Pokusy na vzorcích mozku od živých „dárců“ mohou znít poněkud drasticky, nikdo však během nich nepřišel k úhoně. Pacientům, kteří na klinice při Univerzitě v Edinburghu podstoupili operaci nádorů mozku, odebrali chirurgové i částečky zdravé mozkové tkáně, jež by se jinak stejně musely odstranit.

Po získání vzorků nastal závod s časem: Vědci přítomní na operačním sále uzavřeli materiál do nádob s okysličenou umělou míšní tekutinou, jež měla udržet mozkové buňky naživu. Se vzácným nákladem se pak rychle přesunuli do laboratoře, kde tkáň nakrájeli na velmi jemné řezy zhruba o tloušťce třetiny milimetru a umístili je do speciálního roztoku bohatého na živiny. V inkubátorech s teplotou 37 °C poté napodobili přirozené podmínky v těle, takže vzorky vydržely životaschopné až dva týdny.

Demence pod lupou

Experiment, který nemá ve světě obdoby, začal téměř okamžitě. Výzkumníci se v podstatě pokusili napodobit Alzheimerovu chorobu v reálném čase, což bylo možné díky aplikaci proteinu spojeného s nemocí do mozkových řezů: Tzv. beta-amyloid se již dřív podařilo extrahovat právě z mozků pacientů, kteří na nemoc zemřeli. Tým tak mohl doslova v přímém přenosu pozorovat, jak choroba narušuje složité buněčné sítě a jak toxické formy proteinu rozkládají mozkové synapse.

Dalším důležitým ukazatelem se stalo zkoumání tkáně odebrané z temporálního laloku. Právě uvedená oblast totiž při Alzheimerově chorobě čelí postižení velmi brzy. Vzorky uvolňovaly vyšší hladinu klíčového hormonu tau, což by mohlo poskytnout vysvětlení, proč je zmíněná část mozku tolik náchylná k degeneraci.

Naděje při hledání léku

Zjištění vědců byla v první fázi výzkumu spíš základní. Popsaný pokus však ukázal, že lze živé mozkové řezy účinně využít k prostudování důležitých otázek souvisejících s léčbou Alzheimerovy choroby. Velmi přesné a bezprostřední pozorování, a především možnost testovat potenciální nové léky přímo na lidské tkáni znamenají oproti minulosti a experimentům se zvířaty velký skok kupředu.

Image

Čtěte také

Překvapivý objev: Vzácný plyn pomáhá proti Alzheimerově chorobě

Ve Sluneční soustavě máme osm planet a více než 400 známých měsíců, které kolem nich krouží. Planety je získaly různým způsobem. U velkých měsíců, jako jsou čtyři galileovské měsíce obíhající Jupiter, se předpokládá, že vznikly z prachového a plynového disku, který obklopoval planetu při jejím vzniku.

Pokud jde o planety Sluneční soustavy, měsíce vznikly už velice dávno, zřejmě před více než 4 miliardami let, záhy po vzniku samotných planet. Z té doby se ale bohužel zachovalo jen velice málo stop, které by mohly vysvětlit, jak zrození jednotlivých souputníků probíhalo. Určitou představu si ale můžeme udělat pozorováním okolního vesmíru.

Disk kolem mladého plynného obra

Gabriele Cugno z Curyšské univerzity zamířil Webbův dalekohled na planetární systém čerstvě zrozené hvězdy CT Chamaeleontis (CT Cha) v souhvězdí Chamelona, která je od nás vzdálená 625 světelných let. V tomto systému Webbův dalekohled pozoroval objekt, zřejmě velkou exoplanetu CT Cha b, která je obklopená vlastním diskem bohatým na uhlík.

Hvězda CT Cha vznikla před pouhými dvěma miliony let. Obklopuje ji protoplanetární disk a stále ještě pohlcuje okolní hmotu. Doprovází ji zmíněný objekt CT Cha b s hmotností odpovídající plynnému obru, který je od hvězdy vzdálený asi 74 miliard kilometrů. 

Webbův dalekohled má k dispozici zařízení MIRI (Mid-Infrared Instrument), s jehož pomocí je možné detekovat v oblasti infračervených vln molekuly, které obsahuje pozorovaný objekt. Vědci díky tomu v materiálu disku odhalili sedm uhlíkatých molekul, včetně acetylenu (C₂H₂) a benzenu (C₆H₆). Detekovaný chemický mix je v ostrém kontrastu s chemickým složením disku kolem samotné hvězdy, kde JWST zaznamenal pouze vodu a žádný uhlík.

Tento rozdíl naznačuje, že disk kolem planety prošel za pouhé dva miliony let rychlým chemickým vývojem. Jde o první přímá měření chemických a fyzikálních vlastností disku, které mohou tvořit měsíce kolem velkých exoplanet. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters. 

V příštím roce plánují vědci využít Webbův dalekohled k provedení komplexního průzkumu podobných objektů, což jim umožní lépe pochopit rozmanitost chemických a fyzikálních vlastností disků kolem mladých planet. Tyto informace mohou být velmi užitečné nejen pro pochopení vzniku měsíců, ale také pro přípravu misí, které se zaměří na měsíce v rámci Sluneční soustavy, jako je Jupiterův měsíc Europa nebo Saturnův měsíc Enceladus.

Image

Čtěte také

Kolik měsíců by mohlo kroužit kolem Země? Astrofyzici již znají odpověď

V roce 1911 představil příslušník US Navy fregatní kapitán Cleland Davis svůj bezzákluzový kanon, jenž je dnes znám pod jeho jménem. Původním cílem konstruktéra bylo eliminovat zpětný ráz zbraně větší ráže namontované na letadlu, což se mu nakonec skutečně podařilo.

