Pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus) je samotářské a převážně noční zvíře, které se živí malými ještěrkami, obojživelníky, mravenci, termity a dalším hmyzem. Při hledání potravy zaboří čumák do hlíny a ryje s ním všemi směry. Hmyz zaznamená až na vzdálenost 20 centimetrů a zachytí jej svým lepkavým jazykem. Tito pásovci jsou většinou 2,5–6,5 kg těžcí a 38–58 cm dlouzí (ocas je dlouhý dalších 26–53 cm).

Jejich vnější schránka je tvořena zkostnatělými kožními šupinami, jež jsou pokryty nepřekrývajícími se zrohovatělými epidermální pláty spojenými pruhy volné kůže. Brnění pokrývá záda, boky, hlavu, ocas a vnější stranu nohou. Na rozdíl od příbuzného pásovce kulovitého (Tolypeutes matacus) a pásovce třípásého (Tolypeutes tricinctus) se pásovec devítipásý nedokáže stočit do klubka a vytvořit neproniknutelný ochranný štít. Proto má ještě jeden obranný manévr. Při napadení dokáže vyskočit až metr vysoko, což někdy predátory vystraší a odežene.

Pásovec devítipásý má ještě jeden pozoruhodný rys. Dokáže dvěma neobvyklými způsoby překonávat vodní toky. Hlubší vodu přeplave podobně jako pes. Udržet se na hladině mu přitom pomáhá schopnost polykat vzduch a „napumpovat“ si vnitřnosti. Na druhou stranu mělčích toků se dostane tak, že přejde po dně. Dokáže totiž až na šest minut zadržet dech – tato adaptace se u něj vyvinula právě díky způsobu hledání potravy, kdy s čumákem zabořeným pod zem hledá něco k snědku.

Image

Čtěte také

Mravenečník čtyřprstý: Hmyzožravý nemotora, který z boje neutíká

Sahara je jednou z nejsušších oblastí světa. V průměru zde spadne několik centimetrů deště ročně a v některých místech může trvat i roky, než znovu zaprší. Planeta ale prochází změnou klimatu a změnu nejspíš pocítí i Sahara. 

Podle předpovědí odborníků Illinoiské univerzity v Chicagu se ale v budoucnu Sahara kupodivu nezmění ve vyprahlou pustinu. Zdá se, že postupující oteplování, které kromě jiného mění i uspořádání dešťových srážek, bude pro saharskou poušť znamenat spoustu vody navíc.

Změna klimatu přinese déšť

Pokud jsou předpovědi, které uveřejnil odborný časopis npj Climate and Atmospheric Science, správné, dočká se Sahara ve 2. polovině 21. století o 75 procent více vody, než kolik činí dosavadní dlouhodobý průměr. V jihovýchodní Africe by to měl být nárůst o 25 procent a na jihu střední Afriky nárůst o 17 procent. Pouze v jihozápadní Africe by měly být průměrné srážky zhruba o 5 procent nižší.

„Proměny uspořádání srážek ovlivní miliardy lidí, jak v Africe, tak i mimo Afriku,“ uvádí vedoucí výzkumu Thierry Ndetatsin Taguela. „Musíme se začít na tyto změny připravovat, abychom jim byli schopní čelit, od zvládání rizik povodní až po zavádění odrůd plodin, které jsou odolné vůči suchu.“

„Množství srážek na Sahaře by se mělo téměř zdvojnásobit, což je pro tak klimaticky suchý region dost překvapující,“ pokračuje Taguela. „Na druhou stranu, zatímco se většina modelů shodne na celkovém trendu vývoje srážek, s reálným množstvím srážek, které v budoucnu spadnou, si už tak jisté nejsou.“

Image

Čtěte také

Další letošní extrém počasí: Také Saharu zasáhly vydatné lijáky

Mladičkou Kateřinu (rodným jménem Žofie Frederika Augusta) nečekalo v manželském životě mnoho štěstí. Vysoká politika a příbuzenské vztahy totiž svedly dohromady dvě naprosto odlišné osobnosti. Spojovalo je snad jen mládí, nemožnost ovlivnit výběr životního partnera a fakt, že byli „vrženi“ do zcela cizího prostředí.

Petr III. Ruský se své chytré a krásné manželce nemohl rovnat intelektuálně ani fyzicky. Tuto skutečnost si palčivě uvědomoval a jakýkoliv pohled na ni mu o to více připomínal vlastní nedostatky. V žádném případě ho však nelze považovat za hlupáka či duševně nemocného člověka, byl spíše průměrným, uzavřeným a citově strádajícím neurotikem, jemuž osud naložil na bedra více, než dokázal unést. Fyzicky také nepatřil k nejodolnějším jedincům, proto se nelze divit, že obdivoval silné vojáky, zbožňoval armádu a uniformu jako symbol mužnosti a síly.

