Technologické společnosti nezveřejňují energetickou spotřebu datových center, která udržují v chodu generativní modely jako třeba ChatGPT. Lze tak pouze odhadovat na základě uplatněné technologie, a ani v tomto ohledu není situace zcela přímočará. Neznáme totiž konkrétní využití zvolených strojů, v jehož důsledku se spotřeba mění. Novější verze umělé inteligence navíc pracují efektivněji, svou funkci zvládají rychleji a s méně prostředky.

Jakékoliv tvrzení v daném ohledu zkrátka rychle zastarává. Řada zdrojů se však shoduje, že současná datová centra reprezentují méně než 2 % globální spotřeby elektrické energie. Pokud bychom do výpočtu zahrnuli také operace spojené s kryptoměnami, jež v uvedených centrech rovněž probíhají, šlo by zcela jistě o 2 %, ale nikoliv o moc víc.

Rozvoj umělé inteligence je ale v posledních letech velmi dynamický a s ním rostou i energetické nároky. Podle nedávné zprávy Mezinárodní agentury pro energii (IEA) rostla spotřeba elektrické energie umělé inteligence v letech 2019-2024 o 12 % ročně.  

Image

Čtěte také

Kdy nás nahradí umělá inteligence? Polovinu již velmi brzy, druhou do roku 2116

Saturnův měsíc Enceladus je velmi aktivní svět. S vysokou pravděpodobností se na něm nachází slaný podpovrchový oceán. Přítomnost kapalné vody, tepla a vhodných chemických látek, jako je fosfor a složité organické látky, dělají z tohoto oceánu jedno z nejslibnějších míst ve Sluneční soustavě pro výskyt mimozemského života.

Háček je v tom, že by podpovrchový oceán mohl hostit život, jen kdyby byl stabilním prostředím s vyváženou energetickou bilancí. Pokud by Enceladus neudržel dostatek energie, oceán by mrzl. Přílišné množství energie by zase měnilo vlastnosti oceánu. Pochopení energetických vztahů je podle odborníků klíčem k určení toho, zda by na Enceladu skutečně mohl být život.

Teplo na Enceladu

Až doposud jsme zaznamenali vystupující teplo na jižním pólu Enceladu, kde sonda Cassini detekovala výtrysky z podpovrchového oceánu. Georgina Milesová z Oxfordské univerzity a její kolegové použili data z pozorování sondy Cassini a analyzovali teplo v oblasti severního pólu Enceladu uprostřed místní zimy (v roce 2005) a v létě (2015). 

Porovnání s modely ukázalo, že oblast severního pólu je na Enceladu asi o 7 kelvinů teplejší, než by měla být. Podle vědců je jediným možným vysvětlením tohoto nesouladu, že z oceánu pod severním pólem uniká na povrch teplo. Není to mnoho tepla, přesto jde o velmi příznivé znamení pro možnost výskytu života na Enceladu. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Science Advances.

Milesová a její tým spočítali, že společně s předešlými odhady tepelných ztrát na jižním pólu Enceladu uniká z tohoto celkem asi 54 gigawattů energie, což pěkně odpovídá předpokládanému vstupu energie, kterou v nitru Enceladu vytvářejí slapové síly. Vše nasvědčuje tomu, že Enceladus zůstává v energetické rovnováze, zřejmě po velmi dlouhou dobu. Jeho podpovrchový oceán by tím pádem měl být do značné míry stabilní.

Image

Čtěte také

Saturnův ledový měsíc Enceladus možná ukrývá recept na mimozemský život

Brzy ráno 22. června 1941 německé letectvo zcela nečekaně udeřilo na desítky sovětských letišť po celé délce společné hranice a fronta se od toho dne táhla od dálného severu za polárním kruhem až po vody Černého moře na jihu. Letecké operace nad ní dosáhly nikde jinde nevídaných rozměrů. Luftwaffe ze začátku jasně dominovala. Střední bombardéry Ju 88 a He 111 ničily vybrané cíle jak přímo na frontě, tak v hlubokém týlu. Jako mimořádně účinné se opět ukázaly střemhlavé Ju 87, které svými chirurgicky přesnými útoky Wehrmachtu klestily cestu vřed. 

To vše umožnili ale hlavně stíhači, kteří od prvních dnů dokázali vybojovat  vzdušnou převahu. Messerschmitty Bf 109 svými výkony překonávaly většinu strojů nepřítele a jejich piloti používali mnohem účinnější taktiku. Intenzivní boje pokračovaly i celý rok 1942. 

Na východní frontě se také létalo o dost jinak než na západě. Obě strany se hodně věnovaly podpoře vlastních pozemních jednotek a jejich stroje se pohybovaly mnohem níže než na jiných frontách. Stroje se ocitaly v dosahu ručních zbraní a střelba ze země měla na svědomí velké množství letounů obou stran. Jednotky operovaly z provizorních polních letišť v blízkosti fronty a velmi často se musely stěhovat. 

Třetí rok války na východě

Na jaře 1943 se Němci vzpamatovávali z drtivé porážky u Stalingradu a velení se rozhodlo nepříznivou situaci zvrátit rozsáhlou ofenzivou ve středním úseku fronty, v oblasti kurského výběžku. Tam chtěli Sověty obklíčit a rozdrtit. Náčelník generálního štábu Luftwaffe Hans Jeschonnek k tomu uvedl: „Role blízké letecké podpory měla být značně posílena. Vzhledem ke slabé podpoře postupujících jednotek měla Luftwaffe převzít i úlohu dalekonosného dělostřelectva.  Veškeré nezbytné zásoby pro rychle postupující tanky v čele útoku měly být dopravovány především letecky.“ 

Na začátku července Luftwaffe v oblasti soustředila značné množství leteckých jednotek. Plánovanou ofenzivu vojsk polního maršála Ericha von Mansteina ze skupiny armád Jih mělo podporovat přibližně 1 100 strojů Luftwaffe. Ze severu, odkud vedla ofenzivu skupina armád Střed, pak mělo útočit zhruba 730 letounů. Němci také rozšířili síť letišť v Orelské oblasti ze tří na 15 a zajistili největší možné zásoby munice, pum a leteckého benzinu.

Velkou roli měly hrát letecké jednotky určené k útokům na pozemní cíle. Na letištích v okolí Charkova sídlila eskadra StG 2 (Sturzkampfgeschwader 2, eskadra střemhlavých bombardérů), u níž působil i nejslavnější bitevní pilot vůbec – legendární Hans-Ulrich Rudel. Rovněž z Charkova operovala StG 77, eskadra StG 1 zase vzlétala ze základen poblíž Orla. Každá z těchto eskader disponovala přibližně 90 letouny. 

Samostatně pak v oblasti ještě operovala skupina III./StG 3. Jednalo se o velké soustředění jednotek s mnoha zkušenými osádkami a velení Luftwaffe od nich čekalo mnohé. Všechny užívaly Junkersy Ju 87 D. Některé už nesly místo dvou kulometů v křídlech dva kanony ráže 20 mm, účinné i proti lehce pancéřovaným vozidlům.

První letecký úder

Brzy ráno 5. července zahájila německá vojska útok s úmyslem odříznout celý kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti. K akci se shromáždila většina tankových sil jak Rudé armády, tak Wehrmachtu a Němci počítali s tím, že jim s nepřátelskou převahou v obrněné technice pomůže bitevní letectvo. Stroje eskadry StG 1 vzlétly už před pátou hodinou ranní a podnikly klasický střemhlavý nálet na sovětské dělostřelecké baterie ukryté v lesích. S odporem protivníkových stíhačů se přitom prakticky nesetkaly.

