Dlouho se mělo za to, že schopnost zvažovat důkazy, pochybovat o vlastních závěrech a měnit názor podle nových informací je výlučně lidská. Tento proces, známý jako „revize přesvědčení“, bývá považován za klíčový pro lidskou racionalitu – schopnost reflektovat vlastní myšlenky a vyhodnocovat je. Nový výzkum uveřejněný v odborném časopisu Science však ukazuje, že tuto dovednost ovládají i naši nejbližší žijící příbuzní – šimpanzi.

Hádanka s jablkem

V sérii experimentů, provedených v rezervaci Ngamba Island v Ugandě, vědci testovali, jak šimpanzi zacházejí s různými druhy důkazů. Základem bylo jednoduché dilema: v několika krabicích bylo ukryté jídlo. Šimpanz dostal první nápovědu, na jejímž základě si vybral jednu krabici. Pak následovala druhá, často protichůdná informace – a zvířata dostala možnost svou volbu změnit.

Výsledek? Šimpanzi se rozhodovali podle racionálního modelu volby. Měnili své rozhodnutí jen tehdy, když nová informace byla přesvědčivější než ta původní. „Byli neuvěřitelně přesní – zvládli to s ohromující lehkostí,“ popisuje antropolog Brian Hare z Dukeovy univerzity v americkém Durhamu.

Nechat se přesvědčit

V jednom z testů slyšeli šimpanzi zvuk z krabice – něco v ní se kutálelo. Logicky usoudili, že uvnitř je jablko. Když však experimentátor otevřel krabici a vytáhl kámen, zvířata si okamžitě uvědomila omyl a přesměrovala svou pozornost na jinou krabici.

„Tohle bylo pro nás největší překvapení,“ říká spoluautor studie Jan Engelmann z Kalifornské univerzity v Berkeley. „Nečekali jsme, že dokážou tak složitě zvažovat a opravovat vlastní úsudky.“

Mnoho živočichů se sice dokáže chovat „racionálně“ v základním smyslu – například bakterie reagují na chemické signály směřující k potravě. To ale není skutečné uvažování, spíše automatická reakce na vnější podněty.

U šimpanzů však vědci pozorovali něco jiného: schopnost uvědomovat si míru jistoty ve vlastní znalosti a zvažovat, zda nové informace opravdu zpochybňují ty staré. Podle Engelmanna je obtížné toto chování vysvětlit jinak než formou metakognice – přemýšlení o vlastním myšlení.

„Zdá se, že šimpanzi nevěří jen svým instinktům,“ dodává Christopher Krupenye z Univerzity Johnse Hopkinse. „Mají jakési uvědomění, že jejich závěr může být chybný – a dovedou ho opravit.“

Co dělá člověka výjimečným

Přesto zůstává mezi námi a šimpanzi rozdíl. Podle spoluautorky studie Hanny Schleihaufové z Utrechtské univerzity je lidská racionalita jedinečná tím, že je společenská. Lidé své myšlenky sdílejí, vysvětlují a zpochybňují ve vzájemném dialogu. „To, co nás odlišuje, není jen rozum, ale schopnost o něm diskutovat,“ říká. Někteří vědci dokonce soudí, že lidská logika se vyvinula právě kvůli tomu, abychom mohli argumentovat a přesvědčovat druhé.

Výsledky výzkumu tak potvrzují myšlenku, kterou už před více než 150 lety vyslovil Charles Darwin: že naše mimořádné mentální schopnosti nejsou výhradní, ale navazují na kognitivní dovednosti, které sdílíme s jinými živočichy.

Image

Čtěte také

Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Prastaré ledovce v Arktidě a Antarktidě jsou jako archivy, v nichž jsou uložené pozůstatky dávno zmizelého světa. Jejich součástí jsou zamrzlé drobné kousky organismů, rozmanitý materiál a také bublinky, které jsou vlastně nesmírně cenným vzorkem vzduchu tehdejší atmosféry.

Výzkumný tým Centra pro výzkum nejstaršího ledu COLDEX (Center for Oldest Ice Exploration), který vedli Sarah Shackletonová z Oceánografického institutu ve Woods Hole a John Higgins z Princetonské univerzity, nedávno vrtal na Allan Hills ve Východní Antarktidě a vrátili se odtamtud s velmi zajímavou kořistí.

Led z období miocénu

Dokázali vyvrtat led, který pomocí izotopu argonu-40 spolehlivě datovali na zhruba 6 milionů let. Je to nejstarší přímo datovaný led na světě, který vznikl v době, kdy se ještě ani nespustily cykly ledových dob. O tehdejším světě období svrchního miocénu víme, že byl stále ještě podstatně teplejší než dnešek a hladina oceánu byla rovněž podstatně výš, než se nachází dnes.

Z analýzy izotopů kyslíku navíc vědci zjistili, že za posledních šest milionů let došlo v této části Antarktidy k postupnému ochlazení o zhruba 12 °C. Jde o první přímé měření takto dlouhodobého trendu z tohoto regionu.

„Ledová jádra jsou jako stroje času, které mohou vědci vzít do dávno minulých dob a ukázat jim, jak naše planeta tehdy vypadala,“ vysvětluje Shackletonová, která strávila mnoho času vrtáním starobylého ledu v Antartkidě. „Led z Allan Hills nás bere zpátky v čase dál, než jsme si původně představovali, že je vůbec možné.“ Jejich výzkum uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Dosud nejstarší souvislé ledové jádro z vnitrozemí Antarktidy pokrývalo záznam asi 1,2 milionu let. Objev z Allan Hills je tedy šestkrát starší, i když jde jen o nesouvislé fragmenty – „klimatické momentky“, jak je vědci nazývají.

