Mise Artemis II: K Měsíci poletí i „živé kopie“ astronautů
Při misi Artemis II poletí v příštím roce k Měsíci čtyřčlenná posádka spolu se svými „mini verzemi“ – živými tkáněmi astronautů uzavřenými v mikročipech, které budou testovat dopady kosmického prostředí na lidské zdraví.
Na začátku února se otevře zhruba dvouměsíční startovací okno, během nějž zamíří k Měsíci čtyřčlenná posádka mise Artemis II ve složení Reid Wiseman, Victor Glover, Jeremy Hansen a Christina Kochová. Nebudou ale sami – poletí s nimi i jejich vlastní „mini verze“, uzavřené v mikroskopických kapslích o velikosti USB disku.
Tyto drobné přístroje, označované jako „astronauti na čipu“, obsahují živé tkáně odebrané přímo z těla členů posádky. Cílem je vystavit tyto miniaturní modely stejnému prostředí, jakému čelí i jejich lidské předlohy – kosmickému záření, beztíži a dalším extrémním podmínkám. Projekt nese příznačný název AVATAR (A Virtual Astronaut Tissue Analog Response) a mohl by zcela změnit způsob, jakým NASA zkoumá vliv kosmických letů na lidské zdraví.
Artemis jako laboratoř pro budoucnost
Lidské tělo není stavěné na život mimo Zemi. Mimo naši atmosféru čelí astronauti celé paletě rizik – od vysoké dávky radiace přes nedostatek gravitace, izolaci a omezený prostor až po neustálý stres a nedostatek spánku. Jak upozorňuje Steve Platts z NASA, právě těchto pět faktorů představuje hlavní zdravotní hrozby dlouhodobých misí.
Zkušenosti z padesáti let kosmického výzkumu ukazují, že za opuštění prostředí gravitace platí astronauté vysokou cenu: pobyt v mikrogravitaci vede k úbytku kostní hmoty, může ovlivňovat kondici srdce (byť některé studie ukazují, že může jít jen o dočasné zněny), imunitní systém a zrak astronautů.
Na palubě lodi Orion poletí spolu s posádkou i jejich kostní dřeň v podobě speciálního mikromodelu, který napodobí funkci skutečné tkáně. Každý astronaut tak dostane „svého vlastního“ AVATARA, vytvořeného z jeho vlastních buněk. „Každý z astronautů přispěl vlastními buňkami, z nichž jsme vytvořili jejich miniatury,“ vysvětluje Lisa Carnellová, ředitelka programu biologických a fyzikálních věd NASA.
Čipy budou během letu sledovat, jak se mění molekulární procesy v tkáni vystavené kosmickému prostředí. Po návratu budou výsledky porovnány se skutečnými reakcemi astronautů.
Medicína budoucnosti
Mise Artemis II je testovací krok pro celý systém výzkumu zdraví ve vesmíru. NASA zároveň provádí tzv. „standardní měření“ – podobná lékařské prohlídce – tedy sledování krevního tlaku, tepové frekvence, moči, krve, spánku, světelné expozice i kognitivních testů. Cílem je vytvořit přesný obraz o tom, jak „normálně“ lidské tělo ve vesmíru funguje – aby bylo možné lépe rozpoznat, kdy se něco pokazí.
Projekt AVATAR ale jde ještě dál: přináší možnost testovat rizika bez ohrožení lidí. Pokud se systém osvědčí, NASA plánuje posílat celé „banky“ modelů „na čipu“ na předběžné průzkumné mise – třeba k Marsu – ještě před samotnými astronauty. Ačkoli je projekt AVATAR navržen primárně pro kosmické lety, jeho dopady mohou být obrovské i pro medicínu na Zemi. Technologie „orgánů na čipu“ by mohla umožnit lékařům testovat léčbu na osobních modelech tkání pacientů, a tak přinést novou éru personalizované medicíny.
„Myslím, že to zcela promění medicínu,“ říká Carnellová. „Jednoho dne možná bude mít každý z nás svého vlastního AVATARA – ne nutně pro cestu do vesmíru, ale třeba pro testování léčby přímo na sobě.“
Další články v sekci
Středoameričtí tukani krátkozobí: Společensky založení fešáci
Tukan krátkozobý, nápadný svým obřím zobákem a pestrým peřím, patří mezi neobyčejně společenské ptáky, kteří sdílejí hnízda i spánek v těsném sousedství celé skupiny.
Ve volné přírodě můžete tukana krátkozobého (Ramphastos sulfuratus) jen velmi vzácně spatřit bez doprovodu dalších jedinců jeho druhu. Jde totiž, obdobně jako v případě jiných tukanů, o velmi společenského tvora, který žije v rámci skupiny, jež má šest až třicet členů.
Protože jsou špatní letci, pohybují se tito ptáci zejména přeskakováním z jedné větve na druhou. K tomuto pohybu jsou vybaveni takzvanými zygodaktylními chodidly, což znamená, že jejich druhý a třetí prst směřují dopředu, zatímco první a čtvrtý prst míří dozadu. Úchop větve je tak obdobně pevný jako například u papoušků.
Společenská povaha tukanů se projevuje i ve způsobu nocování. Uchylují se totiž ve skupinkách do dutin stromů, které tím pádem bývají obsazenější než přímořské hotely v nejvyšší sezoně. Aby se dovnitř vešli všichni, schovává si každý nocležník při spánku zobák a ocas pod tělo. Živí se především nejrůznějšími druhy ovoce, ale občas vezmou zavděk i malými ptáčky, vejci, hmyzem a ještěrkami.
V období rozmnožování samička naklade do dutiny stromu dvě až čtyři bílá vejce a se svým partnerem se po dobu 15–20 dnů střídají v jejich zahřívání. Obdobně se po dalších osm až deset týdnů společně starají i o krmení vylíhnutých ptáčat.
Tukani krátkozobí jsou 42–55 centimetrů dlouzí a to včetně zobáku, který samotný měří 12–15 centimetrů. Ačkoli zobák vypadá velmi masivně a těžkopádně, ve skutečnosti jde o velmi odlehčenou konstrukci, pokrytou tvrdým keratinem. I proto tukani většinou neváží více než půl kila.
