Snahy sečíst poddané sahají do daleké historie. Starověké panovníky Babylonie, Egypta, Řecka či Říma k tomu vedly zejména dva důvody: zjistit, kolik lidí mohou naverbovat do vojska, a zároveň, kolik peněz či naturálií mohou vybrat na daních. Ostatně o sčítání lidu se lze dočíst i v Bibli: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. (…) Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém (…), aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.“ Díky sčítání se tedy Ježíš nenarodil v Nazaretu, ale v Betlémě…

Statistika věda je

Moderní sčítání lidu (cenzus, soupis obyvatelstva) je spojeno se zrozením moderního státu v době osvícenského absolutismu v 18. století, kdy se výrazně zdokonalil nejen státní správní aparát, ale i vrchnostenská či církevní administrativa. Sčítání nebo konskripce (soupisy, nejčastěji osob povinných odvodem) se objevovaly napříč Evropou od poloviny 18. století. Prvenství drží Island (1703), ale sčítalo se i ve státech jako Švédsko (1748), Prusko (1748), Finsko (1749), Rakousko (1754), Dánsko-norské království (1769), Švýcarsko (1789), Francie (1790), Velká Británie (1801).

Ruku v ruce se snahami států o zjišťování početního stavu obyvatelstva se rozvíjela a na univerzitách institucionalizovala statistická věda, jejíž metody se v průběhu 19. století etablovaly v prostředí společenských věd. O to se zasloužil zejména belgický statistik, astronom a matematik Adolphe L. Quetelet (1796–1874), který mimo jiné spoluzaložil Mezinárodní statistický ústav se sídlem v Haagu. Aby jednotlivé cenzy byly co nejjednotnější, hledala se společná východiska na statistických kongresech. První se konal v Bruselu roku 1853. Jedním z jeho závěrů bylo, že by sčítání měl provádět vždy jen jeden orgán ve státě, a to k jednomu dni s desetiletou periodicitou. 

Počin velké panovnice

Na českém území se pokusy o sčítání obyvatel objevovaly už od středověku kvůli daňovým či vojenským účelům. Za vůbec nejstarší dochovaný soupis lze považovat soupis majetku litoměřického kostela z roku 1058, který je součástí zakládací listiny knížete Spytihněva II. V průběhu staletí se vyskytovaly různé soupisy. Například z roku 1605 pochází soupis panství, stavů a lidí poddaných v Království českém, z roku 1651 soupisy poddaných podle víry a z roku 1654 soupis pro berní rulu. Existovaly i různě specializované soupisy, jako například soupis konzumentů soli (1702) nebo celozemský soupis židovských domů (1727). 

Největší zásluhy je však třeba přičíst až císařovně Marii Terezii a jejímu patentu ze 13. října 1753 o každoročním sčítání lidu, tažného dobytka a domů zejména kvůli reorganizaci vojenských odvodů. Poprvé se konalo roku 1754, a to současně a jednotně na celém území monarchie a týkalo se jen mužů. Doplňující vrchnostenské soupisy evidovaly sice veškeré obyvatelstvo dle věku a stavu, ale tato první sčítání měla celou řadu zkreslení a chyb, k nimž docházelo úmyslně z častých obav z nárůstu daní, branné povinnosti či kvůli obavám šlechty z centralistických snah dvora.

Přesto se jednalo o mimořádný počin, jenž otevřel novou kapitolu sčítání obyvatelstva v habsburské monarchii, které se s každým dalším zdokonalovalo. Přineslo poprvé informace o hustotě osídlení nebo o sociální skladbě obyvatel. Sčítání mimo jiné vděčíme za ustálení příjmení a číslování domů, jež Marie Terezie nechala kvůli pravidelným cenzům provést. Soupisový systém se až do poloviny 19. století vyvíjel, zdokonaloval.

Potřeba jít s dobou

Rozpad patrimoniální správy po roce 1848 spustil v monarchii rozsáhlou reorganizaci veřejné správy včetně obecního zřízení. Mimo jiné vyvstala i nutnost vytvořit nový systém sčítání lidu tak, aby lépe vyhovoval novým a všestrannějším potřebám státní správy a byl zároveň v souladu s novými metodami a technikami evropské demografické statistiky. 

Roku 1857 bylo vyhlášeno sčítání obyvatel, které lze považovat za určitý přechod mezi tradičními a moderními soupisy obyvatelstva. Sčítat se mělo k jednomu dni, konkrétně k 31. říjnu, a na rozdíl od předešlé akce už jeho organizaci zajišťovala pouze jediná instituce – obecní zastupitelstva a úřady nově vzniklých okresů, které vybraly sčítací komisaře.

Sčítání se týkalo stále jen domácího obyvatelstva, což zahrnovalo i osoby, které nebyly v době jeho konání z nějakého důvodu v obci přítomny. Přes snahu sčítat pouze skutečně přítomné obyvatele včetně cizinců, se tedy sčítali i lidé, kteří do dané obce sice náleželi, ale z nějakého důvodu pobývali mimo ni. Tam, kde byla postupem pověřena obec, předal její představený sčítací formulář každému majiteli či správci domu spolu s tištěnými instrukcemi k vyplnění. Sčítalo se podle obytných budov a domácností, ve městech většinou pomocí takzvaných sčítacích přiznání (Anzeigezettel), která vyplňoval majitel bytu či domu za všechny obyvatele. 

Na půli cesty

V menších městech a obcích sčítání zajišťovali sčítací komisaři rovněž prostřednictvím přiznání. Archy byly vedeny zvlášť pro domácí a cizí obyvatelstvo. Co vše se zjišťovalo? Z biologických znaků pohlaví a věkové složení, dále se uváděl rodinný stav, vyznání a zaměstnání (při zpracování dat se tato zjištění zatím zohledňovala jen u ekonomicky aktivních mužů, ženy a děti do 14 let byly zahrnuty sumárně v jediné položce „ostatní“). Zjišťovala se také přítomnost, respektive nepřítomnost v bydlišti s udáním místa případného pobytu a stav dobytka. 

Vyplněné formuláře pak musel sčítací komisař (nejčastěji učitel či úředník) zaslat představenému obce, kterého čekalo sestavení sumárních tabulek s údaji o domácím obyvatelstvu, cizincích a o dobytku. Pokud byl sčítáním pověřen sčítací komisař, vypracování sumárních tabulek zůstalo na jeho bedrech. Tyto obecní přehledy následně putovaly na okresní úřady, kde se pro změnu vypracovaly okresní sumární přehledy, které se dále zasílaly na kraje.

Nepřekvapí, že krajské úřady byly povinny vypracovat krajské přehledy, které pak sloužily jako podklady pro přehledy zemské. Tím to však nekončilo. Sumární přehledy z jednotlivých zemí se zasílaly na ministerstvo pro vnitřní záležitosti, kde úředníci vypracovali hlavní přehledy, jež se předkládaly panovníkovi a následně byly vyhlášeny. 

