Lidé, kteří si často dopřávají poslech hudby i v pokročilém věku, pomáhají svému zdraví. Takový je závěr výzkumu týmu, který vedla Emma Jaffaová z australské Monashovy univerzity. Častý poslech hudby u seniorů podle nich snižuje riziko rozvoje demence téměř o 40 procent.

Výzkum, který nedávno uveřejnil odborný časopis International Journal of Geriatric Psychiatry, vyhodnocoval data celkem 10 893 Australanů starších 70 let, u kterých nebyla v době zahájení výzkumu diagnostikovaná demence. Vědci v rámci výzkumu zjišťovali, jaké jsou jejich zvyklosti ohledně hudby a zda hráli na nějaké hudební nástroj.

Hudba proti demenci

Ukázalo se, že senioři, kteří poslouchají hudbu neustále, čelili po třech uplynulých letech od počátku výzkumu oproti ostatním o 39 procent nižšímu riziku rozvoje demence. Také je u nich o 17 procent nižší riziko mírnějších forem kognitivních poruch a vedli si lépe v testech kognitivních schopností a epizodické paměti, která je důležitá pro připomínání každodenních událostí.

Zajímavé je, že pravidelná hra na hudební nástroj, tedy ještě aktivnější zapojení do hudby, snižuje riziko rozvoje demence o něco méně, asi o 35 procent. Podobné to bylo u lidí, kteří v pokročilém věku často poslouchají hudbu a současně hrají na hudební nástroj. U nich bylo riziko demence nižší o 33 procent.

Jak říká Jaffaová, u studií jako je tato nelze přesně určit příčinu a následek. Není tudíž jisté, zda poslech hudby skutečně aktivně brání demenci. Na druhou stranu ale platí, že ztráta sluchu je rizikový faktor pro rozvoj demence a sluchadla pro zlepšování sluchu naopak mohou omezovat úbytek kognitivních schopností. Podle Jaffaové je každopádně hudba dostupným prostředkem, který by mohl pomáhat seniorům s udržením duševní kondice.

Image

Čtěte také

Jakým způsobem rozlišuje lidský mozek řeč a hudbu?

Tři čínští tchajkonauti, kteří se měli vrátit z vesmírné stanice Tchien-kung (Tiangong) na palubě lodi Šen-čou 20, zažili minulý týden nečekanou komplikaci. Jejich návrat byl odložen poté, co návratový modul pravděpodobně zasáhl kus vesmírného smetí. Přestože jsou členové posádky v bezpečí a v záloze je připravená i náhradní loď, incident je další připomínkou rostoucího rizika, které představuje vesmírný odpad na zemské orbitě.

Problém, který roste

Vědci dlouhodobě upozorňují, že roztříštěné úlomky starých družic, pozůstatky raket a tisíce menších fragmentů jsou hrozbou pro moderní kosmonautiku. Podle analýzy, na níž se podílela výzkumnice Lauren Kahnová z Georgetownské univerzity, je dnes na oběžné dráze katalogizováno přes 34 000 objektů větších než 10 centimetrů – a drtivá většina pochází jen z několika desítek havárií a testů provedených USA, Čínou a Ruskem.

NASA uvádí, že kolem Země aktuálně krouží přes 45 000 člověkem vytvořených předmětů. Problémem však nejsou jen velké kusy, které lze sledovat radary. Skutečné nebezpečí představují milimetrové až centimetrové úlomky – velké jako střela, letící rychlostí přes 27 000 km/h. Ty mohou prorazit stěnu satelitu i návratového modulu podobně jako projektil.

Astronom Jonathan McDowell z astrofyzikálního ústavu Harvardovy univerzity upozorňuje, že i maličký kus může být smrtící, pokud zasáhne klíčový systém kosmické lodi. Úlomky vesmírného odpadu podle něj představují „časované bomby na orbitě“.

Orbitální smetiště

Největší koncentrace smetí se nachází na nízké oběžné dráze (LEO), kde létají nejen pilotované mise, ale i většina telekomunikačních a pozorovacích satelitů. Podle dostupných dat je zde více než 83 % všech sledovaných úlomků. Zároveň na této dráze operuje nyní již kolem 13 000 aktivních satelitů – desetkrát více než před deseti lety.

Tak dramatický nárůst techniky znamená, že operátoři satelitů musejí provádět stále častější bezpečnostní manévry. V současnosti jich probíhají desítky tisíc ročně, a pokud počet satelitů stoupne opět desetkrát, počet manévrů by se mohl zvýšit až stokrát, což by řízení provozu na orbitě posunulo na hranici zvládnutelnosti. Přesto se plánují další masivní projekty: megakonstelace typu Starlink či nové koncepty orbitálních datových center.

Hrozba „Kesslerova syndromu“

Nejčernějším scénářem je podle odborníků tzv. Kesslerův syndrom – řetězová reakce, kdy srážka jednoho objektu vyprodukuje tisíce úlomků, které vyvolají další srážky. Takový proces by mohl učinit části oběžné dráhy nepoužitelné na roky až desetiletí.

Podle odbornice na kosmickou bezpečnost Victorie Samsonové je největším problémem nedostatek technologií na úklid prostoru kolem Země a slabá mezinárodní koordinace, obzvlášť mezi USA a Čínou, což zvyšuje riziko náhodných kolizí.

Čína už měla s vesmírným smetím problémy dříve. V roce 2024 úlomek poškodil solární panel na stanici Tchien-kung, což způsobilo výpadky energie a vyžádalo si neplánované výstupy tchajkonautů do volného prostoru. Ve srovnání s relativně nedávnou dobou je dnes ve vesmíru více lidí i družic a každá další podobná kolize zvyšuje riziko nejen pro techniku, ale i pro lidské životy.

Image

Čtěte také

Příliš drahý nepořádek: Kolik nás bude stát vesmírná skládka?

Římské silnice, původně určené pro logistiku římských jednotek, přepravu zpráv a obchod, byly zásadním prvkem rozvoje Římské říše a vlastně i celé Evropy, jak připomíná i známé rčení „všechny cesty vedou do Říma.“ Pokud víme, byly tyto silnice velice rozsáhlé. Jejich síť zobrazuje nová mapa vytvořená mezinárodním týmem archeologů, který vedl Tom Brughmans z dánské Aarhuské univerzity.

Online dostupná mapa Itiner-e síť potvrzených římských silnic a cest téměř dvojnásobě rozšiřuje jejich rozsah, z původních 190 tisíc na 300 tisíc kilometrů. Přesto, jak říkají tvůrci mapy, stále zahrnuje zhruba jen tři procenta skutečného rozsahu římských cest. Před archeology je ještě spousta práce.

