Naše tělo tvoří čtyřicet bilionů buněk a zhruba stejný počet bakterií, jež se nacházejí prakticky všude v organismu. Valná část jich obývá trávicí trakt od úst až po tlusté střevo, ale pestré společenstvo tisíců druhů mikrobů hostí i močové cesty, průdušky, plíce a také kůže. Zmíněný „náklad“ snadno uneseme jen díky tomu, že jsou buňky bakterií mnohem menší než buňky našeho těla. Celkem tato osádka zvaná mikrobiom váží necelé dva kilogramy, sehrává však důležitou roli v mnoha tělesných funkcích: Formuje imunitní systém, promlouvá do trávení, ovlivňuje fungování nervové soustavy. V posledních letech přinesl výzkum mikrobiomu celou řadu důležitých objevů a mnohé z nich znamenají příslib v léčbě závažných chorob.

Život na kůži

Bakterie lidského mikrobiomu by mohly například léčit nádorová onemocnění, včetně zhoubných kožních melanomů. Naznačují to výsledky experimentu s druhem Staphylococcus epidermidis, který se na naší pokožce běžně vyskytuje. Poskytujeme mu tedy životní prostor a potravu, aniž by nám sebeméně škodil. Podobně jako některé další kožní bakterie, i tento stafylokok pomáhá udržet zdravou kůži tím, že svou přítomností aktivuje buňky imunitního systému ze skupiny T-lymfocytů.

Uvedený typ bílých krvinek tvoří základ tzv. buněčné imunity, jež člověka chrání například před jeho vlastními buňkami zasaženými zhoubným nádorovým bujením. Za běžných podmínek ochraňuje Staphylococcus epidermidis kůži před bakteriemi, které by ji infikovaly a poškozovaly. Stafylokok v ní mobilizuje buňky imunitního systému, jež vylučují do okolí tzv. cytokiny, a nastartuje tak zánětlivé reakce. Předchází tím kožní infekci v důsledku působení choroboplodných mikrobů.

Proti rakovině

Tým vědců pod vedením Erin Chenové z americké Stanford University nyní spektrum obranných funkcí bakterie Staphylococcus epidermidis rozšířil tak, aby ničila buňky zhoubného melanomu. Zatím se to daří jen v laboratorních podmínkách u myší, ale experimenty se jeví velmi slibně. Navíc by zmíněné „povzbuzení“ mohlo v budoucnu fungovat i u jiných typů nádorů než jen u těch kožních.

Nebezpečí u karcinomu nedokáže tělo rozeznat a zhoubné buňky se nerušeně množí. Vědci se proto rozhodli, že dají imunitnímu systému šanci si na ně posvítit. Do dědičné informace druhu Staphylococcus epidermidis vnesli geny, které prodělaly v buňkách melanomu významnou proměnu a podle nichž se v tumoru vyrábějí atypické „nádorové“ bílkoviny. Bakterie začala tyto tzv. nádorové antigeny produkovat a v kůži je prezentovala buňkám imunitního systému. T-lymfocyty je pak rozeznaly jako cizorodé a zahájily proti nim stejnou akci, jako kdyby je stafylokok poštval proti nebezpečným bakteriím.

Výsledky jsou slibné

U myší se po ošetření kůže touto geneticky upravenou bakterií rozhořel boj mezi T-lymfocyty a nádorovými buňkami. Imunitní systém přitom likvidoval nejen buňky melanomu v kůži, ale také metastázy v plicích. Vědci hodnotí studii týmu Erin Chenové jako průlomovou. Předpokládají přitom, že genetickou úpravou bakterií lidského mikrobiomu bude možné nasměrovat imunitní systém na pestrou škálu dalších cílů, což by umožnilo léčbu mnoha závažných onemocnění. Zároveň však konstatují, že všechny akce geneticky modifikovaného druhu Staphylococcus epidermidis nejsou zcela jasné.

Záhadou například zůstává, proč imunitní systém nabuzený bakterií razantně útočí na nádorové buňky nejen v kůži, nýbrž i v jiných částech těla – ale přitom si nevšímá bakterie v kůži, přestože nese stejné nádorové antigeny jako buňky melanomu. Vědce proto čeká ještě mnoho práce v základním výzkumu odhalujícím principy léčby. Teprve až budeme znát všechna potenciální úskalí, bude možné přistoupit ke klinickým zkouškám, kdy už se budou bakterie testovat při léčbě pacientů se zhoubnými nádory.

Čípek v ohrožení

Pozitivní působení mikrobiomu lze využít i k předcházení závažným nádorovým onemocněním. Zásadní posun je v poslední době patrný u rakoviny děložního čípku vyvolané agresivními typy lidských papilomavirů, které stojí za 95 % všech případů. Ženám se tak rýsuje vyhlídka na účinnou prevenci i léčbu díky výzkumu mikrobiomu čípku.

Vědci prokázali, že některé bakterie vytvářejí prostředí, jemuž papilomaviry neodolají. V děložním čípku žije pestrá směs mikroorganismů, přičemž klíčové role náležejí rodům Lactobacillus, Gardnerella a Mycoplasma. Pokud začne dominovat druhý zmíněný, vznikají příhodné podmínky pro infekci velmi agresivními papilomaviry, ale komplikace může způsobit celá řada dalších druhů. Při nevhodné skladbě mikrobiomu propukají zánětlivé reakce a povrch čípku poškodí, takže je pak k nákaze papilomaviry náchylnější. Zánětlivá reakce snižuje i naději, že se organismus vypořádá s virovou infekcí sám.

Pod ochrannou vrstvou

Uchycení na zdravém děložním čípku přitom není pro papilomavirus snadné. Musí překonat hned čtyři vrstvy buněk chránících jeho povrch a teprve pod uvedenou bariérou se nacházejí buňky, v nichž se dokáže množit. Na zdravém čípku uvázne v ochranné vrstvě na celé dny i týdny, a nakonec zmizí s buňkami, jež dosloužily, odlouply se ze sliznice a byly nahrazeny novými. Při zánětech vyvolaných nevhodným mikrobiomem bývá ovšem ochranná bariéra často narušená a neplní svoji funkci. Papilomavirus si pak infikované buňky uzpůsobí vlastním potřebám, čímž je výrazně „popostrčí“ směrem k nádorovému bujení.

A tehdy musejí lékaři zasáhnout razantně: Nejprve pomocí antibiotik vyhubí nechtěné bakterie a následně sliznici ošetří žádoucími druhy, jako je Lactobacillus crispatus. Poté nasadí probiotický gel obsahující mimo jiné kyselinu hyaluronovou a ta na čípku vytvoří ochranný film, pod kterým sliznice poškozená papilomaviry získá příhodnější podmínky k hojení. Od podobných přípravků však nelze v žádném případě očekávat, že vyléčí již existující nádorové bujení. Hodí se tedy pro ženy, u nichž se podařilo infekci podchytit v rané fázi.

Bakterie a alzheimer

Velkou pozornost vzbudil výzkum, jenž dává do souvislosti skladbu střevního mikrobiomu s degenerativními onemocněními mozku, včetně Alzheimerovy choroby. Také v tomto případě vychází varovné poselství ze studie provedené na laboratorních myších. Vědci porovnávali mozky hlodavců, kteří zestárli s normálním střevním mikrobiomem, a těch, kteří prožili většinu života bez mikrobiomu. Myši bez střevních mikrobů měly přitom mozek poškozený méně a jejich mozková tkáň vykazovala slabší projevy zánětu, typického pro orgán postižený Alzheimerovou chorobou.

Zánětlivé reakce v mozku často rozpoutají buňky zvané mikroglie, které tam plní roli imunitního systému a jejichž aktivitu do značné míry ovlivňuje skladba střevního mikrobiomu. Když dostaly myši s plným mikrobiomem antibiotika, zánětlivé reakce v mozku ustoupily, přestože léky vyhubily jen některé střevní bakterie. Podle vědců se tedy právě mezi bakteriemi, jež antibiotikům podlehly, vyskytovali mikrobi vyvolávající v mozku zánět a následně i degeneraci tkáně odpovídající Alzheimerově chorobě.

Trochu zpomalíme

Ještě než se pustíme do velkých fantazií, musejí zaznít některá „ale“. Spojitost mikrobiomu s Alzheimerovou chorobou určitě není přímočará. Zánět se například podařilo potlačit u samců, ale nikoliv u samic, i když je vědci podrobili stejné proceduře. Vliv pohlaví ovšem až tak nepřekvapí vzhledem k faktu, že ženy trpí „alzheimerem“ výrazně častěji než muži, a to především po menopauze.

