Příběh této písně je velmi jednoduchý a připomíná pohádku O třech malých prasátkách. Most hlavního města se neustále bortí a je potřeba jej stavět z různých materiálů. Dřevo a hlínu však spláchne voda, cihly nevydrží a neosvědčí se dokonce ani železo či zlato. Pouze kámen přetrvá. 

Zlatá brána otevřená 

I ve skutečnosti chytlavý popěvek souvisí s dětmi. Provází totiž hru ne nepodobnou známé Zlaté bráně. I v tomto případě tvoří dvojice „most“ pomocí spojených rukou a ostatní pod ním procházejí. Nejedná se však o žádnou prostou hříčku, vždyť známou melodii bychom našli již v příručce The English Dancing Master Johna Playforda z roku 1651. Tato bible tanečníků pak byla znovu a znovu vydávána, protože obsahovala svod tehdy známých „English Country Dances“ s jejich popisy, takže podle ní tančila i Jane Austenová. Kořeny skladby jsou však ještě mnohem hlubší a možná také temnější. 

Z mýtů a legend 

To si alespoň myslela folkloristka Alice Bertha Gomme, podle které píseň popisuje lidskou oběť, kdy byl kvůli důležité stavbě zabit člověk, aby jeho tělo zabezpečilo pevnost a jeho duch ochranu. Tento přístup je nám důvěrně známý díky legendě o kouzelníku Merlinovi. I zde se setkáváme s věží, která neustále padá, až čarodějové králi doporučí zazdít do základů chlapce, který nemá otce. Los tehdy padl na samotného Merlina, ze kterého dělal vhodného kandidáta jeho nemanželský původ.

Fenomén lidské oběti se ale nachází i v našich pověstech. Například Jan Šembera Černohorský z Boskovic (zemřel 1597) prý narážel při stavbě zámku Bučovice na problémy s podložím. Stavba se neustále bortila a zedníci každé ráno nacházeli odhozené kameny až hluboko v údolí. Když už si šlechtic začínal zoufat, potkal moudrého poutníka, který se zrovna vracel ze Svaté země. Muž mu poradil, že je zapotřebí zazdít do základů stavby dobrého člověka. Šembera zajásal a nechal zavraždit samotného cestovatele. Stavba pak již nepadala. 

Oběti v historii 

Ve skutečnosti byli nejčastějšími oběťmi děti nebo mladé ženy, tedy lidé, kteří byli pro blahobyt společnosti nejdůležitější. Tento fenomén provází lidstvo již od paleolitu a prostupuje napříč kulturami. (Ne každý nebožtík uložený v nehrobovém objektu však byl kvůli dané stavbě usmrcen.) 

Pro vhodné příklady není nutné zacházet až do pravěku. Traduje se, že v jihočeských Borovanech byla roku 1867 nalezena dívka zazděná ve výklenku zdiva (údajně proto, aby zvýšila její pevnost) a v polovině minulého století byly ve vesnicích na Valašsku nalezeny oběti spojené s manismem – dávným kultem uctívání zemřelých předků. Ve venkovských usedlostech obecně pak bylo zvykem vyhrabávat kosti předků a tajně je umisťovat před prahem či pod pecí. 

Zajímavé je, že podobné rituály provádíme i dnes. Jen jsme živého tvora nahradili slavností, jako je položení základního kamene nebo přestříhávání pásky. Vždy však jde o to stejné. Nějaký člověk si nárokuje prostor a vymezuje jeho hranice. 

Krásná paní z písně by tedy mohla být žena obětovaná kvůli pevnosti mostu a zdánlivě kratochvilná píseň připomínka ztraceného života. Jedná se však jen o teorii, kterou nepotvrzuje konkrétní archeologický nález. Ostatně, není ani jisté, o který konkrétní londýnský most by mělo jít…

Image

Čtěte také

Krvavé oběti bohům (1): Jak vypadaly rituály dávných Slovanů

Malé děti vždy představovaly nejvíc ohroženou skupinu a jejich brzké odchody – ať už těsně po porodu, či ve věku kojenců, batolat, nebo již rychle rostoucích ratolestí – si lidé zvykli přijímat zcela samozřejmě. Ještě při pohledu do rodokmenů z 19. či počátku 20. století si však všimneme, že se dětí rodilo i několikanásobně víc, než se jich poté dožilo dospělého věku. Pokud chtěli rodiče zajistit pokračování rodu a mít někoho, kdo se o ně postará ve stáří, museli počítat s tím, že ne všichni jejich potomci překročí práh dospělosti.

Mezi chudými a šlechtou přitom neexistovaly velké rozdíly: Například císařovna Marie Terezie porodila 16 dětí, ale přežilo jich jen deset. A britská královna Anna Stuartovna ze svých 17 potomků neviděla vyrůst žádného. Jediný princ William se dožil 11 let, ale většina jeho sourozenců zemřela záhy po porodu a zbylá těhotenství skončila potratem.

Každé druhé

Podle odborných odhadů se dětská mortalita od pravěku až do raného novověku příliš neměnila. Pojmeme-li ji v širším smyslu jako „úmrtí před koncem puberty“, což se obvykle chápe jako smrt před dosažením 15. roku věku, pak se zřejmě po naprostou většinu dějin pohybovala kolem 50 %. Zajímavé je, že se uvedené číslo neměnilo v čase ani podle lokality, majetnosti rodiny či vyspělosti společnosti. Až do zrodu moderní medicíny si příroda žádala za oběť každé druhé dítě.

Max Roser, zakladatel internetového časopisu Our World In Data, poukazuje na překvapivé shody, k nimž průzkumníci dospěli. Ve Švédsku, kde se již před třemi stoletími vedly velmi důkladné záznamy, zemřelo v letech 1750–1780 celkem 40 % dětí do 15 roků. V Bavorsku se v téže době jednalo zhruba o 50 % a situace ve Francii se příliš nelišila. 

Průzkum koster z peruánského údolí Nazca, datovaných dva tisíce let do minulosti, ukázal hodnotu 48 %. Ve středověkém Japonsku šlo rovněž o 48 % a Římská říše se v dobách největšího rozkvětu dostala na polovinu, zatímco v provincii Egypt dosahovala daná cifra 57 %. Celkově se průzkum zaměřil na 21 společností napříč časem a zeměpisnou polohou, přičemž průměr činil 48 %. Rozdíly byly tedy až neuvěřitelně malé.

Osudné choroby

Co se týká nejčastějších příčin úmrtí dětí, opíráme se spíš o odhady než o tvrdá data. Dobové prameny nedokázaly zachytit všechny choroby známé dnes, pitvy nepředstavovaly po většinu historie běžnou věc, a i v dobách, kdy už se dětem vystavovaly úmrtní listy, se na ně zapisoval pouhý předpoklad, aniž by existovaly jasné definice chorob.

