Genetici odhalují divoké dědictví: Kolik vlka je v dnešních psech?
Rozsáhlý genetický výzkum potvrdil, že většina dnešních psů má geny moderních vlků a asi polovina vlků zase geny psí. Která psí plemena jsou podle vědců nejvíce vlčí?
Psi byli vůbec prvním zvířetem, které lidé domestikovali a od té doby se jejich příběhy proplétají už po tisíce let. Pomáhali a pomáhají nám v rolích lovců, strážců i společníků, v některých kulturách posloužili coby tažná zvířata a jinde jako zdroj vlny.
Moderní i dávná DNA ukazuje, že psi se vyvinuli z vlka někdy před 20–22 tisíci lety, během poslední doby ledové, kdy Eurasii pokrývaly rozsáhlé ledovce. Archeologicky nejstarším „jednoznačným psem“ je štěně staré 14 000 let objevené v německém Bonn-Oberkasselu.
Genetické zálety
Přestože se dnešní psi i dnešní vlci vyvinuli ze stejné dávné linie, dlouho se mělo za to, že po domestikaci se oba druhy už téměř nekřížily. To by ale bylo velmi netypické – u jiných domestikovaných druhů je totiž promíchávání s divokými protějšky vcelku běžné. Jak moc tedy přežívá v psích genech divoký vlk?
Audrey Linová ze Smithsonova institutu spolu se svými kolegy zkoumala psí a vlčí mitochondrie, Y-chromozomy i kompletní jaderné genomy pomocí velmi citlivých výpočetních metod. Výzkumníci analyzovali 2 693 genomů od 146 dávných psů a vlků, 1 872 moderních plemen a zhruba 300 polodivokých toulavých psů. Do jejich hledáčku se dostala pestrá směsice plemen a ras – zlatí retrívři, čivavy, malamuti, basendžijové, kavkazští pastevečtí psi nebo västgötlandští špicové.
Závěry vědců jsou jednoznačné – většina psích genomů obsahuje malé kousky vlčí DNA a asi polovina dnešních vlků má v sobě stopy psích genů. U psů pochází tato vlčí DNA z křížení přibližně před 800 generacemi. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné ve vědeckém časopisu PNAS.
Vlčí plemena
Nejvíce vlčí DNA si podle vědců nesou velká pracovní plemena – například severská tažná plemena nebo pastevečtí psi. Překonávají je pouze plemena vytvořená záměrnou hybridizací (Československý a Saarloosův vlčák). Některá velká plemena (například bernardýn) ale překvapivě nemají vlčí DNA žádnou. Naproti tomu malá čivava má detekovatelných 0,2 % vlčí DNA. Výsledky také ukazují, že nejméně vlčí DNA mají teriéři a honiči. U polodivokých toulavých psů našli vědci vlčí DNA u všech jedinců.
Často se jednalo o úseky genomu spojené s čichovými receptory, což naznačuje, že vlčí geny mohly těmto psům pomoci přežívat v drsných podmínkách – lépe stopovat potravu, vyhýbat se nebezpečí či orientovat se ve svém chaotickém prostředí.
Situace mezi psy a vlky tak připomíná vztah lidí a neandertálců: i lidé se s neandertálci křížili a střípky neandertálské DNA jsou součástí naší genetické výbavy dodnes. U psů a vlků je to podobné – i když se oba druhy rozešli před desítkami tisíc let, stále si mezi sebou občas vyměňovali genetický materiál.
Další články v sekci
Z Evropy do Nového světa: Příběh britské výspy na kanadském pobřeží
Městečko Lunenburg vyrostlo na pobřeží Nového Skotska ve snaze uklidnit rozvášněné farmáře, kterým britská koruna nedodala přislíbené pozemky. Dochovalo se však téměř zázračně a dnes působí, jako by ho někdo přenesl přímo ze západní Evropy.
Když Britové zabrali původně francouzské území dnešního Nového Skotska, Nového Brunšviku a části Quebecu, postavili tam na ochranu před nájezdy Francouzů i indiánů pevnost Halifax. Její okolí mínili zalidnit spřátelenými obyvateli a v Evropě – především v Nizozemsku, Švýcarsku a Německu – naverbovali čtrnáct set protestantských farmářů. Brzy se však ukázalo, že je přislíbená půda mnohem chudší, než ji britští úředníci líčili, a také že jí není dost. Zklamaní protestanti tak začali na britské správce tlačit, žádali je o splnění slibů, a když se nedočkali, vyvolali nepokoje. Třaskavou situaci se nakonec podařilo vyřešit, když osadníci obdrželi nabídku na poloostrov ležící asi sedmdesát kilometrů jihozápadně od Halifaxu.
Trám do trámu
V roce 1753 tam tedy založili osadu – samozřejmě poté, co vyhnali místní indiány. Na rozdíl od mnoha sídel, jež se v Novém světě rozrůstala organicky, se město od počátku pečlivě plánovalo na základě čtvercové sítě a architekti jasně určili, kde může který řemeslník stavět. Lunenburg byl poměrně nahuštěný a s výjimkou veřejných budov skýtaly přidělené parcely jen omezený prostor. V podstatě šlo o téměř uniformní plán britského města postaveného bez ohledu na speciální potřeby konkrétní lokality.
Drtivá většina domů vznikla ze dřeva tehdy populárním stylem „coulisse“, což by se dalo volně přeložit jako „trám do trámu“. Je vlastně zázrak, v jak neporušeném stavu Lunenburg přetrval: Téměř tři čtvrtiny budov jsou původní, přestože město několikrát přepadli Francouzi, indiáni i američtí bukanýři. V 19. století pak ke dřevěným stavbám přibyly i zděné domy a dlážděné cesty.
Dnes se tak nevelká obec řadí k turistickým perlám Kanady a nabízí k prohlídce přístaviště, stará skladiště či měšťanská obydlí. Dochovaly se rovněž dva kostely, turisté si však mohou užít také rybaření a vycházky po okolí, případně plavbu na dobové plachetnici Bluenose II.
Další články v sekci
Jak se na přelomu 19. a 20. století žilo české šlechtě a bohatým průmyslníkům?