První bezzákluzová zbraň

Takzvaná Davis gun pracovala na principu dlouhé, z obou stran otevřené hlavně. Náboj ráže 7,62 cm se nabíjel doprostřed zařízení, přičemž ve směru na cíl vylétl projektil vážící 4,1 kg, zatímco energie uvolněná výstřelem „vyplivla“ z opačného konce speciální nábojnici společně se špuntem tvořeným olověnou kuličkou a mazadlem (tuk, vazelína).

Tímto způsobem se vynálezci podařilo minimalizovat zpětný ráz a jeho výtvor je dnes hodnocen jako první bezzákluzová zbraň. Kanon se skutečně během Velké války objevil ve výzbroji britských a amerických letounů (zpravidla hydroplánů) a byl určen k boji proti německým ponorkám.

Výzbroj létajících člunů

Zbraň bývala zpravidla lafetovaná na stanovišti předního střelce. S kanonem spřažený lehký kulomet Lewis sloužil pro zaměřování celého systému. Američan zprvu testoval svůj vynález na létajícím člunu Curtiss HS-2L, či dokonce britském bombardéru Handley Page O/100, v průběhu války se však objevil na celé řadě typů (na snímku pravděpodobně Curtiss F5L).

Bohužel není úplně jasné, s jakými úspěchy Dohoda tento bezzákluzový kanon nasadila a zda skutečně výstřel z této zbraně poškodil, či dokonce zničil nepřátelskou ponorku. Zbraň byla experimentálně využívána i pro boj proti německým vzducholodím. Do dnešního dne se dochovalo jen pár exemplářů, které se nacházejí například v USA či britském Imperial War Museu v Londýně.

Image

Čtěte také

Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (1)

Vědci z Barcelony získali unikátní příležitost nahlédnout do tajemství extrémní dlouhověkosti. Podrobně prozkoumali tělo Marie Branyasové, která zemřela v roce 2024 ve věku 117 let jako nejstarší žijící člověk na světě. Výsledky, zveřejněné v časopise Cell Reports Medicine, naznačují, že Branyasová byla výjimečná nejen svou disciplínou a životním stylem, ale především genomem, který stárnul mnohem pomaleji než její tělo.

Genetická výhra v loterii života

Analýzy krve, slin, moči a střevního mikrobiomu ukázaly, že Maria Branyasová měla genové varianty spojené s dobrou funkcí imunitního systému, zdravým srdcem i mozkem a celkově nízkou mírou chronických zánětů. Vědci popsali její buňky jako „mladší“, než by odpovídalo jejímu reálnému věku. 

Výjimečné zdraví potvrzují i výsledky z laboratoře: Maria měla velmi nízké hladiny „zlého“ LDL cholesterolu a triglyceridů a vysoký podíl „hodného“ HDL cholesterolu. Taková kombinace má podle vědců blahodárný vliv na cévy a srdce.

Aktivní život a středomořská strava

Maria byla do pozdního věku mentálně čilá, fyzicky i společensky aktivní. Sama připisovala svou kondici středomořské stravě bohaté na jogurty, i když odborníci upozorňují, že strava je z hlediska dlouhověkosti pouze jedním z mnoha faktorů. Podstatný díl její dlouhověkosti se podle všeho skrýval v genetice a celkové aktivitě.

Zvláštní kapitolou studie je stav jejích telomer – ochranných „čepiček“ na koncích chromozomů, jejichž zkracování se běžně spojuje se stárnutím a zvýšeným rizikem smrti. Branyasová měla telomery výrazně zkrácené, což vědce překvapilo. Nejnovější studie ale naznačují, že u lidí extrémně vysokého věku už délka telomer není dobrým ukazatelem biologického stáří. V jejím případě mohly naopak krátké telomery dokonce bránit rozvoji nádorů, protože omezovaly schopnost buněk nekontrolovaně se dělit.

Stáří nemusí znamenat nemoc

Podle hlavních autorů studie, epigenetiků Eloye Santose-Pujola a Aleixe Noguery-Castellse, Mariin příběh dokládá, že vysoký věk nemusí nutně znamenat špatné zdraví. Zároveň upozorňují, že jde o výjimečný případ a k potvrzení výsledků je nutné zkoumat širší skupiny dlouhověkých lidí.

Superstoletí lidé, tedy ti, kteří se dožívají nejméně 110 let, jsou stále vzácní: jen desetina těch, kdo se dožijí stovky, překročí i další dekádu. Každý takový případ je proto pro vědce cenným oknem do procesů, které umožňují člověku žít zdravě i ve velmi pokročilém věku. Poznatky z výzkumu Marii Branyasové by mohly vést k odhalení biomarkerů zdravého stárnutí a k novým strategiím, jak prodloužit lidský život. 
 

Image

Čtěte také

Kdy se dožijeme 200 let? Moderní genetika dává naději na dlouhý život

Ostrůvek Jicarón nedaleko panamského pobřeží se stal mimo jiné domovem primátů malp kapucínských (Cebus capucinus), které si před lety získaly pozornost celého světa: Zjistilo se totiž, že členové několika tamních skupin používají kameny k rozbíjení tvrdých plodů či schránek některých živočichů, například krabů. Z uvedeného důvodu sledují vědci místní malpy už od roku 2017 pomocí fotopastí. V článku publikovaném letos v květnu v časopise Current Biology však popsali, že přístroje nabídly obraz, který odborníci tak docela nečekali.

