Bílý trpaslík představuje jedno ze závěrečných stadií vývoje hvězd. Přestože v něm již neprobíhají termojaderné reakce, může za určitých podmínek zazářit mohutnou explozí. V dvojhvězdných systémech se může na jejich povrchu nashromáždit dostatečné množství vodíkového a héliového plazmatu a zažehnout termonukleární explozi. Do té doby jen málo zářící bílý trpaslík extrémně zjasní, což pro pozemské pozorovatele může působit dojmem, že se objevila nová hvězda. Proto tyto jevy astronomové označují jako exploze nov.

Podobné výbuchy většinou trpaslíka nezničí, pouze z něj „odfouknou“ vrstvu nashromážděného materiálu do prostoru. Vědci dlouho předpokládali, že se jedná o jeden jednoduchý výbuch. Nová pozorování ale ukazují, že realita je mnohem dramatičtější.

Exploze nov pod drobnohledem

Elias Aydi z Texaské technické univerzity v Lubbocku a jeho kolegové v početném týmu pozorovali dvě novy jen několik dnů po jejich explozi v doposud nevídaném detailu. Vědci při výzkumu nov, který uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, využili metodu interferometrie při zpracování snímků z více různých teleskopů v kalifornském centru CHARA Array, a také spektrometrická měření z observatoře Gemini. Tím dosáhli extrémně detailního rozlišení při pozorování rychle se rozvíjejících explozí nov.

Badatelé pozorovali dvě velmi odlišné novy, které explodovaly v roce 2021. První z nich, nova V1674 Herculis, patří k nejrychlejším, jaké jsme kdy zaznamenali. Od zjasnění do zhasnutí to trvalo jen pár dní. Snímky pořízené krátce po explozi ukázaly dva kolmé výtrysky materiálu, což je podle vědců přímý důkaz vícenásobných a navzájem se srážejících výtrysků. Druhá nova V1405 Cassiopeiae probíhala mnohem pomaleji. K odvržení vnějších vrstev trpaslíka došlo až po 50 dnech od počátku exploze.

Nové poznatky ukazují, že při explozích nov dochází k více odděleným výtryskům, při kterých rychlé proudy dohánějí pomalejší a vzájemně se srážejí. Některé z těchto výtrysků jsou opožděné až o desítky dnů produkují vysoce energetické gama záření. Exploze nov tedy nejsou jediným velkolepým ohňostrojem, ale spíše sérií explozí, které se navzájem ovlivňují.

Zatím není jasné, zda se jedná o typické chování nov, nebo zda V1674 Herculis a V1405 Cassiopeiae představovaly pověstnou výjimku z pravidla. Vědci se nyní hodlají zaměřit na další novy a pokud by se opožděné výtrysky ukázaly jako běžné, mohly by se novy stát ideálním místem pro studium extrémní fyziky a interakcí hvězd v těsných binárních systémech.

Image

Čtěte také

Astronomové objevili vzácnou supernovu, která zřejmě prošla dvojitou explozí

Šesté nejlidnatější sídlo Francie sice nepatří mezi nejvyhledávanější turistické cíle země galského kohouta, nicméně brzy by se jedním z nich stát mohlo, protože o zábavu a zajímavosti v něm rozhodně není nouze. Zamilujete si ho, zejména pokud holdujete umění, chutná vám bretaňská kuchyně a rádi se projdete po středověkých památkách. Plusové body sklízí město i za to, že je tamní hromadná doprava o víkendech zdarma. A pokud byste nevěděli, kam se v jeho ulicích vydat, stačí sledovat zelenou trasu, která vás provede nejzajímavějšími místy. Musíte se však připravit na velmi intenzivní zážitek, protože je dlouhá bezmála dvacet kilometrů.

Ačkoliv v Nantes zahlédnete bezpočet bretaňských vlajek, město do zmíněného regionu nespadá – tvoří součást Pays de la Loire. Prapory tak odkazují k období mezi roky 1066 a 1790, kdy město pod křídla Bretaně náleželo a o pozici nejvýznamnějšího sídla soupeřilo s nedalekým Rennes. Koncem 15. století nechal navíc markýz François II. právě v Nantes postavit Château des Ducs de Bretagne neboli „zámek vévodů bretaňských“. V impozantní pevnosti s vodním příkopem se pak narodila i jeho dcera, budoucí královna Anna Bretaňská. Hranice regionů však roku 1790 překreslily události spojené s Velkou francouzskou revolucí…

Poslední vzpomínka

Kromě bretaňských vévodů se historie Nantes silně pojí také s mezinárodní lodní dopravou. Nejenže se tam dovážely suroviny z mnoha bývalých francouzských kolonií, ale město se stalo i významným „překladištěm“ černých otroků, kteří putovali z Afriky do Spojených států, aby dřeli na místních plantážích. Zmíněnou temnou část historie připomíná památník zrušení otroctví na nábřeží Loiry – relativně malé muzeum Mémorial de l’abolition de l’esclavage, ale se vstupem zdarma.

Dnešní Nantes je orientované sociálně a někdejší industriální sídlo se proměnilo v oázu zeleně i uměleckou metropoli. Přístavní jeřáby nahradila mola promenád a v bývalých docích vyrostly jako houby po dešti početné galerie. Několik odkazů na minulost sice přetrvalo, ale tvoří spíš architektonické dominanty – jako například Žlutý jeřáb na ostrově Île de Nantes.

Ostrov ze dřeva a oceli

Bohatou historii a rozmanité kulturní tradice má mnoho francouzských měst, ale jen Nantes se může pochlubit Ostrovem strojů – uměleckým projektem scénografa Françoise Delarozièrea a divadelního producenta Pierra Oreficea. Zmíněná dvojice si vysnila fantastický svět inspirovaný knihami Julese Vernea a vynálezy Leonarda da Vinciho. 

Při jeho realizaci pak proměnila bývalé loděnice industriálního Nantes v čarovnou zoo, kde se můžete mimo jiné svézt na obřím mechanickém slonovi. Jeho tělo vzniklo z více než 48 tun oceli a dřeva, na cestu s sebou dokáže vzít až padesát zájemců a do pohybu jej uvádějí hydraulické zvedáky. Při půlhodinové procházce přístavními doky pak nezvyklého chobotnatce nezřídka doprovázejí nadšené skupinky turistů a hravý tvor je občas pokropí vodopádem z chobotu.

Kromě majestátního sloního robota potkáte na Ostrově strojů i roztomilého mechanického lenochoda, obří volavku anebo můžete nasednout do velkého černého pavouka. Na tamním třípatrovém kolotoči, vysokém bezmála 25 metrů, potom místo poníků najdete nejrůznější mořské potvory, gigantického kraba, rejnoka či oliheň.

Na skok na Měsíc

Imaginativnímu zábavnímu parku nicméně patří jen část ostrova Île de Nantes. Vedle mechanických tvorů tam narazíte třeba na Ping-Pong Park, kde si můžete zahrát na neobyčejných stolech – namísto klasického obdélníkového tvaru se vlní, kroutí se do zatáček nebo mají podobu zakulaceného tunelu. Za zhlédnutí stojí i lehce futuristická atrakce v Parc des Chantiers: Dílo studia Detroit architectes a francouzského umělce Bruna Peinada nese název On va marcher sur la Lune čili „budeme kráčet po Měsíci“ a jde vlastně o dětské hřiště se speciálním povrchem, který má připomínat lunární terén. Jeho součást tvoří také sedm kráterů s trampolínami na dně, jež mají „simulovat“ nízkou gravitaci našeho souputníka.

V Parc des Chantiers narazíte na promenádě u Loiry i na dílo Prsteny, jež sestává z osmnácti obřích kruhů usazených na kraji nábřeží Quai des Antilles. Nejvíc však ohromují v noci, kdy září neonovými barvami. A komu by nestačilo venkovní umění, může prozkoumat rovněž mnohé galerie Banánového hangáru. Říká se tak bývalému přístavu, který dřív sloužil k překládce zboží z francouzských kolonií. Nicméně import zmíněnou cestou přestal proudit v roce 1975.

Cesta z města

Nezvyklé množství výtvarných děl není jen případem zmíněného ostrova. Téměř v každém koutě centra Nantes se nachází trocha umění a může za to festival Le Voyage à Nantes neboli „cesta do Nantes“, který se koná každý rok v červenci a srpnu. Jeho hlavní myšlenkou je zpřístupnit kulturní aktivity a umění všem bez ohledu na příjem, proto většina atrakcí stojí volně v ulicích a lze si je užít bez nutnosti platit vstupné. Nejoblíbenější kousky se pak z krátkodobých exponátů proměňují v trvalé. Nejenom tato díla, ale i historické památky a různá muzea přitom spojuje již zmíněná zelená trasa.