Mezi mozkem člověka a myši navíc zejí propastné rozdíly a dramaticky se od sebe liší i jejich genom, imunitní systém a v neposlední řadě také mikrobiom. Hlodavci zbavení veškerých střevních bakterií zároveň nepředstavují úplně nejspolehlivější model, protože bez podpory střevních mikrobů se u nich řádně nevyvine imunitní systém. Je tedy sice zřejmé, že má mikrobiom na mozek významný vliv, ale využití daných poznatků pro léčbu zatím zůstává nejasné.

Image

Čtěte také

Ústní mikrobiom pod drobnohledem: 27 mikrobů zvyšuje riziko rakoviny slinivky až o 250 %

Archeologové v Maďarsku zaznamenali skvělý úspěch, když objevili hrob elitního válečníka, starý asi 1 300 let, který obsahoval řadu artefaktů, šperky a zejména velmi výjimečnou železnou šavli. Tato zbraň, kterou užívali především jezdci, je sice značně zrezivělá, stále jsou na ní ale patrné stopy jemného zdobení, které ukazují na značnou řemeslnou zručnost.

Hrob se nachází nedaleko města Székesfehérvár, v Česku známého jako Stoličný Bělehrad, asi 50 kilometrů jihozápadně od Budapešti. Vykopávky jsou součástí pozoruhodného programu Maďarského národního muzea a Muzea krále Štěpána I. Svatého, nazvaného Hřbitovy z vesmíru. Program využívá stopy podzemních objektů, které jsou patrné na satelitních snímcích, a s jejich pomocí odhaluje místa, kde provádět vykopávky.

Šavle avarského bojovníka

Objevený hrob pochází z let 670 až 690 našeho letopočtu, kdy na území bývalé římské provincie Panonie a v širokém okolí existoval Avarský kaganát, jemuž vládla aliance několika skupin euroasijských nomádů, snad vedená elitou turkického nebo mongolského původu. Avaři po sobě bohužel nezanechali žádné písemné záznamy, což činí jejich kulturu z našeho pohledu velmi záhadnou.

Badatelé jsou přesvědčeni, že hrob již byl někdy v minulosti vyloupen. I tak ale obsahoval velmi hodnotnou sbírku pohřebních předmětů, včetně zmíněné šavle. Čepel a jílec jsou mechanicky netknuté, což z ní dělá nesmírně vzácný nález. Zároveň bohužel platí, že celá šavle je prorezivělá a nesmírně křehká. Musela proto být vyzvednuta s velkou opatrností.

V hrobě se rovněž nacházely kosti válečníka, jemuž šavle pravděpodobně patřila. Jeho paže a spodní část těla byly uspořádány, jak mají být v anatomickém pořadí, ale hlavu, hrudník a břicho mrtvého zřejmě poškodili vykradači hrobů. 

Od doby pohřbu objeveného válečníka existoval Avarský kaganát už jen necelých 200 let. Poté se zhroutil kvůli bojům s okolními zeměmi a jeho území obsadily maďarské kmeny, které dorazily z východu.

Image

Čtěte také

Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Historici i archeologové se víceméně shodují na tom, že důležitého významu nabyl Vyšehrad ve druhé polovině 10. století, protože zhruba od 80. let se tam razily stříbrné denáry knížete Boleslava II. ( 967/972–999). Šlo tedy o jakousi opevněnou mincovnu, u níž zřejmě stály nějaké menší kamenné svatostánky. Proč však právě na Vyšehradě, když se tam nenacházela žádná naleziště drahých kovů? U těchto otázek je třeba připomenout, že na ně nelze dát jednoznačnou odpověď, protože první písemné zprávy máme o Vyšehradu až od kronikáře Kosmy, a i ten je psal na počátku 12. století, tedy se značným časovým odstupem od počátků zdejší pevnosti.

Strážní stanoviště nad řekou

Zprávy o mincovně nám podávají až archeologické nálezy, nicméně i v jejich rámci se našly jen movité menší důkazy zdejší činnosti (nejen peníze, ale třeba též odřezky plíšků a podobného materiálu), zatímco o samotné budově mincovny nevíme zhola nic. Mohla mít klidně podobu menší polozemnice, ale i tak by byla nepochybně významná, protože místo ražby knížecích peněz je při řízení státu nadmíru důležité. Každopádně můžeme předpokládat, že se na Vyšehradě začaly razit mince kolem roku 980 krátce po založení zdejšího hradiště.

A co se na oné „výhružné“ ostrožně nad Vltavou dělo před touto dobou? Až donedávna se předpokládalo, že tam vlastně nic významného nebylo, respektive o tom neexistovaly žádné důkazy. Nálezy z posledních desetiletí nicméně ukazují, že místo bylo dlouhodobě osídleno už zhruba od 8. století, byť se jedná spíše jen o úlomky střepů, které nic přesnějšího neprozradí. Mohlo by nás to lákat k „romantickým“ hypotézám o tom, že se jednalo vedle Pražského hradu o druhé významné centrum Přemyslovců a jejich sídlo bylo tedy „rozprostřeno“ už od starších dob do většího prostoru, než jsme si mysleli. Tomu však nic nenasvědčuje.

Čistě hypoteticky se můžeme domnívat, že na výhodně položené skále měli Přemyslovci nějakou strážní stanici, možná s jednoduchým dřevohlinitým opevněním (plotem či kůly). Vyvýšená poloha umožňovala zdejším strážným sledovat nejen samotný tok řeky, ale i pohyb na druhém břehu, kde vedla cesta k Pražskému hradu. Nějaké další funkce vyšehradského osídlení (například rituální nebo se uvažuje o sídlu kněžny Libuše, případně nějakých příbuzných přemyslovských knížat) patří spíše do oblasti mýtů.

Nově objevený kostel

Ani o prvním období hradiště na Vyšehradě, které už máme trochu lépe zmapované (zhruba od roku 980 do vlády Vratislava II.), nemůžeme říci moc věcí s jistotou. Kromě oné mincovny se kolem roku 2011 našly pod pozdější bazilikou svatého Vavřince (zanikla asi v 15. století) základy starší stavby poměrně velkého svatostánku. Ten měl zřejmě tvar řeckého kříže a vypadá to, že svou velikostí mohl konkurovat rotundě svatého Víta či bazilice svatého Jiří na Pražském hradě, které byly v 10. století v české kotlině výjimečné. Zdá se, že tento kostel tam mohl stát už kolem roku 980 a jeho význam je nejasný.

Kromě toho se předpokládá, že se někde v prostoru takzvaného velkého nádvoří mohla nacházet ještě menší kamenná rotunda svatého Jana Evangelisty, ale její přesné umístění rovněž neznáme. Jakýkoliv archeologický průzkum je při dnešním provozu na Vyšehradě poměrně problémový, alespoň mimo vymezené lokality, kde naopak archeologové udělali za posledních sto let obrovský pokrok a přinesli nám spoustu nových poznatků. Nicméně nalezené mince z doby Boleslava II. mají na sobě nápisy ve staroslověnštině a zdá se, že na Vyšehradě působila nějaká komunita mnichů východního ritu.

Útočiště nebohého Jaromíra

Co se tedy vlastně odehrávalo na vyšehradské ostrožně, kde stála mincovna, pravděpodobně už i nějaké obytné kamenné budovy a dva kamenné svatostánky, z nichž jeden byl zřejmě staroslověnský a druhý zase nebývale veliký?

Ze zmínky od Kosmy víme, že sem měl být roku 1003 přenesen nebohý týraný kníže Jaromír poté, co ho na Velízi u Berouna přepadli Vršovci a podrobili ho potupnému mučení. Zachránil ho věrný služebník Hovora, který ho pak převezl právě na Vyšehrad. Pokud připustíme, že měl Kosmas i po více než sto letech dobré informace, tak se nabízí otázka, proč ne na Pražský hrad, který byl zhruba stejně daleko? Odpověď opět chybí.

V každém případě to vypadá, že na Vyšehradě už tehdy vyrostlo poměrně reprezentativní hradiště v držení Přemyslovců. To potvrzuje i další událost, kterou popisuje saský kronikář Dětmar z Merseburku. Roku 1003 totiž Prahu obsadil polský kníže Boleslav Chrabrý a držel ji až do následujícího roku, kdy podle Dětmara zazněl zvon z Vyšehradu svolávající do zbraně lid proti stoupencům Poláků. Kosmas k tomu pak píše, že „Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal [od Poláků] nezastrašen a nedobytý“, na rozdíl od samotné Prahy i Pražského hradu.

Soukromé opevněné hradiště?

