Lékaři ve Spojených státech potvrdili první smrt způsobenou tzv. alfa-gal syndromem – neobvyklou alergií na červené maso, kterou může člověk získat po kousnutí od klíštěte. Případ muže z New Jersey ukazuje, jak nenápadný hmyz dokáže spustit extrémně závažnou imunitní reakci.

První potíže pocítil 47letý muž zhruba čtyři hodiny po konzumaci steaku, který snědl během rodinného kempování loni v létě. Silnou nevolnost a bolesti břicha tehdy překonal a obešel se i bez péče lékařů. Vše se zdálo být v pořádku, o několik týdnů později si ale dal obyčejný hamburger a tentokrát jeho tělo zareagovalo fatálním anafylaktickým šokem. Zemřel ještě dřív, než dorazila pomoc.

Teprve posmrtné testy odhalily skutečného viníka: klíště americké (Amblyomma americanum), jehož severoamerické larvy lidé často mylně zaměňují za roztoče z čeledi sametkovcovitých. Ti na rozdíl od klíšťat nesají krev, jejich kousnutí ale způsobuje otok a svědivé puchýře. Právě to se stalo i u postiženého muže – kousance na kotnících si vysvětloval jako běžné štípance.

Nebezpečná alergie

Alfa-gal syndrom způsobuje imunitní odpověď na sacharid alfa-gal, který se přirozeně vyskytuje v tkáních savců – tedy v hovězím, vepřovém, jehněčím, ale i mléce nebo sýrech. Lidský organismus ho běžně neobsahuje.

Když klíště při sání vstříkne alfa-gal přímo do krevního oběhu, tělo si tento sacharid označí jako nepřítele a vytvoří proti němu protilátky. Při dalším kontaktu – třeba po hovězím steaku k večeři – spustí imunitní systém opožděnou alergickou reakci, obvykle po 3–6 hodinách.

Podle lékařů může jít o prudké bolesti břicha, doprovázené zvracením, průjmem, kopřivkou a ve vážných případech i otokem rtů, jazyka nebo hrdla a závažnými dýchacími potížemi, které mohou vyústit až v celkový kolaps. V tomto případě byl u muže zaznamenán extrémně vysoký obsah tryptázy, markeru anafylaxe – přes 2 000 ng/ml, což patří k nejvyšším hodnotám, jaké kdy byly u smrtící alergické reakce naměřeny. Podrobnosti případu popisuje odborný časopis Journal of Allergy and Clinical Immunology in Practice.

Vědci upozorňují, že klíště americké se šíří stále více na sever USA. Přisuzují to jednak rostoucí populaci jelenů, hlavního hostitele klíštěte, a také klimatické změně, která vytváří pro klíšťata příhodné podmínky i tam, kde se dříve nevyskytovala. Alergie tohoto typu se ale netýkají jen Ameriky. Objevily se již také v Austrálii, Asii a některých částech Evropy.

Podle alergologa Thomase Platts-Millse by měli lidé i lékaři v rizikových oblastech zbystřit, pokud se objeví silná bolest břicha 3–5 hodin po konzumaci červeného masa, déletrvající svědění po hmyzím kousnutí nebo opakované „nevysvětlitelné“ reakce po jídle. Mírné případy lze často zvládnout úpravou jídelníčku. Těžké reakce je však nutné brát velmi vážně – jak ukazuje první potvrzené úmrtí, alfa-gal syndrom může být smrtící.

Image

Čtěte také

Z masožravce vegetariánem: Klíšťata mohou vyvolávat alergii na červené maso

Pozorování během minulých desetiletí ukázala, že u hvězd kolem Sluneční soustavy se běžně vyskytují exoplanety rozmanitých velikostí a vlastností. U těchto exoplanet víceméně vždy platí, že se zrodily v Mléčné dráze a jejich osud je v galaktickém měřítku srovnatelný s planetami Sluneční soustavy.

Vědce ale také velmi zajímá, jaké jsou exoplanety z jiných galaxií. Astronom Robert Aloisi z Wisconsinské univerzity v Madisonu a jeho kolegové se podílejí na průzkumu oblohy VOYAGERS, který je zaměřený na hvězdy, které se sice nacházejí v Mléčné dráze, ale pocházejí odjinud. 

Hvězdní imigranti

Vědci se ve svém průzkumu zaměřili na hvězdy, které původně vznikly v dávných trpasličích galaxiích v galaktickém sousedství Mléčné dráhy. Naše Galaxie se s těmito galaktickými trpaslíky setkala a pohltila jejich hvězdy. Dnes jsou součástí Mléčné dráhy a pro vědce představují příležitost k výzkumu exoplanet.

Aloisi a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že dosavadní sbírka více než šesti tisíc potvrzených exoplanet představuje jen výsek možné diverzity hvězdných prostředí, která se objevují ve vesmíru. Pátrání po exoplanetách hvězd pocházejících z trpasličích galaxií nabízí šanci tuto diverzitu exoplanet rozšířit.

Astronomové by rádi zjistili, jaký vliv na exoplanety a jejich vlastnosti má, když vzniknou kolem hvězd z trpasličích galaxií. Zda a do jaké míry se liší od exoplanet, které pozorujeme u hvězd pocházejících z Mléčné dráhy. Na prvním místě je samozřejmě otázka, jak se původ exoplanet projevuje na jejich případné obyvatelnosti životem pozemského typu.

Image

Čtěte také

Šest tisíc exoplanet: Co nám přinesl třicetiletý výzkum cizích světů?

Bitva v Kurském oblouku představovala největší tankový střet v dějinách, přičemž Sověti měli v počtech obrněnců výraznou přesilu. K jejich ničení Němci nasadili kromě stuk také dvoumotorové bitevní Henschely Hs 129 od Panzerjagdkommanda Weiss. 

K nejúspěšnější akci došlo v poledne 8. července v oblasti Bělgorodu. Kapitán Bruno Meyer tehdy objevil velkou formaci tanků valících se na odkryté křídlo II. pancéřového sboru SS. Jejich odražení dostalo nejvyšší prioritu a Hs 129 se na ně doslova vrhly. Zatímco jedna letka útočila, druhá se vracela na základnu, třetí doplňovala munici a palivo a čtvrtá již znovu letěla k cíli. Tento kolotoč pokračoval víc než hodinu a sovětský nápor se podařilo zastavit pouze nálety ze vzduchu. 

