Historie automobilů není přímá linie, ale spletitá stezka plná pokusů a omylů. Nejstarší dějiny samohybných vozidel sahají až do 18. století, kdy francouzský konstruktér Nicolas-Joseph Cugnot sestavil parní prototyp pro armádu. Stroj byl těžký, pomalý, špatně řiditelný a způsoboval vážné poškození cest. O třicet let později pokračoval v jeho stopách Richard Trevithick, ale ani jeho parní kočáry praktické uplatnění nenašly. 

Zásadní zlom přišel v roce 1886, kdy Karl Benz (1844–1929) zkonstruoval vozidlo Benz Patent-Motorwagen poháněné spalovacím motorem. Tuto událost lze považovat za skutečný zrod automobilu. Velkou roli sehrála i Karlova manželka Bertha, která podnikla první delší cestu autem, proslavila jej ve světě a také identifikovala některé klíčové technické nedostatky.

Introvertní génius

Manželství s Berthou však Benzovi pomohlo i v jiných ohledech. On sám pocházel ze skromných poměrů, a přesto, že byl od mládí nadaným mechanikem, šlo o plachého člověka, který se dlouho nemohl prosadit. Teprve věno, které získal díky sňatku, mu umožnilo rozjet vlastní dílnu, v níž mohl začít vyvíjet svůj sen – automobil na spalovací pohon.  Pak už bylo vše věcí houževnatosti a tvrdé práce.

Karla nezlomila ani ekonomická krize, která jej roku 1877 připravila o většinu prostředků, a o dva roky později na Silvestra dokončil první motor vlastní výroby. Netrvalo dlouho a vznikl prototyp vozu s podobným pohonem. Protože se Benz snažil zprvu držet svůj vynález v tajnosti, podnikal zkušební jízdy zásadně v noci – při té první se stroj porouchal už po ujetí sta metrů. Postupně však vynálezce napravoval jeden objevený nedostatek za druhým, a nakonec se mu s jeho automobilem podařilo ujet celý kilometr v kuse a vyvinout rychlost až 16 km/h. 

Nakonec v lednu 1886 patentoval své první motorové vozidlo nesoucí název Benz Patent-Motorwagen. Stroj poté v následujících letech dále zdokonaloval a vytvořil několik nástupnických verzí. Éra spalovacích aut mohla začít. 

Image

Čtěte také

Začalo to na třech kolech: Motorová tříkolka Karla Benze se stala základem dnešních vozů

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je fatální neurodegenerativní onemocnění motorických neuronů v mozku a míše, které postupně zbavuje pacienta schopnosti ovládat svaly. Navzdory úsilí vědců a lékařů se doposud nepodařilo plně objasnit příčiny této děsivé choroby, což pochopitelně komplikuje případnou prevenci.

Nová kanadská studie naznačuje, že riziko vzniku ALS by mohlo souviset s oxidem siřičitým (SO₂) – znečišťující látkou vznikající při spalování uhlí a ropných produktů. Jde o první výzkum, který tento vztah přímo zkoumá.

Tým vědců analyzoval data od 304 lidí s diagnostikovanou ALS a 1 207 zdravých osob stejného věku a pohlaví. Každému účastníkovi odhadli dlouhodobou expozici různým znečišťujícím látkám podle místa bydliště a historických environmentálních záznamů.

Zvláštní pozornost věnovali právě oxidu siřičitému (SO₂), který vzniká hlavně při spalování uhlí a ropných paliv. Ačkoli je tato látka již dříve spojována s poškozením mozku, dosud nebyla zkoumána v souvislosti s ALS.

Co vědci zjistili?

Výsledky ukázaly, že lidé s ALS měli v minulosti prokazatelně vyšší vystavení SO₂ než kontrolní skupina. Tato souvislost byla statisticky významná, i když výzkumníci zdůrazňují, že nejde o důkaz přímé příčinné souvislosti – pouze o silnou korelaci. Zajímavé je, že k tomu došlo i v oblastech, které oficiálně splňují limity pro „čisté“ ovzduší. To znamená, že i nízké hladiny znečištění, považované za bezpečné, mohou představovat riziko.

Analýza navíc ukázala, že kritickým obdobím pro působení SO₂ byla léta před prvními symptomy ALS, nikoli období těsně před diagnózou. Vědci to interpretují tak, že škodlivé změny v nervové tkáni mohou probíhat dlouho, než se nemoc projeví navenek – a že v době, kdy pacient vyhledá specialistu, už bývá proces nevratný.

Studie zkoumala i oxid dusičitý (NO₂), známý z automobilových emisí a uhelných elektráren. Ten sice v minulosti také býval spojován s ALS, ale po zohlednění socioekonomických a dalších faktorů se zde žádná významná vazba neprokázala. Výzkum souvislosti mezi znečištěným ovzduší a ALS zveřejnil odborný časopis Environmental Research.

Podle autorů výzkumu výsledky podporují potřebu přísnějších regulací kvality ovzduší, zejména pokud jde o oxid siřičitý. Připomínají, že ALS je sice vzácné onemocnění (ročně 1–2 nové případy na 100 000 lidí), má ale devastující průběh – postupně ničí nervové buňky, vede k paralýze a většina pacientů umírá do tří let od diagnózy.

ALS je dosud špatně pochopená nemoc s nejasnými příčinami. Víme, že svou roli mohou hrát genetické mutace, životní styl i prostředí. Kanadská studie nyní naznačuje, že vzduch, který dýcháme, může být jedním z klíčových spouštěčů.

Image

Čtěte také

Nekuřáci a rakovina plic: Vědci našli stopu vedoucí ke znečištěnému ovzduší

Pokud jde o chemické složení, hvězdy se mohou navzájem velmi lišit. Vědci se domnívají, že první hvězdy, které vznikly po Velkém třesku, obsahovaly pouze vodík, helium a nepatrné stopy lithia. Všechny těžší chemické prvky vznikly až později jadernou fúzí v nitru těchto hvězd. Když tyto první hvězdy explodovaly jako supernovy, těžší prvky se rozptýlily do okolního vesmíru a staly se součástí dalších a dalších generací hvězd.

