Bronzová revoluce: Tisíce tun cínu cestovaly po mořích a řekách do Středomoří
Objev bronzu, tedy slitiny mědi a cínu, znamenal v pravěku razantní změnu ve výrobě nástrojů. Jenže druhé jmenované horniny se vyskytovalo mnohem méně. Vědci si konečně potvrdili, že do Středozemí se cín plavil z Anglie.
Měď v receptuře bronzu hraje naoko prim, tvoří sedm až devět dílů složení slitiny. Cínu nebývá víc než jeden až tři díly. Jenže rudné horniny, z nichž by bylo možné různými cestami extrahovat měď, jsou po světě rozesety o něco více než úzce situovaná a vzácná naleziště cínu. Archeologické nálezy z oblasti Středozemního moře přitom dokládají relativní hojnost bronzových zbraní, ozdob či nádob. Horniny obsahující měď tu mají. Co Středomoří ale vůčihledně schází, je cín.
Nejbližší ložiska se nacházejí v západní a střední Evropě (a ve Střední Asii). Ovšem ta zdaleka nejbohatší, nejvydatnější a především nejdostupnější leží na jihozápadě Británie – v dnešních hrabstvích Cornwall a Devon. Podle dochovaných archeologických nálezů z terénu ale na jihozápadě Anglie žily převážně jen malé zemědělské komunity – kovotepectví a kovolitectví vzdálené.
Mohli tedy v těch dávných časech doby bronzové obyvatelé z anglických „cínových“ regionů obchodovat se Středomořím? Nad tím archeologové bádají už dobře dvě staletí. A hloubali nad tím i výzkumníci z univerzit v Cambridge a Durnhamu, kteří své nové závěry publikovali v odborném žurnálu Antiquity.
Od Albionu k Judeji
K odpovědi vyrazili z opačného konce, respektive od pobřeží Izraele. Tady se totiž před lety podařilo nalézt vraky dvou lodí s nákladem cínových ingotů. Plavidla ztroskotala někdy kolem roku 1300 př. n. l. K nim pak přidali další nálezy téže komodity z pobřeží Francie (datované cca k roku 600 př. n. l.). A doplnili je o nově nalezené vraky s cínovým nákladem, spočívající na dně u jihoanglického Erme a Salcombe a francouzského Rochelongue.
Na všech nalezených ingotech provedli sérii tří různých analýz: průzkum stopových prvků, analýzu příměsí izotopů olova a cínu. A pro jistotu je doprovodili i podobným rozborem datovaných bronzových artefaktů ze Středozemního moře. Zjistili, že bronzové předměty ze Středozemí by nevznikly bez cínu z Cornwallu a Devonu. Tím se vynořily další otázky.
Analýzy dokládaly dávný obchodní řetězec. Ale kolik cínu jím prošlo? „Známe na stovku měděných dolů, od Irska přes Španělsko, Izrael až po Ural,“ vysvětluje Benjamin Roberts, docent archeologie z univerzity v Durnhamu. „A byť jich přímo v době bronzové fungovala jen malá část, úhrn celkové těžby v nich běžel v horizontech tisíců tun.“
Vezmeme-li v potaz, že bronz se obvykle vyráběl z 90 % mědi a 10 % z cínu, v praxi to znamenalo, že z jihozápadní Anglie muselo ročně odcházet „zboží“ po desítkách, možná až stovkách tun. To vše ve velmi sofistikovaném režimu přepravy na tisícikilometrové vzdálenosti. A kontinuálně, protože Středomoří cín poptávalo neustále a ve velkém.
Rychlé tempo
Podle výzkumníků se ruda nejspíš dostávala z Cornwallu a Devonu loďmo do Francie, kterou prošla „pěší cestou“ až na pobřeží Středozemního moře. Odtud na lodích zamířila na Sardinii a Kypr, než ji prodali na cílovém trhu kdesi na východním pobřeží Izraele. Předpokládanou cestu poněkud nedostatečně mapují již zmíněné nálezy lodních vraků. A také jeden zdroj písemný. Ovšem z druhé ruky. Jde totiž o citované poznatky zeměpisce Pýtheáse z řecké kolonie Massalie (dnešní francouzské Marseille), který ve 4. století podnikl výpravu k britským ostrovům. Jeho zápisky se sice nedochovaly, ale útržky přečkaly v dílech dalších cestovatelů.
Pýtheás hovořil o tom, že cínová ruda zamířila nejprve na jakýsi přílivový ostrůvek u britského pobřeží. Nazýval jej Ictis. Odtud se dostala přes moře a po francouzských řekách až do ústí Rhony. Ta cesta měla lesklému měkkému kovu zabrat pouhých třicet dní. Toto bylo považováno za dosud nejsilnější argument, hovořící proti hodnověrnosti jeho díla. Archeologové se zdráhali zprávě o takové rychlosti přepravy z dávné minulosti uvěřit. Současný výzkum univerzit z Durnhamu a Cambridge ji ale přesně v takovém velkolepém rozsahu dokládá. A objevil se tím i nový směr bádání. Cílí na ostrov St. Michael's Mount, který by se podle mnohých měl překrývat právě s tím bájným přílivovým Ictis.
Drtiče a tavírny?
Univerzitní geologové nejspíš zodpověděli i poměrně zásadní otázku, jak mohly nepříliš vyspělé komunity hospodařících zemědělců bez potřebné těžební infrastruktury uspokojovat středomořskou poptávku po cínu v úhrnech desítek až stovek tun ročně. Podle nich se cínová ruda totiž přirozenou cestou geologických procesů a eroze „vypreparovala“ z žil tvrdých hornin, a usazovala se podél toků devonských a cornwalských řek. Ruda, o velikosti od zrnek až ke štěrku, se tu nacházela v hojných vrstvách, pohřbená pod sedimenty bahna a jiných naplavenin.
Obyvatelé tedy nepotřebovali žádné složité technologie, hluboké doly ani komplikované systémy na rozmělňování a drcení. Stačilo jim prostě odkrýt naplavenou zeminu a nakopat si cínu dosyta. Dopravili ho pak k pobřeží, kde ho výhodně zpeněžili. To, co bylo považováno za komplikované a v době bronzové nereálné, tu šlo velmi snadno. Teoreticky.
Autoři studie dále uvádějí, že zatímco pohyb cínu po moři se díky nálezům lodních vraků dá alespoň v hrubých obrysech vykreslit, přesné trasy pohybu po pevnině se dosud identifikovat nepodařilo. Nález pradávné lodice, zakonzervované bahnem řekněme někde na řece Touques, na níž by vědci nalezli náklad cínových ingotů, by se teď docela hodil…
Lukrativní export
V Británii stačilo tamním dodavatelům surovinu pouze nasbírat, největší finanční zátěž, ale patrně i zisk mířily k těm, kteří ji přepravovali do Středomoří. „Hodnota cínové rudy, přepravované na vzdálenost bezmála 4 000 kilometrů, se přitom musela vyšplhat do astronomických výšin,“ podotýká Roberts.
