Autorem německy psaného numismatického díla, jež vycházelo mezi léty 1771–1787, byl Mikuláš Adaukt Voigt (1733–1787). Tento piaristický kněz a učenec se do dějin české měny ponořil z podnětu jiné výrazné osobnosti osvícenské vědy, Gelasia Dobnera. Jako výchozí studijní materiál Voigtovi posloužila rozsáhlá mincovní sbírka litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna. Jejím kritickým zhodnocením si natrvalo vydobyl pozici klasika vědeckého zkoumání vývoje platebních prostředků na našem území.

Sběratelské kořeny

Při vyslovení pojmu numismatika si zpravidla vybavíme mince. Ačkoliv má dnes tato vědní disciplína mnohem širší záběr a studuje prakticky veškeré platební prostředky, nic to nemění na tom, že vznikla ze sbírání mincí. Počátky cíleného vytváření kolekcí starých či cizích kovových platidel zachytíme již v pozdním středověku. Od 14. století se v Evropě šířila „móda“ sbírání antických mincí. Zejména peníze starého Řecka budily pozornost jakožto starobylé artefakty s velmi vysokou estetickou hodnotou. V průběhu 16. a 17. věku se už stávaly předmětem pozornosti i ražby středověké, které spolu s antickými měly zastoupení v raně novověkých kabinetech kuriozit.

S prosazením renesanční kultury se také v českých zemích staly mince běžnou součástí aristokratických kunstkomor. Zcela mimořádný fenomén v tomto ohledu představoval pražský dvůr císaře Rudolfa II. Habsburského (v Čechách  1576–1611). Ke slavným rudolfínským sbírkám patřila i kolekce mincí, převážně starověkých, již pro panovníka vybudoval císařský dvorní antikvář Ottavio Strada z Rossbergu (1550–1606). Tento syn učence, antikváře a sběratele Jacopa Strady (1507–1588) sehrál navíc významnou roli také v císařově soukromém životě. Byl totiž otcem Anny Marie, někdy zvané Kateřina, která se stala milenkou Rudolfa II. a přivedla na svět dvě z jeho nemanželských dětí.

Trnitá cesta k vědě

Estetické hledisko u zájemců o staré mince jednoznačně převažovalo až do přelomu 17. a 18. století. Tehdy se však již začal obecně dostávat do popředí jiný přístup. Spočíval v tom, že na platidla bylo nazíráno jako na artefakty odrážející dějinný vývoj. A právě díky důrazu na historické souvislosti se pomalu, ale jistě formovala numismatika jako věda, sice nedílně spjatá se sběratelstvím, nicméně vnášející do studia platidel nový rozměr.

V řadě evropských zemí začaly vycházet práce, které lze považovat za ranou numismatickou literaturu. Prozatím měla ovšem převážně popisný charakter. Navíc se ještě po celé 18. století, navzdory rozšiřování zájmu do oblastí středověkého i mladšího mincovnictví, těšily největší pozornosti antické mince.

Příležitostné zmínky o platidlech v historiografických dílech z českých zemí měly dlouho hodně daleko ke skutečně systematickému studiu dějin peněz. Posun v tomto směru přinesl teprve osvícenský dějezpyt druhé poloviny 18. století, kdy již začala být mincím věnována pozornost jako historickým pramenům. Náběhy k tomu zachytíme u samotného Gelasia Dobnera (1719–1790), známého propagátora kritického zkoumání minulosti. Jeho zásluhou však bylo především to, že dokázal k problematice vývoje české měny přivést jiné badatele.

Na Dobnerův popud se minulostí českého mincovnictví zaobíral Theodor Anton Taulow z Rosenthalu (1702–1779). Tento úředník působil v české dvorské kanceláři do jejího zrušení v roce 1749 a poté se stal prvním archivářem vídeňského Domácího, dvorského a státního archivu (Haus-, Hof- und Staatsarchiv). Zanechal po sobě promyšlený nástin koncepce ucelené numismatické práce, k její realizaci však nakonec nepřistoupil. Jeho dějepisné zájmy byly přespříliš rozmáchlé, a třebaže vedle své záslužné archivářské činnosti sepisoval řadu pojednání se vztahem k českým dějinám, většinu z nich nedokončil a tiskem nevydal ani jedno.

Voigtovo zakladatelské dílo

Dobnerův impuls i Rosenthalovy přípravné práce se zúročily v díle litvínovského rodáka Mikuláše Adaukta Voigta, vědecky a pedagogicky činného člena piaristického řádu. Ačkoliv se Voigt podílel na formování moderní české vědy také v oblasti lingvistiky, obecných dějin, literární historie a dějin umění, za zcela zásadní lze považovat právě jeho angažmá na poli numismatiky. Při práci na dějinách české měny neváhal přihlížet k písemným pramenům, základní materiálové východisko mu ovšem poskytla velká mincovní sbírka litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna, jejíž katalogizací byl pověřen.

Výsledkem Voigtova výzkumu se staly čtyři publikované svazky německy psané práce s názvem Popis dosud známých českých mincí v chronologickém pořadí (v původním znění Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung). První díl, který spatřil světlo světa v roce 1771 a byl opatřen úvodním věnováním biskupu Valdštejnovi, pojednával o české měně počínaje údajnými ražbami bájné kněžny Libuše až po mince Přemysla Otakara I.

Vydávání Popisu, v jehož dalších částech chronologicky pokračovalo zpracování mincovního vývoje, i jiných vědeckých prací zajistilo Voigtovi věhlas, díky němuž se roku 1777 stal profesorem obecné historie a dějin umění na vídeňské univerzitě a kustodem numismatického oddělení tamní knihovny. Po šesti letech však z Vídně odešel do jihomoravského Mikulova. Učinil tak zčásti ze zdravotních důvodů, zčásti kvůli svému nesouhlasu se smrští josefínských reforem. Místo působení v hlavním městě monarchie trávil zbytek života v mikulovském závětří jako knihovník ve službách knížat z Ditrichštejna.

Čtvrtým svazkem dospěl Popis až do doby vlády Marie Terezie ( 1740–1780), tedy prakticky do Voigtovy současnosti. Roku 1787, kdy byl tento díl vydán, autor ve věku čtyřiapadesáti let v Mikulově zemřel. Na zamýšlený pátý svazek, který měl doplnit přehled českých vládních mincí pojednáním o problematice medailí a soukromých (zejména šlechtických a církevních) ražeb na našem území, jakož i nástinem moravského mincovnictví, tak již bohužel nedošlo. Nic to však nemění na tom, že Voigtova práce přinesla přehledné fundované zpracování domácího měnového vývoje od nejstarších dob do 18. století, a stala se tak základem dalšího odborného numismatického bádání u nás.

