Tajemství faraonovy hrobky: Proč byl Šošenk III. přesunut do hrobky svého předchůdce?
Archeologové objevili ve hrobce egyptského faraona Osorkona II. 225 pohřebních figurek, které dokládají, že jeden z jeho nástupců – faraon Šošenk III. byl pohřbený mimo svou vlastní hrobku.
Archeologové objevili v Egyptě 225 vešebtů – pohřebních figurek, které měly zemřelému sloužit coby služebníci při plnění pracovních povinností v podsvětí. Přestože nalezené figurky patřily faraonovi Šošenkovi III., našly se uvnitř hrobky jiného panovníka.
Zajímavé je, že hrobka a sarkofág byly objeveny již v roce 1939, zatímco figurky badatelé objevili až nyní, během konzervačních prací prováděných egyptsko-francouzským týmem. Kromě figurek archeologové objevili také nové nápisy, které jsou momentálně dešifrovány a analyzovány.
Výbava pro jiného faraona
Faraon Šošenk III. vládl v bouřlivých letech cca 825–773 př. n. l. Jeho vláda byla dlouhá, ale komplikovaná, poznamenaná krvavou dynastickou válkou. Přesto se z jeho éry zachovalo několik zajímavých památek, včetně například impozantní brány do chrámového komplexu.
Jednou ze staveb éry Šošenka III. byla i hrobka, ve které ale faraon nakonec nespočinul. Analýza nalezených figurek totiž ukázala, že Šošenk III. byl pohřben v neoznačeném sarkofágu v hrobce Osorkona II. Dokládají to nejen nalezené figurky ale i nápisy na zdech hrobky.
Proč tomu tak bylo, není dosud jasné. Může to souviset s dynastickým konfliktem nebo se spory o nástupnictví. Některé artefakty ze Šošenkovy hrobky nesou jméno Šošenka IV., který vládl v následující 23. dynastii. Podle archeologů je tak možné, že Šošenk IV. mohl převzít hrobku svého předchůdce a přesunout jeho ostatky do hrobky Osorkona II. Znovupoužívání hrobek nebylo v starověkém Egyptě ničím neobvyklým, přesný důvod, proč Šošenk III. skončil v hrobce jiného faraona, ale zatím zůstává záhadou.
Konzervace hrobky Osorkona II. a analýzy nalezených figurek i nápisů stále pokračují, a archeologové doufají, že jim odhalí nové detaily o politice, pohřebních zvycích a dynastických vztazích 22. dynastie v Egyptě.
Další články v sekci
Marsovský balvan Phippsaksla: Perseverance možná objevil svůj první meteorit
Po pěti letech průzkumu Marsu možná rover Perseverance našel svůj první meteorit, který vědci nazvali Phippsaksla. Nezanedbává ale ani svůj primární cíl – sběr vzorků a hledání stop dávného života na rudé planetě.
Po pěti letech strávených na Marsu se roveru Perseverance možná podařilo objevit jeho první marsovský meteorit. Na zvláštní útvar rover narazil v oblasti Vernodden – jednalo se o z okolní krajiny vystupující zhruba 80 centimetrů velký balvan neobvyklé barvy, který vědci pojmenovali Phippsaksla.
Pomocí laserového přístroje SuperCam následně Perseverance zjistil, že se nalezený kámen skládá z železa a niklu, což odpovídá složení jader velkých asteroidů. Pokud se potvrdí jeho původ, půjde o první meteorit objevený Perseverance od jeho přistání 18. února 2021.
Nejde samozřejmě o první objevený meteorit na rudé planetě. Několik železo-niklových meteoritů objevil během své 13leté mise i rover Curiosity. Patří mezi ně například téměř metrový „Lebanon“ objevený v roce 2014 nebo „Cacao“ z roku 2023. Podobně i rovery Spirit a Opportunity z programu Mars Exploration Rovers (2004–2018) objevily několik železo-niklových meteoritů.
Hledání meteoritů je však jen vedlejším úkolem roveru – jeho hlavním cílem je hledání stop minulého života na Marsu a sběr vzorků pro jejich budoucí dopravu na Zemi. Nedávno NASA oznámila, že rover nalezl chemické otisky, které by mohly naznačovat interakce sedimentů s organickými látkami – procesy, které by mohly naznačovat mikrobní život. Konkrétně se jednalo o minerály vivianit a greigit. K definitivnímu potvrzení tohoto zjištění by ale bylo třeba vzorky dostat na Zemi a podrobit je detailní analýze.
Další články v sekci
Smrtící dávka plastu: Mořská zvířata zabije i množství menší než tři kostky cukru
Nová globální studie odhaluje, že k usmrcení mořských živočichů často stačí jen nepatrné množství plastu – u některých druhů méně než tři kostky cukru.
Smrt mořských živočichů v důsledku pozření plastu je smutnou realitou dnešní doby a nová studie ukazuje, že k fatálním následkům stačí překvapivě málo. Podle výzkumu organizace Ocean Conservancy, zveřejněného v prestižním Proceedings of the National Academy of Sciences, může například papuchalka severního (Fratercula arctica) a podobně velké mořské ptáky zabít množství plastu menší než tři kostky cukru. „Je to mnohem méně, než jsme si mysleli,“ říká spoluautorka studie Erin Murphyová.
Vědci zanalyzovali data z více než 10 000 pitev mořských zvířat z celého světa, u nichž byla známá příčina smrti i množství pozřeného plastu. Na základě těchto dat vytvořili model, který ukazuje, kolik a jaký druh plastového odpadu je vzhledem k velikosti jejich trávicího traktu pro různá zvířata smrtící. Zkoumaná zvířata z větší části uhynula po vyplavení na pláž či po náhodném zachycení do rybářských zařízení.
Kolik už je příliš?
Studie ukázala, že kritické množství plastu se liší podle druhu i typu materiálu. Mořští ptáci jsou mimořádně citliví na tvrdé plastové kousky a pryž. Už šest kousků menších, než hrášek znamená 90% pravděpodobnost úhynu.
Mořské želvy jsou zase nejvíce ohroženy měkkými plasty, zejména taškami, které snadno uvíznou v jejich trávicím traktu. Na měkké plasty doplácejí také mořští savci, které navíc ohrožuje také ztracené rybářské vybavení. Murphyová v této souvislosti připomíná extrémní případ velryby, v jejímž žaludku vědci našli desetilitrový plastový kýbl.
Plastový odpad bohužel ohrožuje nejzranitelnější mořské druhy – polovina analyzovaných živočichů patřila k ohroženým, zranitelným nebo přímo kriticky ohroženým druhům – což podle vědců ještě více podtrhuje závažnost problému.
Plast jako systémové ohrožení oceánů
Autoři studie doufají, že jejich výsledky pomohou zpřesnit monitoring plastového znečištění i vytvořit efektivnější regulační opatření. Podle Murphyové je nyní jasnější, jaké typy plastů – například balónky nebo igelitové tašky – představují nejvyšší riziko a měly by být regulovány přednostně.
Výzkum se přitom zaměřil pouze na akutní úhyny způsobené poškozením trávicího traktu. Nezahrnuje dlouhodobé chemické účinky mikroplastů ani riziko zamotání do velkých kusů odpadu. Přesto studie potvrzuje, že „plastové znečištění představuje pro mořský život existenční hrozbu“.
Podle OECD se v roce 2019 dostalo do vodních ekosystémů kolem šesti milionů tun plastu. Ačkoliv se v posledních letech pozornost veřejnosti přesunula k mikro- a nanoplastům – které vědci nacházejí dokonce v nejhlubších oceánských příkopech i v lidském těle – problém větších kusů odpadu zůstává stejně palčivý.
