Vroce 1866 použil profesor neurologie Richard von Krafft-Ebing jména dvou slavných evropských aristokratů, aby jimi pojmenoval nestandardní sexuální chování jedinců, s nimiž se v rámci výkonu své psychiatrické praxe setkával. Oba pánové, markýz de Sade i Leopold von Sacher-Masoch, své niterné touhy přetransformovali do slov a dali tak vzniknout svébytným literárním dílů. Ve své knize Psychopatia Sexualis tak von Krafft-Ebing poprvé užil termínů sadismus a masochismus a založil tak celé nové kategorie sexuálních diagnóz a dal vzniknout vědnímu oboru sexuologie, jak ho známe dnes.

Podle Kraffta-Ebinga je sadista člověk, který si užívá, když může ostatním způsobovat bolest, a přináší mu to dokonce sexuální potěšení. Naopak masochista je někdo, kdo bolest s radostí přijímá a stává se na ní svým způsobem závislý. Existenci takových lidí, příčiny a následky jejich pocitů detailně popsal na příkladu několika svých pacientů. Stejně jako způsoby léčby, protože tyto pocity byly považovány za závažnou odchylku od normy, a tedy za něco, co je třeba léčit.

Krafft-Ebingova kniha ovlivnila na mnoho desetiletí nejen sexuologii, ale i psychiatrii a psychologii. Proměna vnímání sadismu a masochismu pak vedla ke vzniku nových termínů. BDSM je z nich v současnosti nejpoužívanější.

Soutěže v bičování

Pop-kultura nám nabízí mnoho příkladů jinakosti od knih, obrazů, fotografií až k filmu. V nich se sadomasochismus objevuje ve spojení s takovými atributy, jako jsou provazy a řetězy, pouta, biče, roubíky a rákosky nebo metly. O co ale ve skutečnosti jde a kde se tento fenomén vlastně vzal?

Sadomasochismus nebo sadismus a masochismus je soubor sexuálních praktik, v nichž dochází k dobrovolné směně moci mezi partnery a prolínání bolesti s rozkoší – hranice mezi nimi se stírají.

Mezopotámská bohyně Inanna například bičovala své následovníky až na pokraj sexuální extáze. Ozdobila se šperky a květinami a pak se vrhla do víru šíleného tance, na jehož konci kolem sebe šlehala důtkami a povzbuzovala ostatní tanečníky k sexu.

V řeckém umění bylo mrskání zpodobňováno celkem často – a tedy i praktikováno. Soutěžím v bičování například holdovali Sparťané. Mladí spartští muži byli bičováni během celého dne na oltáři bohyně Artemis, dokud téměř neomdleli. Bolest ale snášeli statečně a s hrdostí a předháněli se v tom, kdo utrpení vydrží snášet déle. Vítěz se pak těšil velké vážnosti a všeobecnému respektu.

V mrskání a bičování, tentokrát s jasně erotickým podtextem v rámci náboženského rituálu, nijak nezaostávali ani Etruskové. Důkazem toho je Hrobka bičování nalezená v nekropoli na archeologické lokalitě Monterozzi v italském regionu Lazio. Stěny hrobu zhruba z konce 5. století př. n. l. jsou vyzdobeny freskami žen a mužů, kteří se navzájem bičují pravděpodobně během oslav na počest boha Bakcha nebo Dionýsa, protože sexuální výjevy jsou doplněné obrazy hudebníků a tanečníků. Nejvýmluvnější je ztvárnění dvou mužů a jedné ženy zachycených uprostřed sexuálního aktu. Zatímco se žena ohýbá k jednomu z nich, druhý ji po zádech šlehá svazkem prutů. Jedná se o jedno z nejznámějších zobrazení erotického výjevu v etruském umění.

Přesuňme se teď z Evropy do Indie, kde zhruba mezi 4. a 6. stoletím sepsal mnich a filozof Vatsjájana své Poučení o rozkoši neboli Učebnici lásky Kámasútru. V ní se popisuje hned šest ideálních míst na těle, kam jemně udeřit milence či milenku pro zesílení pocitu rozkoše. Překvapivě to jsou ramena, hlava, záda, střed hrudníku a boky. Jak píše, i rány by měly být rozdávány určitým stylem a s různou intenzitou. Dělí je přímo do čtyř kategorií: údery zadní stranou ruky, prsty, lehce zatnutou pěstí a otevřenou stranou dlaně. Prostor pro sebevzdělání tu existuje i pro ty, kteří se touží zdokonalit v technikách kousání nebo štípání. A samozřejmě je podle Vatsjájany možné si na pomoc vzít i různé pomůcky, pokud ruce a ústa přestanou stačit.

Středověké utrpení

Dvanácté století na evropské dvory přináší prostřednictvím rytířských románů a trubadúrských písní bolest spíše psychickou, pramenící z beznadějné lásky a touhy, která nikde nenajde naplnění. Útrapy platonicky zamilovaných nebo až otrocká oddanost muže ženě se mnohem později staly předlohou pro erotická literární díla.

Flagelantské hnutí pozdního středověku sebemrskačství rozvinulo k dokonalosti. Bičováním se měl člověk zbavit hříchů a zla. Mniši mrskající  se důtkami táhli krajem a postupně se k nim přidávali další a další přívrženci. Jedna z německých flagelantských sekt hlásala, že třicet tři dní naplněných bičováním očistí člověka od všech poklesků. Není divu, že papež toto hnutí brzy zakázal. Z Čech vyhnal flagelanty na radu Arnošta z Pardubic i Karel IV.