Další články v sekci
Forenzní vědci získali svatý grál kriminalistiky: Otisky prstů z vystřelených nábojnic
Dvojice forenzních odborníků z Irska vyvinula postup, kterým je možné rychle získat kvalitní otisky prstů z nábojnic, vystřelených na místě činu.
Po celá desetiletí se forenzní vědci snaží získávat otisky prstů nebo biologický materiál z nábojnic použitých při zločinu. Ukázalo se ale, že je to nesmírně obtížné. Stopy po pachateli jsou totiž obvykle zničeny do té míry, že je nebylo možné detekovat. Na vině je vysoká teplota, které je nábojnice při výstřelu vystavena, stejně jako tření a výstřelové spaliny.
Výsledkem mimo jiné bylo, že zločinci často zanechávali nábojnice na místě činu, protože je sice bylo možné spojit se zbraní, ale nikoliv s osobou pachatele. Jak říká forenzní specialistka Eithne Dempseyová z irské Univerzity Maynoothu, vždycky to pro ně v oboru byla svatým grálem představa, že se jim podaří získat otisky prstů z vypálených nábojnic.
Forenzní alchymie
Se svým doktorandem Colmem McKeeverem vyvinula novou elektrochemickou metodu, která dovoluje zviditelnit otisky prstů na nábojnicích, přestože prošly střelbou a byly vystavené vysokým teplotám. Podrobnosti nové metody vědci popisují v odborném časopisu Forensic Chemistry.
Badatelé pokryli vystřelené nábojnice vrstvou speciálních materiálů a získali tím otisky prstů. Jejich postup na rozdíl od dřívějších metod využívá dostupné netoxické polymery a malé množství energie. Testy potvrdily, že tento postup „zviditelní“ otisky prstů až 16 měsíců staré.
Jde o elektrochemický proces. Zkoumané nábojnic se umístí do elektrochemického článku. Po aplikaci elektrického proudu s nevelkým napětím vzniká kontrastní obraz původního otisku. Objev irského týmu by mohl mít značný vliv na budoucí a do jisté míry i minulé kriminalistické vyšetřování.
Další články v sekci
Wilhelm Röntgen: Objevitel paprsků X a průkopník rentgenové medicíny
Který německý fyzik světového významu měl nápadné vlasy a vousy? Nebyl to jen Albert Einstein – ten, o kom budeme hovořit na následujících řádcích, se jmenoval Wilhelm Conrad Röntgen. A už podle jména je zřejmé, čím právě on přispěl k pokroku světové medicíny.
Až do objevu tzv. paprsku X, později pojmenovaného na počest svého objevitele jako rentgenový, neměli lékaři prakticky žádnou možnost, jak do lidského těla nahlédnout neinvazivním způsobem. Přibližně od poloviny devatenáctého století začali používat různé endoskopy, tedy přístroje s konkrétním nástavcem uzpůsobeným pro zkoumání dané tělesné dutiny, jako například ezofagoskop pro „průzkum“ hltanu a jícnu nebo gastroskop, s nímž bylo možné vidět do žaludku. Neexistoval však způsob, jak proniknout skrz vrstvu tkáně. Tím, kdo se zasloužil o opak, se však nakonec nestal lékař toužící po změně nepříliš vyhovujícího stavu, nýbrž fyzik. A jak už to u velkých objevů historie bývá, šlo spíše o náhodu.
Hrůzný zvěstovatel smrti
Profesor Wilhelm Conrad Röntgen, působící na univerzitě v bavorském Würzburgu, se koncem roku 1895 zabýval zářením vycházejícím z katodové trubice (skleněné baňky s elektrodami pod napětím, mezi nimiž prochází elektrický proud). Osmého listopadu zjistil, že kromě dosud známého záření z katody proudí ještě jiný typ paprsků, které dokážou projít i kartonem, neboť dopadly až na fluorescenční stínítko náhodou umístěné za ním ve vzdálenosti asi jednoho metru.
Vědec okamžitě začal zjišťovat, co dalšího toto záření dokáže – a záhy věděl, že je ještě mocnější, než se domníval. Když totiž požádal svou manželku, aby mu před stínítkem přidržela jednu z kartonových desek, a namířil na ni katodou, na stínítku spatřil v ženině ruce zcela jasné kontury kostí obklopené rozostřenými měkkými tkáněmi. Podle vědeckého popularizátora Kendalla Havena Röntgen v tu chvíli „vykřikl hrůzou a pomyslel si, že tyto paprsky jsou hrůzným zvěstovatelem smrti“.
V první linii
Svůj objev publikoval v roce 1896 a paprsky zatím pojmenoval X, podobně jako neznámou v matematické rovnici, neboť jejich původ i princip zůstávaly tajemstvím. Tehdy ještě nevěděl, že o pět let později za svůj přelomový přínos k vědeckému poznání obdrží první Nobelovu cenu za fyziku v historii. A bylo samozřejmě jen otázkou času, kdy se nový objev začne využívat i na poli medicíny. Zpočátku se vyšetřovaly pouze kosti, ale brzy se ukázalo, že takzvané rentgenové záření dokáže poměrně snadno odhalit třeba i žlučové nebo ledvinové kameny a cizí tělesa.
To přišlo vhod záhy: Když v roce 1898 vypukla španělsko-americká válka, měli vojenští lékaři poprvé v dějinách možnost diagnostikovat střelná zranění pomocí rentgenu a spatřit kulku v ráně, aniž by po ní museli pátrat manuálně nebo se rovnou uchýlit k amputaci. Ve válečných konfliktech se pak stalo přenosné diagnostické zařízení nepostradatelným pomocníkem.
Zasloužila se o to například polská fyzička Marie Curieová, která byla během první světové války jedním z mála lidí na světě schopných pracovat s rentgenovými přístroji. S pomocí své tehdy sedmnáctileté dcery sehnala bezmála dvě desítky dodávek, vybavila je elektrickými generátory a instalovala do nich mobilní radiografické jednotky, takže vznikly pojízdné diagnostické sestavy, jež mohly fungovat v těsné blízkosti prvních linií.
Podceněné riziko
Celá metoda však zatím byla z technického hlediska v plenkách, už jen proto, že expozice jednoho snímku zpočátku trvala dlouhých 25 až 30 minut. Nemluvě o skrytých rizikách, která práce s rentgenem (takto familiárně se přístroji začalo říkat až později, když se jeho použití stávalo běžným) skýtala a o nichž zpočátku nikdo neměl ani tušení – lékaři i pacienti byli vystaveni obrovským dávkám radioaktivního záření bez ochrany, třebaže už Röntgen zjistil, že mu dokáže odolat olovo.
