První důkazy o používání kosmetiky pocházejí už z pravěku, kdy si lidé natírali kůži tukem, rostlinnými výtažky a šťávami. V rámci obřadů pak začali i s prvním malováním na obličej. Ve starověku se kosmetika posunula ještě dál. Používaly se masky z medu, včelího vosku či olivového oleje, a to jak na obličej, tak na vlasy. Egypťané věnovali velkou pozornost i malování nehtů a v Číně se objevily první pudry vyráběné z rýže.

Po středověku, kdy o zkrášlování a hygienu lidé tolik nedbali, se péče o pleť opět začala dostávat do popředí v renesanci, a především v baroku. Některé kosmetické přípravky byly ale ještě dlouho na okraji zájmu. Třeba taková rtěnka měla až do počátku 20. století cejch nemravnosti a používaly ji hlavně herečky a ženy nevalné pověsti. Podobně na tom byla i různá líčidla.

Právě to se rozhodla změnit Helena Rubinsteinová. Malá velká dáma, která měřila jen necelých 150 centimetrů, představila líčení také ženám z nejvyšších kruhů, manželkám velkoprůmyslníků či bankéřů. Po jejích krémech toužily dělnice i aristokratky, jimž všem pomáhala zkrášlovat pleť. Sama ráda říkala, že neexistují ženy ošklivé, jen líné.

Od Chaji k Heleně

Narodila se 25. prosince 1872 v krakovské židovské čtvrti Kazimierz jako Chaja Rubinsteinová. Její otec Herzel, ortodoxní Žid, měl malý obchod s potravinami a matka Augusta, rozená Silberfeldová, se starala o celkem osm dcer. Chaja byla nejstarší a jako bystrá žákyně chtěla studovat medicínu. V patnácti letech ale musela školu opustit, aby pomohla uživit rodinu. Začala pracovat v otcově krámku, kde brzy prokázala obchodnický talent. Za nuzné podmínky, ve kterých vyrůstala, se později styděla a důsledně je tajila. Ve své autobiografii si dokonce vymyslela, že její rodiče byli potomky vlivných polských bankéřů a vlastníků dolů.

Poté, co se odmítla vdát za snoubence, jehož jí vybral otec, byla roku 1894 poslána do Vídně k tetě Heleně a strýci Liebischovi. Ten pracoval jako kožešník a zaměstnal ji ve svém obchodě. O tomto období se zachovalo jen velmi málo zpráv. Jediným důkazem je několik Chajiných portrétů pořízených ve vídeňském ateliéru. Ve městě ale dlouho nezůstala. Už roku 1896 se rozloučila i s rakouskou metropolí a vydala se ke svým třem strýcům do Austrálie. Na palubě parníku Prinzregent Luitpold si přitom změnila jméno na Helena a v dokladech „omládla“ o devět let.

Dar z nebes

U protinožců začala pracovat v obchodě se smíšeným zbožím, který vlastnil jeden ze strýců ve městečku Coleraine, zhruba 330 kilometrů západně od Melbourne. Učila se anglicky, pomáhala s účetnictvím a zároveň se příbuzným starala o tři malé děti. Místní ženy ovšem nejvíc fascinovala její dokonalá pleť. Neměla ji vysušenou a zarudlou, jak bylo v zemi kvůli působení ostrého slunce běžné. Z Evropy si totiž kromě skromného oblečení přivezla i pleťový krém, který dostala od své matky. To ji záhy přivedlo na myšlenku vyrábět vlastní, jehož účinky by se tomu matčinu podobaly.

Potřebovala k tomu ale lepší podmínky. Roku 1901 proto odjela do Melbourne, kde zpočátku pracovala jako servírka v čajovně. Brzy nato se nechala zaměstnat u místního lékárníka, jehož malou laboratoř směla využívat i pro míchání krémů. Jejich základem byl ovčí tuk lanolin, který skvěle účinkoval na popraskanou pleť. Zároveň byl levný, protože ovcí bylo v Austrálii všude dost. 

Měl jedinou nevýhodu, a to že silně zapáchal, i s tím si ale Helena poradila. Začala ho míchat s výtažky z lilie, levandule, borovice a divokých australských bylin, které nelibý odér překryly.

První krém dostal název Valaze, což v maďarštině znamenalo něco jako „dar z nebes“. A Rubinsteinová s ním slavila obrovský úspěch. Vydělala tolik peněz, že si roku 1903 mohla v Melbourne na Collins Street 243 otevřít vlastní salon krásy.

Luxus a exkluzivita

Články v tisku pěly na nový produkt chválu a zakázky se jen hrnuly. Brzy jich bylo tolik, že Helena, která krémy sama připravovala, balila i prodávala, nestíhala vyřizovat objednávky. Musela proto zaměstnat první pomocnice. Vybírala si především svobodné matky s malými dětmi, kterým chtěla pomoci v jejich nelehké situaci. Myslela přitom i na vlastní rodinu. Roku 1905 se na čas vrátila do Evropy, nejprve do Polska, kde nabídla dvěma svým sestrám a sestřenici, aby pro ni v Melbourne pracovaly. Následně se vydala do Londýna, Paříže a Německa, kde se setkávala s místními lékaři a dermatology, od nichž získala cenné rady, jak krémy dále vylepšovat.

Pochopila, že úspěšná kosmetika musí mít punc luxusu i exkluzivní, vědecky podložené složení, čímž se odliší od té laciné. Své výrobky se proto nebála prodávat za vysoké ceny a každou klientku nejprve „diagnostikovala“ a poté jí „předepsala“ některý z krémů. Vymyslela pojem „problematická pleť“ a později přišla i s dodnes používaným rozdělením typů pleti na suchou, mastnou a smíšenou.

Roku 1907 se v Melbourne seznámila s americkým novinářem polského původu Edwardem Williamem Titem. Protože měl dobré nápady, najala si ho, aby pomohl firmu dále propagovat. A byl to právě on, kdo pro Helenu vymyslel přezdívku „madam“, kterou si velmi oblíbila a veškerý personál jí tak musel říkat. Není tedy divu, že se z pracovního vztahu brzy stal i vztah osobní.

Směr Londýn

Ještě tentýž rok otevřela Rubinsteinová svůj další salon v Sydney a o několik měsíců později i v novozélandském Wellingtonu. Roku 1908 se pak rozhodla rozšířit podnikání do Evropy, konkrétně do Londýna, kde na Grafton Street 24, v původním honosném sídle lorda Salisburyho, vznikl první firemní salon na starém kontinentě.