Němečtí bitevní letci tehdy nárokovali 40 zničených tanků a další desítky obrněných vozidel jako poškozených. Reálně to sice nebylo tolik, přesto šlo o obrovský úspěch. Piloti protitankových letounů se k nepřátelskému obrněnci dokázali rychle přiblížit na velmi krátkou vzdálenost 300, 200 nebo dokonce 100 m. Útočili také zásadně z boku nebo zezadu, kde měly tanky nejslabší pancíř.

Nebe nad Prochorovkou

Dne 9. července se postup skupiny armád Jih pomalu zastavil a Luftwaffe s tím nedokázala nic dělat. Situace na zemi byla tak kritická, že kromě vzdušných bojů museli němečtí stíhači někdy i útočit na pozemní cíle. K tomu se jejich nepancéřované stíhačky příliš nehodily a protiletadlová palba pro ně představovala smrtelné nebezpečí. Když Sověti přešli 12. července do protiútoku, pilotům práce ještě přibylo. 

Eskadry StG 2 a 77 se zapojily i do legendární tankové bitvy u obce Prochorovka. Hlavním cílem jejich stuk se staly opět tanky a často jich zničily i desítky za den. Účinnost jejich útoků potvrzuje i druhá strana a v hlášení štábu sovětské 5. tankové armády se uvádělo: „Tanky utrpěly těžké ztráty způsobené nepřátelským letectvem a zastavily se před vsí Okťabrskij. Další postup byl znemožněn nepřetržitými nálety nepřítele.“ 

Na jihu kurského oblouku Sověti zahájili rozhodující protiofenzivu až 17. července. Toho stejného dne padl i velitel III./StG 2 kapitán Walter Kraus. Jeden z příslušníků jeho jednotky na toto období později vzpomínal: „Ruští stíhači se tou dobou často neobjevovali. Několikrát se ale stalo, že bitevní Il-2 nalétávaly na tentýž prostor jako my a hrozilo nebezpečí srážky.“ 

Jak bitva kulminovala, stále ubývalo akcí zaměřených na střemhlavé údery a nejvyšší prioritu dostávaly útoky na obrovské masy sovětských obrněnců. K těm se hojně používaly také Junkersy Ju 87 G vyzbrojené dvojicí protitankových kanonů ráže 37 mm, z nichž každý disponoval 12 granáty s wolframovým jádrem. Díky dlouhé hlavni a průbojným střelám prorážely pancíř tanků na vzdálenost až 300 m.

Stuky v akci

S touto verzí létal i Hans-Ulrich Rudel, který způsob ničení tanků později popsal: „Útočil jsem v malé výšce a ve vzdálenosti asi 30 m jsem zmáčkl spoušť. Dříve než jsem mohl začít stoupat, objevila se přede mnou stěna ohně, které jsem se už nedokázal vyhnout. Udivilo mě, když jsem se nepoškozen vynořil na druhé straně. Můj zadní střelec viděl jednotlivé části tanku, jehož munice explodovala, opět dopadat na zem za naším strojem.“ 

Rudel hned první den kurské bitvy zničil 12 tanků T-34: „Sovětská protiletadlová obrana tankových jednotek byla sice silná, obě uskupení vojsk se však nalézala pouze 1 200 až 1 800 m daleko od sebe. Pokud po zásahu nespadnu jako kámen, bude vždy možnost dotáhnout poškozený letoun k postavení našich vlastních tanků. Hned při první akci pod palbou mých kanonů explodovaly čtyři sovětské tanky, do večera celkem 12.“ Přivedl k dokonalosti nasazení kanonových stuk a vypracoval nejúčinnější metody jejich nasazení. Jedna kanony vybavená skupina ničila tanky, zatímco běžné Ju 87 D ji kryly pomocí pum a ostřelování případných pozic protiletadlové obrany. 

Proti tankům i pěchotě

Od 3. srpna sovětská 2. a 5. letecká armáda zahájily velkou ofenzivu proti pozicím nepřítele. Jejich stroje ten den provedly na 2 671 bojových vzletů, Luftwaffe dokázala kontrovat jen 569 starty. Německá převaha ve vzduchu byla definitivně pryč a prosadit se dokázali jen ti nejlepší. Předchozí boje ukázaly, že pomalé a neohrabané Junkersy Ju 87 D na své úkoly přestávají stačit, a stoupal tlak na jejich nahrazení, především novými Focke-Wulfy Fw 190 F. Jednalo se původně o stíhačku vybavenou přídavným pancéřováním, což se negativně projevilo na výkonech letounu, a zhoršila se i jeho obratnost. Pro přežití v husté protiletadlové palbě to však bylo nezbytné. 

V době bitvy u Kursku už bitevní Fw 190 používala celá bitevní eskadra SchG 1, skládající se ale jen ze dvou skupin. Fockewulfy na cíle nalétávaly z vodorovného letu, bomby většinou odhazovaly postupně a pak na cíl útočily palubními zbraněmi. Proti tankům a opevněním se používaly běžné trhavé pumy řady SB. Na závěsníku pod trupem se obvykle nosila jedna o váze 250 kg a pod křídly čtyři 50kg. Proti živé síle nepřítele se velmi osvědčily dřevěné kontejnery AB, které se po odhozu otevřely a uvolnily malé protipěchotní pumičky SD. 

Posvítit si na nepřítele

Poněkud ve stínu stíhacího a bitevního letectva zůstávaly u Kursku bombardéry. Základ výzbroje stále tvořily osvědčené dvoumotorové Heinkely He 111 a Junkersy Ju 88. Už v průběhu roku 1942 došlo na východní frontě k rozdělení úkolů, když se jednotky s rychlými junkersy zaměřily hlavně na denní operace na frontě či v nehlubokém týlu. Oproti tomu útvary s těžšími heinkely prováděly především nálety na vzdálenější průmyslové objekty, které se nacházely v oblasti jejich doletu. 

U Kursku disponovala Luftwaffe bombardéry od šesti většinou nekompletních eskader. Během bitvy často operovaly těsně za frontou, kde napadaly sovětská nádraží, sklady a také vlakové soupravy přisouvající posily do oblasti bojů. Rudé stíhací letectvo ale neustále sílilo a ztráty bombardérů stoupaly. Proto postupně přecházely k nočním operacím. Jednu takovou popsal Georg Kellermann z KG 55: „Nejdříve shazujeme zápalné pumy, ať si na to hnízdo posvítíme. Flak se sice probouzí, ale pálí úplně vedle. Děláme celkem čtyři nálety a po posledním celé nádraží hoří. Vzdalujeme se dlouhou zatáčkou a s dobrým pocitem sledujeme námi způsobenou spoušť.“

Začátek hromadného ústupu

Během bitvy u Kursku už značně zesílila sovětská protivzdušná obrana složená z baterií protiletadlových děl, radiolokátorů a nočních stíhaček. Naopak stále klesala kvalita německých osádek, které později procházely už jen zkráceným výcvikem. Některé zkušené však dokázaly protivníkovi způsobovat stále těžké ztráty, obzvláště při samostatných nočních misích do hloubky nepřátelského týlu. 

