Silák Thor: Proč patří k nejoblíbenějším postavám severské mytologie?
Severský hromovládce se slabostí pro drtivé zbraně a kozlí maso, který jednou pomůže zachránit svět. Proč se mýtický rudovous na svatbu s obrem převlékl za nevěstu? A proč má ze všech dní nejraději čtvrtek?
Hromovládce Thor je jednou z nejvýznamnějších a nejznámějších postav severské mytologie, ale také za velmi zaneprázdněnou. Kromě hromů a blesků zodpovídá také zas déšť, nebe a částečně plodnost. Jako jediný pravý syn hlavního boha Ódina má nárok má dědičné právo na zlatý trůn v Asgardu, sídle bohů.
Jeho poznávacím znamením je válečné kladivo Mjöllnir, které mu vykovali trpalíci Brokk a Sindri. Uzvedne ho pouze ten, kdo je ho hoden a hodného sebezvednutí považuje Mjöllnir pouze Thora a jednoho z jeho dvou synů. Kromě kladiva jsou jeho věrnými průvodci ještě kouzelní kozlové Tanngjonst a Tanngrisni, kteří táhnou jeho vůz. Vztah mezi nimi a jejich majitelem doslova prochází žaludkem! Pokud má Thor hlad, může je oba zabít a sníst, ponechá si ale jejich kůži. A obě zvířata jsou ráno opět zase celá a živá a ochotně táhnou boží povoz dál!
Oblíbený hrdina příběhů
Thor má zrzavé vlasy a vousy a strašnou sílu. Proto byl také vybrán jako ochránce Midgardu, domova lidí. Ačkoliv je považován za nejsilnějšího boha, rozhodně nepatří mezi ty nejchytřejší nebo nejmoudřejší. Toho často využívají obři, kteří jsou Thorovými hlavními nepřáteli. Ačkoliv se jim občas dokonce podaří nalákat Thora do léčky, v okamžiku, kdy si rudovous podraz uvědomí, přestává veškerá legrace. Popadne své magické kladivo Mjöllnir a zjedná si mezi obry pořádek. Většinou tím, že je zabije.
Thor boj s obry miluje a miluje i své válečné kladivo. Má také ženu, zlatovlasou krásku a bohyni plodnosti Sif, kterou má také docela rád. S rodinou, která zahrnuje ještě dva vlastní a jednoho nevlastního syna, žije v Thrudheimu, což je dům s 540 pokoji – největší v božském sídle Asgardu.
Pro Vikingy byl hrom ztělesněním Thora a blesk ztělesněním jeho kladiva, když s ním kosil nepřátele hlava nehlava. Proto také po Thorovi pojmenovali čtvrtek, nebo hromový den. V angličtině se čtvrtek jmenuje Thursday – tedy Thorův den. V němčině je podobnost ještě více očivdná – čtvrtý den se jmenuje Donnerstag, přiřemž Donner znamená hrom.
Kladivo s respektem
Thorovo válečné kladivo je jedním z nejobávanějších nástrojů ve skandinávské mytologii. Rudovous skrze něj sesílá blesky třeba do svých nepřátel. Kladivo samo je v podstatě nezničitelné. Může zasáhnout jakýkoliv cíl si Thor usmyslí na jakoukoliv vzdálenost. Díky magickým rukavicím Járngreipr se kladivo vždy bezpečně vrací do Thorovy pravé ruky jako bumerang. Trojici Thorových doplňků uzavírá opasek Megingjord, který zvyšuje jeho sílu až desetinásobně!
Kromě smrti však kladivo dokáže dávat také život. V období míru se hrozivá zbraň mění v rydlo půdy a Thor s ním lidem pomáhá zasévat úrodu. Kladivem se také žehnalo novomanželům během svatební ceremonie.
Milovaný Mjöllnir se jednou podařilo ukrást králi obrů Thrymovi. Jako kompenzaci za jeho návrat požadoval obr za manželku bohyni plodnosti Freyu. To byl jeden z momentů kdy se Thorův bratr Loki ukázal jako užitečný. Na jeho radu, se za nevěstu převlékl sám Thor (ostatně, jakou jinou radu mohl dostat od boha přetvářky a klamu). Thrym se nechal mužnou nevěstou oklamat a uspořádal svatební hostinu. Na té se však ‚křehká Freya‘ chovala velmi podivně. Na posezení třeba snědla sama celého býka! Loki však situaci zachránil tím, že vysvětlil Thrymovi, že Freya předtím samým vzrušením osm dní nejedla. Obr lži uvěřil a hostina mohla pokračovat. Podruhé se pokusil obr svou nevěstu políbit. Nazvednul závoj a nadskočil zděšením. ‚Proč jsou Freyiny oči tak děsivé,‘ volal. Loki však Thryma opět uklidnil, že nevěsta jen nespala nadšením osm nocí.
Na jejím závěru byl v rámci svatební ceremonie předán nevěstě svatební dar – Mjöllnir. Jakmile se Thorovy prsty sevřely okolo kladiva, pochopil obr, jak velkého omylu se dopustil; nicméně na přemýšlení o něm mu příliš mnoho času nezbylo.
Pozemští příznivci
Počátky Thorova uctívání sahají až do doby bronzové. Ačkoliv nebyl hlavním bohem, těšil se u lidí v podstatě významnější popularitě než jeho otec Odin. V neposlední řadě také proto, že na rozdíl od Ódia nepožadoval lidské oběti. Do určité míry tedy tvořil dokonalý protiklad svého otce, který byl na rozdíl od něj typickým zástupcem vládnoucí vrstvy. Ódin byl vládcem bohů, byl moudrý, až prohnaný, vzdělaný byl bohem magie a kouzel. Není tedy divu, že prostý a přímý válečník a sedlák Thor byl Vikingům bližší než politik Ódin.
Příběhy pak vypráví o rozepřích, které ti dva mezi sebou mají, či o rozhodnutích jednoho, který ten druhý nerespektuje, či dokonce dělá pravý opak. Edda, severská mytodologická sága přímo říká: „Odin jsou ti urození, kteří umírají v bitvě a Thor jsou ti poddaní, kteří jsou zajati.“
Další články v sekci
Spalničky na vzestupu: Velká Británie opět ztratila status země s vymýcenými spalničkami
Velká Británie znovu ztratila eliminační status spalniček, což ukazuje, jak křehké jsou úspěchy veřejného zdraví v době klesající proočkovanosti.
