500 kg pod trupem a čtyři o váze 50 kg pod křídlem, všechny s trhavým účinkem. Mohly být také podle vlastností cíle vybavené na zpoždění či nikoliv. Roje, později celé Staffel, s úkolem ničit postavení protiletadlových děl nepřítele dostávaly tříštivé pumy. Naše Gruppe stále znovu napadala soustředění vojsk, a především dělostřelectva na nejdůležitějších bodech ohybu fronty. Útočili jsme nejen na postupující, ale i na dobře zamaskované tanky ve výchozích postaveních v členitém terénu.“
Další desítky vítězství
Vybojovat vzdušnou převahu nad bojištěm měli za úkol stíhači od eskader JG 51, 52 a 54. Jejich příslušníci zajišťovali doprovod bitevníků a další podnikali volný lov na sovětské letouny – tento styl boje preferovali nejvíce. Při volném stíhání mohli piloti fockewulfů a messerschmittů operovat dle vlastního uvážení a využívali všechny taktické výhody. Létali co nejvýše a útočili vždy ze strany slunce a s převahou výšky. Nepříteli tak způsobovali velké ztráty a současně minimalizovali riziko vlastního sestřelení.
První den bojů opravdu zazářil velitel I./JG 52 kapitán Johannes Wiesse, který poslal k zemi 12 sovětských letadel (ve všech případech šlo o bitevní Il-2). Hned za ním se umístil příslušník stejné eskadry Walter Krupinski s 11 vítězstvími. Ještě ten samý den ale utrpěl zranění, které ho na nějakou dobu vyřadilo z boje.
Už po pár dnech bitvy se museli stíhači stále více zaměřovat na doprovody vlastních bombardérů a bitevníků. Německá převaha ve vzduchu se pomalu rozplývala a ztráty bitevních jednotek nasazených do útoku proto narůstaly. Největší úmrtnost měly mladé a nezkušené osádky, občas ale životem platili i ti nejzkušenější. Dne 7. července zahynul držitel Rytířského kříže kapitán Kurt-Albert Pape ze StG 1 a o den později padl kapitán Bernhard Wutka od StG 2. Ze souboje se sovětskými stíhači se nevrátil ani další držitel Rytířského kříže nadporučík Karl Fitzner od StG 77.
Další články v sekci
Člověk jako jídlo: Role kanibalismu v lidské historii
Případy kanibalismu se táhnou lidskou historií jako příslovečná červená nit, i když pojídání bližních patří u většiny etnik mezi největší tabu. Jak tato hrůzná praktika ovlivnila člověka, jeho zdraví a vývoj? A může mít i nějakou světlou stránku?
Kanibalismus znamená pojídání příslušníků vlastního druhu. Na světě byl prokázán u více než půldruhého tisíce živočichů – a patří k nim i Homo sapiens. Pro lidský kanibalismus se někdy používá termín antropofagie neboli lidojedství, přičemž původ slova „kanibal“ je příkladem omylu, či dokonce cílené manipulace s fakty. Odvozuje se od jména Caníbales, které dali Španělé po objevení Ameriky jednomu z indiánských kmenů. Ve španělštině se výraz „canibal“ či „caribal“ používal ve významu „divoch“ a indiány z Velkých Antil takto jako první označil Kryštof Kolumbus ve svých denících.
Pravěcí lovci
Významu „lidojed“ nabylo pojmenování pro „divochy“ až později. Karibové – jak dnes těmto indiánům říkáme – však kanibalismus neprovozovali a Kolumbus sám zvěstem o domorodých lidožroutech nevěřil. Španělští conquistadoři přesto udržovali kanibalskou pověst Karibů při životě, protože pak mohli podrobování původních obyvatel a zabírání jejich území prezentovat jako šíření civilizace a boj s divošskými praktikami.
I když „divošští“ Karibové lidské maso nejedli, nejsou dějiny na případy kanibalismu skoupé. Naopak, lidojedství má velmi hluboké kořeny. Existují o něm nepřímé doklady v mýtech i pohádkách, přičemž v naší kultuře patří k nejznámějším ta o perníkové chaloupce. Vedle toho máme k dispozici zcela hmatatelné důkazy v podobě archeologických nálezů. V lokalitě Gran Dolina ve španělském pohoří Atapuerca se podařilo nalézt ostatky několika desítek pravěkých lidí druhu Homo antecessor, kteří tam žili před 0,8–1,2 milionu roků. Na kostech 11 jedinců našli vědci stopy po řezech kamennou čepelí, a to v místech, kde se na kost upíná sval. Stejné známky zanechá řez i na zvířecí kosti při porcování úlovku.
