Jihočínské moře, blízká budoucnost. Americký torpédoborec pluje okolo jednoho ze sporných atolů, který si nárokuje Čína, jež tam vybudovala i malé vojenské letiště. Z něj startuje dvojice bezpilotních letounů, které krouží nad torpédoborcem. Náhle dochází k poruše a jeden z dronů se po ztrátě ovládání řítí dolů. Nešťastnou náhodou ale zasáhne plavidlo, kde způsobí zranění několika mužů.

Americký kapitán se ovšem domnívá, že šlo o útok „sebevražedného“ prostředku, takže nařídí palbu na druhý dron. Velitel čínské základny nechá vyslat vyzbrojený vrtulník, zatímco kapitán US Navy žádá o pomoc americké stíhačky, které se pohybují poblíž. Záhy tak dochází ke konfrontaci, při které umírají desítky, možná i stovky mužů. Prezidenti obou mocností navážou kontakt, jenže kvůli napjaté atmosféře nedokážou racionálně komunikovat a jen se vzájemně obviňují. Právě tak by podle některých odborníků mohla začít nechtěná, ale nesmírně ničivá válka mezi Spojenými státy a Čínou.

Pekingské poučení z 90. let

Obrovský paradox vojenského vzestupu Čínské lidové republiky představuje skutečnost, že se řadu let realizoval za aktivní podpory USA. Počátkem 70. let se začaly dříve konfliktní vztahy Washingtonu a Pekingu zlepšovat, neboť Američané se rozhodli využít roztržky mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou ve svůj prospěch. Nastal rozvoj ekonomických a následně i vojenských styků, díky nimž mohla Čína těžit ze západních technologií, kdežto Moskvě přibyl další velký problém. 

Vztahy říše středu a západních států se takto rozvíjely i po konci studené války, ale Peking zároveň začal generálů a admirálů hodně projevila krize kolem Tchaj-wanu v letech 1995–1996, jež pro změnu předvedla masivně kupovat zbraně produkované ruským průmyslem, pro nějž v některých letech představoval vůbec největšího zákazníka. To vše pohánělo nejprve nenápadnou, avšak velmi cílevědomou modernizaci čínských ozbrojených sil. Na jejich velitele totiž ohromně zapůsobily výkony, jež předvedly západní armády proti Iráku a Srbsku v letech 1991 a 1999, protože tyto války velmi přesvědčivě ukázaly účinky moderních technologií, mimo jiné přesně naváděných zbraní. Vedle toho se ve smýšlení čínských generálů a admirálů hodně projevila krize kolem Tchaj-wanu v letech 1995–1996, jež pro změnu předvedla obrovský potenciál amerického námořnictva. 

Číňané tak konečně pochopili, že jejich koncepce „lidové války“, kterou vytvořil Mao Ce-tung a díky níž komunisté porazili nacionalisty, beznadějně zastarala. Začala se rodit zcela nová doktrína „lokální války v podmínkách informatizace“, která klade důraz na moderní technologie. Právě podle těchto zásad od přelomu století postupuje působivý rozvoj čínské armády, která se postupně vyšplhala na úroveň sil globální velmoci, byť také nelze pominout, že ji trápí trvající korupce a nedostatek reálných bojových zkušeností.

Inovace u pozemních vojsk

Pro rozvoj čínské armády a její techniky je velice příznačné, že si bere inspiraci jak od Ruska, tak od západních zemí. Současně ale už dlouho neplatí, že by Číňané pouze kopírovali, jelikož v řadě případů se jedná o jejich rozvoj zahraničních myšlenek nebo o zcela originální inovace. Příklad západního vlivu reprezentuje přechod pozemních vojsk na brigádní strukturu, zatímco hlavní taktickou jednotkou je kombinovaný prapor. Čína ale posunula tuto koncepci ještě dále díky vytvoření několika typů kombinovaných brigád, počínaje těžkými a konče výsadkovými. Každá brigáda obsahuje čtyři shodné kombinované prapory a pět dalších praporů, jež zajišťují průzkum, palebnou podporu, protivzdušnou obranu (PVO), bojovou podporu a bojové zabezpečení. 

Pokud jde o vývoj pozemní techniky, v něm sice Čína převzala některé povedené sovětské, respektive ruské vzory, ale rozvinula je vlastními cestami. Ilustruje to například nejmodernější tank ZTZ-99, ve kterém se uplatňuje část řešení z T-72, ovšem čínský vklad do konstrukce je tak rozsáhlý, že výsledné vozidlo spojuje s tím sovětským vlastně jen málo. Peking klade velký důraz také na využívání systémů elektronického boje a rozsáhle investuje do zbraní bez osádky, a proto čínské brigády běžně nasazují různé vzdušné i pozemní drony včetně „robotických psů“. 

Obrovský rozvoj lze sledovat rovněž u protivzdušné obrany, jež zahrnuje spoustu hlavňových či raketových zbraní, například komplety dlouhého dosahu řady HQ-9, k nimž nově přibyly také laserové systémy. Dále je třeba zdůraznit, že Peking evidentně vybudoval skutečně integrovanou soustavu PVO, která funguje jako jednotná propojená síť senzorů a efektorů.

Letectvo na ruském základě

Trvající velký význam ruské techniky a zároveň snahu o jeho omezení zřejmě nejlépe ukazuje čínské letectvo. Peking zakoupil a poté v licenci vyrobil velký počet bojových letadel Su-27SK a Su-30MK, kromě toho pořídil i stroje Su-35 a dosud z velké části spoléhá na ruské proudové agregáty. Letadla Suchoj se potom stala základem pro typy J-11 a J-16, které sice zachovávají základní design, ale využívají domácí motory, přístrojové vybavení a výzbroj. 

Čína velice dlouho nedokázala vytvořit kvalitní reaktivní motor, který by z hlediska životnosti mohl konkurovat ruským, ale aktuální zprávy o nových verzích motoru WS-10 a o agregátech WS-13 či WS-15 naznačují, že toto obtížné období se podařilo překonat a že Peking už zvládá proudový pohon na skutečně vyspělé úrovni.

