Hroši v Evropě přežili i dobu ledovou, potvrzuje genetická analýza
Nový výzkum ukazuje, že hroši v Evropě nevyhynuli s příchodem doby ledové, jak se dosud myslelo – naopak přežívali v oblasti Rýna ještě desítky tisíc let poté.
Paleontologové dobře vědí, že hroši, které dnes považujeme za typicky africká stvoření, v minulosti žili i v Evropě. Až doposud ale panovalo přesvědčení, že v centrální části Evropy hroši vymřeli na konci minulého interglaciálu, doby meziledové, kdy se svět ochladil a přišla doposud nejmladší doba ledová.
Nedávný výzkum, který uveřejnil vědecký časopis Current Biology, ale tyto představy vyvrací. Jak se zdá, hroši ve skutečnosti v Evropě přežili hluboko do nejmladší doby ledové. Dokládá to radiokarbonové datování fosilních pozůstatků hrochů, které pocházejí ze severní části Hornorýnské nížiny. Vše nasvědčuje tomu, že tam hroši žili ještě před 47 až 31 tisíci lety, takže se s nimi možná setkali i dávní lidé Homo sapiens, když dorazili do Evropy.
Hroši na Rýně
Hornorýnská nížina je geologický zlom, evropská příkopová propadlina, která odděluje jihozápadní Německo od nyní francouzského Alsaska. Středem nížiny protéká řeka Rýn, která tvoří státní hranici. Je to velmi úrodná oblast s příznivým, slunečným a teplým klimatem. V takovém krajině si lze představit, že tam hroši čelili době ledové.
Hroši potřebují k životu přívětivé podnebí se spoustou vegetace a vodu, která není zamrzlá. O fosiliích v Hornorýnské nížině se vědělo, ale nebylo jasné, jak jsou vlastně staré. Vědci je vždy automaticky řadili do doby meziledové. Patrick Arnold z Postdamské univerzity a jeho tým fosilie pečlivě datovali, a také z nich získali DNA.
Genetické analýzy prozradily, že tito hroši byli velmi blízcí hrochům, kteří dnes žijí v Africe. Genom tlustokožců z Hornorýnské nížiny má ale nízkou genetickou diverzitu, což naznačuje, že šlo o malé, izolované populace, a nikoliv velkou populaci hrochů, která by obývala velké území. Podle vědců je také možné, že hroši oblast Hornorýnské nížiny neobývali trvale, ale že ji v příznivějších období doby ledové opakovaně kolonizovali z jihu.
Další články v sekci
Bristol Blenheim: Vývoj, vznik a první boje lehkého bombardéru RAF
Lehké bombardéry Bristol Blenheim tvořily na přelomu 30. a 40. let základ výzbroje bombardovacích perutí RAF. Do bojů druhé světové války se zapojily hned v prvních dnech a na nebi zůstaly až do jejího konce. Jak probíhal jejich vývoj a zařazování do služby.
V polovině 30. let 20. století všude ve světě stále tvořily důležitou součást výzbroje letectev lehké víceúčelové bombardéry. Jednalo se o dvoumístné dvouplošníky s pevným podvozkem a otevřenou kabinou. Nijak zvlášť se nelišily od strojů této kategorie létajících za první světové války a ani jejich výkony příliš nestouply. Britské Královské letectvo (RAF) tehdy používalo Hawkery Hind a Hawkery Audax.
Vývoj pak ale udělal rychlý skok. Společnost Bristol na jaře 1935 představila svůj rychlý dopravní letoun Type 142. Jednalo se o celokovový samonosný dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a krytou kabinou, který měl dosahovat rychlost nad 400 km/h. Jeho první prototyp odstartoval 12. dubna 1935 a všechny udivil svým moderním vzhledem.
Obdivuhodné byly i jeho výkony, kterými značně překonával tehdejší stíhací letouny RAF. Královské letectvo ihned zaujal a v květnu objednalo stavbu prototypu B.28/35, který měl představovat vojenskou verzi Type 142. Už v srpnu ale velení věc přehodnotilo a objednalo rovnou 150 sériových strojů nesoucích označení Bristol Blenheim Mk.I. Jako prototyp měl posloužit první letoun z této objednávky!
Do výroby rovnou z výkresu
Oproti Type 142 měl stroj středoplošné uspořádání a osádku tvořil pilot a navigátor sedící vedle sebe v dost stísněné kabině na přídi stroje. Zadní polosféru pak chránil střelec, ovládající moderní otočnou věž na hřbetě trupu, která nesla kulomet ráže 7,7 mm. Stejnou zbraň v levém křídle mířící dopředu pak ovládal ještě pilot. Velení věřilo, že tak rychlý letoun nebude silnější výzbroj potřebovat. V pumovnici unesl 1 000 liber (454 kg) pum. Jako pohonné jednotky sloužily hvězdicové Bristol Mercury o výkonu 640 kW, které mu umožňovaly dosáhnout maximální rychlosti 446 km/h. Stroj však postrádal jakoukoliv pasivní ochranu kabiny i nádrží.
Riskantní rozhodnutí zahájit výrobu před zalétáním prototypu vyšlo a stroje netrpěly žádným závažným nedostatkem. První se do vzduchu podíval 25. června 1936. Po krátkých testech začalo v březnu 1937 přezbrojování 114. bombardovací perutě. Ta dosud létala na dvouplošnících Hawker Hind a pro piloty představoval rychlý letoun plný technických novinek velký problém. Přeškolování probíhalo přímo u jednotky a provázela je řada havárií. Jeden pilot se dokonce dostal do sněhové bouře, ztratil nervy a vyskočil na padáku. Jeho navigátor ale v letounu zůstal, převzal řízení a nakonec dokázal nouzově přistát.
Výroba se rozběhla rychlým tempem a do konce roku 1937 se na Blenheimy Mk.I přezbrojilo pět perutí. Během mnichovské krize o rok později na nich létalo už 16 operačních jednotek. V lednu 1938 je začala přebírat i 30. squadrona v Iráku a brzy následovaly další, sloužící v rozsáhlých zámořských oblastech britského impéria.
Čtyřka s dlouhým nosem
Vývoj letounů mezitím dál pokračoval. Verze Mk.II a Mk.III skončily ve fázi projektu, od února 1939 ale z výrobních pásů sjížděly stroje verze Mk.IV. Poháněly je motory Bristol Mercury XV o výkonu 675 kW a větší dolet zajišťovaly přidané nádrže v křídlech. Nejviditelnější změnu představovala úplně nová příď, jejíž výrazné prodloužení zajistilo dostatečné místo pro bombometčíka. Před pilotem měla charakteristické „promáčknutí“, které umožňovalo lepší výhled při vzletu a přistání.
Výzbroj zprvu zůstávala stejná, později dostala otočná věž dva místo jednoho kulometu. Nárůst hmotnosti ale negativně ovlivnil letové vlastnosti – „čtyřka“ ztratila schopnost provádět některé manévry a maximální rychlost klesla na 428 km/h. Přesto se tato verze vyráběla ve velkých sériích a od podzimu 1939 ji začala pod označením Bolingbroke Mk.IV dodávat i kanadská společnosti Fairchild Aircraft.