Nová kapitola výzkumu klimatu

Jde o doposud nejvýznamnější objev centra COLDEX. Jak přiznává jeho ředitel, paleoklimatolog Ed Brook z Oregonské státní univerzity, přítomnost velmi starého ledu očekávali. Domnívali se ale, že jeho stáří se bude pohybovat okolo 3 milionů let. Výsledky tedy dalece předčily původní očekávání.

Zachycené vzduchové bublinky obsahují informace o tehdejších koncentracích skleníkových plynů a teplotách oceánů. Tyto údaje jsou klíčem k pochopení přirozených klimatických změn, které formovaly planetu dávno před lidským vlivem. Vědci doufají, že díky dalším vrtům v příštích letech získají ještě starší vzorky a detailnější obraz o vývoji klimatu v období, kdy se Země postupně překlápěla do éry ledových dob.

Image

Čtěte také

Vědci zjistili, jak rychle stoupala hladina moří po poslední době ledové

S nástupem listopadu se na hvězdném nebi odehraje malá planetární rošáda. Saturn ve Vodnáři, který kraloval nocím brzkého podzimu, předá žezlo Jupiteru v Blížencích. Planetu opásanou prstenci tak budeme vídat po stále kratší část noci, zatímco u Jupitera tomu bude právě naopak. K pomyslné výměně stráží ovšem dojde i na ranní obloze, kde jitřenku Venuši vystřídá nenápadný Merkur. V prvních listopadových dnech bude „sestra Země“ ještě snadno pozorovatelná nedaleko jasné Spicy z Panny nízko nad východním obzorem, pak ovšem zamíří do sousedních Vah i směrem ke světlému jihovýchodnímu horizontu. V uvedeném souhvězdí se Venuše ocitne 13. listopadu a jen o několik dní později přestane být pozorovatelná.

Očím pozemských pozorovatelů zůstane skryto, že 25. listopadu projde Merkur okolo Venuše. Menší planeta bude souhvězdím Vah postupovat v opačném gardu než zářivá jitřenka, takže se v závěru měsíce vymaní ze slunečního svitu a coby světlý bod ji zahlédneme těsně nad jihovýchodem. V posledních listopadových dnech se bude viditelnost Merkuru rychle zlepšovat díky rostoucí výšce nad obzorem i jasnosti: Zatímco 26. listopadu dosáhne zhruba 1 mag, na sklonku měsíce již půjde o 0,2 mag. Během pouhých pěti dní tedy planeta zjasní dvojnásobně!

Jako široké písmeno U

Pokud holdujete spíš objektům vzdáleného vesmíru, zkuste se v listopadu zaměřit třeba na souhvězdí Ještěrky. Je sice poněkud přehlížené, ale zároveň se není čemu divit: Tvoří jej pouze šest stálic s jasností okolo 4 mag, tudíž stačí světlejší obloha nebo svit Měsíce, a drobný nebeský plaz vám unikne. Zůstane po něm jen proluka mezi souhvězdími Kefea a Pegase, podle nichž lze ostatně Ještěrku na nebi snadno vyhledat. Jakmile však její jednoduchý obrazec očima zachytíte, bude další orientace již jednoduchá. Na obloze totiž souhvězdí zabírá plochu pouhých 10° × 20°, takže není kam zabloudit.

Začněte uvnitř hlavy nebeského tvora, konkrétně u stálice 4 Lacertae. Zhruba 1,5° severozápadně od ní se na obloze nachází otevřená hvězdokupa NGC 7243, o úhlovém průměru asi 20′ a jasnosti 6,5 mag. Je přitom jako stvořená pro menší dalekohled, například triedr: Při letmém pohledu vypadá jako hrstka hvězd ledabyle rozházených na půlkruhovém půdorysu, avšak pozornější pohled odhalí, že uvnitř půlkruhu je stálic o něco méně. Hvězdokupa tak rázem získá podobu širokého písmene U, jehož linii tvoří jasnější hvězdy shluknuté do čtyř skupin. Větší přístroje a zásadnější zvětšení však NGC 7243 neunese –stane se tak příliš řídkou a nečitelnou.

Pro malé dalekohledy

Uvedené naopak neplatí pro sousední NGC 7209, ležící 2,7° západně od hvězdy 2 Lacertae. Na obloze má zmíněná „otevřenka“ úhlový průměr okolo 20′, jasnost 7,7 mag a s její identifikací vám pomůže stálice šesté velikosti nacházející se pouhých 10′ severně od ní. V tomto případě triedr ukáže jen několik osamělých hvězd, pod tmavou oblohou však zaujme jejich mlhavé pozadí. Jeho pravá podstata se přitom vyjeví ve větších dalekohledech: S rostoucím zvětšením totiž začne být zrnité a nakonec se promění v mnoho slabých hvězd deváté až dvanácté velikosti.

Nedaleko NGC 7209 najdete ještě jednu otevřenou hvězdokupu vhodnou i pro malé dalekohledy – NGC 7092 alias M39. Za ní už ovšem musíte do sousední Labutě. Jako rozcestník vám poslouží stálice čtvrté velikosti Pí² Cygni – od níž zamiřte 2,6° na jihozápad. I tentokrát přitom platí, že méně je více, a hvězdokupa vynikne zejména v přístrojích s širokým zorným polem a menším zvětšením. Určitě ji však nepřehlédnete, neboť zabírá plochu o průměru 30′ a dosahuje jasnosti 5 mag, což pohodlně stačí, abyste ji pod dokonale temnou oblohou spatřili i bez dalekohledu.