Rituály předků
Podobné nálezy z mnoha jiných míst dokládají kanibalismus také mezi pravěkými lidmi druhů Homo erectus, Homo neanderthalensis a mimo jakoukoliv pochybnost rovněž u našich přímých předků Homo sapiens. V řadě případů nebyly z kostí pouze ořezány svaly, ale lidojedi je roztloukali, aby z nich získali morek. A rozbíjeli také lebky, aby se dostali k mozku.
Kanibalismus se často vysvětluje strádáním, hladomorem, a tedy nedostatkem potravy. Lidské tělo však nepředstavuje příliš vydatný zdroj. Z jediného divokého koně mohli pravěcí lidé získat víc živin, než pokud zkonzumovali šest příslušníků vlastního druhu. Oproti lovu velkých zvířat, jako je právě divoký kůň, bizon či sob, ovšem nevyžaduje „lov“ člověka tak velké úsilí. Z porovnání poměru vynaložené energie a energie získané konzumací masa tudíž nemusel kanibalismus vycházet zas tak špatně. Přesto hlad zřejmě netvořil jeho hlavní hnací sílu. V lokalitě Gran Dolina jsou patrné stopy po pojídání lidí v období několika staletí, jinými slovy místní lidojedi neřešili uvedeným způsobem momentální nedostatek potravy.
Šokující je pro nás nejspíš fakt, že většinu tamních obětí kanibalských hodů představovaly děti. Velmi podobně se projevuje kanibalismus i u našich nejbližších příbuzných z živočišné říše. Pokud se šimpanzí samice s mládětem zatoulá do blízkosti hranic jiné tlupy, mohou ji napadnout cizí samci hlídající své území. Ti potom často zabijí mládě, protože je slabé a nemá šanci dospělé zvíře vážněji poranit. Jeho maso pak šimpanzí kanibalové zkonzumují. Vědci popsané chování vykládají jako akt obrany teritoria a předpokládají, že podobně si mohli svá území chránit i lidé druhu Homo antecessor.
Žádná hromada orgánů
Mezi zvířaty se kanibalismus velmi rozšířil, drtivá většina lidských etnik a kultur ho ovšem striktně zakazuje. Důvod, proč jej člověk odmítá, tkví v tom, že na rozdíl od zvířat myslí v kategoriích. Od nejútlejšího věku se učíme vše třídit a zařazovat do „škatulek“. Lidi si pro daný účel charakterizujeme jako inteligentní, racionálně uvažující bytosti, které mají svou osobnost, touhu po životě a vazby s ostatními. Zařazení do škatulky „člověk“ se držíme i v případě nebožtíků, kteří svých typických vlastností pozbyli. Mrtvé tělo pro nás stále ještě znamená člověka, nikoliv hromadu tkání a orgánů. Proto je pro nás nepřijatelná i konzumace masa obětí havárií nebo přírodních pohrom.
Jasně se to ukázalo například po ztroskotání arktické výpravy Johna Franklina roku 1847 nebo u šestnácti osob, jež v roce 1972 přežily havárii letadla v Andách. Trosečníci začali jíst maso mrtvých až ve chvíli, kdy jim samotným hrozila smrt hladem. Americký filozof William Irvine zas demonstruje sílu kategorie „člověk“ na drastickém hypotetickém příkladu: Jsme ochotni chovat na farmě skot a zabíjet ho pro hovězí, ale je pro nás nepřijatelné stejným způsobem odchovávat děti a pojídat jejich maso. Přitom argumenty, jimiž ospravedlňujeme chov skotu, bychom mohli použít i pro „výkrm“ dětí. Obdobně jako zvířata by ani ony proti chovu nijak neprotestovaly a do určitého věku by pro ně rovněž platilo, že nezvládnou racionálně uvažovat.