Helena dobře odhadla, jak bude na zákaznice působit okázalý luxus. Sázela i na dokonale oblečený, a především perfektně vyškolený personál. Jejím cílem bylo oslovit hlavně ženy ze střední třídy, které v salonu zpočátku osobně zasvěcovala do techniky správného líčení.

V Londýně se brzy také provdala za Edwarda Tita, s nímž měla dva syny. Starší Roy se narodil roku 1909, mladší Horace o tři roky později. Mateřství její podnikatelské plány na čas utlumilo, když upřednostnila spíše rodinný život. Zároveň začala sbírat umění, což se stalo její velkou vášní. První obrazy koupila v Paříži, kam se rodina záhy přestěhovala. Také požádala tamního malíře, vyhlášeného portrétistu Paula Césara Helleua, aby vytvořil její portrét. Ten se následně stal prvním z dlouhé série Heleniných portrétů od slavných umělců.

Z Paříže za oceán

Vedení pařížského salonu, který Rubinsteinová otevřela už roku 1909 na Rue du Faubourg Saint-Honoré, svěřila své sestře Paulině. V městečku Saint-Cloud pár kilometrů západně od Paříže pak roku 1913 vybudovala i vlastní laboratoř na přípravu nových krémů.

Po začátku první světové války se rodina na přání Edwarda Tita přestěhovala do Spojených států, což Heleně zpřístupnilo zcela nový trh. V letech 1915 až 1918 otevřela v rychlém sledu několik butiků v luxusních obchodních domech i salony v New Yorku, Filadelfii, Bostonu a San Francisku.

Kromě toho názorně ukazovala prodavačkám, jak mají správně nabízet její zboží, a v New Yorku, kde bydlela, měla i vlastní kosmetickou školu. Na nedalekém Long Islandu pak vybudovala také svou první americkou továrnu, kde vyráběla kosmetiku ve velkém.

Po skončení války se i s rodinou vrátila do Francie a v následujících letech pobývala střídavě v Paříži a v New Yorku. Ve společnosti toho přitom vtipně využívala. V Evropě vystupovala jako bohatá Američanka, ve Spojených státech byla zámožnou Evropankou.

Roku 1928 otevřela další salony v Chicagu a New Yorku, brzy se ale rozhodla celou americkou část firmy prodat bance Lehman Brothers za 7,3 milionu dolarů. Stala se tak jednou z nejbohatších žen Ameriky. Po krachu na americké burze v následujícím roce navíc hodnota její bývalé společnosti klesla natolik, že ji od banky koupila zpět za pouhých 1,5 milionu dolarů.

Získané peníze investovala hlavně do umění. Její sbírka zahrnovala díla Pabla Picassa, Fridy Kahlo, Maxe Ernsta, Joana Miróa, Henriho Matisse a mnoha dalších. Později se zaměřila i na africké umění, opálové sklo, šperky nebo porcelán.

Válečná řasenka

Roku 1938 se Rubinsteinová rozvedla s Edwardem Titem a ještě tentýž rok se znovu provdala za gruzínského prince jménem Artchil Gourielli-Tchkonia, který byl o třiadvacet let mladší než ona. Druhou světovou válku strávili v New Yorku, kam se Heleně podařilo dostat i část rodiny z Polska. Kromě toho pomohla opustit Evropu také mnoha polským Židům, kterým ve Spojených státech zajistila zaměstnání a ubytování.

Ani během války nepřestala rozvíjet své podnikání, přestože její francouzské a britské salony zabrali Němci. Zaměřila se na Jižní Ameriku a už roku 1939 uvedla na trh i jednu převratnou novinku – voděodolnou řasenku. Patent na ni koupila o čtyři roky dříve od rakouské zpěvačky Helene Winterstein-Kamberské, tvůrkyně kosmetické značky La Bella Nussy. Veřejnosti ji ale představila jako svůj výtvor během vodního baletu, aby prokázala její účinnost.

Roku 1945 se vrátila do Evropy, kde našla své podniky vyrabované a zničené. Ve třiasedmdesáti letech měla ještě dost sil na to, aby je do několika let obnovila a znovu otevřela. V New Yorku pak roku 1948 zprovoznila i vůbec první kosmetický salon pro muže s názvem The House of Gourielli. Ten ale fungoval jen krátce, protože byl na svou dobu až příliš avantgardní.

Kancelář v ložnici

V padesátých letech zasáhly Helenu dvě těžké rány: náhlý skon manžela v roce 1955 a o tři roky později smrt jejího mladšího syna při dopravní nehodě. Aby unikla těžkým depresím, vydala se v doprovodu svého asistenta Patricka O’Higginse na dlouhou cestu do Austrálie, Japonska, Hongkongu, Moskvy a Izraele. Tam roku 1962 slavnostně otevřela ještě jednu továrnu a věnovala několik obrazů místnímu muzeu.

Už roku 1953 založila také svou nadaci, která měla za cíl zlepšit kvalitu života žen a jejich dětí. Podporovala mladé dívky, aby studovaly na vysokých školách a věnovaly se v té době pro ženy netypickým oborům, například medicíně. Později rozšířila své působení i do dalších oblastí, včetně umění, veřejně prospěšných prací a zdraví.

Helena Rubinsteinová pracovala až do velmi vysokého věku. V posledních letech už pořádala pracovní schůzky přímo ve své ložnici, kde seděla na posteli a udílela pokyny zaměstnancům stojícím okolo. Zemřela 1. dubna 1965 v New Yorku v úctyhodných devadesáti třech letech. Ještě předtím stihla sepsat svůj životopis s názvem Umění ženské krásy. V něm sice některá období přikrášlila, jiná vynechala, přesto se jedná o zajímavý vhled do jejího života.

V době smrti měla majetek v hodnotě zhruba sta milionů dolarů. Její společnost působila ve čtrnácti zemích na třech kontinentech a zaměstnávala kolem 30 tisíc lidí. Roku 1973 se stala součástí koncernu Colgate-Palmolive a od roku 1984 spadá pod francouzský L'Oréal.

Image

Čtěte také

Odvážná Arnoštka Roubíčková: Dokázala konkurovat největším módním salónům

Nizozemský obchod se v 16. století soustředil zejména na Pobaltí, Rusko, Itálii a Levantu (oblast východního pobřeží Středozemního moře). V 17. století se hlavní centrum nizozemského a světového obchodu přesunulo do přístavu Amsterdam, který se s 200 000 obyvateli řadil mezi největší města Evropy. Díky náboženské toleranci přitahoval bohaté obchodníky a bankéře z celého starého kontinentu. Výhodná geografická poloha umožňovala snadný lov sleďů i pohodlný přístup do Severního moře, a tím do celého světa. Jeho obchodní flotila čítala přes 10 000 lodí. Tehdejší Amsterdam hrál podobnou roli jako dnešní New York – byl centrem obchodu, inovací, ale i finančním středem světa.