Rakouský císař a český král František Josef I. vládl mimořádně dlouhou dobu: od 2. prosince 1848 až do své smrti 21. listopadu 1916. České země prošly za jeho vlády od revoluce a prvních voleb v naší historii až do bouře první světové války. Jak se ale za onu dlouhou dobu změnil život našich předků?
Vláda Františka Josefa I. bývá označována jako zlatý věk, a někdy i jako zlatý věk českého národa. Je pravdou, že doba na přelomu 19. a 20. století byla z mnoha hledisek pozoruhodná. Na jedné straně zde přetrvávaly „staré pořádky“ a zvyklosti z předchozích staletí a v době nástupu císaře na trůn byla společnost ještě tradičně hierarchizovaná. Na straně druhé však byl život lidí ovlivňován různými novinkami, které stále nabývaly na významu.
Především docházelo k velkému technickému i ekonomickému rozvoji. Důležité bylo například soustavné budování a rozšiřování železniční sítě, díky níž se člověk mohl poměrně pohodlně dostat i do malých obcí, které byly do té doby značně odlehlé. Velký význam mělo šíření elektřiny a s tím spojená postupná elektrifikace měst a vesnic. Na silnicích se objevovaly i první motocykly a automobily, několik let před první světovou válkou začaly nebe nad českými zeměmi brázdit první letouny.
K tomu všemu je třeba připočítat i vynález fotografie, který právě za vlády Františka Josefa I. doslova „zmasověl“. Díky němu máme již podstatně přesnější představu o tehdejším životě, než tomu bylo v předchozích staletích, kdy jsme odkázáni pouze na obrazy a kresby. Důležitá je také skutečnost, že se Čechy a Morava těšily do té doby neobvykle dlouhému období míru. Po skončení války s Pruskem roku 1866 již byla tato území ušetřena válečných hrůz a mohla se nerušeně rozvíjet. To se pochopitelně odrazilo i v nebývalém rozvoji kultury a čeština se postupně prosadila jako plnoprávný jazyk nejen v oblasti školství, ale i vědy.
Zastaralá elita
Přestože si byli podle prosincové ústavy z roku 1867 všichni lidé před zákonem rovni, společnost nadále zůstávala do určité míry hierarchizovaná. Na vrcholu společenského žebříčku stál pochopitelně císař, který byl i přes zavádění demokratických reforem a parlamentarismu stále posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným vladařem. Kromě značných pravomocí, jež mu umožňovaly aktivně zasahovat do politického dění a rozhodovat v mnoha důležitých otázkách, disponoval císař obrovskou autoritou. Ta byla nejen formální, ale i neformální, protože u většiny obyvatel Rakousko-Uherska se panovník skutečně těšil značné oblibě a respektu. Císař vládl železnou rukou početnému houfu svých příbuzných, jelikož Habsbursko-Lotrinský rod měl několik větví. Roku 1914 jej tvořilo celkem 32 arcivévodů a 43 arcivévodkyň.
Stále významnou roli ve společnosti měla i starobylá šlechta, která ovšem prošla zásadní proměnou. V revolučních letech 1848–1849 totiž ztratila své výsady v oblasti soudnictví a správy. Zrušením poddanství se vymanili z dosavadní závislosti na šlechtě rolníci. Ti se stali plnoprávnými občany monarchie a platila pro ně rovnost před zákonem stejně jako pro všechny ostatní obyvatele říše. Šlechta tedy definitivně přestala být onou klasickou „vrchností“ a z jejích příslušníků se stali vlastně jen obyčejní majitelé velkostatků.
Aristokratické rody vyšší šlechty byly nicméně nadále jakousi zvláštní uzavřenou kastou, která se od ostatních lidí výrazně odlišovala. Stále zde platila zásada rovnorodého sňatku, což znamenalo, že příslušníci těchto rodin vstupovali do manželství pouze s osobami ze stejně vznešených a starobylých rodů. Tímto způsobem se vlastně sami vyčleňovali z okolní společnosti a dostávali se do izolace, což bylo ve druhé polovině 19. století stále více patrné. Členové starobylých rodů měli také nadále výhradní právo zastávat funkce u císařského dvora.
Šlechta stále vlastnila obrovský pozemkový majetek, který jí – i když pochopitelně v menší míře než před rokem 1848 – zaručoval v mnoha oblastech jistý vliv. V Čechách byli největšími pozemkovými vlastníky Schwarzenbergové, jejichž velkostatky přesahovaly rozlohu 180 000 hektarů. Na Moravě disponoval největším majetkem knížecí rod Liechtensteinů.
Právě období vlády Františka Josefa I. s sebou přineslo i nový fenomén téměř „masového“ udělování šlechtických titulů osobám, které se nějakým způsobem zasloužily o monarchii. Mezi tuto takzvanou novou šlechtu patřili například četní průmyslníci a bankéři, ale i politici. Málo se dnes ví, že do stavu svobodných pánů byli povýšeni například přední čeští politikové té doby František Ladislav Rieger a Alois Pražák. Tito novopečení šlechtici však nebyli bráni starou aristokracií vážně a také přístup ke dvoru jim zůstával odepřen. Pro nejednoho měšťana či podnikatele bylo nicméně získání nižšího šlechtického titulu vysněnou cestou k povznesení rodinné prestiže. Ruku v ruce s tím šlo i vytváření novodobých erbů.
Výsady, které zůstaly šlechtě ve druhé polovině 19. století po zrušení poddanství
- Právo užívat šlechtické tituly a predikáty v předepsané formě
- Právo užívat erb
- Právo na důchody, stipendia a místa v katedrálních kapitulách, ústavech šlechtičen, vzdělávacích institutech a na příjmy z různých nadací
- Právo na důstojenství a čestné úřady, které byly vázány na předložení osvědčení původu
- Šlechtický stav byl fakticky předpokladem k udělení povolení zřízení fideikomisu
Králové průmyslu
Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení bouřlivé industrializace. A byly to právě české země, které se v tomto ohledu staly v celém Rakousku-Uhersku nejdůležitější oblastí. Panovaly zde totiž příhodné podmínky, které rozvoji průmyslového podnikání příznivě nahrávaly. Šlo zejména o poměrně velkou hustotu obyvatelstva a na svou dobu solidní komunikační síť, která byla dále vylepšována budováním nových železničních tratí. Význam mělo také nerostné bohatství, zejména ložiska černého uhlí na Ostravsku, Kladensku i jinde.