Jediný nepřítel nového cara

Počátkem ledna 1762 dospěla životní pouť dvaapadesátileté carevny Alžběty Petrovny ke konci. Její tělo zdevastované přejídáním, pitím, dnou, se zničenými játry a ledvinami již nedokázalo vzdorovat. Po jejím skonu dosedl Petr III. na trůn bez nejmenších problémů. Amnestoval odpůrce předchozích vlád a vyhlásil manifest o svobodě šlechty, kterým zrušil povinnou službu šlechticů v civilní správě či armádě. Nelibost Rusů však vzbudil tím, že ukončil válku s Pruskem, vrátil mu obsazená území, uzavřel s ním spojenectví a kvůli Šlesvicku chtěl bojovat proti Dánsku. 

Petrovým jediným skutečným nepřítelem se stala jeho žena. Vládce měl tu smůlu, že si vzal nadanější, chytřejší a rozhodnější manželku. Věděl o její vládychtivosti, amorálnosti a pokrytectví, nicméně ji stále podceňoval. Škoda, že se neseznámil s příběhem jisté pařížské slečny, kterou popadl vztek, že si její přítel vyšel s jinou ženou, proto ho vyzvala na souboj a nechala střílet jako prvního. Muž galantně vystřelil do vzduchu, slečna k němu přistoupila a z těsné blízkosti ho jedinou ranou zastřelila. Kdyby si z něj car vzal poučení, určitě by vše dopadlo jinak.

Car trpěl komplexy méněcennosti, které se nešikovně snažil maskovat hrou na rázného důstojníka. Jeho žena ale podobné chování prohlédla, proto se ho nebála. O to více se jí jako imperátor snažil ublížit. Veřejně ji přehlížel, urážel a dával na odiv svůj poměr s hraběnkou Jelizavetou Romanovnou Voroncovovou. Dokonce se vyrojily pověsti, že hodlá poslat manželku do kláštera a oženit se s milenkou bez královské krve.

Poslední kapka do kalichu trpkosti

To jako by potvrzovala událost na pompézní oslavě carových narozenin, kde carevnu donutil předat Voroncovové řád svaté Kateřiny, který se podle tradice uděloval pouze členkám panovnického domu.

V květnu 1762 pak vyvolal velký veřejný skandál na slavnostním obědě po podepsání míru s Pruskem, když povstal a pronesl přípitek na zdraví panovnické rodiny. Carevna zůstala sedět s tím, že carskou rodinu tvoří její manžel, ona a jejich syn. Záměrně vynechala holštýnské prince a princezny, načež ji Petr přede všemi nazval „hlupačkou“ či v doslovném překladu „hloupou krávou“. Večer vydal příkaz k jejímu zatčení. Vyděšený důstojník, který měl rozkaz splnit, běžel nejdříve ke svému nadřízenému, carovu strýci, jemuž se podařilo příkaz stáhnout.

Incident představoval poslední kapku, jíž pohár Kateřininy trpělivosti přetekl, proto se rozhodla manžela svrhnout. Nikdo jí nemohl zaručit, že příkaz k zatčení nebude příště splněn. Jakmile ve vší tajnosti porodila svému milenci Grigoriji Grigorjevičovi Orlovovi syna, pustila se do přípravy státního převratu. Mistrovsky rozehrála složitou hru, v níž nechala své stoupence nezávisle na sobě budovat okruh spiklenců. 

Nebezpečná hra a mat dámou

Vliv na nižší důstojníky v gardových plucích jí zajistil Orlov, zatímco stoupence u dvora a mezi generalitou získávala její nejbližší přítelkyně, devatenáctiletá kněžna Jekaterina Romanovna Daškovová. Ta svou družku litovala, že musí snášet carovy hrubosti, a s romantickým odhodláním jí chtěla pomoci, proto se s mladickým nadšením vrhla do přípravy spiknutí. 

Vzhledem k tomu, že byl jeden ze zasvěcených zatčen a hrozilo, že při mučení vše vyzradí, museli Kateřinini spojenci zahájit palácovou revoluci dříve, než plánovali. V pátek 28. června 1762 (podle gregoriánského kalendáře 9. července) dorazila Kateřina Alexejevna z letního sídla do Petrohradu a nechala se za asistence gardistů provolat imperátorkou. Obyvatelstvo jásalo a připíjelo na zdraví nové panovnice, obzvláště když slíbila uhradit veškeré náklady za oslavy. Město na několik dní zahalily alkoholové výpary. Petr III. setrval v letním sídle, místo razantního jednání vydával více či méně nesmyslná nařízení a zděšeně sledoval, jak jeho dvořané přebíhají k nové vládkyni. 

Vítězná Kateřina

Na střet s manželem se carevna vydala z Petrohradu v doprovodu tisíce vojáků. V gardové uniformě působila na koni impozantně a majestátně, dlouhé černé vlasy jí spadaly na ramena, hlavu zdobil baret ze sobolí kožešiny s věncem z dubového listí. Mladičká kněžna Daškovová ve stejné uniformě po jejím boku se podobala mladému poručíkovi. Z carevny vyzařovala energická aktivita, z kněžny entuziasmus. Protože v čele výpravy jely dvě ženy, nazývá se převrat „dámská revoluce“. 

V sobotu 29. června (10. července gregoriánského kalendáře) dorazila výprava do carova sídla, kde Petr III. místo oslav svého svátku podepsal abdikaci. Poté ho uvěznili a po několika dnech zabili.

