Internet ze stratosféry: Drony a vzducholodě chtějí porazit Starlink
Stratosférické drony a vzducholodě se po letech slepých uliček vracejí do hry: díky levnějšímu provozu, výkonnějším anténám a novým pohonným systémům mohou nabídnout rychlý internet jako dostupnější alternativu satelitním megakonstelacím.
Již řadu let se uvažuje o tom, že by platformy umístěné vysoko v atmosféře, například stratosférické drony, balony či vzducholodě, mohly přenášet vysokorychlostní internet. Společnost Google se technologii stratosférických balonů věnovala 10 let, než ji v roce 2021 ukončila s tím, že projekt není životaschopný. Jedním z limitů projektu Loon bylo napájení – solární systémy poskytovaly jen stovky wattů, což nestačilo pro výkonné antény.
Nyní se zdá, že by mohlo dojít ke vzkříšení stratosférického internetu. Společnosti jako World Mobile Stratospheric nebo Sceye se podle všeho blíží ke spuštění přenosu internetu ze stratosféry. Lidé z těchto společností jsou přesvědčeni, že to zvládnou za zlomek ceny, jakou nabízí megakonstelace Starlink a podobné sítě, založené na velkém množství malých satelitů na nízké oběžné dráze.
Levnější alternativa Starlinku?
Podle Richarda Deakina, výkonného ředitele společnosti World Mobile Stratospheric, bylo v jejich případě klíčové přejít v designu stratosférických bezpilotních letounů z fotovoltaiky na pohon s kapalným vodíkem. Tento pohon zajistí, že jejich internetový dron Stratomast bude operovat ve výšce 18 kilometrů nepřetržitě šest dnů. Pak ho vystřídá jiný dron a původní stroj přistane k doplnění paliva.
Stratomast s rozpětím 56 metrů má pokrýt plochu okolo 15 000 km² – devět takových platforem by stačilo pro kompletní pokrytí Skotska (nebo stejně velkého Česka). Čtyřtunový dron je vybavený sfázovanou anténní soustavou, která dokáže současně propojit až 500 tisíc uživatelů při rychlosti 200 megabitů za sekundu přímo do chytrého telefonu. Pro srovnání Starlink nyní nabízí rychlost mezi 50 až 150 Mb/s u služby se satelitním terminálem a zhruba 17 Mb/s u mobilní verze.
Provoz celé flotily by podle společnosti vyšel na 40 milionů liber ročně (zhruba miliardu Kč), což u 5,5 milionové populace Skotska odpovídá zhruba 60 pencím na osobu měsíčně, při rychlosti dostatečné pro TV, streaming i domácí internet. Nejlevnější Starlink vyjde na 40 dolarů měsíčně (850 Kč) a ke spojení vyžaduje speciální terminál. Základní mobilní verze Starlinku vyjde v USA na 15 dolarů měsíčně (300 Kč).
Starlink navíc trpí typickým problémem satelitních sítí: kapacita se zmenšuje s počtem uživatelů. Ve válkou zasažené východní Ukrajině klesá dostupná rychlost pro armádní jednotky často na pouhých 10 Mb/s. Odborníci odhadují, že žádná současná satelitní konstelace nedokáže dlouhodobě obsloužit více než jednoho uživatele na kilometr čtvereční.
Vzducholodě poháněné sluncem
Společnost Sceye vsází na vzducholodě, které naopak na solární pohon spoléhají. Jejich vzdušná plavidla v poslední době prošla několika úspěšnými testy, včetně noci strávené ve stratosféře bez ztráty výšky, což byla jedna z věcí, se kterou se nedokázaly vypořádat plavidla projektu Loon. Firmu nedávno finančně podpořil japonský telekomunikační gigant SoftBank a NASA si u ní objednala umístění přístrojů pro pozorování Země.
Obě technologie – Stratomast i Sceye – mají ambici doplnit či v některých oblastech nahradit satelitní internet. Nejde jen o rychlost a cenu. Stratosférický internet může být nasazený během hodin, což je nepochybně výhoda v geopoliticky turbulentních časech. Někteří experti dokonce tvrdí, že v případě rozsáhlejšího konfliktu by nízká oběžná dráha, na níž operují satelity Starlink, byla pro armády během 24 hodin téměř nepoužitelná. World Mobile Stratospheric plánuje první stratosférické lety svého dronu v roce 2027 a ve stejném roce hodlá Sceye zahájit komerční provoz svých vzducholodí.
Další články v sekci
Více než tři mušketýři: Kdo patřil mezi lásky královny Anny Rakouské?
Románky královny Anny Rakouské známe především ze Tří mušketýrů. I když si v nich Alexandr Dumas ledacos vymyslel, reálný základ jeho příběh přece jen má. Ale v divokém životě francouzské královny znamenal pouze drobnou epizodu!
George Villiers, vévoda z Buckinghamu, přijel v roce 1625 jako ministr anglického krále Karla I. do Paříže, aby dojednal smlouvu o spojenectví mezi Anglií a Francií. Součástí jednání byly i podmínky sňatku mezi jeho králem a Henriettou, mladší sestrou Ludvíka XIII. Sňatek dohodnut byl, spojenecká smlouva však nikoli.
Princeznu Henriettu tehdy doprovázela na francouzské pobřeží takřka polovina pařížského dvora včetně její švagrové, mladé královny Anny Rakouské. Ta se s vévodou z Buckinghamu letmo setkala už předtím v Paříži a samozřejmě jí lichotil jeho obdiv k její kráse. I když tehdy k ničemu mezi nimi patrně nedošlo, něžné city prý byly oboustranné. Vévoda měl údajně v plánu se v nejbližší budoucnosti do Francie vrátit, smrt mu v tom však zabránila.
Provdám se do Francie!
V deseti letech přišla Anna o matku, zemřela dva týdny po osmém porodu. Když dostal její otec Filip III. Španělský z Francie od Marie Medicejské nabídku na dvojí svatbu jejích dvou dětí s dětmi habsburskými, Anna mu nekompromisně oznámila, že nechce vládnout ve Španělsku, což by jako prvorozená mohla. Buď se provdá za krále Francie, nebo půjde do kláštera. Ten se s tím těžko smiřuje, plánoval jako nevěstu nabídnout svou mladší dceru.
Ke svatebnímu veselí opravdu došlo – a v klasickém habsburském stylu hned ke dvěma veselkám zároveň. Psal se rok 1615, když se čtrnáctiletá Anna vdala za stejně starého Ludvíka XIII. (byl jen o pět dní mladší) a její teprve desetiletý bratr Filip se stal manželem třináctileté francouzské princezny Alžběty, jež si změnila své jméno na španělskou variantu Isabela.
Dobrý začátek
Ačkoli měla Anna vlastně po obou rodičích habsburský původ, neprojevily se u ní žádné negativní rodové rysy, ani psychické, ani fyzické. Měla středně vysokou postavu, štíhlý pas, půvabný obličej. Hovořilo se o ní jako mimořádně krásné a okouzlující ženě. Annin manžel Ludvík byl citlivý mladík milující lov a hudbu. Jakékoli větší společnosti se vyhýbal, protože na veřejnosti ze sebe sotva vypravil rozumnou větu, často rozčilením koktal. Jeho rozkošná zlatovlasá nevěsta se zelenýma očima se mu okamžitě zalíbila. I Annu si nepříliš atraktivní Ludvík získal hned v prvním momentě.
