Šest miliard tun za sekundu: Potulná planeta roste ohromujícím tempem
Astronomové odhalili, že bludná planeta Cha 1107-7626 vzdálená 620 světelných let roste rekordním tempem – pohlcuje plyn a prach rychlostí šest miliard tun za sekundu, což stírá hranici mezi hvězdami a planetami.
Astronomové zaznamenali rekordní růstový sprint u takzvané bludné planety. Na rozdíl od planet v naší Sluneční soustavě tyto objekty neobíhají kolem hvězd, ale volně plují vesmírem. Nová pozorování dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) odhalila, že tato potulná planeta pohlcuje plyn a prach ze svého okolí rychlostí 6 miliard tun za sekundu. Jedná se o nejrychlejší růst, jaký byl kdy zaznamenán nejen u bludných planet, ale i planet jakéhokoli druhu.
Planetární sprinter
„Lidé si možná představují planety jako klidné a stabilní světy, ale díky tomuto objevu vidíme, že objekty s planetární hmotností volně plující vesmírem mohou být vzrušujícími místy,“ říká Víctor Almendros-Abad, astronom z Astronomické observatoře v Palermu a hlavní autor nové studie.
Nově zkoumaný objekt, jehož hmotnost je pětkrát až desetkrát větší než hmotnost Jupiteru, se nachází ve vzdálenosti asi 620 světelných let v souhvězdí Chameleona. Tato bludná planeta, oficiálně pojmenovaná Cha 1107-7626, se stále formuje a je vyživována okolním diskem plynu a prachu. Tento materiál neustále padá na volně plující planetu, což je proces známý jako akrece. Skupina pod vedením Almendrose-Abada však nyní zjistila, že rychlost, jakou mladá planeta akreuje, není stálá.
V srpnu 2025 se planeta zvětšovala asi osmkrát rychleji než jen několik měsíců předtím, a to rychlostí šest miliard tun za sekundu! „Jedná se o nejsilnější akreci, jaká byla kdy zaznamenána u objektu planetární hmotnosti,“ říká Almendros-Abad.
Tento objev, který byl přijat k publikování v časopise The Astrophysical Journal Letters, byl učiněn pomocí spektrografu X-shooter na dalekohledu VLT ESO, který se nachází v chilské poušti Atacama. Skupina také využila data z vesmírného dalekohledu Jamese Webba a archivní data ze spektrografu SINFONI na dalekohledu VLT ESO.
Hvězda, nebo planeta?
„Původ bludných planet zůstává otevřenou otázkou: jde o objekty s nejnižší hmotností, které vznikly jako hvězdy, nebo obří planety vyhozené ze svých rodných systémů?“ ptá se spoluautor Aleks Scholz, astronom z University of St Andrews ve Velké Británii. Výsledky naznačují, že alespoň některé bludné planety mohou mít podobnou dráhu vzniku jako hvězdy, protože podobné výbuchy akrece byly již dříve pozorovány u mladých hvězd.
Jak vysvětluje spoluautorka Belinda Damianová, rovněž astronomka z University of St Andrews: „Tento objev stírá hranici mezi hvězdami a planetami a umožňuje nám nahlédnout do nejranějších fází vzniku bludných planet.“
Porovnáním světla vyzařovaného před a během výbuchu získali astronomové indicie o povaze akrečního procesu. Je pozoruhodné, že klíčovou roli při pohánění dramatického pádu hmoty patrně sehrála magnetická aktivita, což bylo dosud pozorováno pouze u hvězd. To naznačuje, že i objekty s nízkou hmotností mohou mít silná magnetická pole schopná pohánět takové akreční jevy.
Vědci také zjistili, že chemické složení disku kolem planety se během akrece změnilo, přičemž během ní byla detekována vodní pára, ale předtím nikoli. Tento jev byl doposud pozorován jen u hvězd.
„Myšlenka, že planetární objekt se může chovat jako hvězda, je úchvatná a vybízí nás k zamyšlení nad tím, jaké by mohly být světy mimo ten náš v počátečních fázích svého vývoje,“ uvádí astronomka Amelia Bayová z Evropské jižní observatoře.
Další články v sekci
Dobroty z nouze: Příběhy jídel, která vznikla z hladu a nedostatku
Když se vlivem válečných konfliktů naruší staré pořádky, dostaví se nouze a hlad. A právě období dvou světových válek dalo vzniknout pokrmům, bez kterých si dnes už neumíme život představit.
Další články v sekci
Archeologové v egyptské Sakkáře objevili zcela unikátní sošku ze Staré říše
Archeologové v Sakkáře objevili jedinečnou staroegyptskou sochu muže z páté dynastie se svou miniaturizovanou rodinou.
Archeologové učinili unikátní objev v nekropoli Sakkára, rozsáhlém pohřebišti starověkých Egypťanů: sochu, která podle odborníků nemá v historii staroegyptského umění obdoby. Dávný artefakt představuje muže, jehož jméno by mohlo být Messi, stojícího ve společnosti své miniaturizované manželky, a ještě menší dcery, která drží husu.
Socha, vysoká 103 cm, byla vytesána z vápence a podle studie uveřejněné v odborném časopisu The Journal of Egyptian Archaeology představuje ušlechtile vypadajícího muže s levou nohou nakročenou mírně vpřed, což v egyptské symbolice vyjadřuje mládí, sílu a vitalitu.
Vedle něj klečí jeho manželka, držící se jeho pravé nohy, a dcera stojící za levou nohou svírá husu s otevřeným zobákem. Tento motiv podle archeologů odkazuje na každodenní život, podobně jako fresky a reliéfy na stěnách hrobek. Mohl mít ale i symbolický význam: zachovat spojení rodiny i v posmrtném životě.