Ostatně znali ji už lidé ve starověku, jak dokládá pozorování Aristotela z roku 325 př. n. l. Pro něj však zůstala pouze drobným mlhavým obláčkem, podobajícím se kometě. Abyste zahlédli i její stálice, musíte si vzít na pomoc alespoň malý dalekohled. M39 v něm získá tvar rovnostranného trojúhelníku, jehož severní vrchol okupuje hvězda 8. velikosti, zatímco jihovýchodní a jihozápadní roh zdobí stálice 7. velikosti. Další dvě desítky jejich slabších protějšků pak naleznete uvnitř pomyslného trojúhelníku.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu ve 2:35 SELČ vstupuje Slunce do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na sklonku listopadu ráno nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná v první polovině listopadu ráno nízko nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po většinu noci mimo večer
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2025

• 2. listopadu – setkání Venuše a Spicy z Panny (3,5°) za svítání nízko nad severovýchodem
• 2. listopadu – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu v první polovině noci; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (5,5°) v brzkých večerních hodinách; Neptun viditelný pouze v dalekohledu, asi 4,2° severovýchodně od Saturnu
• 6. listopadu – Měsíc poblíž Aldebaranu a Plejád z Býka na ranní obloze
• 9. listopadu – setkání Měsíce, Jupitera a Polluxe z Blíženců na nočním nebi; nejblíž si budou 10. 11. ráno, kdy se Měsíc ocitne mezi Jupiterem a Polluxem a tělesa se shromáždí na ploše 6,8°
• 12. listopadu – Měsíc v první čtvrti poblíž Regula ze Lva ve druhé polovině noci
• 16. a 17. listopadu – v noci vyvrcholí aktivita meteorického roje Leonid
• 17. listopadu – velmi úzký srpek ubývajícího Měsíce poblíž Spicy z Panny na ranní obloze
• 21. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 29. listopadu – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu v první polovině noci; Měsíc se Saturnem si budou nejblíž (2,5°) v brzkých večerních hodinách; Neptun viditelný pouze v dalekohledu, asi 4,3° severovýchodně od Saturnu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Sonda Akatsuki (Úsvit) odstartovala už v roce 2010 jako Venus Climate Orbiter – cílem sondy za zhruba 300 milionů dolarů bylo přinést data o klimatu Venuše. Brzy po startu však došlo k selhání hlavního motoru a sonda tak minula svou plánovanou orbitální dráhu.

Zázrak znovuzrození

Pro mnohé šlo o fiasko, japonský tým se ale nevzdal a pomocí malých manévrovacích trysek, původně určených jen pro jemné korekce, dokázal v roce 2015 neuvěřitelné: dostal sondu zpět na oběžnou dráhu Venuše. Šlo o velkolepý úspěch, tím spíš, že se nikdy předtím nic podobného nikomu nepodařilo.

Akatsuki následně zkoumala Venuši téměř deset let, tedy trojnásobek své původně plánované životnosti. Loni na konci května ale definitivně umlkla.

Planeta, kde taje i olovo

Venuše je v rámci Sluneční soustavy planetárním extrémem. Na jejím povrchu šplhá teplota přes 460 °C, což by stačilo i na roztavení olova, a panuje na ní tlak, který by rozdrtil jakýkoliv pozemský stroj během několika minut. Akatsuki se proto zaměřila na vrstvu hustých mraků 50–70 kilometrů nad povrchem, kde panují sice drsné podmínky, ale snesitelné pro pozemské přístroje.

Právě tam objevila fascinující jev zvaný „superrotace“ – větry, které krouží kolem planety šedesátkrát rychleji, než se sama otáčí. Jinými slovy: zatímco jeden den na Venuši trvá 243 pozemských dní, její oblaka oběhnou planetu za pouhé čtyři dny. Analýzy také ukázaly, že rychlost těchto větrů závisí na místním slunečním čase, což naznačuje, že sluneční teplo je motorem, který je pohání.

Lekce pro exoplanety

Zmíněný objev má dopad přesahující hranice Sluneční soustavy. Vědci se domnívají, že mnoho exoplanet je ve vázané rotaci se svou mateřskou hvězdou (podobně jako náš Měsíc a Země). Bez účinného přenosu tepla by se jejich noční polokoule proměnila v ledovou pustinu, zatímco druhá strana by představovala pekelný svět s extrémními teplotami.

Sonda Akatsuki ale jasně ukázala, že silná atmosférická cirkulace je schopná teplo efektivně transportovat. Některé exoplanety s vázanou rotací tak mohou být díky podobným mechanismům teoreticky obyvatelné.

Akatsuki pořídila stovky snímků Venuše, z nichž vědci dokázali odvodit rychlost mraků a objevili i zvláštní „gravitační vlny“ v její atmosféře – ohromné oblouky plynu, které pravděpodobně vznikají, když se větry tříští o horské masivy na povrchu planety. Celkem tato mise přinesla 178 odborných studií a přepsala náš pohled na planetu, která byla dříve považována za pekelný, ale jinak v podstatě nudný svět.

Naděje i nejistota

Zánik Akatsuki nyní zanechal Venuši bez aktivních sond – poprvé po více než deseti letech. Existují plány na nové mise – například sonda DAVINCI s plánovaným startem mezi léty 2030 až 2032, která by měla zkoumat složení atmosféry Venuše, orbitální sonda VERITAS (2031), která má mapovat povrch a nitro planety, a taktéž orbitální tentokrát evropská mise sondy EnVision (2031), která by měla pomocí radaru s vysokým rozlišením a spektroskopie studovat tamní atmosféru.

Zda se uvedené projekty uskuteční ale není vůbec jisté. Americká vesmírná agentura NASA čelí rozpočtovým škrtům a očekává se, že budou zrušené desítky plánovaných vědeckých misí. Rozpočet Evropské agentury se sice dnes jeví jako stabilnější, geopolitické turbulence související zejména s ruskou agresí na Ukrajině mohou ale financování vědeckých misí významně zasáhnout.

