Konstantin XI. Palailogos přichází na svět v únoru roku 1405. Má z historického hlediska poněkud smůlu na dobu, do které se narodil. Kdyby přišel na svět o pár století dříve, sahala by moc Východořímské říše od Chorvatska až po Sýrii a od Krymu až na Krétu. Konstantinova doba je však časem úpadku a rozkladu dříve slavného impéria. V mládí se sice účastní dobyvačných výprav v Řecku, díky kterým se svým bratrem sjednotí oblast Peloponésu, ale co je mu to platné? Už když v roce 1449 nastupuje na trůn, Konstantinopol je ze všech stran obklíčena dobyvačnými Osmany. Existence Byzantské říše visí doslova na vlásku…

Mladý despota

O Konstantinově dětství není téměř nic známo. Víme, že byl synem císaře Manuela II. a srbské šlechtičny Heleny Dragašovny. Že se ale Konstantin stane dědicem trůnu, s tím se nepočítalo. Vždyť byl až osmým z celkem deseti potomků!

V roce 1425 se císařem stává jeho bratr Jan VIII. Také Konstantinovi se však dostává „vzdělání“ hodné člena císařské rodiny. Do správy dostává už jako mladík několik významných měst v Thrákii, krajině západně od Cařihradu. Mezi léty 1437 až 1440 pak dokonce vládne přímo v Byzanci, když zastupuje svého bratra, který odjel na koncil do Florencie. O tři roky později se Jan vrací domů a Konstantin se přesouvá zpět do svého sídelního města Mystra v krajině historické Sparty. Odsud vládne tzv. Morejskému despotátu, poslednímu byzantskému území mimo okolí Konstantinopole. Morea je totiž středověký název pro Peloponéský poloostrov.

Konstantin moc dobře věděl, že jedinou obranou před neúnavnou expanzí Turků je vlastní expanze. Drobné státečky pohlcují Osmané jako jednohubky, jen silné císařství provázané s bohatstvím Benátek a Janova může uspět tváří v tvář sultánově hrozbě! V roce 1444 tak využívá slabosti severořeckých latinských státečků a rozšiřuje území despotátu až k pohoří Pindu. Že by se podařilo bratrovi císaře přece jen nastartovat období nového byzantského rozmachu? 

Začátek konce

Všechny naděje se rozplývají o dva roky později. Konstantinovi se totiž během výbojů na sever nedaří dobýt křižácké Athénské vévodství, jež v tu dobu ovládá florentský vévoda Nerius II. Florenťan zahnaný do úzkých raději svěřil osud Athén do rukou Turků, než Byzantinců, a oficiálně požádal osmanského sultána Murada o pomoc. Padesátitisícová turecká armáda se vydává na pochod. Sultánovým cílem tentokrát ještě není zničení zbytků Východořímské říše, ale zatlačení Konstantina zpět do Moreje. Spojenému tlaku Osmanů a Athéňanů nemůže Konstantinovo desetinové vojsko čelit. Když se navíc Konstantin doslechne, že v čele nepřátelské armády stojí sám sultán Murad, vydává pokyn k ústupu.   

Konstantin s bratrem císařem Janem jsou poraženi. Sultán Murad velkoryse souhlasí, že jim dovolí vládnout v hranicích Despotátu platných před počátkem výbojů, pokud mu budou odvádět tribut čili poplatek za mír. Tím se veškeré naděje na rozmach Byzance obrací v prach.

Císař je ponížen, nové území nenávratně ztraceno, armáda zdecimována a státní pokladnice připomíná prázdnou spižírnu. Palailogovci musí přehodnotit svou dosavadní politiku. Jedinou zárukou jejich přežití je utužení vazeb s námořními a obchodními velmocemi Janovem a Benátkami. Tyto státy v polovině 15. století kontrolují ostrovy mezi Řeckem a Malou Asií a vzhledem ke svým obchodním zájmům stojí o to, aby úžinu Bospor – jedinou námořní cestu do Černého moře – ovládali křesťané. Může toto spojenectví zabránit nevyhnutelnému pádu Konstantinopole?

Zármutek i zděšení se na přelomu let 1448 a 1449 rozhostí nad zbytky říše. Císař Jan VIII. umírá. Konstantin očekává svou korunovaci. Ale i jeden z jeho mladších bratrů – Demetrios ohlašuje svůj nárok na trůn. Schyluje se k občanské válce? Krizi nakonec zachrání jejich matka Helena Dragašovna. I když se na sklonku života stává řádovou sestrou v klášteře, vliv si ještě udržela a i díky ní nakonec na trůn usedá Konstantin.

Poprvé v historii Byzance však nový císař není korunován v císařském městě samotnou hlavou východní křesťanské církve, ale přímo v Mystře, a to navíc pouhým místním duchovním! Podmínky korunovace posledního z římských císařů ilustrují, v jak hluboké krizi se říše několik let před svým definitivním pádem nachází. 

Naděje, či hrozba?

Konstantin se ale nevzdává. Na jaře 1449 se po moři vrací do Byzance. Cařihradským lidem je uvítán s veškerou pompou, až ho to samotného skoro zaskočí. Vzhledem ke kritické situaci a turecké hrozbě okamžitě přistupuje k diplomatickým vyjednáváním. Ví, že stát uchrání, jen když vytvoří unii s Benátkami nebo s Janovem. Vyslanec Andronikos Leontaris přímo v centru Republiky svatého Marka jedná o možnosti najímat na Krétě, kterou Benátčané ovládají, lučištníky pro boj s Turky. Vzápětí se Leontaris obrací s prosbou o pomoc přímo k papeži. Na koho jiného se přece můžou křesťané spolehnout ve chvíli nejvyšší nouze? Na své katolické bratry!

Vyslance však ve Vatikánu v roce 1451 čeká studená sprcha. „Jistěže Byzanci pomůžeme, milí bratři,“ sděluje papež Mikuláš V., „ale jen za podmínky, že se znovu sjednotí naše vyznání. Buď přijmete katolicismus a podřídíte svou církev Římu, nebo nejenže vás nechám Osmanům napospas, ale zároveň budu Byzanc považovat za nepřítele i já sám!“

Posel se tak vrací do Cařihradu s nepořízenou. Stanoviska papeže samozřejmě tlumočí dvoru, tím ale nevědomky ještě prohloubí politickou krizi ve státě. Dvořané a feudálové se rozdělují na zastánce unie s katolíky a na ty, kteří by raději zemřeli, než aby zradili své pravoslavné vyznání. Množí se také názory, že by se říše prostě měla Turkům vzdát. 

Turecké zajetí

Na osmanském trůnu ještě téhož roku střídá Murada sultán Mehmed II. Hned v počátcích své vlády hasí nebezpečnou vzpouru v Anatolii, a když se s armádou vrací domů, volí místo tradiční trasy přes Dardanely cestu vedoucí přes Bospor – a tím pádem i přes území byzantských! Zdá se, že monarcha opojený dobyvatelským úspěchem vůbec neřeší, že s vojskem vstupuje na cizí území.

Nutno však podotknout, že jediné, co s tím mohou vystrašení konstantinopolští dělat, je dívat se, jak kolem mašírují musulmanští ozbrojenci. Těch je navíc dosud nevídaný počet. Zdroje se různí, střízlivé odhady počítají se zhruba 80 tisíci vojáky, historické záznamy však líčí i armádu čítající na 400 tisíc mužů! Ať tak či onak, z pohledu obránců, kterých je sotva pár tisíc, se jedná o fatální přesilu.

