Dne 14. února 1939 pokřtila trup první plnohodnotné nacistické bitevní lodi Dorothea von Loewenfeld, vnučka „železného kancléře“ Otto von Bismarcka, jménem svého děda. Kýl lodě byl položen 1. července 1936 v hamburské loděnici Blohm & Voss. Při stavbě lodi kladli konstruktéři mimořádný důraz na pancéřování. To obepínalo boky lodi pásem silným 33 centimetrů a bylo vytvořeno ze speciální chromniklové oceli nazvané podle vládce germánských bohů Wotan.

Po spuštění na vodu byla loď vybavována řadu měsíců strojním zařízením, výzbrojí a technikou. Hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 380 mm, která dostřelila až do vzdálenosti 36 520 m. Na palubě byly instalovány katapulty pro palubní plovákové letouny, používala se letadla typu Arado Ar-196.

Na Bismarcku nechyběly ani radary. Loď nesla tři přístroje FuMo-23 Seetakt s velkými obdélníkovými anténami 4×2 m, jež měly maximální dosah 25 km. Bismarck byl předán 24. srpna 1940 Kriegsmarine, která tak získala na čas do výzbroje nejmocnější bitevní loď světa.

V květnu 1941 vyslala Kriegsmarine Bismarck v doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen napadat spojeneckou plavbu v Atlantiku. Němcům se prvně povedlo zasadit Britům taktickou porážku v bitvě v Dánském průlivu 23. května 1941. Největší britský bitevní křižník Hood šel po šťastném německém zásahu tak rychle ke dnu, že přežili pouze tři námořníci z jeho posádky. Bismarck však inkasoval zásah do palivových nádrží a začal ztrácet pohonné hmoty.

Později kormidlo německé lodi zasáhlo torpédo vypuštěné ze zastaralého námořního bombardéru Swordfish. Neovladatelný kolos se pak stal relativně snadnou kořistí britských těžkých lodí. Chlouba německé Kriegsmarine klesla ke dnu 27. května 1941.

Image

Čtěte také

Souboj ocelových titánů (1): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Vědcům se poprvé v historii podařilo natočit dramatické záběry, na nichž kosatky útočí na mladé žraloky bílé v jejich přirozené „školce“. Badatelé sledovali dva takové útoky pomocí dronů v Kalifornském zálivu a výsledky svých zjištění zveřejnili v časopise Frontiers in Marine Science.

Záběry z roku 2020 ukazují skupinu pěti kosatek, které systematicky napadly mladého žraloka bílého. Dravci jej vytlačili k hladině a poté převrátili na záda – čímž žraloka uvedli do stavu tzv. tonické nehybnosti, dočasného ochrnutí, při kterém ztrácí prostorovou orientaci. Jakmile byl žralok paralyzován, kosatky se na něj vrhy, přičemž cílily především na jeho játra, která jsou mimořádně bohatá na tuky a energii. Stejný scénář se opakoval i v roce 2022 – opět pětice kosatek převrátila mladého žraloka a sežrala jeho játra.

Analýza tvaru hřbetních ploutví potvrdila, že v obou případech šlo o stejnou skupinu – biology označovanou jako „Moctezumovu tlupu“. Podle vedoucího výzkumu, mořského biologa Ericka Higuery Rivase, je toto chování důkazem mimořádné inteligence a sociálního učení kosatek. Lovecké strategie se totiž dědí a v rámci tlup se systematicky předávají mladším generacím.

Dosud byly známé případy, kdy kosatky napadaly dospělé bílé žraloky – většinou kvůli většímu množství masa nebo snaze odstranit konkurenci v potravním řetězci. Nové záběry ale poprvé prokazují cílený lov mladých jedinců. 

Vědci se domnívají, že tato změna může souviset s oteplováním oceánů, které posouvá oblasti žraločích školek do oblastí, kde kosatky běžně loví. Žraločí mláďata žijí od narození samostatně – jejich „školky“ tak připomínají spíše sirotčince bez ochrany dospělých. Za normálních okolností to není problém, protože mladí bílí žraloci mají jen málo přirozených nepřátel. Pokud se ale kvůli oteplování moří přiblíží k teritoriím kosatek, mohou se snadno stát jejich kořistí.

Podle odbornice na predaci kosatek Alison Townerové z Rhodeské univerzity v Jižní Africe může mít takové narušení „školkových“ oblastí dlouhodobé dopady: „Pokud půjde jen o ojedinělé útoky, žraloci se přizpůsobí. Pokud se z toho ale měl stát běžný jev, mohou být mláďata vytlačena do méně vhodných či vyloženě nebezpečnějších míst – a to by mohlo ovlivnit celý mořský ekosystém.“

Nový výzkum tak nejen odhaluje další důkaz o promyšleném chování kosatek, ale i to, jak klimatické změny mohou překreslovat hranice mezi predátorem a kořistí v oceánech.

Image

Čtěte také

Po útocích kosatek zmizeli z jihoafrického zálivu velcí bílí žraloci

Vědci z Univerzity v Birminghamu přišli s překvapivým zjištěním: flavanoly obsažené v kakau mohou chránit naše cévy před negativními účinky dlouhého sezení. V době, kdy trávíme celé hodiny u počítače nebo před obrazovkou, jde o sladkou naději – doslova.

Sezení jako novodobé kouření

Lékaři už roky varují, že příliš mnoho času stráveného vsedě vážně poškozuje zdraví. Statistiky mluví jasně: každé dvě hodiny strávené sezením u televize zvyšují riziko obezity o 23 % a pravděpodobnost vzniku cukrovky o 14 %. Hodina sezení navíc zvyšuje riziko ztráty svalové hmoty (sarkopenie) až o třetinu. Dlouhé sezení také souvisí s bolestmi zad, krku a ramen.

Problém je mimo jiné v tom, že sezení omezuje funkci cévního systému. Když je krevní oběh zpomalený, zvyšuje se riziko infarktu, mrtvice a dalších kardiovaskulárních chorob.

Experiment s kakaem

Tým vedený Samem Lucasem a Catarinou Rendeiro proto zkoumal, jestli mohou flavanoly – přírodní látky s antioxidačními účinky obsažené v kakau – cévy chránit.

Do studie bylo zapojeno 40 zdravých mužů ve věku 18–45 let, rozdělených podle fyzické kondice na skupinu „fit“ a „méně fit“. Polovina účastníků z každé skupiny dostala nápoj s vysokým obsahem flavanolů (695 mg), druhá polovina pak kakaový nápoj s minimem těchto látek (5,6 mg). Všichni pak dvě hodiny seděli přesně tak, jak to děláme v kanceláři nebo doma u televize. 