To ovšem znamená, že hradisko na vyšehradské ostrožně už v té době hrálo velmi významnou roli nejen jako mincovna. Přesto je třeba varovat před závěry toho typu, že se snad jednalo o nějaké druhé státní centrum vedle Pražského hradu, kde se nacházel jediný posvátný kamenný stolec k nastolení knížete a kde nepochybně probíhaly všechny důležité rituály, oficiální setkání i jednání. Nicméně je možné, že na Vyšehradě si od doby Boleslava II. budovali Přemyslovci něco jako svou soukromou vedlejší rezidenci, kam se uchylovali, když chtěli mít více klidu, případně provést nějaké tajné porady či jednání, která měla zůstat skrytá příliš mnoha zvědavým uším na Pražském hradě. Také tu mohli často pobývat a snad dočasně i sídlit mladší bratři či jiní příbuzní Přemyslovců, byť o tom také nejsou žádné přímé důkazy.

Nicméně už tehdy tu stálo kamenné opevnění ohraničující poměrně velký prostor (cca 13 000 m²), takzvané velké nádvoří, přičemž doklady o budovách máme jen z poměrně malé části tohoto areálu na jihozápadě, tedy na samotné kamenné ostrožně nad Vltavou. Na velkém nádvoří se mohla nacházet ona nezjištěná rotunda svatého Jana Evangelisty a možná i mincovna, protože odtud pocházejí nálezy dosvědčující metalurgii drahých kovů. Naopak ona předrománská stavba na místě baziliky svatého Vavřince stála dokonce mimo tento opevněný prostor.

Přenesení sídla vládce

V každém případě byl na Vyšehradě připraven důstojný a reprezentativní prostor, který se rozhodl využít kníže a pozdější první český král Vratislav II.
(1061–1092), když tam od roku 1070 postupně přenesl své sídlo. Respektive k tomuto roku osobně položil základy nového kapitulního kostela svatých Petra a Pavla severně od opevnění velkého nádvoří. Učinil tak se vší pompou, dokonce v doprovodu papežova vyslance, tuskulského biskupa Jana. 

Podle Kosmova pokračovatele Mnicha sázavského údajně sám vládce přenesl na svých ramenou 12 košů zeminy, čímž měl napodobit císaře Konstantina při zakládání římských kostelů. Ostatně Vratislav po dohodě s papežem podřídil novou kapitulu přímo svatému stolci, takže byla vyjmuta z působnosti pražského biskupa, jímž byl tehdy jeho neoblíbený bratr Jaromír. Říká se, že právě kvůli bratrským sporům přenesl Vratislav své sídlo na druhý břeh Vltavy, což silně podporuje i Kosmův výklad, byť tušíme, že kronikář neměl prvního českého krále příliš v oblibě. Každopádně nad skutečnými důvody přestěhování panovnického sídla dodnes visí otazníky (viz Proč se Vratislav přestěhoval?).

Nový král se na Vyšehrad definitivně přesunul roku 1086 po své korunovaci, u nové kapituly nechal zhotovit slavný Vyšehradský kodex a zřejmě tam umístil i lýkové střevíce mytického Přemysla Oráče, aby demonstroval i pokračování předchozí tradice.

Nejasné jednání nástupců

Vznikla tím nová „výstavní“ akropole, která se udržela jako vládnoucí centrum přes půl století až do roku 1140. Je to trochu s podivem, protože je známo, že královská hodnost nebyla po Vratislavově smrti dlouho obnovena (zřejmě pro nevůli velmožů, nikoliv kvůli nesouhlasu císaře), zatímco nové centrum bylo i pro Vratislavovy nástupce zřejmě lákavé. Odehrávala se tam řada státnických událostí včetně třeba soudu se spiklenci po nezdařeném atentátu na Soběslava I. ( 1125–1140) roku 1130. 

Kromě toho víme, že vedle významné kapitulní baziliky Petra a Pavla stála na Vyšehradě ještě poměrně velká bazilika svatého Vavřince (na místě zmíněné předrománské stavby), blíže neidentifikovaná rotunda Jana Evangelisty, podobně nejisté jsou kaple svaté Máří Magdalény a svatého Klimenta, které známe z písemných pramenů, ale nevíme, kde stály. Jediná dodnes dochovaná stavba z té doby zůstává malá rotunda svatého Martina, která stojí sice v rámci dnešních barokních hradeb, ale ve středověku se nacházela dost daleko východně od hradeb velkého nádvoří. 

Knížecí palác se na Vyšehradě udržel i přesto, že ho roku 1119 poškodila silná bouře. Kupodivu se zřítila zeď ve středu paláce, zatímco oba okraje se udržely.
Škody však byly brzy opraveny a Vyšehrad tak mohl sloužit ještě dalších 21 let, než ho po roce 1140, kdy zemřel Soběslav I., z neznámých důvodů opustil nový kníže (a budoucí druhý král) Vladislav II. ( 1140–1172) a vrátil se na Pražský hrad.

Jestliže u Vratislava alespoň tušíme, proč přenesl své sídlo na druhý břeh, tak u Vladislava jde o záhadu. V každém případě Vyšehrad následující dvě století víceméně chátral, přestože zůstával v rukou Přemyslovců a po nich Lucemburků. Nic zvláštního se tam nedělo a z hradiště se pomalu stávaly rozvaliny. Teprve Karel IV. ( 1346–1378) v něm viděl jeden z odkazů dávných přemyslovských tradic a dal zdejší palác obnovit a postavit ještě v mnohem větším měřítku. Ostatně jím založené Nové Město pražské přiblížilo sídelní aglomeraci až k jeho hradbám, takže na ně mohl dobře navázat. To už je však jiný příběh.

Image

Čtěte také

Úsvit českých dějin: Tajemné počátky Pražského hradu

Astronomům se poprvé v historii podařilo zachytili snímek planety, která se rodí v prstenci kolem mladé hvězdy. Nově objevené těleso s poetickým názvem WISPIT 2b se nachází ve vzdálenosti asi 437 světelných let od Země a je ukryté v prachoplynném disku kolem hvězdy WISPIT 2.

Planeta v kolébce z prachu

WISPIT 2b je takzvaná protoplaneta – objekt, který stále shromažďuje materiál ze svého okolí a roste do plnohodnotné planety. Přestože je „teprve“ pět milionů let stará, už teď jde o plynného obra zhruba pětkrát hmotnějšího než Jupiter. Vědce však nejvíc fascinuje její umístění: nachází se přímo v mezeře mezi prachovými prstenci, kterou pravděpodobně sama pomáhá vytvářet.

Protoplanetární disky jsou zbytky plynu a prachu po vzniku hvězd. Uvnitř těchto disků vznikají mezery – prstence bez materiálu, o nichž se dlouho předpokládalo, že je jsou dílem rostoucích planet. Teď tuto tezi poprvé potvrdilo přímé pozorování.

Jak se rodí planeta

Systém WISPIT 2 nejprve zkoumal teleskop VLT-SPHERE Evropské jižní observatoře v Chile, který odhalil samotný prachový disk s výraznými prstenci. Skutečný průlom však přišel s použitím přístroje MagAO-X na observatoři Las Campanas, který dokáže pořizovat extrémně kontrastní snímky exoplanet. Ten poprvé přímo zachytil světlo vycházející z WISPIT 2b a tedy doslova pořídil fotografii planety v procesu jejího vzniku.

MagAO-X pozoroval systém v tzv. H-alfa světle, tedy v červené záři vznikající, když vodík z disku padá na povrch mladé planety. Tento žhavý plyn vytváří prstenec plazmatu, který září jako miniaturní neonový kruh – a právě ten odhalil přítomnost WISPIT 2b.

Vědci si navíc všimli druhého bodu v jiném prstenci, který se nachází ještě blíže k hvězdě. Ten by mohl představovat další, dosud nepotvrzenou planetu, což by z WISPIT 2 učinilo unikátní systém v přímém procesu formování.

Až dosud jsme měli jen nepřímé důkazy, že planety vznikají v prstencích okolo mladých hvězd. WISPIT 2b je prvním případem, kdy byla protoplaneta skutečně vyfotografována v mezeře mezi prstenci. Tento snímek je tak i jakýmsi oknem do minulosti našeho vlastního planetárního systému – připomínkou doby, kdy i Země byla jen zrníčkem prachu v disku kolem mladého Slunce.

Objev zveřejnili Laird Close z Arizonské univerzity a Richelle van Capelleveen z Leidenské observatoře v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.

Image

Čtěte také

Astronomové poprvé pozorovali protoplanetární disk kolem hvězdy v cizí galaxii

Když lidé o Halloweenu zdobí své domy umělými pavučinami, napodobují tím nevědomky něco, co v přírodě dělají sami pavouci. Mnohé druhy si své běžné sítě totiž zdobí zvláštními vzory, které se liší od obvyklé struktury pavučiny. Tyto zvláštní vzory, zvané stabilimenta, dlouho mátly vědce. Nová studie publikovaná v časopise PLOS One ale naznačuje, že by mohly mít překvapivou funkci – patrně totiž pomáhají pavoukům lépe vnímat vibrace, a tím i pohyb kořisti.