Astronomové dnes mohou prozkoumat chemické složení hvězd na dálku, díky spektrografické analýze jejich záření. Mohou tak určit jejich „metalicitu“, tedy obsah těžších chemických prvků. Platí přitom, že hvězdy s extrémně nízkou metalicitou bývají velmi vzácné a jde o starší hvězdy z dřívějších generací.

Rekordně chemicky chudá hvězda

Výzkumný tým, který vedl Alexander Ji z Chicagské univerzity, je přesvědčen, že objevil hvězdu s doposud nejnižší známou metalicitou. Jde o červeného obra s označením SDSS J0715-7334, tedy hvězdu na konci života v Mléčné dráze, jejíž metalicita je zhruba dvakrát nižší než u dosavadního držitele tohoto primátu, hvězdy J1029+1729, která se rovněž nachází v Mléčné dráze.

Analýzy nově objevené hvězdy ukazují, že obsahuje velmi málo železa a uhlíku, čímž je mezi podobně starobylými hvězdami s velmi nízkou metalicitou ještě výjimečnější.

Ji a jeho kolegové odhadují, že hvězda původně vznikla z materiálu, který se rozptýlil po explozi supernovy hvězdy o hmotnosti asi 30 sluncí, která byla součástí populace III, jak astronomové poněkud matoucím způsobem označují první generaci hvězd ve vesmíru. Podrobnosti objevu vědci popisují v preprintovém serveru arXiv.

Vědci rovněž analyzovali pohyb rekordní hvězdy SDSS J0715-7334 v prostoru. Jak je v podobných případech obvyklé, využili k tomu data evropské vesmírné observatoře Gaia. Ukázalo se, že dotyčná hvězda vlastně původně nepochází z Mléčné dráhy. Vše nasvědčuje tomu, že vznikla ve Velkém Magellanově mračnu a do Mléčné dráhy se dostala až později.

Image

Čtěte také

Kolik vodíku a helia obvykle obsahují hvězdy?

Čínská společnost EHang Holdings představila svůj nový elektrický letoun s vertikálním vzletem a přistáním (eVTOL) VT35, který má ambici proměnit autonomní meziměstskou leteckou dopravu. Novinka, která dokáže přepravovat až dva pasažéry, absolvovala svůj první testovací let v čínském Che-feji.

Elektrické vzdušné taxi

eVTOL VT35 je vybaven tandemovým křídlem a osmi vertikálními vrtulemi a motory pro vzlet a přistání, doplněnými o zadní vrtuli pro efektivní horizontální let. Letoun dosahuje rychlosti až 215 km/h a na jedno nabití zvládne uletět až 200 km. Jeho maximální vzletová hmotnost činí 950 kg, včetně dvou pasažérů a jejich zavazadel.

S délkou a rozpětím kolem osmi metrů je VT35 kompaktní, což mu umožňuje přistávat na střechách budov, parkovištích nebo existujících vertiportech.

Uvnitř nabízí letoun kožené sedačky a dotykové rozhraní, které slouží jako palubní deska i zábavní centrum. Nastavení teploty, sedadel nebo navigaci je možné ovládat hlasem i dotykem. Celý let je řízen autonomními systémy, které zajišťují vzlet, let a přistání s využitím senzorů pro detekci a vyhýbání se překážkám.

V březnu 2025 čínský Úřad civilního letectví (CAAC) přijal žádost o typovou certifikaci VT35. Letoun nyní prochází interním testováním a hodnocením způsobilosti k letu. Společnost EHang využívá zkušenosti ze svého dřívějšího modelu EH216-S, který již provozuje komerční lety v Číně, k urychlení schvalovacího procesu.

Společnost EHang plánuje rozšířit platformu VT35 o varianty s naklápěcími rotory, které nabídnou větší dolet a flexibilitu. V kombinaci s flotilou EH216-S by VT35 mohl sloužit jako centrální prvek „nízkopodlažní“ letecké sítě, propojující přímo centra měst a fungující podobně jako moderní sdílené služby aut – automaticky, efektivně a dostupně. Ve srovnání s leteckou dopravou by díky své flexibilitě mohl VT35 zkrátit přepravní čas z dvou hodin na pouhých 30 minut.

Image

Čtěte také

Ve vodě, ve vzduchu i na souši: Nový koncept hybridního letounu pro americkou armádu

Do hradu Windsor na břehu řeky Temže doprovodila rakev s tělem královny pouhá pětice lidí. Zvony ve věžích hradu se po příjezdu rakve nerozhlaholily, jak bývalo při významných pohřbech zvykem. Královnino tělo v rozporu se zvyklostmi velmi rychle uložili do hrobky, místo aby bylo několik dní vystaveno v kapli. Nekonal se byť jen jediný z obvyklých pohřebních obřadů. Proč tuto významnou ženu „uklidili“ tak spěšně a bez poct, jež jí bezpochyby náležely? Po více než pěti staletích začínají mít historici v této záhadě přece jen jasněji. 

Pozoruhodná dáma

Anglická královna Alžběta Woodvillová nepatřila ve srovnání s dlouhou řadou svých předchůdkyň a následovnic k „šedému průměru“. Skandální byla už rodina, do které se roku 1437 narodila. Jejím otcem byl Richard Woodville, matkou Jacquetta Lucemburská. Zatímco Woodvillové byli spíše movití než urození a nikdy nezaujímali na společenském žebříčku pozdně středověké Anglie významné postavení, Alžbětina matka pocházela z vysoké anglické šlechty. Byla vdovou po vévodovi z Bedfordu, strýci anglického krále Jindřicha VI. Jacquetta se tedy vdala skandálně hluboko pod svou úroveň. 

Její dcera Alžběta už se pod svou úroveň rozhodně nevdávala. Nejprve si vzala rytíře Jana Greye z Groby. Ten bojoval ve válce růží na straně Lancasterů, ale padl a z Alžběty byla ve čtyřiadvaceti vdova se dvěma dětmi. Další Alžbětin manžel měl ještě urozenější titul. Za ženu si ji vzal anglický král Eduard IV. stojící ve válce růží v čele Yorků. Právě sňatkem za krále yorské Bílé růže si Alžběta vysloužila přezdívku Bílá královna. V duchu rodinné tradice vyvolala i Alžbětina svatba s králem skandál.

