Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí asi 3,7 miliardy lidí nějakou formou onemocnění úst. Významné zastoupení přitom patří poškození zubní skloviny, pevné, mineralizované vrstvy s unikátní strukturou, která chrání zuby. Sklovinu je možné narušit mnoha způsoby, ale tělo samo ji už nedokáže opravit, protože nejde o živou tkáň.

Vědci Nottinghamské univerzity společně s dalšími kolegy přicházejí s průlomem, který představuje nový typ gelu. Tento gel vytváří vrstvu kolem skloviny, do které se mohou dostávat ionty vápníku a fosforu ze slin a vytvářet novou minerální hmotu. Takto vzniklá minerální vrstva se může spojit s povrchem zubu a vytvořit tím novou část skloviny.

Gel pro záchranu skloviny

Gel obsahuje proteinovou matrici, která strukturou a funkcí připomíná tkáň, ve které se při růstu nového zubu vytváří sklovina. Na této matrici postupně rostou nanokrystaly hydroxyapatitu, který je tvořený ionty vápníku a fosforu. Tímto způsobem vzniká materiál, který je v mnoha ohledech velmi podobný přírodní sklovině.

Studii popisující výzkum a vývoj nového gelu uveřejnil vědecký časopis Nature Communications. Vedoucí výzkumného týmu Alvaro Mata a jeho spolupracovníci vyzkoušeli nový gel na vytržených lidských stoličkách, jejichž povrch odpovídal různým stádiím poškození zubní skloviny. Účinnost gelu poté ověřili pomocí zobrazovacích metod včetně elektronové mikroskopie.

„Jsme s kolegy nadšení, že to funguje. Tuto technologii jsme navrhli s ohledem na lékaře i pacienta,“ popisuje Mata. „Ukázalo se, že použití našeho gelu je bezpečné. Rovněž ho lze aplikovat snadno a rychle.“ Asi nejlepší zprávou je, že již se start-upem Mintech-Bio připravují komerční verzi gelu, která by měla být k dispozici již příští rok. Vědci doufají, že gel bude brzy pomáhat pacientům po celém světě.

Image

Čtěte také

Nová zubní pasta z keratinu dokáže zastavit poškození zubní skloviny

Představit si renesanci bez Michelangela je skoro stejně obtížné jako uvěřit, že jeho nadčasová díla vznikla před více než půl tisíciletím. Michelangelo Buonarroti přišel na svět 6. března 1475 v srdci toskánského venkova, v městečku Caprese nedaleko Arreza. 

Jeho otec Lodovico di Leonardo Buonarroti pocházel z urozeného a váženého florentského rodu a několik let zastával v Caprese úřad starosty. Jeho mandát skončil krátce po Michelangelově narození a Lodovico se rozhodl vrátit zpět do Florencie. Své dva potomky nicméně v souladu se zvyklostmi tehdejších bohatých rodin poslal na vychování na venkov, a Michelangelo tak strávil svá raná léta ve vesnici Settignano, kde rod Buonarroti vlastnil zemědělskou usedlost. S trochou nadsázky později sochař vzpomínal, že byl „odkojen uměním a kamenným prachem“, neboť Settignano bylo tehdy výspou kameníků, kteří zde tvořili většinu populace.

Rozervaná osobnost

Michelangelo projevoval od nejútlejšího dětství umělecké sklony a mimořádné výtvarné nadání. „Veškerý svůj čas“ trávil pozorováním a načrtáváním všeho, co viděl. Kreslit ovšem musel tajně, protože jeho otec nepovažoval synovu vášeň za kratochvíli vhodnou pro člena „slavného a starobylého rodu“. O nesnadných začátcích i dalších okolnostech jeho života se dozvídáme především z díla Giorgia Vasariho, který byl sám významným renesančním malířem a rodákem z Arreza. Ve svém díle Životopisy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů z roku 1550 uveřejnil první a podrobný Michelangelův životopis. Ten se z valné části zakládal na osobních poznatcích a postřezích jak samotného Michelangela, tak mnoha jeho současníků, neboť Vasari své dílo vydal ještě za umělcova života.

Sám Buonarroti po sobě zanechal rozsáhlou a pestrou pozůstalost sestávající se nejen z dochovaných děl a přípravných skic, nýbrž i pozoruhodného množství písemností, která z něj navzdory časové propasti činí jednoho z nejlépe probádaných a poznaných mistrů. Veškeré dochované záznamy se shodují na tom, že Michelangelo byl komplikovanou, excentrickou, vášnivou a velice expresivní osobností. V jednom ze svých raných sonetů trefně shrnul podstatu vlastní inspirace: „(…) mou potravou je jen to, co hoří a žhne, a v tom co jiným přináší smrt, já musím nalézt život.“ Dále poznamenal, že jeho díla vznikají z „rozbrázděné, do běla rozžhavené lávy“. 

Tato senzualita a ohnivost zároveň způsobily, že v různých historických údobích byly jeho dílo i osobnost interpretovány různě, v souladu s dobovou etikou a morálkou. Taktně se zamlčovala Michelangelova vnitřní rozervanost, jelikož absolutně nekorespondovala s jeho postavením autora vynikajících děl vzniklých pro katolickou církev. Záměrně přehlížen a ignorován býval rovněž Buonarrotiho vztah k mladým a pohledným mužům, jejichž fyzická krása výrazně formovala jeho umělecký projev.