Také si povšiml, že nadměrně zvolená síla záření může způsobit popálení kůže, ztrátu vlasů nebo vředy na kůži – nicméně všechny symptomy lékaři považovali pouze za relativně neškodné a vratné, jako snesitelnou daň za pořízení tolik cenného snímku. Třebaže podezření na souvislost mezi paprsky X a rakovinou kůže se v odborné literatuře objevila už v roce 1902, až roku 1926 americký biolog Hermann Muller poprvé jasně a prokazatelně demonstroval, že rentgenové záření může v buňkách vytvářet mutace, čímž „oficiálně“ potvrdil, že je doslova smrtící.
Poprvé v Praze
Na skrytou hrozbu doplatil také český chirurg a pozdější zakladatel ústavu pro tělesně postižené Rudolf Jedlička. Ten byl Röntgenovým objevem natolik fascinován, že se rozhodl obstarat jeden takový přístroj i do Prahy; jen několik měsíců poté, co vyšel zmíněný popularizační článek, otevřel v pražském hotelu u Černého koně (dnešní Slovanský dům v ulici Na Příkopech) soukromý rentgenový kabinet. Jedličkovi se podařilo získat jako mecenáše majitele hotelu, neboť pořízení nákladného zařízení – prvního v celé habsburské monarchii – slibovalo mimořádnou atrakci pro hotelové hosty. Ti si zde ze zvědavosti a pro své potěšení nechávali pořídit snímky svých kostí.
Jedlička ale pochopitelně myslel i na pacienty, kteří rentgen potřebovali kvůli diagnóze svých potíží, a objednal pro ně přímo z Německa ještě jeden přístroj. Finance však tentokrát už nesehnal, a tak se musel zadlužit půjčkou v hodnotě přesahující dva roční platy. V roce 1897 se v Praze díky tomu mohla uskutečnit první operace na základě rentgenové diagnostiky. Jedlička od té doby manipuloval s rentgenovým přístrojem prakticky denně, a to bez nezbytné olověné vesty. Není divu, že časem se na něm nadměrné vystavení smrtící radioaktivitě začalo podepisovat: Postupně mu zčernaly články prstů a bylo nutné je amputovat, takže na levé ruce mu nakonec zůstal jen palec a část ukazováčku.
Slibná budoucnost
Spektrum možných využití „zázračného“ paprsku se mezitím značně rozšířilo – již v prosinci 1896 zjistil harvardský profesor Walter Cannon, že pokud podá laboratorním zvířatům bizmutovou sůl, může pak pod rentgenem pozorovat proces jejich trávení. Vyšetření pomocí kontrastní látky (konkrétně síranu barnatého) se jen o pár let později začalo standardně užívat i v lidské medicíně. Navíc se jevilo jako velmi slibné zjištění, že rentgenové paprsky mohou mít i léčivé účinky – například pokud se zacílí na rakovinné buňky, dokážou je zničit.
Zázračné paprsky
Rentgenové záření je forma elektromagnetického záření podobná viditelnému světlu, má však velmi krátkou vlnovou délku a vyšší energii, a dokáže tak procházet mnohými objekty včetně většiny tělesných tkání. Při vytváření rentgenového snímku je pacient umístěn tak, aby se snímaná část těla nacházela mezi zdrojem a detektorem záření. Když je přístroj zapnutý, rentgenové paprsky procházejí tělem a různé tkáně je absorbují v různém množství na základě své radiologické hustoty, tedy počtu protonů v jádru svých atomů (tzv. atomového čísla).
Například pevné struktury jako kosti obsahují vápník, který má vyšší atomové číslo než většina tkání. Díky tomu záření snadno absorbují, takže na rentgenovém detektoru vytvářejí vysoký kontrast a na černém pozadí se jeví na rozdíl od ostatních tkání světlé. Oproti tomu dutinami vyplněnými vzduchem (například plícemi) nebo měkkými tkáněmi (jako svaly nebo tuk) paprsek projde snáze a na výsledném snímku se zobrazí v odstínech šedé.
Další články v sekci
Pulzary pod lupou: Kolik druhů známe a čím se liší?
Pulzary fascinují astronomy svými extrémními projevy a nabízejí jedinečné možnosti pro zkoumání fyzikálních zákonů vesmíru. Existuje více druhů pulzarů? A jak se liší?
Pulzary představují rychle rotující neutronové hvězdy se silným magnetickým polem, které vysílají paprsky elektromagnetického záření. Dle rychlosti rotace, charakteru rádiových emisí a prostředí, v němž se nacházejí, rozlišujeme několik zajímavých typů.
Podle oboru elektromagnetického spektra, v němž pulzy registrujeme, rozeznáváme pulzary rádiové, rentgenové a gama. Rádiové záření souvisí s rozpadem magnetického pole zmíněné neutronové hvězdy, kdežto rentgenové či gama záření se pojí s urychlováním nebo naopak brzděním částic, jež se k ní mohou dostávat z bezprostředního okolí.
Co se týká rotační periody, u běžných pulzarů se jedná řádově o zlomky sekund až sekundy. Speciální kategorii však tvoří milisekundové pulzary, jež se otáčejí jednou za několik milisekund, tedy tisíckrát rychleji. Dají se přitom dobře použít jako „kosmické hodiny“ a slouží například k testování obecné teorie relativity.
Extrémně silným magnetickým polem potom disponují tzv. magnetary. Změny v daném poli vedou až k přestavbě kůry neutronové hvězdy, kterou obvykle doprovází náhlý výron rentgenového či gama záření. Magnetary se zřejmě staly rovněž původci jevů zvaných Soft Gamma Repeater, SGR.
Zmínit musíme ještě binární pulzary s vázaným souputníkem, jejichž orbitální pohyb umožňuje testovat gravitační fyziku, včetně obecné relativity. U binárních pulzarů se také podařilo poprvé přesvědčivě registrovat projevy gravitačních vln.
Další články v sekci
Cola pro mariňáky, Fanta pro Wehrmacht: Dvojí tvář slavného nápoje
Nápoj značky Coca-Cola byl téměř po celou dobu své existence spojována s americkým stylem života. Také v průběhu druhé světové války firma opakovaně dávala na odiv svou věrnost „zemi svobodných“. Méně se však ví, že ve stejné době měla i druhé želízko v ohni. Zatímco američtí mariňáci pózovali fotografům s láhvemi s temně hnědou tekutinou, Wehrmacht pil Fantu…
Populární Coca-Colu vynalezl v roce 1886 americký lékárník a veterán americké občanské války John Pemberton. Legenda říká, že tento muž utrpěl v uniformě Konfederace vážná zranění v boji a během zotavování se stal závislým na morfiu. Nový nápoj tvořený mimo jiné výtažky z listů koky a ořechů kola (odtud též jeho název) měl představovat pokus nahradit drogu tišící bolest méně škodlivou alternativou.
Z Coca-Coly se však stal hit, který v průběhu následujících dekád pronikl do celého světa. Do Německa si poprvé našel cestu v roce 1929. Další významný milník pak přišel o čtyři roky později, kdy v čele berlínské pobočky Coca-Coly stanul Max Keith.