Další články v sekci
Odložené štěstí: Proč často čekáme na správný okamžik, který nepřichází?
Možná si to ani neuvědomujeme, ale často odkládáme i to, co máme rádi – kafe s kamarádem, návštěvu oblíbené restaurace nebo otevření dobré lahve vína. Čekáme na výjimečný moment, který ale často nikdy nepřijde.
Když se řekne „prokrastinace“, většině z nás se vybaví odkládání nepříjemných povinností – úklidu, úkolů nebo práce. Ale věděli jste, že stejné chování se může týkat i věcí, které nám dělají radost?
Odložená radost
Nový výzkum publikovaný v PNAS Nexus odhaluje, že řada lidí odkládá i příjemné zážitky, protože chceme, aby byly „výjimečné“. Paradoxně tím ale riskujeme, že si je nikdy neužijeme.
Nejde jen o to, že zapomeneme napsat kamarádovi nebo odložíme návštěvu oblíbené kavárny. Podle psychologa Eda O’Briena z Chicagské univerzity často věříme, že radost „by měla stát za to“. A tak čekáme na dokonalý moment – na narozeniny, volný víkend nebo „lepší náladu“. To však vytváří psychologickou past. Čím déle něco příjemného odkládáme, tím těžší je k tomu najít cestu zpět. A výsledek? Míjíme okamžiky radosti, které jsou na dosah.
Pandemie jako přirozený experiment
O’Brienův tým se pustil do výzkumu během koronavirové pandemie, kdy lidé museli dočasně přestat s mnoha radostmi: cestováním, návštěvami restaurací nebo setkáními s přáteli. Když se svět znovu otevřel, vědci se ptali 500 dospělých: Jak dlouho jste se zdrželi dané aktivity? Vrátili jste se k ní hned, jak to bylo možné – nebo jste dál váhali? Výsledek byl překvapivý: čím delší byla pauza, tím déle lidé váhali s návratem. „Restaurace byly otevřené, lidé se cítili v bezpečí – a přesto návštěvu odkládali, protože nechtěli promrhat první návrat na obyčejné úterý,“ říká O’Brien.
V jiném pokusu měli účastníci dvě možnosti: poslat zprávu blízkému příteli nebo opisovat nesmyslný text (úmyslně nudná aktivita). I když by se zdálo, že kontakt s přítelem bude lepší volba, ti, kteří s přítelem dlouho nemluvili, častěji volili nudnou činnost. Navíc se pak cítili méně šťastní – už jen kvůli tomu, že „promarnili“ příležitost pro radostný kontakt.
Proč to děláme a jak z toho ven?
Podle odborníků může mít tato podoba prokastinace hned několik psychologických důvodů: Lidé si často spojují specifické radosti s „vhodnou“ příležitostí. Chceme, aby otevření drahého vína proběhlo při slavnostní události – i když by stejně skvěle chutnalo i právě teď.
Mnoho lidí také věří, že v budoucnu budeme mít na příjemný zážitek víc času, energie nebo nálady. Například výzkum z roku 2010 ukazuje, že lidé žijící poblíž atrakcí často jejich návštěvu odkládají s tím, že „na to bude čas později“.
Naštěstí existují způsoby, jak přestat odkládat věci, které nám přinášejí radost: Základem je uvědomění, že čekání na dokonalý okamžik vás může připravit o okamžitý pocit radosti. Zjednodušte si proto cestu k radosti: připomeňte si, co chcete udělat, naplánujte si to nebo si vytvořte rituály. Stanovte si konkrétní čas pro radostnou aktivitu, stejně jako si plánujete schůzky nebo práci.
O’Brien zjistil, že účinnější než přesvědčovat lidi, že „pauza nebyla tak dlouhá“, bylo předefinovat, co je výjimečné. „I obyčejné úterý může být výjimečné – pokud se tak rozhodnete,“ připomíná psycholog.
Prokrastinace se evidentně nemusí týkat jen nepříjemných nebo neatraktivních činností. Mnoho lidí odkládá i radost, protože čeká na ten ideální a správný moment. Ten ale často nepřichází – a my mezitím přicházíme o malé každodenní štěstí. Pokud něco podobného zažíváte i vy, máme pro vás dobrou zprávu: Není třeba na nic čekat. Zažívat radost můžete klidně hned dnes.
Další články v sekci
Měl Masaryk modrou krev? Spekulace o jeho původu se šířila už za Rakousko-Uherska!
Jedna ze spekulací šeptaných v kuloárech udávala, že prezident zakladatel má nelegitimní původ. Jeho otcem prý mohl být židovský obchodník, stejně jako císař František Josef I.
Otec zakladatel, tatíček Masaryk… i tak lidé nazývali prvního prezidenta Československa a prokazovali mu nebývalou úctu. Až by se mohlo zdát, že to nebyl člověk „z masa a kostí“. Nejrůznější pikanterie o něm a o jeho životě se šířily jen šeptem – některé z dohadů ale stály za to – třebas ten, že má částečně modrou krev!
První záhada
Svatba Terezy Kropáčkové s Josefem Masárikem (či Maszárikem) se konala 15. srpna 1849 v Hodoníně. Údajně pěkná, přirozeně inteligentní a respektovaná panská kuchařka si ve svých 36 letech brala za manžela nevzdělaného, o deset let mladšího čeledína. Byl to zvláštní pár, nejen kvůli věkovému rozdílu a stáří nevěsty. Nerovni si byli i z hlediska původu a vzdělání. O Masarykově matce historik prof. Hosák uvedl: „Vyrostla ve velmi dobrých hmotných poměrech, ve vážené měšťanské rodině.“
Prvorozený syn Tomáš se jim narodil 7. března 1850, tedy za méně než devět měsíců po svatbě. Pojmenovali jej po světci Tomáši Akvinském, jehož svátek připadl právě na den jeho narození. K výběru jména přispěla zřejmě i Tomášova matka, která byla katoličkou a údajně dominantní osobností v rodině. V dalších letech Tomášovi přibyli čtyři mladší sourozenci.
