Astronomové vůbec poprvé zachytili okamžik, kdy záblesk ze superhmotné černé díry vyprodukoval mohutný ultrarychlý výtrysk (ultrafast outflow, UFO). Ten se vyřítil do vesmíru relativistickou rychlostí zhruba 19 % rychlosti světla, tedy přibližně 57 000 km/s.

Nejde o nejrychlejší zaznamenaný případ UFO – v roce 2002 zaznamenala observatoř Chandra ultrarychlé výtrysky u kvazaru APM 08279+5255, které měly dosahovat rychlosti 60 % až 70 % rychlosti světla. Pozdější práce takto vysokou rychlost ale zpochybnily a jako reálnější uvádějí rychlost 30 000–60 000 km/s – tj. 10 % až 20 % rychlosti světla. Nejnovější úlovek astronomů ale představuje první detailní pozorování, které sleduje samotný začátek erupce a jeho bezprostřední následky.

Výtrysk v aktivní galaxii

Liyi Gu z nizozemské organizace pro výzkum vesmíru SRON a její početný tým zaznamenali výtrysk typu UFO během desetidenního pozorování v červenci 2024 prostřednictvím evropské rentgenové observatoře XMM-Newton a japonského rentgenového teleskopu XRISM. 

Pozorování vědcům ukázalo, že objekt, který tento ultrarychlý výtrysk vyprodukoval, se nachází uprostřed galaxie NGC 3783, vzdálené asi 130 milionů světelných let. Tato galaxie je z našeho pohledu natočená téměř čelně k Zemi, což vědcům poskytuje ideální výhled do jejího aktivního centra. V něm sídlí superhmotná černá díra o hmotnosti 28 milionů Sluncí. Ačkoli patří k menším zástupcům svého druhu, materiál z okolí hltá s takovou vervou, že její jádro září v rentgenovém spektru.

Podobné výtrysky obvykle souvisejí s intenzivním zářením, v tomto konkrétním případě se ale astronomové domnívají, že příčinou výtrysku byla náhlá změna v intenzivním magnetickém poli, které obklopuje supermasivní černou díru. Mají-li vědci pravdu, bylo by to podobné jako v případě slunečních erupcí, jen v mnohem větším měřítku. Podrobnosti popisuje studie, uveřejněná v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics.

Výjimečnost objevu spočívá v tom, že se do značné míry opět potvrzuje univerzálnost fyzikálních procesů. To, co známe z erupcí na Slunci, se odehrává i v hlubokém vesmíru – jen v bilionkrát větším měřítku.

Image

Čtěte také

Obrovská černá díra chrlí plyn rychlostí 10 tisíc kilometrů za sekundu

Se značným pokrokem v oblasti artilerie na počátku novověku započal zápas, jenž se protáhl na několik staletí. Na jedné straně v něm stáli vojenští ženijní inženýři a stavitelé pevností a na straně druhé inovátoři dělostřelectva. V této konfrontaci mezi „kamenem a železem“ měly střídavě navrch obě konkurenční skupiny, ale od 17. století začínalo hrát prim dělostřelectvo. S úspěchem ničilo kamenné a cihlové zdi opevnění, proto se ke slovu začal u pevností dostávat ke slovu beton a pancíř. A ten šel prorazit, jak jinak, jen obléhacím dělem velkého kalibru.

Jedna z nejznámějších zbraní této kategorie dostala podle zažité legendy jméno po Bertě Krupp, vnučce Alfreda Kruppa, zakladatele světově proslulých oceláren v německém Essenu. Tato šarmantní dáma byla manželkou tehdejší hlavy obřího koncernu Gustava von Bohlen und Halbach a patřila spolu s ním mezi nejvyšší společenskou smetánku vilémovského Německa, tvořenou aristokracií, bankéři, finančníky a velkoprůmyslníky.

Půl tuny na 10 kilometrů

Na konstrukci těžké obléhací houfnice, jež by si poradila i s těmi nejsilnějšími pevnostmi nepřítele, pracovali Kruppovi nejschopnější inženýři od počátku 20. století. V roce 1900 opustil Kruppovu konstrukční kancelář návrh zbraně ráže 305 mm, jež dokázala dopravit granát o hmotnosti téměř 400 kg na vzdálenost přes deset kilometrů.

O osm let později začal tým profesora Fritze Rausenbergera na žádost nejvyššího velení císařské branné moci pracovat na vylepšené verzi, kterou dokončil v září 1911. Tato obří houfnice nesla pojmenování Gamma-Gerät a představovala skutečné monstrum. Transport zbraně o hmotnosti přes 170 tun do bojových pozic se dal uskutečnit pouze po částech v deseti železničních vagonech. Nejtěžší z těchto dílčích částí vážila 26 tun. Následná zdlouhavá a náročná montáž zabrala celých 36 hodin. Tyto parametry a s nimi spojená zjevná nepraktičnost superděla německé generály poněkud vyděsily.

Kruppovi technici tedy opět usedli k rýsovacím prknům a jejich úsilí zanedlouho vydalo své plody. V polovině července 1912 si tak armáda mohla objednat podstatně odlehčenou houfnici nazvanou M-Gerät, kteráse již dala dopravovat i po kvalitních silnicích. Zbraň získala familiární přezdívku Tlustá Berta, její oficiální název zněl L/12 42-cm Type M-Gerät 14 Kurze Marine-Kanone. Převážely ji v pěti separátních částech výkonné traktory firmy Daimler, zkonstruované speciálně pro tento účel. Rychlost přesunu po silnici dosahovala sedmi kilometrů za hodinu. 

