Od počátku 20. století učinilo lidstvo úctyhodné pokroky v chápání kosmu, který nás obklopuje. Přesto ještě zbývá nemálo neznámých. Jde o koření výzkumu dnešních odborníků na vesmír, i když se někdy zdá, že toho o něm víc nevíme než víme. A z jistého úhlu pohledu je to pravda.

S jakým tělesem se srazil Uran?

Uran patří mezi ledové obry a na první pohled se velmi podobá Neptunu, přičemž má i podobné chemické složení. Ve skutečnosti jde ovšem o unikátní a podivný svět. Na rozdíl od ostatních planet naší soustavy krouží kolem Slunce „na boku“, jeho rotační osa je extrémně skloněná a leží téměř v rovině oběhu. Severní a jižní pól se tudíž nacházejí v oblastech, kde mají zbylé oběžnice rovník. Proto se také Uran se svými slabými prstenci občas v dalekohledu jeví jako terč s planetou uprostřed.

Výjimečnost ledového obra spočívá i v jeho velmi rychlé rotaci – tamní den trvá pouhých 17 hodin. Uvedené zvláštnosti pak možná nějak souvisejí s dalším prvenstvím Uranu. Má totiž nejchladnější atmosféru ze všech planet Sluneční soustavy, přestože od centrální hvězdy nekrouží nejdál: Nejnižší teploty se tam pohybují kolem −224 °C.

Vědci se domnívají, že neobvyklé vlastnosti Uranu pramení z děsivé planetární srážky. Podle uvedené představy do něj před miliardami let narazilo těleso o rozměrech 1–3násobku Země. Když ovšem odborníci popsanou kolizi nasimulovali, ukázalo se, že by podobný impakt vytvořil mnohonásobně víc planetární suti, než by odpovídalo hmotě dnešních měsíců ledového obra. Badatelé proto doufají, že by mohly roušku tajemství Uranu poodhalit vesmírné mise, jež k němu snad zamíří v příští dekádě.

Co se nachází v nitru černé díry?

Černé díry jsou jako magnet na záhady, a v našem přehledu se tedy objevují víc než jednou. Nejde jen o jejich povahu kosmických behemotů s vlastnostmi zcela mimo naši fantazii. Design černých „monster“ totiž znamená záhadu sám o sobě: Podle převládajících představ odděluje vnitřek černé díry od vnějšího světa horizont událostí, skrz který se nemůže ven dostat nic, dokonce ani světlo. Podle rovnic Einsteinovy obecné relativity nabývají běžně známé parametry uvnitř černé díry nekonečných hodnot. Vědci hovoří o gravitační singularitě, tedy nekonečně malé oblasti s nekonečnou hustotou.

Zmíněná nesmírně exotická záležitost však představuje pro odborníky problém. V singularitě se hroutí fyzikální zákony a teorie, a pokud ji fyzikové někde najdou, vlastně tím říkají, že nevědí, co se tam děje. Existence horizontu událostí zas vyvolává nepříjemné paradoxy, s nimiž si věda zatím příliš neporadí. Proto se objevuje celá řada více či méně výstředních teorií a modelů, jež se snaží k tradičnímu modelu černé díry nabídnout alternativu: Jde mimo jiné o hvězdy temné energie, objekty GEODE alias Generic Objects of Dark Energy, gravastary, černé hvězdy, věčně kolabující objekty MECO neboli Magnetospheric Eternally Collapsing Objects, temné hvězdy či fuzzbally coby přízračná klubka superstrun. Obecně se pak věří, že singularita není reálným popisem situace a že vysvětlení časem přinese úplná teorie kvantové gravitace.

Image

Čtěte také

Všechno ven a nic dovnitř: Co říká astrofyzika o bílých dírách?

Během příprav na invazi do Británie si představitelé Luftwaffe uvědomili, že postrádají velkokapacitní letoun. Tato myšlenka experty neopustila ani poté, co Hitler odložil útok na Albion na neurčito. Pozornost plánovačů se zaměřila na východ a nad nekonečnými sovětskými pláněmi vyvstávala potřeba velkoobjemového transportu ještě naléhavěji.

Praotec kluzák

Jako nejvhodnější prostředek Němci vyhodnotili kluzák, jenž by kromě výzbroje mohl přepravovat i mužstvo přímo do ohně bitev – a dobytí belgické pevnosti Eben-Emael s pomocí tichých DFS 230 tuto hypotézu potvrdilo. Luftwaffe se tedy obrátila na podniky Junkers a Messerschmitt s výzvou k vývoji Grossraumlastensegleru neboli velkokapacitního kluzáku. Požadovanou nosnost zadali technici nikoliv suchými čísly, ale praktickým příkladem – stroj měl unést buď protitankový kanon ráže 88 mm s tahačem, nebo střední tank či samohybné dělo.

Tendr obdržel kódové označení Projekt Varšava a vítězně z něj nakonec vzešel Messerschmitt, jehož konstruktéři na rozdíl od těch Junkersových pochopili, že rodící se obr nemůže stavět na zastaralé celodřevěné konstrukci. Vzpěrový hornoplošník Me 321 disponoval kostrou z ocelových trubek, doplněnou o dřevěné profilované části s plátěným potahem. Křídlo smíšené konstrukce s dřevěnými žebry vyztužovaly vzpěry, v přední části trupu se nacházela dvoudílná nákladová vrata.

Při prázdné hmotnosti 12,4 tuny unesl stroj 22 tun nákladu a mohl se pochlubit nevídaným rozpětím 55 metrů (pro srovnání – bombardér B-29, jenž svrhl atomové bomby na Japonsko, ho měl o více než 11,5 metru menší). Kluzák se poprvé vznesl 7. března 1941 ve vleku za čtyřmotorovým Ju 90. Těch však měla Luftwaffe tak málo (celkem 18), že pro praktické nasazení Me 321 musela hledat jiné tahouny. První nákladní „větroně“ dodané k jednotkám v červnu téhož roku tudíž dostávala do vzduchu trojice dvoumotorových stíhaček Bf 110, nicméně ukočírovat toto „trojspřeží“ představovalo pro piloty značně riskantní kousek. Nakonec vznikl speciální vlečný Heinkel He 111Z s pěti motory, jenž vstoupil do služby roku 1942.

Šest řvoucích motorů

Ještě před přijetím kluzáků do výzbroje vznikl nápad modifikovat Me 321 na klasický transportní letoun. Přestavba by zachovala všechny výhody a odstranila problémy se vzletem a vlekáním. Do práce se tak začátkem roku 1941 pustil tým vedený Wolfgangem Degelem, jenž měl obra osadit pohonnými jednotkami BMW 801, BMW 132R, Jumo 211 nebo kořistními francouzskými Gnome-Rhône 14N. Vzhledem k nedostatku motorů německé provenience nakonec Říšské ministerstvo letectví rozhodlo o použití poslední varianty.

Zatímco první prototyp označený Me 323 C (respektive Me 323 V1) dostal čtyři kusy, Me 323 D (Me 323 V2) testoval šestimotorové uspořádání. Ve snaze eliminovat silný točivý moment obdrželo levé křídlo motory s pravotočivými vrtulemi a vrtule pohonných jednotek v pravém křídle se otáčely doleva. Dále museli konstruktéři zesílit nosníky křídla a jeho povrch potáhnout plechem poskytujícím ochranu před zplodinami z výfuků.

Proměnou prošel rovněž podvozek – místo zatahovatelných ližin použitých u Me 321 Němci instalovali dva páry menších a tři páry větších kol, jež tvořily dva pětikolové tandemy. Osádku rozšířili dva mechanici, jejichž pracoviště se nacházela u křídla poblíž náběžné hrany. Testy na jaře 1942 prokázaly, že dostatečný výkon uděluje pouze šest motorů, a ministerstvo objednalo deset předsériových Me 323 D-0 k provozním zkouškám. Po jejich završení začala Luftwaffe v září téhož roku dostávat sériové Me 323 D-1 s bojovým jménem Gigant.