Odkaz odvážného umělce
Socha byla nalezena v roce 2021 skrytá pod pískem nedaleko falešných dveří s nápisem „Messi“. Falešné dveře byly v egyptských hrobkách běžné a věřilo se, že duše zesnulého jimi může vstupovat a opouštět hrob. Na základě stylu sochy ji odborníci datují do páté dynastie (cca 2 465–2 323 př. n. l.), období, kdy v Egyptě vznikaly pyramidy.
V sochařství té doby platilo pravidlo, že větší postava značí vyšší význam, což vysvětluje, proč je Messi vyobrazen výrazně větší než jeho rodina.
Podle Zahi Hawasse, bývalého egyptského ministra pro památky a spoluautora studie, je tato socha jediným známým příkladem svého druhu ze Staré říše. Na rozdíl od jiných rodinných soch jsou všechny postavy (kromě reliéfně ztvárněné dcery) vytesány plně trojrozměrně. Tato kombinace dvou sochařských postupů ukazuje experimentálního ducha umělce a dává soše status jedinečného mistrovského díla.
Socha podle archeologů nabízí unikátní vhled do rodinné symboliky starověkého Egypta a přináší nový pohled na kreativní postupy starověkých egyptských umělců.
Další články v sekci
Oči, které vidí vše: Odhalte tajemství dokonalého zraku
Jen těžko si umíme představit, že bychom vnímali svět v okruhu 360 stupňů, viděli bychom zároveň nahoru i dolů nebo bychom dokázali zrakem proniknout za hranici ultrafialového záření. Mnozí živočichové však tyto schopnosti mají, a díky tomu se z nich stávají třeba nebezpeční predátoři.
Další články v sekci
Zapomenutý měsíc Uranu mohl mít v minulosti oceán hlubší než Pacifik
Nový výzkum naznačuje, že Uranův měsíc Ariel mohl kdysi skrývat oceán hluboký až 170 kilometrů. Jeho existence by vysvětlovala dramatické zlomy a hladké pláně na jeho ledovém povrchu.
V hledáčku planetárních vědců se stále častěji objevuje Uranův měsíc Ariel. Tento pozoruhodný svět je nejjasnějším a čtvrtým největším měsícem v systému planety Uran. Na Arielu, jehož průměr činí 1 159 kilometrů, je nápadný především jeho povrch, na němž se v divokém kontrastu střídají velmi staré útvary, jako jsou krátery, s velmi mladými prvky, což jsou například oblasti s velice hladkým povrchem, vytvořené zřejmě kryovulkanismem.
V souvislosti s Arielem se v poslední době množí náznaky, že by se pod jeho povrchem mohl ukrývat oceán. Výzkumný tým, který vedl Caleb Strom z Univerzity Severní Dakoty v Grand Forks, ale přichází s alternativní tezí. Podle Stroma měl Ariel takový oceán v minulosti. Měl být velice hluboký – podle vědců možná až 170 kilometrů. Pro srovnání, pozemský Pacifik je hluboký v průměru jen asi čtyři kilometry.
Hlubiny pod ledem
Jak plyne ze studie Stromova týmu, kterou uveřejnil odborný časopis Icarus, byl to právě dramatický povrch měsíce Ariel, který vědce přivedl k tomuto závěru. Zajímalo je, jaké parametry by musel Ariel mít, aby na jeho povrchu vznikly rysy, které tam dnes pozorujeme. Jejich analýzy se týkaly především podpovrchového oceánu a excentricity dráhy čili toho, do jaké míry se liší tvar dráhy tělesa od ideální kružnice.
Badatelé přiznávají, že pokud jde o definitivní rozhodnutí o existenci či neexistenci oceánu na Arielu, jsou naše možnosti bohužel značně omezené. Jak Ariel, tak i další Uranův měsíc Miranda totiž pozorujeme pouze z jejich jižní strany. Změnit by to mohl až mise, která by pořídila snímky povrchu severních polokoulí Arielu a Mirandy.
Simulace Stromova týmu naznačují, že Ariel patrně musel mít v minulosti zhruba 40× výstřednější (excentričtější) dráhu, než je tomu dnes. Jde tak o čtyřikrát vyšší hodnotu než u slavné Jupiterovy Europy, známé svými prasklinami způsobenými slapovými silami.
Taková excentricita by podle vědců zvyšovala přílivové síly natolik, že by dokázaly lámat ledovou kůru Arielu. Podle vědců by k tomu však nestačila jen deformace dráhy – pod ledem by se musel nacházet podpovrchový oceán. Ve hře jsou tak podle vědců dva scénáře: Tenká ledová vrstva ukrývající obrovský a hluboký oceán, nebo menší oceán pod silnější krustou.
Další články v sekci
Bitva na Lechu: Konec maďarských nájezdů a zrození středověké Evropy
Drtivá porážka Maďarů v bitvě u Augsburgu roku 955, v níž sehráli klíčovou roli i čeští jezdci knížete Boleslava I., ukončila desetiletí ničivých nájezdů kočovníků a otevřela cestu k upevnění moci nově vznikající Svaté říše římské.
Už více než půl století se Evropa třásla před nájezdy maďarských kočovníků, kteří roku 906 vyvrátili Velkou Moravu a bezuzdně loupili nejen ve všech německých zemích, ale také v severní Itálii a Západofranské říši (dnešní Francii). Teprve roku 955 pomohl český kníže Boleslav I. saskému králi Otovi I. definitivně zlomit maďarskou hrozbu.
Ale vraťme se k Maďarům. Na svých hubených konících se dokázali pohybovat tak rychle, že taktika těžce obrněných západních rytířů v kroužkových zbrojích proti nim naprosto selhávala. Teprve roku 933 je porazil saský král Jindřich I. Ptáčník na řece Riade u Merseburku. Vyjednal s nimi dvacetileté příměří a myslel si, že tím problém vyřešil. Maďaři se rychle vzpamatovali, ale dohodu ctili, a proto zaměřili své loupežné výpravy více na Itálii a Francii, případně okolní slovanské země.