Móda opičích únosců

Na záběrech pořízených od ledna 2022 do července 2023 pozorovali několik nedospělých malpích samců, kteří s sebou vláčeli mláďata jiných primátů, a sice vřešťanů panamských. Detailní rozbor záznamů ukázal, že se zmíněným záhadným chováním začal jeden ze samců někdy v lednu 2022 a časem se po něm „opičilo“ několik dalších.

Důvody zůstávají nejasné: Pravděpodobně se nejednalo o opuštěná mláďata, protože na záznamech jsou slyšet dospělí vřešťani volající ztracené potomky a malpy svým „úlovkům“ brání v útěku. Jejich chování by se tak dalo označit jako únos. Přesto se nezdá, že by pro ně ukradené opičky představovaly v rámci skupiny jakoukoliv výhodu. S výjimkou prvního útočníka se navíc samci k mláďatům starým pár dní až několik týdnů chovali v podstatě neutrálně, někdy až agresivně. Část malých obětí také patrně v důsledku podvýživy uhynula.

Výzkumníci se domnívají, že zatímco u prvního únosce šlo zřejmě o přenesené rodičovské chování, ostatní ho prostě jen v důsledku silné tendence k napodobování začali imitovat a zažehli nový módní trend: Něco podobného se odehrálo i u šimpanzů, kteří začali nosit v uchu stéblo trávy. Potíž tkví v tom, že přestože malpám nová kulturní tradice nejspíš nijak neškodí, pro ohrožené vřešťany bude její potenciální přetrvání znamenat problém. 

Image

Čtěte také

Marnivost v džungli? Také šimpanzi si vytvářejí vlastní módní zvyky

Chtěla být uprostřed dění, vidět na vlastní oči, co znamená válka – a psát o tom. Ne jako zdravotnice, ani jako kuchařka, ale jako voják v zákopech. Devatenáctiletá Dorothy byla odvážná a tvrdohlavá. Její čin byl tak šokující, že ho britské úřady desítky let záměrně zamlčovaly. Touha stát se válečnou reportérkou, zažít a zaznamenat skutečnou válku, ji dovedla až do míst, kam žádná žena neměla vkročit.

Narodila v roce 1896 v anglickém městě Polesworth ve Warwickshiru a jako sirotek vyrůstala v pěstounské péči. Touha stát se novinářkou se jí držela od útlého věku a zdálo se, že se jí sen může splnit. Její první články otisklo několikero čtených anglických deníků, mezi nimi i The Times. Ještě téměř dítěti se začínalo dařit v oboru, který byl v té době zcela mužským světem. 

Když začala první světová válka, rozhodla se zkusit, kam až může se svým odhodláním zajít. Její mužští kolegové posílali poutavé reportáže přímo z bitevního pole. Považovala to za nesmírně fascinující, nacházet se na místě, kde se píší dějiny. Chtěla to taky. Všechny žádosti o získání akreditace u několika britských novin i vládních institucí jí ale zamítli. Důvod? Ženy do války nepatří, a už vůbec ne do zákopů. Muži v uniformách a oblecích za psacími stoly se snažili Dorothy zdvořile, ale nekompromisně vysvětlit, že její místo je jinde. Smířit se s odmítnutím ale nepřipadalo v úvahu. A tak Dorothy začala spřádat plán, který ji měl dostat až do srdce válečného konfliktu.

Rozhodnutí jednat

Odhodlání a neústupnost mladé dívce rozhodně nechyběly. Jasný plán, rychlé přípravy a potom už cesta do Francie. Když sem v létě roku 1915 přijela, svírala v dlani falešné dokumenty a v hlavě jí rostl plán, který by mnozí označili za šílený. Ve městě Saint-Denis, nedaleko Paříže, se ubytovala u starší ženy coby muž a tvrdila, že „ho“ sem poslali na zotavení. Zároveň začala intenzivně promýšlet, jak popřít svoje ženství. O svém cíli měla jasno: dostat se na frontu v přestrojení za muže a přímo z místa reportovat, co se v zákopech skutečně děje.

Proměna v britského sapéra (tedy vojáka ženijní jednotky) neproběhla ze dne na den. Dorothy připravovala každý detail s chirurgickou přesností. Sehnala starší, ale autentickou vojenskou uniformu, zbavila se všeho, co by mohlo prozradit její skutečnou identitu – od dámského prádla až po hygienické potřeby. Vlasy si ostříhala na krátko, tvář se naučila stahovat v mužském výrazu, trénovala charakteristické mužské pohyby a chůzi. Nebyla na to sama. Štěstí jí přálo, když se setkala s několika britskými vojáky a spřátelila se s nimi natolik, že jim svěřila svůj troufalý plán a požádala je o pomoc. Možná je fascinoval její zápal, možná jim připadala jako ztělesnění romantického dobrodružství – každopádně ji ne­udali, i když sami riskovali vojenský soud.