Dálnice starověku

I tak je rozsah římský cest obdivuhodný. Římská říše měla v době svého rozkvětu rozlohu asi pěti milionů kilometrů čtverečních. Není divu, že doposud potvrzené římské silnice by více než sedmkrát obtočily zeměkouli. Soubor dat, na němž je založená zmíněná mapa, zahrnuje údaje ze 40 zemí světa. Výzkum související s tvorbou mapy v těchto dnech publikoval vědecký časopis Scientific Data.

Badatelé při sestavování této mapy využili celou řadu zdrojů, včetně Digitálního atlasu římské a středověké civilizace (DARMC), cestovních deníků a záznamů, římských milníků, dat z archeologických lokalit a historických map vzniklých před moderní urbanizací. Vykopávky a literární prameny porovnávali s různě starými satelitními snímky, díky čemuž mohli odhalit například římské cesty zalité nedávno vybudovanými nádržemi.

Výstavba komunikací v podobném rozsahu se v této části světa objevila až s průmyslovou revolucí v 19. století. Podle vědců je fascinující také míra kontinuity římských silnic a cest během historie. Ještě dnes, po 2 tisících letech, se mnohé z nich používají. Římské impérium už dávno pohřbil čas, ale jeho duch stále žije v dálnicích, které dnes spojují svět.

Image

Čtěte také

Římské akvadukty: Stovky kilometrů vodovodů, které fungují dodnes

Emil Holub (1847–1902) své výzkumy z první cesty do Afriky uskutečněné v letech 1872-1879 rozhodně nepokládal za ukončené, spíše naopak. Nikoho nenechal na pochybách, že se na černý kontinent co nejrychleji opět vrátí. Výsledky první cesty se pochopitelně odrazily v jeho ambicích a cílech zamýšlené příští výpravy i v jejím charakteru. Holub už nebyl naivní mladík, nyní byl zkušený cestovatel, který věděl, s čím se může setkat a na co se musí připravit. Zamýšlel přejít celý kontinent od jihu po sever a důkladně prozkoumat všechna území, kterými se bude ubírat. 

Mezinárodní expedice

Přes uznání a pocty, kterých se Holubovi dostalo z celé Evropy, však nezískal pro své záměry významnější finanční podporu. Plány mezinárodní expedice tak vzaly brzy za své a cestovatel navíc seznal, že většinu prostředků si bude muset obstarat sám. Sen o rychlém návratu do Afriky se tedy rozplynul a Holuba čekalo zdlouhavé shánění peněz.

Výraznou podporu nakonec nalezl ve Vídni. O jeho výzkumy se zajímal sám císař František Josef I. a jeho rodina. Kromě ní jej různým způsobem podpořila také ministerstva obchodu, války nebo kultu a vyučování a rovněž některé vídeňské spolky, především rakouská geografická společnost a vývozní spolek. Vzhledem k této pomoci Holub nazval svůj podnik Holubova Rakousko-Uherská expedice.

Přesto byly přípravy na cestu velmi obtížné především kvůli chronickému nedostatku peněz. Většinu prostředků si nakonec musel opatřit sám z výtěžku své literární činnosti a přednášek. Do roku 1883 se mu podařilo pořídit veškeré potřebné vybavení a výstroj, nicméně z odhadovaných nákladů nakonec shromáždil jen necelou polovinu. Navzdory tomu se 18. listopadu 1883 vydal na svou druhou cestu do Afriky. Spolu s ním odjelo šest mužů ze zemí Rakousko-Uherska, Holubova žena Rosa, kterou si vzal krátce před cestou, a malá bečuánská služebná Bella, kterou si přivezl v roce 1879 z Afriky a nyní ji chtěl vrátit (a vrátil) zpět.

Podruhé v Africe

Prakticky hned po připlutí do Kapského Města se expedice dostala do potíží, neboť její výstroj úřady posoudily jako obchodní zboží a uvalily na ni vysoké dovozní clo. Na jeho zaplacení Holub neměl peníze a v Kapském městě se tedy zdržel celé čtyři měsíce, než dorazila pomoc z Vídně. Teprve v červnu 1884 se mohl vydat po železnici do města Colesberg, kde konečně zahájil systematickou výzkumnou činnost. Dokoupil zde potřebné vybavení, vozy a potah a vydal se na cestu k Zambezi. 

Problémy však expedici stíhaly i nadále. Teprve začátkem června 1886, tedy po více než dvou letech, dorazila k řece Zambezi, kde měla začít stěžejní část cesty. Výprava již také nebyla kompletní, Josef Špíral a Karel Bukač podlehli malárii a Antonína Haloušku poslal Holub jako doprovod svých sbírek zpět do Evropy. Na sever od Zambezi se tedy kromě Holuba a jeho ženy vydali z původní sestavy jen Osvald Söllner, Jánosz Fekete a Ignác Leeb.

Překročením Zambezi se zcela změnil charakter cestování. Až dosud se expedice přepravovala pomocí vozů tažených dobytkem. Nyní je však využívat nemohla, protože se v oblasti kolem Zambezi vyskytovala moucha tse-tse, která znamenala pro dobytek jistou zkázu. Holub se tedy musel spolehnout na domorodé nosiče z místních kmenů. S nimi pak zamířil na území, obývané kmenem Mašukulumbů. K jeho průzkumu však tehdy nebyly příhodné podmínky. Mezi Mašukulumby a Marucy, odkud expedice přicházela, panovalo nepřátelství.

Na území Mašukulumbů

Dne 16. července 1886 vstoupil Emil Holub jako vůbec první Evropan na území Mašukulumbů. Během dvou týdnů dokázala jeho expedice proniknout téměř přes celé jejich teritorium. Neustále ji však provázely stupňující se neshody s domorodými nosiči i stále otevřenější nepřátelství ze strany domorodců.  U řeky Luenge (Kafue) se Mašukulumbům podařilo přimět Holubovy nosiče, aby jej opustili. Expedice se tím ocitla zcela bez pomoci. Početné vybavení a náklad přitom představovaly pro Mašukulumby hotové bohatství, které navíc nebylo Evropany dostatečně chráněno.