Kateřina II. převrat interpretovala jako vlastenecký čin a záchranu od polodebilního cara. Ačkoliv neměla nejmenší nárok na ruský trůn, podařilo se jí, že v ní Rusové viděli zastánkyni národních zájmů a jediného člena dynastie schopného vládnout říši. Básník Puškin ji geniálně nazval „Tartuffem v sukních a s korunou“, čímž zdůraznil její bezpáteřnost, ctižádostivost, panovačnost i umění získat si oddané stoupence.

Image

Čtěte také

Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

První nasazení US Army v severní Africe v roce 1942 přineslo řadu cenných zkušeností, mezi něž se řadilo mimo jiné zjištění, že nové německé tanky odolávají americkým 57mm kanonům. Také se podařilo ukořistit slavné německé „osmaosmdesátky“, tedy původně protiletadlové kanony, jež se úspěšně uplatňovaly i v roli ničitelů tanků. Následně Američané získali i protitankové kanony 8,8-cm PaK 43. Experti ve zbrojním odboru americké armády (Ordnance Department) se tedy v roce 1943 pustili do návrhu obdobného typu zbraně.

Lehčí, ale složitý

Jako ideální ráže se jevila hodnota 90 mm, jelikož odpovídala kalibru protiletadlového kanonu M1, jenž svými vlastnostmi patřil do podobné kategorie jako „osmaosmdesátka“. Ještě během roku 1943 tedy vznikly pokusné vzorky protitankových děl, které se zjevně inspirovaly německým designem, neboť spojovaly hlavně a závěry 90mm kanonů M1 a novou konstrukci lafety. Ta obdržela označení T5, zatímco samotný kanon nesl formální název T8. 

Jeho výkony během testů v roce 1944 působily slibně, ovšem lafeta se ukázala jako příliš rozměrná a těžká, takže inženýři dostali příkaz ji odlehčit. Armáda hodlala objednat 600 sériových kusů,  avšak ani nové iterace lafety nazvané T5E1 a T5E2 nevyhověly hmotnostním požadavkům. 

Mezitím vznikl alternativní návrh 90mm kanonu T13 se zvláštní lafetou T9, u níž základní konstrukční prvek tvořil štít, k němuž byla připojena dvě ramena lafety. Výsledek nabízel menší váhu, byť za cenu složitosti nezvyklé konstrukce. Posléze vznikaly i další experimentální 90mm kanony, ovšem čas běžel a americká armáda žádala výsledky.

S kanonem na šelmu

Jeden T8 na lafetě T5 se tedy v únoru 1945 vypravil na evropské bojiště, aby se prověřila jeho reálná účinnost proti panzerům, avšak do boje patrně nezasáhl. Každopádně sílily obavy, že na obávané „tygry“ nebude ráže 90 mm stačit, takže v říjnu 1944 začal vývoj 105mm kanonu T8 na lafetě T19. Ta měla nejprve obvyklá ocelová kola s klasickými pneumatikami, ale v zájmu snížení hmotnosti nakonec konstruktéři použili kola z hořčíkové slitiny s pneumatikami ze syntetické pryže. Samotný kanon vznikl jako derivát 105mm tankového děla T5, které bylo navrženo pro novou generaci amerických těžkých tanků. Díky velké úsťové rychlosti nabízel výtečnou průbojnost, neboť jeho střela dokázala na dálku 1 000 m probít 210 mm oceli, ale stále šlo o velice těžkou konstrukci. 

Kapitulace třetí říše odstranila nutnost bojovat s „tygry“, kdežto proti japonským tankům dosavadní zbraně zcela stačily. Americká armáda tudíž v roce 1946 zastavila vývoj všech typů tažených protitankových kanonů včetně 105mm T8, jelikož pro moderní bojiště se tyto zbraně jevily jako příliš neohrabané a těžkopádné. Ze dvou zhotovených kusů se dochoval jeden, jenž se dnes nalézá v muzejní sekci základny Aberdeen.

Image

Čtěte také

Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (1)

Vědci už desítky let pátrají po tzv. exoměsících – přirozených družicích planet mimo naši Sluneční soustavu. Zatím se ale žádného z kandidátů na exoměsíc nepodařilo s jistotou potvrdit. Nyní však přichází studie, která podle všeho posouvá věci dál než kdy dřív: data z Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) a dalších observatoří odhalují v blízkosti exoplanety WASP-39b podezřelý oblak plynu, který by mohl pocházet z hyperaktivního sopečného exoměsíce.

Signály tajemného souputníka

Exoplaneta WASP-39b, objevená už v roce 2011, je obrovský plynný obr o velikosti zhruba Saturnu, který obíhá svou hvězdu jednou za čtyři dny. Své mateřské hvězdě se nachází extrémně blízko, a je tudíž vystaven nesmírně horkému prostředí. Právě proto je pro astronomy ideálním cílem: přechody exoplanety přes kotouč hvězdy umožňují vědcům detailně analyzovat složení její atmosféry.

V roce 2023 Webbův teleskop detekoval v atmosféře WASP-39b oxid siřičitý (SO₂), což bylo považováno za přímý důkaz fotochemických reakcí vyvolaných hvězdným zářením. Nová a doposud nerecenzovaná studie vedená Apurvou Ozou z Caltechu ale tuto interpretaci zpochybňuje: podle Oza může být ve skutečnosti zdrojem síry sopečný měsíc, podobný Jupiterovu Io, nejaktivnějším vulkanickému tělesu ve Sluneční soustavě.