Až 130 vojáků

Do služby vstoupily Me 323 D-1 osazené defenzivní výzbrojí sestávající ze čtyř pohyblivě lafetovaných kulometů MG 15 ráže 7,92 mm. Do oken v trupu mohli převážení vojáci umístit také MG 34 téhož kalibru, které zvýšily počet kulometů na deset. Váha motorů, paliva i zbraní ubrala část původní nosnosti, a tak mohl Me 323 D přepravovat 12 tun nákladu. To v praxi znamenalo 130 vyzbrojených vojáků nebo 60 nosítek s raněnými, případně nákladní vůz s přívěsem, dělo s tahačem nebo až 52 dvěstěpadesátilitrových sudů s benzinem.

Dodejme, že následující verze D-2 a D-6 se lišily mimo jiné tvarem kapotáže motorů (Němci je od společnosti SNCASO přebírali v modifikacích původně určených pro různé typy francouzských letadel) a typem vrtulí. Během října 1942 završila Luftwaffe přezbrojování dvou skupin, které dosud létaly s Ju 52, a následujícího měsíce je spojila do Kampfgeschwader zur besonderer Verwendung 323. Obří stroje začaly působit nad Středomořím, kde pendlovaly mezi Sicílií a severní Afrikou. Do ostré akce poprvé startovaly z Palerma a Trapani, odkud vezly Afrikakorpsu zásoby do Bizerty a Tunisu. Při zpátečních letech evakuovaly raněné a převážely prázdné sudy.

Masakr gigantů

Letouny Messerschmitt Gigant Me 323 se osvědčily i v transportní roli, ovšem nízká rychlost, značné rozměry a neohrabanost je činily zranitelnými. První gigant sestřelili Spojenci nad Tunisem 10. listopadu 1942, další dva britští stíhači zničili při startu. Tyto zkušenosti se Messerschmitt snažil zohlednit u zmíněné verze D-6, kde stanoviště nad kabinou radiotelegrafisty dostalo navíc dvojici MG 131 ráže 13 mm. Zbraně tohoto kalibru postupně nahrazovaly i 7,92mm kulomety s nedostatečným účinkem v ostatních střelištích.

Vzhledem k ložné ploše, nosnosti a levné výrobě se Me 323 stal nejekonomičtějším prostředkem německého leteckého transportu. Vojáci i letci mu pro jednoduchou konstrukci přezdívali Leukoplastbomber (bombardér z leukoplasti) a oceňovali krom jiného rychlost nakládky i vykládky díky praktickým vratům. Jejich umístění nicméně osádkám způsobovalo specifický problém. Piloti přeškolovaní z Ju 52 byli zvyklí před sebou vidět „čumák“ stroje, avšak vrata Me 323 se „svažovala“ tak prudce, že letec před sebou neměl zhola nic – a to méně zkušeným pilotům ztěžovalo odhad vzdálenosti k zemi při přistání.

Jak se situace vojsk Osy na severoafrickém bojišti zhoršovala, museli Němci zintenzivnit jejich zásobování a jen od 23. února do 28. března 1943 podnikly giganty 160 letů. Zároveň tehdy Luftwaffe změnila název jednotky na Transportgeschwader 5. Navzdory převaze nepřítele ve vzduchu zaznamenávaly giganty zprvu překvapivě nízké ztráty – teprve 10. dubna poslaly spojenecké stíhačky do moře severně od Tunisu tři Me 323. Šlo však o pouhou předehru toho, co mělo přijít 22. dubna 1943.

Tehdy odstartovala formace gigantů s nákladem benzinu k dalšímu letu do Afriky, přičemž eskortu dostaly na starost Bf 109 z JG 27. Nedaleko mysu Bon u severovýchodního pobřeží Tuniska si na Němce počíhala početná skupina spitfirů a kittyhawků a rozpoutala bitvu, při níž padal k zemi jeden gigant za druhým. Britští a jihoafričtí letci sestřelili čtrnáct Me 323 ze šestnácti (podle jiných zdrojů 18 z 20 nebo 22 z 27). Mnohé další stroje brzo podlehly náletům na letiště a neutuchajícím útokům stíhaček, načež Transportgeschwader 5 prakticky přestala existovat.

Víc a víc kulometů

Zatímco osádky Me 323 se usilovně snažily udržet vzdušný most, konstruktéři pracovali na nových modernizacích. V leipheimské továrně spatřily světlo světa prototypy V13 a V14 s většími palivovými nádržemi, zesílenou konstrukcí i pozměněnou výzbrojí. Obě přední horní střeliště s kulomety MG 15 zmizela a nahradily je dva MG 131 v okénkách uprostřed nákladových vrat. Do dvou bočních oken v zadní sekci trupu přibyl stejný počet automatů téhož typu.

Cílem úprav se stalo i navýšení rychlosti a doletu, a tak každý z prototypů experimentoval s šesticí výkonnějších motorů. Vzhledem k chronicky nedostačující kapacitě německých továren nakonec opět padla volba na francouzské Gnome-Rhône 14N o výkonu 840 kW. Popsané modifikace daly vzniknout sériové verzi Me 323 E-1, která se na jaře 1943 začala vyrábět v leteckém oddělení závodu Luftschiffbau Zeppelin ve Friedrichshafenu. Modernizace a zkoušky nadále zůstávaly v režii společnosti Messerschmitt, která brzo poté poslala do vzduchu prototyp Me 323 V15 dovybavený otočnou střeleckou věží HDL 151 s 20mm kanonem MG 151 na horní straně každého křídla.

Toto řešení ovšem kladlo tak velký aerodynamický odpor, že ho musela nahradit podstatně nižší věž EDL 151. Letouny vybavené dvojicí těchto střelišť opouštěly montážní linku pod označením Me 323 E-2. Další vývoj se zaměřil na zvýšení nosnosti a prototyp V16 z konce roku 1943 pohánělo šest motorů Jumo 211R o jednotlivém výkonu 1 088 kW. Nové jednotky umožnily stroji, jenž měl být předobrazem sériového Me 323 F, unést až 15 tun. Německá města se však v té době stále častěji stávala terčem náletů spojeneckých bombardérů, takže se výkonné motory místo transportních letounů nakonec montovaly do stíhaček. Neprosadil se ani Me 323 G, který měly pohánět dvouhvězdicové Gnome-Rhône 14R.

Do posledních dnů

Tenčící se průmyslová kapacita Německa vedla v dubnu 1944 k ukončení výroby gigantů. Vznikly asi dvě stovky exemplářů (některé zdroje hovoří o 198 kusech, jiné o 201). Dokončené letouny putovaly opět k Transportgeschwader 5, kterou Němci v říjnu 1943 po těžkých ztrátách ve Středomoří poslali na východní frontu.

Základnami gigantů se tam postupně stala třeba polská Varšava, Kecskemét v Maďarsku nebo rumunské Focșani. Část Me 323 vzlétala též z Oděsy a zásobovala jednotky Wehrmachtu na Krymu. Jen do jara 1944 messerschmitty na východní frontě absolvovaly přes dvě tisícovky letů, a přestože od podzimu činnost transportního letectva slábla, šestimotoráky létaly až do konce války. Za zásoby jejich osádkám vděčili kupříkladu vojáci obklíčení v kuronské kapse.