Obchod s nacisty
Schopný manažer se stal klíčovou osobností pro další běh událostí. Stejně jako jeho američtí nadřízení neměl s právě nastupujícím nacistickým režimem problém a ochotně šel novým vládcům země na ruku. „Není pochyb o tom, že byl nacistický kolaborant. Ale nebyl členem nacistické strany. Jeho oddanost patřila vždy Coca-Cole, nikoliv Hitlerovi,“ shrnul Keithovu pozici historik Mark Pendergrast.
Coca-Cola se stala jedním ze sponzorů olympijských her v Berlíně roku 1936 a její marketingové oddělení dokonce vyrobilo etikety se svastikou. Nápoj si oblíbil Hermann Göring a další prominenti režimu a spolupráce neskončila ani po vypuknutí války. Naopak, za německými tanky projížděl nově okupovaná území Keith se svým managementem a přebíral kontrolu nad tamními dosud samostatnými pobočkami Coca-Coly.
Kosa na kámen však padla v roce 1941, když třetí říše vstoupila do války s USA. Americká vláda nedovolovala domácím společnostem obchodovat s nepřítelem a Keith tak přišel o klíčovou surovinu – sirup z koky, který byl pro výrobu nápoje nezbytný. Reálně také hrozilo, že jeho podnik zkonfiskují nacisté, jako to učinili s jinými americkými firmami. Kritický okamžik vyžadoval odvážné řešení.
Fanta-sie
Skupina podnikových chemiků proto na Keithův příkaz zahájila vývoj nového nápoje, který by bylo možné vyrábět ze surovin dostupných i v přídělovém systému. Výsledek představovala tekutina tvořená především zbytky z jablečné drti, cukrové řepy a syrovátek. „Používali v podstatě zbytky zbytků,“ vyjasnil Pendergrast, „nedovedu si představit, že by to dnes někomu chutnalo.“ Produkt však byl na světě a zbývalo ho už jen prodat. Na poradě vedení vymyslel jeden z obchodních zástupců Josef Knipp název odvozený od slova Fantasie: Fanta.
V omezeném přídělovém hospodářství panujícím v nacistickém Německu se novému nápoji začalo dařit – i proto, že neexistovalo mnoho alternativ. Limonáda navíc sloužila nejen k běžné konzumaci, ale používala se také jako dochucovadlo při vaření, protože panoval nedostatek cukru. Jen v roce 1943 hlásila společnost 3 000 000 prodaných lahví Fanty, což na tu dobu představovalo slušný výsledek. O něco odlišná verze nápoje tvořená především bezinkami se potom pod Keithovým dohledem vyráběla v okupovaném Nizozemí.
Legenda vypráví, že když spojenečtí vojáci dorazili do částečně rozbombardované továrny na Coca-Colu v Německu, nalezli tam Keitha a jeho podřízené, kteří dál vyráběli Fantu, jako by kolem žádná válka ani nebyla. Ačkoliv jde nejspíš o smyšlenou historku, německý manažer se v očích amerického vedení stal hrdinou, který udržel provoz konfliktu navzdory. Kolaborace s nacisty se vůbec neřešila, viceprezident společnosti Harrison Jones jej namísto toho nazval „skvělým mužem“ a Keith převzal vedení evropské sekce Coca-Coly. Výroba Fanty pokračovala až do roku 1949, kdy byla ukončena. O šest let později představila společnost nápoj stejného jména, tentokrát však pomerančové příchuti.
Kdekoliv na světě za niklák
Vstup Spojených států do války umožnil společnosti Coca-Cola demonstrovat svou roli nositele amerického stylu života. Její vedení v čele s prezidentem Robertem Woodruffem rozhodlo, že každý příslušník US Army musí mít možnost sehnat láhev coly za pět centů bez ohledu na to, kde se právě nachází. Firma proto v průběhu konfliktu postupně vybudovala na vlastní náklady celkem 64 stáčíren na různých místech planety – v Evropě, Africe i v Tichomoří – ze kterých poté distribuovala nápoj na téměř všechna bojiště, na nichž US Army působila.
A obří investice se Coca-Cole vyplatila. Nejenže Yankeeové spotřebovali během konfliktu více než pět miliard láhví sladkého nápoje, ale kampaň navíc výrazně posílila pozici společnosti doma i ve světě.
Další články v sekci
Jane Goodallová: Příběh odvážné ženy, která zbourala mýty o vědě i přírodě
Životní příběh Jane Goodallové ukazuje, že vášeň, zvědavost a odvaha mohou změnit nejen vědecké poznání, ale i náš vztah k přírodě a k sobě samým.
Když Jane Goodallová v roce 1960 poprvé vstoupila do tanzanského pralesa Gombe, byla mladou ženou bez formálního vědeckého vzdělání, zato s neutuchající zvědavostí a odvahou. V době, kdy byli vědci zvyklí svá zvířata jen číslovat a pozorovat z dálky, udělala Jane něco, co tehdy působilo jako kacířství: šimpanzům dala jména a začala se s nimi sbližovat.
Blízký vztah s lidoopy jí umožnil nahlédnout do jejich života ze zcela jiné perspektivy. Ukázalo se, že šimpanzi používají nástroje, a dokonce si je i vyrábějí. Tento poznatek tehdy otřásl samotnou definicí lidství. Louis Leakey, slavný paleoantropolog, který Jane původně najal jako sekretářku, po jejím objevu žertem telegrafoval: „Musíme přehodnotit pojem „nástroj“. Přehodnotit pojem „člověk“. Nebo přijmout šimpanze jako lidi.“
Neortodoxní začátek a tvrdý boj za uznání
Goodallová se do vědy dostala neobvyklou cestou. Už jako dítě milovala zvířata a toužila se podívat do Afriky. Po střední škole si nemohla dovolit univerzitu, živila se proto jako sekretářka a servírka, aby se ve svých 23 letech mohla vypravit na cestu do Keni.
V Nairobi potkala paleoantropologa Louise Leakeyho, který věřil, že pozorování velkých lidoopů může odhalit chování dávných hominidů – a že ženy jsou k tomu díky své trpělivosti vhodnější. Leakey jí nejprve nabídl práci sekretářky, později jí ale svěřil odvážný úkol: odjet sama do lesů u jezera Tanganika a sledovat tam divoké šimpanze.
Ve vědecké komunitě ovládané tehdy takřka výhradně muži čelila Jane sexismu i posměchu. Kritizovali ji za „příliš emotivní přístup“ a „mediální pozornost“ – National Geographic ji například zobrazoval jako atraktivní „cover girl“. Jane však vytrvala a ukázala, že empatie a vědecká preciznost se nejen nevylučují, ale mohou naopak vést k hlubšímu poznání a objevům.
Od vědkyně k ochránkyni planety
Výzkum v Gombe, který zahájila v roce 1960, se stal nejdéle běžícím studiem divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí na světě a pokračuje dodnes. Jane Goodallová napsala desítky knih, stala se tváří více než 40 dokumentů a vychovala celou generaci vědců.