Denis Smith

Když se k 51. ženijnímu oddílu Royal Engineers připojil Denis Smith, málokoho by napadlo, že se jedná o křehkou a odhodlanou dívku. Jednotka operovala v blízkosti frontové linie a Dorothy měla možnost na vlastní kůži poznat, co život vojáka obnáší. Kopala zákopy, nosila těžký náklad, spala na zemi promáčené deštěm a potýkala se se všudypřítomnou špínou. To vše v prostředí, kde hrozil nejen útok dělostřelectva, ale i odhalení. V těchto extrémních podmínkách vydržela deset dní. Nedostatek spánku, chlad, vlhkost, těžká fyzická práce a neustálé napětí si vybraly svou daň. Trpěla vyčerpáním, horečkami a její zdraví se rychle zhoršovalo. Pochopila, že pokud zůstane, hrozí jí nejen smrt z nemoci nebo vyčerpání, ale také odhalení, které by mohlo mít vážné důsledky pro vojáky, kteří jí pomohli. Nakonec se rozhodla situaci rozlousknout: odcestovala do blízkého města a sama se přihlásila na místní vojenské stanici. Tam s chvějícím se hlasem přiznala: „Jsem žena.“

Aféra „žena“

Armáda zareagovala okamžitě – a překvapivě méně dramaticky, než by se dalo čekat. Stále v mužských šatech ji vyslýchali a poté ji převezli do několika vojenských zařízení. Nakonec skončila ve vazbě ve městě Calais. Zde prošla sérií výslechů, během nichž se armáda zajímala nejen o to, jak se jí podařilo proniknout do frontových linií, ale především o to, kdo jí pomáhal a jaké má úmysly dál. Hrozilo jí i obvinění ze špionáže.

Jak by ale velící důstojníci vysvětlovali svým nadřízeným, že se mladé dívce podařilo oklamat příslušné úřady a dostat se až na frontu? Armádě hrozil skandál, který si rozhodně v době války nepřála. Rozhodli tedy, že musí podepsat mlčenlivost, dokument, který jí zakazoval o svém zážitku s kýmkoliv mluvit. Oficiálně „kvůli zachování bezpečnostních protokolů“, ale neoficiálně bylo zřejmé, že se britská vláda obávala skandálu, kdyby se snad i další ženy mohly pokusit proniknout do ryze mužského světa války. 

Po návratu do Anglie nebyla Dorothy oslavována jako průkopnice nebo hrdinka. Naopak. Umlčeli ji. Výslovně jí zakázali publikovat jakékoliv podrobnosti o svém pobytu u fronty, a to během celé války. O jejím příběhu se v tisku objevily jen kusé zmínky, které prošly silnou cenzurou. Z Dorothy, která toužila být hlasem pravdy, se stala žena, jejíž pravdu považovali za příliš nebezpečnou. Ačkoliv přežila zákopy, svou pozici novinářky už se jí obhájit nepodařilo.

Zakázaná kniha

V roce 1919, čtyři roky po své odvážné cestě na frontu a rok po konci války, vydala Dorothy Lawrence knihu s výmluvným názvem Sapper Dorothy Lawrence: The Only English Woman Soldier. Doufala, že konečně dostane možnost sdílet svůj příběh a přiblížit veřejnosti zkušenost, která neměla v britských válečných dějinách obdoby. Text, do značné míry stále pod dohledem cenzury, se ale setkal pouze s vlažným přijetím. Nakladatelství distribuovalo knihu jen v omezeném nákladu, o propagaci se téměř nepostaralo a recenzenti se k ní stavěli spíš zdrženlivě než nadšeně. Veřejnost, unavená válkou a zahlcená příběhy veteránů, neměla kapacitu vnímat vyprávění ženy, která prolomila tabu – nejen tím, že se převlékla za muže, ale i tím, že se pokusila narušit ustálené představy o ženské roli ve společnosti. 

Obavy úřadů byly stále patrné – kniha, která by mohla inspirovat další ženy k překračování hranic, nepatřila do vítaného poválečného diskursu. Když dozněla ozvěna děl a společnost se snažila vrátit k běžnému životu, pro ženu, která se v mužské uniformě vydala do zákopů, v tomto novém světě nenašli místo. Lidé se chtěli bavit, vzít si zpět radost, o kterou v předchozích letech kvůli válce přišli.

Dorothyin příběh, místo aby rezonoval a byl snad i podporou pro další ženy, které se musely vlivem válečných okolností ze dne na den stát nezávislými, tiše zapadl – jako by ani nikdy nestála po kolena v blátě u zákopů na Sommě. Trauma z války, pocit nespravedlnosti i nemožnost sdílet vlastní zkušenost s veřejností pravděpodobně sehrály roli v její diagnóze i dlouhodobé izolaci. Psychika mladé ženy se začala rapidně zhoršovat a roce 1925 byla Dorothy hospitalizována v psychiatrické léčebně Hanwell Asylum v západním Londýně. Zůstala tam po zbytek života, až do své smrti v roce 1964 – bez rodiny, bez uznání, bez zmínky v učebnicích. Dorothy Lawrence tak nepadla na bojišti – ale v systému, který ji i přes odhodlání a statečnost nemilosrdně umlčel.

Ženy ve zbrani

Když vypukla první světová válka, role žen byla přísně vymezena společenským očekáváním i zákonným omezením. Měly pečovat o domácnost, podporovat muže na frontě a zapojit se do válečného úsilí v zázemí – například jako zdravotní sestry, tovární dělnice nebo dobrovolnice Červeného kříže. Přímý boj či působení ve vojenských jednotkách se považovalo za výsostně mužskou doménu. Přesto se několik žen pokusilo těmto očekáváním vzepřít.

Nejvíce vojaček sloužilo v ruské armádě, kde vznikl dokonce celý ženský oddíl – takzvaný „prapor smrti“. Vedla ho Marie Bočkarjovová a v roce 1917 se skutečně zapojil do bojů. V Srbsku působila legendární Milunka Savićová, která nejprve bojovala v mužském převleku, ale poté byla armádou oficiálně přijata a stala se nejvyznamenanější vojačkou války.