Image

Čtěte také

Střední bombardér Heinkel He 111: Nejlepší bombardér a tažný kůň Luftwaffe

Divocí, nespoutaní a temperamentní – takovými přívlastky by se dali charakterizovat obyvatelé Surinamu, kteří vzešli z někdejšího mísení afrických černochů, Indů, Indonésanů, bělochů a v neposlední řadě také domorodých indiánů. Za unikátní mix mohou koloniální mocnosti, kterých se v nadvládě nad dnešním jihoamerickým státem vystřídalo hned několik. Jako první se jej zmocnili Portugalci a následovali Britové, od nichž oblast získali Nizozemci výměnou za Nový Amsterodam neboli dnešní New York. Británie region v průběhu historie ještě na pár let převzala, nicméně evropský pevninský stát si tam uchoval dominantní vliv až do roku 1975, kdy se Surinam osamostatnil.

Koloniální velmoci přivážely svou pracovní sílu, čímž mimoděk umožnily vznik tamní unikátní kultury. S uvedenou praktikou začali Britové, kteří ze západu Afriky dovezli tolik otroků, že černé obyvatelstvo státu dodnes převládá. Holanďané zas transportovali dělníky z tehdejšího východu Indie, dnešní Indonésie. Ti všichni se dále mísili s domorodými kmeny Aravaků, Karibů nebo třeba Waraů.

Vzpomínky na domov

Prolínání kultur a příchod nových obyvatel tak daly vzniknout například surinamským Maronům. Jedná se o Afričany, kterým se podařilo z otroctví utéct, načež se usadili ve vnitrozemí státu – zejména podél řeky Maroni, jež jim dala jméno. „Jejich“ oblast pokrývá 1,4 milionu hektarů a útočiště tam našlo na pětadvacet tisíc domorodců obývajících zhruba sedmdesát vesnic. Kultura Maronů tak patří mezi nejlépe uchované dědictví afrických zvyků, jež byly na původním kontinentu poznamenány koloniálními válkami, přírodními katastrofami i migrací. 

Tradiční maronské oblečení hýří barvami a tvoří ideální odraz jejich pestré kultury – zvlášť když příslušníky etnika spatříte, jak své oděvy hromadně perou v řece, jako by se za poslední stovky let nic nezměnilo. Namísto tradičních masek si pak Maroni zhotovují jedinečné dřevěné hole a do jejich rukojetí vyřezávají tváře předků.

Fawaka! Fawaka!

Maronské vesnice sice tvoří jedno z hlavních lákadel Surinamu, přesto domorodci nenesou fotografování zrovna nejlépe. V některých osadách podél řeky se dokonce fotit nesmí a traduje se, že kdo zákaz poruší, toho stihne kletba. Sami Maroni se před objektivy často skrývají, a někdy se vůči příchozím dokonce chovají agresivně: Vyprovokovat je občas může i pouhý aparát zavěšený na krku. Rozhodně se pak nedoporučuje pokoušet se obyvatele zvěčnit při ranní hygieně v řece, kdy se koupou nazí…

Navzdory prolnutí etnik nezanikly v Surinamu původní zvyky a tradice. Pouliční atmosféra je tudíž zejména ve městech naprosto jedinečná, srší temperamentem a často bývá velmi hlučná i bezprostřední. Od zbylých států Jižní Ameriky se Surinam odlišuje také tím, že tam narazíte jen na minimum latinskoamerických obyvatel – a ti, kteří v zemi žijí, přijeli za prací. Na rozdíl takřka od celého zbytku kontinentu tedy nepochodíte se španělštinou ani portugalštinou. Oficiální jazyk představuje nizozemština a vedle ní místní používají ještě kreolské sranantongo, jež nezapře vliv angličtiny. Přátelský pozdrav zní „fawaka“ a dá se přeložit jako „ahoj, jak se máš?“. 

Roztančená země

Pokud byste chtěli Surinam zažít skutečně naplno, rozhodně se tam vypravte v polovině září, kdy se koná tradiční karneval Avondtweedaagse – což by se dalo z nizozemštiny přeložit jako „večerní dvoudenní průvod“. Každý rok se jej účastní na dva a půl tisíce nadšenců, kteří se dělí do mnoha folklorně-tanečních skupin. Jejich zanícenost, dravost, nadšení i pohybové kreace vás uvedou v úžas a neztratily by se ani na mnohem slavnějších akcích téhož druhu, včetně legendárního karnevalu v Riu. Mezi vystupujícími samozřejmě převládají šarmantní dívky, nicméně v průvodu zahlédnete i kapely hrající jakousi tradiční dechovku a zapojují se rovněž podporovatelé různých politických stran.

Trasa se v průběhu dvou dnů mění a vede ulicemi hlavního města Paramaribo. Lidé z okolních domů pak obvykle posedávají venku na židličkách, popíjejí místní rum, baví se s rodinou a tančí s účastníky průvodu. Starší usedlíci nezřídka oblékají klasické surinamské oděvy s historií sahající až do období kolonialismu, jež jsou barevné, nápadité i honosné. Kroje zvané koto tvoří výbavu kreolských žen, zatímco pánská alternativa pangi či pangani představuje barevnou látku přehazovanou přes rameno. 

Raději neriskujte

Surinamské území z 93 % pokrývá deštný prales, a dokonce i v Paramaribu najdete oblasti, kde si budete připadat jako v srdci džungle. Prales se rozkládá v podstatě všude na jih od oceánského pobřeží, a čím hlouběji se vydáte, tím divočejší přírodu méně poznamenanou lidskou rukou naleznete. Na výlet do džungle můžete samozřejmě vyrazit sami, ale ve vlastním zájmu byste tak činit neměli. 

Zákon sice takové výpravy nezakazuje a nikdo vám v nich nemůže zabránit, musíte však brát v potaz, že je prales skutečně divoký: Nevedou tudy asfaltové cesty, k většině území neexistují pořádné mapy, žijí tam nebezpeční predátoři a společnost jim dělají často konzervativní a ne právě civilizované indiánské kmeny. Nemluvě o tom, že počasí v džungli bývá nevyzpytatelné a z minuty na minutu se může změnit. Mnohem lepší je proto využít nabídku jedné z mnoha surinamských cestovních kanceláří, které podobné výlety zajišťují. Obvykle jde o vícedenní výpravu a cena zahrnuje ubytování, dopravu, stravu i služby místních profesionálních průvodců.

Plavba džunglí

Velký zážitek nabízí samozřejmě přelet nad krajinou, kdy se spolu s dalšími pasažéry vznesete v malém pětisedadlovém letadle nad nekonečnou panenskou džungli. Mnohé však nejvíc láká návštěva některého ze vstřícnějších kmenů, s jehož příslušníky lze potom strávit několik dní v nitru pralesa. Takový pobyt znamená vrátit se v čase klidně i o více než století a zažít absolutní zpomalení. Zjistíte přitom, že stejně jako se mnozí moderní lidé dívají na domorodce spatra, oni pohlížejí podobným způsobem na nás. Coby zaostalé nás vnímají například na poli medicíny, přírodního léčitelství a dalších oborů.

V srdci džungle přesto musíte počítat s tím, že ani s profesionálním doprovodem se zmíněné dobrodružství neobejde bez jistých komplikací. Například vysoké teploty a všudypřítomná vlhkost jsou pro našince značně vysilující, a neustále si tak budete otírat pot z tváře. Jakmile ovšem ze zeleného porostu vykouknete, můžete se mimo jiné svézt na kánoích po řece a sledovat exotické ptáky nebo chytat piraně. Místní lovci vám potom třeba dají ochutnat maso z leguána, krokodýla či tapíra. Co je totiž pro nás neuchopitelnou exotikou, to pro ně znamená každodenní realitu. Surinam zkrátka představuje unikátní zemi, turisty stále takřka neobjevenou, jež stojí za pozornost – zvlášť pokud máte rádi zajímavou kulturu a nezaleknete se trošky nepohodlí. 