Kakao chrání cévy

Po dvou hodinách vědci pomocí metody FMD (Flow-Mediated Dilation) měřili průchodnost tepen v pažích a nohou. Výsledek byl jednoznačný: účastníci, kteří pili nápoj s vysokým obsahem flavanolů, nevykázali žádný pokles cévní funkce ani průtoku krve. Naopak ti, kteří dostali nápoj s nízkou koncentrací flavanolů, zaznamenali zhoršení cévní roztažnosti, zvýšení diastolického tlaku a snížené okysličení svalů.

„Vyšší fyzická kondice sama o sobě cévy před negativním vlivem sezení nechrání,“ říká Sam Lucas. „Ale po konzumaci nápoje s vysokým obsahem flavanolů zůstala cévní funkce zachována u všech – bez ohledu na fyzičku.“ Podle vědců jde o první důkaz, že flavanoly mohou přímo chránit cévy před škodami způsobenými sezením – a to bez ohledu na úroveň fyzické zdatnosti.

Sladká prevence

Neznamená to, že bychom měli do sebe ládovat tabulky čokolády – většina běžných výrobků totiž obsahuje velmi málo flavanolů. Dobrou zprávou ale je, že tyto látky najdeme i v jablcích, švestkách, ořeších, bobulovém ovoci, zeleném a černém čaji, červeném víně, kapustě, rajčatech nebo broskvích.

„Vzhledem k tomu, jak běžný je dnes sedavý způsob života, může být konzumace potravin bohatých na flavanoly spolu s krátkými přestávkami poměrně jednoduchým a účinným způsobem, jak chránit cévy a zlepšit své dlouhodobé zdraví,“ uzavírá Catarina Rendeiro.

Takže příště, když sáhnete po hrnku horkého kakaa, můžete si říct, že to děláte pro své zdraví – a věda bude tentokrát na vaší straně.

Image

Čtěte také

Vědecky ověřeno: Největším nepřítelem pro zdraví srdce a cév je dlouhodobé sezení

Ve starých kmenových dobách byla krevní msta součástí jakéhosi zvykového práva, které se uplatňovalo „od nepaměti“. Oko za oko, zub za zub. Zabil jsi mi bratra, já zabiju tvého. V pozdějších dobách šlo však stále více o majetek a peníze. Nezaplatil jsi dluh? Tak já přepadnu tvoji karavanu, vyplením tvé město a vesnici a budu pokračovat tak dlouho, dokud to nesrovnáš. 

Jak ale postupem času společnost přijala křesťanství, začala se organizovat i politicky poněkud odlišně. V českých zemích se postupně etablovala instituce zemského soudu, jemuž šlechtici svěřovali své stížnosti a čekali, že je bude hájit. Proto začali páni čím dál neliběji nést případy, kdy některý z nich vzal drze právo do vlastních rukou. Tak postupně vznikal právní stát a zemské instituce zaštítěné autoritou panovníka nahrazovaly někdejší divočejší časy.

Případy samozvané pomsty i různých lokálních válek kvůli nejrůznějším záminkám se však množily zejména v letech, kdy ústřední královská moc zeslábla, jako třeba po bitvě na Moravském poli (1278), po vymření Přemyslovců (1306) a potom také za slabého krále Václava IV. (1378–1419), kdy na Moravě v té době probíhala válka markrabat Jošta a Prokopa, což na klidu také nepřidávalo. Je přitom lhostejné, jestli si šlechtici mezi sebou vyřizovali nějaké starší zášti, nebo prostě loupili pro kořist. Hranice mezi mstou a čistým loupežnictvím bývala mlhavá.

Divoká doba

Po husitské revoluci nabraly boje mnohem tvrdší podobu. Ani po bitvě u Lipan (1434), která uzavřela nejostřejší část husitských válek, zbraně neutichly a válečná polnice volala do zbraně příznivce obou vyznání – katolického i kališnického. Ve skutečnosti v Čechách vlastně probíhala po celá čtyřicátá léta 15. století regulérní válka, v níž hlavními soupeři byli Jiří z Poděbrad na jedné straně a mocný katolický šlechtic Oldřich z Rožmberka na straně druhé. Situace se na čtyři roky uklidnila až za vlády Ladislava Pohrobka a hlavně poté, kdy se faktický vítěz předchozího konfliktu Jiří z Poděbrad stal dokonce králem.

V husitské době zvedala navíc hlavu královská města, která se, jako třetí stav, postavila po bok pánů, tedy vyšší šlechty, a rytířů, čili nižší šlechty. Městské posádky dokázaly konkurovat šlechtickým družinám, což vedlo k rivalitě, jež se vyhrotila zejména koncem 15. století. Slabý a ústupný Vladislav Jagellonský, který vládl v letech 1471 až 1516, navíc přesídlil do Budína, takže české země zůstaly fakticky bez panovníka. Právě tehdy začali šlechtici ve zvýšené míře používat takzvané opovědi. Toto právní zdůvodnění soukromého hromadného násilí se přitom používalo už ve vrcholném středověku.

Opověď panovníkovi

Když šlechtic někomu opověděl, vyhlásil mu tím vlastně malou soukromou válku. Někdy poslal opovědník svému nepříteli opovědný list, pak odešel ze svých statků, sebral ozbrojenou družinu a škodil své oběti, kde mohl. Přepadal kupce, plenil vesnice a pálil statky. Bylo mu úplně jedno, že to odnášejí nevinní lidé. Opovědnictví bylo sice napůl legální, protože šlo o staré zvykové právo, ale zemské soudy se ho přesto většinou snažily stíhat. 

Typickým opovědníkem byl rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec, který neváhal přepadnout královský hrad Hluboká nad Vltavou, protože mu královna Johana dlužila nějaké peníze. Necítil žádnou vinu či zahanbení – Její Milosti královně přece řádně opověděl, a zmocnil se tedy hradu s boží pomocí, když se domáhal svého práva.

Ano, opovědět mohl kdekdo. Našli se i tací, kteří ve druhé polovině 15. století opověděli samotnému císaři Fridrichovi III., jako třeba jihočeský zeman Petr Stoupenský z Hužné, jemuž císař nezaplatil za nějakou službu a on se cítil poškozen. Že císař sídlí ve Vídni? Stoupenský tedy přepadal karavany, které vezly do Rakouska sukna a koření! Tady je vidět onen hladký přechod mezi šlechtickou válkou a loupežnictvím. Bylo přece logické, že nějaký Stoupenský se nemůže postavit císaři s armádou v poli, a tak si své právo musí hájit prostředky, na které dosáhl. A ještě se tím možná cítil hrdinou ve stylu Robina Hooda, který jen bojuje proti nespravedlnosti.