Češi proti Sasům
Přemyslovský kníže Boleslav I. ( 935 až 972) vešel do legend jako vrah svého bratra svatého Václava a dostal přízvisko Ukrutný. Historici mu však dnes přiznávají, že měl zásluhu na vytvoření českého státu, který díky němu začal hrát významnou roli v politice střední Evropy.
Ona nešťastná bratrovražda se stala roku 935, tedy krátce po Jindřichově vítězství u Riade. Namísto prosasky orientovaného Václava nastoupil Boleslav, který se Sasům nemínil podřídit, protože se chtěl orientovat na Bavorsko. Od roku 936 vedl dlouhou čtrnáctiletou válku proti Jindřichovu synovi Otovi I., který právě toho roku nastoupil po smrti svého otce na trůn. O průběhu bojů toho mnoho nevíme, ale v té době nebyl Boleslav k Maďarům vyloženě nepřátelský. Občas jim dokonce povolil průjezd Čechami, když se mu to hodilo.
Teprve roku 950 už ho asi válčení přestalo bavit, a přestože neutrpěl žádnou velkou porážku, uzavřel s Otou I. mírovou dohodu, která mimo jiné obsahovala slib vzájemné pomoci ve válečných záležitostech. Z bývalých nepřátel se tak stali téměř přes noc spojenci, takže Otovi nepřátelé byli od té chvíle také Boleslavovi nepřátelé, což zahrnovalo i Maďary.
Roku 953 vypršelo zmíněné dvacetileté příměří s Maďary. Člověk by skoro řekl, že při tehdejším stavu maďarské kultury a civilizace to snad tihle divocí nájezdníci ani nemohli zvládnout spočítat, zvlášť když mezitím musela vyrůst úplně nová generace válečníků. Jenže ouha, Maďaři využili příležitosti a hned následujícího roku 954 zamířili tam, kde je po dvacetileté pauze už snad ani nikdo nečekal. Ze svých sídel v Panonii (dnešní Maďarsko) projeli proti toku Dunaje do Bavorska a odtud přes Švábsko do Lotrinska. Zpátky to pak vzali opět přes jižní Francii a severní Itálii. Netřeba dodávat, že všude plenili, pálili, rabovali a ničili, na co přišli.
Ota se zlobí
Saský král a budoucí římský císař Ota I. zvaný Veliký se rázně rozhodl, že musí zakročit. Kdyby nechal Maďary řádit, podkopal by tím svoji vlastní těžce vybudovanou autoritu. Také díky uzavřenému míru s Boleslavem I., tehdy nejmocnějším slovanským knížetem střední Evropy, měl relativně volné ruce a dostatek prostředků, jak svolat armádu, která by se Maďarům mohla postavit. Navíc mohl požádat o pomoc i samotného Boleslava.
Maďaři se roku 955 opět vydali po trase proti proudu Dunaje. Tehdy Ota začal svolávat své leníky a spojence ke společnému zásahu. Svolání armád však nějakou dobu trvalo, takže vojska se scházela jen pomalu. Je možné, že by rychlonohé Maďary Ota nikdy nedohonil, kdyby neučinili zásadní chybu. Ačkoliv se běžně vyhýbali opevněným hradům a městům, tentokrát je zlákaly poškozené hradby biskupského města Augsburgu v Bavorsku u řeky Lech.
Maďarské hordy tehdy čítaly přes 12 000 mužů (podle moderních odhadů) a vedl je zkušený a uznávaný náčelník Harka Bulcsu spolu s Lélem a Súrem. Bulcsu v čele největšího voje odhadl, že částečně poškozené hradby Augsburgu může zdolat, a dělal si zálusk na bohatou kořist. Proto jej oblehl a zahájil dobývání, zatímco Lél (jinak též Lehel) zatím s menším oddílem plenil obce v jižním Německu. O Bulcsuovi se traduje, že byl chtivý moci, agresivní, krutý a hrabivý. Augsburg však bránila silná biskupská posádka vedená samotným biskupem Ulrichem (Oldřichem), která odolávala tak dlouho, že dala Otovi I. čas sešikovat svá vojska a přesunout se s nimi k městu.
Na březích řeky Lech
Ota I. dorazil k Augsburgu 8. srpna s vojskem, které stihl posbírat. Přidaly se k němu tři šiky Bavorů, kteří byli vlastně doma, a bránili tedy svoji zem. Pod vedením vévody Konráda přijel oddíl Franků a s nimi také dva šiky švábských jezdců. Dohromady to mohlo být kolem 7 000 těžkých jezdců, před nimiž nechal Ota nést nejsvětější relikvii své říše, kopí svatého Longina, v němž byl i hřeb z Kristova kříže. S požehnáním Ježíše Krista měli porazit pohanské Maďary. Ota I. měl k dispozici i svůj stálý sbor elitních říšských jezdců, ale jinak jeho saské sbory nestihly dorazit, stejně jako Lotrinčané.
K Augsburgu přijela také tisícovka českých jezdců, po zuby ozbrojených v těžkých kroužkových košilích. Kronikář však později zaznamenal, že „jejich zbroj byla lepší než válečné štěstí“. Sám Boleslav I. Ukrutný s nimi ovšem osobně nebyl, ale svému spojeneckému závazku dostál.
Během 9. srpna se armády šikovaly na opačných březích řeky Lech. K oběma vojskům navíc ten den zřejmě přibyly posily. Zatímco k obléhajícím Maďarům se přidal Lél dorazivší z jihu, Ota I. asi právě vítal české oddíly. Saský král rozmístil své šiky tak, aby byly připraveny překročit příštího dne řeku a udeřit na nepřítele. Nechystal žádnou lest, ale jednoduše přímý útok a doufal, že převaha těžkých zbrojí vyrovná mírnou početní nevýhodu v poměru 2:3. Proti zhruba 12 000 Maďarům stálo asi 8 000 jeho mužů.