Mise Akatsuki nám každopádně názorně ukázala, že i ze zdánlivé porážky se může zrodit zázrak, a že i zdánlivě mrtvá planeta, nám může prozradit mnohé o světech nacházejících se daleko za hranicemi Sluneční soustavy.

Image

Čtěte také

Peklo pod peřinou: Rozhovor nejen o Venuši s geofyzikem Martinem Pauerem

Tým bioinženýrů z Pensylvánské univerzity vytvořil průlomový model lidského nádoru – „tumor-on-a-chip“, tedy živý nádor na mikročipu, který umožňuje vědcům doslova nahlédnout do vnitřního boje mezi rakovinou a imunitními buňkami.

Tento miniaturní, průhledný systém napodobuje skutečné prostředí lidského nádoru včetně cévního zásobení a ukazuje, jak rakovinné buňky dokážou uniknout útoku imunitního systému – a jak je možné tuto obranu prolomit.

CAR T buňky: revoluce s omezením

Imunoterapie založená na tzv. CAR T buňkách (chimeric antigen receptor T cells) patří mezi největší úspěchy moderní onkologie. Lékaři z pacientovy krve odeberou T-lymfocyty, geneticky je „přeprogramují“, aby poznaly nádorové buňky, a následně je vrátí do těla. Tato metoda zachránila tisíce lidí s leukémií a lymfomy. U pevně rostoucích nádorů, které tvoří přes 90 % všech rakovin, ale tato léčba většinou selhává.

Jak vysvětluje profesor Dan Dongeun Huh, hlavní autor studie publikované ve vědeckém časopisu Nature Biotechnology, pevné nádory jsou chráněny mikroprostředím – složitou sítí buněk, cév a chemických signálů, která funguje jako „pevnost“. To brání imunitním buňkám proniknout dovnitř a zůstat aktivní.

Okno do mikrosvěta rakoviny

Aby tento problém vědci lépe pochopili, vytvořil Huhův tým mikroinženýrské zařízení z průhledného materiálu, v němž roste vaskularizovaný model lidské rakoviny plic. Tento „tumor na čipu“ napodobuje chování buněk v reálném těle – od růstu po reakce na imunitní buňky.

„Snažíme se, aby se buňky cítily jako doma,“ říká spoluautor studie Haijiao Liu. „Když se chovají přirozeně, začnou znovu používat své typické strategie přežití – a my je můžeme studovat v reálném čase.“

Díky tomu mohli vědci sledovat, jak CAR T buňky pronikají do nádoru, jak hledají své cíle a jak často ztrácejí schopnost bojovat. Pod mikroskopem například viděli, jak jediná T buňka prochází cévní stěnou, bloudí mezi tkáněmi, a nakonec napadne zářící (fluorescenčně označený) shluk rakovinných buněk – něco, co bylo dosud možné jen nepřímo odhadovat.

Neočekávaný pomocník

Pomocí pokročilých technik (kombinujících genetická, proteinová a metabolická data) vědci objevili klíč k tomu, proč se CAR T buňky do nádorů dostávají tak obtížně. Zjistili, že buňky cévní výstelky (endoteliální buňky) sice vysílají chemické signály, které imunitní buňky lákají dovnitř, ale tyto signály se rychle rozkládají. Viníkem je enzym DPP4, který tyto signální molekuly štěpí.

Tento enzym dobře znají i diabetologové. Huhův tým proto zkusil použít vildagliptin, běžný lék proti cukrovce, který DPP4 blokuje. Výsledkem tohoto postupu bylo, že signální molekuly vydržely déle, více CAR T buněk se dostalo k nádoru a útok byl účinnější. Tento nečekaný objev otevírá možnosti, jak mohou již existující léky posílit imunoterapii proti nádorům.

„Krása našeho systému je v jeho průhlednosti – doslova vidíme, co se děje,“ říká Huh. „Můžeme sledovat, jak se imunitní buňky pohybují, útočí, a někdy i selhávají.“ Takové modely umožní rychlejší testování nových variant CAR T buněk, bez nutnosti okamžitě přecházet k testům na zvířatech nebo lidech.

Image

Čtěte také

Mise Artemis II: K Měsíci poletí i „živé kopie“ astronautů

Mezi důvody, proč se Vilém Dobyvatel tak vehementně pokoušel zabrat anglický trůn, patřil fakt, že ostrovní země byla na dobové poměry nesmírně bohatá. Po rozhodující bitvě u Hastingsu v roce 1066 a rozpoutání teroru vůči místnímu obyvatelstvu však vévoda z Normandie potřeboval stabilizovat situaci a rozdělit půdu věrným. O Vánocích roku 1085 tedy vyslal do jednotlivých hrabství své zástupce, aby zjistili, „co a kolik každý vlastník půdy má na svých pozemcích a dobytku a jakou to má cenu“. Zmíněný soupis dostal název Králova kniha, vešel však ve známost jako Kniha posledního soudu neboli Domesday Book – zapsání do svazku totiž nešlo uniknout, stejně jako soudnému dni…

Do roka a do dne

Šlo o revoluční počin, jenž předběhl evropské poměry o několik staletí. Nejenže kniha dokumentovala přesuny majetku po vpádu Normanů, ale stala se i základem pro výměru daní a předepisování vojenské služby – přičemž k obojímu se používala ještě v 17. století. 

Každopádně neuplynul ani rok a souhrn byl hotový, což na středověké poměry znamenalo neobvyklou rychlost. Anglosaská kronika, obecně kritická k normanským vládcům ostrova, podotýká, že v celé zemi nezbylo „ani vola či krávy, ani vepře, kteří by byli přehlédnuti a nezaneseni do záznamu“. Výsledné dva svazky o 475 a 413 stranách latinských záznamů popisují 13 418 osídlených míst, z nichž mnohá existují dodnes. 