Cenné papíry místo komodit

První burza jako instituce organizující trh byla založena na konci 13. století v Bruggách v provincii Západní Flandry v dnešní Belgii. Jednalo se o komoditní (zbožovou) burzu, na které se obchodovalo s přírodními produkty, tedy surovinami, zemědělskými produkty nebo potravinami. Ceny se určovaly podle nabídky a poptávky, nákupy se vypořádávaly okamžitě. Spekulace prostřednictvím systematických termínovaných obchodů nebyly v té době na burze ještě běžné, rozmohly se až v polovině 19. století. Nejstarší komoditní burzy vznikly v roce 1540 v německém Augsburgu a Norimberku a ve francouzském Lyonu. V roce 1611 byla komoditní burza otevřena též v Amsterdamu.

V rozporu se všeobecným přesvědčením tedy není amsterdamská burza nejstarší komoditní burzou. Jedná se o nejstarší burzu cenných papírů na světě, s akciemi a podíly se zde začalo obchodovat již roku 1612. U zrodu stála Nizozemská východoindická společnost, jež v 17. a 18. století dominovala světovému obchodu, kontrolovala námořní cesty do Asie, cestu koření na Dálný východ a měla obchodní monopol pro Jižní Afriku a Jižní Ameriku, který jí udělil nizozemský parlament. 

Využití monopolu však vyžadovalo značné finanční prostředky, jež společnost nebyla schopna získat z vlastních zdrojů, proto se je v roce 1612 rozhodla financovat poprvé v historii vydáním akcií. Akcie byly kótovány na burze, to znamená, že splňovaly přísná kritéria stanovená burzou a regulačními orgány, mohly být investory nakupovány a prodávány na burze a jejich cena se odvíjela od nabídky a poptávky na trhu.

Nevídané inovace

Důvodů, proč je amsterdamská burza považována za první moderní burzu, je hned několik. Amsterdam byl především prvním městem, kde se zavedlo veřejné obchodování s akciemi a kde existoval centralizovaný trh s akciemi Nizozemské východoindické společnosti. To investorům umožnilo nakupovat a prodávat podíly na podnikání. Další důležitou skutečností bylo, že burza měla pevné sídlo a pevná pravidla, což přineslo stabilitu a důvěru mezi obchodníky. Investoři mohli akcie dále prodávat a nakupovat na základě dohodnutých cen, díky čemuž se vytvořil skutečný sekundární trh s cennými papíry. 

Obchodníci využívali různé strategie, včetně spekulací a arbitráže. Vznikly též první formy brokerství – makléři zprostředkovávali obchody mezi jednotlivými investory. K obchodování docházelo nejen na samotné burze, ale také v kavárnách a jiných veřejných prostorách, což umožňovalo rozvoj neformálního trhu. Ačkoli formální dohled ještě neexistoval, obchodníci dodržovali určité nepsané normy a burza měla mechanismy pro prevenci podvodů. A v neposlední řadě bylo důležité, že rozvoj tisku a obchodu umožnil rychlejší šíření informací, což přispívalo k efektivnějšímu obchodování a transparentnosti trhu.

Legendární spekulace

Vytvoření amsterdamské burzy cenných papírů znamenalo revoluci v obchodování a financování. Amsterdam se stal vzorem pro budoucí burzy v Londýně, Paříži i New Yorku. Finanční inovace, které zde vznikly, dodnes ovlivňují globální kapitálové trhy. Na burze byly postupně zavedeny nové obchodní techniky, jako jsou short selling (prodej nakrátko), forwardové kontrakty a spekulace.

Short selling je strategie, kdy investor prodává akcie, které si půjčí, s cílem je později koupit za nižší cenu. Investor tedy vydělává na poklesu ceny akcií. Forwardový kontrakt je dohodnutá smlouva mezi dvěma stranami, která zavazuje jednu stranu koupit a druhou prodat akcie za pevnou částku k určitému datu v budoucnosti. Spekulace je investování do akcií s cílem vydělat na krátkodobých cenových pohybech. Spekulanti se snaží předpovědět, jak se cena aktiva změní, a na základě této předpovědi nakupují nebo prodávají cenné papíry.

Vynalézavého spekulanta se týká i jeden z nejznámějších úsměvných příběhů z počátků amsterdamské burzy. Tento obchodník chtěl využít burzovní spekulace až bizarním způsobem – přišel s nápadem prodat neexistující akcie společnosti, která také nikdy neexistovala. Začal proto mezi obchodníky šířit zvěsti o tajné Západoindické koželužské společnosti, jež údajně vyvinula revoluční způsob zpracování kůže. Díky dobře promyšleným drbům a přehnaným slibům se mu podařilo přesvědčit několik důvěřivých investorů, aby si od něj koupili podíl. 

Když si uvědomili, že byli podvedeni, rozhodli se podvodníka hledat. Našli ho, jak sedí u kanálu celý rozesmátý a popíjí pivo. Na jejich vztek reagoval prý slovy: „Nejlepší investice je ta, která vás naučí, že příště budete chytřejší!“ Tento příběh je legendou, ale dodnes se připomíná jako příklad rané burzovní spekulace – a také jako varování před slepým následováním jiných na finančních trzích.

Z malých investorů miliardáři

V dobách rozkvětu amsterdamské burzy se zde rozdělovalo obrovské bohatství. Mezi nejznámější zbohatlíky patřil jeden z prvních investorů, Isaac le Maire. Do hospodářských dějin vstoupil na konci 16. století jako účastník nejstarší známé námořní pojistky. V následujících letech zbohatl obchodem v evropských vodách. Rovněž patřil k zakladatelům Nizozemské východoindické společnosti, když jí upsal 97 000 guldenů. V té době se jednalo o závratnou částku, odpovídající dnešním několika milionům eur.

Spekulace mu umožnily vydělat ještě větší jmění, i když nakonec kvůli agresivním obchodním praktikám upadl v nemilost. Byl otcem dvaadvaceti dětí, z nichž Maximiliaan se stal v roce 1641 prvním vedoucím pobočky Nizozemské východoindické společnosti v Japonsku. Pokud bychom přepočetli tehdejší výdělky do dnešní měny, investice do Nizozemské východoindické společnosti mohla vynést až pět tisíc procent původního kapitálu. To znamená, že i relativně malý investor, který na počátku vložil například jeden tisíc guldenů, mohl po několika dekádách vlastnit majetek v hodnotě desítek milionů eur.

