Planetární mlhoviny patří k nejkrásnějším útvarům, jaké můžeme ve vesmíru pozorovat. Jsou to sice stopy smrtelných křečí umírajících hvězd podobných Slunci, které prošly fází červeného obra, ale často se povede, že odvržené vnější slupky červeného obra vykreslí fantastické křehké tvary a barvy.

Když se na takovou planetární mlhovinu podívá Webbův dalekohled svou neuvěřitelně výkonnou kamerou NIRCam, odhalí tam doposud neviděné detaily, které posouvají estetický i odborný zážitek s planetární mlhovinou na další úroveň. Tentokrát se zaměřil na bizarně tvarovou planetární mlhovinu NGC 6537, přezdívanou mlhovina Červeného pavouka, kterou pozorujeme v souhvězdí Střelce.

Bílý trpaslík v srdci Červeného pavouka

Na úchvatném snímku Webbova dalekohledu se vyjímá centrální hvězda planetární mlhoviny, které ještě nedávno byla červeným obrem. Teď se z ní stal mladý bílý trpaslík, který podle vědců patří k nejžhavějším svého druhu. Snímek rovněž odhalil, že bílého trpaslíka obklopuje disk žhavého prachu.

Ačkoli je na tomto snímku patrná jen jedna hvězda v centrální části pavouka této mlhoviny, odborníci již nějakou dobu spekulují, že bílý trpaslík tam má nějakého hvězdného partnera. V podobných případech je právě přítomnost takového společníka zodpovědná za výjimečné tvary planetárních mlhovin, když jeho gravitace ovlivňuje chování odvrženého materiálu červeného obra.

Nový snímek poprvé odhaluje celý rozsah planetární mlhoviny, včetně jejích výběžků, které vytvářejí nohy kosmického pavouka. Na snímku jsou znázorněny modře. Ve skutečnosti jde o masivní bubliny plynu, postupně nafukované proudy plynu z oblasti žhavého trpaslíka. Každá z těchto bublin se táhne do vzdálenosti asi 3 světelných let.

Image

Čtěte také

Vesmír plný barev: Pestrobarevné mlhoviny okem Hubbleova dalekohledu

Bez ohledu na nejrůznější politické režimy dlouhodobě platí, že se Německo řadí mezi zbrojní velmoci. Tradičně skvělé pověsti se těšila tamní děla, obrněnce a samozřejmě i jejich kombinace, tedy samohybné nosiče různých zbraní včetně protiletadlových (PL). Německo si v tomto oboru připsalo nemálo prvenství a dalších působivých úspěchů, což prokazuje také fakt, že zkratkové slovo flakpanzer (původně flugabwehrkanonenpanzer) se stalo takřka všeobecně používaným pojmem pro PL obrněnce. Vývoj těchto systémů pokračuje a jejich pořízení zvažuje také česká armáda.

Německé prvenství

Právě Německu patří světové prvenství v oboru panzerů s protivzdušnou výzbrojí, protože roku 1906 předvedla tamní společnost Ehrhardt  (později známější pod názvem Rheinmetall) vůbec první typ této kategorie, jenž obdržel označení Balonenabwehrkanone. Šlo o obrněný automobil s ocelovou karoserií a pohyblivě montovaným 50mm kanonem ráže 50 mm. Císařská armáda ho vyzkoušela, ale kvůli tehdejšímu konzervativnímu smýšlení velitelského sboru zůstalo jen u testů.

Obdobně dopadl i další obrněnec, který v roce 1909 nabídly továrny Krupp a Daimler, na němž se testovalo několik typů kanonů ráže od 57 a 77 mm. Za války se rozsáhle užívaly PL komplety se 77mm kanony na šasi nákladních automobilů, avšak ty většinou nesly pancéřování jen na kapotě motoru.

Německo si ale připsalo ještě jedno prvenství, jelikož v roce 1918 zkonstruovalo též první pásový PL prostředek, příbuzný těžkého tanku A7V. Místo mohutné krabicovité korby však dostal plošinu se dvěma kanony, schopnými pálit na pozemní i vzdušné cíle. Právě u tohoto typu se zřejmě poprvé vyskytl i termín flakpanzer, jelikož se označoval jako Flakpanzer A7V. 

Vznikly tři prototypy – dva nesly dvojici kořistních ruských děl vz. 1902 ráže 76,2 mm, zatímco dochované fotografie třetího exempláře jej zachycují s jedním lehkým polním kanonem 7,7-cm lFK 1896 značky Krupp. Ve své době reprezentoval Flakpanzer A7V progresivní koncepci, avšak vzhledem k rychlému konci války zůstalo jen u zkoušek oněch tří exemplářů. Nezachovaly se žádné dokumenty a tři prototypy putovaly po válce do šrotu, takže neznáme ani přesné parametry. Meziválečný Reichswehr a poté i Wehrmacht testovaly několik samohybných PL systémů, jenže se vesměs jednalo pouze o nákladní vozy nesoucí na korbách lehké protiletadlové kanony. Vznik dalšího flakpanzeru tedy přišel až za druhé světové války.

Doprovázet tanky v terénu

Hitlerova armáda zavedla několik výborných kanonů proti vzdušným cílům, počínaje 2-cm FlaK 30 a FlaK 38 a konče legendárními „osmaosmdesátkami“. S těžkými modely se však počítalo především pro ochranu oblohy nad samotnou Říší, kdežto lehké či střední typy se zpravidla montovaly na tažené  kolové lafety. Německá doktrína totiž sázela na válčení za podmínek vzdušné nadvlády, a proto samohybným PL kanonům nejprve nevěnovala velkou pozornost, neboť spoléhala na schopnosti Luftwaffe. V roce 1941 se ale hledalo využití pro podvozky lehkých tanků či spíše tančíků PzKpfw I, které v základní podobě nesly pouze dva 7,92mm kulomety, čímž se jejich bojová hodnota záhy dostala na minimum. Celkem 24 vozidel PzKpfw I Ausf. A tudíž prošlo konverzí na Flakpanzer I, jež místo původní věže obdržela 2-cm FlaK 38 s pancéřovým štítem. Všechna pak bojovala u jednoho oddílu na východní frontě a Sověti je postupně zničili (poslední z nich asi u Stalingradu). 