Podobně v Itálii a v některých balkánských zemích nalezneme jednotlivé případy žen, které působily jako vojačky. Po odhalení svého převleku často zůstávaly jako zdravotnice nebo se přesunuly do administrativních funkcí. Jejich příběhy ukazují, že ženská odvaha a touha po účasti na rozhodujících událostech své doby dokázala překonat i tehdejší přísně nastavené společenské bariéry.

Image

Čtěte také

První investigativní novinářka: Nellie Bly se kvůli reportáži nechala zavřít do blázince

Skupina asi osmdesáti ostrovů tvořících Lofoty náleží k Nordlandu, jednomu z patnácti krajů Norského království. Kusy pevniny vystupující nad mořskou hladinu utvářejí rozsáhlý řetězec, často označovaný jako „lofotská stěna“. Čtveřici hlavních ostrovů a desítky malých od sebe dělí jen úzké průlivy a fjordy, takže tamní vysoké hory společně opravdu vzbuzují dojem mohutné skalnaté hradby. Vnitřní pobřeží Lofot odděluje od norské pevniny fjord Vestfjorden, jejich vnější břehy pak omývá Norské moře. 

Vlídný sever

Na Lofotách vládne překvapivě vlídné klima. Ačkoliv se rozkládají sto až tři sta kilometrů severně od polárního kruhu, tedy ve stejné zeměpisné šířce jako jižní část Grónska či severní Aljaška, bývá tam v lednu průměrně o pětadvacet stupňů tepleji než v uvedených oblastech. Jižní část souostroví dokonce představuje nejseverněji položené místo na Zemi, kde průměrná teplota nikdy neklesá pod nulu. Lokalitu totiž ovlivňuje teplý Golfský proud, a způsobuje tak pozoruhodnou klimatickou anomálii.

Další charakteristickou zvláštnost tvoří neobvyklý přírodní úkaz v podobě mořských vírů zvaných malström. Ten lofotský, pojmenovaný Moskstraumen, navíc patří mezi nejsilnější svého druhu: Vzniká mezi ostrovy Moskenesøya a Mosken v důsledku specifických geografických podmínek, jako viditelný vír dosahující rychlosti až jedenácti kilometrů v hodině. Nebezpečný fenomén se přitom stal námětem mnoha legend a příběhů, včetně povídky Edgara Allana Poea Pád do Maelströmu.

Ryby pro celou Evropu

Když se na Lofotách usazovali první lidé, pokrývaly tamní krajinu rozsáhlé borové a březové lesy se spoustou zvěře, moře oplývalo množstvím ryb a ve vodách v okolí ostrovů se proháněly velryby. Z původních bujných lesů však mnoho nezbylo – příchozí obyvatelé totiž většinu stromů postupně vykáceli, aby si mohli z jejich dřeva postavit domy a lodě. Současné vegetaci tak dominují spíš nižší porosty, přestože se mnohá místa již dočkala významné obnovy.

Ryb je ovšem na Lofotách stále dostatek. Zmiňovaný Golfský proud přivádí do tamních vod množství teplomilných druhů z jihu a zároveň těch arktických ze severu. Nejpopulárnější jsou ovšem tresky, které do oblasti připlouvají z Barentsova moře. Od ledna do dubna pak nastává čas tření – a doslova rybářských žní. Místní rybáři lahodné ryby loví a následně suší zavěšené na dřevěné konstrukci už dlouhá staletí. Sušenou tresku si postupně oblíbila celá Evropa, takže se ryba ve 14. století stala hlavním vývozním artiklem souostroví. 

Moře, hory, aurory

Rybolov představuje pro obyvatele Lofot hlavní zdroj obživy i dnes. Kromě toho nabývají na významu také příjmy plynoucí z cestovního ruchu: Magická síla přírodních krás a severského ducha přiláká na ostrovy každoročně milion návštěvníků z celého světa. Mnozí přijíždějí i za turistikou, horolezectvím či kajakářstvím – a hlavně s touhou spatřit polární záři neboli auroru. Rostoucí popularita oblasti tak přispívá k dalšímu rozvoji lokálních služeb a infrastruktury.   

Vstupní bránou se pro turisty většinou stává Svolvær, hlavní administrativní město Lofot ležící na ostrově Austvågøya. Obec s necelými pěti tisíci obyvatel je dnes turismem prodchnutá: Vedle tradičních rybářských domků tam tudíž stojí i luxusní hotely či apartmány a rovněž celá řada restaurací a obchodů. Svolvær tak poskytuje skvělý výchozí bod k prozkoumávání kouzelného severského souostroví.

Image

Čtěte také

Fjord Geiranger: Divukrásná jizva norského pobřeží

Do října vstoupíme s hvězdnou oblohou ozdobenou dorůstajícím Měsícem krátce po první čtvrti: 5. října večer pak spatříme již značně zakulacený měsíční disk nedaleko Saturnu v souhvězdí Ryb. Úhlově nejblíž si však budou následující den nad ránem, kdy jejich vzdálenost klesne přibližně na 3°. V téže části nebe se přitom bude ukrývat i slaboučký Neptun, nacházející se asi 3,2° severovýchodně od Saturnu. S ohledem na jasnost pouhých 7,8 mag si ovšem jeho spatření vyžádá dalekohled – a to nejlépe ve chvíli, kdy nebude rušit svit Měsíce, tedy ve druhé polovině října.

Ještě před půlnocí se nad severovýchodem v Blížencích objeví také Jupiter, který samozřejmě hravě spatříte i bez dalekohledu. Máte-li však k dispozici přístroj s objektivem o průměru alespoň 15 cm, můžete s ním obdivovat jemné detaily v pruhované atmosféře plynného obra. Nejnápadnější planetou říjnové oblohy se pak stane Venuše: Vycházet bude k ránu nad východem coby zářivá jitřenka s jasností téměř −4 mag, zkraje měsíce ještě v souhvězdí Lva a od 8. října potom v Panně.