Velká Británie znovu přišla o status země, která má spalničky pod kontrolou. Vysoce nakažlivé virové onemocnění se na jejím území šíří nepřetržitě déle než rok, což podle pravidel World Health Organization znamená ztrátu tzv. eliminačního statusu. Ten neznamená úplné vymýcení nemoci, ale stav, kdy se virus alespoň rok v populaci nepřetržitě nepřenáší.
Návraty vymýcené nemoci
Podle lednové zprávy UK Health Security Agency nejde o ojedinělý výkyv. Británie se v poslední dekádě pohybuje na houpačce: spalničky byly v zemi eliminované v roce 2016, v roce 2018 ale země o tento status přišla a získala ho zpět v roce 2021, kdy přísná opatření v souvislosti s pandemií covidu-19 výrazně omezila i šíření jiných infekcí. Jakmile pandemická omezení pominula, spalničky se začaly znovu vracet.
Podle odborníků to není překvapení. Epidemiolog Ben Kasstan-Dabush z London School of Hygiene and Tropical Medicine upozorňuje, že současná situace je důsledkem dlouhodobého poklesu proočkovanosti.
Spojené království se už zhruba deset let nedaří dostat na hranici 95 % očkovaných, kterou WHO považuje za minimum nutné k dosažení kolektivní imunity. Zvlášť alarmující jsou přitom některé regiony, například londýnský Hackney, kde je proočkovanost výrazně nižší než celostátní průměr. Výskyt nemoci tak není rovnoměrný a nejvíce ohrožené jsou děti v sociálně znevýhodněných oblastech.
Nepříznivé trendy
Spalničky patří k nejinfekčnějším chorobám vůbec. K dosažení kolektivní imunity je zapotřebí, aby 95 % populace nemoc buď prodělalo, nebo bylo naočkováno dvěma dávkami podle předepsaného časového schématu. Právě vysoká laťka kolektivní imunity je důvodem, proč i relativně malý pokles v proočkovanosti může vést k návratu nemoci.
Ve Spojeném království očkování povinné není, je ale doporučené v rámci národního programu zdravotní služby. Tradičně se používala kombinovaná vakcína MMR proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Od roku 2026 se u nejmenších dětí přechází na vakcínu MMRV, která navíc chrání i proti planým neštovicím.
Přesto data ukazují, že proočkovanost klesá: v roce 2024 dostalo první dávku MMR zhruba 92 % dětí a druhou jen asi 84 %. Pro srovnání – v roce 2016 byly hodnoty výrazně vyšší a u první dávky dokonce překročily doporučenou hranici 95 %.
Velká Británie není výjimkou. Podle dat WHO přišlo o eliminační status v poslední době více zemí evropského regionu, mimo jiné Španělsko, Rakousko nebo Arménie. Mimo Evropu ztratila tento status v roce 2025 Kanada a podobný osud pravděpodobně čeká i Spojené státy, pokud se potvrdí, že tamní ohniska spalniček mají společný původ a přetrvávají déle než rok.
V Česku je v současné době situace se spalničkami stabilní. Za poslední dekádu došlo ke zvýšenému výskytu spalniček pouze v letech 2017 až 2019. Česko v té době také přišlo o eliminační status WHO. Od roku 2020 se u nás spalničky vyskytují pouze v jednotkách nebo nižších desítkách případů.
Další články v sekci
Tajná operace Algeciras: Nevydařený argentinský plán útoku na Gibraltar
Přestože válka o Falklandy představuje vcelku dobře probádaný konflikt, pořád existuje i několik méně známých kapitol. Řadí se mezi ně také odvážný plán argentinského námořnictva zaútočit prostřednictvím skupiny potápěčů na lodě Royal Navy u Gibraltaru.
Strategicky ohromně významný Gibraltar, jenž de facto uzavírá vstup do Středozemního moře ze západu, byl už nejednou v dějinách předmětem ozbrojených konfliktů. Už v roce 1713 ho získali Angličané, jenže o jeho získání dlouhodobě usiluje Španělsko, což dosud poněkud kazí vztahy obou zemí.
Ve druhé světové válce připravovali Italové útok proti lodím, které tam pod britskou vlajkou kotvily. Neuskutečněná operace dostala krycí jméno Algeciras, což je název španělského města ležícího na opačné straně Gibraltarské zátoky. Stejné jméno si pro svůj plán v dubnu 1982 zvolili i Argentinci, kteří hodlali uskutečnit podobnou operaci, jež by v podstatě přenesla falklandskou válku k evropským břehům.
Zrod plánu
Argentinské ozbrojené síly provedly 2. dubna 1982 invazi na Falklandy. Vojenská junta tehdy do určité míry doufala, že postaví Londýn před hotovou věc a přinutí jej uznat svrchovanost Argentiny nad ostrovy. Jenže Britové odmítli vyjednávat a zahájili přípravy k vojenské operaci.
Již 5. dubna začalo formování britské námořní skupiny, která měla zamířit do jižního Atlantiku. Nedlouho poté se odehrála přísně utajená schůzka, na které jednal velitel argentinského loďstva admirál Jorge Isaac Anaya a šéf námořní rozvědky, jímž byl admirál Eduardo Morris Girling. Druhý z nich obdržel povel zorganizovat tým mužů, kteří se přesunou do Velké Británie a uskuteční sabotážní útok na britské lodě, jež se chystaly v přístavech Portsmouth a Plymouth k vyplutí. Akci provázelo utajení, a to tak přísné, že o ní nevěděl dokonce ani argentinský prezident Leopoldo Galtieri.
Sestavení týmu
Oba admirálové si však brzy uvědomili, že útok přímo na britské půdě by byl kvůli přijatým bezpečnostním opatřením nesmírně složitý, a proto obrátili pozornost k Gibraltaru. Pochopili, že úspěšný útok na tamní doky by Britům hodně zkomplikoval přesuny lodí k Falklandským ostrovům a také by donutil Royal Navy přemístit část plavidel k obraně zámořských základen, což by logicky znamenalo redukci sil schopných bojovat proti Argentině. Primárním úkolem bylo napadnout přímo lodě, které kotvily v Gibraltaru, ovšem kromě toho mezi cíle patřily nádrže paliva, podzemní sklady munice a dráha gibraltarského letiště.
Admirál Girling poté sestavil čtyřčlenný tým, který vedl důstojník rozvědky Hector Rosales. Ostatní tři členové skupiny v minulosti působili v organizaci Montoneros, která vedla boj proti argentinské vládě. Máximo Nicoletti, Antonio Latorre a třetí muž, dodnes známý jen pod přezdívkou „Los Marciano“ (Marťan), byli za svoji činnost zatčeni, avšak výměnou za slib propuštění souhlasili s prací pro režim. Nicoletti měl námořní sabotáže takříkajíc v rodině, neboť jeho otec působil jako bojový potápěč v italském námořnictvu. Sám Nicoletti v dobách protivládní činnosti provedl mimo jiné úspěšný útok na jachtu šéfa argentinské policie či na rozestavěný torpédoborec Santísima Trinidad.