V ostré službě
Když v září 1939 vstoupila Velká Británie do války, představoval blenheim nejrozšířenější letoun RAF, které jich mělo 1 089. Už 4. září podniklo 15 strojů nálet na německý lehký křižník Emden kotvící ve Wilhelmshavenu a jeden stroj od 107. perutě, poškozený palbou protiletadlových děl, do křižníku narazil a zabil několik námořníků na palubě. Během podivné války podnikaly blenheimy mnoho protilodních akcí, další jednotky se pak přesunuly do Francie. V epicentru bojů se ocitly po začátku německého blitzkriegu na jaře 1940.
Dne 14. května se blenheimy pokusily u Sedanu zničit pontonové mosty, po nichž se tanky Wehrmachtu valily do nitra Francie. Stroje od 21., 107. a 110. squadrony přes hustou protiletadlovou palbu shodily své pumy na kolony panzerů. Nad cílem se na ně vrhla přesila Messerschmittů Bf 109 a následoval masakr, při kterém se k zemi poroučelo osm britských bombardérů. Během dne na mosty se stejným výsledkem útočily ještě další perutě. Mnohé letouny, jež se dokázaly vrátit, připomínaly spíše vraky, a už se je nepodařilo opravit. Ještě horší bylo, kolik letounů se nevrátilo vůbec. Celkem šlo k zemi rovných 40 britských bombardérů a jednalo se tak o zhruba 60% ztráty!
Ztráty narůstají
Když se v létě začaly u pobřeží kanálu La Manche shromažďovat německé invazní síly chystající se vylodit v Británii, jednotky s blenheimy se je několikrát pokusily bombardovat. Většinou za špatného počasí, kdy mraky slibovaly ochranu před nepřátelskými Bf 109. Několikrát uspěly, ovšem jindy utrpěly citelné ztráty. Dne 13. srpna odstartovala celá 82. squadrona k náletu na letiště Luftwaffe v Dánsku. Jeden z pilotů ohlásil poruchu a vrátil se. Všech 11 zbylých strojů pak sestřelili stíhači a protiletadlová palba. Jediného přeživšího pilota obvinili ze zbabělosti, než ale polní soud rozhodl, padl nešťastný letec při jiné akci. Peruť byla prakticky vyhlazena.
Na jaře 1941 zahájilo RAF velkou denní ofenzivu. Většinou se jednalo o hromadné akce typu Circus, při kterých na cíle ve Francii útočily malé formace blenheimů s mimořádně silným stíhacím doprovodem. Představovaly prakticky jen návnadu pro německé messerschmitty, neboť 454 kg pum, které jeden blenheim unesl, stejně nedokázalo způsobit nějaké zásadní škody.
Zcela výjimečná akce proběhla 12. srpna 1941, kdy 54 blenheimů podniklo přízemním letem odvážný útok na elektrárny v okolí Kolína nad Rýnem. Dvě se jim podařilo zničit, ale útoky stíhačů a palba ze země způsobily ztrátu 12 blenheimů a mnohé další utrpěly poškození. Letoun už evidentně na západoevropské bojiště nestačil a postupně ho u denních bombardovacích jednotek začaly nahrazovat výkonnější americké Douglasy Boston.
Další články v sekci
Chrám moudrosti uprostřed Prahy: Dějiny Klementina od 16. století po současnost
Klementinum, původně jezuitská kolej založená v 16. století, se z duchovního centra protireformace proměnilo v srdce české vzdělanosti a dodnes uchovává jedinečné poklady kultury a poznání.
Král Ferdinand I. ( 1526–1564) pozval roku 1556 do Českého království jezuity jako součást boje proti náboženské reformaci. První členové Tovaryšstva Ježíšova se usadili v Praze při někdejším dominikánském klášteře svatého Klementa – podle toho také první kolej řádu na našem území získala své jméno Klementinum. V rozsáhlém areálu vznikla v průběhu staletí řada staveb včetně kostela Nejsvětějšího Salvátora, půvabného Révového náměstí či Astronomické věže.
Kolej prožila zlaté časy po Bílé hoře, kdy roku 1622 převzala správu pražské univerzity a stala se dominantní vzdělávací institucí v království. Poté, co papež Kliment XIV. roku 1773 zrušil jezuitský řád, připadlo Klementinum pod sekularizovanou univerzitu a svá pracoviště si zde v průběhu let zřídily různé instituce včetně Akademie výtvarného umění či Akademického gymnázia. V současnosti se areál řadí mezi národní kulturní památky České republiky.
Jednu z nejskvostnějších částí Klementina představuje nepochybně barokní knihovna, jejíž výstavba začala roku 1722, trvala pět let a stál za ní významný česko-německý architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. Strop ozdobily fresky na téma vědy a umění od freskaře Jana Hiebla, iluzivní malba kupole symbolizuje chrám moudrosti a po stranách vznikly medailony významných jezuitů.
V době dostavby knihovny se zde nacházelo přes 20 000 svazků, jejich počet pak v druhé polovině 18. století výrazně obohatily tituly ze zrušených klášterů. Od roku 1782 potom platí povinnost tiskařů zasílat knihovně výtisk každé nové knihy. Již za Marie Terezie ( 1740–1780) byla instituce zpřístupněna veřejnosti jako veřejná a univerzitní knihovna. V současnosti v Klementinu sídlí také Národní knihovna České republiky – největší instituce tohoto typu, která nabízí čtenářům přes šest milionů knižních titulů.
Kulatý poklad
Mezi největší poklady v barokním knihovním sále Klementina patří hvězdný glóbus z roku 1725, jehož autorem byl prvního správce Matematického muzea koleje Caspar Pflieger. Model má průměr 127 cm a je umístěn na robustním dřevěném podstavci s hodinovým mechanismem umožňujícím jeho otáčení. Konstrukce glóbu sestává z dřevěných žeber potažených tenkým plechem pro zajištění pevnosti a lehkosti. Obrazy souhvězdí jsou namalovány na pergamenu nebo papíru, připevněny na mosazné plechy a následně upevněny na kostru glóbu.
Další články v sekci
Hladová, ale vybíravá: Černá díra v galaxii Kružítko pohlcuje jen zlomek své potravy
Supermasivní černá díra v galaxii Kružítko se ukázala jako vybíravý strávník, který většinu potravy z okolního vesmíru vyplivuje zpět.
Galaxie Kružítko ze stejnojmenného souhvězdí je vděčným objektem pro celou řadu pozorování. Jde o fascinující spirální galaxii, která shodou okolností představuje jednu z nejbližších aktivních galaxií, jejichž centrální supermasivní černá díra dramaticky pohlcuje hmotu a její jádro díky tomu intenzivně září.
Vědci mimo jiné intenzivně zkoumají právě supermasivní černou díru této galaxie, vzdálené od nás asi 13 milionů světelných let. Nizozemský astronom Wout Goesaert z Leidenské university se svými kolegy využil možnosti soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama a detailně sledoval její potravní návyky. Výsledky výzkumu uveřejnil na preprintový server arXiv.