Dynamický rozvoj nazvaný později průmyslovou revolucí vytvářel různé příležitosti a v mnoha případech umožnil prosadit se i osobám, které začínaly takříkajíc „od píky“. Jednou z nich byl podnikatel Emil Škoda (1839 – 1900) pocházející z rodiny plzeňského lékaře. Škoda vystudoval pražskou techniku a praxi si odbyl v zahraničí, kde měl možnost poznat moderní továrny ve Francii, Anglii i německých státech. Od roku 1866 působil jako vrchní inženýr ve strojírně hraběte Valdštejna v Plzni, kterou o tři roky později sám koupil. Tak byly položeny základy budoucího obřího koncernu, který produkoval průmyslové stroje a stal se i nejvýznamnější zbrojovkou podunajské monarchie.
Škodovy závody zásobovaly zbraněmi nejen rakousko-uherskou armádu, ale jejich produkty se vyvážely i do mnoha zemí světa. Zásluhy Škodovy rodiny ocenil císař nakonec i šlechtickým titulem, když byl v roce 1914 Emilův syn František Emil (1878–1929) povýšen do stavu svobodných pánů. Vlastnictví prosperujících podniků umožnilo Škodům nakoupit i různé statky jako Schrems v Rakousku, Medzilaborce na dnešním Slovensku a Žinkovy v Čechách.
Kromě uhelného a strojírenského průmyslu získal na významu také průmysl textilní, jehož centrem bylo město Brno, nazývané „moravský Manchester“. Textilní továrny se nacházely ve větším počtu také v severních a východních Čechách. I zde bychom mohli nalézt řadu schopných lidí, kteří se vlastním přičiněním a svými schopnostmi dokázali vypracovat z ničeho až k metám nejvyšším.
Typickým příkladem je rodina Bartoňů pocházející z obce Vysoká Srbská nedaleko Náchoda. Na počátcích úspěchu této rodiny stál Josef Bartoň (1803–1849), který doma skromně zahájil výrobu kanafasu na dvou ručních stavech. Zboží šlo na odbyt a Josef postupně položil základy rodinného podniku, který jeho stejnojmenný syn a vnukové rozšířili natolik, že se počátkem 20. století stali nejbohatšími průmyslníky v oblasti Náchodska. Díky svému majetku mohli věnovat značné sumy na dobročinnou činnost a podporu kulturních a uměleckých projektů. Na základě toho byli císařem roku 1912 povýšeni do rytířského stavu jakožto Bartoňové z Dobenína. Významný byl v Čechách i potravinářský průmysl, prosperovala především výroba cukru a piva.
Další články v sekci
Spořádaný chaos: Okolí supermasivní černé díry Mléčné dráhy je překvapivě stabilní
Pozorování mračen a hvězd v těsné blízkosti supermasivní černé díry Sgr A* odhalila, že se tyto objekty pohybují po překvapivě stabilních drahách.
Supermasivní černé díry působí jako nenasytná gravitační monstra, která k sobě přitahují vše, co se ocitne v jejich blízkosti. Výzkumy ale ukazují, že to neplatí vždy a beze zbytku. Kolem supermasivní černé díry Sgr A* v centru Mléčné dráhy krouží řad hvězd, a také objekty připomínající mračna plynu a prachu.
Příliš stabilní mračna
Právě na tyto objekty se zaměřil mezinárodní výzkumný tým, který vedl německý astronom Florian Peissker z Kolínské univerzity. Ukázalo se, že nejde o hmotu směřující do útrob černé díry, ale že tyto objekty obíhají kolem Sgr A* na nečekaně stabilních drahách. Badatelé se soustředili na čtyři z těchto objektů, především na objekt známý jako G2. Odborníci si dlouho mysleli, že jde o mračno tvořené jen plynem a prachem. Dokonce se mělo za to, že jde o hmotu protaženou silným vlivem gravitace, těsně před pozřením černou dírou.
Peissker a jeho kolegové použili nové zařízení ERIS (Enhanced Resolution Imager and Spectrograph), které pracuje na soustavě Very Large Telescope (VLT) v Chile. S jeho pomocí detekovali blízce infračervené záření z mračna G2, které je přivedlo ke zjištění, že mračno G2 je na stabilní oběžné dráze kolem Sgr A*. Překvapivé výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.
Současně to ale také ukázalo, že zmíněné mračno G2 s velkou pravděpodobností obsahuje hvězdu. Pozorování se zařízením ERIS rovněž odhalila, že binární systém dvou hvězd D9, který byl v roce 2024 objevený Peisskerovým týmem v těsné blízkosti Sgr A*, je rovněž mnohem stabilnější, než se zdálo. Ukazuje se, že v okolí naší supermasivní černé díry oproti očekávání panuje spíše spořádaný chaos než naprostá anarchie.
Další články v sekci
Španělská chřipka: Pandemie, která zastínila i hrůzy první světové války
V době, kdy se svět otřásal zásadními dějinnými zvraty, kdy končila první světová válka, rozpadala se rakousko-uherská monarchie a vznikala samostatná Československá republika, řádila epidemie chřipky, jejíž rozsah a dopady na lidskou populaci snesly srovnání s nechvalně proslulými středověkými morovými epidemiemi.
Až do pandemie covidu-19 znamenala pro většinu dnešních lidí chřipka poměrně neškodnou nemoc, týden strávený v peřinách s horkým čajem a aspirinem, přičemž nejvýraznějšími tělesnými projevy byla bolest hlavy a kašel. Taková každoroční poměrně běžná záležitost. Respirační onemocnění v podobně mírné formě provázela už naše předky. Ovšem jednou za čas se objevila virová mutace, která dokázala dostat do úzkých velkou část tehdejší populace. Tyto epidemie často dostáva ly pojmenování podle typického příznaku nemoci nebo podle místa, kde se předpokládal jejich zrod.