Rovněž nové konstrukce letounů již reprezentují zejména produkty domácího vývoje. Přelomovým se v tomto smyslu stal jednomotorový stroj čtvrté generace J-10 a v minulé dekádě se dostal do služby letoun páté generace J-20,  který se dá popsat jako odpověď na americký F-22 Raptor. V dohledné době by jej měl doplnit i menší J-35, u kterého už sám název napovídá, že má být protějškem stroje F-35 Lightning II. 

Čínské vzdušné síly užívají rovněž strategické bombardéry H-6, což je hloubková evoluce sovětského letounu Tu-16, a připravují úplně nový „neviditelný“ bombardér H-20. Z dalších typů je nutné uvést například proudový dopravní letoun Y-20, bitevní vrtulník Z-10 či univerzální vrtulník Z-20, zjevně inspirovaný americkým strojem Black Hawk. Ve službě či ve zkouškách se nachází též spousta vyspěle působících dronů a čerstvé záběry testů stíhaček šesté generace napovídají, že čínské letectvo už hledí i do vzdálenější budoucnosti.

Největší vyzyvatel US Navy

Obrovský rozvoj prodělává také námořnictvo pod rudou vlajkou, které hodně těží z mimořádných kapacit tamního loďařského průmyslu. Čína v současnosti vlastní tři letadlové lodě. V případě nejstarší Liao-ning jde o modernizovaný sovětský nosič Varjag. Druhá loď Šan-tung byla postavena v Číně coby jeho vylepšená kopie, takže stále sází na start letadel ze „skokanského můstku“. Teprve nejnovější nosič Fu-ťien dostal  startovací katapulty, a to rovnou elektromagnetické, čímž ČLR úplně „přeskočila“ ty parní.

Základním typem palubního stíhače je J-15, jak se označuje derivát sovětského Su-33, k němuž by měla již záhy přibýt námořní modifikace výše zmíněného stroje páté generace J-35. Kromě nosičů pro stroje s pevným křídlem slouží pod rudou vlajkou rovněž několik velkých výsadkových plavidel pro činnost vrtulníků, zejména lodě třídy Typ 075, k nimž v prosinci 2024 přibylo i první plavidlo Typ 076, jež dokonce nese i katapult. 

Dramatickým tempem přibývá čínských torpédoborců a fregat, protože zmíněné schopnosti tamních loděnic umožňují rychle snižovat početní převahu US Navy. Kromě raketových fregat Typ 054A a raketových torpédoborců Typ 052D se stavějí i lodě Typ 055, jež ČLR také označuje za torpédoborce, ovšem díky jejich plnému výtlaku přes 12 000 tun je většina expertů pokládá spíše za křižníky. Rychle se zvyšuje též počet ponorek, jelikož ČLR vedle těch jaderných pořád staví i dieselelektrické, které se více hodí pro operace u pobřeží. Často zní varování, že nová generace čínských ponorek se z hlediska redukce hluku vyrovná třídám US Navy. Námořnictvo zahrnuje i námořní pěchotu, jež (opět dle vzoru USA) představuje důležitou složku pro expediční operace.

Čína v posledních letech kromě pozemních vojsk, letectva i námořnictva posiluje také svůj raketový arzenál. Do sestavy čínského loďstva spadá také několik ponorek s balistickými raketami, ovšem páteř odstrašujícího potenciálu Pekingu představují raketová vojska. Postavení nezávislé ozbrojené složky získala teprve 1. ledna 2016, neboť do té doby nesla název „Druhý dělostřelecký sbor“. Odhaduje se, že v současnosti vlastní kolem 730 balistických a křižujících raket, ale výhradně jako nosiče nukleárních hlavic slouží jen asi 140 mezikontinentálních balistických DF-5, DF-31 a DF-41. Přes 240 raket středního doletu DF-21, DF-26 a DF-17 může nosit konvenční nebo jaderné hlavice, kdežto balistické rakety krátkého dosahu DF-11, DF-15 a DF-16 a střely s plochou dráhou letu DF-10 (alias CJ-10) a DF-100 (neboli CJ-100) slouží jen pro konvenční náplně.

Ze všech výše uvedených typů si zasluhují bližší zmínku alespoň dva. Střela DF-41 má schopnost nést více samostatně naváděných jaderných hlavic a zřejmě existuje nejen v podobě pro podzemní sila a pro samohybná terénní odpalovací zařízení, ale též ve verzi pro železniční podvozky, jež využívají bouřlivě se rozvíjející čínskou kolejovou síť. Střela DF-17 se pak řadí do hypersonické kategorie, jelikož nese manévrující hypersonický kluzák.

S tímto rozmachem raketových zbraní pak zákonitě souvisí také vesmírné kapacity Číny, jež v roce 2024 vytvořila samostatná Aerokosmická vojska, po americké složce US Space Force teprve druhá taková na světě. Odhaduje se, že ovládají nejméně 245 satelitů s nejrůznějšími účely včetně špionážních. Čína je zpravidla vypouští prostřednictvím nosných raket ze série Long March (Chang Zheng) a zahájila testy bezpilotních vojenských raketoplánů.

Čínští vojáci za hranicemi

Podle některých expertů patří do portfolia Aerokosmických sil i obrovské výškové balony, jež se v uplynulých letech objevily nad řadou zemí včetně USA. Ačkoli se oficiálně označují jako meteorologické, zřejmě málokdo pochybuje, že ve skutečnosti jde o špionážní nástroje. Snaha Číny aktivně získávat informace o pravděpodobných protivnících v hypotetických konfliktech se dá pokládat za další projev jejího mocenského vzestupu a stále více asertivní politiky. Peking však dává najevo, že s větší vojenskou silou musí jít ruku v ruce i větší zodpovědnost, která se odráží rovněž v jeho rostoucí angažovanosti v mírových misích OSN, a to zvláště v Africe a na Blízkém východě. Vojáci Lidové osvobozenecké armády, jak zní oficiální název ozbrojených sil ČLR, se tak ve funkci „Modrých přileb“ nalézají mimo jiné v Demokratickém Kongu (231 mužů), Libanonu (418), Súdánu (152) nebo Jižním Súdánu (1 050). Navíc se nesmí zapomenout na první stálou základnu ČLR v zahraničí, jež funguje od léta 2017 v Džibutsku a slouží mimo jiné jako přístav pro čínské lodě v rámci působení proti pirátům.