Vařící se měsíc

Io, sužovaný gravitačním působením Jupiteru i jeho velkých měsíců, je doslova „hněten“ slapovými silami, které zahřívají jeho nitro a způsobují gigantické erupce. Podobný mechanismus by podle Oza mohl fungovat i u WASP-39b – jen s tím rozdílem, že tento systém je ještě blíže své hvězdě, takže se „vaří“ nejen gravitací, ale i žárem samotné hvězdy.

Takový měsíc by mohl do okolí planety chrlit oblaka plynu a prachu, který astronomové nyní pozorují – podobně, jako Io vytváří kolem Jupiteru torus částic, který se neustále doplňuje jeho výbuchy.

Oza a jeho tým spojili pozorování z JWST, Hubbleova teleskopu a evropského Velmi velkého dalekohledu (VLT) v Chile a zaznamenali proměnlivé množství síry, sodíku a draslíku. Právě tato nepravidelnost podle vědců může naznačovat, že zdroj těchto látek je nestálý a lokální, nikoli rovnoměrně rozložený v atmosféře planety.

Apurva Oza stejnou metodu už testuje i u jiných exoplanet. V roce 2024 například publikoval práci o světě WASP-49Ab, kde pozoroval výbuchy sodíku v okolí planety. Jeho kolegyně Athira Unni následně změřila rychlost pohybu tohoto plynu, a ukázalo se, že odpovídají pohybu měsíce s osmihodinovou oběžnou dobou. Pokud by se podobný vzor podařilo zjistit i u WASP-39b, mohlo by jít o důkaz, na který astronomové čekají – relevantní důkaz existence exoměsíce.

Image

Čtěte také

U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Po více než třech desetiletích spekulací byla konečně rozluštěna poslední část šifrovaného textu na slavném uměleckém díle Kryptos, instalovaném v roce 1990 v sídle CIA ve Virginii. 

Autor díla, Jim Sanborn, jej pojal jako měděný svitek papíru, který obsahuje čtveřici šifrovaných zpráv o celkem 869 znacích. První tři části šifry se podařilo rozluštit již v roce 1999 programátorovi Jimu Gilloglymu. K úspěšnému řešení se kromě něj dopracovali i analytici CIA a NSA. Posledních 97 znaků čtvrté části, známé jako K4, ale až doposud všem pokusům o dešifrování vzdorovalo.

Šifra mistra Sanborna

K rozluštění poslední části přispěla náhoda i vytrvalost dvojice spisovatelů – Jaretta Kobeka a Richarda Byrneho. Při sledování obsahu aukce Sanbornova díla si všimli, že jeho „kódovací materiály“ jsou součástí sbírek Smithsonova institutu. 

Dokumenty si vyfotili a později si uvědomili, že papírové útržky odhalují původní text šifrované části K4. Byly mezi nimi i dosud známé indicie jako „BERLIN CLOCK“ a „EAST NORTHEAST“, které tvoří součást již dříve rozluštěné zprávy. Sám Jim Sanborn později potvrdil autentičnost objevu.

Papíry Sanborn omylem údajně uložil do archivu během doby, kdy se potýkal s rakovinou. Po objevu požádal Smithsonův institut, aby dokumenty zapečetili na dalších 50 let, čemuž výzkumný ústav obratem vyhověl.

Veřejnosti zatím nepřístupno

Kompletní Sanbornův archiv k dílu Kryptos nyní nabízí v aukci společnost RR Auction, která obratem Kobeka a Byrneho varovala před zveřejněním dešifrovaného textu, kvůli možnému porušení autorských práv. Oba spisovatelé nicméně uvedli, že neplánují zveřejnit samotný obsah šifry.

Samotný text K4 přináší sice odpověď na dlouholetou záhadu, odborníci ale upozorňují, že znát text nestačí – skutečné mistrovství spočívá v metodě, jak byla šifra vytvořena. Sanbornův archiv, který je v aukci k mání až do 20. listopadu, obsahuje původní kódovací tabulky projektu a další související materiály. Úspěšný dražitel tak získá i úplné vysvětlení vztahu K4 k páté části, která má být odhalena (či přesněji vyjevena) až po rozluštění instalovaných čtyř částí, a také vysvětlení celkového smyslu díla Kryptos přímo od jeho tvůrce.

Reakce kryptografické komunity jsou smíšené: někteří jsou rádi, že se záhadu podařilo konečně vyřešit, jiní označují způsob jejího „vyřešení“ za poněkud „ošklivý konec“. Přesto zůstává Kryptos jedinečným uměleckým dílem, které po 35 let fascinovalo odborníky i nadšené kryptografy.

Image

Čtěte také

Tajemná kryptografie: Které dávné šifry čekají na své rozluštění?

Zatímco většina netopýrů se živí hmyzem, v případě netopýrů obrovských (Nyctalus lasiopterus) měli vědci dlouhou dobu podezření, že si občas smlsnou i na migrujících zpěvných ptácích. Až nedávný výzkum španělských a dánských vědců ale toto podezření jednoznačně potvrdil. 