Ve znamení kříže
Navzdory všem tabu se kanibalismus praktikoval, a to zdaleka nejen v prehistorických dobách. Když během první křížové výpravy dobyli křižáci v roce 1098 dnešní syrské město Maarat an-Numán, pojídali tam maso zabitých muslimů. Zprávy o hrůzném činu se dochovaly v několika nezávislých písemných pramenech, takže o jejich pravdivosti historici nepochybují. Ve výkladu události se však kronikáři rozcházejí. Někteří ospravedlňují jednání křižáků zoufalým nedostatkem jídla a také faktem, že kanibalské hody proběhly údajně potají a bez vědomí velitelů. Jiné prameny uvádějí, že šlo o veřejný promyšlený akt se souhlasem vůdců výpravy a jeho hlavním účelem bylo nahnat muslimům hrůzu.
O kanibalismus se přičinila i starověká a středověká medicína. Řecký lékař Galén ve 2. století př. n. l. doporučoval k léčbě některých chorob konzumovat lidskou krev. V antickém Římě se jako zdroj síly pila krev gladiátorů padlých v zápasech. Středověcí lékaři předepisovali na určité choroby drcené staroegyptské mumie, později však „surovinu z dovozu“ nahradily „domácí zdroje“. K výrobě léků sloužilo maso, kůže, kosti, tuk, a dokonce i moč z těl popravených zločinců nebo mrtvol ukradených z hrobů. A nešlo o pokoutní praktiku: Léčily se tak rovněž korunované hlavy, církevní hodnostáři či věhlasní učenci (viz Hrůzyplná medicína).
Nemoc lidojedů
Zajímavý důkaz o rozšíření kanibalismu ve světě přinesl tým z University College London pod vedením Johna Collinge. Ten se zabývá tzv. prionovými onemocněními, označovanými také jako spongiformní encefalopatie. Jde o velmi zvláštní druh infekčních chorob, jejichž původce tvoří bílkovinná molekula tzv. prionového proteinu. V organismu jej mají všichni obratlovci: Vyskytuje se ve veškerých tělesných tkáních a chrání buňky před extrémní zátěží, ale za běžných okolností se příliš neuplatňuje. Organismus se bez něj docela dobře obejde, což se prokázalo u myší, jimž vědci zablokovali gen pro jeho produkci – a hlodavcům zjevně nic nechybělo.
Bílkovinná molekula prionového proteinu má typické prostorové uspořádání, problémy ovšem nastanou, když se její trojrozměrný tvar změní. Pak totiž získává zcela nové a v mnoha ohledech překvapivé vlastnosti. Buňky nedokážou pozměněné „vysloužilé“ molekuly zlikvidovat, a ty se tudíž hromadí. Na jejich zvýšené množství jsou citlivé především neurony mozku a míchy, takže odumírají. Ničivě přitom působí stále jedna a tatáž bílkovina, jen jinak „sbalená“. Nabízí se analogie se zašmodrchanou tkaničkou od bot, kdy je to pořád stejná tkanička, ale botu už si s ní nikdo nezaváže. Zdravý prionový protein změní po kontaktu s poškozeným protějškem své prostorové uspořádání a zašmodrchá se. Deformované molekuly pak začnou ničit buňky mozku a míchy, načež vzniká nevyléčitelné a ve 100 % případů smrtelné onemocnění.
Laskavé pohřby
Po druhé světové válce narazili lékaři na Nové Guineji mezi příslušníky kmene Foreů na onemocnění, jež domorodci nazývali „kuru“. Postihovalo hlavně ženy a děti a šířilo se rituálním kanibalismem. Foreové pojídali při pohřbech těla nebožtíků, s tím že mozek dostávaly ženy a děti – a právě v jejich organismu se pak rozjela smrtící řetězová reakce. Kanibalismus měl u kmene čistě rituální povahu. Pozůstalí tak prokazovali nebožtíkovi lásku a úctu, šlo o projev velmi silných citů. Foreové proto jen těžko chápali pohřby do země: Ponechat zesnulého napospas rozkladu vnímali jako zcela nepřijatelný výraz neúcty. Ani oni tedy neviděli v mrtvém pouhé „maso“ a nadále k němu uchovávali silné pouto, které ventilovali rituálním kanibalismem.
Onemocnění kuru po čase vymizelo, což se přičítalo osvětě, díky níž se podařilo rituální pojídání lidských ostatků vymýtit. Podle Johna Collinge však za ústupem choroby stála evoluce a přírodní výběr. Spolu s kolegy otestoval na geny pro prionový protein i jiná etnika, a rovněž u nich zjistil významně snížené podíly jedinců s dědičnými vlohami pro náchylnost ke kuru. Collinge zmíněný fakt interpretuje jako důsledek kanibalismu, který naši předkové kdysi provozovali v poměrně širokém měřítku. Lidstvo tak prošlo intenzivní selekcí na vlohy zvyšující odolnost vůči smrtícím prionům.