Image

Čtěte také

Třaskavé barely jihoamerické Guayany Esequiba

Postava Asklépia se pohybuje na hraně mezi skutečností a mýtem. Podle rozšířené tradice mělo jít o boha či poloboha disponujícího nadpřirozenými dovednostmi získanými od kentaurů a dalších magických tvorů. Někteří současní vědci se však domnívají, že mohlo jít o skutečného léčitele, s nímž se zpětně spojovaly nadpřirozené schopnosti, až se z něj nakonec stala mytická figura. Ať už je tomu jakkoliv, jeho kult se rozšířil a svou moudrost a léčebnou moc od něj odvozovali skuteční historičtí lékaři jako Hippokratés (460–370 př. n. l.) nebo Galénos (129–216 n. l.).

Bojovník proti smrti

Léčitel Asklépios se objevuje v řadě starověkých kultur a informace o jeho původu a činech se tak značně liší. Ve většině mýtů však panuje shoda, že mělo jít o syna samotného Apollóna, který jej také naučil řadě svých vlastních medicínských znalostí. Podle Féničanů jej bůh dokázal zplodit sám bez ženského přičinění, Řekové znali i jeho matku – Koronis. Ta byla Apollónovi nevěrná, za což byla upálena na hranici, nebešťané však v poslední chvíli zachránili alespoň jejich společného potomka, Asklépia. Chlapce vychovával moudrý kentaur Cheirón (jenž byl učitelem i Achilla a dalších mytických hrdinů), který jej naučil znalosti bylin i základním chirurgickým dovednostem. Část svých dovedností potom získal od hada, který mu je sdělil jako odměnu za jeho laskavost (podle alternativní verze načerpal dovednosti pouhým pozorováním těchto plazů).

Mladý muž si záhy dokázal poradit s většinou známých chorob a zranění a v léčitelském umění překonal i své učitele – Apollóna a Cheiróna. Lidé a posléze i bohové z celého Středomoří se sjížděli za Asklépiem, aby jim ulevil od jejich zdravotních obtíží. Podle rozšířené verze mýtu potom lékař dokonce objevil tajemství kříšení mrtvých. Tím však již zašel příliš daleko. Bůh podsvětí Hádes jej obvinil, že zasahuje do věcí, které mu nepříslušejí. Zeus se zase obával, že by svým dovednostem mohl naučit další lidi a vysvobodil by tak smrtelníky z moci bohů. Skolil proto nebohého Asklépia svým bleskem – aby mu však Zeus tento neveselý osud nějak ulehčil, povýšil jej na souhvězdí, v češtině známé jako Hadonoš. Stejně jako v ostatních případech se potom jednotlivé verze mýtu liší a v některých z nich například Asklépiův otec Apollón jako pomstu pozabíjel Diovy Kyklopy. 

Kult léčitele

Samotná polomytická postava Asklépia stála u kořenů rozsáhlého nábožensko-léčitelského kultu rozšířeného po celé oblasti Středomoří. Z popisů starověkých cestovatelů máme záznamy o obrovském množství soch a chrámů rozesetých po území dnešního Řecka, Itálie, Turecka i Afriky. Cestovatel Pausaniás ve 2. století našeho letopočtu například zaznamenal jeden takový chrám na území Libye: „V Balagrai, nedaleko Kyrény v Libyi, se nachází Asklépiův chrám, kde je tento bůh uctíván jako léčitel. Podobně jako jinde, i sem přišel Asklépios z řeckého Epidauru. Mezi Kyrénany a Epidaurany však existuje jeden významný rozdíl – zatímco Kyréňané bohu obětují kozy, u Epidauranů je tento způsob oběti považován za nevhodný a je proti jejich zvyklostem.“

Asklé­piovo jméno však proniklo i do běžného života starých Řeků, objevuje se například v úvodním odstavci původní Hippokratovy přísahy, kdy si jej berou za svědka čerství lékaři. Ve starověkých Athénách se také pravidelně slavila Epidauria, velký náboženský svátek zasvěcený právě bohu léčiteli.

Bůh uzdravuje

Nešlo však jen o náboženskou záležitost. Do Asklépiových chrámů proudili nemocní lidé s nadějí na uzdravení. Samotný proces léčení chorob se přitom lišil s ohledem na kulturní zvyklosti té či oné krajiny. Obvykle však měl částečně posvátný charakter. Nemocní se museli rituálně umýt, modlit se a obětovat Asklépiovi a přespávat v jeho svatyni. Charakteristické bylo, že se při některých obřadech využívali hadi – užovky stromové – které se při zakládání léčitelových chrámů cíleně vysazovali v okolí a volně se plazily po podlaze budovy.

Kromě toho však nemocní obvykle dostali i skutečně užitečné rady postavené na medicínských základech, byť některé dochované záznamy znějí spíše hrůzostrašně: „Jedna žena trpěla střevním červem, a ani nejzkušenější lékaři si s jejím stavem nevěděli rady. Proto se vydala do Epidauru a vroucně prosila Asklépia, aby ji té pohromy zbavil. Bůh zrovna v chrámu nebyl, jeho služebníci ji tedy uložili na místo, kde měl Asklépios ve zvyku uzdravovat své prosebníky. Žena tiše ležela, jak jí bylo řečeno, a chrámoví služebníci se pustili do léčebného procesu: oddělili jí hlavu od krku, a jeden z nich sáhl dovnitř a ohyzdného červa vytáhl. Avšak připojit hlavu zpět k tělu a navrátit nešťastnici život se jim nedařilo. Vtom dorazil sám bůh, rozzlobený na své služebníky, že se pustili do úkolu přesahujícího jejich schopnosti. Svou božskou mocí obě části těla opět spojil a ženu přivedl zpět mezi živé.“ zaznamenal na počátku 3. století našeho letopočtu sofista Ailiános Klaudios. U Asklépiových chrámů ale působili i někteří nejvýznačnější lékaři starověku v čele se slavným Hippokratem (viz Hippokratovo působiště).

Pro současnou medicínu má postava Asklépia (či latinsky Aeskulapa) především symbolický význam. Připomíná hluboké kořeny péče o lidské zdraví sahající až do starověku a vyjadřuje ideály péče, uzdravování a oddanosti pacientovi. V moderním světě, kde medicína staví na vědeckém výzkumu a technologii, zůstává řecký bůh důležitou připomínkou humanistických hodnot, které by měly stát v jejím jádru — soucitu, empatie a úcty k životu. 

Image

Čtěte také

Když léčil spánek: Antické nemocnice využívaly sugesce i placebo

Island, dosud považovaný za jedno z posledních míst na světě, kde nežijí komáři, hlásí svůj první oficiální záznam jejich výskytu. Entomolog Matthías Alfredsson z Přírodovědného institutu Islandu oznámil, že byli nalezeni tři jedinci druhu Culiseta annulata – dva samci a jedna samice – zhruba 30 kilometrů severně od Reykjavíku.

Zajímavostí je, že komáři se nechytili do klasických pastí, ale do „vinných lan“ – provazů nebo proužků látky namočených v slazeném ohřátém víně, které vědci používají k přilákání můr.

Ostrov bez komárů

Spolu s Antarktidou byl Island jedním z mála míst na Zemi, kde se komáři přirozeně nevyskytovali. Dřívější jediný známý případ – exemplář arktického komára Aedes nigripes – byl zaznamenán před lety na letišti v Keflavíku, šlo ale o „turistu“ přivezeného letadlem a vzorek se později ztratil. Současný nález je tedy prvním potvrzeným výskytem komárů v islandské přírodě.

