Kambodža se v posledních letech stále častěji stává cílem turistů: Lákají je hlavně pitoreskní památky z období Khmerské říše. Velkou oblibu si však získávají také nádherné ostrovy Koh Rong a Koh Rong Sanloem, které obklopuje průzračná voda a jejichž pláže září bílým pískem. Hlavní lákadlo jihoasijské země nicméně tvoří legendární Angkor Vat z 12. století: Původně hinduistický a posléze buddhistický chrám se díky svému historickému významu a neoddiskutovatelné kráse dostal nejen na seznam UNESCO a na kambodžskou vlajku, ale zdobí třeba i etiketu místního piva.

Značné popularitě se těší také chrám Ta Prohm, který proslavil film Tomb Raider s Angelinou Jolie. Podobných svatostánků a rozlehlých komplexů se v okolí města Siem Reap nachází celá řada. Jakmile jich však spatříte víc, nevyhnutelně vám začnou splývat. A tehdy není nic lepšího než si udělat pauzu s trochou adrenalinu při návštěvě vesnice Kampong Phluk, jejíž domy zčásti plují na hladině jezera Tonlésap.

Semafory na okrasu

Vodní rezervoár se rozkládá právě v blízkosti Siem Reapu a je největší v jihovýchodní Asii. Jeho rozloha se přitom mění v závislosti na roční době: V období sucha se zmenšuje zhruba na 2 500 km², zatímco v sezoně dešťů může přesáhnout i 10 000 km², což je srovnatelné se Středočeským krajem. Coby domov široké palety živočichů se jezero Tonlésap zapsalo na seznam biosférických rezervací UNESCO. Stejnojmenná řeka se pak po většinu roku vlévá do Mekongu nedaleko Královského paláce v Phnom Penhu. V období dešťů však hladina zmíněného veletoku stoupá natolik, že proud z jezera přetlačí a začne jej naopak napájet.

Už samotná cesta do rybářské vesnice je poměrně dobrodružná, neboť řízení v Kambodži bývá velmi svérázné. Značky a semafory mají jen orientační charakter a například jízda v protisměru zejména na motorce patří ke zcela běžným obyčejům. Na výlety do okolí Siem Reapu proto většina turistů raději neřídí a volí levné a dostupné služby společností jako Get Your Guide: Jejich ceny začínají v přepočtu na necelých 400 korunách, za něž nabízejí dopravu klimatizovaným autobusem, anglicky mluvícího průvodce a studené nápoje. Vůz přitom zájemce vyzvedne přímo u hotelu a poté je zase doveze zpět.

Odvážní řídí

Další možnost představuje celodenní pronájem motorizované tříkolky tuk-tuk nebo taxi. Kvalita i cena se velmi liší a poplatek na den se pohybuje mezi dvěma a třemi tisíci korun. Zkušenější cestovatelé si pak mohou vybrat z široké nabídky půjčoven kol a skútrů. Šlapat vlastními silami v horku znamená zážitek hlavně pro masochisty, tudíž skútry skýtají ideální volbu: Na den stojí 350–450 korun a benzin je v Kambodži velmi levný. Musíte však počítat s tím, že na místních specifických silnicích mají větší vozidla přednost, a na skútru tak budete malí páni.

Pokud vyrazíte ze Siem Reapu, časem se původně čtyřproudá silnice změní v úzkou cestu, na níž se za každým nákladním autem zvedají oblaka prachu. Aktuálně se přitom začíná budovat nová vozovka, a náklaďáků tak potkáte opravdu hodně. Několik kilometrů před plovoucí vesnicí Kampong Phluk zastavuje policie každé vozidlo a všichni cizinci si musejí koupit vstupenku v přepočtené ceně okolo 400 korun. Platí se nejen za povolení vstoupit, ale také za zhruba hodinovou plavbu po říčce Tahas a jezeře Tonlésap.

Paluba se naklání!

Po příjezdu do vesnice vás místní okamžitě nasměrují do přístavu, kde nasednete na loď. Nečekejte však žádné moderní plavidlo – jakmile nastartuje motor, veškerá komunikace mezi turisty končí, protože v okolním hluku není nic slyšet. Místo sedaček jsou na palubě rozmístěné obyčejné židle, které se nikdo ani neobtěžoval připevnit k podlaze, což naplno pocítíte hned při prvním prudším zatáčení. Loď se řídí volantem ze staré toyoty, na který jsou navázané obyčejné provazy. Evidentně zkušený kapitán nicméně v hustém provozu na říčce bez problémů kličkuje.

Schopnost ovládat člun hraje v Kampong Phluku srovnatelnou roli s naším ježděním na kole, neboť bez plavidla se místní neobejdou: Nevyrazí za přáteli, nenakoupí si ani se nemohou věnovat své obživě v podobě rybolovu a plaveb s turisty po jezeře. Pokud se do oblasti vypravíte v období sucha, bude hladina říčky nízká a voda vám připomene spíš řídké jílovité bahno. Zvolit můžete menší bárku pro 10–15 osob nebo některou z rozměrnějších lodí, i dvoupatrových. Ty však s nízkým stavem vody víc zápasí a často musejí kvůli průjezdu provést nejeden krkolomný manévr.

V řece se nekoupejte

Na obou březích uvidíte domy stojící na více než desetimetrových kůlech a samozřejmě nijak přepychové: Většinou vznikly z vlnitého plechu, který místním lidem život v horkém podnebí rozhodně neusnadňuje. Ve vesnici však nechybějí rozvody elektřiny a na domech jsou vidět i televizní antény. Asi by však bylo naivní se domnívat, že mají podobné stavby nějakou kanalizaci. Veškeré splašky tak nejspíš končí v řece, a rozhodně se proto nedoporučuje se v ní koupat. Během vrcholícího období sucha pak místy voda ustoupí natolik, že pod domy vznikne stinná souš, kde se mohou jejich obyvatelé ukrývat před spalujícím sluncem.

Vesnický buddhistický chrám stojí na vyvýšeném prostranství, kam řeka nedosáhne ani v období dešťů. Blíž k jezeru potom příbytků na kůlech ubývá a nahrazují je plovoucí obydlí. Největší z nich je vyhrazené turistům a všechny čluny či lodě tam zastavují na přestávku. Restaurace uvnitř nabízí návštěvníkům lokální pokrmy, ale vzhledem k citlivým žaludkům cizinců se k jídlu obvykle moc zájemců nehrne.

Pozor na suvenýry

Nevelký krámek pro změnu nabízí různé výrobky z krokodýlí kůže jako peněženky, kabelky či malé vycpané krokodýly, vytvarované do rádoby vtipných postojů. Nezbývá než zdůraznit, že podle mezinárodní úmluvy CITES, která chrání ohrožená zvířata, lze za dovoz podobných artefaktů dostat pokutu až 1,5 milionu korun, což by znamenalo velmi smutnou tečku za příjemnou dovolenou. Několik živých krokodýlů však můžete obdivovat v malé ohrádce. 