Napětí vrcholilo 2. srpna 1886 útokem na tábor expedice u vesnice Galulonga. Holub v té době v táboře nebyl, neboť se snažil vyhledat pomoc o něco severněji, za hranicí nepřátelského území. Útočníkům se podařilo zabít Osvalda Söllnera a zmocnit se veškerého vybavení i zásob. Holub navíc přišel o větší část svých vědeckých záznamů, kterých si nade vše cenil. Jeho expedice tedy ztroskotala, na další postup na sever nebylo ani pomyšlení a nezbývalo, než se pokusit o návrat zpátky na jih. Několikadenní zpáteční cesta byla skutečně strastiplná, poznamenaná všudypřítomným strachem z nového útoku, ke kterému již naštěstí nedošlo.

Přestože výprava nesplnila stanovený cíl, neúspěšná rozhodně nebyla a z hlediska získaných sbírek dokonce dalece předčila výsledky první cesty. Zpracování nálezů zabralo několik dalších let a veřejnosti je Holub představil prostřednictvím velkolepých výstav v roce 1891 ve Vídni a o rok později v Praze. Zájem veřejnosti byl sice mimořádný (navštívilo je okolo 190 tisíc návštěvníků), pro nízké vstupné však výstavy skončily finanční ztrátou. Nepodařilo se mu získat prostor pro trvalé umístění svých sbírek (okolo 13 000 předmětů) a začal je po částech rozprodávat do zahraničí, nebo je i daroval muzeím, vědeckým institucím a školám.

Image

Čtěte také

Emil Holub: Největší z českých cestovatelů

Když 15. září 1916 vyrazily do útoku na Sommě britské obrněnce Mark I, začala se psát nová kapitola válečnictví. Tank, tehdy revoluční zbraň, se stal nedílnou součástí budoucích konfliktů. Přestože jsou dnes kulomety v těžké technice často opomíjené, jejich umístění a použití prošlo od roku 1916 zásadním vývojem.

První nasazený tank v historii, britský Mark I, existoval ve dvou variantách. Verze „Male“ byla vyzbrojena dvěma 57mm kanony a strojními puškami, zatímco „Female“ nesla pouze kulometnou výzbroj. Obě verze měly vodou chlazené vickersy ráže 7,7 mm, běžně využívané i pěchotou. Následující modely, jako Mark IV a Mark V, už standardně nesly typ Hotchkiss kalibru 7,7 mm, které byly spolehlivější při dlouhodobé palbě. 

Francouzský Renault FT, považovaný za první moderní tank s otočnou věží, se vyráběl ve dvou verzích – s 37mm kanonem nebo kulometem Hotchkiss ráže 8 mm. Německo během války experimentovalo a do boje nasadilo jen omezený počet strojů A7V, vyzbrojených jedním dělem a šesti 7,92mm strojními puškami MG 08.

Vzhledem k povaze bojů na západní frontě, kde dominovala zákopová válka a hustá pěchotní obrana, hrály „samostříly“ v prvních tancích klíčovou roli. Sloužily k podpoře útoků na nepřátelské linie, potlačování pěchoty i likvidaci kulometných hnízd. Po skončení první světové války si udržely své místo a zůstaly standardní součástí tankové výzbroje až do současnosti.

Meziválečný vývoj

V roce 1918 se tanky staly nedílnou součástí moderních armád a spolu s nimi se vyvíjela i kulometná  výzbroj. Postupně se také ustálilo jejich využití v tancích ve třech základních rolích. Fungovaly jako spřažené s hlavním kanonem, který byl pevně spojen s touto zbraní a měl mimo jiné sloužit k nastřelování cílů a k ničení osádek vyřazených obrněnců, další se nacházely v korbě stroje a nakonec lafetované i na věži, ale tento způsob se víceméně ujal až během druhé světové války. 

Francouzské stroje v meziválečném období mimo jiné spoléhaly na modely Chatellerault MAC 31 ráže 7,5 mm, zatímco britské stroje používaly Vickers ráže 7,7 mm. Koncem 30. let Britové zakoupili licenci na československý vz. 37, který zavedli pod označením BESA. Rudá armáda používala kulomety DT kalibru 7,62 mm, Spojené státy pak M1919 Browning ráže 7,62 mm. Německo, jehož vývoj tanků omezovala Versailleská mírová smlouva, zahájilo konstrukci obrněnců až ve 30. letech. První modely byly vyzbrojeny MG 13 s kalibrem 7,92 mm, které brzy nahradil modernější MG 34.

Pod pancířem tančíků

Většina evropských států zaváděla obrněnce se zbraněmi domácí výroby. Proto například Československo osadilo svůj první Renault FT typem vz. 24 ráže 7,92 mm, zatímco modernější modely LT vz. 34 a LT vz. 35 disponovaly kulomety vz. 35 a vz. 37 stejného kalibru. 

Meziválečné období přineslo dynamický rozvoj obrněné techniky a vedle klasických tanků se objevily i tančíky – malé pásové stroje vyzbrojené jen kulomety. Ačkoli jejich bojová hodnota zůstávala omezená, mnohé státy je pořizovaly ve velkém množství. Příkladem jsou polský TKS nebo italský Carro Veloce L3/33. Na počátku 30. let se těšily značné popularitě po celém světě. Pouze výzbroj puškové ráže však nebyla omezena jen na ně – některé země ji zavedly i u lehkých tanků, přičemž jedním z největších uživatelů se stal Sovětský svaz.

V arzenálu Osy

První boje druhé světové války potvrdily obavy vojenských odborníků – tančíky a tanky vybavené pouze strojními puškami se ukázaly jako neúčinné a rychle z bojišť zmizely. Následně se všechny válečné strany snažily standardizovat výzbroj, což se ne vždy dařilo. Většina armád používala jedny typy zbraní pro své obrněnce, a to i přes časté modernizace a zavádění nových modelů vozidel.

Například Panzerkampfwagen IV, nejrozšířenější tank Wehrmachtu, od počátku disponoval MG 34 ráže 7,92 mm spřaženým s kanonem a další „čtyřiatřicítkou“  umístěnou v korbě, kterou ovládal radista. Pozdější verze umožňovaly montáž MG 42 na věž. Italská armáda používala kulomety Breda, přičemž střední obrněnec M15/42 byl vybaven koaxiálním typem Breda Mod. 38 ráže 8 mm a dalším v korbě. 

Některé verze měly na věži ještě třetí pro protiletadlovou obranu. Japonská armáda vsadila na typ 97 ráže 7,7 mm, který nechala instalovat do většiny obrněných vozidel. Střední typ 97 Či-Ha nesl spřažený kulomet vedle děla, další v korbě a některé verze měly ještě třetí na věži. 

Co na to Spojenci?