Hrůzyplná medicína
„Lidé se neptali: Měl bych jíst lidské maso? Ptali se: Jaké lidské maso bych měl jíst?“ líčí situaci v minulých staletích britský historik Richard Sugg. Na bolesti hlavy, ale i na deprese se užíval prášek z drcených lidských lebek smíchaný s čokoládou či alkoholem. Tuk z lidských mrtvol se dával na zanícené rány a do kůže si ho vtírali pacienti postižení dnou. Vysoce ceněná byla krev, o níž se věřilo, že obsahuje „vitální sílu“. Někdy se upřednostňovala krev panen, jindy mladých mužů a hojně s ní kšeftovali kati, kteří ji odebírali z těl popravených zločinců. Lidskou krev se doporučovalo pít co možná nejčerstvější, a francouzská receptura z roku 1679 ji dokonce radila zpracovat na marmeládu.
Děsivá praxe dosáhla vrcholu zhruba o rok později, nicméně německé lékárenské katalogy uváděly mleté egyptské mumie jako jednu z používaných surovin ještě v roce 1910. Když jezdili evropští misionáři vymítat kanibalismus do Nového světa, „Evropa tenkrát dost možná konzumovala víc lidského masa než její kolonie“, uzavírá Sugg.
Další články v sekci
Rozmanitost psích plemen se vyvíjela dávno před buldoky a čivavami
Nová studie lebek psů ukazuje, že rozmanitost jejich tvarů a velikostí se objevila dávno před vznikem moderních plemen a není výsledkem pouze lidského šlechtění.
Moderní psi jsou neuvěřitelně rozmanití. Ve skutečnosti žádný jiný savec na světě nemá tolik různorodých fyzických forem jako pes domácí (Canis familiaris). Dosud se předpokládalo, že tato extrémní variabilita je výsledkem intenzivního šlechtění během posledních zhruba 200 let. Nová analýza však tento pohled zásadně mění.
Psi jsou prvním člověkem domestikovaným zvířetem, a proto jsou pro archeology a vědce obecně dlouhodobě velmi zajímavým zdrojem informací. Vyvinuli se z vlků a jejich domestikace probíhala opakovaně v různých částech světa.
Od vlků po jorkšíra
Zdroje informací o starověkých psech ale bohužel nejsou příliš přesné a jsou velmi fragmentované. Některé archeologické nálezy naznačují, že první domestikovaní psi mohli žít už před 33 000 lety, genetické analýzy však posunují vznik domácích psů do doby před zhruba 11 000 lety.
Allowen Evinová z Univerzity v Montpellier a její kolegové nedávno prozkoumali stovky lebek psů a vlků staré až 50 000 let. Nejstarší lebka s jasnými psími znaky pocházela přibližně z doby před 11 000 lety – což odpovídá genetickým odhadům vzniku domácích psů.
Překvapivé však bylo, že už tito raní psi vykazovali značnou rozmanitost, co se velikostí a tvarů lebek týče. Nešlo sice o extrémy dnešních plemen, jako je zploštělá tvář buldoka nebo dlouhý čenich ruských chrtů, přesto již v této době existovala značná variabilita – podle vědců zhruba poloviční, než je tomu dnes.
Výsledky studie publikované v časopisu Science ukazují, že člověk nebyl jediným hnacím motorem evoluce psa. Další faktory, jako například klima či geografické podmínky, mohly také sehrát významnou roli v utváření psí rozmanitosti, která činí naše čtyřnohé společníky tak jedinečnými.
Další články v sekci
Smrt Gasparda de Coligny: Za vraždou vůdce hugenotů stál šlechtic českého původu
Během bartolomějské noci roku 1572, při níž došlo v Paříži k masakru tisíců hugenotů katolíky, byl zabit i hlavní představitel protestantské strany admirál de Coligny. V čele skupiny vrahů, kteří jej brutálně zamordovali, stál Čech. Jmenoval se Jan Janovský z Janovic.