Potravní návyky černé díry
Už dlouho víme, že se centrální supermasivní černé díry v galaxiích krmí hmotou, především kosmickým plynem. Současně se ale ukázalo, že je obtížné podrobně zachytit jejich stravovací návyky. Goesaertův tým to dokázal a využil galaxii Kružítko jako kosmickou laboratoř, v níž mohli studovat mechanismy zodpovědné za „krmení“ černé díry.
Badatelé zjistili, že dotyčná supermasivní černá díra ve skutečnosti vyjídá kosmický plyn současně ze dvou spirálních ramen této galaxie, která jsou napojená na prstenec hmoty, obklopující černou díru. Ukázalo se také, že v horizonu události zmizí jen poměrně malé procento plynu, který se pohyboval směrem k černé díře. Většina plynu je odvržena pryč, než se dostane k černé díře.
Pozorování pohybů hmoty, které umožňuje soustava ALMA, odhalila, že se hmota zmíněných spirálních ramen pohybuje k černé díře rychlostí až 150 tisíc kilometrů za hodinu. Badatelé odhadují, že do samotné černé se ale dostane jen asi 12 procent.
Jak to v podobných případech bývá, výzkum vlastně přinesl více otázek než odpovědí. Příště se na galaxie Kružítko zaměří virtuální Teleskop horizontu událostí (EHT), a také pozemní Extrémně velký dalekohled (ELT), který vyrůstá v Chile.
Další články v sekci
Satelitní snímky odhalily v severním Chile důmyslné pasti dávných lovců
Archeolog Adrián Oyaneder odhalil v severním Chile rozsáhlý systém kamenných pastí, které dávní obyvatelé And používali k lovu divokých lam.
Dnes nemáme pochyby o tom, že naši předci byli velmi zdatnými lovci a používali velmi důmyslné lovecké techniky. Přesto ale důvtip dávných lovců dokáže občas překvapit i zkušené odborníky. Adrián Oyaneder z Exeterské univerzity nedávno objevil pozoruhodné struktury související s lovem ve vysokých nadmořských výškách v severním Chile.
Oyaneder zkoumal satelitní snímky krajiny v Andách a objevil na nich propracovaný systém obrovských pastí ve tvaru trychtýřů, který zřejmě postavili dávní obyvatelé kvůli lovu kořisti. Tyto pasti, takzvané „chacu“, patrně sloužily k lovu divokých lam vikuňa (Vicugna vicugna), které žijí v této části světa.
Dávní lovci lam
Oyaneder analyzoval veřejně dostupná satelitní data a během čtyř měsíců prozkoumal oblast o rozloze 4 600 km² v povodí řeky Camarones. Na strmých svazích objevil 76 kamenných pastí, většinou ve tvaru písmene V. Dvě dlouhá „ramena“ z nasucho skládaných kamenů (asi 1,5 metru vysoká a 150 metrů dlouhá) se sbíhala do malé ohrady o velikosti zhruba 95 m². Do ní lovci zahnali stádo vikuní, které pak nemělo úniku.
Pasti byly umístěny v nadmořské výšce odpovídající přirozenému výskytu vikuní a často využívaly samotný reliéf terénu – svahy, údolí či skalní výběžky – k vytvoření „přirozených“ bariér.
„Když jsem našel první chacu, myslel jsem, že jde o náhodu,“ vzpomíná Oyaneder. „Ale čím víc jsem hledal, tím víc jich bylo. Najednou jsem si uvědomil, že tyto konstrukce tvoří celý systém – dosud neznámý lovecký svět ukrytý v horách.“
Ztracený svět andských lovců
Kolem pastí našel vědec téměř 800 drobných sídlišť – od jednoduchých kamenných přístřešků po skupiny několika staveb. Pomocí GIS mapování se ukázalo, že tyto osady tvořily síť sezónních stanovišť, z nichž lidé mohli efektivně sledovat a lovit zvířata.
Oyanederův výzkum přináší důkazy, že tento horský region byl obýván od roku 6000 př. n. l. až do 18. století, a to komunitami, které kombinovaly různé životní strategie – lov, sběr i pastevectví. To je v rozporu s dosavadními představami, podle nichž se obyvatelé této oblasti po roce 2000 př. n. l. přesunuli k zemědělství a trvalému osídlení. Španělské koloniální záznamy přitom ještě v 16.–19. století mluví o takzvaných „Uru“ nebo „Uro“ – lovecko-sběračských skupinách, které žily mimo hlavní ekonomické struktury.
Podobné kamenné pasti byly známy z jiných částí světa – například z Blízkého východu – takto rozsáhlý komplex je ale v rámci Jižní Ameriky naprostou raritou. Zjištění Adriána Oyanedera navíc naznačuje, že chilské chacus mohou být starší než ty, které používali samotní Inkové.
Další články v sekci
Sluneční déšť: Vědci rozluštili záhadu studeného lijáku v rozpálené koróně
Vědci rozluštili letitou záhadu, proč ze žhavé koróny Slunce občas „prší“ proudy chladného plazmatu. Ukázalo se, že naše mateřská hvězda je mnohem proměnlivější, než si odborníci mysleli.
Sluneční koróna – tenká, téměř neviditelná atmosféra obepínající naši hvězdu – je paradoxním světem. Její teplota přesahuje milion stupňů Celsia, tedy mnohonásobně více než žhavý povrch Slunce, kde teplota dosahuje „jen“ zhruba 5 500 °C. Přesto se v této ohnivé pustině může odehrávat něco překvapivého. Třeba déšť chladného plazmatu, známý také jako koronální déšť.
Záhadný liják z ohně
Když na Slunci dojde k erupci – prudkému výronu magnetické energie – část přehřátého plazmatu se ochladí, zhoustne a zřítí se zpět k povrchu. Tyto chladné proudy, tvořené hustými kapkami materiálu, doslova „prší“ z koróny dolů. Astronomové tento jev pozorují již desítky let, ale rychlost, s jakou se plazma ochlazuje, neodpovídala žádnému dosud známému modelu.
Podle tradičních teorií trvá vytvoření podmínek pro vznik koronálního deště hodiny až dny – jenže sluneční erupce se odehrávají v řádu minut. Zjevně tedy něco v našich modelech Slunce chybělo.
Chybějící kousek skládačky
Zlom přinesl výzkum doktoranda Luka Benavitze a Jeffreyho Reepa, astrofyzika z amerického Naval Research Laboratory. Tito vědci přišli na to, že problém není v samotné fyzice plazmatu, ale v nesprávném předpokladu, podle kterého zůstává poměr chemických prvků v koróně stále stejný.
Ve skutečnosti se podle vědců prvky jako železo nebo kyslík v koróně neustále přeskupují – jejich množství se mění podle aktuální teploty, magnetických podmínek i proudění částic. Jakmile Benavitz a Reep tuto proměnlivost zapracovali do svých modelů, výsledky se konečně shodly s pozorováním: koronální déšť se může vytvořit během několika minut, přesně tak, jak to ukazují satelitní data.