Spojenci používali především dva různé automaty. Americký M4 Sherman měl koaxiální M1919A4 Browning ráže 7,62 mm, stejný model v korbě a na věži 12,7mm těžký M2 Browning. Britský Cromwell disponoval dvěma modely BESA ráže 7,92 mm – jeden byl spřažen s kanonem, druhý v korbě. Sovětský T-34 měl spřažený DT-29 ráže 7,62 mm a další v korbě ovládaný radistou. I v tomto období představovaly tankové kulomety více či méně upravené klasické verze. Někdy s těžší hlavní, většinou s odmontovanou pažbou, nebo naopak přidanou pistolovou rukojetí. DT-29 byl například pro svou kompaktnost oblíben i jako pěchotní.

Přestože jednotlivé státy používaly vlastní konstrukce, jejich úloha zůstávala stejná – obrana proti nepřátelské pěchotě, lehkým vozidlům a letounům. Po válce disponovala většina armád rozmanitou směsicí tanků a tím pádem i různými zbraněmi. V Evropě to vedlo k situaci, kdy v jedné armádě sloužily stroje s odlišnou výzbrojí. Například Československo používalo T-34/85 s kulomety DT, britské cromwelly s besami a německé PzKpfw IV s MG 34. Teprve ve druhé polovině 50. let se podařilo výzbroj sjednotit.

Image

Čtěte také

Zastaralá vojenská technika během druhé světové války (2): Tank Renault FT

Když se Debra Brownová se svou rodinou vypravila na australskou pláž Wharton Beach sbírat odpadky, rozhodně nečekala, že narazí na více než sto let starou stopu. Mezi naplaveninami našla starou láhev od limonády a v ní dva pečlivě složené dopisy. Ukázalo se, že jde o poselství z roku 1916 – od dvojice australských vojáků mířících lodí na evropskou frontu první světové války.

Dopisy z hlubin času

Oba dopisy byly datovány 15. srpna 1916. Delší z nich napsal pětadvacetiletý vojín Malcolm Alexander Neville, který své matce líčil každodennost na palubě transportní lodi. V dopise s lehkou ironií poznamenává, že se má „opravdu dobře“, jen jedno z jídel skončilo „pohřbeno v moři“. Závěrem prosí případného nálezce, aby list doručil jeho matce a podepisuje se „Váš milující syn Malcolm… někde na moři“.

Nevilleho životní příběh je přitom sám o sobě zajímavý. Měřil pouhých 158 cm a kvůli výšce a problémům se zrakem byl armádou opakovaně odmítán. Nakonec mu pomohl soucitný kapitán, který za něj napsal doporučení a Neville byl přijat do Australian Service Corps. Na západní frontu se však dostal jen na dva měsíce – v dubnu 1917 padl v bitvě u Bullecourtu. Protože se nikdy neoženil ani neměl děti, zůstalo po něm jen málo stop.

Druhý vzkaz byl mnohem stručnější a odrážel spíše momentální náladu. Vojín William Harley, tehdy sedmatřicetiletý, ve svém vzkazu píše: „Pokud najdete tuto láhev, doufám, že jste v tak dobré náladě jako my právě teď.“ Žádné pokyny, žádné představení – jen prostý pozdrav neznámému budoucímu čtenáři. Harley válku přežil, byť byl dvakrát zraněn a zemřel až v roce 1934 na rakovinu.

Poselství ze záhrobí

Debra Brownová se po přečtení obou dopisů rozhodla vypátrat žijící příbuzné. V Nevilleho případě to nebylo snadné – chybějící potomci znamenali minimum použitelných stop. Nakonec se jí však podařilo najít jeho prasynovce Herbieho a následně i další členy rodiny. Dopis jim nyní plánuje předat, čímž splní přání, které Malcolm napsal do láhve před 109 lety. Podobně se spojila i s Harleyho vnučkou Ann Turnerovou, která objev komentovala slovy, že se „jejich dědeček ozval ze záhrobí“.

Nález na Wharton Beach není ojedinělý – australská pobřeží už několikrát vydala stará poselství z minulosti. V roce 2018 byl poblíž Esperance nalezen dokonce dopis z roku 1886, považovaný za nejstarší známý vzkaz v láhvi. Příběh dvou vojáků z roku 1916 však působí obzvlášť silně: připomíná, jak křehké jsou osobní osudy ve stínu velkých dějin a jak nečekaná mohou být dávná poselství z moře.

Image

Čtěte také

Poslední slova Tomáše Garrigua Masaryka: Které další dopisy dokázaly změnit běh dějin?

Biskup Vojtěch představuje jednu z největších postav nejen českých, ale i celoevropských církevních dějin. Jednalo se o mimořádně vzdělaného a zcestovalého muže, který bývá právem označován za prvního Čecha evropského formátu a kněze příkladných cností. Jako biskup ale ve své vlasti mnoho úspěchů nezaznamenal, vedení svěřené diecéze dvakrát nezvládl, a nakonec se vydal na jistou smrt k pohanům.

Marný boj

Budoucí patron Čech a Polska se narodil na slavníkovském hradišti Libice jako jeden ze synů knížete Slavníka zhruba v polovině 50. let 10. století. Díky svému původu získal dobré vzdělání v klášterní škole v Magdeburgu, kde pod vedením scholastika Oktrika studoval dlouhých devět let. V únoru 982 byl pak ani ne ve 30 letech zvolen nástupcem prvního pražského biskupa Dětmara (ve funkci 976–982). Odebral se proto do Itálie, kde se nakonec zdržel celý rok, než v červnu 983 obdržel ve Veroně biskupské svěcení a římský císař Ota II. jej oficiálně uvedl do úřadu. Dlouhodobý pobyt v zahraničí ve vyspělém kulturním prostředí měl značný vliv na vývoj Vojtěchovy osobnosti, nepřipravil ho však na řízení tehdy ještě primitivní a polopohanské diecéze v Čechách.

Marně v knížectví bojoval s přežívajícím pohanstvím, mnohoženstvím, sňatky mezi příbuznými, krevní mstou, prodejem křesťanských zajatců do otroctví či se znesvěcováním nedělí a církevních svátků trhy a polními pracemi. Dostal se do sporů nejen s knížetem Boleslavem II. (vládl 967/972–999) ale především s kněžími, kteří jeho snahy často sabotovali, neboť sami byli závislí na světské moci a spousta z nich měla manželky. Vojtěch proto roku 988 Čechy opustil a uchýlil se do kláštera na římském Aventinu.

Odchod biskupa ale nebyl pro vládnoucí Přemyslovce dobrou vizitkou, a tak za ním vyslali poselství a přesvědčovali jej k návratu. Slavníkovec, ač nerad, se tedy nakonec vrátil do Prahy, ale ani tentokrát v Čechách dlouho nevydržel a zhnusen nad chováním tamní společnosti zemi na podzim 994 definitivně opustil a odešel zpět na Aventin.