Podobně jako angažmá čínských „Modrých přileb“ ale pochopitelně plní i funkci nástroje, který pomáhá prosazovat a chránit čínské zájmy v těchto regionech. Z Pekingu totiž do Afriky směřují obrovské investice do infrastruktury či vojenská pomoc tamním armádám, zatímco zisk představuje možnost těžit nerostné zdroje a dodávat výrobky na africké trhy. Čínský vliv na černém kontinentě tudíž za poslední roky ohromně zesílil, což kromě gradujícího soupeření se zájmy západních zemí začíná vyvolávat i rostoucí kritiku pekingského „nového kolonialismu“.

Riskantní situace u ostrovů

Pokud se však mocenské soupeření v Africe odehrává převážně v ekonomické či diplomatické rovině, v jiných oblastech světa nabírá mnohdy nebezpečně „horkou“ podobu, jelikož se jedná o soupeření jednoznačně vojenské povahy. Na prvním místě jde o Tchaj-wan, na který směřuje nepochybně největší pozornost čínských stranických a vládních vůdců, generálů a admirálů. Fakticky samostatný (byť jako takový formálně uznávaný jen malým počtem zemí světa) ostrov musí čelit vzrůstajícímu tlaku čínského letectva a námořnictva, jež v okolí běžně pořádají cvičení. Často se spekuluje o možné invazi či blokádě ostrova s cílem přinutit jej, aby se podřídil vládě v Pekingu, nicméně je nutné zdůraznit, že z hlediska ČLR by šlo o mimořádně riskantní podnik s nejistým výsledkem.

Vedle Tchaj-wanu ale existuje i řada dalších sporných bodů, mimo jiné souostroví Senkaku, právně náležející Japonsku, jež si však nárokuje i ČLR, která jej označuje jako Diaoyudao. Nejčastější oblast incidentů ovšem představuje Jihočínské moře, respektive dvě tamní souostroví: Paracelské a Spratlyovy ostrovy. Ty první  reálně ovládá Čína, byť si je nárokuje i Tchaj-wan a Vietnam, ve zprávách se ale vyskytují spíše Spratlyovy ostrovy, na něž si dělá nároky dokonce pět zemí, kromě ČLR, Tchaj-wanu a Vietnamu ještě Malajsie a Filipíny. Z právního hlediska mají zřejmě nejsilnější pozici Filipíny, avšak Čína některé tamní atoly rozšířila a vybudovala na nich základny včetně vojenských letišť. V okolí těchto ostrovů se mnohdy odehrávají četné incidenty mezi loděmi a letadly různých zemí včetně USA, neboť Washington podporuje nároky Filipín. Ty kvůli obavám z Pekingu nedávno oznámily plán koupit americký raketový systém středního dosahu Typhon.

Varování před konfliktem

Pro úplnost se ještě hodí dodat, že vedle sporných ostrovů existují nedořešené záležitosti mezi Pekingem a jeho sousedy na souši. Jde především o Indii, protože dosud není ujasněný průběh  hranice v některých oblastech Himálaje, kde koneckonců také došlo k ozbrojeným incidentům. A navzdory všem proklamacím o „přátelství bez limitů“ a ekonomické kooperaci s Ruskem se nesmí zapomínat, že Čína opakovaně vznášela i nároky na některé části ruského území.

Pokud se ale dnes mluví o válečném konfliktu s účastí ČLR, téměř vždy jde o scénář střetnutí se Spojenými státy. Část odborníků dokonce považuje nějaký čínsko-americký vojenský střet v oblasti Pacifiku za takřka nevyhnutelný. S odkazem na historickou peloponéskou válku (431–404 př. n. l.) se mnohdy zmiňuje i takzvaná Thúkydidova past neboli scénář konfrontace slábnoucího stávajícího hegemona (USA) a „nové“ sílící mocnosti (Číny).

Proti tomu však stojí teze, že ona slabost Ameriky je jen zdánlivá či dočasná, kdežto ČLR má obrovské množství vnitřních strukturálních problémů, které se týkají její ekonomiky či demografie. Z toho ovšem současně plyne varování, že právě tyto problémy by mohly zvyšovat riziko propuknutí konfliktu, a to zejména právě za situace, kdy v Pekingu i ve Washingtonu vládnou ambiciózní a silným egem vybavení vůdci, jako jsou Si Ťin-pching a Donald Trump. Současnost se však od dřívějších aplikací konceptu „Thúkydidovy pasti“ (čili střetů „staré“ a „nové“ mocnosti) zásadně liší existencí jaderných zbraní, takže i malý incident (jako ten popsaný v úvodu článku) by mohl velmi rychle přerůst do úrovně nesmírně ničivého světového konfliktu. Musíme tudíž doufat, že ani „druhá studená válka“, jak se nynější vztahy USA a Číny někdy popisují, nepřeroste do „horké“.

Image

Čtěte také

Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí

Astronomové odhalili nečekané chování jedné z nejzářivějších černých děr ve vesmíru – supermasivní černá díra J0529, vzdálená přes 12 miliard světelných let, vyvrhuje obrovské množství plynu rychlostí až 10 000 km/s. Tento extrémní jev zpochybnil dosavadní odhady její velikosti: hmotnost J0529 je podle nejnovějších měření více než desetkrát menší, než astronomové předpokládali.

Nový pohled na galaktického obra

Černou díru SMSS J052915.80-435152.0 (zkráceně J0529) objevili v roce 2024 vědci z Australské národní univerzity (ANU) pod vedením Christiana Wolfa. Objekt je známý svou mimořádnou zářivostí – patří mezi vůbec nejjasnější kvasary ve známém vesmíru.