Povolání

Na případ Jiřího Roubíka se však ještě podíváme podrobněji, protože to byl opovědník takříkajíc profesionální. Celý život „napravoval“ křivdy, i když v jeho podání šlo o to, že odháněl stáda, zapaloval chalupy a přepadával na křižovatkách… Neváhal vyhlásit opověď i rakouskému klášteru v Rukolné, na jehož majetek uplatňoval zákonný nárok, alespoň dle svého soukromého výkladu. Nejvíce a nejdéle však škodil jihočeským Rožmberkům. Uprostřed každodenní rutiny vraždění rožmberských žoldnéřů však náhle přišel masopust a Roubík si vzpomněl, že by rád dobře pojedl a zúčastnil se rytířského turnaje. Napsal tedy pánovi na Krumlově list, že by rád nepřátelství na chvíli přerušil a přišel k němu na masopustní hostinu. Využil k tomu svých zkušeností žoldnéře ze zahraničí. „Neboť jest to i jinde bývalo v cizích zemích, žeť jsou se nepřátelé sjížděli a spolu veseli byli. Neb, ač jsem nepřítel Jeho Milosti [pana z Rožmberka], proto, to milý Bůh ví, že bych Jeho Milosti […] nic zlého nepřál.“

Zde opět nahlížíme do zvláštního myšlení opovědníků, kteří svůj boj nechápali ve zlém, ale prostě jako „práci“, kterou je přece dobré na chvíli přerušit a odpočinout si. Nechtěl Rožmberky zabít či zničit, jen je trochu potrestat na majetku. A tím se vlastně přibližuje pozdějším zbojníkům, byť my v něm spatřujeme mnohem více loupeživého rytíře a i v jeho době na to tak mnozí nahlíželi – včetně zemských soudců.

Bez houslí i romantiky

Uveďme ale i jméno mnohem „známější“. Byť se nejednalo o klasickou opověď, pohybujeme se zhruba ve stejné době před vydáním Vladislavského zřízení zemského (1500) a šlo také o válku šlechticů a střet se zákonem. Podle Aloise Jiráska měl Dalibor z Kozojed údajně bojovat za práva chudého lidu, a pak kvůli tomu trpět krutým vězněním ve známé věži Pražského hradu, jež je po něm dodnes pojmenovaná. Ve skutečnosti šlo o případ daleko méně romantický.

Dalibor pocházel z nižší šlechty, a to zřejmě z velmi chudého rodu. Jeho Kozojedy leží ve středních Čechách zhruba mezi Louny a Slaným. Jako obránce chudých měl pak vystupovat proti jinému šlechtici panu Adamu Ploskovskému z Drahonic, proti němuž se vzbouřili jeho poddaní. Dnes těžko posoudíme, jak je pan Adam krutě týral a jestli jejich stížnosti byly oprávněné. Podařilo se jim dokonce dobýt jeho tvrz a násilím ho donutili, aby jim potvrdil vlastní pečetí listinu, jíž je propouštěl i s celým panstvím z poddanství a ze své pravomoci. To bylo pochopitelně z hlediska práva naprosto neslýchané a pan Adam to potvrdil jen pod pohrůžkou smrti. 

Vzbouření sedláci si brzy uvědomili, že se ocitli mimo zákon, a tak nabídli „své“ panství panu Daliborovi z Kozojed, který lákavé nabídce nemohl odolat. A tak se chopil možnosti výrazně rozšířit své území i o Ploskovice s přilehlými pozemky. Pan Adam Ploskovský si však pochopitelně brzy stěžoval na zemském soudu, který jeho nárok uznal. Přidali se k němu i litoměřičtí měšťané, kteří mu poskytli svoji hotovost, aby svou tvrz na panu z Kozojed dobyl zpět. Šlo tedy o regulérní válku, již pan Dalibor prohrál a ocitl se v oné slavné věži, kde pak dva roky čekal na rozsudek. Soud ho nakonec uznal vinným, protože schvaloval (a vlastně posvětil) násilí poddaných na panu Adamovi. Proto ho odsoudil ke smrti stětím.

Pomsta za bratra

Jenže ne vždy dokázali panovníkovi úředníci proti škůdcům účinně zasáhnout. Překvapivě bezzubá byla justice v případě Jiřího z Kopidlna, který poslal v říjnu 1506 opověď Starému Městu pražskému. Pražský purkmistr předtím odsoudil Jana z Kopidlna, bratra řečeného pana Jiřího, za zabití jiného zemana přímo během konání výročního trhu v Praze. Městské právo v takovém případě mluví jasně a purkmistr se snažil celý případ co nejvíc urychlit. Hlava pana Jana spadla hned příští den při exekuci na Staroměstském náměstí. Jenže šlechta se cítila nadřazená městskému právu a odmítala se mu podřizovat, i když pobývala ve městě samém. Byl to dlouhodobý spor o moc mezi českými městy a šlechtou.

To se projevilo i v tom, jak rychle se podařilo získat Jiřímu Kopidlanskému ozbrojenou družinu o síle asi 200 jezdců a 100 pěšáků. Tolik lidí nemohl sehnat z vlastních zdrojů. Ostatní šlechtici stáli na jeho straně a využili sporu k tomu, aby mohli města oslabit. Kopidlanský škodil zejména vesnicím v okolí Prahy, které Starému Městu patřily. „Bral a mordoval, a ruce i nohy osekával lidem po cestách, kde koho dostal, jezdě s katem.“ 

Jeho soukromá válka trvala přes dva roky, než Pražanům došla trpělivost. Možná to bylo po akci ze srpna 1508. Kopidlanský tehdy „vpadl do vsi Michle u Prahy a vypálil ji všecku. Též noc jel k Běchovicům, tu také vypálil všecku, i dvůr jeptiškám od sv. Kateřiny, tu dva mladé pacholky osekal [zabil mečem] a drahně lidí zranil, bráně jim, aby nehasili. A byl by přijel i k Strašnicím a k Kyjům, i opatřili se sedláci a počali naň udatně stříleti a on nesměl na ně dorážeti, i tu sou zachováni“.

Zemský škůdce?