Britové získávají podezření
Přesné znalosti o operaci pak měli jenom další dva muži, a sice výrobce padělaných dokladů a námořní atašé na argentinské ambasádě ve Španělsku, který fungoval jako spojka sabotážního týmu s admirály. Postaral se i o přesun výbušnin v diplomatické poště, zatímco čtveřice mužů s potápěčským vybavením odcestovala civilními linkami do Francie. Jejich doklady a výbava sice vzbudily u francouzských celníků určité podezření, ale nakonec mohli všichni odcestovat z Paříže do Španělska.
Rosales a „Marťan“ se vydali do Madridu převzít čtyři italské přísavné miny (z nichž každá obsahovala kolem 25 kg trhaviny) a zásoby plastických výbušnin, kdežto Nicoletti a Latorre zamířili na jih, aby provedli počáteční průzkum místa operace. Kromě min a potápěčské výbavy disponoval tým také množstvím amerických dolarů v hotovosti, aby nezanechával tolik stop. Následně se všichni čtyři muži znovu setkali v Madridu, kde si pronajali tři auta, do nichž naložili všechny zásoby, a vyrazili do španělského města Algeciras, které leží přes zátoku naproti Gibraltaru.
Marné čekání na vhodný cíl
Španělsko nebylo v roce 1982 zrovna nejklidnější zemí, jelikož o rok dříve proběhl pokus o armádní puč, baskická organizace ETA páchala teroristické útoky a chystalo se mistrovství světa ve fotbale, což mělo za následek rozsáhlou aktivitu bezpečnostních složek. Týmu, který vedl důstojník rozvědky Hector Rosales, se však povedlo vyhnout se silničním kontrolám a dorazit do města Algeciras. Ubytovali se v různých hotelech, vystupovali jako rekreační rybáři a potápěči, koupili si nafukovací člun s motorem a začali křižovat zátoku.
Záhy zjistili, že doky nejsou střeženy právě ukázkově a že by se daly vcelku snadno provést i útoky na sklady paliva a letištní dráhu. Britové však již v té době měli podezření, protože je upozornili Francouzi, kteří zachytili některé z telefonátů Rosalese s námořním atašé v Madridu. Údaje ovšem byly stále kusé a Británie nechtěla přímo informovat Madrid, s nímž měla tehdy dosti napjaté vztahy, jelikož skrytě podporoval nároky Argentiny na Falklandy. Angličané navíc získali vskutku alarmující zprávu, že Španělé uvažují o tom, že by mohli využít oslabení britské přítomnosti a pokusit se o jakýsi nátlak s cílem získat Gibraltar, popřípadě snad dokonce i o jeho vojenské obsazení.
Vynalézaví britští důstojníci ale naštěstí nalezli způsob, jak Španěly informovat, aniž by došlo k ohrožení britských zájmů. Předali španělské policii varování, že v regionu se pohybuje gang zločinců z Jižní Ameriky, kteří chtějí uskutečnit ozbrojenou bankovní loupež, a proto Španělé zahájili pátrání. Varován byl i gibraltarský guvernér William Jackson, ačkoli dosud není zcela jasné, co tehdy Britové opravdu věděli. Každopádně došlo k posílení bezpečnostních opatření.
Čtveřice Argentinců mezitím dokončila průzkum a začala se chystat k realizaci samotné akce, avšak v těch dnech se jaksi nedostávalo cílů, protože většina úkolové skupiny již odplula do jižního Atlantiku. Prvním možným cílem byla britská minolovka, ale admirál Anaya to zamítl, neboť strategický efekt by byl zřejmě minimální. Nicoletti potom navrhl zaútočit na liberijský tanker, jehož potopení by mohlo doky úplně vyřadit, ale z Buenos Aires opět přišel nesouhlas, jelikož admirálové nehodlali riskovat útok na loď třetí země a možný únik ropy do moře.
Hledání nové lodi
Dne 2. května dorazila fregata HMS Ariadne a doprovodný tanker RFA Bayleaf, které reprezentovaly vynikající cíle, Anaya však opět nesouhlasil, tentokrát proto, že peruánský prezident Belaúnde Terry předložil novou nabídku zprostředkování mírového řešení konfliktu. Ta ale k ničemu nevedla, načež britská plavidla znovu opustila Gibraltar. Dne 12. května připlul torpédoborec HMS Cardiff, s jehož potopením admirálové ihned souhlasili.
Nicolettiho tým měl vyrazit následujícího dne, avšak plavidlo Jejího Veličenstva v noci nečekaně opustilo kotviště a Argentinci opět pozbyli cíl. Za několik dní se ale vrátila fregata HMS Ariadne, kterou provázel britský tanker British Tay, což se jevilo jako perfektní kombinace pro útok. Nicoletti ihned požádal o souhlas a dostal jej, byť počáteční plán se musel upravit.
Argentinci nejdříve předpokládali, že z města La Línea de la Concepción u hranice s Gibraltarem přeplavou přímo k dokům, ale zvýšená bezpečnostní opatření je přiměla použít nový plán. Rozhodli se vyplout z města Algeciras na člunu, dorazit zhruba do poloviny zátoky a až dále pokračovat jako potápěči. Nicoletti a „Marťan“ měli umístit přísavné miny na lodě a případně i plastické trhaviny na další cíle.
Španělská policie zasahuje
Potápěčská čtveřice ovšem nevěděla, že se už několik dní nachází pod policejním dozorem. Španělská policie v onen den správně poznala, že se muži připravují k akci, přestože se domnívala, že onou akcí bude bankovní loupež. Vedle zpráv od Britů měli Španělé i informaci od Manuela Rojase, který byl majitelem půjčovny automobilů ve městě La Línea a mezi jehož zákazníky patřili také čtyři cizinci, kteří se v lecčems chovali podezřele. Platili jen v hotovosti, na schůzky vždy přicházeli v předstihu či naopak pozdě a mívali u sebe klíčky z jiných půjčoven.
Policie se proto konečně rozhodla pro zásah a argentinský důstojník Rosales a potápěč Latorre byli zatčeni v Rojasově půjčovně, kde chtěli zajistit automobil pro únik celé čtveřice. Policie záhy provedla zátah též v hotelu, kde právě Nicoletti a „Marťan“ připravovali svou potápěčskou výbavu. Zběžná prohlídka ihned prozradila policistům, že rozhodně nejde o běžné bankovní lupiče, protože ti obvykle nemají přísavné miny či vojenské dýchací přístroje.
