Psal se rok 1498, kdy se ve florentské republice stal kancléřem dosud téměř neznámý Niccoló Machiavelli (1469–1527). Ten pak jako vyslanec projezdil celý svět a jako houba přitom nasával informace o nejrůznějších způsobech vládnutí, které následně vtělil do díla Vladař. Útlý svazek je praktickým návodem, jak vést tu nejpragmatičtější politiku a stát se úspěšným panovníkem. Vladař byl obdivován i zesměšňován, ale nikdy nebyl zapomenut.

O čem se povídá v pekle

Dílo a jeho autor inspirovali i francouzského právníka Maurice Jolyho (1829–1878), který v roce 1864 vydal pamflet s názvem Rozhovor Machiavelliho a Montesquieua v pekle, aneb politika machiavellismu ve století devatenáctém. Kniha obsahuje fiktivní rozhovory, v nichž spolu hovoří personifikovaný politický liberalismus a ryzí pragmatismus. První jmenovaný promlouvá ústy Montesquieua, zatímco postava Machiavelliho mluví za pragmatismus a ztělesňuje tak režim císaře Napoleona III.   

Důležité je, že Machiavelli ve spisu rozvíjí koncepci o vhodných postupech při cestě za ovládnutím světa. Jolyho kritické dílo neušlo pozornosti Napoleonovy tajné policie, autor byl zatčen, pokutován a většina výtisků zničena. Navzdory určitým literárním kvalitám by však spisek zapadl, kdyby si ho nevšimli antisemité.

Antisemitská literární žeň

V době, kdy již Jolymu zbývalo jen pár let života, vyšel v Německu jiný literární počin. Byl jím román Biarritz, který vydal jistý Sir John Retcliffe. Pod tímto pseudonymem se však ve skutečnosti skrýval vášnivý antisemita Hermann Goedsche (1815–1878). Poslední část románu nese název Židovský hřbitov v Praze a jednání zástupců dvanácti kmenů Izraele. Popisuje se zde tajná schůzka, jaká probíhá vždy jen jednou za sto let a na níž je probírán strategický plán čítající i ovládnutí světa. 

Jednání se přímo účastní také Antikrist, který poté o výsledcích informuje židovské obce po celém světě. Shromáždění rabíni jsou zde označováni jako „mudrcové Siónu“ a některé jejich proslovy obsahují jen drobně poupravené části Jolyho Rozhovoru v pekle. V roce 1872 byla kapitola Židovský hřbitov v Praze a jednání zástupců dvanácti kmenů Izraele přeložena do ruštiny a vydána časopisecky. Všem stále zůstávalo zřejmé, že se jedná jen o literární fikci.

Z fikce „pravda“

Jenže právě část přímo vykrádající Jolyho postupně začala obíhat bez jakéhokoli kontextu a dala tak vzniknout i Protokolům sionských mudrců. I toto dílo je tedy pouhým plagiátem. Hlavními tvůrci byli pravděpodobně příslušníci ruské tajné služby pobývající ve Francii, a to zejména Petr I. Račkovský. Právě od Račkovského pak měl francouzský text Protokolů obdržet vydavatel nejznámější verze, duchovní Sergej Nilus (1862–1929).

Jolyho dialog, který je v podání hovorného Machiavelliho beztak spíše monologem, autoři jen překlopili do množného čísla. Jinak se převzaté pasáže shodují téměř na slovo a byly přejaty naprosto bez ohledu na to, čemu má dílo posloužit, a tak působí zmatečně a zcela mimo kontext. 

Ani originální, ani pravé

Pak spisek nějakou dobu putoval kuloáry, přičemž již tehdy zazněly jisté výhrady k jeho originalitě či pravosti. Následovala rusko-japonská válka a s ní i katastrofální porážka východního kolosu. Nilus, který už tehdy sám sebe označoval za „mystického světce“, tehdy spis vytáhl jako králíka z klobouku. Hle, za porážku mohou Židé a jejich ohavný plán! Konečně máme viníka všech svých těžkostí! Dílo se hodilo o to více, že bylo drobně upraveno (a i nadále upravováno) tak, aby lépe korespondovalo s konkrétními historickými událostmi.

Největšího rozšíření dosáhly Protokoly během revoluce v letech 1917–1918, kdy pro změnu posloužili bělogvardějcům proti bolševikům. Poražení „bílí“ následně emigrovali od západní Evropy až po Čínu a s sebou si nesli i text Protokolů. Text byl mimo jiné rozšířen i mezi kozáckými vojáky a používán k ospravedlnění násilností páchaných na Ukrajině a Krymském poloostrově. 

Odhalený padělek

Autoři díla se nikdy nedokázali shodnout na tom, jak se k textu dostali a odkud vlastně pochází. Dokonce i samotný Nilus vypráví pokaždé úplně jiný příběh a vzájemně si neustále protiřečí. Zlom přinesl rok 1921, kdy Herman Bernstein odhalil podobnost mezi Protokoly a románem Biarritz Hermanna Goedscheho. V tomto roce byl také jistý reportér Timesů obdarován francouzským výtiskem Rozhovoru v pekle a zjistil, že spis se s Protokoly značně shoduje.

V roce 1935 pak Herman Bernstein vše shrnul v díle Pravda o Protokolech sionských mudrců, ovšem lež má někdy zatraceně dlouhé nohy. Text se stal klíčovou součástí propagandy NSDAP i pozdějších neonacistických hnutí a dodnes se s ním argumentuje v některých fundamentalistických církevních kruzích.

Ledotřesení představuje speciální typ zemětřesení, které vzniká v chladných oblastech s množstvím ledu. Poprvé bylo zaznamenáno na severní polokouli (hlavně v Grónsku) před více než 20 lety. Původcem těchto ledových otřesů jsou především velké kusy ledu, které se oddělují od ledovce a padají do vody.

Ledotřesení soudného dne

Vědci až doposud znali ledotřesení téměř výhradně ze severní polokoule. Seismolog Thanh-Son Pham z Australské národní univerzity ale nedávno odhalil spoustu doposud přehlížených ledových otřesů, které se odehrály v Antarktidě mezi lety 2010 až 2023. Své výsledky uveřejnil v odborném časopise Geophysical Research Letters.