Numismatická pohroma

V červnu 1771, právě když se připravovalo vydání prvního dílu Voigtova Popisu, byl v Podmoklech, vsi příslušející ke křivoklátskému panství, učiněn nález zcela mimořádného souboru keltských zlatých mincí. Šlo o několik tisíc kusů takzvaných duhovek, tedy statérů pocházejících z 2. až 1. století př. Kr., jejichž celková hmotnost se zpravidla odhaduje na zhruba 40 kilogramů. Rozchvacování tohoto pokladu místními obyvateli udělal přítrž Karel Egon I. kníže z Fürstenbergu (1729–1787) coby jejich vrchnost prostřednictvím drábů vedených činorodým aktuárem Kašparem Růžičkou.

Ačkoliv kníže Fürstenberg sám patřil k mecenášům vědeckého bádání, v případě podmokelského nálezu se z dnešního pohledu zachoval jako barbar. Na rozdíl od prostých venkovanů, kteří nebyli s to docenit historickou hodnotu zlatých kotoučků a zpočátku je ani nepovažovali za mince, měl přístup k informacím o významu pokladu. Přesto nechal se souhlasem samotné Marie Terezie naprostou většinu keltských mincí roztavit v pražské mincovně. Z takto získaného kovu pak byly raženy jednak tereziánské dukáty, jednak dukáty s portrétem Karla Egona z Fürstenbergu a letopočtem 1772.

Fürstenbergovy ražby dnes sice patří ke sběratelským raritám, okolnosti jejich vzniku jsou však z hlediska výzkumu dějin peněz na našem území nutně vnímány jako tragické. Unikátní mincovní depot jako celek nenávratně zanikl a s ním vzala za své i možnost jeho detailní analýzy, která by bezpochyby zásadně obohatila naše znalosti o keltském mincování.

Nenahraditelné hodnoty podmokelských duhovek si byl samozřejmě vědom i Mikuláš Adaukt Voigt, který se o nich dozvěděl krátce po jejich objevení. Neprodleně věnoval pokladu krátký spisek Dopis příteli o zlatých mincích nalezených v Podmoklech (Schreiben an einen Freund von den bey Podmokl gefundenen Goldmünzen), který vyšel tiskem v Praze ještě roku 1771.

V tomto dílku jednoznačně vyvrátil množící se nepodložené teorie o exotickém původu nalezených mincí. Správně usoudil, že jde o domácí peníze z dávných dob, avšak mylně je přiřkl českým pohanským knížatům. Zabránit roztavení souboru ovšem nemohl. Počátek 70. let 18. století se tak do dějin české numismatiky zapsal současně zlatým i černým písmem.

Image

Čtěte také

Zrod koruny československé: Zavedení měny nového státu probíhalo v tajnosti

Guyana se nachází v turisticky nejméně navštěvovaném regionu Jižní Ameriky. Pokud se tam tedy rozhodnete vypravit, můžete se spolehnout, že se nebudete mačkat v davu s dalšími dobrodruhy. Do tamní metropole Georgetownu sice můžete pohodlně doletět letadlem, ale chcete-li zmíněnou zemi poznat lépe, nabízí se alternativa v podobě cesty z přilehlého Surinamu. Zatímco uvedený soused v sobě mísí exotiku a nizozemské reálie, Guyana nezapře britské dědictví a také špetku indických vlivů. To vše si přitom můžete prohlédnout na dlouhé, místy rozbité cestě do hlavního města, která vede krajinou posetou malými městečky. S jejich jmény si přitom místní hlavu nelámali, takže tam narazíte například na obec Number Sixty-one, tedy „číslo šedesát jedna“, Waterloo či New Amsterdam.

Z ostrova na pevninu

Po několika hodinách jízdy pak dorazíte do Georgetownu, který leží v místě, kde se řeka Demerara vlévá do Atlantského oceánu. Příběh města se přitom překvapivě nezačal psát tam, kde jej dnes naleznete. Původně bylo založeno na malém ostrově Borsselen, časem se však ukázalo, že se nevelký kus souše obklopený vodou jen těžko ubrání před útočníky. Britský podplukovník Robert Kingston proto roku 1781 rozhodl, že se obec přesune na pevninu. Přesto ji Britům posléze uzmuli Francouzi, kteří zas museli ustoupit Nizozemcům a ti sídlo přejmenovali na Stabroek. Pod britskou nadvládu se vrátilo až roku 1812 a od té doby nese jméno Jiřího III.

Za vlády královny Viktorie se město pomalu začalo rozrůstat, vznikaly nové čtvrtě, a především se rozvíjelo i zušlechťovalo centrum, kde jsou dodnes k vidění jedny z nejkrásnějších koloniálních staveb Jižní Ameriky. Část historie pak pohltil ničivý požár, jenž se ulicemi prohnal v roce 1945 a zanechal po sobě přetrvávající jizvy. Přesto centrum tvoří hlavní lákadlo oné hrstky turistů, kteří se do Guyany vydávají.

Ve spleti ulic

Centrální Georgetown nezapře vliv Nizozemců, který je nejvíc patrný z pravoúhlé sítě silnic. V zástavbě se tedy snadno zorientujete, komplikace však nastupují v okamžiku, kdy usednete do vozidla. Záhy se totiž ztratíte v síti jednosměrek a nezřídka narazíte na chaotickou zácpu, která je pro domácí běžnou součástí života. Najednou vám bude zcela jasné, proč v největším městě Guyany málokdo dodržuje termíny nebo chodí načas.

Cesta do centra vede kolem vodního kanálu, na jehož břehu stojí mešita se dvěma minarety. Guyana je sice převážně křesťanskou zemí, kde hinduismus a islám hrají druhé housle, nicméně muslimský svatostánek by se díky své kráse a majestátnosti neztratil ani na Arabském poloostrově. Datuje se do konce 19. století, kdy jeho základy položili imigranti z Afghánistánu, kteří na místo přicestovali přes Indii.

Živo pod ciferníkem

Jen o několik ulic dál stojí katedrála sv. Jiří, nejvýznamnější stavba svého druhu v zemi. Kostely se sice v Georgetownu budovaly již na začátku 19. století, záhy však přestaly rostoucí komunitě stačit. Potřeby místních nakonec pokryla majestátní katedrála architekta Arthura Blomfielda, která své brány slavnostně otevřela roku 1894. Unikátní je mimo jiné tím, že vznikla ze dřeva a tyčí se do výšky 43,5 metru. V Jižní Americe tak zpočátku neměla konkurenci a primát si udržela několik let. Překonala ji až dřevěná katedrála v surinamském Paramaribu, jejíž věž je o padesát centimetrů vyšší.