Bohaté porosty mangrovů chrání břehy jezera proti erozi, čistí vodu a poskytují útočiště řadě živočichů. Zatoužíte-li si je prohlédnout zblízka, můžete v „turistickém centru“ usednout do loďky a přibližně za sto korun absolvovat krátkou plavbu. Malé bárky nemají motory a o jejich uvedení do pohybu se starají ženy. Po návratu se ještě nakrátko vypravíte pro změnu v motorovém člunu po jezerní hladině, kde sice čekají další plovoucí restaurace, ale ne vždy se u nich zastavuje. Jakmile se pak dostatečně pokocháte přírodou a vodou, která je zde o poznání čistší než v říčce Tahas, přijde již čas na návrat.

Image

Čtěte také

Bangladéšská Dháka: Asijský symbol chaosu

Odlesňování kvůli zemědělské činnosti, obrovská spotřeba vody a také etická otázka využívání hospodářských zvířat – to jsou jen některé problematické aspekty současné nadprodukce potravin. I proto se stále víc šéfkuchařů potýká s výzvou, jak najít udržitelnější suroviny, ale zároveň nedělat kompromisy v chuti. Patří k nim rovněž Juan Contreras z michelinské restaurace Atelier Crenn v San Franciscu, který při vaření zcela přestal používat mléčné výrobky. Jenže zatímco u ostatních chodů dokázal obstojně uplatnit jiné alternativy, své vyhlášené briošky sestávající ze tří čtvrtin z másla musel z nabídky vyřadit.

Předloni se na něj obrátili vědci z týmu Savor, načež začali společně experimentovat s různými variantami nemléčného másla. Po roce vývoje se opravdu podařilo dosáhnout uspokojivého výsledku a pověstná brioška se mohla na menu restaurace vrátit. Právě máslo je totiž pro jeho typické vlastnosti velmi těžké nahradit, především pokud jde o napodobení viskozity. Výsledek musí být perfektní k namazání krátce po vytažení z lednice, ale i při pečení či potírání.

Máslo z dílny týmu Savor zahrnuje oproti jiným náhražkám na rostlinné bázi širokou škálu mastných kyselin, což znamená širší křivku tání a větší krémovost. Zároveň má neutrální chuťový profil, takže se perfektně hodí pro sladkou i slanou kuchyni. 

Ze vzduchu a vody

Jak se tedy popsaná ekologická varianta oblíbeného másla vyrábí? Vše začíná oxidem uhličitým zachyceným z atmosféry, který se za přítomnosti katalyzátoru spojí s vodíkem a vzniknou uhlovodíky – neboli základ mastných kyselin. Z nich potom v kombinaci s glycerolem vzejde kompaktní a stabilní forma energie v podobě triglyceridů.

Jelikož postup začíná přímo uhlíkovými plyny, odpadá zdlouhavý přírodní proces, na jehož začátku stojí uhlík absorbovaný rostlinami a na konci jsou lidmi rafinované tuky. Vše uvedené totiž znamená obrovské množství půdy a vody, rozsáhlý dodavatelský řetězec a značný objem uvolněných skleníkových plynů. Například u mléčného másla se uhlíková stopa pohybuje od 5,2 do 14,7 kilogramu ekvivalentu CO₂ na kilogram výrobku, v závislosti na obsahu tuku a balení. U másla ze Savoru jde o méně než 0,8 gramu emisí CO₂ na kilogram.

Krok správným směrem

Máslo vyrobené ze vzduchu je chemicky identické s tuky, které běžně konzumujeme. Navíc se zdá, že ve srovnání se složením mastných kyselin ve většině zemědělských tuků nabízí i mnohé přínosy pro zdraví. V Savoru proto provádějí nejrůznější nutriční studie tak, aby se mohlo do budoucna stát plnohodnotnou variantou pro domácí použití. Zvýšení produkce s dodržením všech předpisů na poli bezpečnosti potravin však bude pro startup představovat výzvu.

Překonat musí také stále přetrvávající předsudky veřejnosti vůči laboratorně vznikajícím produktům. Ve výrobě základních potravin bez fatálních dopadů na klima však spatřují budoucnost i světoví investoři – konkrétně Savor podporuje Bill Gates. Příští metu společnosti tak tvoří vývoj bezmléčných verzí mléka, sýra či zmrzliny.

Image

Čtěte také

Plíseň jako lahůdka: Koji, miso pasta či omáčka garum v českých kuchyních

Když se mladý vědec François Becker před šesti lety plížil bosý nočními dunami Namibské pouště, nejspíš vůbec netušil, že je jen krůček od svého životního objevu. V písečných dunách tento odborník na plazy a obojživelníky z výzkumného institutu Gobabeb, pátral po drobné „štěkající ještěrce“ s latinským jménem Ptenopus garrulus. 

Tito tvorové, kteří v dospělosti měří i s ocasem sotva pět centimetrů, se vyznačují velmi specifickým hlasovým projevem, který by se spíše hodil do světa animáků. A právě tyto jejich hlasité a až démonicky znějící projevy přivedly vědce na stopu dosud neznámých druhů.

Štěkající diverzita

François Becker si všiml, že gekoni ze dvou sousedících oblastí se projevují různě – jejich hlasy se lišily výškou i frekvencí. Zkušenosti z výzkumu žab mu napověděly, že tyto rozdíly by mohly znamenat přítomnost více druhů.

Aby získal jistotu, velmi tiše se v noci přiblížil ke gekoním norám, několik jich odchytil a odebral jim vzorky šupin, které následně odeslal na genetickou analýzu. Výsledky potvrdily jeho podezření – v oblasti mezi dunami Namib Sand Sea a štěrkovými pláněmi za řekou Kuiseb se vyskytují minimálně dva různé druhy „štěkajících gekonů“.

Tím ale mise mladého přírodovědce neskončila, Becker pokračoval v terénním sběru a porovnával gekony z různých částí Namibské i Kalaharské pouště. Jeho výzkum nakonec ukázal, že tři známé druhy „štěkajících gekonů“ ve skutečnosti představují devět samostatných druhů, některé od sebe dělí až 25 milionů let evoluce. Podrobnosti popisuje čerstvě zveřejněná studie v časopise Vertebrate Zoology, která přepisuje učebnice.

Podle Beckera není divu, že drobné ještěrky až doposud unikaly pozornosti vědců. Své nory totiž opouštějí jen vzácně a jsou si natolik podobné, že je podle vzhledu téměř nelze odlišit. Nový objev tak opět připomíná, že i v relativně dobře prozkoumaných ekosystémech se mohou vyskytovat doposud neznámé druhy, které lze objevit jen pokud jim pozorně nasloucháme. V případě šestice nových druhů gekonů to platí doslova.