Na případu války pana Kopidlanského je pozoruhodné, že šlechta se pouhý měsíc předtím shodla s městy na svatojakubském sněmu, že budou dodržovat zákony a společně postupovat proti zemským škůdcům. Ze Starých letopisů českých je však vidět, jak páni dohodu dodržovali: „A páni i rytířstvo, zapsavše se spolu s městy se všemi, aby takového nepřechovávali, ale to vše zjinačili, an jej přechovávali, posilek dávali, tak mluvíce, že sou nespravedlivě Kopidlanského odsoudili, nedopustivše jemu zprávy jako na křesťana sluší.“

A tak zcela logicky vypravili Staroměstští proti Kopidlanskému ozbrojenou trestnou výpravu pod vedením Václava Kavana z Dědibab. Za trest vypálili a vyrabovali Kopidlno a způsobili prý škodu kolem 40 tisíc kop míšeňských grošů. 

Šlechtici byli pobouřeni a vyhlásili zemským škůdcem Václava Kavana. Tehdy zareagoval z Budína sám král Vladislav Jagellonský. Přiklonil se na stranu šlechty, odsoudil Staroměstské za jejich svévoli a vyhlásil, že sami zavdali příčinu, když odsoudili Jana Kopidlanského, k čemuž prý neměli právo. Jiří z Kopidlna má prý dostat ochranný glejt k bezpečnému jednání s měšťany. Staroměstským nezbylo než krále uposlechnout. Jiří Kopidlanský ukončil svoji opověď, přijal vyrovnání a dal se do služeb jiného loupežného rytíře. Zemský soud, který zasedl v Praze nad jeho případem v červnu 1510, ho i se společníky prohlásil za nevinného…

Jak z toho ven

Nejen z případu pána z Kopidlna je vidět, že města tahala v tomto sporu za kratší konec. Roku 1500 vznikl první kompletní zákoník zemského práva v Českém království. Jeho oficiální název zní Zemská zřízení království českého, ale známý je jako Vladislavské zřízení zemské. Předchozí pokusy, jak situaci definovat a nastavit pravidla, ztroskotaly na odporu šlechty. Dokonce i tak silný panovník, jako byl Karel IV., raději prohlásil, že zákoník zvaný Maiestas Carolina omylem spálil, když viděl, že by si tím proti sobě poštval mocné české pány. Šlechta se totiž cítila psanými zákony omezována, a tak se na zemském soudě právo takzvaně „nalézalo“. To znamená, že přítomní šlechtici na základě tradice nalezli spravedlivé řešení předloženého sporu a zapsali ho do zemských desek. Když se v budoucnu vyskytl podobný případ, soudci se mohli opřít o zkušenost z minulosti a rozhodnout na základě stejných zásad.

Koncem 15. století však už měla šlechta natolik pevnou pozici, že pro ni bylo naopak výhodné svoje výsady zanést v psané formě do zákoníku. Zákoník řešil záležitosti majetkové, rodinné (zejména dědictví a možnost spoluvlastnictví), trestní, procesní a správní. Velká část se věnovala takzvaným půhonům, tedy možnosti, kdy lze někoho předvolat před zemský soud a co se dotyčnému stane, když neuposlechne. To se týkalo i opovědníků, kteří se odmítali podrobit zemské spravedlnosti.

Po sepsání Vladislavského zřízení zemského roku 1500 získala šlechta zřejmou právní výhodu, kterou náležitě využívala, či spíše zneužívala. Opovědníků bylo mnohem více a cesty v Čechách i na Moravě byly čím dál nebezpečnější. Města se úporně bránila a drobné soukromé války se stávaly čím dál krvavější. Nepomohlo ani to, že se nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu upřímně snažil zavést v zemi opět pořádek. Našli se však i jiní šlechtici, kteří chtěli dosáhnout dohody. K té došlo až roku 1517, když vznikla takzvaná Svatováclavská smlouva, která nejhorší nesrovnalosti v neprospěch měst napravila.

Image

Čtěte také

Nomen omen: Když na česko-rakouském pomezí řádil Johann Georg Grasel

Molekulární mračna, která převážně tvoří chladný vodík, společně s heliem a příměsí dalších prvků, jsou pozůstatkem předešlé generace vyhořelých hvězd. Bývají to hvězdné porodnice, v nichž se z chuchvalců plynu rodí nové hvězdy i s novými planetárními systémy. Jak se ale ukazuje, dějí se tam také jiné zajímavé věci.

Brett McGuire z Massachusettského technologické institutu (MIT) a jeho spolupracovníci využili služeb legendárního amerického radioteleskopu Green Bank ve Virginii a detailně s ním prozkoumali chladné Molekulární mračno v Býku (TMC-1), které se nachází ve vzdálenosti 430 světelných let a je jednou z nejbližších hvězdných porodnic, jaké známe.

Bohatá sbírka molekul

V tomto mračnu vědci objevili stopy přítomnosti molekul více než stovky různých chemických látek. Většina nalezených látek jsou uhlovodíky – kombinace uhlíku a vodíku, které tvoří základ všech organických molekul na Zemi. Našlo se i mnoho sloučenin bohatých na dusík, ale jen málo těch s kyslíkem – což naznačuje, že chemie v raných fázích formování hvězd je jiná, než jakou pozorujeme u již vzniklých hvězdných systémů. Jde každopádně o největší chemickou rozmanitost, na jakou kdy astronomové v jediném mračnu narazili.

Asi největším úspěchem byla detekce 10 aromatických molekul (arenů), tedy organických látek s aromatickými kruhy. Tyto tzv. aromatické uhlovodíky (například benzenové deriváty) jsou na Zemi všudypřítomné: najdeme je v kávě, vanilce, a dokonce i v DNA. Jejich přítomnost v mračnu, ve kterém se teprve rodí hvězdy, znamená, že základy komplexní organické chemie existovaly už před vznikem planet. Výsledky programu pozorování, které nese název GOTHAM, uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Supplement Series (ApJS).

Objev aromatických molekul v mračnu TMC-1 potvrzuje, že vesmírné mlhoviny nejsou jen hvězdné porodnice, ale i chemické továrny, kde vznikají prebiotické látky. Ukazuje, že zárodky života mohou vznikat už v mezihvězdném prostoru – dávno předtím, než se zrodí planety, které by ho mohly hostit.

Image

Čtěte také

Organický vesmír: Astronomové objevili molekuly pyrenu v mezihvězdném mračnu

Umělecká tvorba se tradičně považuje za ryze lidskou aktivitu. Nedávný objev neandertálských „pastelek“ vyrobených z okru, jejichž stáří je přinejmenším 42 tisíc let, je dalším z řady důkazů, které v posledních letech naznačují, že ani neadertálcům, našim nejbližším příbuzným, nebylo umění úplně cizí.