Ve veřejném parku Jardin des Plantes zas uvidíte několik obřích barevných postaviček Filili Viridi designéra Jeana Julliena, které reagují na okolní krajinu a rozmanitý terén: Oranžový pozorovatel sedí na větvi a kouká do dálky; žlutý převozník vyčuhuje z potoka a roztahuje ruce tak, aby vytvořil most přes vodu; zatímco přadlák kolem sebe nahazuje zelený provaz. 

Výlet do uměleckého světa navíc nekončí ani za hranicemi města. Cestu na kole či lodí do Saint-Nazaire při ústí Loiry do Atlantiku lemuje 33 děl různých současných umělců a další výtvarně nabitá stezka vede z centra Nantes do blízkých vinic podél řeky Sèvre Nantaise. Na jejím začátku můžete obdivovat například pětimetrovou sochu nahé ženy, která drží v ruce hada a připomíná biblickou Evu. 

Image

Čtěte také

Kamenný div Francie: Majestátní Mont-Saint-Michel by mohl zaniknout

Když v Evropě vypukla druhá světová válka, vedení americké muniční správy si uvědomilo, že stávající přístavní kapacity by v případě zapojení USA nemusely stačit. Po několikaměsíčním váhání proto na západním i východním pobřeží začaly růst nové přístavní terminály. Jeden z mnoha, Port Chicago v ústí kalifornské řeky Sacramento, námořnictvo převzalo 30. listopadu 1941 a už za týden u mola přistála první nákladní loď – Brewer typu Liberty. Nakládací proces na první pohled budil dojem jednoduchého systému. Vlaky se zásobami přijížděly na břeh Tichého oceánu, odkud je dělníci jak ručně, tak s pomocí jeřábů – přístavních i lodních – překládali do lodí uvázaných u mola. 

Terminál měřil 450 metrů a nacházely se v něm tři řady kolejí. U každé z nich stál dřevěný perón široký šest metrů. Vagony se řadily podél nákladových jícnů, kterých měla každá loď třídy Liberty pět. Munice se přivážela v krytých vozech, odkud ji přístavní dělníci vykládali na perón – do položených sítí, které jeřáb přenesl do lodních útrob. Tam jiní pracovníci jednotlivá břemena rozmístili tak, aby plavidlo zůstalo vyvážené a náklad se během cesty nepohyboval.

Zaděláno na problém

V roce 1944 se terminál rozšířil, takže mohl odbavovat dvě lodě současně. Velitel Port Chicaga kapitán Nelson Goss na základě konzultací s odborníky požadoval, aby každá pracovní četa u svého jícnu přeložila deset tun materiálu za hodinu. Praxe však ukázala, že podle Gossových plánů nešlo nic. Mohl za to jednoznačně lidský faktor. Drtivou většinu přístavního dělnictva tvořili námořníci černošského původu, což byl důsledek tehdejší segregační politiky. Jejich kariéra vypadala tak, že po šestitýdenním přijímači došlo na základě zjištěných schopností jednotlivých rekrutů k selekci. Ti nejzdatnější s radostí přijali službu na válečných lodích, kde pracovali jako stevardi, pomocní kuchaři a podavači munice. Horší se dostali k pomocným jednotkám (stavební, zdravotní, pohřební…) a na ty ostatní s nejnižší kvalifikací zůstala práce v docích.

Přístavní nakladači měli často jen minimální vzdělání, někteří zůstali zcela negramotní a naprosté většině chyběly nejen pracovní, ale i hygienické návyky. Přesto by se i s takovým lidským „materiálem“ asi dalo pracovat – kdyby někdo chtěl. Černí dělníci nastoupili do pracovního procesu bez jakéhokoli kursu nebo proškolení, námořnictvo zamítlo i dobře míněnou nabídku přístavních odborových svazů na zácvik novopečených dělníků. Takový přístup se jeví jako hodně zvláštní, když uvážíme, že v době míru se přístavní dělník považoval za plně kvalifikovaného až po dvou letech praxe. Politika „nic neřešit“ se pochopitelně promítla jak do pracovních výkonů, tak do údržby, manipulace a častých poruch mechanických zařízení – tedy jeřábů.

Deset tun? Ani náhodou

Partám přístavních nakladačů moc „nevoněl“ ani drsný vojenský režim. Jednotlivé čety pracovaly po osmi hodinách tři dny: jeden den se cvičily v kasárnách, další tři dny na terminálu a potom následoval den volna. Jenže právě o ten den volna černí námořníci často přicházeli – což býval obvyklý trest za neplnění norem. Ukázalo se totiž, že nakladači místo požadovaných deseti tun za hodinu zvládnou sotva polovinu, a tak dozorující (bílé) důstojníky a (černé) poddůstojníky napadlo zvýšit výkon pomocí soutěží. Příslušníci čet s nejhoršími výsledky nesměli na vycházku, zatímco ti výkonnější dostávali volno navíc. Opatření opravdu trochu pomohlo. 

Objem přeloženého materiálu se zvýšil na 70–80 % požadovaného množství, ale černošským dělníkům to bylo celkem jedno. Někteří se pokusili požádat služební cestou o přeložení, jiní hledali štěstí v „paragrafu 8“ (duševní nezpůsobilost, diváci seriálu M*A*S*H si jistě vzpomenou na postavu desátníka Maxwella Klingera). Vše ale bylo marné.

Prozatím bez nehody

Pověstnou „třešničku na dortu“ představovala bezpečnost práce. Kromě dvou úvodních formálních lekcí upozorňujících, že materiál může explodovat, o něčem podobném v Port Chicagu nikdo neslyšel. Nakladači sice věděli, že manipulují s nebezpečnou municí, jenže tak většinou činili v naivní víře, že je neaktivní a že všechny ty bomby a granáty dostanou roznětky až na místě určení. 

Z přístavu skutečně část munice odplouvala v bezpečném stavu, ale týkalo se to jen lodních granátů největších kalibrů nebo protiponorkových hlubinných pum adjustovaných krátce před shozem speciálním klíčem. Takřka všechna ostatní munice ale při neopatrném zacházení hrozila explozí. Na poměrech se nic nezměnilo ani po výměně kapitána Gosse za kapitána Merilla Kinna v dubnu 1944. Kinn se vrátil z penze, v době aktivní služby žádnému přístavu nevelel a práce v terminálu nechal běžet ve starých kolejích.

Jak poměry v Port Chicagu v létě 1944 vypadaly, o tom později podal svědectví například civilní údržbář Albert Carr, který do přístavu jednou přišel opravit jeřáb. Osobně s hrůzou sledoval, jak černošští dělníci vyhazovali dělostřelecké granáty z vagonů na peron pomocí sochorů, aniž je zajímalo, že o sebe naráží tak, až z roznětek vytéká jakási tekutina. A když jeden z jeřábníků „vyzkoušel“ Carrem opravený vrátek způsobem, že z metrové výšky pustil na zem leteckou bombu volným pádem, Carr terminál urychleně opustil. V přístavu zkrátka vládl chaos, ale protože se v něm lodě opravdu nakládaly a bez větších nehod či pracovních úrazů odplouvaly, o bližší okolnosti se nikdo nestaral. A tak přišlo nevyhnutelné.

Ohnivý hřib a zemětřesení

Dne 13. července 1944 v Port Chicagu přistála loď E.A. Bryan s nádržemi plnými topného oleje. Vedle ní se zanedlouho objevila Quinault Victory, rovněž napěchovaná palivem, a asi stovka mužů ji připravovala pro náklad munice. Ve stejný den do ní dělníci začali umisťovat 450kg letecké pumy, 40mm protiletadlové granáty, protiponorkové hlubinné nálože a tříštivé kazetové bomby. Souhrn všech výbušnin odpovídal 2 000 tunám TNT. 

Největší pozornost se věnovala 290kg zápalným pumám ukládaným do prostoru č. 1, protože právě tam neměl lodní jeřáb funkční brzdu a jeřábník musel pohyb dolů brzdit včasným přepnutím do zpětného chodu. Další potíž představovalo příliš těsné uložení munice ve vagonech, což nakladači řešili vyhazováním některých kusů ven.