Rudá armáda stále postupovala a 5. srpna dobyla dva nejdůležitější nepřátelské opěrné body – Orel a Bělgorod. Luftwaffe se začala stahovat na západ a vyklízet svá letiště. Stíhací eskadra JG 52 musela 6. srpna opustit Kutejnikovo, 12. srpna Charkov-Rogan a o čtyři dny později i Perečepino. Už 9. srpna se na ústup dala také bitevní eskadra StG 1 a jeden její příslušník to popsal: „Silnice vedoucí kolem letiště byla plná naší chaoticky ustupující pěchoty. Vojáci říkali, že jsou jim Rusové v patách. Náš velitel se proto telefonicky spojil se štábem a už za hodinu jsme přelétávali na letiště Bolšaja Rudka. Děsilo nás, že se nikdo neobtěžoval s tím informovat nás, jaká je vlastně situace.“ 

Dne 23. srpna 1943 kurská bitva oficiálně skončila. Záznamy 4. a 6. německé letecké armády, které se do bojů u Kurska zapojily, udávají za červenec a srpen ztrátu 1 463 letounů. Dalších 469 utrpělo poškození neopravitelné přímo u útvaru. Ne všechny ztráty ale souvisely přímo s Kurskem, neboť část 4. letecké armády operovala u pobřeží Černého moře. 

Luftwaffe se v průběhu střetnutí začala postupně dostávat do defenzivy. Nadále se jí však dařilo působit sovětskému letectvu velmi těžké ztráty za poměrně malých vlastních. Významnou roli přitom hrála velká stíhací esa, která měla na účtu někdy i stovky sovětských letounů. Ale vzhledem ke své početní slabosti a rostoucím kvalitám protivníka ztrácela Luftwaffe vzdušnou nadvládu i schopnost rozhodujícím způsobem ovlivňovat průběh pozemních bojů.

Image

Čtěte také

Rozhodující bitvy druhé světové války: Souboj o iniciativu znamenal bod zlomu

Hodinová legenda

Londýn se může pochlubit spoustou památek, k nimž se vážou notoricky známé příběhy. Jak už tomu ovšem bývá, nezřídka na nich není mnoho pravdy, přičemž mystifikace se nevyhýbají ani ikonám metropole včetně legendárního Big Benu: Zřejmě nejslavnější londýnská věž se totiž jmenuje úplně jinak.

V některých průvodcích se dočtete, že jde o Saint Stephen’s Tower. Stavba uvedeného jména sice existuje, ale nachází se mezi parlamentními budovami jinde. „Big Ben“ se ve skutečnosti až do roku 2012 nazýval pouze Clock Tower neboli „hodinová věž“ a teprve tehdy se dočkal oficiálního pojmenování Elizabeth Tower – na počest šedesáti let vlády královny Alžběty II.

Odkud se tedy spojení „Big Ben“ vzalo? Někteří tvrdí, že se nejedná o název věže, nýbrž zvonu, jenž se v ní nachází. Zvonů je tam sice hned pět, ale Big Ben mezi nimi nenajdeme – ten největší nese název Great Bell čili „velký zvon“. Každopádně se ví, že se přezdívka zvonu i věže datuje do 19. století. Zřejmě ji přitom inspiroval poslanec sir Benjamin Hall, který byl poněkud korpulentnější, a tak někoho napadlo spojení jeho osoby s objemným zvonem. „Všeobecný veřejný konsenzus má svůj vlastní druh autority, možná větší než oficiální diktát, vezmeme-li v potaz, že mluvíme o domově demokracie,“ píše Matt Brown v knize Vše, co víte o Londýně, je špatně. „A tak zmíněné věži říkejte Big Ben zcela beztrestně!“

Eros, nebo ozdoba?

Náměstí Piccadilly Circus vévodí socha okřídlené postavy s lukem, které se podle řeckého bůžka lásky říká Eros. Jiní tvrdí, že je to jeho protějšek Anteros, jenž pomáhal při neopětovaných citech. A další si myslí, že se jedná o křesťanského anděla. Odpověď v tomto případě překvapí: Skulptura totiž nejspíš neznázorňuje žádnou konkrétní bytost.

Sochař Alfred Gilbert v roce 1893 zkrátka vytvořil okřídlenou postavu tak, aby se hodila na pomník hraběte Shaftesburyho, kterým konstrukce s fontánou ve skutečnosti je. O deset let později vysvětloval tvůrce v tisku, že chtěl takto oslavit laskavost a štědrost zmíněného šlechtice. Vymezoval se tím vůči kritikům, kteří nahou sochu považovali za neslušnou a nevhodnou k uctění památky zesnulého aristokrata. Skulptura tedy oficiálně žádné jméno nemá.

Impérium nepadlo

Havrani se prý v londýnském Toweru vyskytují už po celá staletí. Jedna z teorií tvrdí, že je lákala těla popravených, zatímco podle jiné jde o „uprchlíky“ z hradního zvěřince, který tam fungoval mezi 13. a 19. stoletím. Někdy v uvedené době se také mohla zrodit pověst, že pokud by hrad opustili, království padne.

Ve skutečnosti bylo v Toweru za dobu jeho existence popraveno „pouhých“ jednadvacet lidí a nejstarší spolehlivá zmínka o výskytu havranů v jeho zdech pochází až z roku 1896: Jedná se o článek, který neuvádí žádné zdroje a tvrdí, že opeřenci v Toweru přebývají už sto let. Samotná pověst, že bez nich zemi hrozí zkáza, je poprvé doložena dokonce až k roku 1944 a nejspíš vznikla za druhé světové války, aby povzbudila britskou veřejnost. Tenkrát přitom na hradě paradoxně žil pouze jediný havran, načež dokonce nastalo čtvrtletí, kdy pevnost zela prázdnotou – a jak víme, impérium nepadlo.

Bestie v cylindru

Přízrak, který roku 1888 řádil v ulicích čtvrti Whitechapel, není na rozdíl od mnoha jiných pověstí smyšlený. Na skutečnou identitu Jacka Rozparovače se nikdy nepřišlo, nicméně po něm zůstalo pět mrtvých a znetvořených prostitutek. Klasická představa zahrnuje vraždící monstrum oděné v černém, nejspíš v plášti a cylindru, s lékařskou brašnou v jedné ruce a se zakrváceným nožem v druhé, jak se potuluje londýnskými ulicemi zahalenými hustou mlhou.