Například „psotník“, na nějž dle záznamů umírala zejména nemluvňata, se dal jen těžko jednoduše charakterizovat – zřejmě šlo o projevy různých chorob či potíží. Zpravidla se nemoc projevovala tak, že se kojenec začal otřásat v křečích, načež ve většině případů zemřel. Dnes usuzujeme na tetanické křeče, které navzdory svému názvu nesouvisejí s bakteriemi tetanu, ale vyvolává je nedostatek vápníku, případně hořčíku či draslíku. Mohlo se ovšem jednat rovněž o epileptické záchvaty nebo jinou nemoc. U nečekaně zemřelých miminek se také mnohdy uvádělo, že je matka ve spánku „zalehla“, kdežto dnes soudíme, že šlo spíš o syndrom náhlého úmrtí kojenců.

Výrazně se lišily i příčiny úmrtí mezi kontinenty. V Evropě děti doplácely především na nízké hygienické standardy, zatímco například v Africe se stala zabijákem malárie přenášená komáry. Ve všech koutech světa se však nad dospělými, stejně jako nad jejich potomky vznášel největší strašák v podobě podvýživy.

Rozšíření zemědělství z Blízkého východu do Evropy před devíti tisíci let sice přineslo větší množství jídla, než dokázali najít lovci a sběrači, bylo však jednotvárnější, chudší na živiny a podléhalo výkyvům počasí. Sběrači se při nedostatku určitého zdroje potravy prostě zaměřili na jiný. Nicméně farmáři při hladomoru postrádali nejen sběračské dovednosti, ale i vhodný typ krajiny, z jejíchž plodů by se dokázali uživit. Podvyživené děti přitom podléhají nemocem jako první.

Truchlení za potomky

Hodnota dětského života bývala dřív jiná než dnes, kdy by rodiče svým ratolestem snesli modré z nebe. Na druhou stranu řada výzkumů zpochybnila představu, že se v minulosti nad odchodem dětí příliš netruchlilo, protože se s ním jaksi počítalo a vazba na potomky nebyla tolik silná. Podařilo se totiž odhalit již pravěké dětské hroby, přičemž nejstarší a nejlépe zdokumentovaný nález si průzkumníci připsali před čtyřmi lety v Keni. Zhruba tříleté dítě pohřbené před 78 tisíci let pojmenovali archeologové Mtoto. Jednalo se zřejmě o chlapce a byl pochován přímo v jeskyni, kde lidé přebývali. Hlavu mu podložili listím či květinami a tělo přikryli pokrývkou ze zvířecích kůží, jako by se naposled odebral ke spánku. Mohlo jít samozřejmě o dítě náčelníka nebo jiné důležité osobnosti, nicméně jako projev úcty k dětskému životu a jeho hodnotě zůstává daný objev nezpochybnitelný.

Přeneseme-li se pak do relativně nedávné minulosti a podíváme se třeba do barokní Evropy, zjistíme z mnoha zdrojů – například z deníků vzdělaných žen – že ani zde nebylo ono pokorné přijetí boží vůle tak jednoznačné, jak se traduje. Křesťanská představa, že dítě půjde do nebe, „kde mu bude lépe“ a kde se bude přimlouvat za své rodiče, pochopitelně pomáhala. Neznamená to však, že by matky a otcové nad svými potomky netruchlili a odevzdaně přijímali, že museli odejít.

Na cestě k lepšímu

K výraznému poklesu dětské a zejména kojenecké úmrtnosti došlo s nástupem moderní medicíny, ačkoliv se změny neprosazovaly tak rychle, jak by se dnes mohlo zdát. Zpočátku totiž lidé přistupovali k vědeckým objevům s pochybami – a ani již zmíněná představa o andělíčkovi, kterému bude v nebi lépe, nepřispívala k tomu, aby se rodiče snažili své ratolesti zachraňovat za každou cenu pomocí „podezřelých“ nových metod.

Klíčovou roli nakonec sehrálo povinné mytí rukou u lékařů a porodních asistentek. Roku 1847 jej ve vídeňské nemocnici zavedl maďarský doktor Ignác Semmelweis, když si všiml, že porodnické oddělení obstarávané výhradně asistentkami vykazuje výrazně nižší kojeneckou úmrtnost než oddělení vedené lékaři. Ti tehdy běžně přecházeli z patologie od ohledávání mrtvol rovnou na porodní sály, aniž by si umyli ruce. Povinná dezinfekce u nich sice vyvolala odpor, ale jakmile se potvrdilo skokové snížení úmrtnosti, novinka se rozšířila. Nikdo však nevěděl, jak přesně se nemoci přenášejí.

Odpověď přišla s přelomovou prací Louise Pasteura z roku 1861, který položil rovnítko mezi bakterie, objevené o dvě století dřív, a rozvoj chorob. Obratem tak vznikla i myšlenka očkování, jež mělo ty nejmenší před nemocemi uchránit. Jako velký skok se potom v porodnictví ukázalo rovněž bezpečné provedení císařského řezu.

Naděje pro celý svět

Pokrok se ovšem týkal především vyspělých zemí, zatímco v rozvojových státech setrvávala dětská úmrtnost na vysokých číslech i v době nedávno minulé. Například ještě v roce 1950 dosahovala u dětí do 15 let celosvětově 27 %. Teprve v posledních dekádách začaly globální hodnoty dramaticky klesat, a to v důsledku osvěty a aktivní pomoci i v rozvojových zemích. Dnes má šanci oslavit 15. narozeniny kolem 96 % dětí, což znamená obrovské zlepšení oproti někdejším 50 %.

V Evropě či v Severní Americe se počty předčasně zemřelých dětí již dávno dostaly pod 1 % a konkrétně Česko zaujímá s 0,3 % jedno z nejlepších míst na světě. Nejhorší čísla vykazují vedle Pákistánu a Afghánistánu země střední Afriky. Nicméně i v Nigeru, který smutným statistikám vévodí, se jedná už „jen“ o 14 %. 

Dříve fatální nemoci dnes malí pacienti snadno překonávají, přestože stále existují výjimky. Strašákem v civilizovaných zemích se stal již zmiňovaný syndrom náhlého úmrtí kojenců, kdy naprosto zdravé miminko ve věku do jednoho roku zcela nečekaně „zapomene dýchat“ a bez okamžité pomoci, která může spočívat jen v pouhém zatřesení, zemře. Přesné příčiny syndromu dosud navzdory veškerému úsilí neznáme a podle odhadů na něj umírá až jedno dítě z tisíce.