Umělcem stůj co stůj

Právě díky své nepoddajnosti, zanícenosti a vyhraněnému vkusu se mladý Michelangelo mohl vůbec stát umělcem. Tuto dráhu si zvolil navzdory přání své rodiny a ve věku třinácti let nastoupil do učení k Domeniku Ghirlandaiovi, který byl tehdy jedním z předních florentských malířů „a nejlepším učitelem, kterého bylo možné sehnat“. Podle původní smlouvy citované Vasarim měl Michelangelo zůstat v učení tři roky, už na konci prvního léta však studium opustil kvůli neshodám s mistrem. Možná největší vklad, který si z krátkého učňovského období odnesl, byly jednak základy techniky fresky, jimž se naučil na lešení ve florentském kostele Santa Maria Novella, kde tehdy Ghirlandai pracoval, a jednak seznámení s o šest let starším malířem Francescem Granaccim, s nímž Michelangela spojilo celoživotní přátelství.

Ačkoliv byl nesmírně nadaným a zdatným malířem i kreslířem, sám sebe vždy považoval především za sochaře. V sochařství spatřoval nejvyšší uměleckou formu, která pracuje s trojrozměrnou realitou. Tvrdil, že je to „skutečné světlo, zatímco malba je pouze jeho odrazem“. Díky svému příteli Granaccimu byl čtrnáctiletý Michelangelo někdy kolem přelomu let 1490 a 1491 přijat do Zahrady San Marco, která fungovala jako umělecká akademie financovaná vysoce postaveným florentským politikem, uměnímilovným Lorenzem de Medici. Lorenza uchvátil Buonarrotiho jedinečný talent a umožnil mladíkovi studovat pod vedením Bertolda di Giovanniho, jenž byl kdysi Donatellovým žákem. 

Dopřál mu také řadu privilegií: dovolil mu bydlet ve svém skvostném paláci na Via Larga, platil mu hodiny s učencem Agnolem Polizianem a otevřel mu ke studiu své umělecké i knižní sbírky. Naneštěstí Lorenzo Medicejský zvaný Nádherný zemřel dříve, než se Michelangelo stačil proměnit ze studenta v hotového umělce, jenž by se svému patronovi odvděčil velkým dílem.

Pozvání do Říma

Smrt Lorenza Medicejského znamenala pro Michelangela ztrátu zázemí a finančních jistot. V politicky čím dál více rozkolísané Florencii, již před polovinou devadesátých let 15. století ovládl dominikánský kazatel a náboženský fanatik Girolamo Savonarola, navíc nenacházel pracovní příležitosti. Buonarroti proto hledal útočiště postupně v Benátkách a v Boloni, kde mu byl svěřen prestižní úkol: dokončení hrobky sv. Dominika přímo v jemu zasvěceném kostele. Monumentální mramorový komplex nad místem posledního odpočinku zakladatele slavného náboženského řádu začal být budován již ve 13. století a Michelangelo do něj měl vytvořit chybějící sochy sv. Petronie, sv. Prokula a klečícího anděla držícího svíčku.

Po dokončení boloňské zakázky se Michelangelo nakrátko vrátil do Florencie, kde zhotovil drobnou sošku Spící Amor. Její forma do posledního detailu odpovídající klasickému sochařství způsobila, že ji prostřednictvím obchodníka Baldassarra di Milanese za astronomickou částku koupil římský kardinál Raffaele Riario. Ten uvěřil, že se jedná o starověké římské dílo nalezené při vykopávkách. 

Spící Amor se bohužel nedochoval, a nelze proto zjistit, jestli jej Michelangelo skutečně záměrně vytvořil jako padělek, nebo šlo jen o shodu náhod. Tato kuriózní epizoda každopádně vyústila v příležitost pracovat ve Věčném městě, kam Buonarrotiho pozval kardinál Riario poté, co odhalil, že soška je dílem žijícího umělce, jehož zatoužil poznat.

Dechberoucí Pieta

Michelangelo do Říma odešel 25. června 1496. První zakázkou, kterou pro svého nového mecenáše vytvořil, byla socha Bakchus. Nahého boha vína sochař rafinovaně zpodobnil nakloněného směrem dopředu, v póze naznačující opilost, a po bok mu postavil malého satyra kradoucího hrozny.

Jakkoliv se v této době vyjádřil, že zbožná umělecká díla se hodí jen „pro ženy, obzvláště staré nebo velmi mladé ženy, jakož i pro mnichy, jeptišky a určité šlechtice, kteří nedokážou cítit skutečnou harmonii,“ přijal od francouzského kardinála Jeana Bilhèrese zakázku na vytesání Piety pro vatikánskou baziliku svatého Petra. 

Michelangelo se možná tohoto úkolu zhostil čistě kvůli prestiži, přesto si poetickou kompozicí sedící Madony s tělem jejího syna v náruči zajistil nesmrtelnou slávu. Dílo, které bylo ode dne svého odhalení popisováno jako „jedinečné a tak neuvěřitelně krásné“, přitahovalo pohledy k fyzické kráse mrtvého Krista, k elegantně splývajícím záhybům Mariina roucha i k její překvapivě mladé tváři zračící hluboký smutek a pokoru. 

Kontrast mezi věčným mládím Panny Marie a zřetelnou dospělostí čitelnou ve smířené tváři Ježíše Krista vysvětlil sochař takto: „(…) cudné ženy si udržují svěžest mnohem lépe než ty, které cudné nejsou. Což teprve panna, jejíž tělo nikdy netrápila ani ta nejslabší necudná touha (…), pokud jde o Syna, není to žádný zázrak. Člověk, byť vtělený Bůh, prostě zestárl (…), z těchto důvodů jsem zobrazil Nejsvětější Pannu mnohem mladší, než by napovídal její věk, a Synovi jsem dopřál tolik let, kolik měl.“

Problematické papežské zakázky

Ani ne třicetiletý Buonarroti se po dokončení Piety vrátil do Florencie. Ve městě se po Savonarolově popravě uklidnily poměry a Michelangela tentokrát provázela sláva renomovaného umělce nad jiné vynikajícího dokonalým stylem, takže o práci nyní už neměl nouzi. Tou nejvýznačnější se stala zakázka zprostředkovaná kardinálem Francescem Todeschinim Piccolominim, která vyústila v ikonickou sochu krále Davida.

