„Když jsme viděli ledové ostrovy, které (…) byly podobné povrchu a okrajům velkého ledu (…), dospěli jsme k závěru, že tyto ledové masy a všechen podobný led se svou gravitací nebo jinými fyzikálními důvody oddělil od pobřeží pokrytého ledem, unášen větry, plující nad prostorem Jižního ledového oceánu,“ prohlásil objevitel Antarktidy 5. února 1820.

Cesta kolem světa

Kariéra ruského admirála, cestovatele a kartografa Fabiana Gottlieba Benjamina von Bellingshausen byla poměrně přímočará – od počátku směřovala k moři. Fabian se narodil 18. srpna 1779 v rodině baltských Němců na statku Lahetaguse na estonském ostrově Saaremaa (německy Ösel). Ten tehdy patřil k Ruské říši. Gottlieb pocházel ze šlechtického prostředí, jeho otcem byl Fabian Ernst von Bellingshausen a matkou Anna Katharina von Folckern. Přišel na svět jako dvojče bratra Otto-Wilhelma, který však ve věku jednoho a půl roku zemřel na černý kašel.

V deseti letech se Fabian Gottlieb stal kadetem v námořním kadetním sboru v Kronštadtu u Petrohradu. Během studia poruštil své jméno na Fadděj Faddějevič Bellinsgauzen a přestal používat šlechtický přídomek „von“. V roce 1795 povýšil na poručíka, rok poté odplul do Anglie, kde rozšířil své znalosti a stal se velkým obdivovatelem objevitele Jamese Cooka (1728–1779). V roce 1797 postoupil na midshipmana, což byla první důstojnická hodnost ve flotile, a byl přidělen k eskadře v estonském Revalu (dnešním Tallinnu).

V roce 1803 se před mladým důstojníkem objevila velká příležitost. Dostal možnost podílet se na první ruské objevné plavbě kolem světa. Ta proběhla v letech 1803–1806 pod velením Ivana Fjodoroviče Kruzenšterna (vlastním jménem Adama Johanna von Krusensterna). Výpravě doporučil Fabiana Gottlieba ředitel Navigační školy baltské flotily Pjotr Ivanovič Chanykov, pod jehož velením absolvoval rodák z Baltu několik plaveb.

Expedice se uskutečnila na lodích Něva a Naděžda (Bellingshausen se plavil na druhé z nich), jejím cílem bylo dopravit na Aljašku zboží a potraviny a na zpáteční cestě prodat v Číně americké kožešiny. Kromě toho byla pověřena politickými i vědeckými úkoly: s pomocí moderních navigačních a astronomických přístrojů měla zkoumat splavnost moří a provádět oceánografické pozorování, popsat břehy Sachalinu i ústí Amuru a pořídit sbírky minerálů a rostlinstva zemí, které navštíví.

Výprava přinesla Rusku i světu řadu objevů. Bellingshausen během ní prokázal nadání pro kartografii a byl povýšen do hodnosti kapitána-poručíka. Po návratu sloužil v Baltském moři, kde velel korvetě Melpomene. Od roku 1810 prováděl rozsáhlý hydrografický výzkum v Černém moři. Ve zdejší flotile velel v letech 1812–1816 fregatě Minerva a v letech 1817–1819 mu podléhala posádka fregaty Flora.

První ruská antarktická expedice

V roce 1819 Bellingshausen převzal spolu s Michailem Petrovičem Lazarevem (1788–1851) velení první ruské expedice do vod Jižního ledového oceánu. Není zcela jasné, kdo tuto cestu podnítil. Za možné iniciátory jsou považováni ruští admirálové, mezi nimi Ivan Fjodorovič Kruzenštern nebo Vasilij Michajlovič Golovnin, ale i ruský ministr námořnictva Jean Baptiste, markýz de Traversay či samotný car Alexandr I. ( 1801 až 1825). Důvodem, proč neznáme iniciátora expedice, byla skutečnost, že výprava probíhala tajně. Zjevně měla i komerční význam, zúčastnili se jí totiž mimo jiné zástupci Rusko-americké obchodní společnosti.

Vlastním cílem objevné části cesty bylo potvrdit nebo vyvrátit předpoklad existence šestého kontinentu – zatím neznámé Antarktidy. Šlo nepochybně o odvážný podnik. Do té doby se nejblíže k mrazivé pevnině přiblížil během své druhé výpravy kapitán James Cook. Ten dosáhl 71°10 jižní šířky, kde jej zastavila ledová bariéra. Cook tehdy prohlásil: „Většina jižního kontinentu (za předpokladu, že existuje) musí ležet v polární oblasti nad polárním kruhem, a tam je moře tak hustě poseté ledem, že přístup na pevninu je nemožný. Riziko spojené s plavbou po těchto neprozkoumaných a ledem pokrytých mořích při hledání jižního kontinentu je tak velké, že mohu s jistotou říci, že žádný člověk se nikdy neodváží dále na jih než já. Země, které se mohou nacházet na jihu, nebudou nikdy prozkoumány.“ 

Jeho přesvědčení vyvrátil až Bellingshausen, který měl na cestě kolem světa směrem na jih „vynaložit veškerou možnou píli a největší úsilí, aby se dostal co nejblíže k pólu, hledal neznámé země a neopouštěl tento podnik jinak, než tváří v tvář nepřekonatelným překážkám“.

Z Kronštadtu do Ria

Na jih byly vyslány dvě plachetnice. Bellingshausen velel šalupě Vostok, Lazarev šalupě Mirnyj. Expedice se účastnilo 190 osob. Carův příkaz k provedení výpravy byl vydán koncem března a lodě odpluly 15. července 1819. Na přípravu tak nebyl dostatek času. V důsledku mimořádného spěchu, jehož důvod opět neznáme, nebyla sestavena žádná skupina vědců a téměř všechna vědecká pozorování v oblasti geografie, etnografie a přírodopisu prováděli důstojníci. Jediným vědcem na palubě byl mimořádný profesor Kazaňské univerzity Ivan Michajlovič Simonov, jehož cestovní zápisky se staly prvními publikacemi o postupu plavby. Malíř Pavel Nikolajevič Michajlov byl najat k zaznamenávání událostí, krajiny, ostrovů a biologických druhů.

Kapitána expedice do Antarktidy přijal v Petrodvorci před odjezdem sám car. Výprava opustila Kronštadt 15. července 1819. V Evropě se stavila v Kodani, kde měli čekat vědci z německých univerzit, ale ti se plavby odmítli účastnit. Z toho důvodu posádka doplnila alespoň mapy a některé přístroje, podobně jako později v Londýně. 

V Portsmouthu se expedice setkala se šalupou Kamčatka pod velením kapitána Golovnina, která se vracela z druhé ruské objevné cesty kolem světa. Po krátké zastávce na Kanárských ostrovech výprava dorazila v listopadu 1819 do Rio de Janeira. Bellingshausen obecně nebyl z brazilského hlavního města nadšený, všímal si „nechutné nepořádnosti“ a „ohavných obchodů, ve kterých se prodávají černoši“. Vědec Simonov naopak tvrdil, že Rio „v jemnosti morálky, luxusu a zdvořilé společnosti i nádheře duchovních průvodů zcela připomíná města jižní Evropy“.

