Astronomové sledují v pořadí již třetí známé mezihvězdné těleso, které prolétá Sluneční soustavou. V roce 2017 jsme objevili protáhlou planetku 1I/ʻOumuamua, o dva roky později mezihvězdnou kometu 2I/Borisov a před několika měsíci další mezihvězdnou kometu 3I/ATLAS. Pro vědce je to skvělá příležitost rozšířit si obzory za hranice Sluneční soustavy. A jak se ukazuje, rozhodně to stojí za to.

V uplynulých týdnech mohli vědci v reálném čase sledovat, jak mezihvězdná kometa 3I/ATLAS začala zhruba ve vzdálenosti 2,5 AU od Slunce postupně zjasňovat. Zřejmě došlo k aktivaci celé vrstvy ledu komety, která na rozdíl od jiných komet postrádá prachový obal. Na kometě 3I/ATLAS podle všeho probíhá intenzivní kryovulkanismus, což čekal jen málokdo.

Podezřele kovová kometa 

Dalším překvapením bylo, když vědci analyzovali záři komety. Její spektrum je totiž velmi podobné záři uhlíkatých chondritů, primitivních meteoritů z dávné minulosti, které obsahují hodně kovů, jako je železo nebo nikl. 

Josep Trigo-Rodríguez ze španělského Institutu vesmírných věd (ICE – CSIC) a jeho kolegové se proto domnívají, že 3I/ATLAS má podobné složení. Podle vědců by takové složení mezihvězdné komety mohlo vysvětlit její mohutnou kryovulkanickou aktivitu. Jakmile se kometa zahřeje a roztaje na ní led, voda začne reagovat s kovy v nitru komety. Takové procesy by uvolnily další energii, která na ní pohánějí kryovulkány. Podrobnosti svého výzkumu vědci zveřejnili v doposud nerecenzované studii na preprintovém serveru arXiv.

Neobvyklá kombinace chemické aktivity za přítomnosti kovů a kryovulkánů se hodně liší od toho, jak si obvykle představujeme komety. Podle stávajících představ jsou komety špinavé sněhové koule s mizivým obsahem kovů a jejich aktivitu pohání Sluncem ohřívající ledový povrch. Jak se ale zdá, komety jsou mnohem rozmanitější.

Image

Čtěte také

Mezihvězdní návštěvníci ve Sluneční soustavě: Jak velké riziko pro Zemi představují?

V roce 2010 objevili hledači mamutích klů v severovýchodní části Sibiře zmrzlé tělo mamuta srstnatého. Ukázalo se, že Juka, jak tuto zmrazenou subfosilii pojmenovali, je jedním z nejlépe zachovaných mamutů na světě. Od té doby je v centru pozornosti vědců, kteří se ho snaží prozkoumat mnoha různými způsoby, včetně například výzkumu na molekulární úrovni.

Tým vedený Love Dalénem a Emiliem Mármolem Sánchezem ze švédského Centra pro paleogenetiku nyní dosáhl významného úspěchu, když se jim podařilo izolovat a přečíst RNA starou téměř 40 tisíc let, což z ní dělá nejstarší získanou RNA na světě.

Křehká RNA

Zatímco DNA prozrazuje informaci o genomu daného organismu, RNA odhaluje, jaké geny byly aktivní v době smrti. Díky tomu mohou vědci například zjistit, jak fungovaly mamutí svaly nebo jaké procesy uvnitř buněk v posledních okamžicích života mamuta probíhaly. Zároveň platí, že dávná RNA se analyzuje mnohem obtížněji než DNA.

Řetězce dvoušroubovice DNA připomínají zapnutý zip a jsou díky tomu poměrně odolné. Molekulu RNA tvoří jen jediný řetězec nukleové kyseliny. Proto je RNA mnohem křehčí a podstatně snadněji a rychleji podléhá zkáze, zřejmě hlavně díky působení enzymů v buňkách. Obvykle se rozpadá během několika dní. V případě Juky vědci vsadili na to, že pokud mamut zmrzl dostatečně rychle, mohl led tyto enzymy zastavit dřív, než RNA zanikla.

Poklad ze sibiřského ledu

Ukázalo se, že tento předpoklad byl správný a výsledkem je sklizeň celé řady molekul RNA. Badatelé přečetli přes 340 molekul mRNA, která slouží při výrobě proteinů, přes 900 molekul RNA, které nekódují proteiny, a také zhruba 60 krátkých molekul mikroRNA. Přečtené RNA odpovídají svalům, což podle vědců dokládá, že nejde o kontaminaci, a že skutečně přečetli RNA mamuta. Úspěch paleogenetiků uveřejnil vědecký časopis Cell. 

Vzorec genové aktivity ukázal převahu pomalých, vytrvalostních svalových vláken – svalů stvořených na dlouhé zimní pochody po mamutí stepi. V RNA se navíc objevily i signály buněčného stresu, tedy geny zapojené do nouzového metabolismu. To se shoduje s předchozími teoriemi, podle kterých mamuta mohli napadnout jeskynní lvi a možná ho i usmrtit. Sekvenování RNA zároveň vyřešilo kuriózní záhadu. Yuka byla v literatuře dlouho označována za samici, nově získané RNA i DNA ale nesou jasné znaky chromozomu Y. Yuka byl tedy samcem. 

Podle profesora evoluční genomiky Daléna může výzkum starověké RNA otevřít úplně novou kapitolu paleogenetiky. Nejenže lze přímo sledovat aktivní geny v okamžiku smrti zvířete, ale do budoucna by se mohlo podařit analyzovat i RNA z mamutích vlasových folikulů. To by vědcům umožnilo zjistit, jaké geny byly odpovědné za typickou srst mamutů – klíčovou adaptaci na dobu ledovou.