Michelangelovi však nebyla souzena Florencie, nýbrž Řím, kam se vrátil již roku 1505 na žádost papeže Julia II. Tato ambiciózní a mocná hlava katolické církve, jejíž povaha byla skoro tak složitá a rtuťovitá jako ta Michelangelova, zadala slavnému sochaři zakázku na vytvoření svého mauzolea, které mělo vzniknout ve Svatopetrské bazilice. Jednalo se o monumentální dílo, jež mělo zdobit na čtyřicet soch. Michelangelo se pustil do práce s obrovským nasazením. Vytvořil množství přípravných studií, a dokonce týdny objížděl kamenolomy, aby osobně dohlédl na vylámání perfektních mramorových bloků. Nestálý papež však zakrátko ztratil o projekt zájem a frustrovaný a až do morku kostí uražený Michalengelo opustil roku 1506 Řím. Vrátit se musel o dva roky později, kdy jej Julius II. pověřil jiným úkolem: výmalbou stropu Sixtinské kaple.

Sochař malířem

Papež věděl, že Michelangelo není malíř. A Michelangelo věděl, že papeže nemůže odmítnout, i kdyby tisíckrát chtěl, protože ani největšímu z umělců nebylo radno znelíbit se církevním autoritám: „(…) byl jsem přinucen, oprátku na hrdle, jít a požádat ho o prominutí.“ Ač se Michelangelo vyjádřil, že tohle není jeho povolání, práce na stropní výmalbě zahájil v květnu 1508 a k ruce si vzal patrně jen dva stálé pomocníky, z nichž jeden byl jeho věrný přítel Granacci.

Čtyři roky, po něž sveřepě a prakticky bez odpočinku tvořil fresky v Sixtinské kapli, doslova protrpěl: „Ztrácím tady čas, a pro nic za nic. Bůh mi pomoz!“ Ničila jej i práce na vysokých lešeních, již barvitě popsal v jednom ze svých sonetů: „(…) k nebesům vousy ježím, témě stáčí/ v týl se mi, prsa mám jak od harpyjí,/ a štětec, jak se z něho barvy lijí,/ přejnou mě strakatinou z hůry smáčí./ Kyčle mi vyhřezly v břich a dech mu ouží/ a na zadek mě rovnováha zmáhá/ a jak bych bez očí byl, vrávorám.“ Úmorná dřina se však vyplatila. Julius II. byl výsledkem naprosto unesen a jedna z ústředních scén zachycující stvoření Adama, kde boží prst letmým dotekem vdechuje život prvnímu člověku, se zařadila mezi nejslavnější díla historie.

Je nesmírně ironické, že člověk, který se nepovažoval za malíře, stvořil fresky, jež patří k vůbec nejvýznačnějším výtvarným dílům. Stejně paradoxně působí skutečnost, že renomé umělce, jehož ovládala vášeň, kterou promítal do zobrazování nahých mužských postav, vyrostlo především na církevních zakázkách. 

Strach z věčného zatracení

Po smrti Julia II. Michelangelo pracoval také pro papeže Lva X. a Klementa VII. Posledně jmenovaný jej v roce 1534 požádal o ztvárnění Posledního soudu na hlavní oltářní stěnu Sixtinské kaple. Výsledek tříleté práce představuje Michelangelovo nejtemnější a nejsurovější dílo, do nějž vtělil svou vzrůstající hrůzu z „druhé smrti“ a strachu z věčného zavržení. Tento strach mnozí badatelé patrně právem přičítají jeho potlačovaným vášním: „Žiji v hříchu, žiji, abych se zabil, můj život nepatří mně, ale hříchu. Dobro je mi dáno nebesy, ale zlo pochází ode mne samého, z mé vůle, která mě zanechává bez lásky a péče.“

V roce 1532 se bezmála šedesátiletý Michelangelo seznámil s třiadvacetiletým Tommasem Cavalierim, v němž spatřoval ztělesnění krásy a ctnosti. Psal mu vášnivé dopisy a ze svých rozjitřených citů se vyznával v sonetech: „(…) bez Tvé duše se necítím živý (…) jsi-li blízko, spaluješ mě, jsi-li daleko, zabíjíš mě.“ Cavalieri byl Michelangelovou poslední a možná největší láskou. Tomuto ani žádnému z předchozích vzplanutí však Buonarroti nesměl dát jiný průchod než ten ve svém díle, ať už výtvarném či literárním.

Ztělesnění dokonalosti a geniality

Drsný Poslední soud popudil soudobou veřejnost: papežský ceremoniář da Cesenato označil za „nestoudnou věc, na místě tak ctěném udělat tolik nahých lidí, kteří bez zábran ukazují svoji nahotu, dílo nevhodné do papežské kaple, ale spíš do lázní či do krčmy,“ za což se mu Michelangelo mimochodem pomstil tím, že vyobrazení hrozivého Mínose dal Casenatovu tvář. Pozdějším cenzorním zásahům zakrývajícím choulostivé partie postav druhotně domalovanými drapériemi už ale zabránit nedokázal.

Stárnoucí Michelangelo se snad i kvůli ubývajícím silám v závěru své kariéry věnoval nejvíce architektuře. V roce 1546 byl pověřen přestavbou vatikánské baziliky sv. Petra, pro niž navrhl majestátní kopuli, která je dnes jedním z jejích nejcharakterističtějších prvků. Podílel se také na úpravách římské baziliky Santa Maria Maggiore. Zemřel ve Věčném městě 18. února 1564 obklopen hrstkou nejbližších včetně milovaného Tommasa Cavalieriho. Dožil se požehnaného věku 88 let, z nějž nepromarnil ani jeden jediný den. Jeho jméno zůstává synonymem pro dokonalost a genialitu, jeho dílo nepřestává uchvacovat a inspirovat.