Nejbohatšími lidmi v Amsterdamu 17. století byli obchodníci a bankéři, k nimž patřily například rodiny Trip, De Geer, Coymans nebo Hope, dále ředitelé Východoindické společnosti, jako byl Joan Huydecoper van Maarsseveen, nebo admirál a obchodník Piet Hein. Bohatí obchodníci vlastnili majetky ve stovkách tisíc až milionech guldenů, přičemž hodnota majetku bratří Tripů dosahovala částek přes tři miliony guldenů.

Tulipánová horečka

V roce 1637 vyvolala činnost amsterdamské burzy cenných papírů také první hospodářskou krizi způsobenou spekulacemi, takzvanou tulipánovou horečku. V 17. století se tulipány v Nizozemí staly módní a vysoce ceněnou květinou. Postupně došlo na spekulace, přičemž lidé začali kupovat tulipánové cibulky v očekávání, že jejich cena bude i nadále stoupat. Ceny vzácných cibulek, například odrůdy Semper Augustus, se vyšplhaly až do astronomických výšin, někdy stály více než obytný dům. Tento růst cen byl podporován nejen nákupem a prodejem cibulek, ale i obchody s forwardovými kontrakty – což ještě více zvyšovalo spekulativní tlak na trh.

V roce 1637 ceny náhle a dramaticky spadly, což mělo za následek masivní finanční ztráty. Mnoho lidí, kteří investovali do cibulek, zbankrotovalo, protože se trh zhroutil a jejich hodnota se už nikdy nevrátila na původní vysoké úrovně. Tulipánová horečka tak ukázala nebezpečí spekulací a stala se příkladem finanční bubliny, která se dodnes často studuje jako varování před iracionálním chováním na finančních trzích.

Image

Čtěte také

Zázrak z měděné hory: Nedostatek mincí vyřešili v Anglesey originálně

Z kosterních pozůstatků a dobových záznamů vědci usuzují, že se průměrná výška lidí až do 19. století příliš neměnila a pohybovala se kolem 170 cm. Nicméně odhadovat vzrůst na základě kostí je poměrně ošemetné, a navíc se většina informací vztahuje k mužům. S nástupem průmyslové revoluce se však situace začala měnit: Životní standard stoupal, medicína se rozvíjela a existenční podmínky se všeobecně zlepšovaly.

Vysoký blahobyt

Výška člověka přitom uvedené faktory odráží. Jedinci, kteří jsou v dětství příliš nemocní a podvyživení, nevyrostou tolik jako ti, kdo vstupují do života z lepší výchozí pozice. Také proto občas průměrný vzrůst obyvatel slouží jako ukazatel blahobytu v případech, kdy nemáme konkrétní informace o stravovacích či hygienických návycích. Dnešní muži i ženy jsou každopádně zhruba o deset centimetrů vyšší než předci žijící před sto lety.

Do výšky nicméně promlouvá také genetika, životní prostředí a mnoho dalších faktorů. Rekord v daném ohledu náleží Nizozemcům, kde průměrný dospělý muž měří 184 cm a žena 170 cm. Pro srovnání, ve Spojených státech jde o pouhých 175 cm, respektive 162 cm, přesto nejvyšší člověk v dějinách pocházel právě z USA: Jmenoval se Robert Wadlow, narodil se roku 1918 a příroda mu dala do vínku ohromujících 272 cm. Dožil se však pouhých 22 let. Opačné prvenství pak drží muži ve Východním Timoru se 160 cm, zatímco nejmenší ženy pocházejí z Guatemaly a mívají v průměru 151 cm.

V žádné z afrických zemí nepřesahuje střední hodnota pro muže 180 cm: V blízkosti Středomoří sice pánové dorůstají více než 170 cm, ale směrem k jihu průměrná výška klesá, přičemž nejmenší jsou se 164 cm Mosambičané. V Asii patří přední příčky Rusům se 177 cm, za nimiž následují Kazachstánci a Číňané shodně se 176 cm. Tatáž hodnota zajišťuje v Jižní Americe prvenství Brazilcům, kdežto pro Austrálii i Kanadu se udává průměr 179 cm.

Image

Čtěte také

Proč mají vyšší lidé i vyšší inteligenci? Svou roli zřejmě hrají narušené geny

Bílá hůl představuje velmi užitečnou pomůcku pro lidi, kteří nevidí nebo vidí velmi špatně. Pomáhá při orientaci v temném světě a současně hraje roli univerzálního signálu, který kolemjdoucí informuje o hendikepu majitele bílé hole. Přesto je to ale jen hůl a v dnešní době postrádá velmi důležitou vlastnost – interaktivitu.

Mají to na paměti ve startupu Glidance se sídlem v americkém Seattlu, kde vyvíjejí zařízení Glide, které popisují jako „bílou hůl 2.0“. I když bílá barva zůstala, Glide má oproti tradiční pomůcce spoustu věcí navíc. Především má dvě malá gumová kolečka, které si poradí prakticky s každým typem běžného terénu.

Robotický průvodce

Na nastavitelné teleskopické tyči je umístěno ergonomické držadlo, které zajišťuje velmi snadné a pohodlné ovládání této robotické pomůcky. Zařízení váží jen 3,5 kg a na jedno nabití baterií vydrží v provozu až 6 hodin. Kromě mechanicky odolného designu je Glide také voděodolné a je možné se s ním procházet v dešti.

Hlavním úkolem Glide je provádět svého majitele po městě, a to jak fyzicky, tak i mluvenými pokyny. V navigačním módu Directed sleduje ústní instrukce nebo předem naprogramovanou cestu. Když si uživatel zvolí mód Freestyle, může si jít kam chce a se Glide jen stará o bezpečnou cestu.

Aby tohle všechno dokázalo, je Glide vybavené umělou inteligencí a nezbytnou soustavou senzorů, včetně stereoskopické kamery, která detailně obsáhne prostor do vzdálenosti 15 metrů. Glide si bude možné pořídit za 1 499 dolarů (přes 31 tisíc Kč), s měsíčním poplatkem 30 dolarů (zhruba 652 Kč) za pravidelné upgrady softwaru.