Pod pokličkou
Navíc trojice bývalých členů skupiny Montoneros ihned porušila ujednání, podle něhož se měla prohlásit za samostatně jednající argentinské vlastence, a sdělila policii, že pracuje podle rozkazů z Buenos Aires. Šokující informace putovala k nadřízeným, zprávu dostal i španělský ministr vnitra a nakonec i předseda vlády Leopoldo Calvo-Sotelo, který pochopil, že se nalézá ve značně delikátní situaci. Španělsko se nedávno stalo členem NATO, ale většina veřejnosti i politiků více či méně stranila Argentině, a tudíž premiér nechtěl kazit vztahy s Velkou Británií ani s Argentinou.
Vydal proto příkaz všechny zatčené muže vyhostit a co nejrychleji poslat do Argentiny, k čemuž dokonce poskytl svoje vládní letadlo, které čtveřici neúspěšných sabotérů přepravilo na Kanárské ostrovy, odkud mohli pokračovat domů. Calvo-Sotelo poté absolvoval několik telefonátů se svými protějšky v Londýně a Buenos Aires. Evidentně byla uzavřena gentlemanská dohoda, že se o této epizodě bude raději oficiálně mlčet. Britský tisk publikoval nepřesné zprávy v říjnu 1983, ale detaily byly odhaleny až v roce 2003, kdy Anaya a Nicoletti poskytli rozhovory o ambiciózní operaci Algeciras.
Další články v sekci
Venuše se v létě setká s meteorickým rojem z rozpadlého asteroidu
Kosmická nehoda stará tisíce let by letos v létě mohla rozzářit oblohu nad Venuší. Pozemšťanům ale bohužel zůstane tato podívaná téměř jistě skrytá.
Venuše by letos v létě mohla zažít mimořádně silný meteorický roj. Pozemšťané ale budou o tuto jistě zajímavou podívanou téměř jistě připraveni. Podle nové studie se planeta 5. července s velkou pravděpodobností ponoří do proudu kosmického prachu, který vznikl rozpadem jednoho asteroidu před mnoha tisíci lety. Z pohledu ze Země mohou být viditelné jen nejjasnější bolidy, s jasností srovnatelnou s Měsícem na noční obloze.
Návštěvníci Venuše
Celý příběh připomíná začátek astronomické detektivky. V roce 2021 objevili vědci blízkozemní asteroid, jehož dráha ho přivádí do těsné blízkosti Venuše – až na vzdálenost zhruba dvou milionů kilometrů. O čtyři roky později, v dubnu 2025, byl nalezen druhý asteroid, který se pohybuje téměř po totožné dráze. Oba objekty, označené jako 2021 PH27 a 2025 GN1, navíc patří ke stejné spektrální třídě, což naznačuje, že mají podobné složení.
Ještě zajímavější ale je, že jejich oběžné dráhy leží celé uvnitř dráhy Země. Nikdy tedy nekříží trajektorii naší planety a nepředstavují pro nás riziko srážky. Takové asteroidy patří do vzácné skupiny zvané Apohely (někdy také označované jako Atirova skupina). Ty se pohybují extrémně rychle – jeden oběh kolem Slunce jim zabere pouhých 115 dní, což je nejkratší známá doba u asteroidů ve Sluneční soustavě.
Tým astronomů vedený Albino Carbognanim z Italského národního institutu astrofyziky si položil otázku, zda jde skutečně o náhodu. Pomocí počítačových simulací proto vědci „vrátili čas“ o 100 000 let zpět a sledovali vývoj drah obou asteroidů. Ukázalo se, že v minulosti se nikdy nepřiblížily natolik k Zemi, Venuši ani Slunci, aby se mohly rozpadnout působením gravitačních slapových sil.
Zlom přišel ve chvíli, kdy si badatelé všimli, že se jejich dráhy v dávné minulosti výrazně měnily. V jednom období se dostaly až na 15 milionů kilometrů od Slunce – zhruba čtyřikrát blíže, než obíhá Merkur. Tak extrémní přiblížení nutně znamená intenzivní zahřívání povrchu.
Jednovaječná dvojčata?
Pokud byly asteroidy 2021 PH27 a 2025 GN1 původně jen jedním tělesem, opakované zahřívání a chladnutí mohlo způsobit vznik trhlin a postupné oslabování jeho struktury. Do hry navíc vstupuje efekt nerovnoměrného vyzařování tepla z rotujícího tělesa, který funguje jako slabý motor a může asteroid postupně roztáčet stále vyšší rychlostí. Podle simulací mohl právě souběh prasklin v materiálu a zrychlující se rotace vést k tomu, že se původní asteroid rozlomil na dva kusy. K rozpadu pravděpodobně došlo před 17–21 tisíci lety, tedy z kosmického hlediska relativně nedávno.
Doba rozpadu je důležitá, neboť v tak krátké době podle vědců nemohlo vlivem slunečního větru a záření dojít k rozptýlení vzniklého prachu. Výpočty ukazují, že drobné částice o velikosti zhruba milimetru mohou stále obíhat kolem Slunce po podobné dráze – a že se s nimi Venuše letos v červenci setká. Právě tehdy by její atmosféru mohl rozzářit meteorický roj.
Na Zemi většinu meteorických rojů způsobují komety. Výjimkou jsou prosincové Geminidy, které pocházejí z planetky Phaethon. Carbognani přirovnává možnou venušiánskou spršku právě k tomuto roji.
Pozorovat toto představení ze Země bude extrémně obtížné. Ideální by bylo sledování přímo z oběžné dráhy Venuše pomocí sondy. Žádná taková mise ale momentálně nefunguje. Naději do budoucna dávají plánované projekty, jako je evropská mise EnVision nebo americké sondy DAVINCI a VERITAS, které by mohly k Venuši zamířit v příštím desetiletí.
Další články v sekci
Chcete žít déle? Zapomeňte na extrémy, klíčem jsou drobné a udržitelné návyky
Výzkum založený na dlouhodobém sledování desítek tisíc lidí ukazuje, že malé, ale kombinované změny životního stylu mohou prodloužit délku i kvalitu života.
Touha žít déle a zdravěji často vede k ambiciózním – a bohužel i k mnohdy neudržitelným – plánům: radikální změně jídelníčku, hodinám v posilovně nebo přísnému spánkovému režimu. Nový výzkum ale naznačuje, že takové extrémy nejsou nutné. I velmi malé úpravy každodenních návyků mohou mít překvapivě velký dopad na délku a kvalitu života.