Pham prostudoval data seismických stanic v Antarktidě a objevil v nich celkem 362 seismických událostí, z nichž 245 pochází z oblasti konce masivního pevninského ledovce Thwaites, známého též jako Ledovec soudného dne. Většina z těchto otřesů jsou podle Phama zmíněná ledotřesení.

Podle předešlých výzkumů vznikají ledotřesení obvykle tehdy, když se z mateřského ledovce odlamují vysoké a úzké kusy ledu. Tyto kusy narážejí do mateřského ledovce a generují seismické vlny, které se šíří na vzdálenost tisíců kilometrů.

Ledotřesení je unikátní tím, že při něm nevznikají žádné vysokofrekvenční zemětřesné vlny. Ty přitom hrají klíčovou roli při detekci a určení místa původu u typických seismických zdrojů, jako jsou například zemětřesení, vulkány nebo jaderné exploze. To je také důvod, proč byla ledotřesení objevena až relativně nedávno. 

Varování z Antarktidy

Zajímavé je, že na rozdíl od Grónska zde nehraje hlavní roli sezónní oteplování vzduchu. Největší nárůst ledovcových zemětřesení nastal v letech 2018–2020, kdy se výrazně zrychlil pohyb ledového jazyka ledovce Thwaites směrem k oceánu. Tento proces byl nezávisle potvrzen satelitními pozorováními.

Příčina zrychlení zřejmě souvisí s podmínkami v oceánu, jejichž vliv na stabilitu ledovců zatím není úplně jasný. Právě to dělá z ledovce Thwaites tak nebezpečný objekt: pokud by se celý zhroutil, zvýšil by globální hladinu moří až o tři metry, přičemž k jeho rozpadu by mohlo dojít relativně rychle.

Druhá největší skupina zaznamenaných otřesů se objevila u antarktického ledovce Pine Island. Tyto události byly lokalizovány 60 až 80 kilometrů od mořského okraje, takže je podle vědců nepravděpodobné, že by je způsobovalo převracení ledovcových ker. Jejich původ zůstává záhadou a bude vyžadovat další výzkum.

Image

Čtěte také

Antarktický ledovec Hektoria mizí nejrychleji v moderní historii

Stále oblíbenější dovolenkovou destinací Čechů se v posledních letech stává baltské pobřeží našich polských sousedů. Málokdo z turistů si přitom uvědomuje, že mořské dno je doslova poseto nesčetnými vraky obchodních i válečných plavidel všech druhů a velikostí, které zde v průběhu staletí klesly na dno. 

Je mezi nimi i řada německých ponorek z období druhé světové války, o nichž existují tištěné publikace i specializované weby. Bohužel autoři se neshodnou v lokalitě ani v identifikaci jednotlivých vraků, takže je třeba brát tyto údaje s rezervou. Nejvíce baltských vraků je evidováno v Gdaňské zátoce, kde byly v drtivé většině ztraceny v důsledku nějaké nehody s fatálními následky. 

Nový U-Boot

Německé loděnice během války doslova chrlily U-Booty, z nichž řada VIIC se stala nejpočetnějším typem ponorky všech dob. Rozhodně nebyly dokonalé. Většinu času musely trávit na hladině, omezený akční rádius jim nedovoloval delší pobyt ve vzdálených vodách a životní podmínky posádek se dají označit jako velmi neutěšené. Ani výzbrojí a vybavením nepatřily k nejlepším. Spojencům sice způsobily těžké ztráty, i přes řadu zdokonalení během svého nasazení však nemohly Německu vyhrát válku. 

Jedna z 22 ponorek tohoto typu zhotovených v loděnici Nordseewerke v Emdenu dostala označení U-346. Kriegsmarine ji objednala 10. dubna 1941, stavba však začala položením kýlu až v říjnu 1942. Poté již šlo vše rychle, neboť 13. dubna 1943 nový člun s trupovým číslem 218 spustili na vodu.

Na hladině ho poháněly dva dieselové šestiválce Germaniawerft s uváděným výkonem 2 100–2400 kW, pod hladinou dva elektromotory o celkovém výkonu 560 kW. Maximální rychlost při plavbě na hladině činila 17,7 uzlů (32,8 km/h), což stačilo pro stíhání většiny obchodních plavidel. Pod hladinou však tato ponorka mohla vyvinout necelých osm uzlů (14 km/h) a žádnému hladinovému nepříteli tak neutekla. Už i proto, že pod vodou dokázala urazit jen zhruba 150 km při plíživé rychlosti kolem čtyř uzlů (7,4 km/h). Poté bylo třeba vynořit se k dobití akumulátorů. Konstrukce trupu pak umožňovala bezpečný ponor do hloubky kolem 220 m.

Hlavní zbraň představovaly čtyři torpédomety v přídi a jeden na zádi. Zásoba činila 14 torpéd, odpalovala se pomocí stlačeného vzduchu. Posádky jim říkaly „úhoři“. Dokud jich nebylo několik vystřeleno, muži spali a jedli doslova na torpédech. Proti vzdušným cílům sloužilo kanonové dvojče ráže 20 mm. Zpočátku se dobře uplatňoval také 88mm kanon. S elevací 30° ale nesloužil k palbě na letadla – posádka se díky němu měla vypořádat s osamělými neozbrojenými obchodními plavidly, případně dorazit poškozenou oběť. V polovině války toto dělo na německých ponorkách ztratilo svůj význam a koncem dubna 1943 velení nařídilo, aby se na nově stavěná plavidla typu VII již nemontovalo. Postupně bylo sejmuto i z člunů operačně nasazených v Atlantiku. 

Splnit zmíněný rozkaz a odstranit kanon ze všech jednotek zabralo celé týdny. V době vydání zmíněného rozkazu se U-346 nacházela v procesu dostrojování a už v červnu se přesunula k cvičným plavbám v Baltském moři. Není tedy jisté, kdy bylo toto dělo demontováno a jestli se to vůbec stihlo.