Promyšlená sebevražda?

Přestože mohučský arcibiskup Willigis i nově zvolený papež Řehoř V. (ve funkci 996–999) nařizovali Vojtěchovi, aby se okamžitě vrátil do své diecéze, budoucí světec tak neučinil. Není se čemu divit. Dne 28. září 995 totiž byli na hradišti v Libici nad Cidlinou povražděni členové významného rodu Slavníkovců, z něhož pocházel i Vojtěch. Kromě něj unikli masakru pouze jeho dva sourozenci – Soběslav a jejich nevlastní bratr Radim. Krvavé řádění měli patrně na svědomí příslušníci konkurenčního a ambiciózního rodu Vršovců a kníže Boleslav proti jejich jednání nijak nezakročil ani je nepotrestal. Přeživší Slavníkovec se tedy pochopitelně návratu obával, a navíc v listopadu 996 obdržel zprávu, že jej Češi za biskupa nechtějí. 

Vojtěch se proto rozhodl pro misii u pohanských Prusů, ke kterým se záměrně vypravil přes Hnězdno, kde jej krátce hostil polský kníže Boleslav Chrabrý (vládl 992–1025). Jenže příchod do Pruska z polské strany byl krajně nebezpečný, neboť mezi Prusy a Poláky panoval dlouhodobě válečný stav. Misionář přicházející od polského panovníka tak nemohl být nic jiného než persona non grata a budoucí mučedník musel od počátku tušit, jak celá misie dopadne.

Část historiků se proto přiklání k hypotéze, že šlo o dobře promyšlenou a plánovanou „sebevraždu“. Frustrovaný poměry v Čechách a zdrcený vraždou svých příbuzných neměl už Vojtěch patrně mnoho důvodů, proč zůstávat na tomto světě. Jeho víra mu ale zabraňovala sáhnout si na život, a tak se vydal k divokým Prusům.

Kosti vyvážené zlatem

Jeho misie nabrala hned na začátku nešťastný spád, neboť se biskup Prusům představil jako vyslanec Boleslava Chrabrého, který jim přináší spásu. Prusové ale o žádnou spásu z polské země nestáli a několikrát mu dali důrazně najevo, aby odešel. Vojtěch však nejenže odmítl jejich výzvy uposlechnout, ale navíc ještě pohany všemožně provokoval. Pohár jejich trpělivosti přetekl 23. dubna 997, kdy Slavníkovec během pohanských slavností záměrně vpadl do posvátného háje (podle některých zdrojů do něj vstoupil nevědomky a omylem). Na toto místo měli přístup jen nejvyšší pohanští duchovní a vstup křesťanů byl brán jako znesvěcení jeho posvátnosti. 

Prusové biskupa dvakrát vyvedli, s tím, ať už se nevrací a nenarušuje jejich obřad. Když se ale Slavníkovec vrátil i potřetí, Prusové se na něj vrhli a brutálně jej zavraždili. Podle legend Vojtěcha nejdříve pohanský kněz Sikka bodl oštěpem a poté ho Prusové sedmi ranami ubodali. Jeho hlavu pak pro výstrahu narazili na kůl a křepčili kolem ní. Jiné zdroje uvádějí, že světce ubili vesly či sťali sekerou.

Když se o Vojtěchově smrti dozvěděl Boleslav Chrabrý, ihned projevil zájem o světcovo tělo, které od Prusů za „… mnoho peněz vykoupil…“. To mělo jediný smysl – vyhlášení nového světce. Ve skutečnosti už se jednalo jen o ovařené kosti a lebku. Tyto ostatky dal kníže uložit na svém sídelním hradě ve Hnězdně, a ještě na podzim 997 nechal Vojtěcha prohlásit za svatého. 

Biskupův kult začal rychle šířit i římský císař Ota III. (vládl 983/996–1002), který s ním udržoval blízké přátelství. Krátce po biskupově smrti vznikla první vojtěšská legenda (Vita prior) a byla postavena celá řada kostelů zasvěcená novému mučedníkovi. Roku 1000 pak kult svatého Vojtěcha posloužil jako argument pro zřízení nových arcibiskupství v Hnězdně a v Ostřihomi.

Převezení ostatků

Když Češi pozorovali posmrtný triumf svého bývalého biskupa a možnosti, které poskytl polskému státu, neváhali a rychle se k němu přihlásili, aby mohli s jeho pomocí také získat vlastní arcibiskupství. Především kníže Břetislav I. (vládl 1034/1035 až 1055) si uvědomoval, jak výhodné by bylo prohlásit Slavníkovce patronem přemyslovského státu. Scházelo jediné – získat jeho ostatky.

Vhodná příležitost se naskytla na konci 30. let 11. století, kdy se Polsko ocitlo v hluboké krizi a nenašel se nikdo, kdo by zemi účinně bránil. Český kníže proto podnikl v létě 1039 přes Slezsko vojenské tažení do Velkopolska a již na konci července obsadil Hnězdno. Tam české vojsko nejdříve vykonalo třídenní pokání a poté pražský biskup Šebíř, jenž bojovníky doprovázel, nechal otevřít Vojtěchův hrob. Uvnitř prý našli celé neporušené světcovo tělo, které pak Břetislavova armáda spolu s ostatky Vojtěchova bratra arcibiskupa Radima, pěti svatých bratří mučedníků a ohromnou kořistí odvezla zpět do Čech.

„Přišli se vším svatým nákladem šťastně a vesele do Čech (…) kníže sám a biskup nesli na ramenou sladké břímě mučedníka Kristova Vojtěcha,“ popsal triumfální návrat „českého Achilla“ kronikář Kosmas. Dne 24. srpna 1039 pak byly Vojtěchovy ostatky slavnostně uloženy v chrámu svatého Víta poblíž hrobu svatého Václava. 

Praha, Hnězdno nebo Cáchy?

Poláci se s potupnou krádeží svatých ostatků nedokázali smířit a dodnes se v odborné i populárně naučné literatuře objevují tvrzení, že Vojtěchovy tělesné pozůstatky před příchodem Čechů ukryli a Břetislavově armádě podstrčili falešné relikvie. Navíc podle krakovských análů byla 23. února 1127 na hradě v Hnězdně nalezena „pravá“ lebka svatého Vojtěcha, a to v místě, kde byl světec pohřben a prohlášen za mučedníka. A právě tady začíná záhada „tří ztracených hlav“. 