Studie publikovaná v časopise eClinicalMedicine ukazuje, že přidání pouhých několika minut spánku a pohybu denně a drobné zlepšení stravy – například v podobě další porce zeleniny nebo celozrnných potravin – může prodloužit délku života až o jeden rok. A to zejména u lidí, kteří mají méně zdravý životní styl.
Podle autora studie Nicholase Koemela, nutričního specialisty a výzkumného pracovníka na Univerzitě v Sydney, máme tendenci přeceňovat význam velkých změn. Přitom drobné „vyladění“ každodenních návyků se lépe udržuje v dlouhodobém horizontu – a právě to je pro zdraví klíčové.
Malé změny, velké benefity
Koemelův tým po dobu zhruba osmi let sledoval téměř 60 000 účastníků britské databáze UK Biobank. Vědci kombinovali data ze zápěstních nositelných zařízení, která zaznamenávala spánek a fyzickou aktivitu sledovaných osob, se sebehodnotícími dotazníky o stravě.
Na základě těchto údajů výzkumníci modelovali nejen změny v délce života, ale také střední délku života ve zdraví – tedy počet let prožitých bez závažných onemocnění, jako jsou kardiovaskulární choroby nebo demence.
Výsledky Koemelova týmu naznačují, že u lidí s nezdravými návyky může už pět minut spánku navíc, dvě minuty středně intenzivního či intenzivního pohybu a pár lžic zeleniny denně (nebo vynechání jedné porce průmyslově zpracovaného masa týdně) teoreticky prodloužit očekávanou délku života o jeden rok. O něco větší, ale stále realistické změny – například o 24 minut více spánku, čtyři minuty pohybu navíc a každodenní porce zeleniny a celozrnných obilovin – byly spojeny se čtyřmi dalšími lety života ve zdraví.
Síla kombinace
Zásadním zjištěním studie je, že největší efekt má kombinace spánku, pohybu a stravy. Samotné zlepšení jednoho faktoru nestačí. Například lidé, kteří by se snažili prodloužit život jen delším spánkem, by podle výpočtů museli spát až o 60 % více, aby dosáhli stejného efektu jako při kombinaci více drobných změn. Samotné úpravy jídelníčku bez pohybu a kvalitního spánku se na délce života významně neprojevily.
Podle Koemela to odpovídá běžné zkušenosti: nedostatek spánku často vede k horší stravě a menší chuti k pohybu, zatímco pravidelný pohyb může zlepšit kvalitu spánku i výběr potravin. Zdravé návyky se zkrátka vzájemně posilují.
Klíčem je udržitelnost
Pozitivní výsledky zapadají i do širšího kontextu. Ve stejný den byla v časopise The Lancet zveřejněna další studie, která analyzovala data z USA, Švédska, Norska a rovněž z databáze UK Biobank. Ta ukázala, že i pětiminutová svižná procházka navíc denně může snížit riziko úmrtí až o 10 %.
Přesto odborníci upozorňují na limity výzkumu. Amy Jamiesonová z Kalifornské univerzity, Santa Barbara připomíná, že data pocházejí převážně z Velké Británie a nemusejí plně odrážet situaci v jiných zemích, kde se liší stravovací návyky, zdravotní péče či životní prostředí. Pro potvrzení příčinných vztahů budou podle ní zapotřebí klinické studie.
Autoři připomínají, že drobné změny nejsou „zázračným tlačítkem“ na dlouhověkost. Mohou však fungovat jako startovací bod, který lidem pomůže vytvořit udržitelné návyky. Místo vzdálených a často nedosažitelných cílů tak výzkum nabízí praktičtější přístup: posunout laťku jen kousek a udělat první malý krok.
Další články v sekci
Tragédie hluchého génia: Co připravilo Beethovena o sluch a jak dokázal dále tvořit?
Koncert končí a autor hudby, slovutný Ludwig van Beethoven se obrací na publikum, aby se ujistil, že sklidil zasloužený aplaus. Vidí nadšeně tleskající lidi, neslyší ale nic. Už několik let je totiž téměř úplně hluchý...
Ludwig van Beethoven jednou napsal: „Po dva roky jsem se vyhýbal téměř všem společenským setkáním, protože jsem lidem nedokázal říct, že jsem hluchý. Kdybych měl jakékoliv jiné povolání, bylo by to jednodušší, ale v mé profesi šlo o naprosto katastrofální situaci.“
Jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů dějin trápily potíže se sluchem od mladických let – snad již od pětadvacátého roku života – později ohluchl zcela. Přesto až téměř do smrti nepřestal komponovat a některá jeho zásadní díla vznikla až po padesátce. Co ale stálo za jeho zdravotním hendikepem? A jak byl vlastně vážný?
Nemocný muž
Svými více než 722 skladbami včetně smyčcových kvartet, sonát a symfonií si Beethoven navždy vysloužil místo mezi velikány klasické hudby. Jako v případě řady jiných géniů však byly ostatní oblasti jeho života tragédií. Otec jej týral, s bratry příliš nevycházel a nikdy si nenašel životní partnerku. Jeho synovec Karl, kterého si vyvolil jako svého žáka a nástupce (a podle některých historiků k němu choval i romantické city), ho nenáviděl, a dokonce se zřejmě kvůli němu pokusil o sebevraždu.
Kromě vztahových problémů však skladatel trpěl také celou řadou zdravotních neduhů. Prokazatelně víme o zánětlivém onemocnění střev, které mu způsobovalo chronické bolesti břicha a průjmy. Podle všeho si také rád přihnul a v pozdějším věku jej sužovaly deprese a cirhóza jater – ta nakonec pravděpodobně stála i za jeho smrtí. On sám také zaznamenal bolesti kloubů, dýchací potíže a chronický zánět v oku. Dobová svědectví se shodují, že když 56 letech umíral, šlo o všestranně vyčerpaného a nemocného člověka.
Nejzávažnější problém skladatelova života však představovala již zmíněná hluchota. Ta se podle všeho začala projevovat v relativně nízkém věku a sám Beethoven zachytil i moment, kdy si ji začal uvědomovat. „Sám Beethoven později tvrdil, že měl velkou hádku s jistým tenoristou,“ píše ve své knize o skladateli americký spisovatel a historik umění Jan Swafford. „Ten muž opustil dům, ale později se vrátil zpět a agresivně bušil na dveře. Rozzlobený Beethoven vyskočil, ale upadl na tvář. Později tvrdil, že začal ztrácet sluch, právě když se po tomto incidentu zvedal ze země.“ Zda je historka pravdivá, nebo ne, těžko říci, historici se ovšem shodují, že problémy se sluchem se u Beethovena začaly projevovat již mezi 25. a 28. rokem věku.