Vědci ze španělské Doñana Biological Station vybavili 14 různých druhů netopýrů malými zařízeními, která snímala výšku jejich letu, pohyb i zvuky okolí. A právě z jednoho takového záznamu se podařilo zrekonstruovat útok netopýra obrovského na červenku obecnou (Erithacus rubecula). 

Noční predátor

Netopýří samice podle dat ze zařízení vystoupala do více než kilometrové výšky, kde zaznamenala svou kořist, prudce se k ní snesla a ulovila červenku během letu. Poté pokračovala dalších 23 minut v letu a krmila se svým úlovkem.

„Byl to šílený zvuk. Nikdy jsem nic podobného neslyšela,“ popisuje Laura Stidsholtová z katedry biologie na Aarhuské univerzitě a spoluautorka studie publikované v časopise Science. „Bylo to téměř magické.“

Netopýři velcí patří mezi největší a nejohroženější netopýry Evropy. Běžně se živí hmyzem, ale analýza DNA z jejich trusu už dříve naznačila, že se dokážou zaměřit i podstatně větší kořist. Tento flexibilní způsob lovu podle vědců ukazuje, jak se netopýři umějí přizpůsobit dostupným zdrojům potravy, což může být pro přežití tohoto ohroženého druhu nakonec klíčové.

„Je fascinující, že netopýři jsou schopni tak velkou kořist nejen chytit, ale také zabít a sníst za letu. Takový pták váží asi polovinu toho, co netopýr sám – bylo by to, jako kdybych já chytila a snědla 35kilové zvíře při svém ranním běhu,“ dodává vědkyně.

Image

Čtěte také

Netopýří šeptanda: Mozambická bioložka odhaluje tajemství komunikace létajících savců

Betelgeuse – rudý veleobr z ramene souhvězdí Orionu – fascinuje astronomy už po staletí. Teprve v poslední době se ale začaly vršit důkazy, že tahle nestabilní hvězdná celebrita vlastně nebyla nikdy úplně sama. Jedním z prvních, kdo přišel s teorií hvězdného společníka Betelgeuse byl loni teoretický astrofyzik z newyorského Centra pro výpočetní astrofyziku Jared Goldberg. V létě jeho předpoklad potvrdil tým astrofyzika Steva Howella a nyní přichází další potvrzení od vědců z Carnegie Mellon University.

Když hvězda září až příliš

Betelgeuse je skutečný vesmírný gigant – září zhruba tisíckrát jasněji než naše mateřská hvězda a v průměru ji překonává přibližně 700krát. Sledovat cokoliv v jejím bezprostředním okolí je proto jako „pokoušet se vyfotit světlušku vedle reflektoru auta,“ jak s nadsázkou říká astrofyzička Anna O’Gradyová, která vedla nejnovější výzkum rudého veleobra.

Klíčový okamžik přišel na začátku loňského prosince, kdy se hvězdný společník přezdívaný Betelbuddy na krátkou dobu vzdálil od Betelgeuse nejvíc, jak to jeho oběžná dráha umožňuje. Tento vzácný okamžik si vědci nemohli nechat ujít a s nevídanou rychlostí získali pozorovací čas hned dvou špičkových observatořích – Hubbleova vesmírného dalekohledu a rentgenové observatoře Chandra.

Ani neutronová hvězda, ani bílý trpaslík

Vědci původně zvažovali, že by hvězdným společníkem Betelgeuse mohl být kompaktní objekt – například neutronová hvězda nebo bílý trpaslík, který by „odsával“ materiál ze svého obřího souseda. Takové chování by zanechalo typické stopy akrece v rentgenovém spektru – ale žádné se nenašly.

Namísto exotického zbytku po výbuchu supernovy vědci našli stopy po mladé hvězdě podobné našemu Slunci.

Nové odpovědi i nové otázky

Zjištění týmu O’Gradyové má i své širší souvislosti. Betelgeuse je známý svými šestiletými cykly doprovázenými změnami jasnosti, které doposud mátly astronomy. Studie z roku 2024 už naznačila, že by toto chování mohlo souviset s přítomností hvězdného společníka. Nyní tento scénář konečně dostává pevný pozorovací základ.

Vedle odpovědí ale objev přináší i nové hádanky. Hmotnost Betelgeuse odpovídá zhruba 16 až 17 hmotnostem Slunce, zatímco její nově potvrzený společník má hmotnost srovnatelnou s naší mateřskou hvězdou. Takto extrémní rozdíl hmotností je v binárních systémech neobvyklý a současné modely formování dvojhvězd ho neumí dobře vysvětlit. Vědci proto mluví o začátku nového směru výzkumu. Je podle nich možné, že podobné „extrémně nerovnovážné dvojhvězdy“ mohou být ve vesmíru četnější, jen je zatím neumíme odhalovat.