Pozornost se poté obrátila k výkonnějším platformám. Řešení na bídl lehký, původně čs. tank PzKpfw 38(t), jehož podvozek užívala také samohybná děla. Od poloviny roku 1943 tedy Němci vyvíjeli prostředek, jenž se začal vyrábět v listopadu 1943 pod označením Flakpanzer 38(t). Na bázi PzKpfw 38(t) Ausf. M se nalézala otevřená nástavba a v ní 20mm kanon FlaK 38, nejefektivnější proti cílům v letové hladině do 500 m, ačkoliv maximální výškový dostřel přesahoval 2 000 m. Kanon efektivně ničil i nepancéřovanou a lehce pancéřovanou techniku a polní opevnění, převážená zásoba činila 1 040 nábojů. Motor Praga poskytoval maximální rychlost 42 km/h a solidní pohyblivost  v terénu. Do února 1944 vzniklo asi 140 kusů, vedle Wehrmachtu rozsáhle užívaných také u Waffen-SS převážně na západní frontě.

Obrněnec pro všechno

Navzdory nepochybným kvalitám představoval Flakpanzer 38(t) jen dočasné řešení. Jeho vývoj od poloviny roku 1943 nebyl náhodou, nýbrž zákonitou odpovědí na měnící se válečnou situaci. Třetí říše utrpěla několik vážných porážek, jež ji přinutily přejít do strategické obrany. Dřívější převaha Luftwaffe se stala minulostí a nadvládu získávaly čím dál víc spojenecké vzdušné síly. Obrněné a mechanizované jednotky s trámovými kříži tedy musely čelit sílícím útokům letadel, působících někdy vyšší ztráty než pozemní síly protivníka. Wehrmacht proto sestavil požadavky na nové prostředky, jež by nabízely pancéřovou ochranu a pohyblivost v terénu na úrovni tanků, protože právě s panzery měly držet krok a bránit je.

Logickou se tudíž stala volba podvozku nejpočetnějšího a nejspolehlivějšího tanku – PzKpfw IV. První zadání navrhovalo využít „čtyřče“ 2-cm Flakvierling 38. Prototyp tedy používal šasi PzKpfw IV bez věže, místo níž se objevila plošina s kanony. Okolo ní se nacházely čtyři sklopné pancéřové desky chránící při přesunech obsluhu. 

Testy působily slibně, ovšem Wehrmacht koncem roku 1943 změnil zadání, když požádal o montáž kanonu 3,7-cm FlaK 43. Firma Krupp, jež projekt realizovala, provedla malé změny platformy a umístila na ni onen 37mm kanon s kadencí 250 ran/min a maximálním výškovým dostřelem 4 800 m. Obrněnec se nazýval Flakpanzerkampfwagen IV, avšak typický vzhled nástavby mu vynesl přezdívku Möbelwagen (stěhovací vůz). Sériová výroba začala v březnu 1944 a do závěru války vzniklo asi 140 exemplářů, jež bojovaly na západní i východní frontě. Jejich malý počet však nestačil a řešení se sklopnými deskami se ukázalo jako nevhodné.

Dva typy s věžemi

Jestliže se Möbelwagen přesouval se zdviženými pláty, trvalo několik minut, než ho vojáci připravili k boji. Sice mohl  jezdit i se sklopeným pancířem, jenže pak obsluha zůstala bez ochrany. Již na jaře 1944 tedy vznikl záměr vyvinout další PL obrněnce, jež by už dostaly otáčivé věže. Snad ve snaze maximálně zohlednit praktické zkušenosti z boje a urychlit dodávky padlo rozhodnutí přidělit projekt nikoliv soukromé firmě, nýbrž armádní jednotce Panzer-Ersatz-und Ausbildungs-Abteilung 15, provádějící servis tanků. Tamní inženýři se okamžitě pustili do práce a v létě 1944 předložili dva návrhy nových flakpanzerů, jež opět využívaly platformu PzKpfw IV, ale měly shora otevřené věže. 

Na zbrojní úřad Wehrmachtu nové návrhy zapůsobily tak silně, že si mezi nimi ani nechtěl vybírat, a tudíž si záhy po rychlých zkouškách jejich prototypů objednal sériovou výrobu obou. Obrněnce se opět označovaly jako Flakpanzerkampfwagen IV, za čímž se ještě nacházelo upřesnění typu výzbroje, kterým se odlišovaly. První modifikace nesla systém, se kterým se původně počítalo už pro Möbelwagen, tedy „čtyřče“ 2-cm Flakvierling 38, které nabízelo impozantní kadenci 1 800 (tedy 4× 450) ran/min. Zbraň se nacházela v devítiboké věži, k dispozici bylo 3 200 nábojů. Vozidlo pak získalo jméno Wirbelwind.

Druhý obrněnec dostal 3,7-cm FlaK 43 se zásobou 1 000 ran v šestiboké věži a stal se známým jako Ostwind. Zmíněný armádní útvar zajišťoval také sériovou výrobu, respektive montáž věží z továrny Deutsche Rohrenwerk na šasi PzKpfw IV, ačkoliv různé zdroje se liší v počtu dodaných kusů, a to zvláště u typu Ostwind. Wehrmacht objednal 100 vozidel, avšak vzniklo jich nejvýše 75, možná jen 44. V případě wirbelwindů zněl kontrakt na 200 kusů, z nichž bylo předáno patrně 122. Malý počet znamenal velké štěstí pro Spojence, jelikož oba typy reprezentovaly vysoce účinné zbraně nejen proti vzdušným, ale i pozemním cílům.

S konvoji na cestách

Účinnost „čtyřčat“ 2-cm Flakvierling 38 prokazuje i zrod dalšího obrněnce s touto výzbrojí, avšak na sovětském podvozku. Do německých rukou totiž padlo větší množství T-34, z nichž některé sloužily pod hákovými kříži v původní roli, zatímco jiné přebíraly pomocné funkce. „Čtyřiatřicítky“ se zničenými věžemi tedy zastávaly úkoly tahačů a vyprošťovacích vozidel, některé se ale změnily na nosiče zbraní. Několik „téček“ se takto přeměnilo na Flakpanzery T-34(r), když na korby dostaly provizorní nástavby s výše popsanými „čtyřčaty“. Jednalo se o improvizaci, údajně celkem efektivní, ačkoliv existuje jen minimum konkrétních informací o použití.