Překvapivý úder
Nazítří, 10. srpna, v den svatého Vavřince probíhala ranní mše už v seřazených útvarech, při níž se Ota I. zavázal, že v případě vítězství postaví svatému Vavřinci chrám. V prvním sledu byly připraveny tři bavorské oddíly a vedle nich jako záloha Frankové v čele s vévodou Konrádem. V druhé řadě měly udeřit švábské šiky a za nimi pak královská elitní jízda se samotným králem Otou. Zálohu v poslední řadě tvořili čeští jezdci, kteří tak vlastně měli podle původního plánu zasáhnout do bitvy až nakonec, když už by bylo buď rozhodnuto, nebo by král potřeboval zvrátit poměr sil.
Ne nadarmo se však říká: „Chceš-li pobavit Boha, řekni mu o svých plánech.“ Zatímco se křesťané modlili na ranní mši, dal Bulcsu příkaz maďarským jezdcům, aby rychle a nenápadně překročili řeku kus po proudu. Spoléhal na jejich početní převahu. Ranní mlha přikryla úskočné a pohyblivé Maďary, kteří tak udeřili překvapivě zezadu přímo proti nepřipraveným českým jezdcům. Ti nemohli nápor dvanáctinásobné přesily ustát ve zdraví. Navíc celému vojsku krále Oty chvíli trvalo, než zjistilo, co se vlastně děje. Češi se bránili, jak mohli, ale drtivá většina jich skončila v krvi na bitevním poli ještě předtím, než se přihnaly první posily z řad Švábů. Maďarů bylo tolik, že se útok přelil i na ně.
Nápor železných jezdců
Ani švábských jezdců nebylo mnoho, takže většina z nich zůstala rozsekána vedle svých českých spolubojovníků. Nemáme zprávy o tom, jak dlouho se čeští a švábští bojovníci bránili proti maďarské přesile. Mohly to být desítky minut, ale také třeba hodina. Teprve potom dorazil do bitevní vřavy franský vévoda Konrád a drtivý nápor jeho jezdců poprvé Maďary rozkolísal a jejich zdrcující útok zastavil. Podařilo se mu dokonce snad osvobodit některé české a švábské zajatce, ale při tom sám nalezl v bitvě smrt. To už se však stihl do boje zapojit i sám král Ota se svými elitními jezdci a za ním konečně přijeli také Bavoři z předních řad.
Mohutná síla těžkých jezdců zatlačila Maďary do defenzivy a obrátila je zády k řece Lechu, takže nemohli využít své rychlosti a zmizet ze špatně se vyvíjející bitvy. Ve vzrůstající panice se o to sice mnozí pokusili, ale většina z nich zahynula ve vlnách. Boj se změnil v masakr, z něhož se jen málokterým Maďarům podařilo uniknout. Náčelníci Bulcsu, Lél a Súr padli do zajetí a posléze je nechal Ota I. demonstrativně pověsit.
K ranému státu
Podle legendy zůstalo z celého maďarského vojska naživu jen sedm mužů, kteří byli zbaveni cti a po zbytek života museli jako „zvěstovatelé porážky“ putovat po vlasti a živit se žebrotou. O Lélovi, jenž měl být něco jako princ, vnuk bájného maďarského vůdce Arpáda, se zase vypráví, že před popravou vytáhl naposledy svůj oblíbený roh a zabil jím vítězného krále se slovy: „A teď mi budeš na onom světě sloužit!“ Pro sílu legendy není podstatné, že ho ve skutečnosti Ota I. o 18 let přežil.
Drtivá porážka Maďarů měla znamenat konec hrozby divokých kočovných hord. Tradiční výklad historiků zní, že po bitvě na Lechu se Maďaři poučili, přijali křest, usadili se v Panonii, postupně vytvořili stát a posunuli se tak od kmenové společnosti k feudální. Pravdou je, že Maďaři byli jediným kočovným národem, který něco takového dokázal, na rozdíl třeba od Hunů a Avarů, jejichž říše zmizely v propadlišti dějin. Jenže moderní maďarští badatelé tvrdí, že bitva na Lechu byla spíš jakýmsi symbolem než skutečným zlomem, který by Maďary přinutil k proměně. Prý šlo o dlouhodobě probíhající proces, který události u Augsburgu jen posunuly vpřed. Náčelník Bulcsu byl ostatně až třetím nejdůležitějším maďarským vůdcem, takže nešlo o žádné nenahraditelné ztráty.
Ať tak, či onak, nově vznikající Svatá říše římská pod vládou dynastie Otonů porazila svého obávaného nepřítele, jehož se přestali obávat i jejich čeští spojenci. Ti položili na oltář lešského bojiště nejvyšší oběť, když tam většina z nich padla, a odměnou za svou pomoc mohl Boleslav I. nerušeně budovat přemyslovskou říši v České kotlině.
Další články v sekci
Mírná nadváha může být zdravější než hubenost, ukazuje dánská studie
Nový dánský výzkum ukazuje, že mírná nadváha nemusí zdraví škodit tolik, jak se dosud věřilo – naopak přílišná štíhlost může zvyšovat riziko úmrtí, zejména u starších lidí.
Nová dánská studie otřásá dlouho zažitým klišé, podle kterého jsou hubení lidé automaticky považováni za zdravé. Dánský výzkum totiž ukazuje, že mírná nadváha – a dokonce i lehká obezita – nemusí zvyšovat riziko úmrtí v takové míře, jak je často prezentováno. Naopak, příliš nízká hmotnost může být nebezpečnější než pár kilo navíc. Výsledky byly představeny na výroční konferenci Evropské asociace pro studium diabetu (EASD) ve Vídni a podporují fenomén známý jako „fat but fit“ (tlustý, ale fit).