„To, že se díváme na mikroskopické částice a jejich dopad na člověka, neznamená, že velké plasty přestaly zabíjet velká zvířata,“ připomíná oceánografka Kara Lavender-Lawová.
Další články v sekci
Když vládl krásný Tony: Vzestup a pád posledního stalinistického prezidenta Československa
Antonín Novotný býval hodnocen jako málo schopný politik. Přesto ho Klement Gottwald v kritickém roce 1951 vyzdvihl do nejvyšších funkcí. Jak je možné, že se v nich tento „lidový“ aparátčík udržel až do roku 1968?
První tajemník ÚV KSČ a od roku 1957 i prezident Československa Antonín Novotný nepatřil mezi skvělé řečníky ani koncepčně uvažující reformátory či marxistické intelektuály. Blízké mu bylo kabinetní lavírování a politika drobných krůčků ke komunismu, který si představoval jako dobré bydlo pro všechny, kdo poslouchají KSČ. Vyznával mírný pokrok v mezích socialistického zákona.
Na druhou stranu to byl až on, kdo u nás šest let po únoru 1948 nastolil režim sovětského typu tím, že podle sovětského vzoru stranu mocensky nadřadil vládě a v roce 1960 nechal v nové ústavě zakotvit vedoucí roli KSČ. Za Novotného éry tak došlo ke stabilizaci komunistického panství, ale brzy též k pokusům režim modernizovat, což bylo konzervativnímu Novotnému proti srsti, ač reformní snahy pod tlakem nezakázal. Život na špičce mocenské pyramidy mu dodal i jisté charisma a manželky diplomatů ho prý během zasedání valného shromáždění OSN zvolily nejkrásnější hlavou státu, a tak se zrodila jeho přezdívka „krásný Tony“.
Vzestup po stranickém žebříčku
Antonín Novotný se narodil v Letňanech 10. prosince 1904 v rodině zedníka. Vyučil se soustružníkem, pracoval jako strojní zámečník v pražských továrnách a v roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Stejně jako jeho předchůdce Antonín Zápotocký vyrůstal pod vlivem otce, člena sociální demokracie. Do KSČ vstoupil brzy po jejím založení v roce 1921, ovšem do její činnosti se výrazněji zapojil až po V. sjezdu v únoru 1929, kdy stranu ovládla frakce Klementa Gottwalda a došlo k její stalinizaci.
Poté, co se zúčastnil VII. kongresu Kominterny v Moskvě roku 1935, byl jmenován jedním z tajemníků pražské KSČ, čímž vstoupil do skupiny placených stranických aparátčíků. Od podzimu 1937 už byl vedoucím tajemníkem hodonínského kraje. Zde stanul před soudem ve dvanácti tiskových procesech, z nichž si odnesl několik menších trestů, převážně za protibaťovské články.
Jelikož nepatřil mezi stranickou špičku, po nacistické okupaci zůstal v protektorátu a zapojil se do domácího odboje. V dubnu 1941 utrpěl těžký pracovní úraz, během rekonvalescence ho někdo udal a v září jej zatklo gestapo. Po třítýdenním věznění na Pankráci ho tribunál odeslal do koncentračního tábora Mauthausen. Obvinění, že tam spolupracoval s nacistickým vedením tábora, které vznesl roku 1968 bývalý ministr vnitra Rudolf Barák, jehož nechal Novotný na začátku šedesátých let zbavit funkcí, nemá oporu v žádných dokumentech ani svědectvích.
Outsider ve vedení
Po válce se jako spolehlivý meziválečný funkcionář se statusem politického vězně stal politickým tajemníkem pražského kraje. Jednalo se o suverénně nejvýznamnější regionální organizaci v republice, která měla na starosti až pětinu členské základny a sídlila ve stejné budově u Prašné brány jako stranické ústředí. Předsedou kraje byl zkušený a známý Josef Krosnář, jehož moc ale upadala, k čemuž přispěl korupční skandál v depozitním oddělení pražské radnice. O tom, že zabavené cennosti prodávali zaměstnanci oddělení pod cenou, musel vědět i Novotný, avšak jeho postavení bylo ve vážném ohrožení z jiného důvodu.
Pražští komunisté, kteří zajišťovali většinu politických akcí republikového významu včetně únorového převratu v roce 1948, chtěli radikálnější postup proti nekomunistům, než jaký volilo vedení strany. Tehdy se zrodila osobní nevraživost mezi Novotným a generálním tajemníkem Rudolfem Slánským, který uvažoval o Novotného odvolání. Nahradit jej mohl úspěšnější rival Otto Šling, vedoucí tajemník brněnského kraje, který systematicky vytvářel vzorový region. Vnitrostranické čistky ale nakonec smetly Slánského, Šlinga a řadu dalších krajských tajemníků. Na rozdíl od etnického Čecha a dělníka Novotného měli mnozí z nich takzvaný židovský původ a pocházeli ze středostavovských poměrů, a to byl v éře stalinismu problém.
Pád Slánského vynesl Antonína Novotného do nejvyšších funkcí. Hned v září 1951 povýšil na tajemníka ÚV KSČ a Gottwald ho pověřil řízením ústředního sekretariátu. V prosinci se stal členem předsednictva i politického sekretariátu, nejužší vládnoucí skupiny. Gottwaldův výběr mnohé zaskočil, považovali ho za provizorium, ale předseda KSČ a prezident zřejmě outsidera Novotného vybral kvůli zmíněným sporům se Slánským, neboť Kremlu byl předveden jako protipól odhaleného „zrádce“.
Miláček Moskvy
Novotný si začal vytvářet vazby na sovětské diplomaty, jeho vzrůstající vliv Gottwalda znepokojoval. Měsíc před svou smrtí ho přeřadil na post místopředsedy vlády, a když se odstavený tajemník ohrazoval, opilý prezident mu prý na recepci řekl: „Tak buď budeš dělat, nebo půjde hlava dolů, a ty víš, že to umíme udělat.“
Po Gottwaldově skonu se Novotný do vládnoucí skupiny okamžitě vrátil a za půl roku, v září 1953, obsadil nově ustavenou funkci prvního tajemníka, přičemž prezident Antonín Zápotocký předpokládal, že otěže moci budou na Hradě. Jenže Novotný dál posiloval své vazby na Moskvu, dokázal se sblížit s Nikitou Sergejevičem Chruščovem a během takzvané moskevské arbitráže na jaře 1954 od něj získal v konfliktu se Zápotockým jasnou podporu. Oba přední představitelé KSČ stavěli na své „lidovosti“ a trpěli komplexem ze vzdělaných lidí, kterými byli čím dál víc obklopeni.
Nedlouho po ovládnutí stranického aparátu však na prvního tajemníka čekal úkol, s nímž se musel vypořádávat po zbytek své politické kariéry. Přezkoumání stalinistických monstrprocesů probíhala pomalu, nesouvisle a nedůsledně, nikdy nebyla dokončena. Novotný do práce rehabilitačních komisí osobně zasahoval a stavěl se proti rozsáhlým pardonům, protože byl do politických procesů osobně namočený. Dokázal váhavou destalinizaci moderovat a využít stejně jako Chruščov ve svůj prospěch.
V únoru 1956 se po boku ostatních lídrů sovětských satelitů zúčastnil XX. sjezdu KSSS, na němž Chruščov přednesl proslulý referát o zhoubném Stalinově „kultu osobnosti“. Na rozdíl od Polska a zejména Maďarska, které povstalo proti vládě komunistů, se ovšem v Československu první fáze destalinizace omezila na odvolání nepopulárního ministra obrany a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky a opatrnou vnitrostranickou debatu. Její živelný osten dokázala Novotného garnitura otupit a zejména po krvavé porážce maďarského povstání přejít za souhlasu většiny společnosti do protiútoku, když z krize systému obvinila intelektuály, „kulaky brzdící kolektivizaci“ a studenty. Ti proti nízkým stipendiím i omezeným akademickým svobodám protestovali během Majálesu 1956. Rozlícený Novotný reagoval hrozbou, že vysoké školy budou zavřeny, což by připomínalo nacistickou okupaci.