Nicméně nejen láskou k bohu je člověk živ, a tak se samozřejmě objevují i případy erotického bičování. Pro tyto účely se důtky a metly namáčely do octa, což mělo erotický prožitek umocnit.

Markýz de Sade

V průběhu 18. a na počátku 19. století na scénu vstupuje muž, který svým dílem výrazně přispěl k rozvoji sadomasochismu ve 20. a 21. století. Francouzský šlechtic Donatien Alphonse François, markýz de Sade se s tíhou svých erotických představ, v nichž docházelo k bití, mučení a znásilňování, vyrovnával nejen ve své románové tvorbě, ale mnohé z nich si realizoval i ve skutečném životě. To se samozřejmě neobešlo bez konfliktů se zákonem.

Stejně jako příběhy jeho knih, byl i markýzův život plný zvratů, agrese, brutality a často i nepochopení. Za sadistické zacházení s najatými prostitutkami či náhodnými milenkami byl odsouzen, uvězněn a později přemístěn do ústavu pro choromyslné v Charentonu. Na začátku 19. století se před soud zase dostal kvůli vydání svých knih Justina a Julietta. Tehdy byl odeslán na doživotí do „blázince“ v Charentonu. V románech spisovatele zastávajícího princip absolutní svobody se objevuje celá řada nebezpečných sadistů. Mezi jeho nejznámější díla patří 120 dnů Sodomy: škola libertinství. Kniha, kterou napsal během svého věznění v Bastile mezi roky 1784 až 1789, se veřejného vydání dočkala až o více než století později – roku 1905.

V románech Justina aneb prokletí ctnosti (1791) a Julietta aneb zdar neřesti (1797) se před čtenářem otevírá rozdílná životní cesta dvou sester, které, jak už název napovídá, volí ctnost nebo neřest jako určující princip jejich žití nebo spíše přežívání ve společnosti, která se jim jeví nepřátelská a cizí. Která ze sester využije svůj potenciál lépe a přežije svůj život bez morální nebo fyzické úhony? Navzdory předpokladům autor dochází k závěru, že vést ctnostný život se nevyplácí a nepřímo tak vybízí k páchání neřestí.

Paměti rozkošnice

Kdo si chtěl ve stejné době přečíst podobnou literaturu v Anglii, zvolil román Fanny Hill: paměti rozkošnice z roku 1748 od spisovatele Johna Clelanda. I on, podobně jako de Sade, napsal první anglický pornografický román ve vězení pro dlužníky. Ubohý sirotek jménem Fanny pracuje jako prostitutka, a tak se pravidelně stává divákem a ještě častěji aktérem nejrůznějších zvrácených sexuálních aktů. Erotické obrazy zachycené v románu byly v té době považovány za tabu. Na seznam sadomasochistické literatury se Clelandův román dostal díky detailnímu popisu scén, v nichž se Fanny spolu s klientem oddává erotickému bičování.

Rytíř-otrok

V druhé polovině 19. století dal průchod svým touhám i rakouský spisovatel a novinář Leopold von Sacher-Masoch, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s masochismem. Mladého Leopolda od raného dětství fascinoval kult silné ženy a jí podřízeného muže. Fascinovaly ho katolické rituály a utrpení křesťanských mučedníků a první sadomasochistický vztah prožil v pětadvaceti letech s o deset let starší vdanou ženou. Od té doby své sexuální fantazie nijak neomezoval. S jednou z milenek dokonce sepsal úmluvu, v níž se na šest měsíců zavazoval k tomu, že se stane jejím bezvýhradným otrokem.

I Severin von Kusiemski, hlavní postava asi nejslavnějšího Sacher-Masochova díla Venuše v kožichu z roku 1869, si v ponižování a utrpení libuje a trpělivě snáší bití od milované ženy, aby tak prohloubil jejich vztah a prozkoumával hranice své i její sexuality. Autora k sepsání příběhu o lásce v nevyrovaném vztahu přiměla i neodbytná vzpomínka z dětství na přísnou tetičku, hraběnku Zenobii Sacher-Masoch von Kronenthal, oblékající se do kožešinové vestičky a trestající ho bičem.

Jeho alter ego Severin je v románu beznadějně zamilované do Wandy von Dunajev, která v jeho představách zosobňuje dokonalou ženu – chladnou krásku v kožichu třímající v ruce bič. Severin a Wanda spolu cestují Evropou jako dáma a otrok a společně se propadají stále hlouběji do vášnivého víru moci, nadvlády a podřízení. Svůj vztah musejí přehodnotit ve chvíli, kdy hranice mezi jejich sexuálními fantaziemi a realitou přestala existovat a oni si už nejsou jisti, jestli je život jen hra, nebo si společně hrají na život.

Předvečer změn

První polovina 20. století a uvolněná předválečná atmosféra přímo vybízela k sexuál­ním experimentům. Kov a kůže se staly oblíbenými materiály, které do svých kostýmů jako dekorativní prvky zařadily hvězdy kabaretu ve třicátých letech. V 50. letech pin-up scénu ovládla Bettie Page, která na světlo mainstreamové kultury vynesla mnohé ze symboliky sadomasochismu včetně erotického prádla, plácaček a důtek.

Dnešní společnost se k odlišnostem sexuálních perefencí staví tolerantně. Už není problém svobodně vyjádřit svoji sexua­litu nebo sexuální preference. Jedinou podmínkou je plnoletost zúčastněných a jejich dobrovolný souhlas. 