Masarykovi rodiče
Sám TGM později v rozhovorech se spisovatelem Karlem Čapkem řekl: „Otec byl Slovák z Kopčan, narodil se jako nevolník a nevolníkem zůstal. Vedle matky měl na mne málo pozitivního vlivu. Byl nadaný od přírody, ale do škol nechodil. V Kopčanech se naučil jen taktak číst, škola tam totiž nebyla a děti tak z pověření obce vzdělávala vdova po vojákovi,“ a dodal: „Ve všech věcech rozhodovala matka, on se podroboval, i když jí odporoval.“
Z čeledína se ovšem posléze stal kočí a později dozorce na habsburských hospodářstvích. Rodina se často stěhovala – z Hodonína do Mutěnic, Čejkovic, Čejče a Hustopečí. A dá se říci, že si vždy polepšili. A tak zůstává záhadou, zda měl daný sňatek legalizovat nemanželské těhotenství Terezie Kropáčkové anebo ji – stárnoucí a osamělou – okouzlil mladší a údajně pohledný muž.
Záhada druhá
Malý Tomáš byl bystré a inteligentní dítě. Že ve svých šesti letech začal studovat na německém gymnáziu v Brně, by za jiných okolností nevzbuzovalo údiv. Jenže jeho otec byl obyčejným a takřka negramotným kočím. A studia představovala poměrně velké finanční výdaje. Sám Masaryk později konstatoval, že „matka, bůhví odkud, vždycky mně něco seškrabala“. To „něco“ byly samozřejmě peníze. Ovšem ani ty nestačily.
Talentovaný a dobře prospívající Masaryk si tak musel začít přivydělávat. Stal se preceptorem v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera, který „byl skoro největším pánem v Brně“, jak se můžeme dočíst v Čapkových Hovorech s TGM. V Tomášově péči se ocitl Le Monnierův o čtyři roky mladší, neduživý syn Franz. Nejenže ho doučoval, ale také mu se vším pomáhal.
Masaryk tím získal nejen příjemné a vlídné prostředí, kde trávil svůj čas, a dokonce se tam stravoval, ale především se naučil chování v „lepší“ společnosti. Sám Le Monnier si jej prý tak oblíbil, že nad ním držel pomyslnou ochrannou ruku. A ta se studentovi opravdu hodila. V roce 1869 se devatenáctiletý Masaryk dostal do konfliktu s ředitelem gymnázia, na němž studoval. Dokonce mu v hádce řekl, že je pokrytec, a vzal na něj pohrabáč.
Samozřejmě ho za to z ústavu vyloučili. A zákaz studia se měl týkat všech středních škol v Rakousku. Proč se tomu tedy tak nestalo? Anton Le Monnier se s rodinou totiž právě v té době přestěhoval do Vídně a Tomáše Masaryka vzal s sebou. Mladík s nimi dokonce bydlel v jejich bytě. A navíc začal studovat na prestižním Akademickém gymnáziu. Úspěšně zde 4. července 1872 složil maturitu.
Záhada třetí
Kropaczek erl., právě tak zní zápis z deníku císaře Františka Josefa s datem 3. prosince 1849. Jak si tuto poznámku vyložit? Může jít o zkratku slova erledigt, což v němčině znamená vyřízeno. Zmiňoval to spisovatel Jiří Gruša ve své eseji Beneš jako Rakušan, psal o tom David Glockner v knize Císařův prezident, Tajemství rodiny TGM. Ovšem spekulace, že měli Masaryk a jeho matka něco společného s habsburským císařem, se neobjevily až ve 20. století. Už mnohem dříve, v době, kdy Masaryk vystupoval ve vášnivých vědeckých a politických sporech, tak neváhali jeho odpůrci či kritikové tvrdit, že není čistokrevným Čechem či Moravanem. Jedna ze spekulací mířila k židovskému podnikateli Nathanu Redlichovi, u kterého údajně také Masarykova matka sloužila.
Císařské aférky
František Josef I. to v oblasti partnerské, milostné a sexuální určitě jednoduché neměl. Glockner k tomu píše: „Milostné aféry v aristokratických kruzích byly zcela obvyklé a nikdo je nepovažoval za skandální. Pokud se nedotýkaly zájmů dvora, byly tolerovány, a to mnohem víc než v prudérní měšťanské společnosti dané doby. Dobrým zvykem bylo představovat mladým aristokratům ženy a dívky, nazývané důvtipně ,hygienické metresy‘, které je zasvěcovaly do tajů lásky a pomáhaly jim uvolnit sexuální přetlaky. Ani mladý František Josef nebyl výjimkou.“
A tak se do daného schématu zapojila i císařova matka arcivévodkyně Žofie. Angažovala za tímto účelem herečku vídeňského divadla, která připravila mladého arcivévodu o panictví. Kritéria pro výběr vhodné ,partnerky‘ nebyla jednoduchá, svou roli sehrávalo i riziko fatálních pohlavních chorob. Ty se tehdy lavinovitě šířily a nebylo na ně léku – antibiotika v té době ještě neexistovala.
Mohli se potkat?
Terezie Kropáčková, coby dcera ze zámožné a kultivované rodiny, rozhodně chtěla patřit do lepší společnosti. Pracovala jako kuchařka v panské službě a dle slov publicisty Pavla Kosatíka dokonce patřila k širšímu okruhu habsburského služebnictva jak ve Vídni, tak na jednom z četných císařských letních bytů v Hodoníně. A právě tam císař v během léta a podzimu 1849 často zajížděl – v té době totiž probíhaly přípravy na rakousko-ruské tažení proti uherským vzbouřencům.
Bylo mu 19 let, a jak už to bývá, byl zřejmě na vrcholu sexuálních tužeb. Sice byl svobodný, ovšem běžný a řekněme i spontánní vztah pro něj představoval něco zcela nereálného. Na otázku, zda se tehdy mohl s půvabnou Kropáčkovou setkat, je odpověď zcela jasná: ano, mohl.