Image

Čtěte také

Evoluce poháněná hurikánem: O přežití leguánovitých ještěrů někdy rozhodují nečekané detaily

Často slýcháme o tom, jak antibiotika skvěle působí proti bakteriím a jsou pro ně smrtící, jak si poradí s infekcemi a jak ohromné riziko přináší rozvoj bakteriálních rezistencí vůči antibiotikům. Až doposud se ale jen málokomu poštěstilo vidět na vlastní oči, co vlastně antibiotika s bakteriemi dělají.

Profesor Andrew Edwards z britské univerzity Imperial College London a jeho spolupracovníci využili biochemické experimenty a mikroskopii atomárních sil, při které nepatrná jehla o průměru pouhých pár nanometrů vytvořila snímky bakteriálních buněk tím, že detekovala jejich tvar. Badatelé aplikovali antibiotikum na bakterie E. coli a poté je snímkovali po uplynutí 15, 30, 60 a 90 minut.

Antibiotikum v akci

Edwards s kolegy zvolili relativně nově používané antibiotikum poslední záchrany polymixin B, které se používá v jinak beznadějných případech. Vědci zhruba věděli, jak toto antibiotikum funguje, zatím ho ale ještě detailně nepozorovali v akci. Pozoruhodné snímky účinku antibiotika na bakterii uveřejnil vědecký časopis Nature Microbiology. 

V rámci experimentu vědci sledovali, jak aplikace polymixinu B u bakterie E. coli vyvolává masivní tvorbu mnoha zvláštních výrůstků na bakteriální buněčné stěně. Minuty po objevení výrůstku začaly bakterie uvolňovat lipopolysacharidy z buněčné stěny, což vedlo ke vzniku otvorů, jimiž molekuly antibiotika pronikly dovnitř a bakterii zlikvidovaly.

Pro vědce šlo o nesmírně cennou zkušenost. Zjistili, že vnější membrána bakterie se po aplikaci antibiotika nerozpadne ani neodpadá. Účinky antibiotika připomínají spíše „chirurgický zákrok“ nebo použití „páčidlu“, které „vylamuje cihly“ z obranné zdi bakterie.

Spící protivník

Experiment přinesl i důležitou odpověď na otázku, proč polymixin B nefunguje vždy stoprocentně. Ukázalo se, že zabírá pouze u aktivních a rostoucích buněk. Pokud je bakterie ve spícím (dormantním) stavu, což je obranný režim při nepříznivých podmínkách (například při nedostatku živin), antibiotikum ji nedokáže zničit – protože bakterie v danou chvíli neprodukuje „brnění“ z lipopolysacharidů.

I pro takové stavy ale existuje řešení. Když vědci přidali do prostředí cukr, bakterie se během 15 minut „probudily“ a opět začaly stavět svůj obranný obal – čímž se opět staly zranitelnými vůči polymyxinu.

Toto řešení ale není podle Edwardse příliš šťastné. „Nechcete nutně bakterie v místě infekce probouzet a stimulovat jejich množení,“ varuje molekulární mikrobiolog. Lepším řešením by podle něj bylo nasazení kombinace léků, které by pomohly překonat hibernaci bakterií – bez jejich probuzení.

Objev detailního mechanismu, jakým polymyxin „otevírá“ bakterie, přináší nové možnosti vývoje účinnějších antibiotik a kombinovaných terapií, které si poradí i s odolnými infekcemi. V době rostoucí antibiotické rezistence je to více než dobrá zpráva.

Image

Čtěte také

Kvasinka z naší kůže působí jako přirozený zabiják zlatého stafylokoka

Být ženou není v mnoha ohledech snadné. V 19. století to platilo dvojnásob. Mladá intelektuálka Světlá, která tehdy nosila ještě své dívčí jméno Johanna Rottová, to měla pocítit na vlastní kůži. Její otec měl české kořeny, ale předci její matky pocházeli z Německa. Už tato skutečnost ji učila nevidět věci jako zcela samozřejmé, ale naopak o všem přemýšlet. Část příbuzných tíhla ke katolictví, její čeští předci v ní naopak vzbudili respekt k tradici české náboženské reformace. Právě tento odkaz hrál důležitou roli i v pozdějším autorčině díle. Ke spisovatelské dráze však vedla velmi dlouhá cesta, a na začátku vypadaly její vyhlídky jako nulové.

Psát zakázáno

Její první literární pokusy spadají už do let studií. Jako žena ale nemohla za podobnou snahu čekat žádnou pochvalu – ba právě naopak. Sešity s prvotinami budoucí ikony českého literárního nebe se nedopatřením dostaly do rukou profesorů. Těm se jevilo zcela nevhodné, aby se dívka věnovala takovým věcem. Muži se mohli stát slavnými básníky, ale v tehdejších představách patřila žena do domácnosti a k dětem.

Dokonce i otec Rott, který jinak ve své dceři probouzel zájem o staré pověsti české, nemohl něco takového připustit. Zvlášť když nešťastné děvče otisklo do rukopisu jistý vlastenecký tón. Taková provokace! To muselo přestat. Psaní Johanně zapověděli, ale ona si nedala říct. Nakonec ji rodiče ze studií stáhli úplně.

Svůj literární hlad tak konejšila alespoň četbou zakázané literatury. Opatřovala si ji, ač to zní možná paradoxně, od policejního komisaře! Přesně podle hesla, že pod svícnem bývá největší tma. Dokonce si revoluční básně vlastnoručně opisovala, jak víme z dochovaných písemností z pozůstalosti. A celou svou absurdní zkušenost s policejním komisařem horujícím pro nelegální autory dokonce později využila jako vděčný námět.

Neštěstí

U Rottů se scházela tehdejší česká literární smetánka. Tak se stalo, že se zvídavá Johanna setkala s již publikující a v českých kruzích uznávanou Boženou Němcovou. Ty dvě spolu zabředly do dlouhých hovorů a kupodivu nelze tvrdit, že šlo o jednostranný vliv, jak by se dalo čekat. Jistě, Němcová mohla být pro Johannu Rottovou vzorem, ale i budoucí spisovatelka Světlá měla své „učitelce“ mnoho co říci. Mezi oběma ženami vznikalo přátelství, které trvalo několik let. Zrodilo se však ještě jedno pouto: domácí učitel Petr Mužák se stal Johanniným manželem.

Štěstí mladého páru naneštěstí netrvalo dlouho. Obdiv, který chovala k manželovi, se nakonec vytratil, ale zkázu manželské lásky zapříčinila nepochybně i tragická událost. Přitom vše vypadalo tak dobře! Rok po svatbě porodila Johanna holčičku. Božena Němcová jí šla za kmotru a dalo by se říci, že skoro patřila do rodiny. Němcová se dokonce o novorozeňátko starala, když prvorodička stonala. Všechno ale bylo marné, dcerunka zemřela. Tehdy se Mužák rozhodl odvést svou nešťastnou manželku na venkov. Pocházel z Podještědí a právě tam měla Johanna najít svůj druhý domov. Toto místo každopádně od základu změnilo její život.