Luftwaffe tehdy už pomalu opouštěla střemhlavé bombardování kvůli tomu, že pozemní jednotky se stále častěji domáhaly přímé letecké podpory. Robustní stuky se pro tyto akce ukázaly jako nejvhodnější. Jejich útoky na nepřítele nyní vypadaly jinak. Piloti na cíl nalétali šikmo z výšky 1 500 až 700 m a pod úhlem 20 až 50 °. Shoz pum proběhl ve výšce 600, minimálně však 300 m. 

Uskutečňovaly se i hloubkové údery se shozem pod touto hranicí, pumy ale musely mít zpožďovače výbuchu, aby střepiny nezasáhly vlastní letoun. Bomby se odhazovaly jednotlivě nebo po dvou, aby byly nepřátelské pozemní jednotky pod útokem co nejdelší dobu. Poté, co se stuky zbavily pum, slétly ještě níže k zemi a cíl ostřelovaly z palubních zbraní. 

Hlavní nebezpečí zde představovala palba ze země. Jeden z bitevních pilotů se o tom vyjádřil: „V Rusku po nás pálil ze země každý pěšák úplně ze všeho. Kdyby stihli servat koním podkovy z kopyt, snad by je po nás i házeli.“ Stuky proto začaly dostávat lepší ochranu. Přímo ve výrobních závodech se montovaly čelní štítky kabiny s 50mm neprůstřelným sklem, na boky pilotní kabiny přibyly pancéřové pláty a další se instalovaly na spodní motorového prostoru.

Messerschmitty proti Il-2

Hned ráno 5. července také propukla velká bitva stíhačů. Německé radiolokátory zachytily masu nepřátelských strojů, která chtěla napadnout jejich letiště. Jednalo se o Il-2, jejichž osádky měly v plánu zničit co nejvíc sil protivníka ještě na zemi. Nachytat Němce nepřipravené se jim ale nepodařilo. Na letištích se rozeřvaly sirény, mechanici urychleně nahazovali motory a stíhači šli co nejrychleji na start. 

Na východní frontě většinou operovaly poměrně malé formace letounů, proto piloty usazené v kabinách Bf 109 šokovalo, jaká masa bitevních Il-2 se stíhacím doprovodem se na ně řítí. Přesto nezaváhali a vrhli se do útoku. Jednalo se možná o vůbec největší jednotlivý letecký souboj na východě. Ztráty Stalinových letců v této akci nejsou dosud přesně známy, starší sovětské zdroje však uvádějí jen 35 odepsaných strojů. Zničit letouny Luftwaffe ještě na zemi se tedy nepodařilo.

Německé velení vsadilo hlavně na útok tanků podporovaný bitevními letouny, které jim měly pomáhat prorážet obranná postavení nepřítele. Útoky stuk se opět ukázaly jako velmi účinné. Sovětské pěší útvary i přes kvalitní výcvik a bojové zkušenosti nemohly dlouhodobému bombardování a ostřelování palubními zbraněmi odolat. Na to později vzpomínal i maršál Albert Kesselring: „Bitevní piloti podle pravidla, které se později stalo zákonem, proráželi cestu pro pozemní vojska, především pro tanková uskupení. S vysokou účinností ničili síly nepřítele přesouvané do prostoru bojiště. Také boj proti stále početnějším a i v nejtěžším terénu pohyblivým tankům T-34 vyžadoval největší obětavost bitevních pilotů při letu v přízemní výšce nad lesy, stromy a osadami.“ 

V prvních dnech německé bitevní letouny neutrpěly velké ztráty. Většinou operovaly ve velkých formacích nejméně celé skupiny – Gruppe, čítající přibližně po 30 strojích. Doprovod pak zajišťovaly vlastní stíhačky a těm se zatím dařilo je chránit.

15 sestřelů za jeden den

Nad severním úsekem kurského oblouku operovala také stíhací eskadra JG 51, vyzbrojená vynikajícími Focke-Wulfy Fw 190. Jednoznačnou převahu tohoto typu názorně předvedl například příslušník 9. letky Hubert Strassl. Ten byl první den bitvy ve vzduchu od úsvitu až do pozdního večera a získal 15 sestřelů. Příští den pak deset. Už 8. července ale musel po utrpěných zásazích do křídla svůj stroj opustit na padáku. Ten se mu ale otevřel jen částečně a Strassl zahynul při nárazu na zem. 

Německá ofenziva trvala jen do 10. července. Piloti stuk se snažili, co to jen šlo, aby útoku napomohli. Uskutečnili tisíce vzletů a svrhli stovky tun pum. Sovětská obrana se však ukázala jako mimořádně odolná. Friedrich Lang, velitel III/StG 1, na tyto boje později vzpomínal: „Do akcí jsme většinou nosili jednu pumu o váze 500 kg pod trupem a čtyři  o váze 50 kg pod křídlem, všechny s trhavým účinkem. Mohly být také podle vlastností cíle vybavené na zpoždění či nikoliv. Roje, později celé Staffel, s úkolem ničit postavení protiletadlových děl nepřítele dostávaly tříštivé pumy. Naše Gruppe stále znovu napadala soustředění vojsk, a především dělostřelectva na nejdůležitějších bodech ohybu fronty. Útočili jsme nejen na postupující, ale i na dobře zamaskované tanky ve výchozích postaveních v členitém terénu.“ 

Další desítky vítězství

Vybojovat vzdušnou převahu nad bojištěm měli za úkol stíhači od eskader JG 51, 52 a 54. Jejich příslušníci zajišťovali doprovod bitevníků a další podnikali volný lov na sovětské letouny – tento styl boje preferovali nejvíce. Při volném stíhání mohli piloti fockewulfů a messerschmittů operovat dle vlastního uvážení a využívali všechny taktické výhody. Létali co nejvýše a útočili vždy ze strany slunce a s převahou výšky. Nepříteli tak způsobovali velké ztráty a současně minimalizovali riziko vlastního sestřelení. 

První den bojů opravdu zazářil velitel I./JG 52 kapitán Johannes Wiesse, který poslal k zemi 12 sovětských letadel (ve všech případech šlo o bitevní Il-2). Hned za ním se umístil příslušník stejné eskadry Walter Krupinski s 11 vítězstvími. Ještě ten samý den ale utrpěl zranění, které ho na nějakou dobu vyřadilo z boje. 

Už po pár dnech bitvy se museli stíhači stále více zaměřovat na doprovody vlastních bombardérů a bitevníků. Německá převaha ve vzduchu se pomalu rozplývala a ztráty bitevních jednotek nasazených do útoku proto narůstaly. Největší úmrtnost měly mladé a nezkušené osádky, občas ale životem platili i ti nejzkušenější. Dne 7. července zahynul držitel Rytířského kříže kapitán Kurt-Albert Pape ze StG 1 a o den později padl kapitán Bernhard Wutka od StG 2. Ze souboje se sovětskými stíhači se nevrátil ani další držitel Rytířského kříže nadporučík Karl Fitzner od StG 77.

Image

Čtěte také

Luftwaffe nad Kurskem: Zoufalé nálety proti sovětským obrněncům

Kanibalismus znamená pojídání příslušníků vlastního druhu. Na světě byl prokázán u více než půldruhého tisíce živočichů – a patří k nim i Homo sapiens. Pro lidský kanibalismus se někdy používá termín antropofagie neboli lidojedství, přičemž původ slova „kanibal“ je příkladem omylu, či dokonce cílené manipulace s fakty. Odvozuje se od jména Caníbales, které dali Španělé po objevení Ameriky jednomu z indiánských kmenů. Ve španělštině se výraz „canibal“ či „caribal“ používal ve významu „divoch“ a indiány z Velkých Antil takto jako první označil Kryštof Kolumbus ve svých denících.