Slunce v novém světle
Zjištění má dalekosáhlé důsledky. Fyzici sice nemohou přímo pozorovat, jak se v koróně uvolňuje energie, mohou ale sledovat, jak se plazma ochlazuje – a z toho zpětně odvozovat, jaké procesy ho zahřívají. Pokud byly dosavadní modely založené na chybném předpokladu o rovnoměrném rozložení prvků, pak jsou všechny odhady chladnutí – a tedy i ohřevu – nutně zkreslené.
To znamená, že základní teorie o zahřívání sluneční koróny bude třeba přehodnotit. A to je velká věc – právě tato otázka totiž patří k největším hádankám astrofyziky už desítky let.
Nové poznatky otevírají vědcům zcela nové možnosti, jak zkoumat tok energie ve sluneční atmosféře a lépe porozumět mechanismům slunečních bouří. Ty mohou mít přímý dopad i na nás – ovlivňují provoz satelitů, komunikační sítě i elektrické rozvodné systémy na Zemi. To, co začalo jako pokus vysvětlit zvláštní „sluneční déšť“, se tak změnilo v revizi našeho chápání Slunce samotného. Jak se ukazuje, největší vědecké průlomy často nepřicházejí s novými objevy, ale s novým pohledem na to, co jsme si mysleli, že už chápeme.
Další články v sekci
Za branami zámeckých parků: Jak šlechta skutečně spravovala svá panství
Česká šlechta nebyla jen zahálčivou elitou: aby udržela svůj životní styl a moc, musela efektivně řídit velkostatky, podnikat, budovat rybníky, pivovary i průmyslové provozy a zároveň koordinovat práci a práva svých poddaných.
Zámecký pán se svou chotí rozšafně procházejí udržovaným francouzským parkem. Užívají si klidného odpoledne, které bude zakončeno koncertem zámeckého orchestru. To je však jen jedna z mnoha částí panského života. Hned zítra ráno musí po delší nepřítomnosti vyrazit na obhlídku svého velkostatku, který mu na všechny tyto světské radosti vydělává…
V představách značné části lidí utkvěla představa aristokracie jako zahálčivé vrstvy společnosti, která akorát tyje z produktů práce svých poddaných. Tento pohled se rozšířil především v dobách socialismu a samozřejmě se jedná o velmi zkreslený obraz.
Pokud chtěla šlechta přežít a udržet si svou moc, musela se dosti ohánět a poddanské dávky, které představovaly hlavní zdroj příjmů ve středověku, nejpozději od 16. století nedostačovaly. Na scénu tudíž přišlo podnikání ve vlastní režii, které začalo generovat nové příjmy, jež bylo později možné investovat do nákladného dvorského života. A co se týče vykořisťování poddaných – ačkoliv se o něm nedá hovořit v tom smyslu, že drábové bičovali nebohé sedláky nebo jim brali majetky, v jisté, mnohem rafinovanější podobě přece jen existovalo.
Páni a poddaní
Když se řekne velkostatek, evokuje tento pojem masivní hospodářství, na kterém se obhospodařuje velké množství půdy. Do jisté míry je to pravda, nicméně tento pojem také můžeme v mnoha ohledech ztotožnit s pojmem panství. Jednalo se o základní ekonomicko-správní jednotku v českých zemích, v jeho rámci se nejen řešily podnikatelské záležitosti šlechty, ale též běžné životní osudy lidí. Tehdejší stát vstupoval do právních vztahů mezi poddanými a vrchností velmi málo, a řešení většiny problémů a sporů se tak dělo právě v hranicích panství.
Z toho vychází, že podmínky pro podnikání a rozvoj se diametrálně lišily od situace ve městech. Aristokrat, jehož panství mu bylo domovem, a v případě fideikomisu, panství, které se nesmělo dělit a dědil je vždy a pouze jeden dědic, měl kromě snahy o co největší zisk ještě zodpovědnost za svoje poddané. Ti měli obvykle pevně ukotvená práva.
Například ačkoliv byly všechny usedlosti i s pozemky, na kterých hospodařili venkované nebo obyvatelé městeček, dědičně zakoupené – tedy patřily majiteli panství – nemohl s nimi šlechtic libovolně nakládat. Potřeboval-li určitý kus pozemku, muselo buď dojít k výměně, nebo byl nucen počkat, až bude grunt bez dědice, a poté ho vyjmout z rustikálu a začít na něm hospodařit v rámci dominikálních pozemků. To se hojně dělo po třicetileté válce, když byla značná část usedlostí opuštěná. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že vrchnost mohla přinutit hospodáře se gruntu vzdát, nicméně ve většině případů se tak dělo, když byl daný sedlák neschopný. Gruntu se v tom případě zpravidla ujímal některý z jeho dědiců.
Český kapr je prostě artikl
Jedněmi z častých případů, kdy vrchnost někdy složitě, jindy za pomoci nátlaku měnila pozemky, představovalo zakládání rybníků. Právě tento druh hospodaření vrchnosti se stal u nás jedním z nejrozšířenějších, a to především v 16. století. Mělo to vícero důvodů. Jednak existovala vytrvalá poptávka po bílkovinách, kterou rybí maso dokázalo uspokojovat. Kapři, kterých se v rybnících chovalo zdaleka nejvíce, představovali také vhodné postní jídlo.
Co bylo ale nejdůležitější, stavba rybníků nezabrala mnoho času, zpravidla se využívaly přirozené krajinné prvky, zejména údolí, kdy se postavila jen krátká hráz na zadržování vody. V průběhu roku rybníky nevyžadovaly – na rozdíl například od dobytka – žádnou velkou péči. Zdaleka největší díl práce představoval výlov, což však byla v případě opravdu velkých rybníků práce na pár dní, u těch menších pak záležitost jednoho náročného dopoledne. Občas bylo také zapotřebí rybníky udržovat tak, že se vypustily a rozoraly, nicméně to se dělo jednou za pár let. Ryby vyprodukované u nás, především v jižních Čechách, nacházely odbytiště i za zemskými hranicemi, v Rakousku nebo německých zemích.
Dvory jako základ
Vrchnostenské dvory měly v rámci velkostatku specifické postavení. Ačkoliv z jejich produkce plynuly do panské pokladny mnohdy nezanedbatelné příjmy, jejich hlavní úkol spočíval především v koordinaci logistiky a dodávání základních surovin jako například obilí a chmele do panského pivovaru a dalších odvětví vrchnostenského podnikání. Dvorové hospodaření tak představovalo páteř většiny velkostatků – když nedokázalo produkovat dostatek primárních surovin, negativním způsobem ovlivňovalo další hospodářská odvětví. Významným faktorem byla produktivita práce. Sehnat schopné pracovníky byla vždycky řehole, a častokrát se muselo zvažovat, zda se bude ve větší míře využívat neplacená práce poddaných, nebo se sáhne po placených dělnících.