Tajný sňatek

Eduard IV. se dostal na trůn v roce 1461, když ve válce růží uštědřil Lancasterům v čele s králem Jindřichem VI. citelnou porážku v bitvě u Mortimer's Cross. Eduardova pozice však zůstávala nejistá. Šlechta zachovávala loajalitu poraženému Jindřichovi, nebo koketovala s neutralitou. Pokud se chtěl nový král udržet u moci, potřeboval silné spojence. Doma by je těžko hledal. A tak povolil svému vlivnému přívrženci Richardu Nevilleovi, aby sháněl podporu v zahraničí. 

Neville známý také jako „Králotvůrce“ se činil. Patřil k nejmocnějším a nejbohatším mužům tehdejší Anglie a častokrát to byl právě on, kdo otáčel kormidlem anglické politiky. Eduardovi IV. dojednal podporu francouzského krále Ludvíka XI. Součástí smlouvy o spojenectví byl i sňatek Eduarda buď s Ludvíkovou dcerou Annou, která byla v té době ještě batole, nebo s dvanáctiletou Ludvíkovou švagrovou Bonou Savojskou.

Jenže Eduard IV. byl vyhlášený sukničkář. Vydržoval si početný houf milenek. O dětskou manželku z Francie či ze Savojska zjevně moc nestál. Mnohem víc ho zajímala vdova Alžběta Woodvillová, která se těšila pověsti „nejkrásnější ženy Britských ostrovů“. Eduard se s ní tajně oženil 1. května 1464. Obřadu konaného v domě nevěsty se zúčastnila jen její matka Jacquetta Lucemburská a dvě dvorní dámy. 

Rozkol s Králotvůrcem

Když se Neville dozvěděl, že Eduard nemůže stvrdit spojenectví s francouzským králem dohodnutou svatbou, protože je už ženatý s vdovou s dvěma dětmi, byl vzteky bez sebe. Dosavadní spolupráce krále a Králotvůrce se obratem změnila v otevřené nepřátelství. 

Ztráta Nevilleovy podpory způsobila Eduardovi vážné komplikace. Současníci ani pozdější historici nechápali, proč se král k nerozvážnému sňatku vůbec rozhodl. Mnozí považovali Eduardův svazek s Alžbětou Woodvillovou za důsledek králova milostného vzplanutí. Řada historiků ale považuje tuto akci za pečlivě promyšlený tah, kterým dal Eduard Nevilleovi jasně na srozuměnou, že se nehodlá smířit s rolí poslušné loutky. 

Richard Neville se nejprve spojil s Eduardovým mladším bratrem Jiřím a společně se pokusili Eduarda svrhnout. Neuspěli. Nato se Neville obrátil k francouzskému králi Ludvíkovi XI. a s jeho pomocí zorganizoval invazi do Anglie. Králotvůrce se spojil i s Lancastery a se svrženým králem Jindřichem VI. Eduard rychle zjistil, že proti této koalici nemá šanci, a vyklidil pole. Neville tak v říjnu roku 1470 vrátil vládu nad Ang­lií Jindřichovi VI. 

Zpátky na trůn

Mohlo se zdát, že Králotvůrci jeho tah vyšel. Eduard uprchl do Burgund, kde byla jeho sestra provdána za tamějšího vévodu Karla Smělého. Karel se do podpory svého švagra dvakrát nehrnul. Naštěstí pro Eduarda trpěl Jindřich VI. vážnými psychickými problémy. Brzy místo něj vládl Neville. Ten ve snaze zasadit Eduardovi poslední ránu vyhlásil Burgundsku válku a donutil tím Karla Smělého k akci. Karel postavil armádu a Eduard se s ní v březnu roku 1471 vylodil v Anglii. 

Nejprve se usmířil s bratrem Jiřím a pak 14. dubna 1471 na hlavu porazil Nevilleovu armádu v bitvě u Barnetu. Eduard slavil dokonalý comeback. Neville u Barnetu zahynul, Jindřich VI. padl do zajetí a v žaláři londýnského Toweru záhy zemřel. Návratu na trůn si tento psychicky labilní král užíval necelý půlrok.

Skromný pohřeb

Alžběta Woodvillová sehrála v těchto bouřlivých historických událostech roli, která tak trochu připomíná příběh Heleny Trójské. To kvůli ní se Neville obrátil k Eduardovi IV. zády a zosnoval králův pád. Kvůli Alžbětě řinčely zbraně na bitevních polích a umíral výkvět země.

Když Eduard IV. v roce 1483 za nepříliš jasných okolností zemřel ve věku pouhých jednačtyřiceti let, uchýlila se vdova do kláštera v Bermondsey, kde žila až do své smrti v roce 1492. Královského manžela tak přežila o devět let.

Nenápadný pohřeb býval připisován létům, která Alžběta na sklonku života prožila v klášteře. Údajně si přála obřad „bez pompy a vysokých výdajů“. Byla by však chyba představovat si Alžbětu jako nějakou domácí puťku. Byla to cílevědomá žena, která nejen věděla, co chce, ale také toho uměla dosáhnout. 

Výrazně zasahovala do dění v Anglii. Mistrovsky například dohodla své dceři Alžbětě z Yorku sňatek s Jindřichem VII. Tudorem. Toto manželství spojilo rody Yorků a Lancasterů bojující déle než tři desetiletí o nadvládu na Anglii ve válce růží. Na znamení smíru si poté dali Tudorové do znaku červeno-bílou růži kombinující bílou růži Yorků a červenou růží Lancasterů.