Kupříkladu už zápisy z konce středověku zmiňují chřipkovitou nemoc provázenou celkovým tělesným vyčerpáním, kašlem, horečkou a tak silnou bolestí hlavy, že si choroba ve Francii vysloužila pojmenování „tac“ (což by šlo přeložit jako „rána do hlavy“). Největší chřipkovou katastrofou 18. století se stal takzvaný ruský katar z roku 1781, stejný původ má i chřipka z roku 1889, která po celé Evropě zabila tisíce nemocných. Stále to ale nebylo nic ve srovnání se španělskou chřipkou, která v letech 1918/1919 vyhubila podle některých zdrojů až šestinu tehdejší lidské populace.
Fialový mor
Původcem španělské chřipky byl virus A/H1N1, který se ale podařilo identifikovat až ve 30. letech 20. století. Do té doby se předpokládalo, že se může jednat o bakteriální infekci, někteří soudobí lékaři zvažovali možnost, že čelí nové formě plicního moru. Se sezonní chřipkou se ta španělská shodovala kašlem, rýmou, bolestí v krku, horečkou či zimnicí. Mutace viru španělské chřipky ovšem měla jedno specifikum – na rozdíl od virů běžné chřipky se dokázal množit v plicích nakaženého člověka a vyvolávat tak těžké zápaly plic. U nemocných docházelo ke krvácení do plic (i jiných vnitřních orgánů), takže dotyčný se doslova topil ve vlastní krvi. Sekundárně ale mohlo dojít i k bakteriální (nejčastěji streptokokové) infekci, kdy se hromadil hnis pod pohrudnicí, takže nemocný trpěl nesnesitelnými bolestmi při dýchání. Často se ale příznaky zápalu plic nestihly rozvinout, protože pacient zemřel dříve na celkovou sepsi organismu.
Nejnápadnější projev této fáze choroby představovalo modrofialové zbarvení rtů a sliznic nemocných osob, které současníky děsilo a vyvolávalo v nich dojem, že se jedná o mor. Vzhledem k tomu, že v této fázi onemocnění už byl stav nemocných beznadějný, dávaly jim někdy pečovatelky ještě zaživa na nohy identifikační cedulky do márnice.
Chřipka z let 1918–1920 byla atypická tím, že na ni neumírali převážně děti a staří lidé, ale velmi často také mladí, zdraví mezi 20–40 lety. Stejně netypicky měla smrtelné následky pro lidi fyzicky zdatné a kvalitně se stravující. Úmrtnost v potravinami bohatě zásobeném a boji nezasaženém Švýcarsku byla zřetelně vyšší než ve válkou vyčerpaném Německu, stejně tak nečekaně vysokou daň si epidemie vybírala mezi mladými dobře živenými americkými rekruty ve výcvikových střediscích. Proč tomu tak bylo, se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.
Zrození smrtícího viru
Navzdory dlouholetému bádání zůstávají některé aspekty epidemie španělské chřipky zahaleny tajemstvím. Dodnes není přesvědčivě objasněno, kdy a kde začala pouť tohoto nebezpečného viru. Podle jedné z hypotéz se A/H1N1 „toulal“ světem od roku 1915 a působil lokální epidemie, neměl ale sílu šířit se formou pandemického tažení. Tu získal mutací v průběhu roku 1917, což vyústilo v katastrofu v roce následujícím.
Podle některých teorií přišel tento zmutovaný virus z Číny. Ta se tehdy oficiálně nacházela ve válce s centrálními mocnostmi; bojových akcí se neúčastnila, ale podporovala britské jednotky vysláním až 140 000 dělníků, kteří jako Chinese Labour Corps (CLC) ve francouzských přístavech nakládali lodě. Část těchto mužů dorazila na jaře 1918 do Evropy už nemocná a v nevyhovujících táborech se virus dále šířil. Úmrtnost čínských dělníků na ni nebyla vysoká, nicméně choroba jako taková vzbuzovala obavy. Nakonec britské úřady přísun těchto pracovníků do Evropy zastavily v obavách, že by se mohlo jednat o mor.
Virus z Ameriky?
Druhá, preferovanější, hypotéza lokalizuje původ španělské chřipky do Spojených států, konkrétně do Haskell County v Kansasu. I zde, podobně jako v Asii, vládly vhodné podmínky pro vypuknutí choroby díky tomu, že v zemědělské oblasti docházelo k těsné koexistenci lidí a domácích a užitkových zvířat. Rychlému rozšíření nemoci napomohlo, že mladí farmáři z této oblasti narukovali do armády a byli ve vysokých počtech soustřeďováni ve vojenských táborech. Jako první je uváděn Camp Funston, kde se shromáždilo 56 000 mužů připravujících se na cestu na evropská válčiště.
Už začátkem března 1918 zde hlásili první rekruti záněty krku, bolesti hlavy a vysoké horečky, lékaři některým z nich diagnostikovali zápaly plic, desítky mužů zemřely. Nemoc se rychle šířila do dalších táborů a postupně zasáhla celé USA. Podle této teorie se potom chřipka s americkými vojáky dostala do Evropy, kterou si během tří měsíců prakticky celou podmanila. S touto tezí ovšem nekoresponduje fakt, že na starém kontinentě se ve vojenských zařízeních všech válčících států objevovala chřipka dlouho před vstupem Američanů do konfliktu – už v zimě 1916/1917 se výrazněji projevovala u britské armády ve Francii, v září 1917 potom v kasárnách v anglickém Hampshire.
My ne, to oni!
Ačkoliv ještě dnes není s jistotou známo, kde má španělská chřipka své kořeny, oba znepřátelené bloky stojící proti sobě ve Velké válce neváhaly novou nemoc šířící se světem propagandisticky využít a navzájem se obviňovaly ze zavinění chřipkové epidemie. Kromě Číny a USA byla ze „zrození“ choroby podezírána i rakousko-uherská monarchie, ta zase prstem ukazovala na Rusko (odkud se do Evropy několik chřipkových vln už rozšířilo). Rusové pomyslný míček nepřehodili dále, revoluce tam řádící je zaměstnala natolik, že neměli ani kapacitu na počítání obětí chřipky, takže údaje o dopadech nemoci z této země dodnes chybějí. Naopak s jistotou lze říct, že ačkoliv se o této respirační chorobě mluví jako o španělské chřipce, rozhodně na Pyrenejském poloostrově nemá své kořeny.