Na vrcholu moci
Jestliže na jaře 1956 lidé volali po destalinizaci, na podzim se báli destabilizace a děkovali Novotnému, že u nás zvítězily „zdravé síly“, které zemi neuvrhly do občanské války. Vláda obyvatelstvu za poslušnost připravila dárek: snížila maloobchodní ceny a uspořádala velkolepé oslavy Velké říjnové socialistické revoluce. Novotného tým zase stmelil strach, že bude nahrazen někým proreformním. Tím se mohla stát některá z obětí stalinistického teroru, například Gustáv Husák, a také proto byly brány věznic otevírány s největší opatrností.
Na vrcholu moci stanul Antonín Novotný v listopadu 1957, kdy byl po smrti Zápotockého a s podporou Moskvy zvolen prezidentem republiky. Za klíčový prvek moci dál považoval stranický aparát. Podržel si i kontrolu nad I. oddělením ÚV KSČ, které řídilo vnitrostranické záležitosti, teprve v roce 1966 tuto funkci předal svému dlouholetému spolupracovníkovi Jiřímu Hendrychovi, s nímž ho pojilo silné přátelství z Mauthausenu. Svou moc opřel o osobní autoritu, uplácení, úzké ideologické šablony a podporu Kremlu, který ho pokládal za záruku stability.
Do Sovětského svazu jezdil minimálně jednou ročně, ale na rozdíl od Gottwalda a Zápotockého ve vztazích s Moskvou ochotněji hájil československé zájmy. Podle vlastních vzpomínek se jednou dokonce pohádal s Chruščovem, když přijel vyjednávat o nákupu obilí a sovětský vůdce mu ho odmítl prodat s tím, že se lidé v Československu „přežírají“. Novotný kontroval, že Československo Sovětům dodá méně strojírenských výrobků. Chrušov, kterému dělaly těžkou hlavu ohromné výdaje na vývoz komunismu do třetího světa, mu pak vyčítal, že Praha ještě neuhradila dodávky obilí z doby velkého sucha roku 1947, načež Novotný rozčíleně volal: „Všechno jsme už zaplatili, rozumíte soudruhu Chruščove! Všechno do posledního rublu!“ Ačkoliv nevíme, zda spor proběhl přesně takto, dobře dokládá ne příliš funkční spolupráci v rámci RVHP, které dominovalo národní sobectví a bilaterální směny zboží a surovin vyhádané mezi vůdci.
Vynucené uvolnění
Východoevropské ekonomiky se vydaly na sestupnou dráhu „plánovitého zaostávání“ s obrovskými investicemi do těžkého a zbrojního průmyslu, čímž připomínaly válečné hospodářství. Nadějí pro ně měla být vědeckotechnická revoluce, jejímiž úspěšnými symboly se stali vesmírná družice Sputnik a kosmonaut Jurij Gagarin. Ovšem československé hospodářství se v podstatě zhroutilo během třetí pětiletky v roce 1962 a Novotný už nemohl ignorovat hlasy některých ekonomů, především jeho dalšího spoluvězně z Mauthausenu Oty Šika, že je nutné rigidně centralizovanou ekonomiku uvolnit. Šik sice později vzpomínal, že když Novotnému vysvětloval problémy domácí ekonomiky, první tajemník tomu vůbec nerozuměl, ale zároveň jeho éra otevřela dveře expertům. Během konfliktů stranických konzervativců a reformistů Novotný často lavíroval a podle historika Vítězslava Sommera vůči prezidentovi není fér, že z něj reformisté po sesazení udělali symbol zpátečnictví.
Současně s krachujícím hospodářstvím se Novotný musel vypořádávat s druhou vlnou destalinizace, kterou na XXII. sjezdu KSSS roku 1961 odstartoval Chruščov. Prvního tajemníka varoval, že když k ní nepřistoupí, udělají to za něj jiní, čímž narážel na nutnost odvolání ministra vnitra Rudolfa Baráka, který shromažďoval na ostatní spolustraníky kompromitující materiál a podrýval Novotného autoritu u Sovětů.
Součástí změn byla generační obměna politbyra, které opouštěla stará Gottwaldova garda, a další revize politických procesů. Na výsluní se dostali nebo vrátili pozdější hlavní aktéři Novotného pádu a pražského jara. Nechyběli mezi nimi Alexander Dubček a Gustáv Husák, který byl v roce 1960 propuštěn se souhlasem prezidenta z vězení a koncem roku 1963 plně rehabilitován, ačkoliv ještě půl roku předtím Novotný prohlašoval, že obvinění ze „slovenského buržoazního nacionalismu“ z Husáka nikdo nesejme.
Dne 5. prosince „případ Husák“ projednávalo stranické vedení a podle člena rehabilitační komise, historika Karla Kaplana, jenž čekal s kolegy v předpokoji, se „najednou rozletěly dveře, do místnosti doslova vběhl Antonín Novotný, uviděl nás, zarazil se a zvýšeným hlasem povídal: ‚Znáte Husáka? Tak si ho nepřejte poznat.‘“ Husákových ambicí se obával podobně jako Dubček, o aktivitách obou Slováků si nechával posílat informace od Státní bezpečnosti.
Slováci v nemilosti
Novotný Slovákům obecně nedůvěřoval a jejich požadavky na federalizaci považoval za „nacionální úchylku“, či předstupeň separatismu. Prezident při zřídkavých návštěvách východní části republiky ztropil několik skandálů. Krajně negativní ohlas měly jeho teze o splývání českého a slovenského národa nebo nechutná hádka a odmítnutí připravených darů, jimiž skončila Novotného návštěva Matice slovenské v Martině v srpnu 1967. Do střetu též vygradovaly jeho spory s Dubčekem, prvním tajemníkem ÚV KSS, který roku 1967 kritizoval pomalou industrializaci Slovenska. „Slovenská otázka“ se tak stala jednou z hlavních příčin Novotného konce.
Mezitím se i česká část společnosti odvažovala posouvat hranice možného a snila o demokratickém socialismu. Proti prezidentovi se šikovali spisovatelé a znovu i studenti, kteří v říjnu 1967 chtěli „více světla“, neboť na strahovských kolejích docházelo k častým výpadkům elektřiny. Rozhodující byl ale výsledek konfliktu v nejvyšších patrech KSČ. Stále respektovanější Ota Šik na XIII. sjezdu v roce 1966 před zraky Leonida Iljiče Brežněva a za bouřlivého potlesku delegátů podněcoval k demokratizaci a k (blíže nespecifikovaným) institucionálním změnám.
Déle trvající vnitrostranická krize vyvrcholila na podzim 1967. Prezident ovšem předpokládal, že ji zvládne. Když na říjnovém plénu ÚV KSČ obvinil Dubčeka, že podléhá „úzkým národním zájmům“, existovala již v Ústředním výboru protinovotnovská opozice Slováků a reformistů, kteří kritizovali kumulaci Novotného funkcí. Ten si nakonec na pomoc pozval samotného Brežněva, jenž 8. prosince přiletěl do Prahy. Sovětský vůdce však nechal dění volný průběh a pouze prý pronesl „Eto vaše dělo!“, čili „Je to vaše věc!“. Patrně Novotnému nezapomněl zdrženlivý postoj při sesazování Chrušova v roce 1964, stejně jako neochotu umístit sovětská vojska na československé území. Brežněv rovněž kritizoval jeho příkrost vůči Dubčekovi, „čestnému Sašovi“, kterému dával najevo přízeň, neboť společně studovali v Moskvě.