Nejlákavější a občas také nejdivočejší místo v centru Georgetownu představuje slavné tržiště Stabroek, které se rozkládá kousek od řeky Demerary. Už dlouho dopředu budete vědět, že se k němu blížíte: Okolí se totiž začne zvolna plnit stánky i lidmi, přičemž největší nával vás čeká přímo u vstupu. Jeho symbolem se stala ikonická hodinová věž, která nezapře britskou minulost. Stejně jako zbytek fasády je vyvedená v červeno-bílých barvách a obrovský ciferník hlásá čas do daleka.

Pozor na kapsáře

Kupující se na tržiště sjíždějí z širokého okolí v mikrobusech, a někteří připlouvají i na palubách lodí. Prodej se přitom neodehrává jen v útrobách komplexu, ale také v jeho okolí: Komukoliv v podstatě stačí si ošuntělým slunečníkem zajistit kousek stínu a vyskládat své zboží na zem či na dřevěnou paletu.

Obzvlášť turistům se každopádně doporučuje přijít na Stabroek bez šperků, hodinek a jiných drahých věcí. Ani peněz byste s sebou neměli mít příliš mnoho, protože drobné krádeže jsou tam na denním pořádku a cizinci představují jejich primární cíl. Zloději se dokonce nezdráhají strhávat řetízky přímo z krku, protože to může rozhodnout o jejich jídle na dalších pár dní. Nenechte se však paralyzovat strachem, na potenciální kapsáře se připravte a Stabroek si užijte. Byla by totiž škoda nezažít v Georgetownu jeho bijící srdce.

Královna bez nosu

Nejkrásnější část města najdete nedaleko rušné tržnice. Po pouhých pár minutách chůze narazíte na budovu parlamentu, jež vznikla v polovině 19. století. Přímo proti ní pak stojí kostel sv. Ondřeje z roku 1818, který pamatuje takřka prvotní dny obce a s jehož výstavbou začali Nizozemci. Posléze se stal také prvním svatostánkem, kde se mohli bohoslužeb oficiálně účastnit i otroci.

V těchto místech ze sebe Georgetown setřásá veškerý chaos: V ulicích vládne klid a ve vzduchu se vznáší britská minulost. O pár kroků dál uvidíte budovu nejvyššího soudu, který by díky svému koloniálně laděnému zevnějšku klidně zapadl i do Bombaje, Kalkaty či Singapuru. Dveře soudních místností se oficiálně otevřely roku 1887, na oslavu padesáti let vlády královny Viktorie. Při té příležitosti byla na kamenném podstavci před budovou vztyčena její socha, v současnosti jí ovšem chybí nos a levá dlaň.

Mauzoleum v parku

Koloniální radnice vznikla ve zlatém období města a často se označuje za nejkrásnější příklad gotické architektury v karibské oblasti. Na první pohled připomíná palác zdobený věžičkami a jejího slavnostního otevření se kdysi zúčastnilo čtyři sta nejdůležitějších osobností Guyany. Záhy se přitom proměnila v oblíbené a frekventované místo, takže jakákoliv významná událost se v Georgetownu odehrávala buď na tržišti, nebo právě na radnici.

Návštěvu centra pak můžete zakončit poklidnou procházkou po botanické zahradě, kde se nachází i mauzoleum bývalého prezidenta Forbese Burnhama. Navrhl jej architekt George Henry a v srdci veřejně dostupného parku působí poněkud bizarně. O turisty je tam opravdu nouze, takže budete mít celou zelenou plochu takřka pro sebe. A pokud do mauzolea nakouknete, setkáte se snad jen s překvapeným pohledem místní stráže. I tímto způsobem vám Georgetown dokáže, že ačkoliv nemá právě dalekosáhlou minulost a neoplývá světoznámými památkami, přesto dovede okouzlit.

Image

Čtěte také

Zapomenutý kout Jižní Ameriky: Surinam nabízí džungli, karneval i dotek minulosti

Dánský námořník a odvážný průzkumník mrazivého severu Gustav Frederik Holm si v 80. letech 19. století přivezl z expedice do Grónska plno suvenýrů. Na jejich důslednou probírku neměl mnoho času, čekala jej další dobrodružství. Což je trochu škoda. Mezi pěti stovkami domorodých artefaktů se totiž nacházely i originální trojrozměrné mapy vyřezané místními Inuity do dřeva. Informace, kterou nesly, by posunuly celý průzkum pobřeží Severního ledového oceánu o hezkých pár desetiletí kupředu.

Výprava, která je domorodcům pro smích

Holm vyrazil roku 1884 z obchodní stanice v Nanortaliku dál podél jižního pobřeží Grónska, až do končin, kde obyvatelé o běloších sice slyšeli, ale nikdy je neviděli na vlastní oči. Myslel si, že je na cestu dobře vybaven. Doprovázela jej totiž celá flotila malých lodí, člunů a kajaků, na kterých uskladňoval zboží a kožešiny vykoupené od Eskymáků. Když ale přistál se svým expedičním ansámblem u vesnice Ammassalik, způsobil pořádné pozdvižení. Místní ovšem nepolekal, ale rozesmál.

Celá osada obývaná kmenem Tunnumitů se shlukla na pobřeží a pobaveně výskala. Proč to? Překladatel Johannes Hansen, který byl součástí výpravy, správně pochopil, že se smějí jejich nezvyklému vzhledu a chatrnému vybavení. Projev místního náčelníka zaznamenal takto: „Promiňte nám naše veselí, ale vážit sem takovou cestu na tak mizerných lodičkách a v tak směšném odění, to je nevídané. Není to hezké smát se ubožákům, ale nemůžeme se tomu smíchu ubránit.“

Zimu strávili obchodováním

V Ammassaliku ještě bělocha neviděli, žádný odvážný dánský misionář sem ještě nedorazil. Bylo to nejspíš první setkání dvou odlišných kultur, které vůbec neprobíhalo podle původních představ evropského objevitele. Zatímco jinde byl Holm a členové jeho výpravy přijímáni se skoro náboženskou úctou, tady z nich měli nezřízenou legraci. Naštěstí se s domorodci dokázali domluvit, protože směnný obchod je záležitostí, které se rozumí všude. A protože už silně přituhlo, svolil náčelník tunnumitské osady k tomu, aby tu ti zábavní exotičtí obchodníci strávili zimu.

Holm byl alespoň na obchod dobře nachystán a v průběhu stráveného času tu pořídil nevšední etnografickou kolekci. Jím sesbírané vyšívané oblečení, tradiční rybářské náčiní, dětské hračky, magické talismany i rituální masky dodnes tvoří základ sbírek o grónské lidové a materiální kultuře. Pokoušel se také na náčrtech zakreslit tvar zdejšího pobřeží, čímž u místních vyvolal další senzaci. Tužku a papír tu dosud nikdy nespatřili. Jeho otázku: „Jak si tedy kreslíte mapy?“ také nepochopili. K čemu by jim byly mapy, že?

Dokonalá paměť, nebo jen další vtip?