Podobu dvorového hospodaření ve značné míře určovaly klimatické podmínky. Toto do jisté banální konstatování nicméně zahrnuje základní předpoklad, kdy v Jizerských horách nebude nikdo příčetný rozvíjet pěstování vína. Nicméně takřka všude se vyskytovalo v základu obilnářství a chov dobytka. Především chov byl klíčový pro jakékoliv další zemědělské či průmyslové podniky, a to především produkcí hnojiva a vstupních materiálů, jako byla vlna a surová kůže. Spíš okrajovou roli hrál potom prodej masa, jelikož se nedalo dlouhodobě uchovávat, vyjma nasolování a uzení. Z živočišných produktů měl výzam především prodej tuků, mimo jiné sýrů nebo sádla.
Pivovar, toť zlatý důl!
Jedním z dlouhodobě nejvýnosnějších podniků na panství býval pivovar. Důvody, proč se právě vaření zlatavého nápoje stalo jednou z páteří vrchnostenské ekonomiky jsou překvapivě podobné těm v případě rybníkářství. Za prvé tu existoval stálý odbyt, jelikož pivo, jako rozšířené potěšení pro široké masy, se konzumovalo ve velkém a všude. Druhým důvodem byla malá náročnost na pracovní sílu. Samozřejmě je do celé rovnice zapotřebí dosadit pracovníky, kteří sklízeli obilí a chmel, a stejně tak povozy nutné k přepravě, nicméně samotné vaření příliš zaměstnanců nepotřebovalo.
V neposlední řadě se prodej alkoholu velmi dobře sleduje, a i v případě, že jej vrchnost nehodlala sama vařit či pálit, dal se dobře zdanit. To se stávalo například u pálenky. U té vrchnost takřka nikdy nedokázala dosáhnout zisku, a tak právo na její produkci nechávala za poplatek třetím stranám, poměrně často Židům.
Oproti dnešku se pivo vařilo především z pšeničného sladu a z mnoha panství víme, že pivovary ponejvíce produkovaly svrchně kvašené tmavé pivo, které například v brtnickém pivovaru tvořilo v druhé polovině 17. století až 90 % veškeré produkce. Mezi další druhy piv patřilo například světlé pšeničné, spodně kvašený bitter nebo takzvané čerstvé pivo. V dobách největšího rozmachu tvořily výnosy z pivovarnictví 40 někdy i 60 % veškerých hrubých příjmů na panství. To se však mohlo razantně změnit v případě, kdy bylo potřeba dokupovat vstupní suroviny jako chmel, a především obilí na slad.
Přímusy aneb nucený odkup
Ačkoliv se nedá mluvit o tom, že by poddaní trpěli pod údery biče, jejich postavení v rámci celého systému velkostatku nebylo z dnešního pohledu akceptovatelné. Kromě toho, že zde existovala robota, která se však dosti lišila v závislosti na panství i období, představovaly zdaleka největší zátěž takzvané přímusy. Zjednodušeně šlo o povinnost odebírat určité druhy panského zboží a nemožnost si ho – legálně – vyrábět doma.
Jednou z nejčastějších komodit, kterou si poddaní museli od vrchnosti kupovat, byl právě alkohol, přičemž dominovalo již zmíněné pivo. Celá struktura byla dovedena k dokonalosti o to víc, že kromě samotného vaření a distribuce piva vrchnost kolikrát vlastnila i významnou část hospod, které se na panství nacházely a z nichž odváděl nájemce ještě stálý plat. Samozřejmě se toto pravidlo mohlo uplatňovat na téměř jakýkoliv produkt, ale z dlouhodobého hlediska se právě pivo ukázalo jako nejlepší při poměru cena výkon. Na panství tak často vznikal absolutní monopol.
Bylo by ovšem chybou tvrdit, že šlechtické pivovary díky tomu, že měly zajištěný odbyt, pivo šidily. Aristokracie většinou dbala na svůj obraz a dodávat kvalitní zboží představovalo věc cti. Kromě toho šla část produkce i na vývoz a cizí kupec by jen stěží zaplatil za šmejd podřadné kvality.
Průmyslová výroba a další zdroje příjmů
Rozhodně nelze opomíjet ani další podnikatelské – často průmyslové – aktivity šlechty. Mezi takové podniky lze zařadit například papírny, valchovny (zpracování sukna), výrobny potaše (látka, která se využívá při výrobě skla) a další. Vrchnost se v případě průmyslových podniků jako tyto nicméně nezřídka uchylovala k pronájmům. Dělala tak proto, že každodenní řízení bylo velmi nákladné a s nejistým výsledkem. Kromě stabilního pronájmu bývalo obvyklé, že například výrobce sukna kasírovali podle množství vyrobené látky. Co si však šlechta nechávala téměř vždy ve vlastních rukou, byla výroba materiálů jako cihly, vápno, a především pak zpracování dřeva.
Není možné popsat veškeré druhy podniků, které u nás vrchnost provozovala, nicméně z uvedeného výčtu je patrné, že aristokracie ve svých podnikatelských aktivitách jednala dosti racionálně. Samozřejmě, že tehdejší ekonomický systém umožňoval vytvořit prostředí, ve kterém prakticky, alespoň na lokální úrovni, neexistovala konkurence, což značně oslabovalo možnosti inovací a tlak na zlepšování kvality. Rozhodně však nelze tvrdit, že by česká šlechta byla zahálčivou vrstvou, která jen tyla ze svých poddaných.
Další články v sekci
Ve světě hladu a nedostatku: Dopady kontinentální blokády na centrální mocnosti
Námořní blokáda Německa a jeho spojenců sice na jedné straně pomohla převrátit poměr sil na stranu Dohody, stalo se tak ale jen za cenu děsivého utrpení civilního obyvatelstva. O její legálnosti i morálnosti se tak dodnes vedou diskuse.
Němečtí stratégové si již před válkou uvědomovali britskou námořní převahu, počítali však s tím, že v případě konfliktu bude nepřátelské loďstvo jednak rozeseto po celém světě a jednak se bude snažit o přímé akce proti kontinentálním přístavům. Tyto předpoklady se však nenaplnily a císařské Širokomořské loďstvo nedisponovalo dostatečnou silou na to, aby mohlo čelit královské Grand Fleet na otevřeném moři. V Berlíně proto přemýšleli, jak blokádu narušit.
Již na začátku války se proto vilémovští admirálové snažili vlákat části britského loďstva do léčky a způsobit mu vážné škody. Provokativní nájezdy proti Scarborough, Hartlepoolu ani Whitby však nepřítele k očekávané odvetě nepřiměly a velké námořní střetnutí u Jutska roku 1916 poměr sil na hladině nezvrátilo.
Prolomit blokádu
Bylo tedy třeba hledat jiné cesty. Jednou z nich se staly různé lamače blokády, které měly britské kontrolní stanoviště obeplout, podplout nebo nadletět. Za tímto účelem například vznikly dvě obchodní ponorky speciálně upravené k převážení co největšího množství zásob. Proběhly také pokusy zásobovat odříznuté německé síly v koloniích za pomoci vzducholodí.