Image

Čtěte také

Sixtinská kaple: Nenáviděný i obdivovaný obraz nebes

Na jihu Švýcarska je v provozu systém úzkokolejných drah, který představuje zásadní komunikaci v náročném horském prostředí zdejších Alp. Jeho součástí je i 5,2 kilometru dlouhý tunel Bedretto, který vznikl v hloubce kolem 1,5 kilometru jako technický tunel pro železniční úpatní tunel Furka.

Spolková vysoká technická škola v Curychu si uprostřed tunelu zřídila unikátní Podzemní laboratoř Bedretto pro geovědy a geoenergie. Probíhají tam rozmanité výzkumné projekty, které se týkají například geotermální energie nebo na fyziky zemětřesení. Jedním z nich je projekt poněkud znepokojivým jménem FEAR (Fault Activation and Earthquake Rupture).

Experimentální zemětřesení v tunelu

Vědci se v rámci tohoto projektu snaží zjistit, jak s předstihem určit hrozící velké zemětřesení. Kvůli tomu v tunelu Bedretto vyvolávají malá zemětřesení, která pak detailně sledují. Možná to zní jako zápletka z filmu se šíleným vědcem v hlavní roli, ale tímto způsobem je skutečně možné získat data, jaká by jinak prakticky nebylo možné pořídit.

Geologové sice sledují po celém světě stále více zlomových linií, podél nichž dochází k zemětřesením, přesto ale stále nerozumějí tomu, co je bezprostředním spouštěčem zemětřesení. Jak říká seismolog Domenico Giardini, vědci byli až doposud omezení na výzkum toho, co se už předtím stalo, aniž by věděli, kde k tomu dojde. Díky experimentální zemětřesením mohou sledovat otřesy po pečlivé přípravě.

Giardini a jeho kolegové spouštějí malá zemětřesení v kontrolovaných podmínkách, kdy otřesy sledují tisíce přístrojů. Není to přitom vůbec jednoduché. Vědcům ale v tomto případě pomáhají Alpy s jejich hustou sítí zlomů a prasklin, vytvořených během milionů let deskové tektoniky. Na pohyby hornin přitom působí i samotná váha Alp, kde se mnoho vrcholů tyčí do velkých výšek.

Image

Čtěte také

Když se země chvěje a řeky vylévají: Nejhorší přírodní pohromy moderní éry

S rozvojem vzdušných sil v letech 1914–1918 se objevovaly nové typy letadel. Kromě specializovaných průzkumných, stíhacích či bombardovacích se nad frontu stále častěji vydávaly také bitevníky, jejichž osádky útočily na jednotky přesouvající se terénem, dělostřelecké baterie i muže v zákopech. Děla se k obraně proti nízko letícím cílům příliš nehodila, a tak přišly ke slovu osvědčené kulomety. 

Ty těžké bylo zapotřebí umístit na vhodnou k tomu účelu určenou lafetu, ale objevovaly se i polní improvizace v podobě nejrůznějších kol, která se dala snadno otáčet. V případě lehčích zbraní se pak dalo proti letadlům sice pálit z ruky, ale vojáci často volili většinou improvizované „stojany“. To je případ i této dvojice Australanů z I. praporu, kteří si na podzim 1917 zřídili protiletadlové stanoviště nedaleko belgických Yper během bitvy u Passchendaele.

Image

Čtěte také

Lehké kulomety v akci (1): Britský Lewis Gun vs. německý Maschinengewehr MG

Přímo na halloweenský svátek byl nad chilskou observatoří Paranal Evropské jižní observatoře (ESO) „spatřen“ strašidelný netopýr. Díky svému širokému zornému poli dokázal teleskop VST (VLT Survey Telescope) zachytit tento velký mrak kosmického plynu a prachu, jehož fascinující vzhled připomíná siluetu netopýra.

Halloweenský netopýr

Zachycený „kosmický netopýr“ se nachází asi 10 000 světelných let daleko a „létá“ mezi jižními souhvězdími Kružítka a Pravítka. Rozprostírá se na ploše oblohy odpovídající čtyřem úplňkům a vypadá, jako by se snažil ulovit zářící skvrnu nad sebou.

Ve skutečnosti je tato mlhovina hvězdnou porodnicí – obrovským mrakem plynu a prachu, ze kterého se rodí hvězdy. Mladé hvězdy v ní uvolňují dostatek energie, aby vybudily atomy vodíku kolem sebe, což je rozzáří intenzivním odstínem červené barvy, který je vidět na tomto snímku.

Tmavá vlákna v mlhovině vypadají jako kostra vesmírného netopýra. Tyto struktury jsou chladnější a hustší nahromadění plynu než jejich okolí, s prachovými zrnky, která blokují viditelné světlo hvězd za nimi.

Astronomové oficiálně rozlišují jen dvě části tohoto uskupení – mlhovinu RCW 94 (která představuje pravé křídlo netopýra) a mlhovinu RCW 95 (tvořící jeho tělo). Ostatní části netopýra nemají žádné oficiální označení.

Tuto úchvatnou hvězdnou porodnici zachytil dalekohled VST, nacházející se na observatoři ESO v chilské poušti Atacama. VST má dokonalé schopnosti pro zachycení těchto velkých obrazů. Je totiž vybaven přístrojem OmegaCAM – špičkovou 268megapixelovou kamerou, která umožňuje snímat rozsáhlé oblasti oblohy.