Podle Alfredssona mohli být komáři na ostrov zavlečeni, pravděpodobně lodní dopravou nebo v kontejnerech. K potvrzení této teze budou vědci oblast sledovat na jaře.

Mohla hrát roli klimatická změna?

Ačkoli se nabízí vysvětlení, že globální oteplování vytvořilo vhodnější podmínky, Alfredsson se domnívá, že v tomto případě nejde o důsledek změny klimatu. Druh Culiseta annulata je totiž přirozeně odolný vůči chladu a dokáže přežít dlouhé zimy s teplotami hluboko pod nulou. Vyznačuje se také velkou přizpůsobivostí při rozmnožování – využívá různorodá stanoviště, což zvyšuje jeho šanci udržet se i v drsných islandských podmínkách.

Zatím ještě není jasné, zda se komáři na Islandu skutečně usadí. Objev však ukazuje, že ani dříve nedotčená místa nejsou vůči biologickým změnám imunní. A i když to zatím neznamená invazi krvežíznivých rojů, Island poprvé ztrácí jeden ze svých přírodních unikátů – status země bez komárů.

Image

Čtěte také

Nebezpeční hmyzí zabijáci: Jaké důsledky by přineslo kompletní vyhubení komárů?

Termíny spikule a flokule popisují různé typy struktur ve sluneční atmosféře, především v chromosféře. Zmíněná tenká vrstva atmosféry je silná několik tisíc kilometrů a je transparentnější než fotosféra, na kterou bezprostředně navazuje. Za běžných okolností ji lze pozorovat jen při zatmění Slunce, stejně jako korónu.

Spikule coby úzké, dynamické výtrysky horkého plazmatu sahají do výšky několika tisíc kilometrů nad povrch hvězdy. Patří mezi nejběžnější jevy v chromosféře a připomínají stébla trávy nebo jehličí trčící z povrchu Slunce, pokud jeho okraj pozorujeme například ve vodíkové čáře Hα. Rozeznáváme dva typy, přičemž jeden z nich zřejmě pohánějí magnetohydrodynamické vlny a druhý magnetická rekonexe. Je možné, že spikule hrají určitou roli v ohřevu koróny a v transportu hmoty mezi ní a chromosférou. 

Naproti tomu flokule představují jasné oblasti v chromosféře pozorované ve spektrálních čárách, jako je Hα. Často odpovídají místům se silným magnetickým polem, například v okolí slunečních skvrn, a při pohledu pod ně bychom nejspíš narazili na jinou atmosférickou strukturu – na fotosférické fakule. Plazma ve fakulích i flokulích je teplejší než v okolí. Jednotlivé flokule se shlukují do větších celků a vytvářejí tzv. chromosférickou pláž. Obě uvedené struktury tedy tvoří jiné projevy magnetické aktivity Slunce.

Image

Čtěte také

Slunce jako nikdy předtím: Vědci pořídili nejostřejší snímky jeho koróny

Ztráta zraku způsobená věkem už možná není úplně nevratná. Mezinárodní tým vědců oznámil přelomový úspěch – jejich nový mikroskopický implantát PRIMA dokázal pacientům s pokročilou makulární degenerací vrátit centrální vidění – a v některých případech i schopnost číst.

Co je PRIMA a jak funguje?

Systém PRIMA, vyvinutý týmem vedeným Danielem Palankerem ze Stanfordovy univerzity a testovaný v 17 evropských nemocnicích, představuje největší pokrok v léčbě slepoty za poslední desetiletí. Skládá se ze dvou částí: implantátu – drobného čipu o velikosti 2×2 milimetry a tloušťce menší než lidský vlas, umístěného za sítnici v místě, kde buňky odumřely. Implantát obsahuje 378 fotovoltaických pixelů, které přeměňují světelné signály na elektrické impulzy.

Druhou částí jsou brýle s procesorem, které zachycují obraz okolí, převádějí jej na neviditelné infračervené světlo s vlnovou délkou 880 nm a posílají jej na implantát. Ten světelnou energii přeměňuje na elektrické signály, které pak putují do mozku stejně, jako to dělají zdravé fotoreceptory. Celý systém funguje bez vnějšího napájení.

Záchrana odepsané sítnice

V klinické studii vědci otestovali systém PRIMA na 38 pacientech ve věku kolem 79 let, kteří trpěli geografickou atrofií sítnice, tedy nevratnou formou věkem podmíněné makulární degenerace.

Z 32 pacientů, kteří dokončili roční sledování, zaznamenalo 26 lidí (81 %) výrazné zlepšení zraku. Někteří dokázali číst písmena, slova i celé stránky textu – a dosáhli ostrosti až 20/420, což odpovídá technickému limitu systému. U 19 účastníků se objevily mírné vedlejší účinky – typické pro oční chirurgii – ale všichni si zachovali periferní vidění.

„Před implantátem jsem měla pocit, že mám před očima dvě černé skvrny. Milovala jsem čtení a chtěla to zpět. Když jsem poprvé viděla písmeno, byl to neuvěřitelný okamžik. Učit se znovu číst není jednoduché, ale čím víc trénuji, tím víc toho zvládnu,“ popsala svůj zážitek jedna z účastnic studie, Sheila Irvine z londýnské Moorfields Eye Hospital.

Podle vedoucího autora studie, oftalmologa José-Alaina Sahela z Pittsburghské univerzity, jde o první technologii, která dokázala obnovit zrak u tak velkého počtu pacientů. Podrobnosti vědci popisují ve studii, publikované v odborném časopisu New England Journal of Medicine.

Současná verze systému zatím zobrazuje jen černobílý obraz, ale výzkumníci už pracují na variantě v odstínech šedi a na vylepšené verzi čipu s jemnějšími pixely, která umožní ostřejší obraz i rozpoznávání tváří.

Budoucnost oftalmologie

Věkem podmíněná makulární degenerace je dnes nejčastější příčinou slepoty u lidí nad 60 let. Postihuje makulu – část sítnice odpovědnou za ostré centrální vidění. Když její buňky odumřou, zůstává v centru zorného pole „mrtvá zóna“, která znemožňuje čtení, psaní i rozeznávání tváří.

Implantát PRIMA představuje první reálnou šanci, jak tuto ztrátu zvrátit, a přináší novou éru bionických očních technologií, které propojují biologii s elektronikou.

Image

Čtěte také

Vědci vyvinuli kontaktní čočky s infračerveným viděním. Fungují i se zavřenýma očima

To, co začalo jako fiasko v kuchyni, skončilo zajímavým vědeckým objevem. V neworleanské zoo Audubon někdo připálil oběd – a z dýmu, který se náhodou dostal do pavilonu plazů, se vyklubalo překvapivé zjištění: australští scinkové uťatí (Tiliqua rugosa) zřejmě disponují vrozeným detektorem požárů.

Panika v teráriu

Jakmile se závan kouře dostal do výběhu scinků, obvykle pomalí a rozvážní ještěři ztuhli, zvedli hlavy, začali rychle vyplazovat jazyky a pobíhat po výběhu v panice, jako by se snažili uprchnout. Ostatní druhy plazů ve stejné místnosti přitom zůstaly naprosto klidné.

Scinkům uťatým se někdy přezdívá „ospalí ještěři“, jejich podivně aktivní chování proto vědce zaujalo. Podle odborníků je možné, že jsou scinkové vybaveni evoluční schopností reagovat na chemické signály ohně, typické pro australská prostředí, kde požáry patří k častým přírodním jevům.

Čich jako spása

Biolog Chris Jolly z Macquarovy univerzity a Univerzity Charlese Darwina se svým týmem provedl sérii experimentů s deseti samicemi těchto „ospalých ještěrů“. Každá z nich byla vystavena krátkým dávkám kouře, vodní páry, zvukům praskajícího ohně a tzv. bílému šumu – neutrálnímu kontrolnímu zvuku.