Takovou příznivou situaci přece musejí Osmané využít! Přepochodují kolem Konstantinopole a rozbíjejí tábor na nedalekém vrcholku. Ihned se dávají do stavby opevněného hradu Rumeli Hisari. V červenci 1451 Konstantin XI. přistupuje na podmínky tzv. Florentské unie, která stvrzuje, že až spojenci z Evropy odrazí Osmany, pravoslavnou byzantskou církev bude mít pod kontrolou římský papež. Lid a část duchovenstva ale tento pakt cíleně bojkotuje. 

Koncem srpna 1452 je Rumeli Hisari dostavěn a Konstantinopol se ocitá v neprostupném námořním i pozemním obklíčení. Nikdo se nedostane z města ani do něj, aniž by neprošel sultánovým záborem. V okolí hradu už se šikují desítky tisíc válečníků. Obyvatelům dříve slavné metropole vstávají vlasy hrůzou. Den co den se dívají do tváře nepřítele a čekají, kdy se rozhodne zasadit jim poslední smrtelnou ránu. Nemůžou s tím však nic dělat. Městem se rozmáhá zoufalství.

Druhý dubnový den roku 1453 vyráží masa tureckých vojáků do útoku. Obránci Konstantinopole napjatě vyhlížejí plachty křesťanských panovníků z Evropy, jejichž vojska měl v rámci plnění podmínek Florentské unie zajistit papež Mikuláš. Objevuje se však jen hrstka lodí, z nichž největší posádku nakonec tvoří 700 janovských těžkooděnců pod vedením kapitána Giustinianiho. Zbytek křesťanského světa nechává Byzanc napospas muslimským dobyvatelům.

Kde se v posledních okamžicích svého života i Byzantské říše samotné nachází císař Konstantin? To není známo. Od dobových historiků víme, že „ulicemi Byzance teklo tolik krve, jako je ve vodopádu po vydatné bouři“ a že „těla na moři plavala jako rozkutálené melouny“. Poslední byzantský vládce velmi pravděpodobné skončil někde mezi nimi. Ačkoliv víme, že se do poslední chvíle osobně účastnil bojů v ulicích a se zbraní v ruce vzdoroval bok po boku svých věrných nepříteli, jak přesně byl zabit, netušíme. Jeho tělo se totiž nikdy nenašlo…

Image

Čtěte také

Kříž pod vládou půlměsíce (1): Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Polibek – jeden z nejosobnějších projevů, který v lidské kultuře symbolizuje lásku, oddanost ale i třeba zradu – zřejmě vznikl mnohem dříve, než se na scéně objevili lidé. Nová studie, zveřejněná ve vědeckém časopisu Evolution and Human Behavior, naznačuje, že první polibky se v evoluční historii objevily už před 16,9 až 21,5 miliony let, tedy krátce poté, co se společný předek moderních lidoopů a lidí oddělil od gibonovitých. Pokud je tento předpoklad vědců správný, znamenalo by to, že si polibky vyměňovali nejen naši lidští předci, ale i třeba neandertálci.

Každodennost i kulturní fenomén

Přestože je v západním světě polibek synonymem romantiky, romantické líbání se objevuje jen u zhruba 46 % lidských kultur. U ostatních může mít jiný než romantický význam – může jít například o rituální, hierarchické nebo sociální gesto. Některé kultury navíc polibky nepoužívají vůbec a nahrazují je jinými projevy – doteky nosů, čel, objetím nebo třeba očním kontaktem. Jedno ale má polibek ve všech kulturách společné – vždy je nabitý symbolikou – od vyznání lásky přes náboženské rituály až po legendární polibek smrti či Jidášovu zradu.

Evoluční bioložka Matilda Brindleová z Univerzity v Oxfordu s kolegy prohledala desítky starších studií a hledala příklady „líbání“ v živočišné říši, specificky u primátů. Zadání znělo poměrně suše: „neagresivní interakce, při níž dochází k ústnímu kontaktu bez předání potravy“.

Výsledek vědce překvapil: všichni velcí lidoopi kromě východních goril si vyměňují polibky. A zdaleka nejde jen o projevy v období reprodukce. Šimpanzi i orangutani používají polibek jako projev náklonnosti, přátelství i smíření. U šimpanzů například po hádce často následuje něco, co bychom mohli interpretovat jako „polibek na usmířenou“.

Kdy se polibek zrodil?

Protože gibonovití líbání neprovozují a velcí lidoopi ano, vědci z toho vyvozují, že se tato forma kontaktu vyvinula až po rozdělení obou skupin, tedy přibližně před 17–22 miliony let. A pokud se líbali dávní lidoopi, velmi pravděpodobně se líbali i naši evoluční příbuzní, včetně neandertálců. Tuto představu ostatně podporují i nové genetické nálezy: DNA v zubním plaku naznačuje, že neandertálci a anatomicky moderní lidé sdíleli stejné bakterie v ústech ještě před 112 000 lety – což je možný důkaz výměny polibků.

Proč vůbec polibek vznikl ale jasné není. Vědci si všimli, že druhy, které se líbají, obvykle mají promiskuitnější chování, kde se samice páří s více samci. Všechny tyto druhy také provozují premastikaci – žvýkání potravy, kterou pak předávají jinému jedinci, například mláděti. To by mohlo být evolučním „předstupněm“ polibků, jde ale zatím jen o ne zcela podloženou hypotézu.

Jasné není ani to, zda se přátelské a sexuální polibky vyvinuly současně, nebo zda mají odlišné kořeny. Studie Matildy Brindleové, Catherine Talbotové a  
Stuarta Westa je tak především pobídkou pro další výzkum. „Je fantastické, že jsme polibek dokázali vysledovat až 21,5 milionu let do minulosti,“ shrnuje Matilda Brindleová. „K přesnějším závěrům ale potřebujeme mnohem více dat.“

Image

Čtěte také

Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Zemský soud představoval nejvyšší soudní instituci v Čechách, která byla v polovině 13. století, kdy pravděpodobně pečetidlo vzniklo, už pevně v rukou českých stavů. Artefakt se skládá z bronzového držadla v podobě sedícího jednoocasého lva s otevřenou tlamou. Jeho vnitřek je dutý, nejspíš se jednalo o takzvanou akvamanile, konvičku z doby románské, která byla k samotnému pečetidlu připevněna později.

Ve jménu svatého Václava

Typář pečetidla je kulatý o průměru 7 centimetrů, uprostřed něj je vyobrazený patron české země, kníže Václav ve zbroji, s kopím a štítem s orlicí, jež drží v levici. Na kopí je připevněný malý praporek s osmicípou hvězdou. V pravé ruce drží světec pás, kde je latinský nápis CITAT AD JUDICIUM, doslova „pohání se k soudu“. Pod touto páskou sedí na stolici  muž, nejspíše soudní písař, který drží otevřenou knihu a soudcovskou hůlku. Nad ním se pak vine latinský nápis se jménem světce WENCESLAUS. Kniha v rukou postavy pravděpodobně představuje zemské desky půhonné, kam se pro potřeby zemského soudu zapisovaly takzvané půhony, tedy kdo koho a kvůli čemu pohání před soud, respektive žaluje či předvolává.

