Nervový systém chobotnic je velmi komplikovaný a zároveň nastavený tak, aby co nejefektivněji řídil pohyb osmi chapadel. Zmínění hlavonožci mají sice centrální mozek, nicméně každá z končetin je na něm nezávislá a ovládá ji pomyslný minimozek. Jednotlivé údy vnímají okolí prostřednictvím hmatu a dalších smyslů, načež se získaným informacím přizpůsobují. 

Nové výzkumy navíc potvrdily, že chapadla ve velice specifickém uspořádání propojuje nervová soustava, takže se mohou navzájem koordinovat. Vzhledem k popsané míře autonomie se nabízí otázka, zda by k useknutému chapadlu nemohlo dorůst nové tělo. Uvedeným způsobem regenerují například mořské hvězdice, nicméně chobotnice takovou schopnost nemají. Oddělené chapadlo sice ještě nějakou dobu žije – a dokonce se snaží lovit potravu a dopravovat ji k již nepřítomným ústům – ale posléze odumírá. Každopádně samotné chobotnici chybějící končetina časem doroste.

Image

Čtěte také

Vědci zjistili, že i chobotnice zřejmě mohou zažívat noční můry

V září 1978 do bytu Viktora Ginzburga, pracovníka textilní továrny v běloruském Lepelu, vstoupila skupina agentů KGB. Ginzburg, veterán Velké vlastenecké války, který ztratil celou rodinu během holokaustu, se dozvěděl šokující zprávu: jeho manželku Antonii, s níž strávil 33 let, tajná služba identifikovala jako hledanou nacistickou kolaborantku a vražedkyni, obviněnou ze smrti nejméně 168 lidí. 

Vyšetřovatel Leonid Savoskin později vzpomínal, že Ginzburgová přijala své zatčení klidně a bez emocí. Oproti tomu její manžel zůstal v šoku. V následujících týdnech sepsal několik žádostí a stížností v přesvědčení, že došlo k omylu. Když mu KGB později předložila neklamné důkazy, psychicky se zhroutil. Jeho žena dokázala přes tři dekády úspěšně tajit tragickou minulost i před nejbližšími.

Dobrovolně na frontu

Antonina Makarovna Panfilová se narodila počátkem března 1920 (různé zdroje uvádějí datum 1. nebo 4.) ve vsi Malaja Volkovka ve Smolenské gubernii jako nejmladší ze sedmi dětí. Od mládí z nejasných příčin používala příjmení Makarovová. Podle tradované verze k tomu došlo proto, že jako dítě zapomněla své příjmení a v první den školy se nahlásila pouze jako Antonina Makarovna. Během jejího dospívání se rodina přestěhovala do Moskvy, kde Antonina vychodila střední školu a následně začala navštěvovat lékařskou fakultu. V roce 1941 se po německém útoku na SSSR dobrovolně přihlásila do armády jako ošetřovatelka. Po jistou dobu pracovala mimo jiné i jako obsluha v kantýně. Naučila se také obsluhovat kulomet. Během vjazemské operace na podzim téhož roku se při chaotickém ústupu vzdálila od jednotky, údajně se dokonce na čas ocitla v zajetí. 

V příštích týdnech se seznámila a následně intimně sblížila se zbloudilým vojákem Nikolajem Fedčukem. S ním pak v lednu 1942 doputovala do jeho domovské vsi Krasnyj Koloděc. Fedčuk se však vrátil k rodině a Antoninu opustil. Ta se pak, v neznámém prostředí a bez prostředků, začala živit prostitucí. Nová „profese“ ji zavedla do města Lokoť. Tam v té době úřadovala kolaborantská samospráva takzvané Národněsocialistické strany Ruska „Viking“ vedené Bronislavem Kaminským. Způsob života mladé dívky přirozeně neunikl pozornosti německých okupačních orgánů a místní policie. Při jednom z výslechů Makarovová uvedla, že zastává kritický postoj ke komunismu a Stalinovi. Díky tomu dostala nabídku pracovat pro lokoťskou policii. 

Po 27 lidech

Vzhledem ke schopnosti ovládat kulomet Makarovová dostala úkol vykonávat popravy vězňů a zajatců. V případě zadržených místních partyzánů byly obvykle zabíjeny celé rodiny. Sám Kaminski mladé dobrovolnici daroval kulomet značky Maxim. Makarovová později u výslechu uvedla, že tuto „práci“ přijala s vidinou zajištění stabilní obživy. Za každou exekuci totiž získala 30 marek, navíc si mohla ponechat některé osobní věci zastřelených. 

Při první „službě“ podle vlastních slov zaváhala a k provedení popravy se odhodlala až po několika sklenkách alkoholu. Další exekuce už vykonávala bez skrupulí. Po zatčení připustila, že necítila výčitky, jelikož své oběti neznala. Obvykle střílela dávkami do skupin po 27 lidech, což byl maximální počet osob, které dokázala pojmout místní věznice. Raněné dobíjela střelou z pistole.

Ve volném čase se Makarovová pohybovala především mezi německými vojáky a lokoťskými policisty. Běžní civilisté se jí přirozeně vyhýbali. Navazovala náhodné milostné známosti, což nakonec vedlo k jejímu nakažení syfilidou. Její zdravotní stav si v létě 1943 vynutil hospitalizaci. Převoz do nemocnice v týlu Makarovovou paradoxně zachránil. Když Lokoť 5. září 1943 obsadila Rudá armáda, místní odbojáři vojákům „kulometčici Tonku“ popsali a vylíčili její jednání. Na místě se  také našly ostatky zhruba 1 500 popravených. Sovětské bezpečnostní orgány po Makarovové ihned začaly pátrat. Dotyčná mezitím v nemocnici potkala německého poddůstojníka, s nímž pak tajně odcestovala na území dnešního Polska. Tam ji jako cizinku bez dokladů zadržela německá policie a mladá žena putovala do internačního tábora v Königsbergu, dnešním Kaliningradě. Tam ji také zastihl konec války.

Nový život

V chaotických poměrech se Makarovové podařilo odcizit průkaz sovětské zdravotnice. Sžít se s novou falešnou identitou jí nečinilo potíže, sama ostatně na začátku války působila u zdravotní služby. V dobytém Königsbergu se poznala s poddůstojníkem Rudé armády židovského původu Viktorem Ginzburgem, za něhož se následně provdala. Pár se později usadil v běloruském Lepelu, kde Ginzburg žil před válkou. Manželům se narodily dvě dcery a celá rodina postupně získala práci v místní textilní továrně. Ginzburgovi se jako váleční veteráni těšili společenskému respektu, Antonina dokonce chodila přednášet o svých (vymyšlených) zážitcích z fronty. Kolegové ze zaměstnání ji vnímali jako spolehlivou, málomluvnou a umírněnou v pití alkoholu.

Zatímco Ginzburgovi žili poklidným životem, NKVD a později KGB usilovně pátraly po někdejší lokoťské popravčí. Od zatčených nacistů a kolaborantů vyšetřovatelé získali jméno Antonina Makarovová, nedokázali ji však ztotožnit. Případ byl v průběhu tří desetiletí několikrát odložen a znovu otevřen. Kriminalisté prověřili přes 250 osob odpovídajícího jména a věku, nenalezli však shodu. Pachatelka totiž v předválečných úředních dokumentech figurovala pod původním příjmením Panfilová. K odhalení „Tonky“ nakonec náhodně přispěl jeden z jejích bratrů, zaměstnanec ministerstva obrany. Ten v polovině 70. let v dotazníku k žádosti o schválení zahraniční cesty uvedl, že má sestru, která používala příjmení Makarovová. 