Výsledek byl jednoznačný: scinkové reagovali pouze na kouř. Zvuky ohně ani jiné podněty s nimi vůbec nehnuly. To naznačuje, že jejich varovný systém je založený na čichu, nikoli na sluchu – na rozdíl od některých jiných živočichů, kteří oheň vnímají především sluchem (například žáby či netopýři).

„Kouř má oproti zvuku jednu velkou výhodu,“ vysvětluje Jolly. „Šíří se dál, dostává se před samotné plameny a není rušen okolním hlukem. V otevřené, větrné krajině je tak čich spolehlivější poplašný systém než sluch.“

Australští scinkové uťatí jsou navíc známí tím, že čichem hledají potravu, rozeznávají predátory i své celoživotní partnery. Schopnost detekovat kouř tak zřejmě zapadá do jejich evolučního arzenálu.

Zajímavé je, že většina testovaných zvířat pocházela z oblasti, kde už přes padesát let nehořelo – přesto zvířata reagovala instinktivně, jako by věděla, co kouř znamená. To podle biologů naznačuje, že jde o vrozenou, nikoli naučenou reakci.

Evoluce poháněná ohněm

Španělský ekolog Juli Pausas, který se studie neúčastnil, připomíná, že podobné adaptace se objevují i u jiných druhů – například u některých netopýrů, vačic nebo ještěrů ze Středomoří. Budoucí výzkum však bude muset potvrdit, zda jde skutečně o evoluční reakci na oheň, nebo jen o obecný odpor ke kouři jako potenciálnímu toxinu.

Studie, zveřejněná v časopise Biology Letters, přispívá k rostoucímu poznání, že oheň může formovat chování zvířat víc, než jsme si mysleli. V době, kdy se kvůli klimatickým změnám požáry stávají častějšími a ničivějšími, mohou být podobné „čichové poplašné systémy“ klíčové pro přežití – nejen pro scinky, ale i pro další obyvatele ohněm zkoušených ekosystémů.

Image

Čtěte také

Na stopě ptačích žhářů: Někteří australští dravci cíleně zakládají požáry

Je začátek června 1944. Jen před pár dny došlo v Normandii k dlouho očekávanému vylodění Spojenců, jejichž vojska navíc v Itálii vstoupila do Říma. Ve stínu těchto přelomových událostí se začíná odvíjet další drama i tisíce kilometrů na východ. Na Karelské šíji se v krvavé bitvě rozhodne nejen o výsledku pokračovací války, ale v konečném důsledku i o dalším osudu malého skandinávského národa.

Dlouhá zákopová válka

Když koncem roku 1943 sovětská Stavka plánovala další bojové operace, bylo jasné, že v roce 1944 bude prvořadým úkolem konečně prolomit blokádu Leningradu. Spolu s tím mělo dojít k celkovému obratu na dlouho nehybné finské frontě. Na té probíhala od června 1941 takzvaná Jatkosota – pokračovací válka – v níž Finové získali zpět území ztracená v zimní válce (1939–1940) a k tomu i některá navíc.

Větší ambice neměli a Sověti museli řešit složitější problémy jinde, takže se tato válka postupně změnila v zákopovou, s nízkou aktivitou na obou stranách. „Mým úkolem byla aktivní obranná válka a byl jsem přesvědčen, že by se z ní nikdy neměla stát válka dobyvačná,“ napsal k tomu později ve svých pamětech finský vrchní velitel, polní maršál Carl Gustaf Mannerheim.

Když se však Rudé armádě podařilo v lednu 1944 po téměř  900 dnech uvolnit obklíčení Leningradu, rozhodlo se sovětské velení připravit operaci, jejímž cílem by bylo jednak co nejvíce vzdálit frontu od města na Něvě, ale také vyřadit Finsko coby německého spojence z války. Strategická situace Finů se výrazně zhoršila, velení se však snažilo nadále držet pozice na Karelské šíji a ve Východní Karélii. Jejich uhájení pokládalo za klíčové i pro případné jednání o separátním míru se Sověty.

Tři obranné linie

Finové si uvědomovali hrozící nebezpečí ze strany Rudé armády, a proto již od roku 1941 budovali na Karelské šíji tři obranné linie. První, takzvanou hlavní linii, tvořila přímo frontová čára a za ní ve vzdálenosti asi 20 km následovala linie VT (Vammelsuu–Taipale). Tato dvě obranná pásma kromě zákopů a ženijních překážek zahrnovala také četné betonové bunkry, i když práce na nich nebyly zcela dokončeny. Třetí linie, zvaná VKT (Viipuri–Kuparsaari–Taipale), se nacházela ve fázi příprav a její stavba začala teprve koncem května 1944. 

Nemalou pomoc při budování těchto obranných postavení ale představoval pro Finy terén Karelské šíje, protkaný jezery, řekami, bažinami a hustými lesy. Díky tomu se armádě podařilo vytvořit jen na Karelské šíji obranné pásmo hluboké asi 120 km, obsazené dvěma armádními sbory v počtu 50 000 mužů.

Proti nim ale nepřítel soustřeďoval mohutné síly. Na Karelské šíji měla zahájit útok 21. a 23. armáda Leningradského frontu pod velením generála Leonida Govorova, úder ve Východní Karélii byl svěřen 7. a 32. armádě Karelského frontu generála Kirilla Mereckova. V obou případech bylo cílem obklíčit a zničit hlavní část finských vojsk. Jakmile by toho oba fronty dosáhly, měly prolomit obranné linie na hranici z roku 1940. Pokud by se ani poté Finové nevzdali, měla 21. armáda obsadit do 15. července Helsinky. 

Těmto smělým plánům odpovídala i síla sovětských armád. Jen na Karelské šíji 21. armáda zahrnovala 30. gardový střelecký sbor a čtyři další armádní sbory s celkem 15 divizemi, 23. armádu tvořily tři sbory a devět divizí. Vzdušnou podporu bylo připraveno zajistit 1 500 letadel 13. letecké armády. Karelský front disponoval dalšími 16 divizemi a vzdušnou podporou od 7. letecké armády.

Finské váhání

Předzvěstí blížícího se úderu se v únoru 1944 stalo bombardování Helsinek. Maršál Mannerheim, který vývoj války sledoval s obavami, v té době naléhal na prezidenta Risto Rytiho, že je třeba rychle uzavřít mír. Ještě během února se proto finský emisar Juho Paasikivi tajně sešel ve Stockholmu se sovětskou velvyslankyní Alexandrou Kollontajovou k projednání mírových podmínek. Ty však měly být pro Finsko velmi tvrdé. Vedle ukončení války po boku Německa, obnovení mírové smlouvy z roku 1940 nebo náhrady válečných škod považovaly Helsinky za nesplnitelný především požadavek internace německých vojsk na finském území. Přesto měla tajná jednání se Sověty i nadále pokračovat.

Lavírování skandinávského spojence si pochopitelně všiml i Berlín. V dubnu obdrželi Finové z Říše první zásilku nových protitankových zbraní. Němci zřejmě doufali, že tím přece jen zvrátí váhavý finský postoj k dalšímu setrvání ve válce. Protože však Hitler Finům již nedůvěřoval, došlo nejdříve k zastavení dodávek obilí a potravin, později uhlí a průmyslových výrobků a nakonec i zbraní. Německý diktátor měl za to, že tím přinutí Finy, aby neopustili řady spojenců Osy. 