Facky, nebo syfilis?
Hluchota postupovala sice pomalu, ale nezvratně a roku 1818, ve svých 40 letech, se skladatel začal dorozumívat s okolím prostřednictvím psaných vzkazů v takzvaných konverzačních denících. Zdá se, že problém dosáhl vrcholu o pět let později, kdy se Beethoven uzavřel do sebe a naprosto se odstřihl od okolního světa. Těch pár vybraných přátel, se kterými se stýkal, s ním komunikovalo už jen prostřednictvím psaného textu.
Přesto o tom, že génius skutečně nic neslyšel, panují pochybnosti – historik Theodore Albrecht z univerzity v Ohiu například na základě analýzy jeho deníků tvrdí, že skladatel nikdy neohluchl docela a do smrti slyšel velmi hlasité zvuky či nízké tóny.
Stojí za zdůraznění, že ani navzdory svému vážnému hendikepu odhodlaný muž nikdy neustal v práci a zprávy zaznamenávají výjevy z koncertů, po nichž si důkladně prohlížel publikum, aby se ujistil, že sklidit kýžený aplaus. „Hrál i tehdy, když už skoro nic neslyšel. Improvizoval a skládal na klavír i přesto, že výsledky svého snažení nemohl slyšet,“ popisuje Swafford.
Otázkou zůstává, co hluchotu vlastně způsobilo. Teorií vznikla za necelá dvě staletí celá řada a některé byly skutečně bizarní – hovořilo se například o tom, že skladatel přišel o sluch kvůli náhodnému výstřelu z děla nedaleko jeho domu nebo proto, že jej otec v mládí často fackoval. Ostatně on sám svůj hendikep několikrát připsal právě stresu a komplikovaným mezilidským vztahům. Někdy se jako možná příčina problémů zmiňoval i zvyk namáčet si hlavu v ledové vodě, aby se udržel déle vzhůru. O něco seriózněji již působilo podezření na syfilis, to však vyvrátila hned první pitva provedená roku 1827 ve Vídni. Napovědět tak mohly až moderní vědecké metody.
Co řekly vlasy?
Současná medicína přinesla hned několik teorií postavených na znalostech géniova zdravotního stavu. Patolog Paul Wolf z univerzity v San Diegu například tvrdí, že za Beethovenovými problémy stála Pagetova choroba. Ta se projevuje mimo jiné nepřirozeným zvětšováním kostí – skladatel měl podle lékaře zcela mimořádně výrazné čelo, velkou čelist a vyčnívající bradu. V pozdějších letech mu kvůli rostoucím kostem už neseděly ani boty a kabát. Jako důsledek nemoci potom mělo docházet ke zbytnění lebky a narušení sluchových nervů.
Proběhlo také několik analýz pramene vlasů, který měl podle všech indicií patřit Beethovenovi (viz Zásadní pramen). Jejich výzkum z 90. let minulého století prokázal nadměrný obsah olova. Na základě tohoto pramene zveřejnila v roce 2013 skupina ušních lékařů v časopise The Laryngoscope studii, podle níž ztrátu sluchu způsobila chronická otrava právě tímto kovem. Došlo k ní pravděpodobně v důsledku pravidelného pití vína z olověného poháru – což je věc, kterou skladatel prokazatelně dělal. Jako alternativa se potom nabízí otrava v důsledku špatně podaného léku. V každém případě má být na vině právě olovo.
Ani tento výstup však vědecká obec bezvýhradně nepřijala. Část lékařů se domnívá, že skutečným důvodem hluchoty mohla být otoskleróza – onemocnění, při kterém drobná ušní kůstka zvaná třmínek srůstá s jinými částmi ucha. Jakkoliv jej část vědců vnímá jako nejpravděpodobnější možnost, přímé důkazy chybějí. Dosud poslední analýzu Beethovenových ostatků prováděl tým britského genetika Tristana Begga v roce 2023, výsledkem však bylo konstatování, že skutečnou příčinu hluchoty nelze s jistotou prokázat. Nad původem zdravotního hendikepu jednoho z největších skladatelů dějin tak dodnes visí otazník.
Zásadní pramen
Podle rozšířené verze příběhu odstřihl Beethovenovi po smrti mladý německý skladatel a dirigent Ferdinand Hiller několik vlasů na památku (v té době se jednalo o celkem běžnou praxi, takže to nikoho nepohoršilo). Pramen se v jeho rodině dědil téměř století, za druhé světové války jej ale pravděpodobně některý z potomků daroval dánskému lékaři Kayi Fremmingovi, který pomáhal ukrývat židy před nacisty. Jeho dcera potom vlasy roku 1994 prodala v aukci za asi 7 000 dolarů americkému urologovi Alfredu Gueverovi. Ten část věnoval Státní univerzitě v San Jose, druhou část si ponechal a od této doby probíhají nejrůznější výzkumy skladatelových pozůstatků.
Forenzní vědy se stále vyvíjejí a některé metody výzkumu nebyly ještě před třiceti lety známé. Proto se také pramen vlasů těší pozornosti stále znova – naposled jej bezvýsledně zkoumali genetikové v roce 2023, ale je možné, že se odpověď na skladatelovu hluchotu teprve objeví s novými vědeckými postupy.
Další články v sekci
Aztécký panovník Moctezuma II. měl svou vlastní zoo
Důkazy na zvířecích kostech z obětních jam v aztéckém Tenochtitlánu naznačují, že Aztékové drželi v zajetí řadu zvířecích druhů.
Když španělští conquistadoři v roce 1519 poprvé vstoupili do významného aztéckého města Tenochtitlánu, podali zprávy o existenci „vivária“, jemuž říkali „Dům zvířat“. Později se této stavbě říkalo Moctezumova zoo, podle aztéckého vládce Moctezumy II., který v té době ještě formálně panoval. Až doposud ale nebyly nalezeny věrohodné doklady existence zoo.
Archeolog Israel Elizalde Mendez z mexického Institutu národní archeologie a historie (INAH) ve své nové knize „Zvířata chovaná v dávném městě Tenochtitlánu“ nabízí asi zatím nejpřesvědčivější důkaz toho, že Aztékové chovali ve své metropoli řadu druhů divokých zvířat, včetně jaguárů, pum, vlků a rozmanitých dravých ptáků.
Kosti z obětních jam
Jak zdůrazňuje Benjamin Taub na platformě IFL Science, Mendez nenašel Moctezumovu zoo jako takovou. Analyzoval ale 28 zvířecích koster, které byly nalezeny v obětních jámách v Tenochtitlánu a získal důkazy, podle nichž byla tato stvoření před svým obětováním chovaná dlouhou dobu v zajetí.