Jenže čtvrť Whitechapel byla tehdy plná chudších dělníků, a kdokoliv by tudy kráčel v popsaném oděvu, ten by okamžitě vzbudil pozornost. Podobné romantické vize navíc neodpovídají ani výrokům svědků. Policie tenkrát vyslechla desítky lidí, kteří prý proslulého vraha zahlédli. Mnozí se samozřejmě mohli mýlit, nicméně jistý Joseph Lawende viděl jednu z obětí jen deset minut před vraždou a jejího společníka líčil jako „muže v odraných šatech, s malým knírkem, červeným šátkem kolem krku a čepicí se štítkem“. Jiné popisy se velice lišily, ale ani jeden nezahrnoval cylindr či plášť. Třikrát ovšem ve výpovědi zazněla zmínka o lovecké pokrývce hlavy…

Kudy do Bradavic?

Nástupiště devět a tři čtvrtě najdeme na vlakovém nádraží King’s Cross mezi peronem devět a deset – ale pouze na stránkách knihy o Harrym Potterovi. Jeho reálný model se nicméně nachází stranou, u cihlové zdi, kde si po vystání fronty může každý pod ikonickým nápisem vyzkoušet, jak by se mu stěnou procházelo na vlak do Bradavic. Přestože na nástupiště vyrážejí davy lidí, jeho podoba neodpovídá té, kterou známe z knížek: J. K. Rowlingová připustila, že když scénu psala, nebyla zrovna v Londýně. O King’s Cross tak sice mluvila, ale na mysli měla nádraží Euston. Ani tam bychom ovšem na onu charakteristickou cihlovou přepážku mezi platformami nenarazili.

Na King’s Cross by se však měla pod devátým či desátým nástupištěm nacházet hrobka dávné britské královny Boudiccy, která při obraně své země před Římany vyplenila Londýn a jejíž slavná socha v kočáře s koňmi je k vidění u Parlamentu. Pověst spojující hrob s perony sice pochází až z 19. století, nicméně staví na dochovaných starších zprávách.

Maso do koláčů

Pokud se s průvodcem vydáte po stopách londýnských strašidel, dostanete se i do úzké uličky Hen and Chickens Court, kde údajně žil Sweeney Todd neboli ďábelský holič z Fleet Street: Zákazníkům podřezával hrdla a jeho spolupachatelka paní Lovettová pak z mrtvol připravovala své proslulé masové koláče.

Vyprávění, které se stalo základem nejen stejnojmenného muzikálu či filmu Tima Burtona s Johnnym Deppem, je ovšem naprosto smyšlené. V londýnských záznamech z přelomu 18. a 19. století, kdy se měl krvavý příběh odehrát, se o takových událostech nic nepíše. Sweeneyho Todda si zřejmě vymysleli autoři šestákového románu Šňůra perel z roku 1847 a nejspíš se inspirovali různými místními povídačkami o nezvěstných lidech.

Image

Čtěte také

Postrach Londýna: Kdo byl předobrazem vraždícího holiče Sweeneyho Todda?

Vysoko v ledových horách západního Norska se odehrává závod s časem. Tající horské ledovce zde odhalují dávno ztracenou minulost. Nejnovější objev v oblasti Aurlandsfjellet je mimořádný i na norské poměry: archeologové zde objevili dokonale zachovanou, přibližně 1 500 let starou past na soby, která je nejspíš jediná svého druhu v Evropě.

Archeologové na Aurlandsfjelletu od léta nacházejí stovky větví naskládaných do dvou dlouhých bariér. Ty podle nich tvořily jakýsi lovecký koridor či past, do níž byli sobi hnáni. Většina starých dřevěných konstrukcí se běžně nedochová, zdejší led ale fungoval po staletí jako časová schránka. „Vidět, jak nám tento komplex doslova taje před očima, je jedinečné,“ říká archeolog Leif Inge Åstveit z Univerzitního muzea v Bergenu.

Archeologie tajícího ledu

Okolní led navíc ukrýval velké množství sobích parohů se stopami po řezání, což znamená, že zvířata byla na místě nejen lovena, ale také porážena a zpracovávána. 

Mezi další nálezy patří železné oštěpy, dřevěné šípy, a dokonce tři zachovalé luky – svědectví dávných loveckých výprav. Výjimečný je i drobný šperk z parohu vyřezaný do tvaru miniaturní sekery, který patrně některý z lovců ztratil při honu.

Největší záhadou je však bohatě zdobené dřevěné veslo. Jak se ocitlo ve výšce 1 400 metrů nad mořem, tedy daleko od jakékoli vodní cesty, vědci zatím netuší a není jasné ani to, proč ho někdo do takové výšky vynesl. Možná šlo o symbolický předmět, možná mělo praktickou funkci, kterou zatím neznáme. Přesnější odpověď by mohl přinést až další výzkum.

Podle odborníků bylo místo dokonale zakonzervováno díky nástupu chladného období v polovině 6. století, kdy se ochladilo, přibylo sněhu a lovci oblast zřejmě opustili. Led pak vše uložil v nečekaně dobrém stavu. „Objev nám umožňuje přehodnotit, jak takové lovecké systémy fungovaly,“ dodává Åstveit.

Tání ledovců sice vědcům otevírá okno do minulosti, je ale také varovným pohledem do budoucnosti. Podobná naleziště se objevila i v jiných norských horách – v posledních letech se z ledu vynořily například 1 300 let staré lyže, vikinská koňská uzda nebo římský kožený sandál. Archeologové tak sice získávají nevídané množství informací, zároveň ale vědí, že je tlačí čas: předměty které odkryje led a nepodaří se je zachránit, s velkou pravděpodobností nenávratně zmizí.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v norských horách vzácně zachovalý šíp z doby železné

André-Marie Ampère se proslavil jako fyzik, ale díky všestrannému nadání z něj mohl být stejně dobře i vynikající filozof, jazykovědec nebo státník. Přišel na svět 20. ledna 1775 (letos by tak oslavil 250. narozeniny) do zámožné rodiny obchodníka s hedvábím. Vyrůstal na usedlosti v Poleymieux-au-Mont-d’Or vzdálené asi deset kilometrů od Lyonu. Byl vychováván jako katolík, ale zároveň v prostředí silně ovlivněném osvícenstvím, které kladlo důraz na vědu. Jeho otec obdivoval dílo Jeana-Jacquese Rousseaua a jím propagovaný způsob vzdělávání mimo zavedené školy, jenž byl založen na osobně získávaných zkušenostech.