Zpráva o senzačním nálezu se samozřejmě tehdy dostala i do Prahy, kde „pro jistotu“ proběhla jakási „revize“ světcovi lebky. „Téhož roku (1143, pozn. autora) byla nalezena hlava svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka ve městě Praze v kostele svatého Víta mučedníka a také žíněné roucho svatého Václava,“ informuje o nálezu „pražské hlavy“ Mnich Sázavský.

Třetí lebka slavného Slavníkovce se pak objevila v Cáchách. Císař Ota III. dal hned na podzim 997 zasvětit tamní novou kolegiální kapitulu svatému Vojtěchovi a na jaře roku 1000 osobně daroval kostelu mučedníkovu relikvii: „Král Boleslav poslal císaři rámě a kousek lebky z těla tohoto světce (svatého Vojtěcha, pozn. autora). Císař je s radostí přijal a ke cti svatého mučedníka Vojtěcha vystavěl podivuhodnou baziliku v Cáchách a zřídil tam klášter služebnic božích.“

Po předčasné smrti Oty III. ale upadl biskupův kult i vzácná relikvie v zapomnění. Teprve po více jak 400 letech v září 1475 při vizitaci císaře Fridricha III. (vládl 1440–1493) a papežského nuncia se v chrámu podařilo objevit nikoliv pouze část lebečního skeletu, nýbrž třetí (zaručeně pravou) mučedníkovu hlavu.

Která je skutečná?

Záhadu „tří hlav“ se pokusil v 70. letech 20. století objasnit český antropolog Emanuel Vlček. Na prozkoumání však dostal k dispozici pouze pražskou a cášskou lebku, neboť tehdejší polský primas a kardinál Stefan Wyszyński zapůjčení světcových ostatků z Hnězdna nedovolil. Jak se ukázalo, obě lebky se vzájemně dost podobaly: byly poškozeny na stejných místech a pražská i cášská měla z horní čelisti vytažené všechny zuby, to vedlo antropologa k závěru, že jedna z lebek byla vědomě poškozena podle druhé, a že se tedy jedná o záměrné falzum.

Jako pravá se nakonec ukázala lebka z Prahy. Ta na rozdíl od hlavy z Cách odpovídala svou sérologickou skupinou nejen kosterním pozůstatkům přeneseným Břetislavem z Polska do Prahy, ale i těm uloženým v Římě (císař Ota III. daroval roku 1000 bazilice svatého Bartoloměje na Tiberském ostrově kus světcova ramene). Zároveň do pražské lebky (na rozdíl od cášské) pasovaly zuby nalezené kolem kostry. Antropolog také částečně vyřešil otázku biskupovy smrti, neboť se mu podařilo prokázat, že hlavu Vojtěchovi uťali až posmrtně. Vzhledem k nemožnosti prozkoumat ostatky uložené v Hnězdně ale určité tajemství a pochybnosti okolo ostatků svatého Vojtěcha stále trvají.

Image

Čtěte také

Vynálezci středověké turistiky: Anglické kláštery lákaly poutníky na „zaručeně pravé“ relikvie svatých

Vědci nedávno zaznamenali v Antarktidě něco znepokojivého – ledovec Hektoria se během několika málo měsíců rozpadl rychlostí, která bere dech i zkušeným glaciologům. Nová studie publikovaná v Nature Geoscience popisuje, jak se tento „uzemněný“ ledovec – tedy ledovec pevně spojený s mořským dnem – mezi lednem 2022 a březnem 2023 zmenšil o neuvěřitelných 25 kilometrů.

Cílem vědců z Coloradské univerzity v Boulderu původně vůbec nebyl ledovec Hektoria – vědci zkoumali satelitní snímky mořského ledu. Teprve když si Naomi Ochwatová všimla, že se oblast kolem ledovce drasticky změnila, začali badatelé pátrat, co se vlastně stalo.

To, co vědci následně zjistili, překonalo jejich očekávání. Zatímco běžně se podobné ledovce zmenšují o několik stovek metrů ročně, ledovec Hektoria ustoupil v listopadu a prosinci 2022 o více než 8 kilometrů. „Ta čísla jsou naprosto mimo naše dosavadní zkušenosti,“ komentuje zjištění glaciolog Mathieu Morlighem z Dartmouth College.

Ledové domino

Pomocí satelitních dat vědci zrekonstruovali celý sled událostí. V roce 2011 pokrýval záliv kolem ledovce Hektoria mořský led pevně spojený s pobřežím, který ledovec stabilizoval a umožňoval mu tvořit „ledový jazyk“ sahající nad moře. V lednu 2022 ale tento ochranný led rozbily silné bouře a bez jeho podpory se ledovec stal zranitelným. 

V následujících měsících se plovoucí část ledovce rozpadla do několika ker. Tím se ledovec odlehčil, ztenčil a začal doslova vznášet nad mořským dnem. Jakmile se mezi led a pevninu na níž ledovec spočíval dostala voda, otevřely se trhliny a spustilo se masivní odlamování kusů ledu.

Rekordní tání?

Ne všichni vědci se však shodují, že Hektoria byl pevninským ledovcem. Není totiž podle nich jisté, kde přesně byl přichycený k pevnině. Pokud by se jednalo o z větší části plovoucí ledovec, mohlo by jít o relativně běžnější kolaps ledové šelfové desky než o bezprecedentní ústup „uzemněného“ ledovce.

Přesto se odborníci shodují na jednom: tempo změn v polárních oblastech je děsivě rychlé. „To, co vidíme, je mnohem prudší, než jsme čekali ještě před deseti lety,“ říká Anna Hoggová z Univerzity v Leedsu.

Hektoria je sice relativně malý ledovec, jeho osud ale může být předzvěstí toho, co čeká mnohem větší antarktické masy, jako je třeba ledovec Thwaites – přezdívaný „ledovec soudného dne“. Pokud by podobný kolaps potkal i takové kolosy, hladina světových oceánů by mohla výrazně stoupnout.

„Studie popisující kolaps ledovce Hektoria nám ukazuje, že scénáře, které jsme ještě nedávno považovali za extrémní, možná vůbec nejsou tak nepravděpodobné,“ shrnuje glaciolog Jeremy Bassis z Michiganské univerzity.

Image

Čtěte také

Vědci zjistili, jak rychle stoupala hladina moří po poslední době ledové

„Plán dělené stravy se zakládá na přesvědčení, že přibírání způsobuje současná konzumace zásaditých a kyselých potravin, což vytváří nerovnováhu trávicích enzymů, se kterou si tělo nedokáže poradit,“ říká Lauren Blakeová, registrovaná dietoložka z Ohio State University. Předpokládá, že tato nerovnováha přetěžuje trávicí systém, brzdí metabolismus a způsobuje tloustnutí. Tomu má zabránit právě dělená strava.