Bez odpovědí
Postavit celou konstrukci o císařově otcovství na jednom jediném zápisu v císařově deníku zní příliš odvážně. Nevíme navíc, ve kterém archivu, soukromé sbírce či instituci se originální zdroj nachází. František Josef I. si jako arcivévoda od svých 13 do 18 let skutečně deník vedl. Ovšem to je příliš málo na jednoznačné tvrzení, chybějí analýzy archivních dokumentů.
Další cestou by pak bylo vědecké potvrzení prostřednictvím DNA. Na využití této metody se názory liší. Pavel Kosatík, publicista a autor knihy Jiný TGM, v ní píše: „Kdo byl Masarykův biologický otec, nelze slušnou metodou zjistit. Test DNA, o němž se v této souvislosti před lety uvažovalo, u prvního prezidenta slušnou metodou není.“
Oproti tomu historik Jiří Pernes je přesvědčen o opaku. „Proč by to neměla být slušná metoda? Ani Masarykovi současníci si nemysleli, že jeho vystoupení proti rukopisům je slušné. Masaryk sám byl především bojovníkem za pravdu.“
Otcovstvím TGM se zabýval i pořad České televize Reportéři. Publicista David Vondráček v roce 2017 oznámil, že nechají prozkoumat státníkovu DNA. Právě tak by se potvrdilo, či vyvrátilo, kdo je jeho biologickým otcem. Do celé záležitosti však vstoupila Masarykova pravnučka Charlotta Kotíková žijící v USA a testy zakázala. Reportéři ČT se rozhodli její přání respektovat.
Historik doc. Jiří Pernes je však přesvědčen, že „dříve či později ke zkoušce DNA dojde,“ a dodává: „Následující generace budou chtít mít v této otázce jasno, což je dle mého jedině dobře.“
Prozatím se musíme spokojit s konstatováním, že pikantní spekulace nelze zcela vyloučit. Oněch „náhod“ v jeho životě je až příliš mnoho a zdá se, že nad ním někdo mohl držet pověstnou ochrannou ruku. Na významu této mimořádné osobnosti by to bezpochyby nic nezměnilo. Ani na tom, že přesvědčený republikán a zakladatel Československé republiky mohl mít částečně „modrou krev“.
Další články v sekci
Zbytečně složitá inovace: Zapomenutý americký samopal M50 Reising
Druhá světová válka přinesla velké rozšíření samopalů v ozbrojených silách, avšak ne všechny konstrukce se v praxi osvědčily. Americké zbraně systému Reising sice na papíře nabízely výborné parametry, nicméně praktické zkušenosti ukázaly, že do náročných frontových podmínek se prostě nehodí.
Naprostá většina samopalů dodnes používá mechanismus, který se objevil již za první světové války a obsahuje neuzamčený dynamický závěr. Jde o velice jednoduchý a spolehlivý systém, mezi jeho nedostatky ovšem patří nízká přesnost, neboť není snadné samopal pevně udržet při automatické palbě. Řada konstruktérů tudíž přišla s inovacemi, jejichž cílem bylo tento problém řešit. Náležel k nim také Eugene Reising (1884–1967), někdejší asistent slavného Johna Browninga, jenž si v roce 1940 patentoval novou konstrukci zbraně, která měla nabízet vysokou přesnost a snadné ovládání.
Rozporuplné zkoušky
Reising původně navrhoval zbraně převážně pro civilisty a policejní složky, ale se samopalem už myslel i na armádní zakázky, jelikož ozbrojené síly USA chtěly pod vlivem blížící se války nakupovat velké počty samopalů. Reisingův patent zaujal firmu Harrington & Richardson, která na jaře 1941 rozběhla sériovou produkci zbraně, jež posléze dostala označení M50.
Její „srdce“ tvořil částečně uzamčený závěr se zpožďovacím mechanismem, jenž se staral o výraznou redukci zpětného rázu, díky níž se samopal i při střelbě dávkou vyznačoval vysokou přesností. Nabízel také ergonomický design pouzdra závěru a jeho výroba byla laciná, protože kovové části vznikaly převážně lisováním. Přednosti samopalu M50 potvrdily i zkoušky, které začaly v prosinci 1941 a jimiž kromě Reisingovy zbraně prošel i proslulý samopal Thompson.
Typ M50 se ve většině ohledů projevil jako lepší, ačkoli testy přinesly také varování v podobě opakovaných poruch. Americká armáda tedy vsadila pouze na Thompsonovu zbraň, ale námořnictvo a námořní pěchota si objednaly také výrobu M50. Ta probíhala s přestávkami až do roku 1945 a vzešlo z ní přes 100 000 kusů několika provedení.
Na bojiště nevhodný
Bojová premiéra M50 se odehrála dne 7. srpna 1942, kdy námořní pěchota zaútočila na ostrov Guadalcanal. Do akce se v menších počtech dostala také varianta M55, jež postrádala úsťový kompenzátor zdvihu a místo klasické dřevěné pažby měla sklopnou kovovou ramenní opěrku. Byla určena zejména pro výsadkové síly či osádky vozidel, ale konstrukce opěrky se projevila jako nepovedená.
Brzy začaly vycházet najevo i problémy Reisingova funkčního systému, jež odpovídaly zmíněným varováním z vojskových zkoušek. Ačkoli konstruktér usiloval o armádní zakázku, svůj samopal vytvořil podle policejních standardů, takže se ve vlhkém, slaném a písčitém prostředí Pacifiku množila mechanická selhání. Zbraně rychle korodovaly, rozebírání a čistění složitého mechanismu trvalo dlouho a poruchami trpěly i zásobníky.
Menší počty M50 putovaly mimo jiné i do Velké Británie, Kanady, Austrálie či SSSR, ale v žádné zemi si Reisingovy technicky zajímavé, jenže komplikované zbraně nezískaly oblibu. Záhy je nahradily hromadně vyráběné samopaly systému Thompson, ačkoli ještě řadu let po válce se M50 vyskytovaly u policejních sborů států jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky.