Neandertálští umělci

Francesco d’Errico z Univerzity v Bordeaux a jeho kolegové v mezinárodním výzkumném týmu analyzovali pomocí pokročilých zobrazovacích technik celkem 16 kusů okru, jílovitého materiálu zbarveného oxidy železa, ze střední doby kamenné, které pocházejí z lokalit osídlených neandertálci na Krymu a ve vnitrozemské Ukrajině.

Badatelé dokázali určit, že některé z těchto kusů okru byly záměrně upraveny s použitím různých postupů. Současně se ukázalo, že tři z těchto kusů vykazují stopy úprav, které přesahují zběžné používaní při každodenních činnostech. Jeden kus okru byl podle všeho opakovaně upravován tak, aby sloužil jako nástroj pro kreslení čar, nikoliv nepodobně jako dnešní tužky.

„Byl to nástroj, jemuž věnovali péči a několikrát upravili jeho tvar, díky čemuž je pro nás velmi speciální,“ uvádí pro New Scientist d’Errico.

Okr podle něj mohl sloužit k označování kůže, oblečení nebo kamene – tedy k činnostem s jasným symbolickým významem. Další dva nálezy s podobnými znaky zahrnují červený okr, jenž byl kdysi zřejmě také vytvarován do tvaru pastelky a oranžový plochý kus okru se stopami po leštění.

Přestože se využití nalezených barevných okrů do značné míry nabízí, vědci jsou v interpretaci jejich smyslu opatrní. Barevné minerály podle nich mohly mít i jiný účel. Cílené tvarování, opětovné používání a zdobené fragmenty ale ukazují na symbolickou aktivitu.

Kultura předků

Podobné předměty mohly neandertálcům sloužit ke komunikaci, vyjádření identity nebo k předávání znalostí mezi generacemi. Skutečnost, že byly uchovávány, přenášeny a znovu používány, podle autorů odráží plánování, péči a kulturní investici – tedy vlastnosti, které jsme dosud připisovali moderním lidem.

Objev podle vědců posiluje obraz neandertálců jako myslících a tvořivých bytostí, které měly svou symbolickou kulturu srovnatelnou s naší. Už dříve se totiž ukázalo, že nejstarší jeskynní rytiny i otisky rukou jsou s vekou pravděpodobností dílem neandertálců. Studie byla publikována v prestižním časopise Science Advances a je dalším kamínkem v mozaice, která přepisuje to, co víme o tom, kdo jsme – a kdo jsme kdysi byli.

Image

Čtěte také

Rytiny na kosti medvěda jsou starobylým dokladem kultury neandertálců

Isle of Man se rozkládá zhruba uprostřed severního Irského moře. Je tudíž přibližně stejně vzdálený od Anglie na východě, Severního Irska na západě a Skotska na severu. Vlivy všech sousedů jsou tam znát, ať už v podobě kultury, nebo počasí. Ostrov je de facto samosprávný, s vlastními zákony i parlamentem, ačkoliv ho navenek zastupuje právě Británie. Man tvoří její korunní závislé území, a není tedy ani suverénním státem, ale zároveň ani součástí Spojeného království. 

Ať už se na ostrov vydáte letecky, či trajektem, cílovou stanici a skvělý výchozí bod pro všechny další výlety představuje metropole Douglas. Samotné město určitě stojí za prozkoumání: Nabízí mimo jiné krásnou promenádu se sousoším legendární kapely Bee Gees, která na ostrově vznikla, nebo třeba Manx Museum mapující historii a kulturu místních obyvatel.

Výlet do minulosti

Putování po ostrově dokládá pravdivost rčení, že i cesta může být cíl. Man jako celek patří mezi biosférické rezervace UNESCO a nabízí úžasné výhledy do krajiny. K přesunům mezi oblíbenými turistickými cíli můžete kromě spolehlivé sítě autobusů využít také parní či elektrickou železnici, a dokonce i tramvaj taženou koňmi. Historickým parním vlakem se například dostanete na jih do nádherného městečka Castletown, kde už samotné nádraží s retro plakáty a dobovou výzdobou vyvolává pocit návratu do minulosti. Procházka úzkými uličkami, jež lemují kamenné domy, pak popsanou atmosféru ještě umocní. 

Nicméně dominantou Castletownu, jak již jeho název napovídá, se stal středověký hrad Rushen, který dnes nabízí expozici o dějinách samotného šlechtického sídla i celého ostrova. Z hradeb si potom užijete nádherný výhled na město, takže se stačí rozhodnout, zda vaše další kroky povedou k jednomu z typických majáků, do námořního muzea, nebo třeba do útulné kavárny.

Sedm království

Vlakem, tentokrát elektrickým, se snadno dopravíte i do Laxey, kde narazíte na jeden ze symbolů ostrova: Tzv. Laxeyské kolo původně sloužilo k čerpání vody z místních dolů a dodnes představuje největší funkční vodní kolo na světě. Nedávno prošlo zdařilou rekonstrukcí a s průměrem 21 metrů a s výrazným červeno-bílým nátěrem se nedá přehlédnout.

Z nádraží v Laxey se rozhodně vyplatí pokračovat v dalším železničním dobrodružství. Horská železnice z něj totiž směřuje na nejvyšší vrchol ostrova, horu Snaefell. S označením „hora“ by se sice při její nadmořské výšce mírně přesahující 600 metrů dalo polemizovat, ale říká se, že z ní lze za jasného dne spatřit hned sedm království: ostrov Man, Irsko, Anglii, Wales, Skotsko, nebe a moře…

Daňový ráj

Ačkoliv po většinu dějin zůstával hlavním zdrojem příjmů ostrovanů rybolov, chov ovcí a pěstování obilovin, ve 20. století začali ve velkém přijíždět turisté a hoteliérství jen kvetlo. Dnes však turistickému sektoru patří v ekonomice ostrova až druhé místo a prim hraje finančnictví. Man se stal britskou verzí Kajmanských ostrovů, s velmi nízkými daněmi, bez důkladné regulace peněžních toků a bez nutnosti zveřejňovat vlastnickou strukturu registrovaných firem. Proměnil se tudíž v ráj pro jednotlivce i společnosti snažící se vyhnout daňovým povinnostem. 

Významnou část ekonomiky „romantického“ ostrova tak reprezentují příjmy z fiktivních společností a příliv peněz z prodeje drog či zbraní. Výrazný pilíř představuje také online hazard, který je sice regulovaný, ale jen nízce daněný.

Man se skutečně zdá být definicí romantiky, přesto ukrývá zajímavé kontrasty, spočívající třeba v absenci některých pro nás běžných pravidel. Například na místních silnicích platí mimo obec neomezená rychlost, a také proto tam již v roce 1907 vznikl závod TT – Tourist Trophy. Trasa legendárního motocyklového klání vede silničkami s nekonečnou řadou zatáček a řidičských výzev. V kombinaci s rychlostí až 210 kilometrů v hodině, které jezdci běžně dosahují, jde tudíž údajně o nejriskantnější závod světa a vyžádal si již mnoho desítek životů. 