Velitel, posádka a výcvik

Do služby ve válečném námořnictvu byla U-346 zařazena 7. června 1943. Ještě než k tomu došlo, objevil se na palubě námořní nadporučík (Oberleutnant zur See) Arno Leisten. Měl dohlížet na závěrečné vystrojování ponorného člunu a testování instalovaných zařízení. Rodák z Düsseldorfu vstoupil do Kriegsmarine v roce 1938, měl za sebou dvě bojové mise v roli prvního strážního důstojníka na U-336, za což obdržel Železný kříž 2. třídy. Nyní byl jmenován velitelem dokončovaného člunu U-346. Nebylo mu ještě ani 24, přestalo tedy platit pravidlo, že velitelem ponorky se kromě prokázání potřebných schopností mohl stát důstojník až po dosažení 25 let.

Ještě před oficiálním uvedením plavidla do provozu začali přicházet také členové posádky. Především specialisté a technický personál, aby si co nejdříve osvojili zacházení se zařízením. Šlo vesměs o velmi mladé a zdravé muže ve věku 18–21 let. Propaganda i sdělovací prostředky vykreslovaly námořníky na ponorkách jako elitu národa a neohrožené hrdiny. A mnoho z nich před nástupem k U-Bootwaffe věřilo, že je čeká velké dobrodružství.

Prozření přišlo již během výcviku. Zpravidla si neuměli představit, v jak stísněných prostorách naplněných směsicí výparů z akumulátorů, naftových motorů nebo tělesných pachů budou sloužit. A to vše bez nároku na soukromí.

Po zařazení do služby byla U-346 převelena do Baltského moře k 8. výcvikové flotile. Zde čekal posádku v Gdaňské zátoce několikaměsíční náročný výcvik, který ji měl připravit na plánované bojové nasazení v Atlantiku. Cvičení probíhala ve dne i v noci, na hladině i pod ní. Potápění do periskopové hloubky, poplachové i hloubkové ponory. Sled každého manévru byl přesně definován. Musel proběhnout rychle a přesně. Samozřejmě se zkoušely torpédové útoky, střelba z palubních zbraní, manévry ve všech možných režimech plavby, úniky protiponorkové obraně, činnost při leteckém poplachu... 

Obzvláště nesnadná byla strážní služba, kdy čtyřčlenné hlídky na věži za jakéhokoli počasí kontrolovaly dalekohledem svěřený 90° sektor a nic je nesmělo od jejich úkolu odlákat. Cílem bylo vše zautomatizovat, dokonale se sžít s technickým zařízením, učinit z posádky skvěle fungující tým. Pro chybující nebo pomalé zde nebylo místo. 

Bez šance na záchranu

V pondělí ráno 20. září 1943 opustila U-346 základnu Hel a zamířila do sektoru na severovýchod od stejnojmenného poloostrova. V předchozích dnech se cvičily normální i poplachové ponory a nouzová vynoření. Také tentokrát měl probíhat výcvik na hlubší vodě v Gdaňské zátoce. Nadporučík Leisten měl na palubě několik kadetů a budoucích velitelů ponorek. Po připlutí do určeného sektoru nastoupilo pět kadetů a člen posádky Alfred Winkler do gumového člunu s rozkazem, aby pozorovali ponořování zvenčí a pořídili o tom snímky. Nikoho nenapadlo, že U-346 už se nikdy nevynoří... 

Krátce poté, co zmizela pod hladinou, stačila ještě její posádka před přerušením spojení oznámit, že narazili na neznámý předmět. S poškozeným hloubkovým kormidlem následoval pozvolný, ale nezastavitelný sestup a náraz na mořské dno, který způsobil trhlinu v přídi. Je jasné, že muži uvěznění v člunu, jenž se jim stal železnou rakví, učinili všechny možné pokusy, jak se dostat zpět na hladinu. Nakonec už jen bušili různými předměty do stěn trupu. Nikdo jim ale nemohl pomoci. Byli příliš daleko od břehu, příliš hluboko. Voda pronikající do poškozeného tlakového trupu postupně zaplavovala další oddělení včetně akumulátorů.

Zbyly dvě možnosti – utopit se nebo se zastřelit. Kriegsmarine a 8. ponorková flotila neztratila jen další z ponorných člunů a 37 členů jeho posádky, ale na dně Baltského moře nalezlo smrt také pět důstojníků coby budoucích palubních specialistů nebo příštích velitelů. Přežila jen šestice mužů zanechaných ve člunu na hladině. 

Poloha vraku neznámá

Dlouhá léta se soudilo, že U-346 ztroskotala na úpatí Helského poloostrova jen několik kilometrů od břehu v hloubce kolem 50 metrů. V roce 2013 však skupina polských potápěčů vrak prozkoumala a společně prohlásili, že se nejedná o člun ztracený v září 1943, ale o U-272, která se zde potopila již v listopadu 1942 rovněž po nehodě. Svá tvrzení opřeli o fakt, že ačkoli obě ponorky patřily k typu VIIC, U-346 se měla lišit například tvarem věže, údajnou absencí palubního 88mm děla i dalšími detaily. 

Kolem skutečné polohy U-346 vůbec panují zmatky. Německá zpráva hovoří o ztrátě člunu 12 mil (22 km) severovýchodně od Helu na hranici sektorů AO9578 a AO9579. Často uváděné souřadnice polohy vraku však odkazují na místa ležící více na jih a blíže pobřeží nebo dokonce na pevnině! 

Jako jediný z řádné posádky přežil tragickou nehodu Alfred Winkler. Později sloužil na U-978 a dočkal se konce války. Díky velké porci štěstí se vyhnul smrti i praporčík Ferdinand Gottfried hrabě von Arco, rodák ze Sudet (Hošťálkovy u Krnova). Ten byl v červenci 1943 přeložen na ponorku do Středomoří a válku zakončil jako velitel školního člunu U-151. Zemřel až v roce 2004 v Rakousku ve věku 82 let. 

Zda byla příčinou katastrofy srážka s neznámým předmětem, chyba posádky nebo dokonce sabotáž nějakého dělníka v přístavu, by mohl vyjasnit důkladný průzkum vraku. Zatím však U-346 leží na dně kdesi na severovýchod od Helu s trupem částečně zakrytým sedimenty. Za několik let, možná několik desítek let zmizí zcela pod nánosy jako věčný hrob německých námořníků.