Pravěcí lovci

Významu „lidojed“ nabylo pojmenování pro „divochy“ až později. Karibové – jak dnes těmto indiánům říkáme – však kanibalismus neprovozovali a Kolumbus sám zvěstem o domorodých lidožroutech nevěřil. Španělští conquistadoři přesto udržovali kanibalskou pověst Karibů při životě, protože pak mohli podrobování původních obyvatel a zabírání jejich území prezentovat jako šíření civilizace a boj s divošskými praktikami.

I když „divošští“ Karibové lidské maso nejedli, nejsou dějiny na případy kanibalismu skoupé. Naopak, lidojedství má velmi hluboké kořeny. Existují o něm nepřímé doklady v mýtech i pohádkách, přičemž v naší kultuře patří k nejznámějším ta o perníkové chaloupce. Vedle toho máme k dispozici zcela hmatatelné důkazy v podobě archeologických nálezů. V lokalitě Gran Dolina ve španělském pohoří Atapuerca se podařilo nalézt ostatky několika desítek pravěkých lidí druhu Homo antecessor, kteří tam žili před 0,8–1,2 milionu roků. Na kostech 11 jedinců našli vědci stopy po řezech kamennou čepelí, a to v místech, kde se na kost upíná sval. Stejné známky zanechá řez i na zvířecí kosti při porcování úlovku.

Rituály předků

Podobné nálezy z mnoha jiných míst dokládají kanibalismus také mezi pravěkými lidmi druhů Homo erectus, Homo neanderthalensis a mimo jakoukoliv pochybnost rovněž u našich přímých předků Homo sapiens. V řadě případů nebyly z kostí pouze ořezány svaly, ale lidojedi je roztloukali, aby z nich získali morek. A rozbíjeli také lebky, aby se dostali k mozku.

Kanibalismus se často vysvětluje strádáním, hladomorem, a tedy nedostatkem potravy. Lidské tělo však nepředstavuje příliš vydatný zdroj. Z jediného divokého koně mohli pravěcí lidé získat víc živin, než pokud zkonzumovali šest příslušníků vlastního druhu. Oproti lovu velkých zvířat, jako je právě divoký kůň, bizon či sob, ovšem nevyžaduje „lov“ člověka tak velké úsilí. Z porovnání poměru vynaložené energie a energie získané konzumací masa tudíž nemusel kanibalismus vycházet zas tak špatně. Přesto hlad zřejmě netvořil jeho hlavní hnací sílu. V lokalitě Gran Dolina jsou patrné stopy po pojídání lidí v období několika staletí, jinými slovy místní lidojedi neřešili uvedeným způsobem momentální nedostatek potravy. 

Šokující je pro nás nejspíš fakt, že většinu tamních obětí kanibalských hodů představovaly děti. Velmi podobně se projevuje kanibalismus i u našich nejbližších příbuzných z živočišné říše. Pokud se šimpanzí samice s mládětem zatoulá do blízkosti hranic jiné tlupy, mohou ji napadnout cizí samci hlídající své území. Ti potom často zabijí mládě, protože je slabé a nemá šanci dospělé zvíře vážněji poranit. Jeho maso pak šimpanzí kanibalové zkonzumují. Vědci popsané chování vykládají jako akt obrany teritoria a předpokládají, že podobně si mohli svá území chránit i lidé druhu Homo antecessor.

Žádná hromada orgánů

Mezi zvířaty se kanibalismus velmi rozšířil, drtivá většina lidských etnik a kultur ho ovšem striktně zakazuje. Důvod, proč jej člověk odmítá, tkví v tom, že na rozdíl od zvířat myslí v kategoriích. Od nejútlejšího věku se učíme vše třídit a zařazovat do „škatulek“. Lidi si pro daný účel charakterizujeme jako inteligentní, racionálně uvažující bytosti, které mají svou osobnost, touhu po životě a vazby s ostatními. Zařazení do škatulky „člověk“ se držíme i v případě nebožtíků, kteří svých typických vlastností pozbyli. Mrtvé tělo pro nás stále ještě znamená člověka, nikoliv hromadu tkání a orgánů. Proto je pro nás nepřijatelná i konzumace masa obětí havárií nebo přírodních pohrom.

Jasně se to ukázalo například po ztroskotání arktické výpravy Johna Franklina roku 1847 nebo u šestnácti osob, jež v roce 1972 přežily havárii letadla v Andách. Trosečníci začali jíst maso mrtvých až ve chvíli, kdy jim samotným hrozila smrt hladem. Americký filozof William Irvine zas demonstruje sílu kategorie „člověk“ na drastickém hypotetickém příkladu: Jsme ochotni chovat na farmě skot a zabíjet ho pro hovězí, ale je pro nás nepřijatelné stejným způsobem odchovávat děti a pojídat jejich maso. Přitom argumenty, jimiž ospravedlňujeme chov skotu, bychom mohli použít i pro „výkrm“ dětí. Obdobně jako zvířata by ani ony proti chovu nijak neprotestovaly a do určitého věku by pro ně rovněž platilo, že nezvládnou racionálně uvažovat.

Ve znamení kříže

Navzdory všem tabu se kanibalismus praktikoval, a to zdaleka nejen v prehistorických dobách. Když během první křížové výpravy dobyli křižáci v roce 1098 dnešní syrské město Maarat an-Numán, pojídali tam maso zabitých muslimů. Zprávy o hrůzném činu se dochovaly v několika nezávislých písemných pramenech, takže o jejich pravdivosti historici nepochybují. Ve výkladu události se však kronikáři rozcházejí. Někteří ospravedlňují jednání křižáků zoufalým nedostatkem jídla a také faktem, že kanibalské hody proběhly údajně potají a bez vědomí velitelů. Jiné prameny uvádějí, že šlo o veřejný promyšlený akt se souhlasem vůdců výpravy a jeho hlavním účelem bylo nahnat muslimům hrůzu.

O kanibalismus se přičinila i starověká a středověká medicína. Řecký lékař Galén ve 2. století př. n. l. doporučoval k léčbě některých chorob konzumovat lidskou krev. V antickém Římě se jako zdroj síly pila krev gladiátorů padlých v zápasech. Středověcí lékaři předepisovali na určité choroby drcené staroegyptské mumie, později však „surovinu z dovozu“ nahradily „domácí zdroje“. K výrobě léků sloužilo maso, kůže, kosti, tuk, a dokonce i moč z těl popravených zločinců nebo mrtvol ukradených z hrobů. A nešlo o pokoutní praktiku: Léčily se tak rovněž korunované hlavy, církevní hodnostáři či věhlasní učenci (viz Hrůzyplná medicína).

Nemoc lidojedů

Zajímavý důkaz o rozšíření kanibalismu ve světě přinesl tým z University College London pod vedením Johna Collinge. Ten se zabývá tzv. prionovými onemocněními, označovanými také jako spongiformní encefalopatie. Jde o velmi zvláštní druh infekčních chorob, jejichž původce tvoří bílkovinná molekula tzv. prionového proteinu. V organismu jej mají všichni obratlovci: Vyskytuje se ve veškerých tělesných tkáních a chrání buňky před extrémní zátěží, ale za běžných okolností se příliš neuplatňuje. Organismus se bez něj docela dobře obejde, což se prokázalo u myší, jimž vědci zablokovali gen pro jeho produkci – a hlodavcům zjevně nic nechybělo.