Systém 2-cm Flakvierling 38 se uplatnil také u další kategorie obrněnců navazující na pokusy prováděné Reichswehrem. Výše popsané flakpanzery totiž doprovázely zejména tanková či mechanizovaná vojska, ale spojenecká letadla napadala i zásobovací konvoje nákladních vozů, pro jejichž ochranu nemělo smysl užívat drahé, složité a pomalé pásové systémy. Začaly tedy dodávky flakwagenů – nákladních vozů s pancéřovými řidičskými budkami a PL kanony. Nejčastěji šlo o Mercedes-Benz L 4500, méně pak o typ Büssing-NAG. Na korbu se sklopnými bočnicemi se zpočátku montovala 20mm „čtyřčata“, později se přešlo na 3,7-cm FlaK 36 a nakonec se instalovaly 5-cm FlaK 41 s výškovým dosahem 3 000 m.

Za zmínku stojí rovněž působivý Flakwagen VOMAG  s autobusovým podvozkem, na němž se nacházel legendární 88mm kanon FlaK 36, tato kombinace ovšem postrádala pancíř, a tak ani nepatřila mezi obrněnce. Pro všechny flakwageny ale platí, že lze narazit pouze na malé střípky zpráv o jejich reálném bojovém nasazení.

Image

Čtěte také

Hitlerův protiletadlový gigant: Zapomenutý kanon 12,8-cm Flakzwilling 40/2

Na podzim loňského roku (2024) byl ve vesnici Wolkertshofen v Bavorsku při stavebních pracích objeven masivní kamenný kruh s průměrem 12 metrů. Pochází z doby Římské říše a zřejmě byl součástí hrobu. Kruh přiléhal ke kamennému čtverci, na němž kdysi stála socha nebo náhrobek.

Hrob byl vybudován vedle římské silnice. V té době byla dotyčná oblast součástí římské provincie Raetie. Podobné pohřební stavby či mohyly se nacházejí v Itálii i v dalších částech bývalé Římské říše, ale na území dnešního Německa šlo o zcela výjimečný nález. Mohyly se tam stavěly, ale mnohem dříve, ještě před příchodem Římanů.

Úplně prázdný hrob

Největším překvapením pro archeology ale bylo, že tento římský hrob byl zcela prázdný. Nenašli v něm prakticky nic, žádného zemřelého ani pohřební předměty. Badatelé se domnívají, že tato stavba mohla sloužit jako pocta či připomínka pro někoho, kdo byl pohřbený někde jinde. Takovým hrobům se říká kenotaf a jejich budovaní nebylo v Římské říši ani v řadě dalších zemí, včetně Řecka, Egypta nebo nověji Indie zase tak výjimečné. Kenotafy se používaly například pro uctění zemřelých ve vzdálených zemích nebo třeba hrdinů, kteří byli pohřbeni jinde nebo se jejich tělo nenašlo.

Vzhledem k tomu, že se hrob nacházel přímo u důležité římské komunikace, muselo jít velmi významnou poctu pro zemřelého. Hrob i jeho okolí teď čeká další výzkum. Mohl by přispět k lepšímu pochopení Římanů, kteří tehdy žili na území Bavorska a jejich každodenního života.

Image

Čtěte také

Antická studna v Chorvatsku ukrývala padlé římské legionáře z dávné bitvy

První věk tajných zbraní

• druhá světová válka | 1939–1945

Druhá světová válka představovala první globální konflikt, v němž se utajené zbrojní programy staly nástrojem strategického průlomu. V prostředí totální války, kde se rozhodovalo o bytí a nebytí celých států, neznamenala investice do radikálních vojenských inovací luxus, nýbrž existenční nutnost. Ideální příklady nabízejí americký projekt Manhattan a německá raketa V-2, které zároveň ukazují, jakým způsobem tajný projekt může, ale také nemusí ovlivnit výsledek konfliktu. Ačkoliv oba vznikaly pod tlakem času a s ambicí přinést rozhodující technologický náskok, lišily se v organizaci, metodice i strategickém dopadu.

Projekt Manhattan započal v roce 1942 v reakci na obavy, že nacistické Německo vyvíjí atomovou bombu. Krátce nato už se jednalo o největší vědecko-průmyslový program v dějinách: Zahrnoval přes 130 tisíc pracovníků, tři hlavní výzkumná centra v Los Alamos, Oak Ridge a Hanfordu i stovky podpůrných zařízení. Náklady přesáhly dvě miliardy tehdejších dolarů, což odpovídalo téměř 1 % hrubého domácího produktu USA. Většina pracovníků přitom netušila, na čem se přesně podílejí, a výzkumné týmy mezi sebou nekomunikovaly. Utajení bylo natolik hluboké, že o existenci projektu nevěděl ani viceprezident Harry Truman až do své inaugurace v roce 1945. Výsledkem se v červenci téhož roku stalo úspěšné odpálení první jaderné bomby. O měsíc později pak ničivá zbraň dopadla na Hirošimu a Nagasaki, což zásadně přispělo k japonské kapitulaci.

Na druhé straně Atlantiku vznikal odlišný, i když neméně ambiciózní projekt. Vývoj balistických raket V-2 pod vedením Wernhera von Brauna začal již ve 30. letech, ale na masovou produkci došlo až mezi roky 1943 a 1944. Z technologického hlediska se jednalo o průlomovou zbraň: Jako první překonala hranici vesmíru, a navíc dopadala na cíl nadzvukovou rychlostí, takže byla prakticky nezastavitelná. Program zaměstnával přes dvacet tisíc osob, ale na rozdíl od amerického projektu k němu značně přispívala otrocká práce vězňů, z nichž více než deset tisíc zahynulo v podzemní továrně Mittelwerk.

Na Británii a Belgii zamířilo přes tři tisíce zmíněných raket, chyběla jim však přesnost a v poměru ke způsobeným škodám byly nadmíru drahé. Jejich hlavní efekt tak nakonec tkvěl v psychologickém tlaku – vyvolávaly paniku a ochromovaly morálku obyvatel.

Srovnání obou projektů odhaluje klíčovou poučku o tajných zbraních: Nestačí jen technologický náskok a utajení. Rozhodující je schopnost převést získanou výhodu do strategického výsledku. Projekt Manhattan danou ambici naplnil. Oproti tomu V-2, ačkoliv předběhla svou dobu, nedokázala zvrátit průběh války ani výrazně zasáhnout do operačního rozhodování spojeneckých sil.