Jako zdaleka nejefektivnější způsob obcházení námořní izolace se ale ukázala spolupráce s neutrálními zeměmi. Britové nemohli zadržovat lodě plující do neválčících států, jakými byly Nizozemsko nebo Švédsko – snažili se však dohlížet na to, aby nedocházelo k přeprodávání zboží centrálními mocnostmi. Přesto se především německý západní soused stal v prvních letech války jedním z nejdůležitějších zásobitelů císařství. Dovoz sýra vzrostl trojnásobně a u některých dalších komodit ještě více. Důležitého partnera Berlína představovalo také Švédsko, které nakupovalo americké suroviny a pak je s velkým ziskem posílalo do středu Evropy. Ačkoliv byla podobná praxe pro Německo finančně nevýhodná, vyhnout se jí nedalo. Sám kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg v roce 1916 konstatoval, že nebýt neutrálních států, země by již ekonomicky zkolabovala.
Roztavit zvony
Ve skutečnosti se však díky této pomoci podařilo katastrofu pouze oddálit. Německo ani jeho spojenci nebyli surovinově soběstační téměř v žádném ohledu a potřeby válečné ekonomiky tuto skutečnost ještě prohloubily. Již záhy se objevil nedostatek různých kovů a docházelo ke znovuotevření některých starých a již nerentabilních dolů. Zároveň se začalo s důkladnou recyklací a ze skládek se pečlivě vybíral veškerý železný šrot, který se dal ještě použít. Vykupoval se (či přímo konfiskoval) materiál od civilistů a v neposlední řadě přišlo i na kostelní zvony – nakonec jich bylo po celém Německu roztaveno na 44 %. Přesto se nedostatek nepodařilo zcela překonat a v jeho důsledku se opožďoval vývoj a zbrojní výroba, což se ukázalo například na tanku A7V, který přišel pozdě, a vyrobily se jen dvě desítky strojů.
Zoufale chyběly také další komodity. Nedostatek kaučuku například vedl k tomu, že část vozidel centrálních mocností ve druhé polovině války jezdila na kovových kolech bez pneumatik, kvůli čemuž se ploužila maximální rychlostí nepřesahující 20 km/h. V pozdní fázi konfliktu pak zásobovací nedostatky dolehly i přímo na frontové jednotky. Panoval zoufalý nedostatek dělostřelecké munice a artilerie mohla na mnoha místech poskytovat prvosledovým jednotkám podporu pouze se svolením vyšších štábů. Pozorovatelé u habsburské armády na italské frontě zaznamenali, že zhruba polovina mužstva neměla kompletní uniformu, což se týkalo i některých důstojníků. Podobné problémy se propisovaly i do morálky mužstva a jeho ochoty pokračovat v boji.
Tuříny a Kriegsbrot
Hlavní potíž, s níž se celé Německo potýkalo, ale představoval hlad. Na tom se spolu se zásadním omezením dovozu potravin podepsal i přechod na válečné hospodářství. Odvody zemědělských dělníků, rekvizice koní a v neposlední řadě odklon dusíku z výroby hnojiv na výrobu munice vedl již po roce konfliktu k vážným zásobovacím obtížím. Ještě před koncem roku 1914 musela německá vláda přikročit k regulaci cen potravin, což vedlo ke vzniku černého trhu. O rok později došlo k zavedení přídělového systému, který ale nedokázal pokrýt potřebu obyvatelstva, protože příděly postupně klesly až na ubohých 1 000 kalorií denně.
Běžné potraviny ustupovaly ve prospěch náhražek v podobě švédského tuřínu a takzvaného Kriegsbrotu (chléb ze žita a brambor). Začala se šířit podvýživa a s ní spojené nemoci, jako kurděje, tuberkulóza nebo úplavice. Současní historici odhadují, že v důsledku blokády a s ní spojeného hladu zemřelo jen na území Německa na 424 000 civilistů.
Velmi zlá byla situace i v sousedním Rakousku, kde přídělový systém na konci války prakticky zkolaboval. Krize se však obrátila také proti dohodovým vojákům, kteří padli do zajetí a pro něž jejich věznitelé neměli dostatek potravy. Odhaduje se, že v rakouských lágrech zemřelo na podvýživu až 100 000 italských zajatců.
Zcela fatální dopady měla francouzská blokáda osmanského pobřeží. Spolu se špatnou úrodou v létě 1915 vyvolala nemožnost zásobovat odlehlejší části říše obrovský hladomor, který si vyžádal statisíce převážně civilních obětí. Sami Francouzi se výsledků své akce zhrozili natolik, že několikrát poskytli především postiženému Libanonu humanitární pomoc, která měla účinky jejich vlastní blokády alespoň zmírnit. Přesto v jejím důsledku zemřelo hlady přes 15 % obyvatel dnešní Sýrie, Libanonu či Palestiny a všeobecná bída podle všeho ovlivnila také začínající genocidy menšin (Arméni či Řekové).
Podpis za jídlo
Britové blokádu neuvolnili ani po uzavření příměří v listopadu 1918. Jako oficiální důvod uváděli obavy z toho, že by Německo po obnovení zásobování pokračovalo ve válce, ale ve skutečnosti šlo o velmi účinný prostředek během vyjednávání o mírové smlouvě. K částečnému rozvolnění izolace došlo na nátlak Američanů až v březnu 1919, kdy do přístavů nově vzniklé republiky začaly proudit první lodě s nákladem potravin. Podařilo se tak zažehnat hlavní zásobovací krizi, ale úplné ukončení blokády přišlo až s podpisem mírové smlouvy ve Versailles 12. července téhož roku. O počtu obětí, které si vyžádala tato „poválečná“ blokáda, se dodnes diskutuje, podle některých badatelů by však mohly dosahovat až 100 000.
Téměř pětiletá námořní blokáda tak skončila a nechala za sebou statisíce mrtvých. Dodnes jde o jeden z prostředků do té doby nevídaně krutého konfliktu, ve kterém se zúčastněné strany nezdráhaly téměř ničeho, co by jim mohlo dopomoci ke konečnému vítězství.
Další články v sekci
Fenomén polospícího mozku: Náměsíčnost pohledem neurovědců
Náměsíčnost představuje fascinující přechodný stav mezi hlubokým spánkem a bdělostí, kdy mozek zůstává částečně „offline“, zatímco motorické programy těla jsou stále aktivní. Jak náměsíčnost vzniká a co se děje v těle náměsíčníka?
Náměsíčnost neboli somnambulismus patří mezi parasomnie, tedy neobvyklé chování vyskytující se během spánku. V normálním spacím cyklu se střídají fáze REM, kdy se oči pod víčky pohybují, mozek je výrazně aktivní a zdají se nám sny; a NREM, kdy centrální orgán odpočívá a činnost celého těla se utlumuje – tj. hluboký spánek. A právě tehdy k náměsíčnosti dochází.