Image

Čtěte také

Strastiplná cesta na dno: Šestice nejslavnějších havárií ponorek

Astronomové se díky vesmírnému dalekohledu Jamese Webba (JWST) podívali hluboko do minulosti – až do doby, kdy byl vesmír starý pouhých 800 milionů a objevili objekt, který na první pohled působil zcela nevinně. Galaxie přezdívaná Virgil se ve viditelném a ultrafialovém světle tváří jako obyčejná mladá galaxie, kde se rodí nové hvězdy.

Jakmile se ale na ni astronomové podívali v infračerveném světle, ukázala se její druhá, mnohem temnější tvář. V jejím srdci vědci objevili supermasivní černou díru, která zběsilým tempem požírá okolní hmotu a vyzařuje obrovské množství energie.

Černá díra, která přerostla vlastní galaxii

Galaxie Virgil vědcům zamotala hlavu. Podle současných teorií vznikají nejprve galaxie a teprve postupně v jejich centrech vyrůstají černé díry. Supermasivní černá díra v centru galaxie Virgil je ale vzhledem k velikosti hostitelské galaxie nepřiměřeně velká. Vědci ji řadí do kategorie tzv. „přerostlých“ černých děr, které do současných modelů vývoje raného vesmíru příliš nezapadají.

Podle astronoma George Riekeho z Arizonské univerzity je možné, že některé černé díry ve svém vývoji „předbíhají“ své galaxie. To podle něj představuje zásadní obrat v chápání kosmické historie. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Astrophysical Journal.

Tajemné červené tečky

Virgil patří mezi objekty označované jako malé červené tečky (Little Red Dot). Tyto extrémně červené, kompaktní a jasné zdroje zaznamenal Vesmírný dalekohled Jamese Webba ve velkém množství v době zhruba 600 milionů let po Velkém třesku. Přibližně v době, kdy byl vesmír starý 1,5 miliardy let, je už ale téměř nepozorujeme.

Může jít o místa s extrémní tvorbou hvězd, vyloučit ale nelze ani projevy neobvyklé fyziky. Odpovědi by mohl ukrývat právě Virgil – je totiž nejčervenějším objektem ze všech dosud známých červených teček.

Image

Čtěte také

Vědci potvrdili existenci doposud nejméně zářící galaxie v mladém vesmíru

V roce 2022 paleontologové prozkoumali fosilní druhohorní naplaveniny z období křídy v Severní Dakotě. V oblasti již dříve známé nálezy „kachních dinosaurů“ rodu Edmontosaurus vědci objevili zub tyranosaura, čelist krokodýla, a společně s nimi také zub mosasaura.

Na první pohled šlo o velmi neobvyklou kombinaci. Jak se mohla dostat na jedno místo fosilie suchozemského dravého dinosaura, krokodýla, který žil v řekách a mosasaura, o nichž vědci předpokládali, že žili v moři? Zapeklitou záhadu zřejmě rozřešil mezinárodní vědecký tým, který prozkoumal izotopy ve sklovině zubu dotyčného mosasaura.

Mořský obr v řece

Vzhledem k tomu, že všechny tři uvedené nálezy, zub tyranosaura, čelist krokodýla i zub mosasaura jsou zhruba stejného stáří – pocházejí z doby asi před 66 miliony let, krátce před katastrofálním koncem křídy – byli vědci schopní porovnat jejich chemické složení pomocí analýzy obsažených izotopů. 

Analýzy, které provedl mezinárodní tým vědců z USA, Švédska a Nizozemska, zaměřené na poměry mezi různými izotopy kyslíku, stroncia a uhlíku ukázaly, že zub mosasaura obsahoval více lehkého izotopu kyslíku-16, než kolik ho mívají v zubech mořští mosasauři. K podobnému závěru ukazoval i poměr izotopů stroncia. 

Ještě zajímavější výsledky přinesly izotopy uhlíku. U většiny mosasaurů se vyskytují jen nízké hodnoty izotopu uhlíku-13, což souvisí se schopností potápět se velkých hloubek. Severodakotský exemplář naopak vykazoval nejvyšší hodnoty uhlíku-13, jaké byly kdy u mosasaurů, dinosaurů i krokodýlů naměřeny. To naznačuje, že se do hlubin nepotápěl a mohl se živit i mršinami suchozemských dinosaurů – například těly, která se dostala do řeky.

Sladkovodní adaptace

Když vědci analyzovali další dva mosasauří zuby z nedalekých, o něco starších lokalit, objevili stejný „sladkovodní podpis“. To znamená, že nešlo o náhodný výkyv nebo zatoulaného jedince, ale o širší ekologickou adaptaci: mosasauři skutečně obývali říční prostředí v posledním milionu let své existence. Podrobnosti popisuje studie zveřejněná v odborném časopisu BMC Zoology.

Objev zapadá do širšího obrazu proměn tehdejší Severní Ameriky. Kontinent byl kdysi rozdělen vnitrozemským mořem, do kterého postupem času proudilo stále více sladké vody. To vedlo k přechodu od slané, přes brakickou až k téměř sladké vodě, podobně jako dnes v Botnickém zálivu. 

Izotopové analýzy ukazují, že živočichové dýchající žábrami, zůstávali v brakických či slanějších vrstvách, zatímco tvorové vybavení plícemi – včetně například mosasaurů – obývali horní sladkovodní vrstvu. Mosasauři se tak dokázali přizpůsobit novým podmínkám bez nutnosti zásadních fyziologických změn.

Výzkum zásadním způsobem mění představu o mosasaurech, coby striktně mořských tvorech. Ukazuje se, že šlo o flexibilní predátory, kteří dokázali reagovat na proměny planety.

Image

Čtěte také

„Dýkozubý“ mosasaurus Khinjaria byl postrachem moří na konci křídy

Ještě před pár desítkami let byl Titan, největší měsíc Saturnu, považován za zamrzlou a spíše nehostinnou pustinu. Změnila to zjištění americké sondy Cassini, která naznačují, že pod jeho ledovou krustou by se mohl skrývat rozsáhlý podpovrchový oceán. Nová studie tento obrázek výrazně mění – a paradoxně tím Titan činí ještě zajímavějším kandidátem pro hledání mimozemského života.