Jako duha na obloze

Jelikož noci v prvních dvou říjnových týdnech zatíží svit Měsíce, má smysl se věnovat objektům, jež nevyžadují dokonale tmavou oblohu – například rozličným dvojhvězdám a vícehvězdám. Na první pohled by se mohlo zdát, že musí být takové pozorování docela monotónní: Vždyť jde přece o pouhé zářící body poblíž sebe. Každá dvojhvězda či vícehvězda je však jedinečná a rozhodně nejde jen o to, jaká úhlová vzdálenost dílčí stálice na nebi dělí.

Celkový dojem značně ovlivňuje i jasnost jednotlivých složek, která bývá občas takřka identická, zato jindy je jedna z hvězd třeba i stokrát jasnější než druhá. V takovém případě se pak slabší průvodce doslova utápí ve svitu svého nápadnějšího souseda a jeho zahlédnutí znamená opravdovou výzvu. A co teprve když vstoupí do hry i barevnost hvězd! Oči přitom přisuzují jednotlivým složkám určité dvojhvězdy jiný odstín, pokud si je prohlížíme současně, a jiný, když je sledujeme zvlášť. Vnímání barev bývá navíc silně individuální, takže se o barevných nuancích některých dvojhvězd vedou mezi pozorovateli spory téměř na život a na smrt…

Odstíny všeho druhu

Na říjnovém nebi byste rozhodně neměli minout jednu z nejslavnějších barevných dvojhvězd, Betu Cygni alias Albireo z Labutě. Její složky rozlišíte snadno už v menším dalekohledu, jelikož mezi nimi zeje proluka široká 35″. Nápadnější z nich, s jasností 3,1 mag, popisují pozorovatelé jako jantarovou, zatímco tu slabší s 5,1 mag jako znatelně namodralou až modrozelenou.

Podobně je na tom Gama Andromedae neboli Almach z Andromedy, u níž je rozdíl v jasnostech složek rovněž výrazný – konkrétně 2,3 mag versus 4,8 mag. Dělí je však úhlová vzdálenost pouhých 9,6″ a nápadnější stálice má zlatavý nádech, s nímž kontrastuje safírová modř slabšího průvodce.

To v případě Gamy Arietis z Berana se dá naopak mluvit o hvězdných dvojčatech: Její složky vzdálené 7,5″ mají srovnatelnou jasnost 4,5 mag a 4,6 mag i tentýž zářivě bílý odstín.

Souhvězdí Delfína kulminuje během říjnových večerů vysoko nad jihem a na vrcholu hlavy nebeského kytovce najdete snadno rozpoznatelnou Gamu Delphini. Už v menším dalekohledu bude ovšem zřejmé, že sestává ze dvou složek s jasnostmi 4,4 mag a 5,1 mag, jejichž úhlová vzdálenost činí 8,8″: První se jeví jako nažloutlá, kdežto druhá je spíš namodralá až zelenkavá. Po další barevné dvojhvězdě pak můžete hned zvečera pátrat v souhvězdí Herkula, vyžádá si to však víc trpělivosti, neboť ji tvoří hvězdný pár s jasnostmi pouze 6,1 mag a 10,1 mag. Natrefíte na něj, když se vydáte 1,3° směrem na severovýchod od stálice páté velikosti 51 Herculis, viditelné i pouhýma očima. A jak se 56 Herculis jeví v dalekohledu? Jasnější naoranžovělou složku doprovází v úhlové vzdálenosti 17″ slabounký souputník zbarvený tyrkysově.

Červená, žlutá, bílá, modrá…

Mnohem větší výzvu představují další hvězdná dvojčata v podobě Mí Draconis ze souhvězdí Draka. Obě složky jsou bílé a mají stejnou jasnost okolo 5,7 mag, ale dělí je úhlová vzdálenost pouhých 2,7″. Mí Draconis tak bez potíží rozliší teprve dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm, přičemž je nezbytné použít i dostatečné zvětšení, zhruba 150–250× podle podmínek.

A co se týká vícenásobných soustav? Za ukázkovou trojhvězdou se musíte vydat do souhvězdí Kasiopeji. Jestliže si prodloužíte spojnici hvězd při levém okraji jejího charakteristického W, natrefíte zhruba po 5° na Iótu Cassiopeiae. Při pohledu pouhýma očima vypadá jako prostá stálice páté velikosti, v dalekohledu se však rozpadne na tři složky s různými odstíny. Nejnápadnější z nich má jasnost 4,6 mag a zdá se být bílá až mírně nažloutlá. Jen 2,7″ od ní objevíte slabšího průvodce s 6,7 mag a s modrobílým nádechem. A konečně 7″ od zmíněné semknuté dvojice narazíte na třetí složku s jasností 9 mag, jejíž barva zůstává předmětem živých diskusí – nicméně většina pozorovatelů ji vnímá jako oranžovou až načervenalou.

Putování po vícehvězdách zakončíme u stálice páté velikosti Epsilon Lyrae ze souhvězdí Lyry, jež se nachází 1,7° severovýchodně od nápadné Vegy. Už v menším triedru bude zřejmé, že se skládá ze dvou bílých, podobně jasných hvězd ve velké úhlové vzdálenosti 3,5′. Astronomové je označují jako Epsilon Lyrae 1 a 2 a jejich jasnost dosahuje přibližně 5 mag. Nejhezčí podívanou nicméně nabídne až dalekohled s objektivem o průměru alespoň 8 cm, v němž se každá z uvedených stálic rozpadne na dvě blízké složky.