Po čtyřech dnech (17. července) byla E. A. Bryan plná asi ze 40 %, když vtom se podle přeživších ozval zvuk připomínající „praskot, jako kdyby se zlomilo něco ocelového“. Vzápětí došlo na molu k explozi a vypukl požár; o několik vteřin později se ozvala další detonace – tentokrát nesrovnatelně silnější. Seismografy Kalifornské univerzity v 30 km vzdáleném Berkeley zaznamenaly otřes o síle 3,4 stupně Richterovy škály a průměr ohnivého hřibu svědci odhadli na pět kilometrů. Kusy trosek vylétly snad až do výše čtyř kilometrů. 

Loď E.A. Bryan zmizela, Quinault Victory exploze roztrhla na jednotlivé sekce. Nejdál dopadla záď, která skončila dnem vzhůru v moři 150 metrů od místa úvazu. Špatně dopadlo rovněž malé plavidlo Pobřežní stráže. Výbuch je odmrštil od mola asi 200 metrů do moře, kde se i s pětičlennou posádkou potopilo. Na břehu bylo vše (lidé, vagony, lokomotiva, koleje…) roztrháno. Asi 320 mužů – z toho přes 200 černošských nakladačů – zemřelo, stovky dalších utrpěly zranění. Vážné škody tlakovou vlnou utrpěly také domy ve městě Concord vzdáleném tři kilometry, kde střepy skla a kusy padajících trosek zranily 233 civilistů. Materiální škody dosáhly výše 9,9 milionu dolarů.

Odklízení škod dostali za úkol ti černošští námořníci, kteří v době katastrofy neměli směnu. Pátrali v sutinách po kamarádech, ale našli jen 51 těl, jež se dala identifikovat. Zbytek ostatků náhodně uložili do rakví a umístili na místním hřbitově pod náhrobky s textem „Neznámý námořník US Navy 17. července 1944“. 

Vyšetřování příčin neštěstí se o čtyři dny později ujala komise vedená kapitánem Albertem Cookem – její závěrečná zpráva na základě výslechu 120 svědků dospěla k závěru, že přesný důvod exploze se nepodařilo stanovit. Jediný konkrétní výstup se dostavil v podobě zproštění viny ze strany důstojníků a náznak, že ať za explozi může cokoli, určitě s tím má něco společného nedbalost černých nakladačů.

Vzpoura černých mužů

Zprávy o nehodě se rozšířily po celém západním pobřeží. Negativně dopadly především na morálku černochů pracujících v jiných terminálech, kde panoval obdobný „pořádek“. Událost však nejvíc otřásla námořním skladem ve Valleju na ostrově Mare u San Franciska, kam námořnictvo po skončení záchranných prací přeložilo muže z Port Chicaga. Když 9. srpna dostali rozkaz naložit muniční loď Sangay, všech 328 mládenců odmítlo splnit rozkaz. Důstojníci se je nejdřív snažili přesvědčit po dobrém. 

Jenže na argumenty, že nakládání munice je povinností vůči vojskům na frontě, námořníci odpovídali, že vykonají jakoukoli práci, ale k nakládání munice je už nikdo nedonutí, protože se bojí. Teprve po „rázných domluvách“ velitele kasáren poručíka Tobina nastoupilo do práce 70 mužů. Zbytek si vzal druhý den „do prádla“ šéf námořního okruhu San Francisco (a velitel amerických sil v prohrané bitvě u Tassafarongy 30. listopadu 1942) kontradmirál Carleton Wright. Oznámil, že stávku považuje za akt vzpoury, a dodal, že „nakládání munice je méně nebezpečné než postávání před popravčí četou“. Na většinu to zapůsobilo a po Wrightových výhrůžkách v odporu setrvalo jen 50 mužů. Jenže Wrightovi to nestačilo. V události viděl nebezpečný precedens a s výjimkou oněch 70 ochotných nechal námořníky zatknout.

Kriminál, pak amnestie

Tvrdošíjní i méně paličatí vzbouřenci se ocitli v táboře Shoemaker, kde následovaly výslechy. Soudní proces pod řízením kontradmirála Huga Osterhause začal 14. září a předpokládalo se, že rozsudek bude exemplární, až odstrašující. Nicméně skupina šesti obhájců pod vedením poručíka Geralda Veltmanna měla jiné úmysly. Advokáti porotě připomněli četné procesní chyby (obžalované před výslechem nikdo nepoučil o jejich právech, po explozi a úklidu těl proti všem zvyklostem nedostali dovolenou, ba ani pomoc ze strany psychologů) a porotní sbor složený ze sedmi důstojníků připustil, že s dělníky se opravdu nakládalo poněkud nestandardně. Konečný rezultát tak nevyústil rozsudek ve smyslu vzpoury, nýbrž pouhé „spiknutí za účelem vyvolání vzpoury“. Za to už podle paragrafů popravčí četa nehrozila, avšak i tak se tresty za mírné označit nedají.

Deset předních vzbouřenců dostalo trest 15 let vězení, degradaci (pokud nějakou hodnost měli) a propuštění ze služby se ztrátou cti. Zbytek „vyfasoval“ 8–12 let ve věznici na ostrově Terminal u San Pedra a všichni pozbyli práv válečných veteránů (možnost vyššího vzdělání zdarma, bezplatná lékařská péče ve veteránských nemocnicích…). 

Tím ale příběh ještě neskončil. Otazníků kolem vzpoury zůstalo dost na to, aby o několik měsíců později proběhlo nové soudní líčení. Rozsudky sice zůstaly v platnosti, ale už v lednu 1946 se větší část vězňů v rámci všeobecné amnestie ocitla na svobodě. Ostatní se dočkali v příštích měsících. Stín vzpoury ovšem na černých námořnících zůstal do konce života.

Image

Čtěte také

Jak vypadalo poválečné působení mezinárodní organizace UNRRA v Evropě

Mnišství, jakožto způsob zvláštního přiblížení se Bohu na zemi, se objevilo již ve starověku. Od počátku se dělilo na poustevnictví a tzv. cenobitství, neboli život ve společenství. V podmínkách Evropy a českých zemích se prosadila zejména druhá forma, jíž dal v 6. století podobu svou řeholí Benedikt z Nursie. Jednalo se o přehledné směrnice, podle nichž se organizoval život klášterního společenství.

Víra a práce

Tím hlavním, co činilo mnicha mnichem, byla služba Bohu prostřednictvím práce a modlitby. To vyjadřovalo známé benediktinské heslo „Modli se a pracuj!“ Popularita Benediktovy řehole byla obrovská. Zásadního rozšíření se jí dostalo ve středověku a dodnes představuje základní kánon mnišského života. Řádů však středověk poznal celou řadu. Zjednodušeně můžeme říct, že Benediktovou řeholí se řídily řády označované jako mnišské, k nimž se počítají benediktini, cisterciáci či kartuziáni. Život příslušníků těchto řádů se vyznačoval celoživotním připoutáním ke klášteru, prací a meditací v ústraní. Zatímco benediktini a cisterciáci žili ve společenství, kartuziáni byli především poustevníky a s ostatními členy kláštera se setkávali jen příležitostně. 

Ve středověku dále vznikaly řády tzv. řeholních kanovníků, mezi něž patřili premonstráti a augustiniáni. Oproti mnichům se zabývali kněžskou službou v rámci svěřených farností, a proto museli klášter (zvaný kanonie) často opouštět. Pro ně byla oporou jiná řehole, sepsaná sv. Augustinem, stejně jako pro řády rytířské či špitální, které se věnovaly péči o nemocné a chudé. Středověký svět klášterů v neposlední řadě dotvářely řády žebravé. Jejich zaměření na kázání a pastorační činnost je nutilo pobývat většinu času mimo klášter. Slovo „mnich“ tak ve své podstatě označuje pouze příslušníky první skupiny, ač bývá někdy nesprávně užíváno pro příslušníky církevních řádů vůbec.

Osazenstvo klášterů nebývalo většinou zvlášť početné, v českých zemích jej tvořilo obvykle kolem dvaceti nebo třiceti bratrů. Číslo nesmělo být příliš vysoké, jinak by se mniši nezvládli z výnosu klášterních statků uživit. Za minimální stav konventu bylo považováno dvanáct bratrů plus opat a tento počet symbolicky odkazoval ke Kristu a apoštolům. Zcela jistě však existovaly i menší komunity.