Čísla klesají

Nyní však k optimističtějším statistikám. Podle nedávné zprávy fondu UNICEF zemřelo v roce 2022 na celém světě před dosažením pěti let 4,9 milionu dětí. Nejenže tedy číslo poprvé kleslo pod hranici pěti milionů, ale ve srovnání s nepříliš vzdálenou minulostí jsou hodnoty velmi příznivé, můžeme-li takové slovo u podobně smutných statistik použít: Od roku 2000 nastalo snížení o dalších 51 %, a oproti roku 1990 dokonce o 62 %. V zemích jako Malawi, Rwanda či Mongolsko pak dětská úmrtnost klesla od přelomu milénia více než o 75 %!

Podle UNICEF náležejí zásluhy jak porodním asistentkám a kvalifikovanému personálu, který matkám pomáhá bezpečně porodit, tak návštěvám v rodinách i očkování proti smrtelným chorobám. Zpráva uvádí, že 72 milionů ze 162 milionů dětí zemřelých za poslední dvě dekády skonalo do prvního měsíce života na následky různých komplikací po porodu. Za hlavní příčiny úmrtí starších dětí pak byly označeny infekce dýchacích cest a malárie.

Trend je však zajímavý i z jiného důvodu: Jelikož nyní přežívají téměř všechny narozené děti, celková porodnost globálně klesá. Rodiče už totiž nemusejí potomky „vyrábět do zásoby“ a doufat, že alespoň polovina přežije. Dokonce i v přelidněné zemi jako Bangladéš se tak nyní porodnost nachází na historickém minimu 2,1 dítěte na ženu.

Image

Čtěte také

Pijavice pro všechny: Pouštění žilou platilo za oblíbenou léčbu až do 19. století

Na odlehlých poloostrovech Jamal a Gydan v západní Sibiři se v posledních letech objevily obrovské krátery, které vypadají, jako pozůstatky mohutné exploze. Tyto „krátery výronů plynů“ (Gas Emission Craters, GECs), poprvé zdokumentované v roce 2014, fascinují nejen svou velikostí – mohou být hluboké až 164 metrů a široké přes 30 metrů – ale i tím, jak náhle a dramaticky vznikají. Přes dlouhodobé spekulace teprve nyní vědci z Univerzity v Oslu spolu s ruskými kolegy přišli s vysvětlením, které dává celý příběh do nového světla.

Permafrost jako zátka šampaňského

Až dosud se mělo za to, že za vznikem kráterů stojí především tání svrchní vrstvy permafrostu – podobně jako u Batagajského kráteru, známého jako „Sibiřská brána do pekla“. Mezi hlavní podezřelé odborníci řadili kryopegy – podzemní slaná jezírka, která při rozpínání vytvářejí dutiny, metanové hydráty – nestabilní sloučeniny vody a metanu, které se mohou rozpadat při oteplení a tání plynem nabitého podzemního ledu.

Všechny tyto procesy ale probíhají i v jiných částech Arktidy a krátery vzniklé explozí se zatím vyskytly pouze v západní Sibiři. To naznačovalo, že v tomto regionu musí hrát roli něco speciálního.

Vědci se rozhodli nahlédnout pod pokličku – doslova. Pomocí jednoduchého fyzikálního modelu představili permafrost jako těžkou „zátku“ v láhvi s tlakovaným plynem. Spočítali, jak velký tlak by musel vzniknout v různých typech dutin, aby se vytvořil výbuch takového rozsahu, jaký vidíme u kráterů.

Ukázalo se, že malé a mělké kapsy plynu nestačí – než by vůbec došlo k explozi, plyn by unikl nebo se tlak rozptýlil. Skutečnou sílu mohou dodat pouze hlubší dutiny, kde se hromadí plyn – zejména metan – a tlak roste dlouhou dobu, než permafrost nad nimi náhle praskne.

Země praskající pod tlakem

Jamalský a Gydanský poloostrov se nachází nad rozsáhlými zásobami zemního plynu. V horninovém podloží se navíc nacházejí zlomy a pukliny, kterými může metan i teplo unikat směrem k povrchu. A právě tam, kde tyto zlomy kříží řeky, jezera a tzv. taliky (oblasti, kde půda nezamrzá ani v zimě), je permafrost nejtenčí a nejslabší. Když tlak pod touto oslabenou „zátkou“ překročí kritickou mez, dojde k výbuchu. Výsledkem je vertikální šachta, která se později naplní vodou, ledem a stane se z ní jezero – často nerozeznatelné od běžných jezírek vzniklých táním permafrostu.

Nová studie, zveřejněná v časopisu Science of the Total Environment, přináší i nový pohled na roli globálního oteplování. Tání permafrostu není podle vědců hlavním spouštěčem výbuchů, funguje ale jako urychlovač. Teplejší klima znamená více jezer, více taliků a větší oslabení „víka“ nad hlubšími zásobami metanu. Tím se zvyšuje pravděpodobnost exploze. Navíc, když k výbuchu dojde, do atmosféry se uvolní koncentrované množství metanu, silného skleníkového plynu. To následně ještě více přispívá ke globálnímu oteplování – a kruh se uzavírá.

Vědci upozorňují, že klíčem ke vzniku těchto kráterů není jen tání, ale kombinace přítomnosti podzemního plynu, zlomových struktur a oslabeného permafrostu. V tomto kontextu může být západní Sibiř unikátní, nelze ale vyloučit, že by podobné krátery mohly vzniknout i jinde, kde jsou podobné podmínky.

Výzkum norských a ruských vědců přináší dosud nejucelenější fyzikální a geologické vysvětlení vzniku plynových kráterů na Sibiři. Klíčem k jejich pochopení není jen povrchová změna klimatu, ale hlubinné procesy, které mohou způsobovat exploze v doslovném i přeneseném smyslu slova. Sibiřské krátery tak nejsou jen vizuálně fascinujícím jevem, ale i mementem toho, jak komplexní a nečekané mohou být důsledky změn v klimatu a geologii planety.

Image

Čtěte také

Na mořském dně Arktidy se kvůli tajícímu permafrostu otevírají obří závrty

Ibn Battúta se v rámci svých cestovatelských výprav dostává do Číny až v první polovině 14. století. „Říční“ cestu z Chang-čou do Pekingu absolvuje několik dní. „Je to vzdálenost šedesáti dnů cesty...“ zapíše si nejprve do deníku a následně i do svého cestopisu. Velký kanál ho vskutku oslní. Zřejmě ani netuší, že s vodním veledílem začali pracovití Číňané už během 6. století před naším letopočtem.