Díky novým vysoce citlivým optickým přístrojům Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile se nyní podařilo detailněji prozkoumat plyn vířící kolem této černé díry. Výsledky tým zveřejnil na serveru arXiv.

„Navzdory extrémní jasnosti jsme zjistili, že hmotnost černé díry je ‚pouze‘ miliarda sluncí,“ uvádí Wolf. To je překvapivě málo vzhledem k její zářivosti – původní odhady totiž hovořily o extrémně rychlé rotaci a hmotnosti odpovídající až 17 miliardám sluncí.

Menší, ale divoká

Nová pozorování zařízení GRAVITY+, které je součástí interferometru soustavy teleskopů Very Large Telescope v Chile, ukazují, že zatímco původní teze pracovala s rychlou rotací černé díry, ve skutečnosti dochází k intenzivnímu vyvrhování plynu, který slouží černé díře coby potrava. Velká část takto „konzumované“ hmoty tudíž neproniká až nitra černé díry a projevuje se jako extrémně silné záření. 

„Přestože její růst je stále příliš rychlý na snadné vysvětlení, nově určená nižší hmotnost J0529 naznačuje, že tyto obří objekty mohly vznikat kolapsem masivních hvězd už v raném vesmíru – což se donedávna zdálo nemožné,“ uzavírá Wolf.

J0529 tak ukazuje, že ani černé díry s relativně „skromnou“ hmotností nemusejí být klidnými požírači hmoty – mohou být naopak divokými fontánami plynu hnanými světelným tlakem. Tento nečekaný objev tak mění nejen odhady hmotnosti černých děr, ale i naše představy o jejich evoluci v raném vesmíru.

Image

Čtěte také

Nejjasnější a nejrychleji rostoucí: Astronomové objevili rekordní kvazar

V maďarském městě Szekszárd se konal již 8. ročník Mezinárodního mistrovství světa v kopání hrobů – soutěže, která prověřuje nejen fyzickou sílu, ale i preciznost a profesionalitu hrobníků. Soutěž se uskutečnila na hřbitově Alsóvár a byla organizována Maďarskou asociací správců hřbitovů (MTFE).

Do letošního klání se zapojili hrobníci z Maďarska, Srbska, České republiky a Ruska. Celkem se utkalo 17 maďarských týmů a čtyři zahraniční dvojice. Soutěže se mohli zúčastnit jak profesionální hrobníci, tak i amatéři.

Maďarský hattrick

Účastníci šampionátu měli za úkol vyhloubit 2 metry dlouhý, 80 centimetrů široký a 1,6 metru hluboký hrob, a poté jej v limitu opět zasypat. Hodnocena byla nejen rychlost, ale také dodržení požadovaných rozměrů a estetika provedení. Stěny hrobu musely být dokonale svislé a dno dokonale rovné.

Vítězem se stal maďarský tým László Kiss a Róbert Nagy z Hajdúböszörmény, kteří svůj hrob dokončili za 1 hodinu, 33 minut a 20 sekund, čímž dovršili hattrick, když obhájili prvenství z předchozích dvou let. Také stříbrné a bronzové medaile ve tvaru rýče patří domácím týmům. Podle vítězů nestojí za úspěchem žádný speciální trénink, nýbrž každodenní rutina.

Cílem Mezinárodního šampionátu hrobníků není najít nejrychlejšího či nejpreciznějšího hrobníka. Organizátoři se touto akcí snaží zvýšit prestiž profese, přilákat do ní mladé lidi a ukázat, že práce hrobníka vyžaduje nejen fyzickou sílu, ale i psychickou odolnost.

Soutěž je také formou ocenění tvrdé práce lidí, kteří denně zajišťují pietu a pořádek na hřbitovech a připomínkou toho, že i práce, která je pro většinu lidí neviditelná, si zaslouží uznání a respekt.

Image

Čtěte také

Černá Hora má nového šampiona v nicnedělání: Vítěz prolenošil 60 hodin

Vědci z NYU Langone Health – sítě několika špičkových nemocnic, ambulantních center, výzkumných ústavů a lékařské fakulty se sídlem v New Yorku, poprvé odhalili konkrétní mikroorganismy v lidských ústech, které mohou sehrát zásadní roli při vzniku rakoviny slinivky břišní – jednoho z nejzhoubnějších typů rakoviny vůbec.

Tým identifikoval 27 druhů bakterií a hub, jejichž přítomnost v ústní dutině souvisí s výrazně zvýšeným rizikem onemocnění. Lidé s tímto nebezpečným mixem mikrobů, mají 3,5× vyšší pravděpodobnost vzniku nádoru než běžná populace.

Největší studie svého druhu

Do výzkumu se zapojilo 122 000 zdravých Američanů z dlouhodobých preventivních studií. Vědci odebrali účastníkům vzorky slin na začátku sledování a pak je průměrně devět let monitorovali. Během této doby se u 445 lidí rozvinula rakovina slinivky; jejich vzorky byly následně porovnány s mikrobiomem 445 náhodně vybraných zdravých osob. Analýza zohlednila i faktory jako věk, kouření nebo etnický původ.

Ze shromážděných dat vyplynulo, že 24 druhů bakterií a hub ovlivňuje riziko rakoviny – některé jej zvyšují, jiné naopak snižují. K nim se přidaly další tři bakteriální druhy už dříve spojené s parodontózou, tedy zánětem dásní a kostí v okolí zubů.

Zvláštní pozornost vzbudily kvasinky rodu Candida, běžně žijící na kůži i ve střevech. Tyto houby byly nalezeny přímo v tkáních pankreatických nádorů, což naznačuje jejich přímou roli v procesu rakovinotvorby.