V případě nutnosti zdolala Tlustá Berta rovněž nezpevněný terén, v čemž jí pomáhaly i specifické nášlapné desky upevněné na obou kolech, které rozložily hmotnost ocelového kolosu rovnoměrně na větší plochu. V prosinci 1913 rozšířila dělostřelecký park císařského vojska. V červnu následujícího roku ji doplnil druhý exemplář, čímž vznikla obléhací baterie, která si za několik málo týdnů připsala na konto řadu nejsilnějších belgických a francouzských fortifikací. Do Velké války vstoupila německá armáda se čtyřmi železničními Gamma-Geräty a dvěma silničními M-Geräty. V průběhu konfliktu pak sjelo z výrobních linek dalších deset Tlustých Bert s 18 náhradními hlavněmi.

Bourání fortu Lutych

Nejslavnější nasazení zažily Tlusté Berty na samém počátku války. Tehdy si, i díky propagační kampani německého velení, získaly nesmírnou popularitu.
Do historie se zapsaly destrukcí rozsáhlých pevnostních komplexů kolem měst Lutych, Namur a Antverpy. Německá branná moc motivovaná snahou obejít levé křídlo francouzské armády porušila začátkem srpna 1914 belgickou neutralitu a vpadla do země. Cestu jí blokovaly výše zmíněné fortifikace. Přes houževnatý odpor statečných Belgičanů to byly právě tlusté berty, kdo rozhodl nerovný zápas. Houfnice pálily na protivníka po balistické křivce, přičemž vysoká trajektorie letícího projektilu znásobovala při dopadu jeho již tak extrémně ničivé účinky. 

Německý major Wesener, přímý účastník tehdejších událostí, si v pozicích před Lutychem poznamenal: „Byl to vskutku pamětihodný okamžik, když 12. srpna v 17.40 vypálila houfnice první granát na nepřátelské území proti Fort Pontisse na jihovýchodě Lutychu. Stovky radostných výkřiků doprovázely skučící a vyjící projektil… Uběhlo 60 vteřin, čas nezbytný pro to, aby granát dosáhl čtyři kilometry vysoké trajektorie. Všichni napjatě očekávali telefonní hlášení velitele baterie, který se nacházel na předsunuté pozorovatelně, vzdálené jen 1,5 kilometru od bombardované pevnosti, a mohl tak z nejtěsnější blízkosti sledovat sloupec dýmu, ohně a zeminy stoupající k nebesům.“ 

Vojáci přímo v ostřelovaném objektu ovšem byli z Berty nadšení mnohem méně: „Ventilace je velmi špatná. Mužů se zmocňují bolesti břicha a žaludku, průjmy a mdloby. Nejsou schopni udržet ani moč.“ Generálporučík Leman, velitel lutyšské posádky, napsal: „Slyšeli jsme blížící se střelu. Poslouchali jsme narůstající rachot a hřmot zakončený strašlivým třeskem hromu. Fontány hlíny a kouře byly vrženy do vzduchu a půda pod nohama se otřásla.“

Tragický osud obránců

Nejtragičtější osud z 12 lutyšských fortů potkal objekt Loncin, kterému 15. srpna v 17.20 střela z Tlusté Berty prorazila 2,5 metru silný betonový strop u skladiště střelného prachu, čímž způsobila explozi 20 tun trhaviny. Výbuch část pevnosti doslova rozmetal, tlaková vlna se bleskově prohnala vnitřními prostory a okamžitě usmrtila nebo těžce zranila většinu posádky. Ze zhruba 450 mužů zahynulo asi 350, z nichž většina zůstala pod troskami. Rozstřílené pevnosti Lutych a Namur otevřely brány útočníkům ještě v průběhu srpna 1914.

V závěru září přišly na řadu rovněž Antverpy. Německý kapitán Becker, jehož baterie bombardovala fort Wavre St. Catherine, si poznamenal: „V pořadí 11. granát zasáhl přímo vršek kupole, z níž pálila nepřátelská děla. Zahlédl jsem krátký záblesk tak typický pro dopad oceli na ocel. Následovala pauza, kdy se zdálo, že kupole zůstala nepoškozena, poté došlo k ohromné explozi. Po několika minutách se dým pomalu rozptýlil a my spatřili na místě kupole obrovskou černou díru… Polovina zničené kupole stála vzpřímeně 50 m od místa výbuchu, druhá půlka ležela vedle na zemi.“ 

Navzdory zkáze největších belgických pevnostních objektů přispěla jejich statečná obrana k významnému pozdržení německého náporu na západní frontě a umožnila navíc spořádaný ústup a záchranu části vlastních jednotek.

Poslední boj

Během zbývajících válečných let Tlusté Berty s úspěchem nastoupily proti ruským fortifikacím a podílely se též na počáteční dělostřelecké přípravě velké německé ofenzivy u Verdunu v únoru 1916. Uplatnění tam nalezly rovněž obří železniční Gamma-Geräty. Několik houfnic však postupně zničila exploze vlastní závadné munice.