Palácový převrat
Novotný se přesto nevzdával a na jednání předsednictva 11. prosince 1967 proti Dubčekovi vystoupil znovu. V rozpolceném desetičlenném vedení už ale neměl většinu, úlohu Jidáše sehrál Jiří Hendrych. Dubček využil ambicí Novotného pravé ruky a na oko mu nabídl, že by se mohl stát šéfem KSČ, o což si Hendrych interně řekl i Brežněvovi. „Ty v poslední době vystupuješ (…) podrážděně (…). Kolikrát ty tady zvedneš hlas, křičíš,“ sdělil překvapenému Novotnému a spolu s dalšími čtyřmi členy předsednictva nebyl proti rozdělení obou vrcholných funkcí. Patovou situaci rozčísl Ota Šik na plénu 19. prosince, když navrhl požádat Novotného o odchod z funkce prvního tajemníka a za vlivnou skupinu ekonomů do ní podpořil Dubčeka. Pod soustředěným tlakem se Novotný nakonec 5. ledna 1968 postu vzdal. Dubčekovo jmenování znamenalo kompromis mezi konzervativci a reformátory, roli zde sehrála i jeho slovenská národnost.
Výměna ve vedení proběhla pro KSČ typickým způsobem zákulisních intrik, členstvo bylo informováno až začátkem března, a ještě ne dostatečně. Aby byl palácový převrat dokonalý, zbývalo Novotného vyprovodit z Hradu. Dubčekovo nepevné a nejednotné vedení nedisponovalo takovou silou, aby donutilo prezidenta abdikovat, a tak byla dána volná ruka médiím. Tím došlo de facto ke zrušení předběžné cenzury. Kampaň v tisku nahradila mlčící vedení a do Novotného si nyní spěchal kopnout kde kdo. Vynikal v tom jízlivý Husák, který 19. března v Bratislavě na setkání se studenty žádal „tyranův konec“ a narážel na „pěknou českou tradici defenestrací“.
Sorry, Tony!
Novotnému nakonec zlomila vaz kauza „semínkového generála“ Jana Šejny, který se přátelil s prezidentovým synem a obohacoval se prodejem jetelového semene. Před zatčením utekl na Západ i s mobilizačními plány Varšavské smlouvy, na čemž si osvobozený tisk zgustl. Novotný musel z rozhodnutí předsednictva 22. března odstoupit, nahradil ho Ludvík Svoboda, kterého dlouhá léta držel stranou vysokých funkcí. Následné pozastavení členství ve straně ho jako přesvědčeného komunistu zasáhlo. Bylo mu vráceno v březnu 1971, i když se zákazem výkonu stranických a veřejných funkcí. Na konci života psal paměti a zemřel zahořklý v ústraní 28. ledna 1975 na infarkt.
Jestliže na jaře 1968 lidé nad Novotného pádem jásali, s nástupem normalizace začali někteří vyjadřovat nostalgii po „zlatých šedesátých“, kterou vtělili do frekventovaného hesla „Sorry, Tony!“. Po roce 1989 ovšem převládlo hodnocení Novotného jako konzervativního neostalinisty a trochu směšného diletanta, který nesprávně vyslovuje „demogracie“, „zemedělství“ či „soušky a souzi“, a vyžívá se ve výčtech vyrobených tun ocele. „Prokristapána, soudruzi, dyť už nám vylezla jedna kráva na pomalu dvacet tisíc korun!“ rozhořčoval se kupříkladu nad příliš drahou výstavbou kravínů. Ale co nejefektivnějším hospodářským systémem byla posedlá modernita 20. století obecně a mnozí politici se představ o trvalém růstu za každou cenu nezbavili dodnes.
Další články v sekci
Oceánští titáni: Vědci našli klíč k předpovědi obřích ničemných vln
Obří „ničemné vlny“ nejsou náhodnými oceánskými jevy. Nové dlouhodobé měření ze Severního moře odhaluje, jak tyto nebezpečné vlny vznikají a jak lze jejich příchod předpovědět.
Říká se jim „rogue wave“, tedy „darebné“, „zrádné“ nebo též „ničemné vlny“, případně „ghost waves“ – „vlny duchů“. Přicházejí znenadání a mají schopnost smést obří lodě, ropné plošiny nebo mořské větrné parky. Svou výškou přesahují vše, co na moři známe, snad s výjimkou přívalových vln způsobených tsunami. Ty ale dosahují velkých výšek až u pobřeží a na širém oceánu jsou takřka neviditelné.
Vědci dlouho považovali „ničemné vlny“ za námořnický folklor. Obrat nastal až v roce 1995, kdy extrémní vlna poškodila ropnou plošinu Draupner v Severním moři. Podle dat z radarů dosahovala „ničemná vlna“ výšky 25,6 metru.
Když se vlny spojí
Nová analýza více než 27 000 měření vln v Severním moři v průběhu 18 let, provedená laserovými senzory umístěnými na ropných plošinách, odhalila, že tyto „ničemné vlny“ nejsou zdaleka tak náhodné. Podle vědců vznikají, když se na moři setkají a překryjí „vlnové série“.
Vzniká při tom specifický jev: jednotlivé vlny se zesilují, čímž vzniká jediná gigantická vlna s výškou výrazně převyšující okolní vlny. Vědci tyto „vlnové série“ připodobňují k vlakům. Výzkum publikovaný v časopise Scientific Reports navíc identifikoval jejich typický „otisk“ v datech – opakující se interferenční vzorec, který signalizuje možnost vzniku obří vlny.
Pokud bude možné tyto vzorce zachytit včas, mohly by se „ničemné vlny“ stát předvídatelnými a nikoli nečekanými hrozbami. Podle odborníků je to zásadní nejen pro námořní dopravu, ale i pro bezpečnost offshore zařízení, protože ani největší lodě a platformy nejsou imunní vůči těmto jevům.
Výzkum zároveň vyvrací některé dřívější teze postavené na laboratorních modelech. Vlny vytvořené v úzkých kanálech v laboratoři, kde se vlny „nahrnou“ a vytvoří monstrum, se chovají jinak než v otevřeném oceánu. Skutečné „ničemné vlny“ mají podle vědců tzv. „asymetrii vázaných vln“ – jejich hřebeny jsou ostré a úzké, zatímco jejich základny jsou široké a ploché. Při setkání podobných vln z více směrů, může docházet k jejich vrstvení a vzniku obří „ničemné vlny“.
Předzvěst katastrofy
Podle studie může tento „otisk“ sloužit jako měřitelný předstupeň „ničemných vln“ – vědci a námořníci by mohli získat až minutový náskok před tím, než vlna udeří. Takové vzorce byly pozorovány například během bouře v Severním moři v roce 2023, kdy kamera zaznamenala 17 metrů vysokou vlnu, jejíž vznik odpovídal interferenčním vzorcům.
Vědci doufají, že díky satelitním datům, umělé inteligenci a flotile měřících bójí bude možné identifikovat tyto otisky v oceánech a „ničemné vlny“ tak přestanou být tajemnými a mnohdy zničujícími nepředvídatelným jevy.
Další články v sekci
Tým lunárního orbiteru LRO objevil na Měsíci nový kráter
Snímky z kamery LROC odhalily na Měsíci čerstvý impaktní kráter, jenž nám připomíná, že geologická proměnlivost našeho souputníka stále trvá.
Měsíc byl bombardovaný meteority všech možných velikostí po celou dobu své historie. Dokládá to ohromné množství kráterů, které se nacházejí na jeho povrchu. Přestože v dnešní době intenzita tohoto bombardování značně poklesla, meteority na Měsíc padají dál. Dokládají to snímky sond a dalekohledů, které monitorují lunární povrch.