Ani on, ani jeho nejistý severský spojenec netušili, že v téže době Stalin podepsal rozkaz k zahájení masivního úderu, který se měl uskutečnit v červnu. Jeho prvním postupným cílem bylo rozdrtit  finskou armádu na Karelské šíji a získat zpět jedno z největších finských měst – Viipuri (dnes Vyborg). Poté měla Rudá armáda zahájit postup na Helsinky.

V květnu si Finové všimli zvýšené aktivity na Karelské šíji, ale neměli jistotu, zda jde o přípravy na ofenzivu nebo jen o „maskirovku“, která má skrýt skutečné záměry. Znepokojivé bylo především sovětské rádiové ticho. Zpravodajské informace však naznačovaly, že k útoku dojde v červnu a důkazy o tom, že Rudá armáda zaútočí právě na Karelské šíji, předala Finům i švédská rozvědka. Ti se proto pokusili urychlit budování linie VKT a Mannerheim poslal Hitlerovi osobní dopis s žádostí, aby Říše obnovila zbrojní dodávky, s ujištěním, že německé zbraně do sovětských rukou nepadnou.

Govorov útočí

V nejužším místě jen 60 km široká Karelská šíje byla obsazena dvěma armádními sbory: III. tvořeným 15. divizí a 19. brigádou a IV. složeným z 10. a 2. divize. V záloze stála Jezdecká brigáda, 3. divize, 18. divize a také Panssar idivisioon, jediná finská obrněná divize, převelená sem z Východní Karélie. Západní cíp frontové linie, který držela 10. divize, byl zvláště zranitelný kvůli otevřenému terénu, jenž umožňoval tankový útok. Tuto skutečnost si dobře uvědomoval  i generál Govorov. Jeho letectvo provádělo před zahájením operace intenzivní průzkum, a když později Finové ukořistili sovětské mapy, žasli, že nepřítel perfektně zná jejich obranné pozice.

Sovětský úder na Karelské šíji začal 9. června 1944 nálety 13. letecké armády a mohutnou palebnou přípravou, kdy na kilometr fronty připadalo přes 200 dělostřeleckých hlavní. Stěžejní nápor směřoval právě do sektoru 10. divize. Málo odolné zákopy vykopané ve zdejším písčitém terénu se zhroutily a minová pole explodovala. Poté se dala do pohybu 21. armáda Leningradského frontu.

První sovětské útoky počátkem června 1944 se Finům sice podařilo odrazit, ale 10. divize měla velké ztráty zejména mezi důstojníky a její velení ztratilo spojení s řadou podřízených jednotek. Ráno 10. června zahájila 21. armáda další úder, vedený 63. divizí 30. gardového sboru. Nejhůře dopadl na vojáky z pěšího pluku JR1. Většina mužů ve zmatku ustoupila, čímž se panika rozšířila i v týlu. Také další pluk 10. divize – JR58 – byl záhy nucen se stáhnout, což odkrylo bok sousední 2. divize. Nezbývalo než zahájit ústup na linii VT.

Přestože během příštích dnů Mannerheim vyslal na šíji posily, díky nimž tam počet obránců narostl až na 100 000, a navzdory tomu, že mnohé jednotky kladly opravdu tuhý odpor, Sověti mezi 13. a 15. červnem linii VT prolomili. Zdálo se, že se celá fronta zhroutí. V kritické chvíli převzal velení vojsk na šíji zkušený generálporučík Karl Oesch a vláda se znovu obrátila na Německo s žádostí o dodávky zbraní, především protitankových.

Pomoc z Berlína

Hitler nakonec rozhodl, že dokud budou Finové bojovat, bude jim Německo zbraně dodávat (respektive prodávat). Mezitím sovětský tlak nutil Finy k dalšímu ústupu. Díky Oeschovu efektivnímu velení a také hrdinství elitních útvarů, jako byla lehká pěší brigáda (Jääkäriprikaati), šlo tentokrát o ústup spořádaný, ale v jeho důsledku Sověti 20. června bez větších bojů obsadili město Viipuri. Po nepodařeném pokusu o protiútok obrněné divize u Kuuterselkä musela být finská obrana stažena až na linii VKT.

Zároveň se objevily i německé posily: 17. června přistála v Immole letecká skupina Kuhlmey (pojmenovaná po svém veliteli Kurtu Kuhlmeyovi) složená z asi 70 střemhlavých a stíhacích bombardérů Ju 87 a Fw 190. O několik dní později z Estonska dorazila 303. brigáda útočných děl StuG III (byť fakticky jen o síle praporu) a později ještě 122. pěší divize. Pokud šlo o materiál, nejdůležitější pomoc představovaly dodávky moderních protitankových zbraní Panzerfaust a Panzerschreck.

Přijíždí Ribbentrop

O pár dní později, 22. června, přiletěl do Helsinek nečekaně rovněž německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Využil tísně, v níž se Finsko ocitlo, a za pokračování vojenské pomoci žádal záruku, že Helsinky neuzavřou separátní mír. Prezident Ryti mu ji sice poskytl ve formě svého osobního závazku, vláda se ale zároveň znovu dotázala Sovětského svazu na jeho mírové podmínky. Moskva v odpovědi požadovala písemné prohlášení, že Finsko je připraveno kapitulovat. Tento požadavek způsobil rozčarování. Mannerheim konstatoval, že to fakticky znamená bezpodmínečnou kapitulaci. Záruka prezidenta Rytiho, že nepodepíše separátní mír se SSSR, ale způsobila, že s Finskem přerušily diplomatické styky Spojené státy.

Stalin měl zatím důvod ke spokojenosti. Podařilo se prorazit dvě ze tří obranných linií a dobytí Viipuri mělo navíc velkou propagandistickou hodnotu. Za dosažené úspěchy se generál Govorov dočkal povýšení na maršála SSSR. Naopak Finové nesli ztrátu města těžce, protože ani v zimní válce (1939–1940) město nepřítel nedobyl. Ovšem ani pro Sověty nešlo vše podle plánu – protivník zůstával stále bojeschopný a kapitulovat se nechystal.

Bitva u Tali

Po obsazení Viipuri se rudoarmějci pokusili prorazit finské pozice u Tienhaary severně od Viipurského zálivu, obránci ale tyto útoky do 24. června, kdy prudké deště podmáčely terén a ztížily útočníkům postup, zastavili. Sovětský plán počítal s tím, že 21. armáda nyní dobude vesnici Tali severovýchodně od Viipuri a 23. armáda postoupí dál na severovýchod, aby obklíčila III. finský sbor. Schylovalo se k vůbec největší bitvě, která se kdy ve Skandinávii odehrála.

Terén severně od Tali totiž nabízel sice úzkou, ale vhodnou cestu pro postup tanků do nitra Finska. Sověti proto nasadili do útoku všech 15 divizí 21. armády. Na straně obránců jim čelily jen čtyři divize (3., 4., 6. a 18.), notně prořídlá Panssaridivisioon a také 3. brigáda. Jako zálohu velení povolalo ještě 11. divizi. K dispozici však byla téměř polovina finského dělostřelectva a cennou podporu poskytly i německé posily, především letecká skupina Kuhlmey.

Nový útok, v jehož čele stanul 30. gardový sbor, začal 25. června. Během dopoledne byly 18. divize i 3. brigáda na jejím pravém křídle zatlačeny o několik kilometrů zpět, k úplnému průlomu ale nedošlo. Čela jednotek Rudé armády postupovala až k Juustilankangas, než je zatlačil zpět protiútok Panssaridivisioon. Její velitel generálmajor Ruben Lagus, ani nečekal na posily a kdykoliv to situace jen trochu dovolovala, pokoušel se i za cenu velkých ztrát se svými obrněnci útočit na špatně chráněný bok 30. gardového sboru.