Závody v temnotě

• studená válka | 1947–1989

Jedním z ikonických tajných projektů USA se stal letoun B-2 Spirit, známý též jako „neviditelný bombardér“. Společnost Northrop Grumman jej navrhla v rámci programu Advanced Technology Bomber a cílem stroje bylo proniknout hluboko do sovětského území, aniž by ho zachytil radar. Vývoj začal již roku 1979, první let se uskutečnil v roce 1989, ale veřejnost se o existenci B-2 dozvěděla už o rok dřív. Nešlo přitom o únik informací, nýbrž o cílenou demonstraci americké technologické převahy. Na více než desetiletém vývoji se podílely tisíce inženýrů a techniků z firem Northrop, Boeing, Hughes Aircraft a dalších. Nakonec však vzniklo pouhých 21 kusů, přestože původní plán počítal až se 132 letouny.

Celkové náklady se vyšplhaly na 44,75 miliardy dolarů v cenách roku 1997, tedy zhruba 2,12 miliardy na jeden letoun. Strategická hodnota bombardéru ovšem nespočívala pouze v jeho pokročilé technologii stealth či ve schopnosti nést jadernou i konvenční výzbroj – ale především v psychologickém efektu jeho utajení a dobře načasovaného odhalení. Američané tímto krokem dostali sovětské velení do defenzivy: Bez přesných informací o schopnostech letounu musel nepřítel rozptýlit své protivzdušné síly, čímž se oslabila jeho obrana i plánování.

Za železnou oponou se pracovalo na neméně odvážném a utajeném projektu: Torpédo VA-111 Škval neboli „vichřice“ dokázalo díky technologii superkavitace dosáhnout rychlosti přes 370 kilometrů v hodině. Okolo zbraně přitom vznikal jakýsi obal z páry, v němž se doslova vznášela, čímž se minimalizoval odpor vody. Vývoj začal na přelomu 60. a 70. let v Kyjevském výzkumném institutu mořské techniky a odehrával se v maximálním utajení. Na projektu pracovaly stovky inženýrů a výroba probíhala ve více regionech Sovětského svazu, od Ukrajiny po Kazachstán.

První funkční prototypy se testovaly zřejmě od roku 1977, k tajnému nasazení pak pravděpodobně došlo o tři roky později. Až do rozpadu SSSR však vedení země existenci zbraně nepřiznalo, a i poté zůstávaly podrobnosti nejasné. Náklady dosáhly v přepočtu až 392 milionů korun za kus v dnešních cenách, ale přesný počet vyrobených torpéd dodnes neznáme. 

Zbraň přitom měla značné nedostatky: Po odpalu se nedala řídit, nabízela jen omezený dosah asi 7–13 kilometrů a byla hlučná. Její účinnost tak spočívala v momentu překvapení – cíl dokázala zničit během několika vteřin, což znamenalo zásadní změnu v námořní taktice. Svobodný svět se o projektu dozvěděl až v roce 1995 a jeho odhalení vyvolalo šok, neboť Západ považoval superkavitaci za nepoužitelnou pro vojenské účely. Škval tak Američany přiměl přehodnotit koncept podmořského boje i vlastní detekční systémy.

Vesmír jako nové bojiště

• současnost | 1989–dosud

Na přelomu 20. a 21. století se charakter vojenských technologií, jež podléhají nejvyššímu stupni utajení, zásadně proměnil. V éře studené války šlo primárně o jaderné kapacity, u nichž spočíval odstrašující účinek právě ve veřejném povědomí o jejich síle. Dnešní strategická rovnováha se však opírá spíš o informační asymetrii. Moderní tajné zbraně nevznikají jako monumenty síly, nýbrž coby nástroje neviditelného působení v kyberprostoru, v elektromagnetickém spektru či na oběžné dráze. Reálné možnosti daných projektů zná jen úzký okruh zasvěcených, takže protivník musí investovat do hypotetických protiopatření, což oslabuje jeho skutečné obranné priority.

Nejznámější příklad popsaného směru nabízí bezpilotní orbitální letoun X-37B, který původně vyvíjela NASA, načež jej v roce 2004 převzalo americké letectvo a později Vesmírné síly Spojených států. Malý raketoplán absolvoval od roku 2010 sedm misí v délce několika měsíců až téměř tří let, nicméně jeho skutečný účel zůstává nejistý. Oficiálně se hovoří o testování nových technologií, avšak prováděné manévry – včetně změn orbit či blízkých průletů kolem cizích satelitů – svědčí o výrazně širších operačních možnostech. Pokud X-37B opravdu testuje špionážní senzory, systémy pro útok na orbitální cíle či mikrodružice, pak drží Pentagon v rukou nástroj, jenž může s minimálním rizikem fungovat v dobách míru i války.

Čína ovšem nespí a investuje do vývoje tzv. protisatelitních zbraní. V lednu 2007 uskutečnila první veřejně doložený test, při němž raketa odpálená z pozemní základny zničila meteorologickou družici. Výsledný rozsáhlý oblak orbitálních trosek vyvolal mezinárodní pobouření a od té doby se přístup lidové republiky změnil – místo kinetických zbraní vyvíjí satelity schopné přiblížení, manipulace, či dokonce přetlačení jiných zařízení. Uvedené systémy nelze snadno klasifikovat jako zbraně, takže se čínskému programu daří balancovat na hraně práva i strategické rozpoznatelnosti. A právě v této šedé zóně má utajení zásadní význam: Neumožňuje totiž protivníkovi jednoznačně identifikovat cizí záměr a nutí ho vést permanentní obrannou pohotovost.

Zásadní otázka zní, nakolik se investice do tajných zbraní skutečně vyplácí – nejen z hlediska vojenské účinnosti, ale i strategického zisku. Vývoj bezpilotního letounu X-37B stál miliardy dolarů, poskytl však Spojeným státům nástroj s vysokým taktickým dosahem a prakticky nulovým politickým rizikem. Zmíněné čínské satelity jsou levnější a méně okázalé, ale díky potenciálu působit nepozorovaně dosahují podobné míry zastrašení. Hlavní účinek obou programů každopádně vychází z toho, co se o nich neví. Tajné zbraně se tak proměňují v nástroj strategické mlhy nikoliv díky možnosti okamžitého útoku, ale pro svou schopnost udržovat nepřítele v nejistotě.