Nové jméno

Na tomto místě je nutné připomenout, že ač ženy-spisovatelky neměly v té době na růžích ustláno, i Johannina mladší sestra Žofie se vydala na tuto dráhu. Příjmení Podlipská, pod nímž se proslavila, přijala po svém manželovi. Ten působil jako lékař a své švagrové Johanně po ztrátě dítěte poradil, aby se začala podobně jako jeho žena věnovat psaní. Mělo ji to přivést na jiné myšlenky. Johanně se plán líbil, vždyť se mohla vrátit k dávnému snu.

Publikovat pod svým jménem se ale bála. Zvolila raději pseudonym, a tak na české literární nebe vstoupila Karolina Světlá. Poeticky znějící příjmení si nevybrala náhodou. Obec Světlá pod Ještědem se totiž od této chvíle stala místem, kde se cítila doma. Trávila zde léto, ale především tu získávala náměty pro své romány. Dá se bez nadsázky říci, že nebýt kontaktu s venkovským světem a se silami přírody, které zde někdejší pražská měšťanka objevila, nikdy by se jí v literatuře nepodařilo docílit takové originality a přesvědčivosti.

Češka?

Světlá poprvé publikovala na stránkách známého almanachu Máj, který vyšel v roce 1858. Pozoruhodné však je, že své první dílko musela do češtiny teprve přeložit! Napsala si ho totiž ve francouzštině. V češtině se naopak vůbec necítila jistá. Venkovské prostředí na horských svazích jí tedy kromě námětů nabízelo také nenahraditelnou studnici ryzí češtiny, jaká ani mezi pražskými vlastenci nezaznívala. Vesnice Světlá pod Ještědem sice leží na severu Čech, kde vládl německý živel, ale jižní svahy hřbetu zůstávaly české. 

Karolina Světlá nejprve mezi místní nezapadala a lišila se již od prvního pohledu oděvem, v němž se do přírody moc chodit nedalo. Rychle se ale přizpůsobila a hledala si cestu ke svérázným usedlíkům. Ti jí brzy otevřeně vyprávěli své rodinné příběhy a ona si je zapisovala – včetně nezvyklých jazykových obratů.

Není bez zajímavosti, že o něco podobného se nedlouho před ní pokoušela i její velká učitelka, ale také vlastně konkurentka Božena Němcová. I ji služební povinnost jejího muže na čas zavála na českoněmecký sever, konkrétně do Liberce. Na rozdíl od Světlé ale Němcová neudělala dobrou zkušenost. Vesničané mlčeli a ona si nezapsala víc, než snad jen pár pohádek, které už beztak znala. Těžko říct, zda to nezpůsobila i rozdílná povaha obou žen. Pravděpodobně však ještědský lid neotevřel Němcové své srdce proto, že se obával jejího manžela a možné úřední zvůle. Raději tedy neříkali nic a cizí ženu považovali za cosi jako špicla, který se podezřele vyptává.

Vztahy

Světlá si předsevzala, že bude zachycovat nejen jednotlivé příběhy venkovanů, ale i to, co se opakuje a co je pro lidský úděl na světě neměnné. Její knížky jsou na hony vzdálené pouhé beletristické fikci. Mají často své reálné předobrazy. Zachycují místní obyčeje, zvyky a mluvu, ale také ozvěnu bratrské víry, která v jinak katolickém prostředí přežívala v utajení celá staletí. Ovšem Karolininým leitmotivem je odpíraná a nenaplněná láska. Jak toto téma souviselo s jejím vlastním intimním životem?

Manželství Karoliny Světlé si nepředstavujme jako nějaké vězení. Jistě, manžel se o její literární činnost nezajímal tak, jak by chtěla. Ale už to, že jí v činnosti nebránil, znamenalo na svou dobu velmi pokrokový postoj. Nebyl to typ „žalářníka“. Problém byl patrně do jisté míry spíš opačný – pro svou ženu přestával být autoritou, které by si vážila. Světlá jej pravděpodobně intelektuálně převyšovala. A ačkoliv vztah mezi nimi zřejmě nikdy nevyhořel zcela, nešlo o oboustranně naplněné partnerství. Nevíme přesně, kdy vznikla vzájemná přitažlivost mezi Světlou a mladým básníkem Janem Nerudou. Jisté je, že po této dvojici zůstala rozsáhlá korespondence svědčící o hlubokém vztahu, který nebyl, ani přes Nerudovo velké naléhání, naplněn. Bylo to ale tak?

Zdánlivě jasná fakta mají jednu zásadní trhlinu. Dopisy, které se nám dochovaly, totiž nejsou originály. Máme k dispozici pouze opisy vzájemné korespondence. A vznikaly proto, aby se Světlá mohla o své tajemství podělit se sestrou, s níž svůj turbulentní vztah sdílela. Tím ovšem vzniká jedna velká potíž. Je vše, co Světlá sestře předkládala, autentické? Nevynechala něco? Nebo si snad naopak něco přibásnila? Nemohla Nerudovu vášeň poněkud zveličovat? Odolávala jeho návrhům, jak o tom svědčí dochované písemnosti, nebo ve skutečnosti došlo i k něčemu dalšímu než jen k důvěrnému písemnému styku?

Záhadné dopisy

Pokud můžeme listům, jež máme k dispozici, věřit, Světlá působila ve vzájemném vztahu dominantně. On prahne, ona jej odmítá. Cítí kromě vzájemných sympatií také odpovědnost za zneuznaný talent svého nápadníka – ambiciózního spisovatele. Chce na něj působit a přimět ho k zodpovědnějšímu životu, který by zasvětil práci, ne bujarému životu, k jakému tíhl. Korespondence ale obsahuje také výpady, které si zhrzený mladík vůči zkušenější kolegyni i ženě dovolil. Na její odmítání reaguje tím, že ji v podstatě nazývá starou pannou. A neopomene také zaútočit na její dílo. Prý neumí napsat mužské postavy. Snad proto, že v jejím životě chybí muž, jako je on?

Světlá se ale zřejmě vůči oddanému ctiteli dopustila poměrně pikantní intriky. Patrně místo sebe vehnala do jeho náruče nezkušenou dívku. Byl to způsob, jak jej odmítnout a přitom zachovat jeho duševní rovnováhu? Nabízí se také otázka, jakou roli v této intrice hrála její sestra Žofie Podlipská. Ta totiž zažívala poměrně podobnou zkušenost. A i Podlipská si věděla rady. Básníka Jaroslava Vrchlického neodmítla tak zcela, ale přispěla k tomu, aby se poohlédl kousek vedle – po její vlasní dceři. Jak je vidět, zdánlivě velmi morálně úzkostlivé 19. století přálo i poměrně divokým milostným historiím. 

Když se však zpráva o úzkých stycích mezi Světlou a Nerudou dostala k jejímu manželovi, Mužák trval na tom, aby všechny vzájemné listy zlikvidovala. To je také důvod, proč se originály nedochovaly. Světlá svůj poměr s Nerudou, ať už byl jakýkoliv, utnula. Manžel ale na oplátku souhlasil, že se jeho choť napříště nebude muset starat o domácnost a bude se věnovat pouze tvorbě. Dost praktický a pragmatický výsledek romantické lásky...