Francie se od šedesátých let 16. století zmítala v pekle náboženských válek mezi katolíky a hugenoty, protestanty kalvínské víry. Mladý král Karel IX. byl slabý vladař, jako regentka za něj vládla královna-matka Kateřina Medicejská. Aby synovi udržela vládu i trochu moci, musela lavírovat mezi představiteli obou konfesí. Nakonec se jí podařilo sjednat mír, jejž mělo 18. srpna 1572 zpečetit uzavření sňatku její katolické dcery Markéty s nejurozenějším z hugenotů, králem Jindřichem Navarrským.
Najatí zabijáci
Na svatbu se sjela do Paříže protestantská šlechta v čele se svým předákem, bojovným třiapadesátiletým Gaspardem de Coligny, který se honosil titulem francouzského admirála, ač na moře nikdy nevyplul. Pan Admirál, jak se mu uctivě říkalo, byl stejně fanatický a nesmiřitelný jako jeho mladý protivník, katolický vůdce vévoda Henri de Guise. Ten pravděpodobně z královnina popudu najal vraha, jenž měl Colignyho odstranit. Dva výstřely z arkebuzy 22. srpna ovšem oběť smrtelně nezranily, admirál vyvázl s ustřeleným ukazováčkem a kulkou v holenní kosti.
Atentát způsobil pozdvižení mezi hugenotskou šlechtou a atmosféra v Paříži se podobala sudu se střelným prachem. Hugenoti se chystali sáhnout po zbraních a královna-matka neviděla jiné řešení, než dát vévodovi de Guise pokyn k jejich masakru. To byly, stručně řečeno, okolnosti a důvody bartolomějské noci 24. srpna 1572. Admirál de Coligny se stal první obětí vrahů, mezi nimiž byl i muž přezdívaný Besme.
Besme měl blízko k vévodovi de Guise, patřil k jeho dvoru a onoho večera byl jedním z těch, kteří v ulici Béthisy krátce před půlnocí zabušili na dveře admirálova domu. Zatímco vévoda stál opodál, dovnitř vrhli kromě Besmeho Pikarďan Artins, protestantský renegát Sarlabous a další, jejichž jména historie zachovala: Goas, Petrucci, Tosinghi; žoldnéři Josué Studer von Winkelbach, Moritz Grünenfelder, Martin Koch a Conrad Burg. Šlo zčásti o lidi panovníkova bratra vévody z Anjou (budoucího Jindřicha III.), zčásti o Švýcary královy gardy pod velením kapitána Cosseinse, hlavně však o Guisovy muže. Posledně zmíněným velel Besme a francouzské prameny je většinou označují jako spadassins, zabijáky v něčích službách.
Je hotovo!
Už první hluk vyburcoval jednoho z admirálových služebníků. Doběhl do ložnice, aby pána varoval, ale Colignymu bylo vše jasné. Seděl na posteli v noční košili a županu a modlil se, když do pokoje vtrhl Moritz Grünenfelder. Ten měl prý na základě pokynů vévody z Anjou hlavu hugenotů jen zajmout. Nicméně Besme pestrou směsici Italů, Švýcarů a Němců odstrčil a na Colignyho křikl: „Nejsi ty admirál?“ O vteřinu později prohnal velmožovým tělem píku (byť jiní budou tvrdit, že šlo o meč). Admirál ze sebe stačil údajně jen vypravit: „Kdyby to byl alespoň muž (...)! Je to jen pacholek.“
Dodnes není jisté, zda první ránu zasadil skutečně Besme, podle jednoho svědectví to totiž udělal Martin Koch sekyrou. Jisté je, že vztek Besma a jeho druhů se vybíjel na sraženém velmožovi ve třetím patře domu v ulici Béthisy až do chvíle, kdy zazněl Guisův hlas: „Besme, už jsi skončil?“ Nato mordýř křikl: „Je hotovo!“, a s pomocí Sarlabouse zkrvavené tělo zdvihl a prohodil oknem na ulici. Takto vylíčila admirálovu smrt oficiální Zpráva o krveprolití na svatého Bartoloměje, již podepsal samotný král Karel IX.
Existují ovšem i další svědectví přímých účastníků. Jedno z nich zanechal von Winkelbach, který tvrdil, že halapartnou Colignyho probodl on. Když cpali tělo do okna, zbývalo podle něj v admirálovi ještě dost života, aby se jednou rukou zachytil okenního rámu. Duši tak patrně vypustil teprve při dopadu z třetího patra na dlažbu. Tělo se poté dokutálelo až ke Guisovým nohám, avšak obličej byl celý zalitý krví, a proto se kdosi sklonil s pochodní, aby do tváře mrtvého posvítil. „Na mou věru, je to on,“ vzkřikl rozjařeně. Pak kopl do obličeje, což po něm zopakoval Henri de Guise. Předák katolíků byl spokojen, že konečně pomstil smrt svého otce, který byl v únoru 1563 smrtelně raněn kulkou hugenotského zabijáka.