A Holm se nestačil divit, když mu místní byli schopni do nejmenších podrobností vylíčit a přesně popsat 280 mil okolního pobřeží, zhruba od dnešního Sermeliku po Tingmiarniut. Včetně toho, kde jsou zrádné proudy, rybolovná území, nebezpeční lední medvědi anebo kde je zapotřebí přenést lodě přes souš, aby se zkrátila cesta do dalšího fjordu. Pro zdatného dánského geografa to bylo dost nepochopitelné. Jak si dokážou tohle všechno pamatovat? Nevymýšlí si náhodou tak trochu? Není divu, že měl pochyby. 

Už jednou z něj měli Tunnummitové legraci. A jeden z největších místních vypravěčů Kunit Angmagainak na něj také působil dost nedůvěryhodným dojmem. Při popisu vzdálené krajiny v ruce stále žmoulal jakési dřívko. Po zimě strávené v Ammassaliku se Holm s domorodci přátelsky rozloučil. Vesničané mu věnovali několik vlastních lodí a objevitel později připustil, že byly přece jen o poznání lepší, než jeho kajaky. Kunit ho také podaruje třemi z dřívek, které při vyprávění používal.

Šamanský artefakt, hračka nebo zubaté párátko?

Holm z náznaků pochopil, že by se snad mělo jednat o jakousi variaci jeho papírových map, ale tomuto výkladu sám moc nerozuměl. Byly to prostě ohlazené vyřezávané klacíky se spoustou zářezů a zubů, s dost členitým povrchem plným vrypů, drážek a hrbolků. Dva tyto kousky dřeva měřily kolem pětadvaceti centimetrů, třetí jen kolem třinácti. Holm slušně poděkoval a uložil je mezi další suvenýry rituálního zaměření. Dál už se o ně příliš nestaral.

Vzpomene si na ně až po letech, když je jako kuriozitu ukáže geografovi Emilu Hansen-Blangsted. Ten ale dost ostře odsoudí myšlenku, že by „primitivní Eskymáci disponovali mozkovou kapacitou k tvorbě něčeho tak precizního, jako jsou mapy“. Nu, i takové postoje byly v Evropě 19. století běžné. Navíc Inuité skutečně nikdy nepatřili mezi mořeplavce. V padesátých letech 20. století ale rozmach letecké fotografie a tvorba moderních mapových podkladů rázem propůjčila eskymáckým klacíkům dočista jiné vyznění.

Trojrozměrná mapa s příběhem

Vyřezané zuby totiž přesně odpovídají poměrné vzdálenosti mezi fjordy a zálivy grónského pobřeží. Stejně tak „odpovídá“ i velikost hrbolků velkých pohoří podél vodní cesty. Dva delší kousky dřeva přiložené k sobě jsou mapou, která je dokonce trojrozměrná! Vrypy a zdrsnělé plochy na povrchu odráží i složení podkladu pobřeží, naznačují možné trasy i průchodnost. Jsou tu zaznačené i ostrovy, oddělené i spojené ledem s pevninou. Menší kousek vydlabaného dřeva pak popisuje celou cestu v menším měřítku.

Je přitom škoda, že v trojrozměrné mapě Ammassaliku neumíme dodnes správně číst. Holm tvrdil, že Kunit podle této nápadité pomůcky dokázal popisovat terén, faunu i flóru a v některých případech i lokální počasí a lunární a solární cykly. Evropané ale kvůli svým předsudkům vůči domorodým kulturám nebyli schopni pochopit, že by někdo mohl dělat věci jinak, než oni. Natož pak stejně dobře… Mapy z Ammassaliku se ale nakonec uznání dočkaly. Od roku 2000 zdobí i známky grónské pošty.

Image

Čtěte také

Od mamuta ke glóbusu: Dějiny kartografie od pravěku po digitální věk

Ve středu 14. ledna 2026 uložili vědci dvě ledová jádra z evropských Alp, konkrétně z ledovců na Mont Blanc a Grand Combin, do nově vybudovaného zařízení v Antarktidě, na trvalé francouzsko-italské polární stanici Concordia, v oblasti Antarktické náhorní plošiny. Staly se tak prvním přírůstkem v ledovém trezoru, který nese název Ice Memory Sanctuary.

Ledový trezor se nachází v nadmořské výšce 3 200 metrů, v chladném srdci Antarktidy. Přirozeně v něm panuje teplota kolem mínus 52 stupňů Celsia a nepotřebuje tím pádem žádné přídavné chlazení. Pro uložení vzorků ledu z celého světa je taková teplota více než dostatečná.

Záchrana mizejícího ledu

Projekt Ice Memory Sanctuary je ve své podstatě záchrannou misí. Ledovce všude ve světě rychle tají a s nimi mizejí i unikátní údaje o dávném klimatu, které jsou v ledu uložené v podobě nepatrných bublinek dávného plynu. Ten byl uvězněn při zmrznutí, často na velmi dlouhou dobu. Tyto vzorky nám ukazují, jak tehdy vypadala atmosféra Země, z čehož je možné odvodit tehdejší klimatické poměry.

„Snažíme se zachránit, co by jinak bylo nenávratně ztraceno,“ vysvětluje švýcarský klimatolog Thomas Stocker, který je současně předsedou nadace Ice Memory Foundation, zodpovědné za vybudování ledového trezoru. „Považujeme to za poslání lidstva.“ Ambiciózní projekt ledového trezoru trval téměř celé desetiletí.

Ledový trezor Ice Memory Sanctuary představoval opravdovou výzvu, nejen pokud šlo o logistické problémy, ale také v oblasti antarktické diplomacie. Zařízení je v podstatě 35 metrů dlouhý a 5 metrů šeiroký tunel, vyhloubený asi 10 metrů pod povrchem. Nachází se asi 1 000 kilometrů od pobřeží. V budoucích letech by se tam mělo objevit mnoho ledových jader z And, Himálaje a dalších koutů světa.

Image

Čtěte také

Ledový stroj času: Paleoklimatologové získali šest milionů let staré vzorky vzduchu

Pobřežní stráž Spojených států píše svou historii od 4. srpna 1790, kdy první Kongres povolil stavbu deseti plavidel k prosazení celních a obchodních zákonů a k zabránění pašování. V průběhu 19. a na počátku 20. století nesla služba název Revenue Marine a Revenue Cutter Service. Svůj současný název – United States Coast Guard (USCG) – získala 28. ledna 1915. Následně se asi 8 835 členů pobřežní stráže zapojilo do akcí v první světové válce a 201 jich přitom přišlo o život – Coast Guard tak měla procentuálně největší úmrtnost ze všech amerických ozbrojených složek. Návrh zákona, aby se pobřežní stráž stala pevnou součástí námořnictva, nebyl přijat a ta se v roce 1919 vrátila pod ministerstvo financí.