Vypadalo to, že je čeká skvělá budoucnost, že by mohl jejich vzájemný vztah přerůst v lásku. Mohl! Jenže ženichova matka Marie Medicejská trvala nekompromisně na okamžitém naplnění manželských povinností hned o svatební noci, aby bylo zpečetěno spojenectví mezi Francií a Španělskem.
Svatební noc noční můrou
Nezkušené novomanžele odvedli do ložnice a tam je dvě hodiny ponechali svému osudu. Jestli se tam dělo, co se dít má, se už dnes nikdo nedoví. Obecně se ale předpokládá, že nikoli. A nezabraly ani nesporné Anniny půvaby. Ani nemohly! Plachého, naprosto nepoučeného Ludvíka totiž vyděsili impertinentními žertíky dvořané už předem. Svatební noc se tak stala pro něj traumatizujícím zážitkem, který ho do budoucna poznamenal. Další čtyři roky odmítal plnit manželské povinnosti a ložnici své krásné manželky se vyhýbal velkým obloukem.
O to víc vyhledával společnost mladých mužů. Po určité době však naznal, že by přece jen potřeboval dědice, a tak se snažil věc napravit. Štěstí však manželům nepřálo, dlouho si k sobě hledali cestu. A jeden potrat následoval druhý. Ten poslední si Anna přivodila sama, když nešťastně uklouzla při tanci. Tím si manžela rozhněvala natolik, že se od ní na dlouhá léta odtáhl a přestal se s ní úplně stýkat. Neexistovala pro něj. Vykázal ji mimo Paříž, a dokonce začal koketovat s myšlenkou, že nechá manželství anulovat. Neplodnost královny totiž byla podle tehdejší církve důvodem k zapuzení manželky.
Zázrak?
Traduje se, že se Ludvík XIV., budoucí Král Slunce, nemusel vůbec nenarodit. Napomohla tomu náhoda. Verzí je více, ale ta nejznámější je tato: Ludvík XIII. se ke své manželce na zámek Chantilly uchýlil, když jej po cestě z honu nečekaně zaskočila bouře. Tehdy s ní musel strávit noc. Královna dvaadvacet let po svatbě opět otěhotněla a ve svých 37 letech konečně porodila následníka. A zas tak hrozná oběť to pro něj nemohla být! Anna prý byla i na prahu čtyřicítky mimořádně krásná žena…
Přes toto oficiální vysvětlení se po narození chlapečka okamžitě vyrojily spekulace, kdo by mohl být skutečným princovým otcem. Hovořilo se také o zázraku. Tyto zvěsti utnul sám Ludvík XIII., když uvedl věci na pravou míru: „Těžko se dá mluvit o zázraku, když muž, který spí se svou ženou, jí udělá dítě.“
Milující matkou
O dva roky později pak přišel na svět ještě druhý syn Filip. Anna byla na svou dobu velice pečlivá a milující matka, která ke svým dětem skutečně přilnula a trávila s nimi většinu času. Malý Ludvík ji dokonce oslovoval maminko a celý život o ní velmi hezky mluvil. Takové nadstandardní vztahy s dětmi nebyly v královských rodinách obvyklé. Ani králi se to příliš nelíbilo, a místo aby to ocenil, často Anně naopak hrozil, že jí děti odebere a dá na vychování. V té době už ale Anna měla na své straně kardinála Richelieua. Vzájemné vztahy se díky němu mezi manželi uklidnily, a duchovní se za královnu často později přimlouval.
Když Ludvík v roce 1643 v necelých dvaačtyřiceti letech zemřel na tuberkulózu., nebylo malému kandidátovi na trůn ještě ani pět let. Ač si to král výslovně nepřál, Anna Rakouská dosáhla toho, že se stala až do synovy dospělosti regentkou. Za vydatné pomoci kardinála Mazarina tak připravovala cestu pro jednoho z nejslavnějších francouzských panovníků – a pro sebe příjemné večery v Mazarinově společnosti.
Krásný Ital
Okouzlující Giulio Mazzarini (1602–1661) patřil mezi další osudové muže královny Anny. Ačkoli pocházel pouze z italských měšťanských poměrů, vybudoval si ve Francii vskutku pohádkovou kariéru. Neobyčejně inteligentní a charismatický muž udělal velký dojem už v Itálii na papeže Urbana VIII., v jehož vojsku sloužil. Nicméně taková životní dráha ho neuspokojovala. Chtěl víc. Stát se kardinálem!
V roce 1632 se po získání doktorátu práv stal zástupcem papeže v Avignonu. Zde si jeho schopností povšiml francouzský kardinál Richelieu, který si ho velice oblíbil. Postaral se mu o místo papežského nuncia ve Francii a posléze mu nabídl dokonce místo svého sekretáře. Rozhodl se, že z něj vychová svého nástupce. V roce 1641 se Giuliovi jeho sen získat kardinálský klobouk splnil. I bez kněžského svěcení. Tehdy už si změnil své jméno na francouzské Jules Mazarin. Jeho kariéra nemohla stoupat strměji - o rok později ho na přímluvu umírajícího Richelieua Ludvík XIII. jmenoval svým prvním ministrem.
Milenci nebo jen přátelé?
Byli skutečně milenci nebo dokonce tajně uzavřeli manželství, jak jim přisuzovaly zlé jazyky? Nebo se jednalo o čistě pracovní vztah? Těžko říci. Láska mezi nimi existovala, ale nejspíš jen platonická. Anně sice obdiv mužů lichotil odjakživa, nicméně byla velice zbožná na to, aby žila v hříchu. A proti tajnému manželství zase hovoří kardinálova touha stát se papežem.
V každém případě si získal Mazarin přízeň budoucího krále Ludvíka XIV., kterému vlastně v dětství nahrazoval otce. Když Mazarin onemocněl, nehnula se Anna od jeho lůžka a dojemně ho ošetřovala. Po jeho smrti mu vzdal Ludvík XIV. hold tím, že nařídil dvorský smutek. Spolu s matkou v něm ztratili nejen politického spojence, ale hlavně skutečného přítele.
Další články v sekci
Hurricane, Typhoon, Tempest: Evoluce britských stíhaček Hawker
Kdysi výjimečně silný letecký průmysl Velké Británie se za studené války dostal do krize a řešení nabídlo slučování firem, kvůli kterému formálně skončila řada slavných značek. Z trhu tedy zmizelo i jméno Hawker, které se spojuje především se stíhačkou Hurricane, ačkoli ho nesla také řada dalších úspěšných typů.
Který letoun vyhrál bitvu o Británii? Přestože se v souvislosti s tímto epickým střetnutím častěji zmiňuje elegantní Supermarine Spitfire, který se stal skutečnou ikonou, syrová čísla poskytují jinou odpověď. Dvě třetiny britských stíhacích jednotek totiž tehdy používaly letouny Hawker Hurricane, jež si navíc připsaly zhruba 55 % všech sestřelených německých letadel. Tento typ sice neoplýval atraktivními křivkami jako spitfire a nenabízel tak velkou rychlost a obratnost, vynikal ovšem z hlediska odolnosti, snadné údržby a vhodnosti pro hromadnou výrobu. Právě tyto vlastnosti z něj udělaly nesporně nejslavnější výrobek značky Hawker a nejlepší ze všech strojů, které navrhl nadaný konstruktér Sydney Camm.