Tajemství pavoučích dekorací

Už desítky let se arachnologové přou o to, proč pavouci stabilimenta vytvářejí. První badatelé se domnívali, že tyto vzory slouží k mechanickému zpevnění pavučiny (odtud i název ze slova „stabilis“ – „opora“), ale tato teorie byla později vyvrácena. Jiné hypotézy mluvily o ochraně před UV zářením, sběru vody nebo o vizuálních signálech, které mohou kořist lákat či naopak odrazovat. Jediná doposud poměrně solidně potvrzená funkce byla, že tyto vzory pomáhají pavoukům skrýt se před predátory.

Podle bioinženýra Gabrieleho Greca z Univerzity v Pavii však složitost tvarů stabilimentů otevírá prostor i pro jiná vysvětlení. Greco si všiml, že nikdo dosud nezkoumal, jak tyto útvary ovlivňují přenos vibrací v pavučině – tedy způsob, jakým pavouk vnímá svět kolem sebe.

Experiment z italských lesů

Greco se svým týmem zkoumal křižáky pruhované (Argiope bruennichi), kteří jsou známí svými výraznými stabilimenty. V lesích na Sardinii vědci fotografovali během dvou let šest různých typů těchto vzorů – od klasického silného „cik-cak“ motivu, přes tenčí „juvenilní“ variantu až po asymetrické, neúplné nebo husté plošné útvary uprostřed sítě. Každý typ pak vědci převedli do počítačového modelu, kde simulovali, jak se v pavučině šíří vibrace.

Výsledky simulací ukázaly, že při dopadu objektu přímo na pavučinu – například když se hmyz zachytí přední části sítě, stabilimenta přenos vibrací nijak výrazně neovlivňují. Jiná situace však nastala, když se kořist zachycená v síti začala zmítat ze strany na stranu. Právě tehdy se ukázalo, že tzv. platformní stabilimentum (hustá hedvábná ploška uprostřed sítě) dokáže vibrace lépe přenášet po celé pavučině. V praxi by to pavoukovi mohlo pomoci rychleji rozpoznat, kde se kořist nachází. Menší, ale podobný efekt měly i jiné tvary stabilimentů.

Podle nezávislého biologa Todda Blackledge z Univerzity v Akronu přináší studie „další dílek do skládačky pavoučích sítí“. Nejde podle něj sice o nijak zásadní objev, jde ale o důležitý posun v pochopení, jak mohou dekorativní struktury ovlivňovat chování pavučin. Blackledge také upozorňuje, že výsledky počítačových simulací bude třeba ověřit v přírodě.

Image

Čtěte také

Neznámé účinky marihuany: Pavouci „pod vlivem“ tkají podivné sítě

Navzdory ohromujícímu pokroku moderní kosmologie zůstává vesmír plný otazníků, které vzdorují logice i matematice. Einsteinova kosmologická konstanta se po desítkách let vrátila do hry, temná hmota a temná energie stále unikají přímému pozorování a fyzikové se marně snaží vysvětlit, co bylo před Velkým třeskem. S každým novým objevem se zdá, že místo odpovědí spíše přibývá nových záhad – a že čím víc o vesmíru víme, tím méně mu rozumíme.

Co je temná hmota?

Podle posledních teorií tvoří temná hmota asi 27 % látky a energie ve vesmíru. Přestože ovšem hraje v současném pojetí vzniku a vývoje kosmu důležitou roli, stále v podstatě netušíme, co je opravdu zač. Nicméně oproti temné energii, která snad utváří většinu vesmíru, máme v jejím případě alespoň představu, čím není: Neměla by interagovat s běžnou hmotou sestávající z elektronů, protonů a neu­tronů ani se zářením, anebo jen velice nenápadně. Víme, že se neskládá z běžné látky, takže jedinou aktuální možnost, jak odvodit existenci temné hmoty, nabízí její gravitační vliv. Uvedené působení se projevuje na běžné látce i na samotném časoprostoru, což pozorujeme v okolním vesmíru našimi přístroji.

K objevu temné hmoty došlo, když astronomové zjistili, že některé galaxie rotují příliš rychle na to, aby je dokázala udržet pohromadě pouze tamní pozorovaná běžná látka. Z daného úhlu pohledu funguje temná hmota jako lepidlo držící hvězdné ostrovy vcelku, aby samy sebe neroztrhaly. Skutečnost, že ji podle všeho netvoří běžná hmota, vedla k intenzivnímu hledání částic, jež by mohly být její podstatou. 

V průběhu let se objevilo úctyhodné množství adeptů, ale navzdory počátečním nadějím jsme se v řadě případů dočkali trpkého zklamání. V současnosti představují vůdčí kandidáty nesmírně lehké částice axiony, ale ani s nimi to nevypadá moc růžově. Temná hmota tak zůstává tvrdošíjně temná.

Jak to dopadne s temnou energií?

Když Edwin Hubble ve 20. letech minulého století zjistil, že se náš vesmír rozpíná, vědce to šokovalo. Prakticky všichni se tehdy domnívali, že je kosmos stacionární. Jak se ovšem zdá, uvedené zjištění nebylo nic proti objevu z 90. let, kdy dva týmy nezávisle na sobě analýzou supernov Ia odhalily, že se kosmická expanze zrychluje. Šlo o blesk z čistého nebe, a když se s ním vědci vyrovnali, museli situaci nějak řešit.

Zrychlené rozpínání vesmíru neobsahoval prakticky žádný tehdejší model jeho vzniku a vývoje. Odborníci proto improvizovali a vymysleli si temnou energii, jež má pozorovanou expanzi pohánět. Jsou-li naše představy správné, tvoří zmíněná materie asi 68 % celkové látky a energie vesmíru. Záhadou ovšem zůstává nejen její podstata, ale také proč najednou začala v kosmu převládat. Ukazuje se totiž, že když se asi 400 milionů let po Velkém třesku zformovaly první galaxie, rozpínání vesmíru zpomalilo. Nicméně zhruba 9–10 miliard roků po Velkém třesku expanzi něco – a zřejmě právě temná energie – opět popohnalo, přičemž pokračuje dodnes, stále rychleji a rychleji.

Odkrytí tajemství temné energie by mělo rovněž osvětlit konečný osud vesmíru: Možná se bude rozpínat stále intenzivněji, až podle modelu nazvaného Big Rip skončí roztrhaný na nejmenší částečky. Další varianta zahrnuje pozvolnější expanzi, jež nebude tak dramatická. Anebo časem převáží vliv gravitace a kosmos se začne smršťovat. Všechny popsané scénáře se ovšem týkají opravdu velmi vzdálené budoucnosti.

Image

Čtěte také

Záhady, které vědcům nedají spát: Co všechno ještě o vesmíru nevíme?

Henovník bílý (Lawsonia inermis) je vzhledem jen málo atraktivní rostlina horkých tropických savan, které se nejlépe daří při teplotách nad 35 °C. Přesto jej lidé v mnoha zemích pěstují ve velkém. Poskytuje totiž hennu, směs převážně červených pigmentů, které se od pradávna používají ke krášlení a zdobení.

Henovník bílý nachází ale uplatnění i jako léčivá rostlina. Pomáhá při problémech s vlasy a s kůží, má antibakteriální a antiseptické účinky, a také se používal jako protijed nebo afrodiziakum. Japonský výzkumný tým navíc nedávno zjistil, že by se henna mohla uplatnit jako velmi moderní lék pro pacienty s poškozenými játry.

Medicína z tropických savan

Když jsou játra vystavená chronickému poškození, například toxinům, virům nebo alkoholismu, může se na nich objevit zjizvená tkáň. Ta vzniká když stresované jaterní buňky vyprodukují hodně kolagenu, který pak tvoří jizvy. Vzniká fibróza jater, ze které (pokud není léčená) se může vyvinout nebezpečná cirhóza jater. Navíc momentálně neexistuje žádný lék, který by uměl tento proces přímo zastavit nebo zvrátit.

Japonští výzkumníci z Osacké metropolitní univerzity nedávno otestovali na laboratorně pěstovaných lidských buněčných kulturách 1 880 chemických sloučenin, aby zjistili, která z nich umí snížit aktivitu genu COL1A2, zodpovědného za tvorbu kolagenu. Zpočátku se jako nadějná ukazovala látka lapachol z kůry jihoamerického stromu lapačo (Handroanthus impetiginosus), ještě lépe si ale vedla látka lawsone pocházející právě z henovníku. Lawsone se ukázala nejen jako účinná, ale také jako mnohem méně toxická.