Vyšší šance na včasný záchyt

Rakovina slinivky je známá svou zákeřností – podle American Cancer Society přežívá pět let od diagnózy jen asi 8 % pacientů. V České republice každoročně onemocní zhoubným nádorem slinivky břišní přes 2 300 občanů a jejich počet neustále narůstá. Včasný screening je přitom dnes velmi obtížný. Nový výzkum však otevírá možnost, že běžné vyšetření slin by mohlo upozornit na lidi s vyšším rizikem dříve, než se objeví první příznaky. Lékaři by pak mohli zasáhnout a pacientovi například upravit složení jeho mikrobiomu.

Studie neprokazuje příčinnou souvislost, podle vědců jde ale o důkaz „silnější než kdykoli dřív“, že péče o zuby a dásně může chránit nejen před parodontózou, ale i před rakovinou. Objev také zapadá do rostoucího množství studií, které propojují zdraví ústní dutiny s dalšími chorobami – od Alzheimerovy nemoci až po deprese.

Studie publikovaná ve vysoce prestižním odborném časopisu JAMA Oncology se zaměřila na bakterie a houby (kvasinky) v ústní dutině. Nyní se stejný tým hodlá zaměřit také na viry v ústní dutině s cílem zjistit, zda mohou i viry zvyšovat riziko rakoviny. Další otázkou, na kterou budou badatelé hledat odpovědi je, zda složení ústního mikrobiomu ovlivňuje dobu přežití diagnostikovaných pacientů. Už v roce 2024 stejná skupina odhalila souvislost některých ústních mikrobů s karcinomem hlavy a krku.

Image

Čtěte také

Pravidelné užívání kombuchy příznivě mění mikrobiom lidí s obezitou

Tváří v tvář různým překážkám zůstávala Riva nekompromisní a statečnou ženou. Dlužno však dodat, že ona a její druhý manžel František Kriegel byli aktivními a také prominentními účastníky komunistické diktatury, která zvláště v padesátých letech rozhodně nesnese žádný romantizující étos idealistických budovatelů nového světa. Ona sama později prohlásila: „Věřila jsem, že komunisté chtějí dobro. Že svět může být lepší. Že je třeba bít se za ideály.“

Ironií osudu však i Krieglovi nakonec na vlastní kůži zakusili druhou stranu mince, když je komunistická strana po okupaci v roce 1968 vyloučila ze svých řad a oni museli až do pádu režimu čelit ústrkům a šikaně. Vraťme se ale k pozoruhodně dramatickému životu Rivy Krieglové.

Sirotek

Riva, tehdy se jmenovala Rifka, se narodila v židovské rodině Lubeckých na území dnešního Běloruska. O jejím dětství a dospívání takřka nic nevíme. Jen to, že jí poměrně brzy zemřeli oba rodiče a ona se sama vydala ve svých 23 letech do Palestiny, kde žila v kibucu. 

Toto rozhodnutí se ale dle jejích vzpomínek ukázalo být hlavně idealistické. Vedlo ji k němu její komunistické přesvědčení, ale možná i to, že byla prostě sama. „Pracovní kolektivy, které jsem v Palestině viděla, se na první pohled zdají být prototypy komunistické společnosti.“ Idealismus ji nakonec sice opustil, ale v Palestině se seznámila s podobně smýšlejícím mladým mužem – jihlavským rodákem Pavlem Friedem.

V Československu

S Pavlem devětadvacetiletá Riva přijela v roce 1937 do Československa a v dubnu téhož roku byl pár oddán v jihlavské synagoze. Pavel poté přebral od svého otce prodejnu s textilem. Idyla ovšem netrvala dlouho. V březnu roku 1939 se definitivně ukončila éra prvorepublikového Československa. Židovští občané se stali terčem nacistů. Pavel Fried musel zavřít obchod. Spolu s Rivou se přestěhovali do Prahy a přešli do protinacistického odboje. Riva pracovala jako dělnice ve správkárně punčoch a spolu s manželem se zapojila se do komunistického protinacistického odboje. Spolupracovali i  s Juliem Fučíkem. 

Celá skupina byla zatčena při schůzce 24. dubna roku 1942. Ironií bylo, že gestapo daný byt navštívilo náhodou. Odbojáři ale zároveň porušili základní pravidla ilegální práce – scházet se v takovém počtu bylo nejen velmi riskantní, ale nejspíš i zbytečné. Riva při zatčení prožívala tak silný otřes, že nebyla schopna dostat ze sebe ani slovo. Čekalo ji vězení v Terezíně a v lednu roku 1943 byla přesunuta do koncentračního tábora v Osvětimi.  Řada z jejích spoluvězňů vzpomínala, jak i tam zůstávala statečná, odhodlaná a pevná. Toužila přežít a stejnou touhu předávala i druhým, kteří to už chtěli vzdát. Na sklonku války byla převezena do dalšího koncentráku – Ravensbrücku. Tam se jí podařil husarský kousek: utekla. 

Ona sama o tom napsala toto: „Když jsem utekla už z osvobozeného lágru, šla jsem ještě s několika ženami do německé vesnice. Dvě hodiny na to tam byli Rusové. Prožila jsem radost z osvobození. Poprvé jsem se setkala s vojákem rudé armády. Nabídla jsem se veliteli, že budu tlumočit při domluvě s německými obyvateli vesnice. První, co Rusové chtěli od Němců, byly „časy“ – hodinky. To bylo mé první setkání s „novým člověkem“, kterým nás krmili před válkou propagátoři Sovětského svazu. Pak tento „nový lepší člověk“ začal v té vesnici Němky znásilňovat.“

A co pravda?

Válku přežila, ale zahynul jak její manžel Pavel, tak jeho rodiče, kteří byli spolu s ostatními Židy deportováni do koncentračního tábora. Riva zůstala opět úplně sama. Našla si práci na sekretariátu Komunistické strany Československa, a tam se potkala s legendárním lékařem a komunistou Františkem Kriegelem. Když se v prosinci 1948 brali, oběma novomanželům bylo čtyřicet let. Jejich společný život byl poznamenán válečnými zážitky, osamocením, ale také komunistickým přesvědčením. Schůzovali, brigádničili a budovali onu podle nich šťastnou budoucnost.