Rozchod s Němcovou

Ani přátelství obou našich významných spisovatelek nevydrželo. Život ukázal, jak jsou obě různé. Němcová se nevyhýbala milostnému vzplanutí mimo manželství, ale Světlá se zřejmě něčemu podobnému bránila a se svou touhou bojovala. Nosila v sobě pochopení pro upřímnost citu, který komplikoval život mnoha jejím postavám, zároveň ovšem na sebe podle všeho kladla velké morální nároky. A snad ani neměla pozitivní postoj k sexualitě. 

Za práva žen

A když ty dvě srovnáme jako literátky? Dílo Karoliny Světlé se těšilo velké oblibě u ženských čtenářek. Nesmíme však snižovat její literární odkaz nálepkou „lidové“ či „ženské“ čtení – i takoví kritici jako F. X. Šalda jí podobně jako Němcové věnovali velkou pozornost. Obě se průkopnicky angažovaly v takzvané „ženské otázce“. Světlá se například aktivně snažila pomáhat válečným vdovám, které se po válce v roce 1866 dostaly do těžké situace. Práci a výdělek jim mělo poskytnout Ženské výrobní družstvo, v němž se Karolina angažovala. 

Funkce ve spolku ale Světlou stravovala. Těžko zřejmě přijímala jakoukoliv kritiku a „nevydýchávala“ spory s ostatními – vše vnímala jako útok na svou osobu, a někdy snad dokonce jako komplot. Raději tedy tohoto působení zanechala. Z veřejného života ale nezmizela. Velmi se zasloužila o zakládání knihoven ve svých milovaných severočeských horách. Řadu svazků do nich dokonce sama věnovala.

Smutná duše

Touto činností, ale vlastně i psaním samotným, se snažila o intelektuální pozvednutí i těch nejposlednějších obyvatel zapadlých vsí. Když se Světlá poprvé objevila v horách, zdálo se jí až směšné, na co všechno místní ženštiny věří. Jejich medicíny občas připomínaly spíš středověké zaříkávání. Ve svých románech se však už všem těmto jevům vesnického života nevysmívala. Pojala je za součást světa a jsou v jejích knihách stejně důležité jako realisticky vyznívající drobnokresba. 

V závěru života Karolina Světlá churavěla. Hrozilo jí dokonce oslepnutí. Když chtěla něco číst, potřebovala předčítače. Přesto v činnosti neustala. Několik let se ale do milovaných hor nedostala. Když zemřel Neruda i její manžel, trápila ji samota. Z její korespondence s básníkem Zeyerem vysvítá, že v této fázi života se zajímala nejen o filozofii, ale i o východní učení. Třeba o to, zda je možné dostat se blízko duším zemřelých. Ona sama zesnula jen pár měsíců před koncem starého století – 7. září 1899… 

Image

Čtěte také

Slavná spisovatelka a její patronka: Jak to bylo s věnováním hraběnce Kounicové?

Mléčná dráha vypadá na první pohled nehybně. Ve skutečnosti ale neustále rotuje a vykazuje i další pohyby. Už zhruba sto let víme, že se otáčí kolem svého centra a půlstoletí víme, že je její disk deformovaný. V roce 2020 navíc vesmírná observatoř Gaia zjistila, že se tento disk v průběhu času při rotaci kymácí, podobně jako se pohybuje káča. Ani to ale není všechno.

Eloisa Poggiová z italského Národního institutu astrofyziky (INAF) se svým týmem zjistila, že se naší Galaxií pohybuje mohutná vlna, která se šíří směrem ze středu ven. Pozorovat takovou strukturu zevnitř dotyčné galaxie je velmi obtížné. Dnes už neaktivní observatoř Gaia dokázala tento pohyb uvnitř Mléčné dráhy odečíst z přesného měření pozic hvězd.

Vlna v naší Galaxii

Z dat získaných observatoří Gaia vyplynulo, že dotyčná vlna, která se do jisté míry podobá mexickým vlnám vytvářeným diváky na stadionech, představuje značnou část galaktického disku. Ovlivňuje hvězdy až do vzdálenosti 30 až 65 tisíc světelných let od galaktického jádra. Výzkum galaktické vlny uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Vědci použili k detekci tohoto překvapivého pohybu v Mléčné dráze velmi přesné údaje o poloze a pohybu hvězd, především mladých obrů a cefeid. V obou případech jde o proměnlivé hvězdy, jejichž jasnost kolísá vcelku pravidelným způsobem. Observatoře jako je Gaia mohou tyto hvězdy pozorovat i na velkou vzdálenost.

Pokud jde o původ této monumentální galaktické vlny, vědci zatím tápou. Jako možné vysvětlení se jeví například minulá srážka s trpasličí galaxií. Něco takového ale bude nutné potvrdit dalším pozorováním. S velkou galaktickou vlnou by mohly souviset další podobné jevy v Mléčné dráze, jako je například devět tisíc světelných let dlouhá Radcliffova vlna, kterou vědci objevili relativně blízko Sluneční soustavy.

Image

Čtěte také

Galaktické překvapení: Mléčná dráha je mnohem „hubenější“ než jsme si mysleli

Rudé moře, dnes známé jako ráj potápěčů s obrovskou biodiverzitou a korálovými útesy, mělo před miliony let úplně jinou tvář. Vědci z Univerzity vědy a technologie krále Abdulláha (KAUST) přišli s průlomovým zjištěním: před zhruba 6,2 milionem let se Rudé moře zcela vypařilo a proměnilo se v obrovskou solnou pánev, aby bylo následně během geologického okamžiku znovu zaplaveno vodami Indického oceánu.

Když moře zmizí

Původně bylo Rudé moře propojeno na severu se Středozemním mořem. Když se však tato spojnice přerušila, oblast se odřízla od přítoku čerstvé mořské vody. Kvůli extrémnímu výparu a špatnému proudění se voda postupně ztrácela a z kdysi živoucího moře zbyla pouštní pláň posetá solí a sádrovcem. Na jihu ho tehdy uzavíral sopečný hřbet poblíž dnešních Hanišských ostrovů, který bránil vodám Indického oceánu proniknout dovnitř.

Přibližně před 6,2 milionem let však přišel zlom: mořská voda z Indického oceánu prorazila vulkanickou hráz a v mohutné povodni zaplavila vyschlé dno Rudého moře. Tento geologický kataklyzmus během méně než 100 tisíc let znovu naplnil celý vyschlou proláklinu mořskou vodou, zatopil solné pláně a obnovil podmínky vhodné pro mořský život. Síla záplavy dokonce vyhloubila 320 km dlouhý podmořský kaňon, který je dodnes patrný na dně moře.

Zajímavé je, že tato událost předcházela o téměř milion let známější zankleánské záplavě, při níž se po vyschnutí opět naplnilo Středozemní moře.