Po obvodu kruhového pečetidla pak lze číst: S.IUSTICIE.TOCIUS:TERRE SCI WENCEZLAI DUCIS BOEM neboli pečeť spravedlnosti země svatého Václava, knížete českého.

Pečetidlo se otiskovalo do červeného vosku, čímž vznikla pečeť, kterou se prokazovali pracovníci zemského soudu, zvaní komorníci. Jak píše český humanistický právník Viktorin Kornel ze Všehrd (1460–1520), „když (komorník) přísahu učiní, má jemu pečeť zemská na pergamenu vytištěná voskem červeným dána býti, na znamení a póvod, že jest pravý zemský komorník (…). Když koho komorník pohoní, pečeť zemskú vytištěnú na papíře neb pergameně při sobě míti má.“

Pečetí soudu se také potvrzovaly různé listiny a výpisy ze zemských desek. Nejstarší otisk svatováclavského pečetidla se dochoval na listině z roku 1289 týkající se kláštera v Chotěšově. Není bez zajímavosti, že starobylé pečetidlo se užívalo více jak pět dlouhých staletí, tedy až do reorganizace soudů za vlády Josefa II. ( 1780–1790). 

Image

Čtěte také

Archeologové objevili pečeť, která patřila vládci biblického Jeruzaléma

Výzkumníci z Čeťiangské univerzity v čínském Chang-čou představili něco, o čem se desítky let tvrdilo, že je prakticky nemožné – inzulín vstřebatelný přes kůži. Novinka by v budoucnu mohla nahradit dnešní injekční aplikaci, kterou musí podstupovat miliony diabetiků.

Lidská kůže jako (ne)překonatelná bariéra

Kůže je evolučně navržena jako bariéra. Její horní vrstva – stratum corneum, neboli rohová vrstva – je tvořena mrtvými buňkami a lipidy, tedy tuky, které mají zabránit průniku cizorodých látek. Právě proto mohou běžné topické léky pronikat kůží jen tehdy, pokud mají malé „mastné“ molekuly, schopné projít skrz lipidovou vrstvu.

Inzulín takový ale není – je to velká molekula, která je navíc silně hydrofilní (přitahující vodu). Dlouho se tedy předpokládalo, že transdermální inzulín je reálný zhruba jako teleport. Nový polymer s navázaným inzulínem to ale zřejmě dokáže.

Chytrý trik

Kůže ale nemá jen lipidovou bariéru – má také pH gradient. Zatímco povrch kůže je mírně kyselý, s rostoucí hloubkou se její pH blíží neutrálním hodnotám. Tým čínských vědců si proto položil otázku: dá se tato chemická změna využít jako dveře pro inzulín?

Výsledkem je speciální polymer OP – plným názvem poly[2-(N-oxide-N,N-dimethylamino)ethyl methacrylate]. Jeho vlastnosti se mění podle pH: na povrchu kůže má kladný náboj, takže se snadno přichytí k lipidům. V hlubších vrstvách tento náboj ztrácí a zbavuje se lipidů. Vědci k polymeru připojili inzulín a vznikl OP-I, komplex, který umožňuje inzulínu „svézt se“ skrz kožní bariéru jako černý pasažér.

Naděje pro miliony diabetiků

Na modelech lidské kůže, diabetických myších a později miniprasatech ukázal OP-I výrazně vyšší účinnost než samotný inzulín nebo inzulín v kombinaci s běžným farmaceutickým polymerem PEG. 

Testy na myších prokázaly, že krém s inzulínem navrací hladinu glukózy v krvi na normální hodnoty během jedné hodiny, což je srovnatelné s injekcemi. Hladina glukózy pak zůstála stabilní asi 12 hodin. U miniprasat vědci zaznamenali podobný efekt, jen se zhruba dvouhodinovým nástupem.

Po průniku kůží se OP-I akumuloval v tkáních, které regulují hladinu cukru – v játrech, tukové tkáni a svalech – a uvolňoval inzulín podobně jako injekce. Účinek byl dokonce rovnoměrnější a trval o něco déle, což je u diabetu velká výhoda. Vědci navíc nepozorovali žádné známky zánětu, což naznačuje, že by metoda mohla být bezpečná. To ale budou muset potvrdit budoucí klinické studie.

Pokud se metoda osvědčí i u lidí, mohli by si diabetici v budoucnu aplikovat inzulín neinvazivní cestou. Výzkumníci navíc upozorňují, že jejich metoda nemusí být omezená jen na inzulín: polymer by mohl teoreticky do těla dopravovat i jiné velké biomolekuly, například peptidy, proteiny nebo nukleové kyseliny. V případě léčby diabetu jde každopádně o jeden z nejslibnějších směrů neinvazivní léčby diabetu za poslední roky.

Image

Čtěte také

Rostlinný inzulín z hlávkového salátu snižuje riziko hypoglykémie a lze jej užívat perorálně

Kvazary, intenzivně zářící galaktická jádra z mladého vesmíru, jsou samy o sobě fascinujícími objekty, kterým vědci věnují velkou pozornost. Když ale kvazar sehraje roli gravitační čočky a zvětšuje obraz objektů, které se nacházejí z našeho pohledu za ním, jde o nesmírnou vzácnost.

V průzkumu oblohy Sloan Digital Sky Survey je zahrnuto téměř 300 tisíc kvazarů a jen 12 z nich bylo donedávna vytipováno jako kvazary vytvářející gravitační čočku. Pouhé tři z nich byly v této roli potvrzeny. Pro vědce jsou takové systémy velice cenné, protože dovolují přesně změřit hmotnost hostitelské galaxie kvazaru, o nichž toho obvykle vím jen málo.

Čočkující kvazary

Everett McArthur ze Stanfordské univerzity s početným týmem spolupracovníků nedávno tyto počty dramaticky rozšířil. Využili inovativní přístup s umělou inteligencí, která prohledávala data zařízení Dark Energy Spectroscopic Instrument (DESI). 

V datech DESI vědci prozkoumali celkem přes 812 tisíc kvazarů a odhalili mezi nimi celkem 7 slibných kandidátů na kvazary vytvářející gravitační čočku. Pro vědce je to ohromný úspěch. Bude teď možné určit hmotnost hostitelských galaxií zmíněných kvazarů, což přispěje k výzkumu stále nepříliš jasné koevoluce mezi kvazary a jejich galaxiemi. Podrobnosti vědci popisují v preprintovém serveru arXiv.

Vycvičit umělou inteligenci na hledání čočkujících kvazarů, kterou představovala konvoluční neurální síť, nebylo jednoduché. Známých případů je tak málo, že se na nich trénovat moc nedá. Vědci to vyřešili tím, že uměle vytvořili asi tři tisíce umělých gravitačních čoček, k nimiž přidali spektra asi 30 000 obyčejných kvazarů. Inteligence pak fungovala velice přesně.

Image

Čtěte také

Rekordně výkonná gravitační čočka zpožďuje záři kvazaru o více než 6 let

Dvojice zoologů působících na Wits University v jihoafrickém Johannesburgu zjistila, že k „tradičním způsobům lovu“ má zmije navíc schopnost přilákat potenciální kořist k sobě. Xavier Glaudas a Graham Alexander sledovali během tří let 86 zmijí útočných (Bitis arietans) a pořídili 4 600 hodin videozáznamu, jenž zachycuje lovecké techniky těchto hadů.