Příznačně Rivu charakterizuje historka z návštěvy tehdejšího ministra Davida. Týkala se protežované a vydávané Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, ve které cenzura pozměnila některé z textů a také samo Fučíkovo vyprávění údajně neodpovídalo skutečnostem. Jenže Riva jako jediná z tehdy zatčených válku přežila. Považovala za zásadní ohradit se proti tomu, že z Fučíka se nespravedlivě dělá nová modla. „Fučík se tehdy nechoval tak, jak by se pravý komunista chovat měl. Nestřílel na toho nacistu u okna, nestřílel na gestapo v kuchyni,“ vysvětlovala později. Odpověď ministra byla jasná: na pravdu se přece nikdo neptá. 

Nepřátelé státu

Okupace Československa v srpnu roku 1968 byla pro Rivu i jejího manžela Františka Kriegela šok. Pravověrní komunisté, kteří byli ochotní ignorovat i zločiny a vnitrostranické čistky padesátých let, se ocitli na pomyslné křižovatce. Kriegel byl tehdy jedním z nejvýše postavených představitelů KSČ a jako takový byl spolu s ostatními odvezen na jednání do Moskvy. I přes brutální nátlak ale Kriegel neustoupil a Moskevský protokol označující okupaci za bratrskou pomoc jako jediný odmítl podepsat. V té době Riva psala na všechny možné strany rozhořčené dopisy, ve kterých protestovala proti nezákonnému a protiprávnímu odvlečení jejího muže. 

Bála se o něj, František  Kriegel se však nakonec ze Sovětského svazu vrátil. Jenže události nabraly rychlý spád. Manželé byli z KSČ vyloučeni a stali se pro komunistický režim nepřáteli. Jejich další život provázely obtíže, šikana a estébácké výslechy. A samozřejmě i ztráta jakýchkoli iluzí a ideálů.

Pomyslnou korunu tomu nasadil fakt, že Kriegel podepsal Chartu 77. Riva, tehdy dáma kolem sedmdesátky, se podle svazku StB stala podezřelou z „nepřátelské činnosti, podvracení republiky a poškozování zájmů světové socialistické soustavy“. Obtíže, které zažívala, ale neměly konce. V roce 1979 František umřel a Riva se stala podruhé vdovou.

Její blízcí o ni po smrti manžela měli strach. Říkávala prý, že už nechce žít. Ale protože jí podobní se jen tak nevzdávají, smysl života si tedy nakonec našla: zpracovat a zachránit archiv jejího manžela. To se jí nakonec, po různých peripetiích, podařilo. Ona sama dožila v jistém osamocení, zbyla jí pouze hrstka jejích přátel. Dožila se i listopadu 1989. Právě díky ní se dochovalo unikátní svědectví jak o událostech spjatých s válkou a Juliem Fučíkem, tak i o letech následujících. Umřela v Praze v roce 2001 – v devadesáti třech letech.

Image

Čtěte také

Manželka vlastizrádce: Co čekalo Josefu Slánskou po zatčení manžela?

Vesmírný dalekohled Jamese Webba nedávno zacílil do relativně blízkého vesmíru, na potulnou exoplanetu SIMP-0136. Jde o super-jupitera v souhvězdí Ryb s hmotností zhruba 13 jupiterů, který se pohybuje vesmírem ve vzdálenosti okolo 20 světelných let od Sluneční soustavy.

Výjimečně výkonné a citlivé přístroje na palubě Webbova dalekohledu vědcům umožnily sledovat změny jasnosti této exoplanety v řádu minut, které lze využít ke zjišťování změn teploty, mraků nebo chemie. Některá z těchto měření jsou zatím nejpřesnější v historii pozorování atmosfér exoplanet.

Polární záře osamělé planety

Evert Nasedkin z Dublinské univerzity a jeho kolegové s překvapením zjistili, že z pozorování Webbova dalekohledu lze rovněž vyčíst silnou aktivitu polárních září, do značné míry podobnou polárním zářím u nás na Zemi nebo třeba na Jupiteru. Svá zjištění vědci publikovali v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics.

Díky pozorováním Webbova dalekohledu víme, že teplota atmosféra potulné planety SIMP-0136 dosahuje přes 1 500 °C. Nasedkin a spol. dokázali detekovat změny teploty menší než 5 °C, které lze spojit s přítomností zmíněných polárních září, a také s chemickými změnami, které odpovídají mohutným bouřím, podobným Velké rudé skvrně na Jupiteru.

Dalším překvapivým zjištěním je, že potulná exoplaneta má velmi rovnoměrnou pokrývku mraků, které připomínají „peřinu“ zakrývající celou planetu. Vzhledem ke zjištěným teplotám ale mračna na SIMP-0136 určitě nejsou z vody jako ty pozemské, nýbrž ze zrnek křemene. Právě silikátová mračna podle vědců ohřívají horní atmosféru, což planetě dodává vizuálně ohromující, zářivou atmosféru.

Image

Čtěte také

Rodinka je kompletní: Všechny galileovské měsíce kreslí do atmosféry Jupiteru své polární záře

Podle Rodneyho Brookse, uznávaného odborníka na robotiku, průkopníka behaviorální robotiky a spoluzakladatele společností iRobot a Rethink Robotics, nebudou humanoidní roboti budoucnosti příliš podobní lidem. Podle Brookse lze v příštích 15 letech očekávat nástup řešení, která dnes možná působí poněkud odvážně.

Kola místo nohou a senzory budoucnosti

Za jednu z největších překážek považuje Brooks napodobení lidských rukou. Dnešní robotické ruce podle něj ani zdaleka nedosahují obratnosti a jemné motoriky člověka a aktuálně neexistuje žádný design robotických humanoidních rukou, který by našel skutečné uplatnění v reálném světě.

Budoucí humanoidní roboti podle Brookse přejdou z nohou na kola – nejprve na dvě, později možná více –, a jejich nohy tak již nebudou připomínat ty lidské. Změn doznají také paže robotů: někteří roboti budou mít jednu, dvě či tři paže a dlaně s paralelními kleštěmi nebo sacími přísavkami.