Veselí na palubě

Z Brazílie Bellingshausen v polovině listopadu zamířil přímo na jih, proplul kolem už známého jihozápadního pobřeží ostrova Jižní Georgie a dorazil na 56° jižní šířky. Výprava dále zkoumala Jižní Sandwichovy ostrovy, kde objevila tři ostrovy, které byly na počest ministra námořnictva pojmenovány Ostrovy markýze de Traversaye.

Dne 6. ledna 1820 expedice oslavila pravoslavné Vánoce. Na palubu Vostoku byl přiveden kněz a konala se modlitba u příležitosti „osvobození Ruska od invaze Galů“. Slavnostní jídlo představovala polévka šči z čerstvého vepřového masa s kysaným zelím, koláče s rýží a mletým masem. Řadoví námořníci dostali půl hrnku piva a po obědě punč z rumu s cukrem a citronem.

Šestadvacátého ledna výprava překročila jižní polární kruh, načež Bellingshausen následující den popsal „ledy, které jsme si představovali jako bílé mraky přes přicházející sníh“. Jednalo se o antarktický ledový šelf poblíž pobřeží princezny Marthy v dnešním Lazarevově moři. O den později výprava dosáhla 69°2128 jižní šířky a 2°1450 západní délky. Tento okamžik je v Rusku považován za objevení Antarktidy. Dotyčný bod ležel asi 32 kilometrů od antarktické pevniny.

Počátkem února přiměl nedostatek palivového dřeva na obou šalupách posádky rozsekat sudy s vodou a vínem. Aby muži nabyli lepší nálady, dostávali navíc celý týden sýry a během posledních tří dnů i palačinky z rýžové mouky. Spolu se sklenkou punče směli vypít i půllitr piva, vyrobeného z anglického koncentrátu, protože „veselý duch a potěšení posilují zdraví, naopak nuda a tupost způsobují lenost a nepořádek, které vedou ke kurdějím“.

Nebe hoří

Dne 14. února napsal Bellingshausen do deníku: „O půlnoci jsme viděli na jihozápadě na obzoru malé světlo, které vypadalo jako východ slunce a rozšířilo se téměř o 5 stupňů; když jsme nabrali kurz na jih, toto světlo se zvýšilo. Domníval jsem se, že pochází z velkého ledového pole, ale s východem slunce bylo toto světlo méně viditelné, a když vyšlo slunce, byly tam jen nějaké mraky a žádný led. Takový fenomén jsme ještě nikdy neviděli.“ Pravděpodobně šlo o některou z podob jižní polární záře.

Výprava se k antarktickému kontinentu přiblížila ještě několikrát. Dne 18. února dosáhla 70°30 jižní šířky a 27° východní délky a 26. února 1820 dorazila na 60°49 jižní šířky a 49°26 východní délky. Tehdy panovala silná mlha a vichřice, šalupy se dostaly do ledových polí, plachty, kormidla a přístroje zamrzly. Řízení Vostoku bylo téměř nemožné a všechny pokusy o opravu selhaly. Poškozeno bylo vybavení dílny i stožáry. Rovněž zdravotní stav posádky se zhoršil.

Třetího března účastníci expedice spatřili výrazné noční svítící mraky: „Na jihu jsme nejprve pozorovali dva bílomodré sloupy, které vypadaly jako fosforový oheň, který vycházel z mraků rychlostí raket; každý sloup byl šířky tří sluncí v průměru, takže nás to ohromilo. (…) Nakonec, blíže ke konci úkazu, byla celá obloha pokryta takovými sloupy.“ Následujícího dne spatřili námořníci jiný obrázek: „celá obloha, od obzoru po 12° nebo 15°, byla pokryta duhovými pruhy, které stejně rychle jako blesk běžely z jihu na sever a neustále měnily svou barvu.“ Posádka šalupy Mirnyj si dokonce myslela, že „nebe hoří“.

Malíř Pavel Nikolajevič Michajlov namaloval 4. března největší ledovec, který na svých cestách námořníci potkali. Údajně dosahoval 124 metry, čímž překonal „výšku katedrály svatého Petra a Pavla v Petrohradě“. Protože antarktické léto pozvolna končilo, ve stejný den bylo rozhodnuto, že se šalupy rozdělí. Zatímco Vostok odplul do Port Jacksonu (dnešního Sydney), Mirnyj měl ještě prozkoumat rozsáhlé území na jih od Van Diemenovy země (dnešní Tasmánie).

Výprava do Oceánie

Vostok i jeho posádka se v té době nacházely ve velmi špatném stavu, část námořníků i zvířata trpěla kurdějemi. Do Port Jacksonu loď dorazila 18. března, Mirnyj připlul o týden později. Guvernér Nového Jižního Walesu Lachlan Macquarie ubytoval ve svém domě důstojníky a vědce. Výpravě poskytl bezplatné dodávky vody, palivového a komerčního dřeva. Posádka žila ve stanovém městečku. Tam rovněž probíhaly opravy obou lodí.

V květnu 1820 vyrazily šalupy na průzkum do Tichého oceánu. Zastavily se na Novém Zélandu a pokračovaly k souostroví Tuamotu. Zde v červenci 1820 objevily několik ostrovů a atolů, které měly být považovány za ruské, ruské názvy se však na mezinárodní úrovni nikdy neprosadily. Na moderních západních mapách zůstaly pouze Rajevského ostrovy ve Francouzské Polynésii.

Dne 22. července výprava stanula na Tahiti. Vostok a Mirnyj kotvily v zálivu Matavai, kde lodě navštěvovaly stovky lidí, a posádkám se podařilo výměnným obchodem doplnit zásoby. V září expedice doplula zpět do Austrálie a na zpáteční cestě opět objevila a pojmenovala několik ostrovů. V Port Jacksonu opravila lodě a znovu doplnila zásoby. Ruští námořníci se podíleli na společenském životě v kolonii a nasbírali zde množství přírodovědných poznatků i živých zvířat.

Druhá sezona u Antarktidy

V listopadu 1820 se expedice znovu vydala do jižních polárních moří a navštívila ostrov Macquarie jižně od Nového Zélandu, který je dnes součástí Austrálie. Zde se setkala s lovci tuleňů. Odtud šalupy zamířily na jih, pak na východ a třikrát překročily polární kruh. Na 75° západní délky Bellingshausen narazil na pevný led, proto musel vyrazit na sever. V lednu 1821 objevil mezi 68° a 69° jižní šířky ostrov Petra I. a pobřeží Alexandra I. (až o sto let později se ukázalo, že jde o ostrov). Pak se přiblížil k Jižním Shetlandským ostrovům, objel je, některé z nich objevil (v téže době jako další dobrodruzi) a pojmenoval ruskými jmény. Odtud výprava zamířila opět do Rio de Janeira a přes Atlantský oceán zpět do Evropy. Do Kronštadtu se vrátila 6. srpna 1821.

Ruská antarktická expedice skončila úspěchem a stala se druhou výpravou (po té vedené Jamesem Cookem), která obeplula celou Antarktidu. Z celkového počtu 751 dní na cestách strávili námořníci 527 dní pod plachtami. Obecně je trápily problémy s počasím, zapříčiněné nejčastěji polárními bouřemi. Dohromady urazily lodě 89 748 kilometrů. 

Posádka se k břehům Antarktidy přiblížila devětkrát, přitom na kontinent nikdy nevkročila a jemu přilehlé ostrovy zřejmě též pouze obeplouvala. Byly totiž pokryty šelfovým ledovcem, sahajícím i několik kilometrů od pobřeží. Lodě se k němu nemohly přiblížit.