Odhalení a zatčení

Následně se KGB zaměřila na Antoninu Ginzburgovou. Brzy se ukázalo, že v jejím válečném životopise existují rozpory. Vyšetřovatelé nechali podezřelou pod falešnou záminkou předvolat na úřad. Tam jí bylo řečeno, že má převzít vyznamenání za službu v Rudé armádě, jen ještě musí odpovědět na pár doplňujících otázek. Ukázalo se, že si „nepamatuje“ jména svých údajných spolubojovníků a dostává se do rozporů. To vyšetřovatele utvrdilo, že jsou na správné stopě. Několik svědků, kteří za války žili v Lokoti, ji následně identifikovalo na fotkách. Další svědci podle instrukcí KGB podezřelou sledovali na ulici nebo během návštěvy úřadu, kam ji nechali předvolat. 

V září 1978 následovalo zatčení a převoz do věznice v Brjansku. Viktor Ginzburg z počátku nepochyboval, že došlo k omylu, a obrátil se na Organizaci spojených národů. Zároveň napsal osobní dopis Leonidu Brežněvovi. Využil také svých kontaktů mezi židovskou emigrací, takže sovětské úřady začaly dostávat řadu podnětů ze zahraničí. Ačkoliv KGB původně hodlala detaily případu až do soudního přelíčení držet v tajnosti, nakonec z obav před další medializací poskytla manželovi zatčené k nahlédnutí důkazní materiály. Teprve nyní Ginzburg pochopil, že mu manželka celou dobu lhala.

Bez výčitek

Zatčená mezitím absolvovala řadu výslechů. Vinu nepopírala, ale nepřipouštěla si závažnost svých zločinů. Věřila, že vyšetřovatelé pochopí, že jednala pod vlivem mimořádných válečných událostí. Očekávala, že vzhledem k časovému odstupu odejde od soudu jen s mírným trestem. Litovala pouze toho, že by se po propuštění z vězení zřejmě musela s rodinou přestěhovat mimo Lepel. Podle kriminálních psychologů si plně neuvědomovala zločinnou povahu svého jednání. Jeden z expertů se dokonce domníval, že by Makarovová neměla být souzena, jelikož jednala ve snaze o přežití a její duševní stav jí neumožňoval pochopit amorálnost vlastních skutků.

Přelíčení proběhlo před Oblastním soudem v Brjansku 20. listopadu 1978, tribunálu předsedal Ivan Bobrakov. Ačkoliv se „Tonce“ přičítalo zhruba 1 500 obětí, soud ji nakonec uznal vinnou „pouze“ v případě 168 vražd lidí, jež se podařilo spolehlivě identifikovat. Bobrakovův verdikt zněl: trest smrti zastřelením. V případě ženy šlo v sovětských poměrech o takřka bezprecedentní rozsudek. Tím spíše, že nadcházející rok 1979 vládnoucí režim prohlásil „Rokem ženy“.

Odsouzená rozhodnutí tribunálu přijala klidně, byť si následně podala žádost o zmírnění rozsudku. Tu projednal ústřední stranický výbor, který návrh zamítl. Poprava proběhla v Brjansku ráno 11. srpna 1979. Šlo o první ze tří veřejně přiznaných případů od smrti Stalina, kdy v SSSR došlo k popravě ženy. Kauza se později stala námětem několika dokumentárních filmů a také hraného seriálu Vjačeslava Nikiforova Kat z roku 2014. Ten se však historických událostí držel jen velmi volně. Viktor Ginzburg po smrti manželky dále žil s dcerami v Lepelu, kde zemřel v roce 1993.

Image

Čtěte také

Irena Sendlerová: Nezdolná hrdinka z varšavského ghetta

Když známý britský lunární odborník Ewen Whitaker procházel v roce 1972 snímky, které z oběžné dráhy kolem Měsíce pořídila o rok dřív posádka Apolla 15, zaujala ho podivná propadlina o rozměrech jen několika kilometrů v oblasti Jezera štěstí. Zvláštní struktury si všiml také Farouk El-Baz a neformálně ji pojmenoval D-Caldera, protože na první pohled připomínala písmeno D. Egyptsko-americký geolog rovněž jako jeden z prvních vyslovil podezření, že by mohlo jít o zřícenou sopečnou kalderu s následně vzniklými vulkanickými dómy. Od té doby nepřestává útvar odborníky fascinovat.

Prohlubeň s namodralým dnem

Není divu, že když vědci podivnou formaci v Jezeře štěstí objevili, dostala se na seznam čtrnácti pečlivě vybraných cílů pro vizuální pozorování při misi Apolla 17 v prosinci 1972. Zatímco se totiž astronauti Harrison Schmitt a Eugene Cernan pohybovali po lunárním povrchu, pilot velitelského modulu Ronald Evans sledoval vybraná místa na zemském souputníkovi z jeho oběžné dráhy.

Samotnou Inu (název útvaru NASA změnila v roce 1974, viz Proč právě Ina?) pozoroval při pěti obězích a popsal ji jako „prohlubeň s hrboly, která se od okolního terénu liší drsným, blokovitým, namodrale šedým dnem“. Zmínil také, že nic podobného předtím na Měsíci neviděl. Ina skutečně nepřipomíná nic, co na povrchu našeho průvodce známe. Nevypadá totiž ani jako lunární hora, ani jako kráter. S rozlohou většího města a s hloubkou zhruba padesáti metrů oproti okolí se jeví spíš jako rozlitá rtuť či zaschlé probublávající bahno. O co se tedy ve skutečnosti jedná?

Jak vlastně vznikla?

Už od počátku zkoumání útvaru připisují geologové jeho vznik především sopečné činnosti. Podle studie z roku 2017 se mohl zformovat tak, že pod povrchem ztuhlé lávy zůstalo jakési napěněné magma a materiál postupně pronikal skrz praskliny, až se na povrchu utvořily charakteristické kopce a prohlubně. Zvláštní vzhled struktury podporuje teorii, že jde o spečené lávové výlevy nebo magma napěněné plynem, jež rychle ztuhlo.

Podle dalších teorií by však za Inou nemusela stát vulkanická aktivita, nýbrž jiné procesy. Jedna z možností zahrnuje propadání regolitu, podobně jako když se na Zemi proboří strop vápencové jeskyně a vznikne propadlina. Pokud by se pod povrchem nacházely dutiny, mohlo by stačit mírné otřásání či únik plynů, aby se měsíční půda sesunula a vytvořila nepravidelné prohlubně. 

Jiná hypotéza zase spatřuje příčinu v otřesech, jež mohly postupně odstraňovat svrchní prachovou vrstvu. Zajímavou alternativu reprezentuje také sublimace těkavých látek, podobně jako u tzv. hollows na Merkuru. Jestliže by lunární povrch obsahoval těkavé prvky, například síru, mohl by jejich únik do vakua způsobit propadání terénu a vznik popsaných útvarů. 

