Bullet Cluster (1E 0657-56) je úchvatná kupa galaxií vzdálená přibližně 3,7 miliardy světelných let od Sluneční soustavy. Vlastně jde o dva shluky galaxií, které se před 100–200 miliony let srazily obrovskou rychlostí – kolem 4 000 kilometrů za sekundu, tedy více než 1 % rychlosti světla. Menší, kompaktnější podshluk doslova prorazil větším a zanechal po sobě charakteristický „rázový kužel“ žhavého plynu, připomínající vlnu za přídí lodi. 

Na první pohled by se mohlo zdát, že taková kolize musela mít pro jednotlivé galaxie katastrofální následky. Galaxie samy o sobě jsou ale ve srovnání s celým klastrem poměrně malé a vzdálené, takže většina z nich srážku nijak zásadně nepocítila. Jiný příběh ale zažil horký plyn, který tyto galaxie obklopoval. Ten se při srážce srazil čelně, zpomalil a zůstal soustředěn mezi oběma shluky, zatímco samotné galaxie pokračovaly dál. Rentgenová pozorování navíc ukázala, že teplota tohoto rozžhaveného plazmatu dosahuje desítek milionů stupňů Celsia.

Právě tento rozdíl mezi chováním galaxií a plynu je pro vědce fascinující. Temná hmota, která tvoří většinu hmotnosti klastru, se totiž chová jako galaxie – během srážky totiž prošla skrz bez zastavení. Díky tomu je Bullet Cluster jedním z úplně nejdůležitějších objektů ve vzdáleném vesmíru, pokud jde o výzkum temné hmoty. Bullet Cluster je jako vesmírné „pískoviště“, na němž si vědci testují různé hypotézy a představy a studium gravitačních čoček, které tato kupa galaxií díky své hmotnosti vytváří, nabízí jedny z nejpřesvědčivějších astrofyzikálních důkazů existence temné hmoty. 

Co odhalil Webbův dalekohled? 

Mezinárodní tým astronomů nedávno namířil na Bullet Cluster Webbův dalekohled a získal snímky tohoto významného objektu s větším rozlišením než kdy dříve. Díky tomu mohl James Jee z jihokorejské Univerzity Yonsei a jeho spolupracovníci pozorovat mnohem více vzdálených galaxií za kupou Bullet Cluster a zmapovat gravitační čočkování temnou hmotou této kupy v mnohem větším detailu. Výsledky nových pozorování vědci popisují v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.

Zorné pole Webbova dalekohledu je relativně malé, takže pozorování nezachytila úplně celou kupu galaxií. Přesto se vědcům povedlo odhadnout, že Bullet Cluster jako celek váží několik set bilionů sluncí. Tento údaj je nižší než předešlé odhady, takže vědci ještě budou zjišťovat, který z odhadů více odpovídá realitě. Rovněž se ukázalo, že struktura kupy Bullet Cluster odpovídá možné další srážce, ke které v ní v minulosti došlo.

Image

Čtěte také

Při ohromující srážce kup galaxií došlo k oddělení temné a běžné hmoty

Které haploskupiny jsou ve střední Evropě nejběžnější? A liší se střední Evropa od té jižní či západní?

Ve střední Evropě jsou nejběžnější mužské Y-DNA haploskupiny R1a, R1b a I2, zatímco v mateřské linii mtDNA převládají H, U, K a T. Haploskupina R1a se často spojuje s východní Evropou a slovanskými populacemi. Naopak R1b je dominantní ve většině západní Evropy, zejména v oblastech historicky osídlených Kelty a Germány, ale vysoký podíl má i na Pyrenejském poloostrově. I2 se častěji vyskytuje na Balkáně, nicméně se objevuje také ve střední Evropě, což naznačuje dávné migrační spojení mezi uvedenými regiony.

Střední Evropa tak představuje jakousi genetickou přechodovou zónu: Nacházíme zde kombinace východoevropských, západoevropských i balkánských linií. Díky své poloze v centru kontinentu, blízkosti velkých řek jako Dunaj či Labe a historickému významu těchto cest ovlivňovaly střední Evropu opakovaně migrační vlny – od prvotního osídlení a poslední doby ledové přes neolitickou expanzi zemědělců z Anatolie, šíření indoevropských jazyků, období stěhování národů až po středověkou německou kolonizaci či novověké pohyby Romů a židovských komunit.

Liší se výrazně to, co se dozvídáme o původu předků z mtDNA po matce a Y-DNA po otci?

Na počátku archeogenetického výzkumu se častěji analyzovala mtDNA. Jednak se její potenciál podařilo objevit dřív a také je mnohem kratší než jaderná DNA, tudíž lze její variabilitu snáz studovat i interpretovat. Později se do výzkumu zapojil také chromozom Y a poskytl podobný obraz o velkých migracích i osídlení kontinentů, ale zároveň odhalil odlišnosti. Některé migrační vlny či trasy jsou lépe viditelné v mtDNA datech a naopak. Nicméně v hrubých rysech nejsou rozdíly nijak zásadní. 

Částečně může jít o náhodu – některé linie v mtDNA či Y-DNA se jednoduše nedochovaly až do současnosti a z populace vymizely. V jiných případech se jejich stopy překryly nebo oslabily pozdějšími událostmi. Určité migrace či původy skupin lze tedy zachytit pouze díky celogenomovým přístupům, které využívají části DNA přenášené od obou rodičů.