Příhodné podmínky

Oblast Velké čínské nížiny je jako stvořená pro vznik velké prosperující civilizace. Prostor ohraničený tokem Žluté řeky na severu a vrchovinami oddělujícími nížiny řeky Jang-c’-ťiang na jihu se stane kolébkou čínských národů, které dají v pozdějších letech vzniknout proslulé Říši středu.

Zemědělství zajišťuje obživu nejprve stovkám lidí, později i několika set milionům. K uživení příslušníků vzmáhající se říše je nezbytná rýže a obilí. Právě k jejich pěstování je vláha dvou velkých veletoků a desítek menších říček velmi příhodná, čehož si jsou vědomi i panovníci. Aby zefektivnili zásobování jednotlivých koutů země, přistoupí k systematickému budování říčních cest a kanálů.

Miliony dělníků 

Hlavní říční systémy v Číně: Jang-c’-ťiang a Žlutá řeka – tečou ze západu na východ. Většinu zamýšlených kanálů a průplavů je tak třeba budovat z jihu na sever a spojit jimi jednotlivé říční systémy a jezera. K ambicióznímu kroku se odhodlá císař Jang-ti během krátkého panování dynastie Suej (581–618). Do počátečních prací na vodním díle povolá na pět milionů dělníků a dělnic. 

Císař si stavbu může dovolit, dostává se totiž k moci v poměrně klidné době, a tak může zmobilizovat značné zdroje pro své obří stavební projekty. Kromě říčního systému přistoupí také k výstavbě mohutných sýpek, z nichž každá se pyšní kapacitou třiatřicet milionů bušlů. Pro srovnání: 1 bušl pšenice činí zhruba 27 kilogramů zrní! 

Velký císařský průplav, jak je později dílo nazvané, je postaven na základě staršího a kratšího systému budovaného již od 6. století před naším letopočtem. Jedná se tak o nejstarší a nejdelší uměle vybudovaný kanál na celém světě, který se chlubí celkovou délkou 1 776 kilometrů. Ta jün-che, jak se Velký průplav označuje v čínštině, vede z města Chang-čou na sever do města Lin-čchingu.

Prvotním záměrem císaře je především propojení tehdejší poměrně izolované metropole Luo-jang s úrodnou deltou dolního toku Jang-c´-ťiang. Oblast pěstování rýže je na jihu Číny, hlavní město ale leží na severu. Císař chápe, že jde o zásadní věc. A nejen hospodářsky – kanál má zajistit rychlý přesun vojsk po celé zemi. Tak může být vbrzku zjednán pořádek všude, kde to bude nutné. 

Vybudováním hlavní části Velkého průplavu zefektivní dynastie Suej dopravu těžkého zboží. To se dopraví až padesátkrát rychleji než za pomoci soumarů po souši!

Kilometrové flotily

Po dynastii Suej přichází k moci silná dynastie Tchang (618–907). Její císaři se ochotně pouští do rozšíření sítě říčních kanálů – hodlají na Velký kanál napojit zejména nové hlavní město v dnešním Si-anu. Právě v této době dojde k propojení dvou životadárných veletoků.

Nad dílem se v 9. století podivuje i známý japonský mnich Ennin (794–864). Ve svých spisech líčí pohled na „míli dlouhou flotilu člunů se solí spoutaných k sobě boky po třech až pěti“.

Říční systém zajišťuje efektivní přepravu obilí, které je hlavní potravou pro období bídy. Navíc se v podobě obilí vybírá většina příjmů nutných pro fungování čínského byrokratického aparátu. Megalomanská stavba má ale i své kritiky. Jsou jimi konzervativní konfuciánští historici, kteří kritizují, jak obrovské náklady padly na její dokončení. 

Zbraň i nástroj rozvoje

Přes kanál putují zejména stovky menších lodí a bárek. Velké lodě volí pomalejší, ale vhodnější trasu po moři. Nadmořská výška vodní cesty kolísá mezi osmi až pětapadesáti metry. Aby tak mohly lodě průplavem plynule proplouvat, je nutné stavět různé typy propustí a zdymadel. O nich se čínské prameny poprvé zmiňují sice už v roce 36 před naším letopočtem, jejich stavební boom ale přichází až v 10. století za vlády dynastie Sung. Ta se chtě nechtě musí smířit i s častými záplavami způsobenými Žlutou řekou, které s železnou pravidelností ohrožují funkčnost i bezpečnost díla.

Během několika válek jsou navíc vysoké hráze Žluté řeky záměrně protrženy, aby spláchly nepřátelská vojska. Kanály pochopitelně chátrají a v některých letech nejsou vůbec využívány. Přesto až do moderních dějin Číny představují stavbu, která zrychluje rozvoj domácí ekonomiky a usnadňuje spojení mezi jednotlivými obchodními centry.

V mongolském období (od roku 1271) dojde k přesunu hlavního města do Pekingu. I on je následně napojen na síť průplavů. V roce 1411, kdy už Říši vládne dynastie Ming, se masivně budují nové přehrady a nádrže. Jsou vystavěny kvalitní mosty, regulují se toky řek, některá koryta se prohloubí. V té době žijí v metropolitních oblastech čínských nížin miliony lidí.

Skutečnost, že právě Velký císařský kanál má lví podíl na vzestupu čínské civilizace, si lze ověřit pohledem na dnešní mapu Číny. Snad žádná jiná země světa se nemůže pochlubit sítí tolika milionových megapolí, jako oblast nížin.

Image

Čtěte také

Baťův kanál: Splněný sen o velké vodní cestě

Vázaná rotace vzniká jako důsledek působení slapových sil mezi dvěma tělesy, například mezi planetou a jejím měsícem. Slapy se objevují proto, že jsou obě tělesa prostorově rozlehlá, a gravitace tak na různé body sousedního objektu působí rozdílně. Uvedené rozdílové síly pak menší těleso deformují, tudíž nabývá protáhlého tvaru a objevuje se tzv. slapová výduť.

Pokud menší objekt rotuje rychleji nebo pomaleji, než obíhá, „stahují“ se slapové boule neustále do směru gravitačního působení většího souputníka. Zmíněné tření spotřebovává rotační energii menšího tělesa a upravuje jeho otáčení, dokud se nevyrovná s oběžnou dobou. Při zpomalování rotace současně v důsledku zachování celkové energie roste oběžná vzdálenost, takže se od sebe dvojice vzdaluje, a navíc se obvykle tvar orbitální dráhy přibližuje kružnici. Výsledkem se stává, že menší těleso ukazuje svému rozměrnějšímu protějšku vždy stejnou stranu. A jelikož slapy působí vzájemně, synchronizuje se podobně i rotace většího objektu; vlivem rozdílných velikostí k tomu ovšem běžně dochází ve výrazně nižší míře.