Po uzavření příměří v listopadu 1918 padl minimálně jeden exemplář do rukou Američanů. Ti ho poté převezli do USA, kde prošel rozličnými testy a zkouškami. Časem se z této poslední Tlusté Berty stal exponát armádního muzea pod širým nebem. Po několika desetiletích se na něm však vliv počasí podepsal tak, že v roce 1954 putoval do šrotu.

Image

Čtěte také

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)

Ovládnutí ohně patří k zásadním milníkům lidské evoluce a mělo zásadní praktické i sociální dopady. Oheň našim dávným předkům poskytoval teplo, světlo, ochranu před predátory a umožňoval jim přípravu širšího spektra potravin. To přispívalo k přežití a k utváření větších sociálních skupin. 

Nový archeologický objev z jílového lomu u vesnice Barnham ve Velké Británii posouvá počátek tohoto kritického momentu o téměř 350 000 let dál do minulosti. Dosavadní nejstarší důkaz rozdělávání ohně pochází z několika míst ve Francii z doby před zhruba 50 000 lety.

Neandertálci s křesadlem

Výzkumníci z Britského muzea, vedení Dr. Robem Davisem, objevili v jílovišti v západním Sussexu pálenou hlínu, rozbité kamenné nástroje a fragmenty pyritu – minerálu, který při úderu o křemen vytváří jiskry. Pyrit se podle vědců v okolí téměř nevyskytuje, takže musel být přinesen z vzdálených oblastí. To podle badatelů naznačuje, že lidé znali jeho vlastnosti a používali ho k rozdělávání ohně.

Geochemické testy také ukázaly, že místo bylo opakovaně vystaveno teplotám přes 700 °C, což odpovídá dlouhodobému používání ohniště na stejném místě a s velkou pravděpodobností se tak nejednalo o místo náhodného požáru.

Lidé, kteří v Barnhamu zakládali ohně před 400 000 lety, pravděpodobně nebyli příslušníky druhu Homo sapiens – náš druh se mimo Afriku trvale objevil až před 100 000 lety. Místními obyvateli tak byli nejspíš raní neandertálci, o čemž svědčí srovnání s fosiliemi stejného stáří ze Swanscombe v Kentu a z Atapuerky ve Španělsku.

„Díky ohni se lidé mohli adaptovat na drsnější a chladnější prostředí a začít úspěšně osidlovat severní oblasti, jako je Británie,“ vysvětluje Dr. Rob Davis z Britského muzea. Oheň se také stal centrem společenských interakcí, sdílení jídla, raného vyprávění příběhů, vývoje jazyka a mýtů.

Studie, která byla publikována v prestižním časopise Nature, podle odborníků představuje nejstarší známý příklad záměrného zakládání ohně lidmi a posouvá naše znalosti o evoluci člověka o stovky tisíc let do minulosti.

Image

Čtěte také

Kulinářské dovednosti neandertálců odhalují jejich inteligenci

Když v roce 1897 po vyčerpávající měsíční plavbě z Francie sestoupil Paul Doumer konečně na pevnou zem, zažíval elektrizující pocit euforie. Ano, vzduch smrděl rybinou a nemytými námořníky, jemu ale zaváněl příležitostmi. Až do svých čtyřiceti let toho totiž navzdory vynikajícímu vzdělání a dobrému společenskému postavení moc nedosáhl. Ale tady, ve francouzském protektorátu Tonkin? Zde se vše změní.

Finanční policii na vás!

Doumer byl totiž jmenován generálním guvernérem kolonie, která byla součástí francouzské Indočíny. Pod jeho bezprostřední velení se tak dostala podstatná část Kambodže, Vietnamu a Laosu. A coby „nové koště, které dobře mete“ začal od prvních dní s pořádným úklidem. Francouzská vláda mu v jeho krocích ponechávala volnost. Zajímalo jí jediné: proč se zprvu tak výnosné území stalo prodělečným. Kam se poděly miliony franků z daní, které odtud dřív do státní kasy proudily? Doumer má jasno. Všichni místní kradou a podvádějí! A největším tunelem je pak pašování opia, vína a soli, které vytváří nepřehlednou zónu směnného obchodu mezi pobřežím a vnitrozemím. 

Roty jeho úředníků tak zaplaví přístavy, tržiště i obchodní stezky. Kontroluje se vše přepravované a prodávané, přepočítává se a znovu daní. Finančně naopak zvýhodňuje import z Francie, za což mu je jeho domovina vděčná. Doumer učiní z Indočíny nejvýznamnější zahraniční odbytiště! Počíná si s velkou razancí, byť jeho iniciativa dopadá spíše na malé rolníky. Zisky vzrostou, ale jemu pořád nepřijdou dostatečné. „Kdo nemůže zaplatit daně, tomu zabavíme majetek a bude klid,“ haleká Doumer. A skutečně. Tisíce místních obyvatel je rázem bez půdy a střechy nad hlavou. Pan generální guvernér to ale nevnímá jako problém. Bezdomovce za byt a stravu využije ve sborech pro veřejně prospěšné práce. Má totiž další plán.