Křivka ve tvaru písmene U
Dánská studie sledovala 85 761 dospělých s průměrným věkem 66,4 let a jejich BMI, tedy index tělesné hmotnosti. Během pěti let zemřelo 7 555 účastníků, tedy osm procent sledovaných. Graf rizika úmrtí vytvořil charakteristickou křivku ve tvaru písmene U: lidé s podváhou (BMI pod 18,5) měli téměř trojnásobné riziko úmrtí oproti referenční skupině. U BMI mezi 18,5 a 20 bylo riziko dvojnásobné, a dokonce i lidé v dolní části normálního rozmezí (20–22,5) vykazovali o 27 procent vyšší riziko.
Naopak u osob s mírnou nadváhou (BMI 25–30) a lehkou obezitou (30–35) nebyla úmrtnost vyšší než u lidí v horní hranici normálu. Výrazně zvýšené riziko, přibližně o 23 procent, se objevilo až u těžké obezity (BMI nad 40).
Výsledky navíc ukázaly, že samotné BMI není dokonalým ukazatelem zdravotních rizik, protože nerozlišuje mezi svaly a tukem ani nezohledňuje, kde je tuk uložen. Podle profesora Jense Meldgaarda Bruuna je klíčové, zda se tuk hromadí převážně v břišní dutině kolem orgánů, kde je metabolicky aktivní a škodlivý, nebo spíše v bocích a stehnech, kde tolik neškodí.
Zavádějící index
Dva lidé se stejným BMI tak mohou mít zcela rozdílné riziko cukrovky, vysokého tlaku či jiných komplikací. Proto odborníci vyzývají k nové metodice hodnocení obezity, která by zohlednila i procento tělesného tuku, jeho rozložení a metabolické markery.
Nízká hmotnost navíc nemusí vždy znamenat zdraví – často je příznakem skrytých onemocnění, například rakoviny nebo diabetu 1. typu, nebo důsledkem ztráty chuti k jídlu při léčbě. Starší lidé či pacienti s chronickými nemocemi, kteří mají alespoň malé tukové zásoby, snášejí léčbu lépe, protože tělo má z čeho čerpat energii. Vedoucí výzkumu Sigrid Bjerge Gribsholtová proto upozorňuje, že i když obezita zůstává vážným zdravotním problémem, přílišná štíhlost nese také rizika – od podvýživy až po oslabení imunity.
Studie tedy neobhajuje nadváhu, ale vybízí k individualizovanému přístupu: cílová hmotnost by měla zohlednit věk, svalovou hmotu, rozložení tuku a celkový zdravotní stav. Klíčovým poselstvím výzkumu je, že samotné BMI už nestačí k hodnocení zdraví a že příliš nízké BMI, zejména u starších lidí, je spojeno s vyšším rizikem úmrtí. Studie tak do značné míry zpochybňuje černobílé dělení „štíhlý = zdravý“ a přináší nový pohled na ideální tělesnou hmotnost v éře moderní medicíny.
Další články v sekci
Krvavá delta Gangy: Neznámá válka mezi Indií a Pákistánem
Od konce britské koloniální nadvlády se Indie a Pákistán několikrát střetly v ozbrojených konfliktech. V roce 1971 hrozilo, že se Pákistán rozpadne, když v jeho východní části vypuklo povstání a Indie vycítila příležitost uštědřit svému věčnému rivalovi drtivý úder.
Parlamentní volby v roce 1970 vyhrála ve Východním Pákistánu strana Liga Awami, která prosazovala autonomii této oblasti, jež nesla do roku 1955 jméno Východní Bengálsko. Vláda v Islámábádu však výsledky voleb neuznala a poslala do vzpurné provincie armádu, která zahájila perzekuce proti zastáncům samostatnosti. V důsledku toho vypuklo v březnu 1971 ve Východním Pákistánu povstání s cílem vytvořit samostatný stát, nezávislý na Pákistánu. Následovaly tvrdé represe a genocida zejména proti hinduistům, což vedlo k útěku milionů lidí do sousední Indie. Další se stali obětí masakrů páchaných polovojenskými islámskými milicemi (hovoří se o 300 000 až třech milionech zavražděných lidí).
Indie otevřela hranice a přijala asi 10 milionů uprchlíků. Dění v Bangladéši také přitáhlo pozornost celého světa, žádost indické vlády o pomoc ze strany mezinárodního společenství však zůstala nevyslyšena, a proto premiérka Indíra Gándhíová 27. března deklarovala podporu své země hnutí za nezávislost Východního Pákistánu.
Přesto obě strany otevřený konflikt odkládaly. Vrchní velitel indické armády generál Sam Manekshaw varoval Indíru Gándhíovou před zahájením tažení do Bangladéše během období monzunů a upozorňoval, že obrněné síly v současné době přezbrojují. Silný partner Indie, Sovětský svaz, varoval Islámábád před novou válkou, protože by ohrozila vnitřní stabilitu Pákistánu. Nicméně v obou zemích měl očekávaný válečný konflikt širokou podporu veřejnosti. Dne 9. srpna podepsaly SSSR a Indie smlouvu o míru a přátelství.
Třetího prosince 1971 v 17.40 provedlo pákistánské letectvo překvapivý útok na radarové stanice a osm letišť v severozápadní Indii. Tento úder byl inspirován izraelskými nálety na začátku šestidenní války (1967), ale neměl zdaleka srovnatelný účinek. Pákistánci nasadili pouhých 51 letounů, z nichž většina byla sestřelena, aniž by na indické straně způsobily větší škody. Premiérka Gándhíová poté nařídila okamžitý protiútok.