Životem zkoušený romantik

Mladý Ampère dostal velmi důkladné vzdělání v jazycích, především v latině, a následně se učil sám z knih bohaté domácí knihovny. Četl díla přírodovědná, jako byla Historie přírody (1749–1804) od Georgese Louise Leclerca de Buffona, zajímaly ho však i matematické spisy Leonharda Eulera či Daniela Bernoulliho. Hltal beletrii, ale také Encyklopedii (1751–1772) od Denise Diderota a Jeana le Rond d’Alemberta. Přesto jej nelze označit za samouka. Otec zval na usedlost přední akademiky z Lyonu, aby chlapci dávali lekce, nebo vozil malého André-Marieho do Lyonu, kde navštěvoval přednášky na univerzitě.

Mnozí životopisci vyzdvihují, že Ampèrův pohled na svět silně formoval romantismus zrozený na přelomu 18. a 19. století v reakci na striktní racionalitu osvícenství a strohost antikou inspirovaného klasicismu. Ampèrovi byl blízký důraz kladený romantismem na city a individualitu. Silně prožíval i další atribut romantismu – trýzeň duše. 

Chlapcovo idylické dětství přerušila v roce 1789 Velká francouzská revoluce. Jeho otec byl novou vládou povolán do státní služby v jednom menším městě poblíž Lyonu. To se mu stalo osudným, když se v roce 1792 chopili vlády jakobíni a nastolili teror. Ampèrův otec se jako soudce dostal s krutými radikalisty do konfliktu a byl koncem roku 1793 popraven. Zároveň byla rodině zkonfiskována většina majetku.

Napříč Francií

Pro třináctiletého Ampèra to byla těžká rána. Upadl do depresí a na čas přerušil studia. Bylo mu jasné, že vysněnou společenskou či politickou kariéru v podmínkách nastolených Francouzskou revolucí dělat nechce a ani nemůže. Vrátil se ke studiím pevně rozhodnut, že se vydá na akademickou a vědeckou dráhu.

V roce 1799 se Ampère oženil s Julii Carronovou a o rok později se jim narodil syn Jean Jacques. Ve snaze zajistit rodinu přijal Ampère profesorské místo v Bourg poblíž Bordeaux. Manželku a syna zanechal v Lyonu. V Bourg dokončil pojednání o matematické teorii her zabývající se pravděpodobností výhry či prohry. Spis mu vynesl velkou popularitu a otevřel mu dveře k postupu v akademickém světě. Vysloužil si uznání předních francouzských matematiků. Z nich se pro další Ampèrův život ukázala jako klíčová přízeň Jeana Baptisty Josepha Delambreho (1749–1822). Tento matematik, který později zastával vrcholné státní posty, vzal mladého muže pod ochranná křídla. Právě on pomohl Ampèrovi k návratu za rodinou do Lyonu, když jej doporučil na místo profesora matematiky na tamějším lyceu. 

Ve stejném roce ale Julie zemřela a Ampèra v městě už nic nedrželo. S Delambreho podporou se vydal do Paříže, kde začal působit na univerzitě. V roce 1809 tam byl jmenován profesorem.

Inspirace Ørstedem

Okolí si Ampèra i nadále cenilo především jako matematika. Publikoval práce o počtu pravděpodobnosti a diferenciálním počtu, což mu v roce 1814 vyneslo zvolení za člena matematické sekce prestižní společnosti Akademie věd. Jistě tomu napomohl i pád revolučních sil a návrat Bourbonů na francouzský trůn. V novém režimu už Ampèrovi jeho rodinná historie nebránila v postupu. Jak ale vyplývá z jeho autobiografie, odsunul v té době matematiku na vedlejší kolej, protože propadl kouzlu fyziky, chemie a v neposlední řadě filozofie.

Zásadní impuls pro práce, jež zajistily Ampèrovi slávu až do dnešních dní, přišel od dánského fyzika a chemika Hanse Christiana Ørsteda (1777 až 1851), který zjistil, že elektrický proud vytváří magnetické pole. Ampère se o tomto objevu dozvěděl na zasedání Akademie věd, kde jeho přítel François Arago před užaslým shromážděním učenců zopakoval Ørstedův experiment. Přiblížil jehlu k drátu, kterým procházel elektrický proud, a hrot jehly se pod vlivem vzniklého magnetického pole vychýlil.

Elektřina a magnetismus byly v té době v souladu s teoriemi vynikajícího francouzského učence Pierra-Simona Laplaceho považovány za dva oddělené fyzikální jevy a každému byla přičítána samostatná „hnací síla“, takzvané fluidum. Představy o jednotě elektřiny a magnetismu, jak je naznačoval jednoduchý Ørstedův experiment, byly považovány za vědecké kacířství. Ampère však patřil k jednomu z mála učenců tehdejší doby, kteří Ørstedovy objevy bez výhrad vzali za své. Trochu paradoxně mu k tomu pomohla jeho filozofická studia, během nichž se nadchl dílem německého filozofa Schellinga. Ten razil myšlenku jednoty všech přírodních sil – tepla, světla, chemických reakcí, elektřiny i magnetismu.

Ampèrův zákon

Ampère se bez váhání pustil do vlastních experimentů a ani ne týden po Aragově demonstraci dokončil první ze série prací, které položily základy jeho teorie elektromagnetismu. Brzy poté prokázal, že když dvěma rovnoběžně ležícími vodiči prochází proud, vodiče se vzájemně přitahují nebo odpuzují podle toho, zda jimi proud protéká stejným nebo opačným směrem.

V následujících týdnech, měsících a letech Ampère nadále významně přispíval do rodícího se oboru elektrodynamiky. Prokázal například, že magnetické síly se řídí stejnými zákonitostmi jako síly elektrických nábojů popsané již dříve francouzským fyzikem Charlesem Augustinem de Coulombem (1736–1806). Ampère coby jeden z prvních elektrické proudy jen jednoduše nedetekoval, ale skutečně je měřil. Používal k tomu zařízení, jež sám vynalezl. Díky tomu mohl kvantifikovat vztah mezi magnetickým polem a elektrickým proudem, který toto pole vytváří. Dnes se tento vztah učí v hodinách fyziky žáci základních škol jako Ampèrův zákon.

Ampère shrnul výsledky svého výzkumu na poli elektromagnetismu do publikace, která vyšla v roce 1827. Vědecké obci se v ní představil nikoli jako uznávaný matematik, ale jako špičkový fyzik. Nezapřel v sobě ani filozofa, když pro vysvětlení elektromagnetických jevů zformuloval představu „elektrodynamické molekuly“, za kterou bychom si dnes nejspíše dosadili elektron.