Ze sčítání z roku 1857, které zůstalo ještě tak říkajíc na půli cesty, co se moderních statistických technik týče, se již torzovitě zachovaly sčítací archy, takzvané sčítací operáty, které se staly významným historickým pramenem. Postupně jsou v českých, moravských a slezských archivech digitalizovány a zpřístupňovány.

1869: poprvé moderně

Dne 29. března 1869 byl vydán říšský zákon o sčítání lidu, které je považováno za první moderní v habsburské monarchii v intencích zásad stanovených na statistických kongresech. Mělo se opakovat vždy po deseti letech, a to pokaždé v závěru roku končícího 0 (1880, 1890, 1900 a 1910) s tím, že kritickým okamžikem byla vždy půlnoc z 31. prosince na 1. ledna. Oproti dřívějším soupisům začala nová sčítání postupně plnit i funkci hospodářské statistiky. Stát získával stále více ekonomických údajů o obyvatelstvu jako pracovní síle. Z toho vyplynuly i podrobnější klasifikace povolání a odvětví. 

Sčítání bylo povinné, za vyhýbání se mu či za záměrné nahlášení nepravdivých informací hrozila pokuta od okresního úřadu ve výši od 1 do 20 zlatých do obecního chudinského fondu konvenční měny nebo až týdenní vězení. Sčítali se vždy obyvatelé zapsaní na místě (buď s domovským právem, nebo policejně přihlášení k dočasnému pobytu) přítomní k 31. prosinci daného roku. Do archů se vyplňovaly tyto údaje: pohlaví, rok narození, náboženství, rodinný stav, domovská příslušnost, zaměstnání, zdravotní postižení (evidence hluchých a slepých). Ve vybraných velkých městech se sledovaly bytové poměry, na základě čehož byl pak vypracován soupis bytů. Zatímco v roce 1869 se to na českém území týkalo jen Prahy a Brna, v roce 1910 již 37 měst.

Sčítání spadalo do kompetence ministerstva vnitra, přičemž vlastní realizaci měly na starost obecní úřady, popřípadě okresní hejtmanství. Sčítací jednotkou se stala domácnost. Používaly se a kombinovaly dvě metody: sebesčítací a dotazovací, při níž zjištěné údaje zapisoval sčítací komisař. O tom, který postup bude použit, rozhodovalo hejtmanství. Závěrečným zpracováním a vyhodnocením byla pověřena c. k. ústřední statistická komise.

V praxi sčítací arch vyplňoval buď majitel bytu, respektive domu, nebo sčítací komisař tak, že nejdříve vpisoval informace s uvedením jména a příjmení takzvaného přednosty domácnosti. U dalších obyvatel domácnosti bylo potřeba uvést vztah k přednostovi domácnosti (dcera, syn, služebná, tovaryš a podobně), dále datum jejich narození, domovskou příslušnost a rodiště. Kolonka zaměstnání doznala oproti starším censům velké změny, což jen odráželo velké modernizační zvraty, jimiž si společnost prošla na cestě od stavovské, agrární podoby k občanské, industriální a moderní. Objevily se nové profese a sociální skladba obyvatel se přeskládala. 

Obcovací řeč

V mnoha státech Evropy se běžně při sčítání lidu řešila otázka národnosti nebo alespoň mateřského jazyka. V habsburských zemích po rakousko-uherském vyrovnání představovala pomyslný horký brambor. Ze sčítání v roce 1869 byla raději zcela vypuštěna, zato o deset let později se v operátech objevila nová kolonka: obcovací řeč (Umgansprache). Původně měli statistikové ambici dotazovat se na Familiensprache, tedy řeč, jíž se hovoří doma v rodině. Úřady však stále tuto otázku vnímaly jako potenciálně nebezpečnou, a proto zvítězil poměrně neurčitý pojem obcovací řeč. 

Jeho detailnějšího vysvětlení se však ze strany úřadů nedostalo, poučení se omezilo pouze na informaci, že se jedná o „řeč, kterou užívá daná osoba v běžném styku“, což nahrávalo němčině. Ze získaných dat se i tak dalo nepřímo zmapovat etnickou skladbu obyvatelstva. 

Dlužno dodat, že tohle platilo pro Předlitavsko, v Zalitavsku se v operátech uváděla mateřská řeč (Muttersprache/anyanelv). Národnost se začala ve sčítání vyplňovat až po vzniku Československa, kdy se její zjištění stalo pro politiky nejdůležitějším úkolem sčítání – byla přijata definice národnosti, dle které „národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“.

Novinek se v daném sčítání ale objevilo více, jako schopnost číst a psát, rozšířila se klasifikace náboženského vyznání, stejně jako otázka zdravotního stavu. Přibyla otázka na vedlejší povolání a nově byli do přítomného obyvatelstva zahrnuti také dříve vyjmutí příslušníci armády.

Zdokonalování systému

V následujících sčítáních se precizovaly kolonky uvedené v operátech tak, aby stát získal podrobnější a potřebnější data o obyvatelstvu. Svým obsahem, kvalitou a následným zpracováním patřila rakousko-uherská sčítání mezi nejlépe zorganizovaná v Evropě. Kvalitu dokládá mimo jiné i skutečnost, že metodiku po rozpadu monarchie převzaly všechny nástupnické státy. Na základě sčítání stát vydával přehledy, statistické lexikony a další tisky. Evidenci využívaly i samotné obce, které si ponechávaly duplikáty sumárních přehledů. Získané podklady využívali kartografové, sociologové, ekonomové a další. Tomu se přizpůsobovaly kolonky v operátech.

Sčítání z roku 1890 je kupříkladu považováno za mezník, co se týče statistiky povolání, která se po předchozích proměnách ustálila. Klasifikace odvětví byla již značně podrobná a přetrvala s malými změnami až do roku 1950. V roce 1900 se opět trochu proměnily sčítací archy, v první části obsahovaly obecné početní údaje o přítomných rodinných příslušnících, podnájemnících, noclehářích, služebných, hostech. Druhá část se zaměřila na detailní popis bytu (lokalizace, počet místností, zda slouží jen k bydlení nebo i k provozování živnosti a podobně).

Třetí část pak tvořil vlastní jmenný seznam osob s vyplněnými kolonkami (věk, poměr k majiteli bytu, pohlaví, přesné datum a místo narození, domovské právo, vyznání, rodinný stav, obcovací řeč, hlavní povolání a postavení v něm, vedlejší povolání, záznam o zaměstnání v živnosti, průmyslu nebo obchodě, znalost čtení, psaní a další). Poslední část se týkala domácího užitkového zvířectva, byla členěna na evidenci koní (hříbat, valachů, kobyl, hřebců) a hovězího dobytka (jalovic, býků, krav, volů) včetně jejich upotřebení, dále mezků, mul, oslů, koz, ovcí, prasat a jejich počtu, množství úlů a drůbeže.