Testy na myších a lidských buněčných kulturách ukázaly, že látka lawsone snižuje hladiny αSMA a kolagenu – tedy klíčových markerů aktivace jizevnatých buněk, zvyšuje množství proteinu CYGB, který chrání buňky před oxidačním stresem, blokuje bílkoviny HSP47 a TIMP1, jež podporují tvorbu vaziva a oslabuje signální dráhu YAP, známou tím, že spouští aktivaci jaterních hvězdicových buněk (známých také jako Itovy buňky), které hrají důležitou roli při regeneraci a poškození jaterní tkáně.

V pokusech na myších lawsone výrazně snížila ukládání kolagenu v játrech, zlepšila výsledky jaterních testů a pod mikroskopem byly játra viditelně zdravější. Podrobnosti vědci popisují ve studii, zveřejněné v odborném časopisu Biomedicine & Pharmacotherapy.

Přestože se výsledky experimentů japonských vědců jeví jako velmi slibné, sami autoři upozorňují, že jde zatím jen o výzkum v laboratorní fázi. Mechanismus, jak přesně lawsone způsobuje rozklad YAP, zatím není jasný a je také třeba zjistit, jak látku bezpečně dopravit přímo do jaterních hvězdicových buněk, aby nepoškozovala jiné tkáně.

Image

Čtěte také

Nová experimentální léčba dokáže zvrátit ztučnění jater u myší

Krátké zbraně začaly v amerických ozbrojených složkách sloužit jako všude jinde nejdřív v podobě jednoranných, zepředu nabíjených pistolí s křesadlovým, později perkusním zámkem. Od 30. let 19. století k nim přibývaly revolverové konstrukce, jejichž jádro tvořil otočný válec s několika komorami, které šly vystřílet v rychlém sledu bez průběžného nabíjení. Nejednalo se o nic nového, první revolvery s doutnákovým zámkem se začaly objevovat už někdy na přelomu 15. a 16. století, ale byly drahé a problematické, takže dlouho šlo pouze o okrajovou záležitost pro movité zájemce se zalíbením v technických vymoženostech.

Těžká cesta k vynálezu

S objevem perkusních zápalek a pokrokem v průmyslové výrobě ale revolverový systém začal zajímat širší klientelu a na tom se snažil svézt i Samuel Colt (1814–1862). Jeho konstrukce spojovala natažení kohoutu s pootočením a uzamčením válce. Do té doby se u drtivé většiny revolverů musel „buben“ pootočit zvlášť, oproti čemuž vykazovala Coltova idea (která ale nebyla nová) příjemnější manipulaci a rychlejší střelbu. Dlužno dodat, že na začátku Colt experimentoval s takzvanou pepřenkou, kdy každá komora válce navazuje na svou vlastní hlaveň, později ale přešel na lehčí, úspornější systém s jedním pevným laufem.

Na podobě finálního produktu měl hlavní podíl Coltův puškař John Pearson, který ovšem zažíval se svým poněkud despotickým zaměstnavatelem řadu problémů a později od něj odešel. Po dalších potížích, tentokrát s financováním a dotažením zbraně, se Coltovi podařilo založit společnost Patent Arms Company ve městě Paterson, rozjet skromnou výrobu a v roce 1837 na trh uvést několik modelů revolverů, karabin a pušek Colt Paterson, jež se mohly pochlubit prvním, opravdu praktickým perkusním revolverovým systémem.

Veškerý chod ovládalo natáhnutí kohoutu palcem (s výjimkou No.1 Model Carbine, kde všechno supluje separátní páka). Poté stačilo zmáčknout spoušť, před dalším výstřelem opět natáhnout a tak pořád dokola, dokud se válec nevyprázdnil. Nabíjení stále probíhalo zepředu, kdy se do každé komory zvlášť nasypala dávka prachu, natlačila kule a zezadu na piston nasadila perkusní zápalka, do níž udeřil kohout.

Colt si osobně mohl připsat kredit za způsob uzamčení válce, ale nechal si patentově ochránit celou ideu spřažení funkcí, což mu zajistilo dominanci na trhu. Jenže navzdory pokrokovosti zbraní a malému kontraktu pro armádu se způsob výroby, kdy místo skutečné manufaktury Colt zaměstnával jen několik puškařů, ukázal jako neefektivní a cena příliš vysoká. Už začátkem 40. let došlo ke krachu firmy, prvnímu z mnoha.

Přichází behemot

V dalších letech Colt zkoušel prorazit i v jiných odvětvích, ale bez větších úspěchů. Jeho vykoupení přišlo až  v roce 1846 v podobě Samuela Hamiltona Walkera (1817–1847), kapitána jízdní jednotky v rámci Texas Ranger, který chtěl větší, silnější a dotaženější variantu revolveru Colt Paterson pro své muže. Ten se mu dostal do ruky ze zmíněného armádního kontraktu a oblíbil si ho, speciálně jeho palebná síla se ukázala jako ideální pro jízdní jednotky, ale výkon kalibru .36 a určitá choulostivost konstrukce omezovaly  praktickou použitelnost u rangerů. Walker tedy chtěl paterson, ale robustnější a silný tak, aby dokázal „složit“ koně, což je v praxi efektivnější než se snažit sestřelit jezdce.

Colt tedy dle zadání vytvořil kýžený typ, nazývaný Texaský behemot, jenž po dlouhé dekády představoval nejvýkonnější krátkou zbraň. Každý ranger obdržel dvojici revolverů, což mu umožňovalo 12 výstřelů, navíc s možností rychlé výměny celého válce za nabitý (ačkoliv se to velmi lišilo od jednoduché výměny zásobníku moderní pistole). Navzdory robustnosti konstrukce Colt zůstal u všech svých perkusních revolverů u otevřeného rámu bez příčky v horní části. Šlo o slabinu konstrukce oproti pozdější  konkurenci, kupříkladu Remingtonu Model 1858, ale přinášela výhodu méně náročné a tedy levnější výroby.

Sem tam exploze

Colt Walker, jak se zbraň na počest zadavatele jmenovala, navzdory jejím kvalitám sužovalo mnoho problémů – nejčastěji zaseknutí mechanismu pozůstatky odpálené zápalky, která vypadla z pistonu a uvízla mezi válcem a rámem nebo pod kohoutem. Vážnější událost představovala ojedinělá exploze při výstřelu. Vinu nesla nedostatečná úroveň tehdejší metalurgie a chyby při nabíjení. K revolveru totiž náležely speciální střely typu Picket, které vykazovaly velkou přesnost i terminální účinek oproti klasickým kulím i konkurenčním podlouhlým projektilům, které se začaly prosazovat. Jenže zatímco třeba „kulka“ typu Minié měla spodní část válcovitou, umožňující snadné vedení, tak Picket ve tvar kuželu až ke svému dnu nešlo snadno nabít rovně. Střelci ovšem brzy zjistili, že je mnohem snadnější zasunout ji obráceně, tedy špičatou čelní částí do komory, a to pak nezřídka končilo vzpříčením a roztržením válce. 

Manipulace s dvoukilogramovým, bezmála 40 cm dlouhým revolverem také nebyla nejjednodušší. Navíc velká dávka střelného prachu, který nestačil plně shořet, silně zanášela zbraň až k zaseknutí, o útrpném čištění nemluvě. Výhodu delšího dostřelu oproti jiným krátkým zbraním té doby snižovala zadní mířidla ve formě nevýrazného zářezu na kohoutu, přes nějž se špatně míří i v klidu na střelnici, natož při jízdě na koni.

Z obchodního hlediska také nešlo zrovna o výhru. Kontrakt požadoval sérii 1 000 kusů (dva revolvery na  jezdce) a 100 kusů pro civilní trh. Navíc Colt, který již nedisponoval průmyslovým zázemím, musel výrobu outsourcovat do společnosti Whitney Armory. Přesto na zakázce vydělal (a zaujal investory) dost na to, aby mohl otevřít svou novou továrnu v Hartfordu a na základě Coltu Walker následně postavit řadu dalších, komerčně úspěšnějších perkusních revolverů.

Nastupuje dragoon

Dohoda s Whitney Armory obsahovala klauzuli, že použité strojní vybavení po vyhotovení zakázky připadne Coltovi, což se ukázalo jako geniální tah. Armáda si totiž záhy vyžádala další vylepšené walkery v lehčí, méně výkonné, ale spolehlivější formě. A Colt se rozhodl využít příležitosti a naplno se vrátit do zbrojního byznysu založením Colt’s Patent Firearms Manufacturing Company ve městě Hartford (Connecticut). Přebral stroje od Whitney a v období 1848–1849 naplnil kontrakt vlastními silami. A nejenom jeden. Do konce 50. let armádě dodal (nepočítaje další složky a civilní trh) v několika variantách celkem 8 360 revolverů nazvaných Colt Dragoon (dragoun). Zmínit musíme i velice populární typ dnes známý jako Colt 1851 Navy, což byl zmenšený dragoon v kalibru .36.