Image

Čtěte také

Rakouská firma vyvinula boty s umělou inteligencí: Mají sloužit nevidomým

Maďarsko jako jeden z poražených států první světové války bylo vázáno Trianonskou smlouvou, která omezovala jeho ozbrojené síly na 35 000 vojáků a přísně regulovala výzbroj. Změna nastala až ve druhé polovině 30. let, kdy v měnící se politické situaci v Evropě začali Maďaři chápat, že stanovená omezení nebude nikdo vynucovat. V roce 1938 se proto rozběhla rozsáhlá modernizace a rozšiřování maďarských ozbrojených složek v rámci programu Győr, jenž však přes své ambiciózní cíle nikdy nebyl zcela naplněn.

Invaze na Podkarpatskou Rus

Po mnichovské dohodě, která přinutila Československo postoupit část svého území nacistickému Německu, začalo své nároky prosazovat také Polsko a Maďarsko. Druhý zmíněný stát pak pro dosažení svých záměrů zahájil vysílání polovojenských jednotek na jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde tyto útvary útočily na československé ozbrojené složky, a výsledné střety Budapešť následně prezentovala jako důkaz údajného útlaku maďarské menšiny. Výsledkem tlaku na oslabené Československo se stalo podepsání vídeňské arbitráže v listopadu 1938, která přiřkla Maďarsku rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi. 

Režim v čele s regentem admirálem Miklósem Horthym však usiloval i o další území. Jeho tlak vyvrcholil 14. března 1939, kdy maďarská armáda zahájila útok na Podkarpatskou Rus, kde však narazila na odpor československých jednotek. Ty sice zpočátku postup Maďarů zadržely, ale vzhledem k vývoji událostí v českých zemích, které obsadili Němci, byly do 21. března 1939  nuceny Podkarpatskou Rus opustit. Celé území tak padlo pod maďarskou kontrolu. 

Další nepřátelé

Krátce poté Budapešť zahájila konflikt s osamostatněným Slovenskem. V takzvané malé válce se pokoušela získat další teritorium, což se nakonec v omezené míře podařilo, ale střetnutí brzy skončilo, neboť Němci tlačili na uzavření míru. Postupným sbližováním s třetí říší získalo Maďarsko možnost rozšířit své území a zvrátit důsledky Trianonské smlouvy. Dalším cílem se stalo Rumunsko, avšak v tomto případě se jednalo především o diplomatický boj o Sedmihradsko. Pod nátlakem Berlína a Říma byla v roce 1940 v rámci druhé vídeňské arbitráže Rumunsku odňata necelá polovina Sedmihradska ve prospěch Maďarska. 

Významným milníkem se stalo září 1940, kdy byl podepsán pakt tří mezi Německem, Itálií a Japonskem, ke kterému se brzy připojili jejich spojenci včetně Maďarska. Následná fáze expanze přišla v dubnu 1941, když Německo napadlo Jugoslávii. I přesto, že existovala jugoslávsko-maďarská smlouva o „věčném přátelství“, se Budapešť zapojila do invaze a po pádu Jugoslávie zabrala další území. 

Brána ke zkáze

Od roku 1938 probíhala již zmíněná modernizace a přezbrojování maďarské armády, nicméně tyto snahy narážely na řadu problémů, zejména nedostatek moderní techniky. Až do konce války se tak horthyovští vojáci museli spokojit s podstatně slabším vybavením, než jakým disponovali Němci nebo jejich protivník Sovětský svaz, s nímž se dostali do křížku po zahájení operace Barbarossa.

Jelikož se totiž Horthy obával, že neúčast na invazi by mohla vést k revizi vídeňských arbitráží, připojilo se také Maďarsko k válce se SSSR. Jako záminka posloužilo bombardování Košic neoznačenými letadly 26. června 1941, po němž Budapešť vyhlásila válečný stav a vyslala na frontu Rychlý sbor Karpatské armádní skupiny. Tím začala nová kapitola zapojení Horthyho ozbrojených sil do druhé světové války, která skončila až jejich kapitulací v květnu 1945.

Image

Čtěte také

Kragujevacký masakr: Předvečer krvavých událostí v srbském městě

Takzvané „podivné rádiové kroužky“ (ORC, z anglického „odd radio circle“), jsou relativně novým astronomickým fenoménem. Jde o ohromující struktury, které detekujeme v oblasti rádiových vln ve vzdáleném vesmíru. Mívají tvar kroužku 10 až 20krát většího než celá Mléčná dráha. Vědci stále poněkud tápou, pokud jde o mechanismus, jakým tyto kroužky vznikají.

Podivných rádiových kroužků známe jen pár. Indický astronom Ananda Hota z Univerzity v Bombaji a jeho spolupracovníci nedávno přidali další, a jak se zdá, jejich úlovek stojí za to. Nejde o jeden kroužek, nýbrž dva překřížené kroužky. Jde o teprve druhý takový známý případ.

Nejsilnější ze všech

Rádiový kroužek, který dostal označení RAD J131346.9+500320, je doposud nejvzdálenějším, jaký jsme objevili. Pozorujeme ho ve vzdálenosti asi 7 miliard světelných let, což představuje dobu, kdy byl vesmír oproti dnešku asi o polovinu mladší. Výjimečná je i jeho intenzita - v oblasti rádiových vln září nejsilněji ze všech známých kroužků.

K pozoruhodnému objevu, který publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, významně přispěla indická komunita občanských vědců RAD@home Astronomy Collaboratory, která se podílela na zpracování dat, a také soustava radioteleskopů LOFAR (Low-Frequency Array), která je největší a nejcitlivější v oblasti nízkých frekvencí rádiových vln (10 až 240 MHz). V obou případech to bylo pro rádiové kroužky poprvé.

„Náš výzkum jasně ukazuje, že profesionální astronomové mohou posouvat hranice vědeckého poznání díky spolupráci s občanskými vědci,“ chválí si Hota, který je zakladatelem platformy RAD@home Astronomy Collaboratory. „Rádiové kroužky patří k nejbizarnějším, a přitom také nejkrásnějším vesmírným strukturám, jaké jsme s kolegy viděli. Navíc mohou přispět k objasnění vztahu mezi galaxiemi a jejich černými dírami.“

Image

Čtěte také

Spirální galaxie NGC 4217 nafukuje obří rádiovou bublinu

Tyto tajuplné předměty se objevují nejenom ve filmech, ale i v seriálech jako Hvězdná brána či počítačových hrách. Najdeme je také ve světoznámých muzeích, například ve francouzském Musée du Quai Branly, Britském muzeu nebo Národním přírodovědném muzeu Smithsonova Institutu v USA.

Z Německa, Francie, nebo Ameriky?