Přesné záznamy

Knihy byly neuvěřitelně detailní. Například u Oakley v Buckinghamshiru se uvádí, že „panna Aelfgyth zde měla půl lánu, který jí propůjčil místní šerif Godric do té doby, pokud bude sám zastávat svěřený úřad, ovšem pod podmínkou, že jeho dceru naučí vyšívat zlatou nití. Tu půdu dnes vlastní Robert Fitzwalter“.

Ze záznamů zjistíme, že 35 % anglické země představovala orná půda s osadami, 15 % tvořily lesy, 30 % pastviny, necelé 1 % zabíraly louky a zbytek pokrývaly hory, močály, pustiny či vřesoviště. Základní jednotkou v knize se stal panský dvorec s pozemky a s přidruženými svobodnými nájemci a nevolníky, kteří tehdy reprezentovali asi desetinu obyvatel. 

Image

Čtěte také

Z bastarda nejbohatším králem: Jak Vilém Dobyvatel získal anglický trůn?

Kromě sériových flakpanzerů, které skutečně zasáhly do bojů druhé světové války, vzniklo i množství projektů, ačkoli jen málo z nich postoupilo alespoň do fáze prototypu. Nejstarší Versuchsflakwagen původně ani nepatřil k protileteckým prostředkům, nýbrž šlo o součást snahy vytvořit samohybná děla, která by prolomila Maginotovu linii. 

Porážka Francie ale nastala ještě před jejich dokončením a vyvstala otázka, jak tato vozidla využít. Většina se potom uplatnila jako stíhače tanků, avšak jedno z nich, nesoucí 8,8-cm FlaK 37 v mohutné nástavbě, se projevilo pro tento účel jako nevhodné. Dostalo proto nový název Versuchsflakwagen a prodělalo zkoušky v roli protileteckého systému. Obdrželo výkonnější verzi 88mm kanonu – FlaK 41, jenže ani tak se příliš neosvědčilo, protože „osmaosmdesátky“ sloužily proti vysoko létajícím bombardérům, jež na německé jednotky na bojišti neútočily, a tudíž montáž tohoto děla na pohyblivý terénní podvozek nedávala příliš smysl. Zůstalo proto jen u zkoušek. 

Zajímavé projekty

Jako daleko perspektivnější se jevil návrh flakpanzeru na platformě PzKpfw IV, který předložila společnost Daimler-Benz. Dostal jméno Kugelblitz (kulový blesk), což souviselo s téměř kulovým tvarem věže se dvěma původně leteckými 30mm kanony Rheinmetall-Borsig MK 103. Na konci roku 1944 vznikl prototyp a nadšený Adolf Hitler ihned nařídil sériovou výrobu, ale z té už vzešlo pouze sedm kusů. V posledních týdnech války se skutečně dočkaly nasazení v boji a projevily se jako velice efektivní. 

Existovaly plány na několik typů Flakpanzerů na šasi pantheru, jenom jeden se však dostal alespoň do stadia makety. Jmenoval se Coelian a nesl věž s kompletem Flakzwilling 44, tvořeným dvěma 37mm kanony FlaK 37. Zachovalo se několik fotografií zobrazujících vozidlo jen s dřevěnou maketou věže. Sériová výroba by vyžadovala vyřešení několika problémů a sám panther byl velice složitý a drahý, a proto žádný flakpanzer na jeho šasi nakonec nevznikl.

Cesta ke gepardu

Porážka třetí říše znamenala také konec kariéry jejích flakpanzerů a v současné době lze spatřit jen několik málo muzejních exemplářů. Německé zkušenosti s vývojem, výrobou a nasazením této kategorie se ovšem neztratily, což se projevilo již na konci 50. let, kdy se o podobné domácí konstrukce začal zajímat Bundeswehr. Ten tehdy používal americké obrněnce M42 Duster s dvojicí 40mm kanonů, které se však daly nasazovat jen za dobré viditelnosti a proti rychlým proudovým strojům měly málo šanci. Západoněmecká armáda požadovala systém, jenž by disponoval i radarem pro automatické řízení palby za všech podmínek. Zkoušel se prototyp se dvěma 30mm kanony a radiolokátorem na šasi pásového transportéru HS 30, testy však nesplnily očekávání. Pozornost pak zamířila k tankovým podvozkům, protože v té době již běžel projekt nového typu, pozdějšího Leopardu 1, a proto Němci přijali plán postavit protiletecký komplet právě na zmíněné platformě.

Přesné požadavky se k firmám dostaly roku 1965 a záhy se ustavily dva konkurenční týmy, z nichž jeden  zahrnoval značky Porsche, Rheinmetall-Borsig, Siemens či Krauss-Maffei. V roce 1970 postavil dva prototypy obrněnce Matador s dvojicí 30mm kanonů v zaoblené věži. Druhý tým zahrnoval kromě některých německých podniků také švýcarské společnosti Oerlikon-Bührle a Contraves a v roce 1970 získal vítězství s vozidlem Gepard. 

Za jeho úspěchem stála účinnější výzbroj ve formě dvou 35mm kanonů Oerlikon KDA a vyspělejší systém řízení palby, do kterého náleží otáčivý vyhledávací radar Siemens MPDR-12 a střelecký radiolokátor Siemens-Albis. Ten první dokáže zachytit cíl na dálku kolem 15 km, zatímco druhý řídí palbu na vzdálenost až čtyř kilometrů. Gepard dostal i dva pomocné optické zaměřovače pro velitele a střelce a zařízení pro rozlišování vlastních a cizích letadel.