První úspěchy
Historie značky Hawker začíná u firmy Sopwith Aviation, kterou již roku 1912 založil bohatý sportovní a technický nadšenec Thomas Sopwith. Už v onom roce dokázal prodat první letoun pro vojenské účely a během Velké války se jeho společnost dostala mezi nejdůležitější dodavatele letecké techniky pro britské ozbrojené složky. Mezi nejúspěšnější typy se řadil mimo jiné Sopwith Tabloid, původně sportovní stroj, který posléze plnil také vojenská zadání, dále například hydroplán Baby nebo velice obratná stíhačka Pup, která v roce 1916 pomohla zemím Dohody čelit náporu německých albatrosů.
Nesporně nejslavnějším typem značky Sopwith byl ovšem „Velbloud“, tedy stíhací letoun Camel, který vstoupil do služby roku 1917 a na jehož konto se dostalo údajně přes 1 200 sestřelených německých strojů. Posléze jej překonaly další produkty společnosti Sopwith, mimo jiné stíhač Snipe, avšak „Velbloudy“ se používaly ještě řadu let po válce, neboť se jednalo o opravdu vynikající konstrukci.
Kromě stíhaček dodávala Sopwithova firma také letadla jiných kategorií, kupříkladu bitevníky Salamander pro vzdušnou podporu nebo torpédové bombardéry Cuckoo. Během Velké války postavila společnost kolem 16 000 letounů a další tisíce byly díky licencím vyrobeny v jiných továrnách.
Hart a jeho modifikace
Konec světového válečného konfliktu ovšem zákonitě přinesl i konec masivních kontraktů. Vedení firmy se snažilo uspět na civilním trhu, ale dosáhlo jen omezených výsledků. Společnost Sopwith se dostala do potíží a v roce 1920 zbankrotovala, avšak ještě téhož roku část jejího zbylého majetku koupila skupina mužů, do které náležel i sám Thomas Sopwith, ale v čele stál Harry Hawker, odvážný zkušební pilot. V následujícím roce sice tragicky zahynul, ovšem také na jeho počest pak firma držela tradiční název Hawker Aircraft.
První stroj pod novou značkou odstartoval roku 1923 a záhy se dostavily první objednávky od Královského letectva (Royal Air Force, RAF). Do společnosti přibyla velmi důležitá posila, když přišel konstruktér Sydney Camm, jehož rukopis pak nesla většina letounů firmy Hawker. Spadal mezi ně i jeden z nejvýznamnějších meziválečných typů, a sice Hawker Hart, lehký bombardovací dvouplošník zařazený do služby v roce 1930. Z výroby vyšlo téměř tisíc kusů, kromě kterých vzniklo mnoho strojů příbuzných vzorů, protože nesmírně povedený hart se stal základem skutečně rozvětvené „rodiny“.
Ta zahrnovala mimo jiné výkonnější bombardér Hind, námořní průzkumný stroj Osprey, bitevníky pro podporu vojáků Audax a Hector, letoun pro koloniální akce Hardy či těžký přepadový stíhač Demon. Výrobky společnosti Hawker tak ve 30. letech představovaly páteř většiny útvarů Královského letectva.
Jak se zrodil „hurikán“
Velké zisky umožnily zakoupit další slavné značky, zejména Armstrong Whitworth, Gloster a Avro, ačkoliv ty nadále fungovaly pod svými jmény. Společnost Hawker se pak znovu pustila i do oboru, který získal slávu někdejšímu podniku Sopwith, a sice do vývoje a výroby lehkých stíhaček. Sydney Camm zkonstruoval velice elegantní a obratný dvouplošník, jenž vstoupil do výzbroje roku 1931 pod jménem Fury a díky vysoké rychlosti a manévrovacím možnostem se stal oblíbeným a respektovaným typem. Někdy se říká, že z letounu Fury vycházel též palubní stíhač Nimrod, byť navzdory vzhledové podobnosti a některým shodným konstrukčním rysům šlo o výsledek samostatného vývoje.
Již v době zavádění těchto dvou letadel do služby ovšem vizionář Camm poznal, že se období dvouplošníků chýlí ke konci, takže už v roce 1933 navrhl derivát designu Fury s jediným křídlem. Podobně smýšlela i generalita RAF, jež následujícího roku vydala požadavky pro nový stíhací jednoplošník. Dne 6. listopadu 1935 se poprvé vznesl prototyp budoucí legendy jménem Hurricane. O tomto stíhači bylo napsáno mnoho, a tudíž se tady omezíme na konstatování, že výrobní linky ve Velké Británii a Kanadě celkově zhotovily působivých 14 487 kusů. „Hurikán“ patřil mezi nejvýznamnější spojenecké stíhačky a sloužil ve více než dvou desítkách zemí.
Přestože vykazoval velký evoluční potenciál, už v době začátku jeho sériové výroby uvažoval Sydney Camm o perspektivní náhradě hurricanu. Tou se měl stát typ Tornado, který ale zůstal pouze v prototypu. Vinu za to však nenesl konstruktér, protože problémy působil zejména vybraný motor Rolls-Royce Vulture. O kvalitě základní konstrukce ostatně vypovídá fakt, že Camm ji posléze použil jako základ pro další, mnohem úspěšnější stroj zvaný Typhoon. Také ten měl nastoupit na pozici „hurikánu“ coby stíhač pro malé a střední výšky (zatímco boje ve velkých výškách měly obstarávat letouny řady Spitfire), jenže některé konstrukční nedostatky realizaci tohoto plánu zabránily.
Další vrtulové stíhačky
Typhoon ovšem přesto našel své místo, protože se ukázal coby výtečný bitevník a stíhací bombardér. Camm navíc rozpoznal, že i tato konstrukce má značný evoluční potenciál, což se potvrdilo, když ji spojil s novým křídlem s laminárním obtékáním. Tak se do výzbroje v roce 1944 dostal Tempest, s rychlostí přes 700 km/h jeden z nejrychlejších spojeneckých stíhačů. V malých výškách si vedl excelentně a vstoupil do dějin zejména jako „lovec“ létajících střel V-1. V samém závěru války pak tempesty sváděly souboje i s prvními proudovými stíhačkami Luftwaffe.
Některé rysy evoluční linie stíhačů Tornado, Typhoon a Tempest sdílel také poslední vrtulový bojový letoun značky Hawker, a sice palubní typ Sea Fury. Původně vznikl jako stíhač, nakonec se však vyvinul do podoby stíhacího bombardéru. Do řadové služby se totiž dostal až roku 1947, kdy již nikdo nepochyboval o konci éry bojových letadel s pístovými motory. Navzdory tomu se Sea Fury zapojil do několika vzdušných soubojů a nad Koreou ještě mohl čelit tryskovým stíhačkám MiG-15.
Vstup do proudové éry
Sydney Camm ale již od roku 1944 pracoval také na designech s proudovým pohonem. Jeho první letoun této kategorie se vznesl v roce 1947 a šlo o prototyp palubního stíhače, který se dostal do služby o šest let později pod označením Sea Hawk. Ačkoli poměrně rychle zastaral, ukázal se jako vysoce spolehlivý, takže indické námořnictvo vyřadilo poslední exempláře až v roce 1983.