Noční výlety
Dotyčný je pak v jakémsi přechodném stavu mezi spánkem a bdělostí, kdy se aktivuje motorický systém, ale vědomí zůstává zamlžené, takže si somnambul své jednání obvykle nepamatuje. Člověk s „polospícím“ mozkem, ale s aktivním tělem může chodit, pohybovat předměty, a dokonce i řídit auto nebo se vydat na průzkum okolí. Typické jsou otevřené oči, ovšem nepřítomný pohled, přičemž taková epizoda může trvat několik minut i déle a mnozí náměsíčníci se po ní sami vrátí do postele.
Přesné příčiny náměsíčnosti vědci dosud neznají, větší sklony k ní však podle nich mohou být dědičné. Mezi další faktory patří především nedostatek spánku či jiné stavy, jež ho ovlivňují, včetně spánkové apnoe a syndromu neklidných nohou. Roli může hrát i dlouhodobý stres, alkohol nebo některé léky. Podařilo se také prokázat, že k somnambulismu jsou mnohem náchylnější děti – zřejmě proto, že se jejich mozek stále vyvíjí a ve fázi hlubokého spánku tráví víc času.
Další články v sekci
IQ je jen mýtus: Proč testy nedokážou změřit skutečnou inteligenci?
Vědci už roky upozorňují, že IQ je mýtus a „pseudovědecký“ švindl. Žádný standardizovaný test podle nich nedokáže změřit skutečnou populační inteligenci. Pojem změření nebo „vyčíslení“ inteligence tedy neexistuje.
Už v roce 2012 dospěli kanadsko-britští vědci k závěru, že „hodnotit inteligenci na základě výsledků jednoho standardizovaného IQ testu je zavádějící“, a otiskli jej v prosincovém vydání časopisu Neuron. Předtím ale provedli dosud největší online výzkum inteligence v historii, jehož se účastnilo více než sto tisíc lidí. „V online testu dostupnému komukoliv odkudkoliv na světě jsme respondenty poprosili o vyplnění dvanácti kognitivních úkolů zaměřených na paměť, uvažování, pozornost a plánování,“ uvedli jedni z autorů studie, kognitivní neurovědci Adrian M. Owen a Adam Hampshire.
„Zapojení bylo ohromující,“ podotkl Owen a pochvaloval si: „Očekávali jsme několik stovek odpovědí, nakonec se ale zapojily tisíce a tisíce lidí všech věkových kategorií, kultur a vyznání a ze všech koutů světa.“ Výsledky potvrdily, že prozkoumá-li se široká škála kognitivních schopností, ukáže se, že u žádných dvou jedinců nejsou nikdy stejné, dokonce ani podobné. Ovlivněné minimálně třemi parametry – krátkodobou pamětí, kreativním uvažováním a verbálními schopnostmi – tvoří u každého jedince unikátní balíček souhrnně označovaný jako inteligence.
IQ k popisu nestačí
„Pokusíte-li se něco tak komplexního jako lidskou inteligenci zavřít do škatulky zvané IQ, narazíte,“ upozornil Owen a dodal, že výsledky funkční magnetické rezonance, kterou provedli vybraným respondentům, ukázaly, že k rozdílům v kognitivních schopnostech dochází proto, že u každého člověka se při řešení konkrétního problému „rozsvítí“ trochu jiná oblast mozku. Díky zapojení tolika respondentů mohli výzkumníci prozkoumat i to, jak faktory věku, pohlaví a sklonu k hraní počítačových her ovlivnily vybrané mozkové funkce. „Pravidelný trénink mozku kognitivnímu výkonu vůbec nepomohl, zato stárnutí mělo na paměť i rozumové schopnosti extrémně negativní vliv,“ osvětlil Owen.
Mentální kouč a neurovědec Adam Hampshire dodal: „Je zajímavé, že hráči počítačových her si vedli výrazně lépe v oblasti kreativního uvažování i krátkodobé paměti. Oproti tomu třeba kuřáci na tom byli špatně s krátkodobou pamětí a verbálními dovednostmi, zatímco lidé trpící úzkostí si vedli špatně zejména v oblasti krátkodobé paměti.“ Toto pozorování stačí k potvrzení, že měřit lidskou inteligenci pomocí IQ testů je nedostatečné, poněvadž ji ovlivňuje celá řada interních i externích faktorů.
Není to, jak se zdá
Neurokouč Peter Bentley v roce 2024 upozornil, že si lidé pod pojmem IQ představují něco jiného, než co skutečně vyjadřuje. „Nepopisuje inteligenci jako takovou, spíše jednu její konkrétní – statistickou – složku,“ dodal a připomněl pozorování anglického psychologa Charlese Spearmana, který už v roce 1904 zjistil, že existuje spojení mezi konkrétními dovednostmi, např. matematikou, verbální plynulostí, prostorovou vizualizací a pamětí. „Přišel na to, že pokud si jedinec vede dobře v jedné oblasti, má tendenci vést si dobře i v těch ostatních a naopak,“ podotkl Bentley.
Zároveň však dodal, že pomocí statistiky je možné změřit jeden jediný inteligenční faktor, a to tzv. obecnou inteligenci (vyjadřuje se písmenem g), jež udává úroveň obecných kognitivních schopností jedince ve srovnání s ostatními. Obecná inteligence se dělí do dvou typů: fluidní (gf), jež nezávisí na formálním vzdělání, ale na řešení problémů pomocí abstraktního uvažování; a na krystalizovanou (gc), jež vypovídá o naučených zkušenostech, obecných informacích a slovní zásobě. „Fluidní inteligence vrcholí kolem dvacátého roku věku a poté klesá, zatímco krystalizovaná inteligence zůstává stabilní nebo se zlepšuje s postupujícím věkem. Také se ví, že obecná inteligence je dědičná – s velkou pravděpodobností podědíte mentální dovednosti svých rodičů,“ dodává Bentley.
Inteligence vs. rozum
Shane Frederick, psycholog na univerzitě v Yale, rád svým studentům pokládá záludnou otázku: „Je George Bush hlupák?“ Tato otázka zaměstnala během jeho turbulentního osmiletého prezidentování nejeden manažerský mozek. Obecně se dá říct, že ne, protože má IQ 120, což ho řadí do horních deseti procent populace. To je ale jen zlomek příběhu. Dokonce i Bushovi sympatizanti museli uznat, že jako myslitel zrovna neexceloval, což u osoby s rozhodovací pravomocí představovalo problém. I loajální autor jeho prezidentských projevů David Frum ho nazval „neustále špatně informovaným hlupákem“. Bývalý republikánský kongresman Joe Scarborough ho obvinil z „nedostatku intelektuální hloubky“ a tvrdil, že ve srovnání s jinými americkými prezidenty vytvořil Bush junior „samostatnou intelektuální ligu, kde je jen on sám“. Bush sám popsal svůj styl myšlení jako „málo analytický“.
A to je ten druh racionálního uvažování, jejž aplikujeme každý den na běžné životní situace (od výběru jídla po investování peněz nebo konzultace s náročným klientem) a který běžné IQ testy nedokážou změřit. „IQ testy měří důležitou složku kognitivního myšlení a jsou ještě částečně užitečné v předpovídání akademického a pracovního úspěchu, vesměs jsou však neúplné. Neobsáhnou celou škálu dovedností spadajících do kategorie ,dobré myšlení‘,“ objasňuje Frederick a dodává, že IQ není všechno.