Úspěšně na Ukrajině

Zkoušky prototypů skončily v roce 1972 a Bundeswehr posléze objednal sériovou výrobu 420 gepardů. Sestavovaly se z nich baterie po šesti kusech a šestice takových baterií tvořila pluk, který fungoval jako protiletecká obrana jedné divize. Část vozidel se posléze dodávala s laserovým dálkoměrem a tento prvek se později doplňoval i na starší stroje. 

V průběhu 90. let u 147 gepardů proběhla modernizace, díky níž se prodloužila jejich životnost až do roku 2015. Výsledné Gepardy 1A2 dostaly moderní digitální balistický počítač, terminál GPS a systém přenosu dat (o poloze cílů) z externích zdrojů. Kvůli rozpočtovým škrtům však gepardy opustily službu v Bundeswehru ještě před oním termínem – už v roce 2013. Kromě německé armády onen špičkový PL obrněnec provozovala též Belgie a Nizozemsko, byť druhá země zavedla mírně odlišnou verzi Cheetah PRTL s holandskými radary. Také tyto dva státy již gepardy poslaly do výslužby, koupily je však Chile, Jordánsko, Katar, Brazílie a Rumunsko, z nichž poslední dvě je dosud provozují.

V poslední době získala Ukrajina nejméně 120 kusů, mezi něž patří i někdejší nizozemské a katarské Cheetahy PRTL. Osvědčily se proti ruským „sebevražedným“ dronům, avšak daří se jim „sundávat“ i střely s plochou dráhou letu. Obránci gepardy vychvalují a označují je za jednu z nejcennějších položek západní podpory. Jejich úspěšné nasazení proti dronům vedlo i k obnovenému zájmu armád o PL kanonové systémy. Oproti řízeným raketám totiž nabízejí kratší reakční čas a mnohonásobně nižší provozní náklady.

Možnosti skyrangeru

Určitý paradox ale představuje fakt, že v 80. letech neuspěl jiný německý PL systém – Wildcat. Firma Krauss-Maffei Wegmann jej vytvořila jako lacinější alternativu k složitému a nákladnému gepardu. Použila šestikolové šasi, na němž se nalézala věž s dvojicí 30mm kanonů Mauser MK 30F a zásobou 500 nábojů. Dalo se vybírat mezi několika systémy řízení palby, z nichž nejjednodušší měl jen optický zaměřovač, kdežto nejsofistikovanější disponoval dvěma radary. Wildcat vypadal lákavě, jenže zákazníka nakonec nenašel.

Dnes systémy této kategorie prožívají renesanci, a to právě v roli likvidátorů dronů. Nejlépe si vedou produkty Rheinmetallu, který roku 1999 zakoupil švýcarskou společnost Oerlikon-Contraves, a tudíž do svého portfolia začlenil její úspěšné kanony. Na trhu dnes nabízí mimo jiné univerzální věž Skyranger s kanonem ráže 30 či 35 mm, používajícím projektily s programovaným časovým zapalovačem. K zaměřování palby slouží radarové a optické senzory a na věž lze doplnit i čtyři PL řízené střely Mistral nebo Stinger. Skyranger dokáže zajistit též roli C-RAM, tedy ničit některé přilétající dělostřelecké granáty a rakety.

K „příbuzným“ náleží též komplet Skynex na podvozku nákladního automobilu (slouží už na Ukrajině) nebo statický MANTIS, který převzalo Slovensko. Pro věže Skyranger už se rozhodlo několik zemí, mimo jiné Německo, užívající osmikolový podvozek Boxer, kdežto Maďarsko umístí tyto věže na pásové obrněnce Lynx KF41. Rakousko si objednalo skyrangery na podvozku Pandur 6×6 EVO. Podle některých kuloárních zpráv se o zavedení kompletů Skyranger uvažuje také v Praze a jako platforma se logicky nabízí domácí vozidla Pandur II 8×8. Úspěšné německé PL kanony se tak možná budou podílet rovněž na ochraně českých vojáků.

Image

Čtěte také

Vládci protivzdušné obrany: První německé flakpanzery ve válce o oblohu

Třicátník Pabo stojí každý den od brzkého rána na rohu jedné z havanských ulic a prodává ovoce a zeleninu. Má jemné rysy a blond přeliv, což samozřejmě ještě nemusí nic znamenat – jenže znamená. Pabo je gay a nijak se tím netají. Ačkoliv byl krátce ženatý, záhy si uvědomil, kam ho srdce táhne, a dnes sdílí s přítelem skromný byt. Chodit na Kubě svobodně s nálepkou homosexuála však bylo ještě před třiceti lety nemožné. Každého, kdo se vymykal sociálním normám, Castrův režim pronásledoval. Ale jak říká Pabo, ty časy jsou naštěstí pryč.

Největší zásluhu na tom má velmi nepravděpodobná osobnost, pocházející se samotného hnízda moci: Mariela Castro, dcera bývalého prezidenta Raúla Castra a Fidelova neteř. Počátkem 90. let začala poukazovat na to, že ačkoliv vláda prosazuje práva žen, ostatní přehlíží. Díky jejímu původu se jí dostalo sluchu. Založila Národní centrum pro sexuální vzdělávání a prosadila dekriminalizaci sexuálních menšin. V havanských nočních klubech si tak dnes můžete vychutnat uměleckou formu, které se v anglosaském světě přezdívá drag queen a v Česku vstoupila do povědomí jako travesty show. Na karibském ostrově však převlečeným mužům nikdo neřekne jinak než „transformistas“. 