Image

Čtěte také

Chilskému teleskopu VLT se podařilo ulovit temného vlka

Za královnu mezi dětskými jmény z posledních let můžeme prohlásit Sofii. Její kořeny sahají k řeckému výrazu pro moudrost a po celé planetě se vyskytuje v mnoha variantách: například Sofia, Sophia, Sufija, Sophie či Zofia. V první desítce nejoblíbenějších jmen figuruje ve většině evropských zemí, namátkou třeba v Německu, Irsku, Bělorusku, Estonsku, Moldávii, Černé Hoře i na Slovensku, kde žebříčku dokonce vévodí. Podobné oblibě se těší v USA i ve státech Jižní Ameriky, v Mexiku jí náleží primát, dobře si vede také v Austrálii a dominuje rovněž v Rusku.

Proč je Sofie tak populární? Možná proto, že se jednotlivé verze příliš neliší, snadno se vyslovují a mnohým se nejspíš líbí i původní význam slova. Jméno má také řadu slavných nositelek, přestože věhlasná Sophia Lorenová na vrcholu kariéry o něj až tak velký zájem nevyvolala – skutečná vlna přišla až v posledních deseti či patnácti letech.

Po vzoru Spojených států

USA udávají dnešnímu globalizovanému světu směr, tudíž nepřekvapí, že ovlivňují i oblibu dětských jmen. Vedle Sofie se na prvním místě v jednotlivých státech momentálně střídají Olivia, Mia, Charlotte a Amelia. Jde tedy o mezinárodní, dobře srozumitelná jména, která se většinou globálně nijak zvlášť neliší ani pravopisem. Ze všeobecného proudu vyčnívá Severní Dakota s Evelyn a Wyoming s Emmou, zatímco v Mississippi se drží v popředí Ava, která byla velice populární přibližně před dekádou: Buď se jedná o odvozeninu od Evy, nebo o nástupkyni starých německých jmen, a na oblibě získala poté, co tak svoje ratolesti pojmenovalo několik celebrit – například herečka Reese Whitherspoonová. Zajímavá je také Montana, kde dominuje Lainey neboli domácká podoba jmen Elaine či Helen.

Co se týká chlapců, nejčastěji byste se v USA setkali s Liamem: Původně šlo o irské zkrácení jména William, které rovněž figuruje v první desítce. Oblíbený je také Oliver, jehož celosvětová popularita je neoddiskutovatelná, podobně jako v případě již zmíněné Olivie. Za zmínku stojí například i Noah, tedy anglická verze starozákonního jména Noe. V Bibli má kořeny též Mateo, česky Matěj. Jedná se přitom o španělskou variantu, zatímco v anglicky mluvících zemích dřív používali spíš podobu Matthew. 

Kromě Liama, Noaha a Olivera se loni v jednotlivých státech USA objevoval na prvním místě už jen Theodore v New Hampshire a William v Alabamě či Mississippi. V hlavním městě si pak držel prvenství James. Opravdovou raritou ovšem zůstává, že v roce 2015 bylo ve Washingtonu nejoblíbenější dívčí jméno Genesis, tedy název první knihy Mojžíšovy. 

Mezi tradicí a trendem

Evropské země v lecčems podléhají módním vlnám, ale zároveň většina států starého kontinentu nezapomíná ani na svá tradiční jména. Například v Maďarsku patří sice první dvě místa u chlapců mezinárodnímu Dominikovi a Olivérovi, ale na třetí příčce se drží Levente, odvozený od uherského šlechtice z rodu Arpádovců žijícího v 11. století. Ve Finsku převládá opět Oliver, následují ovšem typická lokální jména Eino a Väinö. 

Podobná situace panuje i u děvčat: V Dánsku v první desítce nechybí Olivia, Sofia ani Emma, ale primát náleží tradiční Fridě. V Rakousku zůstává mezi favority Marie, což zřejmě odráží katolickou tradici země, a podobně je tomu třeba v Portugalsku či Rumunsku. V Itálii sice dominuje Sofie, nicméně populární je rovněž Aurora nebo Beatrice, zatímco u chlapců stojí v čele jména klasičtější a spojená s historií – jako Leonardo, Francesco a Tommasso. Také ve Francii si první místo bez ohledu na moderní trendy drží Gabriel a Louise.

Ze zámořských trendů se v Evropě prosazují například Noah, Liam či Mateo, podobně jako Leo či různé tvary jména Lukáš v podobě Luca a Lukas. Na oblibě ovšem získávají také Elias a Hugo. V případě děvčat najdeme v mnoha evropských zemích mezi prvními Emmu, Sofii, Miu i Olivii, v řadě států však bodují také Anna, Hana, Julie nebo Eva. Poněkud zjednodušeně by se dalo říct, že se východ a jih kontinentu víc upíná k tradičním jménům, zatímco na západě a severu volí lidé ta módní a celosvětově oblíbená.

Vládkyně Nového Zélandu

Specifickou kapitolu představuje Británie, kde se tradice mísí s vlivem přistěhovalců a s tendencí vracet se k pozapomenutým jménům. Za Olivií a Amelií tak následuje Isla, vyslovovaná jako „ajla“ – dřív velmi nezvyklé jméno skotského původu, které ovšem v posledních letech získalo nečekanou popularitu. Jako jeden z prvních jej uvedl do veřejného života Peter Phillips, vnuk zesnulé královny Alžběty II., který tak pojmenoval svou dnes již třináctiletou dceru. Další v pořadí je Freya, spojovaná s někdejší norskou bohyní lásky i války. A velmi oblíbená zůstávají v anglicky mluvících zemích také „květinová“ jména Lily, Daisy, Violet či v poslední době velice populární Ivy a Willow – zkrátka jako byste své děti pojmenovali Lilie, Sedmikráska, Fialka, Břečťan nebo Vrba.