Image

Čtěte také

Záhadná erupce: Vědce překvapila gigantická bublina, kterou vyvrhl červený veleobr

V 11. století se naplno rozhořel takzvaný spor o investituru, který do jisté míry zpochybnil základy středověkého uspořádání. Představa, že papež jako hlava západní církve může „sesadit“ císaře, byla pro tehdejší elitu stejně šokující jako myšlenka, že by dnes prezident státu skládal účty před náboženskou autoritou. A právě vrcholem tohoto střetu se stala pouť císaře Jindřicha IV. k hradu Canossa roku 1077. 

Legenda o bosém králi, který tři dny mrzne ve sněhu, čekaje na odpuštění od reformního papeže Řehoře VII., se vryla do historického povědomí a stala se symbolem pohlcení světské pýchy silou morálky a rituálu.

Snaha o reformu církve

Evropský kontinent byl v raném středověku rozdělen na řadu knížectví či království, biskupských diecézí a městských republik. V centru toho všeho stál koncept Svaté říše římské, jíž vládl král či císař. Ve skutečnosti šlo ale spíše o volné sdružení panovníků, kteří spojovali germánská území, italské provincie a část bývalých franských zemí pod jednou korunou. Tato „konfederace“ však ke své existenci potřebovala víc než jen dědičnost, svým způsobem ji charakterizovalo i propojení církevních a světských struktur.

Biskupové a arcibiskupové navíc spravovali obrovská území, jež zahrnovala vesnice i celá města, vybírali na nich daně a soudili poddané. Naproti tomu světští vládci disponovali silnými družinami těžkých jezdců, a přitom mohli dosazovat biskupy na jejich stolce, což se dělo právě prostřednictvím obřadu investitury. Kníže či král si tak zajišťovali jejich věrnost a svým způsobem je považoval za „své“ kaplany. 

Jenže právě kolem poloviny 11. století sílila v řadách církve kritika tohoto systému, která začala reformním hnutím kolem kláštera v Cluny. Duchovním vadilo mimo jiné i to, že světská investitura zahrnovala čím dál častěji takzvanou simonii (tedy kupčení s církevními úřady) či nepotismus (tedy dosazování protekčních příbuzných). Navíc se ozývaly hlasy proti ženatým kněžím, které mnozí vnímali jako morální pohromu, a především pak hrozilo, že se církevní úřady stanou dědičnými. Proto se i římský papež snažil církev „očistit“ od těchto zlořádů, v jejichž jádru stála právě investitura, kterou si pro sebe začal nárokovat svatý stolec.

Papežství bez kompromisů

Agilní a nekompromisní mnich Hildebrand, zvolený roku 1073 papežem pod jménem Řehoř VII., vložil do svých reforem ohnivý zápal. Zavázal klérus k přísnému celibátu, odsoudil i tu nejmenší stopu simonie a v dokumentu Dictatus papae otevřeně tvrdil, že jen on disponuje právem jmenovat biskupy, sesazovat krále i soudit světské vládce v otázkách mravnosti. Prohlásil, že neexistuje žádná civilní moc nad církevními záležitostmi.

Pro římského krále Jindřicha IV. to znamenalo přímou výzvu. Ten nastoupil vládu roku 1056 ve věku pouhých šesti let. Jeho stejnojmenný otec Jindřich III. byl poměrně rázný panovník, který dokázal reformní snahy zastavit, ale po jeho smrti se regentské vlády ujala vdova Agnes, která nedokázala čelit šlechtickým ambicím a duchovenstvo si budovalo vlastní autonomii. V očích Řehoře VII. se pozice mladého krále stala typickou ukázkou špatného příkladu vlády, za níž prý simonie kvetla a panovník nečinil pro očistu morálky téměř nic.

Počátek války o investituru

Nutno uznat, že měl v mnohém papež pravdu. Mocná říšská šlechta využívala slabosti královského dvora, zatímco přepychové kláštery se leskly zlatem. Matka Agnes se křehkému královskému dětství snažila dodat dostatek opory, ale nebyla schopna autoritativních zásahů, které by ukáznily knížata a biskupy toužící po vlastním vlivu. Když Jindřich dospěl, ocitl se ve víru intenzivního boje o moc – nejen s německými knížaty, ale i v Itálii, kde stál před úkolem uhlídat ambiciózní městské republiky i papežský stát. 

Roku 1074 svolal nový papež Řehoř VII. do Říma synodu, která odsoudila ženaté duchovní a simonisty ve všech úřadech. Právě z tohoto jednání vzešla zmíněná listina Dictatus papae, která jednak zavrhovala morální prohřešky, především ale vyzdvihovala církev jako nejvyšší autoritu stojící nad světskými vládci. 

Jindřich IV., stejně jako každý král, dosazoval preláty podle politických kalkulací, mnohdy i za peníze, takže logicky považoval vyhlášení synody i Dictatus papae za přehnané omezení své panovnické pravomoci. Ve snaze demonstrovat svou nezávislost sesadil z úřadů papežovy hlavní německé podporovatele, včetně opata z kláštera Hersfeld. Řehoř zareagoval nejmocnější církevní zbraní – pohrozil mu exkomunikací, čímž by ho vyloučil z řad věřících.

Z Milána na sněm do Wormsu

Situace dál gradovala. Vážnou ránu zasadil král papeži, když bez okolků sám jmenoval milánského arcibiskupa, od jehož investitury nabraly události značný spád. Svatý stolec i Jindřich IV. považovali Lombardii za klíč k vládě nad Itálií. Kontrola Milána znamenala moc nad částí alpských stezek, bohatými cechy měst a přístup k papežově teritoriu. 

Když římský panovník demonstroval svou moc a svrchovanost předáním insignií novému milánskému arcibiskupovi, pokračoval tím, že svolal do Wormsu sobě oddané biskupy, kteří prohlásili Řehoře za sesazeného ze svatého stolce. Zároveň mu v listě napsal tato smělá slova: „Náš Pán Ježíš Kristus nás povolal ke královské moci, ale tebe nepovolal ke kněžství. Těmito kroky jsi vystoupil vzhůru: lstí, věcí odpornou pro mnišský stav, jsi získal peníze, penězi přízeň, přízní sílu meče a mečem ses dostal na trůn míru.“

Z ostrého textu je jasné, že král sebevědomého papeže obvinil přesně z toho, proti čemu on sám tak vystupoval – ze simonie, tedy zisku církevního úřadu za peníze. Dopis pokračoval stále výhrůžněji: „I mne, pomazaného ke královské moci, ač nehodného mezi pomazanými Páně, ses dotkl – mne, o němž tradice svatých otců učí, že mám být souzen pouze Bohem a nemohu být sesazen za žádný zločin s výjimkou kacířství.“ 

Nakonec následoval samotný ortel: „Podle soudu všech našich biskupů i nás samotného jsi zavržen: sestup, odejdi z papežského stolce, na nějž si činíš nárok.“ Poslední věta dokládá, že král měl smysl pro efektní závěr: „Já, Jindřich, z Boží milosti král, se všemi našimi biskupy, ti říkám: sestup, sestup!“ Myslel si, že má vyhráno, ale opak byl pravdou.

Šlechta vypověděla poslušnost

Papež nehodlal čekat s rukama v klíně a s bystrostí sobě vlastní zformuloval dopis, který jakoby adresoval svatému Petrovi, tedy prvnímu římskému biskupovi: „Požehnaný Petře, kníže apoštolů, ... slyš svého sluhu, kterého jsi od jeho dětství opatroval a do dneška chránil před hříšníky, kteří mě nenáviděli a nenávidí za mou věrnost tobě. … tvá svatá římská církev si mě, aniž bych tomu chtěl, postavila do čela; ani jsem nepomyslel na to, abych vystoupil na tvůj trůn jako zloděj a raději bych skončil své dny jako poutník, než abych se zmocnil tvého místa světskou lstí kvůli pozemské slávě.“

Po této úvodní apologii přešel v přímý protiútok: „Spoléhaje na tuto víru, pro čest a obranu tvé církve, ve jménu Boha všemohoucího, Otce, Syna i Ducha svatého, s tvou mocí a autoritou, odnímám králi Jindřichovi, synu císaře Jindřicha, který s neslýchanou pýchou povstal proti tvé církvi, vládu nad veškerým královstvím Němců a Italů a zprošťuji všechny křesťany jakékoli přísahy, kterou mu učinili nebo mu učiní, a všem zakazuji, aby mu sloužili jako králi.“

Všem bylo jasné, že se rozhořel konflikt, jaký Evropa ještě neviděla. Na papežův pokyn svolala říšská knížata sněm do Trevíru, kde se roku 1076 sešlo na čtyřicet biskupů, desítky knížat a významná část panovnické elity. Dokonce i mnozí z těch, kteří předtím krále ve Wormsu podpořili a sesadili papeže, postupně přešli na druhou stranu. V Trevíru společně vyhlásili, že pokud Jindřich do 2. února 1077 nepřijde za Řehořem, aby se veřejně kál a slíbil poslušnost, budou ho považovat za sesazeného a odvolávají svoji věrnost a službu jeho úřadu, kterou mu kdysi slíbili.

Přechod alpských průsmyků

Králova autorita se ocitla v troskách a Jindřich pochopil, že roční lhůta není dlouhá. Rozhodl se pro pouť, která měla zachránit alespoň politickou existenci koruny. Nicméně necestoval sám, vzal s sebou poměrně velkou družinu, která spíše působila dojmem vojska, byť v ní byla i králova vlastní manželka. V listopadu 1076 se vydali od hlavních cest, jež kontrolovali jihoněmečtí vévodové, po starých klikatých stezkách. Místní průvodci znali skryté chodníky, kterými by i dnes putovali jen velmi odvážní turisté s dobrou horolezeckou výbavou. Překonat je znamenalo riskovat život.

Nakonec se poutníci konečně ocitli v přívětivé italské nížině, kde byli přivítáni tamními hrabaty a biskupy, neboť se brzy rozkřiklo, že je tu král. Italská šlechta nebyla vůči Jindřichovi tak nepřátelská jako německá. Velmi rychle shromáždili dostatek ozbrojených mužů, takže se kolem něj vytvořilo vojsko příznivců.

Když se papež doslechl, že král je v Itálii, nevěděl, zda přichází jako kajícník, či mstitel. Uchýlil se proto na pevný hrad Canossa, který od roku 1052 patřil jeho příznivkyni, toskánské hraběnce Matyldě, zřejmě nejmocnější ženě na Apeninském poloostrově, a vyčkával.