Miliony let proměn

Historie Rudého moře sahá až 30 milionů let zpět, kdy se oddělovala Arabská deska od Afriky. Nejprve šlo o úzké jezerní údolí, které se před 23 miliony let zaplavilo vodou ze Středozemního moře a stalo se širším mořským zálivem.

V té době se dařilo mořskému životu, což dokládají fosilní útesy u saúdských měst Duba a Umlujj. Jak se však měnily proudy a vzrůstala jeho salinita, život mizel a mezi 15 a 6 miliony let se Rudé moře postupně měnilo v pustou, slanou pánev.

Laboratoř geologických extrémů

Návrat mořské vody z Indického oceánu přinesl znovuzrození ekosystému, jehož dědicem jsou dnešní korálové útesy Rudého moře. Objev KAUST zdůrazňuje, že právě tato oblast je unikátní přírodní laboratoří, na které lze studovat, jak vznikají oceány, jak se hromadí mohutné vrstvy soli i jak se klima a tektonika propojují v běhu milionů let. Podle hlavní autorky studie Tihany Pensaové šlo o „jeden z nejextrémnějších environmentálních jevů na Zemi, kdy celé moře vyschlo a poté bylo náhle zaplaveno“. 

Příběh Rudého moře je připomínkou, že i zdánlivě stabilní mořské oblasti dokážou během geologicky krátké doby projít dramatickými proměnami – a nakonec znovu ožít.

Image

Čtěte také

Znovuzrozené moře: Středozemní moře postihlo nevětší vymírání od zániku dinosaurů

Apokryfní příběh ze Stalinova života vypráví o rozhovoru mocného sovětského diktátora se svou starou matkou. Ta se jej ptá: „A co ty, Soso, vlastně děláš?“ „Pamatujete na cara, maminko? Tak já jsem něco jako car,“ vysvětluje poněkud rozpačitě její syn. „Měl ses raději stát farářem,…“ odtuší suše stařena. 

Farář, lapka nebo revolucionář?

Úsměvná a pravděpodobně smyšlená historka ilustruje pestrost Stalinova života. Narodil se v prosinci 1878 jako Josif Džugašvili do rodiny ševce v gruzínském Gori – přesné datum však dodnes zůstává předmětem diskusí. Všichni jeho starší sourozenci zemřeli v útlém věku, a tak se malý Soso, jak chlapci říkali, stal miláčkem matky i širší rodiny. Jinak všestranné rozmazlování budoucího diktátora narušoval pouze otec alkoholik, který syna i svou ženu často bil. Matka chtěla mít z Josifa kněze a ten proto po základní škole zamířil do bohosloveckého semináře v Tiflísu (dnešní Tbilisi).

Paradoxně právě tam se mladík seznámil s buřičskou a socialistickou literaturou a začal si říkat „Koba“ – podle lupiče a zbojníka z románu Patricida z pera Alexandera Kazbegiho. Přečetl také Marxův Kapitál a účastnil se tajných schůzek podobně smýšlejících členů semináře. Nakonec kněžskou dráhu nadobro opustil a zvolil raději úděl psance a revolucionáře. 

„Z protestu proti ponižujícímu režimu a jezuitským metodám, které panovaly v semináři, byl jsem odhodlán stát se a skutečně jsem se stal revolucionářem,“ uváděl na to konto on sám. V dalších letech pořádal demonstrace a protesty a podle všeho také ozbrojené loupeže zaměřené proti bankám či boháčům. Vstoupil do sociální demokracie, aby po jejím  rozštěpení odešel k radikálním bolševikům. 

Přichází revoluce

Stalina (pseudonym začal používat roku 1913) několikrát zatkla policie za protistátní činnost a on několikrát zamířil do vyhnanství na různá místa carského Ruska. Protože opakovaně utíkal a vracel se do hlavního města, úřady jej v březnu 1914 poslaly do zapadlé sibiřské vesnice Kurejka, ležící za polárním kruhem. Tam pobýval i v době vypuknutí první světové války. V důsledku tenčících se lidských zdrojů jej v říjnu 1916 odvedli do armády, ale lékař mladíka prohlásil za nezpůsobilého služby kvůli zmrzačené levé ruce. Stalin potom pobýval na Sibiři až do únorové revoluce (březen 1917), kdy se po pádu carského režimu s nadšením vydal do Petrohradu.

Tam se okamžitě zapojil do politického ruchu. Spolu se Lvem Kameněvem získal hlavní vliv v redakci bolševických novin Pravda a strana jej vyslala jako zástupce do městského sovětu. Rychle se stal jednou z nejvýraznějších osobností revolučních událostí a v červenci 1917 se zapojil do pokusu o převrat. Když jej prozatímní vláda potlačila a zároveň provedla několik razií v redakci Pravdy, Stalin pomohl Leninovi uniknout a zároveň zachránil části cenného vybavení novin. Poté nakrátko vedl bolševickou stranu, protože ostatní předáci museli uprchnout do exilu. V době říjnového převratu pak sehrál roli především jako politický zástupce partaje v sovětu.

Ve víru občanské války

Po bolševickém převzetí moci se budoucí diktátor stal podporovatelem radikálního kursu. Spolu s Leninem podepsal dekret o uzavření redakcí nepřátelských novin, vyslovil se pro vznik tajné policie (Čeky) a zavedení takzvaného rudého teroru. Z pozice lidového komisaře pro národnostní menšiny potom podepsal Deklaraci práv národů Ruska. Spolu s Leninem také podporoval okamžité uzavření míru s centrálními mocnostmi, protože si uvědomoval, že revolucí rozvrácené ruské ozbrojené síly již Němcům a Rakušanům nedokážou vzdorovat. 

Po vypuknutí občanské války však měl předvést také své organizační a velitelské dovednosti. V červnu 1918 jej nová vláda vyslala na jih Ruska do Caricynu, kde měl zajistit zásobování armády potravinami. Stalinovy ambice však výrazně přesahovaly zadané úkoly, takže okamžitě po svém příjezdu převzal velení místní Čeky. Začaly masové popravy skutečných i domnělých zrádců, často zcela bez soudu a jen na základě mlhavých podezření.

Aby zajistil plynulé zásobování potravinami, neváhal terorizovat venkovany a několik vesnic nechal srovnat se zemí. Aktivně se také podílel na vedení vojenských operacích. Spolu s pozdějším maršálem Klimentem Vorošilovem centralizovali velení nad všemi rudými silami v oblasti pod hlavičkou nově založeného Severokavkazského vojenského okruhu. Oba muži také ukázali tvrdou ruku, když „vyčistili“ vojsko od takzvaných specialistů – důstojníků a odborníků někdejší carské armády, kteří se po převratu přidali k bolševikům. 

Bitva o Caricyn

Všechna tato opatření však ve Stalinově podání představovala pouze prostředky k dosažení vítězství. Rudá armáda sice ovládala město a jeho okolí, nacházela se však pod tlakem donských kozáků, jimž se na konci června 1918 podařilo Caricyn obklíčit. Krátce nato začal také pozemní útok, který se však bolševikům díky masivní podpoře dělostřelectva podařilo odrazit. Pokusy o prolomení prstence obléhatelů nicméně selhaly  a situace se začínala komplikovat. 