Oproti walkeru došlo k redukci dávky prachu z 60 gr (grainů) na 50 gr a ke zkrácení válce a hlavně, díky čemuž klesla hmotnost o 250 g. Páka pod hlavní, sloužící k nabíjení válce, se u původních walkerů uvolňovala, takže došlo k vylepšení její aretace, ale jinak se konstrukčně jedná o stejné zbraně. 

V průběhu let vznikly tři základní modely, pomineme-li 200 tranzitních kusů z Whitney. První vzor se vyráběl do roku 1850, kdy štafetu převzal druhý s vylepšeným uzamčením válce, s ložiskem v kohoutu pro hladší chod a jinou bicí pružinou. O rok později se standard ustálil na třetím, nejvíce vyráběném modelu se zakulaceným lučíkem. Na civilní trh Colt vypustil také varianty s delší, nebo naopak kratší hlavní anebo s úpravou umožňující přichycení ramenní opěrky a s lepšími mířidly.

Dragoon náležel především k jízdním jednotkám, v této roli se osvědčil a díky jeho kvalitám se na něj v menším rozsahu dalo narazit také u dělostřelectva a pěchoty. Za občanské války jej používaly obě strany. Terčem kritiky se stávala jeho vysoká hmotnost, což ale zvyšovalo popularitu lehčího modelu Navy. Ten se dočkal mimořádného komerčního úspěchu a vyráběl se až do roku 1973. Produkce dragoonu skončila už v roce 1960 ve prospěch elegantnějšího a o půl kilogramu lehčího modelu 1860 Army, ačkoliv kalibr .44 zůstal zachován.

Image

Čtěte také

Colt 1911: Hrdý symbol Ameriky

Po anexi Bosny a Hercegoviny roku 1908 mělo Rakousko-Uhersko rozlohu 676 615 čtverečních kilometrů a žilo v něm přes 51 miliónů obyvatel. Po Rusku to tedy byl druhý největší evropský stát zabírající významnou část starého kontinentu. Od dob rakousko-uherského vyrovnání z roku 1867 se dělil na dvě části nazývané Předlitavsko a Zalitavsko, které spojovala osobnost panovníka a společná zahraniční politika, finance a armáda. Hlavním problémem podunajské monarchie však bylo její mnohonárodnostní složení, které již v dobách před první světovou válkou přinášelo narůstající počet problémů. Snahy je nějakým způsobem vyřešit narážely na různé politické, kulturní i jazykové střety, přesto ale říše zatím „držela pohromadě“. Atentát v Sarajevu a následné vypuknutí první světové války však všechno změnily.

Nečekaný vývoj 

Když Rakousko-Uhersko vypovědělo 28. července 1914 válku Srbsku, generalita c. a k. armády očekávala, že půjde jen o krátký lokální konflikt, během něhož zničí nepříjemného souseda na Balkáně a bude zase klid. Jenže na základě spojeneckých dohod se spustil dominový efekt a v srpnu 1914 již stály ve válce všechny evropské mocnosti s výjimkou Itálie, která se nakonec přidala v květnu následujícího roku na stranu Dohody. 

Podunajská říše to od počátku měla velmi složité. Mobilizace sice proběhla dobře, ale bojovat se muselo na dvou frontách v Srbsku a Rusku, k nimž potom na jaře 1915 přibylo třetí bojiště v Itálii. Válečné operace neprobíhaly podle plánů a ztráty brzy dosahovaly obrovských čísel. S pomocí Německa a Bulharska sice bylo nakonec Srbsko poraženo, ale v Rusku a Itálii se fronta ustálila a ani jedna z bojujících stran nebyla dlouho schopna zasadit rozhodující úder. 

V zázemí se pak situace pozvolna zhoršovala. V listopadu 1916 zemřel po 68 letech panování starý císař František Josef I., jenž svou autoritou představoval do značné míry onen stmelující prvek držící říši pohromadě. Na trůn usedl jeho devětadvacetiletý prasynovec Karel I., osobně čestný a poctivý muž, který však po svém předchůdci zdědil množství nevyřešených problémů. Ty se dále prohlubovaly a hromadily. Karel omezil zasahování svých generálů do civilních záležitostí a poprvé od zahájení války svolal ve Vídni parlament. Amnestoval také politické vězně, mezi nimiž se nacházeli čeští politikové Karel Kramář, Alois Rašín či Václav Klofáč.

Hlad, vzpoury a odboj

Jak se stále víc ukazovalo, zachránit monarchii už nebylo možné. Důležitou roli hrála také ekonomická situace říše, která se vzhledem ke spojenecké blokádě stále zhoršovala a počátkem roku 1918 už dosáhla krizového bodu. Hladem trpící obyvatelstvo totiž začínalo otevřeně reptat a také v českých zemích to vřelo. Nebylo divu, vždyť denní příděl mouky tehdy dosahoval pouhých 165 gramů. Hladové demonstrace probíhaly už v roce 1915 a jejich počet pozvolna stoupal. Státní aparát je potlačoval pomocí vojenských a policejních jednotek, přičemž se často střílelo a byli i mrtví. V průběhu ledna 1918 se bouřili dělníci ve Vídni a město posléze paralyzovala generální stávka. Úřady sice ještě situaci zvládly, ale otázkou bylo, na jak dlouho. 

Také mezi vojáky c. a k. armády rostla nespokojenost a vypuklo několik vzpour, vesměs tvrdě potlačených. Počátkem února se vzbouřili námořníci na základě v Boce Kotorské na Jadranu, ale ani tato revolta nebyla úspěšná. Přesto začínalo být zřejmé, že Rakousko-Uhersko je na pokraji vojenského i hospodářského zhroucení a jeho hmotné rezervy už byly zcela vyčerpány.

Otevřenou kritiku si v prvních měsících roku 1918 dovolili i mnozí čeští politikové, kteří předtím válečné úsilí Rakousko-Uherska buďto otevřeně podpořili, nebo hráli roli onoho příslovečného „mrtvého brouka“. V zahraničí mezitím aktivně působili příslušníci čs. odboje v čele s T. G. Masarykem a snažili se přesvědčit představitele dohodových mocností o tom, že rozbití „zpuchřelé monarchie“ je v jejich zájmu. Zničení podunajské říše totiž až do jara 1918 mezi válečné cíle Dohody nepatřilo. 

Plány následníka trůnu

Ale existovaly nějaké plány na reformu monarchie přímo z řad jejích klíčových protagonistů? Ano, a to dokonce už z dob před válkou. Zabýval se jimi zejména následník trůnu František Ferdinand d’Este, který si byl vědom možnosti vypuknutí velkého válečného konfliktu v Evropě a prohlašoval: „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců, nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií.“ Arcivévoda proto už koncem 19. století vypracoval koncept federalizace říše, který počítal s rozdělením jednotlivých korunních zemí po vzoru Spojených států amerických. Respektováno přitom mělo být jejich národnostní složení. Říši tak měla tvořit řada přibližně stejně velkých samosprávných celků, přičemž Čechy měla být rozděleny na dvě části – českou a německou. Takováto federace mohla být podle arcivévodova názoru stabilnější, než dosavadní uspořádání říše do dvou částí. 

Federalizovaná monarchie měla pochopitelně nadále mít jednoho panovníka s ústřední vládou, společnou armádu a jednotnou státní řeč – němčinu. Později však František Ferdinand tuto vizi opustil a přišel s novým nápadem: Jestliže se dualismus příliš neosvědčil, mohli bychom to zkusit s trialismem. Vedle Rakouska a Uher to měli být Jihoslované pod vedením Chorvatů tvořící třetí těžiště říše. Zde se jasně projevoval následníkův dobře známý odpor k Maďarům, jejichž silné mocenské postavení bylo podle arcivévodova názoru ke škodě celé monarchii. Vytvoření trialistického uspořádání by pozici Maďarů oslabilo.

Pod vlivem teorie sedmihradského Rumuna Aurela Popoviciho z roku 1906 přišel František Ferdinand nakonec s třetím plánem. Mnohonárodnostní říše by se federalizovala rozdělením na 15 útvarů ignorujících historické hranice. Žádný z těchto celků neměl být sám o sobě příliš silný ani ekonomicky soběstačný, takže jejich vzájemná kooperace by vyplývala z nutnosti jaksi sama od sebe. Pozice Vídně jakožto hlavního města by samozřejmě zůstala beze změn.