Děla duní nad Ihantalou

Když 27. června dorazila na bojiště 11. divize, začali se Finové s podporou německé 303. brigády pokoušet o likvidaci sovětských útočných klínů. Obvykle přitom dokázali postoupit několik kilometrů, ale zcela zastavit postup nepřítele se nedařilo. Protože iniciativu stále drželi útočníci, nařídil velitel vojsk Karelské šíje generálporučík  Oesch 29. června stažení jádra svých sil do Ihantaly a Vakkily, kde zaujala pozice i nově příchozí 6. divize. Tam probíhaly na přelomu června a července obzvlášť tvrdé boje. Vojska 21. armády zuřivě tlačila a Finové zase podnikali místní protiútoky, aby její postup zpomalili. Rudoarmějcům se sice povedlo několik průniků do pozic obránců, ale všechny byly znovu zahrazeny. Finové i tak platili krvavou daň. Jejich denní ztráty činily až 800 mužů.

Klíčovou roli v tom, že sovětský útok u Ihantaly nakonec selhal, sehrálo finské dělostřelectvo a jeho účinný systém řízení palby, umožňující soustředit až 21 baterií z různých směrů na jediný cíl. Některé zdroje uvádějí, že jen od 20. června do 7. července 1944 vypálilo přes 163 000 granátů! Velký úspěch zaznamenali také spojaři, kteří zachytili sovětskou rádiovou zprávu udávající přesný čas a místo dalšího útoku 63. divize plánovaného na 3. července. Jen pár minut před stanoveným začátkem útoku zasypalo přes 250 děl prostor soustředění divize 4 000 granáty a ta se následně stala cílem náletů bombardérů ze skupiny Kuhlmey i finského letectva. To plány Sovětů zcela zhatilo.

Dne 6. července donutil poslední útok Govorovových mužů k dočasnému ústupu 6. divizi, ale znovu se opakovala situace, kdy finský protiútok nedovolil Sovětům operaci dále rozvinout. Po 9. červenci 1944 útoky ustaly a v úseku Tali–Ihantala nastala patová situace. Za 12 dní bojů tam Rudá armáda přišla o více než 300 tanků a nejméně 22 000 vojáků, zatímco finské ztráty činily asi 8 000 mužů. Linie VKT byla sice „zprohýbaná“, ale nápor zadržela.

Střet na řece Vuoksi

Na východ od Tali se mezitím 23. armáda pokusila 4. července obejít Finy držící pozice podél řeky Vuoksi.  Tíha obrany tam ležela především na 2. divizi, která musela čelit převaze 98. střeleckého sboru. Krvavé pětidenní boje přinesly ztráty na obou stranách, 98. sbor však musel být stažen a nahrazen 115. sborem, který konečně získal 9. července malé předmostí u Vuosalmi. 

Navzdory sílícímu tlaku se ale obrana 2. divize nezhroutila. Jejím mužům se s pomocí posil v podobě zbývajících tanků Panssaridivisioon a jedné roty německých útočných děl 303. brigády podařilo na severním břehu Vuoksi nepřátelský příval zastavit. Nastala tu obdobná situace: Sověti nebyli schopni rozšířit předmostí, Finové je zase nemohli zatlačit zpět přes Vuoksi. Po 17. červenci i tam boje prakticky utichly. V srpnu se fronta stabilizovala a válka se opět změnila v zákopovou, přičemž linie dotyku se táhla zhruba podél hranice z roku 1940.

Vysoká cena svobody

Neúspěch, který Rudá armáda na Karelské šíji přes veškeré úsilí zažila, přesvědčil Stalina, že dobývání Finska by znamenalo plýtvání silami, které potřebuje jinde. Nabídl proto Helsinkám přijatelné mírové podmínky. Prezident Risto Ryti, jenž představoval překážku uzavření míru pro svůj osobní závazek neuzavírat separátní mír, rezignoval a parlament zvláštním aktem přenesl 4. srpna 1944 prezidentský úřad na maršála Mannerheima. Ten prohlásil osobní závazky svého předchůdce za irelevantní, zrušil spojenectví s Německem a nařídil jeho jednotkám opustit severní Finsko. Následně uzavřel příměří se SSSR.

Kromě území zabraného Sovětským svazem již v roce 1940 se ovšem Finsko za to muselo vzdát i oblasti Petsama, zaplatit značné válečné reparace a vyhlásit válku Německu. Od požadavku na bezpodmínečnou kapitulaci však Stalin ustoupil. 

Finsko tak uhájilo svou nezávislost, byť zaplatilo opravdu vysokou cenu. Jen od začátku sovětské ofenzivy 9. června do uzavření příměří 4. září 1944 ztratili Finové asi 60 000 mužů, z toho 15 000 mrtvých. Sovětský svaz byl v roce 1944 mnohem lépe připraven než v roce 1939, i jeho armáda však utrpěla citelné ztráty. Během bojů v létě 1944 překročily 150 000 mužů a 600 tanků. Nyní nastal čas, aby obě země opět hledaly cestu k mírovému soužití. Od léta 1944 v Karélii již zbraně znovu nepromluvily. Napětí však ze vztahu mezi Finskem a jeho nevyzpytatelným sousedem nevymizelo dodnes.

Image

Čtěte také

Hitlerovy tanky mezi tisíci jezery: Němečtí tankisté v Karélii

Malta je skála uprostřed moře. Vlastně skal pět, protože souostroví Malta tvoří pět ostrovů. Ale každý kousek té skály je prosycen historií od té nejdávnější až po tu, která byla psána teprve včera. Dějiny na ostrovech výrazně ovlivnil Řád špitálníků, zvaný též řád svatého Jana. Přesídlili sem z ostrova Rhodos, kde si říkali rhodští rytíři a díky Maltě jsou dnes známí jako maltézští rytíři.

Rytířský duchovní řád vznikl v Jeruzalémě u špitálu svatého Jana Slitovníka už roku 1050, tedy dlouho před křížovými výpravami. Papežem byl potvrzen roku 1113, ale to ještě fungoval jako mnoho jiných mnišských řádů s tím, že se zaměřoval především na provoz špitálu (proto se jim říká špitálníci) a péči o křesťanské poutníky do Jeruzaléma. Teprve později se po vzoru templářů stali johanité rytířským řádem a vyrostli v jeden z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. 

Rytíři zaslíbení Bohu

Po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 řád sídlil postupně v Qalaat al-Marqab (křižácký hrad Margat), v Akkonu (přístav, dnes na území Izraele), po zániku křesťanských států ve svaté zemi pak na Kypru (v roce 1291) a poté na ostrově Rhodu (roku 1309). Zde řád vytvořil suverénní stát v čele s velmistrem.

Příslušníci řádu pokračovali v lékařské péči o nemocné a ochraně křesťanských věřících před případným ohrožením od muslimů. K tomu účelu sloužila i mohutná flotila, která úspěšně odrážela pirátské nájezdy i invaze muslimů na Rhodos (v roce 1444 a 1480). Útok v roce 1522 však byl již nad síly řádu. Po půlročním obležení podlehli, rytířům byl však povolen čestný odchod z ostrova.

Roku 1530 jim císař Svaté říše římské a španělský král Karel V. s papežem Klementem VIII. poskytl jako sídlo souostroví Malty. Císař i papež darem jistě více získali, než pozbyli. Určitě si nemohli přát lepší ochranu před muslimskou rozpínavostí a piráty ohrožujícími Středomoří než dobře organizovaný rytířský řád s válečnou flotilou. I zde na Maltě Johanité vybudovali suverénní stát, jenž zanikl roku 1798 po kapitulaci před Napoleonem Bonapartem, táhnoucím se svou armádou do Egypta.

Image

Čtěte také

Chudí rytíři chrámu Šalamounova: Po počátečním úspěchu čekal templáře krutý pád