Image

Čtěte také

Skotský ostrov Skye: Mlžná země ovcí, tartanů a galštiny

Od poloviny 30. let začal Wehrmacht budovat tankové jednotky jako zásadní prvek, který měl přispět k naplnění válečných plánů nacistů. Úspěch tohoto typu zbraní ale nezávisel jen na výkonu motorů a průraznosti kanonů. Vznikající princip velení přímo na frontě se s vypuknutím druhé světové války stal základní složkou německé bojové doktríny blitzkriegu. Není proto divu, že generálové požadovali pro své vojáky obrněná velitelská vozidla již v rané fázi konfliktu.

Záludný problém

Spojení mezi středním velitelským stupněm a bojovými jednotkami představovalo v té době velký problém. V přípravě na akci vypracoval velitel na taktické úrovni plán založený na hodnocení vlastních a nepřátelských sil a formuloval příslušný rozkaz. Do tohoto okamžiku se dalo směle plánovat a velitel měl vše pod kontrolou. Jak je ale známo, všechny vojenské plány vydrží nejdéle do prvního výstřelu. Respektive do chvíle, než se tanky rozjely – a kontakt s velením se přerušil. Jak se měli vojáci vypořádat s nepředvídanými problémy, kdy bylo nutné kvůli změně situace přizpůsobit nebo zrušit původní pokyny?

Zvukové signály nepřipadaly v úvahu a předávání rozkazů praporky bylo kvůli krátkému „dosahu“ také nevhodné. Ve věži tanku vztyčený muž máchající praporky vypadal sice efektně, ale tento způsob se hodil spíše na přehlídky či manévry a ve skutečném boji byl téměř nepoužitelný. V noci nebo při omezené viditelnosti (mlze) mohly pomoci světelné signály, ani ty však nepatřily k nejpraktičtějším. Velitel zkrátka neměl dostatečně spolehlivý způsob, jak s operujícími stroji komunikovat. A bez jeho jasných a včasných rozkazů hrozilo, že se útok zhroutí. 

Východisko nabízela tehdy ještě mladá radiotelegrafie čili bezdrátový přenos znaků (Morseova abeceda) nebo řeči (telefonie). Rozhlasové vysílání se šířilo již od počátku 20. let  a umožnilo předávat informace do odlehlých oblastí. Tato technologie se začala využívat i pro spojení s loděmi a bylo jen přirozené, že se o ni začaly zajímat armády. 

K průkopníkům přitom patřila i ta německá, neboť tamní zastánci tankové zbraně si dobře uvědomovali, že obrněnce vybavené radiopřijímači se mnohem lépe koordinují. Už první meziválečné konstrukce vyráběné v malých počtech proto dostávaly rádiové přijímače. Kolem roku 1935 pak vykrystalizovaly klíčové body pro standardizované vybavení německých tankových jednotek radiostanicemi. Byly přizpůsobeny příslušným úrovním velení od roty až po divizi.

Prodloužení dosahu

Základ představoval krátkovlnný vysílač o výkonu pěti wattů a vhodný přijímač, tedy dvě samostatná zařízení. Každé z nich obsahovalo měnič, který transformoval elektrický proud z palubního zdroje tanku. Plány Wehrmachtu počítaly s jedním vysílačem a dvěma přijímači pro velitele roty a s jedním vysílačem a jedním přijímačem pro velitele čet. Běžná bojová obrněná vozidla dostávala pouze jeden přijímač, takže sama nemohla potvrzovat přijetí rozkazu ani posílat zprávy. Tato jednoduchá rádiová síť  zpočátku umožňovala komunikaci na vzdálenost dvou kilometrů (Morseovkou až tří). Jednalo se však pouze o teoretické hodnoty, v reálu je ovlivňovala řada parametrů: topografie, počasí a také skutečnost, zda vysílání probíhalo ve dne či v noci. 

Ještě před začátkem války v roce 1939 bylo toto původní vybavení nahrazeno výkonnějším, přičemž výkon VKV vysílače se zvýšil z pěti na 10 W. Tím se podařilo prodloužit dosah na čtyři až sedm kilometrů při zastavení a tři až pět za jízdy (v obou případech  hovoříme o přenosu hlasu). Při použití Morseových znaků činil dosah čtyři až osm kilometrů, respektive tři až šest. Všechna tato zařízení vysílající na velmi krátkých vlnách se provozovala s dvoumetrovou prutovou anténou.

Výkonnější zařízení

Mezi nové vylepšené radiostanice patřila například sada Fu 5, která obsahovala 10W vysílač a potřebné příslušenství. Souprava Fu 2 se skládala pouze z přijímače a příslušenství. Velitelé čety a roty obdrželi každý sadu Fu 5 a Fu 2 (tedy jeden vysílač a dva stejné přijímače), zatímco ostatní tanky v rotě obdržely Fu 5. To znamenalo, že nyní byly také schopny samy aktivně vysílat. Není však známo, zda se podařilo tuto změnu vybavení dokončit ještě před vypuknutím války.

Vyšší stupně velení (tanková divize nebo pluk) měly k dispozici výkonnější vybavení, které se instalovalo ve specializovaných vozidlech – Panzerbefehlswagen (PzBefWg). Ta v podstatě vycházela z běžných obrněnců, které byly pro novou funkci patřičně upraveny. Velitelské stroje měly také různé rádiové vybavení v závislosti na jejich použití. Rozlišování jednotlivých typů je komplikované, určují je čísla speciálních obrněných vozidel (SdKfz). Jako nejlepší se proto jeví jejich rozdělení do kategorií podle taktického využití.

Ryzí velitelské vozidlo

Ve fázi budování obrněných sil byl pro vytvoření velitelského vozidla z důvodu nedostatku alternativ použit Panzerkampfwagen I (PzKpfw I). Zpočátku se na podvozky verzí Ausf.A a Ausf.B montovala nástavba, v níž se našlo místo pro výkonnější rádiové vybavení v podobě Fu 6 (20W vysílač a přijímač VKV) a soupravy Fu 2. Vysílač měl dosah šest (telefonování), případně 12 km (Morseova abeceda). To znamenalo, že „malé velitelské obrněné vozidlo“ (Kleiner Panzerbefehlswagen – kl PzBefWg) neboli SdKfz 265 mohlo zajistit spojení  s obrněnou rotou na větší vzdálenosti. Z výrobní linky sjelo 199 kusů (15 na základě Ausf.A a 184 na Ausf.B). V letech 1935–1936 testovala 1. tanková divize také řadu řešení na bázi konvenčních PzKpfw I. Přesný typ rádiového vybavení však není znám. Vzhledem k tomu, že tato vozidla nesla rámovou anténu, lze předpokládat, že bylo instalováno zařízení pro střední vlny dlouhého dosahu. 