Boj s alkoholem a ponorkami

Po uzákonění prohibice v roce 1920 se pobřežní stráž angažovala v boji proti pašování alkoholu na pobřeží a na Velkých jezerech či na řekách Rio Grande a Sv. Vavřince. Představovalo to návrat k jejímu původnímu poslání, ale kvůli žíznivosti Američanů prahnoucích po whisky se tato povinnost stala nebezpečnou a nepopulární. Na břehu byli strážci běžně proklínáni jako „podlí slídiči“ a na moři jim od pašeráků hrozilo nebezpečí zastřelení.

Zrušení prohibice v roce 1933 se setkalo s velkou úlevou ze strany členů pobřežní stráže, k jejichž povinnostem nadále patřilo prosazování aljašských zákonů o zvěři, kontrolování obchodu s halibuty v severním Pacifiku nebo podpora opatření proti znečišťování vod v přístavech a na splavných řekách. V roce 1939 převzala pobřežní stráž další povinnost, když se její součástí stala Lighthouse Service pečující o majáky. O tři roky později se připojil i Úřad pro navigaci a inspekci parníků.

Ve druhé světové válce pobřežní stráž bojovala s německými ponorkami ve vodách u celého východního pobřeží a s japonskými zase u západního. Zároveň měla za úkol zajišťovat zabezpečení více než 40 přístavů včetně vnitrozemských, jako je Detroit, St. Louis, Cleveland nebo Chicago, a přístavů na Aljašce, Havaji, Portoriku a Panenských ostrovech. Vedle toho musela pobřežní stráž chránit ropné a další technické instalace, zařízení na nakládání lodí a pláže.

Kromě střežení pobřeží, zabezpečení přístavů a výcviku obchodních námořníků její důstojníci a námořníci obsluhovali řadu typů plavidel a letadel, bojovali s nepřátelskými ponorkami, prováděli četné záchranné operace na moři a účastnili se každé velké spojenecké obojživelné invaze.

Semper Paratus

Admirál Chester W. Nimitz, velitel tichomořské flotily USA, poznamenal: „Ve válečných operacích prováděli členové pobřežní stráže individuální hrdinské činy tak udatné jako činy kterékoli jiné ozbrojené služby. Neznám žádný případ, kdy by se zpronevěřili nejlepším tradicím své služby nebo neprokázali, že jsou hodni svého služebního motta: Semper Paratus – Vždy připraven.“ 

Na podzim 1941 se zdálo, že je jen otázkou času, kdy se USA plně zapojí do války. Rooseveltova administrativa pomáhala Britům a Sovětům a americké lodě chránily konvoje v Atlantiku. Ale námořnictvo zoufale potřebovalo více plavidel a personálu. Proto 1. listopadu prezident nařídil, aby pobřežní stráž působila jako součást námořnictva. Měla tak činit až do 1. ledna 1946.

Útok na Pearl Harbor urychlil budování pobřežní stráže, jejíž početní stav se zvýšil z 29 000 vojáků a civilistů na maximální počet 175 000 vojáků z povolání a záložníků v červnu 1944. V nově zřízené ženské záloze (SPARS) sloužilo na konci války celkem 11 000 žen, které uvolnily mužský personál pro službu na moři.

Plážové hlídky

Pobřežní stráž vstoupila do války s pouhými 168 pojmenovanými plavidly, která byla delší než 30 metrů. K 1. lednu 1943 už měla služba čtyřnásobný počet velkých lodí a 7 960 menších. S rostoucím tempem bojů rostla naléhavá poptávka po příslušnících pobřežní stráže jak na moři, tak při plnění úkolů na pevnině, zejména při ostraze přístavů a hlídkách proti sabotážím. Proto byly v rámci Coast Guard zformovány takzvané plážové hlídky, které na lodích, džípech, nákladních automobilech, pěšky i na koních střežily pobřeží Atlantiku, Mexického zálivu a Tichého oceánu. Většina oblastí byla do konce roku 1943 pod neustálým dohledem.

Během války potopily kutry a lodě námořnictva s posádkou pobřežní stráže 11 nepřátelských ponorek, zatímco 12. zničil hlídkový bombardér USCG. Bylo potopeno 28 plavidel pobřežní stráže a v boji zahynulo 572 členů posádek. K prvnímu úmrtí v boji došlo na palubě transportní lodi Leonard Wood, když byla 8. prosince 1941 napadena japonskými letadly u Singapuru. Celkový válečný počet obětí z řad USCG stráže činil 1 030 mužů. Po druhé světové válce se pobřežní stráž vrátila pod ministerstvo financí a ke svým mírovým úkolům.

Image

Čtěte také

Speciální námořní jednotky: Nebezpeční žabí muži ve zbrani (1)

Úchvatná Prstencová mlhovina (Messier 57) v souhvězdí Lyry je pozůstatkem po zániku hvězdy podobné Slunci. K Zemi, od níž je vzdálená asi 2 000 až 2 300 světelných let, je natočená svým pólem, což ji z našeho pohledu dává prstencový tvar. Uprostřed této planetární mlhoviny se nachází bílý trpaslík, zvolna vyhasínající jádro zaniklého červeného obra.

Evropský výzkumný tým, která vedl astronom Roger Wesson z Univerzity v Cardiffu a University College London, odhalil v této okouzlující mlhovině záhadnou příčku s vysokým obsahem železa. Délka tohoto mračna ve tvaru pásu je asi 500násobek vzdálenosti Pluta od Slunce. Hmotnost atomů železa, které mračno obsahuje, zhruba odpovídá celé planetě Mars.

Mlhovina se železným pásem

Vědci objevili železný pás Prstencové mlhoviny díky pozorováním se zařízením WHT Enhanced Area Velocity Explorer (WEAVE) v módu Large Integral Field Unit (LIFU), které pracuje na 4,2metrovém Teleskopu Williama Herschela Observatoře Roque de los Muchachos na ostrově La Palma. Objev železného pásu v Prstencové mlhovině uveřejnil odborný časopis MNRAS.

Uvedené zařízení WEAVE využívá stovek optických vláken, s jejich pomocí získává spektra současně z každého pozorovaného bodu velkého objektu, v tomto případě celé Prstencové mlhoviny. Badatelé díky tomu mohli analyzovat Prstencovou mlhovinu v doposud nevídaném detailu.

Zatím není jasné, jak takové mračno železa mohlo vzniknout. Podle vědců jsou ve hře dva hlavní scénáře. Buď to může být zvláštní součást výtrysků hmoty při zániku červeného obra anebo, a to je ještě mnohem zajímavější možnost, jde o trosky zničené terestrické planety, která zanikla v průběhu vývoje červeného obra. Budoucí výzkum pozoruhodné Prstencové mlhoviny snad odhalí víc.