Rozdíly mezi mtDNA a Y-DNA nám zároveň pomáhají chápat specifika migrací, například že v některých obdobích byli muži mobilnější – v rolích vojáků, dobyvatelů či kolonizátorů – takže se jejich genetické stopy v chromozomu Y objevují výrazněji, viz třeba expanzi Indoevropanů nebo příchod Avarů. Naopak „pomalé“ migrace žen mimo jiné v rámci sňatků mezi sousedními vesnicemi mohly dlouhodobě efektivně rozšířit mateřské linie, které dnes pozorujeme v mtDNA. Zjednodušeně lze říct, že mtDNA je historicky konzervativnější a často lépe odráží usazené, méně mobilní obyvatelstvo. Y-DNA zas ukazuje na expanze a pohyby mužských linií.

Geneticky vzato, ke kterým dnešním národům máme nejblíž?

Je důležité si hned na začátku uvědomit, že evropské národy – přes všechny kulturní a jazykové rozdíly – jsou si z hlediska genetiky velmi podobné. Jde o důsledek několika faktorů: Ke kolonizaci Evropy došlo relativně pozdě, osídlení bylo poměrně husté a migrace byly často sdílené mezi různými oblastmi. Navíc si s sebou populace, které opustily Afriku, odnesly jen malý výsek původní genetické rozmanitosti. Jak se někdy s nadsázkou říká, celou genetickou diverzitu mimo Afriku byste mohli sestavit z jedné tamní vesnice. Obyvatelé České republiky mají geneticky nejblíž ke svým sousedům – Polákům, Slovákům, části Rakušanů a Němců, zejména z Bavorska a Saska, ale rovněž ke Slovincům či Ukrajincům. Sdílíme s nimi geografický prostor i společné historické migrace a jazykové vlivy.

Existuje nějaká příbuznost, která laika překvapí?

Překvapivá může být stepní genetická složka z Asie, která se do střední Evropy dostala během expanze indoevropských skupin z Pontsko-kaspické stepi před více než čtyřmi tisíci let a která zde tvoří výraznou součást dnešního genofondu. Mnoha lidem se to může zdát zvláštní, protože v učebnicích a tradičních představách stále převládá mylný obraz masových přesunů národů, s ostrými genetickými hranicemi mezi etniky.

Ve skutečnosti však většinu kulturních a jazykových změn doprovázely pouze malé skupiny migrantů, které ovlivnily místní populaci – často spíš šířením kultury, technologií či politické moci než početní převahou. Genetika nám tak ukazuje, že je historie lidstva příběhem neustálého mísení, nikoliv jasně oddělených skupin.

Co si myslíte o současné snaze identifikovat „slovanský gen“? Má reálný základ?

Nejprve je důležité připomenout, co vlastně gen znamená v biologickém smyslu. Jedná se o úsek DNA, který kóduje určitý protein – tedy konkrétní funkční součást organismu. Všichni lidé mají prakticky stejný soubor genů a tyto úseky jsou po celém světě velmi málo variabilní. Důvod spočívá jednak v tom, že lidský druh vznikl relativně nedávno a z malé zakladatelské populace, a jednak v tom, že většina změn v těchto funkčních genech by vedla k poruchám či nemocem – proto jsou silně evolučně „hlídány“.

Naopak oblasti DNA, které využívá archeogenetika – včetně mtDNA a Y-DNA – se nacházejí mimo tyto funkční části a nejsou zásadně ovlivněny přírodním výběrem. Právě díky tomu uchovávají informaci o předcích a migracích, aniž by měly přímý vliv na naše biologické vlastnosti. Z daného pohledu tedy nemůže existovat „slovanský gen“, lze mluvit nanejvýš o určitých haploskupinách, které jsou dnes častější ve slovanských populacích, ale rozhodně ne výhradní. Například R1a se vyskytuje i v Pobaltí, Skandinávii, Střední Asii a severní Indii.

Ve skutečnosti se současné národy staly výsledkem dlouhodobého mísení lidí, jazyků a kultur. Takzvaná slovanská expanze znamenala spíš rozšiřování kultury mezi starousedlíky, nikoliv masový přesun jedné „čisté“ populace. Snahy najít slovanský gen často vycházejí z ideologických motivací, z touhy potvrdit nějakou národní výlučnost, čistotu nebo původ prosazováním mýtů o „starých Slovácích“ či „původních Árijcích“. Vědecky jsou však taková tvrzení nesmyslně zjednodušující. Genetika nezná národnosti. Zná pouze příbuznost, četnost výskytu určitých variant a pravděpodobné směry migrací.

Image

Čtěte také

Slované sotva napůl: Pravda o genetickém původu české populace

Archeologové v Izraeli narazili na výjimečný objev. V Galileji nalezli pozoruhodný poklad 1 600 let starých měděných mincí. Samo o sobě by to nebylo tak zvláštní, v Izraeli se podobné nálezy objevují poměrně často. V tomto případě jde ale o poklad z doby často přehlížené poslední známé židovské vzpoury proti Římanům.

Badatelé narazili na celkem 22 mincí ukrytých v prasklině v tunelovém komplexu, který se nachází hluboko pod kibucem Chukok, který navazuje na židovské sídlo Chúkok, zmiňované v Bibli. V těchto tunelech se ukrývali Židé během několika povstání, včetně První židovské války (66 až 70 n. l.) a povstání Bar Kochby (132 až 135 n. l.).

Mince z hlubin

Jak se ale ukázalo, datování mincí z nového pokladu neodpovídá ani jednomu z těchto židovských povstání. Na mincích jsou vyobrazeni císaři Constantius II. (337 až 361 n. l.) a Constans (337 až 350 n. l.), kteří vládli jako spoluvladaři ještě s Konstantinem II. To znamená, že byly ukryty během Gallova povstání (351–352 n. l.) – méně známého, ale historicky významného povstání, protože šlo o poslední židovskou vzpouru proti Římu. Podle Izraelského památkového úřadu (IAA) jde o unikátní důkaz, že skrýše vybudované staletí předtím byly znovu využívány i v tomto pozdějším období. 