Tým odborníků, který stojí za provozem a zpracováním výsledků kamery Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (LROC) na palubě lunárního orbiteru LRO americké agentury NASA, nedávno identifikoval nový kráter díky porovnávání snímků stejné oblasti pořízených touto kamerou v různé době. Jde o velmi mladý útvar – kráter se na našem souputníkovi objevil mezi prosincem 2009 a prosincem 2012.
Nový kráter u Moře klidu
Jak uvádí web týmu LROC, kráter, jehož průměr je zhruba 22 metrů, se nachází severně od impaktního kráteru Römer. Ten se rozkládá u Zálivu lásky (Sinus Amoris), severního výběžku Moře klidu (Mare Tranquillitatis). Nový kráter zřetelně prozrazuje jasně zbarvený vyvržený materiál, který ostře kontrastuje s tmavším povrchem.
V průběhu příštích tisíců, milionů let tento materiál kolem kráteru ztmavne a přestane být na první pohled rozlišitelný od okolí. Podepíše se na tom společný vliv částic solárního větru, bombardování mikrometeority a kosmické záření. Tento proces je patrný na celé řadě lunárních kráterů, které vznikly v relativně nedávné době.
Objev nového kráteru, ať už na Měsíci nebo jiném tělese Sluneční soustavy, je vždy důvodem k radosti. Nové krátery totiž pomáhají vědcům zpřesnit odhady intenzity současných dopadů meteoritů a současně také zpřesnit datování stáří struktur, které pozorujeme na povrchu dotyčného tělesa.
Další články v sekci
V polském jezeře Lednica objevili archeologové unikátně zdobené středověké kopí
Jezero Lednica ve Velkopolském vojvodství potvrdilo pověst bohatého naleziště středověkých zbraní. Potápěči v něm objevili hlavice čtyř kopí, včetně jednoho velmi bohatě zdobeného.
Polští archeologové si připsali zajímavý objev v jezeře Lednica, které se nachází ve Velkopolském vojvodství mezi městy Poznaň a Hnězdno. Ze dna jezera vyzvedli celkem čtyři středověké hlavice kopí. Každá z nich představuje cenný nález, ale jedna z nich je obzvláště unikátní.
Jak uvádějí objevitelé z Centra podvodní archeologie při Univerzitě Mikuláše Koperníka v Toruni, jedna z hlavic je pokryta plátky zlata, stříbra a bronzu. Její povrch je složitě zdobený spirálovými a triskelionovými motivy. Na bázi hlavice jsou rovněž umístěná křídla. Bohaté zdobení hlavice napovídá, že kopí patřilo někomu významnému, patrně šlechtici nebo dokonce princi.
Symbolické kopí z jezera
Takto zdobené kopí by ale podle archeologů zřejmě nebylo příliš praktické v bitvě a mohlo spíše sloužit jako symbol moci. Mohlo být odznakem urozeného bojovníka nebo třeba rituálním objektem, který měl zajistit úspěch v bitvě. Lidé tehdy zřejmě nezamýšleli, aby se taková věc ocitla přímo v bitevní vřavě.
Nejmenší ze čtveřice objevených hlavic byla nalezena i s ratištěm, dlouhou násadou z jasanového dřeva. Podle archeologů jsou takové nálezy vzácné. Tato konkrétní zbraň je rovněž zakončená kroužkem z parohu, což z ní dělá unikátní artefakt.
V tomto případě nešlo o náhodné nálezy. Jezero Lednica je totiž doslova pokladnicí středověkých zbraní. Potápěči Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni zkoumají jezero asi 40 let a za tu doby z jeho dna vyzvedli 145 seker, 64 hlavic kopí a 8 mečů. Proč je ale v jezeře tolik zbraní není podle odborníků jasné. Podle jedné teorie to souvisí s boji, které zde propukly po smrti krále Měška II. Lamberta v květnu 1034, když se polské království propadlo do chaosu.
Další články v sekci
Stromy vyprávějící příběhy: Co odhalilo mapování starých olivovníků na Krétě
Archeologickým pramenem už není pouze artefakt vyřazený z živé kultury, ale také živý organismus, který si v sobě nese celou nálož historických informací. Sem patří i letité olivovníky skrývající epická tajemství.
Klasické a tradiční definice archeologie říkají, že archeologie se zabývá lidskou společností, kterou poznává na základě pozůstatků lidské činnosti, jež se ocitly mimo živou kulturu. K nim se řadí třeba opuštěný dům, zapomenutá sekera, hrob nebo odpadní jáma. Dnes však žijeme v době velkých změn. Intenzivně se diskutuje, zda již skončilo období holocénu a začal antropocén. Snažíme se odpovídat na stále složitější otázky: Kdy kulturní systémy kolabují? Je možné zastavit vymírání druhů? Za jakých podmínek jsou lidské společnosti houževnaté?
Tyto problémy není možné vyřešit prostřednictvím starých metod, které mířily na hledání odpovědí na jednodušší otázky. Do archeologického balíčku nástrojů proto přibývají nové metody: izotopové analýzy osvětlující složení stravy a mobilitu, analýzy DNA lidí, zvířat i mikroorganismů či nejrůznější chemické analýzy půdy detekující činnost člověka na úrovni mikroorganismů až jednotlivých molekul a prvků.
Proč zrovna olivovníky?
Olivovník je jedním ze stromů zásadních pro ekonomiku středomořské oblasti. Poskytuje plody na olej, slouží jako potrava i stavební a palivové dřevo. Olej má všestranné využití od kuchyně přes medicínu, kosmetiku až po svícení. Strom je nenáročný na vodu a péči. V současnosti tvoří olivovníky monokulturu v mnoha oblastech Středomoří.
Například na Krétě, kam se soustřeďují naše výzkumné aktivity, se dnes střídají ohromné oblasti s vysázenými olivovníky a ohyzdné plochy plastových pařníků. Stromy jsou vysázené na 65 % zemědělsky obdělavatelné půdy a úřady jich evidují na 35 milionů. Takto si však ostrov nemůžeme představit v žádné z minulých dob.
I když se holocénní klima za posledních 13 tisíc let mírně měnilo a oscilovalo, střídaly se převládající plodiny, obyvatelé Kréty museli nutně udržovat potravinovou soběstačnost a monokultury nebyly možné. Olivovníky zabíraly zhruba desetinu obdělávané půdy. Největší podíl jak práce, tak rozlohy zemědělské půdy patřil obilovinám, následovaly luštěniny, pak vinná réva a ovoce. Své místo mělo průběžné pěstování zeleniny, mandlí nebo ořechů.
Vzhledem ke své dlouhověkosti a zvyšující se výnosnosti s věkem byly olivovníky součástí rodinných majetků. Polnosti i jednotlivé stromy se dědily, dávaly se jako věno nebo velké svatební dary či dary kmotrů křestním dětem. Tak tyto dřeviny přežívají celé generace a těší se péči svých majitelů (viz Lisování od pradávna).
Svědectví kultury
V mnoha turistických příručkách se dočteme o nejstarším olivovníku na daném ostrově, v dané zemi nebo i na světě. Na Krétě o toto prvenství bojují dva stromy: jeden na východě ostrova na katastru vesnice Kavousi a druhý na západě v Ano Vouves, oba staré asi 5 000 let. S věkem olivovníků je to složité, ale skutečností je, že mnoho z těchto starých stromů pamatuje celá tisíciletí. Při výzkumech a průzkumech krétské krajiny jsme si uvědomili, že je trochu nespravedlivé, aby byly konkrétní olivovníky turistickými atrakcemi, když jim podobných v krajině existuje mnohem více. Proto jsme si začali těchto dřevin všímat a systematicky se jimi zabývat.