„Vysoké IQ je jako výška u basketbalisty,“ dodává psycholog David Perkins z Harvard Graduate School of Education v Massachusetts. „Aby fungovalo, musely by všechny ostatní parametry být stejné, což nejsou. Být dobrým basketbalistou vyžaduje mnohem víc než jen být vysoký – a být dobrým myslitelem vyžaduje mít mnohem víc než vysoké IQ.“
Pseudovědecký švindl?
Přispěvatel do magazínu Medium Nassim Nicholas Taleb se do kritiky IQ pustil s mnohem větší vehemencí hraničící s nenávistným projevem. V článku z roku 2019 s názvem „IQ is largely a pseudoscientific swindle“ doslova píše, že „IQ je zastaralý test určený k měření mentální kapacity, ve skutečnosti ale měří extrémní ,neinteligenci‘ (tedy potíže s učením) a v menší míře také formu inteligence zbavenou efektů 2. řádu, tedy jak dobrý je někdo v absolvování zkoušek navržených nenáročnými nerdy“. Podle něj staví na piedestal jedince špatně přizpůsobené skutečnému životu.
„Koncept IQ je od začátku špatně uchopený matematicky, neumí si poradit s asymetriemi, nedokáže správně řešit dimenzionalitu a s myslí zachází jako s komplexním, neměnným systémem,“ vyjmenovává a dodává, že handlování s IQ skóre je nemorální, ale skvěle dokáže jedince – neřkuli celé skupiny – zaškatulkovat na celý život. Taleb dále tvrdí, že neexistuje žádná statistická souvislost mezi IQ skóre a tvrdým měřítkem, jakým je třeba bohatství. „Psychologové si neuvědomují, že účinek IQ je menší než rozdíl mezi IQ testy u stejného jedince,“ dodává Taleb.
Odchylka mezi prvním a opakovaným IQ testem totiž může být až 80 % (u stejného testovaného!), což znamená, že jeden jediný člověk může obsáhnout až dvě třetiny standardní odchylky. Mentální koučové potvrzují, že IQ měří intelektuální kapacitu – ve skutečném světě ale lépe pochodíte s moudrostí, trpělivostí nebo svědomitostí a se schopností se rychle a správně rozhodnout. V učebnicích psychologie se dočtete také o fenoménu nazvaném předpojatost mrtvého muže (z angl. Dead Man Bias), který říká: „I kdyby existovala linearita a symetrie IQ, už pouhá skutečnost, že se do statistiky počítá i tzv. stav absorbování, kdy mrtvému člověku je přisouzeno nulové IQ, celou záležitost kolem testování značně zkresluje.“
Osud onkologických pacientů
První seriózní zamyšlení nad nedostatečností IQ testů provedl v roce 2017 tým kolem rakouské pediatričky Barbary Wegenschimmelové. Ta se zabývá neurokognitivními schopnostmi dětí trpících nádorem centrálního nervového systému nebo jinými formami dětské rakoviny. Právě kvůli nim se zavedl pojem „úplný inteligenční kvocient“ (FIQ – Full Scale Intelligence Quotient) coby indikátor intelektuální výkonnosti.
„Z důvodu nedostatku standardizovaných neuropsychologických testů pro děti a dorost, ale také času a erudovaného personálu se v dětských onkologických centrech místo speciálních neuropsychologických testů stále používají pouze IQ testy,“ vysvětluje Wegenschimmelová. Ty už ale dávno nejsou relevantní, protože jestliže tyto děti přežily rakovinu (zejména nádor CNS), jsou vystaveny riziku poklesu některých kognitivních schopností (např. rychlosti zpracování informací).
„V důsledku toho pak v IQ testech zcela pohoří – nespravedlivě – a u jejich jmen se objevují poznámky o pozdějším dosahování vývojových milníků, menším počtu intelektuálních úspěchů a schopnosti dosažení milníků až ve starším věku oproti jejich zdravým vrstevníkům,“ dodává Wegenschimmelová. I proto se zavedl nový pojem FIQ, ale ani ten není všespásný. Technicky vzato jde jen o složenější IQ skóre, které ale nedokáže změřit rozsah kognitivních poruch a „vyzdvihnout“ kategorii, v níž nemocné dítě exceluje. „FIQ je založeno na kompenzačním modelu, kdy se deficit v jednom subtestu (např. logickém uvažování) kompenzuje lepším výkonem v jiném (např. slovní zásobě),“ uzavírá Wegenschimmelová.
Nic není jednoznačné
Navíc je zřejmé, že se FIQ může výrazně lišit v závislosti na definici inteligence (např. některé testy používají jako indikátor inteligence výhradně logické uvažování) a na parametrech testování (např. vybrané subtesty mají na každou otázku časový limit, jiné ne). Běžně používaným subtestem je „block design“, kdy pacienti přeskupují bloky rukama podle daného vzoru (vizuomotorická koordinace). Čím rychleji to zvládnou, tím více bodů je jim uděleno. Z toho důvodu může pomalejší zpracování nebo špatná vizuomotorická funkce vést k poklesu FIQ. Když je ale rychlost narušena nádorem nebo jeho léčbou (např. ozářením), je nesmysl usuzovat obecný kognitivní pokles, protože ostatní funkce nemusejí být ovlivněny.
„Analýzou neuropsychologického profilu pacienta jsme schopni identifikovat parametry vedoucí k horším studijním výsledkům,“ vysvětluje Wegenschimmelová a apeluje: Budou-li pedagogové dále používat pouze skóre FIQ, vystavují se vysokému riziku nesprávné interpretace dětské inteligence s negativními dopady na jejich studijní výsledky. „Používat FIQ jako jediné měřítko inteligence je chybné, poněvadž pokud onkologické dítě zpracovává informace sice pomalejším tempem (což je případ velkého počtu pacientů), ale logicky stále správně, není nic snazšího než požádat během testování o nějaký čas navíc a dítě tak zbytečně více nestresovat.“
Vyšší IQ není vyšší inteligence
Mýtus, kterému většina populace věří, spočívá v domněnce, že vyšší naměřené IQ rovná se větší inteligence. Tak to ale není. Profesor aplikované psychologie Keith Stanovich z Torontské univerzity v Kanadě se nesrovnalostí mezi hodnotami IQ a skutečným lidským rozumem zabývá přes patnáct let. Za tu dobu potvrdil, že se tento nesoulad týká většinové populace. „IQ testy jsou skvělé na měření určitých mentálních schopností, třeba logiky, abstraktního uvažování, schopnosti učit se a kapacity paměti,“ vysvětluje, „ale totálně selhávají, mají-li změřit schopnost správného úsudku jedince v kritických situacích reálného života.“ To proto, že nejsou s to posoudit „selský rozum“, jenž sám o sobě dovede překonat kognitivní předsudky a teoretické poučky.