Smrtící taktika kmitajícího jazyka 

„Zmije typicky útočí na vzdálenost 5–10 cm, a proto potřebují potenciální oběť přilákat co nejblíž. Zjistili jsme, že používají svůj jazyk, který se podobá bezobratlým živočichům, aby se k nim přiblížily nic netušící žáby, pro něž jsou bezobratlí potravou,“ vysvětluje Xavier Glaudas.

„Hadi jazyk vysunují, aby nabrali pachové stopy. Na záznamech jsme ale viděli, že tihle hadi nechávají jazyk vystrčený až 30 sekund, což je výrazně déle, než je pro čichání potřeba.“

„Víme, že na pohybující se jazyk lákají své oběti některé druhy brodivých ptáků, třeba volavky, stejně jako želva kajmanka supí a někteří vodní hadi. Zmije útočná je ale prvním pozemním hadím druhem, o němž víme, že tuto taktiku rovněž využívá.“

Pro vědce bylo neméně velkým překvapením, když si uvědomili, že zmije tímto způsobem lákají jen obojživelníky. To znamená, že jsou schopny rozlišovat mezi žábami a jinou kořistí, jako například malými savci.

Image

Čtěte také

Přeborníci beznohého života: Poodhalená hadí tajemství

Rychlost světla představuje jednu ze základních fyzikálních konstant a současně také velmi přísné omezení, které v současnosti pohřbívá naše naděje na cesty k jiným hvězdám, či dokonce galaxiím. Když lidé zjistili, že Zemi obklopuje celý vesmír plný stálic, hvězdných ostrovů a také ohromného množství dalších planet, jejich představivost pracovala na plné obrátky. O jaké světy asi jde, jaké nabízejí prostředí, dalo by se na nich žít? Bylo by velmi vzrušující na vlastní oči zjistit, jakou podobu mají exoplanety a jejich mateřské hvězdy v rozmanitých soustavách. Nebo jak to vypadá v cizí galaxii. 

Problém je, že všechny zmíněné objekty leží neskutečně daleko. A pokud bychom k nim chtěli doletět klasickým způsobem, narazíme na zásadní limit daný nepřekonatelnou rychlostí světla. Jedná se o fyzikální hranici ve vesmíru, která zatím fatálně svazuje naše možnosti.

Tři sta tisíc kilometrů za sekundu

Rychlost světla ve vakuu činí 299 792 458 m/s a často se uvádí jako zaokrouhlených 300 000 km/s. Představuje univerzální konstantu c, jež se vyskytuje v mnoha fyzikálních rovnicích. Jak vyplývá z Einsteinovy speciální teorie relativity, která tvoří základ podstatné části dnešní fyziky, nic ve známém kosmu se nemůže pohybovat tak rychle jako světlo. Stejně jako v případě podobných fyzikálních extrémů souvisí s rychlostí světla pojem nekonečna. Z teorie plyne, že když se hmota blíží rychlosti světla, současně roste její hmotnost. Pokud by se dostala až k uvedené hranici, její hmotnost by dosáhla nekonečna, což není v rámci standardní fyziky možné. Proto vytváří rychlost světla za současného stavu poznání absolutní rychlostní omezení pro celý vesmír.

Rychlost světla ve vakuu je přitom natolik konstantní, že se používá pro definování základních veličin, jako je jednotka délky metr. Rovněž se podílí na definici kilogramu pro hmotnost či kelvinu pro teplotu. Coby konstanta je velmi užitečná. Současně však mnohé vědce i tvůrce sci-fi dráždí její nepřekonatelnost, spojená s faktem, že se kvůli ní reálně nemůžeme dostat ani ze Sluneční soustavy za dobu, která by významně nepřesahovala délku lidského života.

Neustále se tedy objevují představy, že bychom mohli daný limit nějakým způsobem obejít, takže bychom pak fakticky cestovali rychleji než světlo, ale přitom bychom jeho rychlost fyzikálně nepřekračovali. Ať už se však jedná o warpový pohon ze světa Star Treku, pohyb hyperprostorem Hvězdných válek, průlety červími dírami jako ve filmu Interstellar, průchody hvězdnými bránami, nebo o fascinující nepravděpodobnostní pohon ze světa Stopařova průvodce po Galaxii, přesuny nadsvětelnou rychlostí zatím zůstávají doménou science-fiction.

Rok jako vzdálenost

Vědecké obory zabývající se vesmírem mívají občas sklon používat poněkud matoucí termíny a patří mezi ně i světelný rok neboli ly, z anglického „light year“. Nejde totiž o jednotku času, jak by se mohlo na první pohled zdát: Světelný rok vyjadřuje vzdálenost, jakou ve vakuu urazí světlo za jeden rok, čili zhruba deset bilionů kilometrů. Jedná se o praktický způsob, jak popisovat nezměrné dálavy dělící hvězdy a galaxie.

Z Měsíce k nám světlo doletí přibližně za sekundu. Lze tedy říct, že našeho souputníka od nás dělí jedna světelná sekunda – z čehož vyplývá, jak ohromující vzdálenost představuje světelný rok. Světlo ze Slunce dorazí k Zemi asi za osm minut, hvězda je od nás tudíž vzdálená okolo osmi světelných minut. Jakmile se však ocitneme za hranicemi Sluneční soustavy, dostávají se do hry světelné roky. Momentálně nejbližší hvězdu, červeného trpaslíka Proximu Centauri v souhvězdí Kentaura, pozorujeme ve vzdálenosti 4,22 ly. Kdyby explodovala, dozvíme se to za 4,22 roku.

Jak si představit 1 ly? Pozemský rok má zhruba 31,5 milionu sekund. Světelný rok tedy zahrnuje asi 31,5 milionu násobků vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Pilotované kosmické lodě v programu Apollo se pohybovaly rychlostí kolem 39 400 km/h, přesto by jim trvalo přibližně 27 tisíc let, než by urazily 1 ly. Dopravní letadlo letící rychlostí 965 km/h by na to potřebovalo milion roků, a automobil jedoucí rychlostí 90 km/h dokonce 12 milionů let.

Vesmírné objekty jsou na tom poněkud lépe. Země obíhá kolem Slunce rychlostí asi 107 000 km/h, takže 1 ly absolvuje za 10 tisíc roků. I pohyb naší planety ovšem bledne ve srovnání s celou Sluneční soustavou, jež se řítí Mléčnou dráhou rychlostí okolo 720 000 km/h. Vzdálenost 1 ly tak pokoří jednou za 1 500 let a od konce nejmladší doby ledové zhruba před 10 tisíci roky urazila v Galaxii necelých 7 ly.

Odmítnutý objev

Vliv fenoménu rychlosti světla na pozorování kosmu je tak značný, že si ho lidé všimli už před 350 lety. Dánský matematik a astronom Ole Rømer se snažil vytvořit spolehlivé astronomické hodiny pro námořníky. Mezitím v roce 1676 z pozorování Jupitera a zákrytů měsíce Io odvodil, že je rychlost světla konečná. U vědecké obce však se svým objevem narazil, jelikož odporoval tehdejším představám o fungování vesmíru.