Enzymy pod kontrolou

První (a nejzásadnější) pravidlo dělené stravy zní: Jezte v jednu chvíli jen jednu skupinu potravin, abyste udrželi trávicí enzymy pod kontrolou. Tak to doporučuje například Grace Derochaová, certifikovaná odbornice na diabetes z Blue Cross Blue Shield v Michiganu. „Zastánci této diety, a já se mezi ně také řadím, tvrdí, že trávicí systém konfrontovaný jen jedním typem potravin je maximálně efektivní ve vstřebávání živin a k ukojení hladu mu stačí daleko menší porce,“ doplňuje Derochaová.

Sám sobě pacientem

V našich končinách se za zakladatelku principu dělené stravy sama prohlásila kontroverzní herečka Lenka Kořínková; ve skutečnosti jej však ve 30. letech 20. století poprvé popsal americký dietolog William Howard Hay. Ten coby vášnivý kuřák a kávomil trpěl akutní hypertenzí s rozšířením srdce – když ho v roce 1905 postihl lehký infarkt při dobíhání tramvaje, rozhodl se radikálně změnit životní styl. Nastolil si přísnou dietu, přestal kouřit i pít kávu a do roka se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil. 

Za další čtyři roky představil přelomový dietní systém „zrozený v době, kdy jsem byl sám sobě pacientem“. Dělená strava propagovala myšlenku, že některé potraviny vyžadují ke strávení kyselé pH prostředí, zatímco jiné alkalické, a že obojí nemůže probíhat současně. Odborníci z Institutu moderní výživy (IMV) se o Hayových závěrech rozepsali podrobněji: „Mezi kyselé potraviny řadil maso, ryby a mléčné výrobky; do zásaditých potravin bohatých na sacharidy počítal rýži, brambory nebo obiloviny.“ 

„Pseudovědecký“ švindl?

Na tomto místě je nutné říct, že Hayovo rozdělení se nikdy neopíralo o seriózní a vědecky podloženou problematiku kyselin, zásad a pH obecně. Vše vycházelo výhradně z jeho vlastního pozorování a „experimentování“. Podle Haye například ovoce a zelenina vytváří zásadité konečné produkty metabolismu, zatímco potraviny bohaté na bílkoviny vytvářejí kyselé prostředí. „Vřele nedoporučoval kombinovat sacharidy, které podle něj potřebují alkalické prostředí, s kyselými potravinami apod.,“ dodávají výživoví terapeuti z IMV.

William Howard Hay byl po celou dobu své lékařské praxe považován za „bizarní figurku“ a jeho názory za „pseudovědecké“. Když byl v roce 1927 jmenován ředitelem The East Aurora Sun and Diet Sanatorium, stal se členem lékařského poradního sboru Ligy defenzivního stravování Ameriky a vedl kampaně proti používání hliníkového kuchyňského náčiní, vivisekcím a očkování proti neštovicím. V roce 1930 stihl odstoupit těsně předtím, než na něj byla uvalena obvinění z neetického chování. V roce 1932 se stal ředitelem Hay System, Inc., přičemž jeho dělená strava byla v té době už velmi populární a restaurace ve velkém nabízely tzv. „Hay-friendly“ menu.

Kritika se však dostavila poměrně záhy a naprosto pochopitelně. Americká lékařská asociace veřejně označila Haye za „food-faddistu“, což v překladu znamená osobu propagující nepodložené fámy a „plytké výstřelky“. Později jej nařkla z neetického chování, kdy pacientovi s diabetem 1. typu schválil rozhodnutí přestat brát inzulin.

Uznávaný lékař Logan Clendening popsal dělenou stravu jako „nevědecký potravinový výstřelek“ a Jeffrey M. Pilcher, profesor dějin stravování, si do deníku poznamenal: „Hay zkrátka věří, že sacharidy a bílkoviny by se neměly konzumovat v rámci jedné porce, protože tělo využívá k trávení sacharidů alkalické enzymy a k trávení bílkovin kyseliny. Pokud by tedy člověk snědl oba druhy potravin společně, zásady a kyseliny by se vzájemně zneutralizovaly, žaludek by je nebyl schopen strávit a jídlo by ve střevech hnilo. Jeho teorie ale není pravdivá, protože alkalické enzymy působí v jedné části střeva, zatímco kyseliny v jiné.“

Dají se najít výhody?

Zastánci vehementně hlásají, že dělená strava ulehčuje trávicímu systému a proklamují to právě oním několikrát vyvráceným mýtem: „Oddělení sacharidů od bílkovin udržuje kyselé a zásadité potraviny od sebe, což je pro trávicí systém přínosné. Máte-li v žaludku pouze sacharidy, je pro něj snazší produkovat šťávy a rozkládat jídlo. Sníte-li ale různé druhy potravin naráz, štěpení se zkomplikuje a vyvolá zažívací potíže.“ Už dávno ale víme, že to není pravda. Existují alespoň nějaké výhody dělené stravy?

Odpověď na otázku „Proč lidé začnou s dělenou stravou?“ je jednoznačná – touží zhubnout. Ve studii z roku 2000 s názvem Similar weight loss with low-energy food combining or balanced diets napsala dietoložka Anne F. Allazová, že „dodržování dělené stravy významně snižuje obsah tělesného tuku a poměr obvodu pasu a boků“, nakonec ale dospěla k závěru, že úbytek hmotnosti je při dělené stravě stejný jako při vyvážené stravě. To znamená, že dělená strava nepřináší žádný bonusový úbytek hmotnosti, jak rádi tvrdí její zastánci, neboť stejného zhubnutí lze dosáhnout vyváženým stravováním.

Jedinou výhodou dělené stravy, kterou v článku Snack Food, Satiety, and Weight popsala onkoložka Valentine Yanchou Njikeová, je redukce touhy mlsat. „Mezi jídly máte mít minimálně čtyřhodinovou přestávku, kdy nesmíte nic zkonzumovat. Dodržujete-li to opravdu důsledně, zbavujete se zlozvyku mlsat,“ vysvětluje Njikeová a dodává, že „všeobecně doporučovaný“ snacking neboli malé svačinky mezi jídly jsou sice energeticky vydatné, ve skutečnosti jsou ale chudé na živiny, čímž úplně zbytečně přispívají k přibírání na váze.

Přirozené, nebo ne?