Jednalo se například o kosti orlů skalních, křepelek, vlků a jaguárů vykazujích známky léčených zranění, problémů s klouby a infekčních nemocí. Vzhledem k závažnosti řady z nich je podle Mendeze nepravděpodobné, že by takové zvíře přežilo v divočině. Z toho usuzuje, že před obětování byla tato zvířata chována v zajetí, možná dlouhou dobu a lidé se o ně dle svých možností starali.
Mendez také zjistil, že chovu v zajeté odpovídá strava dravých ptáků a že důkazy rovněž nasvědčují tomu, že přinejmenším vlci se v zajetí rozmnožovali. Podle archeologa se zoo skládala ze dvou zařízení, přičemž v jednom z nich chovali vodní ptáky. Dohromady se jim říkalo totocalli, což znamená „dům ptáků“. Název si vymyslel až španělský misionář Bernardino de Sahagún, autor Florentského kodexu.
Další články v sekci
Vzdálená hvězda na devět měsíců pohasla: Astronomové u ní nyní odhalili obří mračno kovových par
Astronomové objevili obří mračno odpařených kovů, které na měsíce utlumilo světlo vzdálené hvězdy. Detailní pozorování navíc naznačují, že toto mračno je gravitačně vázané na dosud neznámý objekt.
Astronomové narazili na mimořádně neobvyklý jev: obrovské mračno odpařených kovů (prvků těžších než helium), široké zhruba 200 milionů kilometrů, které na dlouhé měsíce utlumilo světlo vzdálené hvězdy. Ještě podivnější ale je, že patrně nejde o „volně plující“ mračno. Podle astronomů se zdá, že by mohlo být gravitačně vázané k prozatím neznámému tělesu.
Vše začalo v září 2024, kdy Slunci podobná hvězda J0705+0612, vzdálená asi 3 000 světelných let od nás, náhle potemněla. Její jas byl až čtyřicetkrát nižší proti běžnému stavu. Toto snížení jasnosti trvalo devět měsíců a skončilo až v květnu 2025, kdy se hvězda vrátila ke své běžné jasnosti. Tak dramatické a dlouhé ztemnění je u Slunci podobných hvězd extrémně vzácné.
„Hvězdy jako Slunce jen tak nepřestanou zářit bezdůvodně,“ potvrzuje astronomka Nadia Zakamska z Univerzity Johnse Hopkinse. Spolu s kolegy proto zahájila detailní pozorování pomocí několika špičkových observatoří, včetně Gemini South na chilské hoře Cerro Pachón, 3,5metrového dalekohledu na observatoři Apache Point a 6,5metrovými Magellanovými dalekohledy na chilské observatoři Las Campanas.
Planeta, nebo malá hvězda?
Kombinace nových měření a archivních dat přivedlo vědce k závěru, že hvězdu dočasně zakryl pomalu se pohybující oblak plynu a prachu. Získaná data ale naznačují, že se toto mohutné mračno nepohybuje volně. Zdá se, že je drženo pohromadě gravitací a spojeno se sekundárním objektem obíhajícím kolem hvězdy daleko od středu planetární soustavy.
Toto těleso se zatím vědcům identifikovat nepodařilo, musí být ale dostatečně hmotné. Z pozorování vyplývá, že jeho hmotnost musí být několikanásobně větší než hmotnost Jupiteru a mohlo by být i větší. Mezi další zvažované možnosti patří planeta, hnědý trpaslík nebo hvězda s extrémně nízkou hmotností. Pokud se ukáže, že neviditelný objekt je hvězda, oblak by byl klasifikován jako cirkumsekundární disk, což znamená disk materiálu obíhající kolem menšího člena binární soustavy. Pokud by se jednalo o planetu, struktura by byla cirkumplanetárním diskem.
Kovové mračno v detailu
K určení složení mračna vědci využili vysoce citlivý spektrograf GHOST na dalekohledu Gemini South. Během dvouhodinového pozorování, kdy se mračno nacházelo přímo před hvězdou, se jim podařilo nejen rozluštit jeho chemické složení, ale i odhalit vnitřní pohyb plynu.
Ukázalo se, že oblak je bohatý na prvky těžší než vodík a helium. Detekovány byly například železo a vápník, a to ve formě vířících větrů z plynného kovu. Poprvé v historii tak astronomové dokázali trojrozměrně zmapovat pohyb plynu v disku, který obíhá sekundární objekt, ať už planetu, nebo malou hvězdu. Mapování rychlosti a směru těchto „kovových větrů“ navíc potvrdilo, že se mračno pohybuje nezávisle na hlavní hvězdě – další důkaz, že je skutečně vázáno k záhadnému průvodci.
Pozůstatek planetární srážky?
Zajímavou otázkou je, jak takový oblak vlastně vznikl? Podle vědců by mohlo jít o důsledek srážky dvou planet, které kdysi obíhaly hvězdu J0705+0612. Takový náraz by do okolního prostoru vyvrhl obrovské množství prachu a kovového materiálu, jenž by se následně mohl zformovat do pozorovaného disku.
Podobné kolize jsou běžné v mladých a chaotických planetárních systémech, což ale není případ systému u hvězdy J0705+0612. Jeho stáří totiž vědci odhadují na zhruba dvě miliardy let.
„Tato událost nám ukazuje, že i ve vyspělých planetárních systémech může docházet k dramatickým srážkám,“ říká Zakamska. „Je to živá připomínka toho, že vesmír zdaleka není statický – je to pokračující příběh stvoření, ničení a transformace.“
Další články v sekci
Malý velký svět: Oceněné snímky soutěže Nikon Small World
Nejnovější ročník soutěže fotografií mikrosvěta pod záštitou společnosti Nikon ovládl úžasný snímek rýžového škůdce. Zabojovaly ale i řasy, houby, minerály či hmyz. Na čestnou zmínku dosáhl i jeden Čech.
Půl století za zády
Letošní ročník soutěže Nikon Small World byl již 51. v řadě. Přihlásili se do něj nadšenci, vědci i umělci ze 77 zemí a ke zhodnocení poslali celkem 1 925 snímků. Více se dozvíte na nikonsmallworld.com.
Další články v sekci
Když žena miluje ženu: Meziválečná Paříž byla centrem ženské lásky
Lásku nelze ji spoutat pravidly. Láska si nevybírá. A tak není divu, že mezi dvěma světovými válkami byla Paříž centrem lesbických vztahů všeho druhu.