Rømerovy závěry potvrdil až v roce 1851 francouzský fyzik a astronom Hippolyte Fizeau, který také odhadl rychlost světla na 315 000 km/s. Na svou dobu velmi přesné měření provedl již roku 1862 jeho kolega Léon Foucault, jenž dospěl k údaji 298 000 km/s. Rychlostí světla a jeho fyzikální povahou se intenzivně zabýval i Albert Abraham Michelson: V roce 1879 uplatnil pro svůj záměr Foucaultovu metodu, vylepšil ji ovšem použitím extrémně kvalitních zrcadel a čoček. Dobral se tak hodnoty 299 910 km/s, která poté zůstala nejexaktnějším určením rychlosti světla další čtyři dekády, než ji tentýž americký fyzik opět zpřesnil.

Vlnění éteru

V uvedené době zápolili fyzici s povahou světla. Nebylo totiž jasné, zda jde o vlny, nebo o částice. Michelson a jeho kolega Edward Morley předpokládali, že má světlo vlnovou povahu, stejně jako zvuk – což ovšem znamenalo problém, protože zvuk potřebuje k šíření médium. Proto byli i mnozí další badatelé přesvědčeni, že světlo vlastně představuje mechanické vlnění dosud neznámého média, které tehdejší přístroje nedokázaly detekovat. Podobný přístup uplatnili vědci mnohem později v případě temné hmoty a temné energie.

Hypotetické všudypřítomné a neviditelné substanci s extrémně nízkou hustotou, jejímž prostřednictvím se mělo světlo šířit, se začalo říkat éter. Odborníci se pak usilovně pokoušeli zmíněnou podivuhodnou látku objevit a prokázat, že je světlo jejím mechanickým vlněním. Tehdejší snahy vyvrcholily slavným Michelsonovým–Morleyho experimentem, jenž se uskutečnil roku 1887 v Clevelandu. Dopadl ovšem úplně jinak, než dvojice očekávala.

Nobelova cena za neúspěch

Michelson s Morleym postavili důmyslný interferometr, vlastně velmi jednoduchou variantu přístrojů, jež dnes detekují gravitační vlny v zařízeních observatoře LIGO. V uvedeném instrumentu putovaly světelné paprsky různými cestami. Badatelé tehdy předpokládali existenci tzv. éterového větru, vznikajícího pohybem těles éterem – tedy především Země kolem Slunce a naší soustavy okolo centra Galaxie. Dvojice očekávala, že vlivem zmíněného větru dojde ke zpožďování světla, podle toho, jakým směrem se bude světelný paprsek pohybovat.

Experiment navazoval na úvodní pokusy v Postupimi z roku 1881, naprosto však selhal. Jednalo se o „tektonický zlom“, který přiměl většinu vědců hypotézu o éteru definitivně zavrhnout. Na jeho výsledky později navázal Albert Einstein, když v roce 1905 publikoval svoji speciální teorii relativity. Nevydařený experiment byl přitom nakonec tak vlivný a důležitý pro další rozvoj fyziky, že se zřejmě jako jediný podobný neúspěch stal hlavní motivací pro udělení Nobelovy ceny za fyziku: Michelson ji získal v roce 1907.

Jak ho zpomalit?

Ve vakuu se světlo obvykle pohybuje absolutní rychlostí. Pokud však prochází nějakým materiálem, projeví se absolutní index lomu dotyčné látky: Výsledná rychlost světelných paprsků pak odpovídá podílu rychlosti světla ve vakuu a tohoto indexu. V rozmanitých průhledných či průsvitných materiálech se může rychlost světla značně lišit. Například zemská atmosféra jej zpomalí asi o tři desetitisíciny jeho rychlosti ve vakuu, zatímco ve vodě se šíří rychlostí okolo 225 000 km/s a ve skle zhruba jen 200 000 km/s, takže je o třetinu pomalejší než ve vakuu. Diamantem pak prolétá rychlostí asi 124 000 km/s, tudíž oproti svému typickému pohybu zpomalí na méně než polovinu – přestože našemu vnímání připadá taková hodnota stále naprosto neskutečná.

Experimenty provedené asi před čtvrtstoletím ukázaly, že lze světlo polapit, a dokonce zastavit uvnitř ultrachladných oblaků atomů. Vědci se jej snažili zpomalit i při průletu vakuem a v roce 2015 to dokázal tým vedený Danielem Giovanninim z University of Glasgow, k jehož členům patřil také Václav Potoček z ČVUT v Praze. Badatelé zpomalili let světla vakuem s vy­užitím specificky prostorově strukturovaných fotonů a potvrdili tím, že za určitých okolností se může i přímo ve vakuu pohybovat pomaleji než svou oficiální rychlostí.

Rychlejší než světlo

O rychlosti světla se často mluví jako o maximální povolené rychlosti kosmu. Může ji něco ve vesmíru překročit? Poněkud překvapivá odpověď zní „za speciálních okolností ano“. Může ji překročit například samotný vesmír svým rozpínáním. Expanduje totiž rychlostí přes 68 km/s na každý megaparsek (MPc) neboli asi 3,26 milionu světelných let: Galaxie ležící 1 MPc daleko se od nás tudíž každou sekundu vzdaluje o 68 km, galaxie ležící 2 MPc daleko pak o 136 km atd.

V určité vzdálenosti potom rychlost kosmické expanze z daného úhlu pohledu převýší rychlost světla. Einsteinova obecná teorie relativity takovou situaci připouští. Samozřejmě to ovšem neznamená, že by se něco v uvedené vzdálenosti pohybovalo nadsvětelnou rychlostí vůči svému bezprostřednímu okolí.

Image

Čtěte také

Vědci „zmrazili světlo“ a vytvořili nový typ suprapevné látky

Na jihu Arizony, východně od města Tuscon, se rozkládá Willcoxova pánev. Tamní krajina připomíná téměř postapokalyptický svět – studny jsou prázdné a terén je rozervaný velkými trhlinami.

Podle geologů je příčina tohoto stavu zcela jasná. Velké zemědělské společnosti čerpávají stále více podzemní vody na zalévání a celá krajina na jihu Arizony se propadá. Jde o dlouhodobý proces. Dřívější výzkum ukázal, že některé části Willcoxovy pánve poklesly od poloviny 20. století až o 3,6 metru. Satelitní data rovněž ukazují, že v současnosti se některé oblasti propadají rychlostí vyšší než 15 centimetrů ročně, což je nejvyšší rychlost poklesu povrchu krajiny v celé Arizoně.

Vyčerpaná Arizona

Klíčovou roli hraje podzemní voda, která vyplňuje nepatrné prostory mezi částicemi, tvořící sedimenty pánve. Když podzemní voda zmizí, prostory mezi částicemi se zhroutí a sedimenty se sesednou. Problém je v tom, že taková změna je nevratná. Dotyčná oblast trvale ztrácí schopnost svou podzemní vodu obnovit. 

Samotná příroda si s tím neporadí – přestože zima 2022–2023 přinesla nadprůměrné srážky i bohatou sněhovou pokrývku v horách, situace se ve Willcoxově pánvi nijak výrazně nezměnila. Extrémně horké a suché léto většinu přírůstku vody zase rychle vymazalo. Propady sice na čas zpomalily, ale zastavit se je nepodařilo. Doplňování vody srážkami tak zřejmě nedokáže držet krok s čerpáním podzemní vody zemědělci.