Zatímco projekty jako Manhattan či bombardér B-2 stavěly na jednorázové změně poměru sil, dnešní utajené systémy fungují spíš coby trvale udržovaná hrozba. Jejich moc netkví v okamžitém dopadu, nýbrž v dlouhodobém nátlaku a v možnosti omezit protivníkovu akceschopnost i plánování. Ve světě, kde se válka vede také pomocí „rozhodovací paralýzy“ a zpravodajského přetížení druhé strany, může právě informační asymetrie přinést větší výhodu než kinetický úder. A v tomto smyslu se náklady na utajení – ať už ve formě specializované pracovní síly, technického zázemí, či maskování výdajů v rozpočtech – ukazují jako návratné. 

Image

Čtěte také

Zrození boha smrti: Počátky amerického projektu Manhattan

Země je při pohledu z vesmíru důvěrně známá. Pestrý drahokam, který se blyští modrým oceánem, bělostnými víry mraků, žlutavými pouštěmi a svěží zelenou vegetací. Země doslova září, díky odraženému nebo absorbovanému slunečnímu záření. Vědci ale poslední dobou zjišťují, že se tento idylický obraz naší planety poněkud mění.

Není tajemstvím, že odrazivost Země čili její albedo, už celé desetiletí klesá. Norman Loeb z Langleyho výzkumného centra NASA a jeho spolupracovníci nedávno tyto změny detailně proměřili a dospěli k závěru, že se odrazivost Země nemění rovnoměrně. Severní polokoule tmavne víc než její jižní protějšek.

Severní polokoule tmavne rychleji

Pro vědce jsou tato zjištění varováním. Intenzivnější tmavnutí severní polokoule může vést k dalšímu nárůstu oteplování v této části světa, což by mohlo ještě více „vykolejit“ pozemské klima.

Badatelé v rámci tohoto výzkumu použili data za období 24 let ze tří různých satelitů, které měří dopadající sluneční záření, a také odražené záření, které se vrací do kosmického prostoru. Tyto údaje zkombinovali s mapami sněhu a mraků, a také s pokročilými klimatickými modely.

Vědci až doposud počítali s tím, že odrazivost polokoulí Země je více méně stejná. Severní a jižní polokoule se v mnoha věcech liší, ale vypadalo to, že odrážejí zhruba stejné množství záření. Teď se situace mění. Severní polokoule tmavne a ohřívá se. V důsledku toho roztaje více sněhu a ledu a severní polokoule ještě ztmavne o to víc. Výsledky pozoruhodného výzkumu uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Image

Čtěte také

Globální oteplování mění vzhled planety: Ubývá jezer s modrou vodou

Dobová mentalita nebyla ženám zrovna nakloněna. Většinou bývaly zobrazovány coby pavlačové drbny, alkoholičky či staré panny. Příliš zastání přitom neměly ani u nejpokrokovějších myslitelů druhé poloviny 18. století. Například Jean-Jacques Rousseau soudil, že je zbytečné dívky vyučovat a přiznávat jim občanská práva, protože ani vzdělání nedokáže nahradit přirozený ženský nedostatek pochopení pro občanské ctnosti. Dokonce i vlivné dámy nahlížely na ostatní ženy negativně: Evangelikální bojovnice za zlepšení mravů Hannah Moreová je vnímala jako podřízené mužům a pyšnila se tím, že návrhy zmíněné Mary Wollstonecraftové nikdy nečetla. 

Přestože v 18. století již ženy utvářely výrazný prvek kulturního a literárního života, žádná si netroufla zaútočit na všeobecně podřadné postavení svého pohlaví ve společnosti. Nicméně Mary Wollstonecraftová, povzbuzena úspěchem Francouzské revoluce a jejími radikálními myšlenkami, vydala v roce 1792 spis Obhajoba práv žen. Volala v něm po uznání jejich práv jak v soukromém, tak veřejném životě, přičemž z podřízeného postavení a „stavu věčného dětství“ měly uniknout prostřednictvím vzdělání. 

Ta, která je slyšet

Wollstonecraftovou pobuřovalo, že pro většinu žen znamená vrcholný intelektuální výkon vyšívání květinových vzorů a hraní na klavír. Její souputnice – vychovávané pouze k tomu, zaujmout potenciálního manžela a stát se „jednou z dekorací v jeho domě“ – nikdy nemohly naplno využít své vlohy ve prospěch společnosti. Aby se z pasivního postavení vymanily, měly se dívky vzdělávat stejně jako chlapci a nejlépe společně s nimi, čímž by se odstranily uměle budované rozdíly mezi pohlavími. 

Wollstonecraftová přirozeně nebyla první myslitelkou volající po zlepšení situace žen. Jako první ovšem zpochybnila, že jejich údělem je starat se o domácnost a rodinu. Zároveň prohlásila, že mezi oběma pohlavími neexistují jiné rozdíly než ty vytvořené společností. Zotročení žen pod tyranií mužů podle ní udržovaly téměř všechny sociální normy a instituce – od zákonů až po jazyk, který označila za „pevnost moderního patriarchátu“. 

Na dně popularity

Nejspíš nijak nepřekvapí, že ve své době byla Wollstonecraftová velmi nepopulární. Bulvární tisk na ni útočil jako na ateistku, nebezpečnou revolucionářku, ženu lehkých mravů a duševně chorou osobu. Když v roce 1797 předčasně zemřela při porodu druhé dcery, její manžel, filozof a otec anarchismu William Godwin shrnul osud své ženy v životopisném díle, v němž chtěl vzdát hold jejímu svobodnému duchu a citovosti. Kniha vydaná následujícího roku však pověst Wollstonecraftové ještě zhoršila, když odhalila řadu jejích milostných afér, pro které se ve slušné společnosti stala ztělesněním zkaženosti. 

Ačkoliv se téměř žádná významná žena přelomu století k odkazu odvážné „pionýrky“ nehlásila, většina spisovatelek tiše přijala její názory a nenápadně je podsouvala ve svých dílech. Řada hrdinek v románech Jane Austenové například přesně odpovídá představám vyjádřeným v Obhajobě práv žen.