Podle výzkumu publikovaného v prestižním časopise Nature totiž Titan pravděpodobně nemá pod ledem klasický otevřený oceán, jaký známe ze Země. Místo toho se v jeho nitru může nacházet složitá síť rozbředlých ledových tunelů, kapes roztáté vody a kašovité směsi ledu a kapaliny.

Základ tohoto objevu sahá až k misi Cassini, která byla vypuštěna v roce 1997 a téměř dvacet let zkoumala Saturn a jeho měsíce. V roce 2008 si vědci všimli, že se Titan při oběhu kolem Saturnu vlivem slapových sil nepatrně „pohupuje“. Tehdy se zdálo logické vysvětlení, že pružná ledová kůra klouže po hlubokém kapalném oceánu, který tyto deformace umožňuje.

Rozbředlý měsíc

Nová studie se zaměřila na detail, který byl dříve přehlížen: načasování těchto změn tvaru. Ukázalo se, že Titan nereaguje na nejsilnější gravitační tah Saturnu okamžitě, ale s přibližně patnáctihodinovým zpožděním. To naznačuje, že v jeho nitru dochází k výraznému rozptylu energie – a to v míře, kterou by kapalný oceán nevysvětlil.

Právě tento „energetický podpis“ je podle autorů klíčovým důkazem, že vnitřní stavba Titanu je mnohem složitější. Místo volně tekoucí vody se pod jeho povrchem pravděpodobně nachází hustá, viskózní směs ledu a kapaliny, která se chová spíš jako kaše než jako běžná kapalina. Tato struktura by vysvětlovala, proč Titan reaguje na gravitační síly se zpožděním.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že absence otevřeného oceánu snižuje šance na existenci života, vědci věří v opak. Podle nich takový scénář rozšiřuje představu o tom, jaké prostředí může být obyvatelné. V malých kapsách kapalné vody, uzavřených v ledu, by se podle nich mohly koncentrovat živiny a energie mnohem efektivněji než v obrovském, zředěném oceánu.

Modely navíc naznačují, že některé z těchto „kapes sladké vody“ by mohly dosahovat teplot až kolem 20 °C – tedy hodnot, které jsou z pohledu pozemského života velmi příznivé. Extrémní tlak v hloubkách Titanu totiž zásadně mění fyzikální vlastnosti vody a ledu, které se chovají jinak než na Zemi.

Laboratoř života

Titan zůstává jedním z nejpodivnějších světů ve Sluneční soustavě. Je zahalen hustou oranžovou atmosférou plnou organických sloučenin, na jeho povrchu prší metan, nacházejí se zde jezera a moře z kapalných uhlovodíků a teploty zde klesají k –183 °C. Právě tato chemická bohatost z něj činí fascinující laboratoř pro studium vzniku života.

Další odpovědi by mohla přinést připravovaná mise NASA Dragonfly. Tento unikátní rotorový stroj, který má odstartovat nejdříve v roce 2028 a na Titan dorazit kolem roku 2034, se stane teprve druhým létajícím strojem na jiném světě než Zemi. Jeho úkolem bude zkoumat povrch Titanu a hledat místa, kde by se voda, organické látky a energie mohly spojovat do podmínek vhodných pro život.

Barmská vojska zaútočila na siamské království Ayutthaya poprvé v roce 1547. Barmánci nakonec odtáhli s nepořízenou: vítězství sice měli na dosah a obléhali už hlavní město Siamu, ale armáda obránců posílená o bitevní slony dokázala z obklíčení prorazit. Barma nakonec musela přijmout vcelku potupné podmínky smíru.

O patnáct let později vytáhla do války znovu. Tehdy Siam (dnešní Thajsko) už porazila. A teď to byla Barma, kdo vydíral a zostuzoval svého nově podřízeného vazala nesmyslnými požadavky. Nešlo jen o odvody, daně, reparace. Siamský král Mahachakkaphat byl pověřen, aby Barmě jako „důkaz dobré vůle“ předal sedm bílých slonů. Nejspíš jako oplátku minulé prohry, za kterou stáli hlavně sloni. 

Hledání bílého slona

Jenže kde je vzít? Bílý slon byl víceméně buddhistickou legendou. Hledat jej bylo podobné, jako sehnat u nás dvouocasého lva. Siamský král se ale nevzdával a rozesílal posly na všechny strany. Mystéria a pradávné příběhy by přece měly mít solidní základ, ne? 

O slonech s poruchou pigmentace se v Siamu vědělo, takže bylo zapotřebí najít nějakého opravdu hodně světlého. Pátrání, navzdory enormním nákladům, přineslo úspěchy! Mahachakkaphat skutečně dokázal několik exemplářů sehnat. Přivést si je nechal zpod Himalájí, a celá „sloní expedice“ jej málem zruinovala. Tato historická a finančně bolestivá zkušenost se ale jeho následovníkům hodila. 

O desetiletí později, kdy je siamské království Ayutthaya zase svobodné, monarchové na minulost nezapomínají. V palácovém okrsku hlavního města je vyhrazeno několik pavilonů stálému chovu posvátných bílých tlustokožců. Králové si je tu drží jako „živoucí ztělesnění moci a spravedlnosti“. Neobvykle vybarvení sloni jsou pro všechny praktickou ukázkou majestátu, míru a prosperity. Jejich chov má ale mnohem prostší než náboženské vysvětlení.

Tato vzácná a překrásná zvířata vládcům slouží k vydírání jejich protivníků a příliš hlasitých politických oponentů. Jak to? Když si krále znepřátelíte, nemusíte hned skončit ve vězení nebo vyhnanství. Čeká vás horší osud. Může vás obdarovat bílým slonem!

Pochvala a dar svedou víc

Opravdu! Král se může rozhodnout, že si za své mimořádné zásluhy o blaho země zasloužíte odměnu. A tak vám předá to nejcennější, co zrovna má. Pět a půl tuny radosti a štěstí. Odmítnout takový dar znamená podepsat si dobrovolně rozsudek smrti, takže tuto poctu raději ochotně přijmete. Získáte titul „Pán bílého slona“, který je známkou nejvyšší společenské prestiže.