Dobře vyzbrojení protivníci
Armády a letectva obou zemí v té době tvořily značně odlišné zbraňové systémy. Indické vzdušné síly měly ve výzbroji sovětské stíhačky MiG-21, zatímco pozemní síly disponovaly tanky T-55 a domácím typem Vijayanta – v licenci vyráběným britským Vickersem Mk.1. Ten však trpěl značnými mechanickými problémy. Armáda také speciálně pro nasazení v Banladéši objednala sovětské lehké obojživelné tanky PT-76. Řeky ve Východním Pákistánu však byly tak široké, že se při jejich překonávání motory těchto strojů mnohdy přehřívaly. Přesto představovaly důležitý prvek v indických plánech a svou roli splnily dobře.
Oproti tomu většinu výzbroje Pákistánu dodali západní výrobci. Letectvo disponovalo bombardéry B-57 Canberra, stíhačkami F-86 Sabre a F-104 Starfighter či několika francouzskými Mirage III. Obrněné síly používaly tanky M24 Chaffee, M47/M48 Patton a čínské Typ 59. Celkově byla bojová technika Pákistánu o generaci starší než indická, což se v nadcházejícím konfliktu znatelně projevilo. Indie měla také jasnou převahu, pokud jde o lidské zdroje. Zatímco Pákistán mohl mobilizovat asi 350 000 vojáků, Indie jich měla přibližně 850 000.
Indický marš
Na východě země indická armáda úzce spolupracovala s Mukti Bahini, ozbrojenými silami Bangladéše tvořenými zpočátku ozbrojenými civilisty, k nimž se později přidaly armádní jednotky, které se vzbouřily proti svým západopákistánským protějškům. Koncem listopadu nařídil generál Manekshaw devíti divizím, aby ve třech proudech vstoupily do Východního Pákistánu a navázaly kontakt s povstalci. Indové prokázali vysokou efektivitu, zejména pokud jde o taktickou leteckou podporu. Jen 5. prosince přišli Pákistánci při vzdušných úderech o 23 tanků Typ 59. Dne 7. prosince pak indické bombardování vyřadilo z provozu letiště Tádždhán a znemožnilo tak činnost několika pákistánským leteckým jednotkám, které zde byly dislokovány.
Indové pak postupovali k hlavnímu městu Dháka, na jehož letiště rovněž provedli vzdušné útoky. Obrněné jednotky se přesouvaly mimořádně obratně, když obcházely pákistánské obranné pozice a následně je izolovaly, a to i za použití výsadků z vrtulníků a parašutistů. Devátého prosince se indické síly vylodily na východním břehu řeky Meghna, čímž vázaly pákistánské pozemní jednotky nasazené tam k obraně a umožnily přesun vlastních těžkých zbraní přes řeku.
O dva dny později přistál indický výsadkový prapor v oblasti Tangail a zmocnil se mostu Poongli, který se klenul přes téměř kilometr širokou řeku Jamuna. Tím indičtí parašutisté zablokovali ústup celé pákistánské brigády do Dháky, vzdálené asi 80 km. Jednalo se o jednu z největších výsadkových operací od druhé světové války. K obklíčení Dháky došlo 16. prosince a její posádku obléhatelé vyzvali, aby se do 30 minut vzdala, načež se odpor ve městě zcela zhroutil a vojáci generála Chán Niaziho složili zbraně.
Boje na moři
Souběžně s osvobozením Bangladéše útočili Indové po zemi, ve vzduchu i na moři na území západního Pákistánu. Měli přitom výraznou početní, technickou a taktickou převahu. V noci ze 4. na 5. prosince indické torpédové čluny napadly nepřátelské lodě u přístavu Karáčí a potopily torpédoborec Khaibar a minolovku Muhafiz. Další torpédoborec byl těžce poškozen, stejně jako několik obchodních lodí, a velká část zásob paliva uskladněných v přístavu shořela. Operační schopnosti pákistánského námořnictva se tím podařilo značně omezit.
O několik dní později, 9. prosince, si připsali úspěch také Pákistánci, když se ponorce Hangor podařilo potopit fregatu Khukri. Karáčí se poté znovu stalo cílem indických raketových člunů, které na přístav vypálily sovětské rakety Styx a zničily další ropné zásobníky.
V Bengálském zálivu panovala ještě jednoznačnější situace. Zatímco Pákistánci měli v oblasti jen několik zastaralých dělových a hlídkových člunů. Indie tam nasadila pýchu svého námořnictva – z letadlové lodě Vikrant startovaly letouny Hawker Sea Hawk k útokům na cíle ve Východním Pákistánu. Doprovázelo ji přitom několik torpédoborců a ponorek. Pákistánci proto vyslali svou ponorku Ghazi, aby nosič vypátrala a potopila, ale to se jí nepodařilo, tak se alespoň pokusila položit miny u přístavu Višákhapatnam, kde ji pravděpodobně hlubinnou pumou potopil torpédoborec Rádžput.
Rakety proti tankům
Indické letectvo mezitím úspěšně zaútočilo na letiště a radarové stanice protivníka, aby si zajistilo vzdušnou nadvládu. Pákistánské vzdušné síly se omezily v podstatě jen na obranné mise a utrpěly těžké ztráty, aniž by protivníkovi jeho útoky nějak vážněji zkomplikovaly. Dne 8. prosince se indickým bombardérům podařilo zničit pět pákistánských letounů F-86 Sabre na jejich základně Murid. Celkem indické letectvo uskutečnilo 4 000 letů nad Pákistánem a necelé 2 000 nad územím, které se později stalo Bangladéšem, zatímco pákistánské letectvo jich provedlo jen 2 840, respektive 30.
Přibližně 80 % indických letů přitom sloužilo k podpoře pozemních sil. Pákistánci byli zjevně překvapeni účinností protivníkových raket proti jejich čínským tankům Typ 59. Zatímco indické letectvo ztratilo 45 letounů, jejich protivník jich pozbyl více než 75. Dokonce i nejmodernější pákistánské stíhačky, americké F-104 Starfighter, se v boji s indickými Migy-21 ukázaly jako horší.