Bratři v Kristu

Vedle zasvěcených osob žili v některých klášterech, zejména cisterciáckých, také laičtí bratři, tzv. konvršové. Ti se na rozdíl od mnichů pocházejících z urozenějších vrstev rekrutovali mezi venkovskými obyvateli, zůstávali negramotní a jejich úkolem bylo starat se o klášterní hospodářství. Často se stávalo, že mniši jim zcela přenechali fyzickou práci na poli a starost o chovaná zvířata, zatímco sobě vyhradili pouze práci intelektuální, čili studium a přepisování textů.

Do kláštera také pravidelně mířily nejrůznější návštěvy, od prostých lidí, žebráků a poutníků až po osoby urozené, a to včetně žen. Ač to představené autority neviděly rády, bylo těžké zavřít před vznešenými dámami bránu, zvláště když se jednalo o mecenášky kláštera, pamatující na něj ve svých darech. Některé kláštery měly pro hosty zvláštní budovy, kde mohli strávit noc. Nehledě na majetek a společenské postavení měl být každý přijat tak, jako by to byl sám Kristus. Na Bibli také odkazoval zvyk mýt příchozím ruce a nohy. U vzácných návštěv směl opat jakožto hlavní hostitel dokonce přerušit půst, aby se neprohřešil proti zásadám pohostinnosti. 

V klášteře také nacházeli útočiště nemocní z nejbližšího okolí. Mniši totiž bývali jedni z mála, kdo měli jisté medicínské znalosti. V zahradě za tímto účelem pěstovali léčivé bylinky, ve kterých se vyznali. V určité dny se klášter otevíral chudým, kteří se tu mohli najíst, vykoupat, případně získat nějaký kus oblečení. Sami mniši dodržovali hygienu střídmě. Řehole povolovala koupele pouze výjimečně, několikrát denně se však myly ruce a jednou týdně nohy. Mniši se pravidelně holili a obnovovali si tonzuru, znak mnišství (vyholené kolečko na hlavě). Vždy však záleželo na představeném kláštera, který mohl v případě potřeby zavést častější mytí. 

Řeholníci a klérus byli dlouhou dobu jedinými členy společnosti, kteří uměli číst a psát. Při klášterech proto existovaly také školy, kde se vzdělávali budoucí adepti mnišství. Kontakt mnichů s vnějším světem však byl omezený. Klášter směli opustit pouze v nutných případech na přesně určenou dobu se svolením opata. Vždy bylo vhodnější vyslat bratry dva, aby nad sebou vzájemně mohli mít dohled.

Poslušnost a prohřešky

Kázeň, poslušnost a pokora byly vlastnostmi pro středověkého mnicha naprosto nepostradatelnými. Jen s nimi mohl naplnit mnišský ideál. Do kláštera byly posílány v případě benediktinů často již malé děti, které tak dostaly patřičnou klášterní výchovu. U cisterciáků bylo možné do kláštera vstoupit až od 18 let, mělo se tedy jednat již o osoby uvědomělé, které ví, co řeholní život obnáší. Horní věková hranice neexistovala. Mnozí do kláštera vstoupili až v pokročilejším věku, kdy se tímto způsobem chtěli před smrtí kát za své hříchy.

Jeden rok od vstupu probíhal noviciát, po němž adept složil do rukou představeného kláštera sliby, které ho zavazovaly dodržovat věčnou chudobu, poslušnost a čistotu. Doba, která uplynula od slibu, byla pak důležitá pro stanovení hodnostního pořadí. Mniši byli totiž považováni za „mladší“ či „starší“ ne podle věku, ale doby pobytu v klášteře. Podle tohoto pořadí pak zasedali ke stolu nebo k modlitbám a museli si vzájemně prokazovat odpovídající úctu.

Představený, jímž byl opat či převor, tvořil hlavní autoritu kláštera, byl zástupcem Kristovým. Vyžadovala se bezpodmínečná poslušnost a on byl zase zodpovědný za spásu svěřených duší. K tomu náleželo i udělování trestů za nejrůznější prohřešky. Mezi ty nejčastější patřilo pozdní docházení k modlitbám, nekázeň při bohoslužbách a při jídle či porušování mlčení. Kromě k tomu určené speciální místnosti, tzv. hovorny, neměli mniši povoleno se mezi sebou bavit. Jedna vizitace v klášteře například zachytila, že bratři se vedle dovolené znakové řeči dorozumívali mumlavými zvuky, což vzbudilo podezření.

Jiným zajímavým (ale lidsky zcela pochopitelným) přestupkem mnichů z Vyššího Brodu bylo vysedávání při víně po večerce v infirmariu, kde panoval volnější režim, čehož bratři rádi využívali. Obvyklým trestem za různá provinění, pokud se hříšník po dvou napomenutích nenapravil, bylo setrvání o chlebu a vodě po příslušný počet dní. Zvláště u mladistvých bratrů byly běžné fyzické tresty. Mezi nejpřísnější patřilo převelení do jiného kláštera. Každý totiž při obvyklém běhu věcí zůstával od složení slibů až do smrti ve stejném klášterním společenství a přesun jinam byl pro něj velkým trestem.

Běh dne dle modliteb

Den v klášteře byl rozvržen do nejmenších detailů tak, jak to nařizovala řehole. Páteří dne byla tzv. oficia (latinsky officium=služba), kanonické hodinky, což byly modlitby a bohoslužby v přesně stanovenou dobu. Toto schéma se opíralo o Bibli, konkrétně o žalm č. 119, kde se píše: „Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu… Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy.“

Rytmus dne tedy řídilo sedm oficií provázejících mnichy od rána až do večera. Každou modlitbu ohlásil klášterní zvon. Řehole k tomu říká: „Jakmile je slyšet znamení k hodince, mnich nechá všechno, co má v rukou a spěchá co nejrychleji k službám Božím.“ 

Poprvé zvon zazněl ještě hluboko v noci mezi první a druhou hodinou ranní, aby mnichy svolal do klášterního chrámu na tzv. vigilii. Aby vstávání netrvalo dlouho, spávali bratři oblečeni. Sešli do křížové chodby, kde si v kašně umyli ruce a obličej a pak se vydali do kostela. Další rozvrh dne záležel na ročním období. Letní rytmus od Velikonoc do podzimu byl poněkud příjemnější, vstávalo se trochu později a mniši měli přes den více času na odpočinek. V zimě bylo nutné využít co nejvíce omezeného denního světla, proto přibyla práce na úkor odpočinku a také se podávalo pouze jedno jídlo namísto dvou v létě.

Během rána a dopoledne mnichy v každém případě čekalo několik dalších oficií (zvaných laudes, primy, tercie a sexty) a jedna mše. Nedílnou součástí začátku dne bylo také shromáždění všech v čele s opatem, tzv. kapitula. Její název souvisí s tím, že se při ní četla vždy jedna kapitola z řehole. Na kapitule se řešily hlavně praktické věci související s novým dnem. Ti bratři, kteří se něčím provinili, zde před všemi museli přiznat svoje pochybení.

V poledne se podával oběd (v zimním období až odpoledne kolem 3 hodin), jejž tvořilo velmi jednoduché vařené jídlo složené zejména ze zeleniny. Všechno maso kromě rybího, jež bylo považováno za postní jídlo, se zcela zakazovalo.Výjimkou bylo tzv. infirmarium neboli nemocnice, kde se zesláblým nemocným mohlo přilepšit výživnější stravou. Pilo se víno, samozřejmě v přiměřeném množství, a v postním období byl jídelníček ještě skromnější. Při každém stolování jeden z mnichů ostatním předčítal náboženské texty, aby se tak nezapomnělo na to, že živit se má nejen tělo, ale i duše.

Po obědě a krátkém odpočinku v letním období pak následoval čas vymezený pro práci. Tou se rozuměla jak práce v klášterním hospodářství, tak ve skriptoriu, kde mniši opisovali a zdobili knihy. Pamatovalo se i na soukromé studium a četbu. I pro ně byla vyhrazena určitá část dne. Zhruba uprostřed odpoledne svolal bratry zvon k další části hodinek, tzv. nonám. Posledními modlitbami pak byly nešpory a kompletář, po němž se mniši ukládali ke spánku. V létě se tak stávalo kolem osmé hodiny večer, v zimě však už po západu slunce, tedy kolem čtyř hodin odpoledne. Podle tehdejšího vnímání času totiž den končil se soumrakem. Na spánek mnichům zbývalo 6-9 hodin. V klášteře během té doby musel panovat klid, dokud se znovu neozval ranní zvon.