Ve Sluneční soustavě mají vázanou rotaci všechny velké měsíce planet, včetně našeho průvodce. Pozoruhodný pár pak tvoří Pluto a Charon: Rozměry i hmotnost trpasličí planety a jejího měsíce jsou obdobné, takže slapy efektivně působily na obě tělesa. Dvojice má vzájemnou vázanou rotaci – nejenže tedy Charon ukazuje stále stejnou hemisféru Plutu, ale také trpasličí planeta nastavuje neustále tutéž „tvář“ svému souputníkovi. K podobné cirkularizaci drah přitom dochází u těsných dvojhvězd se srovnatelnými hmotnostmi složek.

Image

Čtěte také

Žádný ze známých měsíců Pluta neobíhá kolem této trpasličí planety

Zatímco v minulosti se kultura považovala za něco výlučně lidského, ba přímo za jeden z definujících rozdílů mezi člověkem a ostatními živými tvory, s rozvíjejícím se vědeckým zkoumáním přírody se čím dál jasněji ukazuje, že je zmíněný názor neudržitelný (viz Člověk není výjimečný). O významu sociálního učení u nonhumánních, tedy nelidských živočichů se už ve druhé polovině 19. století zmiňoval Charles Darwin. Mnohem větší zájem o daný typ chování však zavládl až v polovině století minulého v souvislosti s několika přelomovými výzkumy: Jednalo se například o objev ptačích dialektů u pěvců čili zjištění, že se zpěv opeřenců téhož druhu může v různých oblastech lišit a že se ptáci konkrétní projev učí od jiných svých příbuzných.

Smetana a batáty

Dalším podnětem ke zvýšenému zájmu o sociální učení se stalo chování britských sýkorek, které přišly na to, že když odstraní uzávěr skleněné láhve, najdou pod ním chutnou smetanu. Zatímco zpočátku k tomuto „vandalismu“ na láhvích ponechaných přede dveřmi domů docházelo jen na několika místech, časem se výrazně rozšířil po celé zemi.

Možná ještě zásadnější byl případ makaků červenolících v Japonsku: V 50. letech vědci pozorovali samici Imo, jak si omývala batáty od nečistot. Zvyk od ní časem odkoukaly další opice, a navíc si sladké brambory namáčely v mořské vodě, zřejmě kvůli příjemné slané chuti. Právě v souvislosti s uvedeným chováním, které tamní makakové vykazují dodnes, začali odborníci poprvé hovořit o „kultuře živočichů“ či „zvířecí kultuře“ – fenoménu, jehož zkoumání se v posledních dekádách zařadilo mezi nejrychleji se rozvíjející odvětví etologie neboli vědy zabývající se chováním živých tvorů.

Jak ji vymezit?

Intuitivně samozřejmě tušíme, co kultura znamená, přesto není snadné ji definovat. Například podle Wikipedie se jedná o „označení pro veškeré jednání člověka oceňující možnosti života“. Pod slovem „kultura“ si obvykle představíme především lidské zvyky, tradice, vědomosti, náboženství, umění, etické principy, zákony a tak dál. Většina jejích definic každopádně zahrnuje člověka, a pro živočichy tak nejsou plně použitelné.

V případě zvířecí kultury se proto uplatňuje obecnější vymezení z 80. let minulého století, podle nějž tvoří kulturu „veškeré projevy chování a znalosti získávané a předávané v rámci generace i mezi generacemi prostřednictvím sociálního učení“. Aneb jak se lidověji vyjádřil britský zoolog Andrew Whiten, je to vše, „co se jedinci naučí od ostatních a co se tímto způsobem dál přenáší, čímž vznikají tradice, které lze předat do následujících generací“.

Někteří badatelé sice uvedenou definici kritizovali, protože podle nich by kultura měla být normativní a kumulativní nebo by se měla týkat pouze chování předávaného napříč generacemi. Jenže nic z toho nutně neplatí ani pro kulturu lidí. Výše zmíněné vymezení, které evoluční bioložka Caroline Schuppliová a primatolog Carel van Schaik označují jako „minimální definici kultury“, tak nadále zůstává tím nejlepším, neboť se vztahuje na celou živočišnou říši.

Mezi přírodou a laboratoří

Možná ještě větší potíž než definování zvířecí kultury představuje její zkoumání. Zatímco první poznatky pramenily spíš z anekdotických pozorování, postupně se vědci snažili kulturní chování – od používání nástrojů u lidoopů po výběr partnerů u ryb – studovat ve volné přírodě i v laboratorních podmínkách. Podařilo se tak sice získat ohromné množství informací o kultuře nejrozmanitějších tvorů, nicméně ohledně vhodných metod výzkumu stále nepanuje shoda. 

Například podle Schuppliové a van Schaika umožňuje současná metodika rozpoznat pouze nejkomplexnější či nejosobitější kulturní projevy, takže ve skutečnosti vidíme jen pomyslnou špičku ledovce. Podle jejich názoru je „kultura u nonhumánních živočichů mnohem rozšířenější a hlouběji zakořeněná, než se běžně myslelo, a tvoří důležitý způsob, jak se adaptovat na místní podmínky“. V podstatě by se dalo říct, že ji v nějaké podobě najdeme téměř u všech sociálních druhů. K danému tvrzení je však potřeba přistupovat opatrně mimo jiné proto, že chování sledované v laboratoři se nutně nemusí shodovat s tím v přírodě.

Dědictví po šimpanzích

Rozšířenost sociálního učení, tvořícího podmínku zrodu kultury, každopádně až tak nepřekvapí – neboť těm, kteří jsou ho schopni, skýtá značnou výhodu: Například dovednost rozlousknout ořech či svést pohlavního partnera totiž nemusí každý jedinec „vynalézat“ sám. Znalosti se však také mohou kumulovat a vést ke vzniku komplexnějšího chování.

Právě kumulativní kulturou, jež hrála klíčovou roli v evoluci člověka, se zabývali autoři článku publikovaného koncem roku 2024 v časopise Science. Prozkoumali rozmanité způsoby obstarávání potravy, k němuž docházelo bez nástrojů a pomocí jednoduchých i složitějších pomůcek. Sledovali několik desítek šimpanzích populací ze střední a západní Afriky, přičemž zároveň zjišťovali, nakolik jsou geneticky spřízněné – jinými slovy nakolik jsou vzájemně propojené díky migrujícím jedincům. Zatímco v případě jednoduchých strategií zajišťování potravy nehrálo podobné spojení důležitou roli, u chování obnášejícího použití složitějších postupů či nástrojů se ukázalo jako stěžejní. Zřejmě totiž umožňuje předávat jednotlivé inovace mezi jedinci a postupně kumulovat dovednosti.