Bílkovinná molekula prionového proteinu má typické prostorové uspořádání, problémy ovšem nastanou, když se její trojrozměrný tvar změní. Pak totiž získává zcela nové a v mnoha ohledech překvapivé vlastnosti. Buňky nedokážou pozměněné „vysloužilé“ molekuly zlikvidovat, a ty se tudíž hromadí. Na jejich zvýšené množství jsou citlivé především neurony mozku a míchy, takže odumírají. Ničivě přitom působí stále jedna a tatáž bílkovina, jen jinak „sbalená“. Nabízí se analogie se zašmodrchanou tkaničkou od bot, kdy je to pořád stejná tkanička, ale botu už si s ní nikdo nezaváže. Zdravý prionový protein změní po kontaktu s poškozeným protějškem své prostorové uspořádání a zašmodrchá se. Deformované molekuly pak začnou ničit buňky mozku a míchy, načež vzniká nevyléčitelné a ve 100 % případů smrtelné onemocnění. 

Laskavé pohřby

Po druhé světové válce narazili lékaři na Nové Guineji mezi příslušníky kmene Foreů na onemocnění, jež domorodci nazývali „kuru“. Postihovalo hlavně ženy a děti a šířilo se rituálním kanibalismem. Foreové pojídali při pohřbech těla nebožtíků, s tím že mozek dostávaly ženy a děti – a právě v jejich organismu se pak rozjela smrtící řetězová reakce. Kanibalismus měl u kmene čistě rituální povahu. Pozůstalí tak prokazovali nebožtíkovi lásku a úctu, šlo o projev velmi silných citů. Foreové proto jen těžko chápali pohřby do země: Ponechat zesnulého napospas rozkladu vnímali jako zcela nepřijatelný výraz neúcty. Ani oni tedy neviděli v mrtvém pouhé „maso“ a nadále k němu uchovávali silné pouto, které ventilovali rituálním kanibalismem. 

Onemocnění kuru po čase vymizelo, což se přičítalo osvětě, díky níž se podařilo rituální pojídání lidských ostatků vymýtit. Podle Johna Collinge však za ústupem choroby stála evoluce a přírodní výběr. Spolu s kolegy otestoval na geny pro prionový protein i jiná etnika, a rovněž u nich zjistil významně snížené podíly jedinců s dědičnými vlohami pro náchylnost ke kuru. Collinge zmíněný fakt interpretuje jako důsledek kanibalismu, který naši předkové kdysi provozovali v poměrně širokém měřítku. Lidstvo tak prošlo intenzivní selekcí na vlohy zvyšující odolnost vůči smrtícím prionům. 

Image

Čtěte také

Historie čínského kanibalismu: Ve státním zájmu se lidské maso prodávalo na trzích!

Moderní psi jsou neuvěřitelně rozmanití. Ve skutečnosti žádný jiný savec na světě nemá tolik různorodých fyzických forem jako pes domácí (Canis familiaris). Dosud se předpokládalo, že tato extrémní variabilita je výsledkem intenzivního šlechtění během posledních zhruba 200 let. Nová analýza však tento pohled zásadně mění.

Psi jsou prvním člověkem domestikovaným zvířetem, a proto jsou pro archeology a vědce obecně dlouhodobě velmi zajímavým zdrojem informací. Vyvinuli se z vlků a jejich domestikace probíhala opakovaně v různých částech světa.

Od vlků po jorkšíra

Zdroje informací o starověkých psech ale bohužel nejsou příliš přesné a jsou velmi fragmentované. Některé archeologické nálezy naznačují, že první domestikovaní psi mohli žít už před 33 000 lety, genetické analýzy však posunují vznik domácích psů do doby před zhruba 11 000 lety. 

Allowen Evinová z Univerzity v Montpellier a její kolegové nedávno prozkoumali stovky lebek psů a vlků staré až 50 000 let. Nejstarší lebka s jasnými psími znaky pocházela přibližně z doby před 11 000 lety – což odpovídá genetickým odhadům vzniku domácích psů.

Překvapivé však bylo, že už tito raní psi vykazovali značnou rozmanitost, co se velikostí a tvarů lebek týče. Nešlo sice o extrémy dnešních plemen, jako je zploštělá tvář buldoka nebo dlouhý čenich ruských chrtů, přesto již v této době existovala značná variabilita – podle vědců zhruba poloviční, než je tomu dnes.

Výsledky studie publikované v časopisu Science ukazují, že člověk nebyl jediným hnacím motorem evoluce psa. Další faktory, jako například klima či geografické podmínky, mohly také sehrát významnou roli v utváření psí rozmanitosti, která činí naše čtyřnohé společníky tak jedinečnými.

Image

Čtěte také

Zhýčkaní potomci vlků: Potřebují psi v zimě oblečení? Ve většině případů ano

Francie se od šedesátých let 16. století zmítala v pekle náboženských válek mezi katolíky a hugenoty, protestanty kalvínské víry. Mladý král Karel IX. byl slabý vladař, jako regentka za něj vládla královna-matka Kateřina Medicejská. Aby synovi udržela vládu i trochu moci, musela lavírovat mezi představiteli obou konfesí. Nakonec se jí podařilo sjednat mír, jejž mělo 18. srpna 1572 zpečetit uzavření sňatku její katolické dcery Markéty s nejurozenějším z hugenotů, králem Jindřichem Navarrským. 

Najatí zabijáci

Na svatbu se sjela do Paříže protestantská šlechta v čele se svým předákem, bojovným třiapadesátiletým Gaspardem de Coligny, který se honosil titulem francouzského admirála, ač na moře nikdy nevyplul. Pan Admirál, jak se mu uctivě říkalo, byl stejně fanatický a nesmiřitelný jako jeho mladý protivník, katolický vůdce vévoda Henri de Guise. Ten pravděpodobně z královnina popudu najal vraha, jenž měl Colignyho odstranit. Dva výstřely z arkebuzy 22. srpna ovšem oběť smrtelně nezranily, admirál vyvázl s ustřeleným ukazováčkem a kulkou v holenní kosti. 

Atentát způsobil pozdvižení mezi hugenotskou šlechtou a atmosféra v Paříži se podobala sudu se střelným prachem. Hugenoti se chystali sáhnout po zbraních a královna-matka neviděla jiné řešení, než dát vévodovi de Guise pokyn k jejich masakru. To byly, stručně řečeno, okolnosti a důvody bartolomějské noci 24. srpna 1572. Admirál de Coligny se stal první obětí vrahů, mezi nimiž byl i muž přezdívaný Besme. 

Besme měl blízko k vévodovi de Guise, patřil k jeho dvoru a onoho večera byl jedním z těch, kteří v ulici Béthisy krátce před půlnocí zabušili na dveře admirálova domu. Zatímco vévoda stál opodál, dovnitř vrhli kromě Besmeho Pikarďan Artins, protestantský renegát Sarlabous a další, jejichž jména historie zachovala: Goas, Petrucci, Tosinghi; žoldnéři Josué Studer von Winkelbach, Moritz Grünenfelder, Martin Koch a Conrad Burg. Šlo zčásti o lidi panovníkova bratra vévody z Anjou (budoucího Jindřicha III.), zčásti o Švýcary královy gardy pod velením kapitána Cosseinse, hlavně však o Guisovy muže. Posledně zmíněným velel Besme a francouzské prameny je většinou označují jako spadassins, zabijáky v něčích službách.

Je hotovo!