Image

Čtěte také

Boj za ženskou rovnoprávnost: Sufražetky se neštítily vandalství ani terorismu

Nejen mezihvězdná kometa 3I/ATLAS přitahuje v poslední době pozornost odborníků. Zájem astronomů směřuje i k daleko známějšímu, ale neméně fascinujícímu tělesu – kometě 12P/Pons-Brooks, objevené už v roce 1812. Tato krátkoperiodická kometa se Slunci přibližuje přibližně jednou za 71 let a při svých návratech často projevuje nečekaně bouřlivou aktivitu.

Překvapení z hlubin vesmíru

Při svém posledním průletu kolem Slunce v roce 2024 zaznamenali vědci něco zcela nového – rádiové signály vycházející z kometárního jádra. Tým vedený Šanghajskou astronomickou observatoří Čínské akademie věd využil k pozorování radioteleskop Tianma, jeden z nejvýkonnějších přístrojů svého druhu. Výsledky výzkumu nyní publikoval prestižní časopis Astronomy & Astrophysics.

Kometu Pons-Brooks už dříve proslavily její opakované záblesky a změny v její jasnosti – náhlé výbuchy, během nichž prudce rostla její jasnost. Mechanismus těchto erupcí však zůstával nejasný. Nová rádiová pozorování teď do této záhady přinášejí první odpovědi: během jednoho z výbuchů vědci zaznamenali výrazný nárůst v rádiové spektrální čáře hydroxylu – sloučeniny vznikající, když sluneční záření rozkládá vodní páru unikající z povrchu komety.

Pomocí počítačových simulací pak astronomové modelovali, jak se produkce páry měnila v čase. Ukázalo se, že 12P/Pons-Brooks uvolňuje mnohem více vodní páry než většina ostatních krátkoperiodických komet.

Stopy vody i amoniaku

Pozorování z roku 2024 ukázala, že kometa při vzdálenosti jedné astronomické jednotky vypouštěla přes pět tun vodní páry. To je několikanásobně více než u většiny krátko- i dlouhoperiodických komet.

Ještě zajímavější bylo zjištění přítomnosti molekul amoniaku – poprvé vůbec zaznamenaných u tohoto typu komety. Amoniak je organická sloučenina spjatá s chemií rané Země, takže jeho přítomnost může naznačovat, že podzemní vrstvy komety skrývají zásoby těkavých látek, které se při výbuchu dostávají na povrch. Podle autorů to může být klíč k pochopení samotného mechanismu erupcí.

Komety jako poslíčci vody

Z vědeckého hlediska mají tato pozorování hlubší přesah. Analýza složení kometárních plynů umožňuje nahlédnout do rané historie Sluneční soustavy, do období před 4,6 miliardami let. Nedávný výzkum vedený Martinem Cordinerem z NASA Goddard Space Flight Center navíc ukázal, že voda obsažená v kometě 12P/Pons-Brooks má téměř stejný izotopový poměr jako voda na Zemi. To posiluje hypotézu, že komety mohly přinést na naši planetu část vody – a možná i základní stavební kameny života. 

Kometa 12P/Pons-Brooks tak není jen efektním návštěvníkem noční oblohy. Stává se vesmírnou laboratoří, která může odhalit, jak se formovala voda a organické látky v počátcích Sluneční soustavy. Rádiové signály, které vysílá do vesmíru, nejsou tajemným voláním z hlubin, ale hlasem dávné minulosti, v němž se možná skrývá příběh o vzniku života na Zemi.

Image

Čtěte také

Pozorování soustavy ALMA osvětluje chemii největší komety Oortova mračna

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) pochází z Dálného východu, žije v Mandžusku, v Číně, v Koreji a v Poamuří. Kvůli své krásné kožešině byl však dříve vysazován lidmi i na jiných místech. Již před pěti stoletími tak dorazil do Japonska a později – za éry bývalého Sovětského svazu – byl horlivě vysazován i v evropské části tohoto komunistického impéria.

Metla i maskot

Dříve byl u nás označován jako mývalovec kuní a je pravda, že tato psovitá šelma svým vzezřením skutečně připomíná spíše mývala než psa. Rovněž velikostí se mývalovi podobá. Jde o nenáročný druh s dobrými reprodukčními schopnostmi, což mu – jako biologickému vetřelci – vložilo do tlapek esa zaručující výhru v přežití. V současnosti se proto jen ve Finsku vyskytují tisíce těchto skrytě žijících šelmiček. Značné počty zde přežívají i navzdory tomu, že v zemi tisíce jezer stále platí pravidlo, že „mrtvý psík je dobrý psík“.

Ve Skandinávii se tedy psík mývalovitý již cítí jako doma. Ve své nenápadné, ale prozatím neochvějné expanzi vytrvale postupuje na západ. Osídlil Polsko, Slovensko, Českou republiku a přes Německo a Švýcarsko již doputoval dokonce do Holandska. Je proto právem považován za invazní druh a v Evropě je myslivci horlivě loven jako škodná. Naproti tomu v Japonsku vstoupil do legend jako Tanuki – šibalský tvor, který přináší lidem štěstí. Tanuki zaplňuje oblíbené dětské komiksy i zbožňované animované seriály. Poněvadž v Japonsku se těší nejen ochraně, ale i všeobecné oblibě, podařilo se mu úspěšně „kolonizovat“ i městské džungle japonských gigantických velkoměst, kde shání potravu u kontejnerů s odpadky.

„Nevybíravý“ strávník

Stavba těla asijského „nájezdníka“ vykazuje mnoho původních vývojových znaků, které měli předkové současných psovitých šelem. Na rozdíl od jiných psovitých ovšem psík mývalovitý výborně šplhá po stromech. V jeho krátké tlamičce najdeme čtyřiačtyřicet zubů, tedy právě tolik, kolik měly vymřelé psovité šelmy. Jeho stoličky mají široké korunky, což svědčí o faktu, že dává přednost smíšené potravě.