Na antarktické mapě bylo zakresleno 28 objektů, ve vysokých jižních šířkách a tropech bylo objeveno a pojmenováno celkem 29 ostrovů. Účastníci expedice shromáždili unikátní přírodovědné a etnografické sbírky, které jsou dnes uloženy na Kazaňské univerzitě, a zhotovili vynikající náčrty Antarktidy i tamějších zvířat.

Přes nesporný úspěch polární plavby vešly ruské objevy ve známost poměrně pozdě, a to i proto, že popis výpravy vyšel ve dvou rusky psaných dílech s připojeným atlasem kreseb až v roce 1831. V roce 1842 došlo ke zveřejnění krátké zprávy o výpravě v Německu. Kompletní překlad Bellingshausenovy knihy do angličtiny byl vydán teprve v roce 1945 v úpravě slavného polárníka Franka Debenhama.

Bellingshausenův osud

Při přípravě výpravy do Antarktidy se Bellingshausen setkal se svou budoucí manželkou Annou Dmitrijevnou Bajkovou (1808–1892), kterou si vzal za ženu roku 1826. Anna byla o 30 let mladší a pocházela z rodiny drobného statkáře. Navzdory skutečnosti, že její manžel byl luteránského vyznání, zůstala u pravoslavné víry. Z partnerství vzešlo 7 dětí, z nichž se dospělosti dožily pouze čtyři dcery – Eliza, Katharina, Elena a Maria.

Po návratu z plavby byl Bellingshausen povýšen do funkce kapitána 1. hodnosti, o dva měsíce později se stal kapitánem-velitelem. Ještě téhož roku byl vyznamenán Řádem sv. Vladimíra 3. stupně a Řádem sv. Jiří 4. stupně. V námořnictvu prošel mnoha pozicemi. Zúčastnil se rusko-turecké války v letech 1828–1829, v roce 1839 byl jmenován hlavním velitelem kronštadtského přístavu a vojenským guvernérem Kronštadtu. Posléze se stal velitelem Baltské flotily. Bellingshausen zemřel 13. ledna 1852 ve věku 73 let v Kronštadtu, kde je pochován na luteránském hřbitově. Do současnosti se dochoval pouze jeho kenotaf. Smrt slavného dobrodruha vyvolala mezi obyvateli města a v námořnictvu nelíčený smutek.

Fabian Gottlieb je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších ruských objevitelů a admirálů. Jeho pomníky jsou k vidění v Kronštadtu v Rusku, v Nikolajevu na Ukrajině, v brazilském Rio de Janeiru či v uruguayském Montevideu. Pojmenováno je po něm množství geografických lokalit, ať už mys, ostrov či moře, tak i dva objekty ve vesmíru: kráter na Měsíci a planetka. V Černém moři zase plula od roku 1965 oceánografická loď nazvaná podle ruské podoby objevitelova jména.

Image

Čtěte také

Scott vs. Amundsen (1): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

Tým vědců a biomedicínských inženýrů Massachusettského technologického institutu (MIT) posledních několik let pracoval na revoluční technologii, která by mohla ušetřit pacienty s neurologickými a duševními chorobami značného množství operací a s nimi spojených rizik. 

Nová technologie, která se nazývá cirkulatronika, je založená na spojení elektroniky a biologického transportu krevním oběhem. Díky cirkulatronice je možné nechat čipy, aby se samy implantovaly v těle pacienta, bez jakéhokoliv chirurgického zásahu, jen pomocí injekce. Technologii cirkulatroniky nedávno uveřejnil vědecký časopis Nature Biotechnology.

Nanočipy v injekcích

Cirkulatronika navazuje na léčebné postupy s cílenou elektrickou stimulací mozku. V posledních letech se takový přístup uplatňuje například u léčby deprese, Alzheimerovy choroby, roztroušené sklerózy nebo u mozkových nádorů. Doposud ale tento postup vyžadoval invazní a nákladnou chirurgii, především kvůli implantaci elektrod do mozku. Podobnými obtížemi přitom dnes podle odhadů trpí okolo tří miliard lidí na celém světě.

Deblina Sarkarová, která na institutu MIT vede laboratoř Nano-Cybernetic Biotrek Lab, a její kolegové využívají v cirkulatronice nepatrná bezdrátová elektronická zařízení subbuněčné velikosti (SWED). Po vpíchnutí injekcí do paže se zařízení SWED samovolně implantují do cílových oblastí v mozku.

Zařízení SWED jsou menší než krvinky. Tvoří je vrstvy organického polymerového polovodiče, vložené mezi vrstvy kovu. I přes svou miniaturní velikost v sobě ukrývají vlastní „motor“: umí získávat energii ze světla, podobně jako solární panel. Stačí jen nasvítit lebku blízkým infračerveným laserem, který proniká do tkání, a čipy uvnitř mozku se probudí a začnou dodávat ultrajemné pulzy elektřiny přesně tam, kde je to potřeba. Vědci uvádějí, že stimulace je extrémně přesná – v řádu desítek mikrometrů. To je zhruba velikost několika neuronů.

Krvinky jako dostavník

Aby se SWED dostaly na místo určení v mozku, tvůrci je spojili s monocyty (bílými krvinkami) a vytvořili tím buněčno-eletronické hybridy, které se svými silami dopraví k zánětu v mozku. Výhodou monocytů je, že dokážou bezpečně projít hematoencefalickou bariérou, která normálně mozku brání vniknout cizím látkám a přirozeně vyhledávají místa zánětu. Výsledkem je hybrid živé buňky a nanočipu, který se po injekci sám dopraví k problémovému místu v mozku a sám se tam uchytí.

Testy na myších ukázaly funkčnost dvou klíčových částí: dopravy na místo určení a stimulace. Vědci vytvořili pokusným myším hluboko v mozku malý zánětlivý cíl a do krevního oběhu jim vstříkli monocyty SWED. Po 72 hodinách se velká část nanočipů přesně trefila do cílové oblasti.

Pomocí infračerveného laseru následně vědci čipy aktivovali. V okolí čipů se masivně objevily buňky s proteinem c-Fos – typickým znakem toho, že byly právě aktivovány. Stimulace byla navíc extrémně lokalizovaná v okruhu jen 30 µm kolem cílového místa.

Cirkulatronika vědcům a lékařům otevírá dveře k úplně nové generaci léčby Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby, mozkových nádorů, chronické bolesti nebo cílené léčbě zánětů. Podle Debliny Sarkarové by se podobné nanočipy časem mohly naučit nejen stimulovat, ale také snímat dění v těle nebo fungovat jako syntetické elektronické neurony.

Startup Cahira Technologies chce technologii dostat do klinických testů během tří let. Pokud vše půjde hladce, mohl by se tento druh léčby dostat k pacientům v horizontu několika let až desetiletí.

Image

Čtěte také

Miniaturní lékaři: Vědci vyvinuli medicínské mikroroboty na rostlinné bázi

Téměř přesně před dvaceti lety se do neprůhledné atmosféry Saturnova měsíce Titanu zanořilo výsadkové pouzdro Huygens, které k cíli dopravila sonda Cassini. Fungovalo podle návrhových specifikací a přistálo na povrchu podivného světa. Následně spolu s rádiovými pozorováními z mateřského automatu odhalilo, že Titan představuje druhé známé těleso ve Sluneční soustavě, kde se odehrává hydrologický cyklus – ačkoliv jde o nesprávné označení, neboť tam mezi skupenstvími nekoluje voda, nýbrž uhlovodíky. 