Už první hluk vyburcoval jednoho z admirálových služebníků. Doběhl do ložnice, aby pána varoval, ale Colignymu bylo vše jasné. Seděl na posteli v noční košili a županu a modlil se, když do pokoje vtrhl Moritz Grünenfelder. Ten měl prý na základě pokynů vévody z Anjou hlavu hugenotů jen zajmout. Nicméně Besme pestrou směsici Italů, Švýcarů a Němců odstrčil a na Colignyho křikl: „Nejsi ty admirál?“ O vteřinu později prohnal velmožovým tělem píku (byť jiní budou tvrdit, že šlo o meč). Admirál ze sebe stačil údajně jen vypravit: „Kdyby to byl alespoň muž (...)! Je to jen pacholek.“ 

Dodnes není jisté, zda první ránu zasadil skutečně Besme, podle jednoho svědectví to totiž udělal Martin Koch sekyrou. Jisté je, že vztek Besma a jeho druhů se vybíjel na sraženém velmožovi ve třetím patře domu v ulici Béthisy až do chvíle, kdy zazněl Guisův hlas: „Besme, už jsi skončil?“ Nato mordýř křikl: „Je hotovo!“, a s pomocí Sarlabouse zkrvavené tělo zdvihl a prohodil oknem na ulici. Takto vylíčila admirálovu smrt oficiální Zpráva o krveprolití na svatého Bartoloměje, již podepsal samotný král Karel IX. 

Existují ovšem i další svědectví přímých účastníků. Jedno z nich zanechal von Winkelbach, který tvrdil, že halapartnou Colignyho probodl on. Když cpali tělo do okna, zbývalo podle něj v admirálovi ještě dost života, aby se jednou rukou zachytil okenního rámu. Duši tak patrně vypustil teprve při dopadu z třetího patra na dlažbu. Tělo se poté dokutálelo až ke Guisovým nohám, avšak obličej byl celý zalitý krví, a proto se kdosi sklonil s pochodní, aby do tváře mrtvého posvítil. „Na mou věru, je to on,“ vzkřikl rozjařeně. Pak kopl do obličeje, což po něm zopakoval Henri de Guise. Předák katolíků byl spokojen, že konečně pomstil smrt svého otce, který byl v únoru 1563 smrtelně raněn kulkou hugenotského zabijáka. 

Besme a ti, co byli v patře s ním, zatím seběhli dolů. Tosinghi serval admirálovi z krku zlatý řetěz a Petrucci, služebník vévodkyně de Nevers, uřezal hlavu, aby ji přinesl do Louvru jako důkaz. Ostatní se vrhli na zohavené tělo, které doslova dosmýkali a dokopali k břehu Seiny, přičemž tu a tam nějaký úd odsekli. Mrtvolu zanechali u řeky. Zde ji objevila jiná skupina, která ji odvlekla až k šibenici v Montfauconu, kde pod ní rozdělala oheň. Říká se, že to, co z francouzského admirála Gasparda de Châtillon, hraběte de Coligny, po opékání zbylo, jásající lůza pod šibenicí okrájela a snědla... 

Kdo byl Besme?

Do masakru na noc svatého Bartoloměje dějiny o Besmovi neslyšely a kroniky o něm nepsaly, francouzští badatelé se ale už v 19. století shodli, že přezdívka značila jeho původ. Vznikla zkomolením slova Bohesme či Bohême a označovala muže původem z Čech či království českého. Historik Mézeray se domníval, že se jednalo o Charlese (tedy Karla) Dianowitze nebo Dianowiche, což ale mnoho neříkalo. Teprve originál svatební smlouvy Besmova syna, nalezený Pierrem de Vaissière a uvedený v jeho knize De quelques assassins (O několika vrazích), upřesnil s určitostí, že šlo o Jeana Yanowitze.

Jiné prameny dodaly, že byl synem dělostřeleckého velitele ve službách württemberského vévody Christopha. U něj působil až do vévodovy smrti i Besme, který poté přešel do služeb Henriho de Guise. Roku 1571 uzavřel sňatek s „krásnou a počestnou“ slečnou Isabeau d’Arne, nemanželskou dcerou kardinála lotrinského. Byla to dívka z družiny královny-matky Kateřiny Medicejské a za devět měsíců porodila svému choti syna, leč brzy nato zemřela.

Uvedené informace nám nicméně neuvádějí souvislost Besma s jeho přezdívkou. Pokud si ovšem vezmeme na pomoc genealogii českých rodů, vcelku snadno jej identifikujeme jako Jana Janovského z Janovic, syna vladyky, jenž se z Klatovska vystěhoval do Württemberska. Oním vladykou byl Jan Vilém (nebo jen Vilém) Janovský z Janovic, burgfojt, fortifikační rádce a také velitel kanonýrů ve vojsku markraběte Karla von Baden-Durlach a už zmíněného württemberského vévody Christopha. Dokonce prý velel ve šmalkaldské válce (1545–1546) vévodovu tažení proti švábskému hradu Hohenrechberg.

Mordýřův konec

Za vraha se určitě Jan z Janovic nepovažoval, vždyť zabil úhlavního nepřítele svého vévody a všech „dobrých katolíků“, mezi něž se počítal. Odstranění Colignyho pokládal za čin hodný odměny, o niž se také hlásil. Na svůj výkon byl dokonce podle renesančního moralisty Brantôma pyšný a netajil se jím, takže se jeho jméno rozkřiklo. To se mu nakonec stalo osudným.

Rok po krvavé svatbě se Besme účastnil obléhání La Rochelle, počínal si statečně a byl v útoku raněn. Pak ho Guisové poslali z Avignonu s listem ke králi Filipovi II. Španělskému, což byla významná mise. Z Francie vyjel v prosinci 1574, vrátil se příštího roku zpět, byl ale tak neopatrný, že se pustil do Guyenne, provincie s převahou hugenotských rebelů. Padl jim do rukou, a ač nabídl výkupné i své služby, prozradil jim svoji totožnost.

Hugenot pan de Bertauville neváhal a chtěl nechat Colignyho vraha na hradě Bouteville popravit. Besme ale podplatil stráž, a vydal se na útěk. Prchal na koni „s dobrou kolečkovou pistolí u sedla“, Bertauville jej pronásledoval a Besme, kterému po vypálení jedné rány zbyl jen meč, se chtěl vzdát. Jeden z vojáků mu však vnořil svůj rapír do břicha, prý až po záštitu…

Image

Čtěte také

Sňatek, který spustil peklo: Příběh krvavé noci svatého Bartoloměje

Ve čtvrtek 13. listopadu zamířila na raketě New Glenn společnosti Blue Origin směrem k Marsu dvojice malých sond v rámci nové mise EscaPADE (Escape and Plasma Acceleration and Dynamics Explorers). Jde o ostře sledovaný projekt, ve kterém ale tentokrát nejde jen o další průzkum rudé planety – mise představuje také test odvážné vize Jareda Isaacmana, miliardáře a soukromého astronauta, kterého prezident Donald Trump nominoval do čela NASA. Isaacman by rád proměnil agenturu ve flexibilnější organizaci, která bude více spoléhat na levné, komerčně vedené meziplanetární projekty.

Mise EscaPADE je také experimentem, který má ověřit, zda lze k Marsu poslat dvojici sond za méně než 100 milionů dolarů (cca 2,08 miliardy Kč), což je částka, která je ve srovnání s běžnými miliardovými meziplanetárními misemi NASA zanedbatelná (viz Kolik stojí velké mise?).

Poslední šance pro neúspěšný program

EscaPADE je závěrečným pokusem programu SIMPLEx, jehož předchozí projekty skončily neúspěchem: mise Janus, která měla zkoumat blízkozemní planetky, byla zrušena, mise Q-PACE, LunaH-Map a Lunar Trailblazer sice do vesmíru zamířily, všechny ale z různých důvodů selhaly krátce po svém vypuštění. Podobně smutnou bilanci má i komerční lunární program CLPS, kde z pěti misí uspěla jediná. Přesto právě na těchto programech chce Isaacman stavět budoucnost NASA.