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba odhalil příčinu ikonického tvaru slavné planetární mlhoviny

O překvapivou senzaci se postaral sběratel Zdeněk Dvořák, který v lokalitě Ahníkov I na severozápadě Čech nedaleko zaniklé obce Kadaň objevil v roce 1995 zkamenělý želví krunýř. Od té doby nicméně fosilie ležela v depozitáři a teprve v roce 2023 se na ni zaměřil tým paleontologa Milana Chrousta z Geologického ústavu Akademie věd. Odborníci následně zjistili, že dvacet milionů let stará zkamenělina patřila předkovi dnešní suchozemské želvy mohutné z rodu Manouria, která představuje čtvrtou největší zástupkyni svého druhu na světě.

Na výzkumu a výsledné studii, publikované v odborném časopise Swiss Journal of Palaeontology, se kromě Milana Chrousta podíleli také polský paleontolog Tomasz Szczygielski a jejich katalánský kolega Ángel H. Luján.

Z Čech na Floridu

Ačkoliv želvy Manouria obývají souš, potřebují k životu vlhko. „Rády se koupou a překvapivě jedí hlívovité houby. Nemáme důvod si myslet, že u jejich dávných předků tomu bylo jinak,“ vysvětluje Chroust. K přežití však zmínění tvorové vyžadují také teplo a hustou vegetaci, takže se jim daří například v Thajsku či v dalších asijských zemích s tropickými pralesy.

Střední Evropa na první pohled uvedené želví nároky nesplňuje, nicméně v minulosti byl opak pravdou. „Před dvaceti miliony let zde panovalo tropické klima, podobné dnešním podmínkám na Floridě či právě v Thajsku. V mostecké oblasti se rozkládal rozlehlý močál, obývaný různými druhy želv a krokodýlů. Klima se však měnilo, ubývalo srážek a přibližně před šesti miliony roků se výrazně ochladilo. Želvy se tak pravděpodobně musely přesunout do dnešních tropů,“ dodává paleontolog.

V bažině smutku

Zkamenělina objevená v Mostecké pánvi každopádně náležela novému druhu, a bylo tedy zapotřebí jej pojmenovat. Češi tak sáhli do popkulturní historie a inspirovali se ikonickým filmem z roku 1984. „Morla je prastará obří želva z Nekonečného příběhu, žijící v bažinách smutku. Na uvedené jméno padla volba ze tří důvodů. Námi popsaná zkamenělina představuje nejstaršího zástupce těchto želv, je velká a skutečně prastará. Lokalita Ahníkov, kde se fosilie našla, se často rekonstruuje jako močál nebo bažina, velmi podobná právě bažinám smutku. A nakonec – jméno musí znít libozvučně, což podle nás pojmenování Manouria morla splňuje,“ uzavírá Chroust.

Image

Čtěte také

Otazníky kolem tvrdých krunýřů: Co jste nejspíš nevěděli o mořských želvách

V hlavní samurajské epoše japonských dějin (asi 1180 až 1600) bylo samozřejmostí, že nejen chlapci, ale i dívky ze samurajských rodin procházely v dětství tvrdým válečnickým výcvikem. Manželky a dcery se aktivně podílely na obraně sídel a hradů, poskytovaly bojovníkům zázemí a byly schopny ošetřovat raněné. Účastnily se ale i otevřených bitev, kde bojovaly neméně statečně než muži. 

Existují svědectví, že se někdy pouštěly do střetů s takovou urputností a zuřivostí, že se jich protivníci opravdu děsili. A úloha žen byla zřejmě větší, než se dosud předpokládalo. Velmi zajímavé údaje v posledních letech získali archeologové: při průzkumech na místě několika bitev se při analýze DNA nalezených lebek ukázalo, že až třetina z nich patřila ženám. Dodnes se v Japonsku tradují příběhy o statečných bojovnicích, které se zasloužily o vítězství v mnoha bitvách.

Nejoblíbenější zbraň

Dívky v samurajských rodinách se od malička učily jízdě na koni, lukostřelbě i ovládání různých druhů mečů a kopí. Typicky ženskou zbraní však byla naginata (česky se někdy nesprávně označuje jako halapartna), která sestávala z masivního ratiště, na němž byla nasazena čepel s výrazným zakřivením. Ratiště bylo dlouhé 150 až 210 cm a mělo na rozdíl od kopí oválný průřez, takže se zbraň užívala lépe k sekání než k bodání. 

Vyrobit kování čepele o délce 30 až 60 cm bylo stejně náročnou prací jako výroba meče a přikládala se jí stejná pozornost. Naginata byla obvykle i na druhém konci ukončena špičatým hrotem ratiště, takže také tímto koncem bylo možné bojovat. Protože těžiště zbraně leželo přibližně uprostřed, často se s ní v bitvě točilo a na bojišti tak samuraj mohl kolem sebe vytvořit velký volný prostor. To ocenily právě ženy, které si mohly držet fyzicky zdatnější muže ve větší vzdálenosti od těla.

První doklady o užití naginaty pocházejí již ze 7. století. V nejstarších dobách ji však běžně užívali muži, hlavně pěšáci, kteří s ní velmi účinně bojovali proti jezdcům na koních vyzbrojeným luky a šípy. Ženy si tuto zbraň oblíbily o něco později. Bývalo také zvykem, že skříň s naginatami stála u vstupní brány do každého samurajského sídla, aby se jich v případě nečekaného přepadení mohl rychle chopit kdokoli z obránců. 

Za dlouhého období míru v éře Edo (1603–1867) se výcvik s naginatou stal běžným prostředkem pro udržování fyzické kondice dívek a žen ze samurajských rodin. A nakonec některé ženy dokázaly tyto dovednosti zúročit v bojích za bošinské války v roce 1868. V dnešním Japonsku je naginatadžucu (umění naginaty) oblíbeným bojovým sportem, jemuž se věnují převážně ženy, a často právě ty, které mají mezi předky samuraje.

Kromě naginaty bojovaly ženy i se samurajskými meči – s kratším wakizaši nebo s dlouhou katanou. Běžnou součástí jejich výzbroje byly i krátké dýky kaiken, které skrývaly v rukávu kimona. Ženy je užívaly při boji zblízka, a když byly nuceny spáchat sebevraždu. Samurajky prosluly rovněž dovednostmi při vrhání dýkami, byly schopny zneškodnit protivníka na značně velké vzdálenosti.

Ikkó ikki a nindžové

V Japonsku se odehrály tisíce samurajských bitev, ale ne vždy mezi sebou válčili jen „urození“ samurajové, příslušníci vojenské aristokracie. Důležitou součástí válečných dějin Japonska jsou také rolnické legie Buddhovy čisté země – takzvané Ikkó ikki, které vybojovaly desítky vítězných bitev s mnohem lépe vyzbrojenými samuraji. Ženy v nich byly zastoupeny dokonce více než mezi samuraji. V 15. a 16. století ovládaly Ikkó ikki rozsáhlé území ve střední části ostrova Honšú, hlavně v okolí dnešních měst Nagoja, Ósaka a Fukui. Běžnou zbraní pro ně byla zmiňovaná naginata.