Také na zemi zaznamenaly indické síly rychlé úspěchy a pronikly hluboko do Pákistánu. Jeho jednotky sice začaly 3. prosince obsazovat část území na jihu Kašmíru, v Paňdžábu však utrpěly těžkou porážku u řeky Basantar (od 4. do 16. prosince): přišli o 48 tanků, zatímco protivník pouze o 13. V prvních dnech se ještě Indové museli potýkat s hustými pákistánskými minovými poli, která omezovala pohyb jejich tanků, ale ve druhém prosincovém týdnu postupně získávali převahu. Pákistánci zahájili závěrečný protiútok s mohutnými obrněnými silami, ale Indové jej odrazili dělostřeleckou palbou.
Velmoci zasahují
Kapitulace pákistánských ozbrojených sil v Bangladéši, podepsaná 16. prosince odpoledne, znamenala konec třetí indicko-pákistánské války. Pákistánská západní fronta byla v tom okamžiku rovněž na pokraji zhroucení poté, co indické jednotky zvítězily v pohraničních bojích a dokázaly postoupit hluboko na území nepřítele. Téměř třetina celé pákistánské armády – více než 90 000 vojáků – padla do zajetí. Indie vznesla rozsáhlé územní nároky, důležitou roli však hrál postoj obou supervelmocí.
Zatímco Kreml byl připraven ihned uznat nezávislost Bangladéše, americký prezident Richard Nixon naproti tomu sledoval sovětskou podporu Indii s nedůvěrou a snažil se pomoci Pákistánu zejména tím, že vybízel Írán k dodávkám zbraní pro Islámábád. Pákistán již během konfliktu obdržel letouny a tanky z různých muslimských zemí. Také Spolková republika Německo dodala prostřednictvím Íránu několik strojů F-86 Sabre. Jak Spojené státy, tak Moskva také vyslaly do Indického oceánu své námořní síly.
Když se začalo rýsovat indické vítězství, zatelefonoval Richard Nixon 10. prosince osobně Leonidu Brežněvovi a požádal ho, aby svého spojence brzdil. Spojené státy nakonec musely akceptovat posílení geopolitické pozice Indie, což vedlo k paradoxní změně postoje, protože zatímco Nixon se od roku 1972 snažil o zlepšení vztahů s Indií, SSSR stále více obracel svou pozornost k Pákistánu. Kritický postoj k válce zaujala také Čínská lidová republika, která v roce 1972 zablokovala přijetí Bangladéše do Organizace spojených národů (ten se pak stal jejím členem o dva roky později).
Vítězové a poražení
Pákistán byl po válce naprosto demoralizovaný. Přišel o polovinu námořnictva, čtvrtinu letectva a třetinu pozemních sil. V prosinci 1971 se nový prezident Zulfikar Alí Bhutto ujal svého úřadu a o půl roku později, v červenci 1972, dojednal dohodu ze Simly, která je považována za mírovou smlouvu mezi oběma zeměmi. Pákistánští váleční zajatci byli propuštěni a části Indií okupovaného území Západního Pákistánu vráceny. Na oplátku Bhutto uznal Bangladéš jako samostatný stát a v roce 1973 nechal parlament přijmout novou ústavu své země.
Indie dosáhla jasného vítězství. Kvalitativní a kvantitativní materiální převaha hrála důležitou roli, ale rozhodujícím faktorem se stala skutečnost, že Indové věděli, jak tuto převahu operativně využít s velkým efektem. Součinnost mezi vzdušnými a pozemními silami fungovala na výbornou a zejména letecké operace ve Východním Pákistánu patří k nejpůsobivějším svého druhu od druhé světové války. Ve strategickém pohledu Indie oproti předchozím konfliktům s Pákistánem výrazně posílila své postavení. Zejména eliminovala nebezpečí války na dvou frontách a vojenský i hospodářský potenciál Pákistánu se po osamostatnění hustě zalidněného Bangladéše výrazně snížil.
Napětí mezi oběma zeměmi však nadále přetrvává. Indie se stala jadernou mocností v roce 1974, její soused a největší rival pravděpodobně v půli 80. let. Pohraniční spory v oblasti Kašmíru dodnes nejsou vyřešeny a nebezpečí, že se znovu rozhoří velká válka mezi Indií a Pákistánem, nelze vyloučit.
Další články v sekci
Potomstvu utajená vada: V novověku se krátkozrakost nenosila
Když procházíte českými a moravskými zámky, všude si povšimnete rodinných portrétů místní šlechty. Jedno však na nich hledáte marně, ačkoliv v moderním světě to má kde kdo – brýle.
Pod dojmem z vystavovaných portrétů si člověk jednoduše může myslet, že lidé před nějakými třemi staletími buď vůbec netrpěli očními neduhy, nebo že snad brýle nebyly v té době známy. Ani jedno však není pravda.
Marné snahy o léčbu
Známe nejen šlechtice špatně slyšící – Jan Maxmilián z Thun-Hohensteinu, který skoro neslyšel na pravé ucho, a proto ho léčili už v průběhu kavalírské cesty v Nizozemí, ale i ty se zrakovými potížemi. Nejlépe se zatím podařilo prozkoumat problémy, jež měl se svýma očima hrabě a později čtvrtý kníže z Ditrichštejna jménem Walter Xaver (1664–1738).
Jednalo se o jednoho z mladších synů slavného knížete Ferdinanda z Ditrichštejna. Walter trpěl od mládí častým krvácením z nosu, bolestmi hlavy a špatně viděl. Jeho „oční defekt“ se pokoušeli poprvé pořádně řešit, až když mu bylo okolo dvaceti let. Většina tehdejších lékařů ale byla skeptická a tvrdili, že se mu už nedá pomoci. Ani léčba jistým „famózním okulistou“ v Paříži v roce 1687 nepřinesla kýžený efekt.