Nádherný kontrast

„Na Paba jsem dostal kontakt od známých,“ vysvětluje fotograf David Těšínský. „Víte, mě hrozně zaujal ten kontrast. Hned na první dobrou jsem věděl, že budu mít otvírací fotku z ulice, na které Pabo prodává zeleninu, a pak druhou, na které je z něj Nastasha – jak zní jeho umělecký pseudonym – a zpívá přitom v kostýmu.“

Pabo alias Nastasha není žádný sólista. V Havaně existuje celá komunita transformistas, kteří se rádi převlékají. On však vysvětluje, že se nejedná o „transky“, jak by si někdo mohl představovat. Podle něj jsou to z 97 % homosexuálové a o své mužské identitě mají jasno. Nechtějí být ženami natrvalo – chtějí se dvakrát do měsíce převléct za oslnivě krásné dámy a zazpívat pro pobavení publika na pódiu.

„Pro něj a ostatní kluky jde o součást životního stylu. Když Paba líčí před vystoupením, povídají si a pijou rum. Prostě je ten proces hrozně baví, přistupují k tomu jako k uměleckému projektu,“ popisuje Těšínský. Uvedenému odpovídá i příprava: Každé líčení a hledání vhodné garderoby zabere přes hodinu a náklady jsou vysoké. 

Na Kubě sužované nedostatkem prakticky všeho je podle Paba skoro nemožné sehnat slušný make-up, a když už se zadaří, pak je to velmi drahé. „Diváci jim umožňují trochu pokrýt náklady,“ doplňuje fotograf. „Po vystoupení jim za výstřih nastrkají pár bankovek, takže si občas i něco odnesou.“ 

Image

Čtěte také

Neonová záře prodejné lásky: Reportáž Davida Těšínského z thajského Bangkoku

Gustav II. Adolf (1611–1632) bojoval během své vlády téměř se všemi sousedy. Ve válce s Dány se mu nedařilo a smrti unikl jen o vlásek, když se pod jeho koněm probořil led. Z vody jej na poslední chvíli vytáhl jeho doprovod. Záhy ale triumfoval, neboť přiměl Rusy, aby mu postoupili pobaltské oblasti Karélii a Ingrii. Ty připojil k Estonsku a Finsku, čímž ovládl celé pobřeží Finského zálivu.

Poté se však Štěstěna od severského lva odvrátila a polská flotila uštědřila jeho loďstvu drtivou porážku. Z toho důvodu král vydal rozkaz postavit nové válečné loďstvo, které mu mělo zajistit převahu na Baltu a jehož prvním úkolem se měla stát blokáda ústí Visly. Dožil se zhotovení čtyř mohutných válečných lodí: Äpplet (Jablko), Vasa (doslova snop), „druhá“ Äpplet a Kronan (Koruna) nazvaných podle korunovačních klenotů a dynastie.

Budování flotily

Stavbu válečných korábů Švédové zadali zkušeným nizozemským a hanzovním podnikatelům a stavitelům, kteří po staletí dominovali mořeplavbě v severní Evropě. Díky dobré síti kontaktů v Nizozemsku, o niž se mohli opřít, dodávali lodě levněji, a tudíž na stavbě vydělali. Švédové zase nemuseli sami provozovat neobyčejně náročnou stavbu lodí, přitom si ale zajistili zavedení pokročilých technologií a navázání obchodních kontaktů.

Jako první v roce 1622 na moře vyplula válečná loď Äpplet, již čtyři roky stavěli podnikatelé Paridon van Horn a Christian Welshuisen. Horn pocházel z brémsko-hamburské měšťanské rodiny. V Amsterdamu podnikal v plátenictví, načež odešel do Švédska, kde působil jako armádní dodavatel. Spolu s nizozemským obchodníkem Welshuisenem uzavřel s korunou smlouvu, podle níž měli ve Västerviku, přezdívaném „perla Východního pobřeží“, postavit šest velkých a několik menších plavidel. Financováni byli zčásti z korunních příjmů z pronájmu několika měst a hradů, dále vybíráním námořního cla a spotřební daně za dovoz holandských sleďů.

Od roku 1620 působila v loděnici ve Stockholmu ještě další skupina nizozemských podnikatelů. Reprezentovali ji loďař Henrik Hybertsson a vysoce postavený dělostřelecký odborník a podnikatel Anton Monier. Ti také uzavřeli s korunou dohodu, a to na stavbu tří lodí, jejich údržbu a správu.

Zkáza vlajkové lodi

V roce 1625 byla podepsána smlouva o opravě Äpplet, která ale poté zmizela z námořních záznamů. Některé prameny naznačují, že ji stavitelé koupili zpět i s vybavením. V důsledku toho král uzavřel v témže roce kontrakt s Henrikem Hybertssonem na výrobu dalších plavidel. V té době se při stavbě nepoužívaly nákresy plánů v dnešní podobě, nýbrž se vycházelo z proporcí již postavených lodí, které se osvědčily na moři. Hybertsson postupoval stejně, takže loď nazvanou podle královské dynastie Vasa pojal tradičně – plavidlo mělo jednu hlavní palubu s děly.

Problém vyvstal poté, co se Gustav II. Adolf dozvěděl, že polský monarcha si nechává stavět podobně velkou loď. Proto v roce 1627 přikázal, aby na horní dělové palubě Vasy byla instalována děla ve stejném množství a stejného kalibru jako na dolní dělové palubě, čímž se měla zvýšit palebná síla. Hybertsson však těžce onemocněl, takže musel svěřit dohled nad stavbou svému asistentovi Heinu Jacobssonovi, který nebyl schopen tak náročný projekt řídit. Hybertssona, ležícího na smrtelném loži, tedy raději neinformovali o výsledcích testu, z nějž vyplynulo, že dokončované plavidlo s navýšeným počtem děl je značně nestabilní. 