Poslední sčítání v rámci monarchie, k němuž došlo v roce 1910, se od předchozích příliš nelišilo. Zvýšilo se především množství sledovaných dat v oddíle bytů. Kromě počtu bytů v domě, jednotlivých místností a účelu jejich užití se daly zjistit i informace o stáří domu, způsobu jeho nabytí, zda měl stáj pro koně či jiný dobytek, byl pojištěný proti ohni, disponoval výtahem, kanalizací, vodovodem nebo zahradou.

Obyvatelé pod drobnohledem

Tím, že se vždy sčítalo v daném okamžiku skutečně přítomné obyvatelstvo bez ohledu na domovskou příslušnost, se lze dozvědět mnohdy zajímavé informace. Na první pohled jsou například patrná města s vojenskou posádkou, jako byl Terezín, zajímavá data dávají i města se zimními přístavy typu Děčín – Podmokly, kdy se evidovaly lodě a jejich posádky. Kočovným rodinám, které žily v obytných vozech, sčítací komisaři zase vyhradili samostatné domovní archy podle obce, kde zrovna pobývaly. Zpravidla byly zařazeny na samý konec všech sčítacích archů příslušné obce nebo v případě velkého města na konec sčítané ulice. Například v roce 1921 v Českých Budějovicích státní úředníci sečetli obyvatele sedmi cirkusových maringotek, jež se v tu dobu nacházely v Sokolské a přilehlých ulicích.

Moderní sčítání lidu se ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století stala důležitým zdrojem informací pro stát. Nesloužila už jen k pouhému zjištění aktuálního počtu obyvatelstva, ale díky větší precizaci dokázala data podchytit například i směry migrace, rychlé a strukturální změny ve společnosti a v neposlední řadě sloužila i ke zjištění národnostní skladby jednotlivých regionů a míst v monarchii. Ze získaných informací bylo hned patrné, která místa se bouřlivě rozvíjejí.

Kdo žije v novém státě?

Když v roce 1918 vzniklo Československo, bylo potřeba se rychle zorientovat v demografickém složení nového státu. V roce 1919 byl založen Státní statistický úřad jako nový orgán pověřený celostátními statistickými šetřeními včetně sčítání lidu. Bohužel se nepodařilo zrealizovat sčítání v roce 1920 a dodržet tak předchozí tradici. Konalo se až 15. února 1921, další následovalo 1. prosince 1930. Sčítání naplánované na rok 1940 se již neuskutečnilo, proběhlo jen dílčí v zabraných Sudetech. Další řádné sčítání se na našem území v plném rozsahu uskutečnilo teprve v roce 1950.

Image

Čtěte také

Kolik je Čechoslováků: Proč se menšinám nelíbily výsledky sčítání z roku 1921?

Říká se, že sebekritika bývá zdravá, nic se ale nesmí přehánět. Přílišná sebekritika totiž může mít velmi citelné následky, například v podobě silnější chronické bolesti. Potvrzuje to nedávný výzkum mezinárodního týmu australské Murdochovy univerzity. 

Badatelé do výzkumu zapojili více než tisícovku obyvatel Kanady ve věku 18 až 65 let. Polovina z nich trpěla chronickou bolestí déle než tři měsíce a druhá polovina představovala kontrolní skupinu bez chronické bolesti. Tito lidé ve dvou experimentech vyplnili dotazníky související s jejich osobnostními rysy. Ukázalo se, že ti, kteří trpěli chronickou bolestí, byli podstatně větší perfekcionisté a sami sebe litovali méně než lidé v kontrolní skupině.

Chronická bolest a psychika

Podle vedoucího výzkumu Graemeho Ditchburna lidé s chronickou bolestí zřejmě zažívají frustraci kvůli obtížím s prováděním každodenních činností a při boji s nereálnými či nedosažitelnými cíli. Také mohou mít pocit, že ostatní mají vzhledem k nim očekávání, která je těžké splnit. Výzkum vztahu mezi chronickou bolestí a sebekritikou zveřejnil odborný časopis Psychology and Health.

Badatelé se domnívají, že se lidé, kteří trpí chronickou bolestí, k sobě chovají spíše tvrdě. Namísto toho, aby se sami sebe litovali, jsou vůči sobě nesmlouvavými kritiky. Sebelítost přitom může lidi před dopady chronické bolesti chránit jako emoční brnění. Bez této podpory dopadá na pacienty chronická bolest ještě hůř.

Léčba chronických bolestí je i v současné době komplikovaná, v neposlední řadě kvůli možnému vzniku závislosti na lécích proti bolesti. Budování psychické odolnosti by mohlo pacientům s chronickou bolestí pomoci a v dlouhodobém výhledu vést ke zvýšení kvality jejich života.

Image

Čtěte také

Neduste v sobě emoce: Ukrývaný vztek má negativní vliv na zdraví a zkracuje život

Doktrína rozhodující bitvy (Kantai Kessen) byla součástí japonské námořní strategie nejpozději od počátku 20. století. Poprvé ji úspěšně uvedl do praxe admirál Heihačiró Togó v bitvě proti ruské flotile u Cušimy 27.–28. května 1905 a následně se stala dokonalým vzorem pro další generaci námořních velitelů.

Nejinak tomu bylo i v případě admirála Isoroku Jamamota, jenž velel Spojenému loďstvu (hlavní složce japonského námořnictva) od srpna 1939. Ten také nejdřív předpokládal, že v případě vypuknutí války s USA budou císařské křižníky a torpédoborce lákat americkou Tichomořskou flotilu stále více na západ a na cestě k japonským břehům svede za pomoci svých bitevních lodí a těžkých křižníků s protivníkem sérii obranných bitev, ve kterých jej postupně zničí. 

V posledních letech před válkou v Pacifiku ale dosáhla úroveň japonského palubního letectva tak bezprecedentní úrovně, že se Jamamoto rozhodl změnit strategii z obranné na útočnou i přes odpor mnoha konzervativněji laděných admirálů, kteří byli vesměs zastánci Kantai Kessen. Na základě této změny pak došlo k překvapivému útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941.

Rozhodující obranná bitva

Návrat ke klasické obranné strategii nastal po porážce u ostrova Midway v červnu 1942, kdy Japonci přišli o většinu úderné letecké síly svých letadlových lodí. Jamamoto, a po jeho smrti v dubnu 1943 nový velitel loďstva admirál Mineiči Koga, se utěšovali, že i když Japonsko ztratilo v Pacifiku strategickou inciativu, ještě stále má dost prostoru k vybojování masivní obranné bitvy, neboť územní zisky z prvního půlroku války zajistily císařství rozsáhlý obranný perimetr. Jak ale Američané z těchto oblastí v průběhu roku 1943 postupně „ukrajovali“, nervozita v Tokiu rostla. 