M50 Reising
- RÁŽE STŘELIVA: .45 ACP
- KAPACITA ZÁSOBNÍKU: 12 nebo 20 ran
- CELKOVÁ DÉLKA: 857 mm
- DÉLKA HLAVNĚ: 279 mm
- HMOTNOST PRÁZDNÉ ZBRANĚ: 3,70 kg
- ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 280 m/s
- MAX. KADENCE: 550 ran/min
- EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 275 m
Další články v sekci
Stoupající hladina moří si žádá svou daň: Podle vědců je v ohrožení 100 milionů domů
Nárůst globální teploty nevyhnutelně vede k vzestupu mořské hladiny. Podle nové studie kanadských vědců by v příštích několika stech letech mohlo být ohroženo zhruba 100 milionů budov v pobřežních oblastech tzv. globálního Jihu.
Vzestup hladiny světového oceánu, který je vzhledem k pokračujícímu oteplování prakticky jistý, by mohl vystavit mořským vlnám více než 100 milionů domů, které se nacházejí u pobřeží. Vyplývá to z nové vědecké studie kanadských odborníků, kterou koncem léta uveřejnil odborný časopis npj Urban Sustainability.
Výzkum přináší první velkoplošné a detailní posouzení vlivu dlouhodobého vzestupu mořské hladiny na globálním Jihu (tj. v rozvojových, méně rozvinutých a zaostalých zemích), včetně pobřeží Afriky, jihovýchodní Asie a Střední a Jižní Ameriky. Badatelé využili detailní satelitní mapy a údaje o nadmořské výšce k odhadům, kolik budov bude na pobřežích zaplaveno při různých úrovních vzestupu mořské hladiny.
Domy v nebezpečí
„Z našeho pohledu stoupá oceán relativně pomalu, ale už teď se projevují prakticky nezastavitelné následky oteplování, které postihují pobřežní populace a budou je postihovat dál, v příštích staletích,“ uvádí Natalya Gomezová z McGillovy univerzity. „Lidé mají tendenci uvažovat o spíše o centimetrech, ale pokud budeme dál vypouštět uhlík do atmosféry, oceán bude pokračovat ještě mnoho metrů směrem vzhůru.“
Gomezová s kolegy hodnotili různé scénáře úspěšnosti lidstva v tom, jak bude čelit oteplování. Pokud by se nám povedlo okamžitě a drasticky snížit emise uhlíku, oceán by stoupl asi o půl metru, což by na globálním Jihu zaplavilo asi 3 miliony domů. Když budeme v reakci na oteplování méně rázní, což se jeví jako realističtější scénář, oceán stoupne během příštích několika staletí asi o pět metrů a zaplaví zmíněných více než 100 milionů domů.
Podle vědců jsou mnohé z těchto domů v hustě osídlených a nízko položených oblastech, kde lze předpokládat, že moře zničí nejen domy, ale také veškerou infrastrukturu včetně komunikací a historických památek. Badatelé přiznávají, že je překvapilo, kolik budov je v ohrožení i při středně velkém dlouhodobém vzestupu oceánu.
Další články v sekci
Trnitá cesta k Jupiteru: Odvážná mise kosmické sondy Galileo
Už v době, kdy se k průzkumu vnějších planet Sluneční soustavy chystala dvojice sond Pioneer 10 a 11 (odstartovaly v roce 1972), ležela na stole mnohem komplexnější mise. Její cíl zněl: oběžná dráha Jupitera.
Projekt dostal pracovní název Pioneer JOP (Jupiter and Orbit Probe) a podle prvních představ mělo jít o kopii výše zmíněných sond Pioneer s tím, že by byly vybaveny většími zásobami pohonných látek a především brzdicím motorem. Později přibyla také sonda, která měla jako první proniknout do hustých vrstev atmosféry planety a předat nám informace o její podobě. K autorizaci mise došlo v roce 1975 a realizovat ji mělo Amesovo kosmické středisko. Počítalo se se startem na raketoplánu v roce 1982.
Porodní bolesti
První změnou v projektu se stalo jeho převedení z Amesova střediska do Laboratoře tryskových pohonů v kalifornské Pasadeně, neboť jinak by se tento dvorní dodavatel meziplanetárních programů zanedlouho ocitl bez práce: sondy Viking právě odstartovaly, Voyagery se dokončovaly – a po nich se neplánovala žádná další mise. S přesunem pod křídla jiného střediska NASA došlo také k radikálnímu přepracování koncepce. Zatímco výzkumníci z Amesova střediska počítali se sondou stabilizovanou rotací, která by se věnovala především studiu částic a polí, technici z Pasadeny prosadili tříose stabilizovaný automat: je sice výhodnější pro přesně orientovaná měření, jako je fotografování, ale pro zmíněné studium částic a polí se nehodí.
Proto padl návrh, aby v rámci mise letěl ještě malý subsatelit, stabilizovaný rotací a určený právě pro výzkum částic a polí. NASA jeho výrobu nabídla Evropě, ale ESA zmíněný záměr jako nepříliš zajímavý odmítla. Nakonec se však našlo řešení, které uspokojilo obě strany: sonda se měla skládat z rotující části (pro studium částic a polí) a z části stabilizované. Zvýšil se tak sice vědecký přínos projektu, ale jeho cena vzrostla. Aby ušetřila, zredukovala NASA počet sond (v té době přejmenovaných na Mariner Jupiter Orbiter) ze dvou na jednu. Všechny již realizované mise (Pioneer, Voyager, Viking, …) letěly v párech, což umožňovalo pokračovat i v případě ztráty jedné stanice. Jenže sázka na jedinou sondu znamenala, že musí být zařízení spolehlivější – což opět šroubovalo cenu projektu vzhůru.
Vojenská sonda u Jupitera
V roce 1978 se mise definitivně přejmenovala na Galileo na počest italského astronoma Galilea Galileiho (1564–1642), který jako první použil dalekohled k astronomickým pozorováním a objevil čtyři největší – tzv. galileovské – měsíce Jupitera. (Pozor, dnes nese název Galileo evropský globální systém navigačních družic. Jde přitom o zcela jiný program, ovšem média tyto navigační satelity se sondou k Jupiteru často zaměňují.)