Besme a ti, co byli v patře s ním, zatím seběhli dolů. Tosinghi serval admirálovi z krku zlatý řetěz a Petrucci, služebník vévodkyně de Nevers, uřezal hlavu, aby ji přinesl do Louvru jako důkaz. Ostatní se vrhli na zohavené tělo, které doslova dosmýkali a dokopali k břehu Seiny, přičemž tu a tam nějaký úd odsekli. Mrtvolu zanechali u řeky. Zde ji objevila jiná skupina, která ji odvlekla až k šibenici v Montfauconu, kde pod ní rozdělala oheň. Říká se, že to, co z francouzského admirála Gasparda de Châtillon, hraběte de Coligny, po opékání zbylo, jásající lůza pod šibenicí okrájela a snědla...
Kdo byl Besme?
Do masakru na noc svatého Bartoloměje dějiny o Besmovi neslyšely a kroniky o něm nepsaly, francouzští badatelé se ale už v 19. století shodli, že přezdívka značila jeho původ. Vznikla zkomolením slova Bohesme či Bohême a označovala muže původem z Čech či království českého. Historik Mézeray se domníval, že se jednalo o Charlese (tedy Karla) Dianowitze nebo Dianowiche, což ale mnoho neříkalo. Teprve originál svatební smlouvy Besmova syna, nalezený Pierrem de Vaissière a uvedený v jeho knize De quelques assassins (O několika vrazích), upřesnil s určitostí, že šlo o Jeana Yanowitze.
Jiné prameny dodaly, že byl synem dělostřeleckého velitele ve službách württemberského vévody Christopha. U něj působil až do vévodovy smrti i Besme, který poté přešel do služeb Henriho de Guise. Roku 1571 uzavřel sňatek s „krásnou a počestnou“ slečnou Isabeau d’Arne, nemanželskou dcerou kardinála lotrinského. Byla to dívka z družiny královny-matky Kateřiny Medicejské a za devět měsíců porodila svému choti syna, leč brzy nato zemřela.
Uvedené informace nám nicméně neuvádějí souvislost Besma s jeho přezdívkou. Pokud si ovšem vezmeme na pomoc genealogii českých rodů, vcelku snadno jej identifikujeme jako Jana Janovského z Janovic, syna vladyky, jenž se z Klatovska vystěhoval do Württemberska. Oním vladykou byl Jan Vilém (nebo jen Vilém) Janovský z Janovic, burgfojt, fortifikační rádce a také velitel kanonýrů ve vojsku markraběte Karla von Baden-Durlach a už zmíněného württemberského vévody Christopha. Dokonce prý velel ve šmalkaldské válce (1545–1546) vévodovu tažení proti švábskému hradu Hohenrechberg.
Mordýřův konec
Za vraha se určitě Jan z Janovic nepovažoval, vždyť zabil úhlavního nepřítele svého vévody a všech „dobrých katolíků“, mezi něž se počítal. Odstranění Colignyho pokládal za čin hodný odměny, o niž se také hlásil. Na svůj výkon byl dokonce podle renesančního moralisty Brantôma pyšný a netajil se jím, takže se jeho jméno rozkřiklo. To se mu nakonec stalo osudným.
Rok po krvavé svatbě se Besme účastnil obléhání La Rochelle, počínal si statečně a byl v útoku raněn. Pak ho Guisové poslali z Avignonu s listem ke králi Filipovi II. Španělskému, což byla významná mise. Z Francie vyjel v prosinci 1574, vrátil se příštího roku zpět, byl ale tak neopatrný, že se pustil do Guyenne, provincie s převahou hugenotských rebelů. Padl jim do rukou, a ač nabídl výkupné i své služby, prozradil jim svoji totožnost.