Na Titanu panují teploty kolem –180 °C, což při tlaku 1,5 zemské atmosféry umožňuje výskyt kapalného metanu. Prvek na povrchu vytváří jezera a moře, načež se vypařuje zpět do atmosféry a formuje mraky, ze kterých při podchlazení prší. Z dopadlých kapek vznikají strukturované metanoteče, tedy metanové stružky, potoky a řeky, jež ústí zpátky do jezer a moří. Doplňkovou roli v popsaném cyklu hraje i druhý nejlehčí uhlovodík, etan. Koloběh uhlovodíků na Titanu tak v mnohém připomíná velký hydrologický cyklus na Zemi. 

I na Saturnově souputníkovi se přitom vyskytuje voda: Ve formě krystalického ledu tvrdšího než skála představuje hlavní složku povrchových „hornin“, po kterých metanové řeky tečou a jejichž sníženiny jsou vyplněny metanovými jezery a moři.

Image

Čtěte také

Uhlovodíkové vlny na Titanu erodují pobřeží moří a jezer

NASA se chystá na misi jako z hollywoodského velkofilmu: v roce 2026 má soukromý robotický „záchranný člun“ zamířit k vesmírné observatoři Swift, aby ji vytlačil zpět na bezpečnou oběžnou dráhu. Bez zásahu by observatoř, která již 20 let monitoruje nejenergetičtější výbuchy ve vesmíru, po roce 2026 nekontrolovaně shořela v zemské atmosféře.

Observatoř v problémech

Observatoř Swift, celým jménem Swift Gamma-Ray Burst Mission, do vesmíru zamířila již před 21 lety - 20. listopadu 2004, kdy ji z floridského mysu Canaveral vynesla raketa Delta II. Hned na počátku mise došlo k selhání chladicí jednotky energetického zdroje observatoře. Závadu se sice nepodařilo odstranit, týmy vědců z univerzit v Pensylvánii a Leicesteru ale zjistily, že Swift může pracovat i bez ní.

Původní trajektorie observatoře se na nízké oběžné dráze Země pohybovala mezi 586 až 601 kilometrem. Během dvou dekád se ale snížila na dnešních zhruba 400 kilometrů.

Čím níže se observatoř nachází, tím víc ji brzdí zbytky pozemské atmosféry, a protože nemá vlastní motory, klesá čím dál rychleji. Náhrada za observatoř v tuto chvíli neexistuje, NASA proto vsadila na rychlé, levné a inovativní řešení ze soukromého sektoru.

Záchranná mise Pegasus XL

Kontrakt na záchrannou misi získala arizonská firma Katalyst. Jejím úkolem bude dopravit na orbitu záchrannou sondu, která observatoř Swift zachytí a vytáhne zpět na původní trajektorii. Již sama tato záchranná mise je poměrně odvážná, výčet zajímavostí tím ale nekončí.

Nosičem sondy, která má trajektorii observatoře upravit má být Pegasus XL – raketa vypouštěná z podvěsu letadla – konkrétně modifikovaného L-1011 Stargazer od Northrop Grumman.

Pegasus XL má za sebou v tuto chvíli 45 startů (všechny verze rakety) s velmi vysokou úspěšností. Převážně se jednalo o dopravu vojenských a civilních satelitů, ve svém curriculum vitae se ale může pochlubit například vynesením rentgenového teleskopu NuSTAR.

Jak již bylo zmíněno, raketa Pegasus XL startuje z podvěsu letadla, konkrétně z výšky okolo 12 kilometrů, kde zažehne své třístupňové motory. Starty z této výšky mají několik výhod. Tou hlavní je vyhnutí se hustým vrstvám atmosféry, kde konvenční rakety spotřebují velkou část pohonných hmot a jsou vystaveny velkým aerodynamickým silám a tlakům. Důležitou roli hraje v případě konvenčně odpalovaných raket také počasí. Tento problém je téměř zcela eliminován vysokou startovní výškou a raketa Pegasus XL je tak téměř nezávislá na povětrnostních podmínkách. Oba tyto faktory hrají důležitou roli v případě mise, na jejíž přípravu nezbývá mnoho času.

Tříramenný robotický zákrok

Start mise je naplánovaný na červen 2026 a časová rezerva je minimální. Pokud se start zpozdí, Swift může mezitím klesnout příliš nízko. I proto se společnost Katalyst tváří, že jde o „pevný termín“ a ladit se budou jen detaily podle aktuálního stavu klesající orbity Swiftu.

Po vypuštění se záchranná sonda vydá na orbitu poblíž observatoře a začne několikatýdenní přibližování. Než se sonda s observatoří spojí, provede detailní inspekci pomocí kamer z bezpečné vzdálenosti.

Nepůjde vůbec o nic snadného – observatoř Swift nebyla stavěná na servisní zásahy a není tak vybavena žádnými úchyty nebo dokovacími uzly. Má navíc citlivou optiku, která se nesmí omylem nasměrovat na Slunce nebo Zemi.

Sonda proto bude muset rozehrát téměř chirurgickou operaci: analyzovat staré předstartovní fotografie a ve spolupráci s NASA a Northrop Grummanem najít místo, kde bude možné observatoř nejbezpečněji uchopit. Předběžné plány počítají s jedním hlavním místem úchopu a několika záložními. Finální rozhodnutí bude ale třeba učinit až na místě.

Samotná sonda Katalystu váží asi 350 kilogramů a měří zhruba 1,5 metru. Po zachycení pomocí tří robotických ramen se pokusí vytlačit zhruba 800 kilogramů těžkou observatoř Swift do vzdálenosti zhruba 600 kilometrů od Země, tedy do míst, kde před 21 lety svou misi začínala. 

Pokud vše vyjde podle plánů, půjde o první případ, kdy soukromá firma zachytí a přesune satelit americké vlády. Servisní mise sice pamatuje například Hubbleův teleskop, ty ale měli na starosti astronauté a teleskop byl servisním zásahům přizpůsobený. V případě úspěchu mise, by observatoř Swift mohla fungovat ještě zhruba další dvě dekády.

Image

Čtěte také

Hubble i Chandra v ohrožení: NASA počítá se škrty v rozpočtu

Mývalové – roztomilí „lupiči“ se zručnými tlapkami a ikonickými maskami – se už dávno naučili žít po boku lidí. Nová studie publikovaná v odborném časopisu Frontiers in Zoology ale ukazuje, že městské prostředí s sebou nenese jen snadnější přístup k potravě, ale také evoluční změny. Mývalové žijící ve městech mají podle výzkumníků kratší čenich než jejich „venkovští“ příbuzní, což vědci interpretují jako jeden z typických znaků procesu domestikace.

Kde začíná domestikace?

Pojem domestikace si většinou spojujeme s aktivním vlivem člověka: lovci, kteří ochočí vlka, nebo farmáři, kteří vyberou kozy k dalšímu chovu. Vědci ale připomínají, že první krok často přichází z opačné strany. Zvířata, která se odváží žít nablízku lidských obydlí a přizpůsobí se našemu stylu života, už vlastně vstupují do předstupně domestikačního procesu.