Image

Čtěte také

Těžký život duchovního pastýře: Venkovští kněží si museli přivydělávat různými způsoby

Fluorid sírový (SF₆) je anorganická sloučenina síry a fluoru, známá také jako hexafluorid síry. Je to bezbarvý a nehořlavý plyn, který se za normálních podmínek chová velmi stabilně. Pokud se ale dostane do ovzduší, negativně přispívá ke změně klimatu. Jeden jediný kilogram tohoto plynu přispívá ke globálnímu oteplování podobně jako 24 tun CO₂, což z něj činí nejsilnější známý skleníkový plyn vůbec. 

Původně se fluorid sírový používal jako izolační médium v elektrotechnice, ale i jako výplň sportovní obuvi nebo zvukotěsných oken. Tyto civilní aplikace však Německo zakázalo už v roce 2006. Přesto se fluorid sírový z Německa stále uvolňuje do atmosféry, a podle nových měření mnohem víc, než ukazovaly oficiální inventury emisí.

Koncentrace, které nedávají smysl

Tým vedený profesorem Andreasem Engelem z Goetheho univerzity provozuje měřicí stanici na Taunuské observatoři, která je od roku 2023 součástí globální sítě AGAGE sledující halogenované plyny. A právě tady vědci zaznamenali něco podivného. Ze všech evropských stanic měla ta jejich nejvyšší koncentrace SF₆.

Nejvyšší hodnoty přicházely při jižním proudění vzduchu, což naznačovalo zdroj někde v jihozápadním Německu. Vědci proto spustili detailní vyšetřování, kombinující nové typy dat a moderní modelovací techniky.

Potvrzení přišlo z měření ICOS (Integrated Carbon Observation System) v Karlsruhe. Analýza vzorků ukázala dokonce ještě vyšší koncentrace SF₆. Pomocí transportních atmosférických modelů a tzv. inverzního modelování pak vědci dokázali „zpětně dopočítat“, odkud může být plyn do ovzduší unášen.

Stopa vede do Heilbronnu

Výsledek vyšetřování byl překvapivě jednoznačný: hlavní zdroj fluoridu sírového v Německu se nachází v oblasti Heilbronnu s odhadovaným množstvím cca 30 tun SF₆ ročně, tedy zhruba třetiny všech německých emisí tohoto plynu. V regionu sídlí jediný známý evropský závod na výrobu a recyklaci fluoridu sírového. 

Ve světovém měřítku jde sice o malou část (globální emise jsou odhadovány na zhruba 8 000 tun ročně, přičemž samotná Čína produkuje kolem 5 000 tun), ale v rámci Německa je to dramatická odchylka od dosud přijímaných závěrů. 

Podle hlavní autorky studie Kathariny Meixnerové není zjištění jen vědeckou zajímavostí. Teprve když bude jasné, kde a jak fluorid sírový do atmosféry uniká, bude možné jeho emise správně započítat do národních inventur, regulovat je a snižovat, a také případně zpřísnit technologické požadavky na jeho výrobu a recyklaci. Nová měření každopádně ukazují, že Německo výrazně podhodnotilo své emise tohoto nejnebezpečnějšího skleníkového plynu současnosti.

Image

Čtěte také

V atmosféře nebezpečně stoupá koncentrace přehlíženého oxidu dusného

Uran je už dlouho považován za „podivína“ Sluneční soustavy – a jak ukazují nejnovější měření, stejné označení platí i pro jeho nejmenší měsíce. Tým astronomů vedený Mattem Hedmanem z Univerzity v Idaho získal první detailní infračervené spektra těchto drobných satelitů. Data, která budou představena 18. prosince na setkání Americké geofyzikální unie (AGU), odhalují, že povrchy těchto malých satelitů Uranu jsou mnohem červenější, tmavší a překvapivě chudší na vodu než povrchy pěti největších měsíců.

Neviditelné světy

Drobné měsíce Uranu objevila poprvé až sonda Voyager 2 v roce 1986. Od té doby jich astronomové našli desítky – dnes jich známe 29 –, přičemž ty nejmenší mají průměr pouhých 10 až 150 kilometrů. Obíhají navíc velmi blízko jasného disku samotného Uranu a uvnitř jeho prstenců, což jejich pozorování výrazně komplikuje.

S náročnou výzvou si naštěstí dokázal poradit Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST), který v infračervené oblasti vidí Uran výrazně tlumeněji než optické teleskopy, takže malé měsíce z jeho pohledu lépe vystupují z pozadí. Dobře patrné jsou v infračerveném světle především spektrální rysy, jako je například přítomnost vodního ledu.

Nový měsíc a překvapivé posuny 

Vědci se na rozsáhlou oblast Uranova systému zaměřili letos v únoru. Podařilo se nově popsat povrch desítek drobných měsíců – a dokonce objevit zcela nový měsíc, dočasně označený jako S/2025 U1, který se nachází za nejvzdálenějším prstencem Uranu.

Analýza ukázala, že vnitřní měsíce mají překvapivě podobné vlastnosti: jsou rudé, tmavé a obsahují jen malé množství vodního ledu. Výrazně tak kontrastují s jasnějšími a ledovými velkými měsíci, jako je Miranda, Ariel, Umbriel, Titania či Oberon.

Dalším překvapením je zjištění, že některé měsíce se nenacházejí v místech, kde je zaznamenal Voyager 2. Největší odchylky v tomto směru vykazují Perdita a Cupid, ale i Cordelia, Ophelia, Cressida a Desdemona se nacházejí jinde, než ukazovala dřívější data. Podle vědců může jít o důsledek přesnějšího měření, nebo o dosud neznámé dynamické jevy v komplexním systému Uranových prstenců a jeho satelitů.

Podle odborníků jde o důležitý střípek do mozaiky: některé z těchto měsíců se vzájemně gravitačně ovlivňují, jiné přesně kopírují prstence a jiné se pohybují po chaotických drahách. Nový soubor dat z JWST každopádně výrazně posouvá naše znalosti o vnitřních měsíčcích Uranu – jejich původu, složení i stabilitě oběžných drah. Stále ale nevíme, zda jde o úlomky po dávných srážkách, zachycené objekty, nebo prastaré zbytky z období, kdy se formoval systém prstenců Uranu.

Image

Čtěte také

Zapomenutý měsíc Uranu mohl mít v minulosti oceán hlubší než Pacifik

Na první pohled je hlemýžď Ned (jméno dostal podle Neda Flanderse se seriálu Simpsonovi) úplně normální. Nicméně bližší zkoumání odhalí, že se jeho ulita nestáčí doprava, jak je běžné, nýbrž doleva.

Ke zmíněné hříčce přírody dochází v jednom případě ze čtyřiceti tisíc, jedná se však o závažný problém: hlemýždi jsou hermafroditi a mají tedy současně mužské i ženské pohlavní orgány. Ty jsou ale umístěné po straně hlavy, což znamená, že pravotočiví šneci se mohou pářit mezi sebou bez problémů, levotočiví jako je Ned ale potřebují protějšek, který je „natočený správným směrem“. Giselle Clarksonová, jež Neda našla, proto na internetu spustila kampaň s cílem najít nebohému plži protějšek.

Image

Čtěte také

Neuvěřitelní tvorové, kteří vypadají jako z jiného světa

Zpěváci a zpěvačky, kteří svou kariéru začali – a někdy i skončili – jako náctiletí, zpravidla spadají do jedné ze tří kategorií: Může se objevit mimořádně talentovaný mladičký autor, který si své písně skládá sám a také umí dobře zpívat. Jeho nadání si povšimne nějaký „lovec talentů“ a vynese ho na výsluní. Druhá možnost spočívá v tom, že má dotyčný opravdu krásný a zajímavý hlas, ale postrádá vlastní písně, proto je třeba ho takovými skladbami zásobit. A nakonec může jít o chlapce či dívku, kteří výborně vypadají, tudíž si je producenti vyberou jako tváře pro populární skladby, i když samotný jejich hlas nijak zvlášť nevyniká.

Pokračování či konce hudebních kariér pak bývají také velice různé. Ohlédněme se tedy za uplynulými osmi dekádami v populární hudbě, abychom viděli, jaké příběhy mladých interpretů zmíněná léta přinesla…

Exotický mladík

Psala se polovina 50. let, když sotva 15letý kanadský chlapec složil písničku pro dívku, do níž se tajně zamiloval. Byla o několik let starší, a mělo se snad dokonce jednat o slečnu, která mu nějaký čas dělala chůvu. V písni mladíček fantazíroval, že jejich věkový rozdíl nebude na překážku tomu, aby ho dotyčná objala a pevně přitiskla k sobě… S penězi, které mu půjčil jeho strýček, se dokázal dostat do nahrávacího studia a natočit singl. A pak se začaly dít věci!