Křišťálové lebky jsou vyrobené z průhledného křemene. Jejich nálezci se sice odkazovali na údajný předkolumbovský původ předmětů, připisovaných nejčastěji Aztékům a Mayům, nicméně tato spojitost se nikdy neprokázala a moderní analýzy dosvědčily, že pochází až z 19. století. Vznikly tedy z době, kdy Evropa zažívala obrovský nárůst zájmu o Latinskou Ameriku a předkolumbovské kultury, který vedl k rozvoji trhu s pravými i nepravými artefakty z těchto končin.

Při bližším zkoumání křišťálových lebek se ukázalo, že byly opracovány nástroji používanými k výrobě šperků v 19. století a vznikly v městečku Idar-Oberstein v dnešním Německu. Zde se v té době zpracovával křišťál dovážený z Brazílie. Vystopování původu lebek ale bylo mnohem zamotanější: do světových muzeí se dostaly přes francouzského obchodníka se starožitnostmi Eugèna Bobana, který měl krámek nejprve v Paříži, posléze jej přestěhoval do Ciudad de México a nakonec do New Yorku. Právě odtud předměty později dorazily do Anglie či Francie. V tomto kontextu je zajímavé, že Národní antropologické muzeum Mexika lebku od Bobana již dříve odmítlo koupit, neboť pochybovalo o její pravosti.

Křišťálové lebky obklopovala od počátku řada legend. Lidé si je spojovali zejména s léčitelskými, ale také paranormálními schopnostmi. Ostatně právě s nimi se nejčastěji objevují v populární kultuře. Například v divadelní hře Paula Claudela Saténový střevíček (1931) španělský král Filip II. věští za pomoci křišťálové lebky prohru své armády, respektive španělského loďstva, které do té doby nebylo nikdy poraženo. Modely z drahokamové odrůdy křemene byly spojovány také s očekávaným koncem světa, který měl dle mayského kalendáře nastat v roce 2012, či s hnutím New Age, jež dává tyto lebky nejčastěji do souvislosti s bájnou Atlantidou a číslovkou 13.

Symbol smrti i znovuzrození

Jak to ale bylo s křišťálovými lebkami a předkolumbovskými kulturami Mezoameriky doopravdy? Asi nikoho nepřekvapí, že se s nimi v tradicích ani náboženství zdejších domorodců nesetkáme. Lebky jako takové však měly v mezoamerické společnosti hluboký symbolický i rituální význam. Nejčastěji ztělesňovaly smrt, ale také znovuzrození a věčný běh času, který pro místní obyvatele plynul v cyklech. Na obrazy této části kostry narazíme jak v aztéckém, tak v mayském umění.

Pravděpodobně nejznámější jsou takzvané tzompantli neboli oltáře s dřevěnými konstrukcemi, na něž Aztékové zavěšovali lebky rituálně obětovaných osob. V očích obyvatel západní civilizace poněkud makabrózní estetika měla význam zemědělské plodnosti. Aztékové věřili, že smrt živí život, čímž jej vlastně umožňuje. Lebky symbolizovaly také posmrtný život a božstva spojovaná se smrtí, jako byl bůh podsvětí a vládce říše mrtvých Mictlantecuhtli.

Koneckonců dodnes jsou lebky calaveras vyráběné z cukru nebo čokolády nedílnou součástí jednoho z největších mexických svátků známého Día de Muertos (Den mrtvých). Stejně jako v předkolumbovských časech i tyto novodobé mexické Dušičky reprezentují úctu k předkům a přijetí smrti jako přirozeného přechodu, nikoliv konce života.

Image

Čtěte také

Historie, která se nekonala: Stoletý podvod křišťálových lebek

První světová válka dala možnost vyniknout statečným mužům z celého světa. Někteří tahali z bitevní vřavy své kamarády, jiní osamoceně bojovali s nepřátelskou přesilou, další se zase neohroženě vrhali do zdánlivě beznadějného útoku. Odvážné činy většiny z nich se ztratily v propadlišti dějin tím spíše, že mnozí jejich aktéři ve válce zahynuli. To však není případ příslušníka US Army Alvina Yorka, který se svými skutky zapsal k nejznámějším americkým vojákům.

Rodným místem pozdějšího hrdiny byla osada Pall Mall ve státě Tennessee. Jeho rodiče rozhodně nepatřili k místním boháčům a malý Alvin přišel na svět v dřevěném srubu se dvěma místnostmi jako třetí z jedenácti dětí 13. prosince 1887. Otec pocházel z Jamestownu, zatímco matka se narodila v Pall Mallu a jeden z jejích předků, anglický osadník, tuto komunitu dokonce zakládal.

Chudý dřevorubec

Yorkovi třeli bídu s nouzí, a jak bylo v tamních končinách zvykem, děti do školy příliš často nechodily. Čekalo se od nich, že začnou přispívat do rodinného rozpočtu, jak jen to bude možné – přinejmenším svou prací na farmě a lovem drobné zvěře. V listopadu 1911 Alvinův otec zemřel. Jeho starší bratři už předtím odešli z domu, takže se mladík stal „nejstarším mužem“ rodiny a jako takový zemřelého otce zastupoval jak při výchově svých sourozenců, tak při obstarávání obživy. Tato povinnost ho přivedla nejprve k práci na stavbě železnice a později k dřevorubecké sekeře. Mladý York údajně patřil ke zručným pracantům a oddaně zajišťoval své rodině živobytí. Je však také známo, že měl sklony k pití a rvačkám, a dokonce ho několikrát zatkli.

V jeho vnitřním světě se však pití a rvačky nedostávaly do konfliktu s náboženským cítěním a Alvin York pravidelně navštěvoval místní protestantský kostel. Měl celkem hezký hlas a často předzpívával. V lednu 1915 pak u něj došlo k náboženské konverzi a mladý dřevorubec se stal silně věřícím člověkem. Yorkova víra měla jeden zásadní charakteristický rys. Místní kongregace vycházela z pacifistických kořenů a stavěla se proti veškerým formám násilí. Vypuknutí první světové války jej proto hluboce poznamenalo. Jak sám později přiznal: „Nechtěl jsem jít a zabíjet. Věřil jsem ve svou bibli.“

V uniformě navzdory přesvědčení

Pátého června 1917 se York, stejně jako všichni ostatní muži ve věku 21–31 let, zaregistroval u odvodní komise. Přestože vstup do armády s odvoláním na své náboženské přesvědčení odmítal, uniformě neunikl. US Army totiž takovým jedincům dávala umístěnky, které nebyly v rozporu s jejich protiválečným přesvědčením. V polovině listopadu 1917 se tedy mladý dřevorubec ocitl na nově zřízené základně Camp Gordon v Georgii (dnešní Fort Gordon), ale pochybnosti ohledně svého budoucího působení v ozbrojených silách měl i nadále. Po soustředěném tlaku nadřízených a určitém vnitřním boji však své postoje přehodnotil a právě tak, jako byl předtím horlivým pacifistou, se nyní zapálil „pro věc své země“.