Neměli bychom zapomenout ani na bojovnice z oddílů takzvaných nindžů. Ve stínu stovek filmů, komiksů a knížek, které zaplavily svět v posledních desetiletích, si mnoho lidí na Západě spojilo představu nindžů s lidmi nadanými nadpřirozenými schopnostmi: zlézají strmé zdi hradů, lezou jako mouchy po stropě, létají vzduchem a jsou prakticky neviditelní. 

V realitě to ale byli převážně příslušníci nižších samurajských rodů, kteří byli v tajných službách často mocných osobností, například si jich velmi cenil Iejasu Tokugawa (šógun v letech 1603–1616). Měli dost společného s moderními agenty a špiony: kromě proniknutí na území protivníka a shromažďování informací byly jejich úkolem také vraždy a různá záškodnická činnost.

Nindžovské ženy nebyly cvičeny pro přímý bojový střet, ale využívaly svých schopností (například svést muže) k získávání důvěrných informací. Dokázaly však své protivníky také zavraždit. Hlavně ve 14.–17. století se nindžové významně podíleli na výsledku mnoha bitev.

Čestná smrt

Pro samurajské ženy platily stejné zásady jako pro muže. Musely být odvážné, zachovávat věrnost svému pánu a samozřejmě také dbát na svou čest. Když se dostaly do bezvýchodného postavení, měly si raději vzít život než upadnout do zajetí. Ženy ale nemohly vykonat obřadnou sebevraždu seppuku, tedy tak, že by si jako muži rozřízly břicho. 

Slovo seppuku se píše znaky ve významu „rozříznout hara“, a na Západě se proto občas chybně čte jako harakiri. Japonské slovo hara má sice základní význam „břicho“, ale především se jím označuje nejniternější podstata člověka, jako je u nás duše nebo srdce. Aktér seppuku proto okolnímu světu nechce ukázat své vnitřnosti, ale předkládá jim to nejcennější, co má, jako kdyby si vyřízl srdce.

Hara v tomto vznešeném významu ale podle Japonců vlastní jen muži, zatímco ženské hara prý tvoří jen břicho a vnitřnosti. Samurajské ženy si proto při obřadu nazývaném džigai (sebe-zranění) dýkou prořízly hrdlo a asistent nebo asistentka jim pak mečem usekl hlavu, aby netrpěly. Ženy přitom seděly na patách a předem si musely pečlivě svázat nohy, aby pohled na ně byl i po smrti estetický.

Nejslavnější válečnice

O kterých udatných ženách si Japonci dodnes vyprávějí? Jednou z nejznámějších samurajek je Tomoe-gozen (gozen je staré označení pro urozenou dámu). Její účast v bitvě u Awazu v roce 1184 je zaznamenána ve známé kronice Příběhy rodu Taira. Tomoe tehdy bojovala jako jediná žena mezi třemi sty samuraji Jošinaky z rodu Minamoto proti obrovské přesile. Přes velké nasazení a odvahu byl Jošinakův boj ztracený. Když mu zbylo posledních pět bojovníků, řekl prý Tomoe, aby raději utekla, protože nechce, aby se o něm po smrti říkalo, že až do posledních chvil bojovala po jeho boku žena. Tomoe se ale znovu vrhla do bitevní vřavy a podařilo se jí ještě srazit hlavu jednomu důležitému veliteli protivníka. Podle některých verzí příběhu mu hlavu dokonce ukroutila holýma rukama a odhodila na zem. Teprve pak se z bojiště vzdálila.

Výjimečný je příběh Curu-hime z rodu Óhóri, jejíž otec byl nejvyšším knězem šintoistické svatyně na ostrově Ómišima v japonském Vnitřním moři. Božstvo uctívané ve svatyni chránilo místní samuraje v bitvách. Když ale během námořní bitvy v roce 1541 otec Curu-hime zahynul, prohlásila tehdy šestnáctiletá dívka, že se sama stala vtělením ochranného božstva. V čele samurajů se vrhla do boje s nepřátelským loďstvem a zahnala je na útěk. Pak ale za dva roky při další bitvě zahynul její snoubenec a zoufalá Curu-hime spáchala sebevraždu skokem do moře. Romantický příběh se dočkal několika literárních zpracování a o Curu-hime se někdy mluví jako o japonské Johance z Arku.

Obránkyně hradu

Časté jsou případy, kdy se samurajské ženy vyznamenaly při obraně rodového sídla. Někdy jen pomáhaly manželovi a mužské posádce, občas se ale samy postavily proti nepříteli. Takovou hrdinkou byla na počátku 13. století Hangaku-gozen z rodu Džó, který bojoval proti šógunovi. Jednou v nepřítomnosti mužských příbuzných stála v čele obrany rodového hradu, ale pak byla zasažena šípem a obrana se zhroutila. Nepřátelé ji zajali a odvedli k šógunovi, který jí podle očekávání měl uložit, aby spáchala sebevraždu. Jeden ze samurajů však byl dojat její udatností a požádal vládce, aby jí dal milost a jemu dovolil se s ní oženit. Šógun mu vyhověl a Hangaku se pak stala matkou několika synů. Příběh zachycuje kronika Azuma kagami a byl několikrát zpracován divadelně.

Podobnou hrdinkou byla Komacu-hime (hime označuje urozenou dámu) z rodu Honda. Sehrála důležitou roli v roce 1600, kdy se schylovalo ke klíčovému střetnutí v boji o ovládnutí Japonska mezi stoupenci a odpůrci rodu Tokugawa. Když její manžel odešel se svými samuraji do války na straně jmenovaného rodu, přenechal jí obranu hradu Numata. Komacu-hime hrad opravdu před nepřítelem ubránila a navíc se zasloužila o to, že se samurajům ze sousedního mohutného hradu Ueda, kde sídlil rod Sanada, jeden z velkých soupeřů Tokugawy, nepodařilo prorazit obklíčení a nemohli tak zasáhnout do závěrečných bojů, v nichž Tokugawové zvítězili.

Poslední samurajská bitva

Významnou roli sehrály samurajské ženy v bojích při obraně hradu Wakamacu (známého také pod jménem Curuga) v oblasti Aizu v dnešní prefektuře Fukušima v říjnu 1868. Byla to vůbec poslední velká samurajská bitva na japonském území, která se odehrála v rámci bošinské války. Po pádu hlavního města Eda se do Aizu stáhlo několik tisíc posledních samurajů věrných rodu Tokugawa. Všichni věděli, že při blížícím se střetu s mnohem silnější a lépe vyzbrojenou císařskou armádou nemají naději na vítězství. Byli ale připraveni položit za šóguna své životy. V hanbě a nečinnosti nechtěly zemřít ani dobře vycvičené mladé samurajky vedené 21letou Takeko Nakano, která si právě díky této bitvě zajistila proslulost.