Ve městě samotném mezitím houstla atmosféra a mezi rudými předáky docházelo ke kompetenčním sporům. Zatímco vrchní velitel Lev Trockij usiloval o co nejsilnější centralizaci vojska, Stalin opakovaně požadoval zvyšování pravomocí lokálním velitelům – tedy sobě. Gruzínský velitel navíc často projevoval neposlušnost, překračoval své pravomoci, choval se krutě k podřízeným i místnímu obyvatelstvu a neváhal krást zásoby směřující k jiným jednotkám. Vzájemně si na sebe s Trockým stěžovali u Lenina a tato antipatie předznamenala jejich budoucí konflikt. 

Za této situace kozácké vojsko zahájilo na konci září 1918 novou ofenzivu, kterou se i tentokrát podařilo zastavit jen s velkým vypětím sil. Ke změně situace došlo až v polovině října, kdy 1. „ocelová“ střelecká divize Dmitrije Žloby prolomila obklíčení. Z úspěchu se však Stalin neradoval příliš dlouho, protože jej záhy pro neposlušnost povolali zpět do Moskvy.

Hrdina, nebo hochštapler?

Navzdory své problémové povaze prokázal budoucí diktátor během bitvy o Caricyn vlastnosti, které z něj dělaly pro bolševiky nedocenitelnou postavu. Především jeho rozhodnost a krutost dokázaly v krizových okamžicích obnovit pořádek a získat cenné zásoby i tam, kde se zdánlivě žádné nenacházely. Již proto na něj v prosinci 1918 čekaly nové úkoly. Nejprve šlo o vyšetřování porážky Rudé armády u sibiřského Permu, kde bolševické síly až příliš snadno podlehly bělogvardějcům.

Se stejným posláním jej později vyslali na západní frontu k Petrohradu, kde docházelo k častým dezercím i případům přebíhání k nepříteli. Ani tentokrát Stalin nezklamal a jeho cestu občanskou válkou lemovaly veřejné popravy, mučení a kouř z vypálených usedlostí. Spolu s tím se objevovaly i další spory s nadřízenými, když temperamentní Gruzínec svévolně porušoval rozkazy, případně uraženě hrozil rezignací, nebylo-li po jeho. Celkově však bolševické vedení strany vyhodnotilo jeho roli v občanské válce jako pozitivní a v listopadu 1919 obdržel Řád rudého praporu. 

Varšavská otázka

Rudí však dosud neměli vyhráno. Když na začátku následujícího roku vypukla válka s Polskem, zamířil Stalin k Jihozápadnímu frontu. Tam z pozice člena revoluční rady nařídil silám Michaila Buďonného zaútočit na Lvov, zatímco jádro sovětských sil postupovalo k Varšavě. Právě v této fázi konfliktu došlo k jednomu z rozhodujících okamžiků první poloviny 20. století. Velitel Západního frontu Michail Tuchačevskij se obrátil na Buďonného nejprve s žádostí a poté s rozkazem pomoci jeho vojskům obsadit polské hlavní město. Stalin však podobný postup zamítl a trval na pokračování proti Lvovu, po jehož obsazení pravděpodobně hodlal postupovat směrem na jihozápad do Maďarska a případně i do dalších evropských zemí. Toto rozhodnutí se ukázalo jako osudové.

Rudá armáda utrpěla u Varšavy porážku a sovětský výpad na západ skončil fiaskem. Tuchačevskij poté Stalina obvinil ze strategické neschopnosti a právě jemu připsal hlavní zásluhu na válečném neúspěchu. Ke kritice se záhy připojil i Trockij s dalšími představiteli, a tak zhrzený Gruzínec na svou pozici v armádě rezignoval.

O významu Stalinova rozhodnutí se dodnes vedou spory. Řada historiků má ale za to, že pokud by se síly Jihozápadního frontu připojily k Tuchačevskému, vyvíjela by se bitva u Varšavy jinak. Pád polské metropole do rukou Sovětů potom mohl zásadním způsobit ovlivnit průběh moderních dějin. A ještě v jednom ohledu měla celá varšavská kauza vliv na chod historie. Stalin si dobře pamatoval, kdo jej v minulosti ponížil – Trockému i Tuchačevskému se později krutě pomstil.

Image

Čtěte také

Vojevůdce Stalin: Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?

Nejprve nezbytná studená sprcha: astrologie na rozdíl od astronomie není exaktní obor. Vztahy vesmírných těles na váš osobní život reálný dopad nemají, pokud tedy náhodou nejste dinosaurus vyhlížející před pětašedesáti miliony lety padající kometu. Vzájemné postavení Slunce, Měsíce a dalších planet se do vašeho osudu nikterak nepromítá, a zakládat na jejich superpozici v době vašeho narození předpověď budoucnosti je pavěda. To ale neznamená, že by po tisíciletí neslavila úspěch.

Jasnozřivé předpovědi osudu a příslib nahlédnutí do nejisté budoucnosti zněly až příliš lákavě. Ani Vatikán nenechával vše v rukách božích. Hledal v horoskopech inspiraci pro zásadní politická rozhodnutí. Například papež Julius II., zastávající úřad mezi lety 1503 až 1513, vybral datum zahájení stavby baziliky svatého Petra na základě astrologických rad. A nebyl v tom sám.

Církev a hvězdy

Papež Lev X. si natolik považoval čerstvých zpráv z hvězdné oblohy, že na první slavné římské univerzitě La Sapienza nechal založit samostatný obor astrologie. Odejít jste odtud mohli i s diplomem profesora. Hodí se zmínit, že tohle opatření mu umožnilo nepřímo šířit mezi evropskými panovníky svou vlastní astrologicko-papežskou propagandu – předpovědi budoucnosti, které mu šly takříkajíc na ruku. A papež Pavel III. dal spíš než na zdravý rozum a zavedené mravy na úsudek astrologa, když jmenoval svého vnuka kardinálem. Čtrnáctiletého chlapce!

Po informacích a předpovědích z budoucnosti ale dychtila i světská veřejnost. Mocichtiví šlechtici se nestyděli ptát ani na to, jak dlouho ještě bude moc uzurpovat jimi neoblíbený papež. Zrovna takové zadání uložil svému astrologovi Ludovico Sforza. Hvězdopravec tehdy svého pána potěšil. Předpověděl, že papež Inocenc VIII. natáhne bačkory 10. srpna 1492. Pro úplnost – svou věštbou se netrefil, papež zemřel o šestnáct dní dříve. Sforza to drobné pochybení v odhadu ale velkoryse přehlédl, zpráva mu udělala radost a v porovnání s běžnými dohady a odhady astrologů vlastně situaci vystihla velmi přesně. Vlastně až tak děsivě přesně, že nebývale zvýšila reputaci astrologie.