V roce 1977 založila Institut Jane Goodallové, který provozuje rezervace pro osiřelé a zraněné šimpanze. Od poloviny 80. let procestovala svět s poselstvím ochrany přírody a lidské odpovědnosti. V roce 1991 spustila program Roots & Shoots, který zapojil miliony mladých lidí do ekologických a humanitárních projektů.
Žena, která prolomila stereotypy
Jane Goodallová pomohla změnit obraz vědce. Ukázala, že i ženy mohou zásadně ovlivnit vědu, a že cit, empatie a ochrana přírody nejsou slabostí, ale předpokladem skutečného poznání.
Zemřela 1. října 2025 ve věku 91 let přirozenou smrtí během přednáškového turné v Kalifornii. Tato světově proslulá primatoložka, ochránkyně přírody a inspirace pro generace vědců i mladých aktivistů ale i nadále zůstává ikonou vědy i lidskosti.
Její životní filozofie zůstává inspirací i pro dnešní generace: „Jedině když porozumíme, dokážeme se starat. Jen když nám záleží, dokážeme pomoci. A jen když pomůžeme, budeme zachráněni.“
Další články v sekci
Pravěké billboardy v poušti: Skalní rytiny ukazovaly cestu k vodě
Monumentální skalní rytiny staré více než 12 000 let v severní Saúdské Arábii fungovaly jako pravěké „billboardy“ v poušti, které poutníkům ukazovaly cestu k životně důležité vodě.
Pokud jde o náročnost rytin, které vytvořili dávní lidé v pravěku, populární malby v jeskyních nejsou ničím ve srovnání s ohromujícími skalními výjevy v pouštní krajině na severu Saúdské Arábie. Představují jedno z nejambicióznějších, a také nejnebezpečnějších umění doby kamenné.
Mezinárodní tým vědců, který vedla Maria Guagninová z německého Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii, tvrdí, že monumentální rytiny v poušti nebyly jen uměním. Podle archeologů měly velmi praktickou funkci – sloužily jako reklamní poutače, které upozorňovaly lidi přecházející poušť na zdroje vody.
Billboardy v poušti
Badatelé při průzkumu pustin na jihu pouště Nafúd v rámci projektu Green Arabia objevili celkem 62 skalních stěn s rytinami, které pocházejí zhruba z doby před 12 800 až 11 400 lety. Na sklonu nejmladší doby ledové se do tamní krajiny vracela sezónní jezera a mokřady a lidé se mohli odvažovat hlouběji do pouště. Takoví poutníci nepochybně uvítali upozornění na místo s dostupnou vodou. Závěry výzkumu skalních rytin uveřejnil vědecký časopis Nature Communications.
Rozhodně nejde o žádné malé petroglyfy. Dávní umělci pokryli svými výtvory skalní stěny až do výšky 39 metrů. K dispozici přitom měli jen primitivní nástroje a určitě prakticky žádné bezpečnostní vybavení. Muselo to být velmi nebezpečné. Viditelnost rytin pravděpodobně zvýrazňovaly barevné pigmenty – archeologové objevili stopy červeného barviva a zelený křemenec obsahující měď. Jejich tvůrcům nepochybně hodně záleželo na tom, aby rytiny byly patrné z dálky.
Na zmíněných 62 skalních stěnách vědci objevili celkem 176 rytin. 130 z nich představuje realistické rytiny zvířat v životní velikosti. Nejčastěji jsou mezi nimi zastoupeni velbloudi (90), následovaní kozorožci, koňmi, gazelami a jedním praturem. Kromě toho, že rytiny označovaly místa s vodou, zřejmě také vyjadřovaly nároky na dané území a kulturní identitu.
Další články v sekci
Saturnův ledový měsíc Enceladus možná ukrývá recept na mimozemský život
Saturnův měsíc Enceladus znovu budí pozornost vědců: archivní data sondy Cassini odhalila v jeho vodních gejzírech komplexní organické molekuly, které by mohly naznačovat přítomnost chemie potřebné pro vznik života.
Saturnův malý měsíc Enceladus se znovu dostává do centra zájmu vědců – a tentokrát jde o jednu z nejzásadnějších otázek: může hostit život? Nedávná analýza archivních dat z legendární sondy Cassini odhalila v gejzírech vody tryskajících z povrchu měsíce komplexní organické molekuly, které na Zemi hrají roli při vzniku základních stavebních kamenů života.
Poklad ukrytý v archivu
Enceladus má průměr jen asi 500 km, ale pod jeho ledovou krustou se ukrývá globální oceán kapalné vody. Už v roce 2005 Cassini zjistila, že z rozsáhlých prasklin – přezdívaných „tygří pruhy“ – tryskají do vesmíru mohutné vodní gejzíry. Část materiálu se snáší zpět na povrch měsíce, ale velká část uniká do vesmíru a vytváří rozptýlený E-prstenec obklopující Saturn.
Při průletech touto oblastí sbírala Cassini ledová zrna, která obsahovala nejen vodu, ale i organické látky – tedy sloučeniny na bázi uhlíku. Už tehdy šlo o senzaci, protože přítomnost těchto molekul naznačovala, že Enceladus by mohl být astrobiologicky zajímavý svět.
Mise Cassini skončila v roce 2017, ale její data jsou stále zdrojem nových objevů. Astronom Nozair Khawaja, působící na berlínské Svobodné univerzitě, se vrátil k měřením z Cosmic Dust Analyzeru (CDA) z roku 2008. Společně s kolegy se vědci zaměřili na ledová zrna přímo z gejzírů, která do analyzátoru narážela rychlostí 18 km/s, což bylo o 6 km/s vyšší rychlostí, než při sběru vzorků v Saturnově E-prstenci. Vyšší rychlost nárazu paradoxně umožnila lépe rozlišit složení ledových zrn, protože molekuly vody nevytvářely shluky, které dříve překrývaly signál jemnějších organických sloučenin.
Nová analýza ukazuje, že organické molekuly z E-prstence i z gejzírů mají stejný původ – oceán Enceladu. Vědci navíc odhalili i dosud neznámé typy organických látek, například alifatické sloučeniny, cyklické estery, ethery a pravděpodobně i dusíkaté a kyslíkaté deriváty. Na Zemi jsou tyto molekuly součástí chemických reakcí vedoucích ke vzniku aminokyselin a dalších klíčových složek života.
Klíčový spor
Existuje však komplikace: jiný výzkum vedený Grace Richardsovou z římského INAF naznačuje, že intenzivní radiace v okolí Saturnu může podobné organické molekuly vytvářet i na povrchu Enceladu, zejména v oblasti „tygřích pruhů“. Pokud by to byla pravda, část molekul z gejzírů by nemusela pocházet z oceánu, ale z chemických reakcí v povrchovém ledu.