Takeko se narodila ve starobylé samurajské rodině úzce spřízněné s rodem Tokugawa. Byla všestranně nadaná a již v pěti letech uměla recitovat klasické básně. Nejvíc ji ale přitahovalo válečné umění a pod vedením proslulého mistra dosáhla takové zručnosti v ovládání naginaty, že v šestnácti letech sama začala cvičit další dívky ze samurajských rodin.

V roce 1868 se pod jejím vedením zformoval oddíl několika desítek bojovnic, které si ostříhaly vlasy nakrátko a nabídly mužům, že budou bojovat po jejich boku. Nenechaly se odradit ani tím, když muži jejich pomoc odmítli. S naginatami se postavily proti císařským samurajům s moderními puškami. Takeko se podařilo zabít asi šest protivníků, ale nakonec ji jedna kulka smrtelně zranila. Protože nechtěla padnout živá do rukou nepřítele, rozhodla se pro sebevraždu, při níž roli kaišaku (asistenta, který oběti usekne hlavu) sehrála její mladší sestra. Ta také zajistila, že její tělo bylo později pohřbeno v klášteře Hókaidži ve městě Aizubange. 

Samurajům, kteří v bojích padli na císařské straně, se dostalo nejvyšších poct a jejich duchové vstoupili o rok později do nově otevřené šintoistické svatyně Jasukuni v Tokiu, kde jsou dodnes uctíváni. Této cti se Takeko samozřejmě nedostalo, ale lidé na ni nezapomněli. Každý rok 10. září na ni vzpomínají při slavnosti v Aizubange. 

Do bojů o hrad Wakamacu se zapojila i 23letá samurajka Jaeko Jamamoto, známá také s příjmením druhého manžela jako Jae Niidžima. Její otec zajišťoval pro samuraje v Aizu dodávky pušek a působil jako instruktor střelby. Také Jaeko se od dětství učila bojovat s naginatou, ale otec ji naučil i výborně střílet z moderní americké opakovací pušky Spencer. Do obrany hradu se proto jako jedna z mála žen zapojila na střeleckém postu. Byla už tehdy vdaná, ale s manželem, který byl zajat a skončil ve vězení, se později rozvedla.

Na rozdíl od Takeko Nakano bitvu přežila. V Kjótu pak poznala svého druhého manžela, který jako jeden z prvních Japonců získal univerzitní vzdělání ve Spojených státech. V roce 1875 se společně podíleli na založení významné Doshisha University v Kjótu a Jaeko až do smrti v roce 1932 intenzivně bojovala za rovnoprávnost žen.

Image

Čtěte také

Kam zmizeli nindžové? Kdo ve skutečnosti byli mýty opředení muži v černém?

Francouzská společnost bioMerieux, která se orientuje na bezpečnost potravin, představila na nedávném veletrhu spotřební elektroniky v Las Vegas Consumer Electronics Show (CES 2026) nové přenosné zařízení Allergen Alert. Jde o kapesní laboratoř, která dokáže identifikovat alergeny v potravinách.

Podle dostupných informací se Allergen Alert vyrovná přesným laboratorním testům. Zařízení je výsledkem desetiletého vývoje, na němž se podíleli alergologové, lékaři urgentního příjmu, experti na bezpečnost potravin, majitelé restaurací a samozřejmě pacienti, kteří trpí alergií na potraviny.

Pomoc pro alergiky

„Počet lidí s potravinovými alergiemi vzrostl za posledních 15 let o 50 procent,“ upozorňuje výkonná ředitelka bioMerieux Bénédicte Astierová. „Náš Allergen Alert představuje inovativní řešení pro prevenci, které snižuje riziko rozvoje alergie s potenciálně závažným průběhem a zlepšuje tím pádem kvalitu života pacientů.“

zdroj videa: Alergen Alert, CC BY 4.0

Pokud jde o uživatele, Allergen Alert cílí zejména na majitele restaurací, kteří mají obavy o bezpečnost a zdraví jejich strávníků a na zákazníky s alergií, kteří se zase obávají kontaminace svého jídla anebo toho, že popis složení určitých potravin není dostatečně přesný.

Na rozdíl od dřívějších zařízení podobného typu, která přítomnost alergenů vyhodnocovala na základě údajů v čárovém kódu výrobku nebo z fotografií, provádí Allergen Alert analýzu ze vzorku jídla umístěného v patentovaném jednorázovém sáčku, který se vkládá přímo do zařízení. V současnosti umí detekovat mléko a lepek, časem by se seznam alergenů měl rozšířit také o arašídy, ořechy, vejce, ryby, korýše, pšenici, sóju a sezam. Výsledky analýzy zařízení zobrazuje do dvou minut prostřednictvím mobilního telefonu. Na trhu by se měl Allergen Alert objevit do konce letošního roku.

Image

Čtěte také

Výstražná aplikace AllergE varuje před nastupujícím anafylaktickým šokem

Pro pobyt v zimě je liška polární (Vulpes lagopus) vybavena několika mimořádnými adaptacemi. V prvé řadě jej před chladem chrání hustý, několikavrstvý kožich (v zimě bílý a v létě hnědý). Dalším evolučním zlepšovákem je zvláštní systém cirkulace krve v tlapkách.

Podobným „zařízením“ disponují například vodní ptáci, kteří se mohou bez rizika přimrznutí procházet po zamrzlé hladině. Ledový podklad obdobně snášejí i lišky. Nejenže nepřimrznou, ale navíc dotekem s promrzlou zemí neztrácejí tělesnou teplotu. K tomu mají solidní podkožní vrstvu tuku a zaoblený tvar jejich těla je dodatečnou ochranou proti ztrátě tepla.

Všechny tyto adaptace umožňují liškám polárním bez větších obtíží překonávat i mrazy, které klesají pod -50 °C. 

Mezi další přizpůsobení by určitě bylo možné počítat i sluch. Lišky mají mimořádný sluch a dokážou odhalit lumíky, kteří jsou jejich hlavní potravou, i na značné vzdálenosti pod silnou vrstvou sněhu. Když oběť pod sněhem vypátrají, vyskočí vysokým obloukem do vzduchu a s přesným zacílením prolomí ledovou krustu. Úspěšnost jejich pokusů je velmi vysoká. Přizpůsobivé šelmy by ale období mrazů nepřežily bez ledních medvědů, po nichž dojídají zbytky zabitých tuleňů.

Image

Čtěte také

Bílá dáma arktických plání: Výprava na Špicberky za liškou polární