Mezi britskými chlapci již několikátým rokem dominuje Muhammad neboli Mohamed, v důsledku místní rostoucí muslimské komunity. Za ním ovšem následuje „klasika“ v podobě George, Oscara či Henryho. U Australanů a Zélanďanů se potom těší oblibě podobná jména jako v USA či ve Velké Británii, přičemž výše zmiňovaná Isla loni dokonce Nový Zéland ovládla.

Hlavně znít světově

Země Střední a Jižní Ameriky opět ukazují, že tendence v pojmenovávání dětí jsou opravdu celosvětové. Narazíme tam na již zmíněného Matea, Liama i Noaha, kteří převládají například na úkor klasičtějšího Juana. Stále oblíbení ovšem zůstávají Thiago a Santiago neboli odvozeniny jména Jakub: Původní španělský tvar zněl Jago, přičemž ve druhém případě se ještě přidalo „svatý“. V těchto státech, kde je většinou úředním jazykem španělština, se drží i trend chlapeckých jmen Benjamín, David, Samuel či Sebastián. Zajímavost pak představuje Haiti s rozšířeným jménem Junior. A v případě děvčat figuruje vedle „všudypřítomné“ Sofie, Olivie a Emmy také Isabella, Emilia nebo Martina.

Arabskému světu bez ohledu na trendy vévodí Mohamed, následovaný Ahmedem a Omarem. Podobná situace panuje i v dalších islámských státech, a Mohamed tak vede v Kazachstánu, Malajsii či Indonésii. U děvčat se těší oblibě Fatima coby dávná Mohamedova manželka a dále Lian či Núr, tedy „něžná“ a „světlo“. Na společné kořeny muslimské a židovsko-křesťanské obce pak ukazuje popularita jmen Adam, Sára nebo Marjam. V afrických zemích se zas prosazuje Ibrahim, tedy poarabštěný biblický Abrahám. A tam, kde se na černém kontinentu ujalo křesťanství, se tradiční jména prolínají s těmi „svatými“. 

V Asii najdeme mnoho jazykových i etnických skupin: Číňané tak své děti pojmenovávají úplně jinak než Indové a jejich preference se zas liší například od Japonců. I v tomto případě lze ovšem pozorovat jistou tendenci, aby jména zněla víc mezinárodně. Například právě v zemi vycházejícího slunce představuje v současnosti druhé nejpopulárnější dívčí jméno Ema. 

Image

Čtěte také

Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Smrtící epidemie nás pronásledují odpradávna, na intenzitě však nabraly ve chvíli, kdy naši předkové přecházeli od lovecko-sběračského způsobu života k zemědělství. Jelikož se nově koncentrovali na jednom místě, hygienické podmínky se zhoršily, zatímco populace setrvale narůstala. A rostla by ještě mnohem rychleji nebýt nesčetných nemocí, s nimiž si dnešní medicína hravě poradí, kdežto před pár staletími znamenaly rozsudek smrti. 

K největším strašákům středověké Evropy patřila černá smrt neboli mor, schopný vyhladit celá města. Nešlo však zdaleka o jedinou hrozbu, a patrně ani o tu nejhorší. Ještě víc životů si vyžádaly pravé nebo též černé neštovice, které lidstvo děsily až do konce 18. století, kdy je vyzval na souboj britský lékař Edward Jenner.

Staré kořeny

Pravé neštovice jsou s námi zřejmě už přes deset tisíc let a nejstarší důkazy o typických příznacích v podobě kožních lézí pocházejí ze starého Egypta. Pozůstatky po nich se dochovaly například na mumifikovaném těle Ramesse V., který zemřel roku 1142 př. n. l. Přibližně v téže době se neštovice objevily i v Číně nebo v Indii, do Evropy nejspíš výrazněji pronikaly od 6. století a ve středověku způsobily řadu menších či větších epidemií. Na jejich šíření měly nepochybně vliv také objevitelské a dobyvatelské výpravy, s nimiž se nemoc přenesla na všechna tehdy známá místa planety. 

K tragickým příkladům patří zavlečení neštovic španělskými conquistadory do Nového světa, kde se pak staly jednou z příčin zániku Aztécké a Incké říše. Pro místní populace a jejich imunitní systém znamenaly evropské nemoci – později se přidaly spalničky, chřipka či záškrt – něco naprosto nového a chybějící obrana organismu přispívala k vysoké smrtnosti. Zavlečení mezi původní obyvatele amerického kontinentu navíc nebylo vždy náhodné: Britští kolonisté se v 18. století údajně snažili nakazit nepohodlné indiány pomocí infikovaných dek, přestože nevíme, zda nakonec „uspěli“.

Léčba pivem

Mezitím neštovice dál řádily i na starém kontinentu. V 18. století na ně v Evropě ročně umíralo asi 400 tisíc lidí z celkové populace čítající zhruba 64 milionů, přičemž většinu obětí tvořily děti. Nespočet dalších pacientů nemoc doživotně poznamenala, ať už zjizveným obličejem, nebo třeba slepotou. Účinná léčba neexistovala, ačkoliv se lékaři nevzdávali. Například Angličan Thomas Sydenham doporučoval ochlazovat tělo, čehož se mělo dosahovat intenzivním větráním, zákazem topení v místnosti s nemocným a pitím 12 malých piv každých 24 hodin. 

Přestože poslední opatření v léčbě nejspíš nepomohlo, pacientům alespoň připadaly jejich útrapy snesitelnější… Už od antiky se nicméně vědělo, že lidé, kteří neštovice prodělali, získali imunitu. Uvedený fakt potom zřejmě podnítil provádění tzv. variolace, tedy vdechování usušených neštovičných strupů nebo jejich vkládání pod kůži skrz drobné řezy.