Císař Karel chtěl mír

Synovec Františka Ferdinanda a nový císař Karel I. se pak prakticky ihned od svého nástupu na trůn musel vyrovnávat s množstvím problémů, které by nezvládl ani mnohem tvrdší a energičtější panovník. Emancipační snahy národů uvnitř říše narůstaly a císaři dělaly starosti i zmíněné zhoršující se ekonomické a sociální podmínky. Zřídil proto například ministerstvo pro sociální zabezpečení a snažil se obyvatelům zajistit dostatek potravin, což ale bylo tváří v tvář spojenecké blokádě prakticky nemožné. Pokoušel se také o uzavření míru a už v prvním manifestu obyvatelům své říše ohlásil: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány.“ 

Karel skutečně toužil po ukončení války a prostřednictvím bratrů své ženy Zity se roku 1917 pokoušel dosáhnout míru tajnými jednáními s dohodovými mocnostmi. Po jejich skandalizovaném neúspěchu se Rakousko-Uhersko dostalo do ještě silnějšího vleku Německa. Tam byly Karlovy pokusy o dosažení míru hlasitě kritizovány a němečtí nacionalisté otevřeně nazvali císaře „pantoflovým hrdinou podřízeným taliánské přistěhovalkyni,“ čímž mysleli císařovnu Zitu pocházející z parmské větve rodu Bourbonů.

V březnu 1918 byl Karel donucen podepsat s německým císařem Vilémem II. dokument, kterým vlastně uznal podřízenost své rozkládající se říše Německu. Kromě co nejužší vojenské spolupráce si Němci hodlali podmanit středoevropský prostor i ekonomicky.

Krach Říjnového manifestu

Velení c. a k. armády se v červnu 1918 naposledy pokusilo spustit ofenzívu na italské frontě podél toku řeky Piavy, avšak bezúspěšně. Pozice Rakousko-Uherska na mezinárodní scéně už tehdy dramaticky klesala a rozbouřená domácí politická scéna také nevěstila nic dobrého. K tomu přistupovaly rostoucí politické úspěchy exilových zástupců některých z národností monarchie. O bojích čs. legionářů s bolševiky a sérii legionářských vítězství psaly noviny celého světa a dohodové mocnosti postupně přijaly za svou myšlenku rozpadu středoevropské říše. 

Zoufalý císař Karel se dál snažil říši zachránit. Často například navštěvoval a povzbuzoval vojáky na italské frontě, zakázal používání otravných plynů v bojových operacích a zrušil nepřiměřeně přísné kázeňské tresty. Pokoušel se také usmířit jednotlivé národy monarchie a jeho cílem nyní bylo konsolidovat vnitřní poměry aspoň natolik, aby říše mohla vykročit k mírovým jednáním ve stabilizovaném stavu. Karlovy snahy v tomto směru vyvrcholily 16. října 1918 podpisem manifestu, kterým vyhlašoval přeměnu monarchie ve spolkový stát. Předlitavskou část říše měly nyní tvořit čtyři národní státy, a to český, německý, jihoslovanský a polský. Maďaři požadovali, aby se tato reforma nedotkla celistvosti Uherského království, což císař přislíbil. 

Manifest byl oficiálně zveřejněn 18. října, ale čeští a jihoslovanští politikové jej odmítli. Masaryk mezitím koncipoval text Washingtonské deklarace zveřejněné také 18. října, a v něm vyhlásil úplnou nezávislost Československa. Dohodové státy to akceptovaly a z mezinárodního hlediska tedy Československo vlastně vzniklo o deset dní dřív než oficiálně. O svůj stát se hlásili i Jihoslované a říše se definitivně ocitla v rozkladu. Ani v této situaci ovšem Karel neuvažoval o silovém řešení a kategoricky prohlásil: „Jenom žádnou občanskou válku! To bych si nemohl zodpovědět před Bohem a svým křesťanským svědomím.“ 

Nevyhnutelný konec

V té době již došlo k celkovému vojenskému zhroucení monarchie a jejímu vnitřnímu rozkladu, takže Karel se 11. listopadu 1918 zřekl účasti na státních záležitostech v rakouské části monarchie a o dva dny později byl na základě nátlaku maďarských politiků nucen rezignovat na svá panovnická práva v Uhrách. Nově vzniklý stát Německé Rakousko byl prohlášen republikou a v dubnu 1919 přijal zákon o vypovězení Karla ze země a zrušení vladařských práv Habsbursko-Lotrinského rodu. Karel sice označil tyto kroky za neplatné, ale to už nikoho nezajímalo. 

Jak tedy vývoj situace jasně ukázal, v mírových poměrech do roku 1914 se ještě dařilo držet monarchii pohromadě, ale po vypuknutí první světové války se Rakousko-Uhersko postupně dostalo do vleku císařského Německa a odstředivé tendence nejen Čechů, ale i Poláků a Jihoslovanů už byly v rámci stávajících poměrů neřešitelné. Vše tedy nevyhnutelně skončilo rozpadem rakousko-uherského soustátí po téměř 400 letech jeho existence.

Image

Čtěte také

Kolíkování nového státu: Jak se kreslily hranice mladého Československa

První doklady lidské kreativity nám předkládají archeologické nálezy. Do fascinujícího světa zručnosti nás přivádí již množství kamenných nástrojů z paleolitu, starší doby kamenné. Skutečný rozmach ale přišel až se zpracováním kovů.

Od kamene k hlíně

Vyštípat z pazourku či rohovce funkční a ostrý nástroj, aniž bychom celý kámen rozbili na padrť, vyžaduje velkou míru preciznosti, zkušeností a trpělivosti. V průběhu paleolitu lidé tuto dovednost přivedli k dokonalosti, a tak nacházíme tenké dlouhé kamenné čepele, ostré hroty šípů a oštěpů, škrabadla, drasadla, nože, a později i broušené kamenné sekery a sekeromlaty. Cokoli lidé té doby k práci potřebovali, dovedli si vyrobit z kamene, dřeva a kostí.

V mladší době kamenné, neolitu, se masově rozvinulo další řemeslo – hrnčířství. To ve své době mělo naprosto zásadní vliv na životní styl. Představte si, jakou změnu v možnostech uchování a vaření potravin a tekutin přinesly keramické nádoby! Lidé v paleolitu samozřejmě také uchovávali zásoby, vyráběli proutěné či rákosové koše, ošatky, brašny, kožené váčky a další pomůcky, ale ty nemohly konkurovat vlastnostem dobře vypálené keramiky.

První doklady hrnčířství pocházejí například na Předním východě již z 10. tisíciletí př. n. l., u nás však rozvoj tohoto řemesla přišel až v průběhu 6. tisíciletí př. n. l. Jelikož lidé od pravěku milovali krásné věci, proměňovali i zdánlivě obyčejné předměty jako hrnce, misky a hrníčky v umělecká díla. Podle zdobení keramiky archeologové dokonce pojmenovávají kulturní skupiny v průběhu pravěku. A tak tu pro neolit v Čechách máme například kulturu s lineární keramikou či vypíchanou keramikou. Předpokládáme, že toto zdobení bylo nejen estetickou záležitostí, ale i duchovní, a odráželo vnímání tehdejšího světa.

Textil na scéně

Dalším zásadním řemeslem, které proměnilo lidský svět, byla výroba textilních oděvů, tedy takových, které jsou ušity z upředených a na stavu utkaných látek. Ne, že by se paleolitičtí lidé pěkně a funkčně neoblékali. Kombinovali velice dobře navržené a zručně zhotovené kožené a kožešinové kousky s doplňky ze splétaných travin a lýka. Úžasný příklad takového důmyslného oděvu nám zanechal proslulý Ötzi, jehož outfit a obutí testovali v rekonstrukcích s nadšením i současní horolezci. Ale teprve objevení tkalcovského stavu přineslo v odívání skutečnou revoluci.

Výroba textilu představovala složitý proces, zahrnující přípravu vlákna (v neolitu rostlinného – len, konopí, kopřiva, lýko), jeho ruční předení na vřetenu, a následné utkání na tkalcovském stavu. To vyžadovalo nejen šikovné prsty, ale také výbornou technologickou představivost, neboť navlečení nití na stav tak, aby odpovídaly požadované vazbě, je poměrně složitá záležitost.

Zpočátku byly textilie jednoduchých vazeb, v průběhu konce doby kamenné a později se však objevovaly čím dál tím sofistikovanější. Vazby jako diamantový kepr, kohoutí stopa či „pepito“, které máme ze vzácných archeologických nálezů doložené pro dobu železnou, jsou pak vrcholem tohoto řemesla v pravěku a zároveň stálicí současného módního průmyslu.