Osudnou se Vase stala hned první plavba 10. srpna 1628. Když se do lodi po opuštění přístavu opřely poryvy větru, naklonila se natolik, že do ní otevřenými dělovými střílnami vnikla voda, a aniž urazila celý jeden kilometr, klesla ke dnu. Co bylo příčinou? Jednak porušená statika kvůli velkému počtu děl. Loď měla totiž hlubší ponor kvůli hmotnosti přidaných zbraní, takže se otvory pro děla na dolní palubě ocitly i při mírném náklonu pod čárou ponoru, přičemž zvýšené těžiště ještě zvětšovalo vratkost lodi. Jako balastní zátěž, která měla plavidlu dodat na stabilitě, sloužilo 120 tun velkých kamenů umístěných na jeho dně. Ukázalo se však, že to nestačilo. 

Další závažný problém způsobila skutečnost, že na horní palubě byly postaveny vysoké můstky, jež měly umožnit zahákování, tedy přiražení k nepřátelské lodi a jejímu obsazení výsadkem vojáků. Nicméně i můstky velmi neblaze ovlivnily stabilitu Vasy, takže se po silnějším nárazu větru nedokázala srovnat na rovný kýl. Třetí problém způsobil lidský faktor, když kapitán Söfring Hansson nevydal rozkaz zavřít kryty dělových střílen.

Druhá v pořadí

Druhá královská válečná loď jménem Äpplet byla postavena na konci dvacátých let 16. století. O osudu obou lodí pojmenovaných Äpplet se nedochovalo mnoho pramenů, navíc si je mnoho historiků pletlo a zaměňovalo je. Druhá z nich vznikla jako sesterská loď Vasy ve stejné loděnici ve Stockholmu. Měla ale jiné proporce, neboť Hein Jacobsson ji postavil o jeden metr širší, aby zvýšil její stabilitu. I přes tyto změny bylo plavidlo stále obtížně ovladatelné.

Na moře vyplula druhá Äpplet v roce 1628, nicméně se nikdy nezúčastnila námořní bitvy, protože byla tak drahá, že se ji snažili uchránit před zkázou. Byla pěkná na pohled, její impozantní velikost i výzdoba z ní udělaly symbol moci švédské monarchie, která zaujala velmocenské postavení v severní Evropě. Äpplet se používala pouze pro prestižní mise, například pro cesty členů královské dynastie. Rovněž sloužila jako dopravní loď armádě bojující během třicetileté války v severní a střední Evropě proti císaři a jeho spojencům.

Po třiceti letech služby se Švédsko pokusilo Äpplet prodat Francii i dalším zemím, bohužel marně. Všechny nabídku odmítly, protože opotřebované velké plavidlo bylo neobratné a náročné na údržbu, jeho oprava by byla nadmíru nákladná. Švédům tedy nezbylo nic jiného, než koráb zbavit děl, cenné výbavy a výstroje, uříznout stěžně a zbytek potopit poblíž hradu Vaxholm. Vrak chránil úžinu severovýchodně od Stockholmu před nepřáteli. Äpplet tak stihl osud podobný jako sesterskou loď Vasa, která klesla na dno nedaleko švédského pobřeží.

Pátrání po vracích

Znovuobjevení vraku Vasy se datuje rokem 1956. Nález učinil průzkumník Carl Gustav Anders Franzén. Pocházel z lékařské rodiny, studia na Vysoké technické škole nedokončil, neboť ho zcela pohltilo nadšení pro námořní historii, především hledání vraků potopených lodí. K nalezení a vyzvednutí Vasy došlo zejména díky jeho neúnavnému nadšení, propagování a lobování, například i u královského dvora, příslušných úřadů a muzeí. Rovněž z jeho iniciativy vznikl výbor, který sehnal dostatek finančních prostředků a získal podporu státních institucí, takže v pondělí 24. dubna 1961 mohl být vrak válečné lodi Vasa konečně vyzvednut na hladinu. Švédská vláda později rozhodla vybudovat pro něj zcela nové, speciální stálé muzeum. Toto Vasamuseet bylo otevřeno v roce 1990 a patří k nejnavštěvovanějším institucím svého druhu na světě.

Zájem o lodní archeologii vedl i k pátrání po lodi Äpplet. Její vrak poblíž Vaxholmu se nachází ve vojenském ochranném pásmu, kde platí zákaz potápění, kotvení i rybolovu, takže průzkum mohl probíhat pouze ve spolupráci s válečným námořnictvem. Hledání ztížil i fakt, že u vaxholmského vjezdu do Stockholmu bylo potopeno mnoho opotřebovaných lodí, jež měly zablokovat úžiny pro nepřítele. V roce 2019 se tým mořského archeologa Patrika Höglunda předčasně radoval, že našel Äpplet. Nicméně se ukázalo, že se jedná o menší lodě Apollo a Maria z poloviny 17. století. 

Tým námořního archeologa Jima Hanssona nalezl při novém průzkumu v prosinci 2021 větší vrak. V následujícím roce byl prozkoumán, změřen a identifikován jako Äpplet zejména díky existenci dvou dělových palub. Vrak je považován za dobře zachovalý, i když se části dělové paluby zřítily. K identifikaci lodi přispěla rovněž analýza dubového dřeva použitého na stavbu, při níž se zjistilo, že byly pokáceny stromy v okolí Mälarenu v průběhu roku 1627 stejně jako ty, z nichž jsou zhotoveny některé trámy lodi Vasa. Na vyzvednutí vraku Äpplet a neobyčejně náročnou, drahou opravu a konzervaci se zatím nepomýšlí. 

Image

Čtěte také

Lovci vraků objevili v Labradorském moři vrak lodi polárníka Shackletona