Aktualizovaný plán mise počítal se startem na nízkou dráhu v roce 1982 a s navedením na meziplanetární trajektorii pomocí třístupňového bloku IUS (Inertial Upper Stage). Po průletu kolem Marsu měla sonda dorazit k Jupiteru v roce 1985. Jenže následoval odklad startu na rok 1984 kvůli zdržení ve vývoji raketoplánů. Experti upozorňovali, že levnější, rychlejší a výhodnější – z hlediska navedení na správnou dráhu – by bylo zakoupit raketu Titan III (použitou například v programech Viking nebo Voyager). NASA o tom však nechtěla ani slyšet, protože při prosazování projektu raketoplánů zaznělo jako stěžejní argument právě využití těchto strojů pro meziplanetární sondy. Proto se pokračovalo ve vyjetých kolejích.
Přesto se někde ušetřit muselo – a pokud to nešlo u nosného prostředku, začala agentura zvažovat ořezání přístrojového vybavení či snížení množství paliva. Většinu problémů však vyřešil projekt, s nímž přišlo Lewisovo výzkumné středisko NASA: navrhlo upravit pro raketoplány horní stupeň Centaur používaný na raketách Atlas a Titan, který byl o polovinu výkonnější než dosud prosazovaný IUS (posléze zrušený).
Mise Galileo ovšem stále neměla vyhráno, jelikož prezident Ronald Reagan zvažoval hned po nástupu do úřadu v roce 1981 její zrušení. Vývoj však už příliš pokročil a především – NASA misi prezentovala coby vojenský projekt, protože sondu konstruovala jako vysoce autonomní (což představuje pro vojenské družice důležitou technologii) a stínění před tvrdým zářením u Jupitera pojala jako ochranu satelitů před atomovými výbuchy. Na zmíněné argumenty pak Reaganova administrativa slyšela a program běžel dále.
U Halleyovy komety?
Do hry se vrátil stupeň IUS, který byl mezitím obnoven, protože program „Centaur na raketoplánu“ nabral dramatické zpoždění. To ovšem znamenalo mnohem delší cestu k cíli (šest let namísto plánovaných tří) a korekční manévr v hlubokém vesmíru, který vyžadoval velké množství paliva. Nicméně: nová trajektorie vedla jen třicet milionů kilometrů od Halleyovy komety, a Galileo se tak mohl zapojit do jejího průzkumu.
V červenci 1982 došlo k další „změně změny“: sonda se vrátila zpět na stupeň Centaur, start se odložil na květen 1986, a průzkum Halleyovy komety tím padl. Zároveň se ukázalo, že radiační ochrana palubní elektroniky je poddimenzovaná: kdyby sonda letěla v aktuální konfiguraci, brzy by zanikla. Vždyť silné radiační pole téměř zlikvidovalo Pioneer 10 a mělo výrazný vliv na Voyager 1, a to obě stanice kolem Jupitera jen prolétaly. Elektronika i stínění se tak musely přepracovat.
Seznamte se: Galileo
Výsledkem vývoje se stala sonda s parabolickou anténou o průměru 4,8 m, jež se však nevešla do nákladového prostoru raketoplánu, takže musela být složena podobně jako deštník. Tvořilo ji 18 epoxitových tyčí, mezi nimiž se nacházela síť z pozlaceného molybdenu (stejnou technologii běžně používají komunikační družice u Země, například TDRS).
Pod anténou se pak ukrýval přístrojový box převzatý z programu Voyager; k němu byly připojeny dvě tyče s radioizotopovými termoelektrickými generátory (RTG), které se mohly naklánět mírně nahoru nebo dolů – kvůli zajištění stability. Pohonný systém nesl 925 kg paliva, přičemž hlavní motor se měl zažehnout jen třikrát: poprvé pro krátký kalibrační zážeh, podruhé k navedení na dráhu kolem Jupitera a potřetí kvůli její úpravě. Ostatní manévry měly zajistit menší motory, jež se však přehřívaly, a nemohly tedy pracovat zamýšlených osm minut, nýbrž jen pár sekund. NASA se přesto rozhodla pokračovat i s uvedeným nedostatkem – na jeho odstranění neměla čas ani peníze. Počítalo se s tím, že manévry Galilea budou komplikovanější, delší a spotřebují více pohonných látek.
Velkou výzvu představoval také vývoj rotujícího prstence, který by nesl stabilizované přístroje nebo parabolu o průměru 1,1 m pro sledování výsadkového modulu. Problém tkvěl například v předávání energie či dat, vše se však podařilo vyřešit.
Systém zjišťování a udržování stability sondy se pak označuje za nejkomplexnější v historii. Sestával ze slunečních a hvězdných čidel, akcelerometrů k monitorování rotace a hlavního motoru, gyroskopické platformy, optických čidel pro kontrolu vzájemné polohy jednotlivých částí sondy apod. Galileo měl také na palubě malé elektrické ohřívače a 120 izotopových vyhřívačů pro udržování správné tepoty. Startovní hmotnost činila celkem 2 233 kg, z čehož 339 kg připadalo na výsadkový modul.
Neplánovaná zastávka u Venuše
Sonda Galileo měla vzlétnout 15. května 1986 na raketoplánu Challenger, který by se po čtyřech dnech vrátil na Zemi, načež měl hned následujícího dne odstartovat Atlantis s další výzkumnou sondou nazvanou Ulysses. Dva lety jdoucí po sobě představovaly pro NASA velkou výzvu. Navíc byla sestava „Galileo + Centaur“ tak těžká, že s ní měl Challenger dosáhnout jen dráhy ve výšce 169 km.
Jenže 28. ledna 1986 se odehrála tragédie: raketoplán Challenger krátce po startu explodoval a provoz americké kosmické flotily se zastavil. Sonda Galileo byla odložena nejprve na rok 1987, v červnu 1986 však došlo ke zrušení programu Centaur na raketoplánech, který si do té doby vyžádal 700 milionů dolarů! Galileo se tak vrátil na stupeň IUS.