Admirál Koga hodlal vybojovat rozhodující bitvu (plán na její provedení dostal označení „Z“), ale bránila mu v tom znalost jedné klíčové informace. Japonci nebyli s to zjistit, kudy povede hlavní osa nepřátelského postupu. Američané rozdělili po útoku na Pearl Harbor z prosince 1941 oblast Tichého oceánu na čtyři hlavní velitelské oblasti: zatímco jihozápad s Austrálií a s Papuou Novou Guineou a Šalamounovými ostrovy patřily pod velení generála Douglase MacArthura, centrální část Pacifiku byla do roku 1943 v oblasti působnosti velitele tichomořské flotily admirála Chestera W. Nimitze (pak ještě zůstávala jihotichomořská a severotichomořská oblast). V rámci prvních dvou docházelo k aktivnímu postupu proti Japoncům. 

MacArthur i Nimitz si zvolili svůj vlastní směr ofenzivy, která probíhala současně na jihozápadě i v centrálním Tichomoří. Díky tomu došlo v roce 1943 k proražení venkovní obranné linie protivníka na dvou místech – na Šalamounových a Gilbertových ostrovech.

Starý plán v novém hávu

Když 31. března 1944 zahynul při letecké havárii v oblasti Filipín i admirál Koga, nastoupil na jeho místo admirál Soemu Tojoda. Oproti více opatrnému smýšlení Kogy (a de facto i Jamamota) se ale nový velitel japonského námořnictva poučil od Američanů, kteří od počátku války v Pacifiku považovali za hlavní ofenzivní zbraň své letadlové lodě. 

V přepracované verzi předešlého plánu Z, která se nyní nazývala plán A-Go, proto Tojoda svěřil nejdůležitější úkol letadlovým lodím. Za tímto účelem Japonci shromáždili všechny své nosiče do takzvaného 1.  mobilního loďstva pod velením admirála Džisaburóa Ozawy. Tím vlastně vytvořili ekvivalent amerického bojového uskupení letadlových lodí (Task Force – TF), který se měl stát jejich hlavním protivníkem (v podobě TF 58). 

Primárním cílem plánu A-Go bylo za součinnosti dalších stovek stíhaček a bombardérů z pozemních základen (1. vzdušná flotila) nejprve výrazně oslabit útočníky (až o jednu třetinu jejich úderní síly) a posléze je zničit koncentrovaným úderem svých asi 473 palubních letadel. Klíčový předpoklad pro celou operaci představovala kromě spolupráce palubních a pozemních strojů i skutečnost, že japonské letouny se mohly pochlubit delším doletem než americké. V případě úspěchu leteckých úderů měly posléze v noční bitvě přijít ke slovu bitevní lodě a křižníky a dokonat dílo zkázy.

Americká strategie

Jak už bylo řečeno, americké síly postupovaly Pacifikem ve dvou hlavních směrech. Admirál Nimitz i celé velení námořnictva preferovali postup středním Tichomořím od jednoho souostroví k druhému. Po rychlém ovládnutí Kwajaleinu a Eniwetoku na Marshallových ostrovech a neutralizaci japonské námořní základny na atolu Truk v Karolínách nastaly podmínky pro ovládnutí Mariánských ostrovů, zejména Saipanu, Tinianu a Guamu (operace Forager). 

Hlavním důvodem pro jejich dobytí se stala skutečnost, že na nich mohly být vybudovány letecké základny, odkud by nové těžké bombardéry Boeing B-29 Superfortress napadaly samotné Japonsko. Tento fakt si dle amerických stratégů jistě plně uvědomovali i v Tokiu, a proto Američané počítali s tím, že na obranu Marian vypluje celé japonské loďstvo.

Za tímto účelem chránilo invazní síly (čítající tři pěší divize) tehdy nejmocnější uskupení letadlových lodí na světě – svaz TF 58 pod velením viceadmirála Marca A. Mitschera. Ten měl v sestavě sedm těžkých (CV) a osm lehkých letadlových lodí (CVL) rozdělených do čtyř operačních skupin (Task Groups – TG 58.1, 58.2, 58.3 a 58.4) s celkem 956 bojovými letouny. Kromě toho měl Mitscher k dispozici sedm nejnovějších bitevních lodí, 11 těžkých a osm lehkých křižníků (TG 58.7). 

Američané se důkladně poučili z předchozích bojů v Pacifiku a všechny lodě dostaly moderní radary a protiletadlové dělostřelectvo. Velení nad celým uskupením (označovaným jako 5. flotila) dostal zkušený admirál Raymond A. Spruance, vítěz bitvy u Midway. Spruance měl kromě vlastních nesporných zkušeností ještě jeden pověstný trumf v rukávu. Byla jím důkladná znalost japonského plánu Z, který nalezli Filipínci na místě letecké havárie admirála Kogy v březnu 1944 a posléze ho přes Austrálii předali Američanům.

Kostky jsou vrženy

Ještě než se mohli ráno 15. června 1944 na Saipanu vylodit první námořní pěšáci, bylo potřeba neutralizovat letecké síly protivníka v oblasti Marian a také zajistit ostřelování a bombardování vojenských cílů na ostrově. Zmíněného úkolu se nejprve 11. června zhostila letadla TF 58.1 pod velením kontradmirála Josepha J. Clarka. Posléze se 13. června do ostřelování zapojily bitevní lodě a křižníky, které mezitím připluly k Saipanu. 

Hlášení velitele obrany na ostrově generálporučíka Jošicugy Saitóa o prvních amerických úderech záhy přesvědčilo japonské  velení, že se Mariany staly cílem vylodění, čímž se naplnily předpoklady k urychlenému spuštění operace A-Go. 

I když admirál Tojoda předpokládal, že k rozhodujícímu útoku dojde jinde (v prostoru Papuy Nové Guineje, kde právě postupovaly síly generála MacArthura), vydal 15. června rozkaz k odplutí celého 1. mobilního loďstva ze zátoky Tawitawi u Bornea do Filipínského moře k Marianám. Američané naštěstí vyslali k přístupům na toto kotviště několik ponorek, takže jakmile Japonci zvedli kotvy, čluny Redfin a Flying Fish jejich vyplutí hlásily na velitelství v Pearl Harboru. Jenže pak byl kontakt s protivníkovým loďstvem ztracen, neboť Ozawa svým kapitánům striktně zakázal rádiové vysílání.

Opatrný Spruance

Na základě těchto informací chtěl Mitscher okamžitě vyplout nepříteli vstříc a pátrat po něm západně od Marian vším, co měl k dispozici, protože věřil, že vlastní letecké a námořní krytí invaze na Saipanu je více než adekvátní. Naproti tomu Spruance, který zodpovídal za celou operaci, se rozhodl, že bude lepší, když TF 58 zaujme 18. června defenzivní postavení maximálně 270 km západně od Marian. Věřil, že z této pozice bude moct Japonce vypátrat, nebo v případě Ozawowa  pokusu o obchvat (který předpokládal na základě znalosti plánu Z) se jeho síly dokážou rychle vrátit k Saipanu. Chtěl také vyčkat na letadlové lodě viceadmirála Clarka (TG 58.1), které ve dnech 15. a 16. června poslal na výpad na sever k Okinawě a Boninským ostrovům. Počítal totiž s tím, že právě ze severu budou chtít Japonci vysílat mohutné posily ze stavu 1. letecké flotily na pomoc ohroženým Marianám.