Rypcem po dně

Nejen uvedená studie, ale také samotná „všudypřítomnost“ kultury v přírodě dokládají, že i když je lidská kultura výrazně rozvinutější a složitější než tradice jiných živočichů, nezrodila se z ničeho. Naopak stojí na mohutných základech sociálního učení, které sahají hluboko do minulosti. Otázkou zůstává, jaký zlomový okamžik vyslal člověka na trajektorii, jež ho dovedla tam, kde se nachází dnes. Autoři zmíněné práce se domnívají, že na rozdíl od svých šimpanzích bratranců byli raní lidé sociálnější, vytvářeli větší populace a při hledání potravy si počínali mobilněji, takže se během života setkávali s výrazně vyšším počtem jedinců než šimpanzi. Lépe tak mohli předávat své dovednosti a jejich kumulativní kultura se rozvíjela dynamičtěji.

Kulturní přenos každopádně vědci popsali také v souvislosti s pozoruhodným chováním delfínů žijících ve Žraločí zátoce v Austrálii. Zástupci tamní dlouho sledované populace spoléhají při hledání potravy na více než desítku různých strategií, z nichž jedna obnáší používání nástrojů: Některé samice se nejprve vydají ke dnu, kde utrhnou kousek mořské houby, nasadí si ho na rypec a s takto chráněným „čumákem“ v substrátu pátrají po rybách.

Zpívající velryby

Další zajímavé příklady kulturního chování uvádí ve své přehledové práci z roku 2021 již zmiňovaný Andrew Whiten. Popisuje například písně keporkaků, které bývají pro každou skupinu specifické, ale čas od času projdou proměnou, jež se poté velmi rychle rozšíří napříč populací. Kulturní povahu má u dotyčných kytovců rovněž volba migračních tras, kterou mláďata odpozorovávají od svých matek. 

Možná ještě působivější doklad kultury keporkaků nabízí neobvyklý způsob lovu: Někteří jedinci před samotným honem za rybami několikrát udeří koncem ocasu o hladinu. Proč? Spekuluje se, že vzniklé bublinky zabrání kořisti pláchnout, a hostina je tak bohatší. Je úžasné, že se uvedené chování během pouhých pár dekád rozšířilo od svého „objevitele“ na stovky dalších jedinců.

S faktem, že vedle člověka disponují kulturou i jiní tvorové – třebaže není tak komplexní – se pojí mnoho otázek: Jak například dané zjištění zohlednit v ochraně druhů? Na stránkách časopisu Vesmír se Tereza Vlasatá ptá: „Nemělo by být kulturní dědictví zvířat chráněno podobně jako jejich genetická diverzita?“ Měli bychom při rozhodování o ochraně zohledňovat kupříkladu způsob, jakým konkrétní zvířecí populace používá nástroje, nebo dialekt, jakým zpívá při lákání pohlavních partnerů? Odpověď prozatím nemáme. 

Image

Čtěte také

Jak se staví postel: Malí orangutani se učí budovat hnízda pozorováním a hrou

Bez fotosyntézy by Země nebyla živoucí planetou. Většinu kyslíku na ní produkují rostliny, řasy a sinice – celkově se tyto mořské mikroorganismy na produkci kyslíku podílejí ze zhruba 50 %. Zcela nezastupitelnou roli v tomto procesu hraje nejhojnější fotosyntetický organismus na Zemi – jednobuněčná sinice Prochlorococcus. Tento mikroskopický mořský mikroorganismus, který je ještě menší než typické sinice, zajišťuje téměř třetinu produkce kyslíku a představuje tak zásadní článek ekologických potravních sítí.

Více tepla, méně sinic

Nová studie bohužel ukazuje, že Prochlorococcus a organismy, které na něm závisí, mohou být vůči oteplování oceánů zranitelnější, než se doposud předpokládalo. Tyto sinice obývají více než 75 % povrchových vod, především v tropických a subtropických oblastech, kde jsou adaptované na teplé a na živiny chudé prostředí.

Přestože se zdá, že teplo by jim mohlo svědčit, ani zdaleka to tak není. Oceánografové z Washingtonské univerzity během 13 let trvajícího výzkumu mapovali v rámci 90 expedic množství sinic Prochlorococcus. Rozsáhlý výzkum ukázal, že rychlost jejich dělení se liší podle teploty vody.

Ideální teplotní rozsah pro tyto mořské mikroorganismy je 19 až 28 °C. Při teplotách nad 30 °C jejich dělení zpomaluje až o dvě třetiny. Vedle teploty vědci zkoumali také vliv slunečního záření a množství živin, obojí má ale na rychlost dělení sinic menší vliv než teplota. Adaptace sinic Prochlorococcus na prostředí chudé na živiny je podle vědců mohlo připravit o původní geny, díky kterým byly odolnější vůči vyšším teplotám.

Nejistá budoucnost

Sinice Prochlorococcus pochopitelně nejsou jediné, které se o fotosyntézu a tím i produkci kyslíku starají. Jejich místo by mohly zaujmout tropické sinice Synechococcus, které jsou vůči vyšším teplotám odolnější. Ty jsou ale ve srovnání se sinicemi Prochlorococcus náročnější na živiny.

Jak přesně by taková změna ovlivnila potravní sítě, zatím není jasné. Studie publikovaná v odborném časopisu Nature Microbiology naznačuje, že do konce století by produktivita Prochlorococcus mohla v tropických oblastech klesnout o 17 % při mírném oteplování a o 51 % při extrémnějším scénáři, zatímco globálně by to mohlo znamenat pokles 10 až 37 %. Z pozemského prostředí ale sinice Prochlorococcus podle vědců nezmizí, jen by se mohly v budoucnu posouvat blíže směrem k pólům.