Takže když byl Pavel IV. v roce 1555 slavně jmenován do papežského úřadu, jedním z jeho prvních počinů bylo vydání Index Librorum Prohibitorum – seznamu zakázaných, zapovězených a římskokatolické církvi nemilých knih. Do něj nezařadili ani tak díla kacířská, rebelská a náboženské morálce nepřístojná, ale spíše astrologická, která obsahují věštby a popisují události  z budoucnosti. A ten průběžně aktualizovaný seznam se rychle rozrostl poté, co se na nočním nebi objevila kometa a zdraví papeže Pavla IV. se pohoršilo. Spekulace o jeho blížícím se skonu se rozběhly naplno a poslední, co pontifik potřeboval, byly boje při řešení nástupnictví.

Nešťastný opat

Hvězdopravectví tedy bylo ještě v časech renesance velmi poptávanou a pro astrology výnosnou branží. Jenže Bernardino Morandi měl smůlu. Snad to měl vepsáno v planetách a špatně si to přečetl. Jemu totiž hvězdy astrologického bádání štěstí nepřinesly. O jeho dětství a mládí se ví jen málo. Nepochybně byl napojen na rod Morandiů z Bergama, s nimiž udržoval dobré styky. V roce 1590 promoval z práv na římské univerzitě La Sapienza. Světskou kariéru ale pominul. Místo toho přijal noviciát v opatství Vallombrosa poblíž Florencie, v sídle benediktinské kongregace, kde přijal řádové jméno Orazio. V klášteře netrávil čas jen modlitbami. Věnoval se studiu klasiků. Vynikal v platonské filozofii, byl v kontaktu s florentskou učenou společností Accademia degli Spensierati a zajímal se o poezii. A pod vlivem přátelství s Giovannim z rodu Medicejů pak objevoval i taje okultismu a astronomie.

Tyto široce rozprostřené zájmy přitom nekolidovaly s jeho vírou. Astrologii nepovažoval za hřích. Jeho zájem o ni pak ještě posílil pravděpodobný výskyt supernovy, jež zazářila na noční obloze v roce 1604. O této události se hojně mluvilo mezi mnichy, vědci i astrology. 

Přátelství s Medicejskými se mu vyplatilo. V roce 1613 ho díky jejich přispění povolali do Říma, aby se ujal postu opata v Santa Praxedes, tedy v opatství Boží pravdy. Kariéra mu umožnila dál doplňovat svou knihovnu, plnou literatury matematické, medicínské, chemické i filozofické. A pochopitelně i astrologické. Horoskopy sestavoval i kardinálům. A jak jeho hvězda stoupala, předepisoval budoucnost i úředníkům a aristokratům z širokého okolí Říma. Kvůli výkladu z planet se za ním vydávali i zahraniční velvyslanci. Hvězdopraveckou prací plně pohlcený Orazio Morandi se ale dopustil fatálního přešlapu.

Řekly to planety

V roce 1629 totiž sepsal astrologický komentář k předchozím papežstvím. Dílo to prý nebylo valné, ani přehnaně kritické. Orazio sice zmiňoval četné nedostatky předchozích pontifiků, ale v podstatě je omlouval tím, že: „nemohli jinak, protože tak to stálo ve hvězdách“. Naběhl si až v poslední kapitole, v níž tehdy úřadujícímu papeži Urbanovi VIII. předpověděl nejen to, že jeho profrancouzští spojenci zničí Itálii, ale i to, že sám papež velmi brzy utrpí velké násilí a poté smrt. 

Zní to výbušně, ale Orazio přitom nezabíhal do podrobností a detailů. Víceméně napsal jen to, že současný papež je, jaký je – a že už to s ním nebude trvat dlouho. Metodicky, z astrologického hlediska, nepochybil. Existuje totiž několik astrologických technik, jak předpovědět něčí smrt. A opat Orazio si vybral tu nejosvědčenější. V níž se poloha Slunce při narození významné osobnosti stává oním „dárcem života a let“.

Jen samo Slunce by do života papeže Urbana VIII. vneslo dlouhověkost, ale vliv ostatních planet se také počítá. A právě ty stály v krajně negativní konstelaci. Ať počítal, jak počítal, nevycházel opat z údivu, že (tehdy jednašedesátiletý) papež přečkal prvních sedm roků svého života a vůbec se ve zdraví dožil dospělosti. Slunce v jeho horoskopu ho skutečně muselo, podle astrologického učení, držet nad vodou. Jenže na příští rok 1630 se počítalo se zatměním Slunce. Délka života i vlády Urbana VIII. tím pro Orazia Morandiho jasně končila. Bohužel. I když jeho kniha astrologických komentářů nevyšla tiskem, ona finální zpráva se rychle rozšířila světem. A to tak mocně, že ze Španělska, Německa a Francie vyrazili kardinálové do Říma, aby přispěchali na přibližující se datum konkláve jako první.

Předpovídání smrti se zakazuje! 

Urban VIII. se o existenci proroctví nedozvěděl od svých informátorů, ale od mocného francouzského preláta kardinála Richelieua. A byl z něj rozezlen na nejvyšší možnou míru. Nejspíš i proto, že sám byl oddaným učedníkem astrologie. Jenže jeho vlastní předpovědi se v délce dožití vyjadřovaly o dost smířlivěji. Dne 13. července 1630 proto nařídil buřiče Morandiho a všechny jeho komplice zatknout a zahájil soudní vyšetřování aktivit v opatství Santa Praxedes. Pěkně zostra. 

Orazia Morandiho a jeho řádové bratry vydal inkvizici. Mučení netrvalo dlouho, protože prokurátor opatství (a potenciální Oraziův nástupce) Teodor svého představeného pohotově zradil. Vydal také vyšetřovatelům všechny spisky, včetně oné kritické kapitoly. S takovým usvědčujícím materiálem se připravovaný proces zprvu jevil jako soud nad kacířem a okultistou. Ale papež Urban VIII. ho zužitkoval i k tomu, aby zatočil s politickou konkurencí. 

Morandi byl mimo jiné obviněn z držení a četby zakázaných knih, z vměšování se do politiky i kuriózního přečinu: obchodování s vlivem. Soudní spis měl více než 2 800 stran. Rozsudek ale na konci fasciklů chybí. Opat prý ještě před hlavním líčením ve vězení ochořel a náhle zemřel. Spekulovalo se o zardoušení nebo otravě, ale k tomu důkazy chybějí. 

Papež tím neuzavřeným procesem dokázal všem potenciálním konkurentům, že má síly ještě dost. A úřad pak držel dalších čtrnáct let. Pro jistotu svou moc posílil hned po procesu mimořádným dekretem. V něm zapovídal pod trestem smrti předpovídání „života nebo smrti úřadujícího římského papeže, včetně všech jeho pokrevních příbuzných do třetího kolena včetně“… 

Image

Čtěte také

Prorokové starého světa: Jak se věštila budoucnost v antickém Řecku a Římě?