Tento předpoklad Spruancemu dokonale vyšel, protože Clarkovi letci zničili přibližně 100 letadel. A nezměnil svůj názor ani poté, co v deset hodin večer 18. června obdržel radiogram z Pearl Harboru, že odposlechová služba zaměřila ve Filipínském moři japonský signál a stanovila jeho přesnou polohu. Měl totiž v přesnost této služby jen malou důvěru, a tak se rozhodl se svými silami zůstat na místě.

Na tahu je Ozawa

Zachycená radiokomunikace představovala sdělení zjištěné polohy TF 58 a také dotaz Ozawy veliteli leteckých oddílů na Marianách viceadmirálu Kakudžimu Kakutovi o stavu jeho sil. Kakuta zamlčel, že mu zbývá již jen asi 30 letadel, a velitele 1. mobilního loďstva ujistil, že Američané utrpěli těžké ztráty. Ozawa se v souladu se svým plánem A-Go nesnažil nepřítele obejít a napadnout invazní loďstvo. Právě naopak, chtěl co nejrychleji dokončit zkázu letadlových lodí. Kakutova nepravdivá informace jej utvrdila v přesvědčení, že Kantai Kessen je proveditelná a má naději na úspěch. 

Přesně v 8.30 ráno 19. června opustila paluby jeho letadlových lodí první útočná vlna 69 letadel (z nosičů Čitose, Čijoda a Zuihó), za necelou půlhodinu druhá se 128 stroji (z Taihó, Šókaku a Zuikaku). I když se jich muselo osm kvůli poruchám vrátit, směřoval na Američany impozantní počet letadel. V 10.00 a mezi 11.00 a 11.30 startovaly ještě dvě další vlny se 47 (z Džunjó, Hijó a Rjúhó), respektive 82 letadly (z Džunjó, Hijó, Rjúhó a Zuikaku), celkem se tedy útoků 19. června účastnilo 373 strojů z letadlových lodí, což je dohromady víc, než napadlo 7. prosince 1941 Pearl Harbor.

Všechny útočné formace byly v různém poměru složeny ze stíhaček A6M5 Zero (Američany nazývaných Zeke či Hamp), těch samých strojů v roli stíhacích bombardérů, torpédových Nakadžima B6N2 Tenzan (Jill) a střemhlavých bombardérů Jokosuka D4Y1 Suisei (Judy).

Velkolepá letecká bitva

V téže chvíli mohl Mitscher polohu protivníkových letadlových lodí jen tušit a uvědomil si, že bude nucen vybojovat obrannou bitvu. Naštěstí v tomto ohledu přálo Američanům počasí, protože když se rozednilo, nastal bezoblačný den – a dosah radarů neomezoval žádný rušivý prvek. Přístroje na plavidlech svazu TG 58.7 vysunutého před letadlové lodě tak již v 9.59 zachytily první japonskou útočnou vlnu v době, když letěla ve výšce 6 700 m asi 133 km od amerického svazu.

Admirál Mitscher reagoval okamžitě. Nejprve povolal zpátky skupinu 33 stíhaček Grumman F6F-3 Hellcat, kterou hned zrána vyslal hlídkovat nad letiště Orote na Guamu (tyto hellcaty mezitím stihly sestřelit poslední Kakutovy bojeschopné stroje). Posléze nařídil okamžitý start všech stíhaček svého svazu. Nakonec v 10.23 vyslal do vzduchu veškerá svá zbylá letadla (střemhlavé Curtiss SB2C Helldiver a torpédové Grumman TBF Avenger), aby na palubách nepřekážela stíhačům. 

Japonští piloti ale nepochopitelně asi ve vzdálenosti 92 km od amerických lodí začali kroužit. Velitel první  úderné vlny korvetní kapitán Akira Karui chtěl zřejmě umožnit svým nezkušeným pilotům zaujmout perfektní útočnou formaci (a také zjevně podcenil dosah amerických radarů). Díky tomuto zdržení se na Japonce vrhlo 74 hellcatů s tak devastujícím účinkem, že přežilo jen 27 strojů. Američtí stíhači s údivem zaznamenali skutečnost, že málo vycvičení japonští stíhači se vůbec nepokoušeli chránit své kolegy a že bombardéry většinou statečně držely kurs, i když už jejich trupy a křídla trhaly projektily z velkorážních kulometů jejich hellcatů na kusy. Jedna puma zasáhla bitevní loď South Dakota.

35 mil olejových skvrn

Několik minut po 11.00 hlásily americké radary druhou nepřátelskou údernou vlnu. Z palub nosičů TF 58 vystartovalo 162 hellcatů a na plný plyn šplhaly do operační výšky. Jeden z nich  sedlal poručík Alex Vraciu z Lexingtonu, jenž měl tu smůlu, že motor jeho stíhačky vůbec netáhl. Navíc z něj ještě začal stříkat olej, který pokryl poloprůhledným filmem větrný štítek jeho kabiny. I nadále však Vraciu zarputile pokračoval s několika dalšími opozdilci ve stoupání dle pokynů leteckého návodčího ve sluchátkách, až pod sebou spatřil již poněkud prořídlou, ale stále početnou japonskou formaci. 

Později to okomentoval slovy: „Tak toto by mohl být sen každého stíhače, takovou situaci zažiješ jen jednou.“ Vraciu se vrhl do boje, ve kterém za necelých osm minut sestřelil šest japonských strojů, a až pak otočil svůj zlobící letoun k návratu na Lexington. „Vrhl jsem rychlý pohled směrem, odkud jsme přiletěli, a na hladině jsem spatřil 35 mil dlouhý pás hořících olejových skvrn.“ 

Na výbornou si vedla i řada dalších stíhačů, takže k americkým plavidlům dorazilo jen asi 30 nepřátel. Několik Japonců znovu napadlo bitevní lodě, leč bez úspěchu. Dalších šest proniklo nad letadlové lodě Wasp a Bunker Hill a pouze hrstka zaútočila na Enterprise. Nedocílili jediného zásahu.

Masakr pokračuje

Následující dvě úderné vlny z japonských lodí dostaly od svých velitelů špatné souřadnice. Pouhých několik letounů se náhodou dostalo do blízkosti amerického svazu kolem 13.00 a 14.23. Opětovně zaútočily na letadlové lodě Wasp a Bunker Hill. Zbylé stroje se po marném hledání nepřítele s posledními kapkami benzinu v nádržích snažily přistát na Marianách, ale i tam je decimovaly leteckými návodčími skvěle rozmístěné hellcaty. 