V případě Epsilon Lyrae 1 mají jasnost 5 mag a 6 mag a na nebi je dělí 2,3″, zatímco Epsilon Lyrae 2 tvoří hvězdný pár s jasnostmi 5,2 mag a 5,4 mag, s rozestupem 2,4″. V zorném poli tak můžete obdivovat nádhernou čtyřhvězdu v uspořádání dvě plus dvě.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 5:51 SELČ vstoupí do znamení Štíra

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný téměř celou noc mimo ráno
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2025

• 5. října – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu na noční obloze; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (3°) v brzkých ranních hodinách 6. 9.; Neptun viditelný pouze v dalekohledu 3,2° severovýchodně od Saturnu
• 10. října – Měsíc poblíž Aldebaranu a Plejád z Býka na ranním nebi
• 13. října – Měsíc v poslední čtvrti mezi Jupiterem a Polluxem z Blíženců ve druhé polovině noci; nejblíž si budou necelou hodinu před půlnocí, v okamžiku východu nad severovýchodní obzor, kdy se shromáždí na ploše o průměru 6,6°
• 17. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Regula ze Lva na ranní obloze
• 19. října – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku a Venuše (6,5°) za svítání nízko nad východem
• 21. a 22. října – v noci vyvrcholí aktivita meteorického roje Orionid

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

„Hruschka je myslící hlava s vysloveným nadáním,“ hovořili o pozdějším slavném vynálezci už jeho nadřízení v rakouské armádě. „Volný čas i skrovné své prostředky věnoval tomu, aby sestrojil přístroj, jímž bylo by možno rychle a přesně kresliti podle přírody a který by se hodil pro malbu krajin i osob. Roku 1844 tvořivý jeho duch vymyslil člun, na kterém bylo možno plaviti se vesly i plachtami.“ Vynález medometu z roku 1865 tedy zdaleka nebyl prvním ani posledním Hruschkovým zlepšovatelským počinem. 

Cukr z medu?

V roce 1865, kdy byl vídeňský rodák Franz von Hruschka (1819–1888) velitelem vojenské posádky ve městě Legnago, které leží necelých sto kilometrů jihozápadně od Benátek, se již mohl považovat za zkušeného včelaře – včely totiž choval od poloviny padesátých let 19. století.

Z mnoha indicií vyplývá, že právě toho roku jej napadlo k získávání medu z plástů využít odstředivou sílu. Ještě v článku, který byl otištěn v Eichstättských novinách včelařských 1. července 1865, sice radil kolegům, aby dobývali med seříznutím plástů až k mezistěně, avšak několik měsíců poté už lahodnou tekutinu „ždímal“ primitivní trychtýřovou odstředivkou.

Jen domýšlet se můžeme, jak Hruschka na nový postup přišel. Existuje sice legenda, že jej inspirovalo dítě, které roztočilo proutěný košík s medovými plásty, ta je ale s největší pravděpodobností smyšlená. Hruschka byl technicky nadaný, navíc se již dříve zajímal o odstřeďovací stroje, které byly jako novinka zaváděny do cukrovarů. Napadlo ho totiž, že by pomocí odstředivé síly mohl proměnit med v pevnou hmotu podobnou cukru a tím prodloužit jeho trvanlivost.  

Odšpuntovat a vyprázdnit

Poprvé předstoupil Franz Hruschka se svým vynálezem před odbornou veřejnost na 14. sjezdu německých a rakouských včelařů, který probíhal od 12. do 14. září 1865. Včelaři se tentokrát sešli v brněnském novorenesančním pavilonu zvaném Kasino, jenž byl v roce 1856 postaven v tamějším Lužáneckém parku. Na svou dobu velice moderně vybavená budova fungovala jako jedno z center brněnského společenského a kulturního života: konaly se tu koncerty, výstavy, přednášky a hrálo se i divadlo.

Průběh Hruschkovy přednášky, která se uskutečnila ve středu 13. září, podrobně popsal jeho životopisec Jaroslav Rytíř. Podle něj vynálezce odpověď na otázku, jak dobývat med z plástů, aniž by byly poškozeny, viděl ve „využití síly odstředivé“.

Přítomné včelaře se pak jal přesvědčit jednoduchým pokusem. „Mám tu menší přístroj, který (…) jsem přinesl jen proto, abych ukázal základní myšlenku,“ uvedl Hruschka praktickou část své přednášky a představil přítomným včelařům svůj „kapesní“ medomet.

Jednalo se o nálevkovitou nádobu zavěšenou na třech provazech. Na širším konci byla položena mřížka, která při točení bránila potrhání na ní položených plástů, užší konec byl zaslepen zátkou. Hruschka přístroj roztočil nad hlavou a po odšpuntování vypustil z trychtýře čirý med do sklenice. Plást zůstal nepoškozen a možná právě tahle nezapomenutelná scéna se později stala základem legendy o děvčátku s roztočeným košíkem.