Jared Isaacman razí tezi, že je lepší „mít deset stamilionových misí, i kdyby některé selhaly než jedinou, předraženou a zpožděnou miliardovou misi“. Kritici tohoto přístupu ale oponují, že věda není hra velkých čísel – deset levných projektů nemusí přinést ani zlomek toho, co jeden velký, precizně navržený rover nebo kosmický teleskop.

Eskapáda na orbitě rudé planety

Dvojici totožných sond Blue a Gold navrhla z velké části společnost Rocket Lab, na projektu se ale podílely i NASA a různé akademické instituce, především Space Sciences Laboratory na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Během následujících týdnů budou inženýři Rocket Lab sondy postupně oživovat a testovat. Poté se EscaPADE vydá k libračnímu bodu L2, vzdálenému zhruba 1,5 milionu kilometrů od Země, kde stráví zhruba rok čekáním na výhodnou polohu vzhledem k Marsu. Teprve poté převezmou řízení vědci z Berkeley, kteří začnou kontrolovat přístroje. Samotná cesta k Marsu začne až za rok a potrvá dalších devět měsíců. Ke svému cíli – marsovské orbitě, by měly obě sondy dorazit někdy v průběhu roku 2028.

Cílem mise je detailní průzkum chování hybridní magnetosféry Marsu a její interakce se slunečním větrem: po příletu k Marsu obě sondy nejprve zaujmou společnou vědeckou oběžnou dráhu, na níž budou po dobu šesti měsíců studovat, jak magnetosféra řídí tok iontů a jak se v ní přenáší energie a hybnost. 

Následně se přesunou na rozdílné oběžné dráhy, které se budou postupně rozcházet, aby mohly současně měřit odlišné oblasti magnetosféry a sledovat, jak energie a hmota proudí do a z řídké marsovské atmosféry.

Mise, která přesahuje vědu

Pokud se misi podaří udržet rozpočet a doletět k Marsu, může to zásadním způsobem podpořit Isaacmanův koncept „levné meziplanetární NASA“. EscaPADE tak není jen dvojicí malých vědeckých sond. Je také jakýmsi lakmusovým papírkem ve sporu o budoucnost americké kosmonautiky – zda pokračovat v tradičních velkých, drahých misích, nebo vsadit na menší, rizikovější, ale potenciálně mnohem levnější projekty. Jak tento spor dopadne se dozvíme již brzy.

Image

Čtěte také

Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Cefaloridin je antibiotikum podobné penicilinu, které se před půlstoletím používalo k léčbě infekcí dýchacích a močových cest. Nebylo úplně ideální, protože vyžadovalo injekční podání. Když se navíc ukázalo, že může být toxické pro ledviny, přešlo do veterinární medicíny, kde se používá dodnes.

Vědci z Lékařského institutu Howarda Hughese v Marylandu ale nedávno zjistili, že toto staré antibiotikum má zajímavé účinky. Přišli na to, že nízké dávky cefaloridinu dokážou „přeprogramovat“ bakterie E. coli ve střevní mikroflóře tak, aby vyráběly kyselinu kolanovou.

Mikrobiom a delší život

Kyselina kolanová je vlastně polysacharid, který bakterie vylučují do okolního prostředí, aby se chránily. Vytváří kolem jednotlivých bakterií ochranná pouzdra a zároveň také přispívá ke tvorbě biofilmu, který chrání celé bakteriální společenstvo. Tyto procesy většinou nebývají příliš žádoucí a mohou zhoršovat průběh infekcí.

V tomto případě ale z nějakého důvodu kyselina kolanová také prodlužuje život hostiteli těchto bakterií. Badatelé to vyzkoušeli na háďátkách a ukázalo se, že podání cefaloridinu způsobuje zvýšenou produkci kyseliny kolanové. Výsledkem tohoto procesu je, že háďátka žijí až o 30 procent déle. Výzkum vlivu cefaloridinu na dlouhověkost publikoval odborný časopis PLOS Biology.

Vědci poté odebrali kyselinu kolanovou, kterou vyrobily bakterie E. coli po vystavení cefaloridinu a aplikovali ji myším. Ukázalo se, že se u myší zlepšila celá řada ukazatelů stárnutí, včetně celotělních zánětů a funkce mitochondrií. Jednou z výhod tohoto přístupu je, že cefaloridin se ve střevech téměř nevstřebává. Projde trávícím traktem a při tom „proškolí“ bakterie, aniž by se dostával ve větším množství do krevního oběhu. To může minimalizovat jeho toxické účinky.

Vědci však varují před neuváženým užíváním cefaloridinu laiky. Rizika jsou podle nich příliš velká. Objev ale podle vědců ukazuje směr, kterým by se mohla ubírat budoucnost medicíny. 

Studie podtrhuje rostoucí trend v biomedicíně: léčit tělo skrze jeho mikrobiom. Místo toho, abychom vyvíjeli drahé a složité molekuly působící přímo na lidské buňky, můžeme využít střevní bakterie jako miniaturní biochemické továrny. Ty pak pro nás mohou vyrábět prospěšné látky, přesně tam, kde je potřebujeme.

Image

Čtěte také

Mikroskopie odhalila, jak antibiotikum útočí na bakterie a proč někdy selhává

S kosmonautikou úzce souvisí zajímavé téma pojmenovávání vesmírných misí, lodí a významu emblémů. Názvy strojů i nášivky totiž tvoří přirozenou součást kosmonautického „folkloru“ a nejednou se za jejich zrodem skrývají zajímavé příběhy. O pozadí tohoto fenoménu jsme si popovídali s Ondřejem Šamárkem.

Kosmonauty v kombinézách a skafandrech většinou vnímáme jako statečné a odolné jedince, či přímo hrdiny. Co všechno se skrývá za maskou těchto „rytířů nebes“?

Kosmonauti bývají opravdu považováni za jedince, kteří téměř postrádají emoce, dokážou řešit krizové situace v mžiku oka a v podstatě se podobají biorobotům. Není divu, že si je lidé takto představují – stačí se podívat na jejich „bojovou zbroj“. Zároveň jde ovšem o špičkové vědecké operátory, protože každá minuta ve vesmíru stojí neuvěřitelné množství peněz, a proto jsou kosmonauti vycvičení pro ovládání nejpokročilejších technologií a provádění složitých experimentů na palubách vesmírných stanic a lodí.

Jak je vnímáte vy osobně?

Člověk musí být tak trošku robot, když se usadí na špici obřího nosiče, kde pod ním spočívají stovky tun vysoce hořlavých látek. Ale když jsem se jako kluk začal o kosmonautiku zajímat hlouběji, zjistil jsem, že jsou to normální lidé z masa a kostí. Ano, bezpochyby velmi schopní a nadaní, ale přece jen lidé.

Poprvé na skafandrech

Součást kombinéz kosmonautů tvoří také emblémy. Ví se, kdo je použil poprvé a proč vznikly?

První emblém, tedy osobní emblém, se dostal do vesmíru už v červnu 1963, a to na skafandru Valentiny Těreškovové, která si nechala na rameno své kombinézy umístit nášivku s holubicí míru – přestože jejím volacím znakem byl racek. Ono se to totiž dalo docela dobře propagandisticky využít. Menší zádrhel spočíval v tom, že zmíněný „průkopník emblémů“ nebyl na skafandru vůbec vidět.

Takže svou funkci vlastně nesplnil?

To se také úplně říct nedá. Emblém na skafandru Těreškovové byl, ale přes něj se tehdy oblékal ještě životně důležitý oranžový overal: Pokud by totiž přistála v nějaké nepředvídané oblasti, záchranáři by ji díky němu lépe našli. A právě z uvedeného důvodu se svět o její nášivce dozvěděl až s poměrně velkým zpožděním.

Jurij Gagarin tedy na své kombinéze emblém neměl?

Ne, první člověk ve vesmíru na své kombinéze skutečně osobní emblém neměl.

Do jaké míry se emblémy u kosmonautů rozšířily a co zobrazovaly?

Osobní emblémy či nášivky se značně rozšířily obzvlášť u Sovětů, respektive u Rusů, zatímco Američané se orientovali spíš na zájmy jednotlivých týmů či misí. U Rusů se tak na emblémech objevovaly například původní profese – jako třeba postavička lékaře s kufříkem první pomoci u Valerije Poljakova – ale občas také město, odkud dotyčný pocházel, a podobně.

Kdo emblémy pro kosmonauty navrhoval?

Především u amerických misí byly emblémy velmi dobře promyšlené a propracované. Astronauti na jejich návrzích zároveň spolupracovali a vlastně dodnes spolupracují s věhlasnými designéry a výtvarníky. Například emblém Apolla 10 zahrnoval všechny důležité milníky mise, tedy i zkoušku u Měsíce, kromě přistávacího manévru.

Zakryté motto

Mohli si kosmonauti nechat na emblém vyšít jakékoliv informace, třeba i osobní?

To úplně ne. Například u mise Gemini 5 z roku 1965, kdy měli Gordon Cooper a Pete Conrad strávit na oběžné dráze tehdy rekordních osm dní, byl s jejich návrhem docela problém. Oni totiž nášivku původně koncipovali s nápisem „eight days or bust“ čili „osm dní, nebo nic“. Bylo jasné, že se to vedení NASA nelíbilo, protože kdyby se vyskytly nějaké potíže, mohla by se těmi slovy devalvovat hodnota celého letu. Pracovníci agentury se zároveň obávali, že by text mohl působit i tak, že astronauti nepovažují misi za úspěšnou, pokud nedosáhne vytyčené délky trvání. Proto je přinutili onen slogan v emblému překrýt kouskem textilu, a teprve po zdařilém přistání se oba mohli pochlubit nášivkou tak, jak byla původně zamýšlena.

V případě Gemini 5 se komplikace skutečně vyskytly. Mohl byste nám je přiblížit?

Šlo o první misi, která jako zdroj energie využívala palivové články namísto klasických baterií. A právě s nimi byly značné potíže, přičemž hrozilo i předčasné ukončení letu. Naštěstí se tak nestalo a elektrický systém Gemini se podařilo „oživit“ natolik, že byla rekordní délka mise zachována, přestože se musel do jisté míry osekat letový program.

A jaký emblém měla průkopnická mise Apollo 11, při níž lidé poprvé stanuli na Měsíci?

Jednalo se také svým způsobem o zajímavý emblém. Překvapivě totiž postrádal jména členů posádky, stalo se tak ovšem zcela záměrně: Astronauti si uvědomovali, že jde doslova o historickou misi, a nechtěli se vyvyšovat nad nepostradatelný tým lidí v zázemí, kteří jejich zásadní let umožnili.

Nešťastná třináctka?

Existuje nějaký netradiční, výrazně zajímavý či specifický emblém?

Jeden specifický emblém, který je dnes velmi vzácný a žádaný, vznikl v souvislosti se slovem triskaidekafobie neboli „strach z čísla třináct“. První lety raketoplánů se totiž označovaly písmeny STS, tedy Space Transportation System, a k nim se přidávalo číslo mise. Po devítce však najednou místo STS-10 startovala STS-41B. Tento krkolomný název si vymyslel tehdejší administrátor NASA Jim Beggs, který právě triskaidekafobií trpěl a obával se, že pokud by letěla mise STS-13, určitě by ji potkal podobný osud jako Apollo 13…

Co tedy označení STS-41B znamenalo?

Čtyřka odpovídala fiskálnímu roku 1984, na který se let plánoval, a jednička značila start z Floridy. Dvojka by patřila Vandenbergově vesmírné základně v Kalifornii, odkud však nakonec žádný raketoplán neletěl. Písmeno B pak znamenalo druhý let fiskálního roku 1984. Každopádně astronauti o chystané změně značení i jejích důvodech věděli, a tak si z ní udělali trošku legraci: Posádka STS-41C si vyrobila neoficiální nášivku zobrazující černou kočku se zeleným číslem třináct na boku, pod jejímž břichem prolétal raketoplán. A jistě pochopíte, proč ji administrátorovi NASA raději příliš neukazovali.

Co se týká onoho nového systému značení kosmických misí, jak se osvědčil?

Bohužel na sebe mise, a tedy ani jejich číslování vlastně téměř nenavazovaly. Některé lety se zpozdily, jiné naopak přeskočily ostatní v řadě, takže nakonec ve značení panoval pořádný chaos.

Stopařův průvodce na ISS

Má svůj emblém i Mezinárodní vesmírná stanice?

ISS je stanice, nikoliv mise. Ale pokud si o ní vyhledáme konkrétní informace, zjistíme, že má emblémy dva. Jeden z nich se jmenuje Kolo národů či Mezinárodní vesmírná stanice národů a vyobrazuje vlajky USA, Kanady, Japonska, Ruska, Belgie, Dánska, Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Norska, Španělska, Švédska, Švýcarska a Velké Británie.

Některé mise směřující na ISS měly i speciální plakáty, jež se posléze proměnily v zajímavé sběratelské artikly… 

Jedná se také o moc pěknou tradici a mnoho nadšenců kosmonautiky jistě toužilo takový plakát vlastnit. Velmi zajímavý byl například plakát Expedice 42, inspirovaný Stopařovým průvodcem po Galaxii z pera Douglase Adamse a číslem 42 coby odpovědí na „základní otázku života, vesmíru a vůbec“. Anebo třeba plakát Expedice 16 v duchu filmového hitu Matrix.

Jak se bude jmenovat?

Od emblémů a názvů misí se nyní přesuňme k vesmírným lodím. Jaká je historie jejich pojmenovávání?

Téměř každé americké plavidlo s posádkou, které kdy startovalo do kosmu, mělo svůj název. Už první loď, v níž v roce 1961 zamířil Alan Shepard na suborbitální let, se jmenovala Freedom 7.

Freedom znamená „svoboda“. Proč ale číslo sedm, když se jednalo o první let?

Většina lidí má za to, že šlo o poctu kolegům z prvního oddílu astronautů, čítajícího sedm členů. Nicméně pravda je taková, že Shepardova kabina představovala sedmý kus, který sjel z výrobní linky.

A co název lodi Freedom 7-2, s níž měl Shepard letět do vesmíru podruhé?

Mělo jít o „uzavírací“ misi programu Mercury a skutečně speciální let. Měl totiž trvat tak dlouho, dokud by se téměř kompletně nevyčerpaly rezervy systému zajištění životních podmínek. Předpokládalo se, že by se mohlo jednat o tři, ale v krajním případě až o šest, či dokonce sedm dní. Shepard tuto loď pojmenoval Freedom 7-2, ale bohužel pod uvedeným názvem do kosmu nikdy neletěla, jelikož nastoupil program Gemini a ten byl kvalitativně úplně někde jinde než Mercury.

Program Gemini se odehrával v letech 1961 až 1966. Jaká jména dostaly kosmické lodě v jeho rámci?