Město, které nesmrdí

Snad ve vzpomínce na to, co poprvé ucítil, když stanul v Hanoji, rozhodl se reformovat plán zástavby celého města. V jihovýchodní Asii tak začíná nebývalý stavební ruch. „Vybuduji tu novou Paříž,“ kasá se Doumer. A skutečně, na zbouraných chatrčích vyrůstají bělostné vilky a paláce, reprezentující novou koloniální architekturu. Dokončuje stavbu vojenské nemocnice Lanessan, věznici Hỏa Lò, pobočku archeologického ústavu, univerzitu. Armáda jeho „nevolníků“ buduje i pevný most přes Červenou řeku. Široké ulice jsou lemovány stromy. Zvláštní důraz Doumer klade na vybudování kanalizace. Splachovací toaleta mu totiž citelně chybí.

Hanoj, která se stane skutečným politickým a ekonomickým centrem regionu, se tak brzy může pochlubit prvními čtrnácti kilometry soustředěné kanalizační sítě v quartier européen, tedy evropské čtvrti města. A brzy k nim přibude dalších devět, plus menší systém pod vietnamským předměstím v quartier indigène. Podzemní dílo však městu štěstí nepřinese. Proč?

Vlhké a zastíněné tunely, plné nejrůznějších zbytků, totiž začnou lákat krysy. Ty sice žily ve městě už dříve, ale nikdo jim zatím nenabídl takový ráj. Do kanalizace se nedostanou psi, kteří je lovili na povrchu. Potravy sem přitéká nevyčerpatelné množství. A když krysy chtějí na povrch? Potrubí je zavedou přímo do domů s plnými spížemi. Kanalizace v Hanoji prostě způsobila stonásobný růst krysí populace. A brzy je to znát...

Čínští bacilonosiči

„Pokud z francouzské perspektivy pozbývala vietnamská města modernost a hygienu, evropský kanalizační systém jim ji rozhodně nepřinesl,“ napíše později historik Michael G. Vann. Když se začnou objevovat příznaky prvních nemocí, které přemnožené krysy vnáší do lidských obydlí, pokouší se Doumer obhajovat svůj nápad dál. Vykáže z města Číňany, které považuje za nebezpečné přenašeče nemocí. Ale nefunguje to: nakažených přibývá a krys je stále víc. Pod tlakem francouzské komunity v Hanoji tak najme první týmy vietnamských lovců krys. Úmluva zní: jeden cent za zabitý kus. Když ale vezmete v potaz, co všechno se v kanálech nacházelo, a přidáte jedovaté hady, pavouky a riziko nákazy morem, zdá se to být pořád zatraceně málo.

Zlatá krysí horečka

Poslední dubnový víkend roku 1902 je deratizace zahájena a lovci krys z kanalizace vynesou 7 985 ubitých exemplářů. Tím ale šou teprve začíná. Na konci května už to bude 15 041 kusů za den, a v polovině června 20 112 kusů. A protože deratizace zatím nepřináší viditelný výsledek, rozhodne se svůj návrh rozšířit: každý, kdo teď na radnici přinese krysí ocas, dostane jeden cent. Lidé propadnou zlaté horečce. Jeden cent není moc, ale krys se dá za den chytit i deset, a to už je pěkná suma. Odevzdané krysí ocásky počítají na desítky tisíc za den. „Francouzská podnikavost zase zvítězila,“ mne si ruce Doumer. „Za chvilku bude po krysách veta.“

Přepočítal se. Krysy chytají i vesničané v osadách vzdálených od města stovky mil. A ocásky se předávají z ruky do ruky až do Hanoje, kde jsou zpeněženy. Zprávy hovoří o „krysích farmách“ a o desítkách krys zbavených ocasů. Živá krysa bez ocasu totiž může mít další mláďata - s ocásky. Počet krys v Hanoji tak strmě narůstá. Doumera to už ale netrápí. V roce 1902 se vrací do Francie. A Hanoj? Město s kanalizací zamořenou krysami se bude s morem potýkat ještě další desetiletí.

Image

Čtěte také

Krysí archeologie: Kterak hlodavci přispěli k výzkumu historie

Fosilie sice představují velmi cenné informace o dávné minulosti života na Zemi, většinou ale vyprávějí jen velmi stručný příběh. Jen málokdy lze z fosilních nálezů vyčíst, jak dotyčný živočich žil a jak nakonec zahynul. K pověstným výjimkám patří fosilie ptáka ze skupiny enantiornitidů, na kterého narazila americká paleontoložka Jingmai O’Connorová z Fieldova přírodovědného muzea v Chicagu v čínském Přírodovědném muzeu v provincii Šan-tung.

Jde o doposud neznámého křídového enantiornitida, zástupce primitivních zubatých ptáků, kteří žili před zhruba 120 miliony let. Vědkyně jej pojmenovala Chromeornis funkyi, podle své oblíbené elektro-funkové dvojice Chromeo. Objev chromeornise uveřejnil odborný časopis Palaeontologica Electronica.

Jícen plný kamení

Objev nového druhu je pro vědce velkým úspěchem. V případě křídového enantiornitida ale nešlo o jedinou vědeckou zajímavost. V jeho jícnu vědkyně objevila kompaktní hmota tvořenou drobnými kamínky natlačenými až ke krčním obratlům. Podle chemického složení pocházely z těla zvířete a nešlo tak o posmrtné znečištění.