Záhada objasněna

Britský historik Euan Roger narazil nedávno v anglickém Národním archivu na dopis, který nabízí zcela nové a podstatně přesvědčivější vysvětlení Alžbětina překotného pohřbu. V listu benátského vyslance v Londýně Andrey Badoera se píše: „Královna vdova, matka krále Eduarda, zemřela na mor, a to krále znepokojuje.“

Dopis z roku 1511 může za „krále“ zmiňovat jen Alžbětina vnuka Jindřicha VIII. „Králem Eduardem“, pak může být jen Eduard V. – syn Eduarda IV. a Alžběty Woodvillové. Eduard V. vládl od smrti svého otce pouhé dva měsíce. Pak ho jeho strýc Richard III. prohlásil za nelegitimního dědice a i s mladším bratrem jej nechal uvěznit v kobce Toweru. Tam také byli oba bratři jako Richardovi nebezpeční konkurenti zřejmě ještě v roce 1483 popraveni. 

Z listu benátského vyslance tak Euan Roger vyvozuje, že královnou vdovou, jež zemřela na mor, byla bezpochyby Alžběta Woodvillová. Skeptici mohou namítat, proč píše Andrea Badoer v souvislosti s králem Jindřichem VIII. a jeho „znepokojením“ o události staré skoro dvě desetiletí. Vysvětlení nabízí Euan Roger ve své studii publikované ve vědeckém časopise Social History of Medicine.

Fobie z nemocí

Králi Jindřichovi VIII. bylo v roce 1511 teprve dvacet let a překypoval silami i elánem. Neměl ale dědice a trápil se představou, co by se stalo, kdyby náhle zemřel. Trpěl chorobným strachem z nákaz, které jej mohly ze dne na den poslat na onen svět. 

Trvalo ještě dvacet let, než si Jindřich VIII. zařídil rozvod s Kateřinou Aragonskou, aby si mohl vzít výrazně mladší Annu Boleynovou. S tou mu kynula podstatně vyšší šance na narození mužského dědice. Strach ze smrti v důsledku nákazy ho však po celou tu dobu neopouštěl. Byl jím doslova posedlý. Před pravidelnými letními epidemie­mi postihujícími Londýn prchal na venkovská sídla, která ve strachu z nákazy rychle střídal.

Podle Euana Rogera nereferuje Andrea Badoer v dopise o aktuální události, ale spíše podává vysvětlení duševního rozpoložení Jindřicha VIII. Epidemií se Jindřich přímo děsil. Z dopisu Andrey Badoera vyplývá, že na Jindřichově fóbii mohlo mít podíl i úmrtí jeho babičky na mor. Král narozený v roce 1491 si tuhle událost jistě nepamatoval, ale zprávy o tom, jaký děs vyvolal úder choroby do řad královské rodiny, jistě slýchal jako dítě.

Image

Čtěte také

Mladý vlk z Yorku: Eduard IV. zůstal ve válkách růží neporažen

Rakovina kůže, rakovina slinivky a takzvaný triple-negativní karcinom prsu představují mimořádně závažné diagnózy. Jde o velmi agresivní typy rakoviny, jejichž léčba je obvykle značně svízelná. Vědeckému týmu Massachusettské univerzity v Amherstu se přesto podařilo vyvinout vakcínu, která chrání očkovaného proti všem třem těmto agresivním rakovinám současně.

Dvojitý úder

Tým vedený odbornou asistentkou Prabhani Atukoraleovou, vyvinul nanovakcínu, která trénuje imunitní systém, aby rozpoznával a ničil nádorové buňky. Klíčem je přístup využívající kombinaci dvou imunitních stimulátorů (adjuvans) zabalených do lipidové nanočástice.

Tento chytrý design aktivuje dva hlavní obranné systémy těla: vrozenou imunitu, která reaguje rychle a v širokém spektru a adaptivní imunitu, která si hrozby „pamatuje“ a působí spíše cíleně. Výsledkem tohoto spojení je podle vědců dlouhodobá a cílená ochrana.

První testy probíhali na myších. Vědci vakcínu hlodavcům aplikovali ve třech dávkách. Některé vakcíny obsahovaly konkrétní nádorové peptidy, jiné kompletní roztok rozložených nádorových buněk. Následně vědci sledovali, jak se nanočástice dostávají do lymfatických uzlin (centrum imunitních reakcí), jak aktivují dendritické buňky, které fungují jako spojka mezi vrozenou a adaptivní imunitou a jak se tvoří T-lymfocyty a protilátky.

Výsledky ukázaly, že se nanočástice efektivně dostaly do uzlin, aktivovaly imunitní buňky a vyvolaly silnou T-buněčnou i B-buněčnou odpověď. U myší očkovaných kombinovanou vakcínou všechny přežily a 100 % z nich odmítlo růst nádoru. Naopak neočkované nebo částečně očkované skupiny hlodavců zemřely do jednoho měsíce. Imunita navíc přetrvávala měsíce. Myši, které přežily první útok nádoru, zůstaly chráněné i po opětovném vystavení rakovinným buňkám.

Naděje pro léčbu i prevenci

Podle výzkumníků má tato technologie potenciál léčit i předcházet různým druhům rakoviny – díky tomu, že vyvolává širokou a trvalou imunitní paměť. To je zásadní zejména u metastáz, které jsou příčinou většiny úmrtí na rakovinu. „Paměť imunitního systému není jen lokální – je systémová,“ vysvětluje Atukoraleová. „To je přesně to, co potřebujeme pro boj s metastázemi.“

Když vědci použili místo definovaných peptidů celý nádorový lyzát (roztok získaný z buněk obsahující antigeny), dokázala vakcína ochránit 69–88 % myší napříč všemi testovanými typy rakoviny.

Studie byla zveřejněna v prestižním vědeckém časopise Cell Reports Medicine a představuje další krok směrem k univerzální vakcíně proti rakovině – takové, která by dokázala nejen léčit, ale i chránit před vznikem nejzhoubnějších nádorů.