Ve firmě Hawker postupně vzniklo též několik designů reaktivních stíhačů s šípovým křídlem a jeden z nich se stal základem pro výjimečně povedený a úspěšný letoun jménem Hunter. Vstoupil do služby v roce 1954 a výrobce zhotovil 1 972 kusů, jež sloužily v barvách nejméně 22 států. Vzhledem ke stáří tohoto designu působí neuvěřitelně, že je v provozu ještě dnes, neboť několik soukromých vojenských firem užívá upravené huntery pro vlekání terčů nebo pro nácvik elektronického boje.
Konec proslulé značky
V roce 1953 byl Sydney Camm za své zásluhy odměněn povýšením do šlechtického stavu, ale pochopitelně se nadále věnoval své práci hlavního konstruktéra firmy Hawker. Poslední velký program s jeho přímou účastí tak reprezentovala iniciativa mířící k bojovému stroji se svislým startem a přistáním. „Srdcem“ perspektivního letadla se stal nový motor Rolls-Royce Pegasus, který umožňoval směrování tahu s pomocí čtyř pohyblivých trysek. Prototyp označený P.1127 poprvé odstartoval v listopadu 1960 a o sedm let později byla připravena sériová varianta, pro niž se nejprve užívalo označení Kestrel, ale nakonec se ustálilo jméno Harrier.
Začátku služby tohoto slavného letounu se už Camm bohužel nedožil, neboť v roce 1966 náhle zemřel. Stroje Harrier koupilo několik států včetně USA a pracovalo se také na pokročilých designech s kolmým startem, které měly dosahovat i nadzvukových rychlostí, jenže v té době už se firma Hawker (podobně jako další britští výrobci letadel) potýkala s narůstajícími problémy, a proto se harrier stal posledním typem od značky Hawker. V roce 1977 se odehrálo její znárodnění a zařazení do podniku British Aerospace. Dnes jde o nadnárodní korporaci BAE Systems, jež se řadí mezi největší světové letecké a zbrojní firmy.
Další články v sekci
Tajemství faraonovy hrobky: Proč byl Šošenk III. přesunut do hrobky svého předchůdce?
Archeologové objevili ve hrobce egyptského faraona Osorkona II. 225 pohřebních figurek, které dokládají, že jeden z jeho nástupců – faraon Šošenk III. byl pohřbený mimo svou vlastní hrobku.
Archeologové objevili v Egyptě 225 vešebtů – pohřebních figurek, které měly zemřelému sloužit coby služebníci při plnění pracovních povinností v podsvětí. Přestože nalezené figurky patřily faraonovi Šošenkovi III., našly se uvnitř hrobky jiného panovníka.
Zajímavé je, že hrobka a sarkofág byly objeveny již v roce 1939, zatímco figurky badatelé objevili až nyní, během konzervačních prací prováděných egyptsko-francouzským týmem. Kromě figurek archeologové objevili také nové nápisy, které jsou momentálně dešifrovány a analyzovány.
Výbava pro jiného faraona
Faraon Šošenk III. vládl v bouřlivých letech cca 825–773 př. n. l. Jeho vláda byla dlouhá, ale komplikovaná, poznamenaná krvavou dynastickou válkou. Přesto se z jeho éry zachovalo několik zajímavých památek, včetně například impozantní brány do chrámového komplexu.
Jednou ze staveb éry Šošenka III. byla i hrobka, ve které ale faraon nakonec nespočinul. Analýza nalezených figurek totiž ukázala, že Šošenk III. byl pohřben v neoznačeném sarkofágu v hrobce Osorkona II. Dokládají to nejen nalezené figurky ale i nápisy na zdech hrobky.
Proč tomu tak bylo, není dosud jasné. Může to souviset s dynastickým konfliktem nebo se spory o nástupnictví. Některé artefakty ze Šošenkovy hrobky nesou jméno Šošenka IV., který vládl v následující 23. dynastii. Podle archeologů je tak možné, že Šošenk IV. mohl převzít hrobku svého předchůdce a přesunout jeho ostatky do hrobky Osorkona II. Znovupoužívání hrobek nebylo v starověkém Egyptě ničím neobvyklým, přesný důvod, proč Šošenk III. skončil v hrobce jiného faraona, ale zatím zůstává záhadou.
Konzervace hrobky Osorkona II. a analýzy nalezených figurek i nápisů stále pokračují, a archeologové doufají, že jim odhalí nové detaily o politice, pohřebních zvycích a dynastických vztazích 22. dynastie v Egyptě.
Další články v sekci
Marsovský balvan Phippsaksla: Perseverance možná objevil svůj první meteorit
Po pěti letech průzkumu Marsu možná rover Perseverance našel svůj první meteorit, který vědci nazvali Phippsaksla. Nezanedbává ale ani svůj primární cíl – sběr vzorků a hledání stop dávného života na rudé planetě.
Po pěti letech strávených na Marsu se roveru Perseverance možná podařilo objevit jeho první marsovský meteorit. Na zvláštní útvar rover narazil v oblasti Vernodden – jednalo se o z okolní krajiny vystupující zhruba 80 centimetrů velký balvan neobvyklé barvy, který vědci pojmenovali Phippsaksla.
Pomocí laserového přístroje SuperCam následně Perseverance zjistil, že se nalezený kámen skládá z železa a niklu, což odpovídá složení jader velkých asteroidů. Pokud se potvrdí jeho původ, půjde o první meteorit objevený Perseverance od jeho přistání 18. února 2021.
Nejde samozřejmě o první objevený meteorit na rudé planetě. Několik železo-niklových meteoritů objevil během své 13leté mise i rover Curiosity. Patří mezi ně například téměř metrový „Lebanon“ objevený v roce 2014 nebo „Cacao“ z roku 2023. Podobně i rovery Spirit a Opportunity z programu Mars Exploration Rovers (2004–2018) objevily několik železo-niklových meteoritů.
Hledání meteoritů je však jen vedlejším úkolem roveru – jeho hlavním cílem je hledání stop minulého života na Marsu a sběr vzorků pro jejich budoucí dopravu na Zemi. Nedávno NASA oznámila, že rover nalezl chemické otisky, které by mohly naznačovat interakce sedimentů s organickými látkami – procesy, které by mohly naznačovat mikrobní život. Konkrétně se jednalo o minerály vivianit a greigit. K definitivnímu potvrzení tohoto zjištění by ale bylo třeba vzorky dostat na Zemi a podrobit je detailní analýze.
Další články v sekci
Smrtící dávka plastu: Mořská zvířata zabije i množství menší než tři kostky cukru
Nová globální studie odhaluje, že k usmrcení mořských živočichů často stačí jen nepatrné množství plastu – u některých druhů méně než tři kostky cukru.
Smrt mořských živočichů v důsledku pozření plastu je smutnou realitou dnešní doby a nová studie ukazuje, že k fatálním následkům stačí překvapivě málo. Podle výzkumu organizace Ocean Conservancy, zveřejněného v prestižním Proceedings of the National Academy of Sciences, může například papuchalka severního (Fratercula arctica) a podobně velké mořské ptáky zabít množství plastu menší než tři kostky cukru. „Je to mnohem méně, než jsme si mysleli,“ říká spoluautorka studie Erin Murphyová.