Obě strany záměrně šířily poplašné zprávy o tom, že by nepřítel mohl použít chřipku jako biologickou zbraň. Ve Spojených státech tak někteří státní úředníci tvrdili, že infekci ve vojenských táborech a mezi civilním obyvatelstvem roznesli němečtí agenti, jindy byly údajně viděny v amerických rybolovných oblastech ponorky při vysazování infikovaných ryb. A také prý německá firma Bayer kontaminovala aspirinové tablety původci onemocnění.
Kouřová clona
Zatímco zprávy o řádění infekce ve vlastních řadách se úzkostlivě tajily, informace o tom, jak chřipka decimuje protivníka, se často objevovaly v dobovém tisku. Zpravodajské agentury obou stran podávaly informace o zdravotním stavu nepřítele. Do Berlína tak dorazila zpráva, že americká armáda ve Francii má nápadně vysoké ztráty: na chřipku prý zemřelo třikrát víc vojáků, než padlo v boji. V červnu 1918 pak vídeňské noviny Neues Wiener Journal posměšně psaly: „Chřipka s následným smrtelným zápalem plic schvacuje americkou mládež, válečníci z druhé strany oceánu snášejí polní útrapy v evropském klimatu očividně špatně.“
Bylo to ovšem jen vypouštění kouřové clony, právě začátkem toho měsíce už nákaza zasáhla široké úseky západní fronty v departementu Aisne, přičemž nemoc, vyskytující se do té doby pouze u vojsk Dohody, začala zachvacovat i německé jednotky. Jednalo se o relativně mírný průběh onemocnění, nicméně vzhledem k tomu, že čtvrtina až třetina stavu všech císařských útvarů postupně onemocněla, představovalo to pro vedení bojových operací značnou komplikaci.
Rosa nebo yperit
V polních nemocnicích armád států zapojených do konfliktu nebylo jednoduché odlišit vysokou chřipkovou horečku od horečky způsobené infikovanými zraněními z boje, především ze začátku tak došlo omylem k několika případům zbytečných amputací končetin u relativně nezávažných zranění.
Vzhledem k rozsahu chřipky a neznalosti jejího původce nepřekvapí, že mezi vojáky kolovaly různé povídačky: člověk prý může ochořet, když na něj spícího pod širákem padá s rosou původce nemoci. Podle jiných měla chřipka představovat následek nasazení bojových plynů (vzhledem k tomu, že některé plyny, například yperit, jsou mutagenní, může stát tato teorie aspoň částečně na reálných základech). Objevily se i spekulace ohledně rozkládajících se mrtvol v zákopech či nedostatku žen na frontě, čímž údajně dochází k hromadění patogenních látek.
Z fronty se chřipka rychle šířila mezi civilní obyvatelstvo Evropy a odtud v důsledku válkou podmíněných lodních transferů dále do celého světa. Na starém kontinentě byla v létě 1918, kdy končila první vlna, chřipka vnímána jako relativně mírná (díky poměrně nízké úmrtnosti), byť výrazně omezující běžné fungování společnosti (v londýnském obchodním domě Harrods například chybělo naráz 400 zaměstnanců, v Rakousku-Uhersku byl problém zajistit fungování úřadů apod.). Šlo ale jen o zlověstné ticho před bouří.
Hrůzy podzimu
Po jarní poměrně mírné vlně nabral chřipkový virus s podzimem novou sílu. Tentokrát už s ním byly spojeny miliony obětí a žádný kout na zeměkouli nezůstal ušetřen – virus se dostal na Sibiř či na Aljašku, stejně jako na odlehlé ostrovy v Pacifiku (na mikronéském ostrově Nauru zapříčinil úmrtí 36 % obyvatel ostrova). V polovině září onemocněl britský ministerský předseda David Lloyd George, na rozdíl od desetitisíců ostatních Britů, kteří chorobě podlehli v následující týdnech, ale přežil. Dne 20. září zemřel syn švédského krále, znovu onemocněl španělský panovník Alfons XIII.
V říjnu 1918 dosahovaly počty nemocných a zemřelých rekordních hodnot. Například v Německu se v tom měsíci nakazily dvě třetiny obyvatel a lidé byli víc pod tlakem chřipky než vojenských porážek. V Berlíně denně přibývalo 1 000–3 000 nových onemocnění. Stav se stal natolik kritickým, že do nemocnice v berlínském Westendu přijímali pouze pacienty s horečkou minimálně 41 °C. Vážně ochořel také kancléř Max von Baden, jenž nebyl schopen úřadovat. Jeho nejbližší rodina také onemocněla, nicméně podařilo se jim se uzdravit. Takové štěstí neměla rodina německého státního tajemníka Matthiase Erzbergera, pověřeného podpisem příměří v Compiegne – krátce před cestou se dozvěděl, že na chřipku zemřela jeho žena a syn.
S vlastním příborem do kavárny
V hroutícím se Rakousku-Uhersku panovala ještě komplikovanější situace a úřady nedokázaly přijmout koordinovaná opatření. Také Praha chřipku těžce pocítila. Nezřídka nemocní kolabovali na ulicích. Výrazně přetížení lékaři v nemocnicích ošetřili až 200 osob denně, a přesto se nedařilo zajistit péči všem potřebným. Vzhledem k neznámému původci choroby spoléhalo se pouze na symptomatickou léčbu, přičemž nejčastěji užívaným lékem se stal aspirin (kvůli nedostatku účinných léčiv se ale někteří lékaři uchylovali i k pouštění žilou, které mělo při otoku plic ulevit srdci). Velmi oblíbený preventivněléčebný prostředek představoval alkohol. V Anglii byla od prosince 1918 na předpis whisky, v Praze se dal koupit vermut proti chřipce v sudech (při minimálním odběru 60 l).