Hugenot pan de Bertauville neváhal a chtěl nechat Colignyho vraha na hradě Bouteville popravit. Besme ale podplatil stráž, a vydal se na útěk. Prchal na koni „s dobrou kolečkovou pistolí u sedla“, Bertauville jej pronásledoval a Besme, kterému po vypálení jedné rány zbyl jen meč, se chtěl vzdát. Jeden z vojáků mu však vnořil svůj rapír do břicha, prý až po záštitu…
Další články v sekci
Low-cost eskapáda: Marsovská mise má prověřit vizi levnější NASA
Minulý týden zamířila k Marsu dvojice malých sond mise EscaPADE. Kromě vědeckému průzkumu má tento projekt otestovat vizi nového šéfa NASA, zda lze i velké meziplanetární mise zvládnout výrazně levněji.
Ve čtvrtek 13. listopadu zamířila na raketě New Glenn společnosti Blue Origin směrem k Marsu dvojice malých sond v rámci nové mise EscaPADE (Escape and Plasma Acceleration and Dynamics Explorers). Jde o ostře sledovaný projekt, ve kterém ale tentokrát nejde jen o další průzkum rudé planety – mise představuje také test odvážné vize Jareda Isaacmana, miliardáře a soukromého astronauta, kterého prezident Donald Trump nominoval do čela NASA. Isaacman by rád proměnil agenturu ve flexibilnější organizaci, která bude více spoléhat na levné, komerčně vedené meziplanetární projekty.
Mise EscaPADE je také experimentem, který má ověřit, zda lze k Marsu poslat dvojici sond za méně než 100 milionů dolarů (cca 2,08 miliardy Kč), což je částka, která je ve srovnání s běžnými miliardovými meziplanetárními misemi NASA zanedbatelná (viz Kolik stojí velké mise?).
Poslední šance pro neúspěšný program
EscaPADE je závěrečným pokusem programu SIMPLEx, jehož předchozí projekty skončily neúspěchem: mise Janus, která měla zkoumat blízkozemní planetky, byla zrušena, mise Q-PACE, LunaH-Map a Lunar Trailblazer sice do vesmíru zamířily, všechny ale z různých důvodů selhaly krátce po svém vypuštění. Podobně smutnou bilanci má i komerční lunární program CLPS, kde z pěti misí uspěla jediná. Přesto právě na těchto programech chce Isaacman stavět budoucnost NASA.
Jared Isaacman razí tezi, že je lepší „mít deset stamilionových misí, i kdyby některé selhaly než jedinou, předraženou a zpožděnou miliardovou misi“. Kritici tohoto přístupu ale oponují, že věda není hra velkých čísel – deset levných projektů nemusí přinést ani zlomek toho, co jeden velký, precizně navržený rover nebo kosmický teleskop.
Eskapáda na orbitě rudé planety
Dvojici totožných sond Blue a Gold navrhla z velké části společnost Rocket Lab, na projektu se ale podílely i NASA a různé akademické instituce, především Space Sciences Laboratory na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Během následujících týdnů budou inženýři Rocket Lab sondy postupně oživovat a testovat. Poté se EscaPADE vydá k libračnímu bodu L2, vzdálenému zhruba 1,5 milionu kilometrů od Země, kde stráví zhruba rok čekáním na výhodnou polohu vzhledem k Marsu. Teprve poté převezmou řízení vědci z Berkeley, kteří začnou kontrolovat přístroje. Samotná cesta k Marsu začne až za rok a potrvá dalších devět měsíců. Ke svému cíli – marsovské orbitě, by měly obě sondy dorazit někdy v průběhu roku 2028.
Cílem mise je detailní průzkum chování hybridní magnetosféry Marsu a její interakce se slunečním větrem: po příletu k Marsu obě sondy nejprve zaujmou společnou vědeckou oběžnou dráhu, na níž budou po dobu šesti měsíců studovat, jak magnetosféra řídí tok iontů a jak se v ní přenáší energie a hybnost.
Následně se přesunou na rozdílné oběžné dráhy, které se budou postupně rozcházet, aby mohly současně měřit odlišné oblasti magnetosféry a sledovat, jak energie a hmota proudí do a z řídké marsovské atmosféry.
Mise, která přesahuje vědu
Pokud se misi podaří udržet rozpočet a doletět k Marsu, může to zásadním způsobem podpořit Isaacmanův koncept „levné meziplanetární NASA“. EscaPADE tak není jen dvojicí malých vědeckých sond. Je také jakýmsi lakmusovým papírkem ve sporu o budoucnost americké kosmonautiky – zda pokračovat v tradičních velkých, drahých misích, nebo vsadit na menší, rizikovější, ale potenciálně mnohem levnější projekty. Jak tento spor dopadne se dozvíme již brzy.