Jenže tady dobré zprávy končí. Zvíře je považováno za posvátné a nikdy nesmí pracovat. Naopak, musí být chováno „ve zlatě a stříbře“ a je třeba mu předkládat ty nejvybranější pochoutky. Rozhodně nesmí pojít nebo utéct. Darovaný slon v žádném ohledu nemůže strádat. Provoz jeho zvěřince stojí tolik, co chod malého městečka! 

A tak se musíte po zbytek života dívat, jak se váš majetek doslova rozpouští ve sloním žaludku. Bílý slon je prostě navýsost nepraktické zvíře, které je sice hodno obdivu, ale k ničemu jinému se nehodí. Proto je spíš kletbou a trestem, než požehnáním. 

Jak to tedy fungovalo v praxi? Vyjádřil se někdo nepěkně o králi, postavil si vlastní armádu nebo byl díky bohatství až příliš nezávislý na koruně? Dostal slona! Všechny své peníze rázem utápěl v chovu posvátného zvířete. Na rebelie už jistojistě ani nepomyslel. Nechtěl občan platit daně nebo se finančně podílet na výstavbě královského vojska? Panovník mu svěřil slona, ale s nabídkou, že zůstane u něj v paláci. Obdarovaný tak jen zaplatil jeho další chov. Pochopitelně tím králi přispíval na to, co pán sám uznával za vhodné.

Image

Čtěte také

Upalte to prase! V minulosti stanula před soudním tribunálem mnohá zvířata

Ve španělské občanské válce využívaly propagandu obě strany, ovšem republikáni měli mnohem širší mezinárodní ohlas, a i když nakonec válku prohráli, jejich revoluční nadšení doznívalo ve světě ještě dlouho. Ze začátku tahali zastánci republiky na poli propagandy za kratší konec provazu, jelikož se mezinárodní společenství snažilo uvrhnout zemi do izolace. Západní státy se obávaly revolučních mas, jež by mohly oživit levicová hnutí v Evropě, a nechtěly se zaplést do politicky nepřehledné situace. 

Pomoc od diktátorů

Ideologické rozvrstvení obou znepřátelených politických frakcí před vypuknutím války jasně určilo i zdroje jejich podpory. Zatímco na straně republikánů stáli socialisté, částečně někteří leví liberálové, dál komunisté, trockisté a anarchisté, vojenská junta frankistů získávala podporu hlavně od fašistických, nacistických a církevních kruhů. Obě strany se snažily si naklonit světové veřejné mínění hned od začátku bojů přehnanými nebo zcela vymyšlenými zprávami. 

Frankisté využívali strachu katolických věřících z revolučních lidových mas, hrozících likvidací církve, a proto zveřejňovali zprávy o vypalování kostelů a znásilňování jeptišek. Pro obyvatele Německa a Itálie žijící tou dobou v režimu diktatury byly zase určeny články o vládnoucí anarchii v republikánských městech, zavádění komun a likvidaci soukromého vlastnictví. 

Na straně vzbouřenců se stal brzy jediným vůdcem generál Franco. Tento budoucí diktátor si rychle našel cestu k Hitlerovi a Mussolinimu, již mu slíbili vojenskou podporu i přes uvalené sankce. I když v obou zemích měly komunistické a socialistické strany bohatou historii, v druhé polovině 30. let byly zahnány do ilegality nebo neměly žádný vliv. 

Nacistická propaganda měla obrovské možnosti a plně je také využila ve prospěch frankistů. Hitler odeslal do Španělska Legii Condor, což byla navzdory různým politickým výmluvám jednotka Luftwaffe s pravidelným zásobováním a pozemním zabezpečením. Stroje však neměly německé výsostné znaky a propaganda je v týdenících zobrazovala jako dobrovolníky.

Ve Stalinově objetí

Republikáni byli na začátku války ve složitější situaci, protože je kvůli evropské politice neintervence podporovalo pouze vzdálené Mexiko. Zatímco se fašisté a nacisté snažili zajistit diktaturu, Sovětský svaz naopak viděl možnost založení další socialistické země v Evropě, což by značně oslabilo pozici Velké Británie a Francie. Do země začali proudit z celého světa reportéři a umělci, kteří měli blízko k levici, i když mnozí z nich později zažili velké zklamání. 

Výraznou část republikánské propagandy tvořila 3. internacionála, sdružující komunistické strany řady zemí včetně Československa. Sjezdy této organizace, tvrdě řízené sovětskými bolševiky, probíhaly v Moskvě a její politika směřovala k zavedení rudé nadvlády ve světě. Republikáni zde nalezli všemožnou pomoc od finanční podpory přes verbování bojovníků až po tisk knih a výrobu filmů. 

Sovětský svaz samozřejmě sledoval vlastní cíle a tvrdě likvidoval anarchisty a další levicové síly, jež nesouhlasily se stalinistickou frakcí. Republikáni vydávali pro interbrigadisty vlastní noviny v několika jazycích, protože jen málokdo z nich uměl číst ve španělštině. Pro Čechoslováky byla k dispozici „slovanská“ verze, určená také pro Jugoslávce. 

Bojujeme za Prahu

V Československu již od prvního dne války drtivě vítězila republikánská propaganda. Ve Španělsku měly proběhnout Lidové hry, jež měly tvořit protiváhu olympijských her v Berlíně s jasně nacistickým podtextem. V zemi tak byla řada levicových sportovců a novinářů, z nichž někteří vstoupili přímo do mezinárodních brigád nebo aspoň psali články na podpoření republikánské věci. Mezitím u nás začaly vznikat humanitární organizace v čele s Výborem pro pomoc demokratickému Španělsku, za jejichž činností stála i řada tehdejších významných osobností. Za frankisty stály pouze fašistické a katolické organizace, jež však měly nesrovnatelně menší vliv na veřejné mínění. 

I přes rozšiřující se působnost rozhlasu a filmu měly v Evropě největší vliv na veřejnost noviny, časopisy a plakáty. Všechny tyto možnosti využívaly levicové organizace velmi účinně. Známí výtvarníci, jako Adolf Hoffmeister nebo František Bidlo, vytvořili řadu karikatur zobrazujících generála Franka a hrůzy občanské války. Zakladatel již zmíněného výboru Emanuel Voska se stal také redaktorem časopisu Španělsko, kde se mohli čtenáři seznámit s republikánským pohledem na válku. 