Paříž, kulisa příběhů o vášnivé, něžné, nespoutané, tragické i věčné lásce. Když se dvě osoby ženského pohlaví zamilují, hledají pro svou love story dokonalé pozadí, na kterém může jejich cit růst a vyvíjet se. A ve dvacátých a třicátých letech 20. století našly vytoužený azyl, ale i nevyčerpatelný zdroj inspirace právě v Paříži. Lesbická subkultura tu vzkvétala se vším všudy – s bary, kabarety, divadly, kluby v centru města i soukromými byty na levém břehu Seiny, kde se psaly básně a manifesty, diskutovalo se o lásce a láskou se žilo.
Šaty dělají člověka
Lesby z celé Evropy v Paříži mohly svobodně rozvíjet svou potlačovanou identitu a hledat nové umělecké formy sebevyjádření. Ženy, které milovaly stejné pohlaví, se lišily na první pohled. A co víc, chtěly se odlišovat, nezapadnout, ukázat, že jejich sexuální preference je důležitou součástí jejich osobnosti.
V podniccích, kde se odvaha odhalit své nitro cenila nade vše a každý se mohl bavit, tančit a popíjet s kým chtěl, se lesby poznaly jednoduše – oblékala se do mužského fraku, ovšem šitého na míru ženských křivek. Do knoflíkové dírky si vkládala bílý karafiát, mezi rty svírala doutník a na oko si nasazovala monokl. Elegantní lesbičky si dlouhé vlasy sestřihly na krátko a česaly je na mikádo. Není divu, že jejich netradiční vizáž inspirovala tolik uměleckých děl té doby.
Kluby a byty
Paříž mezi válkami byla jedním z nejliberálnějších evropských měst, i když takovou sexuální svobodu a uvolněné mravy jako v Berlíně jste tu nezažili. Ve srovnání s Londýnem nebo New Yorkem se však jednalo o mnohem progresivnější město. Svobodomyslné umělce i spisovatele lákala jedinečná atmosféra, kterou jinde nezažili. Homosexuální komunita se tu nemusela skrývat, jako tomu bylo jinde ve světě. Právě naopak, na Montmartru v klubu Le Monocle, bylo všechno dovoleno a gayům, lesbám i bisexuálům byly dveře otevřené dokořán.
Privátní i komornější zážitek slibovaly legendární Pátky – každotýdenní setkání v bytě americké spisovatelky, dramatičky a básnířky Natalie Clifford Barneyové. Dědičce železničního impéria se přezdívalo Amazonka, protože na koni jezdila klasicky a ne bokem, jak to bylo tehdy pro ženu jejího postavení obvyklé. Od roku 1909, kdy svůj salón založila, až do její smrti v roce 1972, kdy jí bylo úctyhodných devadesát pět let, prošla jejím bytem v rámci Pátků nejedna modernistická lesba, která tou dobou pobývala v Paříži.
Ženská solidarita
Lesbická komunita však nebyla jen o zábavě a volné lásce, vzešly z ní i velmi prospěšné činnosti. V roce 1927 se Natalie Barneyová snažila zpřístupnit vzdělání všem ženám bez rozdílu, a tak založila Académie des Femmes, což měl být protiklad k Académie française. Tato iniciativa sice neměla dlouhého trvání, ale ukázala na solidaritu mezi ženami a povzbudila je k emancipaci v oblasti vzdělávání.
Přestože si Natalie v pařížských kruzích dozajista budovala jméno jako skvělá organizátorka a mecenáška umění, do historie se zapsala díky svým početným milostným aférám. Hrdě se hlásila ke své lesbické orientaci a beze studu se stavěla na odpor společenským konvencím bok po boku se svými milenkami z řad uměleckých kruhů, významných aristokratických rodin i intelektuálek. Ty z jejích románků, které přerostly v plnohodnotný a dlouhotrvající vztah, inspirovaly mnoho uměleckých děl, v nichž dominantní úlohu sehrávala právě lesbická láska.
Fascinující chameleon
Jednou z nejpozoruhodnějších a nejvýstřednějších dobových celebrit byla Mathilde de Morny známá pod jménem Missy nebo pánskými přezdívkami Yssim, pan markýz či strýček Max. Narodila se vévodovi z Morny, nevlastnímu bratrovi Napoleona III. a Sofii Sergejevně Trubetské, ruské princezně a snad i nemanželské dceři cara Mikuláše I. Už to slibovalo mnohé!
A Missy čněla nad průměrem od dětství. Tehdy ještě podléhala konvencím – přesto ji její současníci popisují jako dívku sice nijak oslnivě krásnou, ale velmi originální – s extrémně bledou pletí, hlubokýma tmavýma očima a záplavou téměř plavých vlasů. V osmnácti letech ji provdali za Jacquese Godarda, markýze z Belbeuf. Spojení s o třináct let starším mužem nebylo vůbec šťastné a Missy svého muže nesnášela. Studovala alespoň malbu a sochařství u soukromých učitelů a útěchu nacházela v umění.
Po dvaadvaceti letech se pár konečně rozvedl. A Missy přestala dbát ohledy na společenská tabu. Plně dala najevo, že nyní už hodlá milovat pouze ženy a nebála se své preference naznačit i celým svým zevnějškem. Missy oblékala pánský oblek, přičemž nosit kalhoty bylo ve Francii stále zakázané zákonem (výjimku dostala např. malířka Rosa Bonheur, aby mohla snadněji pracovat v plenéru). Nakrátko ostříhané vlasy a cigareta dokreslovaly Mathildinu vzpouru dokonale. Objevila se dokonce spekulace o tom, že podstoupila chirurgické odstranění dělohy či ňader, ale přímé důkazy o tom neexistují.
Konec svobody
Ano, divoká doba plná zvratů, v níž se konečně ženy homosexuální orientace mohly kromě šampaňského opíjet i svobodou, musela zákonitě jednou skončit. Vášnivá dvacátá léta a s nimi spojená ekonomická prosperita a uvolněná společenská atmosféra netrvala věčně. Vrchol euforické dekády se bohužel zcela nepřenesl na následující desetiletí.
Velká ekonomická krize a začátek války zasadily lesbické subkultuře fatální ránu. Němečtí okupanti se snažili pařížskou komunitu gayů a leseb zničit. Její členové však byli odhodláni udržet si to, co si tak těžce vybojovali. Nacisté je sice zahnali do ilegality a mnoho z nich skončilo na popravišti nebo v koncentračním táboře, zadusit jejich hnutí ale nedokázali. A tak jak se s následky války postupně vyrovnávala celá Evropa, postavila se na nohy i lesbická komunita.