Vědci zanalyzovali data z více než 10 000 pitev mořských zvířat z celého světa, u nichž byla známá příčina smrti i množství pozřeného plastu. Na základě těchto dat vytvořili model, který ukazuje, kolik a jaký druh plastového odpadu je vzhledem k velikosti jejich trávicího traktu pro různá zvířata smrtící. Zkoumaná zvířata z větší části uhynula po vyplavení na pláž či po náhodném zachycení do rybářských zařízení.
Kolik už je příliš?
Studie ukázala, že kritické množství plastu se liší podle druhu i typu materiálu. Mořští ptáci jsou mimořádně citliví na tvrdé plastové kousky a pryž. Už šest kousků menších, než hrášek znamená 90% pravděpodobnost úhynu.
Mořské želvy jsou zase nejvíce ohroženy měkkými plasty, zejména taškami, které snadno uvíznou v jejich trávicím traktu. Na měkké plasty doplácejí také mořští savci, které navíc ohrožuje také ztracené rybářské vybavení. Murphyová v této souvislosti připomíná extrémní případ velryby, v jejímž žaludku vědci našli desetilitrový plastový kýbl.
Plastový odpad bohužel ohrožuje nejzranitelnější mořské druhy – polovina analyzovaných živočichů patřila k ohroženým, zranitelným nebo přímo kriticky ohroženým druhům – což podle vědců ještě více podtrhuje závažnost problému.
Plast jako systémové ohrožení oceánů
Autoři studie doufají, že jejich výsledky pomohou zpřesnit monitoring plastového znečištění i vytvořit efektivnější regulační opatření. Podle Murphyové je nyní jasnější, jaké typy plastů – například balónky nebo igelitové tašky – představují nejvyšší riziko a měly by být regulovány přednostně.
Výzkum se přitom zaměřil pouze na akutní úhyny způsobené poškozením trávicího traktu. Nezahrnuje dlouhodobé chemické účinky mikroplastů ani riziko zamotání do velkých kusů odpadu. Přesto studie potvrzuje, že „plastové znečištění představuje pro mořský život existenční hrozbu“.
Podle OECD se v roce 2019 dostalo do vodních ekosystémů kolem šesti milionů tun plastu. Ačkoliv se v posledních letech pozornost veřejnosti přesunula k mikro- a nanoplastům – které vědci nacházejí dokonce v nejhlubších oceánských příkopech i v lidském těle – problém větších kusů odpadu zůstává stejně palčivý.
„To, že se díváme na mikroskopické částice a jejich dopad na člověka, neznamená, že velké plasty přestaly zabíjet velká zvířata,“ připomíná oceánografka Kara Lavender-Lawová.
Další články v sekci
Když vládl krásný Tony: Vzestup a pád posledního stalinistického prezidenta Československa
Antonín Novotný býval hodnocen jako málo schopný politik. Přesto ho Klement Gottwald v kritickém roce 1951 vyzdvihl do nejvyšších funkcí. Jak je možné, že se v nich tento „lidový“ aparátčík udržel až do roku 1968?
První tajemník ÚV KSČ a od roku 1957 i prezident Československa Antonín Novotný nepatřil mezi skvělé řečníky ani koncepčně uvažující reformátory či marxistické intelektuály. Blízké mu bylo kabinetní lavírování a politika drobných krůčků ke komunismu, který si představoval jako dobré bydlo pro všechny, kdo poslouchají KSČ. Vyznával mírný pokrok v mezích socialistického zákona.
Na druhou stranu to byl až on, kdo u nás šest let po únoru 1948 nastolil režim sovětského typu tím, že podle sovětského vzoru stranu mocensky nadřadil vládě a v roce 1960 nechal v nové ústavě zakotvit vedoucí roli KSČ. Za Novotného éry tak došlo ke stabilizaci komunistického panství, ale brzy též k pokusům režim modernizovat, což bylo konzervativnímu Novotnému proti srsti, ač reformní snahy pod tlakem nezakázal. Život na špičce mocenské pyramidy mu dodal i jisté charisma a manželky diplomatů ho prý během zasedání valného shromáždění OSN zvolily nejkrásnější hlavou státu, a tak se zrodila jeho přezdívka „krásný Tony“.
Vzestup po stranickém žebříčku
Antonín Novotný se narodil v Letňanech 10. prosince 1904 v rodině zedníka. Vyučil se soustružníkem, pracoval jako strojní zámečník v pražských továrnách a v roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Stejně jako jeho předchůdce Antonín Zápotocký vyrůstal pod vlivem otce, člena sociální demokracie. Do KSČ vstoupil brzy po jejím založení v roce 1921, ovšem do její činnosti se výrazněji zapojil až po V. sjezdu v únoru 1929, kdy stranu ovládla frakce Klementa Gottwalda a došlo k její stalinizaci.
Poté, co se zúčastnil VII. kongresu Kominterny v Moskvě roku 1935, byl jmenován jedním z tajemníků pražské KSČ, čímž vstoupil do skupiny placených stranických aparátčíků. Od podzimu 1937 už byl vedoucím tajemníkem hodonínského kraje. Zde stanul před soudem ve dvanácti tiskových procesech, z nichž si odnesl několik menších trestů, převážně za protibaťovské články.
Jelikož nepatřil mezi stranickou špičku, po nacistické okupaci zůstal v protektorátu a zapojil se do domácího odboje. V dubnu 1941 utrpěl těžký pracovní úraz, během rekonvalescence ho někdo udal a v září jej zatklo gestapo. Po třítýdenním věznění na Pankráci ho tribunál odeslal do koncentračního tábora Mauthausen. Obvinění, že tam spolupracoval s nacistickým vedením tábora, které vznesl roku 1968 bývalý ministr vnitra Rudolf Barák, jehož nechal Novotný na začátku šedesátých let zbavit funkcí, nemá oporu v žádných dokumentech ani svědectvích.
Outsider ve vedení
Po válce se jako spolehlivý meziválečný funkcionář se statusem politického vězně stal politickým tajemníkem pražského kraje. Jednalo se o suverénně nejvýznamnější regionální organizaci v republice, která měla na starosti až pětinu členské základny a sídlila ve stejné budově u Prašné brány jako stranické ústředí. Předsedou kraje byl zkušený a známý Josef Krosnář, jehož moc ale upadala, k čemuž přispěl korupční skandál v depozitním oddělení pražské radnice. O tom, že zabavené cennosti prodávali zaměstnanci oddělení pod cenou, musel vědět i Novotný, avšak jeho postavení bylo ve vážném ohrožení z jiného důvodu.
Pražští komunisté, kteří zajišťovali většinu politických akcí republikového významu včetně únorového převratu v roce 1948, chtěli radikálnější postup proti nekomunistům, než jaký volilo vedení strany. Tehdy se zrodila osobní nevraživost mezi Novotným a generálním tajemníkem Rudolfem Slánským, který uvažoval o Novotného odvolání. Nahradit jej mohl úspěšnější rival Otto Šling, vedoucí tajemník brněnského kraje, který systematicky vytvářel vzorový region. Vnitrostranické čistky ale nakonec smetly Slánského, Šlinga a řadu dalších krajských tajemníků. Na rozdíl od etnického Čecha a dělníka Novotného měli mnozí z nich takzvaný židovský původ a pocházeli ze středostavovských poměrů, a to byl v éře stalinismu problém.