Jakmile pak měla armáda k dispozici PzKpfw III, padlo rozhodnutí použít jako velitelský tank tento typ. Bylo to pochopitelné, protože PzKpfw I nenabízel ani potřebný prostor, ani požadovanou průchodnost terénem. Dalším důvodem se stala potřeba standardizace. Ta měla zabránit tomu, aby nepřítel v boji na první pohled rozeznal takticky a technicky cenná vozidla a útočil primárně na ně. Ke stavbě těchto strojů posloužily téměř všechny výrobní varianty Panzeru III. Totéž platí o ukořistěných českých tancích PzKpfw 35 (t) a PzKpfw 38 (t). Obrněnec PzKpfw IV nebyl původně použit pro připravovaný PzBefWg, jenž vznikl ve třech variantách: SdKfz 266, 267 a 268.

Německé velitelské tanky se v prvních letech války osvědčily a jejich evoluce vedle k vozidlu s označením SdKfz 266, které bylo určeno pro spojovací čety obrněných divizí. Disponovalo radiostanicemi Fu 6 a Fu 2 čili shodným vybavením jako kl PzBefWg SdKfz 265. Stroje nejsou navenek od sebe rozpoznatelné. K identifikaci lze použít pouze věžové číslo, protože velitelé na úrovni divize, pluku nebo praporu tato vozidla vybavená VKV zařízením krátkého dosahu neměli.

Nápadný anténní rám

Ve spojovací četě tankového pluku a ve spojovacím praporu tankové divize našel uplatnění SdKfz 267, jenž měl sadu Fu 5 (10W vysílač, přijímač a příslušenství) a Fu 8 (30W střední vysílač, přijímač a příslušenství). Tato kombinace byla zpočátku instalována do PzKpfw III a PzKpfw 35 (t) a 38 (t). Sestava Fu 5 zajišťovala spojení s tankovými rotami směrem dolů a využívala dvoumetrovou prutovou anténu. 

Středovlnná souprava Fu 8 sloužila jako zařízení s dlouhým dosahem (telefonování do 40 km, morseovka do 120 km) a zpočátku se provozovala s nápadnou rámovou anténou na zádi velitelského tanku. V případě PzKpfw III mohla osádka vysunout osmimetrový klikový stožár s hvězdicovou anténou „a“, který byl namontován v neotočné věži, aby se dosáhlo maximálního dosahu při vysílání ze stojícího vozidla. Protože však rámová anténa byla zdálky snadno rozpoznatelná, docházelo k neúměrným ztrátám. Od roku 1942 ji tak nahradila hvězdicová anténa „d“. Menší „české“ kořistní tanky neměly klikový stožár. 

Nové varianty vozidel

Toto osvědčené rádiové vybavení se od roku 1943 instalovalo také do PzKpfw IV, Tiger Ausf.E i Panther a nakonec do Tiger Ausf.B. Objevily se i velitelské varianty útočných děl a stíhačů tanků stejně jako některých samohybných děl. Po zavedení hvězdicové antény „d“ se dala velitelská vozidla odlišit od běžných tanků pouze podle drobných vnějších detailů. Nadbytečným se stal také klikový stožár. 

Při činnosti ve stacionární poloze mohli vojáci hvězdicovou anténu „d“ prodloužit třemi 120cm tyčemi a vytvořit tak prutovou anténu. Samotná hvězdicová anténa „d“ musela být kvůli vysokému výkonu umístěna na porcelánovém izolátoru chráněném kusem ocelové trubky. Samotná anténa se montovala na střed krytu motoru nebo na zadní desku (u PzKpfw IV).

Specializovaná vozidla SdKfz 268 měli k dispozici spojovací důstojníci Luftwaffe (Flieger-Verbindungsoffiziere, Fli-VO), kteří obvykle koordinovali operace pozemních sil s akcemi stíhacích a střemhlavých bombardovacích jednotek na úrovni divize. Tyto stroje měly následující rádiové vybavení: souprava Fu 6 (20wattový VKV vysílač, přijímač plus příslušenství) se používala pro komunikaci s bojovými skupinami (Kampfgruppe) i divizí, souprava Fu 7 (30W středněvlnný vysílač, přijímač a příslušenství) zase pro rádiové spojení země-vzduch. Tento vysílač pracoval s prutovou anténou o délce 140 cm a měl dosah 100 km v hlasovém režimu. Úpravou na verzi SdKfz 268 prošly různé typy tanků.

Poptávka po bojových schopnostech

Kromě bohatého rádiového vybavení byl ve věžích prvních velitelských tanků instalován také mapový stůl. Je proto pochopitelné, že vozidlo nemohlo nést kanon a pro vlastní obranu mělo k dispozici jen kulomet MG 34. Toto řešení se však záhy ukázalo jako chybné a mnoho velitelů na úrovni praporu požadovalo plnou bojeschopnost. Úřad pro vyzbrojování (Waffenamt) proto od roku 1942 tento požadavek naplňoval. Zpočátku, od dubna, továrny provizorně přestavěly asi 80 PzKpfw Ausf.J na velitelské tanky. Tato vozidla byla vyzbrojena buď kanonem 5 cm KwK 38 L/42, nebo delším KwK 39 L/60 stejné ráže. Přeživší stroje dostaly v roce 1943 také pancéřové „zástěry“ (Schürzen).

Od prosince 1942 opouštěl výrobní haly typ PzBefWg Ausf.K. Tato speciální varianta PzKpfw III měla větší věž, v níž byl namontován 5 cm KwK 39 L/60. Vozidla dostávala označení SdKfz 266, 267 a 268. Všechny tyto tanky nesly místo rámové hvězdicovou anténu „d“. Velitelská obrněná vozidla na bázi PzKpfw III měla dlouhou životnost, protože se jen zřídka pohybovala v blízkosti fronty. Obrněné divize, které byly od přelomu let 1943/1944 víceméně jednotně vybaveny Panzery IV, proto měly tyto stroje používat ještě dlouhou dobu. V roce 1944 bylo 90 PzKpfw IV přestavěno na velitelská vozidla (PzBefWg IV) v rámci generální opravy, pravděpodobně jen na verzi SdKfz 267.