Rituál podřízenosti

Král se k papeži nevypravil hned osobně, ale poslal za ním nejdříve své vlivné známé z řad kléru a šlechty, aby za něj u Řehoře orodovali. Papež poselstvo vyslechl, nejprve krále odmítl, ale ten nakonec ústy svých vyslanců slíbil, že udělá cokoliv a přijde kamkoliv, jen když mu Řehoř udělí rozhřešení včas. Papeži v podstatě nezbylo nic jiného než tuto nabídku přijmout, protože jinak by nepůsobil jako zbožný křesťan. Přesto to chtěl udělat králi co nejsložitější, takže mu vzkázal, že k němu musí osobně přijít, předvést opravdovou lítost nad svými činy a slíbit poslušnost. Pak mu může odpustit…

Tak se přiblížil okamžik pokoření, jaký žádný vládce Svaté říše římské doposud nezažil. Hned druhý den si Jindřich svlékl své královské roucho, vzal si prostou halenu kajícníka a zanedlouho již bosý stanul před bránou hradu Canossa, kde čekal na papežovo rozhodnutí. Řehoř tušil, že splnění slibu mu nepřinese nic dobrého, ale nemohl se ho zříct, tak alespoň zdržoval a nechal mocného vladaře v kajícnické haleně mrznout v nevlídném lednovém počasí celé tři dny.

Bosý stál před hlavní branou – prsty mu namrzaly a pokrývaly se vrstvou ledu. Sám prý slyšel, jak mu klapou zuby a jak mu srdce buší až u krku. Nad hradem vlály prapory ecclesia triumphans – „vítězná církev“, které se musely Jindřichovi vrýt do paměti, když ho konečně papež pozval dál k audienci. Žádal, aby král přísahal věrnost církvi, zdržel se simonie a uznal papežskou nadřazenost. Teprve poté mu vytoužené rozhřešení konečně udělil.

Kajícník proti vzdorokráli

Canossa se stala symbolem, na něž středověký člověk tolik dal. Hluboce zapůsobila na všechny věřící křesťany a Jindřich získal aureolu pokorného vladaře, který dokáže uznat své chyby. Méně spokojení byli němečtí vévodové, kteří už počítali s královým sesazením. Papež pro ně v tu chvíli přestal být užitečným spojencem, protože se formálně smířil s jejich nepřítelem. Přesto se nehodlali vzdát. Na říšský trůn společně zvolili svého člověka, švábského vévodu Rudolfa.

Nastala nová situace, která vytvořila nebezpečný precedens do budoucna. Říšská šlechta sama rozhodla o tom, kdo jí bude vládnout. Přestože volili krále už dříve, neměli žádné právo ho sesadit a zvolit si jiného. Papež však Rudolfa nemohl uznat, jakkoliv by to velmi rád udělal. Podle dohody, kterou se svým protivníkem uzavřel, si Jindřich prozatím trůn zachoval a čekal na soud, který měl definitivně rozhodnout o jeho osudu. Zároveň Řehoř následujícího roku 1078 vydal důležitý edikt namířený proti laické investituře, což bylo vlastně pokračování sporu z minulosti, kvůli němuž se již s králem střetl. Jindřich se jí navíc ani v Canosse přímo nevzdal.

Papež zemřel jako psanec

Protest svatého stolce ale nevedl k ničemu jinému než k novému rozkolu mezi ním a Jindřichem, takže se sotva omilostněný král znovu ocitl v klatbě a papež ho prohlásil za zbaveného trůnu. Situace se pro Jindřicha přesto nakonec vyvinula příznivě, neboť jeho protivník Rudolf náhle zemřel a římský král tak znovu získal ztracené pozice. Papeži nezůstal nic dlužný a o Velikonocích roku 1080 ho na oplátku podruhé prohlásil za sesazeného. Na římský stolec nechal zvolit sobě oddaného ravennského arcibiskupa, který přijal jméno Kliment III. Od této chvíle až do Jindřichovy smrti trvalo v katolické církvi schizma, tedy stav, kdy se o místo v čele křesťanstva hlásili dva kandidáti.

Už z toho je zřejmé, že Canossou spor o investituru neskončil a měl trvat ještě téměř půlstoletí. Jindřich se silným vojskem přitáhl znovu do Itálie a roku 1084 se mu podařilo dobýt Řím, kde dosadil svého Klimenta na svatý stolec, zatímco Řehoř se musel potupně stáhnout do Andělského hradu. Nakonec musel nebohý Řehoř prchnout a následujícího roku 1085 zemřel jako psanec. 

Přesto musel Jindřich IV. i nadále bojovat s jeho nástupcem, neméně neústupným Urbanem II., nepodařilo se mu zklidnit ani situaci mezi říšskou šlechtou, až ho nakonec roku 1106 sesadil vlastní syn, který nastoupil jako Jindřich V. Teprve on roku 1122 formálně ukončil spor o investituru konkordátem wormským, jenž zaručoval jmenování biskupů oběma stranami – tedy církví i světským panovníkem.

Image

Čtěte také

Špinavé zákulisí papežské volby: Konkláve, která vešla do dějin