„Kamkoli přijdeme, produkujeme spoustu odpadu,“ říká spoluautorka studie Raffaela Leschová z Arkansaské univerzity. Pro zvířata jde o nekonečný přísun jídla, ale jen pro ta, která dokážou být dost odvážná, aby se k odpadkům dostala, a zároveň dost mírná, aby to lidi neohrozilo. Tento dvojí tlak je podle vědců mimořádně silný.

Právě tak se kdysi k lidem přiblížili předkové dnešních psů i koček: první psi lovili v lidských odpadcích, první kočky zase lovily hlodavce, které tyto odpadky lákaly.

Domestikační syndrom

Od 19. století si biologové všímají, že zvířata, která se stávají krotšími, zároveň získávají zvláštní soubor tělesných znaků – často mají kratší hlavu a čenich, menší lebku, povislé uši a světlejší srst.

Tento jev dnes označujeme jako domestikační syndrom. Až v roce 2014 však biologové navrhli sjednocující vysvětlení: mnoho těchto znaků by mohlo souviset se skupinou embryonálních buněk, které putují tělem vyvíjejícího se organismu a mají vliv na vývoj kostí, pigmentu, chrupavek i nervového systému. Pokud se jejich vývoj mírně „utlumí“, mohou vzniknout jak jemnější povahové rysy, tak kratší čenich nebo světlejší srst. A právě mývalové by podle vědců mohli přinést důkazy této hypotézy.

Město jako evoluční laboratoř

Leschová a její tým vytřídili téměř 20 000 fotografií mývalů z platformy iNaturalist. Porovnali městské a venkovské jedince napříč celými USA a zjistili, že městští mývalové mají čenich o 3,5 % kratší.

Změna je to sice malá, ale významná: odpovídá trendům pozorovaným také u městských lišek a myší a naznačuje, že zvířata žijící dlouhodobě s lidmi začínají ztrácet ostřejší instinkty a získávají typické rysy domestikace. Podle Adama Wilkinse, jednoho z autorů teorie embryonálních buněk, jde o silný argument – domestikační syndrom podle něj může vznikat už v raných fázích kontaktu s lidmi.

Vědci nyní připravují navazující terénní výzkum. Hodlají porovnat genetiku městských a venkovských mývalů, měřit úrovně jejich stresových hormonů a sledovat, zda se podobné trendy objevují i u dalších městských „příživníků“, třeba u pásovců nebo vačic. „Ráda bych zjistila, zda jsou mývalové od popelnic opravdu přátelštější než ti z divočiny,“ říká s nadsázkou Leschová.

Image

Čtěte také

Domestikovaná zvířata navždy změnila lidské zdraví. Ne však vždy k lepšímu

Ve stepích Kazachstánu se mohou ukrývat pozoruhodné věci. Archeologové zde nedávno na břehu řeky Irtyš objevili unikátní osídlení z pozdní doby bronzové, které se rozkládalo zhruba na 140 hektarech. Podle vědců jde objevená Semjarka raným typem města, v němž probíhala organizovaná výroba cínového bronzu.

Ruiny Semjarky jsou asi čtyřikrát větší než dnešní vesnice v této oblasti. Protoměsto pochází z doby kolem roku 1600 před naším letopočtem a jde o první sídlo, které zde bylo objeveno a mělo významné kapacity pro metalurgii a výrobu cínového bronzu. Výsledky výzkumu Semjarky uveřejnil odborný časopis Antiquity.

Stepní metropole

„Semjarka mění náš pohled na společnosti, které obývaly stepi,“ líčí vedoucí výzkumu Miljana Radivojevićová, archeoložka britské University College London. „Ukazuje nám, že tehdejší mobilní komunity dokázaly vybudovat a udržovat trvalá sídla, která byla zaměřená na rozsáhlou metalurgickou výrobu.“

Oborníci tomuto místu přezdívají Město sedmi roklí, protože se nachází u sítě několik navzájem propletených údolí. Umístění tohoto protoměsta naznačuje, že mohlo kontrolovat pohyb lidí a zboží přes řeku Irtyš. Podle Radivojevićové Semjarka představuje centrum eurasijské ekonomiky doby bronzové, která v archeologických nálezech dlouho scházela.

V Semjarce byly nalezeny bronzové předměty, k jejichž výrobě lidé zřejmě využili rudy pocházející z nedalekého Altaje. Díky své poloze u řeky a v blízkosti surovin pro výrobu bronzu měla zřejmě Semjarka značný strategický význam. Vykopávky v Semjarce pokračují a vědci doufají, že se dozvíme víc o roli tohoto sídla v této části světa doby bronzové.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v Kazachstánu šestibokou pyramidu z doby bronzové

Prototyp kulometu M60 začal vznikat koncem 40. let jako součást programu na vytvoření nového lehčího typu ráže 7,62 mm. Částečně vycházel z německých modelů z druhé světové války, zejména ze samočinné pušky pro výsadkáře FG 42 a obávaného MG 42. Tento základ konstruktéři doplnili o některé inovace s cílem nahradit zastaralé zbraně M1918 Browning Automatic Rifle a M1919A6. 

Během výběru stál proti několika různým vzorům včetně belgického FN MAG. Srovnávací testy vyhrál a do výzbroje se začlenil v roce 1960. Sloužil ve všech složkách US Army a stále je používán ozbrojenými silami dalších zemí. Jeho produkce a modernizace pro vojenské i komerční účely pokračují i ve 21. století, ačkoli byl ve většině případů nahrazen nebo doplněn jinými konstrukcemi.

Pro masovou výrobu

Model M60 patří do rodiny zbraní, které používají náboje 7,62 × 51 mm NATO z rozpadajícího se pásu s články M13, a může využít několik typů munice včetně stopovací a průbojné. Rozhodnutí upřednostnit M60 před zahraničními konstrukcemi, například upravenými verzemi osvědčeného MG 42 nebo dosud neznámého FN MAG, do značné míry ovlivnily požadavky Kongresu, aby se přednostně podporovala výroba zbraní domácích firem. Cílem bylo nejen vyhnout se licenčním poplatkům, ale také podpořit průmysl.

Konstrukce zbraně vznikla s důrazem na hromadnou výrobu, podobně jako MG 42. Omezilo se složité obrábění díky zavedení plynového mechanismu v lisovaném plechovém těle, čímž se lišil od starších domácích modelů. Píst a tlumič zpětného rázu směřují přímo do pažby, čímž se zkrátila celková délka zbraně. Velká rukojeť umožňovala snadnější přenášení zbraně a rozborka se dala provést pomocí ostrého náboje, což usnadňovalo polní údržbu. 

Křest vietnamskou džunglí

Mnoho amerických jednotek používalo „šedesátku“ během války ve Vietnamu jako lehký kulomet v rámci pěšího družstva. Tým tvořil střelec, pomocník a nosič munice. První jmenovaný nesl zbraň a 200–1 000 nábojů v závislosti na své síle a vytrvalosti. Jeho pomocník přepravoval náhradní hlaveň a další náboje, zároveň zajišťoval nabíjení a pomáhal zaměřovat cíle. Třetí voják měl za úkol zajistit další zásoby munice a případně trojnohou lafetu. Každý další muž v pěším družstvu nesl navíc 200ranný pás, náhradní hlaveň nebo obojí. 

Pěchotu přepravovaly obrněné transportéry M113, které měly hlavní zbraň ráže .50 a dva kulomety M60 na bocích, zatímco říční hlídkové čluny disponovaly jedním M60 navíc ke dvěma lafetovaným automatům ráže .50.