Ampère působil až do své smrti roku 1836 v různých funkcích na pařížské univerzitě. Na sklonku své bohaté kariéry byl vysoce respektovanou vědeckou osobností a sbíral pocty od vědeckých společností z celého světa. Pochován je na pařížském hřbitově Montmartre. Nedožil se podpisu mezinárodní konvence, kterou po něm byla v roce 1881 pojmenována jednotka elektrického proudu. Ampér je dnes spolu s metrem, kilogramem, sekundou, kelvinem, molem a kandelou zařazen mezi sedmero základních jednotek SI (zkratka z francouzského Système International). Proud jednoho ampéru (značka A) je definován jako přenos náboje o velikosti 1 coulombu (C) za 1 sekundu (s).

Image

Čtěte také

Tajný projekt Nikoly Tesly: Jak daleko se dostal ve vývoji paprskové zbraně?

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Tom Bakx ze švédské Chalmersovy technické univerzity v Göteborgu, nedávno objevil doposud neznámý typ hvězdné porodnice. Jde o galaxii, která dostala označení Y1 a je od nás tak vzdálená přes 13 miliard let. 

„Díváme se velmi daleko do minulosti, kdy ve vesmíru vznikaly hvězdy mnohem rychleji než dnes,“ líčí astronom Bakx. „Dřívější pozorování galaxie Y1 odhalila, že se v této galaxii vyskytuje množství prachu. Momentálně to je nejvzdálenější galaxie, ve které pozorujeme záření zahřátého prachu.“

Galaxie s hvězdnou horečkou

Bakx a jeho kolegové využili velice přesná pozorování soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama na vlnové délce 0,44 milimetrů, která odpovídá záření ohřátého prachu. Zjistili, že záření prachu galaxie Y1 odpovídá teplotě 90 kelvinů čili asi mínus 180 °C. Na první pohled je to velmi málo, ale ve skutečnosti je galaxie Y1 mnohem teplejší než jakákoliv jiná srovnatelná galaxie.

Teplota této galaxie podle vědců prozrazuje, že tam v době, kterou nyní pozorujeme, probíhala nesmírně intenzivní tvorba nových hvězd. Podobné galaxie zřejmě byly v dané době poměrně běžné. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Bakx se svými spolupracovníky odhaduje, že „přehřátá“ galaxie Y1 tehdy vyráběla hvězdy skutečně extrémní rychlostí, odpovídající hmotě asi 180 Sluncí za pozemský rok. Mléčná dráha přitom v současné době vyrobí za rok hvězdy odpovídající asi jenom jednomu Slunci. Intenzivní tvorba hvězd ohřívá galaxii Y1, která díky tomu tak jasně září.

Image

Čtěte také

Hvězdná porodnice Cepheus A odhaluje tajemství vzniku gigantických hvězd

Lidé ve středověku a raném novověku neměli takové možnosti jako dnes, aby mohli mimořádně mrazivá období vědecky zkoumat. Orientovali se podle vlastních znalostí a zkušeností předků. Že vládnou jiné klimatické podmínky, nicméně poznali jednoduše podle většího množství sněhu, nižších teplot, a především neúrody, ze které pramenil nedostatek jídla a hlad. Před moderními výzkumy 20. a 21. století se lidé o existenci historického ochlazení dozvídali prostřednictvím obrazových a písemných záznamů.

Výpovědi o době chladu

Jak vnímali malou dobu ledovou současníci, se zrcadlí v dobovém umění. Bílé vánoční období a zasněženou krajinu zachycují například obrazy Pietera Brueghela staršího Lovci ve sněhu (1565) a Klanění tří králů ve sněhu (1567). Odkaz na velké množství sněhu a nízké teploty najdeme i v knize Vánoční koleda (1843) od anglického autora Charlese Dickense. Také slavný spisovatel Daniel Defoe popisoval v díle Robinson Crusoe (1719) mimořádně mrazivé počasí během října při cestě Pátka s Robinsonem přes Španělsko do Anglie: „Nebohý Pátek se opravdu bál, když viděl hory celé pokryté sněhem a cítil zimu, jakou dosud nikdy ve svém životě necítil. Byla to ta nejkrutější zima v celé Evropě, jakou kdo pamatoval.“ 

Malá doba ledová zanechala svou stopu rovněž ve slavných houslích zvaných stradivárky. Jejich tvůrce Antonius Stradivarius je vyrobil na přelomu 17. a 18. století, kdy bylo podnebí obzvlášť chladné, proto došlo ke zpomalení růstu stromů, což vedlo k větší hustotě dřeva. Právě ta přispěla k nezaměnitelnému zvuku nástroje.

Další zdroj informací o malé době ledové představují písemné prameny, jako jsou kroniky či soupisy půdy. Z těch je patrné, že se nestabilní počasí podepsalo na kvalitě obilí, které v důsledku zimy nedozrálo. Také se snížila produkce fazolí či hrachu. Vinaři napříč Evropou si stěžovali nejen na špatnou úrodu, ale i na kyselejší chuť hroznů, a vegetační období se mnohdy zkrátilo o jeden až dva měsíce. Nejhorší známý dopad zimy byl zaznamenán v 19. století v Irsku, kde vedla špatná úroda brambor k hladomoru, během nějž zemřely až 2 miliony obyvatel. Z dobových záznamů je ovšem znatelný i hospodářsky pozitivní dopad malé doby ledové, která z dlouhodobějšího pohledu napomohla rozvoji exportu a importu plodin včetně dálkového obchodování, donutila modernizovat používané vybavení a stroje v zemědělství.

Přínos vědeckého pokroku

Teprve možnosti 20. století dovolily propojit popisy dobového klimatu s moderními vědeckými poznatky, a vysledovat tak historické změny ve stavu podnebí. Termín malá doba ledová byl poprvé použit v roce 1939 americkým geologem nizozemského původu Françoisem Émilem Matthesem, který se badatelsky věnoval severoamerickým ledovcům. Podle něj se malá doba ledová vztahovala na časově delší období posledních 4 000 let, které dnes známe pod názvem neoglaciál. V důsledku dalšího výzkumu se pojem ustálil ve významu mnohem kratšího období, během něhož došlo k nejvýraznějšímu ochlazení klimatu. 