Kromě toho zde byly prezentovány veřejné sbírky. Čechoslováci provozovali z těchto zdrojů ve Španělsku polní nemocnici a také se snažili zajistit péči o válečné sirotky. Odvrácená strana boje republikánů, tedy jejich bratrovražedné spory a nadvládu komunistů, samozřejmě nikde prezentovány nebyly. 

Přímo z fronty také přijížděli přímí účastníci, kteří na řadě přednášek vykreslovali veřejnosti bojující zemi v poněkud růžových barvách lidové jednoty odporu. Situaci samozřejmě využívali i komunisté, kteří se snažili ukázat občanskou válku jako boj proti nastupujícímu nacismu. Odtud také pochází známé heslo: „U Madridu se bojuje i za Prahu.“ 

Naše vláda činnost těchto výborů a spolků nijak neomezovala ani nebránila cestám reportérů a budoucích interbrigadistů. Republikánská propaganda v Československu tak nerušeně pokračovala až do konce občanské války, i když v roce 1938 zájem o ni mezi občany upadal kvůli narůstajícím hrozbám ze strany nacistů.

Image

Čtěte také

Nýtovačka Rosie: Dívčí tvář vládní propagandy

Knihovna není jen studnicí vědění posbíraného předchozími generacemi i současníky, je to také centrum intelektuálního života. Zvyšuje prestiž místa, kde se nachází, a přitahuje intelektuály a učence. Proto u zrodu mnohých z nich stáli slavní panovníci a vládci. U kořenů jedné z těch nejznámějších vůbec – alexandrijské knihovny – stál nejspíše vojevůdce Alexandra Velikého Ptolemaios I. Soter (asi 323 – asi 283 př. n. l.). Ten se po smrti slavného makedonského krále stal faraonem a vládcem Egypta a buď přímo on sám, nebo některý z jeho potomků inicioval i založení velké knihovny. A doba podobnému počinu přála.

Sbírka všeho poznání

Prvním významným předpokladem se stal politický a ekonomický úpadek Atén. Někdejší centrum evropské vzdělanosti, v němž před několika desetiletími působily osobnosti jako Sokrates či Platón, intelektuálové postupně opouštěli a hledali nová místa působení. Alexandrie jakožto moderní a bohaté město na břehu Středozemního moře se jako nové intelektuální centrum přímo nabízela. Egypt také skýtal bohaté zdroje papyru – klíčové komodity pro tvoru psaných textů –, a v neposlední řadě šli šíření vzdělanosti ve své zemi vstříc i noví vládci země. 

Ptolemaiovci nechali v Alexandrii vybudovat rozsáhlý komplex budov nazvaný Museion. V něm se nacházela nejen knihovna samotná, ale také rozsáhlé zahrady, přednáškové sály, prostory pro diskuse i společné stolování. Učenci působící v Museionu dostávali plat ze státní pokladny a měli také nárok na bezplatné ubytování a stravu. Záhy se tak na místě začala shromažďovat pestrá komunita vzdělanců, mezi něž patřily i největší osobnosti své doby jako otec geometrie Euklides, astronom a geograf Erastothenes (který jako první spočítal obvod Země) a na čas i slavný matematik a fyzik Archimédes.

Ptolemaiovci také vyslali své agenty do všech koutů tehdejší civilizace – především však do Atén a na Rhodos – aby skupovali co nejvíce knih a svitků od jakýchkoliv autorů na jakákoliv témata. Také každá loď, která připlula do Alexandrie, musela zapůjčit své texty, které poté učenci v Museionu opisovali a kopie zařazovali do knihovny. Nakonec tak vznikla nevídaná sbírka čítající podle dobových autorů až 700 000 svitků (soudobí historici však toto číslo považují za značně nadhodnocené). Tradovalo se dokonce, že se v knihovně nachází „všechno dostupné poznání světa“. Po desetiletích rozkvětu ale přišel náhlý úpadek.

Římané přicházejí

O tom, co se vlastně s monumentální knihovnou stalo, se dodnes spekuluje a existuje hned několik rozšířených teorií. Podle té první lehly sbírky knih a svitků popelem během Caesarova afrického tažení a jeho války s Ptolemaiem XIII. (bratrem slavné Kleopatry). Tehdy se ve městě odehrálo několik bitev, během nichž došlo i k velkému požáru. Řecký letopisec Plútarchos píše: „Když se nepřítel pokusil přerušit jeho [Caesarovo] zásobování po moři, byl nucen odvrátit toto nebezpečí zapálením svých lodí, plameny se poté rozšířili do doků a zničily velkou knihovnu.“

Další starověcí autoři však tuto událost popisují trochu jinak, či o ní úplně mlčí. Cassius Dio například píše o požáru, který zničil přístavní budovy včetně skladiště knih. Marcus Lucanus zase poznamenává, že shořelo několik domů poblíž moře. Navíc geograf Strabón popisuje svoji návštěvu Museionu okolo roku 20 př. n. l. 

Soudobí badatelé jsou si tak téměř jisti, že Caesar za zničením slavné alexandrijské knihovny nestál. „Mezi dnešními historiky převládá názor, že hlavním dějištěm událostí byl přístav, a že byl možná zničen některý ze skladů, kde se skladovaly svitky a knihy určené k opisu,“ shrnuje britský historik a knihovník Richard Ovenden. Pravdou ovšem je, že v následujících staletích knihovna téměř mizí z historických pramenů, a pokud dále existovala, její věhlas zcela jistě výrazně poklesl.

Křesťané, muslimové...

Další rozšířená verze dává vinu za zničení alexandrijské knihovny Kristovým následovníkům. Na konci 4. století došlo ve městě ke tvrdým střetům mezi věřícími vedenými patriarchou Theofilem a příznivci pohanských a filozofických učení. Během rozsáhlé série útoků přitom křesťané údajně zlikvidovali knihovnu i se všemi texty a povraždili velkou část jejich strážců včetně slavné matematičky a filozofky Hypatie. 