Velkou roli ve zvládání epidemie hrála prevence. Docházelo k plošné dezinfekci ulic, ke krátkodobému zavírání škol a zábavních podniků. Lékaři doporučovali zdravý životní styl stejně jako posilování plic hlubokým dýcháním na čerstvém vzduchu, důraz kladli na hygienu. Hostům restauračních zařízení se doporučovalo nosit si vlastní příbor a sklenici. Další opatření byla podobná jako v nedávné době při epidemii covidu – tedy omezení společenských kontaktů, pravidelné větrání, mytí rukou, opatrnost při zacházení s penězi apod. Někteří zaměstnavatelé vyžadovali, aby jejich zaměstnanci v rámci prevence pravidelně užívali chinin, důrazně doporučeny byly i výplachy úst a hrdla hypermanganem či lysoformem, což je přípravek na bázi formaldehydu.
Vlna za vlnou
Ochranné roušky z gázy se ve střední Evropě používaly jen výjimečně, naopak ve Francii a Španělsku byly u zdravotnického personálu široce rozšířené. V USA se jejich používání standardně vyžadovalo ve veřejném prostoru (bez roušky lidé například nesměli nastoupit do tramvaje), nenošení roušky se trestalo pokutami i vězením. Navzdory důsledně vymáhaným opatřením mrtvých stále přibývalo (situace se stávala kritickou kvůli nedostatku rakví i osob, které by mrtvé pohřbily), až před Vánoci se zdálo, že je epidemie u konce. Opět se ale jednalo jen o falešný dojem – hned se začátkem roku 1919 nastoupila třetí vlna pandemie, opět provázená vysokou úmrtností.
Druhou vlnu výrazně ovlivnily politické zvraty – lidé se scházeli na demonstracích, velkých akcích při příležitosti ukončení války. Všechna tato setkání provázel lokální nárůst výskytu chřipky a úmrtnosti na ni. Třetí vlna potom souvisela s návratem vojáků do vlasti, kteří zákeřnou nemoc přinesli do svých domovských obcí. Jako dozvuk, ale stále ničivý, následovala v roce 1920 na mnoha místech světa ještě velmi nakažlivá čtvrtá vlna. Mezi těmito hlavními vlnami se objevovaly izolované případy chřipky a na mnoha místech propukaly lokální epidemie.
Kdo s koho
Mohli bychom rozvíjet úvahy, zda by se bez války a jí podmíněných přesunů osob chřipkový virus tak úspěšně šířil světem, či nakolik španělská chřipka ovlivnila poslední fázi války. Stručně citujme ze vzpomínek německého generála Ericha Ludendorffa: „Naše armáda trpěla. Všude kolem dokola řádila chřipka, obzvlášť těžce byla postižena skupina vojsk Korunní princ Rupprecht. Byla to pro mne vážná věc, když jsem každé ráno od velitelů slyšel o velkých počtech výpadků kvůli chřipce i jejich nářky na slabost jednotek, pokud by teď Angličan přece jen zaútočil.“
Třetího října 1918 vedl Ludendorff jednání s říšským kancléřem Maxem von Badenem, kdy jako zdůvodnění krachu německých vojenských operací uváděl masové nasazení tanků nepřítelem, nedostatek brambor a také chřipku. Choroba postihla oba znepřátelené bloky stejnou měrou, nicméně vyčerpané Německo a v posledních záchvěvech své existence se zmítající Rakousko-Uhersko byly ztrátami v důsledku chřipky zasaženy více než státy Dohody s čerstvými americkými posilami.
Každopádně pokud bychom se pokusili porovnat Velkou válku a pandemii španělské chřipky stran jejich dopadů na lidské životy, nemoc jednoznačně vítězí. Zatímco ozbrojený konflikt si za čtyři roky připsal zhruba 15 milionů obětí, španělská chřipka zabila během necelých dvou let mezi 50 až 100 miliony lidí; ukázala se tedy jako výrazně smrtonosnější než tehdejší lidské zbraně.
Další články v sekci
Smrtící zub: Krvavé tažení Sigurda Mocného skončilo bizarní tragédií
Norský velmož Sigurd Mocný z Orknejí měl po vítězné bitvě nad skotskými Pikty všechno – slávu, kořist i useknutou hlavu poraženého nepřítele připevněnou k sedlu jako trofej. Netušil však, že právě tento hrůzostrašný suvenýr přivodí jeho smrt. Podle severských ság se škrábl do nohy o křivý zub z hlavy a na následnou infekci zemřel.
Když král Harald Krásnovlasý v 9. století začlenil souostroví Orkneje do sjednoceného Norska, svěřil je svému „nejmilejšímu a věrnému příteli“ jménem Ragnvald Øysteinsson Mørejarl. Podle ság měl být tento mocný vikinský náčelník potomkem mytických postav Moře, Ohně, Větru a Sněhu, dále otcem legendárního zakladatele normandského vévodství Rolla a v 31. generaci prapředkem dnešního britského krále Karla III. Ragnvald ale zůstal na svém pevninském panství a na Orkneje roku 875 poslal jako správce s titulem jarla (hraběte) svého bratra Sigurda Øysteinssona, známého také pod přízviskem Mocný. Sigurd se zasloužil o dobytí Orknejí coby navigátor jedné z králových lodí.
Zabijte aspoň jednoho!
V divokých osmdesátých letech 9. století, kdy sever Evropy sužovaly vikinské nájezdy, se Sigurd Mocný spojil s neméně obávaným vikinským vůdcem Thorsteinem Rudým. Tito dva bojovníci zahájili odvážné tažení, jehož cílem bylo ovládnutí severního Skotska – území tehdy obývaného tvrdohlavým a houževnatým národem Piktů.
Podle ság a středověkých kronik se vikingům podařilo podrobit si rozsáhlé oblasti včetně okolí dnešního Inverness, strategicky významného centra Skotské vysočiny při jezeře Loch Ness, kde se měla nacházet mocenská základna místního piktského vládce jménem Máel Brigte, přezdívaného Křivozubý. Přestože dnes může tato přezdívka znít úsměvně, tehdejší kontext nasvědčuje, že šlo o muže obávaného a zkušeného v boji.