Tato perioda měla začít přechodem z teplého a klimaticky optimálního podnebí k zesílenému zalednění a skončit ústupem ledovců. Vědci se dodnes přou, kdy tyto dva okamžiky nastaly, což jim výrazně ztěžuje skutečnost, že největší zimu zaznamenal každý kontinent v jiném století: pro Evropu a Asii bylo nejmrazivější 17. století, Severní Amerika zažila nejstudenější období v 19. století, subtropický pás Atlantiku byl zas velmi chladný na přelomu 17. a 18. století. Vzhledem k těmto rozdílům nelze s jistotou určit, zda malá doba ledová dosahovala globálních rozměrů.

Ucelené vědecké zachycování teplot sahá teprve do doby před dvěma sty lety. Právě kvůli absenci přístrojových měření ze starších období měli klimatologové ztíženou práci a badatelé si museli pomoci jinými metodami. Zde jim přišly vhod dobové záznamy dávných kolegů i laické veřejnosti nebo klášterní anály, uvádějící informace o velikosti sklizně v daném roce. Dále se měřily výkyvy na základě změn cen komodit, zejména již zmiňovaného obilí. 

Momentálně nejpřesnější analýza vychází ze zkoumání struktury a složení ledovců. Jimi se zabýval především Ústav arktického a alpského výzkumu v Coloradu (INSTAAR) nebo Norské výzkumné středisko zaměřené na výzkum klimatu v Bergenu (NORCE). Zajímavým alternativním ukazatelem mohou být i pohyby zvířat. Například treska žije pouze v mořích o teplotě mezi 2–13 °C. Rybáři v Grónsku nebo na Faerských ostrovech ji proto nemohli do přelomu 19. a 20. století ulovit, tamější vody byly do té doby studenější.

Teploty klesají

Začátek malé doby ledové předznamenalo období od konce 13. do počátku 15. století. Tehdy se stabilní klima začalo měnit v nepředvídatelné počasí s teplými a suchými léty, silnými bouřkami a poryvy větru. Výsledky nejnovějších výzkumů sedimentů ukázaly, že prudká proměna nastala náhle na přelomu 13. a 14. století. Její příčinou zřejmě nebyl pouze jeden faktor, nicméně ji s nejvyšší pravděpodobností z velké části způsobila vulkanická činnost a sopečné výbuchy. Těmi se do vzduchu dostávají aerosoly, které způsobují ochlazení zamezením průniku slunečních paprsků na povrch Země. Současně se na popelu poletujícím vzduchem srážejí kapky vody a dochází k častějším srážkám, jež také přispívají k ochlazení ovzduší.

Mezi další klíčové faktory patřily změny v oceánském proudění či sluneční činnosti. U té je od 13. do 19. století možné pozorovat celkem čtyři etapy takzvaného minima sluneční aktivity, které vždy doprovázelo studenější období, růst ledovců a neúroda půdy.

Co se týče konkrétního teplotního ochlazení, podle vědců se malou dobou ledovou rozumí mírné snížení teplot především severní polokoule, kde během 15. až 19. století poklesly přibližně o 0,6 °C oproti dřívějšímu průměru. Jakkoliv se tato hodnota nezdá být vysoká, došlo k výraznému vychýlení do té doby zažitých procesů a návaznosti přírodních cyklů.

Možní viníci

Vědci dokázali na základě datování zuhelnatělých stromů a analýzy geochemických údajů identifikovat domnělého původce začátku malé doby ledové. Tím měl být vulkán Samalas na indonéském ostrově Lombok, který vybuchl koncem 13. století. Jeho erupce byla dostatečně silná, aby dokázala způsobit změny klimatu, zároveň se vyvržený materiál geochemicky shoduje se vzorky sopečného skla objeveného v ledových jádrech Arktidy a Antarktidy. Mohutný výbuch údajně zapříčinil takzvaný rok bez léta, kdy nastaly bezprostřední problémy s úrodou vlivem podprůměrných teplot v letních měsících.

Sopečná činnost se nevyhnula ani americkému kontinentu. V roce 1600 vybuchl vulkán na území dnešního Peru. Erupce zavinila zastínění slunečního záření v nejbližším okolí po dobu deseti dní a sopečné částečky znečistily zemědělskou půdu. Událost zachycují písemná svědectví, a není tak pochyb, že k explozi došlo, ale dodnes není jasné, která sopka v Jižní Americe ji měla na svědomí.

V roce 1783 způsobila desetileté ochlazení o 4,8 °C erupce sopky Laki na Islandu. Měla negativní důsledky nejenom pro Islanďany, kteří přišli o 80 % ovcí a 50 % skotu, ale i pro obyvatele Velké Británie, kde zemřelo zhruba 23 000 lidí na otravu ze zplodin jedovatého mraku, jenž byl viditelný i v Berlíně a v českých zemích. S výbuchem sopky se pojilo studené léto. V červnu 1783 se tak Angličané probudili do zasněžené krajiny, jak v dopise zaznamenal sir John Callum.

Chladné počasí se opět podepsalo na poklesu úrody a z něj vyplývající celkové nespokojenosti obyvatel, která vyvolala sociální napětí. V té době se na horách hromadil sníh, Dunaj, Labe či Vltava zamrzly a na jaře 1784 vše vyústilo v největší záplavy, jaké Evropa do té chvíle zažila. V Praze dosáhla voda až na Staroměstské náměstí a Karlův most přišel o několik pilířů i soch. Jeho oprava trvala čtyři roky.

Nejstudenější roky

Mezi další výbuchy, které ovlivnily klimatické podmínky na Zemi, se řadila erupce sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v roce 1815, jejíž exploze byla doposud největší zaznamenanou erupcí v dějinách. Tento výbuch zabil v bezprostředním okolí více než 10 000 osob, zničil celou úrodu a zahubil téměř všechna domácí zvířata na ostrově. Ačkoliv byl jeho dopad nejprve znát pouze na lokální úrovni, zanedlouho negativně ovlivnil i jiné části světa. V Severní Americe a Evropě se postupně znatelně ochladilo a nastal jeden z nejstudenějších roků. V roce 1816 často pršelo a teplota klesla. Léto tehdy bylo průměrně o 2–4 °C chladnější, takže opět nastal rok bez léta.

Pro Evropu znamenalo období mezi lety 1805–1820 nejstudenější časy v rámci staletí dlouhé malé doby ledové. Kromě mrazivého počasí obyvatele i v tomto případě trápila neúroda brambor a obilí, s čímž souvisely rostoucí ceny surovin. Dochované záznamy z území Velké Británie, Francie, Německa i dalších zemí shodně popisují, že se tyto roky pojily s nárůstem chudoby a obecného neklidu, zaviněnými rovněž napoleonskými válkami. Rok 1817 dokonce ve Švýcarsku vstoupil do dějin jako „rok žebráků“, neboť se ulice hemžily žebrajícími dětmi. Zároveň jsou z této doby zdokumentovány případy chudých lidí, kteří se museli živit šťovíkem, mechem a masem z koček.