Chlapec s překvapivě mužným hlubokým hlasem, ale také s lehce exotickým vzhledem po libanonských a syrských předcích dobyl snad všechny tehdejší hitparády. Paul Anka se svou skladbou Diana – kterou si Češi dodnes zpívají u táboráků jako „Dajánu“ – se proměnil v legendu.

Náctiletý zpěvák natočil také další velké hity jako Put Your Hand on My Shoulder nebo You Are My Destiny. Po dvacítce jeho úspěch mírně zeslábl, přesto v následujících desetiletích dál nahrával a koncertoval, přičemž se občas dostal i na první příčky žebříčků. Dnes 84letý Anka, třikrát rozvedený otec šesti dětí, pořád vystupuje a vyprodává haly. Jen ta úvodní slova jeho nejznámější písně „I’m so young and you’re so old“, tedy „jsem tak mladý a ty tak stará“, už dnes možná vyznívají poněkud zvláštně…

V začátcích rokenrolu

U kořenů rokenrolu stál ve 40. letech dospívající černošský chlapec Richard Pennimen. Na pódiu se začal objevovat už coby 14letý, záhy opustil školu a koncertoval s různými skupinami, jež využívaly jeho hlavní přednost – doslova božský zpěv, který natrénoval v několika kostelních sborech a pro potřebu nově vznikajícího žánru ho jen mírně modifikoval. Mladíček brzy získal přezdívku Little Richard a používal ji pak po celý život. Přestože si své největší hity jako Long Tall Sally připsal „až“ po dvacítce, ukázal, že v budoucí pop music budou mít své místo i dospívající tváře.

Další velká jména přinesla 50. léta. Osmnáctiletý Harry Webb natočil v roce 1958 úspěšný singl Move It, považovaný za vůbec první britskou rokenrolovou píseň. Obyčejně znějící příjmení si raději změnil podle Little Richarda a křestní jméno podle výrazu pro „útes“ – načež vstoupil na scénu Cliff Richard. Rocková legenda koncertuje i po šesti dekádách, a dokonce obdržela šlechtický titul „sir“, což znamenalo historicky první podobnou poctu pro populárního muzikanta. 

Naopak tragický příběh provází dalšího náctiletého z 50. let: Syn mexických imigrantů Ritchie Valens, původním jménem Richard Valenzuela, měl našlápnuto ke skvělé kariéře. V roce 1959 však coby 17letý zahynul při leteckém neštěstí na turné, kde účinkoval i hvězdný Buddy Holly. Jeho největší hit – původně mexická lidová La Bamba – je dnes známý spíš v pozdějším podání skupiny Los Lobos. Právě Valens však píseň uvedl do veřejného prostoru a zůstala po něm navždy jako připomínka jeho kratičkého života.

Stevie a Michael

Dodnes nejmladším vítězem americké hitparády v historii zůstává 13letý hoch, který v roce 1963 dobyl žebříčky se svou skladbou Fingertips. Pokud dodáme, že se jednalo o nevidomého černošského školáka Stevlanda Morrise, který vždy nosil tmavé brýle, bude hned jasno. Ano, i tady si interpret zvolil umělecké jméno, a protože šlo opravdu o velký zázrak, zrodil se Stevie Wonder. Chlapec zpíval, skládal, hrál na klavír i na další nástroje a první nahrávací smlouvu podepsal už v 11 letech. Zájem o něj na nějaký čas poklesl poté, co se mu v pubertě změnil hlas, ale v žádném případě nešlo o konec, nýbrž o nový začátek. Později Stevie Wonder svůj úspěch ještě překonal a ukázal, že dětské hvězdy mohou být stejně výrazné i v dospělosti.

Na počátku 70. let pak ovládl americkou hitparádu další 14letý Afroameričan, nicméně sláva pro něj neznamenala novinku: Zakusil ji už jako člen skupiny, kterou tvořil se svými sourozenci. Chlapec se jmenoval Michael Jackson a tentokrát nešlo o žádný pseudonym. Píseň Ben, s níž tehdy zvítězil, představovala vyznání lásky nezvyklému mazlíčkovi – konkrétně kryse – a mimochodem pocházela z hororového filmu. O další kariéře zpěváka se netřeba rozepisovat, ale opakovaně říkával, že jako člověk žijící od útlého věku v záři reflektorů nemůže být nic jiného než tak trochu podivín…

Nejmladší rekordmanka

Léta osmdesátá, doba synthpopu a mládeže s melírovanými vlasy a trvalou, byla pro náctileté zpěváky mimořádně příznivá. Druhá polovina dekády vynesla v Americe na vrchol dvě mladičké interpretky, Debbie Gibson a Tiffany. První z nich se v roce 1987 stala držitelkou dodnes nepřekonaného rekordu, když díky skladbě Foolish Beat coby nejmladší zpěvačka ovládla hitparádu s písní, kterou složila, nazpívala i produkovala. Debbie si veškeré své úspěšné písně oslavující bezstarostné mládí psala sama, což jí tehdy zajistilo i autorské ceny.

Rusovlasá Tiffany šla potom odlišnou cestou: Její největší hit I Think We’re Alone Now tvořil novou verzi starší oblíbené skladby z 60. let. Každopádně obě dámy stále vystupují, natáčejí, účinkují v muzikálech – a nebojí se shodit svou slávu v přiznaně „béčkových“ filmech jako Obří krajta versus aligátor, kde se s radostí nechají zmíněnými monstry rozsápat…

Holky odvedle

Jiné případy z té doby představují dívky, jejichž hity napsala skladatelsko-producentská trojice Mike Stock, Matt Aitken a Pete Waterman, určující svými chytlavými synthpopovými písněmi tehdejší tvář britské populární hudby. Jednou z nejmladších vítězek ostrovní hitparády z uvedené stáje se stala zpěvačka Sonia, která se svým mírně buclatým obličejem a rezavými vlasy ztělesňovala prototyp „holky odvedle“.

I pro mladičkou hvězdu australského seriálu Sousedé pak pánové napsali píseň, a dokonce jí zajistili letadlo, aby mohla nahrávat přímo ve studiu v Anglii. Kylie Minogue přitom nezůstala pouhou náctiletou nadějí, ale proměnila se v superstar žánru. Jednu z výjimek téměř totální americko-britské dominance v hudebním světě potom reprezentuje Francouzka Vanessa Paradis, která v roce 1987 coby 14letá uspěla v hitparádách po celé Evropě. Ačkoliv ji dnes známe spíš jako oceňovanou herečku, její skladba Joe le taxi se v rádiích dosud hraje.

Návrat teen popu

S koncem 90. let vtrhla na scénu jedna z nejznámějších náctiletých celebrit, blonďatá Američanka Britney Spears. Už od dětství účinkovala v muzikálech, reklamách i seriálech a posléze vrátila na výsluní teen pop, který na konci 80. let spíš mizel ze scény. Její image kombinující nevinnost školačky a lolitovskou dráždivost – spolu s vytrvalým tvrzením, že je stále panna – stála za obrovským úspěchem písně Baby One More Time, kterou nazpívala jako 16letá.

Následovalo několik roků mimořádné popularity a sláva přetrvala, i když zpěvačka překročila dvacítku. Nicméně opakující se skandály, pobyty v psychiatrických léčebnách, boj o dva syny a stálé pokusy o návrat na pódia – to vše ukazuje, že si krátká úspěšná kariéra v pop music může vybrat nemalou daň.

Z dětského televizního seriálu, respektive z popularity na nově vzniklé platformě YouTube vzešly i dva další idoly teenagerů z nultých a desátých let. Navzdory různým přešlapům však oba zmínění zpěváci zvládli „přestup“ mezi dospělé mnohem lépe a dnes jako třicátníci patří ke stabilním postavám showbyznysu. Miley Cyrus, dcera country zpěváka Billyho Raye Cyruse, se nejdřív proslavila v seriálu Hannah Montana, později ovšem image nevinné dívenky opustila, což u publika vyvolalo nemalý poprask – nicméně i dětské hvězdičky vyrostou a chtějí třeba vypadat přitažlivě.