Pád Slánského vynesl Antonína Novotného do nejvyšších funkcí. Hned v září 1951 povýšil na tajemníka ÚV KSČ a Gottwald ho pověřil řízením ústředního sekretariátu. V prosinci se stal členem předsednictva i politického sekretariátu, nejužší vládnoucí skupiny. Gottwaldův výběr mnohé zaskočil, považovali ho za provizorium, ale předseda KSČ a prezident zřejmě outsidera Novotného vybral kvůli zmíněným sporům se Slánským, neboť Kremlu byl předveden jako protipól odhaleného „zrádce“.
Miláček Moskvy
Novotný si začal vytvářet vazby na sovětské diplomaty, jeho vzrůstající vliv Gottwalda znepokojoval. Měsíc před svou smrtí ho přeřadil na post místopředsedy vlády, a když se odstavený tajemník ohrazoval, opilý prezident mu prý na recepci řekl: „Tak buď budeš dělat, nebo půjde hlava dolů, a ty víš, že to umíme udělat.“
Po Gottwaldově skonu se Novotný do vládnoucí skupiny okamžitě vrátil a za půl roku, v září 1953, obsadil nově ustavenou funkci prvního tajemníka, přičemž prezident Antonín Zápotocký předpokládal, že otěže moci budou na Hradě. Jenže Novotný dál posiloval své vazby na Moskvu, dokázal se sblížit s Nikitou Sergejevičem Chruščovem a během takzvané moskevské arbitráže na jaře 1954 od něj získal v konfliktu se Zápotockým jasnou podporu. Oba přední představitelé KSČ stavěli na své „lidovosti“ a trpěli komplexem ze vzdělaných lidí, kterými byli čím dál víc obklopeni.
Nedlouho po ovládnutí stranického aparátu však na prvního tajemníka čekal úkol, s nímž se musel vypořádávat po zbytek své politické kariéry. Přezkoumání stalinistických monstrprocesů probíhala pomalu, nesouvisle a nedůsledně, nikdy nebyla dokončena. Novotný do práce rehabilitačních komisí osobně zasahoval a stavěl se proti rozsáhlým pardonům, protože byl do politických procesů osobně namočený. Dokázal váhavou destalinizaci moderovat a využít stejně jako Chruščov ve svůj prospěch.
V únoru 1956 se po boku ostatních lídrů sovětských satelitů zúčastnil XX. sjezdu KSSS, na němž Chruščov přednesl proslulý referát o zhoubném Stalinově „kultu osobnosti“. Na rozdíl od Polska a zejména Maďarska, které povstalo proti vládě komunistů, se ovšem v Československu první fáze destalinizace omezila na odvolání nepopulárního ministra obrany a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky a opatrnou vnitrostranickou debatu. Její živelný osten dokázala Novotného garnitura otupit a zejména po krvavé porážce maďarského povstání přejít za souhlasu většiny společnosti do protiútoku, když z krize systému obvinila intelektuály, „kulaky brzdící kolektivizaci“ a studenty. Ti proti nízkým stipendiím i omezeným akademickým svobodám protestovali během Majálesu 1956. Rozlícený Novotný reagoval hrozbou, že vysoké školy budou zavřeny, což by připomínalo nacistickou okupaci.
Na vrcholu moci
Jestliže na jaře 1956 lidé volali po destalinizaci, na podzim se báli destabilizace a děkovali Novotnému, že u nás zvítězily „zdravé síly“, které zemi neuvrhly do občanské války. Vláda obyvatelstvu za poslušnost připravila dárek: snížila maloobchodní ceny a uspořádala velkolepé oslavy Velké říjnové socialistické revoluce. Novotného tým zase stmelil strach, že bude nahrazen někým proreformním. Tím se mohla stát některá z obětí stalinistického teroru, například Gustáv Husák, a také proto byly brány věznic otevírány s největší opatrností.
Na vrcholu moci stanul Antonín Novotný v listopadu 1957, kdy byl po smrti Zápotockého a s podporou Moskvy zvolen prezidentem republiky. Za klíčový prvek moci dál považoval stranický aparát. Podržel si i kontrolu nad I. oddělením ÚV KSČ, které řídilo vnitrostranické záležitosti, teprve v roce 1966 tuto funkci předal svému dlouholetému spolupracovníkovi Jiřímu Hendrychovi, s nímž ho pojilo silné přátelství z Mauthausenu. Svou moc opřel o osobní autoritu, uplácení, úzké ideologické šablony a podporu Kremlu, který ho pokládal za záruku stability.
Do Sovětského svazu jezdil minimálně jednou ročně, ale na rozdíl od Gottwalda a Zápotockého ve vztazích s Moskvou ochotněji hájil československé zájmy. Podle vlastních vzpomínek se jednou dokonce pohádal s Chruščovem, když přijel vyjednávat o nákupu obilí a sovětský vůdce mu ho odmítl prodat s tím, že se lidé v Československu „přežírají“. Novotný kontroval, že Československo Sovětům dodá méně strojírenských výrobků. Chrušov, kterému dělaly těžkou hlavu ohromné výdaje na vývoz komunismu do třetího světa, mu pak vyčítal, že Praha ještě neuhradila dodávky obilí z doby velkého sucha roku 1947, načež Novotný rozčíleně volal: „Všechno jsme už zaplatili, rozumíte soudruhu Chruščove! Všechno do posledního rublu!“ Ačkoliv nevíme, zda spor proběhl přesně takto, dobře dokládá ne příliš funkční spolupráci v rámci RVHP, které dominovalo národní sobectví a bilaterální směny zboží a surovin vyhádané mezi vůdci.
Vynucené uvolnění
Východoevropské ekonomiky se vydaly na sestupnou dráhu „plánovitého zaostávání“ s obrovskými investicemi do těžkého a zbrojního průmyslu, čímž připomínaly válečné hospodářství. Nadějí pro ně měla být vědeckotechnická revoluce, jejímiž úspěšnými symboly se stali vesmírná družice Sputnik a kosmonaut Jurij Gagarin. Ovšem československé hospodářství se v podstatě zhroutilo během třetí pětiletky v roce 1962 a Novotný už nemohl ignorovat hlasy některých ekonomů, především jeho dalšího spoluvězně z Mauthausenu Oty Šika, že je nutné rigidně centralizovanou ekonomiku uvolnit. Šik sice později vzpomínal, že když Novotnému vysvětloval problémy domácí ekonomiky, první tajemník tomu vůbec nerozuměl, ale zároveň jeho éra otevřela dveře expertům. Během konfliktů stranických konzervativců a reformistů Novotný často lavíroval a podle historika Vítězslava Sommera vůči prezidentovi není fér, že z něj reformisté po sesazení udělali symbol zpátečnictví.
Současně s krachujícím hospodářstvím se Novotný musel vypořádávat s druhou vlnou destalinizace, kterou na XXII. sjezdu KSSS roku 1961 odstartoval Chruščov. Prvního tajemníka varoval, že když k ní nepřistoupí, udělají to za něj jiní, čímž narážel na nutnost odvolání ministra vnitra Rudolfa Baráka, který shromažďoval na ostatní spolustraníky kompromitující materiál a podrýval Novotného autoritu u Sovětů.
Součástí změn byla generační obměna politbyra, které opouštěla stará Gottwaldova garda, a další revize politických procesů. Na výsluní se dostali nebo vrátili pozdější hlavní aktéři Novotného pádu a pražského jara. Nechyběli mezi nimi Alexander Dubček a Gustáv Husák, který byl v roce 1960 propuštěn se souhlasem prezidenta z vězení a koncem roku 1963 plně rehabilitován, ačkoliv ještě půl roku předtím Novotný prohlašoval, že obvinění ze „slovenského buržoazního nacionalismu“ z Husáka nikdo nesejme.