Poslední zásadní erupce vulkánu, jež souvisela s malou dobou ledovou, proběhla v roce 1883 v Indonésii. Výbuch sopky Krakatoa dosahoval takové velikosti, že její objem vědcům dodnes slouží jako index pro měření rozsahu vulkanického oblaku. Exploze tehdy omezila přístup slunečního světla na většině míst světa o 15 až 20 %. Pro české prostředí má Krakatoa i kulturní význam, jelikož se jejím názvem nechal inspirovat spisovatel Karel Čapek při pojmenovávání svého díla Krakatit (1924).

Negativní i pozitivní dopady

Kromě nedostatku jídla a chudoby přinášela malá doba ledová i řadu společenských nepokojů, které mohly stát vládce či celé dynastie místo na trůnu. Mráz vedl k migračním proudům, které postupovaly jak v rámci jednotlivých států z venkova do rozvíjejících se měst, tak do domnělých teplejších krajin v cizině. Chladné období neovlivňovalo jen lidskou populaci, ale i zvířata a stromy. Vědci kupříkladu zjistili, že teplomilné buky, kterým se v chladnějších podmínkách moc nedařilo, postupně nahradily borovice a duby.

Kvůli nižší úrodnosti půdy si státy nevystačily s vlastní produkcí potravin. I vlivem malé doby ledové se tak do Evropy dostaly třeba brambory, které se zde coby nenáročné plodiny začaly pěstovat ve velkém. Dovážela se také rajčata nebo kukuřice, směrem do světa se naopak vyvážela pšenice, víno či živočišné produkty. Období chladu mělo kromě obchodu dopad i na změnu zažitých způsobů hospodaření. V českých zemích například došlo k přechodu na takzvané úhorové zemědělství, kdy část půdy ležela nějakou dobu ladem a měla čas na obnovu živin či omezení množství škůdců.

Úbytek obyvatel způsobený hladomory či kolísající hospodářská situace států vedly v první polovině 19. století k vytvoření zárodku sociální politiky a státní pomoci. Dalším výdobytkem malé doby ledové bylo také rozšíření bruslí, usnadňujících pohyb na ledu za účelem pohybu, obchodu, a později trávení volného času. V důsledku ochlazení se vyvinuly i různé další prostředky určené k dopravě na ledu. Kromě saní to byly speciální lodě připomínající plachetnice, které měly vespodu kovové části ke klouzání.

Malá doba ledová zanechala svou stopu také v pranostikách, navázaných na meteorologické předpovědi, jež se předávaly ústně především mezi 16. a 19. stoletím. V polovině května tak přichází ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác, se 26. červencem se pojí rčení „svatá Anna, chladna z rána“ a 11. listopadu přijíždí sv. Martin na bílém koni.

Image

Čtěte také

Zima tisíciletí: Mrazivý začátek roku 1929 ochromil celou Evropu

Lidský mozek je nastavený tak, abychom dokázali rozeznávat tváře svých blízkých a dalších lidí, s nimiž se v životě setkáváme. Lidé se ale v této schopnosti liší – někteří z nás patří k „super rozeznávačům“ a prakticky nikdy nezapomenou tvář člověka s nímž se potkali, jiní tváře zapomínají takřka okamžitě.

Nový výzkum australských vědců, jehož závěry zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, nyní ukazuje, že fenomenální paměť na tváře nevychází z usilovnějšího sledování nebo nějaké promyšlené strategie, ale ze způsobu, jakým se různí lidé na tváře dívají.

Tajemství lidské superschopnosti

Lidé s pamětí na tváře se podle vědců spontánně zaměřují na nejvýraznější a nejvíce rozlišující rysy obličeje. Není to trik, který by se dal natrénovat – jde o vrozený a dynamický způsob vizuálního zpracování. „Je to automatický proces, ne naučená technika,“ říká hlavní autor výzkumu James Dunn z UNSW Sydney.

Při hledání odpovědi na otázku: Co přesně vidí oči lidí s nadprůměrnou pamětí na tváře, využili vědci technologii pro sledování pohybu očí a umělou inteligenci. Badatelé prozkoumali celkem 37 tzv. „super-rozpoznávačů“ a 68 lidí s běžnou schopností zapamatování si podoby lidské tváře. Důležité pro vědce bylo hlavně to, kam a jak dlouho se lidé při sledování fotografií tváří dívají.

Získaná data pak vědci vložili do hlubokých neuronových sítí, které měly podle těchto „očních stop“ určit, zda dva snímky patří téže osobě.

Ukázalo se, že algoritmy byly přesnější tehdy, když pracovaly s daty „super-rozpoznávačů“. To naznačuje, že rozdíly ve schopnostech rozpoznávání vznikají už ve velmi rané fázi vizuálního zpracování – dokonce na úrovni toho, jak sítnice zachytí obraz. Nová zjištění by podle vědců mohla pomoci vylepšit algoritmy pro rozpoznávání obličejů. 

Obličej jako skládačka

Nová studie navazuje na předchozí práci stejného týmu, který zjistil, že „super-rozpoznávači“ vnímají tvář jako skládačku jednotlivých částí, které později spojují dohromady. To je v rozporu s dřívějším předpokladem, že lidé si tváře nejlépe zapamatují, když je vnímají jako jeden celek.

Novější zjištění Dunnova týmu ukazují, že lidé s pamětí na tváře nejenže získávají více informací, ale hlavně se soustředí na rysy, které nesou největší množství „vodítek“ k identitě. „Je to jako když kreslíte karikaturu,“ vysvětluje Dunn. „Zvýrazňujete rysy, které jsou pro danou tvář rozhodující. Super rozeznávači to dělají vizuálně.“

Schopnost mimořádného rozpoznávání tváří má podle vědců nejspíš silný genetický základ a nejedná se o ryze lidskou specialitu. Podobné mechanismy hrají zásadní roli také u primátů v jejich sociálním chování. A přestože nejrůznější algoritmy pro rozpoznávání tváří dosahují již dnes velmi působivých výsledků, lidé stále mají před stroji náskok. Při identifikaci tváře totiž dokážeme využívat i další sociální signály nebo třeba kontext. 

Image

Čtěte také

Experiment s rozeznáváním tváří v Indii objevil tisíce ztracených dětí