Image

Čtěte také

Slibné výsledky: mRNA vakcína proti glioblastomu uspěla v testech

 „Ve válce tohoto typu byla námořní síla klíčem ke konečnému vítězství, pokud ani jedna ze stran nedokázala zvítězit na pevnině. Udržení kontroly nad moři, aniž bychom se zhroutili na frontě, by mohlo centrální mocnosti vyhladovět a přimět ke kapitulaci… Potenciální hladomor mohl být proto jednou z nejsilnějších zbraní. Dokud si Británie udržela vládu nad vlnami, ani ona, ani její spojenci nemohli být poraženi nedostatkem jídla nebo základního materiálu pro vedení války... Byla to nemilosrdná kalkulace, ale válka je organizovaná krutost,…“ poznamenal britský premiér David Lloyd George na konto britské námořní blokády Německa a jeho spojenců. O co tedy vlastně šlo a jaké měla důsledky?

Plány izolace

Na sérii francouzsko-britských konferencí konaných ve Whitehallu v letech 1905 a 1906 představil ředitel britské námořní rozvědky admirál Charles Ottley hlavní funkce Královského námořnictva  během případného konfliktu s Trojspolkem. Jednou z nich měla být i důsledná blokáda přístavů, která by výrazně poškodila nepřátelskou ekonomiku a mohla by sloužit také k vylákání protivníkova loďstva do rozhodující bitvy. Myšlenka se dočkala kladné odezvy a v roce 1908 se námořní izolace stala součástí britských válečných plánů. Počítalo se přitom s takzvanou vzdálenou blokádou – tedy s tím, že plavidla Royal Navy znemožní transfer zboží přes Severní moře a průliv La Manche. Toto opatření mělo znesnadnit jejich napadání pomocí lehkých torpédových člunů či ponorek. 

Německo se na konflikt s dohodovými mocnostmi rozsáhle připravovalo, kupodivu však do svých výpočtů nezahrnulo žádný komplexní plán zásobování potravinami. Není zcela jasné, proč císařští stratégové hrozbu námořního odříznutí od světa takto podcenili – obecně se však má za to, že v souladu se Schlieffenovým plánem počítali s relativně rychlým průběhem konfliktu.

Zároveň Německo v mírových podmínkách dokázalo pokrýt zhruba 80 % své potravinové spotřeby, takže se hrozba případného hladomoru nezdála být tak vážnou. V neposlední řadě Berlín kalkuloval s případnými rekvizicemi důležitých komodit na obsazených územích v čele s Belgií či rozsáhlou obilnicí Evropy – Ukrajinou. 

Utažení šroubů

Samotný plán odříznutí nepřítele od zásobování s sebou však nesl ještě jeden problém – byl v rozporu s mezinárodním právem. Londýnská deklarace z roku 1909 dělila zboží převážené po moři na tři kategorie: vojenský materiál, zboží dvojího určení a civilní tovar (především zdravotnické potřeby). Zatímco první zmíněný mohlo válečné námořnictvo bez problémů zabavit, u dalších dvou šlo o právně i morálně problematické případy. Ačkoliv žádná země – Británii a Německo nevyjímaje – londýnskou deklaraci neratifikovala, nechtělo Royal Navy zprvu otevřeně poškozovat nepřátelské civilisty. Navíc si netroufalo zabavovat plavidla neutrálních zemí, především Spojených států, aby proti sobě nepopudilo potenciální spojence. 

V první fázi války tak Britové vyhlásili embargo pouze na válečný materiál a zboží dvojího určení. Kapitáni obchodních lodí plujících do Německa museli souhlasit s prohlídkou a případně vydat záruku, že jejich náklad nebude použit císařskou armádou. Poté je čekal ozbrojený doprovod zaminovaným Severním mořem, než mohli pokračovat dále na místo určení.

Zásadním precedentem se stal případ parníku Wilhelmina provozovaného americkou společností Southern Products Trading Company. Loď na začátku roku 1915 převážela ze Spojených států do Hamburku 2 000 tun potravin a majitelé dostali záruky volné plavby od samotného britského ministra zahraničí Edwarda Greye. V průběhu cesty se však situace změnila, když 26. ledna Němci oznámili zabavení veškerého obilí v zemi. Britové toto rozhodnutí interpretovali tak, že nepřítel přechází na válečnou ekonomiku podřízenou potřebám armády – obilí dovezené Wilhelminou by tak po příjezdu do cíle zabavila vláda a americká společnost by již neměla vliv na to, ke komu se dostane. 

Od této chvíle se tak blokáda v naprosté většině vztahovala i na potraviny a zboží, které s válečnou výrobou přímo nesouvisely. Celou situaci pak zpečetilo 4. února 1915 vyhlášení „válečné zóny“ ze strany Německa. V této oblasti měly císařské ponorky potápět dohodová plavidla bez ohledu na jejich určení. Tím z pohledu Britů padly jakékoliv právní či morální zábrany. 

Severní hlídka

Z vojenského hlediska měla blokáda centrálních mocností čtyři hlavní části. První a zdaleka nejzásadnější představovala činnost křižníkové eskadry B operující jako součást britského Velkého loďstva (Grand Fleet). Skupina původně osmi starých křižníků třídy Edgar se v průběhu války rozrostla na několik desítek plavidel a do dějin vešla pod označením Severní hlídka. Ta hned po vypuknutí války uzavřela prostor mezi Shetlandskými ostrovy a Norskem a již 3. srpna zadržela první nepřátelské plavidlo – parník William Behrens převážející dřevo. Již o několik dní později se blokádu pokusily prorazit dva německé trawlery a královské křižníky je poslaly ke dnu. 

S tím, jak se konflikt prodlužoval a na scénu vstoupily u-booty, začali Britové Severní hlídku systematicky posilovat dalšími jednotkami. Sice zpravidla neměly valnou bojovou hodnotu, ale pro úkoly zadržování obchodních plavidel dostačovaly. Royal Navy velkou část hlídaného prostoru důkladně zaminovalo a lodě, které chtěly v bezpečí proplout, tak musely volit několik střežených průjezdů. 

Význam křižníkového uskupení výrazně poklesl po vstupu Spojených států do války na jaře 1917, kdy již potřeba důkladně střežit Severní moře opadla. Velká část lodí byla proto odvelena k jiným úkolům. Za dobu fungování zadržela či potopila na 13 000 obchodních plavidel a pouze 642 blokádu prorazilo. Při střetech s nepřítelem uskupení přišlo o 11 jednotek. 