Dne 5. prosince „případ Husák“ projednávalo stranické vedení a podle člena rehabilitační komise, historika Karla Kaplana, jenž čekal s kolegy v předpokoji, se „najednou rozletěly dveře, do místnosti doslova vběhl Antonín Novotný, uviděl nás, zarazil se a zvýšeným hlasem povídal: ‚Znáte Husáka? Tak si ho nepřejte poznat.‘“ Husákových ambicí se obával podobně jako Dubček, o aktivitách obou Slováků si nechával posílat informace od Státní bezpečnosti.
Slováci v nemilosti
Novotný Slovákům obecně nedůvěřoval a jejich požadavky na federalizaci považoval za „nacionální úchylku“, či předstupeň separatismu. Prezident při zřídkavých návštěvách východní části republiky ztropil několik skandálů. Krajně negativní ohlas měly jeho teze o splývání českého a slovenského národa nebo nechutná hádka a odmítnutí připravených darů, jimiž skončila Novotného návštěva Matice slovenské v Martině v srpnu 1967. Do střetu též vygradovaly jeho spory s Dubčekem, prvním tajemníkem ÚV KSS, který roku 1967 kritizoval pomalou industrializaci Slovenska. „Slovenská otázka“ se tak stala jednou z hlavních příčin Novotného konce.
Mezitím se i česká část společnosti odvažovala posouvat hranice možného a snila o demokratickém socialismu. Proti prezidentovi se šikovali spisovatelé a znovu i studenti, kteří v říjnu 1967 chtěli „více světla“, neboť na strahovských kolejích docházelo k častým výpadkům elektřiny. Rozhodující byl ale výsledek konfliktu v nejvyšších patrech KSČ. Stále respektovanější Ota Šik na XIII. sjezdu v roce 1966 před zraky Leonida Iljiče Brežněva a za bouřlivého potlesku delegátů podněcoval k demokratizaci a k (blíže nespecifikovaným) institucionálním změnám.
Déle trvající vnitrostranická krize vyvrcholila na podzim 1967. Prezident ovšem předpokládal, že ji zvládne. Když na říjnovém plénu ÚV KSČ obvinil Dubčeka, že podléhá „úzkým národním zájmům“, existovala již v Ústředním výboru protinovotnovská opozice Slováků a reformistů, kteří kritizovali kumulaci Novotného funkcí. Ten si nakonec na pomoc pozval samotného Brežněva, jenž 8. prosince přiletěl do Prahy. Sovětský vůdce však nechal dění volný průběh a pouze prý pronesl „Eto vaše dělo!“, čili „Je to vaše věc!“. Patrně Novotnému nezapomněl zdrženlivý postoj při sesazování Chrušova v roce 1964, stejně jako neochotu umístit sovětská vojska na československé území. Brežněv rovněž kritizoval jeho příkrost vůči Dubčekovi, „čestnému Sašovi“, kterému dával najevo přízeň, neboť společně studovali v Moskvě.
Palácový převrat
Novotný se přesto nevzdával a na jednání předsednictva 11. prosince 1967 proti Dubčekovi vystoupil znovu. V rozpolceném desetičlenném vedení už ale neměl většinu, úlohu Jidáše sehrál Jiří Hendrych. Dubček využil ambicí Novotného pravé ruky a na oko mu nabídl, že by se mohl stát šéfem KSČ, o což si Hendrych interně řekl i Brežněvovi. „Ty v poslední době vystupuješ (…) podrážděně (…). Kolikrát ty tady zvedneš hlas, křičíš,“ sdělil překvapenému Novotnému a spolu s dalšími čtyřmi členy předsednictva nebyl proti rozdělení obou vrcholných funkcí. Patovou situaci rozčísl Ota Šik na plénu 19. prosince, když navrhl požádat Novotného o odchod z funkce prvního tajemníka a za vlivnou skupinu ekonomů do ní podpořil Dubčeka. Pod soustředěným tlakem se Novotný nakonec 5. ledna 1968 postu vzdal. Dubčekovo jmenování znamenalo kompromis mezi konzervativci a reformátory, roli zde sehrála i jeho slovenská národnost.
Výměna ve vedení proběhla pro KSČ typickým způsobem zákulisních intrik, členstvo bylo informováno až začátkem března, a ještě ne dostatečně. Aby byl palácový převrat dokonalý, zbývalo Novotného vyprovodit z Hradu. Dubčekovo nepevné a nejednotné vedení nedisponovalo takovou silou, aby donutilo prezidenta abdikovat, a tak byla dána volná ruka médiím. Tím došlo de facto ke zrušení předběžné cenzury. Kampaň v tisku nahradila mlčící vedení a do Novotného si nyní spěchal kopnout kde kdo. Vynikal v tom jízlivý Husák, který 19. března v Bratislavě na setkání se studenty žádal „tyranův konec“ a narážel na „pěknou českou tradici defenestrací“.
Sorry, Tony!
Novotnému nakonec zlomila vaz kauza „semínkového generála“ Jana Šejny, který se přátelil s prezidentovým synem a obohacoval se prodejem jetelového semene. Před zatčením utekl na Západ i s mobilizačními plány Varšavské smlouvy, na čemž si osvobozený tisk zgustl. Novotný musel z rozhodnutí předsednictva 22. března odstoupit, nahradil ho Ludvík Svoboda, kterého dlouhá léta držel stranou vysokých funkcí. Následné pozastavení členství ve straně ho jako přesvědčeného komunistu zasáhlo. Bylo mu vráceno v březnu 1971, i když se zákazem výkonu stranických a veřejných funkcí. Na konci života psal paměti a zemřel zahořklý v ústraní 28. ledna 1975 na infarkt.
Jestliže na jaře 1968 lidé nad Novotného pádem jásali, s nástupem normalizace začali někteří vyjadřovat nostalgii po „zlatých šedesátých“, kterou vtělili do frekventovaného hesla „Sorry, Tony!“. Po roce 1989 ovšem převládlo hodnocení Novotného jako konzervativního neostalinisty a trochu směšného diletanta, který nesprávně vyslovuje „demogracie“, „zemedělství“ či „soušky a souzi“, a vyžívá se ve výčtech vyrobených tun ocele. „Prokristapána, soudruzi, dyť už nám vylezla jedna kráva na pomalu dvacet tisíc korun!“ rozhořčoval se kupříkladu nad příliš drahou výstavbou kravínů. Ale co nejefektivnějším hospodářským systémem byla posedlá modernita 20. století obecně a mnozí politici se představ o trvalém růstu za každou cenu nezbavili dodnes.
Další články v sekci
Oceánští titáni: Vědci našli klíč k předpovědi obřích ničemných vln
Obří „ničemné vlny“ nejsou náhodnými oceánskými jevy. Nové dlouhodobé měření ze Severního moře odhaluje, jak tyto nebezpečné vlny vznikají a jak lze jejich příchod předpovědět.