Základní myšlenkou bylo, že olivovník, který i dnes rodí plody, je živým archeologickým a historickým pramenem. Aby dával plody, je totiž třeba se o něj soustavně starat. Pokud ho nikdo nesklízí, do deseti let zplaní. Zachovalý starý strom musel být tedy nedílnou součástí nějaké rodiny nebo rodinné ekonomiky. Každý rok k němu lidé chodili, starali se o půdu, dodávali vodu v případě jejího extrémního nedostatku, česali úrodu a čistili strom od uschlých větví. Kolem něj se vysazovaly další rostliny, nejčastěji luštěniny nebo vinná réva, které poskytovaly výživu jemu i místním obyvatelům. Tak se dělo po staletí, díky čemuž jsou letité olivovníky svědky aktivní lidské kultury. Prostřednictvím koncentrací těchto stromů je možné detekovat a mapovat oblasti, které byly zemědělsky dlouhodobě využívané, ale také období, kdy jejich využití započalo.
Jak poznat starý strom
Určováním stáří stromů se zabývá obor nazývaný dendrochronologie. Vychází z principu, že stromu každý rok naroste jeden letokruh. Pohlédnete-li na rozříznutý kmen, dokážete letokruhy spočítat. Také si všimnete, že nejsou stejné, některé jsou masivnější, jiné tenoučké. Síla jednotlivých vrstev závisí na životních podmínkách dřeviny v daném roce. Počítáním letokruhů současných stromů můžete postupně sestavovat škálu letokruhů směrem do minulosti. Z kombinací tenčích a silnějších vrstev dřeva se vytváří dlouhý čárový kód.
Kus kmene neznámého stáří, který má dostatek letokruhů, můžete umístit do dendrochronologické škály a najít shodný úsek čárového kódu. Jeho soustava letokruhů totiž bude shodná s ostatními stromy téhož druhu a regionu. Tak archeologové často získávají velice přesné chronologické údaje. Bohužel tento princip neplatí u všech stromů, což je i případ olivovníků, kterým nenarůstají letokruhy pravidelně: v jednom roce mohou narůst dva, jindy nerostou vůbec. Skutečně staré olivovníky navíc uhnívají uprostřed kmene, a nakonec se z nich stávají ohromné duté skořepiny. Máme tudíž k dispozici pouze poslední růstové fáze stromu.
Vědci nicméně vyvinuli metodu odhadu věku olivovníku, která pracuje s jeho rozměry. Měří se průměr kořenového balu viditelný na povrchu, průměr stromu těsně nad povrchem a průměry ve výšce 40 a 70 cm. Součástí výpočtu je i dlouhodobý průměrný roční přírůstek dřeva 0,4–0,5 cm. Přesnost věku olivovníku podle těchto údajů pak dosahuje zhruba padesáti let.
Spolupráce s aktivisty
Na Krétě jsme si pro náš projekt vybrali jako pilotní region oblast ierapetrské úžiny. V tomto místě je ostrov nejužší a spojuje Krétské a Libyjské moře. Nachází se zde řada významných archeologických lokalit a velmi rozmanitý terén. Centrální částí probíhá pás úrodných usazenin, kolem kterých se tyčí vysoké skalnaté hory směrem na východ. Z nich vyvěrají prameny a sezonní řeky, poskytující vodu zemědělským prostorám. Na západě se pak zvedá terasa bloku vulkanických hornin s usazeninami, jež jsou vhodné pro výrobu keramiky. Klasické archeologické metody potvrdily osídlení v této oblasti již v období raných zemědělců minimálně před 7 000 lety.
Naše překvapení bylo velké, když jsme zjistili, že se v námi zvoleném pilotním regionu pohybují místní aktivisté ze spolků Coccinella a Eptastichtos, kteří se systematicky zabývají tradičními zemědělskými metodami a biologickou produkcí potravin s týmž záměrem jako byl ten náš: zmapovat letité olivovníky. Jejich cíl byl památkový.
V době hospodářské krize začali lidé masově kácet stromy na topné dřevo a samozřejmě si vybírali mohutné staré kmeny. Spousta skutečně věkovitých dřevin tak vzala za své. Aby se nic podobného neopakovalo, začali aktivisté označovat olivovníky starší 500 let. I když v Řecku neexistuje zákon, který by zakazoval kácení stromů na soukromém pozemku, pokud se nejedná o evidované památné stromy, díky činnosti aktivistů se výrazně zvýšila citlivost místního obyvatelstva vůči označovaným olivovníkům a všechny se těší péči svých majitelů.
Naše projekty jsme tedy propojili a mapování stromů realizujeme společnými silami. Stejně tak jsme společně vylepšili metodologii a databázi. Na archeologickém týmu je mapování, historické intepretace, vedení databáze a provádění prvních experimentů s radiokarbonovým datováním nejstarších stromů. Také připravujeme manuál a osvětové akce pro aktivisty z dalších regionů. Momentálně jsme na prostoru zhruba 470 km² zaevidovali na 270 stromů. Nejstarší z nich pamatuje na dobu před 5 000 lety. Nejvíce olivovníků bylo vysázeno kolem roku 1000 n. l.
Zodpovězené otazníky
Pro antické Řeky byl olivovník živou a posvátnou bytostí. Jednak šlo o jeden z atributů samotné bohyně Athény, ale zároveň o symbol nesmrtelnosti a božské dobroty. Strom, který přinesla na svět bohyně Athéna, poskytoval Řekům tolik prospěšný olivový olej, stavební a palivové dřevo. Navíc vynikal velkou odolností a téměř věčností, jako božský svět. O takový strom bylo a je třeba důkladně pečovat. Vlastnit olivovník dodnes znamená zodpovědnost a uvědomění si propojenosti s předky.
Z našeho výzkumu vyplynulo několik zajímavých závěrů, které bychom z jiných archeologických pramenů nedokázali zjistit. Například, když se Kréta stala muslimským emirátem (824–961), bylo v tehdy osídlené oblasti Ierapetry vysázeno početné množství olivovníků. O tomto období existuje velmi omezené množství historických a archeologických dokladů. Křesťanská historiografie jej interpretuje jako dobu temna, kdy Krétu ovládali piráti. Arabské prameny naopak říkají, že Kréta tehdy představovala velmi bohatý ostrov, kde kvetlo zemědělství, ale také vzdělanost. Růst olivovníků nám nyní dokládá investiční zemědělské aktivity.
Stejně tak je zajímavé, že olivovníky pokrývají celé historické období od doby bronzové do současnosti. Prakticky neexistuje století, kdy by nebyly vysazovány. Starších stromů je pochopitelně méně, ale i tak jsou jejich počty signifikantní. Až se nám podaří zmapovat větší oblasti, bude možné generovat i mnohem obecnější výsledky.
Věčná rovnováha přírody
Patrně nejzásadnějším závěrem našeho mapování olivovníků je, že historie nejenom na Krétě probíhá ve dvou rovinách, které jsou na největším řeckém středomořském ostrově dobře sledovatelné. Zdejší pevnina má charakter kontinentu, ale zároveň je izolovaná natolik, aby vytvářela vlastní hospodářský a ekologický systém. Ačkoliv pravidelné spojení se zámořskými oblastmi nebylo do druhé poloviny 20. století možné, Kréta byla dostatečně komunikativní a propojená se svým okolím, takže fungovala jako součást historie a kultury širokého regionu v dané době.