Dá se říct, že hned první kabina vzbudila svým názvem menší poprask. Velitel Virgil „Gus“ Grissom ji totiž pojmenoval Molly Brownová. Při jeho prvním suborbitálním letu v červenci 1961 se loď Mercury po normálním přistání na hladinu Atlantiku ladně pohupovala na vlnách, když vtom se zničehonic odpálil její poklop – pravděpodobně v důsledku výboje statické elektřiny, který aktivoval pyrošrouby. Dovnitř se okamžitě začala valit voda a Grissom se jen tak tak zachránil. Molly Brownová byla přitom na počátku dvacátého století velmi známá mezi tehdejší smetánkou a v dubnu 1912 se plavila na Titanicu. Ztroskotání legendárního zaoceánského parníku přežila a začalo se jí přezdívat Nepotopitelná Molly Brownová.

Podařilo se Grissomovi uvedený název v NASA prosadit?

Když s ním přišel za vedením, bylo mu taktně naznačeno, aby popřemýšlel nad jiným jménem. Astronaut však svým úsečným stylem odvětil: „Co třeba Titanic?“ NASA poté rozhodla, že se kosmické lodě pojmenovávat nebudou a bude se používat pouze označení Gemini s číslem letu, aby se už podobné situace nemusely řešit.

S vlajkou na rameni

A skutečně se kosmické lodě pojmenovávat přestaly?

Opravdu ano. Další pojmenování se objevilo až v roce 1969, kdy bylo třeba odlišit mateřské plavidlo Apollo a jeho lunární modul. Každopádně Gusovi asi zrovna nepoděkovali jeho následovníci z Gemini 4, kteří chtěli svou loď patrioticky nazvat American Eagle. Jenže rozhodnutí už padlo, takže se ani patetický „americký orel“ nekonal.

Uposlechla posádka zmíněnou výzvu? 

Oni si řekli, že když nesmějí pojmenovat loď, dají svůj patriotismus najevo jinak. A proto učinili úplně jednoduchý krok, který dělá od června 1965 každý americký astronaut: Na levé rameno skafandru si nechali našít vlajku Spojených států. A od té doby žádný Američan nestartoval do vesmíru bez ní.

Pojmenovat něco tak impozantního a důležitého, jako je vesmírná loď, jistě nepředstavuje snadný úkol. Vyskytla se například i nějaká hodně pozoruhodná jména?

Ano, přičemž je zajímavé, že některé názvy se na orbitu vůbec nedostaly – respektive lodě se tam dostaly, ale s jiným jménem. Například Donald Slayton, který měl v roce 1962 letět jako druhý Američan na oběžnou dráhu, pojmenoval svoji kabinu Delta 7. Několik týdnů před startem ho ovšem lékaři kvůli problémům se srdcem „uzemnili“, načež jeho místo zaujal Scott Carpenter a zvolil pro zmíněnou loď název Aurora 7.

A s jakými jmény startovaly do vesmíru sovětské či ruské lodě?

Sověti si pojmenováním svých kosmických lodí příliš hlavu nelámali. U nich šlo prostě o Vostok, Vostok 2, Vostok 3, Voschod, Voschod 2, Sojuz 1, Sojuz T-2, Sojuz T-3 a tak dál…

Ondřej Šamárek (*1976)

Rodák z Opavy, kde dnes pracuje jako speciální pedagog, se ke kosmonautice dostal už v dětství, díky publikaci Karla Pacnera Kosmonauti 20. století. Od té doby ho lety do vesmíru fascinovaly a doslova hltal každou takovou knihu, která se mu ocitla v rukou. V roce 2012 objevil diskusní fórum Kosmonautix, pro něž poté vedle běžných příspěvků začal psát také miniseriál Kritické momenty kosmonautiky. Následovalo dalších jedenáct seriálů, mimo jiné o programech Gemini, Almaz, MOL, Skylab, Saljut, Mir a dalších. Kritické momenty kosmonautiky a Vesmírné osudy, na nichž spolupracoval s Lukášem Houškou, se posléze přetavily do knižní podoby.

Kromě seriálů a článků pro Kosmonautix píše Ondřej Šamárek rovněž pro různá periodika, včetně Tajemství vesmíru. Spolu se svou partnerkou stojí také za podcastem Time4Space, který se věnuje rozšiřování povědomí o kosmonautice ve formě přístupné pro všechny zájemce. 

Image

Čtěte také

Šťastný let! Ruské tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Nová studie vědců z Yaleovy univerzity otřásá tradiční představou o tom, jak starověké civilizace používaly omamné látky. Vědci poprvé našli jednoznačné chemické stopy opia uvnitř neobyčejně vzácné egyptské alabastrové nádoby. Stopy užívání opia vedou až k faraonům, Perské říši a legendárnímu Tutanchamonovi.

Starověká lékovka

Záhadná váza, uložená v Babylonské sbírce Peabodyho přírodovědného muzea na Yaleově univerzitě, je sama o sobě unikátem: je vyrobena z alabastru těženého v Egyptě, nese nápisy ve čtyřech starověkých jazycích (akkadštině, elamštině, perštině a egyptštině) a byla věnována perskému velkokráli Xerxovi I., vládci obrovské achaimenovské říše.

Kromě toho je na ní nápis v démotickém písmu, jakési „lidové formě“ staroegyptského písma, který udává, že nádoba má objem 1 200 mililitrů. Zachovalých, plně popsaných alabastrových nádob z této doby existuje na celém světě méně než deset.

Uvnitř nádoby vědci našli tmavohnědé aromatické usazeniny. Analýza odhalila přítomnost několika alkaloidů opia – noskapinu, hydrokotarninu, morfinu, tebainu a papaverinu – biomarkerů, které se přirozeně vyskytují v máku setém a také v některých dymnivkách.

Podle vedoucího výzkumu Andrewa J. Koha nejde o izolovaný případ. Podobné opiové stopy se objevily i v alabastrových nádobách z hrobu v Sedmentu z období Nové říše. To naznačuje, že opiáty se používaly napříč společenskými vrstvami a zřejmě byly běžnou součástí života.

„Naše výsledky společně s předešlým výzkumem ukazují, že užívání opia ve starověkém Egyptě bylo více než příležitostné nebo občasné,“ vysvětluje Koch. „Podle všeho to byla záležitost každodenního života.“ Podrobnosti objevu popisuje studie zveřejněná v časopisu Journal of Eastern Mediterranean Archaeology and Heritage Studies.

Opojené Středozemí

Historické texty i archeologické nálezy ukazují, že mák a opium hrály roli nejen v lékařství, ale i ve spiritualitě starověkého Středomoří. Zmínky o jeho užívání najdeme v Ebersově papyru, u Hippokrata, u Dioskorida i Galéna. Na Krétě dokonce existoval kult „bohyně máku“. To vše ukazuje, že mák a opium byly pro tehdejší středomořskou společnost důležité. A kulturní vlivy mezi Egyptem, Mezopotámií a Středomořím byly v té době velmi intenzivní.

V roce 1933 provedl chemik Alfred Lucas první analýzy tehdy nově objevených nádob z Tutanchamonovy hrobky. Našel v nich tmavé organické látky, které ale nedokázal identifikovat. Lucas nicméně soudil, že se nejspíš nejednalo o parfémy nebo masti. Nádoby navíc vykazovaly stopy po starověké krádeži, což naznačovalo, že obsah měl pro tehdejší lidi mimořádnou hodnotu, rozhodně vyšší než běžné kosmetické směsi. 

Podle Koha je možné, že stopy opia by mohly obsahovat i tyto alabastrové nádoby z hrobky faraona Tutanchamona. Pokud by se výskyt opia v těchto nádobách skutečně podařilo prokázat, proměnilo by to podle něj naše chápání egyptské kultury – nejen její medicíny, ale i rituálů a každodenního života.

Image

Čtěte také

První hmatatelný důkaz: Egypťané používali halucinogenní nápoje