Ostatní fronty

Severní moře však nepředstavovalo jedinou část oceánů, již potřebovaly dohodové mocnosti udržet pod kontrolou. Poté, co Němci 12. října 1914 obsadili belgický přístav Antverpy, aktivovala královská admiralita takzvanou Doverskou hlídku, která uzavřela průliv La Manche a znemožnila tak přísun zásob z jihu. Tato skupina různorodých plavidel pak také prováděla protiponorkovou činnost, doprovázela spojenecké lodě a v dubnu 1918 provedla neúspěšný nájezd proti přístavu Zeebrugge. 

Královské námořnictvo však plánovalo odstřižení císařského Německa také od dodávek ze Skandinávie, odkud proudila především pro vojenskou výrobu nezbytná železná ruda. Tohoto úkolu se zhostila britská ponorková flotila tvořená osmi čluny, které v letech 1914 a 1915 různými cestami proklouzly do Baltského moře. Útočiště nalezly v estonském Revalu – tehdejší součásti carského Ruska – odkud vyrážely narušovat německou obchodní dopravu. Přes řadu obtíží dosáhly několika pozoruhodných úspěchů včetně potopení válečného křižníku Udine a zničení či poškození zhruba desítky nákladních plavidel. Akce podmořských člunů také prokazatelně přispěly k větší ostražitosti a omezení transportní činnosti na Baltu.

Důležitou roli ale hrálo také omezení zásobování německých spojenců Rakousko-Uherska a Turecka. Britové ovládali dva hlavní vstupy do Středozemního moře – Gibraltar i Suezský průplav, čímž v zásadě kontrolovali jakýkoliv pohyb dovnitř a ven. Dohodové mocnosti však usilovaly také o co největší izolaci jednotlivých nepřátelských států i narušení jejich vnitřních zásobovacích možností. To se týkalo především osmanské říše, která měla jen velmi málo rozvinutou pozemní infrastrukturu, a nemalá část vnitřního obchodu probíhala po moři. Od srpna 1915 proto francouzské lodě a ponorky hlídkovaly podél pobřeží zhruba od ostrova Samos až po Egypt, čímž se jim podařilo pohyb zboží uvnitř státu výrazně narušit.

Image

Čtěte také

Britský útok na Zeebrugge: Námořní výsadek, který nic nezměnil

Po desetiletí řadíme Uran a Neptun do skupiny „ledových obrů“ – planet tvořených převážně směsí vody, čpavku a dalších „ledových“ sloučenin. Jenže podle nové studie to možná není pravda. Vnitřní složení obou planet může být podle astronomů úplně jiné, než se dosud předpokládalo a možná je dokonce na čase, přeřadit je do úplně jiné skupiny.

Neznámé vzdálené světy

Zatímco Jupiter a Saturn mohly podrobně prozkoumat sondy Cassini a Juno – o Uranu a Neptunu toho víme až žalostně málo. Poslední sonda, která je navštívila, byla Voyager 2 – a to před více než 30 lety. Od té doby jsme odkázáni jen na nepřímé důkazy: měření magnetických polí, pozorování atmosféry a jemné změny v pohybech jejich měsíců.

Tyto indicie naznačovaly, že hluboko pod mraky se skrývají vrstvy vodního a amoniakového ledu, které dávají těmto planetám jejich přezdívku „ledoví obři“. Jenže nová analýza ukazuje, že takové modely mohou být postavené na chatrných předpokladech.

Jiný pohled

Nový a doposud nerecenzovaný výzkum, přijatý k publikaci v časopise Astronomy and Astrophysics, se vydal zcela jinou cestou. Namísto snahy vytvořit jeden „správný“ model na základě předpokladů o vzniku Sluneční soustavy vědci vytvořili tisíce náhodných modelů vnitřní stavby Uranu a Neptunu. Každý z nich pak porovnali s dostupnými pozorováními – hustotou planet, magnetickým polem i dynamikou měsíců. Cílem nebylo potvrdit stávající teorie, ale zjistit, které modely jsou s realitou vůbec slučitelné.

Z modelů vyplynulo, že obě planety obsahují méně než čtvrtinu vodíku a hélia – což souhlasí s předchozími odhady. Zbytek tvoří směsi hustších materiálů, které dokážou vést elektřinu a vysvětlují pozorované magnetické anomálie.

Překvapení však přišlo u poměru hornin a vody. U Uranu může být tento poměr od téměř nulového až po 4:1 ve prospěch hornin – tedy od planety tvořené téměř výhradně vodou až po převážně kamenité jádro. Neptun je sice o něco lépe zmapovaný, ale i u něj se poměr může lišit od pěti dílů vody na jeden díl hornin až po dvojnásobné množství hornin v poměru k vodě. Jinými slovy: můžeme mít zcela mylnou představu o tom, jak vypadá vnitřní stavba těchto planet.

Pokud by platilo, že Uran a Neptun jsou z větší části tvoření horninou, pak by museli obsahovat více pevného materiálu než Jupiter či Saturn – přestože jsou mnohem menší.

Potřebujeme novou misi

Co to znamená pro vznik Sluneční soustavy? Potvrzení zmíněné teorie by zásadně měnilo naše chápání toho, jak vznikaly planety. Současné modely totiž předpokládají, že ve vnějších oblastech Sluneční soustavy bylo málo těžkých prvků a že v nich převládal právě led. Pokud jsou Uran a Neptun tvořeni horninami, museli by se v raném období Sluneční soustavy nějak dostat k velkému množství horninového materiálu a otázka je jak.

Vědci se shodují, že tuto záhadu rozlouskne až nová vesmírná sonda, která by k jedné nebo rovnou oběma planetám zavítala a sbírala detailní data. Bez takové mise zůstanou Uran i Neptun nejzáhadnějšími světy naší Sluneční soustavy – vzdálenými, chladnými a zatím jen částečně odhalenými obry, kteří možná vůbec nejsou z ledu.