Naději na zlepšení přináší vyhlášení režimu s přísnější kontrolou čerpání podzemní vody (Active Management Area). Obyvatelé toto opatření sice v roce 2022 v referendu odmítli, letos ale bylo přesto zavedeno. Podobná opatření už v jiných částech Arizony pomohla: „V okolí Phoenixu a Tucsonu se hladiny podzemní vody zotavují a propady půdy výrazně zpomalily. V Tucsonu dnes už prakticky nevidíme žádný další pokles půdy,“ říká geofyzik Brian Conway z Ministerstva arizonských vodních zdrojů.

Willcoxská pánev má však podle odborníků před sebou těžší cestu. Místní ekosystém ani hydrologie se již nedokážou vrátit do stavu před masivním čerpáním. „Aby se hladina opravdu zotavila, oblast by nesměla být pouští s tak vysokou poptávkou po vodě,“ podotýká geoložka Danielle Smilovská. Podle ní sice režim s přísnější kontrolou čerpání podzemní vody dokáže propad zpomalit, ale úplné zastavení se očekávat nedá.

Image

Čtěte také

Města na východním pobřeží USA se propadají rychleji, než stoupají oceány

Přechodu k totalitarismu nahrávala obecná atmosféra poválečné éry. Část předválečných stran (včetně mocných agrárníků) nebyla povolena a ty zbylé se uměle spojily do Národní fronty. Vysídlování německého obyvatelstva provázel vypjatý nacionalismus a šířily se iluze o budování sociálně spravedlivější společnosti. K ní záhy vykročil prostřednictvím znárodňovacích dekretů prezident Edvard Beneš a socialisticky orientovaná vláda. Vládla posedlost jednotou, s níž korespondovaly centralizační tendence v nejrůznějších oblastech. 

Proti „reakci“

Tato mentalita zapustila kořeny i v Brně, budoucím dějišti Šoffrovy aféry. Názorným příkladem jsou slova Jiřího Krohy, vynikajícího architekta, přeživšího nacistických koncentráků, přesvědčeného komunisty a jednoho z hlavních strůjců poválečných prověrek na brněnských vysokých školách. V září 1945 dal rektorátu Masarykovy univerzity najevo, že v poválečných podmínkách nemohou pedagogicky působit lidé, kteří se prokázali „svým antisovětským, nedemokratickým a dokonce reakčním charakterem“. Taková charakteristika samozřejmě postihovala mnohem širší spektrum než jen kolaboraci s nacisty. 

Na poválečných činech takzvaných demokratických stran lze najít leccos nedemokratického, ale navzdory tomu lpěly na určitých zásadách, které je vháněly do gradujícího sporu s komunisty. Je přitom pozoruhodné, že vysokoškolské studentstvo vystupovalo v poválečném období méně radikálně levicově, než tomu bylo za první republiky, a tak se studenti a komunisté opakovaně ocitali na opačných stranách pomyslné barikády.

První otevřené spory se studenty nastaly pro KSČ v prosinci 1945 v Praze, kde došlo k demonstraci kvůli tristnímu nedostatku učebnic a špatnému materiálnímu zabezpečení. Akci provázely projevy nesouhlasu s některými rysy společenského vývoje, čehož komunisté zneužili k očerňování studentů jako „reakčních spiklenců“. Ještě mnohem výbušnější měl být v tomto ohledu brněnský skandál z února 1946, spojený s osobou majora generálního štábu Šoffra. 

Studentstvo versus dělnictvo

V době, která hlásala „Už žádný Mnichov“, přibyl na vysoké školy předmět Nauka o obraně státu. Na brněnských institucích (konkrétně Masarykově univerzitě, Vysoké škole technické, Vysoké škole zemědělské a Vysoké škole zvěrolékařské) jej měl vyučovat major Vladimír Bohumil Šoffr (1904–1993). Ten měl k tomu víc než dostatek předpokladů. Do armády vstoupil ve dvacátých letech a obdobné přednášky držel už v roce 1938 na bratislavské univerzitě. Za protektorátu byl jako příslušník odboje zatčen a strávil takřka šest let ve vězeních a koncentračních táborech včetně Osvětimi.

Konání jeho první přednášky (konkrétně pro techniky) bylo slavnostní událostí a zúčastnili se jej například i rektoři brněnských vysokých škol nebo místní divizní generál. Major se při přednášce obdivně zmínil o chování studentů za války a postavil jej do kontrastu ke konformitě a šmelinaření většinového obyvatelstva. 

Jeho slova o inteligenci jako atomovém jádru společnosti se mezi přítomnými setkala s velkým ohlasem. (Nutno dodat, že množství perzekvovaných osob z řad studentstva bylo za okupace skutečně disproporčně vysoké.)

Nazítří Šoffr přednášku s obdobným úspěchem opakoval pro posluchače Právnické a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a o den později, 1. února 1946, ji měl vyslovit také pro mediky a studenty z Přírodovědecké fakulty. K tomu už ale nedošlo. Informace o obsahu přednášky se mezitím donesly do redakce brněnského komunistického deníku Rovnost, který rozpoutal drsnou dehonestační kampaň o Šoffrově „protilidovém postoji“. Dlouholetého vězně nacistů neváhali komunističtí novináři pod záminkou hájení jednoty všech tříd národa přirovnávat k přednímu kolaborantovi Emanuelu Moravcovi. Šoffr ke svému zklamání nenašel zastání ani u armádních nadřízených, a tak pod záminkou zhoršení zdravotního stavu další přednášky odřekl. 

Násilnosti v ulicích

Studenty oficiální zdůvodnění neobalamutilo a mnozí z nich se s vývojem událostí nehodlali smířit. Dne 6. února se jich několik set shromáždilo před kinem Metro, v jehož prostorách se měla původně konat další Šoffrova přednáška. Spontánní protest proti omezování autonomie akademické půdy a svobody slova se vzápětí proměnil v protestní pochod pod okna nedaleké redakce Rovnosti. Zhruba dvousethlavý průvod měl spíše recesistický charakter, nicméně dva z procházejících posluchačů byli napadeni, zataženi do budovy redakce a zbiti. Za těchto okolností se ráz pochodu vytratil a vystřídal jej hněv. Výhružné výkřiky mládeže ukončil narychlo povolaný přepadový oddíl SNB. Esenbáci mládež rozehnali a jedenáct studentů dokonce zadrželi. 

Tím ovšem dramatické události onoho dne nekončily. Komunisté totiž bleskově zorganizovali mnohem početnější protidemonstraci dělníků z brněnské Zbrojovky. Pochod zbrojováků provázely pokřiky jako „Všechny studenty postřílet, postavit ke zdi!“ či „Profesory do dolů!“ a došlo při něm k řadě násilností. Nejvážnější z nich byla bitka se středoškoláky z průmyslovky na ulici Veveří, kterou vyprovokovala poznámka „Nehlučte tady a držte huby!“. Dělnický pochod posléze dospěl k budově brněnské techniky, kde ke zbrojovákům promluvilo několik komunistických pohlavárů. Avšak ani zpáteční cesta nebyla poklidná a prostá dalších výstřelků.