Choroba se pak s přibývajícím věkem postupně zhoršovala. Zřejmě se jednalo o šedý či zelený zákal, takže se nemůžeme divit, že kníže po padesátce některé dny vůbec neviděl. Nakonec byl ze všeho tak zoufalý, že se v roce 1730 podrobil operaci očí, o níž však bohužel nic podrobnějšího nevíme.
Pro intelektuály, nikoliv šlechtu
Walter Xaver rozhodně nebyl jediným šlechticem, který měl problémy se zrakem. Někteří byli na rozdíl od něho naštěstí jen dalekozrací či krátkozrací a jejich problém mohly vyřešit brýle. Ty vynalezli pravděpodobně Italové na konci 13. století a dlouho se vyráběly s konvexními čočkami. Nákupy takových „očních skel“ šlechtou máme tu a tam dokumentovány v účetním materiálu a díky tomu třeba víme, že dvacetiletý Antonín Kryštof z Nostic (1708–1740) nosil brýle v době pobytu v Paříži.
Vymalovat se s nimi na portrét se však zřejmě neslušelo, protože se to nesrovnávalo s očekávaným obrazem aristokrata na veřejnosti. Nejstarší zobrazení totiž ukazují s brýlemi jenom duchovní a učence. Proto asi neznáme moc podobizen šlechticů s brýlemi ani v západní Evropě, natož pak u nás. Ani stárnoucí Petr Vok z Rožmberka, poslední mohykán svého rodu, velký sběratel a milovník knih, se s brýlemi nenechal vymalovat, ačkoliv je prokazatelně používal.
Další články v sekci
Naděje pro ohroženou misi: Lockheed Martin chce přinést vzorky z Marsu
Lockheed Martin nabízí NASA levnější a jednodušší verzi mise Mars Sample Return, která by mohla zachránit ambiciózní projekt dopravy prvních vzorků z Marsu na Zemi.
NASA už několik let pracuje na jednom z nejambicióznějších projektů ve své historii – Mars Sample Return (MSR), jehož cílem je přivézt na Zemi vzorky hornin a prachu z rudé planety, které dnes na Marsu shromažďuje rover Perseverance.
Jenže projekt, od začátku považovaný za technicky i finančně náročný, čelí nyní hrozbě zrušení. Důvodem jsou drastické škrty v rozpočtu NASA, geopolitické komplikace po odstoupení Ruska z programu a nové priority americké vlády, která chce více investovat do pilotovaných misí na Měsíc a Mars či do technologií budoucnosti.
MSR je zatím v první fázi. Rover Perseverance na dně dávného říčního systému odebral vzorky hornin, které naposledy viděly vodu před dvěma miliardami let. Vzorky ukládá do speciálních tubusů, které zanechává na povrchu rudé planety. V dalších letech měl na Marsu přistát druhý lander s dalším roverem, jenž měl tubusy sesbírat a uložit do nízkohmotnostní rakety Mars Ascent Vehicle (MAV). Ta je navržena tak, aby jako první v historii vzlétla z povrchu Marsu a dopravila vzorky na oběžnou dráhu, kde je měla převzít třetí sonda a dopravit je na Zemi.
Příliš drahý sen
Původní rozpočet projektu se vyšplhal na zhruba 7 miliard dolarů (145 miliard korun), což vyvolalo v americké administrativě otázky, zda vědecký přínos odpovídá tak vysoké investici. Především náklady na dopravu zařízení na Mars a zpět jsou extrémně vysoké.
Do hry nyní vstoupila společnost Lockheed Martin, která nabízí zjednodušenou a levnější verzi mise. Tvrdí, že dokáže celý projekt uskutečnit za méně než 3 miliardy dolarů – tedy za méně než polovinu původního rozpočtu – a navíc za fixní cenu, takže případné překročení nákladů by šlo na vrub firmy, nikoli daňových poplatníků.
Lockheed Martin chce využít zkušenosti z dřívějších marsovských projektů a nasadit lehčí a kompaktnější přistávací modul, odvozený od mise InSight, kterou společnost Lockheed Martin také stavěla. Navrhovaný MAV by měl vážit jen 250–300 kilogramů a nést až 5 kilogramů vzorků.
Další úspory mají přinést menší návratový modul Earth Entry System (EES), inspirovaný sondami Genesis, Stardust a OSIRIS-REx, s kompozitní konstrukcí a speciálním tepelným štítem pro vstup do atmosféry. Firma rovněž plánuje vyrobit transportní stupeň pro let od Země k Marsu i ochranný aeroshell pro průlet atmosférou.
Naděje pro ohroženou misi
Podstatné úspory přinese hlavně nižší hmotnost – čím lehčí náklad, tím levnější a technicky snazší start i přistání. Lockheed se také zavazuje vyřešit otázku sterilního uzavření kapsle se vzorky, aby nedošlo k jejich kontaminaci, což je zásadní podmínka mezinárodních bezpečnostních protokolů.
„Program MSR nabízí největší vědecký přínos za vynaložené peníze,“ zdůrazňuje Whitley Poyser, ředitel sekce Deep Space Exploration v Lockheed Martin. Podle něj má firma padesátileté zkušenosti a dokáže zvládnout technické nástrahy při dodržení rozpočtu i harmonogramu, čímž se omezí nutnost státního dohledu.
Pokud NASA návrh přijme, mohlo by to znamenat záchranu mnohaleté snahy přivézt na Zemi první fyzické vzorky z Marsu. Ty by mohly v laboratořích odhalit historii vody na rudé planetě a napovědět, zda na ní někdy v minulosti existoval život. Díky „odlehčené“ verzi mise by se tak sen planetárních vědců mohl vyhnout rozpočtové smrti a dostat novou šanci na realizaci.