K významnému střetu mezi Nory a Pikty došlo kolem roku 892, kdy Sigurd navrhl Máelu Brigtovi mírové jednání – šlo o obvyklý, ale občas též zrádný tah v dobách, kdy čest a klam často představovaly dvě strany téže mince. Podmínky zněly jasně: každá strana se dostaví pouze se čtyřiceti muži. Jenže Sigurd měl jiné plány. Místo čtyřiceti bojovníků přikázal, aby každý jeho jezdec s sebou vezl dalšího muže, takže měl k dispozici oddíl o osmdesáti mužích. Když se Máel Brigte dostavil na sjednané místo, rychle pochopil, že byl zrazen. Pohled na vikinské koně s dvěma páry lidských nohou na každém boku jej přivedl k zuřivosti. Jeho slova vstoupila do legend: „Zabijte alespoň jednoho, než sami padnete!“
Bitva byla vskutku nelítostná. Sigurd přikázal polovině svých mužů, aby sesedli z koní a obešli protivníka ze strany, zatímco zbytek podnikl čelní útok na piktské řady. Přes veškerou statečnost Máel Brigtových mužů byla jeho družina poražena a jejich vůdce padl.
Podivná smrt
Sigurd, opojený vítězstvím, nařídil useknout padlým nepřátelům hlavy a připevnit je k sedlům svých bojovníků jako symbol krvavého triumfu. Sám si na sedlo uvázal hlavu Máel Brigta – snad jako varování dalším odpůrcům. Tato hrůzná trofej se mu však stala osudnou. Při návratu se jeden z vyčnívajících zubů mrtvého protivníka zaryl Sigurdovi do lýtka. Co původně vypadalo jako nepatrné poranění, se záhy změnilo v hnisající, život ohrožující ránu. Infekce se rozšířila po celém těle a Sigurd podlehl otravě krve. Tak skončil slavný vikinský jarl, jenž přelstil své nepřátele, ale osud přelstít nedokázal.
Po Sigurdově smrti připadla správa Orknejí jeho synovi, který však vládl jen krátce – zemřel bezdětný během několika měsíců. V důsledku toho se vláda nad ostrovy vrátila zpět do rukou Ragnvalda Øysteinssona. I na něj čekal pohnutý osud. Nespokojení královi synové ho překvapili, obklíčili jeho dům a upálili ho i s šedesáti družiníky.
Další články v sekci
Povlaky ze syntetických diamantů chrání potrubí před vodním kamenem
Problém s vodním kamenem a dalšími usazeninami v potrubích by mohl vyřešit speciální nepřilnavý povrch ze syntetických diamantů.
Průmyslové potrubí, kterým proudí voda nebo chemikálie, trpí zanášením minerálními usazeninami, což v podobě vodního kamene ostatně známe i ze svých domovů. Tyto usazeniny zpomalují proudění, zvyšují opotřebení zařízení a leckdy vyžadují nákladnou údržbu. Existují sice změkčovače vody, chemická aditiva či speciální výstelky, všechny ale mají své limity.
Blyštivé řešení
Vědci z Riceovy univerzity v texaském Houstonu nyní přicházejí s překvapivě účinným řešením – potrubím potaženým syntetickými diamanty. Badatelé vytvořili diamantové povlaky pomocí mikrovlnné plazmové chemické depozice z plynné fáze, při které dochází ke vzniku pevné vrstvy přímo z plynů. Podrobnosti novinky popisuje odborný časopis ACS Nano.
Výroba diamantového povlaku začíná vháněním plynného metanu a vodíku do reakční komory, kde je mikrovlnné záření přetvoří na ionizované plazma. Dochází při tom k rozpadu molekul metanu a uvolněné atomy uhlíku vytvoří na křemíkovém podkladu nepatrné syntetické diamanty.
V dalším kroku výzkumníci ověřovali, která varianta si s usazeninami poradí nejlépe. Vzorky ponořili do přesyceného roztoku síranu vápenatého, aby simulovali vznik minerálních nánosů. Nejlépe dopadla dusíkem zakončená diamantová vrstva, na níž se vytvořilo více než desetkrát méně usazenin než na filmech zakončených kyslíkem, vodíkem či fluorem. Usazeniny se navíc objevovaly jen jako drobné, izolované krystalky, nikoli jako jednolitá tvrdá vrstva, která by šla špatně odstranit.
„Vzhledem k omezením soudobých metod narůstá poptávka po materiálech, které brání tvorbě vodního kamene, aniž by o ně bylo nutné neustále pečovat,“ uvádí vedoucí výzkumu Siang Čang (Xiang Zhang). „Naše práce reaguje na tuto poptávku povlakovým materiálem, který sám od sebe zůstává čistý.“
Výsledky výzkumu vědců Riceovy univerzity ukazují, že diamantové povlaky by se brzy mohly stát běžnou součástí nejen průmyslových potrubí, ale i zařízení pro odsolování vody, těžbu ropy a plynu či výrobu energie. Diamant tak možná najde další nečekané využití – jako extrémně odolný štít proti nečistotám.
Další články v sekci
Astronomové poprvé pozorovali výron koronální hmoty na cizí hvězdě
Soustava radioteleskopů LOFAR zachytila výtrysk rádiového záření z blízkého červeného trpaslíka. Zaznamenaný výtrysk přesně odpovídal výronům koronální hmoty na Slunci.
Výrony koronální hmoty (CME, Coronal Mass Ejection) jsou mohutné erupce na Slunci, při nichž se do okolního vesmíru uvolní velké množství plazmatu ze sluneční korony. Vědci předpokládali, že se výrony koronální hmoty objevují i na jiných hvězdách, až doposud ale scházel přímý důkaz.
Joe Callingham z Nizozemského institutu pro radioastronomii ASTRON a jeho spolupracovníci si nedávno připsali velký úspěch, když jako první detekovali výron koronální hmoty jinde než na Slunci. Nebylo to ovšem pozorováním v optické oblasti, ale díky specifickému výtrysku rádiových vln, který velmi věrně odpovídá CME na Slunci. Podrobnosti objevu publikoval vědecký časopis Nature.