Příběh má však opět několik zásadních mezer. Ke zmíněným nepokojům sice skutečně došlo, cílem fanatických křesťanů však nebyl Museion, ale Serapeum – oddělený chrám spravovaný především novoplatónskými filozofy. Většina dobových pramenů navíc žádné velké ničení knih a svitků nezaznamenává. Zůstává tak otázkou, zda v této době ještě nějaká knihovna existovala. Někteří soudobí historici jsou však přesvědčeni, že se do Serapea po začátku letopočtu přesunula část literárních sbírek původní knihovny, a ty potom nepochybně byly zničeny během tohoto útoku.

Poslední příběh klade zničení knihovny ještě o čtvrt tisíciletí později. V roce 642 dobyla Alexandrii muslimská armáda vedená chalífou Omarem. Ten údajně nařídil likvidaci rozsáhlých literárních sbírek se slavným odůvodněním, že „souhlasí-li s Koránem, jsou zbytečné, nesouhlasí-li s ním, jsou nebezpečné“. Svitky a knihy potom měly posloužit za palivo v městských lázních, kde je během šesti měsíců všechny spolykaly plameny. 

Také o této verzi většina současných historiků pochybuje a poukazuje na to, že se objevila až s několikasetletým zpožděním. Historička Diana Deliová tak tvrdí, že: „Omarovo údajné zavržení pohanské a křesťanské moudrosti si možná vymyslely konzervativní muslimské autority jako morální vzor pro věřící v pozdějších nejistých dobách...“

... nebo postupný úpadek?

Moderní badatelé se tak kloní k o něco méně dramatickému vysvětlení zániku největších sbírek vědomostí té doby. „Rozkvět alexandrijské knihovny se zastavil souhrou několika nepříznivých faktorů: jednak pro neschopnost udržet krok s technologickým pokrokem, dále kvůli ochabujícímu státnímu patronátu, který byl podstatný pro založení, ranou historii i slávu této instituce. A konečně je pravděpodobné, že komplex postihly požáry a další katastrofy, po nichž už nedošlo k obnovení nebo doplnění sbírek,“ vysvětluje historik Richard Ovenden.

K teorii postupného úpadku se kloní i profesor Stanfordské univerzity Reviel Netz: „Ke ztrátám starověké literatury docházelo pozvolna. Každá další generace si některé knihy opsala a jiné nikoliv... k žádné jednorázové katastrofě nedošlo. A nakonec ani jeden totální požár by neměl na znalosti lidstva až tak zásadní dopad, knihoven bylo vždy mnoho.“ 

Image

Čtěte také

Zapalte to doupě! Alexandrijská knihovna nebyla jediná, která lehla popelem

Na Zemi bereme přesný čas jako samozřejmost. Díky atomovým hodinám, družicím GPS a rychlým komunikačním sítím víme na miliontiny sekundy, kolik je hodin. Jenže jak už před více než stoletím ukázal Albert Einstein, čas neběží ve vesmíru všude stejně. Záleží na gravitaci a také na pohybu – a právě to komplikuje snahu sladit hodiny nejen na Zemi, ale i mezi planetami. Pokud má lidstvo jednou kolonizovat Mars, musí si položit zdánlivě jednoduchou otázku: jak rychle vlastně na rudé planetě plyne čas?

Jak jde čas na Marsu?

Základní parametry času na Marsu se od Země na první pohled liší. Den na rudé planetě, tedy doba, za jakou se otočí kolem své osy, je o 40 minut delší než na Zemi. U délky roku čili jednoho oběhu kolem Slunce je to ještě mnohem výraznější. Rok na Marsu trvá 687 dní. Pro vědce je ale zásadní zjistit, jak se liší sekunda na Marsu od sekundy na Zemi.

Do nelehkého úkolu se jako první pustili fyzici amerického Národního institutu standardů a technologie (NIST). Zjistili, že hodiny na Marsu jdou v průměru rychleji o 477 mikrosekund za jeden pozemský den. Vzhledem k výstředné dráze Marsu a působení gravitace dalších těles Sluneční soustavy se ale tato hodnota může v průběhu roku snižovat i zvyšovat až o 226 mikrosekund. Závěry pozoruhodného výzkumu uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Podle obecné teorie relativity běží čas pomaleji tam, kde je gravitace silnější a Mars má přibližně pětkrát slabší povrchovou gravitaci než Země, takže jeho hodiny běží rychleji. Jenže do hry vstupují i další faktory: rychlost oběhu planety, a především gravitační vliv Slunce, Země, Měsíce i obrů typu Jupiteru a Saturnu. Zatímco Země a Měsíc mají poměrně stabilní dráhy (čas na Měsíci běží konzistentně o 56 mikrosekund denně rychleji než na Zemi), Mars se pohybuje po výrazně excentričtější dráze, což způsobuje větší časové výkyvy.

Výpočet tak nebyl jednoduchý. Fyzici z NIST museli zvolit referenční bod na povrchu Marsu – obdobu hladiny moře na Zemi – a zkombinovat dlouholetá data z marsovských misí s Einsteinovými rovnicemi. Jak sami přiznávají, šlo o velmi složitý problém, kde se místo jednoduché dvojice těles řeší hned čtyři: Slunce, Země, Měsíc a Mars.

Čas pro meziplanetární budoucnost

Proč to celé podstupovat kvůli zlomkům mikrosekundy? Odpověď zní: komunikace a navigace. Moderní sítě, jako je 5G, vyžadují synchronizaci s přesností lepší než desetina mikrosekundy. Pokud má jednou vzniknout „internet Sluneční soustavy“ nebo přesné navigační systémy pro cestu na Mars, bez dokonale sladěných hodin to nepůjde.

Znalost marsovského času je proto důležitým krokem k budoucím misím, ať už robotickým, nebo lidským. Zároveň má ale i hlubší vědecký význam. Poprvé totiž přesně víme, jak se relativita času projevuje na jiné planetě. Jak říkají samotní fyzici z NIST, nejde jen o praktickou technologii, ale i o test a rozšíření Einsteinových teorií.

Image

Čtěte také

Budeme někdy žít mimo Zemi? S jakými překážkami se musíme vypořádat?