Nártoun filipínský (Tarsius syrichta) by se pohodlně vešel do lidské dlaně. Samci těchto drobných poloopic orůstají délky 8–15 centimetrů a váží od 80 do 160 gramů, samičky jsou ještě drobnější. Přitom má ale tento druh jeden velikostní primát. Vzhledem k tělu je hlava nártounů neúměrně velká a obličeji dominují obří oči. V poměru hmotnosti očí ke zbytku těla nártoun mezi savci bezkonkurenčně vede. O tom, že jsou pro něj oči skutečně nejdůležitějším smyslovým orgánem, svědčí fakt, že jsou objemnější a těžší než nártounův mozek!

Nezbytnost ostrého zraku

Zástupci všech devíti druhů nártounů mají oči pevně vrostlé do očních jamek a nemůžou jimi proto pohybovat. Toto omezení kompenzují zvláštní anatomií krku, který jim dovoluje otáčet hlavu na každou stranu o 180°. Mají tak dokonalý přehled, co se kolem nich děje.

Ve dne spí nártouni ve vegetaci. Pokud jsou probuzeni do jasného dne, zornička oka se jim prakticky uzavře, aby nebyli oslněni. Od soumraku do úsvitu však tyto drobné poloopice hýří horečnou aktivitou. Na rozdíl od dalších nočních savců nártounům chybí tapetum lucidum, zvláštní vrstva na sítnici oka, která odráží dopadající světlo a napomáhá k lepšímu vidění potmě. Nártouny to však nijak neomezuje. Ve tmě se jim zornička roztáhne tak, že zabírá prakticky celou přední stranu oka a sítnice může zachytit i velmi slabé světlo. Vzhledem k tomu, že nártouni skáčou z větve na větev i na vzdálenost pěti metrů, je pro ně dokonalý zrak a prostorová orientace životní nutností.

Dlouhé prsty s hřebínkem

České i latinské jméno nártoun dostal podle anatomie končetin. Zadní nohy mají nápadně prodloužené kosti nártu čili tarsu a především zánártí (metatarsus). Přední končetiny mají podobně prodloužené kosti zápěstí (carpus) a záprstí (metacarpus). Prostřední prst přední končetiny nártouna je díky tomu delší než pažní kost. S extrémně prodlouženými prsty se zvíře dokáže bezpečně zachytit na větvi i po několikametrovém skoku.

Nártouni dávají přednost porostům se slabšími větvemi, které svými prsty snáze obejmou. Na zadní končetině jim k větší bezpečnosti při skocích napomáhá palec, jenž je schopný postavit se proti ostatním prstům. Přední končetina tak pohyblivý palec nemá. K pevnějšímu úchopu napomáhají nártounům i zvláštní polštářky na konci každého prstu. Při skocích využívá nártoun také zhruba 25 centimetrů dlouhý ocas. Ten je holý, jen na konci vyrůstá štětka z delších chlupů. Nártoun tak při letu vzduchem snadněji udržuje rovnováhu.

Podobně jako další primáti mají i nártouni prsty kryté plochými nehty. Na druhém a třetím prstu zadní končetiny je nehet nahrazen drápkem. Ten však neslouží k uchycení ve vegetaci. Nártoun používá tyto drápky jako hřebínek k úpravě jemné husté srsti.

Neslyšitelní křiklouni, vytrvalí cestovatelé a šikovní lovci

Nártouni sice mají skvělý zrak, ale v husté vegetaci využijí při vzájemné komunikaci především vynikající sluch a dobrý čich. Nejčastěji se ozývají za soumraku a pak ještě za úsvitu. Vydávají asi desítku různých zvuků, z nichž některé jsou určené k dorozumívání na dálku a zvířata jimi zřejmě vyhlašují nadvládu nad svým revírem. Specifické zvuky používají matky pro dorozumívání s mláďaty. Značná část komunikace se odehrává ultrazvukem o frekvencích kolem 70 kilohertz, které lidské ucho neslyší. Nártouni vnímají ultrazvuky až do frekvencí kolem 90 kilohertz.

Podobně jako další poloopice využívají nártouni i pachovou komunikaci. Samci si močí svědomitě značkují revír, který mívá rozlohu kolem šest hektarů. Samičky se spokojí s areálem zhruba polovičním. Za noc urazí nártouni ve vegetaci i několik kilometrů. Pohybují se obvykle jednotlivě. Samci a samičky se setkávají spíše náhodou během nočních loveckých toulek. Někteří samci jsou takto v kontaktu jen s jednou samičkou, jiní si dokážou vytvořit toulavý harém z několika samic.

Při námluvách si samičky značkují svého nápadníka zvláštním sekretem vylučovaným pachovou žlázou ústící v blízkosti tlamy. Zvířata si projevují i další důvěrnosti, například si čistí srst. Březost trvá u nártounů šest měsíců a samice porodí jediné mládě, které váži kolem 25 gramů. Malý nártoun se hned po narození udrží bez cizí pomoci ve větvích. Zpočátku ho sice matka přenáší na nová stanoviště, ale už po pár týdnech začne mládě samo přeskakovat z větve na větev. Ve věku šesti týdnů si už samo chytá hmyz a v té době ho samice přestává kojit.

Drobouncí primáti jsou možná překvapivě velcí lovci. Základ jejich jídelníčku tvoří hmyz, který vyhledávají především sluchem. Pohyblivé blanité ušní boltce zachytí sebemenší šramot i na poměrně velkou vzdálenost. Takto odhalené kořisti se nártoun zmocní dlouhým skokem a pak si ji v tlamě odnáší do ústraní. Při konzumaci si vypomáhá i předními končetinami. Kromě hmyzu konzumují nártouni i pavouky, korýše a nepohrdnou ani drobnými obratlovci, například ještěrkami. Mezi primáty jsou tak výjimeční ryze masitou stravou.

Trpaslíci, kteří potřebují prostor

Nártouni z filipínské přírody nezadržitelně mizí. Může za to celá řada přirozených nepřátel, jako jsou třeba varani, sovy a menší šelmy. Hlavní hrozbu pro ně však, bohužel jako v případě většiny ohrožených druhů, představuje člověk, který ničí jejich přirozené prostředí. Porosty, kde nártouni žijí, jsou káceny, přeměňovány na zemědělskou půdu a zabírány pro výstavbu domů i silnic. Často padají tito „kapesní primáti“ za oběť bezohledné těžbě dřeva nebo vypalování porostů.

K mizení nártounů z přírody významně přispívá jejich lov. Jsou chytáni a prodáváni jako domácí mazlíčci nebo využíváni jako atrakce v turistických střediscích. Zajetí ale snášejí velmi špatně. V optimálních podmínkách se dožívají více než dvaceti let. V zajetí trpí stresem, žijí mnohem kratší dobu a rozmnožují se jen výjimečně. Při vyrušení bezhlavě prchají a riskují těžké zranění například nárazem do skleněných tabulí. Přestože nejsou přesná velikost populace nártounů není známá, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) je řadí do kategorie „téměř ohrožený“. 

Image

Čtěte také

Život na půl plynu: Smrtelně roztomilý outloň váhavý

Co kdyby ke zlepšení zdraví nebylo zapotřebí trávit denně v posilovně hodiny, ale jen pár minut? Nová studie publikovaná v prestižním časopise The Lancet naznačuje, že i pět minut střední až intenzivní fyzické aktivity navíc každý den může mít překvapivě výrazný dopad na délku života.

Pět minut, které mohou mnohé změnit

Ulf Ekelund z Norské školy sportovních věd v Oslu s početným výzkumným týmem analyzoval data z nositelné elektroniky více než 130 tisíc lidí z několika zemí. Místo klasického dlouhodobého sledování změn chování vědci využili rozsáhlý soubor dat z fitness náramků a dalších zařízení, která měří fyzickou aktivitu. Pomocí statistických modelů pak odhadovali, jak by se změnilo riziko úmrtí, pokud by lidé mírně změnili své chování.

Podle výpočtů vědců by malé a realistické zvýšení pohybové aktivity o pět minut denně mohlo zabránit až 6 % všech úmrtí při cíleném přístupu u vysoce rizikových skupin, a dokonce až 10 % všech úmrtí při plošném přístupu v celé populaci.

Zní to téměř neuvěřitelně – zvlášť když si uvědomíme, že pět minut odpovídá třeba rychlé chůzi na autobus, krátké projížďce na kole nebo svižnému výšlapu po schodech.

Ještě zajímavější je zjištění, že zkrácení doby sezení o 30 minut denně by také mohlo snížit úmrtnost – sice méně výrazně než přidání intenzivnější aktivity, ale stále v měřitelných intencích. 

Další dobrou zprávou je, že největší přínos z těchto malých změn plyne lidem, kteří se hýbou nejméně a tráví většinu dne vsedě. To je důležitá zpráva zejména pro ty, kteří mají pocit, že „už je pozdě začínat“ nebo že pár minut denně stejně nic nezmění. Právě u nich může být podle vědců efekt nejvýraznější.

Malé změny, velký efekt

Studie byla založena na statistickém modelování. Vědci nesledovali změny aktivity jednotlivců v čase, ale odhadovali riziko úmrtí každého účastníka. Získaná data porovnali s daty vrstevníků a poté modelovali, jak by se riziko změnilo při vyšší aktivitě či menším času stráveném v sedě. Podobné observační výzkumy sice nemohou jednoznačně prokazovat vztah příčiny a následku, přesto kombinace velkého množství dat a souvislosti mezi pohybem a úmrtností naznačuje, že efekt je reálný a zaslouží si další zkoumání.

Autoři studie upozorňují, že zkoumali pouze tzv. celkovou úmrtnost. Další výzkum by měl sledovat i jiné zdravotní ukazatele – například výskyt srdečně-cévních onemocnění, cukrovky či rakoviny. Zároveň připomínají, že pro celkový obraz by bylo zapotřebí zpracovat ještě větší množství dat z nízko- a středněpříjmových zemí, kde se liší věková struktura populace, míra fyzické aktivity i spektrum nemocí.

Každý pohyb se počítá

Světová zdravotnická organizace doporučuje alespoň 150 minut středně až intenzivní aktivity týdně. To je stále ideál. Nová studie ale ukazuje, že i malý krok má význam. 

Podle Daniela Baileyho z Brunelovy univerzity v Londýně, který se výzkumu neúčastnil, je klíčové jednoduché sdělení: „Každý pohyb se počítá a největší zdravotní přínos vidíme tehdy, když se podaří rozhýbat ty, kteří jsou dnes nejvíce neaktivní.“ To je důležitá zpráva nejen pro lékaře a tvůrce zdravotní politiky, ale i pro každého z nás.

Nemusíte začínat maratonem. Stačí vystoupit o zastávku dřív, místo výtahu použít schody, přidat pár minut svižné chůze nebo si udělat krátkou pauzu od sezení.

Image

Čtěte také

Necelá půlhodinka cvičení denně snižuje riziko rozvoje 19 různých nemocí

Výtrysky z černých děr neboli „jety“, podle anglického „jets“, patří mezi nejextrémnější a nejzáhadnější jevy ve vesmíru. Podle současných modelů se neodmyslitelně pojí s výskytem tzv. akrečních disků, které obklopují kompaktní objekty, zejména právě černé díry. Akreční disk vzniká v důsledku toku látky na kompaktní objekt z jeho bezprostředního okolí, například z hvězdného souputníka či z plynu obklopujícího galaktické jádro. Materiál má určitý moment hybnosti, takže nemůže do černé díry spadnout přímo. Místo toho kolem ní spiráluje, třením ztrácí energii a vyzařuje ji nejčastěji na rentgenových vlnových délkách.

Nicméně s akrečními disky se často propojuje magnetické pole, jež se otevírá kolem směru kolmého na rovinu disku. A po něm mohou být některé částice urychleny a vyvrženy ven ze systému dřív, než spadnou do černé díry: Díky popsanému urychlení přitom dosahují vysokých energií a pohybují se rychlostí blízkou světlu. 

V systému se pak formují mohutné bipolární výtrysky, jež mohou v případě hvězdných černých děr sahat do vzdálenosti několika astronomických jednotek – zatímco u aktivních galaktických jader se jedná až o statisíce světelných roků. Urychlené plazma ovšem tvoří i zdroj záření na jiných vlnových délkách, takže rádiové laloky některých galaxií zasahují mnohem dál než jejich rentgenové protějšky.

Image

Čtěte také

Za hranice představivosti: Jak velká může být teoreticky černá díra?

Více než polovina vysokoškoláků ve Spojených státech se cítí osamělá – a čím více času tráví na sociálních sítích, tím vyšší je pravděpodobnost, že pocit izolace zažívají. Vyplývá to z rozsáhlé studie, která analyzovala data téměř 65 000 studentů ve věku 18 až 24 let z více než 120 amerických univerzit. Výsledky byly publikovány v odborném časopise Journal of American College Health.

Zjištění badatelů naznačují, že už 16 hodin týdně na sociálních sítích – tedy zhruba dvě hodiny denně – souvisí s vyšší pravděpodobností osamělosti.

Kolik studentů se cítí sami?

Výzkumný tým vedený Madelyn Hillovou z Univerzity v Ohiu zkoumal odpovědi 64 988 mladých lidí, kteří se účastnili celonárodního průzkumu. Osamělost byla měřena pomocí otázek, zda se studenti cítí vyčlenění, postrádají společnost nebo zažívají izolaci.

Výsledky ukázaly, že:

• 54 % studentů uvedlo, že se cítí osaměle.
• Vyšší míru osamělosti hlásily ženy a černošští studenti.
• Studenti zapojení do hybridní výuky byli méně osamělí než ti, kteří studovali výhradně prezenčně.
• Členové studentských spolků (fraternit a sororit) patřili mezi nejméně osamělé.
• Studenti bydlící doma byli osamělejší než ti, kteří žili na kolejích.

Období mladé dospělosti je dobou zásadních životních změn – od odchodu z domova až po budování nových přátelství. Právě proto je podle autorů důležité, aby univerzity aktivně podporovaly vytváření sociálních vazeb.

Studie se zaměřila také na čas strávený na sociálních sítích. Přibližně 13 % studentů uvedlo, že je používají nadměrně – tedy alespoň 16 hodin týdně. A právě zde se ukázal jasný trend:

• 16–20 hodin týdně bylo spojeno s o 19 % vyšší pravděpodobností osamělosti ve srovnání s těmi, kteří sociální sítě nepoužívali vůbec.
• 21–25 hodin týdně znamenalo o 23 % vyšší pravděpodobnost.
• 26–30 hodin týdně o 34 % vyšší pravděpodobnost.
• Více než 30 hodin týdně bylo spojeno dokonce s o 38 % vyšší pravděpodobností pocitu osamělosti.

Autoři však upozorňují, že z dat nelze jednoznačně určit příčinu a následek. Na jedné straně je možné, že nadměrné používání sociálních sítí omezuje čas věnovaný osobním setkáním. Na druhé straně mohou osamělí studenti vyhledávat online prostředí jako formu podpory.

Digitální paradox mladé generace

Sociální sítě jako Instagram, Facebook nebo Snapchat patří mezi nejoblíbenější platformy mladých dospělých. Přesto se stále častěji objevují obavy, že digitální komunikace může nahrazovat hlubší mezilidské vztahy. Výzkum Madelyn Hillové naznačuje, že právě tento „digitální paradox“ může hrát roli v rostoucí osamělosti. Virtuální propojení totiž nemusí plně nahradit osobní kontakt, který je pro psychické zdraví zásadní. Osamělost přitom není jen nepříjemný pocit – dlouhodobě je spojována s vyšším rizikem deprese i předčasného úmrtí.

Autoři studie proto apelují na akademické instituce, aby studenty vzdělávaly o možných negativních dopadech nadměrného používání sociálních sítí a podporovaly je v nastavování časových limitů.

Podle výzkumníků by účinnou strategií mohlo být posilování offline komunitních aktivit – od studentských akcí po podporu spolkového života. Silnější osobní vazby by mohly pomoci zmírnit to, co někteří odborníci označují za „epidemii osamělosti“. Studie tak otevírá důležitou otázku: jsou sociální sítě skutečně prostředkem spojování, nebo spíše tichým zesilovačem izolace? Odpověď zřejmě není černobílá – čísla však naznačují, že rovnováha mezi online a offline světem může být pro mladé lidi klíčová.

Image

Čtěte také

Intimita generace Z: Třetina studentů kontroluje mobil i během sexu

„Štípni mě“ vybízí malý Balduin sebevědomě kamaráda a natáhne k němu ruku. Chlapec zaryje nehty do Balduinova předloktí, ale ten nehne brvou. Dokonce se usmívá. Arcibiskup Vilém z Tyru se zachmuří. „Pojď sem, Balduine,“ kývne na svého žáka.

„Jsi velmi statečný,“ prohodí k hochovi. „Umíš snášet bolest.“
„Není to tak těžké,“ usměje se Balduin.
„Ale jen na pravé ruce, je to tak?“
Hoch přikývne.
„Jak dlouho už v ní nemáš cit?“

Balduin pokrčí rameny. Vilém pohladí chlapce po vlasech a vydá se neprodleně za králem Amaurym I., vládcem Jeruzaléma, aby se mu svěřil s děsivým zjištěním. „Vaše královská výsosti, následník trůnu princ Balduin je malomocný,“ sděluje králi s hrdlem staženým úzkostí.

S leprou v čele vojsk

Píše se rok 1171 a situace na Blízkém východě je komplikovaná. Část křesťanské elity Jeruzaléma je nakloněna dohodě s muslimy. Druhá frakce chce šířit křesťanskou víru mečem a ohněm bez ohledu na následky. Když o tři roky později umírá král Amaury I. na úplavici, nastupuje na trůn dvanáctiletý Balduin IV., který do dějin vstoupí s přízviskem Jeruzalémský nebo také Malomocný.

A právě v té době vyvstává Jeruzalému na jihu mocný nepřítel: vládce Egypta Saláh ad-Dín Jusúf ibn Ajjúb známější jako Saladin. Patnáctiletý Balduin se utká se Saladinovou armádou v roce 1177 u hradu Montgisardu a muslimské vojsko porazí. O dva roky později Saladin oplatí Balduinovi porážku u Bejrútu. A v roce 1180 uzavře mladičký malomocný král s tehdy dvaačtyřicetiletým Saladínem mír. Balduin IV. podlehne lepře ve věku čtyřiadvaceti let v roce 1185. Jak ale zapsal Vilém z Tyru už o dva roky dříve: „Malomocenství ho oslabilo natolik, že mu tělo přestalo sloužit. Oslepl, ruce a nohy se mu rozpadaly. Už nemohl vládnout svému království.“

Středověká epidemie

Příběh malomocného krále je pro středověký Starý svět v mnoha ohledech příznačný. Lepra patřila k velmi rozšířeným chorobám. Kostry z hrobů ve Skandinávii nesou stopy po malomocenství u plné čtvrtiny nebožtíků. A to jistě mnoho nakažených lidí zemřelo dříve, než se lepra na jejich kostech stačila podepsat.

V různých dobách se vládci některých zemí snažili oddělit malomocné od zdravých. Například Karel Veliký vydal ve franské říši zákaz sňatků malomocných se zdravými. Lepra se přesto rozšířila natolik, že v mnoha zemích přerostla v epidemii. Při klášterech vznikala útočiště pro malomocné, tzv. leprosária. Jen ve Francii jich bylo zřízeno kolem dvou tisíc. V celé Evropě fungovalo asi 19 000 leprosárií. Péči o malomocné dostává po roce 1098 do vínku i nově založený vojenský a špitální řád rytířů svatého Lazara. Účinná léčba ale sahala mimo možnosti tehdejší medicíny a většina nemocných v leprosáriu jen dožívala.

Očistec na zemi

Obraz lepry jako vysoce nakažlivé „choroby vyděděnců“ se prosazuje až v 19. století. Tehdy například havajský král Kamehameha V. zakládá na ostrově Malokai kolonie malomocných a nechává do nich eskortovat všechny nakažené leprou. Jak ale dokazuje anglická historička Carol Rawcliffeová, středověká společnost se k malomocným chovala často překvapivě tolerantně.

Onemocnění leprou lidé nevnímali jako boží trest za spáchané hříchy. Naopak, nahlíželi na tuto chorobu jako na zvláštní zkoušku, kterou Bůh poctil své oblíbence. Jedním z příznaků počátečních stádií lepry je ztráta citlivosti v postižených částech těla. Ve středověku proto na malomocné nahlíželi jako na bytosti, které nejsou ani živé, ani mrtvé. Onemocnění leprou se považovalo za vstup do očistce ještě během pozemského života.

Malomocný král Balduin IV. byl jen jedním z mnoha, kterým lepra nebránila působit na vysokých postech. V roce 1126 se stal opatem významného anglického kláštera St. Albans vynikající astronom, matematik a konstruktér hodin Richard z Wallingfordu. Ten se během cesty do francouzského Avignonu, kde jej do funkce oficiálně papežem jmenoval, nakazí leprou. Přesto vykonává funkci opata celých deset let, tedy až do své smrti.

Záhadný ústup choroby

Ve středověku je lepra velmi rozšířená, ale postupem času prakticky vymizí. Proč? Podle některých badatelů padali malomocní masově za oběť morovým ranám. Jiní experti jsou přesvědčeni, že lepra ustoupila tuberkulóze. Další věří, že původce lepry, bakterie Mycobacterium leprae, ztratila postupem času na síle. Choroba „zkrotla“ a imunitní systém lidí si s ní snáze poradil.

Zdálo se, že tuhle záhadu nikdy nikdo nerozřeší. Zcela nedávno se ale povedl husarský kousek genetikům na univerzitě v německém Tübingenu. Tým vedený Johannesem Krausem získal zub mladé ženy, která zemřela na lepru někdy kolem roku 1300 v Dánsku. Krause se pokusil izolovat ze zubu dědičnou informaci v naději, že najde stopy DNA z bakterie Mycobacterium leprae.

Ukázalo se, že dědičná informace bakterie se dochovala přes propast sedmi staletí v tak velkém množství a v tak dokonalém stavu, že ji vědci dokázali od začátku do konce přečíst. Poprvé mohli porovnat dnešní lepru se středověkým malomocenstvím. Byli šokováni, jak málo se bakterie změnila. Lepra tedy během věků neztratila nic ze své nebezpečnosti. Její ústup zřejmě souvisí se změnou životního stylu, který s sebou přinesl konec středověku.

Image

Čtěte také

Nemoci z cizích světů: Které choroby sužovaly novověkou Evropu?

Na Náchodsku od počátku května sílily akce partyzánů. Němci se proti nim snažili zasahovat, avšak vzhledem k postupnému kolapsu obrany na východní frontě a pádu Berlína jejich reakce ztrácely na síle. Okupační posádka v Náchodě kapitulovala večer 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost kapitulace třetí říše. Tehdy již probíhalo odzbrojování příslušníků Wehrmachtu jak v Náchodě, tak v Bělovsi, především v bývalé čs. celnici. Zabavené zbraně se svážely do náchodského pivovaru. K žádnému většímu incidentu nedošlo, přestože někteří Němci své pistole, pušky a samopaly neodevzdali. 

Příjezd smrtihlavů

Zásadní obrat přinesl 9. květen 1945, kdy do Bělovsi začaly proudit i Waffen-SS, tvořící zadní voj ustupujících sil. Jejich příslušníci odmítali odzbrojení a odpoledne na německé straně hranice zastřelili tři mladé Čechy. Kolonu uzavírala jednotka 31. dobrovolnické granátnické divize SS, vybavená mimo jiné Jagdpanzery 38(t) Hetzer. Nejprve projela Bělovsí k Náchodu, protože Češi si uvědomovali její nebezpečnost a stáhli se. Stejné obavy měli i Náchodští, kteří urychleně vyzvali obyvatele prostřednictvím amplionů, aby se ukryli. Němci dorazili až na náměstí, kde během jízdy strhávali rudé vlajky, případně na ně stříleli. Po krátkém zastavení a poradě se rozdělili – část pokračovala dál, zatímco druhá se vrátila k Bělovsi, patrně ve snaze krýt ústup zbytku jednotky.

V té době se k obci blížili první rudoarmějci, konkrétně protitankoví dělostřelci 291. gatčinské divize. Jako první dorazila baterie divizních kanonů vz. 42 (ZiS-3) ráže 76,2 mm, tažených nákladními studebakery. Nadšeně je vítali Češi čekající u německé celnice, stojící tehdy ještě na území německého Kladska. Následně Sověti zamířili k nové české celnici v Bělovsi. 

V tom okamžiku tam přijížděly i tři stíhače tanků Hetzer doprovázené pěchotou. Když jejich osádky spatřily nepřítele, zahájily palbu. Prvnímu nákladnímu automobilu s dělem se zázrakem podařilo projet kolem nich a dostat se bez škod a zranění hlouběji do Bělovsi. Druhá souprava však takové štěstí neměla.

Vždyť válka včera skončila

Rudoarmějci se zpočátku řídili rozkazem nestřílet kvůli podepsané kapitulaci. Němci však rychle postoupili až k nim a zničili nákladní vozy i děla. Zasáhli jak přítomné Čechy, tak sovětské vojáky, kteří se v nastalém chaosu rozutekli. Část se ukryla uvnitř budovy, jiní se pokusili uprchnout, avšak většinu útočníci skosili. Ve sklepě celnice se zároveň skrývali čeští civilisté. Příslušníci Waffen-SS pálili i na sovětské jednotky nacházející se mezi německou a českou celnicí. Přitom zničili tahač s jedním z děl.

Výpovědi svědků se liší ohledně chování Sovětů uvnitř celnice. Někteří tvrdí, že odmítli bojovat s odkazem na kapitulaci. Jiní uvádějí, že se pokusili o obranu, avšak chaoticky, mnozí byli zaskočeni, neměli zbraně nebo jim chyběla munice. Do odporu se zřejmě zapojilo i několik Čechů, ale i ti čelili stejnému problému. Pod silnou německou palbou se obránci nedokázali organizovaně bránit a nakonec se vzdali. Esesmani zajaté Sověty odváděli ven a popravovali nebo je zastřelili uvnitř. Stejný osud potkal i české obránce. Následně Němci vyvedli i české rodiny ukrývající se ve sklepě. I jim hrozila poprava, ta však nakonec neproběhla, neboť v té chvíli vypukl další boj.

První část baterie mezitím postoupila hlouběji do Bělovsi, tedy do týlu Němců bojujících u nové celnice. Když Sověti pochopili, že nepřítel navzdory platné kapitulaci odmítá složit zbraně, společně s Čechy se pokusili co nejrychleji připravit dělo k boji. V nastalé přestřelce sice Němci dokázali zničit jeden nákladní vůz a zabít a zranit několik Čechů i Sovětů, ale obránci nakonec zahájili dělostřelbu a postupně získávali převahu. A to i přesto, že dorazily německé posily v podobě dalších stíhačů tanků. Část druhé kolony se však po začátku boje rychle otočila a odjela k Náchodu. Do finálního zápasu se pokusilo zapojit i jedno dělo třetí části baterie, Němci ho však brzy zlikvidovali.

Hrdinové i Zbabělci

Po postupném vyřazení všech hetzerů se esesmani ocitli v křížové palbě, která urychlila konec organizovaného odporu. Esesmani se rozprchli po okolí. V tu chvíli dorazily posily povstalců z Police nad Metují a náchodského pivovaru, kteří se zapojili do pronásledování. Mnohé Němce se podařilo zajmout, další padli při přestřelkách. Večer se k pročesávání terénu přidali i rudoarmějci. Zajatci se ocitli v náchodském pivovaru, kde následujícího dne prošli tvrdým výslechem, při němž docházelo i k mučení a popravám.

Šlo o poslední krvavou kapitolu zbytečného krveprolití, které Němci rozpoutali již po oficiálním konci druhé světové války v Evropě. Událost se silně promítla do autobiograckého románu Josefa Škvoreckého Zbabělci (1958). Podle soupisu z 11. května 1945 zemřelo během bojů o dva dny dříve devět Čechů a 12 sovětských vojáků, dalších 91 osob utrpělo zranění.

Image

Čtěte také

Od triumfů k porážce: Konec jedné z nejslavnějších divizí Waffen-SS

V nekonečné temnotě vesmíru září galaxie jako drahokamy. Neplatí to ale pro všechny. Jak se zdá, existují také galaxie, byť vzácné, které jsou téměř neviditelné, protože v nich převažuje temná hmota, okořeněná jen hrstkou hvězd. Jednou z takových galaxií je i CDG-2, která patří mezi galaxie s vůbec nejvyšším podílem temné hmoty.

Duch mezi galaxiemi

CDG-2 se nachází v kupě galaxií v souhvězdí Persea, zhruba 300 milionů světelných let od Země. Na první pohled byste ji však vůbec nenašli. Její světlo je natolik slabé a rozptýlené, že splývá s pozadím vesmíru. Temná hmota, která tvoří většinu její hmotnosti, je sama o sobě neviditelná – nevyzařuje ani nepohlcuje světlo. Astronomové ji dokážou odhalit pouze nepřímo, podle gravitačních účinků na okolní hmotu. V případě CDG-2 se zdá, že temná hmota představuje ohromujících 99 % celkové hmotnosti galaxie.

Objev CDG-2 byl téměř detektivní prací. Tým vedený Davidem Lim z Torontské univerzity nepátral po samotné galaxii, ale po jejích „majácích“ – kulových hvězdokupách. Kulové hvězdokupy jsou kompaktní, kulovité shluky hvězd, které běžně obíhají kolem galaxií. Jsou mimořádně husté a gravitačně pevně svázané, takže dokážou přežít i drsné podmínky v hustém prostředí galaktických kup. Právě jejich přítomnost může naznačovat, že se v pozadí skrývá jinak téměř neviditelná galaxie.

Pomocí pokročilých statistických metod vědci identifikovali deset dříve známých slabých galaxií a dva nové kandidáty na „temné“ galaxie podle těsných seskupení kulových hvězdokup. Využili pozorování vesmírného Hubbleova dalekohledu, která doplnil evropský vesmírný dalekohled Euclid a pozemní teleskop Subaru na Havajských ostrovech.

Oloupená galaxie

Podle předběžných odhadů září galaxie CDG-2 asi jako šest milionů Sluncí. Pro srovnání: Mléčná dráha obsahuje stovky miliard hvězd. Zajímavé je, že samotné kulové hvězdokupy tvoří asi 16 % veškerého viditelného obsahu galaxie – což je mimořádně vysoký podíl.

Proč je CDG-2 tak temná? Pravděpodobným vysvětlením jsou gravitační interakce s jinými galaxiemi v husté kupě Persea. Ty mohly galaxii ukrást většinu její běžné hmoty, především vodíkového plynu – základní suroviny pro vznik nových hvězd. Bez plynu nemůže galaxie vytvářet další hvězdy a zůstává jen slabý zbytek původní hvězdné populace a obrovské halo temné hmoty.

Nová éra lovu temných galaxií

CDG-2 je výjimečná ještě z jednoho důvodu: jde o první galaxii objevenou výhradně na základě její populace kulových hvězdokup. Tento přístup otevírá zcela novou cestu k hledání podobných objektů.

S rostoucím množstvím dat z moderních přehlídek oblohy – například z mise Euclid, připravovaného teleskopu Nancy Romanové nebo observatoře Very Rubinové – budou astronomové stále více využívat strojové učení a pokročilé statistické metody k prohledávání obrovských databází. Možná tak brzy zjistíme, že vesmír je plný „neviditelných“ galaxií, které nám dosud unikaly.

Image

Čtěte také

Přece jen existují: Hubble potvrdil galaxii bez temné hmoty