Na základě pantherů a tigerů

Tankové prapory a těžké tankové prapory dostávaly hned od začátku vozidla PzBefWg založená na nových středních a těžkých tancích (Panther a Tiger). Ta byla pravděpodobně k dispozici pouze jako SdKfz 267 a 268. U těžkých praporů, tvořených 45 stroji, doplňovala tři velitelská vozidla tři 14členné roty. Mezi květnem 1943 a únorem 1945 bylo  přestavěno celkem 329 pantherů na velitelské stroje. Do trupu konstruktéři umístili vysílačku s dlouhým dosahem FuG 7 nebo FuG 8, která nahradila část držáků munice pro hlavní zbraň. 

Pod Sturmartillerii spadající útočná děla StuG vysílala na frekvencích dělostřelectva, a proto byla vybavena soupravami Fu 15 a Fu 16 (na rozdíl od Fu 2 a Fu 5 tankových jednotek). Tato zařízení byla prakticky identická, ale vysílala v různých frekvenčních pásmech a nebyla kompatibilní. Prapory útočných děl u divizí tankových granátníků zase používaly Fu 5 a Fu 2.

Celkově lze rádiové vybavení Wehrmachtu hodnotit jako velmi účinné. Po technické stránce se nacházelo na špičkové úrovni a od roku 1938 bylo zcela spolehlivé. Problém však představoval dosah, protože 10W a 20W s dosahem pět kilometrů pokrývaly pouze oblast působení tankového praporu. Pro dálkové spojení se štábem pluku či divize nebo s jednotkami jiných druhů vojsk byly zapotřebí přístroje s větším dosahem. Tyto radiostanice byly proto instalovány do speciálních vozidel PzBefWg, která hrála významnou roli při koordinaci operací. Po druhé světové válce technický pokrok zajistil, že speciální velitelská vozidla s radiostanicemi s delším dosahem již nebyla v rámci větších formací zapotřebí.

Image

Čtěte také

Německá tanková rota v boji: Všestranně použitelná zbraň

Observatoř Very Rubinové (VRO) na hoře Cerro Pachón v chilské poušti Atacama byla oficiálně spuštěna letos v červnu a ještě ani nezahájila svůj velmi očekávaný program Legacy Survey of Space and Time – desetileté mapování celé jižní oblohy. Už její testovací snímky, nazvané „Virgo First Look“, ale ukazují, že se mámena co těšit. V oblasti Kupě galaxií v Panně zachytila struktury, které dosud unikaly i těm největším dalekohledům.

Nový objev v známé galaxii

Největším překvapením testovacího provozu je objev dosud neznámého hvězdného proudu v jedné z nejlépe prozkoumaných galaxií – Messier 61 (M61, NGC 4303). Podrobnosti popisuje článek Aarona Romanowského z Kalifornské státní univerzity v San José, uveřejněný v časopisu Research Notes of the American Astronomical Society.

Podobné hvězdné proudy nejsou ve vesmíru úplnou neznámou. Obvykle vznikají, když se malá galaxie nebo kulová hvězdokupa dostane do gravitačního vlivu větší galaxie. Gravitační síly ji doslova roztrhají na kusy a její hvězdy se rozprostřou do tenkého, často tisíce světelných let dlouhého proudu.

V naší Mléčné dráze známe desítky takových proudů – většinou měří desítky tisíc světelných let. Jenže proud v galaxii M61 je v tomto směru úplně jiná liga: podle analýzy Romanowského týmu měří přibližně 163 000 světelných let, tedy zhruba polovinu průměru celé naší Galaxie.

Stopy dávné galaktické srážky

M61 je obří spirální galaxie, která se v mnohém podobá Mléčné dráze. Autoři studie se domnívají, že hvězdný proud vznikl při dávné srážce s menší galaxií – události, která mohla spustit masivní zrod nových hvězd v jejím jádře asi před 10 miliony let.

Z výpočtů vyplývá, že pohlcená galaxie mohla mít hmotnost asi 80 miliard Sluncí, a tedy dost energie na to, aby ovlivnila samotnou strukturu M61: mohla přispět ke vzniku centrální galaktické příčky, překotné tvorbě hvězd i aktivního jádra, tedy supermasivní černé díry, která pohlcuje hmotu ze svého okolí.

Autoři přirovnávají tuto událost k tomu, co se děje i v naší Galaxii – k interakci s trpasličí eliptickou galaxií v souhvězdí Střelce. Její hvězdný proud obepíná Mléčnou dráhu jako prstenec a podle dat z družice Gaia právě tyto srážky kdysi odstartovaly opakované vlny tvorby hvězd v naší Galaxii. Na konci proudu v M61 se navíc podle vědců rozprostírá složitý „hvězdný chochol“ s rozměry asi 30 000 × 13 000 světelných let, jehož původ vědci teprve zkoumají. 

Jde o jeden z prvních velkých objevů Observatoře Very Rubinové – a jasný příslib toho, že tento nový teleskop má ambice zcela změnit naše chápání struktury galaxií a vývoje vesmíru. „Je pozoruhodné, že tak rozsáhlý proud v M61 zůstal tak dlouho nepovšimnutý,“ uzavírají autoři. „Očekáváme, že budoucí data z observatoře odhalí další poklady podobných hvězdných struktur i u dalších galaxií.“

Image

Čtěte také

Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Nachází se ve čtvrti Pigalle a maketa mlýnu na střeše připomínala historii lokality – na kopci Montmartru totiž stálo větrných mlýnů hned několik. Podnik, který byl od začátku plánován jako tančírna, založili v roce 1889 Joseph Oller, majitel stejně legendárního koncertního sálu Olympia, a impresário Charles Zidler. 

Co se tu tančilo? Hlavně módní a výstřední kankán čili „tanec s přednožováním“, který tehdejší společnost brala jako neslýchanou nestoudnost. Půvabné a svůdné nožky si ale získaly obrovskou publicitu po celém světě, takže jednu z nejslavnějších kankánových melodií najdeme v operetě Jacquese Offenbacha Orfeus v podsvětí.

Ve své době se v Moulin Rouge předváděly slavné umělkyně svého žánru, z těch nejznámějších jmenujme třebas Jane Avril, zachycenou na věčnost na plátnech malíře Toulouse-Lautreca. A platil díky tomu za Mekku všeho dekadentního a lechtivého. Vkus se samozřejmě proměňoval s dobou a kankán v Moulin Rouge tak vystřídaly operety a revue a po jistou dobu se tu dokonce promítaly filmy… Dnes jde o čistokrevnou turistickou záležitost.

Image

Čtěte také

Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec