Příběh dívenky není příliš známý, přesto se zakládá na pravdě. Když se o něm před několika lety dozvěděli její přímí potomci, nechtěli tomu věřit. Rodinné legendy však nelhaly, jak si potvrdili díky odpovědi z britského královského paláce…

Jediná přežila

Ona holčička se původně jmenovala Aina a podle několika zdrojů pocházela ze vznešené či dokonce vládnoucí rodiny kmene Jorubů, který žil na území dnešní Nigérie. Psal se rok 1848 a Aině bylo právě pět let, když král Ghezo, neslavně proslulý africký obchodník s otroky ze sousední Dahomy (tedy dnešního Beninu), napadl jejich kmen. 

Velkou část obyvatelstva brutálně vyvraždil včetně celé vládnoucí rodiny a zbytek prodal do otroctví. Osiřelou princeznu, jedinou přeživší z celé rodiny, ušetřil a držel v zajetí. Zpočátku to s ní nevypadalo dobře. Jako prominentní státní vězeň čekala, že ji obětují při náboženském obřadu. Tragédie však měla kupodivu šťastné pokračování.

Nová identita

Ainu zachránil mladý velitel britského námořnictva Frederick E. Forbes, kterého do Afriky poslala britská panovnice na misi k ukončení obchodu s otroky. Přesvědčil krále Dahomy, aby dívenku věnoval darem britské královně Viktorii. Tím jí vlastně zachránil život. Měla být darem krále černých královně bílých.

Už během plavby si Forbes jemnou dívku velice oblíbil a byl překvapen její inteligencí i přizpůsobivostí. Ještě na lodi se rozhodl ji nechat pokřtít, dal jí své příjmení a přidal i jméno lodi, na níž se plavili. Od tohoto momentu dostala Aina novou identitu. Nyní se jmenovala Sarah Forbes Bonetta.

Nový život

V Anglii začal pro dívku nový život. Zpočátku žila v rodině Fredericka Forbese v Gravesendu v severozápadním Kentu. Kapitán ji brzy představil královně. Viktorie si ji velice oblíbila, uznala její královský původ, nazývala ji princeznou. Natolik ji zaujaly její způsoby a vystupování, že se ji rozhodla adoptovat. Sarah, kterou královna něžně oslovovala Sally, nebyla součástí královské domácnosti, ale královnu pravidelně ve Windsoru navštěvovala. 

Protože Frederick E. Forbes bohužel brzy nato zemřel a v Anglii začal Sarah, neuvyklou zdejšímu klimatu, sužovat chronický kašel, obávala se královna o dívčino křehké zdraví. Proto Sarah poslala do Afriky – do speciální misionářské anglické školy ve Freetownu v Sierra Leone. I když byla Sarah přizpůsobivé děvče, nebyla ve škole šťastná. Anglická kultura zde byla studentům vnucována jako jediná možná cesta. Jakmile se Sarah upravilo zdraví, dovolila jí královna Viktorie návrat do Anglie.

Vzdělaná a krásná

Při výběru nových opatrovníků měla královna šťastnou ruku. Stala se jí rodina reverenda Jamese Schoena žijící v Gillinghamu v Kentu, asi 35 mil východně od Londýna. Manželé působili jako misionáři v Africe a podle všeho s nimi Sarah velmi dobře vycházela. S královnou, která i nadále financovala její výchovu a vzdělání, se Sarah rovněž pravidelně vídala. Dokonce se zúčastnila svatby nejstarší dcery britské panovnice – princezny Viktorie, stejně jako o pár let později princezny Alice, s níž si velmi rozuměla.

Ze Sarah rostla mimořádně inteligentní, vzdělaná a také krásná mladá dáma s vybranými aristokratickými způsoby. Měla velký talent na jazyky i hudební nadání. Královna měla pro ni velkou slabost také proto, že i ona sama se cítila v dětství často osamělá a smutná. Africká princezna, která přišla o celou svou rodinu, ji v tomto její osud připomínala.

Přestože žila Sarah mezi anglickou elitou a získala skvělé vzdělání, nemohla o svém budoucím životě sama rozhodovat. A stejně jako většina žen 19. století se i ona měla po dosažení určitého věku vdát. Starosti si dělala především její adoptivní matka královna Viktorie. Ta byla pověstná tím, že pro své početné potomstvo vždy dokázala najít vhodné protějšky. Stála i za výběrem ženicha pro Sarah.

Bílá svatba

Svého budoucího manžela, o deset let staršího Jamese Pinsona Labulo Daviese, poznala Sarah ve svých osmnácti letech. Původně britský námořní důstojník narozený v Sierra Leone chodil do stejné misionářské školy jako Sarah. Poté, co odešel z námořnictva, se stal kapitánem obchodní lodi a úspěšným a bohatým podnikatelem. Vypadalo to, že mají hodně společného, ale Sarah ho nemilovala, a tak jeho žádost o ruku nejprve odmítla. Nakonec souhlasila a dostala i požehnání od královny.

Svatba Sarah a Jamese Pinsona Labulo Daviese měla přímo pohádkové kulisy. Uskutečnila se kostele sv. Mikuláše v Brightonu ve východním Sussexu. Po železnici, která právě zažívala boom, se na ni sjelo mnoho hostů. Sarah přivezl kočár taženými bílými koňmi a k oltáři ji doprovázelo šestnáct družiček, z nichž čtyři měly černou barvu pleti.

Viktorie také pověřila svého oblíbeného fotografa Camille Silvyho, aby páru pořídil svatební fotografie. Sarah měla šaty s hlubokým výstřihem a s rozšířenými rukávy zdobenými u zápěstí – a celé bílé, což byla móda, kterou zavedla až královna Viktorie.

Život v Africe

Novomanželé se po svatbě odstěhovali do Afriky. Nejdříve žili v Sierra Leone a poté přesídlili do Lagosu. Šťastné manželství bylo obdařeno třemi dětmi.

Sarah nikdy nezapomněla být své dobroditelce náležitě vděčná. Pojmenovala po ní svou nejstarší dceru a královna se děvčátku stala dokonce kmotrou. Předala dítěti několik zlatých darů s vyrytým vzkazem: „Viktorii Daviesové od její kmotry Viktorie, královny Velké Británie a Irska, 1863.“ 

Bohužel několik let po svatbě se Sarah začaly vracet její zdravotní problémy. Odjela na Madeiru a doufala, že jí tamní klima pomůže v léčbě. V roce 1880 tu však v pouhých sedmatřiceti letech zemřela na tuberkulózu, tehdy velice rozšířenou plicní chorobu…

Image

Čtěte také

Černá princezna na dvoře Ludvíka XIV.: Utajila královna nemanželskou dceru?

Tradice duchovní služby v německé armádě sahá až do 19. století. Tak jako téměř ve všech armádách i v německé sloužilo mnoho věřících a nejvyšší velení si uvědomovalo potřebnost církve pro mužstvo. V roce 1935 proto spolu se znovu zavedením branné povinnosti došlo rovněž k reorganizaci této složky a vznikly čtyři nové funkce duchovních: vojenští Kriegsoberpfarrer (hlavní válečný kněz), Kriegspfarrer (válečný kněz) a civilní Standortpfarrer im Hauptamt (místní kněz Hlavního velení) a Standortpfarrer im Nebenamt (pomocný místní kněz). 

Kněží třetí a čtvrté kategorie působili jako civilní zaměstnanci na celý, respektive částečný úvazek, posledně jmenovaní za svými svěřenci docházeli ze svých domácích farností podle rozpisů služeb. Jednalo se především o neděle a křesťanské svátky, o sloužení mší svatých a svatou zpověď, případně o pastorační činnost za účelem povzbuzení věřících vojáků ve službě.

Profesionální duchovní

Od roku 1937 však docházelo k nahrazování civilních duchovních, kteří působili jako externí zaměstnanci, kompletně armádními faráři. Do války tedy vstupovala německá branná moc výhradně s profesionálními vojenskými kněžími. Část z nich dál působila v původních kasárnách a další se spolu se zdravotnickým personálem přesunuli blíže k frontě. 

Jejich služba se přenesla i do samotného pole – blíže k jejich svěřencům. Nejednalo se však o působení přímo v bojových oblastech, i když existují doklady o působení farářů v první linii – jednalo se spíš o výjimky. Ve většině případů se jejich působištěm staly nemocnice, lazarety a posádky v blízkém či vzdálenějším okolí, kde kromě běžných kněžských povinností rovněž pomáhali s vedením matrik, seznamů zraněných a padlých, případně jim připadala povinnost oznámit smrt vojáka jeho rodině.

U esesmanů jen výjimečně

Povinnosti duchovních i za války vypadaly v mnohém podobně jako v míru. Jednalo se především o mše, mnohokrát v improvizovaných polních podmínkách, svaté zpovědi a čím dál víc o poslední pomazání a pohřby padlých. Zvyšoval se také počet důvěrných rozhovorů, kdy se voják prostřednictvím kněze potřeboval zbavit vnitřního strachu či nejistoty pramenící z pobytu na frontě. Polní faráři vycházeli vstříc i místnímu obyvatelstvu a zajišťovali křest, sňatek, poslední pomazání a pohřeb v případě, že se v okolí nenacházel místní civilní kněz. Armádní kněží sloužili dobrovolně. V rámci Wehrmachtu působily samostatně skupiny farářů u dvou jeho složek – Heer (pozemní armády) a Kriegsmarine (válečného námořnictva). U Luftwaffe duchovní služba oficiálně neexistovala, přesto tam malá skupina kněží působila v řadách zdravotnického personálu. Naproti tomu Waffen-SS se samotnou víru snažily vytěsnit – církevní pracovníci tam působili jen výjimečně. 

Armádní duchovní (přibližně na úrovni důstojníků) působili většinou na úrovni divizí, a to rovnoměrně katoličtí i evangeličtí. Zastřešoval je Feldbischof (polní biskup) hodnostně na generálské úrovni, a to opět dva – jeden pro každé vyznání. I přesto, že služba v týlu přinášela méně rizik než na frontě, vybrala si mezi faráři smrt svou daň, ať už šlo o nemoci, nehody či dělostřelecké přepady nepřítele zaměřené na německý týl. Podle statistik prošly během druhé světové války službou v německé armádě stovky kněží, zemřelo pouze několik jednotlivců. 

S biblí i waltherem v ruce

Zobrazený figurant Klubu vojenské historie Tyrnau (Trnava) představuje katolického duchovního, jenž sloužil u Wehrmachtu na východní frontě v roce 1944. U ozbrojených sil třetí říše byl poměr katolických a evangelických (či protestantských/luteránských) kněží přibližně vyrovnaný, což odpovídalo zhruba paritnímu zastoupení těchto dvou hlavních křesťanských vyznání mezi mužstvem. Oficiální označení této profese znělo Kriegspfarrer (válečný farář), též Heeresgeistlicher (armádní duchovní) nebo Feldgeistlicher (polní duchovní).

1. Důstojnická brigadýrka s tmavofialovým lemováním, křížkem označujícím duchovního a důstojnickými insigniemi. Zlatá – generálská varianta – zůstávala vyhrazená pro vyšší církevní hodnostáře – biskupy.
2. Chybějící výložky měly mezi vojáky odbourat odstup a posílit důvěru v kněze, tak aby působil jako přirozený most mezi důstojníky a mužstvem.
3. Duchovním římskokatolického vyznání náležely výložky na fialovém podkladu s fialovou „barvou zbraně“. Evangeličtí faráři nosili podklad výložek zelený.
4. Kříž na řetízku jako hlavní rozlišovací znamení kněze.
5. Pro vojenské využití vznikaly malé zpěvníky obsahující základní modlitby a písně pro potřeby polních mší.
6. Bílá páska s červeným křížem doplněná o fialový pás označuje duchovního.
7. Na standardním důstojnickém opasku se dvěma trny se nachází osobní zbraň, většinou lehká 7,65mm pistole Walther PP nebo PPK. Jako nebojující personál měli vojenští faráři působit neozbrojení, ale především realita východní fronty to neumožňovala. Na dobytém území SSSR dostali duchovní povinnost nosit osobní zbraň rozkazem.
8. Štóla na krku označuje duchovního „ve službě“. Pro různé příležitosti existovaly štóly různých barev.
9. Standardní polní uniforma důstojnického střihu, duchovní v poli však nosili častěji upravené stejnokroje pro mužstvo.
10. Policejní pistole Walther PPK vyrobená ve firmě Zella Mehlis přibližně v roce 1935 pro sedm nábojů 7,65 mm Browning.
11. Zásobník a náboje 7,65×25 mm Browning, určené spíše pro policejní než armádní využití, s nedostatečným zastavovacím účinkem.
12. Štóla měla v závislosti na období církevního roku různé barvy: fialovou (postní čas), bílou (Vánoce, Velká noc, svatby, křty) a červenou (Velký pátek)

Image

Čtěte také

Po stopách války: Na Benešovsku fungoval výcvikový prostor Waffen-SS

Od popu až k heavy metalu

• Spinal Tap | heavy metal

Na televizních obrazovkách se kapela Spinal Tap neboli „lumbální punkce“ poprvé objevila v roce 1979, kdy stanice ABC uvedla propagační video k její písni Rock and Roll Nightmare. Tři hlavní členové skupiny – Derek Smalls, Nigel Tufnel a David St. Hubbins – však představovali fiktivní postavy, které ztvárnili herci Harry Shearer, Christopher Guest a Michael McKean. Také oni přitom patřili k dovedným muzikantům, a tak si Spinal Tap psala i hrála vlastní hudbu.

O kapele pak v roce 1984 vznikl rovněž falešný dokument, ve kterém zmíněné „hudebníky“ doplnil ještě klávesák Viv Savage v podání Davida Kaffa a bubeník Mick Shrimpton alias Ric Parnell. Jednalo se o další dílek do pestré skládačky fikce, podle níž kapela začínala v roce 1964 pod názvem Thamesmen a jako Spinal Tap vystupovala až o dva roky později. Původně hrála psychedelický pop, načež se přeorientovala na heavy metal, ale koketovala i s jazzovou fúzí, reggae a progresivním rockem.

Skupina se vyžívala v ironii a sarkasmu, s ledovým klidem pronášela největší klišé hudebního průmyslu a tvářila se, jako by jí patřil svět. O svých členech navíc šířila bizarní historky, z nichž ty nejdivočejší se týkaly bubeníků: Jeden z nich údajně zemřel při práci na zahradě, další se udusil zvratky, ačkoliv nebylo jisté, zda svými. Hned dva hráči na bicí pak v kapele skončili poté, co je přímo na jevišti postihlo samovznícení… Navzdory všem popsaným personálním komplikacím vydala skupina čtyři alba, z nichž to poslední s názvem The End Continues neboli „konec pokračuje“ vyšlo letos v září. 

Když pouhý zpěv nestačí

• The Monkees  | pop rock

Skupina The Monkees vznikla pro stejnojmenný sitcom televizní stanice NBC, který běžel mezi roky 1966 a 1968. Herci ztvárňující muzikanty však na obrazovkách pouze zpívali, zatímco hudbu a kompozice zajišťovali profesionálové ve studiu. Nicméně postupem času chtěli seriáloví aktéři muziku skutečně produkovat a v roce 1967 kapelu reálně převzali. V nové sestavě pak nahráli dvě alba, načež se skupina rozpadla: Pod názvem The Monkees nicméně vzniklo hned pět desek.

Z vyvrhelů legendami

• Mimikry | bigbít

Fiktivní česká kapela Mimikry se objevila v jednom z dílů normalizačního detektivního seriálu Třicet případů Majora Zemana: Se svou písní Bič boží měla vyvolat kontroverzi a vrhnout špatné světlo na československý hudební underground. Jako hlavní inspirace přitom posloužila skupina The Plastic People of the Universe – legenda, kterou v září 1968 založil baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa. Dodnes se přitom neví, kdo skladbu Bič boží napsal. Za autora textu je nejčastěji považován Zdeněk Liška, samotná nahrávka je pak pravděpodobně dílem Filmového symfonického orchestru FISYO.

Image

Čtěte také

Miliony prodaných desek: Pět nejúspěšnějších kapel nedávné minulosti

Odborníci Japonského pokročilé institutu vědy a techniky (JAIST) se pustili do neobvyklého výzkumu. Zajímala je střeva dvou obojživelníků – rosničky japonské (Dryophytes japonicus) a čolka ohňobřichého (Cynops pyrrhogaster), společně s ještěrkou z rodu bičochvostů Takydromus tachydromoides.

Měli k tomu ale dobrý důvod. Pátrali po tom, proč jsou tito živočichové tak nápadně odolní vůči rakovině. Nádory je postihují ven velice zřídka. Pokud se přece jenom objeví, prakticky vždy jde o rakovinu vyvolanou vnějšími faktory prostředí, například znečištěním a podobně. Vzhledem ke své velikosti se zkoumané druhy těší značné dlouhověkosti.

Bakteriální terapie

Japonští badatelé se domnívají, že přinejmenším část ochrany proti rakovinnému bujení u obojživelníků a plazů pochází od symbiotických mikrobů, tedy z jejich mikrobiomu. Ze zmíněných tří druhů živočichů izolovali celkem 45 kmenů bakterií, u nichž poté testovali schopnost potlačovat růst nádorů. 

Po řadě experimentů na laboratorních myších se nakonec vítězem stala bakterie Ewingella americana, kterou vědci izolovali ze střev rosničky. Ukázalo se, že ewingella vykazuje velmi účinnou protinádorovou aktivitu, kterou selektivní cílí na nádory. Působí na nádory dvěma mechanismy současně. Podrobnosti tohoto pozoruhodného výzkumu uveřejnil odborný časopis Gut Microbes.

Ewingella podle vědců přímo útočí na buňky nádoru a likviduje je. Bakterie také v těle spouští silnou imunitní odpověď, která poté vede k intenzivním útokům imunitních buněk na nádor. 

Léčba ewingellou, přinejmenším u myší, se ukázala jako znatelně úspěšnější než standardní typy léčby, včetně speciálních protilátek nebo silného chemoterapeutického léčiva. Při experimentu s kolorektálním karcinomem u myší stačila jediná intravenózní injekce s těmito bakteriemi a nádor u všech pokusných myší kompletně vymizel.

Image

Čtěte také

Salmonella s nanočásticemi je nečekaným spojencem v boji proti nádorům

Arma diaboli neboli ďábelská zbraň – tak se také ve středověku říkalo kuši neboli samostřílu, tedy střelné zbrani fungující na podobném principu jako luk. Měla lučiště se silnější pletenou tětivou na pevnějším krátkém těle (soše) vyrobeném ze dřeva a podobném pažbě pušky. Tětiva se u menších kuší natahovala rukama, u větších pak pomocí kovového háku (násobil tažnou sílu střelce trojnásobně), pákového háku, a poté i kovového heveru, který zvětšil tažnou sílu více než desetinásobně. Historie této zbraně sahá až někam do 5. století před naším letopočtem, kdy se o ní zmiňují první zprávy z Číny a z oblasti dnešního Vietnamu. Nezávisle na těchto místech se začala podobná zbraň ve stejném období vyvíjet a používat také v řeckých městských státech.

Neúčinný zákaz

Ve střední a západní Evropě výrazněji pronikla do výzbroje armád v období středověku – spolu s dlouhým lukem to byla totiž jediná zbraň schopná na větší vzdálenost zneškodnit rytíře v plné zbroji. Mezi ní a lukem ale najdeme několik zásadních odlišností. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný – tedy kratší a jednodušší. Na druhou stranu nevýhodu představovala její větší hmotnost a nižší rychlost střelby. Výborně se tedy hodila jako pěchotní zbraň k obraně nebo dobývání opevněných míst a k využití ve stísněných prostorách.

Šlo opravdu o zbraň hrozivou s vysokou průrazností střel, a tak není divu, že byla na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 církví oficiálně zakázána v boji křesťana proti křesťanu. Její použití proti bezvěrcům však nijak omezeno nebylo a četné písemné zmínky svědčí o tom, že ani církevní zákaz se příliš nedodržoval. Doklad o rozšíření kuše nám podává třeba zpráva z roku 1410 z polského území, která uvádí, že Řád německých rytířů jich vlastnil hned 4 167 a ve zbrojnicích na třinácti řádových hradech bylo připraveno na 600 000 střel. 

Význam kuše postupně klesal od druhé poloviny 15. století spolu s růstem využití ručních palných zbraní. Ještě dlouho do novověku se však využívala k lovu nebo ke střelbě na terče. Některé z těchto zbraní byly bohatě zdobeny a zůstaly dochovány v muzejních sbírkách jako doklady vysoce kvalitního renesančního a raně barokního řemesla.

Archeologické nálezy

Ale co vlastně je ten ořech zmíněný v úvodu článku? Jednalo se o součást spouštěcího mechanismu kuše. Měl podobu malého válce o průměru 25–45 mm, šířce 20–35 mm a vyráběl se zpravidla ze zvířecích kostí (méně často pak z parohu, později také ze železa). Nacházel se ve středu sochy zbraně a byl upevněn na kovovém čepu (nebo provázku) procházejícím jeho středem. Čep umožňoval volné otáčení válečku, na jehož jedné straně byl v celé jeho šířce vyhlouben polokruhový otvor pro zaháknutí tětivy po jejím natažení. Další menší otvor sloužil k zajištění ořechu kovovou spouštěcí pákou, která při stlačení uvolnila ořech, ten se protočil, uvolnil tětivu a došlo k výstřelu. Šlo o část kuše, která byla extrémně namáhána, a často docházelo k rozlomení ořechu, o čemž svědčí také archeologické výzkumy, protože jen málokdy se najde tento předmět nepoškozený.

Z našich zemí bylo dosud publikováno jen pár nálezů – jednalo se o jednotlivé nalezené kusy z města Berouna, ze zaniklé středověké vsi Mstěnice (okres Třebíč) a z hradů Tepenec (okres Olomouc) a Vildštejn (okres Cheb). Výjimku představuje hrad Rokštejn (okres Jihlava), ze kterého pocházejí nálezy hned tři. 

Jelikož větší část kuše se vyráběla ze dřeva, jen málokdy se podaří najít ji celou. Objevují se však další kostěné (ozdobné obložení rukojetí), ale hlavně kovové součásti těchto zbraní, jako páková spoušť, natahovací hák, páka a hevery nebo takzvaný třmenový nášlapec. To bylo velké oko podobné třmenu na přední části kuše, do kterého se zasunula noha, která zbraň přidržovala při natahování tětivy oběma rukama. Zdaleka nejvíce hmotných dokladů použití kuše reprezentují kovové hroty šípů, které je někdy problematické rozeznat od šípů do luku – obecně ty do kuše jsou mohutnější a těžší, a tak váha jednoho kusu zpravidla přesahuje 30 gramů.

Střelci při zdech městských

Dne 8. března 1348 založil český král a pozdější císař Karel IV. ( 1346–1378) rozlehlé Nové Město pražské, které bylo během následujících dvou let obehnáno kamennými hradbami v délce přibližně 3,5 km. Ve snaze zabezpečit stálou obranu města a jeho hradeb rozhodl panovník o přesídlení všech pražských výrobců kuší včetně jejich rodin a čeledi do věží novoměstského, a také nového malostranského opevnění. Udělil jim zároveň četná privilegia, jako byl monopol na výrobu a opravu kuší, povolení ke zřizování dílen ve věžích i osvobození od městských berní. Tato práva potvrdil a rozšířil roku 1390 i jeho syn Václav IV. (1378–1419), který povolil střelcům v blízkosti hradeb stavět domky a budovat zahrady. Privilegia pak byla i nadále potvrzována dalšími panovníky, a to až do roku 1623, kdy bylo všech 58 tehdy v blízkosti novoměstských hradeb stojících domků během tří dnů strženo na rozkaz císaře Ferdinanda II. ( 1619–1637).

Ořechy z Masaryčky

V místě Masarykova nádraží v Praze již několik let probíhají rozsáhlé archeologické výzkumy. Plocha je zajímavá mimo jiné tím, že leží na samém okraji Nového Města pražského a v minulosti ji tak protínaly jeho městské hradby. Součást tohoto opevnění tvořily také čtyři mohutné brány, a právě jedna z nich – Horská brána – byla v areálu nádraží v blízkosti dnešní Hybernské ulice objevena.

Nedávno archeologové našli také základy střeleckého domku, který původně přiléhal k hradbě v místě jedné z hradebních věží. Ležel tak přímo v ploše příhradební uličky, která zevnitř kopírovala průběh hradeb a měla sloužit k případným rychlým přesunům obránců města. Ulička měřila v těchto místech na šířku 12 m a dům z ní zabral 5,5 m. Další sklep domu, zanikajícího v 1. polovině 17. století, pak objevili kousek dál za zdí oddělující uličku od městských parcel.

Neobvyklé umístění objektu v hloubce parcely, daleko od dnešní ulice Na Florenci, v jejímž čele novoměstské stavby stály, napovídá, že se jednalo o další ze střeleckých domků. Takových domů mělo stát v tomto úseku hradby (od řeky Vltavy k Horské bráně) na přelomu 16. a 17. století celkem dvanáct. Další důkazy, že v těchto místech výrobci kuší skutečně žili a provozovali své řemeslo, reprezentují nálezy zmíněných ořechů – těch archeologové dosud našli osm, což je na jednu lokalitu opravdu mimořádný počet. Ořechy o průměru okolo 40 mm a šířce 30–35 mm byly datovány do 2. poloviny 14. až 1. poloviny 15. století. Objevené předměty pak doplňují také nálezy železných hrotů k šípům, kterých dosud našli šest. 

Písemné prameny nám zejména pro 16. století dokládají výrobu menších loveckých kuší s dvojitou tětivou, které se nazývaly balestry a vystřelovaly kamenné nebo kovové kuličky. Byly určeny pro lov ptáků nebo jiné menší zvěře, jako byli zajíci a králíci. V této souvislosti zaujmou nálezy více než 60 kuliček v ploše nádraží. Většina z nich pocházela ze situací datovaných právě do 16. století, a i když kuličky měly obecně více různých způsobů využití a jednalo se o kuličky keramické, nelze vyloučit jejich použití právě do balester. Kuličky z tohoto materiálu mohly být výrazně levnější variantou střeliva než z kamene nebo kovové. Je tak možné, že v tomto období, kdy bojový význam těchto zbraní rychle klesal, stala se důležitou výrobní náplní zdejších dílen výroba loveckých kuší.

Image

Čtěte také

V polském jezeře Lednica objevili archeologové unikátně zdobené středověké kopí

Akreční disk vzniká, když hmota – plyn, prach či jiný materiál – obíhá kolem centrálního objektu a v důsledku úhlového momentu se nemůže okamžitě zhroutit přímo do středu. Místo toho se zplošťuje do rotujícího disku, kde dochází k tření a disipaci energie, což způsobuje zahřívání prstence a postupnou spirálovitou akreci látky na centrální těleso. V extrémních případech se hmota v disku ohřívá natolik, že se stává velmi intenzivním zdrojem tvrdého rentgenového záření. Navíc je v takových systémech částečně vymetána v polárních výtryscích, v nichž dosahuje rychlostí blízkých světlu.

Akreční disky se formují v soustavách, kde se v blízkosti hmotného objektu nachází dostatek volného materiálu. Najdeme je tedy u mladých hvězd v počátečních fázích vývoje před vstupem na hlavní posloupnost: Z akrečního disku se postupně stane disk protoplanetární, z něhož zkondenzují zárodky planetárního systému.

Popisované útvary se vyskytují také v těsných dvojhvězdách, pokud v důsledku hvězdného vývoje dochází k přetoku z jedné složky na druhou, kterou může být i zhroucená stálice v podobě černé díry. A nakonec extrémní akreční disky obklopují rovněž černé veledíry v jádrech galaxií, včetně těch nejaktivnějších – kvazarů.

Image

Čtěte také

Vznikají akreční disky u všech černých děr?

Na pomezí Albánie a Řecka, hluboko pod zemí, objevili vědci ohromující pavoučí kolonii – gigantickou pavučinu, která se rozprostírá na více než 100 m² a poskytuje domov zhruba 110 000 pavoukům. Objev učinil mezinárodní tým evropských badatelů, jehož součástí byli i členové České speleologické společnosti.

Podle vědců gigantickou pavučinu obývají dva druhy pavouků – přibližně 69 000 pokoutníků domácích (Tegenaria domestica) a 42 000 menších a u nás kriticky ohrožených pavučenek trnohřbetých (Prinerigone vagans). Jde o první zaznamenaný případ, kdy tyto druhy kooperují, a zároveň o první zaznamenaný případ, kdy stovky pavouků budují a sdílejí jednu obří pavučinu v tzv. chemoautotrofní jeskyni – ekosystému, který je nezávislý na slunečním světle a fotosyntéze.

Pavoučí velkoměsto 

Sirné jeskyně jsou jedinečným a drsným životním prostředím – není v nich k dispozici sluneční světlo a jsou v nich vysoké hladiny toxického sirovodíku. Pomocí analýzy stabilních izotopů tým zjistil, že pavouci nejedí hmyz přilétávající z vnějšího prostoru. Místo toho je celý potravní řetězec poháněn mikroby oxidujícími síru, kterým se daří v jeskynním systému a jejichž sekrety jsou konzumovány drobnými nebodavými pakomáry, kteří se líhnou v silně zapáchající vodě o stálé teplotě 26 °C. Tento malý hmyz pak končí v pavoučích sítích a poskytuje oběma druhům pavouků vydatný a prakticky nekonečný zdroj potravy.

Co je ale opravdu pozoruhodné, je chování pavouků. Pokoutníci domácí jsou považováni za samotářské lovce. V jeskyni ale žijí tisíce jedinců pospolu v propojených pavučinách bez známek kanibalismu. Klíčem k takovému soužití je podle odborníků obrovská dostupnost potravy. V jeskyni vědci objevili mimořádně hustý roj malých pakomárů druhu Tanytarsus albisutus, kteří zjevně slouží pavoukům jako hlavní zdroj potravy. 

Genetické testy navíc ukázaly, že jeskynní pavouci mají unikátní DNA a jednodušší mikrobiom než jejich protějšky žijící na povrchu. Pokoutníci domácí zde také kladou méně vajec, než je u tohoto druhu obvyklé. I to je důsledek života ve zdejším specifickém prostředí. Kombinace vysokých energetických nároků temného prostředí chudého na kyslík a absence predátorů umožňuje pavoukům udržovat stabilní populaci i bez zvýšené reprodukce.

Objev podle odborníků opět ukazuje, jak flexibilní může život být v extrémních podmínkách. Díky tomu, že zdejší osminozí obyvatelé dokázali přizpůsobit své chování i biologii nejen přežívají, ale úspěšně prosperují ve zcela temném a do značné míry toxickém prostředí.

Image

Čtěte také

Smrtící marináda: Pavouci bez jedu zabíjejí pomocí agresivních žaludečních šťáv

Psal se rok 1498, kdy se ve florentské republice stal kancléřem dosud téměř neznámý Niccoló Machiavelli (1469–1527). Ten pak jako vyslanec projezdil celý svět a jako houba přitom nasával informace o nejrůznějších způsobech vládnutí, které následně vtělil do díla Vladař. Útlý svazek je praktickým návodem, jak vést tu nejpragmatičtější politiku a stát se úspěšným panovníkem. Vladař byl obdivován i zesměšňován, ale nikdy nebyl zapomenut.

O čem se povídá v pekle

Dílo a jeho autor inspirovali i francouzského právníka Maurice Jolyho (1829–1878), který v roce 1864 vydal pamflet s názvem Rozhovor Machiavelliho a Montesquieua v pekle, aneb politika machiavellismu ve století devatenáctém. Kniha obsahuje fiktivní rozhovory, v nichž spolu hovoří personifikovaný politický liberalismus a ryzí pragmatismus. První jmenovaný promlouvá ústy Montesquieua, zatímco postava Machiavelliho mluví za pragmatismus a ztělesňuje tak režim císaře Napoleona III.   

Důležité je, že Machiavelli ve spisu rozvíjí koncepci o vhodných postupech při cestě za ovládnutím světa. Jolyho kritické dílo neušlo pozornosti Napoleonovy tajné policie, autor byl zatčen, pokutován a většina výtisků zničena. Navzdory určitým literárním kvalitám by však spisek zapadl, kdyby si ho nevšimli antisemité.

Antisemitská literární žeň

V době, kdy již Jolymu zbývalo jen pár let života, vyšel v Německu jiný literární počin. Byl jím román Biarritz, který vydal jistý Sir John Retcliffe. Pod tímto pseudonymem se však ve skutečnosti skrýval vášnivý antisemita Hermann Goedsche (1815–1878). Poslední část románu nese název Židovský hřbitov v Praze a jednání zástupců dvanácti kmenů Izraele. Popisuje se zde tajná schůzka, jaká probíhá vždy jen jednou za sto let a na níž je probírán strategický plán čítající i ovládnutí světa. 

Jednání se přímo účastní také Antikrist, který poté o výsledcích informuje židovské obce po celém světě. Shromáždění rabíni jsou zde označováni jako „mudrcové Siónu“ a některé jejich proslovy obsahují jen drobně poupravené části Jolyho Rozhovoru v pekle. V roce 1872 byla kapitola Židovský hřbitov v Praze a jednání zástupců dvanácti kmenů Izraele přeložena do ruštiny a vydána časopisecky. Všem stále zůstávalo zřejmé, že se jedná jen o literární fikci.

Z fikce „pravda“

Jenže právě část přímo vykrádající Jolyho postupně začala obíhat bez jakéhokoli kontextu a dala tak vzniknout i Protokolům sionských mudrců. I toto dílo je tedy pouhým plagiátem. Hlavními tvůrci byli pravděpodobně příslušníci ruské tajné služby pobývající ve Francii, a to zejména Petr I. Račkovský. Právě od Račkovského pak měl francouzský text Protokolů obdržet vydavatel nejznámější verze, duchovní Sergej Nilus (1862–1929).

Jolyho dialog, který je v podání hovorného Machiavelliho beztak spíše monologem, autoři jen překlopili do množného čísla. Jinak se převzaté pasáže shodují téměř na slovo a byly přejaty naprosto bez ohledu na to, čemu má dílo posloužit, a tak působí zmatečně a zcela mimo kontext. 

Ani originální, ani pravé

Pak spisek nějakou dobu putoval kuloáry, přičemž již tehdy zazněly jisté výhrady k jeho originalitě či pravosti. Následovala rusko-japonská válka a s ní i katastrofální porážka východního kolosu. Nilus, který už tehdy sám sebe označoval za „mystického světce“, tehdy spis vytáhl jako králíka z klobouku. Hle, za porážku mohou Židé a jejich ohavný plán! Konečně máme viníka všech svých těžkostí! Dílo se hodilo o to více, že bylo drobně upraveno (a i nadále upravováno) tak, aby lépe korespondovalo s konkrétními historickými událostmi.

Největšího rozšíření dosáhly Protokoly během revoluce v letech 1917–1918, kdy pro změnu posloužili bělogvardějcům proti bolševikům. Poražení „bílí“ následně emigrovali od západní Evropy až po Čínu a s sebou si nesli i text Protokolů. Text byl mimo jiné rozšířen i mezi kozáckými vojáky a používán k ospravedlnění násilností páchaných na Ukrajině a Krymském poloostrově. 

Odhalený padělek

Autoři díla se nikdy nedokázali shodnout na tom, jak se k textu dostali a odkud vlastně pochází. Dokonce i samotný Nilus vypráví pokaždé úplně jiný příběh a vzájemně si neustále protiřečí. Zlom přinesl rok 1921, kdy Herman Bernstein odhalil podobnost mezi Protokoly a románem Biarritz Hermanna Goedscheho. V tomto roce byl také jistý reportér Timesů obdarován francouzským výtiskem Rozhovoru v pekle a zjistil, že spis se s Protokoly značně shoduje.

V roce 1935 pak Herman Bernstein vše shrnul v díle Pravda o Protokolech sionských mudrců, ovšem lež má někdy zatraceně dlouhé nohy. Text se stal klíčovou součástí propagandy NSDAP i pozdějších neonacistických hnutí a dodnes se s ním argumentuje v některých fundamentalistických církevních kruzích.

Ledotřesení představuje speciální typ zemětřesení, které vzniká v chladných oblastech s množstvím ledu. Poprvé bylo zaznamenáno na severní polokouli (hlavně v Grónsku) před více než 20 lety. Původcem těchto ledových otřesů jsou především velké kusy ledu, které se oddělují od ledovce a padají do vody.

Ledotřesení soudného dne

Vědci až doposud znali ledotřesení téměř výhradně ze severní polokoule. Seismolog Thanh-Son Pham z Australské národní univerzity ale nedávno odhalil spoustu doposud přehlížených ledových otřesů, které se odehrály v Antarktidě mezi lety 2010 až 2023. Své výsledky uveřejnil v odborném časopise Geophysical Research Letters.

Pham prostudoval data seismických stanic v Antarktidě a objevil v nich celkem 362 seismických událostí, z nichž 245 pochází z oblasti konce masivního pevninského ledovce Thwaites, známého též jako Ledovec soudného dne. Většina z těchto otřesů jsou podle Phama zmíněná ledotřesení.

Podle předešlých výzkumů vznikají ledotřesení obvykle tehdy, když se z mateřského ledovce odlamují vysoké a úzké kusy ledu. Tyto kusy narážejí do mateřského ledovce a generují seismické vlny, které se šíří na vzdálenost tisíců kilometrů.

Ledotřesení je unikátní tím, že při něm nevznikají žádné vysokofrekvenční zemětřesné vlny. Ty přitom hrají klíčovou roli při detekci a určení místa původu u typických seismických zdrojů, jako jsou například zemětřesení, vulkány nebo jaderné exploze. To je také důvod, proč byla ledotřesení objevena až relativně nedávno. 

Varování z Antarktidy

Zajímavé je, že na rozdíl od Grónska zde nehraje hlavní roli sezónní oteplování vzduchu. Největší nárůst ledovcových zemětřesení nastal v letech 2018–2020, kdy se výrazně zrychlil pohyb ledového jazyka ledovce Thwaites směrem k oceánu. Tento proces byl nezávisle potvrzen satelitními pozorováními.

Příčina zrychlení zřejmě souvisí s podmínkami v oceánu, jejichž vliv na stabilitu ledovců zatím není úplně jasný. Právě to dělá z ledovce Thwaites tak nebezpečný objekt: pokud by se celý zhroutil, zvýšil by globální hladinu moří až o tři metry, přičemž k jeho rozpadu by mohlo dojít relativně rychle.

Druhá největší skupina zaznamenaných otřesů se objevila u antarktického ledovce Pine Island. Tyto události byly lokalizovány 60 až 80 kilometrů od mořského okraje, takže je podle vědců nepravděpodobné, že by je způsobovalo převracení ledovcových ker. Jejich původ zůstává záhadou a bude vyžadovat další výzkum.

Image

Čtěte také

Antarktický ledovec Hektoria mizí nejrychleji v moderní historii

Stále oblíbenější dovolenkovou destinací Čechů se v posledních letech stává baltské pobřeží našich polských sousedů. Málokdo z turistů si přitom uvědomuje, že mořské dno je doslova poseto nesčetnými vraky obchodních i válečných plavidel všech druhů a velikostí, které zde v průběhu staletí klesly na dno. 

Je mezi nimi i řada německých ponorek z období druhé světové války, o nichž existují tištěné publikace i specializované weby. Bohužel autoři se neshodnou v lokalitě ani v identifikaci jednotlivých vraků, takže je třeba brát tyto údaje s rezervou. Nejvíce baltských vraků je evidováno v Gdaňské zátoce, kde byly v drtivé většině ztraceny v důsledku nějaké nehody s fatálními následky. 

Nový U-Boot

Německé loděnice během války doslova chrlily U-Booty, z nichž řada VIIC se stala nejpočetnějším typem ponorky všech dob. Rozhodně nebyly dokonalé. Většinu času musely trávit na hladině, omezený akční rádius jim nedovoloval delší pobyt ve vzdálených vodách a životní podmínky posádek se dají označit jako velmi neutěšené. Ani výzbrojí a vybavením nepatřily k nejlepším. Spojencům sice způsobily těžké ztráty, i přes řadu zdokonalení během svého nasazení však nemohly Německu vyhrát válku. 

Jedna z 22 ponorek tohoto typu zhotovených v loděnici Nordseewerke v Emdenu dostala označení U-346. Kriegsmarine ji objednala 10. dubna 1941, stavba však začala položením kýlu až v říjnu 1942. Poté již šlo vše rychle, neboť 13. dubna 1943 nový člun s trupovým číslem 218 spustili na vodu.

Na hladině ho poháněly dva dieselové šestiválce Germaniawerft s uváděným výkonem 2 100–2400 kW, pod hladinou dva elektromotory o celkovém výkonu 560 kW. Maximální rychlost při plavbě na hladině činila 17,7 uzlů (32,8 km/h), což stačilo pro stíhání většiny obchodních plavidel. Pod hladinou však tato ponorka mohla vyvinout necelých osm uzlů (14 km/h) a žádnému hladinovému nepříteli tak neutekla. Už i proto, že pod vodou dokázala urazit jen zhruba 150 km při plíživé rychlosti kolem čtyř uzlů (7,4 km/h). Poté bylo třeba vynořit se k dobití akumulátorů. Konstrukce trupu pak umožňovala bezpečný ponor do hloubky kolem 220 m.

Hlavní zbraň představovaly čtyři torpédomety v přídi a jeden na zádi. Zásoba činila 14 torpéd, odpalovala se pomocí stlačeného vzduchu. Posádky jim říkaly „úhoři“. Dokud jich nebylo několik vystřeleno, muži spali a jedli doslova na torpédech. Proti vzdušným cílům sloužilo kanonové dvojče ráže 20 mm. Zpočátku se dobře uplatňoval také 88mm kanon. S elevací 30° ale nesloužil k palbě na letadla – posádka se díky němu měla vypořádat s osamělými neozbrojenými obchodními plavidly, případně dorazit poškozenou oběť. V polovině války toto dělo na německých ponorkách ztratilo svůj význam a koncem dubna 1943 velení nařídilo, aby se na nově stavěná plavidla typu VII již nemontovalo. Postupně bylo sejmuto i z člunů operačně nasazených v Atlantiku. 

Splnit zmíněný rozkaz a odstranit kanon ze všech jednotek zabralo celé týdny. V době vydání zmíněného rozkazu se U-346 nacházela v procesu dostrojování a už v červnu se přesunula k cvičným plavbám v Baltském moři. Není tedy jisté, kdy bylo toto dělo demontováno a jestli se to vůbec stihlo.

Velitel, posádka a výcvik

Do služby ve válečném námořnictvu byla U-346 zařazena 7. června 1943. Ještě než k tomu došlo, objevil se na palubě námořní nadporučík (Oberleutnant zur See) Arno Leisten. Měl dohlížet na závěrečné vystrojování ponorného člunu a testování instalovaných zařízení. Rodák z Düsseldorfu vstoupil do Kriegsmarine v roce 1938, měl za sebou dvě bojové mise v roli prvního strážního důstojníka na U-336, za což obdržel Železný kříž 2. třídy. Nyní byl jmenován velitelem dokončovaného člunu U-346. Nebylo mu ještě ani 24, přestalo tedy platit pravidlo, že velitelem ponorky se kromě prokázání potřebných schopností mohl stát důstojník až po dosažení 25 let.

Ještě před oficiálním uvedením plavidla do provozu začali přicházet také členové posádky. Především specialisté a technický personál, aby si co nejdříve osvojili zacházení se zařízením. Šlo vesměs o velmi mladé a zdravé muže ve věku 18–21 let. Propaganda i sdělovací prostředky vykreslovaly námořníky na ponorkách jako elitu národa a neohrožené hrdiny. A mnoho z nich před nástupem k U-Bootwaffe věřilo, že je čeká velké dobrodružství.

Prozření přišlo již během výcviku. Zpravidla si neuměli představit, v jak stísněných prostorách naplněných směsicí výparů z akumulátorů, naftových motorů nebo tělesných pachů budou sloužit. A to vše bez nároku na soukromí.

Po zařazení do služby byla U-346 převelena do Baltského moře k 8. výcvikové flotile. Zde čekal posádku v Gdaňské zátoce několikaměsíční náročný výcvik, který ji měl připravit na plánované bojové nasazení v Atlantiku. Cvičení probíhala ve dne i v noci, na hladině i pod ní. Potápění do periskopové hloubky, poplachové i hloubkové ponory. Sled každého manévru byl přesně definován. Musel proběhnout rychle a přesně. Samozřejmě se zkoušely torpédové útoky, střelba z palubních zbraní, manévry ve všech možných režimech plavby, úniky protiponorkové obraně, činnost při leteckém poplachu... 

Obzvláště nesnadná byla strážní služba, kdy čtyřčlenné hlídky na věži za jakéhokoli počasí kontrolovaly dalekohledem svěřený 90° sektor a nic je nesmělo od jejich úkolu odlákat. Cílem bylo vše zautomatizovat, dokonale se sžít s technickým zařízením, učinit z posádky skvěle fungující tým. Pro chybující nebo pomalé zde nebylo místo. 

Bez šance na záchranu

V pondělí ráno 20. září 1943 opustila U-346 základnu Hel a zamířila do sektoru na severovýchod od stejnojmenného poloostrova. V předchozích dnech se cvičily normální i poplachové ponory a nouzová vynoření. Také tentokrát měl probíhat výcvik na hlubší vodě v Gdaňské zátoce. Nadporučík Leisten měl na palubě několik kadetů a budoucích velitelů ponorek. Po připlutí do určeného sektoru nastoupilo pět kadetů a člen posádky Alfred Winkler do gumového člunu s rozkazem, aby pozorovali ponořování zvenčí a pořídili o tom snímky. Nikoho nenapadlo, že U-346 už se nikdy nevynoří... 

Krátce poté, co zmizela pod hladinou, stačila ještě její posádka před přerušením spojení oznámit, že narazili na neznámý předmět. S poškozeným hloubkovým kormidlem následoval pozvolný, ale nezastavitelný sestup a náraz na mořské dno, který způsobil trhlinu v přídi. Je jasné, že muži uvěznění v člunu, jenž se jim stal železnou rakví, učinili všechny možné pokusy, jak se dostat zpět na hladinu. Nakonec už jen bušili různými předměty do stěn trupu. Nikdo jim ale nemohl pomoci. Byli příliš daleko od břehu, příliš hluboko. Voda pronikající do poškozeného tlakového trupu postupně zaplavovala další oddělení včetně akumulátorů.

Zbyly dvě možnosti – utopit se nebo se zastřelit. Kriegsmarine a 8. ponorková flotila neztratila jen další z ponorných člunů a 37 členů jeho posádky, ale na dně Baltského moře nalezlo smrt také pět důstojníků coby budoucích palubních specialistů nebo příštích velitelů. Přežila jen šestice mužů zanechaných ve člunu na hladině. 

Poloha vraku neznámá

Dlouhá léta se soudilo, že U-346 ztroskotala na úpatí Helského poloostrova jen několik kilometrů od břehu v hloubce kolem 50 metrů. V roce 2013 však skupina polských potápěčů vrak prozkoumala a společně prohlásili, že se nejedná o člun ztracený v září 1943, ale o U-272, která se zde potopila již v listopadu 1942 rovněž po nehodě. Svá tvrzení opřeli o fakt, že ačkoli obě ponorky patřily k typu VIIC, U-346 se měla lišit například tvarem věže, údajnou absencí palubního 88mm děla i dalšími detaily. 

Kolem skutečné polohy U-346 vůbec panují zmatky. Německá zpráva hovoří o ztrátě člunu 12 mil (22 km) severovýchodně od Helu na hranici sektorů AO9578 a AO9579. Často uváděné souřadnice polohy vraku však odkazují na místa ležící více na jih a blíže pobřeží nebo dokonce na pevnině! 

Jako jediný z řádné posádky přežil tragickou nehodu Alfred Winkler. Později sloužil na U-978 a dočkal se konce války. Díky velké porci štěstí se vyhnul smrti i praporčík Ferdinand Gottfried hrabě von Arco, rodák ze Sudet (Hošťálkovy u Krnova). Ten byl v červenci 1943 přeložen na ponorku do Středomoří a válku zakončil jako velitel školního člunu U-151. Zemřel až v roce 2004 v Rakousku ve věku 82 let. 

Zda byla příčinou katastrofy srážka s neznámým předmětem, chyba posádky nebo dokonce sabotáž nějakého dělníka v přístavu, by mohl vyjasnit důkladný průzkum vraku. Zatím však U-346 leží na dně kdesi na severovýchod od Helu s trupem částečně zakrytým sedimenty. Za několik let, možná několik desítek let zmizí zcela pod nánosy jako věčný hrob německých námořníků.

Image

Čtěte také

Strastiplná cesta na dno: Šestice nejslavnějších havárií ponorek