Hvězdný orkán na trpaslíkovi
Dotyčnou hvězdou je červený trpaslík spektrální třídy M v souhvězdí Draka označovaný jako StKM 1-1262, který je od Sluneční soustavy vzdálený přibližně 130 světelných let. Klíčovou roli v tomto pozorování sehrála evropská soustava radioteleskopů LOFAR (Low Frequency Array), která pracuje v Nizozemsku a sousedních zemích.
Pozorování výronu koronální hmoty na červeném trpaslíkovi těsně souvisí s případnou obyvatelností planet takových hvězd. Jde o to, že červení trpaslíci září podstatně méně než Slunce a jejich obyvatelné zóny se proto nacházejí mnohem blíž hvězdě. Pokud ale dotyčná hvězda odpaluje podobně ničivé bouře, šance na obyvatelnost jejích planet a přítomnost života tím povážlivě klesají.
„To, co jsme zachytili, vypadá mnohem nebezpečněji než průměrné výrony koronální hmoty na Slunci. Určitě by nebylo dobré, kdyby se planeta ocitla v palebné linii takové erupce,“ líčí Callingham. „Dvojnásobně to platí pro planety červených trpaslíků v obyvatelné zóně, které obíhají trpaslíka mnohem blíž než naše Země Slunce.“
Další články v sekci
Osamělost neprodáváme: Jihokorejská restaurace odmítá sólo hosty
V jihokorejském městě Josu vyvolala kontroverzi restaurace, která odmítá hosty, kteří přicházejí sami. Provozovatelé pravidlo obhajují ekonomickými důvody.
V jihokorejském městě Josu vyvolala pozdvižení praxe jedné z místních nudlových restaurací, která začala odmítat hosty přicházející sami. Před provozovnou se objevil plakát s výčtem čtyř možností – „1. Zaplaťte za dvě porce, 2. Snězte dvě porce, 3. Zavolejte kamaráda, 4. Příště přijďte s manželkou“ – doplněný bublinou s textem „Osamělost neprodáváme. Prosím, nechoďte sami.“
Kontroverzní krok ilustruje širší problém, s nímž se samotáři v Jižní Koreji v posledních letech potýkají. Kvůli rostoucím cenám potravin, energií a práce se mnoho restaurací snaží maximalizovat využití míst k sezení – čtyřmístný stůl je z jejich pohledu ekonomicky výhodné obsadit čtyřmi hosty, nikoli jedním. Mnohé podniky proto jednotlivce odmítají, i když mají volná místa.
Nežádoucí samotáři
Na sociálních sítích se objevují četné stížnosti: jeden uživatel si například posteskl, že čekal v dlouhé frontě přes hodinu, aby byl nakonec odmítnut pouze proto, že přišel sám, přestože uvnitř byly prázdné stoly. Jiný popsal, že v restauraci specializované na korejskou polévku gukbap mu ve chvíli, kdy obsluha zjistila, že je sám, začali tvrdit, že jim došly suroviny. Letos v létě jihokorejská youtuberka natočila video ze své návštěvy restaurace, kde se k ní personál choval nepříjemně (i když si pro sebe objednala dvě porce jídla), popoháněj ji, aby jídlo snědla co nejrychleji a neomaleně se vyptával, jak dlouho se ještě v restauraci zdrží.
Majitelé podniků argumentují, že přijímat sólo hosty je kvůli rostoucím provozním nákladům stále těžší. Zákony v Jižní Koreji restauracím každopádně umožňují určovat si, koho obslouží a koho ne. Že nejde o okrajový problém ilustruje i statistika listu JoongAng Daily z letošního března, podle níž nabízelo pouze 10 % restaurací v celé zemi speciální jídla pro jednotlivce.
Další články v sekci
Evoluční kuriozita z Austrálie: Vědci našli ještěra s jediným párem miniaturních končetin
Vědci objevili v odlehlé australské rezervaci nový druh hadovitě protáhlého ještěra, kterému zcela chybějí přední končetiny.
V australské divočině se vědcům podařilo objevit tvora, který jako by vypadl z katalogu evolučních kuriozit: hadovitě protáhlý ještěr, kterému zcela chybí přední končetiny.
Ještěr ze Severního teritoria
Druh, který získal jméno Lerista munuwajarlu, byl objeven v odlehlé rezervaci Pungalina–Seven Emu v Carpentarském zálivu, na území australských domorodých kmenů Yanyuwa a Waanyi-Garawa. Jméno „munuwajarlu“ pochází z místního jazyka Garrwa a v překladu znamená „bez paže“, což přesně vystihuje vzhled plaza – má totiž jen jeden pár končetin zakončených dvěma prsty.
Ačkoliv je Lerista munuwajarlu dokonale uzpůsobený k životu v písku, přeci jen neunikl zvědavým vědcům. Biologové z Australian Wildlife Conservancy nyní ve studii publikované v časopisu Zootaxa potvrdili, že jde o zcela nový druh.
Poklad ukrytý v písku
První jedinec byl zachycen už v roce 2012 během systematického mapování místní fauny. Jeho neobvyklá anatomie tehdy výzkumníky zaujala natolik, že začali uvažovat o novém druhu. Chyběl však zásadní důkaz: druhý exemplář.
Následující desetiletí pátrání po dalším jedinci byla neúspěšná a vědci pomalu ztráceli naději. Teprve nedávno narazili výzkumníci z Australské národní univerzity na dalšího jedince. Genetická analýza potvrdila, že nejde o vývojovou anomálii, ale o skutečně samostatný druh, příbuzný rodu Lerista rozšířeného v severní a východní Austrálii.
Objev podtrhuje význam terénního výzkumu a ochrany přírodních oblastí, jako je Pungalina–Seven Emu. Tato rezervace prochází aktivní ochranou: probíhá zde kontrola výskytu invazních druhů a prevence velkých požárů. „Pokud se Lerista munuwajarlu vyskytuje opravdu jen zde, je o to důležitější tuto oblast chránit,“ zdůrazňuje Dr. Eridani Mulder z Australské národní univerzity.
Oblast Carpentarského zálivu patří k nejméně prozkoumaným biologickým regionům Austrálie a je tam možné, že toto podivné stvoření není posledním místním pokladem.