Následně se konflikt kolem Šoffra přesunul na stránky tisku a na půdu parlamentu. Samotného majora přerostl, protože se stal součástí zápasu o veřejné mínění v předvečer květnových parlamentních voleb. Komunistická propaganda nadále pokračovala v očerňování: podle jejích slov byli demonstrující studenti fašisty a Šoffr se za války „snažil vším možným způsobem zavděčit se Němcům“ a nabízel se „k převýchově vězňů na Mírově v nacistickém duchu“. Nelze říct, že tuto bitvu o veřejné mínění komunisté jednoznačně vyhráli, sami však byli s potvrzením své akceschopnosti spokojeni. Na vysokých školách ovšem obecně vzato tahali za kratší provaz a Šoffrova aféra přispěla k jejich oslabení v brněnských studentských spolcích. 

Únor 1948 nanečisto

Obecný vývoj ve společnosti spěl ale jiným směrem. Prudkou proměnu ovzduší dokládá kontrast mezi dvěma proslovy, které začátkem roku 1948 zazněly na půdě Masarykovy univerzity ani ne s dvouměsíčním odstupem. Dne 20. ledna 1948 přebíral ministr zahraničí Jan Masaryk čestný doktorát, přičemž vyzdvihl svobodu bádání a svědomí: „Nesneseme, aby politika nebo státní moc zasahovaly do našeho sancta sanctorum!“

Dne 15. března, doslova pár týdnů po únorové krizi, během níž se komunisté chopili otěží moci, se ve stejných prostorách sešli téměř všichni řádní i mimořádní profesoři, docenti, asistenti a lektoři ze všech vysokých škol na Moravě – zdaleka ne vždy z vlastní iniciativy, protože jim účast naordinovaly vyšší orgány.

Důvodem byla návštěva ministra školství Zdeňka Nejedlého. Ze slov politika, jehož si dnes obvykle spojujeme s úsměvnou senilní figurkou z filmu Skřivánci na niti, muselo mnohé mrazit: „V tom, co vám chci říct, budu velmi upřímný, protože naše spolupráce upřímnost vyžaduje. Vzdal jsem v roce 45 chválu našim školám za to, jak se držely v době protektorátu (…). Tuto chválu už nemohu opakovat tak jednoznačně. Mluví-li se o reakci, ukazovalo se sem tam na školy. A ne na školy mateřské, ani na obecné a měšťanky. Více již na školy střední a hlavně na vysoké. (…) Dívám se na to jako na přechodnou chorobu a chci vystoupit v roli lékaře. Bude mou snahou léčit, ale bude-li to k ozdravení nutné, vystoupím i v roli chirurga!“

Nezůstalo jen u slov: na vysokých školách rozpoutaly komunistické Akční výbory hromadné čistky. A major Šoffr? V roce 1947 sepsal pamětní spis o pozadí své perzekuce a dožadoval se rehabilitace. Nejen, že toto úsilí bylo marné, ale nakonec mu ještě přitížilo.

V červenci 1948 ho Vrchní vojenský soud v Brně seznal vinným z kolaborace a provinění proti vojenské cti. Šoffr ztratil hodnost a měl putovat za mříže, po odvolání byl nicméně rozsudek zmírněn na podmíněný trest.

V následujících desetiletích byl Šoffr nucen pracovat v pozicích neodpovídajících jeho vzdělání a schopnostem, například jako dělník či šatnář. Na počátku sedmdesátých let byl sice zproštěn obžaloby, ale plné rehabilitace se dočkal pouze díky své dlouhověkosti po listopadu 1989. V roce 1990 byl dokonce povýšen na plukovníka.

Image

Čtěte také

Hon na lišku majora Zemana: Co se skutečně odehrálo u Flosmanova mlýna

Armády zemí Dohody zastavily na jaře 1918 velkou německou ofenzivu, od které si slábnoucí císařství slibovalo zvrat ve válce. Nikdo tehdy však ještě nemohl tušit, že centrální mocnosti na podzim kapitulují. Vesměs se čekalo, že se konflikt potáhne až do roku 1919 a zřejmě jej zakončí postup britských, francouzských a amerických vojáků do nitra Německa. Pro tento záměr, jenž se stal známým jako „Plán 1919“, by spojenecké armády potřebovaly také rozsáhlou logistickou podporu v podobě konvojů tisíců nákladních vozů. A právě na těch již usilovně pracovaly továrny na druhém břehu Atlantiku.

Požadavek unifikace

Automobil se zrodil v Evropě, kde ale zprvu představoval spíše „hračku“ pro bohaté. Status běžného zboží, jež si může dovolit i normální pracující člověk, získal teprve v Americe, kde se rozběhla skutečně masová produkce. Jako první s ní přišel Henry Ford, kterého ale záhy napodobili další podnikavci, takže vznikaly desítky fabrik chrlící tisíce osobních a užitkových vozidel. 

Motorizace vzbudila i zájem US Army, která se zařadila mezi velké zákazníky bouřlivě se rozvíjejícího odvětví průmyslu. Stinnou stránkou se poté stala obrovská technická roztříštěnost, jelikož během první světové války bylo zařazeno do služby 294 typů a verzí automobilů. 

Armádní Zásobovací sbor (QMC, Quartermaster Corps) tak v polovině roku 1917 začal sestavovat specifikace nové „rodiny“ standardizovaných vozů, jež sice měly vyrábět různé firmy, avšak dle naprosto identického zadání. Z hlediska součástí by tak nabídly stoprocentní unifikaci bez ohledu na konkrétního dodavatele. Dnes to jistě vypadá  logicky a jednoduše, v té době však šlo o takřka revoluční myšlenku. Projekt obdržel formální název Standardized Military Truck, ačkoliv se mu běžně říkalo zkrátka „Standard Truck“ a do historie vstoupil pod přezdívkou „Liberty Truck“. 

Při vytváření specifikací požádala armáda o expertizu Společnost automobilových inženýrů (Society of Automotive Engineers), díky níž za několik týdnů vznikla čtveřice návrhů. Vůz nazvaný Class AA měl užívat motor o výkonu 19 kW a převážet náklad o hmotnosti 680 kg. Od vozu Class A se stejným agregátem se pak žádala nosnost okolo 1 800 kg. Automobil Class B měl mít motor s výkonem v rozmezí 39–43 kW a převážet 2 700–4 500 kg. Spektrum uzavíral šestikolový Class C, který by obdržel stejnou pohonnou jednotku a nabízel nosnost 4 500 kg.

Zakázky pro 15 automobilek

Největší úsilí se zaměřilo na nákladní Class B, jenž se potom jako jediný skutečně dostal do fáze sériové výroby. Inženýři navrhli jednoduchou, ale na tehdejší dobu poměrně vyspělou konstrukci, která zahrnovala pokroková řešení používaná u produktů různých firem. Jako příklad lze popsat motor – benzinový čtyřválec o objemu 6,96 l, jenž spojoval blok firmy Continental, válce konstrukce Waukesha Engine,  písty od podniku Hercules a ještě další součásti z továren Buda Engine a Wisconsin Motor. Výkon 39 kW se přes čtyřstupňovou převodovku přenášel na zadní kola a stačil na maximální rychlost asi 24 km/h.

To se sice dnes jeví jako velmi málo, tehdy se však jednalo o celkem běžnou hodnotu. Za pouhých 69 dnů od vytvoření designu vznikly dva prototypy, které ministerstvo války formálně převzalo v říjnu 1917. Testy odhalily pouze nepatrné nedostatky (záhy se vyřešily), takže se mohlo začít se zadáváním výrobních zakázek. 