Díky potravní přizpůsobivosti prakticky nikdy nestrádá. Živí se žábami nebo leklými rybami a v mělké vodě dokáže chytat i živé rybky. Spokojí se ovšem i se slimáky, hmyzem, s nalezenými mršinami, ptačími holátky, vajíčky a menšími savci. Podstatnou část jeho jídelníčku zejména na podzim tvoří různé lesní plody. Jestliže má možnost, nezřízeně hoduje na zrající kukuřici, kterou naprosto zbožňuje. Aktivní je zejména v noci, den přečkává v dutině stromu či v jiném vhodném úkrytu. Jako jediný z šelem psovitých v zimním období hibernuje – upadá do nehlubokého zimního spánku podobně jako například jezevec lesní.

Velmi živý mrtvý

Nejoblíbenějším životním prostředím nenáročné psovité šelmy jsou bažinaté lesní porosty a křovinami zarostlé lokality na březích vodních toků v říčních údolích. Tady se v březnu a dubnu mezi zástupci obou pohlaví odehrává období lásky. Po zhruba dvouměsíční březosti vrhne samice v noře 4–12 mláďat. Byl ovšem zaznamenán i rekordní vrh patnácti mláďat. Psíci si nory sami nevyhrabávají, ale využívají dutiny stromů a jiné přirozené úkryty. Jsou vděčni za opuštěné liščí a jezevčí brlohy, i když podobně jako ondatra pižmová si případně umí postavit „hrady“ z rákosí.

Otec se o rodinku celou dobu pečlivě a obětavě stará a přináší k rodinnému brlohu potravu. Když mláďata v již deseti měsících dospívají, opouštějí rodiče a hledají si vlastní teritorium. Od stáří jednoho roku se už mohou sama rozmnožovat. Podle dosavadních zoologických pozorování se psíci v přírodě dožívají průměrného věku kolem pěti let. V zajetí se však dočkávají věku 10–15 let, což buď znamená, že jim „životní chvat“ podstatně krátí možnost dožít se „spokojeného stáří“, nebo je prostě v přírodě zjištěný průměrný věk potřeba brát s rezervou. Podobně jako jihoamerický pes pampový (Pseudalopex gymnocercus) si vyvinul taktiku, která mu pomáhá uchovat si život co nejdéle. V případě ohrožení dokáže dělat mrtvého.

Sympatie stranou

Psík mývalovitý žije skrytě místy i v České republice, a to zejména v říčních údolích a v rybničnatých oblastech. Ze svého teritoria dokáže kupodivu vystrnadit i na pohled silnější jezevce a lišky. U nás nemá kromě člověka a vlka prakticky žádného přirozeného nepřítele.

Bohužel je potřeba konstatovat, že tento jinak určitě pohledný a sympatický živočich, představuje pro původní faunu značnou hrozbu. Rovněž bylo zjištěno, že může přenášet prašivinu. Proto je myslivci horlivě loven. Čeští myslivci dokonce s oblibou tvrdí, že psík mývalovitý je příčinou úbytku zajíců, bažantů a koroptví, což je ovšem tvrzení značně přehnané a vysvětlení klesajících stavů je nutné hledat úplně jinde.

Škody, které psík mývalovitý působí, jsou určitě mnohonásobně menší, než ty, jež páchá další zavlečený vetřelec – norek americký (Neovison vison). Přesto je však třeba mít na zřeteli, že jde o živočicha, který do evropské přírody v podstatě nepatří.

Jako ayahuasca se označuje odvar z liány Banisteriopsis caapi. Jejím domovem se staly husté pralesy Amazonie, avšak díky svým vlastnostem si vydobyla obrovský věhlas prakticky po celém světě. Je rovněž vděčným předmětem rozličných mýtů a legend, v nichž se jí vesměs přisuzují magické schopnosti.

Vedle liány však tvoří součást složení také další byliny s vysokým obsahem halucinogenu dimethyltryptaminu neboli DMT: Konkrétně se jedná o druh Psychotria viridis lidově zvaný chacruna, Psychotria carthaginensis, Justicia pectoralis a další. V praxi ayahuasca obvykle obsahuje dvě různé rostliny, přičemž jedna představuje vydatný zdroj výše zmíněného DMT, zatímco druhá umožňuje této „molekule duše“ obejít tělesné detoxikační funkce a vstoupit do oběhového systému, kde pak působí i několik hodin.

Podivuhodný výlet

Pokusit se byť jen odhadnout, co přesně pod vlivem zmíněné psychedelické drogy zažijete, je prakticky nemožné. Někdo tvrdí, že díky ní navázal kontakt s duchy zemřelých, jiný údajně odhalil svou budoucnost a další zamířil na výlet do cizích světů. Každý, kdo se ji rozhodne vyzkoušet, by si měl ovšem uvědomit i možná rizika. Někdy totiž může ayahuasca člověka konfrontovat s vnitřními démony a přiměje ho čelit jeho nejhorším nočním můrám a fobiím. Proto je důležité, aby obřad prováděl spolehlivý šaman, jenž případně pomůže podobné náročné okamžiky zvládnout.

Rituál by si měli dobře rozmyslet i lidé, kteří se rozhodli své duševní potíže neřešit konvenční medicínou a ayahuascu vnímají jako kouzelnou přírodní zkratku. Z vědeckého hlediska není ještě dostatečně prozkoumaná, aby se dalo s jistotou mluvit o jejích blahodárných účincích. Podobně jako v případě psilocybinu a MDMA ovšem existuje značná šance, že pomůže mírnit úzkosti a posttraumatický stresový syndrom.

K jejímu užití se každopádně váže řada vedlejších účinků, přičemž až 56 % uživatelů po dočasné euforii hlásí mentální propad. Přínos halucinogenního „tripu“ tak zůstává v lepším případě diskutabilní. Nemluvě o tom, že pokud již nějakou medikaci užíváte, může s ní ayahuasca negativně reagovat.

Jak přežít v džungli

Každopádně pro kulturu amazonských indiánů má ayahuasca zásadní význam. Mimo jiné jim prý totiž umožňovala uchovávat a předávat mezi generacemi rozsáhlé poznatky o pralese, jeho flóře i fauně. Existují pozoruhodná, nicméně těžko ověřitelná svědectví, že zmíněný nápoj dovoloval praktikovat určitou formu telepatické komunikace. Konkrétně mělo jít o kolektivní fantazie, v nichž se lovcům zjevovala různá zvířata. Každý mohl ve své mysli pečlivě zkoumat jejich zvyklosti a chování, stejně jako analyzovat metody jejich stopování i zabíjení. Tato mystická „výuka“ prý byla natolik účinná, že značně zvyšovala šance domorodých kmenů na přežití.