„Šedesátka“ si vysloužila přezdívku The Pig (prase) kvůli své robustní konstrukci a vysoké spotřebě munice. Tropické klima Vietnamu negativně ovlivňovalo zbraně a tento model nebyl výjimkou. Jeho nízká hmotnost oproti předchozím vzorům způsobovala náchylnost k poškození, jelikož důležité součásti, jako závorník a píst, se rychle opotřebovávaly. Přesto si vojáci cenili ovladatelnosti, mechanické jednoduchosti a účinnosti při palbě z různých poloh. 

Námořní jednotky SEAL používaly M60 se zkrácenou hlavní, aby ještě více snížily hmotnost. Někteří „mariňáci“ měli pásy s náboji vedené z batohů, což jim umožňovalo pálit stovky ran bez nutnosti přebíjet a lépe chránit munici před znečištěním. V bojových podmínkách se „šedesátka“ ukázala jako velmi účinná. Například roku 1966 obdržel desátník Richard Pittman, příslušník 1. praporu 5. pluku námořní pěchoty, Medaili cti, když pomocí M60  zničil dvě kulometná hnízda nepřítele a následně se sám pustil do dalších severovietnamských vojáků.

Labutí píseň

V 80. letech začala US Army částečně nahrazovat v pěších družstvech M60 lehčím typem M249 Squad Automatic Weapon. Nová doba upřednostňovala vyšší kadenci a nižší hmotnost zbraně před univerzálním kulometem. Na počátku 90. let firma Saco Defense vyvinula vylepšený model M60E4, aby splnila požadavky amerických mariňáků, nicméně se systematicky začalo přecházet na licenční verzi belgického FN MAG – M240. K roku 2005 byla „šedesátka“ stále využívána pobřežní stráží, americkým námořnictvem a některými záložními jednotkami.

Image

Čtěte také

Kulomet vzor 59: Kontroverzní pomocník československé armády

V nejstarších dobách si lidé oděvy zhotovovali sami, ale postupem času se specializovalo krejčovské řemeslo, jehož služeb mohli využívat už lidé středověku. Krejčí, latinsky zvaní sartores, jsou poprvé písemně doloženi ve 13. století. Krejčí a švadleny se soustřeďovali zejména ve městech a jejich služby si mohly dovolit pouze střední a vyšší vrstvy obyvatelstva, které si od nich nechávaly zhotovit komplikovanější módní kusy oděvu. Naproti tomu na venkově se oblečení šilo podomácku a stejně tak tomu bylo i u chudších obyvatel města.

Mistři jehly a nitě 

Skutečný rozmach zažilo krejčovské řemeslo za vlády Karla IV., kdy se konstrukce oděvu značně zkomplikovala, takže módní kusy se daly doma zhotovit jen stěží a vyžadovaly velkou míru zkušeností a umu. Krejčím ale v lucemburském období začali konkurovat suknáři, kteří prodávali sukno, a to dalo vzniknout také celé řadě sporů o to, komu monopol na výrobu oděvů připadne. Dalším konkurenčním řemeslem pro ně byli vetešníci. Ti vykupovali staré šaty, opravovali je či přešívali a potom prodávali dál. 

O tom, jak krejčovské řemeslo vzkvétalo, svědčí i fakt, že v letech 1344–1353 bylo na Starém Městě pražském mezi měšťany usazeno 42 krejčích a v průběhu let 1354–1393 pak do tohoto stavu přijali dokonce 92 nových krejčích.

Krejčí se dále rozlišovali podle různých specializací. Patřili sem krejčí kalhot, latinsky nazývaní sartor caligarum, caligatores, dále pak kabátníci známí jako joppatoxas či jopulatores, nebo kytléři a pláštníci, kterým se říkalo palliatores. Církevní odění potom šili ornátníci. Krejčí ale nezhotovovali pouze mužské a ženské oděvy, ale také ubrusy, povlečení a další textilní předměty, které byly v domácnosti potřeba.

Čím šili a stříhali?

Nitě, kterými krejčí sešívali jednotlivé kusy oděvu, musely být zpracovány s větší precizností než ty, které se užívaly ke tkaní. Při samotném šití totiž hrozilo v případě jejich nestejné šířky, že se provlékáním očka jehly snáze ošoupou a následně přetrhnou. Také na ně byl ve švech, které spojovaly, vyvíjen podstatně větší tlak. Nejčastěji se užívalo lněných nití pro jejich pevnost a snadnou dostupnost, chudší obyvatelé ale k šití vlněných oděvů užívali i nitě ze stejného materiálu. Obdobně tomu bylo u nákladných hedvábných oděvů, které se sešívaly hedvábnými nitěmi. 

K šití se užívaly jehly podobného tvaru jako dnes. Byly zhotovené ze železa, ale i mosazi, ve starších dobách se potom používaly jehly kostěné. Dalším důležitým nástrojem každého ševce byly nůžky. Nejstarším typem byly pérové nůžky, které ale ve středověku nahradily kloubové nůžky stěžejového či čepového typu, které byly konstrukčně podobné těm dnešním. Stříhání pak bylo prováděno pohybem ramen s oky a čepelemi proti sobě a od sebe. Tyto dvě samostatné železné součásti byly spojeny čepem, nýtem, kloubem nebo stěžejkou čili osičkou nebo pantem.

Nůžky mohly mít konce, za které se svíraly prsty uzavřené nebo nedovřené. Pérové nůžky se potom nadále udržely pro střih ovcí, pro postřihování při výrobě sukna a stříhání vlasů a vousů. Po vzniku městských cechů se staly nůžky symbolem krejčovského řemesla. 

Image

Čtěte také

Chvála ruční práci: Pletené výrobky zažívaly boom ve středověku a renesanci

Nejvýznamnější slovník anglofonního světa Merriam-Webster definuje město velmi obecně jako „obývané místo o větší velikosti a populaci než maloměsto či vesnice“. Ale kde přesně leží onen předěl? A kdy jej lidé začali pociťovat? Je každá velká vesnice „skoro město“? Možná nejlepší definici města proto nepředstavuje jasně definovaná velikost, nýbrž sociální vazby, které vytváří – respektive nevytváří.

Sto padesát stačí

Mozky primátů se formovaly milionem let soužití v sociálních skupinách a jejich velikost se napříč jednotlivými druhy příliš neliší. Typická tlupa šimpanzů zahrnuje 30–100 jedinců, kteří ovšem nežijí v neustálém kontaktu. Pro běžné denní činnosti jako sběr jídla, lov, péči o srst či hlídání území se obvykle dělí do menších skupinek zhruba o 15 členech, často podle příbuzenství. Na „válečné výpravy“ se pak mnohdy sdružují mladí samci. 

Uvedené pozoruhodně koresponduje se světem lidí: Typický klan v amazonské džungli sestává z 50–150 příslušníků několika propletených rodin, které obývají tutéž osadu.

Základní lidskou jednotku napříč kulturami skutečně tvoří několik rozvětvených rodin sdružených do klanu čítajícího přibližně 150 lidí. Zmíněné číslo přitom není náhodné: V 90. letech s ním přišel britský antropolog Robert Dunbar, který si povšiml, že mezi velikostí mozku primátů a početností jejich sociální skupiny panuje přímá souvislost. Teorii následně otestoval a skutečně se při předpovídání velikosti skupiny spolehlivě „trefoval“. Pak už zbýval jen krok k analýze dnešní průměrné domorodé vesnice anebo třeba pravěkých osídlení v Evropě. A číslo 150 se vždy znovu magicky objevilo.