Zvířata polykající kamínky nejsou pro vědce ničím neznámým. Tzv. gastrolity některým živočichům pomáhají při mechanickém rozmělňování potravy. Paleontologové je v minulosti objevili u druhohorních dravých mořských plazů nebo u některých dravých teropodních dinosaurů. U skupiny, do které patřil Chromeornis funkyi, ale nic podobného neznáme.

Analýza pomocí CT navíc odhalila, že v jícnu ptáka, velkého zhruba jako vrabec, se nacházelo před 800 drobných kamínků. Takové množství z hlediska trávení nedává smysl.

Proč tedy zvíře kamínky polykalo? Vědci připouštějí, že odpověď neznají. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení nabízí srovnání s chováním moderních ptáků, kteří dělají podobně nelogické kousky, když jsou nemocní. Podle O’Connorové je možné, že Chromeornis funkyi mohl být dezorientovaný, možná trpěl infekcí či zažívacími problémy a začal polykat vše, co našel. Nakonec se pokusil kamínky vyzvracet, pozřená masa ale byla příliš velká, zasekla se v jeho jícnu a způsobila mu smrt udušením. Podrobnosti vědkyně popisuje ve studii, kterou zveřejnil odborný časopis Palaeontologica Electronica.

Image

Čtěte také

Výjimečný objev v muzeu boří mýtus o potravě zubatých ptáků

Protitankové pušky se zrodily již krátce po nástupu zbraně, proti které byly určeny. První byla německá puška Mauser T-Gewehr z roku 1918, na kterou potom v meziválečném období navázala řada dalších typů. V principu šlo obvykle o opakovačky, jež pálily malorážovým, ale vysoce průbojným střelivem (nejčastěji s ocelovým jádrem).

Proti tehdejším tankům zpravidla postačovaly, ale průběh druhé světové války přinesl rychlé zesilování pancíře, a tudíž se faktická bojová hodnota těchto pušek prudce snižovala. O to zajímavější byla iniciativa SSSR, který zavedl protitankové pušky do služby až v roce 1941 a vytvořil pro ně novou munici ráže 14,5 mm, která se dodnes používá v těžkých kulometech.

Konstrukce dvou puškařů

Vývoj pěchotních protitankových pušek začal v SSSR v listopadu 1938. Původně se plánovala ráže 12,7×108 mm, ale výkon tohoto kulometného náboje byl vyhodnocen jako nedostačující, a proto byl dán i pokyn k vytvoření silnější munice. Tak se zrodilo střelivo ráže 14,5×114 mm a v září 1939 začaly zkoušky první takto kalibrované zbraně nazvané PTRR (protivotankovoje ružjo Rukavišnikova). Posléze bylo rozhodnuto o vstupu do výzbroje a produkci 15 000 kusů, ale ve skutečnosti vzniklo jen pět exemplářů, jelikož se projevila celá řada nedostatků.

Kromě toho se Sověti v Polsku zmocnili polských protitankových pušek Wz. 35 a mohli se seznámit i s německou zbraní Panzerbüchse 38. Přestože obě měly ráži jenom 7,92 mm, z hlediska kvalit celé konstrukce a funkčního mechanismu převyšovaly PTRR. Sovětští konstruktéři tak dostali pokyn, aby i dále zkoumali a vyvíjeli protitankové pušky pro munici ráže 14,5 mm, avšak aby u toho využili prvky zahraničních zbraní. Nejednalo se ovšem o nijak prioritní zadání, protože SSSR neočekával, že bude muset v brzké době vést obrannou válku, ve které by takové pušky mohl rozsáhle využít.

Dvaadvacátý červen 1941 však všechno změnil. Do nitra SSSR se valily německé tanky a sovětská pěchota neměla takřka žádné účinné protitankové zbraně. V červenci 1941 se ono zadání dostalo na čelní místa v žebříčku priorit a konstruktéři měli urgentně vytvořit nové protitankové pušky, které by mohly ještě v roce 1941 vstoupit do výzbroje. Naštěstí pro SSSR v tomto mezidobí puškaři skutečně nezaháleli a dva z nich mohli téměř okamžitě předložit své návrhy.

Alexejevič Děgťarjov (1880–1949) a Sergej Gavrilovič Simonov (1894–1986) zkonstruovali pušky, které pak podle jejich příjmení a roku zavedení do výzbroje záhy dostaly oficiální vojskové názvy PTRD-41 a PTRS-41. Již v srpnu začaly jejich zkoušky a v listopadu se mohla rozběhnout sériová produkce nových zbraní. První dodané exempláře PTRD-41 mohly být nasazeny do boje již při obraně Moskvy.

Jednoranná a poloautomatická

Ačkoliv oba konstruktéři použili pro své zbraně shodné střelivo, jinak zvolili značně odlišné přístupy. Děgťarjov vsadil na maximální jednoduchost a zřejmě se velmi inspiroval německou puškou Panzerbüchse 38, od které víceméně okopíroval jednorannou koncepci a částečně také řešení závěru. Jeho zbraň PTRD-41 tak dostala ručně ovládaný válcový otočný závěr, který se zamykal za pomoci dvou předních ozubů. Náboj se vkládal do závěru taktéž ručně, zvláštností však bylo samočinné vyhození prázdné nábojnice, o což se starala energie zákluzu hlavně.

Při konstrukci PTRS-41 postupoval inženýr Simonov úplně jinak a rozhodl se, že nevyrobí pušku ani jednorannou, ani opakovací, nýbrž poloautomatickou, což bylo tehdy skutečně nezvyklé řešení. Funkce mechanismu byla založena na odebírání prachových plynů z hlavně, jež byly odváděny kanálkem nad hlavní, kde pracoval píst spojený se svisle pohyblivým závěrem.

Tím bylo zajištěno samočinné vyhazování nábojnic a nabíjení nových nábojů ze schránky, do které se vešlo pět ran. Ta řešením trochu připomínala schránku americké pušky M1 Garand, a tak se nabíjela s pomocí rámečků; po vypálení poslední rány zůstal závěr otevřený a rámeček vypadl ze schránky.

Navzdory odlišnému principu ale měly zbraně PTRD-41 a PTRS-41 také několik společných rysů. Obě disponovaly velikými úsťovými brzdami a skládacími dvojnožkami, jež kromě položení na zem sloužily též k uchycení na lehký pásový transportér Universal Carrier.

Obě měly jednoduchá kovová mířidla bez možnosti připojit teleskopické zaměřovače, lišilo se však pojetí mířidel, protože zbraň PTRD-41 měla jen dvě nastavení (jedno pro 100 až 400 m a druhé pro 400 až 1 000 m), zatímco u typu PTRS-41 se mířidla dala nastavit od 100 do 1 500 m s krokem 50 m. Efektivní mířená palba se ovšem dala s oběma vést na vzdálenost pouze okolo 300 až 400 m. Standardně vydávaným střelivem byl náboj BS-41, který měl wolframové jádro a na vzdálenost 100 m prorážel ocelovou desku silnou 40 mm.

Proti obrněncům i do města

Na probíjení čelního pancíře německých středních tanků to sice nestačilo, ale proti lehkým tankům, kolovým obrněným vozidlům a také bočnímu pancéřování středních tanků se to ukázalo jako docela postačující. Jednu dobu platil též příkaz pálit nikoli na pancéřové stěny koreb či věží, nýbrž na průzory, přesnost obou pušek však toto prostě nedovolovala. Když pak rostla síla pancíře německých tanků, reálná efektivita zbraní se logicky zmenšovala.

Proti obrněncům nové generace Tiger a Panther už byly víceméně k ničemu, takže v roce 1943 byly prakticky přesunuty do funkce, kterou bychom dnes charakterizovali jako „protimateriálové“. Střílelo se s nimi tedy spíše na statické cíle (například lehká opevnění) a nepancéřovaná vozidla, pro což se stále ukazovaly jako vysoce účinné. Osvědčily se též v městském boji, jelikož dokázaly prostřelovat tenké stěny budov. Navzdory velkým rozměrům je rádi užívali partyzáni, protože v německém týlu se pro ně nabízela spousta cílů.

Pušky PTRD-41 i PTRS-41 tak byly mezi vojáky vcelku oblíbené, ačkoliv měly četné nectnosti. Kromě ne zrovna ideální přesnosti vadil nápadný účinek úsťové brzdy, který zviřoval oblak prachu či sněhu, což mohlo prozradit polohu střelce. Poloautomatická PTRS-41 byla i značně choulostivá a její mechanismus nebyl právě příkladem spolehlivosti, protože se hodně zanášel nečistotami. Rudá armáda však tyto zbraně užívala až do konce války, během níž bylo zhotoveno údajně 281 111 kusů PTRD-41 a 190 615 kusů PTRS-41.

Coby kuriozitu lze dodat, že s nimi bylo (zajisté s ohromným štěstím) dosaženo dokonce i několika sestřelů německých letounů. Poté se obě zbraně užívaly ve válce v Koreji, v občanské válce v Číně a snad i ve Vietnamu, ačkoliv v mnohem menších počtech a s klesající účinností. Stále se však objevují v některých konfliktech, zejména v Asii. V nedávné minulosti se objevily například na východě Ukrajiny, kde s nimi proti obrněncům vládních jednotek stříleli proruští separatisté.

Image

Čtěte také

Protitanková puška Tankgewehr: Převratný vynález Velké války

Sonda MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution) odstartovala v roce 2013 a k Marsu dorazila o rok později. Původně šlo o jednoroční misi zaměřenou na studium toho, jak sluneční vítr působí na marsovskou atmosféru. Sonda na marsovské orbitě vydržela násobně déle a stala se jedním z tahounů meziplanetární flotily NASA.

Na počátku letošního prosince ale stalo něco nečekaného. Podle NASA bylo vše v pořádku, než MAVEN zmizela za odvrácenou stranou rudé planety. Po opětovném vynoření se zpoza Marsu však Deep Space Network – rozsáhlá síť pozemních antén – nezachytila od MAVEN žádný signál.

Dekáda plánů

Kromě vědeckých měření má MAVEN i zásadní „logistickou“ roli: přenáší data mezi Zemí a rovery Perseverance a Curiosity. O většinu přenosů se sice stará evropský Trace Gas Orbiter, ale MAVEN představuje druhou nejdůležitější spojovací linku. Společně s ještě staršími sondami Mars Reconnaissance Orbiter, 2001 Mars Odyssey a evropskou Mars Express tvoří křehkou komunikační síť.

A právě tato křehkost je nyní začíná ukazovat v plné nahotě. MAVEN si na marsovské orbitě kroutí už jedenáctý rok a její mladší souputník TGO jen o dva roky méně. Zbylá trojice sond je ještě výrazně starší. Selhání, byť i jednoho článku této sítě, by teoreticky mohlo vyvolat celou sérii problémů.

NASA si riziko stárnoucí sítě uvědomuje už dlouho. Plány na novou, moderní komunikační sondu se objevují už přes dvacet let. Jeden z ambiciózních projektů – Mars Telecommunications Orbiter – byl několikrát ohlášen, zrušen a znovu vzkříšen. Letos pro něj dokonce vznikl rozpočet s alokací 700 milionů dolarů. Jenže i kdyby se projekt skutečně rozběhl, cesta nové sondy na marsovskou orbitu bude trvat roky.

MAVEN je také klíčovou součástí budoucí mise Mars Sample Return, která má dopravit na Zemi vzorky, jež právě sbírá rover Perseverance. Porucha sondy by tak přišla v nejméně vhodnou dobu.

Stárnoucí veterán

Není to poprvé, co se MAVEN odmlčela. V roce 2022 se sonda přepnula do režimu údržby v důsledku selhání inerciální měřicí jednotky – nástroje, který určuje orientaci sondy v prostoru. Pozemní středisko NASA tehdy fatální situaci vyřešilo přeprogramováním způsobu, jakým se sonda stabilizuje. Současná porucha může mít podobnou povahu, může ale představovat i podstatně větší problém.

Inženýři NASA nyní pracují na obnovení spojení a pokoušejí se sondu přimět, aby odpověděla i na ten nejslabší signál. Dokud se tak nestane, pokračují pozemní týmy v nouzových protokolech: odesílají k MAVEN servisní příkazy a pokoušejí se probudit její subsystémy. Jisté je v tuto chvíli jediné – osud MAVEN rozhodne nejen o průběhu několika aktuálních misí, ale i o tom, zda zůstane Mars v následujících letech vědecky „online“.

V roce 1347 dorazila do Evropy pandemie moru, která se stala jednou z nejhorších událostí v lidské historii. Bakterie Yersinia pestis doslova vylidnila velkou část tehdy známého světa. O moru už leccos víme. Stále ale zůstává řada nejasností, především to, jaké faktory ovlivnily příchod černé smrti a jakým způsobem se infekce přenášela světem.

Nová studie, ve které spojili síly historik Martin Bauch z německého Leibnizova institutu pro historii a kulturu východní Evropy a paleontolog Ulf Büntgen z britské Univerzity v Cambridgi, potvrzuje scénář, v němž podle nedávno objevených důkazů přišla morová epidemie do Evropy z Kyrgyzstánu, odkud se šířila po obchodních cestách dále do světa. Podrobnosti výzkumu popisuje studie uveřejněná v odborném časopisu Communications Earth & Environment.

Na počátku byla erupce

Badatelé prostudovali ledová jádra z Antarktidy a Grónska, společně s letokruhy v kmenech stromů z osmi oblastí Evropy a s evropskými historickými záznamy ze 14. století. Analýza těchto dat naznačuje, že na počátku byla masivní vulkanická erupce neznámého vulkánu, k níž došlo kolem roku 1345, zřejmě někde v tropech.

Vulkanické plyny poté podle vědců ochladily klima a Evropu postihla neobvykle zasmušilá a chladná léta bez Slunce, po nichž následovala katastrofální neúroda v řadě zemí, především v oblasti Středomoří. Benátská republika, tehdejší námořní velmoc, zareagovala tak, že zrušila obchodní embargo vůči Zlaté hordě, aby získala potraviny pro hladovějící obyvatele.

Šlo o dobrý tah a nejspíš by uspěl. Jenomže tentokrát s dodávkami potravin připlul i mor, který se už nějakou dobu šířil v Asii. Lidé v Evropě začali umírat nejprve v místech, kam dorazily lodě ze Zlaté hordy, tedy v italských přístavech. Podle tohoto scénáře představovala sopečná erupce v roce 1345 pověstné mávnutí motýlích křídel spouštějící katastrofu v jiné části světa.

Image

Čtěte také

Benefity epidemií: Co lze na černé smrti nebo španělské chřipce nalézt pozitivního?

Nový výzkum vědců z Southern Medical University v čínském Kantonu ukazuje, že čmeláci si mohou navzájem předávat optimismus pouhou krátkou vizuální interakcí. Studie čínských vědců také odhaluje, že nálada jednoho jedince může změnit způsob, jakým reaguje celá hmyzí kolonie, což naznačuje dosud podceňovanou sociální dynamiku u čmeláků.

Brundibáři na cvičáku

Čínští vědci podrobili čmeláky zemní (Bombus terrestris) speciálnímu výcviku: pruhovaní brundibáři se v něm nejprve učili rozpoznávat dvojici barev – modrá znamenala sladkou odměnu, zelená neskýtala odměnu žádnou. Poté jim vědci předložili tři odstíny nejednoznačné modrozelené barvy, které měly testovat, jak optimisticky či opatrně hmyz reaguje.

Vědci očekávali, že optimističtěji naladění čmeláci zareagují na tyto nejednoznačné barvy pozitivně, naopak čmeláci-pesimisté se k nim budou přibližovat s opatrností nebo se jim zcela vyhnou.