Celkově Američané sestřelili 243 japonských letadel z letadlových lodí a kolem 50 z pozemních základen na Marianách (což byl největší počet sestřelů dosažených v jeden den v dějinách válek). Sami přišli přibližně o 30 strojů. Mnoho pilotů dosáhlo vícenásobných sestřelů a několik se v jednom dni stalo leteckými esy.

Rekord dne stanovil kapitán David McCampbell, který si v průběhu dvou misií připsal sedm vítězství. Není divu, že v podvečer, když nadšení piloti mezi sebou rozebírali úspěšné vzdušné boje proti nezkušeným Japoncům, je poručík Zeigel Neff na Lexingtonu (sám dosáhl čtyř sestřelů) popsal jako „staré dobré střílení krocanů“. Tenhle výraz se ještě téhož dne nějak dostal k uším admirála Mitschera a následně zdomácněl nejen v americkém námořnictvu, ale i v historické literatuře, kde až do dnešních dnů označuje největší střet letadlových lodí všech dob.

Nespokojenost s výsledky

Admirál Ozawa na základě zpráv svých přeživších pilotů celý den věřil, že jeho letecké síly decimují americký svaz, a to i navzdory tomu, že mu na konci dne zůstalo jen asi 35 letadel a že v důsledku útoků amerických ponorek Albacore a Cavalla přišel jeho svaz o letadlové lodě Taihó a Šókaku. Proto hodlal udeřit i následujícího dne 20. června, ale už dopoledne si nakonec uvědomil pravý stav věcí a zahájil s 1. mobilním loďstvem ústup na sever k Okinawě. 

Američané naopak začali s větším úsilím pátrat po Japoncích a Ozawu nakonec spatřili až v 15.40 na samé hranici doletu svých letadel. I přesto Mitscher riskoval vyslání útočné vlny celkem 216 strojů, i když věděl, že nepřítele najdou, až když bude zapadat slunce a ke svým nosičům se budou vracet za tmy. Z těchto důvodů americký útok nebyl příliš důrazný a docílil potopení letadlové lodě Hijó, těžší poškození dalších letadlových lodí Zuikaku a Čijody, jakož i bitevní lodi Haruna a těžkého křižníku Maja.

Američany výsledky bitvy zklamaly a admirál Spruance posléze čelil intenzivní kritice, že neposlal ke dnu všechny letadlové lodě protivníka. I když je to svým způsobem pravda, únik těchto plavidel do bezpečí po bitvě ve Filipínskému moři nehrál až tak podstatnou roli, jak by se mohlo zdát. V bojích u Marian palubní letectvo císařství přestalo prakticky existovat, protože ztráty osádek už Japonci nedokázali do konce války nahradit. Absolutními pány v Pacifiku se stali Američané a po dobytí Marian byl osud říše vycházejícího slunce definitivně zpečetěn.

Image

Čtěte také

Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (1)

Krystaly zirkonu jsou nejstarší známé krystaly na Zemi. Geologové je používají k datování hornin, protože obsahují stopová množství uranu a thoria. Díky izotopům, které krystaly zirkonu obsahují, je také možné získat informace o velmi dávných dobách. Nedávný výzkum, zveřejněný odborným časopisem Physical Review Research ukazuje, že zirkony mohou prozradit i dávné informace o okolním vesmíru.

Kronika Země ukrytá v krystalech

Chris Kirkland a Phil Sutton z australské Curtinovy univerzity díky krystalům zirkonu objevili pozoruhodnou souvislosti mezi vývojem zemské kůry a strukturou Mléčné dráhy. Zjistili, že se zemská kůra zřejmě nevznikala jen díky pozemským geologickým procesům, ale že ji také utvářely dopady meteoritů související s tím, jak se Sluneční soustava pohybovala Mléčnou dráhou.

Podle výsledků Kirklandova a Suttonova výzkumu je v prastarých krystalech zirkonu uložený rytmus toho, jak Sluneční soustava procházela spirálními rameny naší Galaxie. Izotopy kyslíku v zirkonu podle badatelů odrážejí míru toho, jak moc byla zemská kůra roztavená dopady meteoritů.

Jde o to, že spirální ramena Mléčné dráhy jsou oproti okolnímu vesmíru plná hvězd a kosmického plynu. „V těchto oblastech působí více gravitačních sil, které mohou narušit dráhy ledových komet na okraji Sluneční soustavy,“ vysvětluje Kirkland. „Některá z těchto těles se pak mohla dostat na dráhy, které je přivedly ke srážce se Zemí.“

Podle Kirklanda v takových dobách docházelo k častým nárazům kosmických těles do zemského povrchu a uvolňovalo se při nich ohromující množství energie, která roztavila části zemské kůry a vytvořila spoustu magmatu. Jak se zdá astrofyzikální procesy mohou zasahovat do pozemské geologie. 

Image

Čtěte také

Meteoritická „Černá kráska“ odhalila gigantickou srážku v minulosti Marsu

Nejstarší známé lidské mumie nepocházejí z Egypta ani Jižní Ameriky, ale z jihovýchodní Asie a jižní Číny. Nový výzkum ukazuje, že už před 10 000 lety místní lovci a sběrači záměrně konzervovali těla svých mrtvých pomocí kouře a ohně – techniky, která předcházela egyptským balzamovacím postupům o tisíce let.

Archeologové prozkoumali v Číně, na Filipínách, v Laosu, Thajsku, Malajsii a Indonésii desítky hrobů. V mnoha z nich našli kostry uložené ve skrčené poloze, často se stopami působení ohně a sazí, které ale neodpovídaly kremaci. Pomocí moderních metod – například rentgenové difrakce a infračervené spektroskopie – badatelé odhalili, že kosti byly vystaveny nízkým teplotám a dlouhodobému působení kouře.

Kouřem k věčnosti

Tento objev navazuje na současné praktiky některých komunit, například Dani a Pumo v indonéské Papui. Ti ještě dnes své zesnulé svazují, vystavují nad ohněm a po dlouhém procesu sušení v kouři mumie zčernalé na kost uchovávají. Podobnost naznačuje, že už dávné společnosti využívaly stejný postup – ať už šlo o záměrné zpomalení rozkladu, nebo o rituál s hlubším duchovním významem.

Zatímco egyptské mumie známe jako těla zabalená do plátna a uložená do hrobek, asijské kouřem vysušené ostatky nebyly uzavřené v žádných schránkách. Proto se jejich zachování pohybovalo spíše v řádu desetiletí až staletí – což bylo v horkém a vlhkém klimatu jihoasijského regionu pravděpodobně tou nejúčinnější metodou, jak mrtvé uchovat alespoň na čas „mezi živými“.

Objev má i širší význam: podporuje tzv. „dvouvrstvý model“ migrace, podle něhož přišli do jihovýchodní Asie první lovci a sběrači už před 65 000 lety, tedy dávno před přílivem zemědělců. Kouřové mumifikace mohou být dokladem kontinuity kulturních i biologických tradic, která sahá až do raných období expanze Homo sapiens. Někteří vědci dokonce nevylučují, že technika může mít kořeny staré až 42 000 let.