Image

Čtěte také

Nový výzkum: Naše poznatky o Uranu jsou zřejmě dost zkreslené

Když vyrážel ze svého letního domku poblíž Stockholmu švédský rybář „na žížaly“, nejspíš nečekal, že narazí na jeden z největších středověkých pokladů, jaké kdy země skrývala. Místo návnady totiž v zemi narazil na rozpadlou měděnou nádobu plnou stříbra. Unikátní depozit vážil zhruba šest kilogramů a obsahoval přibližně stříbrných 20 000 mincí, perly, přívěsky a stříbrné prsteny. Podle archeologů z Úřadu hrabství Stockholm jde o jeden z největších pokladů raného středověku, jaký byl ve Švédsku nalezen.

První analýzy ukázaly, že většina mincí pochází z 12. století – doby, kdy v zemi vládl král Knut Eriksson (1173–1195). Mnohé mince nesou nápis „KANUTUS“, což je latinský přepis jeho jména. Součástí depozitu jsou ale i vzácné tzv. „biskupské mince“, které nechávali razit tehdejší mocní duchovní. Tyto kousky nesou vyobrazení biskupa s berlou – symbolem církevní moci.

Poklad starší než Stockholm

Přestože byl poklad nalezený u dnešního Stockholmu, švédská metropole tehdy vlastně ještě neexistovala. Stockholm byl oficiálně založený až v roce 1252 a teprve koncem 13. století se stalo největším městem Švédska.

Podle Lin Annerbäckové, ředitelky Středověkého muzea ve Stockholmu, jde o zcela unikátní objev: „Z této oblasti žádný jiný středověký poklad neznáme – a tenhle se navíc zdá být obrovský.“

Historici se domnívají, že poklad pochází z „neklidných časů“, kdy se na konci 12. století snažilo Švédsko rozšiřovat svou moc do Finska, což přinášelo politické a vojenské napětí. Mnoho rodin proto své jmění ukrývalo do země, aby o něj nepřišly. „Směs stříbra, perel a šperků naznačuje, že šlo o osobní bohatství – majetek, který měl zůstat v rodině,“ vysvětluje Annerbäcková.

Poklad nyní zkoumají archeologové a numismatici. Zda nálezci náleží odměna a v jaké výši, bude později určovat Národní rada pro kulturní dědictví. „Nálezce postupoval naprosto správně,“ oceňuje archeoložka Sofia Anderssonová. „Podle švédského zákona o kulturním dědictví je každý, kdo objeví starověký poklad, povinen nabídnout ho státu k vykoupení – samozřejmě za finanční náhradu.“ 

Image

Čtěte také

Amatérští archeologové objevili v Dánsku dva poklady vikingských nájezdníků

První problém v souvislosti se starobylými korunami je ten, že vyobrazení (nejen) českých králů zvláště na mincích a pečetích byla většinou schematická a neodpovídala realitě. Druhé úskalí tkví v tom, že v raném a vrcholném středověku se ve střední a západní Evropě opakuje víceméně šest typů vzhledu korun.

Největší potíž při zkoumání starších diadémů ale spočívá v tom, že konkrétním korunám v raném a do značné míry i vrcholném středověku ještě nepříslušela role nadosobního státního symbolu, který by byl jako jeden jediný pravý a nezaměnitelný klenot předávaný po staletí z generace na generaci. Takovéto chápání bylo teprve v plenkách a králové současně vlastnili několik korun.

Obětování korun

Mnoha diadémy se chlubil císař Svaté říše římské Fridrich II. Štaufský (vládl 1212–1250) – některé byly užívány při korunovacích, ty menší zpravidla králové nosili během svátků a hostin. Řadu korun králové prodali, zastavili, předělali na jiný vzácný předmět či darovali klášterům a kostelům. Toto věnování bylo často doprovázeno veřejným aktem, kdy panovník vstoupil do kostela, sejmul svou korunu z hlavy a položil ji na oltář, pro což se ve středověku vžilo označení „obětování korun“. 

Například římsko-německý císař Konrád II. (vládl 1024–1039) daroval klášteru v Cluny v dnešní Francii korunu, kterou nosil roku 1027 při své korunovaci v Římě. Inspiroval se svým předchůdcem císařem Jindřichem II. Svatým (vládl 1002–1024). Ten po vlastní císařské korunovaci roku 1014 nechal svůj diadém zavěsit nad oltářem svatého Petra v Římě a roku 1022 věnoval svou další korunu také klášteru v Cluny. Tamější opat však po několika desetiletích tuto cennost prodal, aby získanou částkou zmenšil utrpení chudých během hladomoru.

Římsko-německá královna Markéta Babenberská, pozdější choť Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278), zase roku 1248 ustanovila, že její koruna má být rozřezána na tři části, aby jednotlivé díly klenotu byly věnovány třem klášterům. Vdova po římsko-německém císaři Jindřichovi V. (vládl 1106–1125) Matylda předala normandskému klášteru La Bec u Rouenu dvě koruny svého chotě, z nichž první menší nosil císař o svátcích a druhá „německá“ mohutnější koruna s velkým drahokamem později paradoxně sloužila ke korunovaci anglických králů. A podobných příkladů bychom pro raný středověk našli celou řadu.

Záhada klenotů krále Vratislava

Víme, že prvním českým králem se stal Vratislav II., jak to bylo s jeho insigniemi ale tak jasné není. V létě roku 1096 byl vysvěcen klášter Pegau v Sasku. Na velkolepé slavnosti nechyběli jeho zakladatel Wiprecht z Grojče a jeho manželka, Přemyslovna Judita. Podle Pegavských letopisů tehdy přistoupila Judita, jako „dcera českého krále Vratislava“, se zlatou korunou na hlavě a oblečena v zlatě tkaném šatu s pláštěm k tamějšímu oltáři, na který tyto královské insignie položila a věnovala je klášteru. 