Po výcviku dostal jeden z čmeláčích absolventů malé množství cukerného roztoku a badatelé ho vystavili krátkému setkání s jiným jedincem. V tomto setkání již nehrály roli žádné barevné ani pachové signály. Čmelák mohl jen pozorovat chování svého druha nesoucího si sladkou odměnu.

Opakovaný test čmeláka-pozorovatele ukázal, že vidina odměny je nakažlivá. Čmelák-pozorovatel se v testu s nejednoznačnými barvami choval optimisticky a ke všem barvám se přibližoval rychle a sebevědomě. Kontrolní pokus v úplné tmě navíc ukázal, že k nákaze optimismem dochází pouze tehdy, když se čmeláci vidí.

Nakažlivé emoce

Překvapující pro vědce bylo, jak rychle k přenosu pozitivního nastavení mezi čmeláky docházelo. K nákaze čmeláčího kolegy stačilo pouhých 30 sekund. Chování odpovídá vzorcům známým u zvýšené hladiny dopaminu – tedy systému odměny v nervové soustavě hmyzu. Autoři tak předpokládají, že by právě dopamin mohl hrát klíčovou roli v přenosu pozitivního nastavení.

Výsledky čínského výzkumu naznačují, že vnitřní stavy čmeláků nejsou čistě individuální a mohou se přenášet napříč sociální skupinou. Pokud lze šířit pozitivní stav, je pravděpodobné, že se podobně může šířit i stres nebo negativní naladění. To má důsledky pro chov i zemědělství – atmosféra v úlu může ovlivnit fungování celé kolonie, podobně jako třeba výživa nebo zdraví jednotlivců.

V navazujícím výzkumu se vědci hodlají zaměřit na neuronální mechanismy tohoto přenosu, tedy na to, jak se pozitivní stav uvnitř mozku utváří, jak cirkuluje mezi jednotlivci a jaké nervové dráhy jsou do něj zapojeny. Vědci se sice vyhýbají pojmům jako je „štěstí“ v lidském slova smyslu, jejich výsledky ale naznačují, že i drobný hmyz může mít bohatší vnitřní život, než bychom nejspíš čekali.

Image

Čtěte také

První výzkum svého druhu potvrdil, že i čmeláci si rádi hrají

Nejslavnějším pirátem druhé poloviny 17. století byl zřejmě kapitán William Kidd. Tento britský námořní důstojník se během devítileté války mezi roky 1688 a 1697 rozhodl, že si finančně přilepší, a požádal proto anglického krále Viléma III. Oranžského o vydání kapérského listu, který by mu umožnil zajímat francouzské lodě. Panovník Kiddovi vyhověl a 11. prosince 1695 podepsal jeho privilegium – součást výnosu však tvořila povinnost odvést z každého plavidla desetiprocentní podíl státu.

Z kapéra psancem

Kidd se tedy zařadil mezi tzv. kapéry a vyplul směr Madagaskar. Nicméně již na začátku cesty v Greenwichi vyvolal pobouření: Jeho loď se na Temži míjela s královskou jachtou, a Kidd nestáhl vlajku ani nevystřelil čestnou salvu. Posádka dokonce protijedoucímu plavidlu ukázala několik oplzlých gest. Představitele admirality to pobouřilo natolik, že si vynutili vstup na palubu a většinu najatých mužů násilím odvedli pro službu na lodích Východoindické společnosti. Kapitán od té doby další pokyny admirality nerespektoval a během války operoval v Karibiku, kde se těšil podpoře místní koloniální správy. 

Tím však jeho problémy nekončily – přepadal totiž i lodě mimo rozsah královského povolení. První závažný diplomatický incident způsobil 30. ledna 1698, kdy zajal plavidlo Quedagh Merchant patřící arménskému obchodníkovi, ovšem s anglickým kapitánem. A aby toho nebylo málo, majitel pro loď zakoupil ochranný list u francouzské Východoindické společnosti. Kidd si ovšem plavidlo ponechal a kořist rozdělil mezi posádku, což vzbudilo nevoli admiralitních úředníků v Londýně, podle kterých šlo o protiprávní pirátství.

Odstrašující romantika

Když pak Kidd prchal před britskou flotilou, uchýlil se na Madagaskar, kde mu část posádky zběhla k pirátovi Robertu Cullifordovi. Se zbývajícími loajálními členy zapálil svou starou loď a vyrazil hledat nové útočiště do Severní Ameriky. Nakonec zakotvil v Bostonu, kam jej pozval newyorský guvernér lord Richard Coote – načež Kidda uvěznili a obvinili z pirátství. Sám Coote se totiž bál, že by mohl být nařčen z podpory nájezdníků, a z kapitánova procesu se tak rozhodl učinit exemplární příklad. Po roce věznění provinilce eskortovali do Anglie, aby se ze svých zločinů zodpovídal tam. Ve vlasti jej pak před davem přihlížejících oběsili a jeho tělo vystavili v kleci, nicméně zamýšlená výstraha pouze přidala legendárnímu pirátovi na popularitě. 

Image

Čtěte také

Skuteční piráti: Žádní romantičtí hrdinové s dřevěnou nohou a papouškem na rameni