Dunbar z toho vyvodil, že jde o největší skupinu, v níž může jedinec ještě znát všechny ostatní členy a ve které lze utvářet a vynucovat sociální normy na bázi osobního vztahu. Typicky: Každý člen komunity mívá právo trestat zlobící děti, aniž by to vyvolávalo hněv rodičů, protože se jedná o pokrevního příbuzného, který dohlíží na „počestnost“ rodu. Případné spory mezi rodinami pak řeší náčelník dle zvyků a do svého uvažování zahrnuje dlouhé a spletité vztahy táhnoucí se napříč generacemi. 

Vzájemná znalost je klíčová. Jak popisuje antropolog Jared Diamond, když se na Papui setkají v džungli dva „cizinci“, v bezpečné vzdálenosti od sebe si sednou a zkoušejí se dobrat společných rodinných vazeb, které tvoří záruku míru. Pokud neuspějí, může setkání dopadnout všelijak. Ten druhý je totiž možná průzkumníkem válečné výpravy, a je lepší ho zabít než nechat odejít.

Jak vznikne město

Co se však stane, pokud počet lidí na jednom místě přesáhne magický práh 150 osob? Co když tutéž lokalitu začnou sdílet jedinci, kteří se neznají a nepojí je příbuzenské vazby? Jak zařídit, aby se doslova na potkání nezabili? Přesně takový problém musely řešit autority raných měst (viz První zákony).

Na rozdíl od opic má člověk mnohem větší kapacitu pro abstraktní myšlení a dokáže v uvažování překročit svoji nejbližší realitu. I lidé žijící v roztroušených osadách si uvědomují, že jednotlivé klany mají společného jmenovatele v podobě jazyka, mytologie a rituálů a že tvoří součást většího celku zvaného kmen.

Typický papuánský kmen zahrnuje 1 500–2 000 jedinců, kteří se alespoň jednou ročně setkávají na významných slavnostech v největší vesnici, a mladí si tam často hledají partnery, aby se vyhnuli rizikům incestu ve vlastní obci. Lidé tak musejí na velkém shromaždišti na čas přijmout fakt, že cizinci okolo nemají zlé úmysly, ale ve skutečnosti tvoří cosi jako větší, neosobní rodinu. A právě v uvedeném poznání se zrodila mentalita městského obyvatele.

Může za to farmaření?

Města tedy zřejmě vznikla kvůli pravidelnému shromažďování lidí, pro něž bylo výhodné se dlouhodobě setkávat a vypomáhat si. Jenže u jaké příležitosti? Vědci dlouho věřili, že za formováním trvalých sídel stál zrod zemědělství. Ještě před dvaceti lety vypadala všeobecně přijímaná teorie následovně: Kočující lovci a sběrači v oblasti tzv. úrodného půlměsíce – zhruba na území dnešního Iráku, Sýrie, Jordánska, Izraele a Libanonu – po tisíce let sbírali divoce rostoucí plodiny jako proso a špaldu. A po čase se je naučili vysazovat, aniž by se o ně ovšem starali. Prostě je při každoroční migraci zaseli a při návratu sklidili. 

Až posléze se ukázalo, že patřičně kultivované rostliny mají tak velký výnos, že se vyplatí se u jejich zdroje usadit a společně je zavlažovat, což ovšem vyžadovalo trvalé osídlení ve větších osadách. Jakmile pak měly tehdejší kmeny úrody nadbytek a jejich populace se rozrostla natolik, že si mohly dovolit vydržovat vrstvu „profesionálů“ v podobě válečníků, řemeslníků či vládců, začaly stavět skutečná města.

Zní to logicky, krásně a úhledně. Jenže to není pravda. Dnes víme, že se architektura nutná k výstavbě měst zrodila ještě v době, kdy se populace živily převážně lovem a sběrem. Dávní předkové demonstrovali schopnost stavět na unikátní posvátné lokalitě, kterou dnes známe jako Göbekli Tepe v Turecku. Poutní místo, možná první skutečný chrám, začalo vznikat okolo roku 9600 př. n. l. a lidé v jeho okolí sídlili nejméně 2 500 let. Poprvé se Göbekli Tepe podařilo identifikovat v 60. letech minulého století, nicméně detailní vykopávky provedl tým německých archeologů pod vedením Klause Schmidta až v roce 1995.

Místo setkávání

Ruiny Göbekli Tepe jsou naprosto fascinující, ovšem nikoliv svými rozměry – zachovalo se jen několik kruhových konstrukcí – nýbrž vyspělostí. Masivní pískovcové sloupy ve tvaru T dodnes zdobí plastiky divokých zvířat a rohaté hlavy turů, přičemž svatyně vykazuje nejen jasný stavební plán, ale především porozumění pravidlům architektury a estetiky. 

Jak víme, že ji vybudovala kultura lovců a sběračů? Zaprvé: Našlo se tam množství kostí gazel, divokých prasat i praturů, nevykazovaly však žádné známky domestikace, jaké na kostře nevyhnutelně zanechává šlechtění. Zadruhé: I nalezené zbytky rostlin a zrní patřily k prapůvodním, divokým variantám, nikoliv k těm šlechtěným. A zatřetí: Odhalené nástroje náležely k typické štípané industrii, šlo tedy o pazourkové hroty a nože, jaké vytvářela lovecká společenstva.

Göbekli Tepe představovalo zřejmě posvátné místo, kde se setkávaly kmeny z širokého okolí k pravidelným rituálům, podobně jako to dělali staří Britonové ve Stonehenge o sedm tisíc let později. Fascinující je, že se do budování kamenného komplexu pustili lidé bez výkonného systému produkce jídla, zato vysoce motivovaní náboženskými ideály. Zemědělství tak pravděpodobně vzniklo nikoliv jako podmínka, ale naopak coby odpověď na logisticky nesmírně náročný projekt.

To, co mohlo začít jako stavba malé svatyně, kam každý rok během několika rituálně významných dnů vstupoval celý shromážděný kmen, se časem mohlo proměnit v celoroční výstavbu. Pro naše dávné předky tak nastal problém: Jak stavitele uživit a ubytovat? A odpověď mohla nabídnout kultivace obilí a vybudování stálé osady. Kolik tam však trvale žilo obyvatel? A jelikož jsme nenašli pevné základy domů, můžeme vůbec mluvit o městě?

To druhé Tepe

Zatímco v jedné lokalitě domy chybějí, jinde je nacházíme spolehlivě. Existuje totiž ještě jedno „Tepe“ neboli „pahorek“, i když mnohem méně známé – ačkoliv zřejmě patřilo ke stejné kultuře, jež vystavěla Göbekli. Karahan Tepe leží asi 46 kilometrů od svého slavnějšího „bratrance“, objevit se jej povedlo teprve před třiceti lety a podle radiokarbonového datování předchází konstrukci Göbekli Tepe o několik staletí. 

Na místě se podařilo odkrýt kamenné sloupy ve tvaru T, ale především základy obdélníkových i kruhových domů. Jejich výzdoba zahrnovala sošky supů či leopardů a také lidské portréty, včetně soch se vztyčenými penisy. Našly se rovněž předměty každodenní potřeby jako díže na drcení zrní. V okolí lze navíc dodnes spatřit zbytky několika stametrových trychtýřovitě se sbíhající zdí, na jejichž koncích se rozkládá uzavřený kruhový prostor bez východu. Vědci usuzují, že se jednalo o past k nahánění divokých zvířat, především gazel, aby je bylo možné pohodlně odchytit.