Image

Čtěte také

Ztracené fotografie odhalily nejstarší případ cílené mumifikace v Evropě

Iquitos vzniklo v 17. století coby tzv. jezuitská redukce, tedy malá indiánská obec zvaná San Pablo de Napeanos. Proslavilo se pak hlavně během kaučukové horečky na přelomu 19. a 20. století, kdy představovalo vstupní bránu do Amazonie. Právě tehdy tam vyrostla plejáda významných a kulturně důležitých budov, včetně majestátní rezidence Casa de Fierro, kterou projektoval sám Gustave Eiffel. Nicméně zmíněné zlaté časy minuly a svým způsobem je to dobře, protože Evropané s domorodci rozhodně nezacházeli v rukavičkách – naopak je mnohdy v podstatě zotročili a nutili pracovat v otřesných podmínkách. Nutno však dodat, že ani lokální „podnikatelé“ se k místním nechovali zrovna dobře: Například nechvalně proslulý Julio César Arana, který svého času ovládal Peruvian Amazon Company, se nebál mučit ani vyvražďovat…

V současnosti do Iquitos přijíždějí především zájemci o přírodní medicínu a kouzelnou nedotčenou krajinu. Jde totiž o vynikající výchozí bod pro několikadenní výlety do divočiny, jejichž pořádání zajišťuje celá řada agentur. Jestliže tedy toužíte po autentických zážitcích, můžete si snadno najmout průvodce a domluvit si s ním vlastní program. Ať už vás láká prohlídka památek, chytání piraní či kajmanů z kánoe, návštěva indiánského kmene, nebo lenošení na plážích se zářivě bílým pískem, nic není nemožné.

Americké Benátky

Vynechat byste každopádně neměli čtvrť Belén, které se přezdívá „Benátky Latinské Ameriky“. Jakmile totiž po silných deštích stoupnou hladiny řek, zaplaví ji voda, a ulicemi se tak musí proplouvat na lodích nebo chodit po nepříliš širokých lávkách ze dřeva – pokud tedy máte dostatek odvahy a smysl pro rovnováhu. Pulzující srdce Belénu tvoří rozsáhlé tržiště, kde seženete vše, co si jen umíte představit, včetně ilegálního zboží. K mání jsou třeba ohrožená zvířata, popřípadě různé výrobky z jejich kůže, zubů, drápů a podobně. Může se dokonce stát, že vám někdo nabídne roztomilou opičku s tím, že pokud mu za ni nezaplatíte, prostě si ji uvaří k večeři. Ne vždy jde navíc o účelovou lež…

Součást tržiště tvoří také Pasaje Paquito, jakási amazonská lékárna pod širým nebem, kde je mimo jiné k dostání mnoho tradičních alkoholických likérů s afrodiziakálními či léčivými účinky. Přestože vám jejich názvy nic neřeknou, prodejci vždy ochotně poradí a rovnou dají i ochutnat. Zajíce v pytli tak kupovat nebudete. Pokud se však na tržiště vypravíte, měli byste si dávat pozor na peníze, doklady a další osobní věci. Čtvrť se totiž řadí mezi ty nejchudší a cizinci se tam relativně často stávají obětí nejrůznějších kriminálních živlů.

Jedno jídlo denně

K Iquitos náleží rovněž řada osad zvaných „caserías“, přičemž v mnoha z nich dosud není zavedena ani elektřina, což movitější obyvatelé řeší pořízením benzinového generátoru. Vaří se tam buď na plynu, který se prodává ve velkých, těžkých a drahých bombách, nebo na dřevě či dřevěném uhlí. Peruánci totiž velice rádi grilují, zejména pak v neděli. Prádlo se pere ručně, očistu zajišťuje dešťovka a toalety mají podobu děr vykopaných v zemi.

Nejdrsnější podmínky panují v caseriích v záplavových oblastech, kde se domy stavějí na kůlech. Bez kánoe ovšem nezbývá než se během kritického období brodit po pás ve vodě. Třeba jen každodenní cesta dětí do školy se tak mění v adrenalinový zážitek. Problémy ovšem mohou nastat, i když naopak udeří velká sucha. Obyvatelé vzdálenějších caserií, kam nevede žádná pozemní komunikace, zůstávají v takových dnech prakticky odříznutí od světa. Často navíc nemohou ani rybařit, což znamená zásadní problém, jelikož se obvykle jedná o jejich hlavní zdroj obživy: Spousta dětí z chudých rodin dostává maximálně jedno jídlo denně a běžně jde o rybu s nějakou přílohou.

Co je doma, to se počítá

Iquitos sice tvoří pomyslný ostrov v zelené krajině, přesto není od okolí odříznuté úplně. Dobrý příklad nabízí zhruba stokilometrová silnice do města Nauta, v jejíž bezprostřední blízkosti se nachází mnoho turistických komplexů. Můžete se tam tedy vykoupat v přírodních rezervoárech i v bazénech, věnovat se nejrůznějším sportům, nebo jen tak lenošit na dece. Oblibě se těší také zoologická a botanická zahrada Quistococha, kde najdete rovněž velkou lagunu s půjčovnou člunů či šlapadel.

Zajímavější zážitek však nabízejí místní, kteří jsou ochotní pozvat vás na návštěvu své „chacry“. Jedná se o pozemek, na němž pěstují zemědělské plodiny a kde také často vyrábějí nealkoholické i alkoholické nápoje z cukrové třtiny, juky či medu. Prodejem svých produktů si tam může přivydělat v zásadě každý, stejně jako mohou domácí navařit a podělit se o svůj oběd s platící klientelou: Přední část domu jednoduše přestavějí na jídelnu, nálevnu nebo malý obchod s nezbytným zbožím a mohou začít „podnikat“, aniž by se museli obávat nějaké kontroly z hygienické stanice či úřadů.

Omamná past

Do malého městečka Tamshiyacu se z Iquitos dostanete naopak po řece lodí. Vyhledávají jej zejména ti, kdo touží strávit nějaký čas v pralese a pokud možno v naprostém klidu – bez mobilního signálu, internetu a dalších vymožeností, včetně elektřiny či tekoucí vody. Právě v Tamshiyacu lze poznat opravdovou Amazonii bez anglicky mluvících průvodců, skupinových výletů nebo organizované zábavy. A zároveň jde o ideální místo, kde podstoupit šamanskou ceremonii.

Většina cizinců chce samozřejmě vyzkoušet legendární halucinogenní nápoj ayahuasca, připravovaný z liány Banisteriopsis caapi a dalších rostlin s vysokým obsahem dimethyltryptaminu. Jedná se o velmi lákavou zkušenost, neobejde se však bez rizik. Výběru šamana je proto třeba věnovat velkou pozornost. V Iquitos totiž narazíte na řadu podvodníků, pro něž jde o skvělý způsob, jak si vydělat slušné peníze – i za cenu toho, že vám z nedostatku erudice přivodí nemalé psychické či fyzické problémy. 