Odborníci připravili pro sondu novou trajektorii letu, která počítala se startem v říjnu 1989 a s šestiletou cestou. Jednalo se o dráhu nazvanou VEEGA: Venus–Earth–Earth Gravity Assist neboli Gravitační manévr Venuše–Země–Země. Galileo měl na cestě k cíli proletět kolem Venuše a dvakrát se vrátit k Zemi, což ovšem znamenalo problém, protože by se tak sonda dostala mnohem blíže ke Slunci, než se předpokládalo. Bylo tedy nutné ji přepracovat, přičemž si jen zmíněné vícepráce vyžádaly 220 milionů dolarů – tedy skoro tolik, kolik Kongres USA uvolnil původně. Celkový účet za misi se pak vyšplhal na 1,36 miliardy, tj. pětinásobek prvotní ceny.
Konečně na cestě!
Galileo nakonec vzlétl 18. října 1989 na palubě raketoplánu Atlantis STS-34. Start provázely protesty odpůrců jaderných technologií, protože RTG na palubě obsahovaly vysoce toxické plutonium. NASA pro jistotu povolala i 150 členů Národní gardy a připravovala se rovněž na potenciální havárii. V Maroku a Španělsku čekaly pro případ nouzového přistání letouny s chladicími systémy, které by RTG ihned zajistily. Start však proběhl hladce a sonda se vydala na cestu k Jupiteru. Jeho umělou družicí se stala v prosinci 1995 a pracovala u planety až do 21. září 2003, kdy řízeně zanikla v hustých vrstvách její atmosféry.
Výsadkový modul mise Galileo
Unikátní součástí mise k Jupiteru se stal výsadkový modul o průměru 1,24 m a výšce 0,86 m. Jeho kritickou součást tvořil tepelný štít, sestávající z hliníkové kostry a silné vrstvy uhlíku napuštěného fenolovou pryskyřicí: zařízení totiž muselo přečkat vstup do atmosféry rychlostí 47 km/s. Díky vhodně zvolené trajektorii (blízko rovníku a po směru atmosférického proudění) se podařilo této přijatelné hodnoty dosáhnout – jinak by se vstup odehrál rychlostí 60 km/s při trojnásobně větším tepelném toku.
Vlastní sestupový modul dosahoval hmotnosti 121 kg (při přeletu jej navíc chránil odhazovací nylonový kryt) a byl navržen tak, aby zvládl přetížení 400 G, přestože ve skutečnosti pak stačilo „jen“ 250 G. Při dosažení rychlosti pod mach 0,9 se uvolnil padák z materiálu Dacron o průměru 2,4 m. Sedm přístrojů poté sbíralo po dobu 58 minut data, přičemž sonda překonala výšku 156 km. Předčila tak očekávání, protože padák byl dimenzován jen na půl hodiny. Modul detekoval mnohem méně vodní páry a pouze poloviční obsah helia v atmosféře, což vědce přinutilo přepracovat její modely.
Co sonda Galileo zjistila?
Sonda mimo jiné pozorovala naprosto unikátní jev, a sice roztrhání jádra komety Shoemaker–Levy 9 a její vstup do Jupiterovy atmosféry. Dále objevila magnetické pole u měsíců Io a Ganymed a přinesla důkazy o existenci tekutých podpovrchových oceánů na Europě, Ganymedu a Kallisto. U všech tří přirozených satelitů se zároveň podařilo detekovat exosféru neboli tenkou atmosféru. A poprvé byla také detailně zmapována magnetosféra planety.
Další články v sekci
Než přišel první císař: Pradávné rituály spojovaly obyvatele starověké Číny
Nový archeologický objev 3 000 let starých obřadních platforem v čínské provincii Šan-tung naznačuje, že duchovní a kulturní základy sjednocené Číny vznikaly dávno před prvním císařem – při slavnostních rituálech, hostinách a společných obřadech obyčejných lidí.
V čínské provincii Šan-tung odkryli archeologové tři monumentální obřadní platformy staré až 3 000 let. Tyto stavby – vzniklé mezi lety 1 000 až 400 př. n. l. – podle vědců naznačují, že myšlenka jednotné čínské identity se začala rodit dávno předtím, než první císař Čchin Š'-chuang sjednotil Čínu v roce 221 př. n. l. Výzkum, publikovaný v časopise Antiquity, ukazuje, že společenské rituály a sdílené obřady mohly sehrát klíčovou roli v tom, jak se z roztříštěných kmenů stala civilizační velmoc.
Než přišel první císař
Když se řekne „sjednocení Číny“, většina si vybaví právě Čchin Š'-chuanga – panovníka, mezi jehož hlavní odkazy patří jednotná podoba písma, měrných jednotek, kodifikace práva, rozsáhlá síť cest a komunikací a pochopitelně také legendární Terakotová armáda. Podle nových poznatků však jeho impérium vyrůstalo z mnohem hlubších kulturních kořenů. Už dávné státy před obdobím dynastie Čchin – například stát Čchi v severovýchodní Číně – pracovaly na vytvoření společné identity, která měla posílit jejich politickou moc.
„Sjednocení v roce 221 př. n. l. bylo vyvrcholením dlouhého procesu, který spojoval nové technologie, infrastrukturu i ideologie,“ vysvětluje Wang Čching-ču z Šan-tungské univerzity. „Jenže většina výzkumů se soustředí na elity a velké dějiny. My jsme se podívali na to, co se dělo dole, mezi obyčejnými lidmi.“
Svatyně z vesnice
Tým z Šan-tungské univerzity a Field Museum v Chicagu zkoumal naleziště Čchien-čung-c’-tou, které bylo obýváno po tisíciletí. Z původně obyčejné vesnice se postupně stalo centrum náboženských obřadů – ideální místo pro sledování, jak se rituály měnily v čase.
Archeologové odkryli tři velké platformy, z nichž jedna pochází z období západní dynastie Čou (asi 1 046–771 př. n. l.) a dvě z období válčících států (asi 475–221 př. n. l.). Stavitelé používali různé druhy barevné hlíny, přičemž na jedné z plošin se našly nápisy se znakem 土 (tu) – „země“. To spolu s materiálem naznačuje, že šlo o místa zasvěcená kultu země.
Rituály, hostiny a zrození společenství
Platformy zřejmě sloužily jako veřejná prostranství, kde se lidé scházeli k rituálům, slavnostem a velkým hostinám. V okolí archeologové našli množství kuchyňské keramiky a zbytky jídla. Tyto hromadné hostiny měly podle badatelů hlubší význam než jen společenskou zábavu – pomáhaly stmelovat obyvatele a vytvářet novou kolektivní identitu. „Cílem těchto obřadů bylo spojit rostoucí populaci a skrze sdílený zážitek vytvářet pocit sounáležitosti,“ říká Wang.
Tento „zdola nahoru“ přístup ukazuje, že vznik starověkých států nebyl jen výsledkem vojenské síly či rozkazů vládnoucích elit. Veřejné rituály byly nástrojem, kterým mocenské struktury legitimizovaly své postavení a sjednocovaly různorodé skupiny obyvatel pod jednou duchovní vizí.
Kult, který spojil říši
Historické prameny popisují, že stát Čchi uctíval tzv. „Osm božstev“ – duchy Nebes, Země, Slunce, Měsíce, Jin, Jang, Čtyř ročních období a Armád. Podle výzkumníků mohly právě platformy z Čchien-čung-c’-tou představovat ranou formu tohoto státního náboženství – tedy okamžik, kdy se lokální kulty začaly začleňovat do širší ideologické struktury.
Z nových objevů vyplývá, že už staletí před prvním císařem existovala síť rituálních center, kde se zrodila idea „společné Číny“. Nešlo jen o vojenské dobytí území, ale o kulturní integraci prostřednictvím víry, obřadů a společných slavností. Jak shrnuje doktor Wang: „Rozšiřování starověkých čínských států nebylo jen o mečích a pevnostech. Vládci využívali velkolepé rituály a hody, aby spojili rozmanité národy a jejich božstva do jednoho světa – světa, který se nakonec stal říší.“
Další články v sekci
Z džungle do laboratoře: Amazonské psychedelikum může zachraňovat mozky
Psychedelikum z amazonské ayahuasky ukazuje překvapivý léčebný potenciál – vědci zjistili, že dimethyltryptamin (DMT) dokáže chránit mozek před mrtvicí a urychlovat jeho regeneraci.
Už nějakou dobu se ukazuje, že působení přírodních psychedelických látek ovlivňuje v lidském organismu víc než jen psychiku. Potvrzuje to i nový výzkum, v němž sehrál hlavní roli dimethyltryptamin (DMT), alkaloid ze skupiny tryptaminů, který je jednou z hlavních složek ayahuasky, psychedelického nápoje z Amazonie.
Sándor Nardai ze Semmelweisovy univerzity v Budapešti a jeho spolupracovníci zjistili, že u laboratorních zvířat malé dávky DMT, které nemají halucinogenní účinky, chrání mozek před mrtvicí, omezují tvorbu zánětů, udržují ochrannou hematoencefalickou bariéru mezi mozkem a krevním oběhem zbytku těla, a také urychlují hojení a regeneraci mozku po mrtvici.
Malé dávky, velký efekt
Badatelé použili buněčný model mozkové mrtvice a hlodavce jako zvířecí model mrtvice. V obou případech podávali malé dávky DMT a sledovali, co se bude dít.
Buňky vystavené podmínkám podobným mrtvici přežívaly po použití DMT podstatně lépe než buňky kontroly. U laboratorních zvířat podání DMT omezilo poškození mozku mrtvicí a urychlilo obnovení motorických a kognitivních projevů v porovnání se zvířaty kontrolní skupiny. Výsledky experimentů vědci popisují ve vědeckém časopisu Science Advances.
Detailní výzkum navíc odhalil, že podání DMT potlačuje škodlivé zánětlivé reakce a chrání buňky před programovanou buněčnou smrtí. Také stabilizuje hematoencefalickou bariéru a brání tím průniku škodlivých molekul do mozkové tkáně. Z dřívější doby existují doklady o tom, že DMT podporuje růst nervových buněk. Podstatné je, že dimethyltryptamin příznivě ovlivňuje mozek i po samotné mrtvici, takže je ho možné používat nejen jako prevenci, ale také jako lék pro pacienty po mrtvici.
Další články v sekci
Co bylo před Velkým třeskem? Pátrání po okamžiku před počátkem vesmíru
Co bylo před Velkým třeskem? Otázka, která otevírá propast mezi tím, co víme, a tím, co si vůbec dokážeme představit.
Otázka, co bylo před Velkým třeskem, patří v kosmologii mezi nejhlubší a nejvíce spekulativní. Odpověď závisí na interpretaci pojmu „před“ i na fyzikálních teoriích použitých k popisu Velkého třesku a jeho okolností. Tradiční pohled říká, že čas a prostor vznikly právě při Velkém třesku. Otázka „co bylo předtím“ tudíž postrádá smysl, podobně jako nemá cenu se ptát, co leží severně od severního pólu. Nicméně v extrémních podmínkách Velkého třesku přestávají známé fyzikální zákony fungovat, což v zásadě tvoří východisko hypotéz, jež se obdobím před ním zabývají.
Možná nic, možná všechno
Například teorie cyklického vesmíru vysvětluje, že kosmos střídavě prochází fázemi expanze a kontrakce. Velký třesk by pak netvořil absolutní počátek, ale spíš přechod mezi dřívějším „smršťujícím se“ vesmírem a tím současným, expandujícím. Daná fáze by však byla natolik destruktivní, že by se informace z předchozího stadia stejně nepřenášely. Další představy interpretují Velký třesk jako náhodnou fluktuaci v kvantovém vakuu nebo jako srážku vícerozměrných struktur (sem směřují některé interpretace teorie strun).
Otázka, zda vůbec existovalo něco před Velkým třeskem, je tudíž spíš filozofická než vědecká. Nové odpovědi by mohl přinést budoucí vývoj teorií, například kvantové gravitace. Prozatím se ovšem jedná o oblast hypotéz a spekulací.