Dietoložka Kathryn Marsdenová ve Velké knize o dělené stravě píše: „Zvyk míchat více potravin v jednom jídle je starý jen několik století, kdy je jich nadbytek, naši předkové (lovci a sběrači) však neměli dost jídla na to, aby ho mohli kombinovat.“ Ve zkratce tedy upozorňuje, že členové prvobytně pospolné společnosti dodržovali principy dělené stravy tak nějak přirozeně. Přečteme-li si však názory osvícených nutričních terapeutů, zjistíme, že na tom nic přirozeného není.

Dělení stravy na „zvířátkovou a kytičkovou“ (výrazy, které proslavila nechvalně proslulá Lenka Kořínková) nařizuje dát si mezi dvěma jídly alespoň čtyřhodinovou pauzu, aby se potraviny v žaludku nemíchaly. To, že steak leží v žaludku více než čtyřiadvacet hodin, zastánci diety taktně zamlčují. Hlad lze (ne)překvapivě zahánět libovolným množstvím zeleniny vařené v páře – ta se totiž řadí mezi tzv. neutrální potraviny, kterých můžeme sníst, kolik chceme. 

Nutriční terapeut RNDr. Pavel Suchánek na adresu dělené stravy poznamenal toto: „Nikdo nikdy neprokázal, že tělo dokáže rozlišit tuk či bílkovinu živočišnou od rostlinné. Kromě rýže a oleje neexistují jednodruhové potraviny, vždy obsahují kombinaci bílkovin, sacharidů a tuků. Navíc se vylučují vždy všechny trávicí enzymy, ne jen některé a jen podle toho, co ve stravě je, či není přítomno. Maximálně doporučuji oddělovat člověka večer od ledničky.“ Podobně se ostatně vyjádřil také k dietě podle krevních skupin.

„Další naprostý nesmysl. Nikdo neprokázal, že by krevní skupiny souvisely s typem stravy, kterou člověk kdy konzumoval. Popravdě, má to asi stejný vliv jako barva očí. Navíc veganství pro A skupinu je nesmysl. Je to jen snaha být něčím zajímavější. Jako všechny diety i tato na začátku funguje, protože člověk pečlivě sleduje, co a kolik toho sní, což do té doby nedělal. Dále omezí prokazatelně problematické potraviny jako tučné maso a sladkosti, takže hubnutí se samozřejmě dostaví, ale jen na omezenou dobu.“

Trocha vědy

Neexistuje žádný důkaz, že naše těla nedokážou trávit zásadité a kyselé potraviny společně, říká Lauren Blakeová, certifikovaná dietoložka. „Spousta potravin navíc obě tyto vlastnosti kombinuje.“ Například ořechy obsahují jak alkalické sacharidy, tak kyselé bílkoviny – a náš trávicí systém si s nimi dokáže hravě poradit. „A i kdyby existoval důkaz, že společná konzumace zásaditých a kyselých potravin narušuje trávení, samotné zlepšení trávení by nevedlo ke zhubnutí,“ říká dietolog Jackie Elnahar.

Při dělené stravě hubnete jednoduše proto, že přijímáte méně kalorií. Nic víc, nic míň. Když budete jeden den jíst jenom maso a nic jiného, nepřijmete tolik kalorií jako při vyvážené stravě. „Největším problémem dělené stravy je až obsedantně-kompulzivní soustředění na maximalizaci procesu trávení a nedostatečné na kvalitu požitých jídel,“ říká Elnahar. „Neberete v potaz rozmanitost potřebnou k naplnění každodenních potřeb makro a mikro živin,“ říká. V závislosti na tom, na jakou skupinu potravin se daný den zaměřujete, nevyhnutelně přijdete o živiny, které tato skupina nepokrývá.

V neposlední řadě riskujete i zdravotní patálie – přeženete-li to například s ovocem (hovořím o dnech, kdy konzumujete jen ovoce a zeleninu), rozkolísáte si hladinu glukózy v krvi. Ačkoli je ovoce bohaté na mikro živiny, má velmi vysoký obsah cukru. Neproložíte-li jej stravou bohatou na bílkoviny a tuky, skokově vám naroste hladina cukru v krvi, což negativně ovlivní funkci inzulinu. Cukr obsažený v ovoci navíc podporuje chuť k jídlu, což se příliš neslučuje s pojmem „dieta“. 

Image

Čtěte také

Hledání zázračné diety: Proč je pro lidi s obezitou hubnutí tak obtížné?

Apollinaris Mons je velký štítový vulkán necházející se blízko rovníku na severní polokouli Marsu. Vznikl velice dávno, podle vědců zhruba před 3 až 3,5 miliardami let. Ční do výšky pěti kilometrů a největší kráter na jeho vrcholu má průměr přes 80 kilometrů a hloubku okolo kilometru. Povrch vulkánu na řadě míst tvoří sopečný popel.

Někdy mezi lety 2013 ž 2017 přiletěl meteorit a zasáhl okraj Apollinaris Mons. Tento zásah podle všeho spustil sesuvy prachu, které vytvořily charakteristické pruhy. Snímek pruhů na Apollinaris Mons pořídila v noci před Vánocemi roku 2023 evropská sonda mise ExoMars Trace Gas Orbiter svým palubním systémem Colour and Stereo Surface Imaging System (CaSSIS).

Pruhovaný vulkán

Vědci se domnívají, že tyto pruhy, které pozorujeme na řadě míst na povrchu Marsu, vznikají, když se na strmém terénu náhle sesune vrstva jemného prachu. Vzhledem k tomu, že v podobných případech nejsou zřetelné stopy přítomnosti vody, jde zřejmě o suché procesy, související s větrem a prachem.

Podle nové studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Nature Communications, šlo o vzácnou událost. Valentin Bickel z Bernské univerzity a jeho kolegové odhadují, že pády meteoritu na Marsu odpovídají jen za méně než každý tisící pruh vytvořený sesuvem prachu. Ve většině případů jsou na vině sezónní změny a vítr, který víří prach.

Sonda Trace Gas Orbiter pokračuje ve své misi na orbitě rudé planety a dál snímkuje povrch pod sebou. Cílem mise je co nejvíce pochopit dávnou minulost Marsu a jeho případnou obyvatelnost, ať už tu minulou, před miliardami let anebo budoucí. Trace Gas Orbiter pořizuje skvělé snímky, provádí doposud nejlepší průzkum plynů v atmosféře planety a mapuje výskyt vody na povrchu.

Image

Čtěte také

Skvrny na kamenech z kráteru Jezero: Možné stopy dávného života na Marsu