Osm rámků

Malý nálevkovitý medomet byl pouze názornou pomůckou, která měla demonstrovat princip, na kterém by fungoval větší, osmirámkový přístroj. Ten jeho vynálezce představil zatím pouze na výkresech, v nichž jej popsal jako „vodorovný kotouč s mechanismem zcela obyčejného vodního kola. Na kraji kotouče stojí osm sloupků, kolem nichž je napjata drátěná síť, tvořící zcela pravidelný osmiúhelník. Pověsíte-li odvíčkované plásty za přečnívající loučky na hlavice sloupků tak, aby ležely po vnitřní stěně sítě, a otáčíte-li kotoučem tak rychle, aby na vteřinu připadlo aspoň šest obrátek, budou plásty v jedné nebo dvou minutách úplně prázdny. Med zachycuje se na stěnách válcovitého bubnu a dvěma otvory stéká do nádoby, kterou pod stroj postavíme.“

Hotový přístroj, který v říjnu 1865 dostala k posouzení komise včelařského odboru Moravskoslezské hospodářské společnosti, byl skutečně robustním zařízením. Stabilitu mechanismu, namontovaného na masivním, skoro metr vysokém stole, zajišťovalo mimo jiné i závaží z kamenů. Na délku měřil 2 metry a na šířku 1,4 metru, od čehož se odvíjela i jeho vysoká cena 72 zlatých.

Komise konstatovala, že „včelařství zůstane vždy zábavným vedlejším zaměstnáním méně zámožných lidí, a ti hledají přístroje laciné a pohybné“. Jejím členům se nezdála ani samotná funkčnost medometu. Přístroj vytočil ze čtyř postupně vložených plástů různého stáří med velmi nedokonale, a navíc je potrhal, takže nebyly dál k použití. Hruschka tak sice odjížděl z Brna do Benátska rozladěn, zas tak špatné zprávy si ale domů nevezl. Prototyp selhal, ale význam vynálezu jako takového nikdo nezpochybňoval. 

Vynálezcův odkaz

Ke cti Franze Hruschky budiž uvedeno, že svůj vynález dal včelařům plně k dispozici prostřednictvím popisu a nákresů, které uveřejnil v odborném včelařském tisku. Již na sklonku šedesátých let 19. století se tak jednotliví výrobci snažili nejen o výrobu kopií Hruschkova zařízení, ale i o jeho různá vylepšení. Snahy o konstrukci co nejdokonalejšího medometu neutichají ani v dnešní době, jak o tom svědčí stále modernější a výkonnější stroje renomovaných firem.

Původní zařízení na ruční pohon dnes ve značné míře nahrazují elektrické medomety. Trh nabízí různé typy, které se liší především postavením rámků k ose a umístěním osy samotné. U všech typů vystřikují během několika minut z buněk kapičky medu na stěnu medometu, odkud stékají na dno, opatřené výpustním ventilem. Ten v případě jednoduchého medometu směřuje nad síto a do dekantační nádoby, kde dochází k hrubému čištění vytočeného medu, nebo je v průmyslových provozech napojen na hadici, směřující do velkokapacitního dekantačního tanku.

Image

Čtěte také

Toxický med způsobil masakr římských legionářů ve válce s králem Mithridatem

Archeologové objevili v egyptské Amarně drobný artefakt, který otevírá překvapivé okno do každodenního života starověkých Egypťanů. Jde o píšťalku vyrobenou z kosti kravského prstu – nenápadný předmět starý zhruba 3 300 let, který mohl sloužit jako nástroj tehdejšího „policisty“ dohlížejícího na posvátnou stavbu královského hrobu.

Objev z města faraona-kacíře

Píšťalka byla nalezena už v roce 2008 při vykopávkách v Akhetatenu, dnes známém jako Amarna – městě založeném faraonem Achnatonem, otcem Tutanchamona. Achnaton ve své krátké vládě (asi 1347–1332 př. n. l.) zrušil uctívání mnoha egyptských bohů a prosazoval monoteismus s jediným bohem „sluneční koulí“ zvanou Aton. Po jeho smrti však město rychle zaniklo a Tutanchamon obnovil tradiční egyptský panteon.

3 300 let stará píšťalka

Teprve nedávno vědci artefakt důkladně prozkoumali a zjistili, že jde o první dosud známou kostěnou píšťalku z Egypta. Píšťalka má jediný otvor a pohodlně padne do dlaně. Archeologové vytvořili její repliku z čerstvé kravské kosti a zjistili, že přirozený tvar konce kosti dokonale podpírá spodní ret, takže lze foukat přímo přes otvor. Překvapivě jednoduchá konstrukce se ukázala jako účinná a praktická.

Nález pochází z „Kamenné vesnice“ (Stone Village) poblíž „Vesnice dělníků“ (Workman’s Village) – sídlišť, kde žili a pracovali lidé podílející se na stavbě královského hrobu. Výzkum ukázal, že vesnice byly propojeny sítí cest a malými stavbami, které mohly sloužit jako strážní stanoviště či kontrolní body. Právě v jedné z těchto budov našli archeologové píšťalku – podle nich nejspíš na strážnici pro kontrolu vstupu do posvátné oblasti.

Stopy dávného policejního dozoru

Podobný systém dohledu známe i z Deir el-Mediny, vesnice dělníků z Údolí králů. Už tehdy měli Egypťané vlastní policii zvanou „medžajové“ – původně kočovné válečníky z pouště, kteří se stali elitní ochrankou a pořádkovou silou.

Další důkaz o činnosti policie přináší hrobka velitele stráží Mahua z Akhetatenu. Nástěnné malby ukazují strážce, jak zadržují narušitele a hlídky stojící podél cest a u malých budek, pravděpodobně kontrolních stanovišť.

Podle Michelle Langleyová z Griffithovy univerzity právě takovéto drobné nálezy nám umožňují nahlédnout do života „obyčejných lidí“, kteří stáli ve stínu faraonů, ale bez nich by se velkolepé hrobky nikdy nepostavily.

Image

Čtěte také

Hrob v staroegyptském Achetatonu ukrýval zlatý prsten boha zábavy