Problém s věkem

Nejzajímavější vlastnost Iny představuje její stáří. Už v roce 1978 americký vědec Kurt Howard prohlásil, že musí jít o nejmladší neimpaktní útvar na Měsíci. Mladý terén na tamním povrchu se totiž prozradí tím, že obsahuje pouze velmi málo impaktních kráterů. Vytvoření dostatečného množství zmíněných jizev po meteoritech vyžaduje dlouhou expozici kosmickému „dešti“. Čím déle meteority na povrch dopadají, tím hustěji je krátery posetý. A jelikož Ina zahrnuje mnohem méně impaktních kráterů než okolí, musí být velmi mladá. 

Podle relativního datování, založeného právě na počtu kráterů, existuje možná jen sto milionů roků – což by z ní činilo lunární vulkanickou rekordmanku. Vždyť nejmladší kus lávy dovezený na Zemi v rámci misí Apollo se datuje 3,1 miliardy let do minulosti.

Existuje však i opačná možnost, a sice že je Ina stará možná až 3,5 miliardy roků. Pokud ji tvoří extrémní porézní pěnovitá láva, mohly impakty na jejím povrchu zanechávat pouze minimální stopy, takže by její skutečný věk zkreslovaly. Další hypotéza naznačuje, že vznikla v důsledku nedávného sesuvu či eroze, což by její stáří „resetovalo“ a působila by dojmem mladého povrchu. 

K nejasnostem přispívají i optické vlastnosti struktury, jež připomínají čerstvě odkrytý materiál, ale nemusejí nutně odrážet její skutečný věk. Ina tak zůstává jednou z největších lunárních záhad: Jde o mladého vetřelce v dávno zkamenělém světě, nebo o starý útvar s neobvykle svěžím vzhledem?

Jsou jich stovky!

S pokrokem při fotografickém mapování Měsíce vědci zjistili, že i když je Ina největším útvarem svého druhu na tváři našeho souseda – zaujímá 2,42 km² oproti průměrným 445 m² u jejích protějšků – zdaleka není ojedinělá. Nejnovější studie Petra Brože publikovaná v časopise Icarus zmiňuje více než stovku shluků podobných formací, jež se v naprosté většině vyskytují v oblastech měsíčních moří.

Sarah Bradenová je ve své disertaci z roku 2013 označila jako Irregular Mare Patches alias IMP, tedy „nepravidelné mořské skvrny“. Argumentovala tím, že jsou nepravidelné tvarem a strukturou, nacházejí se uvnitř měsíčních moří a jsou relativně malé. Zdůraznila také, že se dají pomocí zmíněného termínu odlišit od „zásadně jiných“ dutin na Merkuru. 

Mimochodem, Petr Brož s kolegy navrhuje dané spojení zkrátit na Irregular Patches, aby se zamezilo zmatkům spojeným se slovem „mare“ neboli „moře“. Dotyčný výraz totiž odkazuje na materiál, terén i geografický typ útvaru specifický pro Měsíc, což může být zavádějící. Nový termín lépe vystihuje skutečný charakter formací coby nepravidelných depresivních útvarů s jasnými rysy, jež mohou být rozptýlené i mimo hlavní oblasti měsíčních moří. V češtině pak můžeme lépe hovořit o lunárních kapsách.

Příliš mnoho otázek

Lunární kapsy každopádně patří mezi největší geologické záhady na Měsíci. Jejich výzkum je klíčový pro pochopení evoluce našeho souputníka a možného vlivu radioaktivních prvků na jeho pozdní vulkanickou aktivitu. Pokud by kapsy skutečně vznikly před méně než miliardou let, znamenalo by to, že měsíční plášť zůstal tekutý déle, než se předpokládalo. A to by nás nutilo přehodnotit modely chladnutí Měsíce – což ostatně vyžadují i nedávné výsledky radiometrického datování sopečných skel odebraných čínskou sondou Čchang-e 5, které určily jejich stáří na pouhých 123 milionů let!

Další výzkum by měl zahrnovat vzorkování a přímou analýzu, například v rámci mise DIMPLE plánované na rok 2026, i dálkové studium pomocí radarových měření nebo termálního zobrazování. Kombinace terénního průzkumu s pokročilými numerickými modely vývoje Měsíce a s využitím umělé inteligence pro automatickou detekci lunárních kapes v archivech snímků by tak mohl přinést průlom v pochopení těchto záhadných útvarů.

Image

Čtěte také

Záhada horké měsíční skvrny: Co se skrývá pod povrchem Luny?

Pochopit fungování svého organismu představuje jeden z prvních kroků ke zdravému životu. Odhalit, co našemu tělu škodí a co mu naopak pomáhá, však není tak snadné – a ne vždy se dá spolehnout na vlastní pocity. Na to, proč je dobré poznat svůj mikrobiom, jsme se ptali mikrobioložky Jany Matějkové.

Často slýcháme, že střevní mikrobiom tvoří náš druhý mozek. Skutečně má na organismus tak zásadní vliv?

Zmíněný příměr je sice trochu obrazný, ale mikrobiom má rozhodně obrovský význam. Ve střevech sídlí biliony mikroorganismů – bakterie, viry, houby a další – jež nejen pomáhají trávit potravu, ale také ovlivňují imunitní systém, produkci vitaminů a hormonů, a dokonce i naši psychiku. Rovnováha mikrobiomu hraje tedy klíčovou roli pro celkové zdraví.

Co se stane, pokud se uvedená rovnováha naruší?

Nerovnováha mikrobiomu, označovaná jako dysbióza, může mít široké dopady. Může způsobit trávicí obtíže, jako jsou průjmy či zácpa, zvýšit riziko infekcí nebo přispět k chronickým onemocněním včetně alergií, autoimunitních chorob či obezity. A může také ovlivnit naši náladu, například přispět k rozvoji depresí nebo úzkostí.

Jak se střevní mikrobiom vytváří?

Při narození je člověk prakticky sterilní, ale postupně jej kolonizují mikroorganismy. Prvním kontaktem se obvykle stává porodní kanál, později se přidávají další zdroje z okolí – kontakt s rodiči, s prostředím a potravou. Zmíněný proces je zásadní: Mikroorganismy totiž nejen pomáhají trénovat náš imunitní systém, ale také chrání střevo před patogeny tím, že „obsadí“ místa, která by jinak mohly zaujmout škodlivé bakterie.

V jakých oblastech zdraví se střevní mikrobiom ukazuje coby významný faktor?

Ve střevě se nachází obrovské množství mikrobů, které mají svůj význam. Prozatím sice víme jenom zlomek o tom, jak mohou působit na sebe navzájem i na svého hostitele. Víme však, že každý jedinec má specifický střevní mikrobiom a ten plní řadu úkolů: Napomáhá trávení potravy, trénuje náš imunitní systém, a tím ovlivňuje i reakci na infekce, podílí se na produkci různých enzymů, neurotransmiterů či vitaminů, může tlumit zánětlivé procesy v těle, snižovat možnost potravinových alergií. Hraje důležitou roli i z hlediska stresu a nálad.

Čím vším můžeme složení střevního mikrobiomu ovlivňovat?

Velký vliv na něj má to, co jíme. Měli bychom se snažit o pestrou a vyváženou stravu, bohatou na vlákninu a zdroje přirozených probiotik, jako jsou jogurty s živými kulturami, kefír nebo často opomíjené obyčejné kysané zelí. Zásadní je také životní styl, tedy to, zda se hýbu, kouřím, piju alkohol, mám sedavé zaměstnání a podobně.