Kanaďan Justin Bieber si pak získal popularitu jako 15letý díky písním na YouTube a jeho kariéra ukazuje nové možnosti současné doby: Podařilo se mu dostat na vrchol hitparády, aniž by vydal jediné album. A jeho skladby z dob, kdy mu ještě nebylo dvacet, patří na YouTube dodnes k nejhranějším.

Zpěvačky i skladatelky

Novou výraznou stopu v současné pop music zanechaly náctileté slečny nejen s hezkou tváří, ale především s vynikajícím hlasem, skladatelky a textařky, které jejich brzká kariéra v žádném případě nesemlela. Taylor Swift podepsala první profesionální smlouvu jako 14letá a dlouhohrající desku vydala v šestnácti. Navíc trvala na tom, aby se alespoň zčásti jednalo o autorský počin, protože pro ni bylo vždy důležité zpívat o vlastních prožitcích a pocitech. Obrovské úspěchy v podobě cen Grammy v době, kdy ještě ani nebyla plnoletá, ji přitom nepoznamenaly a její kariéra stabilně pokračuje i po třicítce. Dnes jde o nejposlouchanější interpretku na serveru Spotify a se jměním 1,6 miliardy dolarů o nejbohatší zpěvačku vůbec.

Také Billie Eilish zahájila kariéru jako 14letá a na písních spolupracovala se starším bratrem Finneasem. Rychlý úspěch vedl mimo jiné k tomu, že se v roce 2020 coby teprve 18letá stala nejmladší interpretkou, která kdy obdržela nabídku složit píseň pro film o Jamesi Bondovi. Nakonec jí skladba No Time to Die vynesla i Oscara a také ona patří mezi ty, kdo se chtějí vyzpívat z toho, co sami mladí lidé prožívají.

Image

Čtěte také

Slavní a zranitelní: Hudební ikony umírají dřív než jejich méně známí kolegové

Vitamin C, obvykle spojovaný s imunitou a nachlazením, může přinášet i jeden doposud neznámý zdravotní benefit. Nová studie vědců z Technologické univerzity v Sydney a Woolcockova institutu, kterou publikoval odborný časopis Environment International, naznačuje, že tento dostupný antioxidant dokáže tlumit zánět a buněčné poškození vyvolané každodenní expozicí prachových částic PM₂,₅ – jedné z nejnebezpečnějších součástí městského smogu.

Nebezpečné částice

Ultrajemné prachové částice PM₂,₅ vznikají hlavně při spalování benzínu, nafty a plynu, ale také při požárech či prachových bouřích. Protože jsou menší než 2,5 mikrometru, snadno pronikají hluboko do plic a přispívají ke vzniku astmatu, chronické obstrukční plicní nemoci, plicní fibrózy nebo třeba rakoviny plic. Jednoduše řečeno: před částicemi PM₂,₅ se prakticky nedá uniknout – jsou všude kolem nás.

Australští vědci nedávno testovali účinky vitaminu C na myších a na lidských plicních buněčných kulturách s poměrně překvapivými výsledky. I nízká expozice částic PM₂,₅ může podle vědců představovat spouštěč zánětů a vystavovat buňky oxidačnímu stresu. Mitochondrie, tedy buněčné elektrárny extrémně citlivé na toxiny, se při expozici těchto ultrajemných prachových částic začaly deformovat: bobtnaly, fragmentovaly a nadměrně produkovaly volné radikály. Lidské plicní buňky vykazovaly sníženou životaschopnost a aktivovaly procesy typické pro chronická respirační onemocnění.

Podání vitaminu C u myší i u plicních buněčných kultur zmírňovalo téměř všechny zmíněné negativní účinky. Zánětlivé markery klesly, aktivita antioxidačních enzymů se obnovila a mitochondrie si udržely zdravou strukturu i funkci. Zdá se, že vitamin C dokáže zastavovat dominový efekt, kterým prachové částice PM₂,₅ ničí buňky. Zdravotní benefity, a také bezpečnost, ale bude nutné ještě potvrdit v klinických testech na lidech.

Kolik vitaminu C je potřeba?

Dávka použitá na myších odpovídala zhruba 1 000 mg denně u člověka. To je zhruba desetinásobek doporučené denní dávky (95 mg pro ženy a 110 mg pro muže), nicméně jde stále o množství, které je pod hranicí považované za bezpečnou (2 000 mg denně).

Sami autoři studie nicméně varují před laickou sebemedikací. Nadbytek vitaminu C sice většinou není nebezpečný, může ale způsobit zažívací potíže a u lidí s některými zdravotními komplikacemi i vážnější problémy. Podle odborníků je proto před nasazením podobně vysokých dávek vitaminu C žádoucí porada s lékařem.

Podle vedoucího autora Briana Olivera jde o „první náznak dostupné, levné a potenciálně účinné prevence“ proti zdravotním rizikům způsobených znečištěným ovzduším, tedy problému, který se týká stovek milionů lidí po celém světě. A protože dnes víme, že neexistuje žádná bezpečná úroveň znečištění, i malý ochranný efekt může mít velký význam. 

Image

Čtěte také

Přeceňovaný vitamín C: Jaké jsou nejčastější mýty o jeho účincích?

Mezi litevským velkoknížectvím a moskevským velkoknížectvím existovala od nepaměti neutuchající rivalita, která vyústila v četné konflikty, známé jako rusko-litevské války (1512–1522). Oba státy si totiž činily nárok na dědictví po prvním ruském státě, Kyjevské Rusi, a horlivě zabíraly jeho bývalá území.

Dva kohouti na smetišti

Litva nejdříve využila tatarského jha nad ruskými knížectvími a postupně si podmanila západ bývalé Rusi. Z toho důvodu tvořili většinu jejích obyvatel pravoslavní východní Slované. Ve zbylých knížectvích někdejší Kyjevské Rusi vyvrcholila v 15. století konsolidace moci moskevského velkoknížectví, jehož vládnoucí rurikovská dynastie se zbavila závislosti na Tatarech a vytvořila jednotný silný stát.

Moskevský velkokníže Ivan III. (1462–1505) poté pokračoval v expanzi na západ a činil si nárok na vrácení všech východoslovanských oblastí. Na počátku 16. století se mu podařilo odejmout Litvě třetinu území. Po krátkém míru zahájil s Litevci na konci roku 1512 další válku Ivanův syn velkokníže Vasilij III. (1505 až 1533). Bezprostřední záminkou bylo demonstrativně násilné zatčení ovdovělé královny a velkokněžny Heleny, které přikázal její švagr, nový polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Jagellonský (1506 až 1548). Jelikož byla sestrou Vasilije III., jednalo se o těžkou urážku rurikovské dynastie. Závažnějším důvodem pro vztyčení válečné standarty se však stala nová smlouva mezi Litvou a krymským chanátem, který dostával finanční podporu, aby mohl útočit na moskevský stát.

Dobytí Smolenska

V roce 1512 začala válka ruským obléháním pevnosti Smolensk, která představovala nejsilnější východní výspu polsko-litevské unie. Obránci během dvou roků odrazili všechny pokusy o ztečení silných hradeb a zdálo se, že Rusové si na nich vylámou zuby i na jaře 1514, kdy se kolem města rozložilo nové vojsko, které navíc střílelo z 300 děl. Nakonec Smolensk padl do ruských rukou v důsledku zrady velitele posádky 30. července 1514 a již o den později velkokníže Vasilij III. slavnostně vtáhl do dobytého města. Nicméně se nespokojil se získáním klíčového opěrného bodu na horním toku Dněpru a již začátkem srpna vyslal na Litvu další invazní vojska. Jejich celkovou sílu odhadovali ruští historici maximálně na 12 000 mužů, zatímco doboví polští kronikáři přehnaně psali o 40 000 nepřátel.

Mezitím svěřil polský král a litevský velkokníže Zikmund I. velení vojska pro znovudobytí Smolenska knížeti Konstantinu Ivanoviči Ostrožskému. Kníže, který odvozoval svůj původ od volyňských knížat z rodu Rurikovců, měl bohaté zkušenosti z boje s Tatary i Moskvany. Sílu jeho armády historici odhadují na 7 000 mužů. Jednalo se vesměs o litevské bojovníky, neboť velká část polské šlechty od počátku války mobilizaci ignorovala. Teprve v létě 1514 se sešlo 9 000 mužů polských jednotek v Minsku. Poláci i Litevci najali též mnoho žoldnéřů ze střední a západní Evropy.