Po ukončení základního výcviku ho přidělili k rotě G 328. pěšího pluku 82. pěší divize. Po přesunu do Francie se York 26. června 1918 poprvé dostal na frontu. Jednalo se o klidný sektor, kam přidělovali nové vojáky, aby je vycvičili, než je pošlou přes zemi nikoho. Svůj skutečně první boj zažil ve dnech 12.–17. září u Saint-Mihiel, potom ale přišla opravdová zkouška ohněm – ofenziva v oblasti Mása-Argonský les, kterou Američané spustili v součinnosti s Francouzi 26. září. Právě v bojích nedaleko Chatel-Chéhéry získal horal z Tennessee svou Medaili cti.

Seržant velitelem

Ráno 8. října se Yorkův prapor ještě před úsvitem vydal ke kótě 223, odkud měl v 6.10 zahájit útok směrem k místní úzkokolejce. Z jihozápadu se brzy ozvala těžká palba. Následující momenty York popsal: „Museli jsme útočit přes pár set metrů široké údolí a vzít ztečí kulometná postavení na hřbetě na vzdálenější straně. Kulomety byly i na svazích po obou křídlech. To údolí mělo tvar trojúhelníku, takže jsme to schytávali zepředu i z boků… Bylo to hrozné. Naše ztráty byly těžké… Nevěřím, že by (je – pozn. red.) mohl dobýt přímým útokem celý náš prapor, ani naše celá divize. Němci nás dostali. A to vám říkám, stříleli pěkně zostra. Naši chlapci padali jako ta dlouhá tráva před sekačkou u nás doma. S naším dělostřelectvem se něco stalo a my neměli žádnou baráž. A tak jsme tam jen tak leželi, zhruba v polovině toho údolí, bez baráže, a hezky to schytávali od těch německých kulometů i od velkých dělostřeleckých granátů, a proto jsme se rozhodli dostat je nečekaným útokem ze zálohy. Odhadovali jsme, že jich musí být přes třicet…“ 

Sedmnácti americkým vojákům včetně Yorka se následně podařilo Němce v nepřehledném terénu obejít. Prošli hustým porostem a nejprve narazili na nepřátelský štáb, kde zajali několik německých vojáků, mezi nimi i pár důstojníků. Rozruch v týlu ale německé vojáky upozornil na jejich příchod a Američané museli vzápětí čelit palbě několika kulometů, která šest z nich zabila a tři zranila. Desátník York se tak stal nejvyšší šarží a ujal se velení.

Střílení krocanů

Palbu německých vojáků opětoval (až později se dozvěděl, že v podstatě sám). Nejprve střílel vleže, potom se postavil: „Vystřílel jsem několik zásobníků. Hlaveň začala být horká a docházela mi munice.“ Po jisté době se na něj ze vzdálenosti pouhých 25 m pokusil zaútočit německý důstojník doprovázený pěti vojáky. Americký desátník odložil pušku a vytáhl pistoli. „Nejdříve jsem vyřídil šestého muže, pak pátého, čtvrtého, třetího a tak dále. Takhle doma střílíme divoké krocany. Nechceme totiž, aby ti vpředu věděli, že to od nás dostávají ti vzadu,“ popsal dramatické chvíle. Pak se vrátil k pušce a ostřelování kulometů.

Když se mu podařilo zneškodnit zhruba 20 nepřátelských vojáků, dostal od jednoho ze zajatých německých důstojníků, který shodou okolností pracoval před válkou v Chicagu a uměl dobře anglicky, nečekanou nabídku.

Němec mu slíbil, že když zastaví palbu, přiměje vojáky v nejbližším zákopu, aby se mu vzdali, což se nakonec také stalo, a počet zajatců tím narostl zhruba na stovku. Yorkovi a sedmi dalším Američanům se zároveň podařilo vyvolat dojem, že dohodových vojáků je mnohem více a že další jsou už na cestě. York následně seřadil zajaté Němce do dvojstupu a vyrazil vstříc zbývajícím kulometům. „Vzal jsem majora, postavil ho do čela kolony a stoupl si za něj. Použil jsem ho jako záštitu…“ 

York se svými muži obsadil druhou linii, zbývala však ještě první, která zadržovala postup Američanů. „A tak jsem je odvedl přímo k německému frontovému zákopu. Řekl jsem majorovi, ať zapíská na svou píšťalku, nebo že jinak ustřelím hlavu jemu i těm ostatním.“ Je až neuvěřitelné, že své zbraně odložili i další němečtí vojáci, a pouhým osmi Američanům se tak nakonec podařilo zajmout celkem 132 Němců. York měl jako hluboce věřící člověk v celé věci jasno: „Jsem svědkem toho, že mi Bůh pomohl z téhle těžké bitvy, protože keře kolem mne byly palbou celé očesané, a já neměl ani škrábnutí.“ Po této akci byl povýšen na seržanta a obdržel Vojenský záslužný kříž. Za několik měsíců následovala také Medaile cti.

Prostý hrdina

O Yorkově husarském kousku doma nikdo nevěděl. Teprve až v dubnu 1919, kdy noviny Saturday Evening Post otiskly článek popisující jeho hrdinství, se stal celonárodní celebritou. Když 22. května dorazil zpátky do USA, měl už zaplacený pobyt v newyorském luxusním hotelu Waldorf-Astoria. Po prohlídce města vyrazil do Washingtonu, kde ho Sněmovna reprezentantů odměnila potleskem vestoje. S prezidentem Woodrowem Wilsonem se ale nakonec nesetkal, protože se v té době v Paříži účastnil poválečných rozhovorů.

Jako jediný dar za svou vojenskou službu York přijal malou farmu. Články, publicitu a prodej autorských práv na svůj životopis odmítl. Zapojil se jen do kampaně na stavbu silnice, která měla jeho rodný kraj spojit s okolním světem. Výsledkem se stala Alvin C. York Highway, postavená v polovině 20. let. Ve stejné době také pomohl zřídit Fond Alvina C. Yorka, jehož zásluhou byl v Jamestownu založen Zemědělský institut Alvina C. Yorka, který funguje dodnes.