Jednoznačnou odpověď může přinést až přímý odběr vzorků z povrchu Enceladu. Evropská kosmická agentura proto zvažuje ambiciózní misi zahrnující orbiter a lander, která by mohla dorazit k Enceladu kolem roku 2054. Teprve „přímý dotyk“ s ledem může ukázat, zda pod jeho krustou skutečně probíhá chemie směřující k životu.
Enceladus splňuje několik klíčových podmínek pro potenciální život: pod jeho ledovou skořápkou se ukrývá kapalná voda a měsíc disponuje i potřebným zdrojem energie v podobě hydrotermálních průduchů. Potvrzená přítomnost komplexních organických molekul je dalším důležitým dílkem do skládačky možného mimozemského života. Saturnův ledový měsíc se tak rázem stává jedním z nejlepších míst ve Sluneční soustavě, kde by se mohl existovat mimozemský život.
Další články v sekci
Nejmilejší bratr krásné Sissi: Carl Theodor patřil k předním očním lékařům
Carl Theodor Bavorský sice nepatří k nejznámějším z rodu Wittelsbachů, nicméně vykonal tolik dobra jako žádný jiný. Zatímco jeho sestra Sissi se zabývala jen svojí krásou, on se staral o zdraví prostých obyvatel i prominentů…
Ke studiu medicíny a k lékařské praxi se Carl Theodor Bavorský dostal až poměrně pozdě. Velkou roli v rozhodnutí stát se lékařem nejspíš sehrála smrt jeho milované první ženy Žofie. Těžký porod dcery Amélie sice přežila, ale téměř okamžitě onemocněla záhadnou nemocí, s níž si lékaři nevěděli rady, dokonce nedokázali stanovit ani diagnózu. Milující manžel jen bezmocně přihlížel, jak jí nikdo nedokáže pomoci.
Bezstarostné dětství a vojenská kariéra
Carl Theodor Bavorský se narodil na venkovském sídle Possenhofen. Doma mu všichni říkali Gackel čili Kohoutek. Ze sourozenců měl nejblíže ke své o dva roky starší sestře Sissi, s níž ho pojila láska k přírodě. Pro jeho slunnou povahu ho milovala celá rodina. Prožil stejně jako ostatní sourozenci bezstarostné dětství v paláci na Ludwigstrasse v Mnichově nebo v Possenhofenu u Starnbergského jezera, který byl pro děti učiněným rájem.
Pro chlapce a muže bavorského rodu, i když pocházeli z vedlejší větve, bylo samozřejmostí, že dosáhnou vysokých vojenských hodností. Gackel toužil odejít k námořnictvu, to mu ovšem u otce neprošlo. Brzy ale sám zjistil, že být vojákem ho neuspokojuje. Ač slibně postupoval v kariéře, začal přemýšlet, čemu by se mohl v budoucnu věnovat. Zajímal se o různé vědní obory, ale stále neměl jasno.
Když navštívil jako voják nemocnici v Miláně, zaujala ho práce tamních lékařů. Zároveň si uvědomil, že šlechtickým návštěvám neukazují skutečný stav, ale jen pozlátko. Jak se ti ubozí lidé asi ve skutečnosti vyrovnávají se svými nemocemi? V té době se Carl Theodor zamiloval do své sestřenice Žofie, dcery saského krále. Obdivoval u ní nejen tělesné půvaby, ale i její rozsáhlé vědomosti. Žofiin otec, velký milovník Danta, na rozdíl od otce Carla Theodora kladl velký důraz na vzdělání svých dětí.
Po sňatku
Do budoucnosti hleděl mladý vévoda po boku milované ženy s velkým očekáváním. Jenže netušil, že Žofie a jak se ukázalo i její sourozenci, trpí jakousi záhadnou nemocí, která zmařila všechny jejich společné plány. Na Štědrý den 1865, téměř bezprostředně po narození prvního dítěte, dcery Amélie, začala Žofie stonat. Dostala vysoké horečky a trvalo dlouho, než se alespoň částečně zotavila. Jenže záhadná nemoc se stále vracela.
Carl Theodor odešel od armády, stáhl se do soukromí a snažil se trávit co nejvíce času se svojí ženou a malou dcerkou. Žofie byla stále slabší, až se nakonec lékaři vzdali naděje na uzdravení. Zemřela na chřipku v březnu 1867 v necelých dvaadvaceti letech.
Její smrt uvrhla mladého muže do bezmezného zoufalství. V následujících týdnech se všichni snažili ho rozptýlit a přivést na jiné myšlenky. Marně. Žofiina smrt mu nedala spát. A tehdy si konečně uvědomil, jakým směrem se bude ubírat jeho další život! Bude studovat medicínu, aby už nikdy nemusel bezmocně přihlížet smrti blízkých, aniž by se nemohl pokusit tomu vlastnoručně zabránit.
Myslí to vážně?
Uvědomil si, že to nebude vůbec snadné. Jeho rozhodnutí rodinu zaskočilo. Překvapivé pochopení pro ně ale projevil jeho švagr císař František Josef I., ač sám svému synovi Rudolfovi univerzitní vzdělání získat nepovolil. Horší to bylo na univerzitě. Studenti i profesoři nevěřili, že by to mohl myslet vážně. Viděli v něm znuděného výstředního šlechtice, který touží po rozptýlení. A tak musel Carl Theodor čelit ve škole šikaně.
Například na pitevně mu dávali ty nejhorší preparáty a doufali, že co nejdříve ze studia uteče. Nestalo se tak. Carl Theodor byl pilný student a jeho touha po vědění neznala hranic. Dopřál si jen několikahodinový spánek a už byl zpět na univerzitě. Studia úspěšně ukončil a v roce 1872 byl promován doktorem medicíny. Jako první Wittelsbach získal na základě studia i úspěšného složení všech zkoušek akademický titul.
Další ženitba?
O dcerušku Amélii se zatím obětavě starala jeho matka Ludovika, která se snažila syna přesvědčit, že jsou i jiné věci než studium. Přála si, aby se znovu oženil. To přece nejde, aby její nejoblíbenější syn zůstal do smrti vdovcem! O tom ale nechtěl zpočátku Carl Theodor ani slyšet. Všechny plány na ženění vždy rázně smetl ze stolu: na soukromí teď nemá čas!
Postupně však jeho zatvrzelost mizela, sám ale nevěstu hledat nechtěl. Nakonec ani nemusel. Jeho švagr, bývalý neapolský král, už pro něj měl jednu urozenou dívku vyhlédnutou. Byla to dcera portugalského krále Marie José Braganza. Tato šestnáctiletá princezna byl nejen milá a krásná, ale na svůj věk i sečtělá a vzdělaná. Ukázalo se, že je pro vévodu tou pravou.