Odhodlaná bojovnice

V Africe i v Asii znali variolaci dávno předtím, než začala v 18. století pronikat do Evropy. Zprávy o ní přicházely především z Turecka, avšak zpočátku jim nikdo nevěnoval větší pozornost. Vše změnila Mary Montaguová, manželka tamního britského velvyslance. V roce 1715 pravé neštovice sama prodělala, a přestože přežila, zůstala jí coby připomínka zjizvená tvář. Podobné štěstí už neměl její bratr, který chorobě ve 20 letech podlehl. 

Během pobytu v Turecku Montaguová zřejmě jako první Evropanka nahlédla do harému i lázní a své zážitky také popsala. Všimla si, že ženy v harému nemají jizvy po neštovicích – což patrně souviselo právě s variolací, jak se posléze dozvěděla. Vzhledem k vlastním zkušenostem měla oprávněný strach o svého pětiletého syna a ještě v asijské zemi jej v roce 1718 nechala uvedený zákrok podstoupit. O tři roky později v Anglii prodělala tutéž imunizaci její čtyřletá dcera, za přítomnosti královských lékařů.

Svoboda za odvahu

Montaguová byla odhodlána propagovat nový způsob ochrany proti neštovicím v celém království, narazila však na odpor církve i lékařů. Nakonec alespoň částečně uspěla, když přemluvila Karolinu z Ansbachu, princeznu waleskou, aby nechala očkovat své děti. Nejprve se však musel postup vyzkoušet na někom méně důležitém než na příslušnících královské rodiny. 

Volba padla na šest mužů a žen odsouzených k smrti, kteří mohli za svou „odvahu“ získat svobodu. Vězni proceduru prováděnou pod dozorem královských lékařů přežili a u některých se časem skutečně ukázalo, že jsou proti nákaze imunní. Další zdařilý pokus proběhl o několik měsíců později na skupině sirotků, a 17. dubna 1722 tak mohly variolaci podstoupit i ratolesti princezny waleské.

Očkování mocipánů

Díky popsaným úspěchům se navzdory částečnému odporu, provázejícímu každou revoluci v léčbě, šířila variolace Evropou i za oceán. Odmítání pramenilo zčásti z faktu, že se asi u 2–3 % těch, kdo očkování podstoupili, nemoc nakonec rozvinula a zemřeli, popřípadě nákazu šířili dál. Navíc se vše odehrálo víc než sto let předtím, než Louis Pasteur zjistil, že mohou chorobu způsobit drobné mikroorganismy, a než Joseph Lister zavedl antiseptické postupy při chirurgických zákrocích.

Lidé se tak při variolaci sice mnohdy zbavili nebezpečí jedné nákazy, ale kvůli nesterilním nástrojům si odnesli jinou, například tuberkulózu. Přesto se ve srovnání s hrozbou samotných neštovic jednalo o přijatelné riziko a proceduru podstupovalo mnoho aristokratů, včetně Ludvíka XVI. či Marie Terezie a jejích dětí i vnoučat.

První setkání

V roce 1757 absolvoval variolaci také osmiletý Edward Jenner, pro kterého ani zdaleka nešlo o poslední setkání s nemocí… Narodil se 17. května 1749 v anglickém Berkeley, brzy však osiřel a staral se o něj starší bratr. Edward od dětství projevoval velkou zvídavost a zájem o přírodu, což ho později přivedlo do učení k místnímu chirurgovi. V 21 letech odešel do Londýna a stal se žákem anatoma a chirurga Johna Huntera, proslulého studiemi ženské dělohy včetně plodu. 

Pro Jennera to znamenalo ideální příležitost k dalšímu rozvoji vlastních přírodovědných zájmů, jež se neomezovaly pouze na lidské tělo. Pomáhal například klasifikovat vzorky z výprav kapitána Jamese Cooka a napsal práci, ve které líčil pozorování kukaččího mláděte, jež z hnízda pěstounských rodičů vystrnadilo jejich vajíčka i mláďata. Ačkoliv řada kritiků považovala podobné chování za nemožné, studie Jennerovi vynesla členství v prestižní Královské společnosti.

Nápomocné krávy

Dnes si však jeho jméno spojujeme především s vývojem první bezpečné vakcíny proti pravým neštovicím. Působil jako venkovský lékař a během praxe často slýchával, že dojičky, jež se od dobytka nakazily kravskými neštovicemi, získaly imunitu vůči těm mnohem nebezpečnějším, pravým. Jennera logicky napadlo, že kravské neštovice dokážou člověka ochránit stejně dobře jako variolace, a hlavně mnohem bezpečněji – neboť se při zákroku do těla vnášely přímo pravé neštovice, což občas mívalo neblahé následky. Lékař se tedy rozhodl svou hypotézu prověřit. 

Hrdinkou prvního pokusu se stala dojička Sarah Nelmsová, která zrovna trpěla kravskými neštovicemi, a osmiletý syn Jennerova zahradníka James Phipps. Lékař mu drobnou rankou vpravil do těla obsah jedné z neštovičných lézí Nelmsové a čekal. U chlapce se projevila mírná horečka a bolest v podpaží, devátý den po očkování ztratil chuť k jídlu a trpěl zimnicí, ale vzápětí se jeho stav výrazně zlepšil. O dva měsíce později Jenner postup zopakoval, tentokrát se již žádné problémy nedostavily a procedura byla u konce. Časem se ukázalo, že je hoch vůči pravým neštovicím skutečně imunní.

Vakcína je na světě

Následujícího roku zaslal Jenner zprávu o svých výsledcích Královské společnosti, ale byl odmítnut. Uskutečnil tedy několik dalších pokusů a závěry zveřejnil roku 1798 ve spise Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti pravým neštovicím. Dnes již všeobecně zažitý název „vakcína“ odvodil od latinského „vacca“ neboli „kráva“, respektive „vaccinia“ čili „kravské neštovice“. 