Ráda bych zmínila i vliv antibiotik, která přirozený mikrobiom ve střevě velmi narušují. Měla by se proto předepisovat přísně cíleně na bakteriální infekce, často však vidíme jejich neracionální nasazování. Výsledkem se stává nejenom krátkodobá komplikace pro pacienta například v podobě průjmu po užívání širokospektrých antibiotik, ale dlouhodobě také celosvětový trend rostoucího počtu multirezistentních kmenů bakterií.

A jak pro změnu mikrobiom ovlivňuje náš celkový zdravotní stav?

Mikrobiom funguje jako samostatný orgán. Pokud je v rovnováze, podporuje správné fungování trávení, metabolismu a imunity. Naopak jeho narušení může přispět k rozvoji řady onemocnění, jako jsou trávicí problémy, autoimunitní nemoci, alergie, nebo dokonce deprese. Mikrobiom také ovlivňuje, jak tělo reaguje na léky nebo určité potraviny.

Odborníci mají nyní v rukou nový nástroj, nazvaný myBIOME. O co se jedná?

MyBIOME představuje nástroj pro analýzu střevního mikrobiomu. Na rozdíl od běžných testů, které sledují jen základní mikrobiální skupiny, používá takzvané metagenomické sekvenování DNA. Díky tomu umíme identifikovat mikroorganismy na úrovni druhů a jejich funkce v organismu, což nám umožňuje lépe pochopit, jak mikrobiom ovlivňuje zdraví každého jednotlivce.

Jaké konkrétní mikroorganismy mohou ve střevech sídlit? A jaké plní funkce?

Ve střevech sídlí biliony mikroorganismů. Jako příklad můžu uvést Lactobacillus, který podporuje trávení a imunitu, Bifidobacterium napomáhající k redukci zánětů, případně Clostridium, jež může být v závislosti na druhu a dalších okolnostech prospěšné, ale i škodlivé. Kvasinky jsou potom v malém množství neškodné, zatímco ve větším mohou být klinicky významné.

Analýza mikrobiomu může upozornit také na různé původce zdravotních potíží. Co lze popsaným způsobem odhalit a jak s takovými zjištěními případně pracovat?

Ve vzorku stolice by se měla vyskytovat minimální příměs lidské DNA. Pokud analýza odhalí její vyšší procentuální zastoupení, může to nepřímo signalizovat střevní zánět. Výsledkem vyšetření by však měla být převážně informace, jaký je můj mikrobiom, v jaké se nachází kondici a co mohu udělat pro to, aby se případně do správné kondice opět dostal.

Jak taková analýza probíhá?

Je to velmi jednoduché: Pacient si online objedná sadu na odběr vzorku, vyzvedne si ji na vybraném odběrovém pracovišti a následně v pohodlí domova provede samoodběr. Vzorek stolice pak pošle zpět do laboratoře, tam se udělá podrobná analýza mikrobiální DNA a za čtyři až šest týdnů pacient obdrží interaktivní report s výsledky. Součástí je i seznam doporučených potravin, které mohou pomoct jeho mikrobiom optimalizovat.

Co konkrétně pacient díky této analýze získá?

Dozví se přesné složení svého mikrobiomu a pochopí, které mikroorganismy jsou pro něj prospěšné, nebo naopak potenciálně škodlivé. Díky tomu může cíleně upravit svůj jídelníček a životní styl, aby podpořil zdravý mikrobiom. Například zvýšením příjmu určitých potravin může podnítit růst prospěšných bakterií a zlepšit své trávení, imunitu či energii.

Jaké možnosti přináší daná technologie lékařům?

Pro lékaře znamená metagenomické sekvenování DNA nástroj k identifikaci možných příčin zdravotních problémů, které se mohou s mikrobiomem pojit. Ačkoliv nejde o diagnostický test, poskytuje cenné informace, jež se dají využít při dalším diagnostickém a terapeutickém postupu. Například můžeme odhalit mikrobiální nerovnováhu, která by mohla stát za častými potížemi s trávením.

Komu může být tato komplexní analýza prospěšná?

Analýza je vhodná pro široké spektrum lidí – ať už pro jedince, kteří chtějí optimalizovat své zdraví, sportovce hledající zvýšení výkonnosti, či pacienty s trávicími a metabolickými problémy. Může pomoct i těm, kdo chtějí předcházet onemocněním díky lepšímu pochopení svého těla. Analýzu si může nechat provést každý, kdo se zajímá o své zdraví a zdravý životní styl nebo má například potíže s trávením, častou plynatostí a podobně.

Může být myBIOME přínosný i pro vědecký výzkum?

Data získaná z analýz mohou vědcům pomoct pochopit souvislosti mezi mikrobiomem a různými nemocemi, což může přispět k vývoji nových léčebných postupů – například cílené probiotické terapie.

Co byste doporučila našim čtenářům, kteří by chtěli začít o svůj mikrobiom pečovat?

Základem je pestrá a vyvážená strava bohatá na vlákninu, fermentované potraviny a omezení průmyslově zpracovaných výrobků. 

Image

Čtěte také

Mikrosvět lidského těla: Jak bakterie na kůži a ve střevech rozhodují o vašem životě

Původní předlohou slavné ceny pro nejlepší tenistku je mísa zvaná Temperantia (česky střídmost). Ztělesnění této ctnosti tvoří hlavní motiv artefaktu. Formu, z nějž byl luxusní kus nádobí odlit, zhotovil François Briot (asi 1550–1616), francouzský mědirytec a výrobce medailí. Zajímavostí je, že se jedná o jediné signované dílo tohoto umělce, ačkoliv jeho tvůrčí kariéra trvala podstatně déle.

Ozdoba k hostině

Vyrobit předmět z litého cínu bylo tehdy velmi náročnou disciplínou, kterou si mohli dovolit zaplatit jenom zámožní jedinci nebo organizace. Objednatelem mísy Temperantia byl pravděpodobně Fridrich I., vévoda z Württemberska a hrabě z Montbéliardu. Právě v tomto francouzském hrabství působil v osmdesátých letech 16. století François Briot, jenž byl v roce 1585, kdy mísa zřejmě vznikla, jmenován hraběcím pečetním rytcem.

Finanční náročnost, která šla ruku v ruce s uměleckou nádherou mísy, dává tušit, že se z ní žádný pokrm nepodával. Takzvaný Edelzinn neboli vzácný cín sloužil zřejmě k ozdobě nákladného bufetu aristokrata či cechovní organizace. Z provedených výzkumů vyplývá, že tato občerstvovací zařízení mohla být několikapatrovými stavbami, jejichž nabídku vybraných jídel doplňovaly rozličné předměty ze zlata, drahokamy nebo třeba mušle. Skladba těchto vzácností se lišila především v závislosti na možnostech hostitele.

Mystická nádhera

Na konci 16. století byla ve Francii na vrcholu dvorská kultura manýrismu, která se zčásti zakládala na myšlence obtížnosti. Díla měla být komplexní, to znamená nejen mistrovsky vyrobená, ale i umělecky obohacující a plná intelektuálních náznaků. Briotova mísa Temperantia je v mnoha ohledech dokonalým příkladem tohoto stylu.

V jejím středu se nachází vyobrazení  střídmosti v podobě ženy svírající pohár vína a džbán. Střídmost představovala jednu ze sedmi ctností, jejichž klasifikace ovlivnila křesťanskou morálku ve středověku a sloužila jako protiklad sedmi smrtelným hříchům. Ostatně opakem střídmosti bylo obžerství, je tedy nabíledni, proč byl na míse jako ústřední motiv zvolen takovýto výjev. 