Brooks rovněž očekává, že roboti budou vybaveni aktivními senzory, které jim umožní zpracovávat světlo mimo lidské spektrum. Některé modely budou mít oči umístěné v rukou, jiné v oblasti pánve, což jim umožní lépe se pohybovat po nerovném terénu a sledovat při tom okolí.

Méně lidští, lépe využitelní

Další problém představují bezpečnostní rizika: humanoidní roboti velikosti dospělého člověka mají váhu a pohonné mechanismy, které mohou při pádu nebo nečekaném pohybu způsobit vážné zranění. Za bezpečnou zónu proto Brooks považuje alespoň tři metry, což do značné míry limituje využití humanoidních robotů ve světě plném lidí. Změnit by to mohla jen bezpečnější konstrukce humanoidních robotů.

Rodney Brooks v příštích letech očekává velké investice ve vývoji humanoidních robotů – současné modely postupně ustoupí novějším, a hlavně praktičtějším konstrukcím. Budoucnost podle něj směřuje k praktičtějším a účelnějším konstrukcím, které sice nebudou připomínat člověka (byť je budeme stále označovat jako humanoidní), a umožní jim bezpečnější a efektivnější pohyb i práci v reálném světě.

Image

Čtěte také

Kdy přijde revoluce v robotice? Rozhovor s výzkumníky z pražské ČVUT

Psal se 11. říjen 1944 a na jihoitalské základně v San Severu se k akci chystali američtí piloti 31. stíhací skupiny 15. letecké armády. V kokpitech mustangů měli zamířit nad protektorát Čechy a Morava a zasáhnout co nejvíce vojenských cílů. Šlo o první větší úder takzvaných hloubkařů na našem území a stíhači se měli zaměřit především na letiště a silniční či železniční dopravu. Do svého P-51B usedl i jednadvacetiletý poručík William Kiggins z 308. perutě, který vstoupil do letectva coby dobrovolník a přerušil kvůli tomu studium na univerzitě. 

Výpad z Itálie

Sedmatřicet letadel nejprve udeřilo na prostějovské letiště, poté se objektem zájmu Američanů stala základna Brno-Slatina a na 11 místech v okolí též nádraží a vlakové soupravy. Hloubkařům se dílo dařilo a jen v hlášení brněnského policejního ředitelství z následujícího dne stálo, že „piloti po 14. hodině zničili devět německých letounů, dalších sedm poškodili těžce a 12 lehce“. Celkem mustangy rozstřílely také 19 lokomotiv (bohužel přitom zahynulo 13 železničářů i cestujících a 40 dalších osob utrpělo zranění) a na zemi zlikvidovaly 56 strojů Luftwaffe. 

Také Kiggins zaznamenal pomyslný zářez na pažbě a na jednom z nádraží zničil čtyři vagonové cisterny plné pohonných látek pro letadla. Když se však od cíle odpoutal a začal stoupat, mustang inkasoval přímý zásah protiletadlovým granátem od děla pálícího ze zamaskované pozice v Tuřanském lese. Stíhačka nesoucí na počest pilotovy matky Elizabeth jméno „Miss Betty“ začala okamžitě hořet. Mladík neměl šanci se z pokrouceného kokpitu dostat a zřejmě zemřel ještě ve vzduchu. Podle svědků se hořící P-51B vzepjal, postupně ztrácel rychlost a nakonec se z několikasetmetrové výšky zřítil do pole mezi Tuřanským lesem a osadou Malá Slatina.

Do San Severa se kromě Kigginse nevrátil ještě podplukovník Victor Warford z 309. perutě, který akci celé 31. stíhací skupiny velel. Ten ale dotáhl svůj poškozený mustang až nad Maďarsko, kde západně od Balatonu nouzově přistál a upadl do zajetí. Kigginsovi tak náleží smutný primát, neboť se stal prvním a jediným Američanem, jenž za druhé světové války přišel o život během leteckých bojů nad Brnem a okolím. Na jižní Moravě padl o pět měsíců později ještě devatenáctiletý poručík Fred Clifgard, který 1. března 1945 v kokpitu stíhačky P-38 Lightning narazil do drátů vysokého napětí při útoku na osobní vlak v Pouzdřanech na Břeclavsku.

(Ne)známý pilot

Místo dopadu „Miss Betty“ uzavřeli příslušníci Wehrmachtu a protektorátní policie. Zásah, oheň a náraz zdevastovaly mustang i pilotovo tělo natolik, že úředníci nedokázali správně identifikovat ani státní příslušnost zesnulého. Do takzvaného Úmrtního protokolu města Brna pro rok 1944 byl tedy Kiggins zapsán pod pořadovým číslem 4792a jako „Unbekannter englischer Flieger“ (neznámý anglický pilot) s příčinou smrti „getötet beim Fliegerangriff “ (zahynul při náletu). 

Německé úřady pohřbily letce 14. října 1944 na hřbitově v Brně-Slatině, trosky mustangu odklidili dělníci a na celou událost se pozapomnělo. Když válka skončila, byly ostatky 17. září 1946 exhumovány a přeneseny na největší evropský hřbitov padlých Američanů ve francouzském městě Saint-Avold. Definitivní místo odpočinku však William nalezl až o další tři léta později, kdy jeho pozůstatky vyzvedli podruhé a uložili je do země v rodném Toledu ve státě Ohio. 

Klíčové svědectví

Tím ovšem příběh nešťastného stíhače neskončil. Němci totiž neodstranili z místa havárie všechny zbytky letadla a v roce 2007 po nich začali pátrat amatérští historici ze Slatinského historického klubu vedení Ivem Koukolou. Do prací se záhy zapojili též archeologové z Moravského zemského muzea i známá dvojice historiků – Vlastimil Schildberger starší a mladší, kteří se až do své  smrti dlouhodobě věnovali dějinám druhé světové války na jižní Moravě.