Image

Čtěte také

Moře stoupá rychleji, než jsme čekali. A zastavit to bude skoro nemožné

Prásk! Dřevěné kladívko udeří do měděného dláta. A znovu! Třetí rána dopadá se stejnou razancí. Ne, pořád to není ono. Přibudou další dvě rány, jenže při těch se z podkladu odštíplo víc materiálu, než bylo záhodno. Vytvářený reliéf tím ztratil svou jemnost, zahloubil se příliš… Učedník rozmrzele a trochu bojácně volá svého mistra. Určitě nebude mít radost z toho, že musí přepracovat další část výzdoby…

Úchvatná výzdoba

Dér el-Bahrí čili Severní klášter je významné egyptské archeo­logické naleziště. Stojí nedaleko Luxoru, na místě někdejších západních Théb. Největší pozornosti se dostává hlavně trojici zádušních chrámů: jeden byl určen pro Mentuhotepa II., druhý pro Thutmose III. a terasovitá stavba Džeser-Džeseru byla věnována králově Hatšepsut. A právě na ni se zaměříme. Vznikala mezi lety 1473 až 1458 př. n. l. a díky svým dvaadvaceti sloupům nesoucím čelní chrámovou stěnu patří ke skutečně nepřehlédnutelným dílům. Překrásné zahrady, jež zdobily všechny tři plošiny, už jsou sice pryč a struktura stavby byla v roce 1893 silně poničena, ale pořád se tu dochovala vnitřní výzdoba, která si svou krásou a rafinovanými detaily nezadá s pohřebními komnatami pyramid.

Právě na tuto sochařskou výzdobu se zaměřila výzkumnice Anastasia Stupko-Lubczynska, archeoložka Varšavské univerzity. „Umění starověku je obvykle zkoumáno z hledisek estetických, nebo pro svou historickou výpovědní hodnotu,“ říká. „Mě tu ale zajímá spíš technické řešení díla.“ Nástěnné malby a reliéfy zkoumá optikou tzv. chaîne opératoire, tedy ne toho, co zobrazují, ale spíše podrobnou analýzou, jak vlastně vznikaly. Je pozoruhodné, že tuto otázku si nejspíš položí každý, kdo něco z výzdoby egyptských chrámů zahlédne. Ale polská archeoložka se svými kolegy je vůbec první, kdo se do hledání odpovědi pustili. Jak si problém, který řeší, nejlépe představit?

Najdi rozdíl

Uvnitř centrální galerie Hatšepsutina chrámu je k vidění série reliéfů zachycující přinášení darů k poctě královny. Na stěnách dlouhých 13 metrů se nachází celkem 200 figurálních zobrazení. Jejich měřítko, styl vykreslení a barvy jsou shodné, provedení téměř totožné. Slůvko „téměř“ je klíčové. I když každý obraz zrcadlově rozvádí předchozí výseč vápencového reliéfu, neshodují se zcela. Liší se v nepatrných detailech, které vyniknou v dobře nasvíceném prostředí a pod lupou. Někde na reliéfu uvidíte neuvěřitelně jemně tesanou paruku, vykrouženou z kučeravě nepatrných obloučků. Vedle je ta samá vytesána vlnovkou a jinde zase jen velmi neuměle a surovými liniemi. Dělali je různě dovední řemeslníci.

Oko husy má jednou podobu kosočtverce, jinde je v detailu celé zorničky. Na jednom reliéfu uvidíte kýtu obětního býka, která jakoby vypadla z učebnice veterinární anatomie. O kousek vedle už připomíná jen hrubě nedokonalý náznak téhož. Někde má lajdáctví či neumětelství podobu převrácených kloubů a prstů rukou, které by z dané perspektivy být vidět neměly. Například v šířce útlých zápěstí postav se chybovalo docela často. Někdo poté musel přijít, aby po nešikovných pracantech ladil nepovedené drobnosti. Díky tomu si repetitivně vyvedená zobrazení zachovávají proporce, hloubku i objem.

„Vznosná výzdoba chrámů tedy nebyla sólo prací jednotlivých mistrů, ale týmová záležitost,“ dodává polská archeoložka. „Všichni pracovali bok po boku. Mistři pak dílo kontrolovali, dodělávali retuše, opravovali chyby.“ Odlišit práci mistrů od jejich učedníků není až tak těžké. Postačí mechanoskopický rozbor. Jemnou křivku vlásků paruky na reliéfu dokázal mistr vykroužit dlátkem třemi údery kladívka a vytvořil přitom dokonale plastický prvek. Jejich asistenti potřebovali úderů více, a přesto je výsledek vnitřně plochý. K tak důkladnému zhodnocení si pochopitelně archeologové museli dopomoci tím, že ze všech 200 figur odebrali otisky do jemné plastové termofólie – pořídili jejich kopie. Ty pak naskenovali a dále podrobně zkoumali. 

Sedm kroků

Odhalili přitom celý postup, jak dílo před 3 500 lety vznikalo. Mělo sedm fází a započínalo tím, že se na podkladovou vápencovou desku nakreslila čtvercová síť. Na ni se pak překreslovaly základní prvky výjevu. Pro prvotní práci s dlátem se používala jako vodicí prvek červená a černá barva. Vyznačovaly se tak zóny, kde se měl vytvářet negativní reliéf, a kde se naopak nemělo tesat moc do hloubky. Vytvořily se hrubé obrysy a pak nastupovala mravenčí práce na detailech. Dozorující mistři po každé fázi kontrolovali kvalitu díla. Před závěrečným vybělením a nanášením barev ještě jednou ladili drobnosti.

Pracovalo se přitom za dost bídných světelných podmínek – buď v místnosti, do níž světlo odrážela zrcadla, nebo v noci za svitu pochodní. Ne každou chybičku proto mistři opravili. Stupko-Lubczynska identifikovala na podkladu zbytky červeno-černých črtů i průvodní čtvercovou síť dělící třináctimetrový reliéfní výjev na pracovní parcely. Po stovkách hodin práce už sama v některých případech rozpoznávala, kdo nejspíš vytvářel jakou část reliéfu.

Jak v dílně

„Vyhodnocení detailů provedených reliéfů nabourává dosavadní teorii o tom, že na vnitřní výzdobě chrámů mohli pracovat jen školení profesionálové,“ dodává Stupko-Lubczynska. „Spíš to vypadá, že pracovali podobně jako v renesanční dílně. Učedníci zajišťovali základní přípravné práce a nenáročné části díla, například větší části torza, kde nebylo moc co pokazit. Mistr pak vytvářel celkový dojem. A na detailech občas pomocníky učil nové věci, třeba to, jak dodat tváři konkrétní výraz.“

Jaký má výzkum smysl? Pochopení organizace práce, ergonomie pracovního prostoru a jednotlivé sekvence postupu díla jsou klíčové pro případné rekonstrukční zásahy. A s trochou invence mohou být postupy, zjištěné polskými archeology v Egyptě, aplikovány na další podobná díla v ostatních částech světa.