I přesto, že se výrazně měnily politické dějiny, lidé, kteří žili na venkově a produkovali potraviny, pravidelně vykonávali vyzkoušené činnosti po tisíciletí. Venkované udržovali rovnováhu mezi tím, co z krajiny potřebovali dostat pro svou obživu, a tím, co do ní vraceli, aby ji nevyčerpali. Ať Krétě zrovna vládli mykénští Řekové, Římané, Arabové či Benátčané, ať bylo politické uspořádání jakékoliv, ke každému jednomu olivovníku chodila příslušná rodina a starala se o něj, aby nezplaněl, aby se stromu dobře dařilo a byla bohatá úroda.
Když se vylidní venkov a přestanou se produkovat potraviny udržitelným způsobem, nastaví společnost hodiny časované bombě svého vlastního zániku. I to je závěr, který může přinést archeologie. Proces likvidace tradičního vztahu obyvatel s půdou, stromy a krajinou probíhá právě teď, kdy se Kréta stává primárně centrem masového turismu a průmyslové produkce potravin.
Lisování od pradávna
Olivovník evropský (Olea europaea) je jedním z nejstarších doložených domestikovaných druhů olivovníku. Jeho pecky se objevují již v neolitických vrstvách. Dnes má zhruba 40 poddruhů. Jedná se o stále zelený strom, který je ve své divoké variantě spíš keřem. Daří se mu v subtropickém pásmu, roste do výšek 350 m n. m., ale v klimaticky příhodných oblastech Středomoří se vyskytuje i mnohem výš, a to hlavně v obdobích zvyšující se globální teploty. Na Krétě se pěstují velmi starobylé odrůdy zvané Koroneiki, které mají malé plody okolo 1 cm a jsou velmi bohaté na olej.
Strom kvete v dubnu a v květnu. Zralé plody se sklízejí od listopadu do konce února. V současnosti se používají různé mechanické pomůcky sběru drobných plodů a olej se lisuje ve velkokapacitních strojích. Avšak poměrně nedávno, na Krétě ještě v šedesátých letech minulého století, probíhal sběr ručně bez jakékoliv mechanizace. Pod stromy se natáhly sítě (obyčejně pytlovina) a holemi se klepalo do větví, ze kterých opadávaly plody. Ty se sesypávaly do pytlů zhruba po 50 kg. Jejich transport do lisoven se prováděl pomocí zvířecí síly. Jeden osel dostal naloženo po dvou pytlích. Jedna rodina byla schopna naklepat zhruba 200 kg oliv za den.
Následovalo lisování v ručně obsluhovaných lisech, jejichž základem byly dva na sebe nasedající ploché kameny. Otáčeli s nimi buď lidé, pomocí převodů usnadňujících pohyb těžkého mlecího kamene, nebo zvířata (obvykle osli, muly nebo koně). Tyto lisy se prakticky nezměnily za posledních 2 000 let. Předtím to byla menší zařízení, ale pracovala na stejném principu. Na úplném počátku pěstování oliv se nasbírané plody drtily ručně mezi dvěma kameny. Výnosnost je dnes v případě panenského oleje lisovaného za studena zhruba 1:5, tedy 1 kg oleje z 5 kg oliv. Ve starověku byl výnos horší, zhruba 1:7.
Další články v sekci
Zrození Měsíce: Izotopy prozrazují, odkud přiletěla protoplaneta Theia
Nová analýza izotopů z pozemských i lunárních hornin odhaluje, že protoplaneta Theia, která dala vzniknout Měsíci, se zrodila ve stejné části Sluneční soustavy jako dávná Země.
Před zhruba 4,5 miliardami let narazila do rané Země protoplaneta zvaná Theia. Tato obří srážka protoplanetu zcela rozmetala, roztavila velké části zemského pláště a vyvrhla do okolního prostoru obrovské množství hmoty, ze které se následně zformoval Měsíc.
Po desetiletí vědci řeší otázku, odkud Theia pocházela a z čeho se skládala. Nový výzkum nabízí překvapivě jednoduchou odpověď: Theia podle vědců vznikla prakticky „za rohem“ – v samém nitru vnitřní Sluneční soustavy.
Jako vejce vejci
Původní model vzniku Měsíce ze 70. let předpokládal, že náš souputník je tvořený převážně materiálem z Theiy. Jenže to by znamenalo, že by Měsíc a Země museli mít odlišné chemické složení. Všechny dosavadní analýzy ale opakovaně ukazují, že Země a Měsíc jsou si mnohem podobnější, než by dvě samostatně vzniklá tělesa měla být.
Nová studie publikovaná v časopisu Science se proto zaměřila na stopové prvky, které Theia měla zanechat během srážky se Zemí – molybden, železo a zirkonium. Tyto prvky se běžně hromadí v jádru, a pokud jsou zastoupeny v plášti, musely by pocházet z Theiy.
Tým vedený Thorstenem Kleinem z Max-Planckova institutu analyzoval 15 pozemských hornin a šest lunárních vzorků získaných v rámci misí Apollo. Vědci se zaměřili na izotopy železa – jemné variace prvků, které se mezi jednotlivými tělesy Sluneční soustavy sice liší jen nepatrně, ale zato velmi charakteristicky. Teprve nedávno se podařilo tyto miniaturní rozdíly změřit s dostatečnou přesností.
Sousedka od vedle
Vědci zkombinovali izotopická data železa, molybdenu a zirkonia a porovnali je s výsledky z 20 meteoritů pocházejících z vnitřní i vnější části Sluneční soustavy. Tím zpětně „dopočítali“ pravděpodobné složení a původ Theiy.
Výsledky ukazují, že Theia byla kamenná protoplaneta s kovovým jádrem, která měla 5–10 % hmotnosti Země. Hlavním zjištěním ale je, že její chemická stopa odpovídá objektům, které vznikly ve vnitřní Sluneční soustavě, v místech, která se nacházejí ještě blíže Slunci než naše planeta. To by také vysvětlovalo, proč je materiál Země a Měsíce tak neobvykle podobný – Theia vznikala v takřka identických podmínkách.
Teze má oporu i v dřívějších výzkumech, které naznačily, že tělesa vznikající blízko Slunce obsahují více těžkých prvků, například molybdenu. Z toho vyplývá, že dodatečné množství těchto prvků v zemském plášti s velkou pravděpodobností pochází právě z dávné Theiy.
Další články v sekci
Přátelská okupace: Britské jednotky na Faerských ostrovech za druhé světové války
Světová válka často zasáhla i do míst, která zdánlivě stála mimo hlavní dění. To byl i případ Faerských ostrovů – součásti Dánska – na nichž byla po většinu konfliktu přítomna britská armáda. Díky bezproblémovému soužití vojáků s místními obyvateli se pro událost vžilo označení „přátelská okupace“.
Jednání Løgtingu – faerského parlamentu – bylo 12. dubna 1940 značně emotivní. O tři dny dříve obsadil Wehrmacht Dánsko, vedoucí zemi království, k němuž Faerské ostrovy po staletí patřily. Samotná první část operace Weserübung trvala jen několik hodin, načež Kodaň kapitulovala. Nad souostrovím teď visel Damoklův meč německé okupace, která mohla přijít každým dnem. A aby toho nebylo málo, plánovali Faery obsadit také Britové, kteří na ostrovy vyslali své zástupce a tento záměr dokonce oznámili na vlnách rádia BBC.
Členové Løgtingu zasedajícího v přístavním městě Tórshavn se proto onoho 12. dubna snažili zaujmout k nenadálé situaci co nejvhodnější postoj. Sílily hlasy, že by bylo správné využít příležitosti a konečně vyhlásit nezávislost na Dánsku, což se však prosadit nepodařilo. Na výsledku jednání ostrovních politiků ale nakonec zase tolik ne záleželo – v době, kdy probíhalo, se k Tórshavnu již blížil křižník Royal Navy Suffolk s okupačními silami na palubě.