Nejlepší je proto se ještě před odletem spojit s někým důvěryhodným, kdo v oblasti dlouhodobě žije, a požádat ho o radu. Důkladná příprava by pak měla mimo jiné zahrnovat několikatýdenní speciální dietu, jež dokonale pročistí organismus. V opačném případě se totiž může obřad změnit v extrémně nepříjemný zážitek…

Image

Čtěte také

Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

V roce 2019 jsme díky virtuálnímu radioteleskopu Event Horizon Telescope (EHT) mohli poprvé spatřit obraz černé díry M87*, vzdálené od nás 55 milionů světelných let. Nyní přichází druhé dějství. Nově zveřejněné snímky odhalují dynamické a do značné míry i záhadné procesy za hranicí tzv. horizontu událostí.

EHT nefunguje jako běžný teleskop – shromažďuje obrovské množství rádiových signálů, které se pak roky složitě skládají dohromady superpočítači. Proto mezi pořízením dat a publikací snímků bývá velký časový odstup. Přestože první snímek černé díry M87* vědci zveřejnili v roce 2019, data k němu pocházejí z pozorovací kampaně zahájené již v roce 2017. V následujících letech EHT zacílil ještě dvakrát – v roce 2018 a 2021.

Kosmický sochař

Nejnovější snímky ukazují, magnetická pole kolem černé díry během pouhých čtyř let změnila svůj směr. Zatímco v roce 2017 proudil superžhavý, vysoce magnetizovaný plyn jedním směrem, o rok později se situace do jisté míry uklidnila. V roce 2021 se ale divoká spirála obrátila opačným směrem, aniž by změnila velikost samotného „stínu“ černé díry.

„Tohle jsme opravdu nečekali,“ přiznává Jongho Park z jihokorejské Kyunghee University. „Naše modely to nezvládají vysvětlit, což ukazuje, že prostředí u horizontu událostí je extrémně turbulentní a složité.“

Další novinkou je, že EHT vůbec poprvé zachytil základ obřího výtrysku částic, který tryská z M87* téměř rychlostí světla. Tyto jety, formované magnetickými poli, představují zásadní mechanismus, jak černé díry ovlivňují vývoj celých galaxií – doslova pumpují energii do svého okolí a formují jeho podobu.

Stále lepší EHT

Nová zjištění by zřejmě nebyla možná bez technologického posílení samotného EHT. V roce 2021 se k síti připojily dva nové teleskopy – Kitt Peak v Arizoně a francouzské pole NOEMA. Díky nim jsou snímky ostřejší a detailnější než kdykoli dříve. A další vylepšení EHT se připravují: modernizace čeká Grónský teleskop i dalekohled Jamese Clerka Maxwella na Havaji. Aktuálně EHT sdružuje celkem 11 radioteleskopů z 8 zemí.

„Je to stále jen začátek,“ říká Mariafelicia De Laurentis z univerzity v Neapoli. „Každý rok EHT posouvá naše poznání – od fyziky plazmatu až po roli černých děr při utváření kosmické krajiny.“

Image

Čtěte také

Astronomové odhalili silné magnetické pole vířící na okraji černé díry ve středu Mléčné dráhy

Útočné obojživelné vozidlo oficiálně značené AAV-1A1 představuje základní obojživelný transportér námořní pěchoty Spojených států a je používáno také ozbrojenými silami zhruba desítky dalších zemí. Do služby vstoupil tento stroj v roce 1972 pod názvem LVT-P7, může převážet až 21 vojáků. Samotnou osádku tvoří tři muži: velitel, řidič a střelec. 

Více variant

Na zadní straně vozidla se nachází sklopná rampa, po které mohou vojáci vstupovat dovnitř a vycházet, v interiéru jsou podél obou stran umístěny lavice. Motor zaujímá prostor v přední pravé části a vzhledem ke své velikosti poskytuje i dodatečnou čelní ochranu osádce. Schopnost plavby zajišťují dvě čerpadla umístěná v zadní části korby, která nasávají a vytlačují kapalinu rychlostí 53 000 litrů za minutu. 

Kromě základní varianty pro přepravu výsadku (AAVP-7A1) vznikla i velitelská (AAVC-7A1) a vyprošťovací (AAVR-7A1). V roce 1982 došlo k modernizaci vyrobených vozidel, jichž dodnes získala námořní pěchota kolem 1 300 kusů, a dalších asi 300 šlo na export. Bojového nasazení se plovoucí transportéry dočkaly například v 80. letech v Libanonu, na Grenadě či na Falklandských ostrovech, později v Somálsku, Perském zálivu či v Iráku.

Image

Čtěte také

Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

Asi není nutné zdůrazňovat, že běhání je přínosné pro zdraví. Je to jednoduché cvičení, k němuž nepotřebujete žádnou zvláštní dovednost ani zdatnost. Řada dřívějších výzkumů potvrdila, že běh funguje jako prevence nemocí, zlepšuje duševní zdraví, a také zpomaluje procesy biologického stárnutí.

Jak ale připomíná Christopher Gaffney z Lancasterské univerzity na platformě The Conversation, zhruba každý třetí člověk zanedbává dostatečný pohyb, včetně běhání. Nejčastějším uváděným důvodem přitom je nedostatek času. Lidé v dnešní době často zvažují každou minutu svého času a nebývá snadné najít dost prostoru například pro běhání v parku.

Úspora času s intervalovým během

Gaffney nabízí pozoruhodné řešení, díky němuž lze získat slušný zdravotní přínos běhání za zlomek času, než je obvykle nutné. Trik podle něj spočívá v tom, zařadit do cvičení, v tomto případě do běhání, intervaly. Intervalový běh je přitom velmi jednoduchý a zvládne to nepochybně každý, kdo může běhat.

Stačí do klasického běhání přidat úseky, v nichž se sprintuje nebo naopak jde chůzí. Existuje například metoda „10-20-30“, kdy běžci začínají 30 sekundami chůze či klusu. Po nich následuje 20 sekund běhu střední intenzity a sekvence končí 10 sekundami sprintu. Tento postup pak lze několikrát zopakovat.

Další možností je původně švédská metoda fartlek (česky „hra s rychlostí“). Nejčastěji jde o běhání na delší vzdálenosti v členitém terénu, kdy běžec podle svých pocitů prokládá souvislý pomalejší běh úseky se sprintem. 

Podle Gaffneyho je intervalový běh natolik přínosný, že významně podpoří zdraví již 18 minut takového běhání třikrát týdně. To si určitě může dovolit téměř kdokoliv, i když lidé, co proseděli řadu let u počítače, by s takovým během měli začínat opatrně.

Image

Čtěte také

Kolena běžců jsou zdravější než se myslelo – a platí to i ve stáří