Po vypuknutí druhé světové války se York znovu přihlásil do armády, vzhledem ke svým zdravotním problémům se už ale k frontové jednotce nedostal. Nastoupil tedy ke spojovacímu vojsku. Navzdory hodnosti plukovníka Gardy státu Tennessee byl také pořád označován svou přezdívkou „seržant York“. Do širšího povědomí pak vstoupil jako vlastenecký horal s hlubokou vírou a skvělou muškou, který je sice málo vzdělaný a hovoří prostým jazykem, ale „intuitivně dělá vše správně“. Alvin Cullum York zemřel v Nashville 2. září 1964 ve věku 76 let.

Image

Čtěte také

Do boje v sukni: Desátník pluku Argyll and Sutherland Highlanders

Panamský průplav představuje úžasnou stavbu celosvětového významu, která v délce přes 80 kilometrů propojuje Atlantický a Tichý oceán. Od roku 1913, kdy byl v průplavu zahájený provoz, je jedním z klíčových bodů lodní přepravy a světového obchodu.

Ve fungování Panamského průplavu hraje klíčovou roli Gatúnská přehrada, která vznikla právě kvůli jeho stavbě, přehrazením řeky Chagres a zatopením původního tropického lesa. Každý průjezd přes systém šesti zdymadel Panamského průplavu spotřebovává přibližně 190 milionů litrů sladké vody z Gatúnské přehrady. Ta se při každém napouštění a vypouštění komor uvolňuje z do moře a už se do přehrady nevrací. Odhaduje se, že průplav spotřebuje denně 2,5krát víc vody než New York City.

Průplav bez vody

V době výstavby průplavu byla v této části světa sucha velmi vzácná. V posledních letech se ale situace mění. Kvůli globálnímu oteplování je Gatúnská přehrada ohrožovaná úbytkem srážek a vyšším výparem, což vede k poklesu hladiny přehrady. Nejde přitom jen o lodní dopravu – přehrada zásobuje pitnou vodou i metropolitní oblast města Panama, kde žije přibližně 55 % obyvatel země.

Samuel Muñoz z americké Severozápadní univerzity a jeho kolegové použili klimatické modely k simulování vlivu změny klimatu na hladinu Gatúnského jezera a zjistili, že s postupujícím oteplováním je velmi pravděpodobné, že hladina přehrady bude klesat.

„Čím více se otepluje v globálním měřítku, tím méně srážek spadne v Panamě, obzvláště během období dešťů,“ vysvětluje Muñoz pro platformu Live Science. „Současně také platí, že čím více je oteplená atmosféra, tím více se z Gatúnského jezera ztrácí voda kvůli rostoucímu výparu.“ 

Podle Samuela Muñoze je hlavní příčinou je oteplování Tichého oceánu, které snižuje množství srážek v Panamě během období dešťů a zvyšuje odpařování z Gatúnské přehrady. Do hry navíc vstupuje nevyzpytatelný klimatický jev El Niño, který přináší suchá léta. Podrobnosti svého výzkumu vědci popisují v odborném časopisu Geophysical Research Letters.

Průplav už v minulosti trpěl nedostatkem vody. Například v roce 2016 klesla hladina Gatúnské přehrady na historické minimum, což narušilo globální dodavatelské řetězce a vedlo k omezení ponoru lodí. Podobná situace nastala znovu během sucha v letech 2023–2024, kdy musela správa průplavu znovu zavést limity na průjezd lodí. Správa průplavu si je problémů s horšící se dostupností vody vědomá a plánuje proto výstavbu další přehrady. Nová přehrada na řece Indio má stát 1,5 miliardy dolarů a hotová by měla být do 10 let.

Image

Čtěte také

Kontinenty vysychají: Sladká voda mizí v oceánech a zvyšuje hladinu moří

Každé ráno stojíme před stejnou volbou: sáhnout po kartáčku hned po probuzení, nebo až po šálku kávy a chlebu s máslem? Odpověď není tak černobílá, jak by se mohlo zdát – oba přístupy mají své výhody i nevýhody.

Plak, bakterie a ranní dech

V ústní dutině se přes noc tvoří plak: lepivý biofilm složený z bakterií, zbytků jídla a slin. Tyto mikroorganismy způsobují zápach z úst, produkují ale také kyseliny, které narušují zubní sklovinu a podporují vznik kazů či zánětu dásní.

Kartáček s fluoridovou pastou dokáže po probuzení odstranit noční vrstvu plaku a zároveň na povrchu zubů zanechá ochranný film. Díky tomu jídlo i káva chutnají lépe a zubům se během snídaně dostává určité „předběžné“ ochrany.

Čištění zubů po jídle zase pomáhá zbavit se zbytků jídla zachycených na zubech, mezi nimi i u dásní. Pokud plak přijde do kontaktu s cukry a škroby ze snídaně, bakterie rychle produkují kyseliny, které zuby narušují. Proto většina odborníků doporučuje čistit si zuby dvakrát – před i po jídle.

Co dělat, když nemáte čas na dvojí čištění

Většina zubařů zdůrazňuje, že zásadní je čistit alespoň dvakrát denně – ráno a večer – a večer nezapomenout i na důkladné vyčištění mezizubních prostor (ideálně po posledním jídle a pití jiném než voda). Kdo má zvýšený sklon ke kazům, měl by zvážit i čištění dvakrát ráno, pokud mu to denní režim dovolí.

Po jídle není nutné čekat, než vezmete kartáček do ruky – výjimkou jsou kyselé potraviny a nápoje, jako jsou citrusy, víno nebo nápoje s octem a sycené limonády. Ty dočasně změkčují sklovinu. S čištěním zubů je tak lépe vyčkat 30–60 minut, aby kartáček nepoškodil povrch zubu. Káva však tak kyselá není, takže po ní lze čistit zuby i bez čekání. Pokud chcete kyseliny neutralizovat dříve, stačí si vypláchnout ústa vodou, případně použít žvýkačku bez cukru, která stimuluje tvorbu slin.

Jednoznačná odpověď na otázku, zda je lépe čistit si zuby před snídaní, nebo až po ní, zdá se neexistuje. Nejlepší je proto čistit si zuby před snídaní i po ní. Pokud to ale nestíháte, postačí ranní a večerní čištění doplněné péčí o mezizubní prostory. U těch záleží hlavně na technice. Stomatologové doporučují čistit mezizubní prostory hlavně večer, aby mezi zuby nezůstávaly zbytky potravy přes noc. Některé studie naznačují, že je lepší použít nit před samotným čištěním zubů, protože tak fluoridová pasta snáze dosáhne i do hůře dostupných míst.

Image

Čtěte také

Jak často se sprchujete? A nepřeháníte to už trošku?