Image

Čtěte také

Malí hrnčíři: Část keramiky z Levanty je dílem osmiletých dětí

Německo o neřízené rakety dlouho nejevilo zájem, neboť pozornost inženýrů v čele s Wernerem von Braunem se soustřeďovala na naváděné zbraně. Neřízené rakety se tak dostaly na pořad dne až v druhé polovině války, kdy se třetí říše ocitla v problémech a začala hledat jednoduchá a rychle realizovatelná řešení. Jedním z nich se v roce 1944 stala také raketa Taifun navržená inženýrem Klausem Scheufelenem. Ten se účastnil vývoje řízené střely země-vzduch Wasserfall, později jej ale začal považovat za příliš složitý a nespolehlivý. Přišel proto s levnou alternativou v podobě neřízených raket.

Nenáročný projekt z Peenemünde

Jím navržené projektily měly délku 193 cm, průměr 100 mm a při celkové hmotnosti 21 kg nesly 500g výbušnou hlavici s kontaktní roznětkou. Původní verze využívala motor na kapalné palivo, paralelně ale Scheufelen vyvinul i variantu na palivo tuhé. Rovněž rozpracoval dvě menší alternativy kalibru 50 a 70 mm, ty ale podle všeho zůstaly jen ve stadiu návrhu. Jako odpalovací platforma měl sloužit třicetikomorový raketomet navržený pro montáž na upravené lafety 88mm protileteckých kanonů. 

Design taifunu byl předložen zástupcům říšského ministerstva letectví v září 1944, první zkušební odpaly ale proběhly teprve v listopadu stejného roku. Během testů rakety dosáhly maximální rychlosti 3 300 km/h a do výšky 10 000 metrů vystoupaly za 14 vteřin – tedy jednou tak rychle oproti 88mm granátu. V té době měl Taifun stále nízkou prioritu, po zrušení řady programů v lednu 1945 ale konečně získal povolení k zahájení výroby.

Uvedení do služby se očekávalo 1. září 1945 a kontrakt na výrobu 10 000 raket byl zadán továrně Mittlewerk – podzemnímu komplexu skrytému pod kopcem Kohnstein nedaleko Nordhausenu. Ve službě se pak počítalo se zformováním 400 baterií po 12 raketometech. Německá kapitulace v květnu 1945 ale tyto plány zhatila a do konce konfliktu vzniklo jen okolo 600 raket. Informace o tom, zda byl taifun někdy nasazen v boji, se nedochovaly, nejspíše se tak ale nestalo.

V obraně mostu u Remagenu

Velmi málo spolehlivých informací máme o lehkém protiletadlovém raketometu Föhn-Gerät, který odpaloval střely Henschel Hs 297 Föhn označované též jako 7,3 cm Raketen-Sprenggranate. Jednalo se o kompaktní odpalovač s 35 komorami, jenž byl určen pro munici kalibru 73 mm – podle dostupných zdrojů se používaly upravené rakety Propagandawerfer 41 původně určené pro rozptylování propagandistických letáků. Projektily neměly stabilizační plošky a rotaci jim uděloval systém malých otvorů, které pod určitým úhlem odváděly část spalin. Odpalovač se pak mohl otáčet v plném rozsahu 360° při maximálním náměru 90° a mohl být použit pouze pro jedinou salvu. Jednočlenná obsluha pak měla své místo v částečně chráněném kabině na levé straně komplexu.

Maximální dostřel činil 4 500 metrů, avšak účinný jen zhruba 1 200 metrů, což zbraň omezovalo na nasazení jen proti nízko operujícím letadlům. Podle některých zdrojů ale bylo možné raketomet použít i proti pozemním cílům.

Do začátku roku 1945 údajně vzniklo minimálně 50 kusů Föhn-Gerät, z nichž zhruba polovina v únoru stejného roku zamířila do výzbroje 3. roty protileteckého výcvikového a zkušebního oddílu 900 dislokovaného u Remagenu. Tam byly odpalovače minimálně jednou nasazeny proti americkým stíhacím bombardérům, nejsou ale zaznamenány žádné sestřely. Po dobytí Ludendorffova mostu a ústupu německých vojsk z oblasti pak několik odpalovačů padlo Američanům do rukou. Další exempláře Föhn-Gerät nalezli spojenečtí vojáci i u jiných přechodů přes Rýn, například u Unkelu nebo Hahnu. Němci však tyto zbraně hodlali použít i jinde – minimálně šest odpalovacích stanovišť bylo připraveno třeba i na ostrově Helgoland.

Zapomenutý průkopník

V samém závěru války představilo výzkumné oddělení lipské továrny HASAG z ramene odpalovaný protiletecký raketomet Luftfaust (či později Fliegerfaust), který měl německé pěchotě dodat účinný prostředek pro ničení nízko operujících bitevních letounů. Zbraň tvořil svazek čtyř tenkostěnných trubic o délce 1,3 metru a malý elektrický generátor převzatý z ručního protitankového raketometu RPzB 54 Panzerschreck. Jako střelivo sloužily upravené 20mm projektily z leteckého kanonu MG 151/20 opatřené malým raketovým motorkem a stabilizačními ploškami. Do zbraně se náboje vkládaly zezadu ve speciálních zásobnících a při stisknutí spouště se odpalovaly ve dvou salvách v rozmezí asi 0,2 vteřiny, a to kvůli snížení rozkmitání zbraně.

První polní zkoušky provedené v listopadu 1944 ukázaly, že zbraň je velmi lehká a snadno se přenáší i nabíjí. Při střelbě ale vykazovala jen velmi nízkou přesnost, kterou nezlepšila ani vylepšená varianta Luftfaust B vybavená devíti hlavněmi, které byly navíc delší. Projektily tentokrát neměly stabilizační plošky, místo toho se do stěny motoru vyvrtal jeden hlavní rovný otvor v ose a čtyři menší šikmé na okrajích dna, kterými za letu unikala část spalin a dodávala tak projektilu rotaci podobně jako vývrt hlavně.

Raketky ale vykazovaly jen malou úsťovou rychlost a dosahovaly účinného dostřelu méně než 500 metrů. To zbraň limitovalo na použití jen proti cílům letícím v přízemních výškách. Vzhledem k zoufalé situaci třetí říše ale dostala továrna HASAG povolení zahájit sériovou výrobu – údajně bylo objednáno 10 000 raketometů a čtyři miliony raket. Do konce ledna 1945 vzniklo prvních 100 kusů. Kvůli váznoucí produkci střeliva se ale k jednotkám údajně dostalo sotva 80 raketometů a již se nedochovaly údaje o případném bojovém nasazení. Několik kusů se však dochovalo až do dnešních dnů a jeden exemplář je i ve sbírkách Vojenského historického ústavu.

Image

Čtěte také

Hitlerova pozemní stuka: Německé raketomety druhé světové války (1)