Předejít nepřítele
Londýn si dobře uvědomoval, jaké nebezpečí skýtá německá přítomnost v Dánsku a Norsku pro britské ostrovy a jejich námořní zájmy. Zatímco kontrola norských fjordů usnadňovala Kriegsmarine operace v Severním a Norském moři, Kodani podléhala řada významných opěrných bodů na těchto vodních plochách včetně Islandu, Grónska a právě Faerských ostrovů. Královská admiralita se oprávněně obávala, že pokud se nacisté těchto „nepotopitelných letadlových lodí“ zmocní, může to zvrátit poměr sil v Atlantickém a Severním ledovém oceánu. Zvláště v případě Grónska a Faerských ostrovů hrozilo, že tam Kriegsmarine vybuduje základny pro své ponorky, které by pak o to snadněji napadaly nákladní lodě plující do Spojeného království.
První lord admirality a pozdější britský premiér Winston Churchill proto již 9. dubna rozhodl o spuštění operace Valentine, tedy obsazení Faerských ostrovů. V kotvišti Scapa Flow se na křižník Suffolk nalodilo 250 příslušníků námořní pěchoty včetně 13 důstojníků, kteří s sebou vezli také dvě houfnice. Jejich hlavní úkol představovalo obsazení ostrovů a jejich zajištění proti případnému vylodění nepřítele – s odporem místních obyvatel se nepočítalo.
V parlamentu potom Churchill svůj záměr osvětlil: „Okupujeme také Faerské ostrovy, které patří Dánsku a které pro nás představují významný strategický cíl. Jejich obyvatelstvo nás vítá a projevuje našim vojákům svou vděčnost. Budeme Faerské ostrovy chránit před hrůzami války, a to jak na moři, tak ve vzduchu až do doby, kdy je budeme moci opět vrátit Dánsku, osvobozenému od ohavného otroctví, do nějž jej uvrhla německá agrese.“
Nové zvyky, nová manželství
Britští vojáci se na ostrovech vylodili 13. dubna 1940. Jejich velitel plukovník Thomas Sandall a nový britský guvernér ostrova Frederick Mason se setkali s dánským prefektem Carlem Hilbertem, který proti okupaci podal formální protest. Sám přitom ovšem připustil, že není v kontaktu s vládou v Kodani, a proto jen těžko může reprezentovat její vůli. Proti přítomnosti cizích vojáků vznesl oficiální námitku také Løgting, na neformálním jednání však jeho zástupci Brity přivítali a vyjádřili přání zachovat co nejlepší vztahy mezi vojáky a obyvatelstvem. Královští zástupci poté své faerské protějšky ujistili, že okupace má pouze vojenský účel a Britové nemíní nijak zasahovat do vnitřního chodu ostrovů.
Tato jednání předznamenala celkovou podobu okupace. Několik stovek britských vojáků (posádka se několikrát vystřídala) vesměs místním nikterak nevadilo, ba naopak se rychle podařilo navázat oboustranně velmi přátelské vztahy. O tom svědčí mimo jiné i to, že mezi okupanty a faerskými ženami došlo k asi 170 sňatkům, manželku si mezi ostrovankami našel i sám guvernér Frederick Mason. Britové také s sebou přivezli některé své zvyklosti – od druhé světové války si tak na Faerech získaly značnou oblibu Fish and Chips nebo mléčná čokoláda Fairy. Odvrácenou stranou se naopak stal nárůst případů roztroušené sklerózy mezi další generací místních, kterou podle všeho na ostrovy dovezli právě britští vojáci.
Celkový pokojný a oboustranně bezproblémový průběh téměř pětileté přítomnosti britských sil demonstruje již to, že se pro něj vžil výraz „přátelská okupace“. Sami britští vojáci v katedrále v Tórshavnu odhalili pamětní desku, na níž poděkovali místním za vřelé přijetí. Na Faerských ostrovech zase roku 1990, při příležitosti padesátého výročí okupace, oslavili místní britský týden, jehož se zúčastnil i válečný guvernér Mason. A nadstandardní vztahy vydržely dodnes – ostrované mohou v současnosti například zdarma navštěvovat skotské univerzity.
Větší samostatnost
Vojenská přítomnost měla ale také praktické dopady. Britové se především v roce 1940 skutečně obávali, že by se Němci mohli pokusit o provedení invaze. Z toho důvodu připravili k obraně tamní historickou přístavní pevnost Skansin, jejíž zastaralé vybavení obohatili o dvě 140mm děla. Na místech, kde se předpokládalo možné nepřátelské vylodění, vznikly pevnůstky a pozorovatelny. Královští ženisté také vybudovali letiště Vágar, které sloužilo pro potřeby RAF – dodnes jde o jedinou přistávací plochu na ostrovech. V květnu pak okupanti v Tórshavnu otevřeli polní poštu, která sloužila ke spojení s Velkou Británií. Tu však mohli používat také místní k udržení kontaktu s příbuznými a známými v evropském Dánsku přes Červený kříž.
Dočasné oddělení od Kodaně vedlo též k výraznému posílení autonomie Faer. Vzhledem k tomu, že Britové v souladu se svými sliby zasahovali do vnitřního života ostrovů jen minimálně, musel veškerou zodpovědnost za tvorbu zákonů a regulí převzít místní Løgting. Význam místního parlamentu tak rázem vzrostl.
Bylo také nutné odpoutat hospodářství od toho dánského (a obecně kontinentálního). Místní dánské koruny proto dostaly zvláštní kolky, aby se zabránilo šíření inflace, a nová měna byla pevně navázána na britskou libru. Později také Britové dotiskli další peníze ve Spojeném království. Faerské, především rybářské lodě také dále nesměly plout pod vlajkou okupovaného Dánska, ale začaly od 25. dubna 1940 používat již dříve navržený prapor Faerských ostrovů tvořený červeno-modrým křížem na bílém poli. I tento akt vedl k posílení patriotismu ostrovanů a 25. duben je dodnes slaven jako Den vlajky.
Zmíněné kroky opět otevřely již v průběhu války otázku možného osamostatnění ostrovů – jako se to stalo v případě Islandu v roce 1944. Tady však intervenoval sám Churchill, který doporučil nechat vyřešení této otázky až po konci konfliktu a osvobození Dánska. K jednáním o nezávislosti tak došlo až roku 1946, kdy na Faerských ostrovech proběhlo i referendum, které však Kodaň neuznala. Teprve následné dohody zaručily ostrovům od roku 1948 rozsáhlou autonomii.
Stíny války
Ačkoliv vojenské běsnění Faerské ostrovy přímo nezasáhlo, měl světový konflikt pochopitelně vliv i na ně. Již v červnu připluly do Tórshavnu čtyři švédské torpédoborce, které Britové nedaleko zajali. V průběhu války došlo také k několika leteckým útokům Luftwaffe a ostrovním rybářům vozícím své úlovky do Velké Británie hrozilo velké nebezpečí v podobě německých ponorek a v neposlední řadě i námořních min.
K největší katastrofě došlo v březnu 1942, když U-701 torpédovala rybářský trawler Nyggjaberg, na němž zahynulo 21 faerských mužů. Celkem si válka vyžádala na 200 životů převážně ostrovních námořníků, na jejichž památku vyrostl v hlavním městě Tórshavnu v roce 1956 velký pomník. Během okupace zahynuli i čtyři příslušníci britských ozbrojených sil, kterým se stala osudná letecká nehoda v listopadu 1942.
Dopad války na Faerské ostrovy a jejich obyvatelstvo tak byl ve srovnání s jinými evropskými zeměmi relativně malý. Přesto konflikt znamenal v mnoha ohledech důležitý posun – především britská okupace paradoxně zlepšila vztahy místních vůči Spojenému království a zároveň ostrovy výrazně posunula k větší autonomii.