Jak by ale něco podobného mohlo fungovat? Slavný peruánský léčitel Manuel Córdova-Ríos při vedení skupinové ayahuascové terapie údajně zjistil, že lze vize ovlivnit zpěvem tradičních písní icaros. Dnes už je těžké posoudit, do jaké míry měla jeho tvrzení pravdivý základ a do jaké šlo o pouhé báchorky. Ayahuasca sice stále hraje v indiánských kulturách významnou roli, ale staré vědomosti mizejí závratnou rychlostí, a některé kmeny se dokonce šamanismu dobrovolně vzdaly.

Od liány k želé

Příprava ayahuascy trvá relativně dlouho a rozhodně se nedoporučuje ji uspěchat. Vše začíná sběrem liány a následuje drcení, přesněji řečeno naklepávání tvrdých stonků. Poté se liána vloží do kotle či velkého hrnce tak, aby v jeho středu zůstal volný prostor, jenž se následně vyplní čerstvě natrhanými listy chacruny nebo jiné zvolené rostliny. Směs se zalije dostatkem vody, zatíží se dřevem a několik hodin se zvolna vaří.

Po určité době se stále ještě tekutá a horká ayahuasca opatrně přelije do jiného hrnce na druhém ohni a vaří se dál, dokud adekvátně nezhoustne. První hrnec se mezitím doplní vodou a proces se opakuje. Celkově příprava zabere zhruba tři dny, přičemž samozřejmě záleží i na zamýšleném množství ayahuascy. Výsledek má podobnou konzistenci jako želé: V uvedené formě odvar nefermentuje a lze jej prakticky neomezeně skladovat. Jakmile se má potom použít, jednoduše se kousek nabere na lžíci a naředí se.

Na rituálu záleží

Vedle praktického hlediska má příprava ayahuascy i svou spirituální stránku. Mohou se při ní zpívat již zmíněné písně icaros, šaman provádí určité drobné rituály, třeba s cigaretami mapacho, modlí se a podobně. Výzkum, jemuž se věnuje i Martin Kuchař z Laboratoře forenzní analýzy biologicky aktivních látek při VŠCHT, navíc ukazuje, že ayahuasca opravdu funguje lépe podávaná v místních autentických podmínkách.

Světový zájem o ni však znamená, že dnes můžete v Amazonii narazit na spoustu podnikavců, kteří postrádají odpovídající znalosti i zkušenosti a celý proces urychlují na úkor jeho kvality. Jdou tak vstříc poptávce turistů, kteří na dlouhodobé přípravy nemají čas (viz Očista těla i duše) a ayahuasca pro ně představuje spíš módní výstřelek. Pokud byste se tedy k její konzumaci odhodlali, rozhodně se také zajímejte o původ odvaru. Mnoho „nabízečů“ totiž v touze po zisku neváhá kvůli liáně pokácet celý strom, a pokud byste takové jedince podpořili, nepřímo byste se tím podíleli na likvidaci deštných pralesů.

Šamani ze staré školy

Mezi varovné ukazatele patří bezesporu cena: Účtuje-li si někdo za obřad klidně i několik tisíc dolarů, jedná se velmi pravděpodobně o cizince, který nejspíš vykořisťuje domorodé obyvatele. Ti pro něj nezřídka pracují doslova za almužnu, protože obvykle neumějí dostatečně dobře anglicky a sami by podobný byznys provozovat nemohli. V izolovaných oblastech daleko od civilizace se však stále ještě dají najít i šamani ze „staré školy“, pro něž peníze v podstatě nic neznamenají, natož aby snad tvořily jejich hlavní motivaci. Dotyční také leckdy odmítají putovat na jakákoliv vzdálenější místa, celý život tráví výhradně se svou komunitou a pečují o fyzické i duchovní blaho jejích členů.

Pokud však při svých cestách na nikoho takového nenarazíte, nemusíte zoufat. Stačí mít na paměti, že vás obřad může přijít i na méně než dvě stě dolarů, přičemž ještě finančně podpoříte ty, kdo peníze opravdu potřebují. Kromě jedinečné zkušenosti si tak z pralesa odnesete rovněž skvělý pocit – což je pádným důvodem, proč neakceptovat první nabídku, kterou vám někdo předloží. I zde totiž jednoznačně platí, že nejdražší nerovná se nejlepší. 

Image

Čtěte také

Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

K masivnímu sesuvu došlo ve fjordu Tracy Arm, asi 130 kilometrů jižně od Juneau, hlavního města amerického státu Aljaška, 10. srpna v 5:30 ráno místního času. „Mohu říct, že všechno, co se nacházelo na konci tohoto ledovce, přímo na místo tohoto sesuvu půdy, bylo určitě zcela zničeno,“ uvedl pro Alaska Public Media seismolog Michael West. „Naštěstí nemáme žádné zprávy o lidech, kteří by byli blízko sesuvu. Mohu se jenom domnívat, že to byla extrémně ničivá záležitost.“ 

Tsunami velikosti mrakodrapu

Odborníci Aljašského centra pro zemětřesení a Geologické služby USA (USGS) potvrdili, že v dané oblasti k sesuvu došlo. Jeho otřesy detekovaly seismické stanice do vzdálenosti přes 1 000 kilometrů.

Badatelé rovněž odhadli výšku této tsunami pomocí GPS a výškoměru při letu helikoptérou nad zasaženou oblastí. Na protějším svahu vzhledem k místu sesuvu dosáhla výšky až 500 metrů. Převýšila by všechny budovy v New Yorku až na One World Trade Center, nejvyšší budovu New Yorku i celých USA, která sahá do výšky 546,2 metrů.

Nešlo přitom o jedinou vlnu. Megatsunami se v úzkém fjordu přelévala sem a tam každou minutu po dobu asi 35 hodin. Účinky byly devastující, i když omezené na poměrnou malou oblast. Jak říkají odborníci USGS, strmé svahy hor a kopců v podobném terénu jsou nevyhnutelně nestabilní. V místě sesuvu bude určitě docházet k dalším sesuvům, možná i k dalším lokálním tsunami. Celá oblast zůstává podle USGS rizikovou.

Image

Čtěte také

Titáni moří: Kolik měřila nejvyšší zaznamenaná mořská vlna?