Kvůli požadavku stoprocentní standardizace musely firmy vše dodávat přesně dle vládní dokumentace. Unifikace šla tak daleko, že výrobci nesměli na kapotu umisťovat ani vlastní logo, takže všechny Liberty Trucks nesly pouze písmena USA. Zástupci firem si na to však nejspíše nestěžovali, protože gigantické plány jim slibovaly velké zisky – armáda počítala s více než 50 000 kusy. Kontrakty na finální produkci získalo 15 automobilek, avšak díky dodávkám součástek se na programu podílelo celkově asi 150 podniků. 

Výroba se rozběhla na začátku roku 1918, už na jaře dosáhla tempa zhruba tisícovky kusů měsíčně a dále rostla. Jako zajímavost lze uvést, že vedle hotových automobilů vznikaly též kompletní sady dílů, které se dodávaly zabalené v bednách. Daly se používat jako náhradní součásti, stalo se ale běžnou praxí, že z nich vojáci montovali celé nové automobily.

Vylepšování podle zkušeností

Právě tento postup, který se za druhé světové války opakoval také u legendárních jeepů, trochu komplikuje odpověď na otázku, kolik vozů Standard Class B vlastně vzniklo. Dle dokumentů deklarujících produkci do vyhlášení příměří (11. listopadu 1918) šlo o 9 364 kusů, ale díky výše popsané montáži v režii armádních mechaniků reálně existoval výrazně vyšší počet, možná až 14 000 vozidel. Také je nutné zdůraznit, že počátkem podzimu 1918 došlo v sériové produkci ke změně čerpající z reálných zkušeností s prvními „Liberty Trucks“, které během léta dostávaly útvary na západoevropské frontě. 

První výrobní provedení mělo poměrně propracovanou elektrickou soustavu včetně několika světel, avšak praxe ukázala, že světlomety postrádají jednu ve válce velmi důležitou možnost – ztlumení. U druhé série se proto elektrická výbava zredukovala na zapalování motoru a vozy začaly dostávat acetylenové a olejové lampy. Šlo sice o technicky zastaralá, ale díky možnosti ztlumení pro tuto funkci vhodnější svítidla. Na základě připomínek příslušníků expedičních jednotek se uskutečnily též některé další technické změny, jež se týkaly mimo jiné předního nárazníku, odpružení kol, chladiče a olejové nádrže, ale základní konstrukce zůstala zachována. 

Vojáci si „Liberty Trucks“ obecně velice chválili a pozitivně hodnotili jejich jednoduchost, spolehlivost a odolnost. Veškeré sériové dodávky sice směřovaly k US Army, zvažovala se ale i možnost pozdější výroby také pro armády evropských spojenců – pokud by projevily zájem, protože by jejich vlastní výrobní kapacity nestačily pro pokrytí logistiky chystaného Plánu 1919.

Dvojice menších vozů

Pracovalo se i na šestikolové verzi Class C, která užívala maximum součástí z konstrukce Class B, avšak dostala navíc druhou zadní nápravu, respektive pohon 6×4. Tři prototypy tohoto provedení ale byly dokončeny až po válce a zůstalo pouze u testů a sériová produkce Class C nikdy nezačala. Ve stadiu zkoušek prototypů zůstaly též dva menší designy, které armádní a civilní inženýři společně navrhli (Class AA a Class A). V případě prvního z nich, jenž měl poskytovat užitečnou nosnost asi 680 kg, vznikly čtyři exempláře – po jednom dodaly firmy Federal, Maxwell, Reo a Willys-Overland. Armádní specifikace zajišťovaly, že všechny čtyři užívaly shodné podvozky a motory, a sice benzinové čtyřválce Northway o objemu 4,11 litru, jež produkovaly výkon 28 kW.

Každý ze čtyř prototypů se ale mírně odlišoval provedením karoserie a firma Federal u svého vozidla použila plná kola, zatímco zbylá tři měla kola loukoťová. Ze srovnávacích zkoušek měl vzejít vítězný automobil, jehož sériovou produkci by potom zajišťovalo více továren podobně jako u Class B. Armáda se však nakonec rozhodla, že v této kategorii nosnosti zavede jako standardní dopravní prostředek již existující automobil GMC Model 16. 

Velmi podobně dopadl též výběr vozu Class A s požadovanou nosností okolo 1 800 kg. US Army sice provedla zkoušky trojice prototypů značek Autocar, Denby a White, jejichž agregáty s objemem 5,11 l produkovaly výkon 33 kW, nakonec se však rozhodla i v tomto případě pro zavedení jednoho už dostupného vozu. Vybrala si typ White 2-Ton Truck, který licenčně dodávaly také společnosti Peerless a Winton. 

Pro úplnost lze ještě dodat, že kromě projektu Standardized Military Truck existoval ještě menší program armádního letectva Air Service. Značky Denby, GMC, Paige a Republic dodávaly vozy Light Aviation Truck o nosnosti 1 400 kg, zatímco společnosti Federal, Kelly-Spring eld, Standard, United a Velie obdržely kontrakty na výrobu automobilů Heavy Aviation Truck s nosností 3 600 kg.

Dlouho i v civilních službách

Krátce po uzavření příměří v Evropě dostali výrobci nákladních vozů Class B pokyn pozastavit běžící produkci a v prosinci 1918 byly původní obří kontrakty úplně zrušeny. Pro menší podniky to znamenalo problémy a některé firmy zbankrotovaly. Poslední sériové Liberty Trucks armáda převzala v prosinci 1918, ačkoli se poté ještě pokračovalo ve výše popsané montáži ze součástkových souprav. 

Nákladní vozy Class B zůstávaly ve službě v US Army a menší počet získala také námořní pěchota. Několik desítek vozidel pak prodělalo i modernizaci, jejíž výsledek se nazýval Class B Third Series (třetí série), ačkoliv šlo jen o úpravy existujících kusů. Získaly například šestiválcové motory Continental o výkonu 78 kW, kola s pneumatikami nebo velké elektrické světlomety. Také mariňáci část svých vozů v poválečné éře zmodernizovali a vybavili je mimo jiné pevnou střechou, pneu matikami či elektrickými světly, ponechali však původní motor. 

Vzhledem k výborné odolnosti a spolehlivosti zřejmě příliš nepřekvapí, že Američané vyřadili Liberty Truck až na začátku 40. let. Z jeho uživatelů zmiňme ještě polskou armádu, která používala vozy Class B ve válce s bolševickým Ruskem. Mnoho vozů pak jezdilo i v civilních službách, a to na obou březích Atlantiku, protože velký počet jich ve 20. letech koupil francouzský podnikatel Louis Willème. Ten nejprve pod svým jménem prodával zrenovované exempláře a následně zahájil i sériovou výrobu nových automobilů podle amerického vzoru. 

Povedený vůz vykazoval skutečně impozantní trvanlivost, jelikož upravené Liberty Trucks se vyskytovaly na stavbách, v zemědělství nebo jako hasičské stříkačky ještě v 50. letech. Desítky vozidel tak lze pořád spatřit v muzeích a o odolnosti této konstrukce nemálo vypovídá také skutečnost, že mezi nimi figuruje několik plně pojízdných exemplářů. 

Image

Čtěte také

Tažný kůň US Army: Nezničitelný náklaďák GMC CCKW