Nejprve se pátračům nedařilo, a tak Koukolu napadlo oslovit pamětníky s otázkou, zda by dokázali místo havárie označit. Ačkoliv se lokalita od válečných časů značně proměnila, pětasedmdesátiletá seniorka z Malé Slatiny k všeobecnému překvapení přesně ukázala, kam mustang dopadl. Historici se tam vydali s detektory kovu a záhy našli kulometný náboj. Po nadějném nálezu se do dalšího hledání zapojil také bagr a v dubnu 2007 pátrači v hloubce okolo 1,7 metru objevili přední část stroje. 

Dvojí výzkum

Největší nalezený fragment mustangu představuje reduktor o hmotnosti 70 kg. Kromě nejrůznějších drobností vykopali archeologové plexisklový střep z čelního skla kabiny nebo krytky a spínače. Ještě více vědce překvapilo, když nedaleko epicentra dopadu letadla našli kusy kostí. Antropologická expertiza nakonec vyhodnotila, že se jedná o části dolní končetiny nebohého pilota. Některé trosky Kigginsova P-51B byly v roce 2008 vystaveny v odletové hale mezinárodního letiště Brno-Tuřany – tedy jen pár desítek metrů od místa dopadu. O deset let později se fragmenty přestěhovaly do sbírek Moravského zemského muzea. 

Poslední kapitolu Kigginsova příběhu napsali pracovníci Ústavu archeologické památkové péče Brno roku 2020. Nedaleko letiště tehdy začala výstavba logistických hal a šlo tak o poslední příležitost lokalitu prozkoumat.

Výsledek výkopových prací popsal archeolog Jiří Kala: „Žádný převratný nález jsme po opakovaném prohledávání místa v minulosti neočekávali, což se záhy potvrdilo. Podařilo se nám sesbírat jednu krabici drobnějších trosek, vesměs poznamenaných žárem, energií nárazu a zubem času. Z nečetných přesněji identifikovatelných fragmentů to byla objímka vrtulového listu se segmenty pro nastavení úhlu náběhu, kohout regulace vytápění kokpitu nebo deformovaná část podavače nábojového pásu pro jeden ze šesti kulometů. Zbytek tvoří převážně změť duralových plechů potahu trupu a křídel, útržky tepelné izolace motorového krytu, fragmenty motorového bloku, rozvodů hydrauliky a elektroinstalace, natavené kousky gumových vložek samosvorných palivových nádrží a části pancéřování.“ 

Žulové křídlo

Ještě něco důležitého však archeologové před čtyřmi lety z Tuřan odvezli – a to další fragmenty letcových kostí. Dne 13. listopadu 2024 je z rukou ředitele Muzea města Brna Zbyňka Šolce osobně převzal velvyslanec USA Bijan Sabet a dopravil je do vlasti. Za oceánem je čekal odborný průzkum a spočinutí v Kigginsově toledském hrobě. Sabet už v Česku navštívil řadu pietních akcí, ovšem návratu ostatků vojáka do Spojených států se účastnil poprvé. Událost komentoval více než výmluvně: „Neměli bychom zapomínat, jakou cenu za svobodu zaplatili vojáci a odbojáři. Boj proti autoritářství ale neskončil před 80 lety a stále pokračuje například na Ukrajině.“ 

Přímo ve Slatině dnes na události z října 1944 upomíná žulový pomník odhalený v roce 2007 a financovaný jak zastupitelstvem obce, tak soukromými sponzory. Nachází se u kostela vedle hřbitova, kde byl Kiggins původně pohřben, a má tvar zmenšeného křídla stíhačky Mustang. V den výročí letcovy smrti se u pomníku každoročně konají pietní akty.

Image

Čtěte také

Republic P-47 Thunderbolt: Americký blesk na bojištích druhé světové války

Před 95 miliony let v období křídy se v zatopeném světě na velké části dnešní Severní Ameriky rozkládalo velké vnitrozemské moře. Na jeho březích žili v oblasti současné jihozápadní Montany drobní blízcí příbuzní krokodýlů z velké skupiny obratlovců, které říkáme krokodylomorfové.

Prvního z těchto spíše roztomilých, než hrozivých tvorů objevili paleontologové v roce 2021 při průzkumu geologické formace Blackleaf. Šlo o fosilii krokodýlího „teenagera“, který připomínal spíše přerostlou ještěrku a od nozder po špičku ocasu měřil jen zhruba 60 centimetrů. Ihned si získal sympatie vědců, kteří ho pojmenovali Elton, podle písně Eltona Johna z roku 1972 „Crocodile Rock“.

Norující krokodýl

Harrison Allen, doktorand paleontologie na Univerzitě Stony Brook v New Yorku a jeho kolegové Eltona odborně nazvali Thikarisuchus xenodenes podle jeho zvláštně tvarovaných zubů a zařadili ho do nově popsané severoamerické čeledi Wannchampsidae. 

Čelisti Eltona naznačují, že se zřejmě živil rostlinami a hmyzem. Jeho zvláštně tvarované zuby jsou odlišné od zubů krokodýlů a dalších jim blízkých krokodylomorfů. Ti mají totiž v čelistech jednoduché kuželovité zuby. Eltonovy zuby jsou naopak heterodontní, což znamená, že nejsou všechny stejné – mají různé tvary podle umístění v čelisti. Variabilita zubů podle vědců naznačuje schopnost zpracovávat rozličnou potravu. Podle stavby těla měl Elton i odlišný životní styl. Nežil v bažinách nebo v moři, ale nejspíš v norách vyhrabaných na souši, kde si také opatřoval potravu.

Spolu s podobnými miniaturními suchozemskými krokodýly z Eurasie by Elton mohl představovat doklad konvergentní evoluce, kdy se různé vzájemně nepříbuzné linie pod vlivem podobného prostředí vyvíjely podobným směrem. Podrobnosti objevu vědci popisují v odborné časopisu Journal of Vertebrate Paleontology.

Image

Čtěte také

Kostensuchus atrox: Patagonský dravec z konce křídy, který se nebál ani dinosaurů