Kolem centrálního zobrazení se nacházejí čtyři plakety, na nichž jsou ztvárněny postavy zpodobňující čtyři přírodní živly:  vzduch,  vodu,  zemi a  oheň. Na kraji jsou oválné panely zachycující sedm svobodných umění coby základ středověkého vzdělávání:  gramatiku,  dialektiku,  rétoriku,  hudbu,  aritmetiku,  geometrii a  astrologii. Patronkou těchto stěžejních věd byla Minerva, římská bohyně moudrosti. Zbytek prostoru je vyplněn různými motivy, jako jsou ptáci, ovoce, květiny nebo Pegasové. 

Image

Čtěte také

Když outsideři porážejí favority: Pět nejpřekvapivějších sportovních triumfů

V roce 2020 byly při leteckém mapování krajiny laserovým systémem LiDAR objeveny velké ruiny z předklasického období mayské civilizace. Jsou známé jako Aguada Fenix a nacházejí v mexickém státu Tabasco, nedaleko hranic s Guatemalou. Jejich součástí je plochý monument obdélníkového tvaru, který měří asi 1 400 metrů a představuje největší známý mayský ceremoniální monument.

Shodou okolností je také nejstarší, protože Aguada Fenix bylo vybudováno zhruba mezi lety 1050 a 700 před naším letopočtem. Tato archeologická lokalita vzbudila velkou pozornost archeologů a nedávno tam proběhl nový detailní průzkum, který zahrnoval snímkování LiDARem a klasické archeologické vykopávky.

Kosmogram starý 3 tisíce let

Tým, který vedl Takeshi Inomata z Arizonské univerzity, uskutečnil celou řadu zajímavých objevů. Zjistili například, že Aguada Fenix bylo podstatně rozsáhlejší, než co naznačovaly původní výzkumy. Ceremoniální centrum mělo tvar kříže s osami o délce 9 a 7,5 kilometrů. Ještě zajímavější ale bylo zjištění, že Aguada Fenix bylo se vší pravděpodobností postaveno jako kosmogram.

Kosmogram představuje jednoduché vyjádření kosmologických představ dané kultury. Může mít různou formu. Pro středoamerické nebo také mezopotámské civilizace bylo typické tímto způsobem plánovat města. Komplex Aguada Fenix je model vesmíru, jak si ho Mayové představovali asi před 3 tisíci let. Výzkum ceremoniálního centra Aguada Fenix uveřejnil vědecký časopis Science Advances.

TIP: Aguada Fenix: V Mexiku objevili nejstarší a zároveň největší monument Mayů

Inomatu a jeho kolegy rovněž velmi zaujalo, že na Aguada Fenix nenašli nic, co by svědčilo o sociálně nerovné společnosti, jako například honosné stavby pro elitu nebo sochy či reliéfy vládců. Badatelé jsou přesvědčeni, že šlo o víceméně rovnostářskou kulturu, která přesto byla schopná vybudovat monumentální stavby, aniž by bylo nutné používat donucovací prostředky v rámci sociální hierarchie pod vládou panovníka.
 

Písečné duny stále ukrývají památky na někdejší mocné impérium, díky němuž se daná lokalita před tisícem let proměnila v prosperující bod na hedvábné stezce. Mezi obchodní centra a významná sídla Tangutské říše, známé také jako Západní Sia, patřilo Chara-Choto, mongolsky doslova „černé město“. Dnes z něj zbývají jen opuštěné ruiny, roztříštěné sochy a sluncem vybělené kosti, zato v 11. století šlo o jedno z nejvlivnějších sídel v Číně. Trosky kdysi velkolepého opevnění vyprávějí příběh, jenž se začal psát v roce 1038.

Rozkvět díky dobytí

„Když opustíš město Čang-jie, jedeš dvanáct dní a pak dorazíš do města jménem Ecina, které leží směrem na sever na okraji Písečné pouště; patří k provincii Tangut. Obyvatelé jsou modláři, mají spoustu velbloudů a dobytka a v zemi se chová mnoho dobrých rarohů. Obyvatelé se živí pěstováním a chovem dobytka, neboť nemají žádný obchod. V tomto městě musíte čtyřicet dní shromažďovat zásoby potravin, protože když opustíte Ecinu, vstoupíte do pouště, která se táhne čtyřicet dní cesty na sever a na níž nenarazíte na žádné obydlí ani místo pro návnadu.“ Tak zní úryvek z Milionu, jednoho z nejslavnějších cestopisů v dějinách, z pera Marca Pola. Právě zmiňovanou Ecinu přitom dnes historikové ztotožňují s Chara-Choto.

Benátský kupec a cestovatel žil v době, kdy město zažívalo léta své největší slávy. Navštívil jej ve druhé polovině 13. století, tedy asi padesát roků poté, co se ocitlo pod nadvládou mongolského vojevůdce Čingischána. Dobytí Zlatou hordou však sídlu překvapivě nepřineslo zkázu, jak bývalo obvyklé, nýbrž naopak umocnilo jeho prosperitu. Za vlády Čingischánova vnuka Kublajchána se Chara-Choto dokonce rozrostlo na trojnásobek své původní velikosti.

Zbabělý generál

Éra rozkvětu trvala bezmála půldruhého století, dokud se v Číně nedostala k moci slavná dynastie Ming. V roce 1372 začali Číňané město obléhat, načež jej čekal postupný úpadek a nakonec zánik. Dodnes však nevíme, proč a jak přesně k tomu došlo. Podle místní legendy odklonili mingští vládci tok řeky Ejin, jediného zdroje vody pro Chara-Choto, čímž obyvatele pokořili, aniž by museli vzít hradby útokem.

Jedna z verzí příběhu praví, že pod tíhou rozhodnutí, zda zvolit smrt žízní, nebo předem prohranou bitvu, usmrtil charachotský generál Chara Bator svou ženu i děti a následně spáchal sebevraždu. Podle další verze vykopal v hradbách díru a zbaběle utekl. V dochovaném opevnění se přitom skutečně nachází otvor, kterým by mohl projet jezdec na koni… Jisté je, že když čínští vojáci do města konečně pronikli, pozabíjeli nejen zbylé obyvatele, ale i všechen dobytek a koně. Drtivá porážka přivedla někdejší perlu Mongolska na pokraj zkázy, Chara-Choto se postupně proměnilo v město duchů a dlouhých pět set let o něm nikdo neslyšel. 

Nic než ruiny 

„Černé město“ se dočkalo znovuobjevení na počátku 20. století. A jako první jej navštívil ruský mongolista a cestovatel Cogto Badmažapov, který zaslechl pověsti o ztraceném sídle někde na dolním toku řeky Ejin. Na místo dorazil na jaře roku 1907 a objevil tam masivní ruiny. Zhotovil jejich plán a pořídil několik fotografií, načež je odeslal do petrohradské akademie věd.

Následujícího roku se vydala na cestu expedice pod vedením Pjotra Kozlova, která získala povolení k průzkumu oblasti a k vyzvednutí případných nálezů. Ukázalo se, že se z Chara-Choto dochovaly pouze devět metrů vysoké a 3,7 metru silné hradby, jež se táhly v délce 421 metrů od východu k západu a 374 metrů severo-jižním směrem. Stavební materiál tvořila udusaná hlína a na vrcholu zdí kdysi nejspíš spočívala střecha. Ze západní a východní stěny ústily brány chráněné masivním obdélníkovým přístavkem a v každém z rohů se nacházela velká kruhová bašta. Uvnitř města pak zůstalo ještě několik pagod a stavba připomínající mešitu. Dodnes nevíme zcela jistě, zda se skutečně jednalo o islámský svatostánek, je to však vysoce pravděpodobné: Obchodníci přicházející z Blízkého východu a Indie tak mohli praktikovat svou víru i v jednom z nejvzdálenějších bodů hedvábné stezky.