Image

Čtěte také

V mrazem vysušené kůži mamuta vědci poprvé objevili fosilní chromozomy

Návrat na Titan

• Dragonfly

Když pouzdro Huygens v roce 2005 nahlédlo pod hustá mračna Saturnova měsíce Titanu a odhalilo metanová jezera a mlhavou krásu onoho zajímavého světa, otevřelo tím dveře k dalším dobrodružstvím. A jedno takové už se dokonce chystá: Americká kosmická agentura se rozhodla, že tamní oranžové planiny prozkoumá speciálně navržený dron a pomůže najít odpovědi na další otázky, jež přinesla nejen mise Cassini–Huygens.

Tentokrát však nepůjde o pouhý demonstrátor, nýbrž o plnohodnotný létající stroj s řadou vědeckých zařízení. Uvedené přitom v žádném případě neznamená, že by se nejednalo o průkopnický počin, právě naopak – ve skutečnosti NASA plánuje zatím svoji nejodvážnější a nejambicióznější misi. 

Do čtyř tisíc metrů

Dragonfly neboli „vážka“, jak vědci jedinečný stroj nazývají, nebude žádný drobeček. S hmotností přibližně 450–500 kg a s rozpětím přesahujícím 3 metry se velikostně přiblíží největším marsovským roverům Perseverance a Curiosity. Místo kol však k pohybu využije křídla, respektive osm rotorů o průměru 1,35 metru, jež se budou nacházet v párech po stranách jeho těla a umožní mu pohybovat se rychlostí asi 36 km/h. Půjde tak v podstatě o oktokoptéru.

Jako zdroj energie poslouží radioizotopický termoelektrický generátor o výkonu 70 W, kterým se Dragonfly rovněž podobá již zmíněným marsovským vozítkům. Generátor se bude nacházet v zadní části ve válcovém pouzdře spolu s dobíjecími bateriemi, zatímco „hlavička“ plná vědeckého vybavení na opačné straně bude mít místo očí kamery mapující terén. Právě svým specifickým tvarem připomíná dron vážku, a odtud i jeho název. Na spodní části pak ponese přistávací ližiny a celkově bude na výšku měřit asi 1,5 metru.

Počítá se rovněž se selháním: Stroj by měl být schopen letu i bez jedné lopatky či motoru. Kvůli vzdálenosti od Země ovšem nepůjde jeho pohyb ovládat v reálném čase, a proto se bude vše odehrávat v autonomním režimu. Výzvu tvoří také silná radiace a teploty klesající až k −179 °C, zatímco hustá atmosféra Titanu a slabá gravitace znamenají, že je letový výkon pro danou hmotnost asi 40krát nižší než na Zemi. Samotný let potrvá vždy asi půl hodiny, dron během něj vystoupá do výšky až 4 km a urazí zhruba 10 km. Poté bude následovat dobíjení baterií z generátoru, trvající necelých 200 hodin.

Přísady do prapolévky

Dragonfly představuje především astrobiologickou misi, jež má posoudit mikrobiální obyvatelnost a studovat prebiotickou chemii na různých místech Titanu. Saturnův souputník připomíná ranou Zemi: Jeho povrch obsahuje komplexní chemické látky bohaté na uhlík, a dokonce se tam může vyskytovat jak (přechodná) kapalná voda, tak kapalné uhlovodíky, jež mohou tvořit prebiotickou primordiální polévku. Mise tak možná najde odpovědi i na otázky ohledně vzniku života na modré planetě.

Po startu na raketě Falcon Heavy od SpaceX, plánovaném na rok 2028, čeká Dragonfly šestiletá cesta k Titanu. Přistát by měl v oblasti Shangri-La a následně se pohybovat směrem k impaktnímu kráteru Selk. Popsaná odvážná výprava má opět ambice posunout robotický průzkum Sluneční soustavy na zcela novou úroveň. Obří „vážka“ se podrobněji zaměří na jeden z nejzajímavějších světů, jaké jsme dosud ve vesmíru našli, a její dobrodružství se tudíž určitě vyplatí sledovat.

Rušno nad rudou planetou

• MarsBird-VII, PYTHIA, MSH

Velmi reálné se zdá také vyslání kvadrokoptéry MarsBird-VII v rámci čínské marsovské mise Tchien-wen 3 (Tianwen). Zhruba čtyřkilový dron se čtveřicí rotorů po vzoru NASA plánuje lidová republika využít pro odběr vzorků a jejich dopravu na Zemi. Konečná architektura ještě zdaleka není hotová, ale Číňané na popsaném stroji pracují a zůstává jen otázkou času, kdy se dozvíme víc podrobností.

Ve studiu rudé planety „ze vzduchu“ hodlá pokračovat i NASA. Po triumfálním úspěchu vrtulníčku Ingenuity se mluví o dalších konceptech, včetně dronu PYTHIA, navrženého pro průzkum lávových jeskyní v oblasti Arsia Mons. Jeho protějšek MSH alias Mars Science Helicopter by zas mohl nést 2–5 kg vědeckého vybavení a zaměřit se na oblasti, kam se rovery nedostanou. Možnost představuje i využití vrtulníčku pro sběr kapslí se vzorky půdy, které už nyní shromažďuje Perseverance.

Všechny zmíněné stroje znamenají pokrok v průzkumu Sluneční soustavy a postupně bude obdobných počinů přibývat. Mise jako Dragonfly či PYTHIA nás zavedou do dosud neprobádaných koutů a zatím můžeme jen hádat, jaká tajemství vesmíru nám umožní odhalit.

Image

Čtěte také

Létající vesmírní pionýři: Balony na Venuši, padáky na Titanu a vrtulník na Marsu

Setkání s tanky T-34 znamenalo pro německé vojáky v roce 1941 velmi nepříjemné překvapení, jelikož se ukázalo, že zdaleka ne všechny Stalinovy obrněnce jsou slabé a zastaralé, jak obvykle tvrdila nacistická propaganda. Následovala tudíž kompletní revize již běžícího projektu nového středního tanku, z něhož se pak stal slavný PzKpfw V Panther. 

Také v SSSR ale vývoj pokračoval, neboť navzdory nepochybným kvalitám vykazovalo „téčko“ též četné nedostatky. Do výzbroje Rudé armády se posléze dostal T-34/85 se silnější výzbrojí a rozbíhaly se práce na zcela nových středních tancích. To však vyvolalo reakci na straně Hitlerovy říše, kde se hledala mimo jiné cesta ke zlepšení parametrů už tak obávaných pantherů.

Konstrukce s motorem napříč

Již na konci roku 1940, kdy se rozbíhala sériová produkce T-34, se objevily i první kroky k jeho budoucí modernizaci. Konstruktéři si totiž dobře uvědomovali některé jeho slabiny, zejména pouze dvoumístnou věž, kde musel velitel zastat i úlohu nabíječe. Projekt T-34M tudíž počítal například s větší třímístnou věží, avšak nevznikl ani prototyp, neboť absolutní přednost měla sériová výroba „téčka“. 

Dalším pokusem se stal T-43, který vznikl roku 1942 a vedle kýžené prostornější věže přinášel i zesílení pancéřové ochrany. Testy prototypů působily slibně, ale Josif Stalin preferoval vylepšení T-34. Nová věž tak byla upravena pro 85mm dělo ZIS-S-53 a umístěna na korbu „čtyřiatřicítky“, čímž vznikl typ T-34/85. Mělo ale jít jen o dočasné řešení, jelikož ve městě Nižnij Tagil (kam byla evakuována konstrukční kancelář z Charkova) běžel od roku 1943 projekt zcela nového tanku. Alexandr Morozov, který se podílel i na T-34, usiloval především o zesílení ochrany, ale bez poklesu pohyblivosti. Další přestavba k tomu ale nestačila, a tak vozidlo  s pracovním názvem Objekt 136 představovalo zcela nový design. 

První prototyp zahájil testy v lednu 1944 a obrněnec obdržel jméno T-44/85, odkazující k faktu, že opět nesl 85mm kanon ZIS-S-53. Později přibyl ještě obrněnec T-44/122 osazený dělem D-25-44T ráže 122 mm. Nový design se od T-34 odlišoval mimo jiné odpružením na bázi torzních tyčí či nezvyklou montáží motoru napříč, což od první chvíle budilo kritiku a obavy. Morozov ale na tomto řešení trval a zkoušky posléze potvrdily, že jeho koncepce přináší řadu pozitiv. Najevo ale vyšly také některé slabiny T-44, zejména nedostatečné pancéřování, což se ukázalo při srovnávacích zkouškách s kořistním pantherem. Vznikly tudíž celkem tři generace prototypů T-44 a definitivní podoba tanku byla formálně přijata do služby až v listopadu 1944, načež začala sériová produkce.

Příliš pozdě na použití v boji

„Čtyřiačtyřicítka“ nabízela mnohem silnější pancéřování než T-34, což se logicky odráželo ve vyšší hmotnosti. Maximální rychlost tak o něco  málo poklesla, ovšem nový tank se lépe řídil a díky torzním tyčím nabízel také lepší pohyblivost v terénu. Oproti T-34, jehož vnitřní prostory se vyznačovaly extrémní stísněností, poskytoval osádce příjemnější pracovní podmínky. Z té také vymizel muž, jenž seděl vedle řidiče a zastával roli radisty a kulometčíka. Radiostanici v T-44 tudíž ovládal velitel, zatímco pevně montovaný (takzvaný kursový) kulomet v čele korby obsluhoval řidič. 

Tank se vyznačoval také lepším rozhledem z korby i věže, na čemž se podílely nové periskopy. To vše ovšem logicky znamenalo nezbytnost vyškolení osádek, které se rozběhlo na konci roku 1944 spolu se sériovou produkcí T-44. Výroba nicméně nedosahovala příliš vysokého tempa, což souviselo s probíhajícími ofenzivami Rudé armády, pro které se musely zajišťovat kontinuální dodávky obrněnců T-34/85. Nové T-44 se tak dostaly do výzbroje několika tankových brigád, ale chyběly vycvičené osádky a zásoby náhradních dílů, a proto na bojové nasazení proti třetí říši již nedošlo. Několik útvarů „čtyřiačtyřicítek“ se poté přesunulo na Dálný východ a někdy se vyskytují neurčité zprávy o jejich použití v samém závěru ofenzivy v Mandžusku, avšak vesměs převažuje názor, že T-44 do války aktivně nezasáhl.

Jediný případ jeho operačního nasazení tudíž představuje invaze do Maďarska v roce 1956. Sériová produkce T-44 skončila už v roce 1947, protože přednost dostal tank T-54, který zkombinoval korbu T-44 a novou věž se 100mm  kanonem D-5T. Právě zrození T-54 se tedy často označuje za nejdůležitější historický příspěvek jinak téměř zapomenuté „čtyřiačtyřicítky“.

Hitlerovy požadavky

Také v případě německého PzKpfw V Panther se už od počátku předpokládala jeho modernizace, a to i na podnět samotného Adolfa Hitlera. Ten totiž prakticky u všech tanků vždy žádal silnější ochranu a výkonnější výzbroj. Původní plány pantheru počítaly s čelním 60mm pancířem, avšak nacistický diktátor v květnu 1942 doplnil schválení sériové produkce příkazem zesílit jej na 80 mm. Záhy požádal o další zvýšení ochrany, a to dokonce na 100 mm, neboť se (nutno přiznat, že oprávněně) obával růstu palebné síly nepřátelských kanonů, proti kterým by pancéřování PzKpfw V nemuselo stačit. Tentokrát už ale inženýři firmy MAN museli zmíněný záměr odmítnout, jelikož pancéřování o síle 100 mm by se na rozložení hmotnosti podepsalo natolik, že by vyžadovalo kompletní rekonstrukci obrněnce. 

Adolf Hitler tento argument uznal, ale ihned nařídil vývoj nástupce tanku Panther, který by jeho požadavkům odpovídal. V lednu 1943 tudíž začal projekt Panther II, který se měl původně lišit pouze silnějším pancéřováním, ale již v únoru přišla významná změna. Pracovalo se totiž také na druhé generaci PzKpfw VI Tiger, a tak byla nařízena maximální unifikace obou vyvíjených obrněnců, což mělo usnadnit výrobu, údržbu a opravy. V konstrukci podvozku Pantheru II se tak měl uplatnit systém pojezdových kol a zavěšení obrněnce Tiger II. 

Výzbroj se měla shodovat se základní verzí typu Panther, šlo tedy o kanon 7,5cm KwK 42 s hlavní o délce 70 násobků ráže, ovšem pro Panther II se navrhovalo několik možných designů věže. Nevylučovala se možnost, že by pozdější verze mohly dostat  jinou výzbroj, nejspíše kanon ráže 88 mm. Další úvahy mířily k výměně motoru, neboť na místo standardního benzinového agregátu HL 230 mohl přijít výkonnější HL 234 se vstřikováním paliva. Mluvilo se však i o použití dieselu, případně dokonce plynové turbíny vyvinuté na základě proudového motoru BMW 003.

Nedokončený prototyp

Požadavek na výkonnější motory vycházel z kalkulace, že se kvůli silnějšímu pancíři zvýší bojová hmotnost, a to na asi 53 tun, což oproti standardnímu pantheru znamenalo nárůst o přibližně osm tun. Společnost MAN každopádně začala stavět první prototyp tanku Panther II a podle počátečních záměrů měla první sériová podoba začít sjíždět z linek na podzim 1943, načež by se postupně implementovala různá zlepšení. Tento termín se ale záhy posunul na počátek roku 1944 a poté na jaro. Zhoršující se situace na frontách však způsobovala rostoucí požadavky na rychlé dodávky stávajícího pantheru, jehož výrobu proto nešlo přerušit ve prospěch náběhu produkce prakticky zcela nového a nevyzkoušeného obrněnce. 

V dubnu 1944 tak padlo rozhodnutí program Panther II pozastavit, respektive neusilovat o brzký začátek jeho sériové produkce. Společnost MAN však měla pokračovat ve vývoji zlepšení, která by se dala zavádět u pozdějších modernizovaných verzí PzKpfw V.  Mohla proto dokončit i prototyp vozidla Panther II, ačkoli se jednalo jen o podvozek se zátěžovým imitátorem věže.

Vedle toho začaly práce na další verzi typu Panther s názvem Ausf. F a novou věží, takzvanou Schmalturm, ve které se nalézal výkonnější 75mm kanon KwK 44/1. Dlouho se říkalo, že tato věž představovala prvek projektu Panther II, ale nové výzkumy pro kázaly, že návrh Schmalturm vznikl až po zastavení vývoje „dvojky“. 

Vize stroje Panther II se posléze transformovala do projektu Standardpanzer E-50, který měl náležet do nové unifikované „rodiny“ obrněnců. Zmíněný jediný prototyp každopádně přečkal válku a padl do rukou americké armády. Ta jej přemístila na testovací polygon Aberdeen a opatřila jej věží standardní sériové verze obrněnce Panther Ausf. G. V této podobě prodělal zkoušky a dnes jej lze spatřit v Pattonově muzeu na základně Fort Knox. 

Image

Čtěte také

Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)

Vnučce královny Viktorie bylo už šestadvacet let, když se po dlouhém otálení rozhodla provdat. Ženichem se stal její bratranec, o tři a půl roku mladší dánský princ Carl. Miloval ji už nějaký čas, ale ona o něj dlouho nejevila zájem a zpočátku se k němu chovala dokonce pohrdavě. Když ji ale po jednom rodinném cyklistickém závodě požádal o ruku, „nedělala fóry“ a hned napoprvé jeho nabídku přijala. Proč?

Ne, o žádnou velkou lásku či romantiku ze strany Maud rozhodně nešlo. Blížila se k věku kandidátky na staropanenství, i když vypadala mladistvě. Hlavní důvod byl ale jiný. Jejímu manželovi Carlovi jako druhorozenému synovi nehrozilo, že by zdědil dánský trůn. Maud by se tak nemusela stát královnou v cizí zemi. A o to jí hlavně šlo! Toužila a věřila, že bude v Anglii žít i po svatbě. Nepřála si totiž svou vlast opustit. Svatba se uskutečnila v srpnu 1896 v kapli Buckinghamského paláce. 

Nedobrovolný odchod z Británie

První týdny po svatbě připadaly Maud přímo pohádkové. Netrvaly však dlouho. Brzy se novomanželé na nátlak ženichovy rodiny museli odebrat do Dánska. A tady Maud přímo trpěla. Nic se jí tu nelíbilo, připadala si tu jako vězeň. Proto často jezdila za rodiči do Anglie nebo aspoň udržovala čilou korespondenci s matkou.

Když po více než šesti letech konečně otěhotněla, měla o důvod víc pobývat ve své staré vlasti. Vždyť dítě, které se má narodit, nebude nikdy v Dánsku vládnout, není tedy nutné, aby se tam narodilo. Syn Alexandr přišel na svět 2. července 1903 v anglickém Appletonu. Bylo to její jediné dítě.  

Nabídka, která se neodmítá!

V roce 1905 do života Maud znovu zasáhl osud. Norsko ukončilo dlouholetou unii se Švédskem a vyhlásilo samostatnost. I když v zemi sílily i republikánské tendence, monarchistům se jako nejlepší kandidát na norský trůn jevil dánský princ Carl a jeho žena Maud.

Carla sice nabídka i důvěra Norů velice potěšila, nicméně rozhodující byl pro něj názor Maud. A ta se velice rozmýšlela. Lákalo ji uniknout z Dánska, především z dohledu tchyně, s níž nenašla společnou řeč. Na druhé straně se ale děsila představy, že úplně ztratí svobodu. Když se o tom zmínila před svým otcem Edwardem VII., který se po smrti královny Viktorie stal anglickým králem, důrazně ji vysvětlil, co je její povinností. V žádném případě si totiž nepřál, aby se norským králem stal některý ze synů německého císaře Viléma II.  

K přijetí norské koruny ale Carl s Maud přistoupili teprve po uskutečnění referenda, které potvrdilo zájem obyvatel na monarchistickém uspořádání země. 

Cizinkou v nové vlasti

Slavná korunovace se uskutečnila v létě 1906 v Trondheimu, tradičním místě korunovací starých norských králů. Ještě předtím se ale Carl rozhodl v duchu norské tradice přijmout nové jméno Håkon VII. a jeho malý synek Alexandr byl překřtěn na Olafa. Jen Maud si ponechala své jméno. Nechala se slyšet, že když bylo dobré pro anglickou princeznu, bude dobré i pro norskou královnu.

Maud se snažila být zodpovědnou královnou. Okamžitě se začala učit norsky, absolvovala kurz lyžování, stala se patronkou charitativních sdružení a podporovala umělce. Přesto si v nové zemi nedokázala zvyknout, stále se tu cítila cizinkou. Tesknila po Anglii. Za první světové války jí sice neutralita Norska zaručila jakousi bezpečnost, ale ona se považovala za Angličanku, takže se strachovala o životy svých příbuzných, které navíc nemohla navštívit.

Nesplněné přání

Svou rodnou vlast nikdy nepřestala milovat, a tak se po válce v roce 1919 rozhodla, že tam oslaví své padesátiny. Jenom tady mohla být sama sebou a zapomenout na své postavení. Ačkoli byla štíhlá a vypadala mladě, trápily ji silné bolesti hlavy a objevovaly se další zdravotní problémy.

Do rodné vlasti jezdila pravidelně i v dalších letech a zdržovala se tu vždy poměrně dlouho. V roce 1938 tu ale nečekaně onemocněla. Vážné břišní potíže přinutily lékaře k okamžité hospitalizaci a operaci. Vše proběhlo hladce a Maud se zotavovala. Jenže potom dostala infarkt. A ten se ji stal osudným. Do posledních chvil se u jejího lůžka střídal její manžel Håkon, který okamžitě do Londýna přiletěl a její švagrová, anglická královna-vdova Marie. 

I si když Maud přála, aby byla pochována v rodné vlasti, nebylo jí vyhověno. Po velkolepých smutečních obřadech v Londýně musely být její ostatky bitevní lodí převezeny do Norska a pochovány v rodinné hrobce v Akershusském kostele.

Image

Čtěte také

Podvodníci a lžikrálové na trůně: Legenda o vzkříšené Norské panně

Z pomluv a klevet se rodí závist, nevraživost a zloba. Je tedy třeba proti nim efektivně bojovat. Na druhé straně – dobře a včas podané udání může zabránit katastrofě. Takže jak z toho ven?

Pro udavače

Ve Florencii, která jako městský stát musela být svorná, to vyřešili „schránkami“ zvanými tamburo. Máte stížnost nebo udáníčko? Šup s tím do krabice. Třeba do té, která stojí před Palazzo della Signoria. Jako by se tím zpráva vybubnovala do světa. Jen žádné anonymy, prosím. Pokud se podepíšete, bude se vaším obviněním na svém jednání zabývat městská správní rada a učiní nápravu každé nepravosti. Tedy, skoro každé. Minimálně těch, které se netýkají význačných osobností.

Což se stalo zrovna na začátku května roku 1476. Nějaký mravně znepokojený občan Florencie upozornil na nechutné činy, které páchali čtyři urození měšťané s Jacopem d´Andreou Saltarellim. S kým že? Pohledný mladíček Saltarelli rozhodně nebyl městské radě neznámý.

Jeho případy se řešily každých pár měsíců. Byl to totiž prostitut. Pravda, oficiálně své dobře stavěné a ohebné tělo prezentoval coby model malířům a sochařům, ale repertoár jeho služeb byl nepochybně pestřejší. Daně ale řádně platil, takže se vlastně nic až tak zlého nedělo. Nebo ano? 

Že se nemravností spolu se Saltarellim dopouštěl krejčí Baccino? Budiž. Sodomie se účastnil i bohatý měšťan Bartolomeo di Pasquino, což už zamrzelo. Že s ním měl hřešit i slavný všeuměl Leonardo da Vinci? Velká nepříjemnost. Jenže u hrátek prý nechyběl ani Leonardo Tornabuoni, významný člen stejnojmenného rodu a současně i člen městské rady Florencie. Navíc ten samý Tornabuoni byl prodlouženou rukou Lorenza Medicejského. „Takže co s tím uděláme, pánové?“ Radní se shodli na tom, že udání nebylo podepsáno a jako anonymní nactiutrhání jej odložili ad acta. Byť celé město ještě dlouho žilo z historek o tom, co Saltarelli nejspíš se ctihodnými pány prováděl.

Klášter jako turecké lázně

Zkazky o tom, že něco prohnilého se odehrává v převorství Littlemore, kolovaly mezi lidem dlouho. Ze zdejších zdí se do noci někdy ozýval místo modliteb křik a pláč a jindy zase roztoužené hlasité steny nebo zvuky bujarého veselí. Že se tu měly jeptišky benediktinky starat o chudé a potřebné? Místo toho chodila matka představená dost často k místnímu vetešníkovi, aby u něj prodávala svícny, knihy a monstrance – a mince inkasovala do vlastního měšce.

Povídalo se také o rozvernostech, které jeptišky prováděly s mladíky v zahradě za klášterní zdí. Jsou to jen pomluvy? Tu a tam se nějaká novicka rozpovídá o tom, jak je abatyše za trest zavírá do klády. A co s nimi dělá dál? O tom je snad lepší v bohabojné společnosti nemluvit. Trvá to léta a vše dozrává k pořádnému skandálu, který naplno propukne roku 1517. Tehdy si, po četných stížnostech, na podivný klášter posvítí lincolnský biskup William Atwater osobně. A najde víc než jednu skvrnu na zdejším štítu.

Předně, podmínky jsou tu skutečně divoké a disciplínu novicek udržuje zdejší matka představená častým bitím a žaláři. Zato se tu nedrží půst a maso se tu jí každý večer. A také se tu nestřídmě pije. Biskup je zaražený: dřív sem přece posílal jednu kontrolu za druhou a nikdo si nestěžoval! A to je právě to. Žádný z jím vyslaných seminaristů si na hanebné vedení Littlemore nikdy nestěžoval. Nevadilo například, že jeptišky (prý kvůli poškozené střeše nad společnou ložnicí) sdílejí společně lože s hosty.

Z dalšího šetření vyplynulo, že se tu nejen smilnilo, ale i kradlo a provozoval hazard. Abatyše například před časem otěhotněla se zvoníkem. A nebyla jediná. Místo zbožného kláštera to byla učiněná Sodoma! Stopy hříchu samozřejmě vedly k někdejším seminaristům, kteří už dávno zastávali vysoké pozice v církvi. Bylo to hodně divoké. Celý případ nakonec musel přebrat sám kardinál Wolsey. A převorství v Littlemore v roce 1525 neslavně uzavřel.

První celebrita

Historie na nás pamatuje i s příběhem o zrození jedné z vůbec prvních celebrit. Tedy osoby, která není slavná pro své činy, ale pro svou slávu samotnou. Stalo se tak v 60. letech 18. století v Londýně. Ještě než si začala říkat Kitty, jmenovala se ona slečna Catherine Marie Fisherová a pracovala jako kloboučnice.

Byla natolik spanilá a okouzlující, že v ní nalezl zalíbení komodor Augustus Keppel, který ji vtáhl do života londýnské smetánky. A pak už šla takříkajíc z ruky do ruky. Její krása a ostrovtip jí otevíraly nejen dveře, ale hlavně peněženky ctěných pánů. Květiny, šperky, kožešiny? Nedá se přitom říct, že by to byla klasická kurtizána. Prostě jen těžila ze svých předností a uměla svůj potenciál skvěle zpeněžit. Byla ozdobou večírků a společenských událostí. Pokud se někde konal ohňostroj, nepsalo se o rachejtlích. Jen o tom, že tam přišla ona. Když probíhal bál, hovořilo se o perlách, které měla na sobě. Každý ji chtěl (alespoň na jednu noc) mít. Každá dáma chtěla vypadat jako ona. Protože z Kitty bláznil celý Londýn.

Kitty na své sebepropagaci dost zapracovala. Nechala si například vytvořit tisícovku svých mini-portrétů. Pánové je pak mohli nosit ve své portmonce a kochat se pohledem na její tvář. Té ostatně složil poklonu i Giacomo Casanova. Novináři pásli po každém drbu: kde a s kým se slečna Fisherová zase objevila? Kdo je u ní v přízni tentokrát? Obvykle to byl ten, kdo si ji nejvíc předcházel. 

Vše, co Kitty Fisherová učinila, bylo patřičně peprné. Že při vyjížďce v parku spadla z koně? V Londýně málem zkolabovala doprava, jak jí stovky gentlemanů chvátaly pomoci! K legendě první celebrity paradoxně prospěla i její brzká smrt. Umřela v pětadvaceti letech, a tak pro muže z City zůstala symbolem krásy a nenaplněné touhy navždy.

Nemravný hrdina

Slyšeli jste někdy o Josephu Hookerovi? Byl to tvrdý voják z povolání, který to v unionistické armádě dotáhl až na hodnost generálmajora. Hodí se zmínit, že armády Unie začátku lepší vybavení, zásobování a početní převahu. Jih? Ten měl jen generála Roberta E. Leeho. Díky němu ale dokázali Jižané získat strategickou výhodu, převzít iniciativu na bojišti, řídit ofenzivy. Sever navzdory převaze dostával pořádně na zadek. A vlastně jediný, kdo opakovaně dokázal odvrátit nevyhnutelnou prohru Unie, byl Joseph Hooker. 

Upřímně, nebyl zrovna hodinářsky citlivý stratég. Věděl, že musí na správné bojiště shromáždit co nejvíc chlapů, a ti se pak na nepřítele vrhnou ztečí, ideálně bodákovou (protože to nebyli zrovna střelci). Padly jich sice tisíce, ale Hooker je opentlil vavříny vítězů. A v tom to bylo: dokázal své vojáky k hrdinským činům správně namotivovat.

Zajistil jim suché nocležiště, dobrou stravu, kvalitní hygienu. A pořádnou porci zábavy. Jak možná víte, prostitutkám se v angličtině někdy přezdívá hooker. Řekněme, že to není jen náhoda. Generálmajor dokázal organizovat celé brigády lehkých holek, aby následovaly jeho vojáky odpočívající v zázemí. To se to relaxovalo! Vojáci by za ním šli i do pekla, protože Hooker věděl, co chtějí a potřebují. Výsledek? Vykřičeným čtvrtím s nevěstinci se přezdívalo Hookerův okrsek a o prostitutkách se pak hovořilo jako o dobrovolnicích Hookerovy divize.

Na Severu se přitom hodně mluvilo o morálce, náboženství a generál Hooker do tohohle hezkého obrázku zrovna nezapadal. Jeho počínání totiž bylo skandální. Tři dny před rozhodující krvavou řeží u Gettysburgu jej ve velení vystřídají a po čase přebere jeho povinnosti „čistší“ generál Ulysses Grant. Jenže nebýt Hookera a lehkých žen, kdo ví, jak by to se Severem dopadlo.

Podivné choutky páně otrokáře

Do Států se podíváme ještě jednou, jen trochu jižněji a o něco dříve. V těch časech Jižní Karolíně šéfuje v pořadí šedesátý guvernér James Henry Hammond. I když ho politické smýšlení řadí mezi demokraty, patří k nejhalasnějším zastáncům otroctví na Jihu. Aby ne, přiženil se totiž do bohaté rodiny Hamptonů, která v byznysu s otroky a plantážemi bavlny funguje celé století. Věnem jeho sedmnáctiletá manželka dostala několik farem a pozemků, které Hammond zdatně rozšířil. Brzy jeho soukromé království pokrývá plochu 60 kilometrů čtverečních (zhruba velikost města Liberce). A on tu neomezeně nakládá s osudy svých poddaných.

Pokud máte o charakteru úspěšného podnikatele Hammonda nějaké pochyby, vězte, že je autorem „příručky“ jak správně zacházet s otroky. Stanovuje například, po kolika měsících od porodu mohou černošky znovu na pole nebo zda a jak je povolená „plemenitba“ lidských pracovních strojů. Přitom se zaštiťuje morálkou, vnitřní čistotou a náboženstvím.

Dvakrát to dotáhl na senátora a lidé mu věštili, že by se jednou mohl stát i prezidentem. Jenže co to? Skandál! Ukázalo se, že svou ženu zdatně podvádí. A nejen s lehkými ženami, ale i se čtyřmi svými neteřemi. Tím si to definitivně rozlil u celého rodu Hamptonů. Za ty neteře se nikdo provdat nemohl. Následně vyšlo najevo, že byť Hammond ve své brožuře zapovídal sexuální kontakt s otrokyněmi, sám se stranou nedržel. Znásilnil minimálně dvě své otrokyně – matku a dceru. Ta měla v té době teprve dvanáct let. 

Incestní radovánky se nelíbily ani na Severu. Jižany zase definitivně znechutilo tajemství z Hammondových mladických let. Tehdy totiž nalezl zalíbení ve spolužákovi – chlapci jménem Thomas Jefferson Withers. Rázem byl s Hammondovou politickou kariérou konec. Alespoň na čas. Z nejmocnějšího muže Jižní Karolíny (a jednoho z nejvlivnějších v celých Státech) se stal nejproklínanějším padouchem. O jeho odpudivém a zavrženíhodném chování se děsivé zkazky šeptaly ještě pár generací. A pak že se na starém dobrém Jihu takové věci nedějí!

Image

Čtěte také

Přísně zakázaná láska Oscara Wilda a Alfreda „Bosieho“ Douglase

Starověký ptolemaiovský přístav Berenice Troglodytica (Berenike) na egyptském pobřeží Rudého moře byl až do 6. století našeho letopočtu střediskem obchodu s exotickými zeměmi. Potvrzují to i nejnovější nálezy archeologů na zvířecím hřbitově v Berenice, které pocházejí z 1. a 2. století našeho letopočtu, kdy zde žily římské elity.

Jsou mezi nimi i tři desítky pohřbených opic, včetně druhů, které v té době žily v Indii, jako je makak kápový (Macaca radiata). Podle archeologů vypovídají okolnosti nálezů a artefakty, které je doprovázejí, že šlo o domácí mazlíčky římských důstojníků. Jde o první případ, kdy byly ve vykopávkách památek Římské říše objeveni domácí mazlíčci, pocházející ze zemí mimo Římskou říši.

Domácí mazlíčci římských centurionů

Nálezy také ukazují, že si římští důstojníci svých opic velmi cenili. Jedna z těchto opic byla například pohřbena s velkými mušlemi, pleteným košíkem, panenkou, a také pozůstatky opravdového selátka. Podle archeologů nesou tyto artefakty jasné stopy toho, že patřily opicím a byly s nimi pohřbeny jako výraz úcty.

Římští majitelé si svých opic nepochybně považovali. Přesto ale měli problém se o ně vhodným způsobem starat. Na pozůstatcích je znát, že mnohé z nich trpěly podvýživou. 

Každopádně se ale zdá, že vlastnictví exotické opice bylo znakem příslušnosti k elitě společnosti, podobně jako jsou dnes například luxusní automobily. Jak uvádějí autoři studie, Říman s exotickou opicí na vodítku se mohl těšit slávě jako člověk s mimořádnou zkušeností, který má kontakty až do vzdálených zemí. Výzkum ze zvířecího hřbitova v Berenice uveřejnil odborný časopis Journal of Roman Archaeology.

Image

Čtěte také

Obětovaná opice představovala diplomatický dar Mayů vládcům Teotihuacánu

Globální Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES), která dohlíží na mezinárodní obchod s ohroženými druhy, rozšířila svá pravidla o několik ikonických mořských živočichů – a poprvé v historii do nich zahrnula i hlubokomořské žraloky.

Největší pozornost poutají zejména prastaré druhy žraloků z malé čeledi bezkýlovcovitých (Centrophoridae), žijící v hlubinách světových oceánů pod hranicí 200 metrů. Tyto „živoucí fosilie“ obývají oceány již miliony let, v posledních letech se ale dostali na hranici vyhynutí. Důvod je prozaický: jejich játra jsou mimořádně bohatá na skvalen – ceněnou surovinu pro kosmetický průmysl, používanou hlavně pro své hydratační a zjemňující účinky, ale i jako doplněk stravy na podporu imunity, snížení cholesterolu a jako antioxidant. Rostoucí poptávka spolu s intenzivnějším hlubinným rybolovem dramaticky zhoršila vyhlídky bezkýlovcovitých na přežití.

Oceánští giganti pod tlakem

CITES nyní zavádí přísnější regulaci mezinárodního obchodu s těmito žraloky a také zpřesňuje pravidla pro jejich evidenci a sledování. Jde o zásadní krok, protože hlubinné druhy patří k nejzranitelnějším organismům oceánů – rostou pomalu, dožívají se vysokého věku a rodí jen málo mláďat. Jakmile jejich počty klesnou, obnovují se jen velmi obtížně. Rozšiřování hlubinného rybolovu, který se postupně přesouvá do stále větších hloubek, tak pro ně představuje existenční hrozbu.

Nová opatření se však týkají i dalších obyvatel mořských hlubin. Na seznam druhů, s nimiž je zakázán veškerý komerční obchod, nově přibyli i další slavní obyvatelé oceánů: žralok obrovský (Rhincodon typus), žralok dlouhoploutvý (Carcharhinus longimanus) či majestátní manta obrovská (Mobula birostris). Tito mořští giganti čelí tlaku rybolovu i poptávce po ploutvích a dalších produktech, a jejich zařazení mezi přísně chráněné druhy představuje významný pokus zvrátit jejich úbytek. Celkově se nové regulace týkají více než 70 druhů žraloků a rejnoků.

CITES tak dává ohroženým obyvatelům mořských hlubin novou šanci – a zároveň připomíná, že i „nesmrtelní“ obyvatelé oceánů, kteří přežili miliony let evoluce, mohou během jediné lidské generace zmizet, pokud je nezačneme chránit.

Image

Čtěte také

„Létající“ rejnoci manty: Ďábelský motýl modrých vod

Zemské jádro představuje vnitřní část naší planety, nacházející se pod pláštěm, a podle platných představ se skládá ze dvou hlavních vrstev: Vnější jádro leží v hloubce 2 900–5 150 km, sestává převážně z železa a niklu s příměsemi síry, kyslíku a křemíku, je tekuté a tamní teplota dosahuje asi 3 500–5 000 °C. Zároveň se tam pravděpodobně pomocí dynamového efektu generuje geomagnetické pole. 

Naopak vnitřní jádro sahající z hloubky 5 150 km až k centru zeměkoule je pevné, a to navzdory teplotě stoupající k 6 000 °C. Extrémně však roste také tlak, snad dokonce na 3,6 milionu atmosfér, a tvoří hlavní důvod pevnosti vnitřního jádra. Chemicky v něm naprosto převažuje železo a nikl, přičemž se zdá, že by mohlo rotovat rychleji než zbytek planety a přispívat tím k udržování magnetického dynama. 

Nedávno se v odborné literatuře objevily studie, podle nichž by mohla být struktura zemského jádra složitější – možná s třetí, nejvnitřnější vrstvou, jež by byla opět kapalná. Uvedené informace se však v současné době považují za nové a ne zcela ověřené. 

Je také zajímavé, že se vnitřní jádro stále zvětšuje, neboť na něj krystalizuje železo z jádra vnějšího. Zmíněná krystalizace budí jako vedlejší efekt vznik konvektivních proudů, které by se také mohly podílet na utváření magnetického pole naší planety.

Image

Čtěte také

Překvapivý objev: Vnitřní jádro Země je možná méně pevné, než jsme si mysleli