Zikmund I. měl k dispozici dobře vycvičenou a těžce vyzbrojenou jízdu, ženijní vojsko i dělostřelectvo, takže mohl se svým vojskem postoupit až k městu Borisov vzdálenému 250 kilometrů od Smolenska. Zbytek vojska táhl pod velením knížete Ostrožského směrem na Oršu, ležící sto kilometrů západně od Smolenska. Celková síla polsko-litevského vojska u Orši činila podle ruských pramenů asi 12 000 mužů.

Jezdci na křídlech

Moskevský velkokníže vyslal naproti polsko-litevské armádě jednotky také o síle zhruba 12 000 mužů, a to a pod vedením Ivana Andrejeviče Čeljadnina. Vojsko se přesunulo do oblasti kolem Vitebska, kde rozbilo tábor. Podle pokynů velkoknížete měli vojáci nejprve pouze pozorovat pohyby nepřátelských jednotek, což vzhledem k názorovým rozdílům mezi velitelem Čeljadninem a formálně nejvyšším velitelem knížetem Michailem Ivanovičem Bulgakov-Golicynem bylo zcela ignorováno, takže vojsko vyrazilo vstříc nepříteli směrem na Oršu.

Ráno 8. září 1514 v devět hodin stálo celé polsko-litevské vojsko tři kilometry na východ od Orši v zákrutu řeky Dněpr, čímž bylo ze tří stran obklopeno vodou. Jeho postavení odpovídalo takzvané staropolské tradici, jejímž cílem bylo vázat protivníkovu armádu ve středu jejích linií, aby ji potom pomocí polské těžké jízdy umístěné na křídlech mohli rozdrtit. Střed polsko-litevských formací tvořila v nejpřednějších liniích pěchota včetně části dělostřelectva. Formace pěchoty s dělostřelectvem stála uprostřed mezi kontingentem jezdců polské jízdy pod velením Wojciecha Sampolińského na levém křídle, zatímco na pravém stáli ve stejné síle Litevci a Rusíni v čele s knížetem Ostrožským.

Ukrytí pěšáci a děla

Na levém křídle, kousek za Sampolińským, stál Świerczowski se svou polskou těžkou jízdou, zatímco za jednotkami Ostrožského se nacházelo vojsko knížete Jerzyho Radziwiłła přezdívaného Herkules. Obě křídla posilovaly ještě zálohy polské těžké a litevské lehké jízdy. Zbytek pěchoty s většinou dělostřelectva se ukryl v úvozu v zalesněné oblasti. Vypadalo to, že velký hetman Ostrožský počítal s masivním útokem moskevských jednotek na tomto místě a včas učinil protiopatření.

Moskevská armáda, tvořená pěti seskupeními, byla rozmístěna v tradiční bitevní formaci. Ve středu se rozložily nejlepší jednotky sestávající z muromských, velkoknížecích a tulských vojáků pod velením Čeljadnina. Před něj se v široké formaci postavil pluk bývalého údělného knížete Ivana Ivanoviče Temky Rostovského. Na pravé straně stál pluk knížete Michaila Ivanoviče Bulgakov-Golicyna. Na levé straně byl připraven pluk pod velením knížete Andreje Obolenského. Zálohy se nacházely vzadu za těmito jednotkami.

První zaútočili Rusové

Kolem poledního vydal velitel největšího moskevského uskupení jednotek Čeljadnin povel k útoku. Bulgakov-Golicyn zaútočil se svým plukem z pravého křídla jako první a pokusil se obchvátit nepřítele na polském levém křídle. Proti němu se postavil Sampoliński se svými jezdci, aniž by vyčkal na Ostrožského rozkaz k útoku. Nicméně ho překvapil mimořádně silný výpad Moskvanů, takže se za velkých ztrát stáhl na výchozí pozici.

Za podpory lehké jízdy Jana Amora Tarnowského se Sampoliński ještě dvakrát, leč pokaždé neúspěšně, pokusil o protiútok. Teprve Świerczowského těžká jízda zcela rozmetala nepřátelské jednotky pod velením Čeljadnina a jejich zbytky zatlačila směrem k Dněpru. Tím se Čeljadnin dostal do kleští. Neblaze zapůsobily jeho spory s knížetem Bulgakovem-Golicynem, který mu úmyslně nepřišel na pomoc. Podobné neshody pramenily z hádek o to, který velitel pochází ze starobylejšího rodu, a tudíž má právo převzít velení.

Past s děly sklapla

V poledne zaútočily moskevské jednotky knížete Temky Rostovského též na křídlo pod velením Ostrožského, který přikázal svým jednotkám, aby provedly stažení směrem k újezdu. Tam se nacházela část polsko-litevské pěchoty a téměř celé dělostřelectvo. Válečná lest mu vyšla. Moskevská jízda špatně odhadla situaci a následovala Ostrožského jednotky směrem do úzkého úvozu k Dněpru, kde se spolu s pěchotou dostala do silné palby z ručnic a děl. Dělová koule zabila například moskevské vojevůdce Temku Rostovského a Obolenského. Jejich jednotky byly zdecimovány.

Zničení jednotek Temky Rostovského a Obolenského znamenalo začátek zkázy ruské armády. Ostrožský zavelel ke generálnímu útoku a postavil své jednotky se zálohami proti hlavním silám moskevské armády, která utrpěla těžké ztráty. Čeljadninovi se jen s velkou námahou podařilo dostat k zadním zálohám, jenže ho pronásledovala polská těžká jízda Świerczowského a Radziwiłła. Moskvané prchali před polskými i litevskými jezdci až k řece Kropiwně, vzdálené čtyři kilometry od bitevního pole, kde mnoho prchajících utonulo.

Kolem šesté hodiny večer bitva skončila, nicméně pronásledování rozprášených ruských jednotek trvalo až do půlnoci. Jeden ze zakladatelů moderní ruské historiografie, Nikolaj Michajlovič Karamzin napsal, že litevská vojska dosud nikdy nedosáhla tak slavného vítězství nad Rusy.

Odměna pro vítěze

Podle polské propagandy přišli Moskvané o 30 000 mužů. Tato čísla jsou nepochybně nadsazená. S jistotou víme, že podle polsko-litevských dokumentů bylo zaevidováno 611 zajatců z řad ruské aristokracie – včetně Čeljadnina a knížete Bulgakov-Golicyna. 

Litevský veliký hetman Ostrožský se stal hrdinou polsko-litevské unie a dostalo se mu přízviska Scipio Ruthenus, což odkazovalo na římského vojevůdce a vítěze nad Hannibalem. Ostrožský podobně jako římští vojevůdci absolvoval slavnostní triumfální pochod hlavním městem. V několika oslavných spisech byl dokonce srovnáván s Alexandrem Makedonským. Na památku vítězství mu bylo uděleno též privilegium postavit ve Vilniusu, katolickém hlavním městě litevského velkoknížectví, dva pravoslavné kostely. Zmíněné svatostánky Svaté Trojice a sv. Mikuláše dodnes patří k nejpůsobivějším příkladům pravoslavné církevní architektury v Litvě.

Ztracená prestiž Rusů

Bitva u Orši neznamenala pro poražené Moskvany zásadní prohru, neboť polsko-litevské jednotky byly příliš vyčerpané, než aby ještě před zimou dokázaly obsadit Smolensk. Válka pokračovala menšími pohraničními potyčkami a nájezdy a skončila v roce 1522. Přesto měla porážka u Orši pro Rusy neblahé důsledky. Snížila vážnost moskevského velkoknížete jako potenciálního spojence a posílila prestiž polsko-litevské unie.

Na sjezdu císaře Maxmiliána I. Habsburského, českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského a jeho bratra polského krále a litevského velkoknížete Zikmunda I. Starého v červnu 1515 ve Vídni se totiž císař slavnostně zřekl podpory moskevského velkoknížectví. Spojenecké vztahy mezi Habsburky a Jagellonci potvrdila i sňatková dohoda, která o jedenáct let později umožnila Habsburkům dosednout na český trůn.

V analýze důsledků bitvy u Orši psali ruští historici oprávněně o „katastrofě elit“ moskevského státu, která na půl století zastavila útočnou sílu expanze na západ. Navíc na „Moskovii“ čekalo nejtemnější období jejích dějin od tatarského vpádu. Vasilijův syn car Ivan IV. Hrozný zahájil krutovládu a po ní následovalo smutnoje vremja či krátce smuta, během níž se Poláci dokonce načas zmocnili ruského trůnu. 

Image

Čtěte také

Neklidná Matička Rus: Co předcházelo nástupu Romanovců na trůn?