Zpočátku lékaři nové metodě příliš nedůvěřovali. Když ovšem začalo být jasné, že funguje, rychle se rozšířila do zbytku Evropy i Nového světa a nahradila zastaralou variolaci, později zakázanou. Od roku 1853 se v Británii proti pravým neštovicím očkovalo povinně a počet úmrtí na kdysi obávanou nemoc rychle klesal, stejně jako v dalších zemích. Toho už se však Jenner nedožil, neboť v roce 1823 zemřel.

Budoucí hrozba?

Přestože pacientů s pravými neštovicemi v 19. a 20. století ubývalo a v Evropě či Severní Americe se nemoc již skoro nevyskytovala, jinde nezmizela. V roce 1966 jí proto Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila globální boj. Jako poslední se přirozeným přenosem nakazil v roce 1977 somálský kuchař Ali Maow Maalin, ale zcela se uzdravil. WHO tak mohla díky uvedené kampani prohlásit 8. května 1980 pravé neštovice za vymýcené a doporučila očkování zastavit. 

Vítězství však nemusí být definitivní, neboť virus bohužel dál znamená hrozbu coby potenciální biologická zbraň. Ačkoliv jeho vývoj a použití zakázala konvence OSN z roku 1972, vojenské laboratoře několika zemí – s jistotou víme o Rusku a Spojených státech – jej dál skladují ve velkém množství, jež lze rozprášit ve formě aerosolu. Doufejme, že k podobnému kroku nikdy nikdo nesáhne. 

Image

Čtěte také

Vakcína proti pravým neštovicím: Sérum, které změnilo svět

Odborníci Mezinárodního centra pro radioastronomický výzkumu (ICRAR) odvedli velký kus práce. Podařilo se jim vytvořit doposud největší a nejrozsáhlejší snímek Mléčné dráhy v oblasti nízkofrekvenčních rádiových vln. Tento spektakulární snímek představuje pohled na Mléčnou dráhu z jižní polokoule, napříč širokým spektrem vlnových délek rádiových vln.

Nový snímek je nejen fascinující a esteticky hodnotný, má i svůj přínos pro astronomický výzkum. Nabízí nový pohled na výzkum řady jevů v Mléčné dráze, včetně zrození, vývoje a zániku rozmanitých hvězd v naší Galaxii. Výzkum vedoucí ke vzniku tohoto snímku uveřejnil odborný časopis Publications of the Astronomical Society of Australia.

Mléčná dráha v rádiových barvách

Klíčovou roli v sestavení tohoto snímku sehrála doktorandka australské Curtinovy univerzity Silvia Mantovaniniová, která využívala superpočítačové výpočty centra Pawsey Supercomputing Research Centre, díky kterým mohla zpracovat data ze dvou rozsáhlých průzkumů Mléčné dráhy v rádiové oblasti.

Oba tyto průzkumy se uskutečnily na soustavě radioteleskopů Murchison Widefield Array (MWA), která se nachází v rádiové klidné zóně v Západní Austrálii. Tyto průzkumy se pod názvy GaLactic and Extragalactic All-sky MWA (GLEAM) a GLEAM-X (GLEAM eXtended) uskutečnily v letech 2013 a 2014 a v letech 2018 až 2020.

„Tento fascinující snímek poskytuje unikátní pohled na naši Galaxii v oblasti nízkofrekvenčních rádiových vln,“ uvádí Mantovaniniová. „Obsahuje cenné poznatky o vývoji hvězd, včetně jejich vzniku v různých oblastech galaxie, jejich interakce s jinými vesmírnými objekty a nakonec i jejich zániku.“

Image

Čtěte také

Vesmírný unikát: Vědci zachytili nejvzdálenější a nejjasnější rádiový kroužek

Dnes už víme, že mikrobiom, společenstvo mikrobů lidského těla nebo také určité konkrétní tkáně či orgánu, hraje až překvapivě důležitou roli v lidském zdraví. Mikrobi často pomáhají udržovat orgány v kondici a v opačném případě mohou také přivodit problémy nebo způsobit rozvoj onemocnění.

Jak se ale ukazuje, své mikroby mají i útvary vytvořené právě v důsledku onemocnění, jako jsou nádory rozmanitých druhů rakovin. Čínský výzkumný tým, který vedl Xiaowei Qi z Armádní lékařské univerzity v Čchung-čchingu, nedávno popsal, co všechno vlastně o mikrobiálních společenstvech nádorů víme.

Ekosystém nádorů

Vědci se zaměřili na „pevné nádory“, jako jsou rakovina plic, prostaty, slinivky, žaludku, vaječníků, kolorektální karcinom, melanom, také rakovinu jater, jícnu, mozku nebo kostí. Ukázalo se, že prakticky každý takový nádor má své specifické osazenstvo mikrobů, které na nádor působí. 

Například nádory plic obývá relativně málo typů mikrobů, především bakterie rodů Streptococcus a Neisseria. Naopak nádory prostaty hostí řadu různých mikrobů, zejména ze skupin Proteobacteria a Actinobacteria, společně s viry a mikroskopickými houbami. Pestré společenstvo bakterií, virů a hub obývá i nádory vaječníků.

Proč je to důležité? Zdá se, že mikrobiom nádoru ovlivňuje jeho samotný vznik, růst i šíření v těle, a také to, jak nádor reaguje na léčbu. Všechny tyto věci velmi zajímají lékaře, a především samotného pacienta. Je to velmi dobrý důvod, abychom mikrobiomy nádorů prozkoumali co nejlépe a pokud možno to využili ve prospěch pacientů. Výsledky čínského výzkumu uveřejnil odborný časopis Genes & Diseases.

Image

Čtěte také

Mikrosvět lidského těla: Jak bakterie na kůži a ve střevech rozhodují o vašem životě