Zdraví
Manželé se usídlili na zámku Tegernsee, který dostali jako svatební dar od ženichovy matky. Carl Theodor ale hned po svatbě neúnavně pokračoval ve své lékařské praxi. Jen zatím stále nevěděl, jakou specializaci si má zvolit. Jezdil po celé monarchii, seznamoval se s různými lékařskými kapacitami, aby se od nich co nejvíce naučil. Vůbec se nešetřil, a tak se z přemíry práce zhroutil a objevilo se u něj chrlení krve – tuberkulóza.
Sám se tedy musel stát načas pacientem. Lékaři mu doporučili pobyt v teplejším klimatu. Carl Theodor poslechl a i s celou rozrůstající se rodinkou se na čas uchýlil do městečka Nervi na Jadranu. Jakmile se ovšem jeho zdravotní stav malinko zlepšil, okamžitě byl zpět v Bavorsku. Ale dlouho se zde kvůli zhoršujícímu se zdraví nezdržel. Lékaři byli neúprosní.
Náhodné setkání
Tentokrát se s rodinou přestěhovali do vily Madonna do Mentonu na Riviéře. Tento pobyt měl pro budoucnost Carla Theodora zásadní význam. Tady, uprostřed nádherné přírody, léčil svou plicní chorobu ruský profesor očního lékařství Alexandr Ivanov, proslulý specialista z Kyjeva. Jeho zdraví se ale ani tu nelepšilo, tuberkulóza už byla v pokročilém stadiu. Ivanova neustále obklopovali pacienti, kteří za ním putovali jako ke světci. Povídalo se, že některé oční choroby dokáže vyléčit jen on, a tak pacientům ani nevadily jeho svérázné metody a drsné chování. Zpočátku na tom nebyl Carl Theodor u profesora Ivanova o nic lépe. Odmítal se s ním dokonce bavit. To ho ale nemohlo rozhodit...
Postupně získal profesor k empatickému bavorskému lékaři důvěru a nabídl mu asistenci při svých operacích. Když se Ivanovův zdravotní stav rapidně zhoršil, přenechával své pacienty Carlu Theodorovi. Ten měl nyní jasno, kudy se bude ubírat jeho další cesta! Plně se zaměří na oční lékařství!
Obětavý šlechtic
Pověst Carla Theodora jako očního specialisty se rychle šířila, bylo tedy potřeba zřídit oční kliniku u Tegernského jezera. Místní úřady se odmítly na projektu finančně podílet, a tak musel vévoda sáhnout hluboko do svých kapes. Ale ani to nestačilo. Pomohla až finanční injekce Františka Josefa I., bez ní by se klinika stěží vůbec postavila. Kromě ní si Carl Theodor otevřel ordinaci i v Meranu.
Jeho nemoc se čas od času vracela. Dostával vysoké horečky většinou spojené se zápalem plic. A to bylo možné léčit jen na jihu. Ani tady neodpočíval. Pacienti si ho našli i tu na oční klinice u Merana.
Karel Teodor byl obětavý lékař. Nemajetné pacienty léčil zdarma a potřebným ještě dával i léky. Skvělou pomocnici nalezl i ve své ženě, která se i přes péči o dalších šest dětí stala jeho nepostradatelnou asistentkou. Bál se jen jedné věci: že se mu začnou třást ruce, že nastane den, kdy nebude moci operovat. Ačkoli o sobě neustále pochyboval, ještě před svými sedmdesátými narozeninami zvládal operace bravurně.
Další články v sekci
Tyrannosaurus rex: Největší omyly a mýty o králi dinosaurů
Nejpopulárnějším dinosaurem historie se bezpochyby stal vzpřímeně kráčející predátor žijící na úplném sklonku éry těchto titánských tvorů. O „plazím tyranovi“ však stále koluje řada mýtů a omylů. Přišel čas uvést je na pravou míru!
Letos uplyne již 120 let od vědeckého popisu jednoho z největších dravých tvorů, kteří kdy chodili po zemské souši. Obří teropodní dinosaurus druhu Tyrannosaurus rex žil na západě Severní Ameriky, v tzv. Laramidii. Vyhynul na úplném konci druhohorní éry a křídové periody před 66 miliony let, a patřil tedy zároveň k posledním „neptačím“ dinosaurům.
Ačkoliv ho známe více než století a vznikl o něm nespočet knih a filmů, stále o něm v literatuře i na internetu kolují mnohé nesmysly. A u příležitosti jeho letošních vědeckých „narozenin“ by měly být ideálně zcela vymýceny.
Masožravý rekordman
- Mýtus: Šlo o největšího dinosaura
- Pravda: Byl desetkrát lehčí než největší sauropodi
Ačkoliv se pro každého poučeného milovníka dinosaurů jedná o absurdní myšlenku, v některých dětských knihách a laických článcích se uvádí, že tyranosauři představovali největší dinosaury vůbec. V tom případě by ovšem muselo jít také o suchozemské rekordmany všech dob, protože největší dinosauři byli s přehledem nejdelšími, nejvyššími a nejhmotnějšími obratlovci, jací kdy po pevninách naší planety kráčeli. I ti „nejurostlejší“ tyranosauři však v porovnání s nimi vypadali doslova jako trpaslíci. Řeč je samozřejmě o plazopánvých dinosaurech ze skupiny Sauropoda, zejména pak o obřích titanosaurních sauropodech.
Někteří z těchto dlouhokrkých býložravých gigantů dorůstali délky až kolem 40 metrů, jiní zas výšky okolo 18 metrů a další dosahovali hmotnosti možná i 100 tun! Oproti tomu největší známí zástupci druhu Tyrannosaurus rex měřili na délku necelých 13 metrů a vážili zhruba 9 tun. Byli tedy asi třikrát kratší a desetkrát lehčí než rekordmani z řad známých sauropodů.
Nicméně díky uvedeným mírám můžeme tyranosaura označit pravděpodobně za nejhmotnějšího známého tvora všech dob, jenž chodil po dvou nohách. Nebyl sice ze všech dravých dinosaurů nejdelší – daný primát náležel severoafrickému druhu Spinosaurus aegyptiacus s délkou až přes 15 metrů – a neměl ani největší lebku. Přesto severoamerický tyranosaurid zůstává nejmohutnějším a nejtěžším dosud identifikovaným teropodem, a tudíž i suchozemským masožravcem vůbec.
Pracky jako kotvy
- Mýtus: Měl zbytečné přední končetiny
- Pravda: Používal je k přidržování kořisti i samic
Mezi nejlépe zapamatovatelné anatomické znaky tyranosaura patří jeho extrémně zakrnělé a redukované přední končetiny. Měřily zhruba metr, a nebyly tedy o moc delší než paže vzrostlého muže. Dinosaurus se jimi nemohl dotknout navzájem a ani si s nimi nedosáhl do tlamy. V porovnání s tělem o velikosti slona tak přední končetiny pravěkého dravce působí téměř komicky, navzdory skromným rozměrům byly ovšem velmi silné.