Mniši z Pegau později ve svých letopisech zaznamenali, že zdobný háv byl roku 1110/1111 prodán a za korunu si klášter někdy mezi léty 1125–1150 koupil nové panství v Durynsku. Je velmi nepravděpodobné, že by se jednalo o panovnické odznaky, které předtím běžně nosila Přemyslovna Judita z Grojče, neboť k tomuto souboru náležela kromě koruny a pláště také dalmatika. Tu nemohly užívat ani královny (natož pouhé královské dcery jako Judita z Grojče), ale pouze pomazaní králové. Tyto klenoty tedy patrně původně náležely samotnému Juditinu otci, králi Vratislavu II. (vládl 1061–1092).

Soubor královských insignií, které lze zřejmě spojit s prvním korunovaným Přemyslovcem, byl však klášteru Pegau předán až čtyři rok po jeho smrti, v den vysvěcení tohoto opatství. Případného aktu předání panovníkových odznaků by se tak logicky museli zhostit jeho příbuzní a dědicové, což ale bylo tehdy běžnou praxí. Vratislavovu korunu mohla pegavskému klášteru darovat jeho dcera Judita, neboť její manžel Wiprecht z Grojče byl Vratislavovým blízkým rádcem, který sehrál důležitou v roli v jeho úsilí o královský titul. 

Značně výmluvnou indicií je i fakt, že Vratislav byl jediným králem, kterého na konci 11. století pojily úzké vazby ke klášteru Pegau. Tamější mniši se modlili za Vratislavovu spásu a uchovávali vzpomínky, jak český panovník poskytl Wiprechtovi na stavbu kláštera četné rady a značnou finanční podporu. Tato náklonnost patřila k posledním počinům Vratislava II., k nimž mohlo náležet i odkázání královských insignií. 

Naprosté vytracení korunovačních klenotů Vratislava II. z povědomí přemyslovských Čech se tak dá vysvětlit jejich vyvezením na dvůr Wiprechta z Grojče a následným darováním pegavskému konventu. Zároveň by tento Vratislavův krok odpovídal neklidné situaci v Čechách na konci jeho vlády.

Přemyslovci s několika diadémy

Na hlavách dalších českých králů spočívalo vícero korun, což potvrzuje několik pramenných střípků. Podle líčení kronikáře Mnicha sázavského císař Fridrich I. Barbarossa odevzdal roku 1158 druhému českému králi Vladislavovi II. (vládl 1140–1172) svou vlastní „zlatou korunu perlami a drahým kamením podivuhodně okrášlenou, již prý císař sám užíval o největších svátcích“. Jak jsme již zmínili, koruny určené k nošení o svátcích byly zpravidla menší. Nelze se tudíž divit tomu, že v Barbarossově listině vydané pro Vladislava 18. ledna 1158 v Řezně není nová insignie přemyslovského vládce přímo nazývána korunou, ale jen čelenkou (circulus).

O nových insigniích mluví prameny i v případě královského povýšení Přemysla Otakara I. (vládl 1192–1193; 1198–1230) roku 1198. Byť ohledně tohoto aktu zůstává plno nejasností, dobře informované letopisy z Marbachu uvádějí, jak tehdejší římský král Filip Švábský v Mohuči předal Přemyslovi a jeho choti jakési koruny. O století později, roku 1297, byla dle veršované kroniky Otakara Štýrského vyhotovena ke korunovaci Václava II. (vládl 1278/1283–1305) nová koruna. Kronikář ji sice popisuje jako malou, i tak prý její hodnota dosahovala 2 000 hřiven. Aby byl tento diadém ozdoben co nejskvostnějšími drahokamy, neváhal král vyslat své zlatníky do Itálie. 

Jan Lucemburský bez koruny

Roku 1311 přispěli radní Starého Města pražského Janovi Lucemburskému (vládl 1310–1346) a Elišce Přemyslovně 120 kopami grošů „na klenoty k jejich korunovaci“. Zda částka měla posloužit na vyhotovení samotných korun či doprovodných panovnických insignií, zůstává otázkou. V každém případě Eliška zastavila roku 1313 svou korunu se svatebními poháry na určitý čas v Řezně.

Roku 1336 nechal Jan Lucemburský pro svou druhou choť Beatrix Bourbonskou vyhotovit v Paříži korunu, za niž mu vystavil účet zlatnický mistr Simon z Lille. Když byla 18. května 1337 uspořádána ve svatovítské bazilice na Pražském hradě v dosti skromné podobě její korunovace, samotný český král byl bez panovnického roucha a bez koruny. Panuje názor, že vedle diadému užitého ke korunovaci královny jiná královská koruna tehdy nebyla v Praze k dispozici. Že i v této době se panovnické koruny stávaly předmětem obchodů, darů a zástav, dokazuje koruna z 1. poloviny 14. století nalezená ve Slezské Středě v dnešním Polsku, která je dávána do souvislosti s tehdejšími českými královnami a patrně byla ve Slezsku zastavena Židům.

Pohřební insignie

Na Pražském hradě se tak z předkarlovských časů dochovaly pouze insignie, s nimiž byli králové pohřbeni. Konkrétně se jedná o korunu, žezlo a jablko Přemysla Otakara II., kterými roku 1297 ozdobil ostatky svého otce jeho syn Václav II. Další insignie byly objeveny v hrobě Rudolfa I. Habsburského (vládl 1306–1307). Tvar těchto pohřebních diadémů, vyznačujících se mohutnými lilie­mi, bývá přirovnáván ke Svatováclavské koruně. Často proto zaznívá názor, zda se Karel IV. nepokusil napodobit nějakou starou přemyslovskou korunu, či ji přímo nepoužil pro vyhotovení Svatováclavské koruny.

Problémem ovšem je, že tato podoba korun se čtyřmi mohutnými liliemi (i s esovitým zakončením) patřila k nejužívanějším tvarům královských insignií vůbec, zvláště ve 13. a 14. století. Koruny obdobného tvaru byly například spojované s polskými a francouzskými králi. Hledání nějaké starší české předlohy slavné Svatováclavské koruny z roku 1346 se tudíž jeví jako velmi problematické.

Image

Čtěte také

Česká svatováclavská koruna: Symbol národní moci a identity