Knihovna světa

Pravé poklady se ovšem ukrývaly pod zemí. Hned během prvních vykopávek se podařilo objevit přes dva tisíce knih, rukopisů a svazků psaných v dnes již mrtvé tangutštině. Kozlov je pak spolu s buddhistickými sochami, texty a dřevoryty ze stúpy nalezené za hradbami odeslal do Petrohradu. Pokračující průzkum odhalil tisíce dalších manuskriptů, knih, ale i předmětů denní potřeby, výrobních nástrojů a náboženských artefaktů, z nichž mnohé se staly základem pro výzkum zmíněné tangutštiny. K jejímu rozluštění zvlášť napomohlo několik dochovaných čínsko-tangutských slovníků, včetně svazku s názvem Perla na dlani sestaveného v roce 1190.

Díky zachovalým rukopisům také víme, že v Chara-Choto prosperovalo rovněž křesťanství, a dokonce tam proniklo nejpozději v 7. století, tedy ještě před vznikem Tangutské říše. V 80. letech minulého století pak čínská archeologická expedice objevila další tři tisíce manuskriptů v řadě jazyků, včetně arabštiny, tibetštiny či ujgurštiny.

Hedvábná batika

Písek se ukázal jako ideální konzervační prostředek, a kromě písemných památek tak badatelé pod jeho nánosy nalezli třeba i malby na hedvábí – převážně s buddhistickými náměty v čínském a tibetském stylu – či fragmenty hedvábí barveného batikou. Velmi hojné byly drobné figurky znázorňující lebky, masky, ale také mince nebo nádoby na vodu. Kdysi totiž Chara-Choto zřejmě omývala dvě říční ramena, jež se severně od města spojovala.

Mezi nálezy nechyběly ani specifické malby, a jak později zjistili odborníci z petrohradské Ermitáže, většina z nich se datuje do 11.–13. století, zatímco převážná část úlomků porcelánu s kobaltovou dekorativní glazurou je o století starší. Žádná malba pravděpodobně nevznikla po roce 1387, poslední čínský text pochází z roku 1371 a tangutské texty byly sepsány nejpozději v roce 1212. Zdá se tedy, že život ve městě utichl někdy kolem roku 1380.

Archeologův sen

Kozlov později o úspěšné expedici vydal knihu, která v roce 1929 vyšla i česky pod názvem Mrtvé město Chara-Choto. Badatel v ní specifikoval podobu předměstí za hradbami i vlastního sídla uvnitř: Nacházely se tam pravidelné čtvrti a průchody, tzv. obchodní a hlavní ulice a k nim přiléhající odbočky, které lemovaly domky z hlíny přikryté slámou a opět hlínou v podobě pevné krusty. Na mnoha místech se však již střecha propadla, a stačilo tedy kopnout do země, aby se našly její pozůstatky. „Větších a bohatších domů je zde málo,“ uváděl Kozlov.

V místě se našly buddhistické, křesťanské, a dokonce islámské modlitebny. V jejich ruinách se mnohdy dochovaly úlomky hliněného a porcelánového nádobí, spolu s litinovými a železnými objekty. Dražší kovy jako měď či stříbro se podařilo nalézt jen velmi výjimečně. Na podlahách se obvykle zachovaly čtvercové pálené cihly a na stěnách jejich lehčí a méně trvanlivé nepálené protějšky. Střechy pak sestávaly z vydutých tašek s čínskou figurální obrubou.

Kozlovova výprava narazila i na vyvýšenou stavbu podobnou chrámu, určenou k bydlení městského vládce. „Všechno naše bádání, všechno naše kopání v Chara-Choto bylo konáno se zvláštní pečlivostí a láskou. Každý nový předmět, který jsme našli v útrobách země nebo na jejím povrchu, vzbuzoval všeobecnou radost. Nikdy nezapomenu na nadšení, jež naplnilo mou duši, když jsem po několika úderech motykou a zarytí lopatou na zřícenině číslo jedna našel buddhistický obrázek, malovaný na plátně,“ líčil badatel.

Bohatá mocnost

Tangutská říše těžila ze strategické polohy na klíčovém úseku hedvábné stezky, kudy proudilo zboží mezi Střední Asií a Čínou. Tibetsky mluvící tangutští obyvatelé dokázali zmíněné pozice mistrně využít a etablovali se jako prostředníci ve výměně komodit. Vytvořili tak unikátní kulturu založenou na kombinaci nomádských tradic a usedlého zemědělství.

Stali se výběrčími daní a mýtného od obchodních karavan, a do jejich pokladnic tudíž plynulo nemálo peněz. Sami patřili mimo jiné mezi zkušené kovotepce a tkalce a v jejich produkci se mísily čínské i středoasijské vlivy. Ke klíčovým vývozním položkám říše se řadila zejména vlna, kůže, sůl a koně. Zmíněných zvířat si cenila především sousední Čína, která využívala vojenské jezdectvo k obraně svých rozsáhlých hranic. Na západ z ní přes Tangutskou říši putovalo luxusní zboží jako hedvábí, porcelán a čaj, zatímco opačným směrem se přivážely skleněné výrobky, koření a drahé kovy ze Střední Asie a Blízkého východu. 

Vysoká ekonomická úroveň se nakonec stala jedním z důvodů, proč Čína uznala autonomii tangutského impéria, kterému říkala Západní Sia (viz Zapomenutá říše). Říše Sung si za to stanovila tribut placený hedvábím, stříbrem i čajem v celkové výši 250 tisíc jednotek ročně. Západní Sia se tak integrovala do čínské ekonomické sféry coby polosamostatný partner: Měla přístup k tamnímu luxusnímu zboží i technologiím, včetně tkaní hedvábí a zemědělských inovací, a obě kultury se záhy začaly vzájemně ovlivňovat a prolínat. Tanguti například přijali některé konfuciánské byrokratické zvyklosti a vedle svého vlastního písma používali i to čínské. 

Image

Čtěte také

Gobijská zeď: Zapomenutá stavba, která ovládala poušť i obchod

Panda velká (Ailuropoda melanoleuca) je původem čistokrevná šelma. Přesto její jídelníček z plných 99 % tvoří rostliny, a to především bambus. Příležitostně si zpestří potravu i trávou nebo hlízami. A spíš jen výjimečně si vzpomene na svůj původ a pochutná si na ptáčatech, drobných hlodavcích nebo na mršině. 

Býložravý masožravec

S rostlinnou potravou má žaludek spoustu práce. Z valné části ji totiž tvoří složité cukry, jako je celulóza nebo lignin a většina savců není k štěpení těchto molekul vybavena potřebnými trávicími enzymy. Spoléhají proto na početnou a nepřeberně pestrou armádu mikrobů, jež hostí ve svých útrobách. Někteří býložravci chovají tyto mikroorganismy v tzv. předžaludcích. Hrubou rostlinnou hmotu pro ně mělní opakovaným přežvykováním. Jiní býložravci mají rozlehlá slepá střeva a bakterie potřebné k trávení rostlinné potravy soustředí v nich. Také střevní mikroflóra býložravců odvádí při trávení pořádný kus práce.