Pažní kost se jeví výrazně mohutnější než lidská a vědci předpokládají, že například biceps měl tyranosaurus asi 3,5krát silnější než zdatný muž. Podle výpočtů by tak jednou „rukou“ snadno uzvedl zhruba 200 kg, což navíc není nic oproti síle jeho čelistí: V tlamě by údajně dokázal zvednout až tunu, tedy i menší automobil! V poslední době se kromě toho ukazuje, že využití pro velmi krátké, ale zároveň relativně silné paže mohlo existovat hned několik – například přidržování kořisti při jejím dobíjení čelistmi, úchop samice při kopulaci či signalizace, zvlášť pokud byly pracky „opeřené“.
V roce 2021 se pak možná potvrdila i další teorie: Přední končetiny údajně mohly sloužit coby malé kotvy pro stabilizaci při vstávání ze země! Nasvědčují tomu nedávno objevené fosilní otisky předních i zadních končetin tyranosaura z Nového Mexika. Pracky dávného predátora tedy rozhodně nebyly zcela zbytečné a nepotřebné.
Šířící se lavina
- Mýtus: Nejednalo se o příliš početný druh
- Pravda: Patřil k nejúspěšnějším druhům vůbec
Tradovaná ekologická „poučka“ praví, že velká zvířata – a zejména ta masožravá – bývají málo početná, až vzácná. Ve stejném duchu se tak o tyranosaurovi často psalo jako o nepříliš hojném druhu, který bychom v Severní Americe pozdní křídy téměř neměli šanci potkat. Vždyť dominantní predátoři musejí být vzácní, aby si brzy nevybili veškerou kořist! Oproti ohromným, snad i tisícihlavým stádům rohatých triceratopsů a kachnozobých edmontosaurů bychom tak na území o rozloze stovek kilometrů čtverečních měli potkat jen několik málo tyranosauřích jedinců.
Novější výzkumy z poslední dekády však ukazují něco jiného: Tyranosauři byli naopak extrémně početní – dokonce natolik, že tvořili druhý nejvíc zastoupený druh v ekosystémech geologického souvrství Hell Creek. Mnozí paleontologové danému zjištění ze „sčítání druhů“, publikovaného v roce 2011, původně nevěřili; pozdější výzkumy jej ovšem téměř s jistotou potvrdily.
Totéž pak dokládají nalezené exempláře obřího dravce, kterých už známe přes 140, přestože se do 80. let minulého století jednalo jen o několik jedinců. Tyranosauři byli tak úspěšní, že se v posledních dvou milionech let křídy doslova jako lavina postupně rozšířili od současné Britské Kolumbie po dnešní Mexiko. Podle odhadů jich tak na Zemi v průběhu existence druhu žilo řádově až několik miliard.
Chůze místo běhu
- Mýtus: Dokázal by předběhnout sprintery
- Pravda: Překonal by ho i netrénovaný člověk
Naše představy o rychlosti pohybu krále dravých dinosaurů navždy změnila slavná scéna z Jurského parku, kdy obří dospělý tyranosaurus honí džíp jedoucí rychlostí kolem 50 km/h. Fascinující filmová sekvence stavěla zejména na práci paleontologů Roberta T. Bakkera a Gregoryho S. Paula, kteří v 70. a 80. letech prezentovali představu tyranosaurů schopných sprintovat po pláních pravěké Severní Ameriky rychlostí až 72 km/h. Vycházeli přitom zejména z několika anatomických adaptací pro rychlý pohyb, které u tyranosaurů a jejich příbuzných opravdu nalézáme: Jedná se například o tzv. arktometetarzus v dolní části nohou, jenž pomáhal rozkládat váhu a absorbovat otřesy při běhu.
Odrostlá mláďata, měřící na délku kolem 6 metrů a vážící mezi 500 kg a 1 000 kg, mohla být skutečně extrémně rychlá a běhat rychlostí přes 50 km/h. U dospělců s hmotností nad 5 tun však takové hodnoty nepřicházejí v úvahu. Dnes už nejspíš s jistotou nezjistíme, jak rychle se mohli dospělí tyranosauři pohybovat. Nicméně podle většiny novějších odborných prací, jež vycházejí z počítačových modelů a z údajů od současných živočichů, mohli snad na kratší dobu zrychlit na 18–29 km/h, což odpovídá velmi rychlému běhu atleticky netrénovaného člověka.
U tak masivních tvorů šlo o více než úctyhodné údaje. Každopádně jejich skutečnou pohybovou předností byla spíš „silová“ chůze, při níž dokázali velmi dlouho udržet stálou nižší rychlost bez zásadnějšího výdeje energie.
Bystrozraký lovec
- Mýtus: Viděl pouze pohybující se objekty
- Pravda: Měl mnohem lepší zrak než člověk
Další tradovaný mýtus má rovněž původ ve filmovém Jurském parku. V daném případě však tvůrci snímku nenesou vinu, protože kopírovali myšlenku autora knižní předlohy Michaela Crichtona. V ní byly chybějící části DNA dinosaurů doplněny genetickou informací současných obojživelníků, zejména žab, přičemž některé z těchto druhů vnímají zrakem pouze pohybující se objekty. Reálné genetické inženýrství by ovšem se vší pravděpodobností takto nefungovalo a zcela jistě podobná představa neplatí ani o skutečném tyranosaurovi.
Paleontologové dnes předpokládají, že měli gigantičtí dravci naopak velmi dobrý zrak, doplněný ještě lepším čichem a dalšími vytříbenými smysly. Podle studie z roku 2006 mohl být jejich zrak dokonce až třináctkrát ostřejší než u lidí. Objekt o velikosti lidské postavy tak mohli rozeznat na vzdálenost až 6 km, zatímco v případě člověka se zdravýma očima jde asi jen o 1,5 km. Bulvy obřích teropodů byly velké zhruba jako grapefruit a díky rozšířené bázi lebky směřovaly poněkud dopředu, což tyranosaurům propůjčovalo schopnost vidět stereoskopicky. Mohli tudíž mnohem lépe odhadovat vzdálenost, což z nich patrně činilo ještě efektivnější lovce.
Slavný americký paleontolog Jack Horner je dřív považoval za výlučné mrchožrouty, kteří aktivně nelovili, a také proto měli pouze „malé, korálkovité oči“. Dnes je však vědecký pohled na zrak tyranosaurů většinou zcela opačný: Ikonický dravec viděl pravděpodobně velmi dobře a rovněž další jeho smysly byly mimořádně vyvinuté, a to nejen na dinosauří poměry.
Byli opeření?
Moderní zpodobnění tyranosaurů často prezentuje opeřené jedince. Většina paleontologů se však shodne, že dospělý dravec byl opeřený minimálně a dostal do vínku spíš chomáčky vláken, snad na temeni lebky či na ocase. Máme k dispozici několik otisků jejich kůže s šupinami o velikosti 1–2 mm, nicméně bez peří. Jiná situace mohla panovat u mláďat: Žádné jejich opeřené zkameněliny se nenašly, avšak pernatý pokryv těla je u nich víc než pravděpodobný.