Řemeslo, které změnilo svět

A pak přišel zlom. Objevila se technologie, která narýsovala vývoj lidské společnosti na další tisíciletí a od základů proměnila fungování pravěkého světa. Ano, mluvíme o zpracování a výrobě kovů. Ty měly převratné funkční vlastnosti a odstartovaly tak překotný vývoj mnoha dalších řemesel. Než se však ponoříme do toho, jak první kovy změnily svět, musíme se nejprve podívat, jak jejich zpracování v pravěku probíhalo.

Lidé zprvu začali zpracovávat měď, a to už na konci doby kamenné, v eneolitu. Měděné dýky, šídla, náramky nebo další drobné šperky nacházíme v bohatších hrobech té doby, rozhodně si je nemohl dovolit každý. Zpracování mědi vyžadovalo několik kroků a bylo nepochybně specializovaným řemeslem. Nemohli jej provádět všichni, vyžadovalo široké empirické znalosti přírody, materiálu a technologie.

Nejprve museli lidé objevit ložiska suroviny (ve střední Evropě v pohoří Alp) a přijít na to, jak ji odsud dostat. Měděná ruda se zpočátku dobývala povrchovým dolováním v jamách a šachtách, od mladší doby bronzové pak máme v Evropě i doklady hlubinných měděných dolů. Vytěženou rudu bylo potřeba vyčistit, například přebíráním či separací vodou.

Následné hutnění představovalo na svou dobu skutečně inovativní postup – v jámových či šachtových pecích se surová měď roztavila do tekuté zářivé žhnoucí hmoty. Takový proces však vyžaduje velmi vysokou teplotu (kolem 1 100 °C), které není možné dosáhnout v běžném ohni. Proto bylo potřeba pece dobře rozdmýchat pomocí kožených měchů, a pak omezit přístup vzduchu, aby díky oxidu uhelnatému došlo k oddělení čisté mědi z nerostu. Následovala rafinace, tedy odstranění zbylé nečistoty roztavením. Tak vznikl surový ingot, který se mohl transportovat a využít k dalšímu zpracování.

Kdo někdy tento proces viděl naživo, ví, že se jedná o fascinující postup. Tekutý kov je něco, co jinde v přírodě nemáme šanci pozorovat, jako by do něj vstoupilo samotné slunce. Opaleskující žhavá tekutina vyžaduje profesionální a rychlé zacházení, a i malá chyba či nepozornost mohou způsobit těžké popálení. Jaké postavení asi měli ve společnosti řemeslníci, kteří tuto technologii ovládli? Vážili si jich lidé, nebo se jich snad báli či se jim vyhýbali, jak to známe u některých řemesel ze středověku? To už dnes zjistit nelze, ale nepochybně museli být hutníci v době bronzové privilegovanou skupinou, která přinášela ostatním významný materiál pro rozvoj a jejíž dovednosti byly vysoce ceněny.

Bronzová revoluce

A jak lidé přišli na to, že když při roztavení budou měděný ingot legovat cínem, dostanou pevnější a kvalitnější materiál? Dost možná prostě jen dlouho experimentovali, protože samotná měď je poměrně měkká a na mnohé nástroje nedostačující materiál. V době bronzové (u nás ve 2. tisíciletí př. n. l.) se tedy postupně k těžbě mědi přidalo i rýžování cínu a tyto dvě suroviny společně vytvořily jedinečný, pevný a překrásný kov – bronz. Ten dal v následujícím tisíciletí vzniknout nespočtu nových tvarů a forem artefaktů, které dnes obdivují nejen archeologové, ale i návštěvníci muzeí po celém světě.

Na zpracování bronzu do charakteristických hřiven navazovalo kovolitectví se svými hliněnými, kamennými, ztracenými voskovými a později i kovovými formami, a následné kovářství. Lidé se naučili odlít z bronzu snad vše, na co si vzpomněli. Předměty, které znali v kamenné podobě, začali doslova přetavovat do oslnivé krásy bronzu. Ať už to byly nástroje (nože, břitvy či srpy), zbraně a výzbroj (dýky, oštěpy, později i meče a štíty a přilby) nebo šperky (náušnice, náramky, jehlice či sofistikované oděvní spony), v každém odvětví existence bronzu proměnila celé řemeslo.

Doba estetická

Pro příklad se můžeme podívat třeba zpátky na výrobu textilu. V době bronzové se do ní totiž vložil nový materiál – ovčí vlna. Bronzové nástroje usnadnily rychlý střih ovcí a vlna se stala masivně využívanou surovinou. Má skvělé vlastnosti, je lehká, hřejivá, díky obsahu lanolinu ponechaného na vláknech rovněž lehce vodoodpudivá a hřeje i za mokra. Chov ovcí na vlnu se tedy musel stát v době bronzové výnosnou činností.

Vlna také dobře chytá rostlinná barviva, a proto umožnila vznik nového textilního řemesla – barvířství. Jak nám dokládají například nálezy fragmentů textilu ze solných dolů v Hallstattu, látky tkané z různobarevných přízí a případně vyšívané se staly trendem. Poptávka po kvalitních zdobených látkách ve společnosti, kde se zformovala bohatá vládnoucí vrstva, tak nepochybně rozproudila rozvoj velice specializovaného tkalcovství.

Ruku v ruce s odíváním šlo i šperkařství. Nové technologie výroby oděvů přinesly nové střihy a ty vyžadovaly nové doplňky. Takovým signifikantním doplňkem pro dobu bronzovou byly nejprve jehlice na spínání oděvu a od mladší doby bronzové spony. Drobné i velké, podle možností majitele, musely být nejen šperkem, ale též vyjádřením sociálního statusu. Spolu s náramky, závěsky, nákrčníky a dalšími drobnostmi je nacházíme převážně v hrobových výbavách těch nejbohatších vrstev tehdejší společnosti a ilustrují nám jak řemeslnou zručnost pravěkých šperkařů, tak vkus a vysoké estetické nároky tehdejší doby.

Surovina i platidlo

Těžba, hutnění a následné zpracování však dozajista neprobíhaly na jednom místě. Zatímco rudy se získávaly převážně v horských oblastech, zpracovatelské areály se nacházely blíže osídlení. Aby bylo možné bronzovou surovinu pohodlně transportovat, odlévala se rovnou do tvaru žeber a hřiven. Ty dnes nacházíme jako takzvané depoty, před tisíciletími bezpečně ukryté pod zemí. Hřivny a žebra byly nejen praktickým „balením“ bronzu na cesty, ale i inovativním systémem z hlediska váhové unifikace a jasného vyjádření hodnoty. Byly předmincovním platidlem, s přesně danou vahou se tedy staly předstupněm následného mincovního systému doby železné.

Depoty bronzových žeber a hřiven jako obchodní artikl nám rovněž přispívají k poznání a rekonstrukci průběhu dálkových i regionálních stezek. Svědčí o rozvinutém obchodním systému, kdy řemeslníci již dokázali pomocí jednoduchých vah odvážit stejnou hmotnost platidel a dosáhnout tak svým způsobem jednotného platebního systému. Depoty bývají velmi často vázány na hlavní vodní toky, často soutoky, což napovídá, jaké obchodní trasy lidé v době bronzové preferovali. Právě tehdy byla na vrcholu Jantarová stezka, první velká evropská obchodní cesta propojující pobřeží Baltského moře a Středomoří. Nálezy na její trase nám ukazují, že dálkový obchod v době bronzové jen kvetl. Bronz jako platidlo i surovina k tomu nepochybně přispěly velkou měrou.

Zrodila se elita

Jak uvedené změny ovlivnily tehdejší společnost? Nesmírně! Nešlo jen o nový materiál a nové výrobky, ale i nové výrobní areály, nová centra obchodu, nové příležitosti… Jako lidé jsme byli podnikaví odjakživa, a tak i v době bronzové se kolem celého systému řemesel stahovali jedinci, kteří věděli, jak na tom zbohatnout. Proměnila se tedy nejen struktura osídlení po celé Evropě, ale i hierarchie společnosti. Zrodili se opravdu bohatí lidé a vládci, kteří podle všech dokladů propojovali svou světskou a obchodní moc s tou náboženskou tak, jako to v dané době můžeme pozorovat po celém světě. Z jejich bohatých hrobů čteme nejen o velké moci a majetku, ale právě také o excelenci tehdejších řemeslníků.

Ukázkovým příkladem je pohřeb velmože z mladší doby bronzové, jehož hrob byl nalezen pod mohylou v Milavčích. V jeho hrobové výbavě se našel nejen meč, ale i pancíř, břitva, nůž, bronzové koflíky, množství keramiky a velký bronzový vozík s kotlem. Takové množství bronzu muselo mít ve své době nepředstavitelnou cenu, a zemřelý tedy evidentně disponoval obrovskou mocí.

Image

Čtěte také

Od směny k platbě: Kdy začaly v českých zemích cinkat první mince?