Jenže předci pandy velké byli všežravci a na pandě je to dodnes jasně patrné. Má krátký, jednoduchý trávicí trakt „konstruovaný“ k zpracování masa bohatého na snadno stravitelné živiny. Plní ho však rostlinami, v nichž jsou živiny uložené v „nerozbitných“ molekulách celulózy a denně zkonzumuje kolem 15 kilogramů bambusu. Vědci dlouho připisovali klíčovou roli při trávení bambusu bakteriím v pandích útrobách. Ukázalo se však, že tyto bakterie v rozkladu rostlinné hmoty příliš zdatné nejsou. 

Trávicí trakt z minulosti 

Čínští vědci prozkoumali skladbu bakterií pandího střeva a analyzovali spektrum enzymů, které mohou bakterie svému hostiteli nabídnout k trávení vegetariánské potravy. Nasbírali k tomu vzorky trusu od 45 pand různého věku a odebírali je v různých ročních obdobích. Analýzou bakteriální DNA izolované z pandích zelenavých výkalů vědci určili, jaké bakterie ve střevu pandy žijí. Výsledky porovnávali s druhovou skladbou bakterií ze střeva medvědů, lvů, koní a klokanů. 

V pandím střevě vědci očekávali mikroby podobné těm, jací jsou známí z útrob býložravců. Ti vděčí za vydatnou pomoc při trávení rostlinných složitých cukrů včetně celulózy např. bakteriím Fibrobacter, Ruminococcus, Prevotella či Butyrivibrio. Takoví mikrobi se ale ve střevě pandy velké nevyskytují! 

Drtivá většina střevních bakterií pandy je reprezentována druhy typickými pro masožravce. Jsou to například bakterie Escherichia, Shigella a Streptococcus. Pandy tak během evoluce nejen nevyměnily trávicí trakt za „model“ odpovídající jejich stravě, ale ponechaly si dokonce i jeho mikrobiální „posádku“ v nezměněném složení. 

Na mase si už nepochutná

Vědci nyní stojí před záhadou. Předci dnešních pand velkých začali přecházet na vegetariánskou stravu už před 7 miliony roků. Byli k tomu zřejmě donuceni změnou klimatu, při které vymizela většina jejich kořisti. Výhradními jedlíky bambusu se pandy staly zhruba před dvěma miliony roků. 

Za miliony let se pandy konzumaci rostlinné potravy v mnoha ohledech přizpůsobily. Vyvinul se jim například „šestý prst“ známý také jako „pandin palec“. Ve skutečnosti je to silně protažená záprstní kůstka. Pandě tento „falešný“ prst dobře slouží k přidržování bambusových stonků. Také čelisti pandám výrazně zesílily, protože chroupání bambusu vyžaduje podstatně vyšší tlak při skusu zubů než konzumace masa. 

K zajímavým adaptacím pandy patří změny v chuti. Předkové pandy měli dobře vyvinutou chuť označovanou jako umami. Ta je důležitá pro masožravce, protože jejím prostřednictvím zvíře hodnotí obsah důležitých živin, především pak aminokyselin. Býložravci ale chuť umami nepotřebují a panda o ni přišla. I kdyby se dnešní pandy z nějakého důvodu rozhodly vrátit k masitému jídelníčku svých předků, už by jim nechutnal. Nemají na něj zařízené chuťové buňky. 

Stavbou trávicího traktu a druhovým složením střevních bakterií se panda na přechod k rostlinné potravě neadaptovala. V jejím břiše se evoluce zastavila. Proč? To zatím nevíme.

Hádanka zůstává 

Jak tedy panda tráví svůj bambusový jídelníček? To je v současné době velká záhada. Vědci nevylučují, že některé bakterie ze střeva pandy by mohly být v trávení celulózy a dalších složitých cukrů výrazně výkonnější než obdobné bakterie masožravců. Předběžné experimenty naznačují, že určitým způsobem by mohly pandě s trávením bambusu pomáhat například bakterie Clostridium. Vědci si proto chtějí střevní bakterie pandy ještě důkladně „proklepnout“. Panda sama se trávení rostlinné potravy přizpůsobit nemusela, ale její „masožraví“ střevní mikrobi to mohli do určité míry zvládnout. 

Rostlinnou hmotu nemusí pandě trávit jen bakterie. Z předžaludků přežvýkavců jsou známé houby, které umějí rozkládat celulózu. Prvoci z předžaludků si dokážou poradit s trávením dalších složitých cukrů rostlinné potravy, např. s xylany. 

Zatím se tedy zdá, že jednu z mála adaptací pandy na její chabé trávení rostlinné hmoty představuje každodenní konzumace velkého objemu bambusu. Panda dohání nedostatek živin neustálým přísunem potravy, aby měl její organismus z čeho čerpat.

Image

Čtěte také

Symbol ohrožené přírody: Panda velká, věčně hladová šelma

Informace jsou moc, to si dobře uvědomuje nejen francouzská vláda. Proto už dávno před revolučním rokem 1789 vladařovi zmocněnci zakládají svůj první Cabinet noir alias Černý kabinet nebo chcete-li temnou komoru. O co jde?

Čistě technicky o dočasný tajný úřad, který otevírá příchozí diplomatickou poštu velvyslanců a zahraniční korespondenci místní šlechty, aby získal informace zpravodajské povahy. Pracuje z králova pověření, ale dost často i bez jeho vědomí. Nehledejte v tom nic čestného nebo poctivého. Je to prostě svévolné nabourávání soukromí. Cíle těchto akcí jsou dopředu jasné: zjistit, co se povídá! 

O čem si píší?

Na prvním místě stojí veškerá korespondence směřující k tradičním rivalům, tedy do Anglie a Španělska. Zvláštní důraz se klade na poštu diplomatickou. Druhou příčku zaujímá pošta s podezřelými adresáty například v Rakousku nebo carském Rusku. Mohla by nést informace o tajných politických záměrech. Číslo tři? Tradiční „domácí“ nepřátelé: odpůrci monarchie, buřiči a revolucionáři, náboženští blouznivci. A za čtvrté? Pošta všech, které král momentálně považuje za hrozbu nebo naopak přátele. Pro jistotu. Pošta králových milenek nebo důvěrníků prostě důvěrná není.

Ludvík XIII. byl možná králem Francie a Navarry, ale ve své podstatě byl dost naivní. Myslel totiž, že má svůj Cabinet noir pod kontrolou. Že ho svolává jen on sám a ke konkrétním případům. Ve skutečnosti tenhle sehraný tým fungoval prakticky nepřetržitě pod vedením kardinálů de Richelieu a později Mazzarina. Tito pánové svému vladaři hodili jen sem tam nějaký drobek užitečné informace. Vzpoura francouzské šlechty v roce 1615? Nedošlo k ní. Listy vzbouřenců prozradily celý záměr před samým začátkem. Proč hugenoti v roce 1620 neuspěli u Béarnu? A jak to, že v roce 1626 padl nedobytný Re-Imont? Někdo zkrátka četl poštu a včas to donesl králi.