„Tento poklad je pravděpodobně jedinečným svědectvím, že tunelový komplex sloužil i během Gallova povstání – události, o níž máme jen velmi málo historických pramenů,“ uvedli archeologové Uri Berger z IAA a profesor Yinon Shivtiel ze Zefatské akademie.

Podzemní místnosti chukockého komplexu nebyly jen nouzovými úkryty, ale také prostorem, kde mohli Židé tajně vykonávat každodenní náboženské úkony mimo dohled Římanů. Mince byly nalezeny v jámě, která byla záměrně vyhloubena na konci klikatého tunelu – naznačuje to, že majitelé úkrytu plánovali svůj návrat, až krize pomine.

Gallovo povstání, pojmenované po římském „caesarovi“ Constantiovi Gallovi, bratrance císaře Constantia II., bylo nakonec krvavě potlačeno. Římané tehdy vypálili a zničili řadu židovských měst. Objev mincovního pokladu tak připomíná dramatickou kapitolu, která ukazuje na houževnatost a odhodlání místních obyvatel tváří v tvář opakovaným neúspěchům.

Image

Čtěte také

Izraelští archeologové objevili v Judské poušti 1 900 let staré židovské mince

Ve srovnání s Německem či SSSR se Velká Británie výzkumem raket pro vojenské použití dlouhou dobu prakticky nezabývala. V období těsně po Velké válce sice proběhlo několik základních experimentů s raketovými motory na tuhé palivo, ty ale nepřinesly žádné konkrétní výsledky a v následujících letech špičky britských ozbrojených sil nevěnovaly tomuto druhu zbraní téměř žádnou pozornost. To se změnilo až v polovině 30. let, kdy se jedna z větví rozvoje britské protiletecké obrany soustředila i na neřízené rakety. 

Rakety po anglicku

Zodpovědnost za ni nesl Alwyn Crow, toho času ředitel laboratoře pro balistický výzkum ve Woolwichi. Pod jeho vedením začali konstruktéři pracovat na neřízené protiletecké raketě o průměru dva palce (50,8 mm), která by dokázala dosáhnout výšky 15 000 stop (4 572 m) stejně rychle jako konvenční projektily kalibru 76,2 mm. Již v roce 1937 ale padlo rozhodnutí přerušit vývoj dvoupalcových raket ve prospěch výrazně větších verzí ráže 3,7 palce (83 mm). Pro zakrytí skutečného účelu programu se rakety označovaly jako Unrotated Projectile (nerotující projektil). 

Výsledná raketa (označovaná taktéž jako UP-3) měřila na délku 190 cm a při celkové hmotnosti 24,5 kg nesla hlavici s necelými dvěma kilogramy výbušniny. Alwyn Crow původně pro rakety plánoval využít vysoce moderní vzdálenostní roznětku, ty se ale v dané době nacházely v rané fázi vývoje a nebyly připraveny pro bojové využití. Po neúspěšných experimentech s fotoelektrickými zapalovači aktivovanými stínem cíle se tak nakonec konstruktéři rozhodli pro standardní časované roznětky nastavené na určitou výšku. V roce 1940 pak továrna Vickers-Armstrong vyvinula i první odpalovače označené Projector, 3-inch Mk.1.

Šlo o velmi jednoduchou konstrukci, kde se raketa umisťovala mezi dvě vodicí kolejnice. Obsluha seděla na levé straně zařízení a před zášlehem raketového motoru ji chránil pancéřový štít. Pro zacílení sloužil jednoduchý optický zaměřovač, o zážeh rakety se staral elektrický zapalovač. Lafeta umožňovala plný 360° odměr při maximálním náměru 70°. Celé zařízení vážilo sotva 50 kg a jeho obsluhu zvládali i příslušníci domobrany se základním výcvikem.

Baterie Z

Do září 1940 vzniklo 1 000 odpalovačů a o měsíc později již bylo vyrobeno přes 2 600 kusů nové zbraně. V téže době vznikla testovací baterie, která provedla první zkoušky s létajícími terči. Během následujících měsíců pak začaly vznikat takzvané Baterie Z (Z Battery). Každou z nich tvořilo 64 odpalovačů rozdělených do čtyř sekcí po 16 zbraních. První baterie se rozmisťovaly v okolí důležitých přístavů a loděnic; nejčastěji šlo o dvojici sekcí ve vzdálenosti ne více než pět kilometrů od sebe v zájmu koncentrace palby. Nastavení roznětek se odvíjelo od povahy cíle – zatímco proti střemhlavým bombardérům šlo o výšku 3 500 stop (1 000 m), u výše létajících strojů mohly obsluhy navolit výbuch ve výškách až do 20 000 stop (6 000 m).

Praxe nicméně ukázala, že odpalovače mají nízkou kadenci. Zatímco protiletecký kanon lze s vycvičenou obsluhou nabíjet v řádu vteřin, původní odpalovače Baterií Z měly jednorannou konstrukci vyžadující po každém výstřelu upevnění nové rakety. Vzhledem k nutnosti změnit náměr a odměr zbraně v závislosti na rychlosti a kursu cíle tak měly obsluhy na zásah nepřátelského letounu pouze jediný pokus. Pro maximalizaci šance na zničení cíle proto měly baterie vypouštět své rakety ze všech zbraní naráz v mohutných salvách. 

Řeč čísel

Současně s vývojem raket pokračovaly i práce na odpalovací platformě. V září 1941 přišla do služby nová verze Projector, 3-inch, No. 2 Mk.1 schopná odpalovat dvě rakety naráz. Tato varianta se záhy stala nejpočetnější a do konce roku 1943 již tvořila 97 % celkového stavu 6 265 odpalovačů po celé Británii. Jen pro představu – v okolí hlavního města se nacházelo ne méně než 874 raketometů, Birmingham bránilo 346 kusů a například důležitá loděnice v Clyde disponovala 256 raketomety. Minimálně jedna baterie putovala i do severní Afriky, kde ji Britové nasadili při obraně Tobruku. V následných letech vznikly i varianty odpalující devět nebo 20 raket.

A jaké byly bojové výsledky britských protileteckých raketometů? Z celkem 833 nepřátelských letadel sestřelených během války protivzdušnou obranou nad ostrovy jich na Baterie Z připadala jen mizivá část. Hlavní vinu na tom nesl fakt, že odpal salvy raket byl ze vzduchu velmi dobře viditelný a dával tak letcům dostatek času na změnu kursu. O to silnější ale měly rakety účinek psychologický – dle britských operačních výzkumů totiž nepřátelská letadla v oblastech bráněných raketomety často kličkovala ve snaze ztížit střelcům zamíření, což ale na druhou stranu výrazně snižovalo přesnost bombardování.

Miny unášené větrem

Samostatnou vývojovou větev britských protileteckých raketometů představovaly jejich námořní deriváty. Velkým zastáncem těchto zbraní byl Winston Churchill, jenž z pozice 1. lorda admirality po vypuknutí války prosazoval umístění protivzdušných neřízených střel na všechny válečné lodě. Praktickým výstupem této vize se stal v roce 1940 mohutný dvacetikomorový raketomet určený pro projektily ráže 180 mm. Ty místo konvenční výbušné hlavice nesly vzdušnou minu, která se uvolnila ve vzdálenosti zhruba 300 m od lodi a následně se snášela k hladině zavěšena na trojici 122 m dlouhých ocelových lanek spojených s trojicí padáčků. Při hromadném odpalu takto mělo vzniknout pomyslné vzdušné minové pole, v němž by útočící torpédové letouny minu zachytily křídly a přivedly k explozi.

Během roku 1940 byly odpalovače umístěny na paluby řady válečných plavidel; mezi nejznámější takto vyzbrojené lodě patřil bitevní křižník Hood a bitevní lodě tříd Nelson a King George V. Již testovací odpaly ale ukázaly fatální chybu celého konceptu – stačilo, aby se po odpalu změnil směr větru a miny se odpalující lodi „vrátily“ zpět. Vytvoření minového pole navíc zabralo příliš dlouhou dobu a zkušení piloti se mu dokázali snadno vyhnout. Během let 1940–1941 byly proto odpalovače postupně nahrazovány rychlopalnými protileteckými kanony ráže 40 mm.

Britské protiletecké rakety sice nedosáhly žádných závratných úspěchů, potvrdily ale hodnotu raketové výzbroje. V roce 1941 pak z iniciativy Henryho Tizarda padlo rozhodnutí využít sérii UP k vývoji leteckých protitankových raket. Inspirováni sovětskými RS-82 následně britští inženýři vytvořili sérii projektilů RP-3. Ty mohly nést tříštivotrhavé a kumulativní protipancéřové hlavice a během války je používala celá řada britských letounů.

Image

Čtěte také

Smrtící raketová baráž: Americký raketomet T34 Calliope v akci

Doba největšího rozkvětu hornictví v Čechách přišla v průběhu 12. a 13. století. Byla spojena s vládou Přemysla II. a zejména později Václava II. (1271–1305). Právě on v roce 1300 vydal první horní zákon s názvem Jus regale montanorum, jež znamenal významný milník v dějinách hornictví.

Rozmach hornictví

Uzákonil jím totiž horní a mincovní regál (právo), svobodu báňského podnikání a v neposlední řadě pravidla pro řízení dolní činnosti. Právě tato reforma přispěla kromě rozvoje hornictví také k celkové hospodářské prosperitě země i uznání autority českého státu. Připravila tak půdu pro vládu Karla IV., jenž tak roku 1346 mohl ve slavné zlaté bule potvrdit právo českého krále na horní i mincovní regál. 

Období tohoto velkého rozmachu souvisí také s otevíráním velkých ložisek zlatých a stříbrných rud. Vznikly tak doly v Jihlavě, Jílovém, Písku, Německém Brodě a zejména pak Kutné Hoře. Právě v posledním zmiňovaném městě se nacházely ve své době možná nejslavnější středověké doly vůbec. Před husitskými válkami šlo dokonce o druhé nejvýznamnější město českých zemí, hned po Praze.

Z obecných dějin je známo, že kutnohorští, z nichž velké procento tvořili Němci, byli k husitům velmi nepřátelští; nechvalně proslulý je případ údajného zavraždění 1 600 husitů, jejichž těla měli zlostí horníci naházet do kutnohorských šachet. V dalším průběhu válek však věhlas města postupně upadal. 

Naději na zlepšení situace navíc zmařil i  objev Nového světa v roce 1492, zakrátko po němž evropské trhy zaplavilo levné zlato a stříbro z amerických dolů. V dalších stoletích tak doly neschopné konkurence pouze živořily a místo cenných rud se zde dobývaly spíše vitriolové břidlice a grafit (tzv. černá země), které tehdy sloužily například k výrobě ozdobných předmětů.

Dolar podle tolaru

Porážka českých stavů na Bílé hoře v roce 1620 a následná Třicetiletá válka zdevastovala velkou část českého i tehdejšího německého území a znamenala pro rozvíjející se hornictví velký krok zpátky. Jedinou světlou výjimkou se stal Jáchymov, který dosáhl na krátkou dobu světového jména. Není bez zajímavosti, že od slova Joachimsthaler, v překladu jáchymovský tolar, pochází označení dnešní americké měny, dolaru. V době největšího lesku navíc v Jáchymově pracovalo údajně až 12 000 horníků.

Osudným se ovšem městu stal fakt, že patřil rodu Šliků, jejichž majetek byl po Bílé hoře těžce zasažen. Věhlas této bašty hornictví částečně obnovil až objev radiových rud na konci 19. století. 

Image

Čtěte také

Horník tvrdý chleba má: Jak se žilo kovkopům v dobách Otce vlasti?

Astronomové pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) objevili něco, co otřásá dosavadními představami o atmosférách cizích světů. Exoplaneta TOI-561 b – je malá, rozpálená a nesmírně stará. Pozorování JWST ale také odhaluje, že tento rozpálený svět má nejspíš hustou atmosféru. Přitom by podle všech učebnic už dávno žádnou mít neměla.

Hororový svět

TOI-561 b váží jen asi dvojnásobek Země a obíhá svou oranžovou trpasličí hvězdu tak blízko, že rok tam trvá méně než jeden den. Povrchová teplota na ní přesahuje 2 000 °C – dost na to, aby se na ní tavily horniny. Exoplaneta je navíc dvakrát starší než Sluneční soustava.

Obecné pravidlo říká: velké a chladné planety atmosféru mají (nebo ji alespoň mohou mít), malé a horké ji nemají. TOI-561 b ale tohle pravidlo boří. Vědci již dříve zaznamenali známky atmosféry na podobné super-Zemi 55 Cancri e. Na rozdíl od TOI-561 b šlo ale o nedostatečně přesvědčivá data.

Atmosféra, která neměla existovat

TOI-561 b krouží kolem své mateřské hvězdy ve vázané rotaci (podobně jako například Měsíc a Země). Její trvale přivrácená strana by proto vzhledem k malé vzdálenosti od hvězdy měla doslova žhnout. Povrchová teplota, kterou zaznamenal Webbův dalekohled je ale nižší, než by měla být.

Jako jediné smysluplné vysvětlení se proto podle vědců nabízí, že chybějící teplo transportuje na její odvrácenou stranu nějaký plyn. To by ovšem znamenalo, že TOI-561 b disponuje nějakou formou atmosféry.

Z čeho se tato hypotetická atmosféra skládá a jak mohla přežít miliardy let v pekelných podmínkách, zatím není jasné. Podle jedné z hypotéz je možné, že plyn uniká přímo z roztaveného nitra planety – podobně, jako kdysi na mladé Zemi či Venuši. Pokud tomu tak je, TOI-561 b by mohla být živým oknem do pradávných dob, kdy se formovaly atmosféry planet v naší Sluneční soustavě.

Image

Čtěte také

Vědci zřejmě konečně odhalili původ nepatrné atmosféry Měsíce

Klasické Nobelovy ceny jsou symbolem prestiže, objevů měnících svět a nesmrtelného věhlasu. Svět vědy ale má i svou hravou stránku, a tu už od roku 1991 připomínají ceny Ig Nobel. Ocenění se každoročně uděluje výzkumům, které pobaví a zároveň donutí zamyslet se, co může vzejít z obyčejného „co kdyby…?“.

Letos to byl opět pořádný rej: papírová letadélka létala sálem, vítězové dostali minutu na prezentaci a skuteční nobelisté jim předávali ceny. A publikum? Přes tisíc lidí, kteří se přišli pobavit a trochu se poučit.

Opilí netopýři a jazykový odvaz

Jedním z vrcholů letošního ročníku byla studie o tom, jak alkohol ovlivňuje netopýry. Ukázalo se, že alkohol u nich způsobuje potíže s letem i echolokací, což vysvětluje, proč se vyhýbají přezrálému ovoci.

V podobném duchu se nesla i Ig Nobelova cena za mír, která míří do Německa. Psycholog Fritz Renner a jeho kolegové zjistili, že malá dávka alkoholu zlepšuje schopnost mluvit cizím jazykem.

Tým z Barcelony se pro změnu rozhodl přijít na kloub tomu, proč se omáčka na těstoviny cacio e pepe tak snadno srazí. Studovali „fázové přechody“ v sýru a pepři a nakonec přišli na recept, který funguje téměř pokaždé. Důkaz, že frustrace v kuchyni může vést k seriózní fyzice – a lepší večeři.

Letošní ceny ale pokryly i jiné lahůdky. Třeba výzkum, že ještěrky z Toga dávají přednost pizze Quattro Formaggi, nebo že krávy natřené bílými zebřími pruhy obtěžuje méně much. Do toho studie o tom, co cítí kojenec, když jeho maminka jí česnek, a práce, která zkoumala, jestli by se dal jíst teflon. Inženýři se také zabývali otázkou, jak zapáchající boty ovlivňují design botníku. Ano, i toto se dá zkoumat vědecky.

Image

Čtěte také

Letošní vítězové Ig Nobelových cen: Transport nosorožců hlavou dolů nebo korupce obézních politiků

Rakovina tlustého střeva, neboli správně kolorektální karcinom, stále patří k nejběžnějším typům nádorů. Proto je určitě dobré vědět o postupech, které snižují riziko rozvoje tohoto nádoru nebo případně zmírňují jeho průběh. Kromě klasických doporučení souvisejících se zdravým životním stylem, jako je více pohybu a zdravé stravy nebo méně alkoholu a kouření, se také ukazuje, že příznivý vliv mohou mít i konkrétní látky.

Tableta s velkým efektem

Anna Martlingová ze Karolínského ústavu ve švédské Solně s početným týmem kolegů prostudovala záznamy 1 103 pacientů s diagnostikovaným nádorem tlustého střeva, kteří měli mutaci v signální dráze PI3K, což obvykle vede k intenzivnějšímu bujení nádoru a komplikovanějšímu průběhu.

Výzkum proběhl v rámci rozsáhlé studie označované ALASCCA. Na výzkumu se podílelo celkem 33 nemocnic ze Švédska, Norska, Dánska a Finska. Šlo o dvojitě zaslepený experiment, v němž 626 pacientů užívalo denně 160 mg aspirinu po dobu tří let a ostatní pacienti placebo, aniž by pacienti nebo vědci věděli, kdo jakou látku užívá.

Výsledky experimentu, které uveřejnil odborný časopis New England Journal of Medicine, ukazují, že užívání aspirinu u pacientů s mutací v signální dráze PI3K, snižuje pravděpodobnost opětovného objevení kolorektálního karcinomu po úspěšné léčbě o 55 procent v porovnání s placebem.

Jak může aspirin chránit pacienty před návratem nádoru? Martlingová s kolegy věří, že to souvisí s jeho působením proti zánětům, tlumením funkce krevních destiček, a také přímým potlačováním růstu nádorů. Celkově lze říct, že aspirin mění prostředí v těle pacienta tak, že méně vyhovuje nádorům a zlepšuje situaci ve prospěch pacienta. 

Image

Čtěte také

Prevence nádoru: Sklenice mléka denně snižuje riziko rakoviny tlustého střeva

Celých dvacet let Anastasio García Somoza terorizoval svou zemi a současně si uzurpoval ohromující majetky. Pokud si ale Nikaragujci mysleli, že se několika výstřely despotického diktátora navždycky zbavili, zakrátko vystřízlivěli. Ještě než Somoza zemřel, nastoupil na jeho místo jeho nejstarší syn Luis. Jak se tato rodina dostala do čela země?

Zavraždění protivníka

Anastasio García Somoza se narodil v roce 1896 v San Marcos jako syn bezvýznamného majitele kávové plantáže. Rodiče ho ale poslali do severoamerické Filadelfie, kde studoval na Pierce School of Business Administration. Po absolvování vykonával několik obyčejných profesí. Například cestoval po USA jako obchodník s automobily, čistil toalety a podle některých se živil také jako padělatel. V této době se oženil se Salvadarou Debayle, která pocházela z významné nikaragujské aristokratické rodiny.

V roce 1926 se tehdy dvacetiletý Somoza vrátil do Nikaraguy a zanedlouho se začal prosazovat na tamní politické scéně. Připojil se k liberálům, opozici proti tehdejšímu nikaragujskému prezidentu Adolfu Díazovi. V zemi to vřelo. Prezident dokonce povolal k řešení situace Američany. Ti domluvili příměří a mimo jiné jmenovali Somosu velitelem Národní gardy.

Novou hlavou státu se stal Juan Baptista Sacasa, ale Somoza se okamžitě chopil příležitosti a začal připravovat plán na svržení současné vlády a na odstranění politického odpůrce, vůdce revolučních gerilových skupin Augusta C. Sandina. Ten totiž kontroloval velkou část nikaragujského území a stál v čele armády zhruba tří tisíc plně vycvičených a výborně vyzbrojených vojáků. Somoza tedy musel postupovat velmi obezřetně. Aby se svého rivala zbavil, nalíčil past.

Sandino se 21. února 1934 účastnil spolu s dalšími čtyřmi muži večeře pořádané prezidentem Sacasou. „Bylo téměř deset hodin večer, když prezidentovy hosty odváželi z paláce. Jakmile přijeli ke kasárnům, zjistili, že silnice je zablokovaná hlídkou gardy. Všech pět cestujících bylo přinuceno vystoupit. Nahnali je na korbu náklaďáku a odvezli do noci. Po několika minutách auto zastavilo. Gardisté je vystrčili ven, bez cirátů postavili do řady a zastřelili.“

Somoza se nespokojil se zavražděním samotného Sandina. Přikázal příslušníkům gardy, kteří byli rozmístěni kolem Sandinovy vojenské základny na severu země, aby zmasakrovali všechny obyvatele tábora. Krveprolití uniklo jen několik málo mužů. Somosovi se jedním tahem podařilo zlikvidovat nepřítele číslo jedna.

Boj o moc s prezidentem

Po zavraždění Sandina přinutil prezident Sacasa všechny své armádní velitele, aby mu přísahali věrnost a zavázali se, že Sandinovy vrahy dostanou před spravedlnost. Somoza hrál tuto komedii také. Předstíral dokonce, že vede vyšetřování atentátu, ale potají šířil zvěsti, že Sandinovo zabití odpovídalo nejlepším zájmům Nikaraguy a schvaluje ho i Washington. Zároveň za sebe loboval v kongresu. Jakmile se cítil pevný v kramflecích, veřejně přiznal, že to on nařídil Sandina zabít. A gardisté, kteří rozkaz provedli, by měli být nejen oceněni, ale také by jim měla být zajištěna plná beztrestnost. 

Riskantní krok se vyplatil, protože kongres s návrhem okamžitě souhlasil. Prezident rozhodnutí kongresu vetoval, ale ten ho schválil znovu. Somoza, povzbuzený tímto projevem podpory, rozhlásil, že se chce v příštích volbách ucházet o prezidentský úřad. Sacasovi jeho příznivci radili, aby okamžitě odstranil svého soka z pozice vrchního velitele Národní gardy. Jenže on se namísto toho zaměřil na získávání politické podpory v kongresu.

Mezi oběma politiky se rozpoutal nesmiřitelný boj. V té době dolehla na Manuguu, hlavní město Nikaraguy, krize z nedostatku pohonných hmot. Řidiči vstoupili do stávky, demonstrovalo se. Prezident přikázal vládě, aby s nepokoji skoncovala – v krajním případě i za použití střelných zbraní. Tento rozkaz samozřejmě Somoza neopomněl okamžitě rozhlásit mezi lid.

Garda ale na rozkaz nereagovala. Namísto toho Somoza uspořádal setkání se stávkujícími, a aby si zajistil další podporu lidu, slíbil jim, že zavede přídělový systém pohonných hmot tak, aby každý dostal svůj díl. To byl prozíravý tah, díky němuž stávkující své protesty ukončili. Somoza získal kladné body u nikaragujského obyvatelstva a využil úspěchu k dalšímu posílení gardy o skupinu mladých fašistů Camias Azules neboli modrokošiláčů. S těmito jednotkami v zádech podnítil nepokoje v několika nikaragujských městech a vesnicích. Poté poslal gardu, aby protesty ukončila, a v předstírané snaze nastolit právo a pořádek zavedl vojenskou kontrolu nad místními vládními úředníky. Takto postupně převzal moc nad celou zemí, a jakmile cítil, že jeho postavení nemůže nic ohrozit, oznámil svou kandidaturu na prezidenta.

Konečně vítězství

V cestě Somozovi stála jediná překážka: ústava nepřipouštěla, aby se důstojník v činné službě ucházel o funkci prezidenta. Vyřešil to po svém. S jednotkou gardy zaúto­čil na pevnost v Léonu, která byla prezidentovou hlavní baštou. Zatímco se u pevnosti bojovalo, zaútočil Somoza na prezidentský palác. Sacasa uprchl do exilu a Somozovi už nic nestálo v cestě.

V souladu s ústavou rezignoval na velení Národní gardy a čekal na výsledky voleb. Oficiální sčítání skončilo 79 tisíci hlasy pro Somozu – opozice jich získala jen 169! Jakmile Somoza nastoupil do úřadu prezidenta, okamžitě se znovu ustanovil šéfem Národní gardy. S armádou tak držel zemi absolutně pod kontrolou. Garda totiž byla nejen skvěle vycvičená a vyzbrojená, ale hlavně to byla jediná ozbrojená síla v celé Nikaragui. Vykonávala také práci policie, kontrolovala všechny obchodní licence a patřila jí jediná rozhlasová stanice slyšitelná po celé zemi.

Pouze majitelé kávových plantáží si zachovali ekonomickou nezávislost. Patřila jim nejúrodnější půda v zemi, což Somoza nemohl snést. Několik měsíců po uchopení moci začal s „přesvědčováním“. Některé pozemky koupil za polovinu jejich tržní ceny, zatímco ostatní dostal „darem“. Ani to neuspokojilo jeho hrabivost. A tak vydal prohlášení, že každý státní zaměstnanec musí odevzdávat pět procent svého platu do ústředního fondu Národní liberální strany, ke kterému posléze přistupoval jako ke svému osobnímu bankovnímu kontu.

Druhá světová válka

Navzdory obrovským zpronevěrám státních peněz probíhalo prvních několik let vlády poklidně. Až do roku 1939, kdy si Somoza uvědomil, že mu ze čtyřletého volebního období zbývá poslední rok. Umínil si tedy „zmodernizovat“ ústavu. Volební období se nově prodloužilo ze čtyř na šest let.

Poté, co Japonci napadli Pearl Harbor, postavil se Somoza čistě z vypočítavosti na stranu Američanů a vyhlásil válku nejen Japonsku, ale také Německu a Itálii. Toto rozhodnutí přineslo kýžené ovoce. Jakmile Somoza deklaroval proamerickou orientaci Nikaraguy, začala z Ameriky proudit vojenská pomoc pro Národní gardu. Na konci války, přestože nikaragujská armáda za celou dobu nehnula ani prstem, disponovala leteckou technikou, nevelkým vojenským loďstvem a novým vybavením pro pozemní armádu v hodnotě dvou milionů dolarů. Jmění samotného Somozy podle odhadů v roce 1945 přesahovalo pět milionů dolarů.

Avšak Somoza měl i nepřátele, či přinejmenším politickou opozici. Všechny problémy ale nakonec ustál, také díky tomu, jak okázale dával najevo, že má plnou podporu Spojených států. Ty s ním však ztrácely trpělivost. Aby Somoza ukonejšil americké diplomaty, podepsal v roce 1945 prohlášení, že se nejen vzdá kandidatury pro třetí prezidentské období, ale obnoví všechna občanská práva, která zrušil. A propustí všechny politické vězně.

Zástěrka

V nadcházejících prezidentských volbách Somoza prosadil jako kandidáta sobě oddaného Leonarda Argüella. Starce, o němž se domníval, že ho bude snadno ovládat. To se ale spletl. Ukázalo se, že vůbec nepůjde o loutkového prezidenta. Hned zpočátku odstranil Somozovy lidi ze všech klíčových funkcí v Národní gardě, ve správní radě i ve veřejných službách. Do nové vlády vybral muže, kteří stáli spíše proti bývalému prezidentovi.

To si ale Somoza nenechal líbit. Argüello se stal terčem útoku už tři týdny po svém zvolení. Nejprve ohluchly všechny telefonní linky vedoucí do prezidentského paláce. Za svítání garda komplex přepadla, zatkla všechny loajální vojenské důstojníky a uložila jim domácí vězení. Samotnému Argüellovi se podařilo utéct na mexické velvyslanectví. Šokovaným členům kongresu Somoza oznámil, že Argüello osnoval diktaturu. Nikomu z přítomných neušla ironie toho prohlášení, nikdo se ale neodvážil Somozovi protivit. Ten nechal ustanovit prozatímního prezidenta dle své volby.