Podobných lokací prý přitom turečtí a němečtí archeologové zkoumají v tuto chvíli asi tucet, a z hlubin času se tak pomalu vynořuje rozsáhlá kultura lovců a sběračů, která sice ještě neznala keramiku ani zemědělství, ale již dokázala své náboženské představy vtisknout do kamene. Vzhledem k velikosti osídlení, jež zřejmě pojalo nanejvýš stovky lidí, však jen těžko můžeme mluvit o městě – jednalo se spíš o větší vesnice.

Dva pahorky

Máme ovšem i jiného žhavého kandidáta na první město, s nímž se pojí ještě jeden významný unikát. Tam, kde Göbekli Tepe přispělo ke zrodu architektury a možná i zemědělství, se toto další město mohlo podílet na domestikaci zvířat. Sídlo známé jako Çatal Hüyük (vyslovuje se „čatal huek“, doslova „dvojitý pahorek“) se nachází rovněž v Turecku, asi 700 kilometrů západně od Göbekli Tepe. Archeologové tam okolo dvojice návrší odkryli lokalitu o rozměrech asi dvaceti hektarů se základy rozsáhlého města. Jeho první vrstva se datuje do let 7200 až 6250 př. n. l. a podle výzkumů jej lidé obývali nejméně dva tisíce roků. 

Zhruba 1 500 objevených domů, částečně zapuštěných do země, ovšem nestálo osamoceně: Nalepené jeden na druhý vytvářely shluk nejméně dvoupatrových obydlí s vyššími či nižšími střechami, po nichž se obyvatelé nejspíš procházeli. Stavby podle všeho postrádaly vchody v přízemí a na střechy se vstupovalo po žebřících, takže město fungovalo jako svého druhu uzavřená pevnost. Ačkoliv mají domy pravidelný čtyřúhelníkový tvar, ještě zde nevidíme důsledné urbanistické plánování a výsledek nejspíš vznikal postupně a organicky.

Zdi o síle 50–80 centimetrů z nepálených cihel umožňovaly čelit podmínkám na náhorní planině, kde se rozdíly teplot mezi dnem a nocí či létem a zimou pohybují v desítkách stupňů. Jak ukazují kamenné překlady, dřevěné trámoví či sloupy s hlavicemi, dávní stavitelé dobře rozuměli zákonům fyziky i architektury. A především reliéfní výzdoba na sloupech si našla místo do stavebních příruček všech pozdějších velkých civilizací v oblasti. 

Uctívači býků

Toto lidské mraveniště mohlo skýtat domov 5–10 tisícům obyvatel a díky architektuře, kterou nám zanechali, máme docela dobrou představu o jejich vnitřním světě. Cítili úzké spojení s mrtvými předky a k jejich hlavním tradicím patřilo pohřbívání nebožtíků přímo pod podlahu rodinného sídla. Ještě víc však archeology zajímá býčí kult, který byl pro celou komunitu zjevně ústřední. Nejenže se ve městě našel bezpočet kostí praturů, ale především je jejich podoba vyrytá na mnoha domech a reliéfy býků s výraznými rohy zdobí množství nalezených sloupů.

Vědce to přivedlo k otázce, zda mohl Çatal Hüyük původně tvořit posvátné centrum, podobně jako Göbekli Tepe. V celém komplexu se však nenašel jediný velký chrám či honosná stavba, jež by připomínala něčím výjimečné místo, což ukazuje spíš na rovnostářskou společnost bez vrstvy kněží. A pokud tam přece jen existovali, neuzurpovali si moc ani nárok na nákladné stavby, jak tomu bylo u pozdějších civilizací. Zdá se, že šlo o demokratický kult, orientovaný spíš do kruhu rodiny a provázený rituálními zvířecími oběťmi. 

Archeologové nicméně spekulují, že právě masivně rozšířené uctívání býků mohlo přispět k domestikaci zmíněných zvířat. Například ovce zdomácněly už okolo roku 10 000 př. n. l., v jejich případě se ovšem jedná o krotké, dobře ovladatelné tvory. Zato poradit si s tunovým praturem, který vyžaduje značné množství trávy, je něco zcela jiného. Především jejich výroční odchyt pro obětní slavnosti mohl pro obyvatele znamenat náročný úkol. Někteří vědci tudíž usuzují, že odchov turů pro náboženské účely přispěl k obecné domestikaci uvedených sudokopytníků, a to asi dva tisíce let po ovcích.

Do dnešních dní

Tak či onak, zmíněná osídlení zavál písek a jejich příběhy čekaly na znovuobjevení tisíce let. Na Západním břehu Jordánu však stojí dodnes obývané město, o jehož existenci ví každý, kdo alespoň jednou nahlédl do Starého zákona: V legendárním Jerichu se první kočovníci usadili už v době kamenné a po jedenáct tisíc let se tam psala historie.

Poprvé město zmiňuje kniha Jozue. Izraelité v biblickém svědectví přemýšlejí, jak obsadit mocné sídlo obehnané silnými hradbami, když vtom jim Bůh přikáže, aby ho po šest dnů obcházeli dokola, přitom zpívali a troubili na rohy. Sedmého dne se pak stane zázrak, hradby se samy od sebe zhroutí, Izraelité vtrhnou dovnitř a zabijí vše živé včetně dětí a zvířat. 

Historici ovšem zpochybňují, že by šestá biblická kniha popisovala události věrně byť jen v hrubých obrysech. Vznikla totiž okolo roku 550 př. n. l., kdy se Židé nacházeli v babylonském zajetí, zatímco popisované události se nejspíš odehrály o osm století dřív. Už tehdy však Jericho představovalo živoucí legendu – neuvěřitelně staré, o celé tisíce let předcházející pozdější sídla sumerské moci jako Uruk, Ur či Kiš.

Běžící dějiny

Zničené základy Jericha odhalil v roce 1868 britský voják a archeolog Charles Warren v lokalitě Tell es-Sultan, zhruba jeden a půl kilometru od hranic moderního Jericha. Dosud se tam podařilo lokalizovat nejméně dvacet archeologických vrstev a každá z nich vypráví vlastní příběh. Okolo roku 9500 př. n. l. se v místě usadili první lovci a sběrači, načež trvalo dvě tisíciletí, než se z malých kruhových chýší stalo město se čtyřmetrovými hradbami a ještě vyššími věžemi – které archeologové obecně považují za první skutečně vysoké stavby v dějinách lidstva.

Původní populace čítající stovky obyvatel se během doby bronzové rozrostla možná až na tři tisíce lidí a město zažilo veškerý chaos, který ke střídání historických epoch patří. Nejméně jednou bylo kompletně srovnáno se zemí, zato v době železné opět vyrostlo do krásy a velikosti. Vystřídali se v něm Peršané, Izraelité, Makedonci, Římané, Byzantinci, Arabové, křižáci i Turci. Právě Britové však vedle tehdejší malé osady založili v roce 1920 moderní město, jak jej známe dnes. A můžete si být jistí, že cokoliv se na Blízkém východě událo, zdi Jericha o tom nesou svědectví.

Image

Čtěte také

Co zničilo Sodomu a Gomoru: Po staletích dohadů se podařilo objasnit záhadu biblické katastrofy