Králův majetek

Obdržené informace kardinálové samozřejmě využívali ke svým vlastním mocenským záměrům. Korumpovali a vydírali, hráli vlastní hru. A právě proto se Ludvík XV. rozhodl je odříznout od zdroje. Jak? Svým nepříliš známým ediktem učinil veškerou poštu důvěrnou. Narušení její pečetě se stalo trestným činem. Souběžně s tím ovšem schválil založení úřadu Cabinet du secret des postes. Cizím tedy čtení dopisů zapověděl, a sám si na ně činil nárok! Je jistou ironií, že tuto zpravodajskou odluku měl na svědomí pravděpodobně kardinál de Fleury, který se v Ludvíkově vládě stal prvním ministrem. Znáte to, udělejte z pytláka hajného a v lese je klid…

Cabinet du secret se utěšeně rozrůstá, jeho nenápadné pobočky se objevují u každého většího poštovního úřadu. Má to ale háček. Pařížské rodiny Pajot & Rouille, které mají monopol na provozování francouzské poštovní služby, se zásahům do soukromí svých zákazníků brání. Nevydrží vzdorovat dlouho. Provokují totiž i tím, že jejich zisky jsou větší, než kolik královský dvůr vybere na daních. De Fleury má originální nápad: v roce 1738 rozhodne o „privatizaci“ jejich pošty. Zavedený a výdělečný systém prostě přehraje pod královskou korunu. Tím vyřeší i problém s listovním tajemstvím. Každý dopis teď vlastně patří králi.

Jenže časy se mění a nespokojenců přibývá. Neustálé špehování a narušování listovního tajemství, to je jedna z mnoha věcí, na které si poddaní Ludvíka XVI. stěžují. Revoluci už nikdo nezastaví! Rozhodně to ale neznamená konec Kabinetu. Naopak. V bouřlivých letech svištící gilotiny, která má odstranit poslední stopy starých časů monarchie, se cizí pošta čte jako nikdy předtím. Vždyť každá strana, každé revoluční sdružení má zájem o informace z opozice.

Co píší zrádci?

Co si sdělují členové Konventu a co svěřují papíru Jakobíni? Jak si vedou Girondisté? Jaké vzkazy si posílají členové Revolučních tribunálů? Co stojí v korespondenci Výboru pro veřejnou bezpečnost? Jak zní jména budoucích obviněných? Kdo straní Robespierrovi, za koho bojuje Direktorium a kdo to k čertu je ten Korsičan Napoleon Bonaparte? Francouzi se učí, že myšlenky svěřené papíru mohou bolet. V nečistém politickém boji tak na významu získává šifrování a následně luštění tajných zpráv, stejně jako vytváření falzifikátů a podvrhů. Vše může být použito jako důkaz a snadno vést k trestu smrti pro domnělého či skutečného „zrádce revoluce“.

Neklidné vody se nakonec usadí. Pod Napoleonovým vedením vznikne úřad vojenské rozvědky, který má na starost i čtení cizí pošty. Primárně s ohledem na válečné zpravodajství, což je trochu krátkozraké. Francouzskou lekci totiž ve svůj prospěch maximálně zužitkují sousední Rakušané. Ve své vídeňské Kanceláří tajného kabinetu (Geheime Kabinettskanzlei) dokážou veškerou podezřelou nebo diplomatickou poštu zpracovat přímo průmyslovým způsobem! A na rozdíl od Francouzů tak, že adresáti o tom nemají sebemenší ponětí.

Tým čtenářů

Nejstřeženějším tajemstvím a klíčem k úspěchu této organizace byl přitom prostě jen… čas doručení! Lidé věděli, že před osmou ranní jim žádný dopis nepřijde. Ani rychlá diplomatická pošta na ambasády nechodila před sedmou. Jenže postilión se svým vozem ve skutečnosti dorazil už kolem třetí v noci. 

V mezičase se poštovní špionáž rozjela naplno. Z pytlů doručené pošty je odebrána každá obálka směřující na cizí ambasádu, a také každý list směřující k někomu z „podezřelých“ adresátů uvedených na zvláštním seznamu potenciálních špionů nebo nepřátel císařského dvora. V Kanceláři tajného kabinetu se o každý z nich postará tým profesionálů. Je tu nahřívač, který rozpustí a odstraní pečeť. Hned za ním stojí rytec a voskař, kteří se pustí to výroby identické pečetě (pokud ji už nemají hotovou od minula). To vše kvůli tomu, aby se dopis po zpracování jevil jako nedotčený. Psaní pak směřuje k úředníkovi-čtenáři. Ten bleskově vyhodnotí jeho obsah. Jde o formální list, závažné psaní, nebo se někde mezi řádky skrývá náznak šifry? Podezřelý nebo zajímavý dopis okamžitě putuje k přepisovačům, kteří k pozdějšímu zužitkování pořídí dokonalou kopii.

Tam a zase zpátky

Čtenáři a přepisovatelé ovládají nejrůznější jazyky. Často jsou i rodilými mluvčími. Dokáží z textu odpozorovat i jemné náznaky, podezřelé nuance. Výsledek – tedy přepsaný list i originál pak ještě jednou posoudí vedoucí oddělení. Ten také může, obvykle po upozornění hned od prvního úředníka – čtenáře, doporučit, aby se dopis upravil. Kabinet v tom případě obratem vyrobí dokonalé falzum, ve kterém je třeba jen o jednu, obvykle však nejpodstatnější větu méně. Výsledek je pak znovu zapečetěn. Nechybí tu dokonce ani „parukář“. Dokáže do již přečteného dopisu vložit patřičně barevný vlas nebo blechu! To v případě, že pisatel chtěl takovou pomůckou chránit obsah listu před narušením. Dopis pak znovu zamíří na poštu, která jej expresně doručí na uvedenou adresu. 

V Geheime Kabinettskanzlei se práce nikdy nezastaví. Jede se tu na tři směny. Všechna okopírovaná psaní je zapotřebí ještě jednou vyhodnotit. Ta, která jsou šifrovaná, dostanou do rukou místní kryptoanalytikové. Pracuje jich tu celá parta a patří mezi profesionály evropské úrovně. Výsledkem jejich úsilí je, že si cizí diplomat čte svou důvěrnou doručenou poštu při dopolední kávě přibližně ve stejný moment, kdy identický list otevírá rakouský císař. Na odpočinek není čas: nejpozději ve čtyři odpoledne totiž přijíždí „večerní“ pošta z ambasád, která v sedm vyrazí ke svým adresátům. I tu je třeba zpracovat!

Černé díry a temná energie představují dva fascinující fenomény moderní astrofyziky. A přestože spolu na první pohled nesouvisejí, určité teoretické modely a hypotézy jejich možnou spojitost naznačují – zatím se ji ovšem nepodařilo potvrdit a zůstává víceméně předmětem spekulací. V černých dírách totiž neplatí známé fyzikální zákony, což skýtá prostor pro alternativní pohledy. 

V blízkosti horizontu událostí se odehrávají extrémní kvantové jevy, které možná generují vakuovou energii podobnou energii temné, a ta by mohla přispívat ke zrychlené expanzi vesmíru. Podle jiných hypotéz nepozorujeme skutečné černé díry, ale díry „skoro černé“. Ve zmíněných oblastech se mohou vlastnosti gravitace od ostatních částí kosmu lišit, a přispívat tak k temné energii.

Primordiální černé díry pak reprezentují hypotetické objekty, jež mohly vzniknout krátce po Velkém třesku a ovlivnit distribuci temné energie ve vesmíru, přičemž by mohly vytvářet efekt podobný kosmologické konstantě.

Image

Čtěte také

Temná energie: Co víme a nevíme o tajemné vesmírné substanci?