Ve Washingtonu z těchto novinek neměli radost. Jenže se schylovalo ke studené válce a Somoza nabídl Američanům nikaragujské území, aby na něm vybudovali své vojenské základny. To nebylo možné odmítnout, a tak se roku 1948 Nikaragua znovu těšila z těsného spojenectví s USA.

Popáté

Somoza vyměnil prozatímního prezidenta za svého vlastního strýce. Poté přepsal ústavu tak, aby mohl znovu kandidovat. A když strýček nečekaně zemřel na infarkt, kongres, který netoužil po žádných třenicích, tupě odsouhlasil, aby Somoza zaskočil za nebožtíka do konce jeho funkčního období.

V padesátých letech se Somoza věnoval především svému obchodnímu impériu. Založil obchodní lodní společnost, několik textilních továren, národní aerolinky a nový kontejnerový přístav v Tichém oceánu poblíž Managuy, který pojmenoval Puerto Somoza. V té době ekonomiku v zemi silně ovlivňovaly mezinárodní trhy. Somoza se to pokusil změnit, ale jen devalvoval hodnotu nikaragujské měny. Tím nečekaně a velmi tvrdě zasáhl příjmy celé velké skupiny příslušníků střední a dělnické třídy. Nejhůř dopadli ti, co si založili malé živnosti. Rozpoutala se vlna všeobecné nespokojenosti, ale Somoza, namísto aby uznal chybu, oznámil, že bude popáté kandidovat na úřad prezidenta…

„Drahá maminko, i když jsi o tom nevěděla, byl jsem vždycky zapletený do všeho, co se týkalo útoků proti tomu příšernému režimu, který vládne v naší otčině. Když jsem uvážil, že všechny pokusy udělat z Nikaraguy zase (nebo poprvé) svobodnou zemi selhaly, a přestože se mnou moji soudruzi nesouhlasí, rozhodl jsem se stát tím, kdo bude na začátku konce této tyranie.“ 

Nikaragujský exulant Rigoberto Lopéz Pérez žil v San Salvadoru. Básník a novinář viděl dlouhá léta svou zemi trpět pod Somozovou zvůlí a usoudil, že už to tak dál nejde. Onoho 21. září 1956 proměnil slova v čin. Hned vzápětí ho rozstříleli prezidentovi osobní strážci.

Somozu okamžitě helikoptérou přepravili do nemocnice. Střely ale neohrožovaly Somozův život – tedy až na jednu, která poranila páteř a musela být vyjmuta. Jenže tento typ operace v Nikaragui neznali. A když Somozu převezli do americké nemocnice v Panamě, místní lékaři se spletli a podali mu celkovou anestezii, po níž coby diabetik, navíc obézní, upadl do těžkého kómatu. O pět dní později zemřel. Jeho smrt veřejně oznámili 29. září 1956. To už ale otěže moci pevně třímal nejstarší Anastasiův syn Luis Somoza Debayle… 

Image

Čtěte také

Chile Augusto Pinocheta: Tvrdá diktatura, vraždy, strach a ekonomické experimenty

Už tři desítky let objevujeme planety v cizích planetárních systémech. V těchto dnech překročil počet potvrzených exoplanet šest tisíc. Podle odborníků nelze přesně říct, která z exoplanet byla číslo 6 000, protože vědci přidávají potvrzené exoplanety průběžně. Počet exoplanet monitoruje Institut vědy o exoplanetách NASA (NExScl), který sídlí v kalifornské Pasadeně.

Vědci rovněž vědí o dalších více než osmi tisících kandidátských exoplanetách, z nichž, podle dosavadních zkušeností, bude většina potvrzena. „Je to významný milník, který by nebyl možný bez vesmírných teleskopů NASA,“ upozorňuje úřadují ředitel divize astrofyziky NASA Shawn Domagal-Goldman. „Výzkum exoplanet změnil pohled lidstva na noční oblohu.“

Exoplanety na špičce ledovce

Podle Domagala-Goldmana se krůček po krůčku blížíme k řešení otázky, zda jsme ve vesmíru sami. Teď přijdou na řadu teleskopy příštích generací – Vesmírný teleskop Nancy Grace Romanové, který by měl vyrazit do vesmíru v roce 2027 a jeho následovník, vesmírný teleskop známý pod jménem Habitable Worlds Observatory (HWO, Observatoř obyvatelných světů), s jehož startem se předběžně počítá někdy okolo roku 2041.

Šest tisíc je úctyhodný počet a je za ním spousta náročné práce. Přesto jde ale jen o špičku obrovského ledovce. Podle odborníků jsou v Mléčné dráze miliardy exoplanet. Pátrání po nich ale dál zůstává velmi obtížnou disciplínou. Po spuštění nových teleskopů bychom se měli dostat v průzkumu exoplanet zase o něco dál.

Co výzkum exoplanet přinesl? Na základě již potvrzených exoplanet jsme se dozvěděli, že nás Sluneční soustava příliš nepřipravila na to, s jakými exoplanetami se ve vesmíru setkáme. Za hranicemi Sluneční soustavy astronomové objevili horké jupitery, cirkumbinární planety, které obíhají kolem dvou hvězd současně, lávové světy, planety s hustotou polystyrenu nebo planety, na kterých prší drahokamy.

Image

Čtěte také

Úspěšná spolupráce: Profesionálové spolu s fanoušky astronomie objevili vzácnou exoplanetu