Říká se jim „rogue wave“, tedy „darebné“, „zrádné“ nebo též „ničemné vlny“, případně „ghost waves“ – „vlny duchů“. Přicházejí znenadání a mají schopnost smést obří lodě, ropné plošiny nebo mořské větrné parky. Svou výškou přesahují vše, co na moři známe, snad s výjimkou přívalových vln způsobených tsunami. Ty ale dosahují velkých výšek až u pobřeží a na širém oceánu jsou takřka neviditelné.
Vědci dlouho považovali „ničemné vlny“ za námořnický folklor. Obrat nastal až v roce 1995, kdy extrémní vlna poškodila ropnou plošinu Draupner v Severním moři. Podle dat z radarů dosahovala „ničemná vlna“ výšky 25,6 metru.
Když se vlny spojí
Nová analýza více než 27 000 měření vln v Severním moři v průběhu 18 let, provedená laserovými senzory umístěnými na ropných plošinách, odhalila, že tyto „ničemné vlny“ nejsou zdaleka tak náhodné. Podle vědců vznikají, když se na moři setkají a překryjí „vlnové série“.
Vzniká při tom specifický jev: jednotlivé vlny se zesilují, čímž vzniká jediná gigantická vlna s výškou výrazně převyšující okolní vlny. Vědci tyto „vlnové série“ připodobňují k vlakům. Výzkum publikovaný v časopise Scientific Reports navíc identifikoval jejich typický „otisk“ v datech – opakující se interferenční vzorec, který signalizuje možnost vzniku obří vlny.
Pokud bude možné tyto vzorce zachytit včas, mohly by se „ničemné vlny“ stát předvídatelnými a nikoli nečekanými hrozbami. Podle odborníků je to zásadní nejen pro námořní dopravu, ale i pro bezpečnost offshore zařízení, protože ani největší lodě a platformy nejsou imunní vůči těmto jevům.
Výzkum zároveň vyvrací některé dřívější teze postavené na laboratorních modelech. Vlny vytvořené v úzkých kanálech v laboratoři, kde se vlny „nahrnou“ a vytvoří monstrum, se chovají jinak než v otevřeném oceánu. Skutečné „ničemné vlny“ mají podle vědců tzv. „asymetrii vázaných vln“ – jejich hřebeny jsou ostré a úzké, zatímco jejich základny jsou široké a ploché. Při setkání podobných vln z více směrů, může docházet k jejich vrstvení a vzniku obří „ničemné vlny“.
Předzvěst katastrofy
Podle studie může tento „otisk“ sloužit jako měřitelný předstupeň „ničemných vln“ – vědci a námořníci by mohli získat až minutový náskok před tím, než vlna udeří. Takové vzorce byly pozorovány například během bouře v Severním moři v roce 2023, kdy kamera zaznamenala 17 metrů vysokou vlnu, jejíž vznik odpovídal interferenčním vzorcům.
Vědci doufají, že díky satelitním datům, umělé inteligenci a flotile měřících bójí bude možné identifikovat tyto otisky v oceánech a „ničemné vlny“ tak přestanou být tajemnými a mnohdy zničujícími nepředvídatelným jevy.
Další články v sekci
Tým lunárního orbiteru LRO objevil na Měsíci nový kráter
Snímky z kamery LROC odhalily na Měsíci čerstvý impaktní kráter, jenž nám připomíná, že geologická proměnlivost našeho souputníka stále trvá.
Měsíc byl bombardovaný meteority všech možných velikostí po celou dobu své historie. Dokládá to ohromné množství kráterů, které se nacházejí na jeho povrchu. Přestože v dnešní době intenzita tohoto bombardování značně poklesla, meteority na Měsíc padají dál. Dokládají to snímky sond a dalekohledů, které monitorují lunární povrch.
Tým odborníků, který stojí za provozem a zpracováním výsledků kamery Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (LROC) na palubě lunárního orbiteru LRO americké agentury NASA, nedávno identifikoval nový kráter díky porovnávání snímků stejné oblasti pořízených touto kamerou v různé době. Jde o velmi mladý útvar – kráter se na našem souputníkovi objevil mezi prosincem 2009 a prosincem 2012.
Nový kráter u Moře klidu
Jak uvádí web týmu LROC, kráter, jehož průměr je zhruba 22 metrů, se nachází severně od impaktního kráteru Römer. Ten se rozkládá u Zálivu lásky (Sinus Amoris), severního výběžku Moře klidu (Mare Tranquillitatis). Nový kráter zřetelně prozrazuje jasně zbarvený vyvržený materiál, který ostře kontrastuje s tmavším povrchem.
V průběhu příštích tisíců, milionů let tento materiál kolem kráteru ztmavne a přestane být na první pohled rozlišitelný od okolí. Podepíše se na tom společný vliv částic solárního větru, bombardování mikrometeority a kosmické záření. Tento proces je patrný na celé řadě lunárních kráterů, které vznikly v relativně nedávné době.
Objev nového kráteru, ať už na Měsíci nebo jiném tělese Sluneční soustavy, je vždy důvodem k radosti. Nové krátery totiž pomáhají vědcům zpřesnit odhady intenzity současných dopadů meteoritů a současně také zpřesnit datování stáří struktur, které pozorujeme na povrchu dotyčného tělesa.
Další články v sekci
V polském jezeře Lednica objevili archeologové unikátně zdobené středověké kopí
Jezero Lednica ve Velkopolském vojvodství potvrdilo pověst bohatého naleziště středověkých zbraní. Potápěči v něm objevili hlavice čtyř kopí, včetně jednoho velmi bohatě zdobeného.
Polští archeologové si připsali zajímavý objev v jezeře Lednica, které se nachází ve Velkopolském vojvodství mezi městy Poznaň a Hnězdno. Ze dna jezera vyzvedli celkem čtyři středověké hlavice kopí. Každá z nich představuje cenný nález, ale jedna z nich je obzvláště unikátní.
Jak uvádějí objevitelé z Centra podvodní archeologie při Univerzitě Mikuláše Koperníka v Toruni, jedna z hlavic je pokryta plátky zlata, stříbra a bronzu. Její povrch je složitě zdobený spirálovými a triskelionovými motivy. Na bázi hlavice jsou rovněž umístěná křídla. Bohaté zdobení hlavice napovídá, že kopí patřilo někomu významnému, patrně šlechtici nebo dokonce princi.
Symbolické kopí z jezera
Takto zdobené kopí by ale podle archeologů zřejmě nebylo příliš praktické v bitvě a mohlo spíše sloužit jako symbol moci. Mohlo být odznakem urozeného bojovníka nebo třeba rituálním objektem, který měl zajistit úspěch v bitvě. Lidé tehdy zřejmě nezamýšleli, aby se taková věc ocitla přímo v bitevní vřavě.
Nejmenší ze čtveřice objevených hlavic byla nalezena i s ratištěm, dlouhou násadou z jasanového dřeva. Podle archeologů jsou takové nálezy vzácné. Tato konkrétní zbraň je rovněž zakončená kroužkem z parohu, což z ní dělá unikátní artefakt.
V tomto případě nešlo o náhodné nálezy. Jezero Lednica je totiž doslova pokladnicí středověkých zbraní. Potápěči Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni zkoumají jezero asi 40 let a za tu doby z jeho dna vyzvedli 145 seker, 64 hlavic kopí a 8 mečů. Proč je ale v jezeře tolik zbraní není podle odborníků jasné. Podle jedné teorie to souvisí s boji, které zde propukly po smrti krále Měška II. Lamberta v květnu 1034, když se polské království propadlo do chaosu.
